Příběhy starých fotografií „Psst. Psssst. Nechte toho! Přestaňte se pošťuchovat, vy tam dole a vy tam nahoře, nechte těch hádek! Venku se něco děje! Slyším, jako by se otevíralo víko, tak psst, psst!“ „To už jsi říkal tolikrát, ty starosto, kdo ti to má věřit,“ zazněla rázná odpověď. „Kdo by se dral na půdu, kdo by hledal tu naši starou krabici a kdo by ji chtěl otevírat? Stejně jsme tu na věky věků a jinak to nebude! To tu určitě zase pobíhá kočka nebo kuna a ty hned vyvádíš. Už si ani nepamatujeme, kdy jsme naposledy viděli obyčejné světlo, kdy jsme naposledy viděli něčí tvář. Tak nás neruš tím svým věčným okřikováním!“ „Ale ono se opravdu něco děje,“ ozval se další z hlasů, „cítím, že se mi hýbe půda pod nohama!“ „Půda pod nohama! Haha, to je dobrý vtip. Vždyť jsme na půdě!“ zasmáli se ostatní. Ale přesto ztichli. Nadzvedla víko staré zaprášené krabice a zadívala se na zažloutlé desky alba fotografií. Na půdě venkovského domu seděla dívka a přemýšlela, co to našla. Venku právě začalo pršet, stmívalo se, rodiče odjeli do města a měli se vrátit až pozdě večer, a tak šla hledat dobrodružství na opuštěnou půdu jejich domu. Jít sem bylo pro ni vždycky odvážné. Dětské oči vidí v každém z koutů schované démony, mystické postavy a čaroděje, rozbitými taškami nakukují víly, za komínem je čert… Tak je to v každé pohádce.
Jednou tam našla starou loutnu s jednou strunou. Když na ni zahrála, přivolala kavalerii - tucet bílých koní a nádherné rytíře v těžké zbroji. A dnes našla tuhle zaprášenou krabici a v ní staré album. Podržela ho ve rukou, odfoukla letitou vrstvu prachu a chtěla ho položit zpět na dno. Hledala něco zábavnějšího, něco, co jí přinese potěšení a hru, něco, co rozjitří její fantazii, aby se bála, radovala, plakala, vymýšlela příběhy, povídala si s princeznami, podávala ruku princům… S tím nejhezčím by si třeba mohla i zatančit, vždyť proto si na sebe vzala ty sváteční šaty, které teď svým lemem stírají z podlahy na půdě prach. „Dívat se na fotky, to není zábava,“ říkala si, „ty tváře neznámých lidí strnule hledících před sebe, koho by to zajímalo?“ Pomalu odkládala album zpět. „Dělejte něco, dělejte rychle něco!“ křičely hlasy jeden přes druhý. „Dělejte něco, nebo nás zase zavře!“ křičely zděšeně. „Pane starosto, pane plukovníku, pane prokuristo, námořníku, plavčíku, holiči, Anežko, sestřičko ošetřovatelko, doktorko, ano, ty, která jsi byla první mezi ženami s tímto titulem, Marie, Mařenko, Bětko, dělejte něco, nebo nás zase zavře a to světlo, které nás tak krásně osvětluje, se opět ztratí!“ Nikdo nic nevymyslel, nikdo nevěděl, co dělat. Dívčí ruka pomalu zvedla víko krabice a chystala se ji „na věky“ uložit do tmy. „Jiřinko, Jiřinko, poznáváš mě?!“ zavolala malá holčička ze hřbetu houpacího koně. „To jsem já, tvoje babička, tak často
jsem si s tebou hrávala a zpívala ti tvou oblíbenou ukolébavku, pamatuješ?“ mluvila rychle dál. „Nezavírej nás ještě, dej nám chvilku nadechnout se, vrátit se na svět, rozhlédnout se a být tu s tebou. Ta nekonečná tma je tak děsivá, že se jí bojím!“ Něco, co neuměla popsat, její ruce zastavilo. Možná to byl poryv větru, který rozbitými taškami vletěl dovnitř a pootočil stránku starého alba na fotku „BABIČKA MARIE 1918“. Malá holčička sedí na houpacím koni a šťastně se usmívá směrem k ní. Bílé princeznovské šatičky, zřejmě růžové botky, punčocháče, volánek a růžička zavěšená nad její hlavou. „BABIČKA MARIE“ přečetla si ten popis ještě jednou. „Jak krásně sis se mnou hrála a tu tvoji ukolébavku jsem tak milovala,“ pomyslela si. BABIČKO MARIE, ujídala jsem ti z misky tvarohový krém