Issuu

Spěchat už dnes umíme všichni – ale moc štěstí nám to nepřináší. Co takhle to zkusit opačně? Říká se, že člověk může být skutečně šťastný jen v tempu, ve kterém si stíhá všímat i roztomilých maličkostí každodenního života – a že jich je! Podle výzkumů člověk ignoruje až 80 % podnětů okolo sebe – takže vlastně z pestrosti, kterou život nabízí, vnímá jen 20 %. Nejšťastnější lidé rozhodně nejsou ti, kteří stále někam spěchají a denně zažívají stres. Jsou to ti, kteří si umí užívat každodenní život v přítomnosti a zpomalit natolik, aby si všimli, že život je opravdu velký dar – že listy stromů ve větru šustí nebo že ptáci si každý rok z pečlivě vybraných větviček staví dům. Zpomalení je totiž tajnou ingrediencí k naplněnějšímu životu – k tomu, kde vnímáme plných 100 %, kde je každá věc stejně důležitá.

Meditace, mindfulness, všímavost… Nikdo mi tyto termíny nikdy neuměl vysvětlit tak, abych jim opravdu porozuměla. Nic neříkající klišé typu „nemyslet, jen být“ mě od mindfulness bohužel vždy spolehlivě odradila. Až když jsem na všímavost narazila, úplně náhodou, když jsem ji ani nehledala, a rovnou ji zažila na vlastní kůži, jsem ji konečně pochopila. Je diametrálně odlišná od toho, co jsem si o ní myslela. Při troše pátrání a uvědomování jsem zjistila, že kdysi byla pro člověka vlastně přirozenou součástí dne – ještě v době bez aut, bez telefonů, bez spěchu, lidské smysly i mysl se zaměřovaly na to podstatné… A pak se stalo, že sloveso dělat začalo být zcela nadřazeno slovesu být. Jenže sloveso „být“ i podle výzkumů nejvíce rozhoduje o lidském štěstí – rozhodují o něm především naše vztahy s druhými a také umění „být“ jen tak, sami se sebou, ve „spojení“. Současná přemíra podnětů způsobuje, že jsme sice stále „pozorní“, ale nesprávným způsobem, který nám škodí, zvedá hladinu stresu a podporuje zaměření na výkon, které nám neprospívá a k opravdovému štěstí nevede. Zkusme to spolu změnit a skočme díky 21 úkolům, které v knize najdete, rovnou do praxe! Můj výklad mindfulness je následující: méně myslet a více vnímat – v každodenním životě (stále), při každé příležitosti (nejen sem tam večer před spaním), všemi smysly (nejen zrakem). Vnímání přítomnosti je totiž léčivé – o tom ví své i mnoho východních nauk. Váš život díky zpomalení dostane nový rozměr. Všímavost ovlivňuje naši mysl, protože jí pomáhá od nadměrného množství myšlenek, které v dnešní době jsou samy o sobě velkým problémem (dnešní člověk má často více myšlenek na úkor činů, a to

pro něj není přirozené)… a ovlivňuje také naše tělo – zklidní-li se mysl, zklidní se také tělo. K tomu všemu se také jedná o vysoce duchovní záležitost, kdy můžeme začít cítit opravdové spojení s přírodou i světem okolo – myslím, že proto jsme zde – navázat spojení s něčím vyšším… Dnes vnímám věci, kterých jsem si předtím nikdy nevšímala. Vychutnávám si své zdraví. Pohled na přírodu. Mám zážitek z pozorování nebe, dokážu se zaposlouchat do zvuků lesa, vychutnávat si obyčejné okamžiky jako koukání z okna. Jsem mnohem spokojenější se svým životem, se sebou, a tolerantnější k druhým. Uvědomuji si mnohem více věcí jak ve svém nitru, tak navenek, a to díky jednoduchému tréninku. Už se totiž dokážu dívat. Jenže nikdy předtím to takto nebylo. Kdysi jsem si řekla, že půjdu parkem, a šla jsem tak rychle, s hlavou plnou myšlenek, že když jsem z něj vyšla, ani jsem nevěděla, že jsem jím prošla. Nikdy jsem se nezastavila, takže jsem toho nemohla ani moc vnímat. Když spěcháme, býváme nespokojení, nenaplnění a často nemocní. Mnohdy nám to dává najevo naše tělo (jenže tělo nekřičí, ale šeptá) nebo mysl – automatickými špatnými myšlenkami, které poukazují na vztah k druhým a také k sobě samým. Spěch není pro člověka přirozený. Kdo z vás už si všiml, že mezi spěchem a štěstím existuje nepřímá úměrnost? Pro toho, kdo si nepřímou úměrností není jist, jsem připravila následující rébus…

