Život absurdity

KAPITOLA 6

Začátek vysoké školy

Začátek vysoké školy pro mě znamenal další velký přelom v životě. Po maturitě jsem cítila, že něco končí, ale zároveň se otevírá nová cesta, která bude úplně jiná než ta středoškolská. Rozhodla jsem se odejít do Jihlavy, na Vysokou školu polytechnickou, kde jsem nastoupila na obor Aplikovaná informatika. Už samotné rozhodnutí bylo velkým krokem nejen protože informatika, respektive programování nepatřilo mezi top obory. Ale i proto, že to bylo něco, co mi mělo dát do budoucna pevné základy a možnost obstát sama za sebe.

Pamatuji si dodnes své první dny v Jihlavě. Město, které jsem do té doby znala jen okrajově, se pro mě stalo novým domovem. Vysokoškolské koleje, cizí tváře, nové přednáškové místnosti všechno působilo zvláštně velké a odtažité. Byla jsem vyděšená, ale zároveň zvědavá. Byla to směs naděje a nejistoty. Najednou jsem nebyla ta středoškolačka, která se schovává za partu kamarádů. Teď jsem byla já sama zodpovědná za své výsledky, za to, jestli zvládnu zkoušky, a hlavně za to, jak se v tom všem dokážu zorientovat. A právě před nástupem na vysokou školu se začal do mého života plíživě vkrádat další osudový příběh. Příběh s dalším Michalem. To ale předbíhám před tím se ještě přihodila jedna nemilá zkušenost. Napadení. Celý problém začal docela nevinně. Domluvili jsme se, s kamarádem, že půjdeme do kina na pohádku. Předtím jsme se zastavili u něj v bytě, kde jsem měla uložené některé věci z posilovny. Cesta ale probíhala prazvláštně napjatě. Začal se navážet do mé minulosti, do mého bývalého vztahu, do života, který jsem žila předtím, než jsem ho poznala. Snažila jsem se mu to vysvětlit klidně a slušně. Řekla jsem mu, že mu do toho

nic není, že se to netýká jeho, a že kvůli jeho chování s ním nikam nepůjdu. Jediné, co jsem chtěla, bylo vzít si svoje věci z jeho bytu a odejít.

Když jsme přišli k bytu, otevřel dveře a já vletěla dovnitř, abych si rychle posbírala své věci. Jenže v tu chvíli se jeho tvář změnila. Nestál tam už kluk, se kterým jsem chodila cvičit, ale někdo úplně někdo jiný. Tvrdý, neústupný, agresivní. Začal mi bránit v odchodu postavil se proti mně, jako by měl právo rozhodovat, co můžu a nemůžu udělat. Najednou se jeho pěst zastavila těsně u mého obličeje, cítila jsem ten okamžik hrozby, který mi zůstal hluboko vryty do paměti. A pak přišel prudký pohyb, odhodil mi ruku a mě křuplo v rameni. Vyhozený kloub mě ochromil, ale ještě horší byl pocit, že jsem nevěděla, jak uniknout. Nakonec se mi to povedlo, ale upřímně dodnes nevím ani jak.

Když se později věc řešila, skončilo to pro něj jen pokutou a povinností zaplatit lékařské výlohy. Pro mě to ale nebyla uzavřená záležitost. Byla to rána, která se nedala vyčíslit penězi, ztráta pocitu bezpečí, důvěry i klidu. Musela jsem se znovu učit věřit lidem a nebát se chodit sama po ulici.

Myslela jsem, že po čase už bude klid. Jenže rok poté se objevil znovu. Věděl, že jsem se přestěhovala z jednoho konce Jihlavy na druhý, a i tam mě dokázal najít. Pokusil se mě opakovaně kontaktovat a znovu mi tak připomenout, že jeho stín se mě jen tak nepustí. Bylo to, jako by člověk chtěl začít nový život, ale minulost mu pořád stála ve dveřích.

