Huggigovo proroctví

JAN CHMELÁŘ POSLEDNÍ SLZA

HUGGIGOVO PROROCTVÍ

Snažili jsme se jít co nejrychleji, protože nás poháněl strach z vlků, číhajících někde za temnými křovinami. Rodrik šel jako první a držel louč, abychom viděli na cestu. Byl znepokojený a pořád se rozhlížel na obě strany. Nechtělo se mi tomu věřit, ale když jsem se pozorně podíval do jeho vousaté tváře, viděl jsem v ní strach. To mi na odvaze zrovna dvakrát nepřidalo.

Stromy byly temnější a temnější, jak jsme postupovali dál do hloubi Srdce Vlčího lesa. Nebýt světla louče, neviděli bychom vůbec nic, protože přírodní střecha teď vytvářela dokonalou bariéru, která bránila byť i jen maličkému kousíčku světla, aby pronikl dovnitř tunelu. Neprostupné hradby zeleně rostly i po stranách, ale občas se v nich vyskytovaly škvíry ústící do Vlčího lesa. Kolem takových míst jsme se snažili projít co nejrychleji a nikdo se do černých škvír neodvažoval nahlédnout.

Přemýšlel jsem, jestli tento tunel vytvořila příroda zcela náhodně a jestli je okolní les také tak temný.

Proč Cesta nezarostla, když už po ní dávno nikdo nechodí a není udržovaná? Proč se zákeřný porost neodvážil na ni zaútočit? Zeptal jsem se na to Rodrika. „Celé Srdce Vlčího lesa je takhle zarostlé,“ odpověděl. „Vlci a jiná zvířata si udržují cestičky,

2

kterými chodí. Pár jich ústí bohužel i na naši cestu, jak jsme viděli,“ dodal a nervózně se ohlédl po škvíře, kolem které jsme právě procházeli. „Proč Cesta není zarostlá, to nevím jistě, ale slyšel jsem, že kdysi žil jeden čaroděj, o kterém už dnes není mnoho známo, a ten začaroval celý úsek Velké východo-západní cesty procházející Prasečím lesem, aby byla chráněná před nepřízní počasí nebo divokým porostem. Je to prý kouzlo, co Cestu chrání,“ pokrčil rameny. „Nevím, jestli je to pravda, ale nenapadá mě jiné vysvětlení. Možná ji udržují loupežníci, ale to se mi taky moc nezdá. Je moc daleko od jejich revíru. Kdo ví?“ Ušli jsme jen pár kroků, když se znovu ozval trpaslík. „A jsme za půlkou,“ prohlásil. „Jak to víš?“ zeptala se Naty. „Přesný střed je nejníže položené místo ve Hvozdu, a jestli jste si nevšimli, Cesta teď začala stoupat.“ A opravdu. Kráčelo se nám teď hůř a štěrk se nám drolil pod nohama. Avšak skutečnost, že už jsme za půlkou toho strašného tunelu, nám dodala síly a my jsme neúnavně kráčeli dál.

Asi po deseti minutách se tunel začal trošku rozjasňovat. Nepochybně jsme se blížili ke konci.

3

„Já už se těším na ten oběd!“ prohlásil Ben. „Tunel už musí určitě…“ Nedořekl však, protože v tu chvíli z díry v křoví po pravé straně vyskočil obrovský vlk. Měřil nejmíň metr a půl a z tlamy mu kapaly sliny. Než stačil kdokoliv zareagovat, vlk obrovským skokem překonal vzdálenost, která ho od nás dělila, a vrhl se Anitce po krku. Ta před jeho ostrými špičáky instinktivně uhnula a zachránila si tak holý život.

Vlk se jí však zakousl do ruky. Anitka vykřikla bolestí, skácela se na zem a ztratila vědomí. Vtom však zasáhl Rodrik a jediným máchnutím své bojové sekery rozťal vlkovo tělo na dvě poloviny.

Ale to už se na cestu vyřítila pětice dalších rozzuřených vlků a mířila k nám. Jejich těla byla porostlá hustou tmavě šedou srstí a z jejich červených očí vyzařovala podivná zloba a chlad. Nezdálo se, že by to byli jen normální vlci. Nepoháněl je pouze hlad nebo pocit ohrožení. Hnala je touha zabíjet.

Vlci se přibližovali pomaleji než ten první. Viděli, co se s jejich druhem stalo, a počínali si proto opatrně. Věděli, že mají převahu. Trpaslík však nezahálel. S křikem proti vlkům vyběhl, a než se nadáli, dva z nich leželi mrtví. Třetí vyskočil po

4

Rodrikovi, ale jeho hrdlo proťal šíp, který vystřelila Naty. Vytáhl jsem svou sekeru a rozběhl se na pomoc trpaslíkovi.

Dva vlci teď stáli proti dvěma sekerníkům.