Už jste někdy viděli…? • usmívajícího se manažera, který se nervózně kouká na hodinky, protože jde pozdě? • usmívajícího se člověka, který je zavalený prací a neví, co dřív? • usmívajícího se člověka, který běží na autobus? • usmívajícího se člověka, kter ý má dnes spoustu povinností bez jakékoli pauzy? • usmívající ho se člověka, k ter ý s tojí ve frontě v supermarketu a spěchá? • usmívajícího se člověka, který je ve stresu? No právě. Když spěcháme, rozhodně se necítíme fajn – a určitě se nesmějeme (pokud to není náš obranný mechanismus – což znamená, že náš smích je obrana a není upřímný). Až budeme spěchat příště, zkusme vnímat, jak nám vlastně je… příjemně a uvolněně, nebo nepříjemně a strnule? Naproti tomu, viděli jste někdy spěchat zvířata (pokud se zrovna na něco netěšila, něčeho se nebála nebo nelovila)? Třeba psa, který by tahal páníčka domů se slovy: „Dělej, ať jsme co nejdřív doma!“ Nebo koně, který nervózně čeká, až mu člověk donese oves: „Rychle, rychle! Mám ve tři schůzku, nestihnu to!“ Nebo třeba kočku, která by jen celý den v kuse honila myši, aby měla rekordní počet a dostala velkou odměnu?

Zvířata jsou mistry a dokonalými učiteli pomalosti a mindfulness! Mají své ideální tempo, umí jej vždy přizpůsobit svým potřebám. My lidé jsme tuto schopnost ztratili. Můžeme se ji ale znovu naučit. Zvířata vědí, že pomalost je natolik důležitá a přirozená, že si ji dopřávají každý den. Nenajdete jediné zvíře, které by celý den někam spěchalo, něco dělalo a ani na chvíli by si nedalo pauzu. Ani predátora. Pauzy jsou nutností a milovanou součástí. Stačí se podívat na kočku – miluje své pauzy! Stejně jako psi, i ti nejdivočejší umí jen tak „být“, nebo ptáčci, kteří jen tak sedí na drátě. Každé zvíře to umí, jen my lidé jsme zapomněli. Zvířátka také mají jednu z mnoha úžasných vlastností, a tou je zvědavost – ta je mimochodem další z veledůležitých vlastností pro šťastný život. Zvědavost využívají opravdu každodenně – můžeme ji pozorovat u psů, ale i holubů nebo brouků, u všech! Rádi poznávají nové věci, rádi zkoumají a jsou velmi zvědaví, a to i přes to, že jejich dny jsou velmi monotónní a podobné (např. hledání potravy, stavění si úkrytu, jedení stále stejného jídla…), nemají tolik možností, a i tak dokážou být ve své monotónnosti zvědaví. Měli bychom si uvědomit, jak pestrý a neskutečně bohatý je náš „obyčejný“ každodenní život oproti zvířátkům, a zamilovat se do něj, užívat si, že jsme lidé. I my v sobě onu zvědavost máme – touhu poznávat nová místa, vařit nová jídla, ochutnávat nové potraviny, něco nového si koupit, ale třeba i sledovat Survivor – to vše je ona. Pokud jste ji v sobě dlouho nepěstovali a nic nového nezkusili, je pravděpodobné, že vám začíná klesat životní energie – a to ke štěstí určitě nevede. Zvědavost je totiž součástí tajné rovnice.

