Životní zpovědi

ŽIVOTNÍ ZPOVĚDI

Kateřina Vilendnerová

K nikomu nepatřím Ahoj, jmenuji se Alžběta. Narodila jsem se roku 1982. Byla jsem v poslední generaci dětí, která vyrůstala za komunismu. Ale od narození jsem byla v dětském domově. Bylo tam hodně dětí. Nejdříve jsem si myslela, že je to normální, ale když některé děti odcházely a přicházely další, tak jsem si uvědomila, že to není doma. Jsem ze šesti sourozenců a jsem druhá nejstarší. Ale v dětském domově jsem byla jen já. Když jsem nastoupila do školy, tak nám paní učitelka říkala, že kdo bude hodný, tak půjde na prázdniny domů. Byla jsem celý rok hodná, ale domů jsem nešla. Byla to škola přímo v areálu dětského domova a chodily tam všechny děti z děcáku, ale i některé děti z normálních rodin. Myslela jsem si, že tam jsem za trest. Nikdo mi neřekl, proč tam jsem. Když mi bylo kolem jedenácti let, tak jsem chtěla znát pravdu, ale nikdo mi to nejprve nechtěl říct. Začala jsem dělat průsery, protože jsem nevěděla, jak jinak se s tím vyrovnat. Začala jsem kouřit, utíkat z dětského domova, a dokonce jsem se i sebepoškozovala. Nakonec mi to sociální pracovnice řekla, ale neřekla mi celou pravdu. Řekla mi jen, jak se jmenuje moje matka, otec a že mám sourozence. Byla jsem na ně hodně zvědavá, chtěla jsem je znát. Proto, když jsem byla starší, utekla jsem hledat do jiného města svoji mamku. Vystoupila jsem na vlakovém nádraží a tam jsem se na ni ptala. Znala jsem jen její jméno a příjmení. Ptala jsem se všech a po několika hodinách hledání jsem ji našla. Věděla jsem, že mě budou tety z domova určitě hledat, ale myslela jsem si, že mě mamka bude chtít k sobě, že mě bude mít ráda. Ale to se nestalo. 2

Tehdy mi bylo dvanáct let, když jsem ji viděla poprvé. Zaťukala jsem na její dveře. Měla jsem strach. Otevřela moje sestra. Zavolala na moji mamku a ta mě okamžitě poznala. Všichni byli v šoku a nevěděli, co mají říct. Po celém tom čekání to byl zvláštní pocit. Byla to pro mě vlastně cizí osoba a necítila jsem se tam dobře. Dokonce jsem jí vykala. Byla jsem z toho dost zklamaná. Myslela jsem si, že si budeme podobné, ale nebyly jsme. To až potom v dospělosti. Když jsem byla dospělá, tak mi taky poprvé řekla, proč se o mě nestarala. Řekla, že jsem nechtěný parchant. Strávila jsem tam pár hodin a pak na mě zavolala policii. Když pro mě přijeli, byla jsem šťastná, že jdu zpět do domova. Necítila jsem se tam dobře. V dětském domově jsem byla zvyklá, že jsem musela poslouchat, na vše se ptát a vše bylo nalajnované. Mamka mi doma řekla: „Tady se nemusíš na nic ptát, dělej si, co chceš,“ a já jsem z toho byla zmatená. Ale ten pocit svobody jsem si vzala s sebou. Když jsem odjížděla do dětského domova, tak jsem se tam těšila, ale když jsem tam byla, tak už jsem tam být nechtěla, protože jsem neměla tu svobodu. V dětském domově jsme ji neměli. Chodili jsme ven dvakrát nebo třikrát do týdne, pouze s vychovatelkou. Ale to jsme museli být hodní. Školu jsme měli přímo v budově, takže jsme byli vlastně pořád v dětském domově. Starší děti si nepamatují, jak to měly. My jsme byli rozděleni do skupin podle věku a já byla ještě ve skupině malých. Ale už tehdy jsem byla hodně hyperaktivní dítě. Škola mě vůbec nebavila a sezení pro mě bylo za trest. Začala jsem dostávat poznámky. Například když jsem se v hodině zvedla a šla se podívat k oknu na ptáčky. Taky jsem šikanovala děti v dětském domově. Tehdy jsem ne3

dokázala přijmout to, že všechny mé sourozence moje matka vychovává, kromě mě. Jednou jsem vymyslela polštářovou bitvu. Když přišla teta, poslala mě klečet na chodbu. Čekala jsem, až usne, a až usnula, šla jsem vzbudit jednu holku do pokoje a řekla jsem jí, že má jít klečet, a já šla místo ní spát do její postele. Když to ráno vychovatelka zjistila, tak mě zbila rákoskou. Byla jsem dost neovladatelné dítě a nic na mě neplatilo. Ani po dobrém, ani po zlém. Takže když jsem dostala například přes prdel, tak to nepomohlo, ale bylo to ještě horší. Jednou v létě jsme měli jet k moři a já jsem se tam hodně těšila, protože jsem u moře ještě nikdy nebyla. Den předtím si mě zavolal ředitel s tím, že si mám vzít jen nejnutnější věci a jít za ním. Vzala jsem si knížku, v níž jsem měla plakáty s Michaelem Jacksonem. Nedávala jsem tomu moc význam, protože jsem nevěděla, že mě odveze pryč. Odvezl mě do diagnostického ústavu, kde jsem byla tři měsíce. Měli tam vyhodnotit, jestli patřím do dětského domova, nebo do polepšovny. Hodně se mi tam líbilo a byla jsem tam hodná, protože se mi věnovali. Věnovali se mi tam o hodně víc než v dětském domově. Nakonec vyhodnotili, že patřím do dětského domova, a po třech měsících jsem jela zpět. V dětském domově jsem vydržela být hodná asi dva měsíce, pak jsem zase začala zlobit. Ve škole jsem nedávala pozor, kouřila jsem na záchodě, prostě jsem si dělala úplně, co jsem chtěla. Nepomohly ani zákazy, které mi dávali. Když jsem zlobila, tak jsem si například nemohla přidat u večeře nebo jsem nemohla jít ven. Tohle byly výhody, které měly jen hodné děti. Nejhorší bylo to, že já jsem ani nevěděla, proč jsem taková. Něco mi chybělo, ale nevěděla jsem, co. Až 4

časem, když jsem byla dospělejší, tak jsem zjistila, že to bylo tím, že jsem chtěla lásku. Protože já jsem nepocítila pohlazení, nepocítila jsem, že k někomu patřím. Chybělo mi takové to citové pouto. Tam byly třeba děti, které byly oblíbené u některých tet, ale já neměla ani to. Já jsem byla nejhorší. Mě nikdo neměl rád. V domově o mně často říkali, že budu kriminálnice, že ze mě nic nebude, a tím mi to furt vnucovali, takže já jsem ani neměla snahu se chovat lépe. Nikdy jsem před nimi nebrečela a neprojevovala žádnou lítost, ale ve skutečnosti mi to bylo hodně líto. Když jsem byla sama, tak jsem brečela. Záviděla jsem, že tam některé děti byly u vychovatelů oblíbené. Trápila jsem se, ale nikdy jsem to neukazovala. Tímhle způsobem jsem vyrůstala a ve mně se to zlo a ta naštvanost navyšovala. Byla jsem hodně taková tvrdá. Já jsem nikdy neměla šanci se dostat do rodiny. Když jsem viděla, jak jiné děti docházejí domů, ucítila jsem vztek a závist. Jeden den mě zavolali, že si mám vzít jen to nejnutnější a že mám jít s nimi do auta. Tentokrát jsem již tušila, že mě odvezou. Odvezli mě do výchovného ústavu. Jeli jsme šest hodin a byla to opravdu nepříjemná cesta. Měla jsem strach, protože jsem nevěděla, kam jedu a co mě tam čeká. Byla jsem tam půl roku, ale vychovatelé si tam uvědomili, že já tam nepatřím. Mně tehdy ještě nebylo ani patnáct let. Holky, které tam byly, měly všechny nad patnáct let a odtamtud šly v osmnácti vždy rovnou do vězení. Byly tam například za to, že dělaly prostituci nebo krádeže. Prostě vyloženě trestné činnosti. Zato já žádnou trestnou činnost nespáchala, jen jsem v dětském domově a ve škole zlobila. 5

