Alpský přelet aneb cyklovýlet z Benátek

Klára Betincová

Čtvrtá etapa – Nejdeštivější den 2. srpna, den sedmý: Lienz–Heiligenblut Na Michalův pokyn jsme si nastavili budíček až na osmou hodinu. V noci jsme spali výborně, i když nás čas od času budila bouřka, která se uklidnila až někdy kolem sedmé ráno. Když jsme se začali hrabat ze stanů, opět pršelo.

Až do čtvrt na jedenáct jsme jenom seděli a kontrolovali předpovědi počasí na mobilech. Čekali jsme, až déšť aspoň trochu poleví, abychom mohli sbalit promočené stany. Konečně se na radarech objevila díra v mracích a do půl hodiny déšť opravdu ustal. Ze stanů jsme se snažili vyklepat co nejvíc vody, ale stejně zůstaly vlhké a nezbývalo doufat, že je usušíme později. Před startem další etapy jsme ještě vyjeli na nákup do místní Billy pro zásoby.

Až do 15. kilometru nám šlapání šlo jako po másle, jeli jsme všichni pohromadě a poprchávalo už jen drobně. Cyklostezka podél řeky byla dost zablácená, stříkalo to od kol na všechny strany a dárek od kluků, který jsem od Benátek vezla na brašně jako maskota, byl rázem celý od bahna. Kde jsou moje blatníky, když je potřebuju? Klárka potom líčila, jak se za mnou vůbec nedalo jet, a Kubais samozřejmě dodal upozornění, že právě proto máme dodržovat rozestupy.

Po 15 kilometrech jsme už začali stoupat směrem na Stronach a Iselsbergerhof. Někdo si to desetiprocentní stoupání vyjel, někdo šel procházkovým tempem, takže peloton se pomalu, ale jistě trhal, až se roztrhal. A tím nemyslím, že se rozdělil na dvě skupinky, doslova se rozpadl na jednotlivce! Tady jsem se poprvé ztratila.

2

Zpočátku jsem si myslela, že jen trochu zaostávám, ale pak už nešlo přehlédnout fakt, že délkový rozdíl se celkem zvětšil a přede mnou nikdo není. Mobil jsem neměla, a abych úplně nezpanikařila, zavedla jsem rozhovor s Němcem, kterého jsem míjela na jedné z upravených rakouských zahrad podél silnice a snažila se z něj vytáhnout informace, jaká cesta mě čeká a zda předtím potkal i ostatní členy mého pelotonu. Tedy rozhovor… hovořili jsme pomocí jednoslovných vyjádření a bohaté gestikulace. Otázku jsem mu dokázala položit, ale dodnes nevím, co mi odpověděl.

Dojela jsem na křižovatku Stronach a tam jsem už vážně nevěděla, kam dál, jestli doleva nebo doprava.

Naštěstí jelo proti mně auto, a tak jsem se posádky dotázala na cestu do Heiligenblutu. Poslali mě nejkratší cestou po hlavní, celkem rušné silnici.1 Zabírala jsem po ní do kopce až na Iselsbergerhof a celou dobu ve mě narůstala nervozita z toho, že se ostatním nemám, jak ozvat. V takovém rozpoložení jsem se dostala až nahoru k místnímu gasthausu a poprosila o pomoc jeho obsluhu. Aspoň k něčemu jsou ty sociální sítě. Vypůjčila jsem si od servírky telefon a připojila se na Facebook Messenger, abych mezi starými zprávami našla tu jednu od Honzy, do které mi prozíravě napsal své telefonní číslo. Jasně že se divil, kdo mu volá z rakouského mobilu, ale když jsem se představila, sdělil mi, že na mě Pavel celou dobu čeká hned na další křižovatce za Stronachem, ovšem na trase, kterou jsem nakonec nejela.

1 Jak jsem se později dozvěděla, ostatní nejeli po hlavní silnici, ale po rovnoběžné lesní stezce. Posádka toho auta mi totiž poradila cestu sice kratší, ale jiným směrem.

3

Když za mnou Pavel nakonec dorazil, dávala jsem si zrovna jedno malý od cesty. „Co tady děláš, ty fakt sedíš na pivu?“ spustil na mě, sotva sesedl z kola. Jenže já to pivo měla místo oběda a taky mi bylo blbý nic si v té restauraci nedat a jen využít telefon... Modlila jsem se, aby mě zase neměli za alkoholika. Pavel mezitím zavolal ostatním: „Jo, našel jsem ji. Jen co dopije pivo, dojedeme k vám, je to jenom kousek.“ Tak super, jsem za alkoholika, řekla jsem si v duchu.

A kdybych se tu nezastavila, už bych je dojela. Zaplatila jsem, poděkovala za pomoc a pak jsme společně dojeli těch pár metrů k vrcholu, kde už bůhví, jak dlouho odpočívali a obědvali ostatní členové naší skupiny.

Z jejich pohledů, když jsem se konečně objevila, bylo patrné naštvání a rozladěnost, ale nahlas nikdo neřekl ani slovo. Možná na mě byli naštvaní kvůli tomu, jak dlouho na mě museli čekat, a možná také pro to pivo.

