Bojovat, nebo žít s duševní nemocí?

Miloslava Badalová

Bojovat, žít nebo

s duševní nemocí?

Když jsem se začala připravovat na rozvod, jednou z prvních věcí bylo, že jsem si nechala vypracovat znalecký psychologický posudek, abych v případě potřeby mohla u soudu doložit, že jsem schopná sama se postarat o svého syna. Bála jsem se, že mi manžel syna nebude chtít nechat v péči, jak mi vyhrožoval. Dalším krokem bylo, že jsem si nechala vypracovat odhad tržní ceny našeho domu. Chtěla jsem se s manželem rozejít pokud možno v dobrém, a to podle mě zahrnovalo i spravedlivé rozdělení majetku. Kamarádka mi poslala vzor z internetu pro smírný rozvod a já jsem si podle něj sepsala svůj návrh. Byla jsem hodně velkorysá, co se týkalo jak vyrovnání majetku, tak výživného pro syna. Už zbývalo jen najít způsob, jak manželovi rozvodové papíry předat. Bála jsem se jeho reakce.

2

Kapitola 13

Březen až prosinec 2006 Manžel si o to řekl nakonec sám. Když se blížily jeho pětatřicáté narozeniny, zeptala jsem se ho: „Co bys k těm narozeninám chtěl?“ On mi odpověděl: „Hlavně už od tebe chci mít pokoj.“ A tak jsem vymyslela plán, že mu ty papíry předám na společné večeři s Kačkou a Milanem, na kterou jsme měli jet do Plzně jako na oslavu jeho narozenin. Byl to přece dárek, který si nejvíc přál. Když jsem svůj plán uskutečnila a rozvodové papíry mu předala, byl z toho v šoku. Choval se ke mně sice hnusně, dokonce měl i milenku, ale nevěřil tomu, že v sobě najdu sílu ho opustit. Nakonec jsme se na všem dohodli, ale manžel měl ještě jednu podmínku: „Smírný rozvod ti podepíšu, když se stáhneš z veřejného dění ve vsi a hlavně, když mi přenecháš vedení hasičského družstva dětí, včetně místa ve výboru Sboru dobrovolných hasičů.“ „To nemyslíš vážně,“ namítla jsem. „K čemu ti to bude, když nemáš rád děti?“ „To je moje věc a tebe to nemusí zajímat. Ber, nebo se nedohodneme!“ uzavřel rozhovor. Byla to od něj rána pod pás. Družstvo dětí jsme založili společně v době, kdy jsem ještě doufala v záchranu našeho manželství. On věděl, že hasiči jsou pro mě jako rodina, že prací pro sbor žiji a že vedení dětského družstva i účast na soutěžích za ženy jsou mé největší koníčky. On, který nesnášel malé děti, je měl vést mís3

to mě, přestože já jsem je milovala. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, navíc jsem měla pravý důvod svého odchodu z vedení SDH tajit. Nakonec jsem ustoupila a i tuto jeho podmínku jsem splnila. Dodnes mě to mrzí. Předseda sboru nezapomněl na každé výroční valné hromadě vyzdvihnout, že se exmanžel stará o hasičské děti. Bylo to vždycky, jako by mi znovu a znovu vrážel dýku do zad. Navíc si na vedení družstva dětí exmanžel vybudoval i politickou kariéru. Když hasiči kandidovali do obecního zastupitelstva, přidal se na jejich kandidátku. Po několik volebních období byl voliči velmi oblíbený. Žádost o smírný rozvod nakonec manžel podepsal a k soudu jsem ji podala někdy v dubnu. Rozvodové stání proběhlo až na začátku prosince. Během čekání na soud mi manžel několikrát dokázal, že by mě nejradši dostal opět do psychiatrické nemocnice. Dělal mi naschvály, pouštěl hrůzu a deptal mě svými výbuchy vzteku. Jednou si třeba žehlil košili a najednou praštil žehličkou o stůl takovou silou, až se roztříštila, a zařval: „Nejradši bych ti ji prohnal hlavou!“ Jindy si svoji SIM kartu přehodil do mého starého a již nepoužívaného mobilu. Když jsem se ho ptala, proč to dělá, odsekl, že mě to nemusí zajímat. Ale brzy jsem se to měla dozvědět. Večer, když už jsem ležela v posteli, přišel za mnou do pokoje a začal mi něco říkat. Odpověděla jsem mu, že mě to nezajímá. Držel mobil v ruce a hodil jím o zeď těsně nade mnou a zase něco vztekle vykřikl. Mobil se rozbil na spoustu kousků. Vyndal z něj svou SIM kartu a odešel. Tahle scéna mě přesvědčila o tom, že si ty své výbuchy vzteku plánuje a dělá je cíleně, aby mi ruply nervy. Bylo 4

