Díky, Londýne!

2 První espresso už skoro dopila. Alena pořád nikde a nejspíš na ni opět nebude mít moc času. „Mám zase zpoždění. Jiná asi nebudu, promiň,“ zamrkala na ni svýma velkýma a dokonale nalíčenýma očima, když si udýchaná přisedala k jejímu stolku. „Potřebovala jsem něco nakoupit a v šest mám spinec.

Ale za tu hoďku toho určitě proberem spoustu.“ Hoď ka, spinec, hmm. Nejen mladistvý vzhled, ale i slovník. Měla bych se svou dobrou kamarádkou nechat inspirovat. Spinning by mě nebavil, ale nějaký takzvaný cvíčo si zkusím najít, uvažovala Tereza, zatímco si Alena objednávala zelený čaj. „Pro mě prosím ještě lungo s mlékem,“ doplnila Tereza. Na zákusek asi dneska nedojde. Když si nedá Alena, vynechám ho taky. „Tak ven s tím, holka moje zlatá. Už minulou sobotu na nákupu jsem odhadla, že nejde jen o poruchy spánku. Koneckonců tipuju, že na toto téma máš nastudováno a babskýma i profi radama se dávno řídíš. Ode mě spíš potřebuješ slyšet něco jinýho, co?“ „Máš mě prokouknutou,“ usmála se Tereza. „Není divu, viď, známe se dlouho. Zkrátím to, vím, že spěcháš. Prostě nějak nevím, co se životem.“ „Aaaaha. Naše Tereza Dokonaláskorosvatá je v ouzkejch jako každá druhá v našem věku. Neboj, holka, to se zvládne. Milence už máš?“ „Prosím tě, Aleno!“ „Mě nepros, najít si ho musíš sama! V tom ti, holka, fakt nepomůžu. Chápu, v tvým případě to nepude moc rychle. Dobrá, tohle téma prozatím přeskočíme.

2

Až budeš chtít pár detailíků, dycinky se na mě můžeš obrátit.“ Skoro koketně se zasmála a lehce hodila hlavou. Její polodlouhé blond vlasy probleskly šerem kavárny. Tereze neunikl letmý pohled, kterým stačila zběžně prozkoumat osazenstvo, jako by hledala další potencionální objekt svého zájmu pro případ, že by ji její současný milenec – kolikátý už? – brzy začal nudit. „Prostě potřebuju nějakou změnu,“ pokračovala Tereza. „Jsem strašně nespokojená a vlastně nevím proč. Mám hodnýho a spolehlivýho muže, dcera mi dělá radost, dokonce mám čas pro sebe. Proč mě teda tak často dohání pocit, že neumím žít? Proč mě zároveň žerou výčitky kvůli žehrání na život, který je vlastně fajn?“ „Proč, proč. Protože je to normální!“ zlehka se na ni obořila Alena. „Hlavně se netrap, holka. Potřebuješ změnu, souhlasím. Chlapa asi vyměnit nechceš, aspoň ne hned. Měnit práci v týhle naší životní etapě není úplně jednoduchý. Potřebuješ zážitky, adrenalin. No nekoukej tak vyjeveně, nemusíš zrovna skákat padákem nebo obeplouvat zeměkouli na jachtě. Hele, na rozdíl ode mě máš obrovskou výhodu díky anglině.

Moje kombinace občanka-děják má proti jazykům dost velký limity. Máš přece kámošku v Londýně, jezdíš tam. Prostě si tam zařiď nějakej džob!“ „Jakej? Jako rodilá Češka tam těžko můžu učit angličtinu. A hlavně, učení mám plný zuby.“ „Kdo mluví o kantořině? Neříkej, že Claire by ti nepomohla něco najít!“ „Myslíš třeba místo pro přestárlou au-pairku? Byla bych pro smích.“ „Musej existovat i jiný možnosti. Dneska pracuje

3

v cizině spousta lidí. Jen nebuď tolik negativní, holka.

Prostě Claire napiš nebo zavolej. Buď ti bude moct helfnout, nebo ne.“ …

19 …

V Pretu u jižního okraje náměstí nakoupila Tereza sendviče a pití. Přešli k fontánám a v jejich blízkosti se posadili na kamennou lavici, aby se naobědvali. „Tom, don´t feed the pigeons!“ pokárala Emma bratra, když se chystal hodit kousíček ze svého chleba holubovi, který se k nim typickým kolíbavým krokem přibližoval. Ukazovala zároveň na tabulku s piktogramem zakazujícím krmení ptáků pro toto místo stejně typických jako Nelson, kamenní lvi u sloupu s jeho sochou, fontány či turisté z celého světa.

Tom se na sestru zamračil a otočil se k ní zády, aby dal zřetelně najevo, že se s ní nějakou dobu nehodlá bavit.

