Tatoknížkajeláskyplnýbalíčekplnýpohádek,vůníaněhy.
Potěší děti i dospělé, tedy každého, kdo si chce na chvíli odpočinout, uvařit čaj a uvěřit, že na kouzla je vždycky ten správnýčas.
Předmluvakesbírce
Milá čtenářko, milý čtenáři, některé příběhy si člověknemusí vymýšlet, ony siho najdou samy. Tahle sbírka pohádek vznikala pozvolna, jako když se vaří čaj v oblíbené konvičce. Bez spěchu, ale s láskou. Příběh za příběhem se skládal do mozaiky toho, co vidím a cítím. A pak se to najednou spojilo, v jednu pohádkovou sbírku psanou pro potěchu oka i duše.
Na úplném začátku stál plyšáček Dalmatinek, kterého jsem si kdysidávnovybralav obchoděshračkami.Milovalajsemhona první pohled, on se stal mým prvním hlavním hrdinou. Jako další to byli mončičáci, ti si také zasloužily pár řádků v této sbírce. Později už v dospělosti do mého života vstoupil Maty, kluk s úsměvem, co uměl rozjasnit i ty dny, které už byly samy o sobě zalité duhou a poseté jednorožci. O něm je Pohádka o Méďovi, něžná, hřejivá, voňavá po vanilce.
Každá z těchto pohádek nese kousek mého světa. Věřím totiž, žeiobyčejnévěci,jakohrnekteplého čaje,konvička na stolenebo měkképlyšovétlapky, mohou být nositelé velkých pocitů. Něžnosti. Přijetí. Lásky.
Tuhle sbírku jsem psala pro ty, kteří si chtějí na chvíli odpočinout. Pro děti, které se rády tulí. Pro dospělé, kteří nezapomněli věřit na pohádky. A hlavně pro ty, kdo si rádi čtou s úsměvem.
Přeji Ti hezké počtení a co nejvíc culení se.
S láskou
vaše Dany
Příběhyzpeřin
Pro děti, které se bojí změn, odloučení, samoty.
DenDalmatinka
Kdysi dávno, ještě než se narodila malá Martinka, byla jedna jiná malá holčička. Jmenovala se Danielka. Měla jiskry v očích, zvídavý pohled a duši, která milovala pohádky, plyšáky a svět schovaný mezi polštáři.
Jednosobotnídopolednesevypravilastatínkemdoobchoďáku.Procházelikolemregálů s voňavým pečivem, barevnými ponožkami a hračkami, co tiše seděly. A právě tehdy... ho uviděla. Malý, černobílý, hebký dalmatin. Seděl úplně sám, s jedním ouškem trochu ohnutým, jako by čekal jen a jen na ni. Danielka se zastavila jako přimražená.
„Tati… můžu si ho vzít?“
Tatínek se usmál, ale zakroutil hlavou. „Hraček už máš hodně, nemyslíš?“ řekl něžně.
Ale Danielka dobře věděla, žejejí psí oči a trocha smutku umí dělat zázraky.
„Nó… On by tady byl smutný,“ špitla a přitiskla si plyšáčka k hrudi. Tatínek psím očím nikdy neodolal. Možná právě proto vypadala jejich dětská polička doma jako malý hračkářský ráj.
Od té chvíle se stal jejím parťákem, začala mu říkat Dalmatinek. Spal vedle ní, dostával k snídani kapku čaje na čumáček, a když si hráli na školu, měl svou vlastní židli.
Jedno odpoledne přišel její bráška Mareček.
„Můžu si ho půjčit?“
Danielka na okamžik váhala.
„Raději ne. Je pro mě moc důležitý a mám ho moc ráda.“
„Pročne? Taky si s ním chci hrát,“ řekl smutně.
Danielka trvala na svém, Dalmatinek pro ni moc znamenal. Mareček se jí ho snažil vytrhnout zrukou. Danielkahonechtěla pustit. Ale plyšáktonevydržel. Ozval se nehezký zvuk.