TAJNÁ ROVNICE Chtěla bych ti něco pošeptat… ale musí to zůstat jen mezi námi! Možná to zní bláznivě, ale štěstí není nic jiného než jedna velká dlouhá rovnice… opravdu v ní ale záleží na VŠEM. Doopravdy. Záleží na tom, jak si čistíte zuby, jak si češete vlasy, kudy chodíte do práce, co posloucháte po cestě autem, jaké jídlo máte k obědu, jak přistupujete k servírce nebo jak soudíte či s láskou pohlížíte na lidi, které potkáváte na ulici… Vše, úplně vše, je život, vše má vliv a vše se počítá. Každý čin, každá myšlenka tvoří vaše denní štěstí. Klíčem je každodenní život. Začneme-li mít rádi svou každodennost, štěstí si toho brzo všimne. Štěstí se ukrývá v každodenním životě, přesně tam, kde bychom jej vůbec nečekali – koho by napadlo, že štěstí se tak moc odvíjí od našeho přístupu, že i záleží i na tom, s jakým pocitem skládáte nádobí do myčky nebo trička do skříně? Tajnou rovnici si můžete vypočítat tak, že si napíšete všechny své činnosti, které jste během dne dělali, s plusky mezi sebou, a pak si uvědomíte, že ani neexistuje nic jiného, co by štěstí tvořilo, „jen“ úplně vše, co během dne děláte a jaký přístup k těmto věcem zaujímáte. V tom tkví celé tajemství. Mít rád svůj den.

ŽIVOT JE VŠE, NIC NESPADÁ BOKEM Svět okolo vnímáme podle nastavení naší mysli. Když je naše mysl radostná a plná soucitu, svět okolo nás také a také se tak jeví. Je-li naše mysl plná negativních myšlenek, svět se samozřejmě jeví jako negativní a plný

zla. Když se cítíte zahlcení a vystresovaní, pamatujte, že nejste v této chvíli bezmocní – když se zklidní vaše mysl, život okolo se zklidní také. Jiddu Krishnamurti řekl, že čistá pozornost bez hodnocení není jen nejvyšší formou lidské inteligence, ale také vyjádřením lásky k životu. V životě je více „obyčejných“ hodin než těch „neobyčejných“ a „výjimečných“. Čekáme ve frontě v supermarketu, trávíme hodiny dojížděním do práce a do školy, zaléváme naše květiny a krmíme mazlíčky. Štěstí znamená vnímat tyto „obyčejné“ chvíle jako radostné a neopakovatelné chvilky… Ano, i tyto činnosti jsou „život“, těmto věcem se nedá vyhnout – ale něco můžeme přece jen udělat trochu jinak. Když například stojíme v řadě u pokladny, často přemýšlíme, co ještě musíme ten den udělat. Pojďme i tuto „obyčejnou“ chvíli prožít v přítomnosti – a udělat z ní příjemnou – pochvalme outfit paní za námi nebo se usmějme na prodavačku a zeptejme se, jak se má. Toto nejsou maličkosti, ale „veličkosti“, které mají vliv na náladu nás všech. Pak je už jedno, že den v práci byl těžký…

Víte, kdy býváme nejšťastnější, nejspokojenější? Když nikam nespěcháme. Všimli jste si toho?

