Dvacet metrů vedle tchyně

Dvacet metrů vedle

ELIŠKA NOVOHRADSKÁ

Úvod

Bylo mi sedmnáct, o manželství jsem tehdy nepřemýšlela, natož o tchyních, a přesto jsem tehdy na schodech před restaurací pronesla větu, která mi měla o pět let později spadnout zpátky na hlavu. Stála jsem tam kvůli předání klíčů s rodiči, kteří byli uvnitř na oslavě někoho, koho jsem vlastně ani neznala. Hostů tam bylo nejméně padesát a pokaždé, když se otevřely vrzající dveře, vyvalil se ven smích, hudba a směsice hlasů.

Netrpělivě jsem se zlehka opírala o zábradlí, když se konečně objevila i mamka a po jejím boku žena, která energicky gestikulovala a vyprávěla tak zaujatě, že řeč nepřerušila ani ve chvíli, kdy jsme se potkaly. Předání klíčů proběhlo rychle a beze slov. Teprve když si zapalovala cigaretu, využila mamka pauzy. „Tohle je Věrka.“ Řekla to tónem, jako by ta informace vysvětlovala úplně všechno. A já jsem stihla jen přikývnout. „Ona ta holka není špatná. Je docela milá, ale neumí pořádně vytřít schody. Ta voda po nich stéká dolů na stěnu a dělá fleky. No, Alešek ji má rád, tak já do toho mladým nekecám. Ale takhle aby pak každou chvíli malovali.“ Věrka vyfoukla obláček dýmu a pokračovala, jako by vůbec nezáleželo na tom, kdo ji poslouchá. Vedle nás se objevil muž a s úsměvem ji pošťouchl: „No vidíš, Věruško, jaká jsi, když si dáš víno. Zase všechno vymeleš a doma se pak divíš.“

1

Pochopila jsem, že jde nejspíš o jejího manžela a že Věrka právě rozebírá přítelkyni svého syna, kterého jsem v životě neviděla.

Protočila jsem oči, objala mamku na rozloučenou a pošeptala jí do ucha: „Tu bych teda chtěla mít za tchyni.“ Vesmír si tehdy zřejmě dělal poznámky.

Než se pustím do všeho, co následovalo, měla bych vysvětlit jednu věc: moje tchyně není zlý člověk. Je to žena s nevyčerpatelnou energií, obrovským srdcem a upřímnou potřebou starat se o všechny kolem sebe. A to natolik intenzivní, že člověk občas získá pocit, že už není hlavním hrdinou vlastního života, ale komparzistou v dobře organizovaném projektu. Mám ji ráda a také mě občas neskutečně štve. Trvalo mi mnoho let, než jsem pochopila, že tyhle dvě věci mohou existovat současně.

Naše situace navíc není úplně běžná. Naše domy stojí totiž vedle sebe. Doslova vedle sebe. Mezi domy není plot, není tam branka, dokonce ani symbolická překážka v podobě záhonu. Místo toho máme jednu velkou společnou zahradu a uprostřed ní pergolu, architektonický důkaz toho, že jsme jedna velká šťastná rodina. Na papíře to zní krásně. Vícegenerační bydlení. Pomoc s dětmi. Rodina nablízku.

A ono to krásné skutečně je. Jenže to má i vedlejší účinky.

Tahle kniha není o tom, jaké je to mít špatnou tchyni. Je o tom, jaké je to mít tchyni vzdálenou přesně dvacet metrů od vchodových dveří.

A věřte mi, že je v tom překvapivě velký rozdíl.

2

Aleš, Věrka a já

Když jsem o pět let později začala s Věrčiným synem chodit já, poznala jsem ji jinak než tenkrát na schodech. Byla milá, pohostinná, srdečná. Na tu příhodu s cigaretou jsem si samozřejmě vzpomněla.

