Issuu

Jana Nováková

Ilustrace �aneta Bitnerová

Tuto knížku věnuji berounským prvňáčkům a z celého srdce děkuji městu Beroun, že umožnilo její vydání a pomohlo mi tak ke splnění mého snu.

Obsah První kapitola Jak to všechno začalo. Nejchytřejší sova na světě. Seznam žáků . . . . . . 11 Druhá kapitola Moudravka tvoří pozvánky. Rychle na poštu. Konec prázdnin . . . . . . . . 15 Třetí kapitola První den nanečisto. Nečekaní žáci. Žákyně starší než učitelka . . . . . . . . 17 Čtvrtá kapitola Škola konečně začíná. Papoušek v rozpacích. Lákadla paní učitelky . . 22 Pátá kapitola Z hroudy na hrádek. Nový a pěkně drzý přírůstek. Plačící žákyně . . . . . 27 Šestá kapitola Ten umí to a ten zas tohle. Televize je zábavnější než škola? Dlouhonosan zase provokuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Sedmá kapitola Školní novinka. Příliš malá lavice. Nečekaná návštěva . . . . . . . . . . . . . . . 34 Osmá kapitola Odpočinkový den. Šnekovo neobvyklé přání. Zvláštní výkres . . . . . . . . . 38

Devátá kapitola Spící žák. Psí fotbal. Medaile z buřtů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Desátá kapitola Moudravčina hra. Zelí a lev. Řízek dělá problém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 Jedenáctá kapitola Ve škole se krade. Zloděj odhalen. Tajemné zvuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Dvanáctá kapitola Běžecký závod. Papoušek a kotrmelec. Umí žížala létat? . . . . . . . . . . . . . 55 Třináctá kapitola Konec prvního měsíce. Sladké odměny. Na viděnou v říjnu. . . . . . . . . . . 58

První kapitola Jak to všechno začalo. Nejchytřejší sova na světě. Seznam žáků Vzdělané sově Moudravce Přechytralé zazvonil budík přesně v sedm hodin. Protřela si svá modrá moudrá kukadla, uhladila křidélka a učesala peříčka. Nebyla to obyčejná sova, která v noci bdí a ve dne spí. Byla to pohádková sova z rodu Chytráků z Bystronic. Ti v noci spali a ve dne, za světla, si skoro pořád četli. Chtěli totiž být nejmoudřejší na světě. Stejně jako všichni její předci i sova Moudravka přes den ležela, či spíše seděla v chytrých knihách. Každý den se snažila přečíst alespoň dvě. Bydlela na Sovím hrádku ve vesnici Kozí Bobkovice. Vlastně to nebyl ani tak hrad, jako spíš krásná velká zahrada, na které rostlo mnoho barevných květin, keřů i stromů. Jeden z nich byl zvlášť obrovský a košatý a právě na něm Moudravka četla i spala. Přečetla již tisíce knih, věděla, jaký oceán je na zemi nejhlubší, jaká hora je nejvyšší i jaké zvíře je nejrychlejší. Nač ale je být chytrý, ba i nejchytřejší, když nemáte nikoho, s kým byste mohli vědomosti sdílet, komu je předat? Tak uvažovala i sova Moudravka. A jednoho dne práskla do stolu, v jejím případě do stromu, na kterém právě seděla. „Když mohou do školy chodit lidé, proč by nemohla i zvířata?“ zamyslela se. „Jsem chytrá, mohla bych je učit. Tady v okolí je mnoho žáků, kteří by se potřebovali umět alespoň podepsat nebo si spočítat, kolik je dva a dva,“ přemýšlela dál Moudravka.

Jako první se jí vybavila slepička Kvokalka Kdákavá. Když měla svým pěti kuřátkům rozdělit deset kusů zrní, bývala naprosto bezradná. „Vida, už mám první žákyni,“ zaradovala se sova. Protože jí při pomyšlení na slepičí potravu vyhládlo, uvařila si čaj z dubového listí, k němu přikusovala ježčí sušenky a začala sestavovat seznam dalších žáků. Ke Kvokalce přibyl Rádojedlík Růžový, prasátko starosty Kozích Bobkovic Huberta Spravedlivého. „Rádojedlík je pěkně vypasený, sotva chodí, takže tělocvik pro něj pravděpodobně zrovna snadný nebude. A ten nepořádek v Prasečím domečku, jejda,“ usmála se pod vousy sova. „Zato hlasový projev, třeba přednes básniček, by mu mohl jít náramně.“ Spokojené chrochtání, které se z Prasečího domečku pravidelně ozývalo hlavně po jídle, bývalo totiž slyšet na celou vesnici.

Jako třetího chtěla Moudravka oslovit psa místní paní doktorky, jezevčíka Dlouhonosana Podlouhlého. Byl to velký raubíř a zlobivec a sama ho v lásce zrovna neměla. Na druhou stranu ale věděla, že mezi zvířátky v Kozích Bobkovicích je hodně oblíbený. „Když začne chodit do školy on, mohli by se přidat i další žáci,“ doufala Moudravka. Čtvrtá v řadě byla kočka paní kadeřnice, Fintilka Krásnoočková. „Ta rozhodně bude vynikat v matematice,“ pomyslela si Moudravka. Vzpomněla si, jak Fintilka onehdy ochotně na kočičím táboře vyjednávala o poslední kousky myši k večeři. Dokázala velmi rychle rozdělit 158 myších ocásků spravedlivě mezi všechny kočky a kocoury. Zajímavé přitom bylo, že právě na ni zbylo ocásků nejvíc. „U Fintilky ale bude školní docházka dost nejistá. Kočka totiž tráví nejméně jedenáct hodin denně prohlížením se v zrcadle, výběrem šatů a šperků, takže jí na školu už asi moc času nezbude. Ale uvidíme,“ pomyslela si Moudravka.

Mezi dalšími oslovenými byl papoušek Duháček Barevný, který patřil malíři pokojů, nebo křeček Chlupáč Naducaný, o něhož se starala paní poštmistrová. Jako poslední z domácích zvířat Moudravka pozvala želvu Dlouhožilku Houževnatou, která bydlela u pana hospodského. Aby byla třída kompletní, zapsala si Moudravka ještě tři divoká zvířata, která se s těmi z Kozích Bobkovic přátelila, a sice veverku Rezatku Dlouhoocasou, žížalu Tyčku Kroutivou a šneka Pomalíka Poctivého. Když měla Moudravka seznam žáků hotový, byla tak unavená, že si jen hodila křidélko přes křidélko, zavřela svá modrá moudrá kukadla a začala počítat ovečky. V jejím případě tedy sovičky. Když byla u páté sovy, která přelétala lávku, ponořila se do říše krásných sovích snů.