PŘEDKOVÉ Naši předkové, ještě naši prarodiče, žili mnohem klidnějším, pomalejším způsobem života. Co to znamená? Vzpomeňme na nějaký starý (klidně i český) film. Napadá vás nějaká postava, která neustále někam spěchá a na nic nemá čas? Rychle chodí po ulici a říká, že nestíhá? Doby před námi byly charakteristické tím, že lidé si téměř vždy udělali čas, na cokoli, kohokoli. Na pořádnou obědovou pauzu, která se občas protáhla i na dvě hodiny. Na odpolední zdřímnutí bez pocitů viny. Na posezení s přáteli v hospodě. Nebo se jen tak potkali na ulici a klábosili přes plot. Když šli, šli pomaleji, než dnes chodíme my. Ano, měli své práce dost, práce bylo nejen hodně a pořád, ale také byla mnohem těžší, a ještě navíc se musela často dělat ručně – vlastně měli ještě více práce než my nyní! Přesto si na tyto činnosti, které bychom my dnes nazvali jako „ztráta času“, našli čas. Nešlo o lelkování. Šlo o to, že nikdy nezapomínali na žití svého života – život zdaleka není jen práce! Podívejme se na jakýkoli starší film nebo dobové záběry a sledujme tváře postav. Nemívají ve tvářích to neurčité napětí, ten nepřítomný výraz, který dnes často vidíme na ulicích třeba po cestě do práce nebo do školy – a možná jej máme i my sami. Tváří se jinak. Naše tváře, lépe řečeno jejich svalový tonus, často odráží naše vnitřní rozpoložení. Všimněte si, lidé ve filmech a dobových záběrech mívali klidnější, spíše uvolněnější výrazy, než máme dnes my. Takové „přítomnější“. Nutno podotknout, že starosti rozhodně mívali, často mnohem vážnější než my. Všeho bylo málo nebo na příděl, mívali málo jídla,

málo peněz, zato práce, té bylo vždy hodně. Hodně věcí si totiž museli zajistit nebo vyrobit sami, protože jednoduše nebyly…

ZÁVISLOST NA PŘÍTOMNOSTI Naše tělo a mysl po ztracení se v přítomnosti podvědomě touží. Kdy si nejlépe odpočinete? Kdy se cítíte fajn? Když si čtete noviny? Když si hrajete s dětmi? Když si povídáte s blízkými? Když hrajete počítačovou hru? Když něco tvoříte? Během dne nám bývá nejlíp v činnostech, kde jsme plně přítomni a nemáme myšlenky… podvědomě k těmto činnostem směřujeme, ale neuvědomujeme si to. Jako důkaz může sloužit naše současná fascinace technologiemi. Co je to, proč na nich tak ujíždíme? Co nás k nim tak táhne? Naše závislost na telefonech – není to tak trochu závislost na stavu bez myšlenek? Na počítači nebo mobilu jsme absolutně přítomní, jen pozorujeme, nemusíme nic vymýšlet, jen reagujeme na to, co je na obrazovce – úplně se u toho vypneme – konečně! Co nám v dnešní době přinese tak rychlé vypnutí, kdy se plně vcucneme do přítomnosti? Často bohužel už máloco jiného. Jedním z cílů této knihy je návrat k přirozeným, reálným možnostem, jak nemít myšlenky. Umíme ještě vypnout jiným způsobem? Kdy se to obvykle daří tobě?

„Žijte rychleji, budete dřív hotovi!“

Rada pro uspěchance: „Když nestíháš, zastav se, nebo alespoň zpomal. Vedlejším efektem pak je, že když zpomalíme, máme konečně čas věci nejen řešit, ale i prožívat. Mít čas na prožívání věcí je nezbytné i pro návrat pocitu radosti ze života. Radujeme se totiž obecně tím méně, čím méně máme času, přesněji řečeno čím méně si ho dokážeme udělat na důležité maličkosti života… Radovat se lze právě a jen tehdy, pokud jsme přítomni u toho, co se děje.“ Michal Minář

„Chováme se, jako by v životě šlo o 1. místo, a ne o dobrý pocit. Proč?“

NIC NENÍ MÉNĚ NEBO VÍCE Vše se počítá, nic nespadá „bokem“. To, s jakým pocitem si myjete zuby nebo kde kupujete tričko, je stejně zásadní jako „velké věci“, typu kam letos pojedete na dovolenou nebo kde budete žít. Pokud chceme být opravdu spokojení, nemůžeme v životě rozdělovat věci na méně důležité – a více důležité. Vše je propojené na mnohem hlubší úrovni, než se zdá. Neexistuje malé a velké. Chovejme se, jako by vše v životě bylo na naprosto stejné, jediné úrovni důležitosti – hodně. Toto nám pomůže mnohé pochopit.

