Zápisník cholerika by Pointa Publishing

Zápisník cholerika Aleš Křen

Ukázka z knihy Zápisník cholerika Aleš Křen © Aleš Křen 2020

2020

Rizika impulzivního nákupu Dnes ráno jsem dorazil do práce lehce rozmrzelý, protože se se mnou poprvé v životě nabourala tramvaj a já jsem to celé prospal. Víte, vždycky jsem si přál vidět na vlastní oči, jak se oj tramvaje noří do útrob kamionu, jak majestátně trhá jeho bok na kusy, jak z něj za poplašeného kvokání létají slepice na všechny strany a jak se je následně ruku v ruce společně snaží chytat jak řidič tramvaje, tak všichni solidární cestující, činíce tak celou ulici definitivně neprů jezdnou. Chápu, že tato představa je poněkud romantická, a asi jsem na těžký žaludek viděl až moc filmů o triérách, ale tak nějak jsem si to vždycky představoval. A teď jsem byl přímo při tom a neviděl jsem z toho nic. Vlastně to celé proběhlo v negativním smyslu, kdy mě probudil fakt, že se mě řidič tramvaje nesnaží sestřelit v zatáčkách ze sedačky, na rozdíl od normálního provozu je ticho a žádná korpulentní dáma středního věku se mě nepokouší svým pozadím protlačit skrze okénko. Vylezl jsem tedy ven, zaslechl poznámku kamioňáka na řidičku tramvaje v tom smyslu, že takhle to dopadá, když je za vo lantem ženská, což bylo samo o sobě blbost, protože tram vaj žádný volant nemá. Nicméně do práce jsem dorazil včas a zatímco jsem si připravoval podklady, čekal jsem na Terezčina otce, se kte rým jsem měl jet společně na druhý konec republiky k ně

jaké větší instalaci. Když přišel a já ho obeznámil s ranním zážitkem, pravil, že jsem přizdispáč, loser a vůbec spodina společenská, a kdybych byl co k čemu, dotáhnu alespoň nějaký suvenýr, jako například vršek výhybkové tyče, po dobně jako si nechávají politici tužky při podpisech důleži tých dokumentů. Odpověděl jsem, že nejsem Náprstkovo muzeum, abych schovával každou blbost, co odpadne od tramvaje, a vyrazili jsme za klientem. Cesta měla být, pravda, dlouhá, nicméně celkem v po hodě, protože jsem řídil já, a Terezčin otec tak měl dost prostoru ke kibicování. Začal tedy rozvíjet teorii o tom, jak otravné jsou předvolební billboardy, že jsou plné výhrů žek, zákazů a nereálných slibů a že to chvílemi hraničí až s orwellovskou totalitou. Odvětil jsem, že zatím jedeme po okreskách a většina toho, co viděl, bylo dopravní značení, nicméně že v tomhle s ním souhlasím, protože například rychlostní značka, kterou míjíme, hlásá něco úplně jiného než můj tachometr. Promotali jsme se tak až na dálnici a po hodině jízdy jsme přibrzdili na benzince, protáhnout nohy a dát si ciga retu. Já jsem šel natankovat, kdežto Terezčina otce zaujala postarší paní prodávající pod deštníkem třešně. Když jsem se vrátil k firemnímu vozu, kolega už měl zakoupené celé kilo třešní v papírovém pytlíku a za temného pochechtá vání se do nich pustil. Dotázal jsem se tedy, z čeho je tak děsně odvázaný, načež mi bylo odpovězeno, že sice ku puje třešně pravidelně, ale než se k nim dostane, Terezka s bráškou mu je vždycky všechny sežerou, a tak si vychut nává fakt, že má sice rodinu, ale zároveň také něco jen sám pro sebe. Jeli jsme dál, Terezčin otec plival pecky z okna a tvářil se nadmíru spokojeně. To trvalo ještě zhruba půl hodiny,

