Václav Hodík
5 momentů, které mi změnily život
„Cože?! To jako už nikdy nebudu spát? To snad radši nebudu žít vůbec.“
„Když se ti podaří tuto výzvu, kterou před tebe život postavil, překonat, spánek se ti opět vrátí. Ovšem tvůj problém není jen spaní. Nekoukej se na svou nemoc z role oběti. Můžeš ji využít k tomu, aby ses posunul dále i ve všech ostatních oblastech svého života. Kdybys teď byl zdráv a nebylo by jiných výzev, nejspíše bys jen tak nepřestal lpět na svých jistotách a nikam by ses neposouval. Ber to tak, že čím větší výzva, tím větší lekce.“
„Co když se mi tu výzvu překonat nepodaří?“ zeptám se stále vyděšeně.
„I selhání jsou součástí procesu. Lekce, které od života dostáváme, se budou recyklovat, dokud si je plně neuvědomíme a nepoučíme se z nich. Pokud však stále máme víru ve vlastní úspěch, vždy máme naději. Nemám sebemenších pochyb o tom, že jsi schopen překonat cokoli, co prožíváš. I ty se musíš oddat důvěře v to, co je pravda – ve svůj život a cestu, která tě vede –, nikoli výplodům své mysli, které pravdivé nejsou.“
Zatímco svému novému učiteli doslova uváznu na rtech, pomalu se mi začne vracet víra v uzdravení.
„Moc vám děkuju. Vaše slova mi dodávají odvahu. Prozradíte mi, v čem spočívá to vaše kouzlo?“
„Ano. Ale nejde o žádné rychlé řešení, které by mávnutím proutku vyřešilo všechny problémy světa. Bude to dlouhá cesta – cesta bez konce. Povede tě už napořád. Pokud z ní sejdeš, a to se ti pravděpodobně ještě mnohokrát stane, ocitneš se zpátky tam, kde jsi byl. Tvým úkolem ale bude hledat znovu a znovu tu správnou cestu. Pamatuj, že vždy budu stát při tobě a budu tě vést tím správným směrem. Aby ti však má snaha k něčemu byla, musíš si ještě uvědomit, že jedině ty můžeš svůj život doopravdy změnit a mé učení bude prázdné, pokud v něj nevložíš svou důvěru.“
„Já vám slibuju, že budu mít plnou důvěru v cestu, po které mě povedete. Už za tak krátkou chvíli jsem se od vás mnoho naučil. Jsem vám moc vděčný a těším se na to, kam mě povedete,“ odpovím ihned bez váhání a pocítím, jak se zbytek napětí rozpustí a mé tělo bude stále více uvolněné. „Dnes se mi podaří usnout.“
„Budu ti držet palce. Uvidíme se hned zítra. Zasvětím tě do příběhu, který tě uvede do mého učení. Ačkoli je to jen obyčejný fiktivní příběh, budeš jej moci plně prožít. Skrývá v sobě pomocí symbolů základní pilíře, na nichž stojí kvalita tvého života, a bude tak sloužit jako pomůcka pro zapamatování lekcí, které postupně dostaneš. Než to dneska rozpustíme, rád bych, abys mi slíbil ještě jednu věc.“
„A to?“
„Poděl se se svými novými objevy s každým, kdo jen trochu projeví zájem. Nejen, že ho tím můžeš velmi obohatit, ale obohatíš tím i sebe – rozpovídáš se, utřídíš si myšlenky a třeba se dozvíš něco zajímavého i z druhé strany. Naslouchej a uvidíš.“
„To vám s potěšením slíbím. Rád hovořím na duchovní témata.“
Najednou slyším cinknutí. Můj mobil ukazuje minutu po půlnoci. Druhá balkónová židle je prázdná. V ten moment je mi vše jasné a chápu, že už nemá smysl se ptát na to, jak se sem dostal. Vstávám, opírám se o zábradlí a vnímám čerstvý vítr, jak hladí mou tvář. V tu ránu se doprostřed tmavé mrazivé noci slyším pronášet: „Dnes bude krásný den. Bude to první den mého nového života.“
Této noci se mi skutečně daří usnout. Probouzím se však zhruba po necelých třech hodinách. Cítím tolik energie, že bych byl radši, kdyby už bylo ráno. Jelikož jsou ale tři hodiny spánku pořád celkem málo, zkouším usnout znovu.
Ubíhá jedna hodina, neděje se nic, stále jen ležím a snažím se. Sem tam sleduji digitální hodiny vedle postele, na kterých
svítí aktuální čas. Ráno přichází čím dál rychleji a mně se vrací
frustrace z mé neschopnosti usnout.