Nic lepšího už nepřijde – tohle je to ono, tohle je ten Ž-I-V-O-T! Stále si budeme mýt vlasy, zuby, mýt nádobí, jíst, spát – toto je přirozený rytmus života, který má svá opodstatnění a nedá se měnit. Není to nudná a nutná rutina, je to pestré a bohaté množství aktivit – je to život – a je náš. My lidé jsme jediné živé bytosti, které se například naučily nejen jíst neuvěřitelné množství různých druhů jídla, ale máme i tisíce způsobů, jak potraviny připravit, a bilióny receptů, to žádné zvíře, ani sebevětší gurmán, nemá. :) Každé jídlo by mělo být oslavou toho, že my lidé jsme jediní, kdo tuto skutečnost může prožívat. Stejně tak s pitím, spánkem – máme měkké postele, naducané peřiny, povlečení s naším oblíbeným potiskem, máme své lampičky u postele, knížky před spaním, jako jediní používáme kartáčky a rafinovaně se zdobíme podle módy – jsme takoví nejspíš jediní ve vesmíru – oslavujme – vše je důvodem k oslavě s názvem život! Někdy ty největší maličkosti jsou nejvíce hodny oslavy. V každé oblasti je něco hodno obdivu. Zeptej se svých blízkých, podle čeho na tobě poznají, že jsi šťastný/á: • • • • • •

ŽIVOT JAKO DÁREK „Život nemá být čekání na víkend – rozumíš tomu, Teri??!“ přistihnu se kdysi při pondělku v práci v roce 2020 a vyděsí mě to. Je to tak smutné, tak nešťastné! Žijeme tak rychle, abychom se dříve dostali ke středobodu vesmíru většiny pracujícího lidu – k víkendu, k volnu – ale ten čas se myšlenkami na pátek nezrychlí, opravdu! Spíše jej jen zahodíme. Jako bychom čekali na velký závod, který má přinést vítězství – 60 dní bychom dennodenně trénovali a vnímali to jen jako totálně nedůležitý čas, nutné zlo, otravu, zabití času k tomu, než konečně přijde TEN den. TEN pátek. Jenže my tak nežijeme jen 60 dní, ale třeba i 10 000 dní a více, stále čekajíce, vážíce se k tomu jednomu dni… a všechny tyto dny kromě onoho jednoho vyhazujeme do koše, plýtváme jimi… a přitom pondělí nebo čtvrtek jsou z pohledu naší planety nebo přírody úplně stejné dny jako pátek nebo sobota. Zase jejich hodnotu srovnáváním s víkendem naprosto zničíme. Jako bychom každý den dostali od světa nerozbalený dárek, „tady máš nový den a udělej s ním, co chceš, Teri“, a já bych ho nechala ležet nerozbalený, pokud bych jej tedy rovnou nevyhodila – nejspíš by se jednalo o pondělí. To se dělá? Odmítat a vyhazovat dary, které jsou užitečné?! Možná bych se nedivila, kdyby mi pak svět přestal dárky dávat. A přesně tak se po stovkách, tisících takových pracovních dní můžeme cítit…

ÚŽAS – DALŠÍ KAMARÁD OD ŠTĚSTÍ Projevte zvláštní emoci, kterou je úžas (v dnešní době je velmi vzácný) – žasněte 1× denně – věřte tomu, že budete-li tento úkol praktikovat, budete mít potíž žasnout jen jedenkrát a tento návyk si zamilujete. Strom – jeho velikost –, představte si, že před X lety, když byla vaše maminka ještě malá, byl malá rostlinka, vám po kolena. Nezapomeňte si 1× denně nad něčím zažasnout, prostě něco, cokoli vymyslet, jde to i na WC! Nevěříte? Zeptejte se maminek – návštěva WC je často jediná chvilka pro sebe, kterou za den mají. :D Je to jako oáza klidu. Odložte knížku a zkuste si to rovnou v praxi. Já třeba často říkám, že jsem opravdu šťastná, že někoho kdysi napadlo vynalézt postel. Skvělé místo. Žasnout se dá nad čímkoli.

