2. října, čtvrtek, 19:13 Včera D. nespal d. (doma). „Doma“ už se bohužel říká jeho pracovně. Moc moc moc to bolelo. Napsala jsem mu to. Poslala jsem mu zprávu, že to bolí. Na víc jsem se nezmohla. Navíc jsem dnes opět několik minut myslela na to, jaká by to byla konečná, kdyby tu ženu (dívku) přivedl do jiného stavu. To, že někoho má, je blbé. Avšak kdyby „ten někdo“ byl také oplodněn, tak to už by byl opravdu THE END (pro mě). Věřím vesmíru, že udělá, co uzná za vhodné. Mně nezbývá než si fandit. A teď jdu na jógu. Hlavně nesmím hysterčit. Hysterčení k ničemu nevede. Odcházím na večerní jógu. Až přijdu z jógy, udělám si těstoviny se zeleninovou „omáčkou“. Vařit moc neumím. A teď již musím, mám nejvyšší čas! „Jakmile vaše štěstí způsobuje či udržuje někdo či něco vně vás, zůstáváte nadále v zemi mrtvých.“ (Anthony de Mello – Cesta k lásce) 4. října, sobota, 0:06 ráno, metro Muzeum Teď už konečně vím, že poslední metro z Muzea směr Háje odjíždí v 0:22. To je celkem praktické vědět. Mám v sobě na lačno jedno malé pivo, a tak mohu bez ostychu a rozpaků říci, že miluju D. duši. Je to ta nejčistší duše, s jakou se kdy ta moje setkala. Po praktické stránce stojí život s umělcem za prd, to se ví, nebo já to už vím, ale ta duše D., láska, která z té duše vyzařuje, od té se zatím nedokážu odpoutat. Není to jeho tělo ani jeho písně, na čem lpím, je to jeho duše. V rámci duší nasadil D. vysokou laťku, bojím se (= tedy mám strach), že na tak krásnou duši už nenarazím. To spíš dřív do něčeho narazím a třeba si i něco urazím.
2
4. října, sobota, 17:30, u rodičů Nic se mi nechce. Byla jsem běhat, připravila jsem si otázky na zítřejší natáčení, vyprala a pověsila mamince prádlo, podívala se na Kinobox a jinak spíše lelkuji. A taky sháním někoho, kdo by se mnou šel dnes do kina na německý film Sedmé nebe. Zatím sháním neúspěšně. Radek prý má nějakou schůzku a taky mizernou náladu, takže mi tu moji nechce kazit. Bráchovi se nechce, maminka hlídá Elišku, Milada je v Německu, Jana F. mi zatím neodpověděla a víc lidí jsem nezkoušela. Mohla bych zavolat Mildovi Kořínkovi, ale tomu jsem minulý týden napsala dopis, kde jsem se snažila vysvětlit, proč bychom se nadále neměli tak intenzívně stýkat. Neodepsal mi. Musím uznat, že se mi po něm docela stýská. Ale žít bych s ním, tuším, nedokázala. Nicméně je fajn, když si večer, třeba u sklenky vína nebo šálku čaje, může druh s druhem popovídat. Mně to teď hodně chybí, především, jak mám novou práci, jsem plná dojmů, setkání a zážitků a ráda bych se po večerech někomu svěřila, případně si nechala poradit. D. byl na tohle ideální, dokázal dobře mluvit a vždycky mi tak nějak připadalo, že „má pravdu“. Tak kdo se mnou dneska půjde do toho kina? Jo a Elinka NEMÁ žloutenku. 5. října, po desáté hodině dopolední, metro (zrovna Kačerov) Je to vlastně pech, že jsem si vybrala člověka, chlapa, pána, muže, který tak trochu patří všem. Po D., stačila jsem si za ta léta všimnout, vlastně pořád někdo něco chce. To je „přijď účinkovat sem a jdi se vyfotit tam“, pak mu pochopitelně nezbývá čas na rodinu. Radek jednou dokonce prohlásil, že takoví lidi jako D. by si rodinu vůbec neměli pořizovat! Tím narážel na nedostatek času a obrácený biorytmus, kte3
rý povětšinou umělci vedou. Zrovna ten obrácený biorytmus zasadil našemu vztahu velkou ránu, především po příchodu Elinky na svět. Večer D. nebyl doma a ráno doma sice byl, ale to zase spal, takže jako by doma nebyl. Jednou mě navnadil tím, že bude k Elince ráno vstávat jednou týdně (myslím, že se mělo jednat o úterky), ale nakonec tak učinil maximálně třikrát, tak byl z ranního vstávání vyřízený! Pochopitelně, že jsem byla dožraná. Byla jsem někdy tak unavená, že jsem prostě potřebovala vystřídat, potřebovala jsem spát, ale tahle pomoc nedorazila. Umělci – aspoň ti mladí – jsou pořád v luftu. Proč jsem si vybrala za muže umělce s velkým U? Libor od sousedky Zdenky je každý večer doma (přitom si Zdenka stěžuje, že chodí „až po šesté“). Michal od sousedky Marušky chodí sice možná později, ale jako rodina spolu zase tráví víkendy, vyrážejí na výlety… Velkým konkurentem D. je MilošB., který doma taky moc nepobude (a to mají přitom dvě nemluvňata!!!). Nikdy jsem ale nezažila jeho ženu Klárku, že by si postěžovala. Po všech jeho absencích ho stále oslovuje „miláčku“ a život bez Miloše si nedokáže představit. Tak si říkám, že je buď úplně svatá, nebo úplně mimo, nebo ho jen prostě strašně miluje. Já svatá nejsem ani náhodou. Ale nechci žít sama, fakt že ne, je to smutné. A chci mít děti, fakt že jo, to je naopak veselé. Paní astroložka mi sdělila, že nemám horoskop samotáře. Radek je statečný, že dokáže žít už několik let sám. A teď se navíc definitivně stěhuje na venkov, tedy bude ještě víc sám. V samotě je cosi krásného, zároveň však cosi velice osamělého. 