Ubíhá druhá hodina. Venku je stále tma, ale rozhodně menší, než jaká byla, alespoň mně to tak připadá. Ačkoliv je časně ráno, je hezky slyšet, jak se svět pomalu probouzí. První lidé startují svá auta na cestu do práce. Nebo kdo ví? Třeba se vracejí z nočních směn.
Znovu se dívám na čas. Za půl hodiny mi bude zvonit budík. Má vůbec cenu snažit se na tak krátkou chvíli usnout? Zkusím to. Na chvíli vstávám, abych se napil a trochu prošel. Poté znovu ulehám a…
Budík mě probouzí ze spánku v 6:26. I přestože jsem na rozdíl od předchozích nocí alespoň trochu vyspalý, necítím se o mnoho lépe.
Z nějakého důvodu však rozhodně nemám tolik energie jako při dnešním nočním probuzení.
Ve škole mě dnes čeká dlouhý den. Krátce po zahájení první hodiny přichází nepříjemná zpráva. Opět se u nás ve větší míře objevují případy nákazy koronavirem. Některé třídy posílají domů do karantény, kde mají výuku online, jiné jsou odsouzeny k celodennímu sezení v rouškách.
Před několika měsíci jsme tipovali, že by nás mohli zavřít.
Postupem času se nám však vracela důvěra, že koronavirus s námi sice bude dál, ale díky očkování a imunitě po prodělané nemoci snad nebude nutné podobných opatření, a to napříč neustálému růstu počtu pacientů. Najednou je to však zase tady.
Přestože mi roušky nikdy nijak zvlášť nevadily, teď mám pocit, že se v nich nemůžu ani pořádně nadechnout. Naštěstí aspoň o přestávkách na jídlo a pití nám nikdo nemůže zakázat si roušku sundat.
A tak dál a dál proplouvám dnem, dopoledne je za mnou a po obědě jdu jako obvykle trávit čas se spolužáky ke klavíru.
Hrát neumím, ale hezky se poslouchají koncerty druhých. Chvíli se hraje, chvíli povídá.
Po pauze přicházíme do učebny 104 na fyziku, češtinu a základy společenských věd. Dávám se do řeči se spolužákem Honzou, sedícím vedle mě. Vždy jsme rádi hovořili na hluboká témata o životě.
I protentokrát se naše konverzace ubírá tímto směrem a já mám díky svému novému průvodci co vyprávět. Chvílemi povídáme, smějeme se a chvílemi posloucháme referáty a výklady učitelů. Na hodině základů společenských věd jsou tématem psychická onemocnění.
U každé nemoci mi to nedá a musím neustále přemýšlet, zda i já sám neprojevuji některé příznaky daného onemocnění. Nesmysl – jsem jen hypochondr – uklidňuji se.
I poslední hodina je již za mnou, a tak konečně přijíždím domů. Večer dostávám chuť si jít vyzkoušet nějaké taneční kreace, abych svým partnerkám zítra v tanečních nedělal ostudu. Jdu tedy se sluchátky na zahradu a začínám tancovat. Nechávám se zcela pohltit vírem hudby. Vše přestává existovat. Je tu jen melodie a pohyb. Po zhruba hodině usedám na zahradní houpačku. Už dlouho jsem nebyl takto naživu. Zaplavuje mě krásný pocit, cítím obrovský vděk za to, jaký život můžu žít. Se slzami v očích si vychutnávám tuto jedinečnou chvíli.
Vtom se najednou ozve již známý hlas po mé pravici: „Bravo! Skončil jsi dnes své taneční vystoupení?“
„Pro dnešek ano,“ odpovím pln euforie, „dnes nemusím pouštět audioknihu, abyste přišel?“
„Můj příchod není podmíněn audioknihou. Je podmíněn tím, jak moc jsi v danou chvíli vnímavý na nové poznatky,“ pronese můj průvodce tajemně. „Navíc jsem včera slíbil, že tě dnes začnu zasvěcovat do svého učení příběhem, který tě bude celou dobu provázet. Jsi na něj připraven?“
„Nikdy jsem nebyl připravenější!“ zvolám s nadšením.
„Tak se drž, bude to jízda! Uvidíme se brzy,“ řekne učitel s potutelným úsměvem.
Najednou cítím, jak se zvedá vítr. Vysoká túje stojící vedle mě poryvu ztěžka odolává. V tu ránu si uvědomuji, že je něco jinak.
Ano – místo vedle mě je opět prázdné. Pokusím se rychle vstát, avšak najednou se mi zatemní před očima. Skrčím se dolů a položím své dlaně na obličej. Rázem mžitky odezní a já se opět rukama obličeje pustím. Co to? Ucítím, jak můj zrak oslní pronikavé světlo. Den! Postupně si mé oči na světlo zvyknou a já zůstanu s ohromným úžasem zírat, jaké události se záhy stanu svědkem.