Šalvěj a Meruňka Jana Musálková Jeckelová
1
Šalvěj a Meruňka Jana Musálková Jeckelová
Obsah První povídání Bitva u pomerančů Dobrovolník Hrdina Dort pro Gertu Pozdrav Dopis pro Přemka Štědrá Nový vypravěč
Ukázka z povídky Dort pro Gertu [...] Vincent odkrojil kousek voňavého dortu posetého rybízovými kuličkami a položil jej na talířek před Gertu. A ona pomalu natáhla ruku, minula dezertní vidličku a vzala rybízovou kuličku do roztřesených prstů. Vložila ji do úst a trochu zkřivila tvář. Byla trpká. Vzápětí se však usmála. „Neměla jsem tehdy víc než kuličku rybízu,“ mluvila pomalu, jako by se na každé slovo soustředila. „Víš, Gerto, to je vlastně dobře…,“ zasmál se Vincent a Gerta na něj udiveně pohlédla. Začal jí vyprávět, jak to tehdy bylo. „Dal jsi do těsta vařená vejce od snídaně a kostkový cukr?“ nevěřícně opakovala Gerta a už vůbec neměla ústa stažená do úzké čárky. Smála se na celé kolo, až jí zčervenaly tváře. Najednou v kuchyni ticho nebylo. Jako by se starý pán stal zase chlapcem, který pekl dort, a Gerta tou dívenkou s copánky a šaty s mašlí. Vincent pomohl Gertě vstát z křesla a vydali se na zahradu. Zrovna se vraceli na terasu, když se v domě rozezněl telefon. Starý pán usadil Gertu na lavičku a spěchal dovnitř. „Ano, ano, je v naprostém pořádku, nemějte obavu, zrovna se vracíme z procházky,“ ubezpečil Gertinu neteř ve sluchátku a díval se přes okno na zahradu. Gerta si zrovna voněla ke kvetoucí divizně. 7
„Že už nechodí na procházky? Ale ano, prošli jsme se po zahradě, teď si dáme čaj a ještě kousek dortu. Přijďte, nechám vám pootevřené dveře,“ řekl rozverným hlasem. Branka byla odemčená a dveře od domu pootevřené. Když Gertina neteř vstoupila do chodby, ozval se výbuch smíchu. Nahlédla do dveří obývacího pokoje a nevěřila svým očím. Její teta Gerta, která se poslední dobou ponořila sama do sebe a neopouštěla křeslo, teď seděla na zemi u krbu a prohlížela si se zalíbením vitrážové stínítko na lampu. Když jí starý pán přistrčil k očím lupu a otevřený školní sešit, začala se zase smát uvolněným smíchem. Pak Vincent položil na gramofon desku, zesílil swingovou melodii a pomohl Gertě na nohy. Se zasněnými tvářemi se začali dojemně pohupovat do rytmu. Gertina opatrovatelka zmateně vycouvala. Taktně si sedla na lavici v kuchyni, hladila střídavě Meruňku a Šalvěje za ušima. [...]
8
9
Ukázka z povídky Dopis pro Přemka [...] „Co mě to popadlo,“ zlobil se sám na sebe, že běhá po domě jako malý a teď nemůže popadnout dech. Jenže to cinknutí! Rázem ho ten zvuk přenesl do klukovských let, vždyť takhle na něj zvoníval Přemek od vedle, když mu tajně krabicovou poštou posílal psaní! Už se chtěl otočit a sejít do kuchyně, když vtom se zvuk ozval znovu. Tentokrát ho slyšel zřetelně. Vždyť stál přímo za dveřmi na půdu, kde dosud byla jeho klučičí skrýš s tajnou poštou. Když se kdysi malý Vincent podíval vikýřem z domu u ořešáku a sousedovic Přemek vykoukl z okna svého podkrovního pokoje, mohli si mávat, vysílat baterkou morseovku, nebo si dokonce posílat psaní a drobnosti. Přemek točíval kličkou, provaz s krabicí se sunul a jakmile pošta doputovala k druhému domu, zacinkal na starý zvonek z kola. Tak si to tehdy vymysleli a byli na svůj vynález náležitě pyšní. Jenže to už bylo hrozně dávno. Přesto vzal Vincent za kliku a s bušícím srdcem skoro přiběhl k oknu. Tam se na provaze houpala opotřebovaná krabice. Skoro nedýchal, když ji bral rozstřesenými prsty. Uvnitř ležel lístek. Stálo na něm: Ahoj Vinci, jsi doma? Našel jsem tvůj dopis, půjdeš ven? Ve tři před domem. Přemek 10
„Jsem doma,“ odpověděl nesmyslně do šera půdy zkoprnělý starý pán. Vyhlédl zamyšleně ven. Přemkovo okno bylo pootevřené a průvan si hrál se záclonou v pokoji. Vincent zase zakroutil zmateně hlavou. Vždyť jeho kamarád se ještě jako kluk odstěhoval s rodinou do velkého města a teď by tam měl, už jako pán v letech, žít v pečovatelském domě. Zavřel dveře na půdu, sestoupil do kuchyně a podíval se na hodiny. Bylo za deset minut tři. Vincent vyšel před dům. Nikoho neviděl. Rozhlédl se do všech stran. Zamával na sousedku, která nesla odpad k popelnici, a prohlédl si dodávku stěhováků, parkující poblíž.
