Pohádky
pro štěňátka ze Šťastné smečky
Blanka Valdecká
Pohádka o rytíři Centíkovi
Centík byl mladý rytíř, který se vydal do světa, aby získal zkušenosti. Cestoval sám bez doprovodu, zastavoval se ve městech a vesnicích, pomáhal všem, kteří to potřebovali. Třeba sedlákovi vytlačit vůz se senem z díry, do které na cestě zapadl. Nebo v lese dřevorubci vyprostit zlomenou sekeru z pokáceného stromu. Jindy za nocleh a stravu ohlídat stádo ovcí. Ale ze všeho nejvíc se chtěl dostat na vysněný turnaj a získat srdce nějaké krásky.
Jednou projížděl tmavým lesem kolem velkých skal. Všude bylo hodně kamenů a celé místo mělo zvláštní atmosféru. Centík se ale vůbec nebál. Vyhlédl si jeden skalní převis, že pod ním přenocuje, a složil tam své věci. A protože už byl večer, nasbíral si dříví na oheň a na něm si opekl kousek chleba a slaniny k večeři. Les vydával zvláštní šeptavé zvuky, ale jeden byl opravdu podivný. Znělo to, jako by praskala látka ve švech nebo někdo něčím ťukal. Centík se zaposlouchal a hledal zdroj toho zvuku. Pomalu obcházel kolem ohniště a díval se za kameny. A najednou přímo před ním jeden kámen praskl. Když se na něj zadíval, zjistil, že se i hýbe. Vtom se ozvalo lupnutí a kousek toho kamene odletěl stranou. Místo toho kousku na něj koukala malá hlavička!
Centík si promnul oči, ale to malé stvoření viděl pořád. Štípl se do ruky, jestli se mu to nezdá, ale zabolelo to, až nadskočil. Malá hlavička si ho zvědavě prohlížela a přitom ruply i další části toho kamene. A to už si Centík uvědomil, že to není kámen, ale vejce. A najednou před ním stál dráček v celé své kráse.
Byl modrozelený, jeho šupiny měnily barvu, jak se od nich odráželo světlo ohně. Celý se otřepal, aby se zbavil posledních zbytků skořápek, roztáhl svá malá křidélka a protáhl se. Chvíli na sebe tak koukali, když Centíka napadlo nabídnout mu kousek opečené slaniny. Dráček po ní chňapl a spolkl ji skoro bez kousání.
Přiťapal kousek blíž a chtěl další sousto. Centík mu tedy nabídl a dráček to s velkou chutí schramstnul. Takhle zbaštil celou slaninu a chleba, až Centíkovi zbyl jen malý krajíček. Dráček se na něj díval a podupával nožičkama. Tak si Centík jen kousl a dal mu i zbytek krajíčku. Pak k dráčkovi natáhl ruku, ale mrňous kousek couvl. Když ruku stáhl zpět, dráček přišel blíž. A takhle to chvilku zkoušeli, dokud dráček sám ruku neočichal, pak už se nechal hladit, osměloval se čím dál víc, až skončil Centíkovi na klíně. Bylo už pozdě, a tak si Centík lehl na deku a dráček se u něj stočil do klubíčka. Oba usnuli a spali až do rána.
Centík se probudil jako první. Místo malého dráčete, které se mu ještě večer vešlo na klín, uviděl pětkrát větší zvíře. Nemohl tomu ani uvěřit a pomalu si začal dělat starosti, jak toho dračího výrostka uživí. Draci totiž rostou a dospívají velmi rychle. Na své otázky záhy získal odpovědi. Když se dráček probudil a protáhl, roztáhl křídla a odletěl. Centíkovi bylo trochu líto, že se ani neohlédl a byl pryč. Než si ale složil deku a napil se vody z čutory, byl dráček zpátky s uloveným zajícem a položil ho před Centíka. Ten byl radostí bez sebe, dráčka chválil a hladil, pak nasbíral dřevo na oheň. Ale když ho chtěl zapálit, dráček jen do dřeva trochu foukl a oheň se rozhořel. Centík se smál a byl rád, že už najednou není sám. Když posnídali, vydali se spolu na cestu. Dráček byl Centíkovi nablízku a Centík na něj mluvil a začal vymýšlet nějaké jméno, které by se pro něj hodilo. Na slunci se mu krásně leskly šupiny, ale když šli ve stínu, zbarvily se do šeda. Chvílemi se drak dokázal tak přizpůsobit prostředí, že ani nebyl mezi kameny vidět. A tak se Centík rozhodl, že mu bude říkat Oblázek. Ale nejen se jménem si lámal hlavu; blížili se k městu a on se bál, že by drakovi mohl někdo ublížit. Proto našel malou rokli, dráčka tam nechal a slíbil mu, že se vrátí. Dráček jako by rozuměl všemu, co mu Centík říkal. Pohodlně se natáhl pod strom a usnul.
Centík se vydal do města. Tam vládl čilý ruch, na náměstí se totiž konal trh. Tak mohl Centík nakoupit chléb, pár koláčů, nějaké ovoce, dráčkovi koupil dlouhý šátek, aby měl něco na krk místo obojku. Když procházel náměstím, všiml si vývěsní tabule, kde bylo napsáno, že se příští týden bude konat turnaj na počest princezny Alžbětky a vítěz dostane její ruku.