a ty ses vždycky divila, kam se ztratil. Chodily jsme spolu na ostružiny, tam na stráň pod lesem. A ty jsi mi vyprávěla pohádky o vlku a pastýři ovcí, jak se vlk dostal do stáda, ale pastýř ho zahnal, i když se vlk převlékl do roucha beránčího. BABIČKA MARIE, která tak zvláštně voněla fialkovým mýdlem a která mi během jednoho jediného roku seschla jako stéblo trávy, že z ní zbyly jenom dvě krásné velké oči, tak velké proti tomu scvrklému tělu… Ty jediné byly živé a pořád se na mě usmívaly, i když tělo umíralo. Nepřestaly se na mě vlídně dívat, ani když doktor řekl jméno té podivné nemoci, která babiččino tělo sužovala. To jméno byla rakovina. Vyprovodila jsem tě tenkrát k nemocniční bráně, ty jsi mi zamávala a bylo to poslední zamávání, které jsi směrem ke mně udělala. Jak laskavé a povzbuzující, i když jsi musela vědět, že mi máváš naposled.
BABIČKO, BABIČKO,“ řekla Jiřinka nahlas. „BABIČKO, BABIČKO, jak se mi stýská!“ pomyslela si. Holčička ze staré fotografie se usmívala a cítila se šťastná. Pro tento jediný okamžik stálo za to čekat v té nekonečné tmě desítky let, pro tuto jedinou vzpomínku stálo za to podívat se na svět a stát se součástí dalšího lidského příběhu. „Děkuji ti, Jiřinko, jen škoda, že už se tě nedokážu dotknout, abych tě ještě jednou pohladila!“ zavolala. „Nono, zase hloupě tlacháš. A nehoupej se tak, nebo spadneš!“ zavolal na ni kluk z vedlejší fotky. „Ty spadneš a já dostanu na zadek, že jsem tě neohlídal!“ bručel dál. „Prastrýc Karel,“ četla Jiřinka dál. „Bratr BABIČKY MARIE 1915“ stálo tam u fotky toho namyšleného kluka. Tvářil se tak důležitě, že to bylo celé k smíchu. Přísný výraz, stažené obočí, krátké nohavice, míč v ruce, vysoké bílé podkolenky, na tom si dali rodiče záležet. Krátce střižené vlasy, čepice trochu nakřivo a za ním fotbalová branka. Fotbalová branka tak velká, že se v ní úplně ztrácel, ale přesto byl odhodlán ji bránit, tak zarputile bránit, aby ji žádný soupeř, žádný nepřítel, nedokázal dobýt. „Nikdy jsem tě nepoznala, prastrýčku,“ uklouzlo Jiřince nahlas, když se na fotku zadívala. „Zemřel roku 1941 v bitvě u Tobruku“ bylo připsáno tatínkovou rukou na okraj fotografie.
Když to Jiřinka řekla, tvář na fotografii jako by zjihla. „Jsi naměkko, že,“ zasmála se holčička z vedlejší fotografie a jen to, že ten balón nemohl hodit, ji zachránilo, že ji neshodil z houpacího koně. „Zase se hádáte,“ napomenula je neznámá paní z fotografie beze jména. „Ale mami, on si zase začal,“ zažalovala holčička BABIČKA MARIE. Pan starosta se přísně podíval na kluka s míčem a řekl: „Karle!“ „Tati, znáš ji. Zase mě pošťuchovala.“ Pan starosta a neznámá paní se na sebe spiklenecky podívali, mrkli a oba nahlas řekli: „Děti nezbedný, nechte už konečně toho zlobení!“ Jiřinka otáčela dál stránky starého alba. Voják na koni, velký knír zakrýval skoro celá ústa, seděl hrdě a díval se jí přímo do očí. Za jeho zády se tyčila silueta velkých hor, byly to Tyrolské Alpy, na vrcholcích se bělal sníh a ten muž, strýc pana starosty, tak vzkazoval domů, že žije, že se o něho nemusí bát. Posílal vzkaz i své milé krásné mladé ženě, která seděla vedle jeho matky na nízké židličce v malé světnici a šila oblečky pro jejich nenarozené dítě, které bude určitě kluk po svém statečném otci. Chtěl jí říci, že ji miluje, že se na ni těší a že jistě brzy přijede, protože tahle válka nebude dlouhá. Armáda císaře pána je silná a houževnatá, v jedné jediné bitvě smete nepřítele a pak honem domů. Kdosi na tu fotografii krásným úhledným písmem napsal „Jan 1914“ a i teď bylo vidět, že ten, kdo to psal, muže z fotografie miloval.