8. října, středa, 22:00, postel v Havanské Měla bych přibrat. Aspoň dvě kila. Jsem opravdu hubeňour. Když jsem se v létě vrátila z Irska, měla jsem přes pětapadesát kilo. Jednak jsem tam oproti pražskému režimu více jedla 4
a pak mi samozřejmě každodenní jízdou na kole přibyla svalová hmota. Dokonce mi trochu narostl i zadek a musím říct, že jsem se necítila vůbec špatně. Akorát že za poslední tři týdny, od té jobové zprávy, jsem opět seschla a mám minimálně o tři kila dole. Chce to sport a chlapa. A těhotenství. Ó, jak ráda bych byla znovu těhotná. Však s kým? Přála bych si tři děti. Těhotné ženy jsou krásné. Mám za to, že jsem ve věku, kdy bych měla být spíš těhotná, než běhat po kinech a natáčet rozhovory, ale zaplať pánbůh za to. D. je v Hradci a dodělává atlas vážek. Pořád pracuje. Pořád se na něj někdo lepí a něco po něm chce. Já jsem jedna z nich. Například bych chtěla, aby byl D. občas doma, něco uvařil, něco vyprávěl a udělal mi masáž. D. umí skvělé masáže. Už mám sice vyčištěné zuby, ale piju pivo (černého Kozla). Dnes jsem také byla poprvé v životě na kosmetice. Absolvovala jsem hloubkové čištění pleti, trhání chloupků a obočí, masáž obličeje a pleťovou masku. Byla mi zima, protože mám zespoda prošoupané boty, z toho mi vlhnou ponožky a z toho zas stydnou nohy. Musím si na zimu koupit nové boty. Bot jsem vždycky měla málo. Bot i ponožek. Nejvíc jsem se v rámci kosmetiky těšila na masáž, která ale ve výsledku nebyla moc příjemná, protože slečna nebo paní měla studené konečky prstů, a navíc jí z nich byl cítit česnek. Bolestivé bylo vytrhávání „knírku“ (ačkoli žádný nemám). Očekávala jsem ve všech směrech větší slast. Ale pro pleť byla procedura dobrá, to vidím i cítím na dotek. Odpoledne jsem se setkala s Haničkou Brajanoski na dětském hřišti. Přinesla mi čokoládu a sdělila mi, že „jsem prý strašně hubená“. Taky mi představila svého partnera Dana. S Milošem Kořínkem se nevidím ani neslyším. Ani na něj v těchto dnech tolik nemyslím. 5
Na Elišku nemám kvůli práci tolik času. Zdá se však, že jí to nevadí. Ve školce je happy a doma se zabaví sama. Je ale pravda, že když přijde na návštěvu její kamarádka Jůlinka, Eliška je hodně šťastná. Já už méně, protože děvčata kramaří. Tahají oblečení ze šuplíků a pak se jim ho nechce uklízet. Dnes Eliška rozházela po pokoji 500 malých puzzlíků. Dost se mě to dotklo. Nikdy předtím ji něco takového nenapadlo udělat. Za necelý měsíc se stěhujeme. Já a dcera. Čechova 33, Praha 7 – Letná. Třicet tři je moje i D. životní číslo. Přinese nám nový byt štěstí? Chci vůbec, aby mi přinesl štěstí? Neměla bych o všem tolik přemýšlet, přemýšlení lásku nevymyslí. Dobrou noc, jdu si ještě číst. Taky si naliju ještě trošku piva. A dám Elinku vyčůrat. Sebe taky. A teď již opravdu dobrou noc. tramvaj, odpoledne, šestadvacítka
Jsem hodně roztržitá. Zapomínám klíče, cédéčka, peníze… Teď zrovna jsem zjistila, že mám v tašce Eliščinu čepičku, kterou jsem měla nechat spolu s dalšími věcmi ve školkové skříňce. Musela jít, chudáček, na vycházku bez čepice. Naštěstí není až taková zima, vlastně je teplo, na listopad určitě. Při práci jsem se potkala s režisérem Honzou Hřebejkem. Moc se neznáme, tak nějak trochu se známe, i když on možná ani neví, jak se jmenuju. Kdysi jsem s ním dělala rozhovor pro jeden televizní magazín, pak mě měl spojenou s D. a teď mě má spojenou s nevím čím. Každopádně jsem se informovala na jeho vinárnu Bokovku, kam bych se šla ráda podívat, tak už aspoň vím, kde je. Asi tam vezmu Miladu. Milada má ráda dobré víno a tam prý jsou dobrá vína.
