Dobrodruh z paneláku - kniha druhá

19. dubna 2019 – 87. DEN – Peking – Čína Nadržený Lukáš, hloupý Lukáš.

Vystoupil jsem z pekingského metra splánem, že se půjdu podívat na Zakázané město. Měl jsem skvělou náladu.

Ano, měl.

Rozhlížel jsem se okolo, kterým směrem se vydat.

V tom mi kdosi poklepal na rameno. Otočil jsem se a tam stála. Malá Číňanka. Číňanka: „Ahoj! Dávej pozor, ať nezakopneš. Odkud jsi?

Jak se jmenuješ? Ty jsi ale hezkej!“ Já: „Ou, ahoj. Děkuji. Lukáš. Jsem z České republiky,“ odpověděl jsem celkem zaraženě. Do té doby se mě tady spíše každý bál a to, co ta malá osoba vychrlila za čtyři vteřiny, mnozí neřekli ani za hodinu. Číňanka: „Praha? Kámoška tam byla před 2 týdny! Taky chci do Evropy! Mám ráda kluky z ciziny. Tohle je má kamarádka!“ 2. Číňanka: „Ahoj! Zajdeme na kafe?“ Já: „Ahoj. No, já jsem si vlastně chtěl projít…“ 2. Číňanka: „Zakázané město je už dneska zavřené.

Musíš tam jít zítra. Co rád piješ? Víno, pivo? Tady má kamarádka vypije v klidu půl litru vodky. Chodila totiž s Rusem,“ skočila mi do řeči a spustila s ještě větší kadencí, než Číňanka číslo jedna.

1. Číňanka: „Pojedeme na kolech? Máme rády kola!

Pojď,“ a ukázala, ať jdu za ní.

Já: „Tak jo, proč ne,“ dodal jsem a v závěsu s druhou slečnou jsme se vydali ulicí k řadě kol.

Holky mi pomocí své aplikace odemkly kolo a vyrazili jsme najít nějakou restauraci.

2

V restauraci.

1. Číňanka: „Pojď, půjdeme dolů, tam se smí kouřit.

Kouříš?“ Já: „Jo, občas. Párkrát za týden. Krabičku mám tak na měsíc.“ 2. Číňanka: „Stejně jako my. To je super, že jsme na tebe narazily! Ne, ty první, já se chci dívat na tvoje sexy ramena,“ řekla, zatímco mě pouštěla na schodiště vedoucí do sklepení restaurace.

Já sám sobě: „Sexy ramena? Tady něco nehraje. Lukáši, buď opatrný! Tohle ti nikdy žádná ženská neřekla! Třeba to jsou nastrčené špionky. To by odpovídalo tomu, jak se na tebe hned nalepily, a že umí tak perfektně anglicky.

Dávej si bacha, chlape!” a vešli jsme do sklepení, které bylo zařízeno rovněž jako normální restaurace, jen mělo oddělené salónky s odvětráváním na kouř.

Po chvíli: Já: „A vy jste neměly nic v plánu? Skončily jste v práci a teď máte volno?“ vyzvídal jsem.

1. Číňanka: „Ne, my jsme tady taky jako turistky. Dnešek je teprve náš druhý den v Pekingu. Jak dlouho jsi v Pekingu ty? Kdy se vracíš domů? Kde jsi všude byl?“ vyzvídala Číňanka. Většinou se v otázkách doplňovaly i s druhou slečnou a postupně tak ze mě vytáhly všechno ohledně mého cestování, byznysu, holkách a tak dále.

2. Číňanka: „Tak co rád piješ? Dáš si kafe nebo čaj?

Dáme si zelený čaj. A víno, objednáme víno. Španělské nebo čínské?“ Já: „Klidně čínské, když jsme v Číně.“

3

2. Číňanka: „Ne, ne, španělské. Po čínském by nás na druhý den bolela hlava! Neboj, budeme to pít po skleničkách. Nevezmeme celou láhev,“ spustila zas kulomet slov a já začínal pochybovat nad tím, zda mám nad situací nadále kontrolu. Vypadalo to, že tomu všemu velela tahle vyhublá Asiatka.

Já sám sobě: „Po skleničkách? To vás to,holky, vyjde pěkně draho. Proč nevezmeme rovnou celou lahev?“ říkal jsem si.

2. Číňanka: „Měl jsi už sex s Číňankou?“ zeptala se, když jsem zrovna upíjel zelený čaj. Polkl jsem.

Já: „Ne, s Číňankou ne,“ odpověděl jsem.

1. Číňanka: „A s nějakou Asiatkou?“ zeptala se její kamarádka, která seděla naproti nám.

Já: „To ano.“ 2. Číňanka: „Super. Musíš vyzkoušet i Číňanku.“ Já: „Ano? Třeba tebe?“ řekl jsem s pohledem svůdníka. Obě se začaly hihňat.

2. Číňanka: „Jej, ty seš ale sexy! A koukej vypít to víno!

U nás se pije první sklenička na ex! Hele, my už máme prázdno,“ řekla a já ji poslechl.

Seděli jsme v tom sklepení, pili jednu skleničku červeného za druhou, jedli nějaké čínské pečivo a povídali si.

Většinu času o sexu. O tom, jak jsem dole obdařen, jakou mám výdrž, zda bych chtěl smíšené dítě a tak podobně.

Lichotky na mou osobu lítaly neustále vzduchem a já se chytl. Jasně, že jsem se chytl. Jsem přece jen chlap.

Pak přišla řeč na to, zda svůj zítřejší odjezd z Pekingu nechci odložit, že bych byl ideální společnost na noční party. Tak jsem řekl, že odjezd může samozřejmě počkat.

4

Po chvíli: 1. Číňanka: „Nezaplatíme?“ zeptala se z ničeho nic.

2. Číňanka: „Jo, to bychom mohli. Přesuneme se do baru. Jsi pro?“ Já: „Jo, klidně,“ souhlasil jsem, protože jít do baru znamenalo, že se čas na hotelovém pokoji (s jednou nebo s oběma) rázem přiblíží.

Já sám sobě: „Jak to budeme platit? Každý rovným dílem? Ne, blbost. Nikdy se mi na cestách nestalo, aby mě někdo někam pozval a pak to po mě chtěl zaplatit. No, ale stejně se jim budu snažit něco přispět.“ 2. Číňanka: „Chceš platit kartou nebo hotově? Kartou to bude lepší, viď? Ať si šetříš hotovost,“ vychrlila, když přišla obsluha.

Já: „Ehm, k-k-kartou?“ vysoukal jsem ze sebe, „Máš pravdu. Bude lepší nechat si hotovost,“ dokončil jsem myšlenku, když jsem se vzpamatoval.

Já sám sobě: „To to mám jako platit celé já? Vždyť jsme toho měli tunu. Ani jsem se předtím nedíval na ceny. Vůbec nevím, jak ten účet bude mastný! Kurva… No co, za chyby se platí…“ řekl jsem si a podal jim svou VISU. Já: „Jak to budeme platit? Podělíme se o to?“ zeptal jsem se nesměle.

1. Číňanka: „Zlato, jsi přece evropský gentleman v Číně. Navíc, s mladými slečnami,“ řekla a já na ni čuměl s otevřenou pusou.

2. Číňanka: „Neboj se, v baru ti něco přispějeme,“ řekla druhá a já jí opětoval pohledem à la „uletěly mi včely”.

Já: „Aha… Kolik, že to dělá?“ zeptal jsem se, protože mi to už konečně došlo.

5

2. Číňanka: „Počkej… 1190,“ odpověděla.

Já sám sobě: „Tak to prrr! Vždyť to je něco přes čtyři litry! Za dvacet minut?! Jako fakt?!? Bože, já jsem debil!“ klel jsem v duchu s pohledem smutného štěněte.

Já: „Já se omlouvám, dámy, ale zapomněl jsem PIN,“ zalhal jsem z ničeho nic.

2. Číňanka: „Zapomněl PIN? Jak je to možné?“ zeptala se se smíchem.

Já: „No, víš, v Česku PIN moc nepoužíváme. Platíme bezkontaktně a na to PIN nepotřebuješ. A tady na cestě jsem kartu za čtvrt roku ani jednou nepoužil,“ lhal jsem.

1. Číňanka: „A máš jinou kartu?“ Já: „Mám.“ 1. Číňanka: „Tak super,“ zaradovaly se obě.

Já: „Tam mám ale bohužel stejný PIN,“ dodal jsem.

2. Číňanka: „Jak je možné, že nevíš svůj PIN?“ Já: „Omlouvám se. Jsem hloupý,“ řekl jsem. Poprvé jsem po pár posledních větách nelhal. „Ale mám nějakou hotovost. Kouknu se,“ a vyndal jsem svou koženou peněženku Bagind. Vyplatil se mi můj cestovatelský trik, dávat si do viditelné peněženky jen nezbytně potřebnou hotovost, ne všechen keš. Bylo tam 400 jüanů, takže asi 1400 Kč. Třetina útraty. Ne, že bych denně utrácel 14 stovek, ale pořád lepší, než zaplatit 4 tisíce! „Mám jen tohle,“ a ukázal jsem jim obsah své peněženky. V obličejích obou dam bylo vidět skrývané nasrání.

2. Číňanka: „Ach jo! Jak to, že nevíš ten PIN,“ naříkala do prázdna.

Já: „Promiň, v Česku fakt není potřeba, no.“ 2. Číňanka: „Tak dej, co máš, my to doplatíme,“ řekla a já vyndal svých 400 jüanů. Pak jsme vyšli na ulici.

6

Po chvíli: Já: „Uděláme si selfie? Pojďte, holky!“ a otevřel jsem fotoaparát ve svém mobilu.

1. a 2. Číňanka: „Nééé!“ zakřičely jednohlasně.

Já: „Proč ne?“ zeptal jsem se, i když mi to bylo už chvíli jasné. Potvory. Stále jsem na ně však mířil svým foťákem.

1. Číňanka: „Nééé, smaž to. Musíš přece respektovat, když někdo něco nechce!“ začala ječet. Jejich chování bylo najednou úplně jiné.

Já: „Já to respektuju. Nic jsem nevyfotil.“ 1. Číňanka: „Smaž to!“ Já: „Nic jsem nevyfotil. Podívej se,“ a ukázal jsem ji galerii, bez jediné fotky s nimi.

1. Číňanka: „Óóó, hodnej. Ty jsi ale hodnej kluk!“ a začala mě hladit po zádech.

2. Číňanka: „Jdeme teď na masáž. Jdeš s námi?“ zeptala se z ničeho nic.

Já: „Holky, vždyť víte, že už nemám žádné peníze. Tyhle byly poslední,“ řekl jsem smířeně.

2. Číňanka: „Jo vlastně. Tak jo, támhle je metro. To už najdeš, viď?

Měj se hezky, rády jsme tě poznaly.

Ahóóój!“ a svižně vyrazily ulicí opačným směrem. Jen jsem tam tak stál a zíral, jak se vzdalují. Najednou mi to všechno docvaklo. Zasraté pekingské zlatokopky!

7