Rodrik svého hravě zvládl, ale já jsem svou malou sekyrkou skoro nic nezmohl. Vlk zaútočil na mou nohu. Vyhnul jsem se a chtěl bestii zasadit ránu do hlavy, ale vlk se nečekaně otočil a mě přitom povalil do štěrku. Sekera mi vypadla z ruky. Do kmene blízkého stromu se zabodl šíp. Naty minula. Vlk položil tlapu na mou hruď a doširoka rozevřel tlamu.

Chystal se zabít svou kořist. Nahmatal jsem v kapse kapesní nožík a bleskově ho otevřel. Dřív jsem to často trénoval, protože nůž nebyl samootvírací.

Vší silou jsem ho zabodl do vlčího břicha. Zvíře zaskučelo bolestí a odpadlo stranou. Marně si lízalo smrtelnou ránu. Rodrik k němu rychle přiskočil a dorazil ho sekerou. Boj skončil. Šest mrtvých vlčích těl se povalovalo na cestě. Vytáhl jsem nůž z břicha šelmy a sebral ze země sekeru. „To nebyli normální vlci,“ prohodil těžce oddychující trpaslík. „Ne, to ne,“ přitakal jsem, „ale co jsou zač?“ Rodrik pokrčil rameny: „To nevím, ale nemáme čas to zjišťovat.“

5

Přikývl jsem a zadíval se na jedno z velkých chlupatých těl. Najednou se mi z toho všeho zvedl žaludek a zatočila se mi hlava. Pak jsem si vzpomněl na Anitku. Potlačil jsem nevolnost a rozběhl jsem se na místo útoku prvního vlka.

Rodrik mě kvapem následoval.

Ben s Naty už zraněné dívce ovázali ruku kusem látky, aby zastavili krvácení. Vlkovy zuby zřejmě nezasáhly tepnu, což bylo dobře. Anitka seděla na zemi a byla už při vědomí. Rána ji zřejmě hodně bolela, ale snažila se zadržovat slzy.

Statečná holka, pomyslel jsem si a pomohl jí vstát. „Měli bysme rychle zmizet,“ naléhal Rodrik. „Východ z tunelu už není daleko. Zvládneš jít, Anitko?“ „J-jo,“ vykoktala a snažila se vypadat, jako by se nic nestalo.

Rychlým krokem jsme zdolali poslední část prudkého stoupání a konečně jsme zahlédli východ z tunelu. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem zase spatřil denní světlo. K východu jsme téměř doklusali a chtěli jsme na chvíli popadnout dech. Trpaslík však naléhal, ať běžíme ještě dál. „Takhle blízko Srdce může přijít další útok.

Jakmile najdou své mrtvé přátele, budou nás pro-

6

následovat. Něco mi říká, že tyhle šelmy se nezastaví před ničím.“ „Ale Anitka je zraněná, potřebuje si odpočinout,“ namítl jsem. „Já to zvládnu,“ protestovala.

Rodrik se na ni s obavou podíval. Skrz provizorní obvaz už prosakovala krev. „Každopádně ti to musím líp zavázat.“ Opatrně Anitce vymyl ránu a odhodil špinavý cár látky, který vyměnil za čistý. Počínal si při tom velmi obratně a do pěti minut byl hotový. „To prozatím stačí. Nejlepší bude se teď co nejrychleji dostat na hranice Erilu. Tam snad budou lidé, kteří by nám mohli pomoct.“ Schoval láhev s vodou a vytáhl z batohu pár placek. Jednu hodil Benovi. „Bude ti muset stačit oběd za pochodu,“ dodal omluvně. *** Pohlédl jsem na kamennou desku, na niž trpaslík ukazoval, ale text byl napsán jakýmsi podivným písmem. Byly to různě dlouhé čárky a klikyháky, kolečka a lomítka, vzájemně se proplétaly a tvořily velmi podivuhodné řádky.

7

„Ehm, Rodriku, my to písmo neumíme přečíst,“ připomněl jsem trpaslíkovi. „No jo vlastně,“ plácl se do čela. „Tohle byste zřejmě nepřečetli, ani kdybyste byli Tarsijci. Je to napsáno trpasličím písmem, které se dnes už moc nepoužívá, někteří mladí trpaslíci ho dokonce ani neznají. A samozřejmě je to taky v našem jazyce a ten většina lidí neovládá.

Tak dobře, já vám to teda přečtu.“ Postavil se čelem ke kameni a zvučným hlasem přednesl: „Kdo bloudí zemí ztracený, kdo nezapustí kořeny, putuje přes hory, přes doly, od kopců až po údolí, ať pozvedne oči své a tento sloup ho navede na cestu správnou, kam se dát a nezůstat na místě stát.

Ten kámen, co se tyčí k nebi je zasazen hluboko v zemi.

Sám Fredrig Silný ho tu zkul, když od západu vítr dul.“

8

„Zní to velkolepě,“ podotkla Naty. „Hm, to jo,“ přisvědčil Ben, „ale kdo je to ten Fredrig Silný?“

9