11
Zafoukalo a vítr mu kolem kotníků prohnal první spadané listí. „Snad už blázním,“ mumlal si a chtěl se vrátit domů. Když u vedlejšího domu vrzla branka. Na chodník z ní vyskočil kluk v pruhovaném svetru. Mohlo mu být tak deset a rozhlížel se podobně jako před chvílí starý pán. Pak se jejich pohledy střetly. Vincent se nemohl neusmát, vypadá jako Přemek, pomyslel si užasle. Kluk na něj nechápavě hleděl. [...]
12
Ukázka z povídky Štědrá [...] A zatímco kocour dřímal, v novém sněhu na pěšině podél řeky se objevily dvoje stopy. Šalvějovy tlapky si spěšně razily cestu. Pes se co chvíli ohlížel za starým pánem a pak zase běžel dál k parku, tentokrát rychleji než obvykle. Bylo ráno Štědrého dne a měli plán. V ojíněném lipovém listí prudce zabrzdil. Rychle vydechoval a z tlamy mu stoupala pára. Otáčel se a nedočkavě přešlapoval. „Je tady!“ četl z Šalvějova dychtivého pohledu starý pán. Přidřepl k psovi a spiklenecky se usmál. Připadal si zase jako malý kluk. A zatím, o pár stromů dál, muž z lavičky, jak bezdomovci říkali, prováděl svůj ranní rituál. Sundal si kabát, uhladil ho a uložil do vyšisované igelitové tašky, která držela pohromadě už jen silou vůle. Pak z velké láhve s vodou ulil trochu do dlaně a přetřel si tvář. Z batohu, ve kterém nosil všechno, co měl, vytáhl hřeben a zrcátko. Jakmile se upravil, oblékl si kabát, nasadil čepici a hřeben se zrcátkem vyměnil za noviny. Šalvěj chytil do zubů ulomenou větev a ledabyle mířil k jeho lavičce. Posadil se a laškovně naklonil hlavu. Muž se polekaně rozhlédl okolo. 13
„Echm, echm, ty jsi přišel… za mnou?“ odkašlal si. Už dlouho za ním nikdo nepřišel a dlouho s nikým nemluvil. Šalvěj mu k nohám přistrčil větev. „Chceš… abych ti ji hodil?“ zajiskřilo v očích muži z lavičky. Přilétla k němu vzpomínka. Jako kluk běhal se psem po polích. K večeru se pak ošlehaní a malátní z celodenního pohybu vraceli domů a on snědl skoro celý hrnec maminčiny bramboračky. Teď mu Šalvěj poslušně nosil větve a vyskakoval do vzduchu, jako by se stal zase štěnětem. To byla chvíle pro starého pána. Připravený balíček položil přímo mezi batoh a igelitovou tašku a nenápadně se vzdaloval. Šalvěj ještě párkrát doběhl pro větev, otřel se muži o nohy a olízl mu ruku. Pak štěkl na pozdrav a pomalým krokem odcházel. Muž se za ním ještě dlouho díval, v očích vzpomínky. Pak se otočil a strnul. Na lavičce bylo něco navíc. Mezi batohem a taškou se leskl balíček. Zelený papír a červená stuha s mašlí. Stál bez hnutí dost dlouho, než se konečně odvážil ke své lavičce přiblížit. [...]
14
15