6
Teď jedu do knihovny na Břevnov, mám tam objednané nějaké knížky, opět se spirituální tematikou, ty mě uklidňují. Nos mám ucpaný. Už si skoro nepamatuji, jaké to je volně dýchat. Zapomněla jsem v práci perník v krabičce – moji svačinu. Vždyť povídám, že jsem roztěkaná! 6. listopadu, 19:09, kuchyň v Havanské, čtvrté patro Napadá mě, že život by měl brát člověk vážně. Nemyslím vážně se tvářit, ale brát život vážně – opravdově. Opravdově mýt nádobí, opravdově myslet, opravdově uklízet, opravdově nazouvat dítěti bačkůrky, opravdově psát deník… Prostě vše dělat opravdově – s pravdivým zaujetím pro danou věc. A taky mě dnes napadlo, že vše by se mělo prožít. Každý okamžik, každá bolest, každá radost. Protože když se něco prožije napůl, budeme se k té druhé půlce neustále vracet. A když se půlky hromadí, nakonec je z nich obrovská koule, se kterou bude člověk bojovat na smrtelném lůžku a nezbude mu než si tu kouli vzít na svět boží, a to podle mě není dobrý nápad. Neprožiju-li si tento smutek, který mě bolí, bude se mi neustále vracet. Není tedy dobré od smutku utíkat, pak totiž smutek dožene nás. Není dobré smutek potlačovat, pak totiž smutek zatlačí nás. A není dobré si ze smutku utahovat, pak totiž smutek utáhne nás. A to nechci. 8. listopadu, 1:47, gauč, Havanská Však proč bych měla čekat s večeří na muže, když mám tolik nápadů? Většina věcí jsou iluze. „D.“ je dokonalá iluze. A já? Já jsem jedna z nejdokonalejších hus, které běhají po světě. Jsem dokonce ještě větší husa, než si myslím. Jsem husa na n-tou. 7
Nezasloužím si D. Avšak pozor, D. si nezaslouží mě. Potřebuji přibrat a zase se s někým pomilovat. S kostrou se miluje ráda jen smrt. A na to bacha! 9:07, 10. listopadu, mléčný bar dole v Holešovicích V noci jsem si vzala Neurol. Probudila jsem se v půl druhé a cítila velkou tíseň. Tíseň a nic než tíseň. Tu cítím i teď, i když je mi lépe mezi lidmi a jsem ráda, že je opět pondělí a mně začínají větší pracovní povinnosti. Za chvíli jóga. Pak úprkem do VAC, kde potřebuji zpracovat reportáž z Famufestu, pak domů, sprcha, natáčky a směr Kampa, kde má Erik Tabery křest knížky Hledá se prezident. Jdu tam s mamkou. Eliška bude s tátou. Ráda bych na křest vzala D. s sebou, ale to nějak není možné! Vskutku jsem některé věci nesmírně zvorala. Proč jsem odehnala nejlepšího chlapa, jaký pro mě byl stvořen? Ale vždyť už jsem to přece říkala, protože jsem husa! A goose. A teď jógovat. Vůbec se mi nechce. Dneska se Elinka ve školce poprvé fotí. Chtěla sukýnku a sponky. Má tedy sukýnku a sponky. Nemá však rodinu. 10. listopadu, 14:54, tramvaj, šestadvacítka Zpracovala jsem nejdůležitější část reportáže z Famufestu, zbytek mohu dodělat doma, na to již nepotřebuji prohlížečku (mašinu s kódy). Musím říct, že se nepatrně zlepšuji. Zpracování reportáže už mi netrvá hodiny, ale třeba jen hodinu. Už se tolik nebojím zandat kazetu do prohlížečky, už se tolik nebojím přetáčet kazetu tam a zase zpátky. 8