Jenže místo „tohle bude oříšek" mě napadlo: „Konečně si Aleš našel někoho, kdo ty schody umí vytřít.“ Její manžel Standa byl takovým hezkým doplňkem Věrky. Usměvavý člověk, který přežil vedle silné osobnosti díky vzácné schopnosti nechat většinu věcí bez komentáře. Za roky společného života pochopil, že když má Věrka plán, je jednodušší jí podat hrábě než argumenty.

Aleš měl se svými rodiči hezký vztah, zejména právě s tátou, a to mi přišlo jako dobrý důkaz, že je rodinný typ a bude jednou perfektní otec. Přesto mě některé situace zpočátku překvapovaly.

Když mě pozval na oběd, čekala jsem pohodové rodinné setkání.

Místo toho jsem se ocitla za stolem, kde byla atmosféra tak hustá, že z ní člověku přecházel hlad. Věrka od rána vařila, chystala stůl, nosila další a další talíře a mezi tím oznamovala, co všechno nám ještě zabalí domů. Její synové jen protáčeli oči. Aleš namítl, proč mu dala na talíř okurky, když přece ví, že je nejí. Petr, jeho bratr, protestoval, když mu do talíře přidala lžíci tatarské omáčky, a krabičku s jídlem s sebou komentoval slovy: „Mami, já ti třikrát říkal, že si to s sebou nevezmu. Zítra odjíždím na služebku.“ Věrka jejich poznámky přecházela, jako by je ani neslyšela. Seděla jsem tam a nechápala. Vždyť se tolik snaží.

3

„Proč jste na ni takový?“ zeptala jsem se Aleše cestou domů. „Vždyť je hodná. Měl bys za to být přece rád.“ Aleš se jen pousmál. „Je vidět, že ji ještě dost neznáš.“ Jeho slovům jsem tehdy nerozuměla a rozhodně jsem jim nevěřila. Byla jsem si jistá, že jsou nevděční, a Věrky mi bylo líto. Skálopevně jsem se rozhodla být jí oporou. Proto mi skutečnost, že Aleš má dům hned vedle rodičů a jednou tu budeme bydlet i my, připadala jako ta nejlepší možná varianta.

Přinejmenším do chvíle, než došlo na stěhování. V ten moment jsem zjistila, že v těch dvaceti metrech mezi našimi domy se skrývá mnohem víc než kus zahrady a pergola. Byla v nich léta zvyklostí, dobře míněné rady a především právě Věrka.

4

Otevřené dveře

Mít vlastní domácnost znamená pro každého něco jiného. Pro někoho svobodu. Pro někoho nekonečné uklízení. A pro někoho první setkání s účty za energie. Poté co jsem se nadšená a zamilovaná k Alešovi nastěhovala, zjistila jsem, že kromě nového domova jsem získala ještě něco navíc. Členství ve fungující instituci s dlouhou historií, pevně nastavenými pravidly a jasným vedením.

Byl to pravděpodobně malý detail, se kterým mě Aleš zapomněl či nechtěl dopředu obeznámit. Jejím správcem byla samozřejmě Věrka.

Věta: „Simonko, dělej si to, jak chceš. Teď jsi tady doma“, ve skutečnosti znamenala: „Nejlepší bude, když to uděláš podle mě.“Já jsem ale vždycky byla poměrně tvrdohlavá a její pokusy o zachování zavedeného řádu jsem nebrala příliš vážně. Vlastně mi to přišlo i milé, jak se snaží ulehčit nám start do společného života.

Co mi však naprosto nevyhovovalo, bylo zjištění, že zde funguje systém otevřených dveří.

Když měla náladu přijít, přišla. Když něco potřebovala, přišla.

A když nic nepotřebovala, přišla taky. Otevřela jsem mrazák a místo našeho masa tam ležely tři cizí krabičky. Vedle nich dva sáčky s nějakou rybou a sáček kopru. „Jen jsem si to dala k vám,“ oznámila mi. „U nás už se to nevešlo.“ Podobně to bylo i se vším ostatním. Když přesazovala pokojové rostliny, automaticky přesadila i ty naše. A občas se přišla jen podívat,

5

protože byla doma sama. Standa trávil většinu času v práci, zatímco ona, jak sama s oblibou říkávala, „pracovala na vytváření domova“.