to těžké, ale zvládla jsem to. S pomocí rodiny, přátel a mé terapeutky jsem se dokázala udržet a nezbláznit se z toho. To léto jsem oslavila své pětatřicáté narozeniny ve velkém stylu. Jedna z oslav proběhla i na rockovém festivalu v Plasích, kam jsem vyrazila se svým nejmladším bráchou a přáteli. A protože už jsem se cítila jednou nohou svobodná, tedy rozvedená, chtěla jsem si oslavu pořádně užít. Bylo to fajn. Zapíjela jsem rum rumem. Takže už odpoledne jsem byla opilá tak, že jsem nevěděla, co dělám. Zbytek festivalu si vůbec nepamatuji. Přátelé mi pak vyprávěli, že jsem se pořád smála a válela se smíchy po zemi, ale ve finále jsem byla sprostá a chtěla se prát. Pamatuji si až to, jak jsme po skončení festivalu s bráchou leželi na nástupišti a já zvracela vedle sebe. Trochu mě mrzelo, že jsem tam měla rande s jedním mladým krásným mužem. Ten, když viděl, jak jsem opilá, se ptal společného známého, jestli takhle vypadám často. Po odpovědi, že celkem ano, mě pak nechtěl vidět. Byl to rok plný oslav – pětatřicáté narozeniny slavili i někteří mí kamarádi. Tak jako v Plasích jsem se už asi nikdy neopila. I když musím přiznat, že v té době jsem opět pila často a hlavně hodně. Využila jsem každou příležitost, kdy jsem se mohla opít. Alkohol mi dával pocit svobody. Během podzimu se manžel odstěhoval do obecního bytu, a tak od něj byl konečně pokoj. Skončily výhrůžky i záchvaty vzteku. Mně i synovi se hodně ulevilo, když jsme zůstali v domě sami. Syn mi tehdy řekl: „Mami, já jsem rád, že je táta pryč. Já jsem se ho bál.“ V prosinci pak proběhl rozvodový soud, který jen potvrdil naši dohodu o smírném rozvodu. Strávila jsem 5

s exmanželem své mládí. Když ho vyhodili z práce, zajistila jsem mu místo u nás v korporátu. Přenechala jsem mu své přátele i koníčka – hasiče. Vyplatila jsem mu slušnou sumu jako podíl na společném majetku. Nestyděl se započítat si do té sumy i naše auto, které se ještě před rozvodem rozpadlo za jízdy a bylo velké štěstí, že jsem se v něm nezabila. Nebylo mu trapné ani vzít si polovinu nádobí, přestože to jsem si pořídila do výbavy ještě před svatbou. Léta mě týral a podváděl. Nakonec mi i řekl, proč si vzal za manželku zrovna mě: „Byla jsi holka z vesnice, zvyklá poslouchat a uměla jsi vařit. Tak jsem si myslel, že si tě vychovám k obrazu svému a že se o mě budeš dobře starat.“ Přes to všechno mi nemohl odpustit, že jsem se s ním rozvedla. Krátce po rozvodu jsem si na pravé rameno nechala vytetovat modrého orla. Byl to pro mě symbol svobody a zároveň mi měl připomínat, že už si nikdy od žádného muže nenechám ubližovat. Měla jsem obrovskou radost, že jsem to psychicky vydržela a nesložila se během čekání na rozvodový soud. Stejně jako po porodu jsem měla pocit, že jsem to zvládla a teď už bude všechno krásné a můj život bude jen procházka růžovým sadem. To mě mělo varovat – ten náhlý pocit, že všechno zlé je za mnou. Znala jsem ho už z porodnice, když se narodil syn a začaly mé psychické problémy. Já se však cítila zdravá a plná síly. Na co jsem sáhla, to se mi dařilo. Vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo dít něco špatného.

