Být s tebou

Antonie nováková

VAJA Matt nabírá rychlost a kousky ledu odskakují od jeho bruslí. Puk si přehazuje hokejkou z jedné strany na druhou. Míří k bráně, vtom se zprava vynoří útočník s číslem 22 a puk mu jedním pohybem sebere.

Než stačí kdokoliv jakkoliv zareagovat, rozhodčí píská přestávku.

Dnes jsem Mattovi výjimečně svolila, že s ním půjdu na trénink, když on na oplátku před rodiči zatají, že mě filmová studia vůbec nebaví. Včera večer seděl na mé posteli, a já mu to tak nenápadně sdělila. „Víš to jistě, Vali?“ Vyhrkl najednou a zeširoka na mě upřel své zelené oči. Dobře, možná že jsem mu to nesdělila zas tak šetrně, ale na tom oboru jsem už rok a pocit, že tam nepatřím, nikdy nebyl silnější. „Co bys teda chtěla dělat?“ pokračuje, a tím mě vytrhne z myšlenek. „To je právě to.“ Posadím se vedle něj na svou postel. „Na rozdíl od tebe to nevím. Závidím ti, že v tom máš jasno.“ „Hele, já si hokejku nevybral, to ona si vybrala mě,“ pronese jednu ze svých oblíbených hokejových hlášek. Používá je často v každodenním životě, občas mi tím leze na nervy.

••• „Vali, koukej,“ řekne Mattie a strká mi pod nos další trofej. Sedím na jeho posteli s knížkou. Odložím ji vedle sebe a trofej si vezmu do ruky. „Je těžká,“ řeknu. „A hnusná.“ Ušklíbnu se, přestože oba víme, že to není pravda. Matt si sedne vedle mě a usmívá se. Vím, jak je pyšný, že to zase dokázali. „Velkej vlk je zas dovedl k vítězství?“ „To já vždycky, byli jsme dokonale sehraní,“ vezme do ruky knížku a začne číst nahlas: „Nejhojněji obdaruje budoucnost ten, kdo všechno dává přítomnosti.“

2

„Proč pořád čteš ty kecy?“ zeptám se Matta a zamračím se. „Nedává to vůbec smysl!“ Listuju knihou dál, je plná lepíků, zvýrazněných vět a poznámek navíc. „Vali, knihy jsou pro lidi tím, čím pro ptáky křídla. Jsou důležité.

Je v nich tolik historie, tolik ponaučení. Možná bys to někdy měla zkusit.“ Šťouchne do mě ramenem a začne se smát.

••• Vtom sebou cuknu, pohladím si kroužek na krku a vytrhnu se mamce. „Musím jít.“ „Zlato, stůj,“ volá za mnou, ale já ji neslyším. „Kam jdeš?“ volá za mnou. Beru schody po dvou a vybíhám ven. Řítím se jako šílená lesní cestou. Nic nevnímám. Před očima černo.

Nádech. Výdech.

No tak, Val, dýchej. Ruce se mi třesou. Plíce mě pálí. Špatně se mi dýchá. Cítím se, jako bych byla pod hladinou. A nemůžu se dostat nahoru.

Doběhnu na kopec. Posadím se a zhluboka oddechuju. Oči se mi zalesknou, ale žádné slzy. Žádné slzy nezbyly. Už jich bylo tolik. Tolik pláče pro věci, které už nikdy nezískám zpět. Tolik pláče pro člověka, který z mého života zmizel.

••• „Ahoj,“ uslyším za sebou najednou nesmělý hlas. Otočím se a tam stojí On. Ten kluk, co na něj všude a pořád narážím. Ten kluk, jehož oči nemůžu dostat z hlavy. Ten kluk, co ve mně jako jediný něco probudil, a já jsem z toho celá nesvá. Ten kluk, co před ním mám pořádnou ostudu a asi mu dlužím vysvětlení.

Ale já už mám po krk cokoliv komukoliv vysvětlovat! Už toho mám dost. Otočím se před sebe a nevšímám si ho.

Zamračím se. „Vidím, že na sebe máme štěstí,“ zasměje se a jde ke mně. Ne,

3

dál ani krok. Odejdi prosím! Otřu si tváře, i když se stmívá a vím, že na mně nemůže nic vidět. Ani poznat, masku lhostejnosti mám dost dobře natrénovanou. „Sleduješ mě?“ prohodím rozčíleně směrem k němu.

On se nenechá rozhodit a řekne: „Rád běhám, vlastně běhám často. A minule jsem narazil na tenhle kopec.“ Mé tiché prosby neslyší, jde stále ke mně. Blíž a blíž. Váhavě se posadí do trávy kousek ode mě, jako by se bál mi být nablízku. Povzdechnu si a ani se mu nedivím. Já bych ve své společnosti za poslední měsíc být taky nechtěla. Občas bych si přála, aby všechno bylo zase tak, jak má.