První týdny jsem se při každé radě i návštěvě jen mile usmívala.

Jakmile za sebou zavřela dveře, udělala jsem si věci po svém. Nechtěla jsem ji ranit a snažila jsem se dodržet své předsevzetí, že budu vděčná za její snahu. Jenže návštěvy byly čím dál častější. A to i přesto, že ji Aleš několikrát prosil, aby nám nechala trochu víc prostoru. Nebylo proto ničím výjimečným přijít z práce a ve dveřích minout Věrku s konvičkou v ruce, protože právě obcházela oba domy a zachraňovala všechny květiny před uschnutím. „Mohla by ses příště prosím ohlásit dopředu, když máš v plánu přijít?“ začala jsem jednou rozhovor, když jsem byla po dlouhém dni v práci sama doma a rozrazily se dveře.

V nich stála Věrka, hlásající, že mám rychle pustit televizi, protože v ní běží výborný dokument. Zatímco se usazovala na pohovku a brala ovladač do ruky, odpověděla: „Ale Simonko, já to zjistila až teď, to jsem přece neplánovala.“ „Já vím, ale stejně. Já teď nemám čas dívat se na televizi a opravdu bych byla ráda, kdybys své návštěvy dala vědět předem. Nebo alespoň zaklepala.“ „Proč? Já ti tady vadím?“ „Nevadíš, jen už tady Aleš nebydlí sám a chtěli bychom nějaké soukromí.“ Podívala se na mě a poté dotčeně vypnula televizi se slovy: „Já vám ale nic nenarušuji, jen jsem myslela, že by tě to mohlo zajímat.“ A odešla.

O pár hodin později mi Aleš pomohl uraženou Věrku uklidnit a vysvětlit, že je potřeba nastavit alespoň základní hranice. Nestalo se tak hned, ale nakonec přeci jen přijala myšlenku, že zavřené dveře neznamenají rozpad rodinných vztahů.

6

Považovala jsem to za naše největší vítězství. A měla jsem pocit, že ten nejtěžší bod programu máme úspěšně za sebou. Dnes už vím, že o nejtěžší bod programu tehdy vůbec nešlo. Naše největší vítězství to však skutečně bylo.

7

Škola pro hospodyňky

Dalším a mnohem zásadnějším bodem byl úklid.

Po dobu, kdy Aleš bydlel sám, využíval Věrčiny úklidové služby.

Měla dokonale zvládnutý systém a moje nastěhování pro ni nepředstavovalo důvod předat velení. Já jsem si myslela, že společné soužití pojmeme jako většina mladých párů v jednadvacátém století a domácí práce si spravedlivě rozdělíme.

Formálně jsem měla pravdu. Aleš s mým postojem souhlasil.

Prakticky jsem ale brzy zjistila, že vedoucí domácnosti se i po mých argumentech stále cítí být Věrka a já jsem něco mezi uklízečkou, praktikantkou a zaměstnankyní ve zkušební době. „Ona je tak zvyklá. Ale když nebudeš chtít, tak si toho nevšímej,“ upozorňoval mě Aleš opatrně. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že má z mé reakce lehké obavy, snažil se to však nedávat najevo.

Věrka byla přesvědčená, že mi předává neocenitelné životní zkušenosti, a radami rozhodně nešetřila. Tedy, ona tomu neříkala rady.

Podle ní šlo o rodinné klenoty, tajemství dokonale fungující domácnosti a know-how předávané z generace na generaci.

Upřímně ji překvapovalo, že tato doporučení nepřijímám s nadšením. A ještě víc ji zaráželo, do jakých situací ji během jejích návštěv vystavuji.

Například se velmi podivila, že neutírám prach v topení. Ne na topení. V topení. Mezi jednotlivými žebry. Skutečnost, že ani nevím, jak

8

topení otevřít, abych mohla prach uvnitř odstranit, jsem jí v rámci udržování dobrých vztahů raději zatajila.