A teď mířím domů. Na hlavu natáčky, na tváře růž a hurá na Kampu mezi lid. Včera jsem si koupila nápoj na tloustnutí. V kombinaci se cvičením bych díky němu měla nabrat svalovou hmotu a cítit se silnější. Toužila jsem po vanilkové příchuti, ale nakonec jsem se musela spokojit s příchutí čokoládovou. Včera před spaním jsem si dala první dávku, dnes ráno druhou. Ideálně bych k tomu měla začít chodit do posilovny nebo aspoň doma klikovat (dělat kliky) anebo chodit plavat. O plavání se pokusím určitě, plavání mě totiž baví. Nevýhoda šestadvacítky je ta, že je na trase bezdomovců (Hlavní nádraží a jeho okolí), tedy jsou v ní často bezdomovci cítit, jako třeba teď. Je to opravdu nepříjemný zápach, všichni ho známe. Letenské náměstí, vystupuji. … Jinak dnes jsou to přesně dva měsíce, kdy jsem se dozvěděla, že D. má novou známost. Za ty dva měsíce jsem velice sešla. Pohubla. I když teď zrovna mi to sluší, mám natočené vlasy, pěkný outfit a řekla bych, že i ty dvě dávky proteinu udělaly své, jako bych měla více síly v nohou. A teď hurá na křest! 13. listopadu, čtvrtek, po v Havanské
dvaadvacáté hodině, postel
Už jsem opět nastydlá. Nebo na něco alergická (na život?). Kýchám a slzí mi oči. Dala jsem už pryč péřovou peřinu, duchnu, abych zjistila, jestli náhodou nejsem alergická na peří. Též mě napadl prach (vesmírný), toho je tady požehnaně, už totiž ve stávajícím bytě skoro neuklízím. Anebo jsem „jenom“ nastydlá. Boty už mám sice nové, bez díry v podrážce, ale ještě potřebuji investovat do kabátu.
9
Z pondělí na úterý se ve mně něco zlomilo. Na křtu knihy Erika Taberyho Hledá se prezident jsem vypila skoro celou lahev červeného vína, odcházela jsem tedy opilá. D. ve své noře nesvítil, ale přesto jsem na něj zaťukala (to bych střízlivá neudělala). D. otevřel, hned si dal venku cigáro a já začala klevetit. Bohužel si moc nepamatuji, co jsem říkala (možná by to věděl někdo ze sousedů), ale nevyčítala jsem, mám pocit, že jsem hořekovala nad situací jako takovou, jak je to celé smutné, jak s Eliškou postrádáme mužský element (jeho). Darovala jsem mu knížku Hledá se prezident (i s podpisem autora) a pak jsem chtěla dovnitř, do nory, protože mi byla zima. D. se zatvářil nelibě, myslím, že i zasyčel nebo tak něco, a prohlásil cosi o vydírání. Vlastně si vybavuji, že řekl: „Vy mě vydíráte.“ (Kdo je VY?) A protože jsem byla opilá, po této poznámce jsem se urazila, otočila se na neexistujícím podpatku a odkráčela směrem „domů“. D. za mnou ještě stačil zavolat: „No vidíš, jaká jsi!“ Den na to jsem D. potkala v tramvaji, v šestadvacítce (jak jinak), výjimečně jsem nepsala, výjimečně jsem koukala z okna na ubíhající město. D. nastoupil u Palladia. Rozbušilo se mi srdce. Téměř mlčky jsme jeli dvě zastávky. Oba jsme pak vystoupili na zastávce Kamenická. On šel do železářství, já pro Elišku do školky. I přes to bušení srdce se ale něco zlomilo. Jen ještě nedokážu popsat co. Zavírají se mi oči. Jen chci ještě dodat, že jsem dnes viděla výtečný dokument Česká republika režiséra Pavla Abraháma. Moc moc moc pěkné. Divím se, že nevyhrál Jihlavu.
