Clar seskočil z grošáka, až se bláto od podrážek rozstříklo do všech stran, a nasupeně si to namířil přímo vůči Daibolovi. Zamýšlel jej srazit k zemi a až poté podrobit zdrcujícímu výslechu. Možná. Vlastně ani velkou potřebu vyptávat se a dolovat chabé výmluvy, které by před jeho argumenty sotva obstály, necítil. Raději toužil uštědřit nespočet spravedlivě rozhořčených ran a bolestivých políčků přezíravému
Pekelníkovi, aby bez sebemenších pochybností poznal, jak moc jej jeho a Mirklinovy intriky a pletichy zasáhly. Jak moc bývalého Světlonoše semlelo zjištění, že na něj kuli ohavné pikle za jeho zády. Jak dlouho bude trvat, než jim odpustí, pokud vůbec, že od něj odloudili ženu a zamezili mu sledovat vyrůstat potomka. Proč a z jakých hloupých, zástupných
příčin se mu s nimi za roky strávené na Kovadlině nepochlubili a nechávali ho tápat v nejistotě, ačkoli měli dennodenně na očích, že právě nejistota a dvousečná naděje jej trýznivě trápí a sžírá?
Nerdas ze sedla soustředěně sledoval Clarovo vzteklé počínání. I na dálku rozeznal, že osoba, proti níž míří, rozhodně nezaujímá bojové postavení. Spíše se krčila a spěšně cosi schovávala do kapsy.
Na Daibola kromě nečekaně dorazivšího přítele, který ovšem nyní připomínal spíše zavile ortodoxního nepřítele, útočily přehršle zjitřených emocí. Činilo mu tak nesmírnou obtíž soustředit se na pro něj nepochopitelný atak ze strany Clara. Možný důvod, proč mu v ústrety kráčí krajně rozezlený Divotvorce, jej napadl až těsně předtím, než se na něj bez okolků vrhl.
To poskrovno vesničanů, kteří se ještě po návsi ve větrný podvečer pohybovali, se vyděšeně odebralo do zdánlivého bezpečí chalup, z nichž pak přesto zvědavě vykukovali na prostranství přes zašlé skleněné tabulky. Události posledních dní pro ně představovaly násobně více vzruchu, než se jim namanulo za dlouhé, nudné roky předtím. Kdyby si však
mohli vybrat, raději by se navrátili do poklidných, ničím nevybočujících všedností bez zabíjení, únosů nebo obdobných soubojů podezřelých cizinců, jaký se zrovna odehrával mezi jejich domovy.
Clar se i přes skrz na skrz hněvivé rozpoložení zdráhal tasit meče. V prvotní vlně průchodu agrese se ráčil spokojit s direkty holýma rukama. Daibol nestačil uhýbat před sprškou dopadajících a přesně mířených ran. Po pár úderech se ale přece jen zmátořil a Clara neméně silně odstrčil. Chňapl po rudém kamínku a s jeho pomocí kolem sebe zhmotnil neprostupnou ochrannou kopuli, aby získal trochu času ke vzpamatování.
„Zbláznil ses, člověče?“ sípal.
„Naopak,“ prskal Clar, „prozřel jsem.“
„Co to povídáš? Nebylo by rozumnější mi nejprve vysvětlit příčiny tvého hrubého chování?“
Clar přistoupil blíže, těžce oddychoval a položil dlaň na vyčarovanou bariéru. Brněla a pálila i přes rukavici.
„Vysvětlení mi dlužíš ty, nerohatý Pekelníku. Přesto mám obavu, že jakýkoli pofiderní motiv je nedostačující, aby ospravedlnil, co jste spolu s Mirklinem spunktovali.“
Ano, Daibolova úvaha se tak ukázala zřejmě správnou. Ke Clarovi se nějakým způsobem, na kterém ovšem pramálo záleželo, dostalo popisu večera, na nějž by i Daibol nejraději zapomněl.
