Bůh a neonové žabky

zuzana froňková

bůh a neonové žabky

cesta z města

N

101

avrhneme si vlastní zahradu a já se stanu certifikovanou lektorkou permakultury (trvale udržitelného „zemědělství“ a přístupu k půdě). Najednou jsem v tom měla úplně jasno. Už nějakou dobu jsem snila o „cestě z města“, o klidném životě v harmonii s přírodou. Ale čím se v té přírodě budu živit? Jsem občas naivní, ale i tak mi bylo jasné, že zemědělec ze mne nebude. Tohle je ale úplně něco jiného! Roky jsem školila manažery velkých a ještě větších firem, takže pracovat s lidmi a něco je zábavně naučit, to jo, to umím.

Když jsem tedy na stránkách Románka a Gábinky zjistila, že nejen pořádají kurzy o přírodním zahradničení, ale že zakládají Permakulturní akademii a vychovávají si lektory, kteří pak povedou kurzy po celé zemi, nadchla jsem se. A okamžitě jsem sebe i Michala přihlásila na celý certifikační program, tedy na desetidenní kurz, který nás naučí spoustu praktického kolem zahrady, ale pomůže mi i nastartovat novou práci, která bude v harmonii se mnou i se světem. Bude to bezva dovolená!

Každá cesta ale začíná prvním krokem, nebo prvním ujetým kilometrem. My jich museli ujet skoro 900 a trvalo nám to víc než 10 hodin, z nichž většinu jsme prostáli v kolonách na D1 a zbytek probloudili po objízdných trasách. Mohlo mě to varovat, ale já byla prostě moc nadšená. Po nekonečných objížďkách a bloudění, v Beskydech totiž navigace nefunguje, jsme dorazili do mého vysněného ráje. Těšila jsem se na chaloupku jako z pohádek z mechu a kapradí, na malebnou světničku, zahrádku jako dlaň a voňavý ovocný sad. Trochu mě zarazilo, když jsme konečně zastavili u rezavých plechových vrat, za kterými i teď v noci celkem vyčuhoval „okál“ a jeho hodně velká a hodně nevkusná, ještě neomítnutá, přístavba. Prolezli jsme staveništěm a v tom už se rozsvítilo světlo v okně a ve dveřích se objevili oni – Románek a Gábinka. Muž s velmi dlouhým bílým plnovousem v něčem, co vypadalo jako kostým jednoho z trpaslíků, a vedle něj rázná slovanská žena, která se usmála od ucha k uchu. Velmi vřele nás uvítali, hned jsme si začali tykat a seznamovat se s ostatními účastníky. Dostali jsme

102

103

horkou polévku na zahřátí, mačkali jsme se v docela malé místnosti, kde byla dost zima, ale já byla tak unavená, že víc si nepamatuju.

Ráno se vstává brzy. Jasně, jsem holka z města a prostě nejsem zvyklá. Ale já se nevzbudila kohoutím kokrháním, ale zimou a zjistila jsem, že v tom „našem útulném hnízdečku“, jak tenhle pokoj nazval Románek, jsou kromě naší manželské postele ještě 2 palandy. Na jedné spala Ira ze Slovenska, na druhé Květa od Brna a prý dnes ještě přijedou další 2 kluci a ti tu budou spát taky, „aby nám tu nebylo smutno“. Není mi smutno. Je mi těsno!

K snídani je celerovo-mrkvová polívečka, ta samá jako byla včera k večeři. Je prý moc zdravá. Těšila jsem se aspoň na kafe. Kafe ale není v ceně. V ceně je k snídani bylinkový čajík ze zahrádky. No nic, ráda zaplatím za pořádný kafe. Další spoluúčastníci jsou moc fajn. Zajímavá a různorodá partička. Většinou lidi, kteří hledají nějaký nový směr, nový podnět v životě. Bude to dobrý!