Naučilo mě to jediné. Že skutečná síla není jen ve svalech, ale v duši. Že i když se nedomůžeš spravedlnosti a zranění bolí, člověk se nesmí nechat zlomit. I když mi jeho agrese zanechala jizvy, rozhodla jsem se, že můj život bude pokračovat dál a že to, co přežiju, mě může posílit.

Ale nemuselo se dlouho čekat a začala nová epizoda, a to s Michalem. Je zvláštní, že když se ohlédnu zpátky, mám po-

cit, že ti Michalové byli neustále mým osudem. Už na základní škole tam byl jeden Michal Jančík byla to moje platonická láska bylo mi tuším 11.

A pak tu byl Michal z Broumova a teď ten o kterým příběh začíná. Na základní škole jsem ho nesnášela. Dělal si ze mě srandu, rýpal, a právě kvůli Michalovi, mé platonické lásce, si ze mě dělal srandu. Křičel: „Jančíková, Jančíková.“ No za mne se choval jako pitomec, protože mi bylo opravdu 11 a byla to pro mne platonická láska. Zpět k myšlence. Byla jsem na vysoké škole a potkala jsem na zábavě ve Švařci

tohohle Michala, co si ze mě na základní škole dělal srandu. Od té doby mi začal mi psát. Pamatuji si, jak jsem si tehdy říkala: „Co je to za blbce? Tenhle kluk je úplně mimo, nikdy bych s ním nic neměla.“ Posílala jsem ho do háje, protože mi připadal drzý, ubohý a naprosto nepochopitelný. Jenže život se mnou měl úplně jiný plán.

O pár měsíců později, se konala jedna obyčejná zábava v Čtyřech Dvorech. Takové ty vesnické tancovačky, kde se schází skoro všichni známí a kde se večer většinou zvrhne do divokého tance a alkoholu. A právě tam byl i on. Z ničeho nic na mě začal pokukovat. V očích měl jiný pohled, než jaký jsem znala z dětství. Jako by najednou vyrostl, nebo se chtěl ukázat v jiném světle. Tancovali jsme spolu. Ale typicky pro něj, nedal si pokoj. Neustále se mě snažil osahávat, hlavně na zadku. Opakovaně jsem ho varovala: „Nedělej to, nebo ti vlepím facku.“ Jenže on nepřestal. Tak jsem mu ji vlepila. Byl to moment, kdy se otočil a odešel pryč. A já si v duchu říkala: „Tak, a tím to skončilo. To je poslední kapka. Už nikdy.“

Jenže nebyla. Uplynul nějaký čas, možná půl roku, možná rok, a osud nás znovu svedl dohromady. Už ani nevím přesně, jak to začalo, to už jsem byla na vysoké škole. No, někdy si říkám, že ty nejdůležitější okamžiky přicházejí potichu, bez velkých fanfár. Prostě se najednou stane, že jste s někým

častěji a častěji, a pak si uvědomíte, že spolu chodíte. Asi první okamžik a rande bylo na rozhledně v Rovečném. Stoupali jsme po schodech nahoru, a on mi celou dobu koukal na zadek. To byl prostě on, nikdy se neměnil. A já? Já jsem se tomu nejdřív smála, pak jsem nadávala, ale nakonec jsem si uvědomila, že mi ten jeho zájem vlastně lichotí.

Když se nad tím dnes zamýšlím, neumím přesně popsat, jak jsme se dali dohromady. Nebyl tam ten filmový moment, kdy by zaznělo: „Chceš se mnou chodit?“ Spíš to byla směs rozhovorů, schůzek, smíchu. A tak se stalo, že jsem najednou měla nového partnera.

Byla to nová láska, nebo spíš první krok do hororu, který se měl teprve rozepsat? Tehdy jsem to netušila. V té chvíli jsem byla jen mladá holka, která chtěla věřit, že tentokrát už přijde něco stálého. Po všech těch předchozích zklamáních a po ztrátách, které jsem v životě zažila, jsem si říkala: „Možná právě on bude ten, se kterým mi to vyjde.“

Jenže, jak už to tak u mě bývalo, osud si se mnou hrál své hry. A tahle kapitola, která začala tak nevinně jednou zábavou, jedním polibkem a jedním pohledem z rozhledny, měla časem ukázat i svou temnou tvář.