Po krátkém trucování se zamyslel a otočil k Tereze: „I want to see… já chci… ma… mami…”

Dívala se na něj nechápavě a v duchu se sama sebe ptala: Zastesklo se mu po mamince? Tolik ho rozlítostnilo drobné pokárání? „I want to go to the British Museum,“ pokračoval.

Teď už mu Tereza nerozuměla vůbec. Nejdřív se dožaduje maminky a pak chce do muzea? „He wants to see the mummies in the British Museum,“ přispěchala jí na pomoc Emma a dodala: „On blázen. On vždycky chce mummies.“

4

„And you always want to see the dinosaurs in the Natural History Museum!“ obořil se na ni Tom zprudka. „So what?!“ „Nehádejte se,“ přerušila je Tereza, když pochopila, o co jde. „Emmo, dinosaury necháme na jindy, až budeme mít víc času. Co kdybychom dneska splnily přání bráškovi a zašli se podívat na egyptské mumie?“ …

38 V sobotu vydržela sama doma jen dopoledne. Uklidila celý dům, vyprala prádlo, vyžehlila to, co stačilo uschnout. I tak se jí čas nekonečně vlekl. Zachtělo se jí ven, podniknout nějaký malý výlet mimo Londýn, urovnat si myšlenky v jiném prostředí. Napadla ji Cambridge.

Pohled z okna sliboval příjemný letní den. Slunce překryl sem tam nějaký mrak, přihodila tedy do tašky svůj malý skládací deštník. Nad oblečením dlouho nepřemýšlela, neměla důvod zdržovat se porovnáváním, v čem bude vypadat líp a mladší. Vyhodnotila, že na cestu se může vydat v tom, co má na sobě: tmavě modré letní džíny, bílé tričko a šedý svetřík se zdály přiměřené účelu cesty i počasí.

Během několika desítek minut už si kupovala jízdenku na King´s Cross, Nádražní budovu má spojenou s Eliškou, kterou před několika lety zajímalo naprosto všechno týkající se Harryho Pottera, včetně nástupiště devět a třičtvrtě. Kromě toho se zde Tereze vždy vybaví, jak si kdysi domlouvala odložení státnic z jednoho

5

z mnoha telefonních automatů namontovaných na stěně. Když se jí podařilo legálně si protáhnout studentský pobyt v Británii, potřebovala se omluvit z původně naplánovaného termínu. Výměna dopisů nepřicházela v časové tísni v úvahu a jiná možnost spojení než pevná telefonní linka neexistovala. Poté co se několikrát marně pokoušela dovolat se na fakultu z pracovny svého anglického profesora, nezbývalo jí než zkoušet štěstí z automatů na ulicích a ve veřejných budovách.

Konkrétní důvod, proč volala zrovna z přístroje v rušné hale King´s Cross, už se jí nevybavuje, ale pamatuje si ujištění vyučujícího, kterého zrovna zastihla, že její žádost vyřídí na katedře i na studijním oddělení.

Ve vlaku ji místo vzpomínek mnohem víc zaměstnávaly myšlenky na její současnou situaci. Snažila se uvažovat racionálně. Do plánovaného návratu domů jí zbývá osm dní. Nikde není psáno, že v Anglii nemůže zůstat déle. S Lenkou o tom zatím nemluvila, ale za dané situace se dá předpokládat, že Milesovým by pomohlo, kdyby se rozhodla svůj odjezd odložit. Na kdy?

Letenku, kterou má koupenou, nejspíš nemůže zrušit ani změnit, což ale není problém, nebyla drahá. Bude muset zavolat do školy, aby si pozdější návrat předjednala s ředitelem. Na školení s Alenou nepojede, stejně si nedovede představit, že by s ní teď trávila víc času, než je bezpodmínečně nutné, nebo s ní na kurzu dokonce sdílela společný pokoj. Eliška se s jejím pozdějším návratem srovná snadno, ale jak ho vysvětlí Petrovi? A co tady bude dělat, pokud se rozhodne zůstat?

Před příjezdem do Cambridge se jí podařilo dospět k jedinému rozhodnutí: večer zavolá Claire a zkusí se

6

s ní domluvit na neděli. Třeba by mohla zajet k nim do Richmondu.

Teď bude nejlepší oddat se danému místu a okamžiku, usoudila, jakmile vyšla z nádraží. V hlavě jí hučelo z několikahodinového přemýšlení a potřebovala se rozptýlit, nechala se tedy pohltit atmosférou starobylého univerzitního města. Byla zvědavá, co si bude pamatovat ze svého prvního výletu sem. Claire je tehdy svezla svým stařičkým mini-cooperem a strávily tu celý den. Tereza si teď dokázala vybavit pouze budovu King´s College a říčku Cam s pramicemi a typickými odstrkávacími bidly v rukou členů posádky. Tak tedy vzhůru do centra, užiju si Cambridge jako turistka, vyrazila s úsměvem na rtech. …

7