i t muZi V
Zdena Baronová ACH
ACH TI MUŽI
Ukázka pro Pointu
Zdeňka Baronová
ÚVODEM
Než začnete listovat v téhle útlé knížce, pár slov o autorce, a to přímo od ní.
Narodila jsem se v minulém století, takže svíčky na dortu k narozeninám už nevnímám, protože by se tam ani nevešly. Manžel a dcera mi umřeli, takže jsem sama a trpím nespavostí.
To mi pak v bezesných nocích hlavou víří nejrůznější vzpomínky, nápady a zážitky, ať už moje vlastní, nebo takové, o kterých mi někdo vyprávěl. Ty pak různě kombinuji, přetvářím, domýšlím, převracím, spojuji a ráno si udělám poznámky, nebo si celý příběh znovu stručně zapíšu.
Tak vznikla už moje první knížka 33 případů o tom, co by děti neměly dělat. Nyní jsem se zaměřila na starší věkovou kategorii a mám jedno velké přání: aby čtenáři citoslovce ach, které je prvním slovem v názvu knížky, nevnímali jen jako úlevový povzdech, ale v některých případech i jako uznání, a dokonce obdiv.
Zdeňka Baronová
VELIKONOCE
Je to prý tradice, Bůh ví jak starý zvyk. Z mého pohledu urputný a sadistický zlozvyk, přetrvávající z doby, kdy slovo emancipace ještě nebylo ve slovníku a muži si museli svou nadvládu nad ženami aspoň jednou do roka manifestačně potvrzovat.
Nenáviděla jsem Velikonoce!
Každý rok k nám vniklo několik kluků, i těch ještě docela malých, v ruce pomlázku nebo dokonce jen prut, a bili a bili, hlava nehlava. A můj táta jim otvíral dveře, někdy se k nim i přidal, a pak to spolu zapíjeli.
Letos jsem si na svátky jara připravila plán. Využila jsem toho, že rodiče dostali poukaz na rekreaci v horách, a tak jsem se mohla doma zamknout.
A fungovalo to!
Počítala jsem to: celkem osmkrát se k nám hordy kluků snažily všelijak proniknout, bouchaly, hlučely, dokonce i zazpívaly, ale já byla tichá jako myšička. Takže nakonec odtáhly.
Pak už bylo pomalu poledne a já si řekla: hurá, zvítězila jsem! A odemkla jsem dveře.
S odstupem času si teď říkám: bylo to skutečné vítězství?
Protože Velikonoce se asi urazily. Od té doby na naše dveře už nikdo nikdy nezaklepal.
HAFÍK
Dlouho jsme s manželem žili jen jako pár. Sláveček se narodil, až když mi bylo dost přes třicet. Manžel se z toho nemohl přestat radovat, zvlášť že to byl potomek rodu mužského.
Teď jsme tedy byli rodina a náš život dostal nejen rychlé obrátky, ale i jiné úkoly a požadavky. Chlapečka jsme milovali, povídali jsme si s ním, učili ho písničky, kupovali mu hračky a dělali jsme všechno proto, aby měl opravdu hezké dětství.
Až jednou, to už chodil do školky, přišel s přáním, že by chtěl mít také pejska, jako má kamarád Vináček.
„Tak to ne!“ byla moje spontánní reakce. „Musí se krmit, venčit, koupat, chodit s ním na veterinu. A to nemluvím o tom, kolik je to času a peněz.“
Stála jsem si na svém, leč manžel, milující měkota, mi domlouval, že všichni jeho kamarádi, jak zjistil, mají doma nějaké to zvířátko. Ať už pejska, kočičku, želvu, křečka, rybičky a tak dále. Byla jsem neoblomná.
Až jednou, to už byl synek školák, jsem měla kulaté narozeniny. Květiny, gratulanti a dárky, až mě jeden odrovnal: lepenková krabice. A abych prý ji rychle otevřela!
Odstranila jsem tedy jednu ze čtyř částí víka a první mě napadlo, že to bude tehdy módní kožešinový bílý přehoz. Jenže nejprve se vynořil malý čumáček a vzápětí se na mě usmála dvě šibalská očička.
Štěňátko, celé bílé, se v krabici postavilo na nožičky, zakňučelo a udělalo haf! Podle toho jsme mu pak také začali říkat Hafík.