Celé dopoledne nám Gábinka s Románkem vypráví svůj inspirativní příběh. Stále se

mačkáme v té malé místnosti, která je ještě cítit novou výmalbou. Stěny jsou výrazně oranžové, žluté a červené. Lavice, na kterých sedíme, jsou taky v hodně sytých barvách. To všechno dělal Románek sám. A my se nemusíme bát. I nám tenhle kurz určitě změní život a probudí v nás kreativitu. Je mi pořád zima, hrozná a nejen mě. Dvě holky z Brna už mají na sobě dokonce i rukavice. Na náš dotaz, co je s topením, se dozvídáme, že jsme z toho města nějaké zhýčkané, že Gábinka s Románkem zatápí jen na pár týdnů v roce.

Je listopad a jsme v horách, tak nám nějak nepřipadá, že by na topení bylo něco nemístného, ale přesto je znát jistá nevole k tolerování našich výstřelků. Taky se dozvíme, že „tady nejsme v hotelu“. Na těchto kurzech je zvykem, že účastníci pomáhají s chodem chalupy a v mžiku jsou naše jména připisována do předem připravených kolonek různých služeb: služba v kuchyni – pomáhá s přípravou jídel a myje nádobí, myčka je ďáblův přístroj a do chalupy nepatří, služba na úklid – zametá a vytírá pokoje i společenskou místnost, služba na koupelnu – myje sprchu, záchod se

104

105

nemyje, ten je kompostovací. A kvůli některým choulostivkám z města: „No nic ve zlým.

To byl vtip!“ se musí připsat i služba na štípání dřeva a topení. Hmm, vzhledem k ceně našeho pobytu, za kterou bychom se mohli nechat ovívat palmovým listem někde v lázních a ujištění „budete se u nás mít jako v bavlnce“ jsem trochu zaskočená. Dávám si další extra kafe.

K obědu je obalovaný celer s brambůrkem a k večeři bude polívečka, pro změnu květáčková. Můžeme si ale zakoupit nějaké ty sladkůstky navíc. Beru si dvě tatranky a jdu se aspoň podívat na zahradu, abych si zlepšila náladu. Hned před domem ještě teď kvete řeřicha, tedy lichořeřišnice. Je oranžová a krásná. Přesně jako na té fotce, která mě sem přivedla. Za ní už je ale všechno jinak.

Jistě, nemůžu čekat krátce sekaný trávník, to se s myšlenkou přírodních zahrad neslučuje, ale všude je nějaký harampádí, plastový lahve jako mini skleníčky – je to prý nebývale funkční, hned před chalupou je naděláno od těch divných kachen, co jedí slimáky. Taky funkční. Ale hnusný! Ne ty kachny, ale to, že

kaděj na práh. Já tu nechci být! Ale nemůžu to přiznat. Sama jsem to vymyslela.

Odpoledne konečně začne kurz. Určitě se to rozjede. Ano, naši společnou dovolenou s Michalem jsem si představovala trochu romantičtěji než na studený cimře s dalšíma čtyřma lidma, ale možná jsem vážně jen zhýčkaná. Trocha nepohodlí mě nezabije. Jdu splnit svoje rajony, ať stihnu výuku.

Ve společenské místnosti, v tom krcálku s psychedelickou výmalbou, je pořád zima.

Holky z Brna hlásí, že už teplota popolezla z 15-ti na 16 stupňů a Janek z Jizerek říká, že tak den, dva budeme topit do zdí a pak už tu bude teplo. Z kuchyně začíná smrdět květák a my „si jdeme hrát.“ Gábinka nám nadšeně vysvětluje, že nejlépe se člověk učí hrou, a tak má pro nás na odpoledne připravené hned tři.

Fajn, to by mohla být aspoň zábava.

Myslela jsem si o sobě, že jsem celkem tolerantní a nekonfliktní, ale když nám Gábi začne vysvětlovat už pátou hru v řadě, cítím v sobě překvapivou agresivitu. Sama zařazuju hry do vlastních školení a hraju je taky docela ráda, ale to ty hry musí mít nějaký smysl

106

107

a aspoň zdánlivé propojení s obsahem školení. Tyhle to NEMAJ!!!