10
12:18, tramvaj č. 5 (šestadvacítka mi ujela) Jedu vyzvednout Elinku ze školky a jedu pozdě. Dneska jde „po o“, protože ráno plakala, že se jí do školky nechce, krokodýlí slzy kanuly, tak jsem jí slíbila, že ji po obědě vyzvednu a budeme spolu. To ji utěšilo. Do školky chodí jinak ráda, toto bylo první výrazné vzepření, které předvedla. Půjdeme spolu do nového bytu, kde se má dnes instalovat UPC. Nakonec jsem vyměkla a budeme mít i televizi. Z několika důvodů jsem vyměkla. Eliška se přeci jenom občas dívá na DVD, a takhle, když nemáme telku, se kouká na mém počítači, což je nepraktické a nepohodlné. Přála bych si také, aby sledovala večerníčky a třeba Kouzelnou školku nebo Studio kamarád, prostě nějaký dětský program. A já chci začít pravidelně sledovat zprávy, abych měla přehled. 9. února, pondělí, den po mých třiatřicátých narozeninách, gauč v Ovenecké, páté patro bez výtahu Jsme přestěhované. Přestěhovaly jsme se. Já a Elda. Stěhovaly jsme se minulý týden, v době, kdy jsme měly obě chřipku a horečku. Sáhla jsem si na dno. Sama bych se nepřestěhovala, byla jsem totálně nepřipravená, a do toho ta nemoc… Pomáhal nový D. a kamarádka Jana. Starý D. pomáhal tak, že hlídal horečnatou Elišku. Pohádali jsme se. Měla jsem za to, že se mohl do stěhování zapojit, pomoct, něco rozbalit, přibalit, odendat, sundat… Nezapojil se. Zpětně jsem ráda a najednou mi přijde logické, že nepomáhal. Měl koneckonců co dělat, aby si odstěhoval těch pár svých věcí, například velkou knihovnu s hromadou knih. Teď piju víno v novém bytě a čekám, až přijde nový D. Přijde a bude tady spát. Ze včerejška na dnešek tady taky spal. Ráno brzy vstával, protože šel plavat, a krásně mě probudil. 11
Jak? Hlazením. Takovým jemným šimravým krásným hlazením. Bude to dělat často? Každé ráno? Jestli ano, asi se zamiluju. Nový D. chce vztah. Povídal mi to. Už prý nemá čas na nějaké hrátky. Chce dobrou práci, dobrý byt a dobré děti. Líbím se mu. Připadám mu zvláštní a nevyzpytatelná, což ho vzrušuje, ta jinakost. Mě on taky vzrušuje. Nemůžu si pomoct, ale fakt dobře šuká. A tak šukáme o sto šest, většinou několikrát denně, včera asi třikrát, dnes určitě taky budeme souložit. Chci to? Jasně, jen do mě. Byt je sympatický. Každý den se snažím něco udělat. Nebo se snažím zařídit, aby tady někdo něco udělal. Tak například včera nový D. smontoval větší část šatní skříně, kterou jsem zakoupila v Ikee (kterou jsme zakoupili v Ikee, byl tam se mnou, dokonce mi ji pomáhal vybírat). Dnes jsem nandala CD do poličky na CD. Zítra přivezou pračku. Taky přijde Milda Kořínek a náš společný kámoš Honza, pomůžou mi dodělat šatní skříň a smontovat knihovnu (též z Ikey). Prostě každý den se snažím. A teď musím jít, zvoní na mě nový D. Připravila jsem mu ovocný salát. Budeme si povídat a po povídání se budeme mazlit. Znám scénář dopředu. Není to škoda? 11. února, tramvaj, šestadvacítka, na cestě do práce, opět jedu s beznohým (v šestadvacítce je hodně beznohých) Myslím, že mi bylo do vínku dáno být věčně nespokojená s tím, co zrovna mám. Ať mám, co mám, vždycky budu chtít zrovna něco jiného. A to je dost frustrující, jestli to tak opravdu je. Tak budu vlastně celý život nespokojená. A zde mám dvě možnosti. Buď to přijmu, řeknu si jednou provždy: ano, je to tak, jsem taková, toto JE moje přirozenost, anebo se můžu pokusit některé věci změnit. Mohu zapracovat na těkavos-
12
ti a přelétavosti, které mě celoživotně provázejí, a nespokojit se s tím (protože být těkavá, to pro život není žádný med). A vzhledem k tomu, že můj těkavý způsob existence se v některých oblastech (trvalý vztah například) neosvědčil, mohla bych konečně vyzkoušet tu druhou možnost, možnost setrvání, trvání. Na druhou stranu tuším, že Vodnářka s ascendentem ve Střelci a Marsem v Blíženích (já) si o celoživotním partnerském vztahu může nechat spíš jen vyprávět. Snad ta luna v Býku by mě mohla zachránit. Toužím po trvání, toužím po volnosti. Jsem trvale v opozici sama se sebou. A to je vyčerpávající. Zemřu vyčerpaná a opotřebovaná. Jak jinak. 