A jak k tomu všemu došlo? Chlapi - tedy manžel a syn - se spolu domluvili a vybrali tak nádherné a čisté zvířátko, jaké se nedalo odmítnout. Nebylo by správné ani slušné dárek odmítnout.
Nového člena domácnosti jsem přijala ovšem s výhradou, že se nebude válet na gauči a že se o něj nebudu muset starat já. A protože
podmínky byly dodržovány, měla jsem Hafíka i ráda. A když se odebral do psího nebe, tajně jsem to i oplakala.
Léta rychle utíkala. Manžel už se začal starat o penzi a já o kosmetiku, abych pokud možno ještě nevypadala jako úplná stařena, a Sláveček už se chystal na první lékařskou atestaci.
Čas byl neúprosný a i ze mě byla najednou důchodkyně. Náhle jsem měla spoustu času na své záliby, vzpomínky, ale i otázky, jak dál. Byli jsme sice stále ještě pár, ale doma bylo teď najednou jaksi prázdno.
Manžel mě sice naučil hrát šachy a karty, dokonce mi koupil i tablet, ale do smíchu mi nebylo. Až jednou jsem šla večer z koupelny, odhrnu deku a co nevidím! Stejná krabice jako kdysi. Odtrhnu víko. A co na mě vykouklo? Hafík druhý!
Vyskočil a rovnou hají na polštář, jako to dělával kdysi Sláveček. Nedokázala jsem ho odehnat. Když jsem se ráno probudila, spal mi v náručí a byl tak malinký a stulený do klubíčka, že jsem ho tak nechala a šla mu ohřát trochu mléka.
Když jsem mléko přinesla, podíval se na mě tak smutnýma a krásnýma očima, že jsem ho nemohla nepohladit - a už byl můj!
Haf!
Ach ti muži – ukázka
SKANDÁL
Nejen já, ale i manžel a naše dcera jsme rádi lyžovali. Měli jsme i přátele se stejnými zájmy. Ti měli zase dva syny, tak jsme každý rok vyráželi společně na pololetní, později jarní prázdniny někam na hory. Tentokrát do Jeseníků.
Nádherné počasí nám přálo, sněhu dost, vleky jezdily, chata jak má být, patrové postele, jídlo dobré, večery s kytarou. Užívali jsme si to.
Jenže v úterý manžela volali k telefonu, a když se k nám vrátil, byl celý svůj. Běhal od zdi ke zdi, nadával, házel věci na zem, ale nakonec si sbalil ruksak, lyže a odjel. V práci se to prý nějak „podělalo“ a on musí jet do Maďarska, jinak že hrozí... a tak dále.
Co jsem měla dělat? Byly před námi ještě celé čtyři dny prázdnin. A co doma? Navíc to bylo už zaplacené. A tak jsme s dcerou na horách zůstaly.
Mobilní telefony u nás ještě tehdy nebyly, a tak jsem si na podrobnosti o té neodkladné služební cestě musela počkat, až se zase všichni doma sejdeme.
Uvítání bylo překvapivé: láhev tokajského, maďarské klobásy, povídání o Budapešti.
Pak ale uběhl týden, druhý, třetí a já se až lekla. Převlékala jsem postele a na manželově prostěradle jsem našla skvrnu. A na pyžamu, když jsem ho dávala do pračky, také.
Byl to pro mě šok a musel s pravdou ven.
Na služební cestě v Maďarsku sice byl a služební úkoly splnil, jenže tam s ním byla tlumočnice. A s tou trávil onu zbývající část, převážně ve vyhlášených lázních s horkými prameny, které jsou v metropoli Maďarska velmi oblíbené.
Pohlavní nemoci jsou snad prý už i u nás dokonce léčitelné, ale pro nás, tedy pro mě i naši dceru, to byla konečná.
Říká se sice, že příležitost dělá zloděje, ale jsou i meze, přes které cesta nevede. V tom jsme se s dcerou shodly. Měla shodný názor na věc jako já.
A bývalý manžel? Po obřízce a následné léčbě nevím, nevím, jestli by se do nějakých horkých pramenů ještě někdy vydal.
Rozvedli jsme se, a tak se to už nikdy nedozvím. Nechci. Ani dcera. Ta o tátovi nechce ani slyšet.
Tak jsem nakonec zvědavá, jak ona si to v životě zařídí, aby nedopadla tak jako já.
Ach, ti muži!