Trpělivost neztrácím jen já. Přesto, že se tu sešla výjimečně přející a podpůrná skupina a že se opravdu všichni snažíme zapojit, nejde to. Většina z nás vůbec nerozumí zadání, když už se na nějakých pravidlech shodneme a začne se něco dít, Gábinka zasáhne a sdělí nám, že takto si to nepředstavovala a že je to zvláštní, že jsme tak nechápaví. Hledání smyslu toho všeho už většina z nás vzdala a snažíme se to jen přečkat. Gábinka náš neúspěch ve hrách připisuje tomu, že je místnost přetopená a odchází s nesnesitelnou migrénou spát.

Květáková polívka nám nejede. Nevadí.

Dostaneme ji zítra k snídani. Po večeři a poté, co jsme umyli nádobí a uklidili kuchyň, se jdeme projít. Už je tma, pochopitelně, je listopad a je půl desáté. Je zima, i když já už možná nerozeznávám teplo od zimy. Pod světlem pouliční lampy zahlídnu sousední zahradu.

Trávník je upravený, zeleninové záhonky už zazimované, u stodoly je obrovský starý šípkový keř obsypaný šípky, které ještě září čer-

veně. Od branky k domu se kroutí cestička z velkých placáků. Ta krása mě na chvíli zahřeje.

K snídani je polívečka, ale většina z nás se sejde na chodbě u kafe a tatranek, kde odhalujeme tajemství nepoživatelnosti zdejšího jídla. Protože sůl je „zlá věc“, nebo možná spíš proto, že neroste na zahrádce, do jídla se smí přidávat jen ve stopovém množství. Anička, která je ze sousední vsi a která nám tu vaří, je z toho taky trochu špatná a prozradí nám, že ona teda vařila celej život v hospodách i ve školce a umí vyjít s málem, ale tady si musí vystačit jen s tím, co najde na zahradě a s tou troškou základních potravin, které by tak velká skupina normálně snědla za víkend. My ale musíme přísahat, že nic neřekneme Románkovi a Gábince, protože Anička tuhle brigádu hrozně moc potřebuje. Začíná se mi to trochu zajídat. A to jsme se ještě nedostali ani na zahradu.

A ani dneska se na ni nedostaneme! Certifikovaný kurz má jasně předepsané rozdělení praktických a teoretických hodin a my musíme splnit ty teoretické, které ale naši školite-

108

109

lé nemají čím naplnit, takže si opět zahrajeme „poučnou hru“. Okamžitě googlím informace o permakulturní certifikaci a zjišťuju, že nás čeká ještě asi 30 hodin „poučných her“! Při obědě se nám diplomaticky podaří přesvědčit Gábinku, že odpoledne bychom namísto her mohli zařadit i navrhování zahrad, které je taky v osnovách. Hned nám ten neslaný celerový řízeček šmakuje o něco víc. Kafe, tatranka a celé odpoledne si budu vymýšlet naši budoucí zahrádku. „Ale ne, to jste si asi špatně přečetli podmínky pro přijetí do kurzu. Nebudete si navrhovat svoji zahradu, ale zahradu naši. A všechny návrhy, které v rámci kurzu vzniknou, budou ponechány lektorům. Máme to tu jasně napsané.“ To odpoledne odjely holky z Brna. Hedvice se udělalo špatně a Blanka musela jet s ní, protože přijely jedním autem, ale moc je to mrzí a když se to zlepší, určitě se ještě vrátí.

Stano ze Slovenska nám u večeře s batohem v ruce a lítostí v hlase oznámil, že „babka je chorá“ a prý, že „keď už ide tým smerom, vezme zo sebou aj Irenu, ktorej ochorel synok“.

Ira stála za ním se sklopenou hlavou a beze

slova zmizela. Koho nechám ochoreť já? Zůstala tu už jen Jana, která se doma hádá s otčímem, takže vítá každou možnost vytáhnout paty. Pak je tu Květa, kterou zase neustále ponižuje ten „její„. Ta tady zůstane už jen proto, že jí tu říkají Květuško. A Janek.