než začal pozvolna měnit barvu v obličeji, potit se a ne klidně poposedat na sedadle spolujezdce. Nevím, zda to bylo natřásáním auta, nebo zda měl něco mléčného k sní dani, každopádně třešně chtěly ven. Kolega byl odhodlán to vydržet za každou cenu, což mu vydrželo tak čtvrt ho diny a pak pravil, že máme asi problém. Řekl jsem, že sice počítám s tím, že se na každém výjezdu něco podělá, ale neočekával jsem, že to bude zrovna kolega, a jak akutní to tedy je. Bylo mi řečeno, že dost, a tak jsme sjeli z dálnice stranou, aby Terezčin otec mohl nastalou situaci vyřešit. Vyrval ještě z báglu štos příjmových pokladních dokladů s poznámkou, že mu přijdou humánnější než A4 zákaznic kých listů, a zmizel za křovím. Zhruba za deset sekund se ozval řev, jako když zabíjí divočáka, a obloukem přiletěly zmíněné příjmové doklady přes křoví směrem ke mně. Zeptal jsem se, co že se děje, a podotknul, že jsem ho měl nejspíš upozornit na zcela nový druh arabské včely, který prý vědci na našem území nedávno objevili. Ta sice neprodukuje vůbec nic, natož ahmed, ale zato je ochotná kdykoliv dát džihadlo, a zda je to tedy tento konkrétní případ. Terezčin otec poněkud otřeseným hlasem odvětil, že nikoliv, ale jak spěchal, pře hlédl elektrický ohradník, a tak při předklonu dostal po řádnou šlupku do pozadí. Navrhnul jsem mu přes křoví, ať využije malebnosti krajiny a zkusí svoje šance jinde, načež mi bylo odpovězeno, že takový je plán, a aby se uklidnil, pustí si k tomu do sluchátek nějakou muziku, protože neví, jak dlouho to celé potrvá. Dal jsem si tedy cigaretu, kochal se krajinou a kraválem blízké dálnice a vyčkával, až kolegův impuls hamižnosti završí svůj úděl. Trvalo to asi pět minut, když se znovu ozval řev a volá ní o pomoc a následně něco jako hlasité zabučení. Docela

mě to překvapilo, protože jsem si jednak neuměl předsta vit, jakou pomoc může ve svém věku v této činnosti kolega potřebovat, ani kde se vzal na širé louce Kraken, nicméně jsem vystoupil a šel zhodnotit situaci. Když jsem minul křoví, spatřil jsem kolegu, jak prchá s kalhotami u kot níků, ječí a mává rukama, a za ním šel pomalým krokem docela masivní exemplář tura domácího, kterého očividně zaujalo to, co se mu přišlo podívat do výběhu. Terezčin otec samozřejmě v této situaci nedoběhl moc daleko, po pár poskocích sebou praštil o trávu, kde se schoulil do klubíčka a chránil si hlavu, zatímco kráva došla poklidně až k němu a přežvykujíc, zahleděla se na něj zkoumavým pohledem. Popravdě řečeno jsem moc ne věděl, co se v takových situacích dělá, nic červeného jsem u sebe neměl, a i když mám za sebou různá školení, jak se odhání kráva od vyděšeného kolegy, mě nějak minulo. Kráva byla očividně zvědavá a dle mého soudu ji zaujaly ty třešně – takže přišla až nad kolegu, zkusmo očichala jeho ruce, několikrát mu je oblízla i s hlavou, načež o něj pře stala jevit zájem a šla pryč. Zavolal jsem na něj, že už je v bezpečí, hodil mu ty pří jmové pokladní doklady a řekl, že ho čekám v autě, tedy hned jak bude mít chvilku na pracovní věci, a dodal, že Terezčinu máti by asi nepotěšilo, že se její přítel olizuje s každou krávou, kterou potká. Lehce otřesený kolega po chvíli dorazil, dal se poněkud do kupy a prohlásil, že takhle se nevyděsil už dlouho a že největší strach měl z toho, zda se mu ta stračena neroz hodne prozkoumat prostatu. Odvětil jsem, že si moc fandí, a podotkl, že kdyby to měla v plánu, nosí na krku lékařský diplom.

Zbytek výjezdu proběhl normálně a dokonce jsem se dostal do postele už před půlnocí. Terezčinu otci nemám jeho zděšení vůbec za zlé – pokud vím, nejblíže se dostal k přírodě, když šel do kina na film Planeta opic, a tedy kon frontace s realitou mohla být poněkud šokující. V každém případě je poslání z dnešního článku jediné: nebuďte ha mižní. Protože když budete, nikdy si nemůžete být jisti, která kráva vám zkazí den.