„Co jsi to udělal?“ Vykřikla Danielka naštvaně. Hned začala brečet a přiložila ucho zpět tam, kde mělo správně být. Ale Danielčina maminka, Alenka, vždycky pohotově zasáhla
jehlou, nití a trochou láskou. Žádná pohroma nebyla nepřekonatelná. Od této doby měl vzpomínku v podobě šikmého ucha
Čas běžel. Dalmatinek měl občas trhlinku na tlapce, jindy mu zůstala niť viset z čumáčku. Téměř každý den se vydával s Danielkou na nová dobrodružství.
Co je na tomto příběhu to nejkrásnější? Dalmatinek leží na Danielčině posteli dodnes. KdyžmáDanielkazkoušku,pohladíhopohlavěapošeptámu:„Držmipalce,kamaráde.“ A on, jak to plyšáci dělávají, jen mlčky přikývne, ale v jeho očích to zableskne.
Možná ho jednou zahlédneš i ty. Atřeba ti ho Danielka i půjčí, ale jen na okamžik. Aby se nemusel znovu vracet k babičce Alence na spravení. Tou dobou bude plný příběhů, vzpomínek a malých jizev.
A víš, co je na tom nejhezčí? Že za jizvy se stydět nemusíme. Ani lidé, ani hračky. Jsou to tichá znamení, že jsme žili, milovali, padali a znovu vstávali. Dělají z nás osobnosti: jedinečné, originální, opravdové
Modrýmončičák
Byla jedna malá holčička jménem Martinka. Měla oči jako dvě čokoládová sluníčka a úsměv, kterýrozsvítilipošmournéráno. Jednoho dnesi s maminkouDanielkou vybrala v hračkářství svého nového kamaráda, modrého mončičáka.
Byl úplně nový, hebký a voňavý. Měl drobný čumáček, kulatá ouška a ocásek, co se krásněkroutil,kdyžsiMartinkahrála.Ažesisnímhrálaopravdudlouhéhodiny,nejraději s čajovým servisem.
Martinka si ho zamilovala tak moc, že ho nosila v batůžku i do školky. Jednou ráno, když šly smaminkou zasedo školky,nechala Martinka jehohlavičku vykukovat zbatůžku,aby si mohl prohlížet okolní svět. Zrovna rozkvetly lípy, ptáčci zpívali, a tak si Martinka s maminkou radostí cestou poskočila a mončičákse na to celétiše díval.
Jenže ve školce nastalo velké překvapení.
„Mami... on tu není!“ vykřikla Martinka, kdyžotevřela batůžek. Mončičák byl pryč!
Celý den ve školce se táhl jako žvýkačka bez chuti. Odpoledne se s maminkou vydaly zpět stejnoucestou,kterouránošly.Pršelo apršeloa déšťmazalstopy,jako bysihrálna schovávanou.
„Možná užho nikdy nenajdu,“ zašeptala Martinka se slzami v očích.
Aprávěkdyžsezdálo,žeužnadějeopravdu zmizela,uvidělyna chodníkuněcomodrého. Martinka se rozběhla, srdíčko jí bušilo jako o závod.
„To je on! To je můj mončičák!“ vykřikla.
Ale když si ho vzala do náručí, radost rychle vystřídal smutek. Mončičák byl celý mokrý, ušmudlaný, a co bylo nejhorší, chybělo mu ouško a ocásek.
Martinkahodržela,jakobybyltennejkřehčípokladnasvětě.„Užneníkrásný,“zašeptala.
Maminka se k ní sklonila, pohladila ji po vláskách a řekla: „Víš, zlatíčko, možná právě v tom je jeho kouzlo. To, ženení dokonalý, ho dělá výjimečným. Takjako každého z nás.“
A večer, když se doma kouřilo z hrníčků s kakaem, vytáhla maminka ze šuplíku růžovou látku a jehlu s nití. Ušila mončičákovi nové ouško i ocásek. Sice byly o trochu větší a zářily, jako by měly v sobě kousek duhy.