Nevěděla jsem, že tahle „nová láska“ bude mít časem úplně jiný příběh, než jaký jsem si tehdy vysnila.

Léto, které změnilo vše

Prázdniny po prvním ročníku vysoké školy měly být dobou klidu a načerpání sil. Rok v Jihlavě mi dal zabrat, byla jsem vyčerpaná, ale zároveň pyšná, že jsem to zvládla. Věděla jsem, že na to mám, že dokážu sama žít v cizím městě, učit se těžké předměty a zároveň si budovat i svůj osobní život. Čekala jsem, že doma konečně přijde období, kdy si odpočinu. Jenže osud měl opět připravený úplně jiný scénář.

Michal, můj tehdejší přítel, měl ve Strážku starý barák, který chtěl dát postupně do pořádku. Nebyl zrekonstruovaný, byl to spíš holý základ, něco, co se teprve mělo stát domovem. Už tehdy jsem cítila, že mě to táhne k tomu, abych byla součástí jeho plánů. Byla jsem mladá, zamilovaná a připadalo mi přirozené, že mu pomáhám. Chtěla jsem s ním tvořit budoucnost, a tak jsem se nebála ani fyzické práce. Pamatuji si jeden konkrétní den. Michal potřeboval udělat sádrokartonový strop v chodbě. Nebylo to nic jednoduchého. Desky byly těžké, všechno šlo pomalu, neustále jsme museli měřit, přidržovat, šroubovat. Čas utíkal a než jsme se nadáli, byl večer. Já byla celá unavená, ale vnitřně jsem cítila hřejivý pocit, že dělám něco pro nás. Že je to náš začátek, naše budoucnost. Jenže pak přišel telefonát, který všechno změnil. Volal táta. A jeho hlas byl tvrdý, strohý, bez náznaku pochopení: „Kde jsi? Pokud to takhle chceš dělat celé prázdniny, tak si hledej jiné bydliště.“

Ta slova mi projela tělem jako nůž. Byla jsem zaskočená. Po všem, co už se doma odehrálo po nekonečných hádkách, po útěku mámy, po smrti dědy a po všem dusnu, které v domě panovalo jsem už neměla sílu dál se bránit. Byl to poslední hřebíček do rakve. Najednou jsem cítila, že musím udělat krok, i kdyby měl být bolestivý.

Bouchla jsem do stolu. Michal mě odvezl domů a já byla rozhodnutá. Vešla jsem dovnitř, bez jediného slova si začala balit věci. Všechno jsem udělala rychle, bez přemýšlení. Na popelnici venku jsem nechala jen klíče od domu, a tím jsem symbolicky uzavřela kapitolu svého dosavadního života.

Dnes, když se ohlížím zpátky, vím, že to byla rána hlavně pro mamku. Zhroutila se. Už tak měla za sebou těžké chvíle a moje rozhodnutí ji dorazilo. Mrzí mě to. Strašně moc. Jenže tehdy jsem neviděla jinou možnost. V domě bylo dusno. Na každém rohu vzpomínky na hádky, zrady a ztráty. Měla jsem pocit, že se tam dusím. Že tam nemůžu dýchat. Potřebovala jsem pryč.

A tak jsem zůstala ve Strážku s Michalem. Jenže místo vysněného začátku společného života přišlo něco, co bych nazvala spíš peklem.

Do stejného domu se totiž stěhovala i Michalova máma Broňa se svou dcerou Hanou. V tu chvíli se idylka rozpadla. Najednou jsme nebyli jen my dva. Bylo nás víc, v prostoru, který na to vůbec nebyl připravený.

Barák měl jen kuchyň spojenou s obývákem, jeden pokoj, malou koupelnu a venku suchý záchod. Nic víc. Žádný komfort, žádné soukromí. A my s Michalem jsme bydleli přímo v tom obýváku, kde se vše odehrávalo. Vařilo se tam, sedělo, chodilo se přes ně do koupelny. Bylo to, jako bychom žili v akváriu, kde na nás všichni neustále vidí.