Smolný den Pepy a Karla

Dnešek byl docela unikátní, protože se staly hned dvě věci, které bych rád zpracoval podrobněji. Vrhnu se hned do té první, protože mi přijde natolik bizarní, že jsem přesvědče ný, že něco podobného se může stát pouze v tomhle státě. Jel jsem od klienta, když jsem v metru potkal jednoho známého. Zaklepal jsem mu na rameno, abychom si spo lečně ukrátili cestu hovorem. Bylo dost zvláštní, že se už v půl desáté ráno tvářil víc namíchnutě než pět kilo těsta na chleba, a bylo to o to divnější, že znám jen velice málo lidí, kteří by byli bez aplikované chemie víc v pohodě než on. To mě zaujalo a dotázal jsem se, co že se mu přihodilo. Známý odvětil, že jede zaplatit poměrně značnou pokutu za napadení veřejného činitele, a následně mi vylíčil, jak k tomu vlastně přišel. Pokusím se celý příběh převyprávět pokud možno neza ujatě, protože už samotný fakt, že se tohle může přihodit, docela stojí za to. Můj známý v tom figuroval pouze v dru hé části, nicméně o průběhu části první existují záznamy v podobě protokolární výpovědi samotných protagonistů. Co se tedy stalo. Můj známý pracuje jako údržbář jedné administrativní budovy v centru Prahy. Jde o jeden z těch hnusných skle níků, kde by se v zimě i eskymákovi při zatáčce zlomil pes, zatímco v létě můžete grilovat rovnou na monitoru, pokud jste tedy fanda příchutě tekoucího plastu. Každopádně je 13

to sídlo mnoha důležitých kravaťáků, a tak i já do oné bu dovy čas od času zavítám. Protože je z nějakého důvodu považována za důležitou zónu, z tamního útvaru městské policie je tam pravidelně vysílána na obchůzku hlídka, aby v případě výskytu nějakého méněcenného vzorku lidské populace mohla něco zpomáhat a zchránit, a aby tak oko obchodníka neurážel pohled na někoho, kdo neumí krást v podobně vysokých cifrách jako on. V onen parný den byla na pochůzku vyslána hlídka ve složení, řekněme, Karel a Pepa. Oba měšťáci byli superdů ležití, dokonce víc než obvykle, protože ten den se fasovaly na pendrekárně nové pepřáky s vyšší kapacitou. Nejspíš to byla reakce na zvýšenou přijímací aktivitu, nebo případně tu nepřijímací, podle toho, co momentálně Brusel nařídí jako víc humanitární. Duo černých duší si razilo cestu po přiděleném rajónu. Pekli se ve vlastní šťávě důkladněji než muslim na prase čích hodech, a tak pocítili potřebu si trochu oddechnout. Schovali se tedy do stínu v zákoutí velké budovy, aby se třeli pot z pleše a nabrali nových sil. Dali si po cigaretě a s vědomím, že tam nikdo nepáchne ani nohou, protože údržba je na obědě, začali rozvíjet teorie. Po chvilce vzá jemné debaty dospěli k závěru, že staré pepřáky znají, ale s touhle novinkou ještě pořádně obeznámeni nejsou. A že by asi nebylo od věci zjistit, jak to vlastně funguje, chutná a jaký to má účinek. Poté dospěli k závěru, že to prověří asi jako antibiotika, aby byli nějak připraveni v případě, že by zafoukal vítr neschváleným směrem. Pendrek Pepa tedy tasil pepřák, že cákne trochu do vzduchu, a pendrek Karel, že do toho strčí hlavu a uvidí, co to s ním udělá. Protože to byli oba muži činu, jali se přejít od teorie k praxi. Jeden nacákal pepřák do prostoru, druhý zatajil

dech a – nic. Zkoušeli to asi pět minut, s naprosto negativ ním výsledkem. Ani jeden z pendreků nezaznamenal žád nou změnu, takže oba zkonstatovali, že jde o nekvalitní výrobek, ať do prostoru nacákají pepře, kolik chtějí. Poté dospěli k závěru, že to možná funguje, ale oni dva jsou prostě odolní a je to vlastně v pořádku. Jejich dobrý pocit z nově nabyté zkušenosti přerušil řev a dupot kravaťáků v různém stadiu opuchlosti a duše ní, kteří se všemožně snažili z budovy uniknout, protože ti dva experti prováděli svoje pokusy přímo u sání centrální ho rozvodu klimatizace. Tehdy do celého příběhu vstupuje můj známý, který byl vyslán zjistit příčinu toho, proč je celý barák zaplynovaný lépe než umývárka v Auschwitzu, a zdali v tomto směru hrozí nějaké další nebezpečí. Vstoupil přesně ve chvíli,