„Teďjetotennejvýjimečnějšímončičáknasvětě,“usmálaseMartinkaapevněhoobjala. Od té doby už nechtěla jiného. A i když byl trochu jiný než dřív, byl její. Jediný, speciální, modrý mončičák s růžovým ocáskem a ouškem. Jako památka na to, že dokonalost někdy bydlí právě v těch nejnečekanějších nedokonalostech.
Atakspoluusnuli,Martinkaajejí věrný kamarád.Avtichunocijimpodoknemtišešuměl déšť, jako by vyprávěl svůj vlastní příběh.
Pohádkyoláscevhrnku
Konvička,kterášířilaštěstí
Za devatero knížkami a desatero učebnicemi, v městečku zvaném Vysokoškolín, žil byl jeden mladý student jménem Maty. Měl pronajatý malý pokojík s šikmým stropem a hromadou knih, ale co neměl – byla konvička na čaj. A tak jednoho chladného zimního večera objevil pod stromečkem hranatou krabici. Vyndal z ní konvičku. Nebyla největší ani nejlesklejší, ale jakmile ji vzal do ruky, věděl, že je ta pravá. Byla to láska na první pohled. Jak se říká – kdyžto člověka potká, tak topozná.
Vedla si u něj skvěle. Každou noc, když studoval dlouho do večera, tiše bublala a voněla po černém čajistrochou cukru.Bylajeho parťačkou při učeníi psaníúkolů, kdyžužvíčka těžkla a svět se rozmazával. A když složil všechny zkoušky, zašeptala tiše: „Vidíš? Společně to zvládneme.“
Čas běžel a Maty se stěhoval – jednou do většího bytu, podruhé na jiný konec města, potřetí za prací. A konvička? Ta vždycky cestovala s ním, pečlivě zabalená v dece a se vzkazem: „Pozor, křehká! Ale silná duchem.“ Apřesto nikdy nepraskla,neodřela sea ani neztratila pokličku. Byla jako stvořená k tomu, aby přežila všechno – i drobné životní zemětřesení.
Jednoho dne se však v jeho životě objevila dívka jménem Dany. Byla veselá, zvědavá a voněla po skořici. Konvička ji měla ráda od první chvíle – hlavně když do ní Dany začala vařit ovocný čaj s příchutí jahod. Alebrzy se mezinimi začal vést drobný spor. Neo lásku – té bylo dost pro všechny –aleo... čistotu.
„Konvičkasizasloužívoňavounedělníkoupel!Pěknědomyčky,shorkouvodoua kapkou citronu. Ať je jako nová,“ trvala na svém.
„Ale vždyť právě to zabarvení od čaje jí dává duši,“ odporoval zase on. „Je to kronika všech našich večerů, každé zkoušky, každého rozhovoru.“
A konvička? Ta se pokaždé usmívala – v duchu, samozřejmě. Pravda byla totiž někde uprostřed. Milovala občasnou očistu, kdy si mohla oddechnout a zazářit. Ale stejně tak milovala ty své čajové šaty, které jí připomínaly, jak moc je používána a milována. Však ne každá konvička má tu čest být součástí opravdového příběhu.
A tak si časem našli rovnováhu. Každou neděli se dohadovali, jak to s konvičkou bude. Dany ji vždycky nepozorovaně dala do lázní na svoji pravidelnou očistu, Maty ji pokaždé vysvobozoval na denní dávku čaje. Ať už dostala svoji koupel, anebo ne, konvička byla
vždycky šťastná. Protože pochopila jednu důležitou věc, že není důležité, jak čistě záříš navenek, ale kolik hřejivého čajev životě rozdala.
A od té doby se pravidelně v neděli hádali o osud konvičky a škádlili se u toho. Pili vynikající čajíček, smáli se a s každým dalším šálkem znovu připomínali, že i takhleobyčejná věc může být srdcem domova ��
