1
Jednička Seděla na velké terase, ze všech stran obklopená modrými odstíny. Vlnky si hrály na hladině, už trochu větší než ráno, a zanechávaly po sobě bílý pěnový vroubek. Hory se nad mořem tyčily do oblak, lehce zahalené do mlhavého závoje. Přestože seděla v tak nádherné krajině, cítila se ztracená. Kam vlastně patří? Co je zač? Žije tak, jak si představovala? Je její duše spokojená, nebo si to jen namlouvá? Prohrábla si ofinu. Bylo jí dvaačtyřicet a už minimálně pár let si myslela, že ví, kam kráčí. Že přece ví, kam patří a co ji baví. Jenže pak přijde pár životních karambolů a podivných situací a člověk se znovu ocitne na startovní čáře. Cítí se takhle všichni? Má smysl začínat stále znovu? Nebo je to jen její specialita? A je to vlastně prohra? Nebo jen pocit? Intuice? „No dokonce,“ ironicky se pokárala. Třeba je vše dané a my kormidlujeme ve vymezeném prostoru. Výsledek už za nás někdo vytvořil a my jen skládáme puzzle do obrázku. Z přemítání ji vytrhl zvonek. Napila se bublinkové vody s limetkou, zvedla se a v zeleno-růžových květovaných plavkách vyšla ke dveřím. Byla pěkně opálená, střední postavy, nosila kratší mikádo. Zvonila paní domácí. Přinesla vyprané tyrkysové osušky a povlečení. „Krásně voní,“ pomyslela si. I díky těmto detailům se tu cítila jako doma. 2
Vzala si žitný knäckebrot se sýrem a posadila se zpět ke knize, která na ni trpělivě čekala už dobré tři měsíce. Jenže stránky jí klouzaly před očima jako neviditelné. Myšlenky se v hlavě točily jako na kolotoči. Kniha sloužila pouze jako kulisa, která nedokázala odvést její pozornost. Může být člověk po čtyřicítce ztracený? Kdysi jí tenhle věk připadal skoro důchodový. Představovala si šatník plný béžových svetrů, ortopedické sandály a věčný pocit, že „to nejlepší“ už má dávno za sebou. Třicítka jí připadala jako hranice, kdy skončíte za zenitem. Co dál? Už jen svíčková a křížovky po večerech? A dnes? Musí se tomu smát. Ve čtyřiceti má pocit, že všechno začíná. Takový obrat! Jako by se život sám rozhodl, že konečně povolí ruční brzdu. Vždyť už bychom měli mít přece směr, zkušenosti a nadhled! „Jo, hahaha,“ brumlala si pro sebe. Nebo je to právě to období, kdy se konečně můžeme nadechnout sami za sebe? Nemění se jen tělo, vzhled, hormony a rytmus života, ale i pocity. Začínají ožívat staré vzpomínky. Nikdy to nechápala... Až teď. Je to tady! Protočila oči vzhůru. Dříve jí vzpomínky připadaly dětinské, skoro až prehistorické, ale najednou mají úplně jiný rozměr. Možná je to nostalgie. Nádech starých časů. Větší pochopení pro naše blízké, kteří jsou o pár dekád starší. Čtyřicet dva podle duchovních učení znamená přesně polovinu života. Souzníme s mladou i starší generací. Jsme mezi nimi jako v obloženém sendviči. Je to období, kdy chápeme obě strany. Zatímco nad tím přemýšlela, zelené jehličky borovic se kývaly v mořském větru. „Je tu fakt krásně.“ Moře jí chybělo. Milovala jeho vůni, barvu, vzduch i energii. Dnes si naordinovala den odpočinku. Bolela ji levá noha. Při větší námaze se bolest vracela. „Jo, holka, už nejsi nejmladší,“ ozval se vnitřní hlas. Zadívala se na bílého racka, jak klouže modrou oblohou a pod ním bílý člun rozráží vlny. Páni, to musí být zážitek. Cítit vítr ve vlasech… a ty výhledy... Dokázala si takovou jízdu do detailu představit, přestože na lodi nikdy pořádně nebyla. Čas od času se jí v hlavě míhaly výjevy, které ji neustále táhly do maličkého San Marina. Měla pocit, že by tam měla vyrazit. Jako by tam patřila. Vypadala trochu jako Italka a nikomu z rodiny se nepodobala. Volání duše? Existuje? A přichází až po čtyřicítce? 3
A co Ty? Míváš podobné pocity? Ve kterém období to bylo nejsilnější? Vnímáš se jinak než před deseti lety? V čem? ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------4
Dvojka Ve středu zašla na pláž. Do Chorvatska odjela na poslední chvíli. S manželem se diagnostikovali už jen jako „kamarádi“. Před rokem se domluvili na odluce. Děti odrůstaly a obě odjely za svými prázdninovými projekty. Dcera do vysněné Paříže na letní taneční akademii a syn se odvážil poprvé do Ameriky na letní brigádu jako plavčík. S manželem se snažili, aby v dětech podporovali to, co je baví. A co si budeme povídat, léto je pro mladé ideální čas vyrazit za novými zážitky. Jo, být „světem protřelý“ je důležitá životní zkušenost. Vždycky se těšila, až je na konci prázdnin uvidí. Vracejí se jiní lidé. Silnější, jistější a sebevědomější. To jsou krásné okamžiky. Jsou pro ni jako kompas, co ukazuje, že je vychovali dobře. Na pláži si vyhlídla kousek bílého hladkého kamene, který navazoval na členitý útes. Vyndala z proužkované tašky modrý ručník, černé plavecké brýle a růžovou sportovní elastickou čelenku do vlasů. Milovala šátky, a nosila je často. Připomínaly jí jižní krajinu, teplé počasí a svobodu pohybu. Nosila je do práce, do města, k šatům, kraťasům i kalhotám. Nijak zvlášť se o ně nestarala, jen je občas přeprala ve vlažné vodě. Měla kostičkový Burberry, růžovo-zelený květinový, modrý nebo šedo-fialovo oranžový. Vázala je do vlasů. Spíše volněji, aby ji netáhly, a vedle levého ucha zavázala mašli. Někdy byla mašle větší a kraj šátku se volně dotýkal ramene. U kratších vlasů to vnímala tak, že zdůrazňují ženskost, styl a podtrhují outfit. 5