To si usmyslel pan král, ale už se nezajímal o to, že s tím Alžbětka nesouhlasí. Mohla se vztekat, plakat a prosit, jak chtěla, ale jejího královského otce nic neobměkčilo. A tak se převlékla za služku, aby ji nikdo nepoznal, a na chvíli utekla ze zámku. Šla se projít do lesa. Šla a šla, až došla k malé rokli, tam si sedla na
kámen. Hlasitě si stěžovala, že se nechce vdávat, a když, tak by si ženicha ráda vybrala sama, co když turnaj vyhraje nějaký hrubián nebo hlupák? Co když se jí nebude líbit nebo ji nebude mít rád? A tak tam plakala a naříkala, že si ani nevšimla, že ji zpovzdálí někdo sleduje.
Pak Centík zapraskal větvičkou, aby si princezna stačila osušit oči, než jej uvidí. Alžbětka se ho zeptala, co tu dělá, a on jí stihl jen říct: „Prosím tě, neohlížej se.“ Protože když Oblázek uslyšel jeho hlas, šel ho přivítat. Už už se princezna chtěla začít zlobit, ale vtom za sebou uslyšela zafunění. „Jenom se neboj, on je hodný, je to můj kamarád a jmenuje se Oblázek,“ pronesl Centík.
Princezna ztuhla a pomaličku se otočila. Koukaly na ni dvě velké oči. Ani se nehnula, když pozorovala, jak Centík přišel k drakovi a láskyplně ho hladil po hlavě. Rázem zapomněla na své starosti a opatrně k němu také natáhla ruku. Oblázek ji očichal a nechal se pohladit. Alžbětka byla překvapená a moc se jí to líbilo. Centík ale trval na tom, že to nesmí nikomu prozradit, protože by Oblázkovi mohl někdo ublížit. Chvíli si povídali a pak princezna vyskočila, že už musí domů. Ani jeden tomu druhému neprozradil, kdo opravdu je. Ale Centík uhodl, že to bude princezna, protože ji slyšel, jak si nahlas stěžovala na svůj osud. Alžbětka se vracela domů o hodně veseleji, ale musela slíbit, že zítra zase přijde.
Druhý den se do rokle vrátila a přinesla Oblázkovi dvě pečená kuřátka. Dráček zavrněním poděkoval a Alžbětku si okamžitě oblíbil. A když si s Centíkem povídali, položil jí hlavu do klína a nechal se drbat za ušima. A tak to bylo celý týden, až do soboty, kdy se konal turnaj. Centík si mezitím nechal u kováře ukovat nové brnění a na helmu připevnit barevný chochol. Alžbětka byla čím dál tím smutnější. Centíka si za ten týden zamilovala a nechtěla nějakého cizího rytíře. Centíkovi taky nebylo do smíchu, protože měl Alžbětku upřímně rád a nechtěl, aby se provdala za někoho jiného než za něho.
V den konání turnaje byla Alžbětka zakřiknutá a celá bílá. Seděla
vedle svých královských rodičů na tribuně a hlavou se ukláněla všem rytířům, kteří se jí přišli představit. Turnaj začal. Rytíři na svých koních soupeřili a každý z nich si přál vyhrát, když viděli, jak je Alžbětka krásná. Jí se ale žádný nelíbil a myslela jen na Centíka a Oblázka.
Turnaj se pomalu blížil ke konci a zůstali jen dva poslední rytíři. Vítěz si vezme princeznu za ženu! Ten v černém brnění s helmicí s bílým chocholem si celý den vedl moc dobře. Jeho soupeř ve světlém brnění s barevným chocholem na helmě byl na tom stejně, jejich síly byly vyrovnané. Dav ani nedutal, všude bylo ticho a princezna ani nedýchala. Byla smutná, protože teď se mělo rozhodnout o jejím budoucím manželovi.
Oba protivníci byli již připraveni, pobídli své koně a jejich dřevce do sebe prudce narazily. Světlý rytíř měl namále a jen tak tak se udržel v sedle, ale byl plný odhodlání. Rytíři si vzali nové dřevce, vyrazili proti sobě a znovu se ozvala rána, jak zasáhli jeden druhého. Centík dal do této rány všechno a jeho protivník se skácel k zemi. Rytíř ve světlém brnění přistoupil před tribunu a sundal si helmu. Všichni jásali a provolávali mu slávu. Ale princezna ho nepoznala, protože přes slzy pořádně neviděla, večer na hostině totiž měly být zásnuby a jí se svíralo srdce, a tak jen kývla hlavou a odešla. Do večera má ještě čas vidět se s Centíkem a Oblázkem. Hned se za nimi vydala. V rokli ale byl jen Oblázek. Princezna k němu přišla, hladila ho po hlavě a plakala. Najednou na rameni ucítila dotek a otočila se. Za ní stál rytíř ve světlém brnění a ptal se: „Opravdu si mě nechceš vzít?“ V tom okamžiku v něm Alžbětka poznala svého Centíka a vrhla se mu kolem krku. Celá šťastná se pak vracela do zámku, aby se připravila na večerní slavnost. Král s královnou si té změny všimli a měli radost, že princezna konečně dostala rozum. Když do síně vstoupil Centík, nadšeně mu vyšla vstříc. Oba pak královským rodičům vše pověděli.
Oblázek se přestěhoval z rokle do zámku a chránil celé království. Centík s Alžbětkou měli krásnou svatbu, a jestli neumřeli, tak žijí dodnes.