„Veškerá konání mají v daný moment opodstatnění,“ snažil se klidnit situaci Daibol, „ačkoli uznávám, že v závislosti na uplynulý čas se mohou úhly pohledů otáčet a měnit.“
„Krádež zůstane vždy krádeží, ať už se jedná o chmatáka na trhu, který pižlá nepozorným měšťanům měšce od opasku, nebo mluvíme o dvojici domýšlivých nabubřelců, kteří se nezdráhali připravit mne o rodinu a následně mne bez výčitek shovívavě přijmout jako ztraceného syna, protože jsem se jim hodil do krámu.“
„Křivdíš, příteli, a já ti vyjevím proč.“
Sper tě ďas, pomyslel si Clar, jeden z mečů přece jen vytasil a začal neurvale třískat do kouzelné hranice.
„Křivdím?!“ ryčel, vypouštěl strach a neustával v sekání, ačkoli s bariérou ploché údery čepele prozatím nehnuly.
Daibol si představil, jak bezvýchodně, nicotně a bezbranně si asi museli připadat všichni bídníci, které kdy Clar naháněl a lovil, ať už v barvách Světlonošů nebo posléze jako Divotvorce. Kdepak, rozzuřeného rytíře Světla nebylo radno nemít na stejné straně barikády.
„Mirklin měl vidění,“ začal s objasňováním vlastního konání pekelný uprchlík a přiblížil se ke Clarovi, jak jen si mohl dovolit, aby byl i nadále chráněn, než jeho vztek poleví a vychladne.
„Mirklin přece nepřísluší k vyvoleným Vidoucím,“ oponoval rázně Clar. „Je to prachobyčejný senilní vědmák, jehož předpovědi se málokdy shodovaly alespoň částečně s budoucí skutečností.“
„A přesto jsme usoudili, že bude rozumné, pokud si to, co uzřel, ověříme.“
„Jak?“ zajímal se Clar a konečně ustal v mlácení mečem.
„Obrátili jsme se na mého bratra, Lakmuse, a svěřili se mu. Můj bratr totiž k privilegovaným Vidoucím náleží.“
„A co má být? Cožpak něco takového lze naplánovat?“ pochyboval Clar. „Měl jsem za to, že vize se dostavují nečekaně bez ohledu, zda si to dotyčný přeje, nebo ne. Neslyšel jsem o tom, že by je bylo možno vyvolat.“
Daibol si povzdechl.
„V drtivé většině případů je to přesně tak, jak říkáš,“ potvrdil smírně. „Ovšem dole v Pekle lze podnítit příhodné podmínky a stavy, kdy je Vidoucí schopen se na konkrétní událost zaměřit a podrobit ji zkoumání.“
Clar váhal, zda Pekelníkovi věří, nebo má naopak dojem, že ho znovu tahá za nos. Rozhodl se nechat jej domluvit. V názoru se utvrdí hned poté.
„Lakmus Mirklinovu vizi přesvědčivě zpečetil,“ pokračoval Daibol.
„O co šlo?“
„Ve vidění spatřil ženu. Ženu vílího druhu. Jednalo se o Aivu. Vidění mohou být často zastřená, s mnohoznačným významem bez konkrétních souvislostí s přítomným děním,“ hovořil ze široka Daibol. „Avšak v tomto případě jsme pozbyli jakýchkoli pochybností, že pokud necháme vizi bez povšimnutí proklouznout předivem času, nastane doslova a do písmene apokalypsa.“
„O co šlo?!“ drnčel znovu zuby Clar.
„Aiva byla předurčena k tomu, aby zabránila strašlivým věcem. Osud do ní vložil nezměrnou sílu, které jsme sice nerozuměli, ale bylo nad slunce jasnější, že v ní dřímá energie, která by se probudila v okamžiku, kdy by Dobro světa, jaký známe, prohrávalo souboj s Temnotou.“
„Měl jsem za to, že ústřední předmět zájmu nepředstavovala Aiva, nýbrž dítě, jež nosila pod srdcem,“ spekuloval Clar. „Dítě, které by pro tebe a Mirklina bylo lákavým zplozencem agilního Světlonoše a magií obdařené víly. Dítě, které byste mohli velmi rádi podrobovat bádání a případně si z něj vychovat poslušného psíka.“
Daibol si nyní povzdechl o poznání zarmouceněji.
„Tuto teorii jsme si opravdu vymysleli pro Climsona,“ přiznal. „Věděli jsme, že ačkoli jsi zanevřel na Měsíční chrám, záleželo mu na tobě i na manželském svazku, který jste s Aivou uzavřeli. Tudíž jsme považovali za dostatečně motivující, aby na Aivu dohlížel a současně netušil kompletní pozadí potenciálně hrozivé pravdy.“
„I kdybych přistoupil na to, že vše, co mi vykládáš, může být pravdou, kdo vám dal právo mi ji ukradnout?“ soptil Clar. „Kdo vám dal jakékoli právo úkolovat Climsona, aby na nás z povzdálí dohlížel a v nestřežený okamžik využil mé indispozice, aby Aivu odklidil z mého dosahu?”
„Indispozice říkáš?“ pozvedl poprvé hlas i Daibol. „Chtě nechtě jsme museli zabránit katastrofě, která by kvůli tvému nekontrolovatelnému explozivnímu chování nejenže hrozila, ale dříve či později nabrala skutečných obrysů!“
„Aivě bych nikdy neublížil!“ ohradil se prudce Clar.
„Ne, jistěže ne úmyslně,“ klesl zase hlasem Daibol. „V onu nešťastnou dobu sis ovšem ještě plně nedovedl poradit s darem vrozené moci, která ti sice bývala mnohdy ku pomoci a užitku při utkáních se zástupci zlých netvorů a démonů, avšak stejně zhoubnou se mohla stát i pro tu, jež byla tvé Duši nejbližší.“
Hněv z Clara pozvolna vyprchával. Přemýšlel, jak by mohl vyvrátit cokoli z toho, co Daibol tvrdil. Krom rozechvělých emocí ale nedisponoval žádným přesvědčivým faktem, který by mohl v argumentaci uplatnit. Přestože neochotně vrátil meč do pochvy, výčitek vůči tehdejšímu Daibolovu a Mirklinovu jednání měl v záloze ještě dosti.
„A co já?“ stočil řeč k sobě i přesto, že sebelítost vpravdě nesnášel. „Ani za mák vám nevadilo mne soužit nevědomím a nejistotou? Přitáhli jste si mne na Kovadlinu, abyste mi mohli denně podávat otrávenou medicínu v podobě konejšivých motivací pro konání vyššího Dobra a při tom nenápadně kontrolovat, zda nadměrně nevlčím a netrhám se ze řetězu?“
„Strašlivě mě to mrzí, drahý příteli,“ řekl upřímně Daibol, i když tušil, že jakákoli omluvná slova nemohou být v danou chvíli dostatečná a hojivá. „Nebylo dne, kdy bych si zaryté mlčení, které se, čertužel, postupně stalo normou, nevyčítal. Přesto jsme si nemohli dovolit s tebou sdílet pravdu.“
Vztek počal v Clarovi opětovně bublat, v tom si ale uvědomil souvislost, která mu právě kvůli popuštěnému bezuzdnému vzteku unikla. Ta vůbec nejdůležitější souvislost.
„Co tu vlastně děláš?!“ uhodil na Daibola. „Kde je Aiva?! Teď už ji přede mnou neukryješ!“
Daibol před malou chvílí zvažoval, že by obrannou hranici odčaroval pryč. Měl totiž nutkavou tendenci přítele obejmout a snažit se ukonejšit. Usoudil však, že zpráva o smrti jeho milované jej opětovně napumpuje nezvladatelnou agresí. Pokud by se snad mýlil a Clar by se dokázal s vypětím všech sil opanovat, jistě by ale nezvládl vstřebat následnou zvěst o tom, co se stalo a hůře ještě bude muset stát s jeho potomkem.
„Je mi líto…“ hlesl, uhnul pohledem, pohladil rudý kamínek a v doprovodu tisíců jisker se vytratil neznámo kam.
Lid Osmihorého království prozatím netuší, jaké pohromy se na něj řítí. Avšak tento zdánlivý klid již nemá mít dlouhého trvání. Divotvorci se ve snaze vypátrat a naleznout nová vodítka a vysvětlení neblahých událostí, jejichž původci se již nezdráhají držet nadále v ústraní, vydali statečně čelit novým výzvám a protivenstvím. Cesty jim při jejich počínání kříží noví protivníci i zdánliví přátelé. Podaří se jim v neprostupné mlze klamných a protichůdných poznatků vyznat včas?