kdy se policejní profesionálové, mírně zkoprnělí řevem pr chajícího davu, počali dohadovat, co že se to vlastně děje. Když se podíval na prázdné pepřáky v jejich rukou, bylo mu okamžitě jasné, která bije. Dotázal se jich na duševní zdraví a pak se zeptal, zda mají představu, kolik bude stát zprovoznění klimatizace a vyčištění celé budovy. Poté pro jevil víru v jejich bankovní konta a sdělil jim, že tohle platit správa budovy nehodlá ani náhodou, nehledě na fakt, že někdo bude správce určitě žalovat minimálně za ušlý zisk. Měšťáci poměrně správně pochopili, že z toho kouká průšvih jako vrata od hangáru, a začali se zuřivě dohado vat, jak se z nastalé situace dostat. V tomto případě jejich myšlenkový pochod pouze dovozuji na základě toho, co se pak skutečně stalo. Měšťáci totiž odhodili pepřáky, vytáhli obušky a pro hlásili, že známý je zatčen a pokud bude klást odpor při zatýkání, použijí umírňovacích prostředků. Byla to záro veň poslední pitomost, kterou ten den udělali. Známý sice není nijak vysoký, ale je to bývalý paragán, od rameni k rameni deset minut vostrý chůze, celý život je zvyklý něco stavět nebo stěhovat a v případě, že by na něj z nějakého důvodu zaútočil grizzly, byla by patrně vý sledkem jen čerstvá kožešina nad krbem. Policejní profe sionálové se tedy pokusili uplatnit svůj výcvik a umírňova cí prostředky, nejspíš aby přítomného svědka přesvědčili o krátkodobém výpadku zraku. Můj známý se však zacho val naprosto necitlivě k jejich taktice, ztřískal je na jednu hromadu a přestal až ve chvíli, kdy kromě sténání a leže ní na asfaltu nejevili jiné známky umírňovacího procesu. Poté se částečně uklidnil, zavolal sanitku a policii, pro změnu státní, aby jim pravdivě vylíčil sled událostí. Podle mě byl myšlenkový pochod Pepy a Karla násle dující: pokusili se ze známého udělat cosi jako obětního 16

beránka – buď doufali, že ho zatčením vystraší, a tedy o tom, co se jim povedlo, pomlčí, nebo v druhém případě ho přemohou silou a počtem, což by mohlo vysvětlit i po užití pepřového spreje. Kdyby neměli tu smůlu, že narazili na tohoto konkrétního člověka, odhaduji, že by jim to do konce i v pohodě prošlo, protože přece jen svědectví dvou policistů je vždycky víc než realita podaná někým z řad ci vilistů. Nicméně to, že státní policie vše zdokumentovala ještě dřív, než Pepa s Karlem přišli k sobě, celé věci dost pomohlo. Netvrdím, že Pepa s Karlem jsou běžný vzorek policie, ale to, že k něčemu takovému vůbec může dojít, považuji minimálně za alarmující. Také netuším, zda oba výtečníci ještě u městapa slouží, ani nevím, co se dělo pak – v kaž dém případě známý dostal pokutu jako hrom, protože po licajt, ať je sebepitomější nebo sebehorší, je prostě osoba hájená. Podle toho, co jsem zjišťoval, se nejspíš i příslušný útvar musel chytit za nos, protože za podobný prohře šek je podle zákona i trest odnětí svobody (byť může být podmíněný) a tohle tedy dopadlo ještě dobře. V novinách o tom také nepadla ani zmínka – asi by moc dobře nevy padalo, že dva policisty seřezal jeden neozbrojený maník, který má něco málo přes metr šedesát. Poslání z dnešního příspěvku je jediné: pokud bude te mít tu možnost, prohlédněte si pořádně nápis na logu městské policie. Může se totiž stát, že jste přehlédli něco, co je napsáno titěrným písmem hned pod jejím mottem: POMÁHAT A CHRÁNIT (ale hlavně sebe)