Převezli mě do Šumperka do výchovného ústavu, který byl o něco mírnější. Tam jsem se ale taky cítila jako ve vězení. Bylo to horší než v dětském domově. V dětském domově byli kluci a holky dohromady a mohli jsme se navštěvovat na pokojích. Ve výchovném ústavu bylo hodně šikany od vychovatelů. Například když jsme se šli koupat, tak se na nás dívali. Dokonce jedna vychovatelka tam byla lesba, a když se jí nějaká holka líbila, tak s ní provozovala různé nevhodné věci výměnou za výhody, které v tom ústavu byly možné. Museli jsme dělat i takové věci jako topit uhlím. Přitom tam byl hospodář, který to měl za úkol dělat, ale dělali jsme to my. Ten, kdo zlobil, tak musel jít a zatopit. Když jsme si chtěli někomu stěžovat ohledně toho, co se tam děje, tak to nešlo. Všechny dopisy nám kontrolovali. Mnohokrát neodeslali dopisy pro rodinu, když tam bylo napsáno něco ohledně toho, co se tam děje. Nemohli jsme si tam ani nikomu stěžovat, protože tam byli všichni zajedno. My jsme pro ně byli jen kriminálníci. Měla jsem tam ale plno kamarádek. Ony byly taky takové zlobivé jako já, a tím pádem jsme si rozuměly. Samozřejmě všichni odtamtud chtěli utéct. Já jsem utíkala skoro pořád. Například když jsme šli na vycházku, tak jsem jim utekla. Ale dostala jsem se vždy jen do města. Protože náš výchovný ústav byl na dědině, tak než jsem došla do města, tak mě už chytli policajti. Ve výchovném ústavu jsme měli i samotku, říkali jsme jí „Díra“. Tam nás zavírali za špatné chování. Byla tam jen postel a skříň. Zavírali nás tam na týden, dva, 6

ale třeba i na měsíc. Když jsme tam byli zavření, tak jsme nemohli vůbec vyjít ven. Nechodili jsme ani do školy a jídlo nám tam nosili. Vyšli jsme jen na záchod nebo se okoupat. Jednu dobu mě tam zavírali pořád dokola. Byla jsem na pokoji třeba jen dva nebo tři dny s holkama a pak mě třeba na dva týdny znovu zavřeli. Jednou, když mě pustili, tak jsem byla úplně nadšená a šťastná, že jdu zase mezi holky. Otevřela jsem dveře od pokoje a řekla jsem: „Čaute, kurvy!“ Ale to jsem nevěděla, že za dveřmi stojí vychovatelka. Poslala mě zpátky na samotku a zůstala jsem tam další dva týdny. Jednou večer, když už jsem to na samotce nemohla vydržet, tak mě napadl plán. Zabouchala jsem na dveře, že potřebuju jít na záchod. Jedna vychovatelka byla na vychovatelně a druhá mi šla odemknout. Ta vychovatelka vždy musela stát na záchodě u mě a dát pozor, až se vyčůrám. Když jsem se vyčůrala, tak jsem otevřela dveře, zařvala jsem na ni: „Bude to po dobrém, nebo po zlém? Já prostě půjdu pryč.“ Ona na mě začala řvát, co si to dovoluju. Já jsem jí dala ruce dozadu za záda, a ta druhá to slyšela. Stihla zavolat policii, ale to jsem já nevěděla. Holky taky slyšely, co se děje, vyběhly z pokojů a pomohly mi. Ty dvě vychovatelky už byly staré, takže jsme věděly, že je přepereme. Obě jsme odvedly na půdu. Ony nás prosily, že tam je zima, ať jim dáme aspoň bundy, ale my jsme řekly, že ne. Nechaly jsme je tam potmě zamčené. Potom jsem vytrhla kabel od telefonu, protože jsem nevěděla, že ta jedna vychovatelka už stihla zavolat policii. Peníze jsem ukradla, všechny výplaty i kapesné. Všem holkám jsem řekla, ať se oblečou, že utečeme. Všechny se začaly oblékat a během půl hodiny jsme slyšely, 7

jak přijíždí policie. Obklíčila celý barák, měla s sebou i psy. My čtyři holky, které jsme se bavily nejvíc, jsme šly na střechu a všechno jsme z ní viděly. Ale oni nás ne. Čekaly jsme tam skoro až do rána. Podařilo se to jen nám čtyřem. Později jsem byla za tento trestný čin souzena. Odsoudili mě za porušování osobní svobody a dostala jsem podmínku na čtyři roky. Nejdříve jsme šly pěšky do jiného města. Odtamtud jsme jely do hlavního města. Tam jsme byly asi tři měsíce. Spaly jsme všude možně – ve sklepích, v kanalizaci. Často jsme kradly v obchodě jídlo a dělaly různé blbosti. Pořád jsme byly my čtyři. Byly jsme rády, že máme svobodu. Dvě moje kamarádky se tam pak seznámily s kluky, zamilovaly se a odešly s nimi. Od té doby jsem o nich neslyšela. Potom jsem už zůstala jen s tou jednou kamarádkou. Jednou jsem šla krást do obchodu jídlo. Kamarádka čekala venku, ale mě chytili. V obchodě na mě zavolali policii a pak mě odvezli zpátky do polepšovny. Kamarádku chytili až za rok. V polepšovně mi řekli, že už by mě tam nenechali, že jsem mohla jít do horšího ústavu, ale nikdo mě už nechtěl. Před mými osmnáctinami mě ale ředitel pustil ven. Řekli mi jen, ať si v osmnácti přijdu pro občanský průkaz. Prostě se mě zbavili. Myslela jsem si, že mamka mě vezme k sobě, ale nevzala. Řekla, že u ní být nemůžu. Takže jsem se opět toulala po venku. Ve městě, kde bydlela mamka, jsem ale měla větší rodinu, takže jsem občas šla přespat k nim. Vždy mě tam ale nechali bydlet jen chvíli, takže jsem to takhle střídala.