Ukázalo se, že na odpočívadlo v sedle dorazili už okolo druhé hodiny – a teď bylo něco po půl čtvrté. Možná ale vůbec nebyli naštvaní, jenom unavení, a já o tom jen moc přemýšlím…

Ale i tento zážitek byl k něčemu dobrý. „Toto byla názorná ukázka, jak se ve skupině jezdit nemá,“ využil Pavel příležitosti a navrhl, aby se od tohoto okamžiku na každé křižovatce čekalo. „Nemůžeme si být jistí, že i ten poslední z nás správně odhadne každou odbočku a neodbočí někde z trasy!“ Je pravda, že kdybych bývala měla funkční mobil, mohla bych si zavolat o instrukce hned, nemusela bych se ptát místních a ušetřila bych dost času. Ale zvládla jsem to, a to je důležité.

4

Pro jistotu jsem si ale hned zaznamenala na útržek stránky z deníku číslo na Kubaise, Michala a Pavla. Papírek jsem si pečlivě uložila do peněženky, abych jej v případě potřeby měla po ruce.

Zbytek dne už jsme uháněli lesem, polem, občas do kopce, ale profilově už to nebylo tak hrozné jako na začátku. To desetiprocentní stoupání na Iselsbergerhof bylo nejtěžší.

V pět hodin jsme byli téměř u Heiligenblutu a tam nás znovu doběhla bouřka. Schovali jsme se pod zastřešeným mostem. Situaci jsme odhadovali počítáním (mezi bleskem a hromem byl časový rozdíl zhruba devět vteřin) a kontrolovali na snímcích z radaru v mobilech. Pili jsme čaj, který jsme si uvařili v ešusu, a hráli dvě hry proti trudnomyslnosti. Jednu z nich si velmi užil hlavně Matýsek. Stáli jsme v těsném kroužku a drželi se za ruce. Nohama jsme se museli dotknout kamaráda vedle nás, aniž bychom se rukama pustili. A jelikož jsme byli všichni navlečení v cyklistických pláštěnkách, musel na nás být docela vtipný pohled. Hra i čaj splnily účel, v deštivém alpském počasí nám bylo hned tepleji.

Když se hřmění dostatečně vzdálilo a déšť trochu polevil, rychle jsme přejeli závěrečných 10 kilometrů do kempu. To znamenalo vystoupat dalších 391 výškových metrů. Jeli jsme stále v dešti a na silnici se dělala téměř asfaltová řeka. Pak jsme konečně odbočili z hlavní silnice vedoucí na Hochtor a prudkým sjezdem se dostali do kempu.2 Dorazili jsme tam něco málo před 2 Odbočovali jsme u cedule, kde byly napsány poplatky za výjezd na Hochtorské sedlo. 36 eur za osobní automobil není zrovna málo, ale je to zkrátka populární vyhlídková trasa. V devadesátých letech, kdy ještě byla zdarma, ji naopak řidiči využívali, aby ušetřili za dálniční známku.

5

osmou večer celí promočení, že někteří z nás měli slzičky v očích. V těchto chvílích si uvědomíte, že je dobré investovat do dražších nepromokavých brašen. Látkové brašny jsou dobré, vejde se do nich vše potřebné, ale kupříkladu ani já ani Kubais jsme na ty své nesehnali pláštěnku. Kubais využil pláštěnku z většího trek batohu a já jsem si věci zabalila do igelitek, aby igelit zabránil promočení mých svršků a spodků. Nápad sice dobrý, výsledky nebyly úplně dobré. Před večeří jsem kromě sprchování i trochu vyvěsila své svršky, aby trochu uschly. Hádáte správně, do sucha neuschly, ale nebyly úplně durch. Jakmile jsme se všichni vysprchovali a někteří usušili, co se dalo, zaskočili jsme do restaurace v kempu. Trápení celého deštivého dne jsme spláchli pivem, mimo jiné i pšeničným.

Na ten večer se k nám připojil tajemný Vítek z Fakulty stavební ČVUT, kamarád Pavla a Michala. Všichni jsem se dobře bavili, a Matýsek přitom dokonce zvládl pracovat na připomínkách ke své bakalářce. Pan číšník z nás byl nadšený, a kdyby záleželo na něm, nosil by nám ta pšeničná piva až do aleluja. Naštěstí se přiblížila zavírací hodina, a tak nám chtě nechtě musel vystavit účet. Platit jsme šli po jednom, hezky každý za sebe.

Když přišla na řadu i poslední Klárka, nic na ni nezbylo – z nějakého záhadného důvodu už bylo všechno zaplacené. To se v partě stává, ten poslední buď platí i zapomenutá piva ostatních, nebo nic. Dnes měla Klárka zkrátka kliku.

Nad ránem opustila naši skupinu Marky, která se musela vrátit do Česka dříve. Potřebovala stihnout vlak, a tak vstávala za tmy. Kus cesty na nádraží do Zell am See

6

ji doprovodili Matýsek a Honza. Zpátky za námi už se pak nevraceli, ale když na nás čekali na vrcholu Hochtoru, dostal Matýsek skvělý nápad zavolat Michalovi do stanu a upozornit ho, že za hodinu vstáváme. Navzdory jeho upřímné snaze se obyvatelům Michalova stanu časné probuzení moc nelíbilo.

Poučení: Důležité je přizpůsobit tempo nejpomalejšímu členovi pelotonu a/nebo čekat na křižovatkách.

Obrázky: Obr. 58 Balíme mokré stany – déšť trochu polevil Obr. 59 Aspoň že už se vyčasilo...

Obr. 60 Sušíme tropika Obr. 61 Úkryt na mostě před lijavcem Obr. 62 Večeře v kempu

7