BÝT JEDINÝ NA SVĚTĚ JE TI MÁLO? To, jak o sobě smýšlíme, nám buď pomáhá, anebo ubližuje – a tedy přibližuje nás to k cíli (např. mít dobrý vztah sám se sebou / být zdravý), anebo od cíle vzdaluje – jiná možnost není. Každou myšlenku je možné takto zařadit. Pokud nevěříš tomu, že jsi výjimečný a zajímavý člověk (každý z nás jím opravdu je, jen se lišíme v tom, zda jsme si toho vědomi či ne), tedy podceňuješ se a hledáš na sobě jen to špatné nebo to, co se dá zlepšit, jedná se o rouhání – protože tím podceňuješ a haníš i sílu, která

tě stvořila – Boha, vesmír… (podle toho, čemu věříš). Jsem přesvědčená, že si jednoho dne uvědomíš, jaký je zázrak, že na tomto světě můžeš vůbec být – další šanci ve stejné době a ve stejném těle už nedostaneme. Ani jednou. Jediná planeta ve vesmíru, na které se vyskytuje život – a ne jen tak ledajaký! Nepřišli jsme na Zemi prožít život plný podrývání sebe sama. Jsme stvořeni pro to, abychom si užívali, že jsme právě my (a nikdo jiný), a užívali si svůj pobyt zde, jak to jen jde. Jak by se líbilo nám, kdybychom jako jakási vyšší síla s veškerou svou kreativitou a moudrostí stvořili něco jedinečného (docela fuška, vezmeme-li v potaz, kolik tisíciletí už lidé obývají Zemi a v současnosti nás je přes 7 miliard) a to něco jedinečného by se na sebe celý život dívalo s opovržením, nedostatkem lásky, a vlastně jinými slovy říkalo: „No, mohl ses víc snažit, nic moc ten výsledek, jako hmmm…“ – přitom byste jako ona vyšší síla věděli, že jste udělali absolutní maximum… Smutné, že? Zeptej se sám sebe: „Bude pro mě lepší, když strávím život tím, že si připustím, že to, že jsem krásný a zajímavý člověk, může být pravda, anebo když strávím život tím, že si o sobě budu myslet opak? Bude v tom rozdíl?“ Zásadní – šťastný život, nebo zmařený život. Další otázkou je: „Může nám dobré smýšlení o sobě nějak ublížit? Na rozdíl od života prožitého v sebepodceňování / nenávisti?“ Ne!

KDY NAPOSLED? Pověz mi… Kdy ses naposledy na něco těšil tak, že jsi samou radostí nemohl spát? Jako to mívají děti… Nebylo by krásné to zažít znovu? Co by to v tvém případě mohlo být? O čem už dlouho sníš, co tě láká si koupit nebo zažít? Pojďme na to! Zavři oči a jen si to vše představ a zapiš… • • • • • • •

Kdy jsi naposled prožil den bez jediného kouknutí na hodiny? Jen si takový den představ… To je opravdová a nespoutaná svoboda. Pokud si takový den od svého dětství nezažil, dopřej si jej co nejdříve.

JEDNOHO DNE U NEBESKÉ BRÁNY „Tak, můj milý/á, splnil/a jsi ten jediný úkol, který jsi měl/a, pro který jsem ti dal život?“ ptá se Bůh. „Bože, jaký?“ ptáme se. Člověk dlouho přemýšlí, zamýšlí se nad svým životem – „O co jsem se v životě nejvíc snažil?“ přemýšlí. „Co bylo tvým hlavním posláním, v které oblasti ses nejvíce snažil uspět, kde jsi strávil nejvíce času?“ pomáhá Bůh. „Aha, nejvíce času jsem věnoval práci, někdy i 10 hodin denně, abych měl dost peněz na hypotéku, na dům pro svou rodinu, s kterou jsem každý den na chvíli večer pobyl… Tak třeba toto?“ tázavě zvedne hlavu člověk. Bůh se zděsí!