„Honzo, Honzo, kolik je hodin?“ zeptal se ho jeden z hlasů. „Sedm slepičích,“ odpověděl Jan a zasmál se. Přestal se tvářit hrdě a zvědavě si prohlížel tvář své prapraprapraneteře, která se tu před ním zjevila. Byla tak podobná jeho holčičce, která se mu tenkrát narodila a s jejíž fotografií v kapse své uniformy špinavý, unavený, ztracený kdesi v Haliči vyrazil na svou poslední bodákovou zteč. Umíral pomalu a dlouho a na jeho smrti nebylo nic hrdinského. Bolelo to, marně si tlačil vyhřezlá střeva zpět do břicha, třásl se zimou a bolestí, volal o pomoc, prosil Boha o milost, ale ten mu ji udělil až po nekonečných dvou dnech utrpení. Až tehdy se nad ním slitoval a vzal si ho k sobě. „Honzo, Honzo, kolik je hodin?“ zeptal se ho další hlas. „Pět kočičích,“ odpověděl a cítil závan vzduchu, jak se za ním někdo rychle přibližoval. „Kdopak asi jsi, Jane 1914, a jaký byl tvůj osud?“ pomyslela si dívka, otřela jemně prach z fotografie a otočila o stránku dál. Trochu vystrašené oči malé holčičky. Vždycky byla tak trochu stranou a najednou se přímo na ni díval ten vysoký pán ve svátečních šatech, mluvil na ni, sáhl jí na tvář, pootočil s ní, trochu ji pohladil a říkal jí laskavě, aby se na něho podívala, usmála se a chvíli se nehýbala. Najednou, snad poprvé, byla středem něčí pozornosti, alespoň na chvíli někoho zajímala. Ten pán se postavil k takovému velkému přístroji, říkal mu fotografický aparát, založil do něho velkou desku, ukryl se za ním, pak se na ni ještě jednou zadíval, usmál se a řekl „Teď!“ a pak „Hotovo!“ A to bylo stále: „Milostivá slečno to a milostivá slečno ono!“ Když si s ní
povídal, cítila se tak moc důležitá! Když pak viděla svoji fotografii, pochopila, že tenhle svět se jí líbí, že ty pocity chce prožívat znovu a znovu, že chce být znovu středem něčí pozornosti, že chce být hlazena a hýčkána vysokými pány ve svátečních šatech, že chce znovu poslouchat: „Milostivá slečno sem, milostivá slečno tam!“ A tak, když vyrostla, stala se herečkou, byla úspěšná, dařilo se jí výborně. Měla krásné podmanivé trochu ustrašené oči a byla k pomilování…. „Anežka 1927“ přečetla dívka na fotografii. „Tebe znám, o tobě mi babička vyprávěla. Prý jsi byla slavná, ale prý to s tebou nedopadlo dobře. Zničila tě závist mnoha lidí.“ Malá holčička, Anežka 1927, s trochu vystrašenýma očima dojemně přikývla a zavzpomínala na krásné roky v záři reflektorů, na nekonečné potlesky z hledišť největších divadel Evropy, na lichotky vysokých mužů v drahých svátečních šatech, na honosné večírky ve vybrané společnosti, na přízeň, kterou ji zahrnovali… Ani si nevzpomněla na horší dobu, která pak jednoho dne přišla. „Děkuji, že jsi mi to připomněla,“ řekla Jiřince, skromně sklopila zrak a