Kolem mě prolítne list a já se zhluboka nadechnu. Všechny vzpomínky odvál čas a nesou se kolem mě ve vzduchu. Poletují právě jako tenhle list. „Já jsem Madden,“ natáhne ke mně ruku. Koutkem oka se na něj podívám. Co je to za jméno? Asi nějaká přezdívka. „Vaja,“ odpovím tiše. Pohledem ho v rychlosti sjedu, ale jeho ruku nepřijmu. Po chvíli to pochopí a nenápadně ji stáhne zpátky k sobě. Jako by mi ji nikdy nenabídl. „To je z jakého jména?“ zeptá se a vypadá, že ho to zajímá.

Ale já mlčím.

Teď jsem si všimla, že sem doběhl stejně jako já. Ale on na rozdíl ode mě má sportovní oblečení. Já tady sedím v teplácích a domácím tričku s nápisem Girls power. Jako bych před ním ostud neměla už dost. Prohlíží si mě. Chvíli se mi dívá do očí a pak se podívá pod sebe z kopce. „Je to tu fakt kouzelný,“ máchne rukou k našemu výhledu. „Člověk má pocit, že je to tady takové útočiště.“ Poslouchám ho, ale neodpovídám. „Tady mám pocit, že můžu být kýmkoliv a nikdo mi na to nemůže nic říct.“ Chvíli jen tak sedíme a mlčíme. Měla bych něco odpovědět,

4

vím to. Ale nejde to, nemůžu. Jestli je to trapné? Stoprocentně! Odkašlu si, slunce dávno zapadlo a začínají být vidět první hvězdy. Zakloním hlavu a přelétnu nebe pohledem.

Všimne si, kam se dívám, ukáže na oblohu a řekne: „Velký vůz.“ O chvíli později ukáže na jinou část oblohy: „Andromeda.“ A tak mi dalších deset minut ukazuje nejrůznější souhvězdí, i když většinu z nich nevidím, protože netuším, co mám hledat.

Je to docela fajn. Nemuset mluvit. Jen poslouchat.

Má to jeden háček, a to takový, že je mi zima. Všimne si toho a řekne: „Dneska nemám bundu, kterou bych ti půjčil. Musí ti být zima. Pojď, doprovodím tě.“ „Nepotřebuju doprovod, trefím domů,“ odseknu, ale zvednu se. On vstane taky a otřepe si tepláky od trávy a hlíny. „O tom nepochybuju, ale myslel jsem, že by ti společnost přišla vhod.“ Mile se na mě usměje. „To vypadám tak zoufale?“ odhrnu větve stromů a dojdeme na štěrkovou cestu. Nejsou tady žádné lampy, ale na cestu vidíme pěkně, protože na ni svítí měsíc. „V neděli jsi vypadala, že potřebuješ pomoct,“ pokrčí rameny.

Ostře se na něj podívám. Ale on se netváří naštvaně, vypadá…

Smutně? Pořádně si ho prohlídnu. Má vypracovaná ramena, svaly se mu pod úzkým kompresním tričkem napínají. Vypadá tak nenuceně. Vůbec mě nezná, jsem na něj škaredá, ale on je tady. Nezáleží na tom, jak moc se ho snažím odehnat od sebe. Je tady a chce mě poznat. A mě to ve skrytu duše na chvíli zahřeje.

I přesto mi to přijde absurdní, ale takový život už je. Možná bych na něj nemusela být pořád tak škaredá, když se tak snaží. „Jo, domů bych asi sama nedošla,“ snažím se o nenucený tón. „Dík, žes pro mě zavolal taxíka.“ „Vždy k vašim službám,“ řekne a naoko se mi ukloní.

5

„Proč já?“ zeptám se a podívám se mu do očí. On se zastaví a pohled mi opětuje. Nejdříve vypadá zaskočeně, ale pak jeho pohled zjihne. Důkladně si prohlíží můj obličej. „Přijdeš mi zajímavá,“ řekne. „Vždyť mě vůbec neznáš. Navíc před tebou mám tak obrovskou ostudu. Já sama se teď na sebe nemůžu podívat ani do zrcadla.“ Tak jo, tohle bylo to nejdelší, co jsem mu kdy řekla.

Připadám si teď tak zranitelná. Naznačila jsem mu, že mám problém. Vlastně asi raději nechci, aby na to odpověděl. Tohle se mi honí hlavou? Samé protiklady? Asi bych měla častěji chodit mezi lidi. Už mi z těch čtyř stěn v mém pokoji začíná slušně hrabat. „Ale chtěl bych tě poznat.“ Jeho pohled je uklidňující. Na chvíli na vše zapomenu. Na chvíli se vše okolo nás rozplyne. Na chvíli je všechno v pořádku, tak jak být má. Ke svému překvapení zjistím, že jeho společnost není zas tak špatná. Jsem ráda, že na chvíli nemusím být sama.

6