První dny jsem si říkala, že to zvládnu. Že se přizpůsobím. Jenže brzy jsem poznala, že Broňa nemá v plánu být neutrální. Naopak. Začala proti mně bojovat. Nenápadně, ale jistě. Nepříjemné pohledy, poznámky, malé šťouchance. A pak přišlo to nejhorší pomluvy. Rozhodla mě ze života svého syna vypudit. Nevím, jestli to bylo proto, že jí vadilo, jak blízko jsem k Michalovi, nebo proto, že se prostě potřebovala na někom vybít. Ale dělala všechno proto, aby mě

poškodila. Nejen uvnitř domu, ale i venku před lidmi, před společnými známými. Šířila o mně lži, pomlouvala nejen mě, ale i moji rodinu. Malovala obraz, který neměl s realitou nic společného. Bylo to peklo. Dva měsíce, kdy jsem měla pocit, že jsem pod neustálým dohledem, pod tlakem, v prostředí, kde se o mně mluvilo víc, než se mnou. Kdykoli jsem se snažila nadechnout, přišla další rána. Bylo to vyčerpávající.

Já a Michal jsme žili v provizoriu v obýváku, kde nebylo soukromí. V domě, který nebyl připravený na tolik lidí. A navíc s člověkem, který mi dával jasně najevo, že tam nejsem vítaná. Každý den jsem usínala s pocitem, že musím bojovat o své místo, o svou pravdu, o své právo být tam, kde jsem chtěla být.

Bylo to období, kdy jsem se cítila jako mezi dvěma světy. Na jedné straně jsem chtěla být s Michalem, pomáhat mu, budovat s ním domov. Na druhé straně jsem se cítila osamělá a odstrčená. Nejhorší pocit je mít partnera, ale necítit se tak. Být s někým a přesto se cítit úplně sama. Proto jsem si tehdy založila profil na Lide.cz. Nebylo to o hledání sexu, nikdy jsem si s nikým o těchto věcech nepsala. Když mi někdo napsal něco podobného, okamžitě jsem ho poslala k čertu. Spíš jsem si psala o běžných věcech o životě, o tom, jak jde den za dnem. Jen obyčejné povídání, které mi doma chybělo. Když to Michal zjistil, udělal hroznou scénu. Nešlo mu snad ani o to, že jsem si s někým psala, ale o to, že jsem tam uvedla, že nemám partnera. Řekla jsem mu tehdy a zopakovala to snad milionkrát, já jsem se opravdu necítila, jako bych partnera měla. Protože stát věčně na druhém místě, za jeho mámou, mě ničilo. Vím, že to, co jsem udělala, nebylo úplně správné. Sama jsem to nikdy nepopírala. Ale zároveň jsem se bránila, protože jsem věděla, že to nebylo tak, jak on to líčil. Četl si to, měl k tomu přístup, viděl ty zprávy. A dobře věděl, že v nich nebylo nic víc než obyčejné povídání. Žádné fotky, žádné narážky, žádný sex. Jen

slova o tom, jak jde život, co děláme, jak se cítíme. Vždycky, když to začal přetáčet a přidávat tomu význam, který tam nebyl, řekla jsem mu jasně: „tak co si myslíš?“

Byla jsem si vědoma, že jsem šlápla vedle, že to nebylo správné. Ale zároveň jsem věděla, že jsem to neudělala proto, abych někomu ublížila, nebo proto, že bych chtěla něco víc s cizím chlapem. Udělala jsem to proto, že jsem se cítila sama. A ten pocit osamění ve vztahu bolí víc než prázdný pokoj. Bolí, když máš partnera vedle sebe, ale necítíš jeho přítomnost. A přesně to jsem tehdy prožívala. Proto jsem nikdy nelhala. Když to vytáhl před rodinou, i když mě to ponižovalo, řekla jsem: „ano, bylo to tak.“ Ale také jsem neustále dodávala: „nic víc v tom nebylo. „A tím jsem chtěla všem dát najevo, že se neschovávám, že jsem upřímná, ale že taky stojím za pravdou, že to nebyla nevěra, jen hledání něčeho, co mi chybělo.