začervenala se. „No prostě herečka,“ zasmál se nějaký kluk z vedlejší fotografie, bratr, ale beze jména. Nebylo to řečeno zle, jen jako od bratra, který je na svou mladší sestřičku hrdý, ale je také trochu ustaraný, aby se jí něco nestalo. „To jsi řekl dobře,“ podotkla žena z další fotografie. „Byla to herečka, úplně zapomněla, kde je její domov! Když jí umírala maminka, byla daleko, slyšela potlesk, ale neslyšela její stesk, zahleděná do sebe ji nechala odejít samotnou a v její samotě opuštěnou, nezdálo se, že ….“
„Jiřinko, Jiřinko, kde jsi, už jsme s tatínkem doma.“ Dívka sebou trhla. „Vždyť odešli teprve před chvílí!“ pomyslela si, zavřela rychle album, položila ho do krabice a utíkala z půdy dolů. Byla překvapená, jaká je už venku tma… „Co si dělala celý večer?“ zeptala se maminka a ani nečekala, že dostane odpověď. V zakryté krabici se starým albem uloženým na jejím dně se překřikovalo několik hlasů. „Viděli jste to? Viděli jste to všichni? Všimla si mě!“ „Tebe si všimla, ale na mě si vzpomněla!“ zněla rychlá odpověď. „Já jsem se jí líbil!“ ozval se další. „Bylo to, jako se znovu podívat na svět,“ řekl další. „Bylo to skvělé. Takový krásný pocit vědět, že si nás ještě někdo prohlédl a zavzpomínal na nás.“ „Marie, máš hodnou všímavou vnučku. Udělala nám všem velkou radost.“ „Tati,“ řekla BABIČKA MARIE 1915, „vždyť patří i k tobě!“ „Ano, ano,“ přitakali ostatní, „patří k nám všem…“ „Jen aby ještě někdy přišla,“ posteskla si Anežka 1927, která tak moc dobře znala, co je to zapomnění. Proto se ho tak bála. „Určitě se vrátí,“ řekl Jan 1914 silným autoritativním hlasem, takže si nikdo netroufl odporovat. Celá prázdniny za nimi Jiřinka chodila. Každý večer na chvilku, aby vyslechla jejich příběhy, které se s nimi zavřely pod těžké víko krabice. A oni jí je každý ten večer vyprávěli. Někdy se nad nimi usmívala, někdy plakala, někdy o nich přemýšlela. Byly i takové, o kterých snila, takové, kterých se bála, takové, jejichž opakování nechtěla.
Ale byly i takové, které by s nimi chtěla prožít. A protože oni to cítili, domluvili se a připravili jí jednoho dne překvapení. Možná to byl poryv větru, který tenkrát rozbitými taškami vletěl dovnitř a pootočil listy starého alba na poslední stránku. A tam byl prázdný rámeček připravený na vložení fotografie, prázdný rámeček, který se bude těšit na čas vyprávění životního příběhu. Bude se těšit na to, že si někdo další tento zatím neznámý příběh vyslechne. Kdosi na ten rámeček krásným úhledným písmem napsal „Jiřinka ……“. I teď bylo vidět, že ten, kdo to psal, tu dívku z prázdného rámečku opravdu miloval. Nejdřív se divila, dívajíc se na ten rámeček, ale pak pochopila, usmála se a řekla: „BABIČKO, BABIČKO! Já to tvé písmo poznala“.