Michal mi evidentně nechce zkazit radost, a tak tvrdí, že to tu není tak strašné a ještě den by tomu třeba dal. Já ale musím pryč.

Ještě přespíme, stejně bychom nechtěli jet na noc a do rána musím vymyslet nějakou výmluvu. Ale proč, kruci, výmluvu? Prostě jim citlivě řeknu, že tohle fakt není to, co jsem čekala. Někdo jim to říct musí. Celý život školím lidi v komunikaci, tak se teď neuchýlím ke lži. Tu noc jsem skoro nespala. Do rána se mi podařilo zformulovat tak empatickou a taktní řeč, že bych měla dostat certifikát spíš z diplomacie než z permakultury.

Když jsme svůj záměr nepokračovat dál v kurzu oznámili Románkovi, ten tichý usmívající se stařík se v mžiku proměnil ve skřeta chrlícího oheň a síru. Přestal nás oslovovat zdrobnělinkami, jak bylo dosud běžné.

Dokonce zapomněl i dětinsky kuňkat. Řval

110

111

hřmotným hlasem, ať si nemyslíme, že by nám vrátil jedinou korunu. Měla jsem přichystanou pokornou prosbu o vrácení alespoň peněz za jídlo, které už zcela jistě neprojíme, ale na argumentaci už nebyl prostor.

Situaci se snažila trochu uklidnit Gábina a chvíli to vypadalo, že bychom se mohli alespoň rozloučit přátelsky. Když už jsme ale stáli ve dveřích, prohodila směrem ke svému ještě doutnajícímu muži velmi zřetelně a nahlas: „To víš, co bys čekal od pražáků!“.

Se slzami v očích jsem už jen vběhla do kuchyně, kde jsem mlčky objala Aničku. Pohladila mě po tváři a udělala mi na čele křížek. Ještě mezi vraty nás dohonil Janík. Vzal mi batoh a beze slova nás doprovodil na parkoviště u sámošky. „Já tu zůstat musím.

Máme rodinný zahradnictví a permakultura je teď moderní. Zaplatila mi to ségra, abych měl ten certifikát, že by nám to mohlo pomoct. Tak se držte!“ U první benzinky jsme zastavili a já u betonového stolku vypila tři kapučína za sebou. Teprve po tom třetím jsem se přestala klepat. Musela jsem si přiznat, že můj ge-

niální plán na nový život i na naši společnou „bezva dovolenou“ totálně selhal. Michal mi to nevyčítal, ani nevtipkoval. Pochopil, že jsem přišla nejen o iluze, ale dočasně i o smysl pro humor. Když se dva důchodci oslovují zdrobnělinkami a oblékají se do kostýmků, za které by se nemuseli stydět ani na Barrandově, mohlo mě trknout, že něco nebude v pořádku. Že ten ideální svět lidiček, co mají srdíčka na pravých místečkách a harmonicky si vyměňují přebytky mrkviček za rajčátka, je nějak moc růžovoučký. Když já v něj tolik chtěla věřit! Ale co naděláš? Zkrátka okál za mrkev nepostavíš.

Nakonec jsme si v Beskydech užili vydařenou dovolenou se spoustou nezdravého jídla, silné kávy a dlouhých výletů. Když mě po pár dnech ještě napadlo, jestli to celé přece jen nešlo vyřešit jinak, přišla mi zpráva: „Zdravím nevděčný pražáky! Ujeli jste právě v čas.

Sice nás pustili na zahradu, ale Románek hned první den dostal rýmičku, tak jsme mu přeházeli kompost, vykopali jezírko a nadělali dřevo na celou zimičku. Ale jsem certifikovanej! Mějte se, stavte se. Váš Janek z Jizerek.“

112

advokát E.T.