8

V osmnácti letech jsem se vrátila zpět pro doklady, a to byl můj konec s výchovnými ústavy. Bylo to před čtyřiadvaceti lety. Nedali mi žádné peníze do začátku, nic. Neměla jsem ani vystudovanou žádnou školu. Mám jen základní vzdělání. Když mi bylo osmnáct let, tak mě moje matka prodala, protože se za mě styděla. Byla jsem vlastně bezdomovec a všichni se o mně bavili. Jednou přijel do Havířova jeden pán, který se tam vracel pro svou manželku, která od něho utekla. Ta manželka byla sestřenice mého otce. Ona mezitím utekla, protože věděla, že přijede. Moje matka toho využila a řekla mému otci, ať mě dá jemu za peníze. Zaplatil za mě deset tisíc marek. Já jsem zažívala všelijaké pocity. Nejdříve jsem si říkala, že aspoň budu mít kde bydlet, potom jsem měla strach. Německy jsem neuměla, říkala jsem si: co když mě zabije, co když mě prodá, co když budu muset šlapat? Všelijaké myšlenky. Ale už mi to bylo jedno. Byla jsem věčně špinavá, hladová, k nikomu jsem nepatřila, už mi na sobě vůbec nezáleželo. Už mi bylo jedno, co se mnou bude. On mě ale při cestě hodně uklidňoval, říkal, že má dvě děti, že mu manželka utekla. Viděl na mně, že jsem vystrašená. Taky se mě během cesty ptal, jestli jsem už měla chlapa. Já v té době tohle ještě neznala. Já jsem si dokonce myslela, že když si mě odvezl do toho Německa, že už jsem za něho vdaná. Když jsme dojeli před jeho barák, tak jsem z toho měla dobrý pocit. Byl moc pěkný a velký. Bydlel na dědině. Měl dokonce i zvířátka – králíky, berany a koně. Měl velký statek. Ale na to, že mně bylo osmnáct let, tak pro mě to byla nuda. Já jsem se 9

chtěla spíše bavit. Toto mi on nedal. On chtěl ženu, která mu vychová děti. Já jsem tam vařila, uklízela, prala a starala se o jeho děti. Tehdy měly tři roky a šest let. Uklízet jsem uměla. Nevím, jak to vzniklo, ale měla jsem to prostě v sobě. Vařit mě učil on. Ale většinou mě k tomu spíše donutil. On šel do práce a mně řekl, že musím uvařit. Nejdříve jsem ohřívala spíš jen hotová jídla, která jsem koupila v obchodě. Postupně jsem se učila všechno ostatní. Ty děti jsem ze začátku ráda neměla, přišly mi takové rozmazlené. Trvalo mi asi půl roku, než jsem si zvykla, než jsem pochopila, že to jsou děti, že nemají mámu. Ale potom, když ke mně třeba přišly a objaly mě, tak ve mně lámaly ty ledy. Najednou ve mně probouzely to, co já jsem nikdy neznala. Že mám lidskost, city. Hlavně ta holčička. Potom jsem otěhotněla, ale byla jsem tam jen do sedmého měsíce těhotenství. Jelikož jsem tam nebyla legálně, ale jen jako na návštěvě, mohla jsem v zahraničí pobývat jen tři měsíce. Každé tři měsíce jsem se musela vracet do Česka a dostat razítko o tom, že jsem tady byla. Takže jsem vždycky po třech měsících pořád dokola takhle jezdila. V tom sedmém měsíci to vycházelo tak, že jsem se musela vrátit kvůli razítku. Ale to jsem netušila, co má v plánu. Přivezl mě do Česka a nechal mě tam. Řekl, že si potřebuje zajet do obchodu, že mám na něho počkat, ale pak odjel. Já jsem byla v šoku a měla jsem strach. Volala jsem mu, ale on to nebral. Myslela jsem si, že mohl mít nehodu nebo že ho někdo přepadl. Nevěděla jsem, co se doopravdy děje. Šla jsem tedy k mamce a ona mi říkala, že mám jít 10

