Issuu

Zlovolné bytosti Nelly Černohorská

Obsah KDYŽ SE NEDÍVÁŠ ................................................................................ 15 On...................................................................................................................23 Hon ............................................................................................................... 27 Překvapení ................................................................................................... 31 Dárek ............................................................................................................ 34 Čertovské byliny ........................................................................................ 36 Povídačky .................................................................................................... 39 Hádka ........................................................................................................... 49 Setkání ......................................................................................................... 52 Tajemství .................................................................................................... 57 Porod ............................................................................................................ 59 Co dál?.......................................................................................................... 62 U stařenky ................................................................................................... 67 Mše svatá .....................................................................................................73 Střet .............................................................................................................. 76 Návrat .......................................................................................................... 86 Smyčka se stahuje ..................................................................................... 93 BALADY ................................................................................................ 99 O zakletém klavíru ................................................................................... 101 Umrlčí prkno .............................................................................................107 Madlenka ................................................................................................... 113 Nebožtík ..................................................................................................... 117 Světýlka ......................................................................................................123 Jezinky ....................................................................................................... 129 Komůrka .................................................................................................... 133 Rusalka .......................................................................................................139 Žába .............................................................................................................143 Spolubydlící ...............................................................................................147 Čarodějnice ................................................................................................ 151

Domine, exaudi orationem meam. Et clamor meus ad te veniat. — (Pane, vyslyš modlitbu mou. A volání mé nechť k tobě přijde.)

KDYŽ SE NEDÍVÁŠ Tak trochu jiná balada...

Slovanská lidová kultura je plná roztodivných mytických bytostí. Jednou z nich je i tolik obávaná ježibaba nebo baba Jaga, chcete-li. Známe ji zejména z pohádek, v nichž se objevuje v podobě ohyzdné a zlé babice. Tato bytost je stará jako lidstvo samo. Slovo jezě (staročeština) a jaga (ruština) v jejím označení poukazuje na zlo či na ďábelskou bytost. Slovo baba nám zase říká, že se toto zlovolné stvoření objevuje především v podobě staré ženy.

Část první

Obchází tu za nocí, do oken se dívá, hoj, není ti pomoci, velký pytel mívá. Už si jde pro tebe, třikrát plivni do nebe. Ochrání to, tomu věř, čarodějnice se střež. Velkým pytlem zatřese, kohopak si odnese? Očička jí svítí, pařátem tě chytí.

olekaně se otočila od plotny: „Co tu děláte?“ hlesla a pohledem zavadila o hodiny. Brzy bude poledne a manžel se synem se vrátí z města rovnou k obědu. Ve dveřích do světnice stál muž a ledabyle se rukama opíral o horní futra. Nikdy předtím ho neviděla. „Tak co chcete?“ zeptala se znovu. On však jen tiše stál a prohlížel si ji jako mlsný kocour. „Manžel je vzadu na zahradě,“ lhala, „za chvíli se vrátí.“ „To máme ještě dost času,“ odvětil a křivě se usmál. Vyrazil vpřed. Uskočila od plotny na opačnou stranu stolu a držela ho mezi nimi jako barikádu. Na jedné straně ona, oči vytřeštěné, na druhé straně on, rozkročený, připravený ke skoku. „Nech se a nebude to bolet,“ funěl. Oči jí těkaly po místnosti. Marně hledala, čím by se mohla bránit. Vtom se zapřel o stůl a přirazil ji s ním ke zdi. Teď už mu neuteče. Vyskočil nahoru a vecpal se do mezery k ní. Pevně ji sevřel a zadkem stůl odsunul. Cítila jeho zpocené tělo i nakyslý dech. Snažil se ji políbit a celou svou vahou ji držel u zdi. „No tak… Nebraň se!“ a znovu jí cpal jazyk mezi zuby. Skousla. „Y ievko!“ zařval a vrazil jí takovou facku, že na bílé zdi zůstal rudý flek od jejího čela. Hřbetem ruky si otřel rty. Chvilku nevěřícně zíral na krvavou šmouhu. Ona stála jak solný sloup. Nebyla s to křičet, natožpak utéct. Věděla, co přijde. Tělo jí však strachy vypovědělo službu. Znovu ji udeřil a smýkl s ní o stůl. Tvrdě na něj narazila břichem. Chytil ji za vlasy a škubl dozadu. Zády nalehla na jeho hruď. Cítila jeho erekci.