6

Kapitola 14

Prosinec 2006 až leden 2007 Během adventu jsem náhodou zašla do našeho místního kostela na mši a kázání tehdejšího pana faráře mě naprosto uchvátilo. Měla jsem pocit, jako by mě znal a mluvil o mně a o tom, co právě prožívám. Od poloviny jeho řeči se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy a dojetím jsem nemohla ani promluvit. Tenhle zážitek způsobil, že jsem do kostela začala chodit pravidelně. Pan farář mi také půjčoval knihy, které jsem já, nečtenářka, se zájmem hltala. Často jsme si povídali o Bohu a já jsem se tak stala věřící katoličkou. Pokřtěná jsem byla už jako miminko, a tak nic nebránilo tomu, abych začala chodit i ke zpovědi a svatému přijímání. Bylo to pro mě nové, ale brzy jsem si navykla modlit se každý den a být každý týden na mši v kostele. Pan farář byl člověk na svém místě, který dokázal ve svých kázáních skutečně chytit posluchače za srdce. Věřila jsem mu každé jeho slovo. Po Novém roce jsem se zúčastnila víkendového setkání na téma aramejský Otčenáš. Potkala jsem se tam s lidmi, kteří už na tyto akce jezdili pravidelně, a moc se mi líbilo, jak mě hned přijali mezi sebe. Tančili jsme kruhové tance a zpívali náboženské písně různých etnik a náboženství. Vyvrcholením byl v neděli aramejský Otčenáš. Bylo to poprvé, kdy jsem zpívala veřejně, aniž by mě někdo hodnotil. Obvykle mi lidé říkali, že zpívám falešně. Tady každý zpíval, jak uměl, 7

a dohromady to krásně ladilo. Byla tam úžasná energie. Sešli se muži i ženy různého věku a já měla pocit, jako bych mezi ně patřila odjakživa. Sílu té akce navíc podtrhlo místo konání v Praze na Vyšehradě. Už tehdy jsem měla rozběhnutou mánii a pocit, že dokážu všechno na světě, po této akci ještě zesílil. Navíc jsem věřila, že jsem našla komunitu, do které patřím a která se tolik liší od všeho, co jsem dosud znala. Po návratu domů jsem se domluvila s nejmladším bratrem, že si necháme společně píchnout piercing. Já jsem si dala kapku do pupíku a on pecku do nosu. Mělo to pro nás symbolický význam, že patříme k sobě. Pro mě měla ta kapka navíc symbolizovat moji energii. Chtěla jsem původně uklidňující modrou, ale tu neměli, a tak jsem zvolila fialovou. Tato barva je symbolem sebeúcty, důstojnosti a uvědomění si vlastní hodnoty. Moje hlava už byla zase plná myšlenek, které se střídaly v nezastavitelném proudu ve dne i v noci. Nepotřebovala jsem spát a ani moc jíst. Tehdy jsem měla zpozornět a vyhledat odbornou lékařskou pomoc, ale já místo toho jen přestala pít alkohol v domnění, že tak budu mít své myšlenky pod kontrolou. V tu dobu už jsem ale kontrolu nad svými myšlenkami dávno ztratila, jen jsem si to nechtěla přiznat. Cítila jsem se tak skvěle, tak plná síly a energie. Hlavou mi běžely tisíce myšlenek, co všechno teď dokážu, když jsem konečně opravdu svobodná. Další víkend jsme s kamarádem jeli na oslavu narozenin jednoho z přátel. Moc jsem se na tu oslavu těšila, protože parta, která se tam měla sejít, nezkazila žádnou legraci. Když jsme přijeli, řekla jsem, že budu pít jen vodu z kohoutku, protože na zpáteční 8