Omyl Zahlédl jsem ji v davu. Ulice byla plná, a přesto jsem ji zahlédl. Stála tam jakoby osvobozená od všeho toho spěchu. Skoro se zdálo, že vyšla do ulic v nepravou dobu. Snad tu iluzi vytvářeli lidé kolem ní. Byli bez jiskry a vlastního zápalu. Pospíchali domů zatíženi starostmi. Se skloněnými hlavami, snad v obavě podívat se druhým do očí, zarytě mlčeli a tvořili šeď. Obloha byla plná umírajícího dne. Pršelo. Díval jsem se na ni. Držela v ruce výstřední deštník a sledovala okolí. Po tváři jí přeběhl lehký ironický úsměv. Asi jí ti lidé kolem připadali zábavní. Jejich rychlé kroky, které ji míjely, nezanechávajíce za sebou nic, co by je v příštích vteřinách připomnělo. Jediný zvuk, který vydávali, byl šum. Davy přece vždycky šumí. Usmívala se tomu. Ona se vždycky jenom usmívala. Náhle vstoupila do davu. Neutopila se v něm. Vypadalo to, jakoby ten dav řídila. Procházela jím tak lehce, volně, jako to umí jen člověk zbavený vší přetvářky, znalec lidské nahoty, kumštýř života, jako filozof i nádeník. Dav se kolem ní linul a objímal ji jako moře zapomenutý kámen, jako vítr cypřišový háj tam někde na jihu. Dotýkal se jí, laskal ji a čekal v pokoře na další její přání. Vtom se naše pohledy střetly. Byla ještě daleko, ale viděl jsem ji. Protáhlá štíhlá tvář a jiskřící oči. Jiskřící oči plné života. Oči živé a chtivé, které vzrušovaly. Čekal jsem na ten moment, těšil jsem se, až mne pozná. Její pohled ale sklouzl stranou. Na okamžik to vypadalo, jako by mě přehlédla. Jako by mě zařadila
také do té šedi. Cítil jsem údiv, ubíjející strach propadu do nicoty. Bez zájmu mě minula. Nesla se na vysokých podpatcích ladně a vznešeně. Připomínala barevné léto, připomínala louku plnou květin, připomínala vůni lesa, letní oblohu, teplé večery a všechnu tu ženskou něhu a krásu. Nedotknutelná hrdost. „Děvko!“ sykl někdo vedle mě. Otočil jsem se. Nebylo to na ni. Nepřipustil bych to. Nikdy bych to nepřipustil. Surovost toho slova mě ohromila. Nějaký muž v davu nadával ženě. Otočil jsem se zpět. Nemohl jsem ji najít. „Veroniko,“ zašeptal jsem. „Veroniko,“ vykřikl jsem a rozběhl se za ní. Chytil jsem ji za ruku. Trhla sebou. „Co chcete?“ vykřikla. Zarazil jsem se. Díval se na mě stejně šedý obličej, jako byly obličeje těch druhých. Zhasnuté plamínky, šeď podzimu, uschlé květy, zatuchlost, mraky a mráz. V tváři strach. „Promiňte.“ Byla jednou z davu. „Promiňte, spletl jsem se,“ řekl jsem zklamaně a skoro odevzdaně. Dav zahučel. „Co jí chcete?! Vypadněte!“ zakřičel nějaký muž. „Ne, promiňte,“ opakoval jsem. Byla mi zima a smutno. Pousmála se. Trochu ustrašeně, ale přece. Snad poznala, co cítím. „To nic, to se stane.“ Muž začal něco říkat. Nevnímal jsem ho. Říkal to jí a výrazně gestikuloval. Dav nás s mručením obcházel. Vypadli jsme z něho. Stali jsme se ostrůvkem. Nechal jsem je tam. Rychle jsem se otočil a odešel.
Balda Z dálky to vypadalo jako krocení mořské příšery. Jako zápas s obludou vynořenou náhle na hladině. To víření vodní tříště, to hučení, ten mohutný skřek, který vydávala, a on, jediný lovec, jediný spasitel, odhodlám ji spoutat a nepustit dál. Ukotvený trajekt připoutaný pevnými lany u velkého přístavního mola. Ten muž zůstal o chvíli déle než obvykle a několika slovy zvolanými směrem k obřímu trupu zhodnotil celý den. Námořník schovaný za ocelovými pláty lodě mu odpovídal. Desítky turistů se vyvalily do městečka. Zavládl zdánlivý chaos. Auta se řítila ven jako stádo ovcí vypuštěné na jarní pastvu. Nedočkavě, hltavě. Stejně jako se ovce předbíhaly, muži vzrušeně gestikulovali, horká krev plná nedočkavosti, štěbetající ženy, hlasité děti, sem tam troubení aut, posádka trajektu s nevzrušenými až znuděnými tvářemi usměrňující ten příval z moře ven, v jednu chvíli nekonečný, přeci se však ten proud rozplynul jako pára nad hrncem. Káva v přístavním baru byla přestávkou toho rytmického vystoupení. Druhý proud se pohnul. Tak líný a smutný. Kde skončila jeho energie? Na opuštěných plážích s tisíci příběhů, které se tam odehrály? Po dnech plných slunce a hlučných nocích, nocích plných milování, po dětských hrách a lovení mořských perel, po dobrodružstvích zažitých ve vlnách, po strachu i jeho překonání přišel den loučení a smutného odjezdu. Teď to byli námořníci, kteří povzbuzovali a naháněli auta jako stádo ovcí do ohrady. Gestikulovali a volali: „Přidej, pojď, ještě,
