KAPITOLA 2 „Výcvik je u konce. Zítra, 21. června, odjíždíme k úpatí hory Altissimo s úkolem střežit oblast na sever od Verony,“ pověděl Václav Tesař. „Kde to je?“ zeptal se František Tesař. „Altissimo leží mezi jezerem Lago di Garda a řekou Adiží. Je to půl dne pěšky z Verony, kam nás zaveze vojenský vlak z Perudžie. Teď už jde do tuhého,“ odvětil Václav. „Jak to myslíš?“ ptal se František. „Pokud padneme do zajetí, tak nás rakousko-uherské válečné soudy popraví za velezradu,“ odpověděl Václav a po chvíli mlčení dodal „dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat. Zatím jsme nasazeni na hlídání oblasti mezi Gardským jezerem a řekou Adiží. Nepřítel bude blízko, tak musíme být ve střehu.“ Druhého července 1918 pověřil plukovník Marchetti ze zpravodajského oddělení italské armády čtyři české legionáře, mezi nimi Václava Tesaře, provedením úkolu za nepřátelskými liniemi. Z toho důvodu vyrazili v devět večer z přístavu u obce Sogno, na motorovém člunu italského námořnictva, do Torbole, přístavu na pobřeží Gardského jezera. Tam se vylodili asi dvě hodiny po půlnoci, přibližně dvě stě metrů od hotelu Garda. Motorový člun, který je dovezl na území ovládané rakouskou armádou, byl na zpáteční cestě zajat. Proto rakouské hlídky pojaly podezření a začaly prohledávat pobřeží jezera. Když legionáři po vylodění zaslechli v dálce německy mluvící hlídku rakouské armády, tak se rozdělili do dvou skupin. Václav Tesař společně s Jánem Tobkem se pokoušeli doplavat nazpět k italským pozicím na břehu jezera. Podařilo se jim tam dostat a zachránit se. Druhá skupina 2
dvou legionářů se snažila přemísťovat po pobřeží až do té doby, než narazila na rakouskou hlídku. Skočili před ní do jezera a snažili se doplavat do bezpečí. Legionář Šmarda, který se nacházel blíž u břehu, byl vyzván, aby vylezl z vody. Druhého legionáře Štorcha, který byl lepší plavec a nacházel se dál v jezeře, chytila až sedmičlenná rakouská hlídka na vojenském člunu. Oba byli převezeni do obce Riva del Garda a uvězněni v místním hostinci na náměstí. O dva dny později začal proces s nimi a byli obviněni ze špionáže v prospěch Itálie. Soud došel ke dvěma rozdílným rozsudkům. Štorch přiznal, že přešel dobrovolně k Italům, a za dezerci a velezradu byl odsouzen k smrti oběšením. Naopak Šmarda zatloukal a tvrdil, že se vrátil proto, aby se mohl znovu připojit ke své původní rakouské jednotce. Rakouský soud mu zachoval život a odsoudil ho na dvacet let. Šibenice byla postavena tak, aby byla dobře viditelná z hory Monte Baldo, kde tábořily českoslovenští legionáři, které to mělo zastrašit. Poprava Štorcha proběhla v noci a oběšenec byl pro výstrahu ponechán na šibenici v následujících dnech. Jako odpověď na popravu vydal velitel československých legií generál Graziani o den později rozkaz, aby italské dělostřelectvo podrobilo rakouské pozice u Gardského jezera těžkému ostřelování. „Měl jsem namále. Byl jsem v kritické situaci. Člun italského námořnictva, kterým jsme se měli vrátit, byl zajatý rakouskou armádou. Rozhodli jsme s Tobkem, víš, který to je, plavat nazpět podél břehu v hluboké noci. Byl jsem ve vodě neskutečně dlouho. Jediné štěstí, že je červenec, a proto je voda teplá. Taky mi pomohlo, že plavání byl můj oblíbený sport doma. Jinak bych to nezvládl,“ vyprávěl Václav svému bratrovi ve vojenském stanu.
3
„Hlavně, že si to přežil. Nevím, kolik takových situací nás ještě čeká. Když zavřu oči a snažím se usnout, tak vidím všechno, čím jsme prošli. Myslíš někdy na naší vesnici a rodiče?“ zeptal se ho František. „Myslím. Teď si potřebuji odpočinout. Hádám, že tolik kilometrů už nikdy neuplavu. Poháněl mě pud sebezáchovy,“ pronesl Václav. „Člověk v mezní situaci dokáže nemožné,“ reagoval František. „Františku, máš pravdu,“ pověděl a usnul.
4
KAPITOLA 3 23. září 1918 se oba bratři zúčastnili útoku československých legií na vrch Cima Tre Pezzi, u kterého se sbíhaly tři údolí, a proto byl vojensky důležitý. Ve skutečnosti to byl krycí manévr, který měl umožnit dvěma legionářům proniknout nepřátelskou linii a dostat se do Tridentu, kde měli shromažďovat informace o rakousko-uherské armádě. Tato mise byla naplánována vedením československé legie společně se zpravodajským oddělením italské armády. Útok byl z italské strany veden třemi vojenskými jednotkami. Vpravo útočila brigáda italských bersaglierů, speciální jednotka ostrostřelců v typických kloboucích. Zleva se k vrchu blížili bratři Tesařové společně se svou rotou. Uprostřed postupovali průzkumníci z roty zvané Astico. Tentýž den všechny tři jednotky zamířily na konec údolí Ghelpac. Odtud vystoupaly na protější svah. Tam, navzdory silnému dešti a bouřce, zůstaly celou noc během, které vnikaly do rakouských zákopů a průchodů. Zatímco byli rakouští vojáci ukrytí před bouřkou v provizorních dřevěných barácích, tak českoslovenští legionáři obsazovali jejich zákopy. Překvapení Rakušané se dali na útěk. Při obsazování zákopů v noci došlo k boji muže proti muži, při kterém byl František lehce zraněný nožem na pravém stehně. Rána byla jen povrchová a nezasáhla nic důležitého. Krvácení se zastavilo pomocí obinadla. „Rakušani zahájili dělostřeleckou palbu. Musíme se někde schovat. Kousek od nás jsem zahlédl vstup do malé jeskyně. Dojdeš tam?“ pověděl Václav zraněnému bratrovi. „Zvládnu to,“ řekl František. Oba bratři se společně ukryli před dělostřeleckou palbou. Když bombardování skončilo, tak se začalo rozednívat. Vyšli 5
ven z jeskyně s puškami připravenými k výstřelu. Ze sousedních malých jeskyní vycházeli další legionáři společně se zajatými rakouskými vojáky. Potom následoval triumfální návrat na základnu, z které podnikli útok. Společně s nimi se vracelo osmdesát rakouských zajatců a dva ukořistěné kulomety. „Vychutnej si ten pocit vítězství,“ pronesl Václav. „Mně stačí, že jsem to přežil,“ odvětil František. „Ta noha se ti brzy zahojí. Brzy budeš běhat, jak horský kamzík. Tomu, co ti to udělal, se stalo něco horšího. V obraně jsem ho bodl do ruky, v které držel útočný nůž. Když mu vypadl z ruky, tak jsem ho pěstí srazil na zem a potom ho svázal. Vrací se s námi jako zajatec,“ pověděl Václav.
6