cestě jsem měla řídit já a také jsem chtěla zůstat při smyslech, a ne se opít do němoty, jak jsem to uměla. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se začala chovat podivně. Byl to vrchol mánie a kamarádi sledovali mé chování s údivem. Když na to teď vzpomínám, hrála jsem vlastně hru sama se sebou a s Bohem o to, kdo je nové vtělení Ježíše Krista – podle mě to měl být ten kamarád, se kterým jsem na oslavu přijela. V té době řádil venku orkán Kyrill, a tak mě zvuky zvenčí utvrzovaly v dramatičnosti a správnosti mého počínání. Byla jsem už úplně mimo. Stále jsem kontrolovala, jestli oheň v kamnech hoří a voda z kohoutku teče. Jestli tedy fungují nekonečné zdroje energie. Dávala jsem ostatním různé úkoly a hádanky, které mě měly utvrdit v tom, že jednám správně. Navíc jsem pořád prohlašovala, že se kamarádi účastní léčby schizofrenie v přímém přenosu. Ráno jsem pak vyběhla ven a ptala se sousedek, jestli zpozorovaly, že se v noci dělo něco zvláštního. Ty na mě koukaly jako na zjevení a nechápaly, proč se ptám. V noci se přece přehnal nad naším územím orkán Kyrill. Pak už mě kamarád naložil do auta a odvezl domů. V tom stavu, v jakém jsem byla, mě řídit nenechal a udělal dobře. Poté, co jsem se vrátila z oslavy, jsem byla sama doma. Syn byl u prarodičů a měla jsem pro něj jet až další den. Dala jsem si horkou koupel a chtěla jsem jít brzy spát. Venku pořád ještě dost foukalo a ve mně se rozběhly myšlenky o tom, že musím vyhrát svůj boj s Bohem. Začalo to tak, že jsem několika známým rozeslala nesmyslné SMS. Já jsem těm zprávám rozuměla, ale nikdo další už ne. Pak jsem v myšlenkách sváděla svůj zápas s Bohem a zapisovala si z toho 9

poznámky na papírky. Myšlenky se mi rozjely tak, že jsem je přestala úplně kontrolovat a nevnímala jsem ani čas. A když došlo na vyvrcholení souboje, vyběhla jsem do vsi jen v noční košili a bosa. Musela jsem přece zachránit svět a svoji rodinu před zkázou.

10

Kapitola 15

Leden 2007 až začátek roku 2009 Nevnímala jsem chlad, přestože byl leden. Měla jsem v hlavě jen myšlenku: moje babička právě umírá a může ji zachránit jen její syn – můj táta. Běžela jsem do hospody, že tátu najdu tam, ale bylo už zamčeno. Naštěstí. Pak jsem utíkala do kostela požádat o pomoc pana faráře, ale ani tam nikdo nebyl. Nakonec jsem potkala dvě místní ženy a ty mě doprovodily k našim domů. Tam jsem vběhla do obýváku a křičela na tátu: „Umírá ti máma! Musíš zapálit svíčku, a tak ji zachránit!“ Máma i táta na mě zděšeně koukali, ale už věděli, která bije. Reagovali na mé chování tak, aby mě ještě víc nerozrušili. Nakonec se rodičům podařilo uklidnit mě a uložit do postele. Ráno mě naložili do auta s tím, že mě vezmou domů, ale odvezli mě do fakultní nemocnice na psychiatrii. Odtud mě poslali opět do psychiatrické nemocnice. Tak začala má třetí hospitalizace. Svůj boj s Bohem jsem opět prohrála. Ze třetí hospitalizace si toho moc nepamatuji. Jen to, že za mnou kromě rodiny jezdili na návštěvy i přátelé a kolegové z práce. Jednou za mnou přijela s mými přáteli i má psychoterapeutka, aby mi pomohla dostat se domů. To se úplně nepovedlo, ale byla jsem moc ráda, že se mi snažili co nejvíc pomoci. Když jsem byla v nemocnici, věděla jsem, že už na sebe nesmím upozorňovat a pořád se něčeho doža11

dovat. Protože jsem nebyla úplně při smyslech, zapomněla jsem na piercing v pupíku. Když jsem si na něj vzpomněla, byla už rána celá zanícená a nakonec mi šperk úplně vypadl. Měla jsem v hlavě jediný cíl – dostat se co nejdříve domů. To se mi podařilo po zhruba třech měsících. Doma jsem pak byla krátce na neschopence a vrátila jsem se do práce. Na této hospitalizaci pro mě bylo důležité, že jsem dostala diagnózu BAP – bipolární afektivní porucha – s tím, že budu muset brát léky a být v péči psychiatra už navždy. Nějakou dobu po návratu z nemocnice jsem chodila k mé psychoterapeutce, ale pak jsem přestala. Nedokázala jsem při zvýšené dávce léků prožívat emoce, vžívat se do různých situací, a tak jsem nakonec spolupráci s psychoterapeutkou vzdala. Byla to pro mě rána – ta představa, že budu už nadosmrti závislá na chemii z léků. Že už nikdy nebudu moci darovat krev. A že další záchvat nemoci může přijít kdykoliv.

12