Rukou šmátral ve výstřihu. Rychle jí dýchal na kůži pod levým uchem. Čelo měl kluzké potem a jeho brada ji dřela nad lopatkou. Cítil, jak jí mohutným průtokem pulzuje tepna. Ochutnal slanou cestičku od slz, které jí tekly po krku až na zátylek a dál dolů. Už to nevydrží. Zlomil ji v pase. Jednu ruku jí zkroutil za zády, div nevykloubil rameno. Druhou rukou si rozvázal šňůrku na kalhotách. Stáhl je na půl žerdi, vyhrnul její pruhovanou sukni a zasunul. Křičela, když přirážel. Křičela, když byl hotov. Vzlykala, když ji pouštěl. Svezla se k zemi. Tak se jí klepaly nohy. Ležela pod stolem, hlavou na dřevěné podlaze. Kousek od ní průvan zvedl do vzduchu prachovou kuličku. Viděla jeho špinavé nehty na palcích a chomáčky hnědých chlupů na prstech nohou. Shlížel na ni, zatímco se upravoval. Pak se otočil a vyšel ven. Na sklonku podzimu už slunce tolik nehřeje, paprsky však stále umějí pošimrat tváře. Je poledne. V nedaleké vsi se rozhoupal kostelní zvon. Denní světlo na podlaze skrz okna vykreslilo dva čtverce. Na kamnech něco bublá v hrnci a poklice dovádí jak blechy v kožichu. Sem tam to zasyčí, když trocha vody vyšplíchne ven. To je jediný zvuk. Jinak je všude smutné ticho. Dveře stále zejí dokořán. Mariana leží a není schopna pohybu. Připadá jí, jako by z ní vysál veškerou životní energii. Nohy má mokré a lepkavé. Začíná to studit. Ví, že až se na ně podívá, uvidí jen krev a mléčné sperma. Hlavně sperma. Nic už nebude jako dřív. Tyhle skvrny se smýt nedají. Zažraly se jí do kůže, do vlasů, do nitra. I kdyby se rýžákem sedřela na kost, stejně tu špínu nikdy nedostane dolů. Vzpomene si na jeho doteky a páchnoucí dech. Zvedne se na všechny čtyři a vyzvrací se. V tu chvíli na dvorku uslyší Adama. To poslední, co by si přála, je, aby ji takhle viděl zrovna její syn. „Jsme doma!“ Dup, dup, slyší v chodbě. Vrzne práh a… „Tati! Táto!“ volá zděšeně. Má v hlase něco, co tam ještě ráno nebylo. „Mariano?“ vpadne dovnitř otec. Na malý okamžik celý zkoprní. Pomalu si stáhne klobouk, odhodí ho na zem a vrhne se k ní. „Zajdi pro Zuzanu! Hned!“ křikne na Adama. Sehne se k ženě a pomáhá jí vstát. „Mrzí mě to,“ pláče mu v náruči. Opatrně ji položí na postel. Mariana si vmáčkne dlaně mezi stehna. Stulí se do klubíčka a otočí se k němu

zády. Je rád, že už se nemusí dívat do jejích uslzených očí. Zastydí se a vzedme se v něm vlna spravedlivého hněvu. Mrzí ji to? Mrzet by to mělo toho chlapa. Toho, co je schopen takového zvěrstva! Vztekle praští do zdi a vyběhne z chalupy. Bezradně stojí na příjezdové cestě, rozhlíží se a musí se při tom kousat do rtu, aby se nerozbrečel. Vrátí se do světnice. Pohledem se snaží vyhýbat posteli. Vůbec se nechce znovu dívat na její odřená lýtka a už vůbec nechce znovu spatřit krvavý flíček na jejím útlém kotníku. Chvíli jen tak stojí. Musí něco dělat. Neví co. Zvedne převrácené židle a odstaví hrnec. Voda vyvřela a brambory právě začínaly smrdět spáleninou. Hlad ho stejně přešel. Sklesle si sedne na židli. Ruce v klíně, hlava sklopená, kolem lampy na stropě bzučí jediná moucha. Ze špičky nosu mu na koleno pomalu skápla slza. „Proboha!“ zalkne se Zuzana. „Ty – ven!“ zadrží Adama a strká ho zpátky. „Nech mě! Mami!“ škube sebou a snaží se procpat dovnitř. „Vem toho kluka pryč! Jakube!“ zařve. Dojde k posteli a jemně Marianu chytne za rameno. Nahne se k ní a odhrne jí z tváře černou kadeř. „Už je to dobré, holka,“ chlácholí ji, zatímco žena tiše vzlyká do polštáře. „No tak…“ jemně ji obrátí k sobě. „Musím se na tebe podívat,“ zašeptá a Mariana neznatelně přikývne. K posteli přistaví židli. Ze džbánu nalije do mísy čistou vodu. Obojí postaví na židli, ať to má po ruce. Vezme plátýnko, namočí ho a zlehka jí začne otírat tvář. Pořád má na bradě rozmazanou krev, jak ho prve kousla do jazyka. Rychle se vykloní z postele a znova začne dávit. Už v ní ale nic není. „Promiň,“ špitne k Zuzaně. Ta jen vědoucně přikývne. „Znáš ho?“ zeptá se a jemně ji otírá. „Ne.“ „No, měli jste se už dávno přestěhovat blíž k vesnici. Prohlédla sis ho alespoň? Chlapi se po něm chtějí podívat.“ „Moc si toho nevybavím. Mám to v mlze,“ zavrtí hlavou. „Kdyby mě byl raději zabil.“ „Nerouhej se!“ „Je to tak…“ vzlykne.