Ty dva měsíce mě hodně naučily. Naučily mě, jak moc dokáže člověk zraňovat slovem, jak ničivé jsou pomluvy, a jak snadno se může z idylické představy stát noční můra. Naučily mě ale i to, že i když stojím proti přesile, musím stát pevně. Protože jinak mě smete vlna, kterou sama nerozdýchám.

Dnes vím, že jsem tehdy byla mladá a že jsem neuměla hledat kompromisy. Ale vím i to, že jsem se snažila a dělala vše proto, aby bylo vše v pořádku. Jenže v domě, kde žárlivost, lež a manipulace dostaly prostor, bylo těžké najít klid už jen protože jeho matka mezi náma stála a pořád musela se mezi nás plést, což se stávalo pravidelně po celou dobu našeho vztahu.

Nový začátek Itálie a Malta

Když se Michalova máma vrátila zpátky ke svému manželovi Rosťovi, pro nás to znamenalo jistou úlevu. Atmosféra v domě se zklidnila, odpadlo napětí, které s sebou vždy přinášela vždy když byla poblíž. My jsme se konečně mohli nadechnout a začít si tvořit vlastní prostor, vlastní domov. Byla to úleva, protože už nebylo nutné každý den poslouchat drobné narážky, nebo cítit to tiché napětí, které se mezi námi vznášelo jako mlha.

Najednou jsme měli před sebou úkol, který byl obrovský.

Přestavba a dostavba domu. Nebylo to jen o cihlách, betonu a trámech. Bylo to o našem vztahu, o každodenní spolupráci, o tom, že jsme společně budovali něco, co mělo být symbolem naší budoucnosti. První, co jsme dokončili, byla chodba. Možná to na první pohled nevypadalo jako velká věc pár metrů zdí, nová podlaha, strop ze sádrokartonu, ale pro mě to byl symbol. Symbol z domu od rodičů a Michalův bláznivé gesto v čerstvém betonu udělat srdce a napsat moje jméno. Teď to beru se smíchem, a se slovy černého humoru: „Doslova mě tam zabetonoval?“ Vrátím se zpět k myšlence. Chodba byla první místo, které působilo jako hotové, čisté, funkční. Byla to první vlaštovka, že se dům mění, že se pomalu přetváří ze starého zanedbaného místa na skutečný domov. K tomu se přidal i záchod v domě. Zní to banálně, ale mít toaletu uvnitř, v teple, a ne někde na dvoře, to byla obrovská úleva. Dalším krokem byla kotelna. Michal měl v rukou neskutečný cit. Nebyl vyučený zedník, ale jakoby se s tím narodil. Viděla jsem, jak ho to baví, jak ho to naplňuje. Byla jsem na něj tehdy hrdá. On si uměl poradit s každým detailem, a i když někdy brblal, že to jde pomalu, výsledek byl vždy perfektní.

Já jsem se mu snažila pomáhat, jak to šlo. Podávala jsem cihly, míchala maltu, uklízela nepořádek kolem. Bylo to často těžké a únavné, ale dělali jsme to společně. A právě to „společně“ bylo to, co mi dodávalo psychickou sílu. A k té psychické byla potřeba i fyzická.

Za barákem se tyčila velká mez, která byla skalnatá. Nebyla to ta krásná skála, na kterou by se člověk chodil dívat, ale spíš překážka, která bránila, aby dům mohl mít stabilní základ a aby se kolem něj dalo normálně fungovat. Obrovský kus kamene a tuny hlíny. A to vše muselo pryč.

Tohle se stalo mojí „výhradní prací“. Lopata, krumpáč, kýble. Hodiny a hodiny jsem se s tím prala. Hlína byla těžká, někdy se zdála nekonečná. Byly dny, kdy jsem byla celá od hlavy až k patě špinavá, ruce rozedřené, záda bolela. Ale zároveň jsem cítila, že to má smysl. Každý centimetr, který se podařilo odkopat, byl krok vpřed.