na policii. Potom mi ale zavolal a řekl mi: „Alžběto, nezlob se, já jsem jel domů.“ Takže jsem pochopila, že mě nechce. Že je konec. Matka mi řekla, že u ní být nemůžu, a vyhodila mě. Takže jsem šla na sociálku, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Chtěla jsem poradit. Oni mi řekli, že můžu jít do azylového domu, že to je pro matky s dětmi. Já jsem tam šla, ale tam mi řekli, že tam nemůžu být, když ještě nemám dítě na světě. Takže jsem dva měsíce do porodu byla venku. Naštěstí to bylo v létě. Spávala jsem po sklepech, kradla venku ovoce, sem tam se mi podařilo v obchodě ukrást jídlo a takhle jsem žila do porodu. Všechno se změnilo až po tom, co jsem porodila. V nemocnici se mě ptali, kde bydlím, a já nahlásila, že v azylovém domě. A to mě zachránilo. Protože kdybych řekla, že nemám kde bydlet, tak by mi syna vzali. V azylovém domě jsem byla asi rok. Tam to bylo moc fajn. Měla jsem tam totiž něco jako malou garsonku. Byla tam malá kuchyňka, dvouplotýnkový vařič a mělo to svoji koupelnu. Byla jsem za to hodně vděčná. Cítila jsem se tam jako doma. Protože za celý život jsem měla poprvé něco jen pro sebe. Když jsem byla v nemocnici, tak jsem uvedla pravého otce syna. Oni mě tam v nemocnici ještě přesvědčovali, že by bylo lepší, kdybych uvedla „neznámý“, ale já jsem s tím nesouhlasila. On na něho ale neplatil žádné alimenty, a tak jsem to dala k soudu. On ty alimenty platit nechytal, takže pro mě radši přijel zpátky. Já jsem byla mladá a blbá, sama jsem to měla s klukem těžké. On měl rodinný barák, a tak jsem v tom viděla šanci, že bychom mohli být jako úplná rodina. Žít normálně. 11

Ale ono to nefungovalo, protože on mého syna nechtěl už v těhotenství. Prostě ho nepřijal. Jednou mého syna dokonce zbil, když mu byly necelé dva roky. Já jako matka jsem to nemohla vidět, takže jsem řekla, že je konec, a domluvili jsme se, že mě odveze. Odvezl mě tedy do Česka. V azylovém domě, kde jsem byla předtím, už ale neměli místo, takže jsem šla do jiného azylového domu, a tam jsme se potkaly. Ale to jsi byla ještě malinká. Tam jsem ale moc dlouho nevydržela. Bylo to tam horší, nebylo tam soukromí. Sprchy i záchody byly společné, byly tam jen pokoje. Potom jsem zjistila, že mám ve městě kamarádku z pasťáku. Ona mi nabídla pomoc. Řekla, že můžu být chvíli u nich doma, protože měli rodinný dům. Řekli, že mi pomohou najít nějaké bydlení, abych se osamostatnila. A za dva měsíce se to splnilo. Tohle bylo takové moje vítězství, protože jsem se takhle od všeho osvobodila. Po nějaké době mi přišel do cesty osudový muž. Seznámili jsme se na diskotéce. On byl pro mě vším – milenec, táta, opora, všechno dohromady. Byl starší o pětadvacet let. Byla to pro mě veliká láska. Deset let s ním bylo krásných, ale po deseti letech, čím byl starší, tím víc si uvědomoval, že se na něm odráží stáří, zatímco já jsem byla pořád mladá. Takže začal hodně žárlit. Začal mi dělat scény, bil mě, mnohokrát k nám jezdila i policie a nakonec dostal zákaz přiblížení. A od té doby jsem sama. Než jsem s ním ten vztah ukončila, tak jsem pracovala ve fabrice jako kontrolorka. On tam ale přišel a začal mi tam dělat scény, takže mě kvůli němu vyhodili. Potom jsem už začala konečně pracovat v klidu v jiné fabrice, kde jsem dělala uklízečku. 12

Ale zrovna ve chvíli, kdy se mi začalo dařit a byla jsem šťastná, jako by se na mě někdo zlobil. Z ničeho nic jsem onemocněla. Nejhorší je, že nevím přesně, co mi je. Musela jsem odejít z práce a teď jsem doma. Rok jsem byla na neschopence, ale pak mě vyhodili. Teď bych si jen přála, aby se můj syn osamostatnil, měl svoji rodinu a byl šťastný. Alžběta

13