„Tak jaký byl – vysoký?“ zkouší jí napovědět. „To ani ne. Normální. Nic zvláštního. Silný. Málem mi zlomil ruku. Měl prasečí oči.“ „Dobře. Teď odpočívej. Chlapům to řeknu. Jakub vypadá taky dost zle. Čekají venku,“ ukáže hlavou ke dveřím. „Bolí tě něco?“ „Bolí mě všechno.“ „Víš, jak to myslím. Ty malé věci se zahojí samy,“ odvětí a dál ji omývá a prohmatává. „Už nekrvácíš. To je dobře. Na oku budeš mít pěknou modřinu,“ zvedá se a balí si věci. „Rameno nenamáhej. Nechám ti tu nějaké bylinky. Jedny na spaní,“ pokládá je na židli. „Z druhých si připravíš odvar na omývání,“ kývne směrem k podbřišku a položí je vedle prvních. „Tak se opatruj. Během týdne se na tebe přijdu podívat,“ loučí se Zuzana ve dveřích. „Neměl boty,“ špitne Mariana. „Cože?“ Zuzana se zastaví a otočí se. „Je zima. Všude bláto… Neměl boty!“ „Hm,“ zavrtí Zuzana zamyšleně hlavou a spěšně odchází. Venku čekají otec se synem. Vedle sebe a přeci tak daleko. Zuzana vytáhne z vaku průhlednou lahev s pálenkou a přihne si. „Na,“ otře dlaní hrdlo a podává ji Jakubovi.

II.

Hon

dam stojí vzadu na zahradě. Doru drží na vodítku. Fenka je celá nesvá. Kňučí a neklidně tancuje. „Klid, klid,“ snaží se ji utěšit. Vpředu na rozcestí se srocují muži v čele s Jakubem. Rozhněvaně jim líčí, co se stalo, a vášnivě při tom máchá rukama. Chlapi kroutí hlavami a také mohutně gestikulují. Očividně se nad něčím dohadují. Dorka znovu škubne vodítkem, čenich u země, a tahá Adama. „Co tam máš?“ ptá se jí a nechá se vést. Dojdou až k plotu. Zdá se, že Dora chytila něčí stopu, čumákem skoro až rozrývá zem. Postupují rychle a jejich dráha přímo kopíruje linii dřevěných planěk. Najednou se fena zastaví a štěkne. Skloní hlavu, zvedne ji. Podívá se na Adama, zakňučí a zavrtí ocasem. Adam se sehne a zkoumá trávu. Co? To je krev? Víří mu hlavou, když se prsty dotknou hnědého flíčku na stéble. Hřebík? Spatří něco kousek vedle a pak pohledem zajede k plotu. Na něm je také rozmazaná krev. Otočí se na patě a pádí za muži. Snad je ještě dohoní. „Táto! Táto!“ řve jak na lesy. Dobíhá je, funí. Prodírá se do čela, chytá tátu za rukáv: „Šel zadem. Slyšíš? Ten chlap šel zadem!“ „Co to říkáš?“ zastaví se táta, chytí ho za ramena a pozorně se na něj zahledí. „Vzadu. Dora. Našla stopu,“ funí kluk, „na zemi je hřebík a na plotě krev.“ Všichni se jako jeden valí dozadu za chalupu. „Tady,“ ukazuje Adam na zem. „A tady,“ míří prstem na plot. „Dej mi toho psa!“ přikáže táta. Mohutnou tlapou drapne vodítko. Zavede Doru ke krvi, ona očichá zem i plot. „Hledej!“ zavelí a otevře