12. února, čtvrtek, mléčný bar dole v Holešovicích Právě jsem zpracovala reportáž z nominačního večera Českých lvů. Šlo mi to celkem pěkně, myslím, že se začíná projevovat těch pár měsíců praxe, kterými jsem si od září prošla. Už se reportáže tolik nebojím, začínám si s tím víc hrát, což je dobré znamení, protože pohrávám-li si s reportáží, je naděje, že reportáž bude ve výsledku hravá, a tedy zábavná a milá a že ji divák dokouká do konce. Je čtvrt na jedenáct. V jedenáct musím být zpátky doma, dorazí Honza s Milošem – finálně smontovat šatní skříň z Ikey. Část složil nový D., zbytek dodělávají mí přátelé. Je fajn mít přátele, jsou dobří například v době, kdy se z ženy stane svobodná matka, která sama nedokáže smontovat vysokou skříň. Nový D. je v Curychu, až do zítřka. Ta jeho poslední návštěva nedopadla úplně dobře, dost mě naštval. Přišel ke mně domů, ale přivedl i své dva známé. A to se přece nedělá, neříct mi, že si někoho přivede. Návštěva se nezdržela dlouho, patrně mě chtěl nový D. jenom představit, pochlubit se mnou
13
(je-li to možné), ale já jsem tím byla konsternovaná. Sama si na nový byt teprve zvykám, neznám ho, je pro mě zatím cizí (byt) a on mi do něj bez ohlášení přivede cizí lidi! Navíc jsme pak asi hlučně hovořili, protože se vzbudila Eliška, a to mě úplně dožralo. Večer jsem novému D. nedala. Neměla jsem chuť. A mohl si za to sám, nemá mi domů vodit cizí lidi. Fakt mě to naštvalo a hodlám mu to říct, že tohle si dovolit nemůže. Navíc se ke mně před nimi choval dost majetnicky, že mě třeba zezadu objal a přejížděl mi rukama po břiše. A mně – volnomyšlenkářce a svobodomilkyni – to bylo nesmírně protivné. Navíc jsem zjistila, že mi není příjemné, že se po tom bytě pohybuje. Tam patřím já a Eli, případně návštěva, kterou si pozvu, nejlépe dámská, chlap (kromě původního D.) tam nemá co dělat. Na to jsem přišla. Budiž mi ten večer s nečekanou návštěvou tedy lekcí. Přišla jsem na to, že tam vlastně nikoho nechci, že je to hnízdo mámy a dcery = mě a Elinky. Celá ta akce způsobila mé silné ochladnutí vůči novému D., taky jsem mu napsala, že je na mě moc rychlej a netrpělivej. Chci s ním šukat, zatím nic víc. Žádné výlety, žádné návštěvy, žádné představování přátelům, nedej bože rodinným příslušníkům. Pochopí to? On chce vztah, chce rodinu, možná mu šukání nebude stačit. Uvidíme. Avšak znervózňuje mě, že mi nevadí, že je v Curychu. Na druhou stranu, kdyby teď vešel do dveří, myslím, že bychom udělali vše pro to, abychom co nejrychleji našli vhodné místo na sex. Je tam. Je tam ten sexuální drive mezi námi. A to se mi líbí. Jinak včera u nás byla Milada. Hezky jsme si popovídaly a ani jsme toho výjimečně moc nevypily, za celý večer láhev červeného, a to je na nás opravdu málo. Milada mi na návštěvě nevadí, naopak, takové návštěvy chci praktikovat častěji, i Elišce to dělá dobře, má ráda společnost, líbí se jí, když může ukazovat svoje hračky a knížky. Miladina návštěva však skýtá jednu nemalou nepříjemnost, a to: Milada je silný kuřák. 14
Dovolila jsem jí kouřit v kuchyni, ale ráno jsem myslela, že padnu. Kouří balené cigarety a v kuchyni byl hrozný smrad, úplně zle se mi dělalo, když jsem připravovala ranní čaj. Takže tohle budu muset nějak vyřešit. Nechci mít v bytě nakouřeno. Jenže když kuřáci nekouří, jsou hrozně nervózní a nic s nimi není. Teď budu muset koupit vonné tyčinky a prokouřit kuchyň pro změnu jimi. Pro mě však je sebesmradlavější tyčinka furt lepší než cigaretový zápach. Tato část byla nepříjemná. Jinak příjemné. Milada seděla na karimatce v kuchyni (stále nemáme jídelní stůl a židle), jedla slaný závin, který jsem připravila, pila víno a kouřila cigarety. Bylo v tom cosi studentského a velice milého. Cítila jsem začátek. Opravdu začínám. Teď opravdu začínám žít život svobodné matky. Zebou mě nohy. Mám pocit, že všude na světě táhne. A taky mám chuť na sex. Poslední dobou furt. Dokonce mám „zvrhlé“ touhy, chtěla bych vyzkoušet skupinový sex. Nový D. by samozřejmě nemohl chybět. Ale kdo dál? O jednom klukovi bych věděla, ale ten by se asi nechtěl připojit k dalšímu chlapovi. Holku by si musel sehnat nový D. nebo ten druhý chlap ze skupiny. Nesměl by chybět alkohol, aby se člověk vůbec k něčemu odvážil, ale fakt se mi ta představa zamlouvá, jsem nějaká nadržená. Líbí se mi to. Sex je fajn. 16. února, pondělí, 10:30, na trase šestadvacítky Za chvíli však přestupuji na sedmnáctku, jedu do Evaldu na projekci dokumentu Babička. Jedu trochu pozdě, budu to mít jen tak tak. … Už v sedmnáctce. Asi to stihnu, byť si zřejmě nestihnu koupit žvýkačky pro vonný dech. Na projekci jdu s Miladou, pozvala jsem ji, toužila podívat se na nějakou tiskovou konferenci.