„D

115

obrý den. Jsem advokát Emílie Tvrdá a v tomto dědickém řízení budu zastupovat Vaši sestru, která si nepřeje být s Vámi v jakémkoli kontaktu. Zde, plná moc…“ Z černých kožených desek vytahuje papír, který mi strká do ruky.

Vpravo dole je podpis, který bezpečně poznávám. „Tak dámy, pojďte, prosím. Už na vás všichni čekáme.“ Vyzve nás zdvořile, ale zcela neosobně muž v tmavém obleku a už se prodírá mezi stoly a rychle mizí v zadní části kavárny a zahýbá doprava, zřejmě do salonku.

Snažím se ho neztratit z očí, ale jsem pomalá. Mezi stoly, které jsou plně obsazené, se navíc prodírají i číšníci se stříbrnými podnosy v rukou. Ladně, ale zároveň skoro roboticky.

Jako by měli nějaká tajná čidla, díky kterým do vás nenarazí, ani když jsou k vám otočeni zády, a přitom vám nevěnují jediný pohled.

Pospíchám za mužem v obleku. Advokát Tvrdá je mi v patách. Když zahnu doprava a vstoupím do většího salonku, vidím, že i tam je velmi plno a živo. Interiér kavárny je secesní a noblesní. Látkové tapety s květino-

vými ornamenty na stěnách doplňují četná zrcadla ve zlatých rámech a lampičky připomínající mnohoramenné svícny vydávají teplé, tlumené světlo. Uprostřed salonku je velký mahagonový stůl. Do jeho čela už usedl muž, který nás sem zavedl a kterého mi advokát Tvrdá představuje jako pana Notáře. Podá mi ruku, ale ani se mi nepodívá do očí. „Posaďte se,“ pronese, ale přitom už se vrhá k několika mladým slečnám: „Přidají se k nám moje asistentky…“ Nemůžu od nich odtrhnout oči. Vypadají neobyčejně…pěstěně. Ano, to je to slovo.

Pěstěné. Perfektní make-up, účesy, kostýmky, nehty, decentní, ale jistě luxusní šperky a přitom… každá z nich si nese v ruce bílý plastový tác a na něm už načaté kyblíky se smaženými kuřecími křidélky, mističky s kečupem a čili omáčkou a několika krabičkami hranolek. Jedna usrkává plastovým brčkem z půllitrového kelímku Colu a posílá jí ostatním.

Rozloží tácy na mahagonový stůl a těmi pěstěnými prstíky se přehrabují v kuřecích křidélkách. Číšníci, kteří se hbitě proplétají i salonkem, nám vůbec nevěnují pozornost.

116

117

„Objednejte si u baru a hned začneme,“ prohodí Notář, opět bez toho, aby se k nám třeba jen pootočil. Bar je kousek za mnou, ale než se zvednu a dojdu k němu, už se přes něj naklání jedna ze slečen asistentek: „Ne, tohle vylejte. To pít nebudu! Chtěla jsem duhovou kávu! Snad víte, co to je?! Třetina horké páry, třetina mléčné pěny a třetina mléka!“ Přemýšlím, kde je tam potom ta káva. Ale baristka za pultem nevypadá ani překvapeně, ani zaskočeně, ani vytočeně. Bez emocí vylije kávu do dřezu, vezme čistý hrnek a otočí se ke kávovaru, který se syčením vypouští páru, pak pěnu a pak horké mléko. Ve vysokém skleněném hrnku je vidět, jak mléko postupně protéká hustou pěnou. „No a pak, že to nejde!“ zahlásí slečna asistentka a rukou, kterou má mastnou od křidélek a kterou si neustále olizuje a ocucává, se chopí kávy. Objednávám si lungo a jsem ráda, že ani moje objednávka nevzbudí u baristky zcela žádnou emoci.

Když se vrátím ke stolu, na místě, kde jsem seděla, jsou položené papírové desky a na nich je dětský obrázek, nějaká postavička, snad Mickey Mouse.