ještě, ještě!“ Plnili obrovskou obludu jako ústa velryby, a pak zaznělo zaskřípění čelisti obra, který celý ten proud zhltl. Muž stál nezúčastněně na kraji mola a s očima upřenýma na širé moře snil své velké příběhy o dálkách a o dobrodružstvích v neznámém velkém oceánu. Z davu v přístavu na něm utkvěly jen dvě oči. Pro zbytek byl neviditelný. Vedle ocelového trupu obří lodě byl tak malý a nezajímavý. Nebyl její součástí. A přeci… Dlouhé hlasité zakvílení lodní sirény a ten člověk se pohnul. Jedním tahem odmotal lano od kotevního mola a hodil je na palubu odplouvající lodě. Nebylo vidět živé duše, lano se přesto samo namotalo a loď uvolněná od pevné země se dala do pohybu. Nejdříve pozvolna, jako by se nic nedělo, vytvářela mohutné mořské víry, aby po chvíli dala najevo, že odplouvá, že ten svůj smutný náklad odveze nenávratně pryč. Na palubě stovky oči sledují vzdalující se prázdninový svět a ten jim pomalu lhostejně mizí. V celém přístavu zavládlo zvláštní ticho. To je konec. Zklidnění od hluku, zklidnění od lidského hemžení. Krámky osiřely, kavárníci otírali stoly, umývali sklo a jen vůně pečeného masa naznačovala, že ten klid dlouho nevydrží. Muž ještě chvíli postál v rohu mola a pak se klidným krokem vydal do přístavního městečka. Minul kavárnu, minul krámek se suvenýry, minul všechny obchody a ztratil se v křivolaké uličce mířící od moře pryč. Zvláštní člověk, pomyslel jsem si. Prázdninový rytmus mě zvedl ze židle v oblíbené kavárně a posunul mě o jedno dějství dál. Na toho muže jsem dočista zapomněl. Při všech svých cestách jsem si všímal, jak rychle uvykám příjemným rituálům spojeným s místem, které jsem si vybral.
K tomuto městečku patřila malá kavárna u přístavního mola, svou polohou přímo předurčena ke každodennímu sledování příjezdu trajektu do přístavu. A tak jsem tam k večeru vždy seděl a pozoroval dění kolem sebe. Je zvláštní, jak jsou si lidé podobní. Jak se, stejně jako já, podobní lidé vracejí na podobná místa. Pokývnutím hlavy jsem zdravil své nové známé u sklenky dobrého nápoje a čekal. Překvapil mě, když se v klikaté uličce klesající k přístavnímu molu objevil znovu. Nechápete kdo? Ten muž přeci. Pomalým krokem prošel kolem všech stánků a bez zaváhání dorazil na místo v rohu mola. Zastavil se, moře ho dál nepustilo, zvedl hlavu k obloze a dlouze, dlouze se na ni díval. Možná v ní četl, co se stane za chvíli, zítra, za týden, za měsíc; určitě z ní uměl vyčíst víc, než bych dokázal já, protože pro mě byla ta obloha stále stejná, svěže letní a modrá, ale on musel zažít tolik barev nebe! Modré, červené, šedé, rudé, žluté, černé, světlé, tmavé… On musel zažít tolik odstínů, že kdyby uměl malovat, bude takové barvy míchat dlouhé dny a stejně všechny namíchat nedokáže. Z myšlenek na toho člověka mě vytrhlo dunění. Malý bod se záhy rozšířil do rozměru, který bere dech, a skřípění připlouvající ocelové obludy dávalo tušit, že se opona večerního představení pomalu zvedá a herci, zatím přikovaní na lodní palubě, rozpohybují co nevidět další dějství této nekonečné letní hry. A stalo se tak. Netrpělivost, gestikulace, horká krev plná nedočkavosti. A vedle toho on. Pomalými pohyby zachytil kotevní lano a jen jakoby nic zkrotil toho ocelového draka až tak, že zůstal líně se houpající stát na jednom určeném místě. Teď už mě ten člověk