„Když zpomalím, neznamená to, že jsem pomalejší. Naopak: Mohu tím zvýšit kvalitu, protože vidím věci, které ostatní velice snadno přehlédnou.“

ÚKOL Č. 13

JEDEN DEN NEMLUVIT Cože?! Myslíte, že tento úkol nemyslím vážně, viďte? Je doopravdy trochu „šílený“, přesto naprosto zázračný a můj oblíbený. My lidé mluvíme neustále! Někteří z nás dokonce zkouší nejrůznější několika(tý)denní diety, detoxy, půsty a čistíme tak své tělo, ale co takhle vyzkoušet očistu mysli? Jedná se o jeden jediný den, což je oproti dietám veliký (!) rozdíl, a věřte, že se vám pravděpodobně tělesně nijak nepřitíží. Mnichové trávili v tichosti i několik týdnů za účelem nalezení vnitřního klidu. Cílem není nikoho omezovat nebo mu zakazovat mluvit, pouze se pokusit dát našim slovům hlasitost ze 100 na 0. Tak či onak budeme mluvit neustále – v duchu. Člověk k sobě promlouvá svou vnitřní řečí, která nejde slyšet, neustále. Pokud si vyberete plnit úkol doma, zkuste nemluvit vůbec. Nicméně věřím, že mohou nastat situace, kdy se se svými blízkými budete muset nějak domluvit. Zde přichází prostor pro vaši fantazii – použijte ruce, nohy, papír a tužku, odezírání, psaní místo volání apod. Zavřená pusa může být příležitost pro využití neverbální komunikace. Pokud máte děti, bude to velmi těžké, můžete je však tímto vtáhnout do hry. Pantomima a kreslení jim pravděpodobně půjde o dost lépe než nám, takže se u nich můžeme inspirovat. Pokud máte dopředu naplánované hlídání, zvažte možnost plnění úkolu bez dětí, pro větší zážitek. Dost možná dnes budete muset (čti umět) skvěle naslouchat a věřím, že to někteří vaši blízcí velmi ocení. Úkol lze plnit i v práci – pokud si vyberete tuto možnost,

jednoduše mluvte jen ve chvíli, kdy je to nezbytně nutné, nebo tehdy, kdy máte co říci – nic navíc! Nebo méně telefonujte a více pište e-maily. Ne-mluvení může pomoci „naostřit“ naše ostatní smysly (podobně jako u koupání se se zavřenýma očima), což je velmi krásný zážitek, nicméně to chce trénink. Na závěr si dovolím říci anekdotu svého oblíbeného pedagoga a vedoucího diplomové práce z vysoké školy. „Prožili jsme se ženou naprosto fantastický víkend. Bolelo ji v krku a přišla o hlas, celý víkend jsme nepromluvili jediné slovo.“ Tip: Ideální by bylo strávit den o samotě (alespoň část dne) – nebo s někým blízkým, kterému jste o výzvě řekli. Tento recept se osvědčil nejvíce. Znám i paní, která si kvůli tomuto úkolu vzala dovolenou (manžel v práci, děti ve škole), a byla nadšená. Pokud máte děti, udělejte z úkolu hru – bobřík mlčení celý den – kdo vydrží, dostane vytouženou odměnu. Pokud by žádné možnosti nefungovaly, zkuste celý den šeptat. Co se může stát? • Budeme umět skvěle naslouchat. • Mužům se tento den, kdy jejich žena mlčí, pravděpodobně zapíše do životní historie – zároveň můžeme velmi zlepšit vzájemný vztah. • Pokud budeme s někým blízkým, pravděpodobně doceníme dar, kterým oplývá jen člověk – možnost slovně se vyjadřovat (dobře, ještě papoušek, ale u toho to vždy není zrovna dar, že ano?).

• Možná jednoho dne uslyšíme svůj vnitřní hlas, svou intuici, která nás na rozdíl od rozumu nezavede do nesnází, jelikož se nás snaží ochraňovat a vést v životě správným směrem. • V tichu můžeme mnohem snadněji přijít na nové myšlenky a nápady nebo řešení složitých situací.

KDYŽ PŘESTANEME MLUVIT S DRUHÝMI, ZAČNEME MLUVIT SAMI SE SEBOU. Zavřená pusa otevírá mysl. Nejhlasitěji slyšíme sami sebe, když jsme zcela potichu.

Čas zpomalit