„To jsem kreslila já!“ obrátí se ke mně slečna asistentka s duhovou kávou. Dívá se na mne vykulenýma usmívajícíma se očima a evidentně čeká, co já na to. „Moc pěkné…“ řeknu tak mile, jak jen dokážu a ona se naprosto bezelstně rozzáří. „Tak, do práce!“ zavelí pan Notář a ucucne si Coly z kelímku, který mu podaly slečny. „Dnes zahajuji jednání o dědickém řízení paní…paní…“jedna ze slečen asistentek mu napovídá jméno mojí maminky a on ho neobratně zopakuje. „Takže, veškeré materiály máte v těchto deskách…“ukazuje na Mickey Mouse. „Prostudujte si je a předložte případné námitky.“ Všimnu si, že podobné desky má před sebou i advokát Tvrdá. Na těch jejích je místo Mickey Mouse medvídek Pů! Advokát se tváří, že si ho vůbec nevšimla. Zato slečna Duhová káva si všimla, že já jsem si všimla a opět na mně s očekáváním kulí oči. Významně se usměju, ona se spiklenecky zatetelí.

Sotva své desky jen otevřu, slyším rozhodný hlas advokáta Tvrdé: „V pořádku. Bez

118

119

připomínek.“ Pan Notář jen samozřejmě přikývne. Pozorně se zadívám na první stránku, pak na druhou, na další. Celý obsah mé složky tvoří dětské obrázky podobné tomu na deskách a na některých z listů je rukou připsáno kostrbatým tiskacím písmem několik základních údajů o mamince, jako datum narození, bydliště, datum úmrtní, velikost nohy, oblíbené jídlo… „Ale ne, tady je chyba!“ vykřiknu a pan Notář se mi poprvé podívá do očí. Slečny asistentky ztichnou. Otočí se na mně i akvokát Tvrdá. Všichni mlčí a probodávají mě pohledem. „Maminka škubánky nesnášela. Měla ráda třeba vajíčkové chlebíčky a okurkový salát, ale škubánky rozhodně ne!“ trvám si na svém.

Ticho by se dalo krájet. Upínají se ke mně oči všech u našeho stolu, ale ztichl i celý salonek. Jde z nich strach. Jen v očích slečny Duhové vidím jiskřičku soucitu. V ostatních je jen led. „Jednání o dědickém řízení paní…paní… zkrátka jednání se odročuje! Sejdeme se zde

všichni opět za rok! Účet za tuto slavnostní hostinu bude připočítán k notářské odměně!“ ukončí ticho pan Notář a všem se okamžitě vrátí dobrá nálada. „Jdu pro další Duháče.

Dá si ještě někdo?“ zahlaholí další z asistentek a vyrazí k baru. Advokát Tvrdá mává, že by si jedno také dala. „Ale já jsem to tak nemyslela! Já už se s vámi nechci setkávat! Slyšíte?!“ volám směrem k Notáři, ale v salonku už je zase takový ruch, že mi nikdo nevěnuje pozornost. „Je to tady, panstvo!“ naklání se přímo přeze mě slečna asistentka se stříbrným podnosem plným skleněných hrnků s mlékem, které prokapává hustou pěnou. Jenže právě nad mojí hlavou se jí podnos vysmekne z té ruky, kterou má dokonale promaštěnou kuřecími křídly a …

S leknutím se probudím. Už začíná svítat. Slyším, že Michal zatápí v kamnech a za chvíli píská voda v konvici. Mezitím už mi do postele skočil pes a spokojeně vrtí ocáskem. Uleví se mi. Svět je v pořádku. K snídani si ale stejně místo kafe dneska udělám čaj.

Bez mlíka!

120

Když otevřu počítač, najdu v příchozí poště email z neznámé adresy: Vážená paní doktorko, na základě níže přiložené plné moci budu zastupovat Vaši sestru ve věci dědického řízení a s ním spojené agendy… veškerou komunikaci prosím směřujte výhradně na mne…

Těším se na viděnou při jednání, které bude upřesněno notářskou kanceláří.

S pozdravem, Mgr. E. T., advokát

121