15
Večer se chystám do Světozoru na premiéru dokumentu Krátká dlouhá cesta režiséra Martina Hanzlíčka a zítra dopoledne zhlédnu opět dokument Vítejte v KLDR režisérky Lindy Jablonské. K dokumentům tíhnu jak moucha k hovnu. Fuj, to je sprosté a nechutné, ale přijde mi to hodně výstižné. Zítra se vrací D. z Thajska. Potřebuji se s ním dohodnout, jak budeme spolupečovat o Elišku, a také na penězích se musíme dohodnout. Nový byt je se vším všudy napsaný na mě, už jsem zaplatila i první nájem, ovšem se svými 16 tisíci měsíčně mohu těžko táhnout byt a dceru. A sebe. Vystupuji. 27. května, středa, 7:49, kuchyně v Ovenecké V noci pršelo a byla bouřka. To miluju. Rozhovor s Karlem Rodenem jsem nakonec nedělala (uf ). Ve výsledku se jednalo pouze o tiskovou projekci, nikoli konferenci, na které bychom mohli něco natočit. Údajně to bylo napsáno v tiskové zprávě, které mi chodí do mailu, ale ty nečtu, rozhodně ne do konce. Takže se halt dnes vypravíme na premiéru do Slovanského domu. Film byl otřesný a nic než otřesný. V druhé půlce mi tekly slzy, ovšem smíchy, tak komicky některé scény nebo výroky působily. Zákulisím se neslo, že se původně mělo jednat o několikadílný seriál pro Novu, ale nakonec z těch dílů slepili jeden film, který naprosto nefungoval. Snad se dnes večer dozvím víc. A teď jdu dělat snídani. Eli si poručila rohlík nakrájený na kolečka, ty pak namazaná máslem. Takové rohlíkové rybičky, vojáky, ovečky…, jak kdo chce.
16
30. května, u Hamru
sobota,
13:20, Český Krumlov,
penzion
Jsme na výletě. Rodiče mě zase jednou vytáhli mezi jejich sportovní partu. Je tu asi 15 lidí, dost z nich si mě pamatuje jako malou holku. Prší a mně se stýská po novém D. Nejraději bych to tady zabalila a vyjela mu v ústrety. Chci být s ním, pít horké kakao a v posteli hrát scrabble. Chci se milovat a hladit po tělech. Místo toho jezdím v dešti na kole anebo se večer koukám, jak ostatní hrají tenis. Všichni lidé tady totiž hrají tenis (že by nějaká nemoc?). Za chvíli ale vyrážíme na procházku do Českého Krumlova, do centra, na to se těším, v centru Krumlova jsem ještě nebyla. A možná vezmu Eli do muzea hraček, které tu prý je. A zítra odpoledne vezu Eli na Šumavu, kde zůstane u babičky až do pátku. D. se k ní připojí ve středu. Čekají mě báječné volné večery. Připadnou na mé plodné dny. A já mám chuť plodit. 1. června 09, pondělí, 11:07, tramvaj, šestadvacítka Dostala jsem košem. Včera večer jsem chtěla oplodnit, ale nový D. to zamítl. Prý je ještě brzy. Málo se známe a neví se, jak ho případně přijme Eliška. Tak jsem dělala tak trochu uraženou, že jako souložit ano a potomky ne, načež mi bylo řečeno, že někdo v tom vztahu zodpovědný být musí a že mám prý počkat. Byť jsem z toho vskutku byla nepatrně rozladěná, alespoň na oko, jeho reakce mě vlastně nadchla a připsal si tím u mě několik bodů. Paradoxně, kdyby do toho včera šel, nejdu do toho já. Jsem ho prostě testovala, kluka jednoho pihatého. A testem prošel. Moc ho chci. Něco se nedávno zlomilo. Mám najednou pocit, že on je ten pravý. Najednou jako bych to věděla. Ještě 17