Další šok přišel ve chvíli, kdy zjistila, že při každém úklidu neodsouvám skříně a nesnažím se umýt podlahu i pod nimi. Mně to připadalo jako činnost vhodná maximálně při stěhování, malování nebo ve chvíli, kdy se rozhodnete udělat úklid tak důkladný, že začnete litovat všech svých životních rozhodnutí. Věrka to naopak považovala za naprostý základ. „Ukaž, Simonko, já ti pomůžu odsunout tu skříň, když vytíráš,“ usmála se. „Já ji nebudu odsouvat.“ „Nebudeš?“ „Ne. Proč bych to dělala?“ „Vždyť když pod ní nevytřeš, zůstane tam špína.“ A po chvíli zaraženě dodala: „alespoň jednou za týden je přece nutné vytřít i pod nimi.“ Netušila jsem, že to myslí naprosto vážně, a tak jsem s úsměvem odpověděla: „Myslím, že se pod skříněmi během týdne neodehrává nic natolik dramatického, aby bylo nutné je pravidelně odsouvat.“ A tím jsem celou debatu uzavřela.

Věrka se na mě ale jen podívala a hlasitě si povzdechla. Nemusela říct ani slovo. Často jsem přemýšlela, jestli k nám Věrka chodí kontrolovat, zda máme uklizeno. Jestli její nebohé dítě náhodou netrpí tím, že jsem mu do ruky nacpala kýbl s mopem. Nebo se chodí podívat, jestli už jsem konečně získala titul dokonalé hospodyňky. Přikláním se spíš k té poslední variantě. Bylo na ní totiž pokaždé dobře vidět, že ji vlastně těší zjištění, že ještě ne.

Pomyslnou maturitu z domácích prací jsem však skládala až v koupelně.

9

Při jedné z návštěv si Věrka odskočila k nám na toaletu. Když se po chvíli vrátila, z jejího výrazu bylo jasné, že se jí podařilo objevit něco významného. „Pojď sem na chvilku,“ pokynula směrem ke koupelně.

Poslušně jsem ji následovala. Při pohledu na její nadšený obličej se ve mně mísila zvědavost s tušením, že cokoli se mi chystá ukázat, nebude se mi úplně zamlouvat. Když jsme dorazily ke sprchovému koutu, vítězoslavně ukázala na jeho skleněnou stěnu. „Simonko, já vám tu nešmejdím, jo, ale všimla jsem si, že neznáš ten trik stále čistých koupelen.“ Aniž by čekala na mou reakci, pokračovala: „Po každé sprše je totiž nutné ručníkem, kterým se člověk osuší, následně vytřít celý sprchový kout.“ „Jak celý?“ zeptala jsem se. „No sklo, podlahu, baterii, hadici.“ „Hadici?“ „No ano.“ „Tu sprchovou hadici?“ „A kterou jinou?“ podívala se na mě, jako bych snad nedávala pozor. „A rohy.“ „Jaké rohy?“„Všechny rohy. Musíš utřít všechny kapky. Když tam zůstanou, udělají se mapy.“ Podívala jsem se na sprchový kout. Pak na Věrku. Pak znovu na sprchový kout. A nakonec jsem rozhodně odpověděla: „To po každé sprše dělat nebudu.“ „A proč ne?“ zeptala se překvapeně. „Protože se jdu osprchovat, ne umývat koupelnu.“ „Ale vždyť to je hned.“ To byla mimochodem odpověď téměř na všechno. „Vždyť pak máš pořád čistou koupelnu,“ pokračovala. „A když přijde návštěva, všechno se leskne.

To pak všichni koukají!“

10

Nikdy jsem úplně nepochopila, kolik lidí podle Věrky chodí na návštěvu hodnotit čistotu sprchových baterií. Ale evidentně jich bylo mnohem víc, než jsem si myslela.

11