Byla to práce monotónní, ale v té monotónnosti se skrývala zvláštní síla. Ten pocit, kdy člověk svýma rukama odkope kus země, a pak se otočí a vidí, co už zvládl, to bylo jako podívat se zpátky na vlastní cestu životem.

A Michal? On si mě za to vážil? No upřímně teď můžu říct, že opravdu ne, tenkrát jsme si myslela, že ano. Neříkám, že on taky nekopal, také odkopával. Nebyla jsem na to úplně sama, ale, ... Když jsme konečně měli za domem odkopáno, přišel čas na další velký krok sundat střechu. To už nebyla jen práce na zemi, to teprve byla výzva. Lezli jsme po starých trámech, odklízeli tašky, zvedali prkna, která byla mnohdy shnilá a nebezpečně křehká. Každý krok byl risk.

Pamatuju si ten strach stát vysoko, cítit, jak se pod nohama viklá lať, a přitom vědět, že musím pokračovat. Nebylo mne z toho dobře. Práce na střeše byla fyzicky těžká, ale psychicky krásná. Měli jsme pocit, že se blížíme k něčemu velkému. Sundávat starou střechu bylo jako zbavovat dům

jeho minulosti, jeho starých ran a bolestí. Bylo to jako otevřít cestu nové budoucnosti.

Střecha, když byla dole, měli přijít zedníci, začít dělat věnec a přistavovat patro. To byla další velká fáze celé stavby. Na to se musel zapojit vrátek. Ten se i zapojil. Už jen jej vyzkoušet, aby bylo jasné, že bude fungovat. Měl ovládání s vypínačem, který se otáčel dokola. Já jsem tam stála a chtěla pomoct. Bohužel jsem ten vypínač omylem přetočila, a to se nemělo stát.

V tu chvíli se zvedl celý motor vrátku, kus železa, co měl okolo 150 kilo. Najednou visel ve vzduchu, houpal se na lanech a já jen zírala, jak se to celé kýve nade mnou. Všechno se mi zastavilo, srdce mi tlouklo jak o závod. Jen mi v hlavě běželo „kdyby se to teď utrhlo, je po mně.“

Byla to vteřina, kdy jsem měla pocit, že stojím mezi životem a smrtí. Viděla jsem ten těžký motor, jak se nebezpečně houpe, a v těle se mi rozlil ledový strach. Čekala jsem, že Michal bude mít o mě strach, že ke mně přiběhne, že řekne „málem tě to zabilo, jsi v pohodě.“ Jenže nic takového nepřišlo. Místo toho na mě začal okamžitě řvát.

„Jsi normální?! Víš vůbec, co jsi udělala?!“ hulákal na mě. „I moje sestra ve třinácti letech to umí ovládat líp než ty!“

Stála jsem tam, ještě celá roztřesená, a místo aby mě uklidnil, slyšela jsem, že jsem horší než jeho malá sestra. Jako by nestačilo, že jsem mohla přijít o život. Nebo se zmrzačit. A on řešil jen to, že je teď přetržená elektrika a že se zítra kvůli tomu na stavbu nepojede. Byla jsem v šoku. Pořád jsem měla před očima ten visící motor a v sobě hrůzu z toho, co se mohlo stát. A on mi jen připomínal, že jsem neschopná, že všechno kazím, že kvůli mně stojí práce.

To byla chvíle, která mě hodně zasáhla. Já jsem se snažila pomoct, chtěla jsem být součástí té stavby, stejně jako jsem byla doteď a místo vděku nebo pochopení jsem dostala sprchu křiku. Ten večer jsem o tom hodně přemýšlela. Došlo mi, že

někdy, i když se člověk snaží sebevíc, není to dost dobré. Že

i když dám do práce všechno, ruce, záda, pot, nervy. Tak si nakonec někdo všimne jen chyby. A že někdy místo strachu o druhého přijde hněv, který bolí víc než samotné nebezpečí. Během veškeré té dřiny, přišli i další kapitoly, situace a itálie domova, a ze snu o společné budoucnosti se stávalo peklo, které pokračovalo a pokračovalo.