u nikoho se mi tak přirozeně neusínalo jako u něj. A ještě u nikoho se mi tak přirozeně neprobouzelo jako u něj. Ještě žádné tělo nezapadlo do mého jako jeho a ještě nikdy jsem nezapadala do někoho tak přirozeně jako do něho. On je první, kterého vidím i dál v mém životě. Vidím nás oba na zahradě, děti odrostlé, již z domu a my rozmlouváme nad napadenou třešní. Řešíme, proč je napadená a jak ji zachránit. On bude mít delší trenýrky s jemným vzorem a bude menší než já, já budu štíhlá a pyšná. Pyšná na svého krásného muže. Nový D. totiž krásný je. Mně se líbí. A voní. Hlavně v podpaží. Z toho se mi pokaždé tak trochu zamotá hlava. … 16:05, ten Smíchově
samý den,
Café Nescafé,
bar v Tescu na
Právě jsem viděla Kámoše k pohledání (I Love You, Man), vcelku povedenou novou americkou komedii. Teď si dávám ledovou kávu a jahodový řez a čekám, až bude 16:30, kdy mám rande s novým D. Těším se na něj. Půjdeme na procházku. Z Anděla přes Malvazinky až do Ovenecké. Tam si uděláme něco k večeři a koukneme se na film, který jsem minulý týden koupila. Nevybavuji si teď název, ale snímek získal důležitá ocenění a dle popisu mi byl sympatický. Až do pátečního večera si mohu žít krásný svobodný život. Mohu randit o sto šest. Je 16:17, už jen třináct minut. 2. 6. 2009, 16:45, kuchyně Ovenecká Dan mi nedal. Nejsou tady kondomy a bez kondomu nechce. A tak jedeme na výlet. Na zříceninu Jinčov. Kdesi na Kři18
voklátsku. Radši bych souložila, než jezdila na zříceniny, ale co se dá dělat. Let´s go na zříceninu. 6. června 2009. 7:44, kuchyně v Ovenecké Mám migrénu. Již od včerejšího rána. Troufám si tvrdit, že to souvisí s počasím. Již týden je zima, fouká studený vítr a je pod mrakem a od pondělí, tedy od pozítří, zase mají nastoupit horka. Všimla jsem si, že mi tyto výkyvy moc nesvědčí a dost často je odnáším právě bolestmi hlavy a celkovou otupělostí. Ale jsou důležitější věci než moje migréna, například Eliščina opětovná přítomnost nebo dnešní volby do Evropského parlamentu. Byly už i včera, ale volím až dnes. Dnes k nám také přijde řemeslník Richard. Už tady byl před třemi týdny, montoval garnýže, dnes přijde na řadu zavěšení lustrů a pověšení: obrazů, kamene, dvou nástěnných map, zrcadla, poličky… Dalo by se říci drobností, které ovšem sama nezvládnu. Takže přijde Richard a s ním zvuk vrtačky – spolu s dětským pištěním na migrénu ideální! Jdu volit. 7. června, neděle, 9:54, kuchyně, Ovenecká Že by mi slečna Eliška začala přerůstat přes hlavu? Může být. Fňuká, rozkazuje, odmlouvá…, dělá hodně těch věcí, které dospěláky rozčilují. Před chvílí dostala na zadek, už toho bylo (z mého pohledu) dost. Teď se kouká na Reksíka opravářem a je klid. Včera večer přišel nový D. a všiml si prý za relativně krátkou dobu dvou momentů, kdy dítě (mé) jevilo známky rozmazlenosti. Nezeptala jsem se, které momenty to byly, ale 19
nepřekvapilo mě, že to řekl, protože cítím, že Eli začíná mít náběh k rozmazlenosti. Každý okolo ní skáče, jako kdyby…, jako kdyby…, nevím, je prostě „obletovaná“. A já to někdy nezvládám. Svobodné matky to mají složité, protože v tom praktickém každodenním životě dostanou roli dva v jednom. Chce se po nich, aby byly šampon i kondicionér zároveň. Je vyčerpávající vybalancovat mateřskou lásku s otcovskou autoritou. Včera nový D. podotkl (poté, co pozoroval, jak náročné může být „pouhé“ ukládání dítka do postele), že: „Je vlastně sprostý nechat v tom tu ženskou samotnou.“ Doma má být mužská i ženská energie. Zdravé podhoubí pro optimální růst.
20