JIŽ ZA 689 000 Kč NEODOLATELNÝ FASTBACK PROSTĚ WOW
Viladomy zasazené do zeleně zahrad nabízejí exkluzivní byty k prodeji v Praze 6
ladronkagardens.cz
ČASOPIS
HEAD OF TEAM Tereza Finková
KREATIVNÍ ŘEDITEL Jan Králíček
ART DIRECTOR Petra Roubalová
REDAKTOR
ARCHITEKTURA & DESIGN Adam Štěch
SOCIAL MEDIA Sandra Kisić
AUTOŘI
Václav Rybář Vladan Šír
Eliška Vrbová
FOTOGRAFOVÉ
Karolína Juříková
Václav Novák Adam Štěch Giuseppe Triscari
ONLINE
dolcevita.cz instagram/dolcevitacz facebook.com/dolcevitacz
VYDAVATEL
Miloš Štěpař New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2
PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €
VYCHÁZÍ 2. 7. 2026
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Sofie Mavromatidisová sofie@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
HOT LIST
Nejžhavější novinky z kreativního
světa
CESTOVÁNÍ
Clementine House v Českém
Krumlově vás pohostí současným designem
ARCHITEKTURA
Důmyslné adaptace ovládly prestižní evropské ceny
ROZHOVOR
Jakub Jansa se zamýšlí nad rolí celeru ve společnosti
74
PROFIL
Jihoafrický designér Porky Hefer miluje přírodu
80
ESEJ
Světlo a barvy
v tvorbě
mexického
architekta Luise
Barragána
62 70
BACKSTAGE
Jak se vyrábí tradiční dřevěný nábytek v podhůří Tater
MÓDA
Modely Chanel na pozadí milánské utopie 70. let
ARCHITEKTURA
Geneze chatařské architektury posledních 100 let
132
GASTRO
Ochutnali jsme nejnovější pražské restaurace a bistra
142
CESTOVÁNÍ
Co má ráda v dánské metropoli naše spolupracovnice
Patricia Drati
AGENDA
Nenechte si ujít kulturní události tohoto léta
SHOWROOM
Nejaktuálnější vychytávky pro váš život à la dolCevita
Neznáme vaše plány na léto, ale možná se po přečtení nového vydání dolCevity sbalíte a odjedete jednoduše na chatu. My jsme se nechali strhnout naším kolegou Adamem Štěchem a jeho nadšením pro fenomén chataření a zaměřili jsme se na dobrodružství spíše lokálního a přírodního rázu. Celé číslo je rámováno výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, kterou Adam připravil se svým kolegou Janem Burešem a která se věnuje unikátním příkladům českých chat z období první republiky i těm poválečným. V návaznosti na ni jsme připravili obsáhlý materiál, v němž přinášíme přehled těch nejzajímavějších rekereačních objektů, jež byly u nás i v zahraničí postaveny v poslední době. Ačkoli se liší velikostí i lokací, většinou mají velmi shodné rysy — v materiálu dominuje dřevo, v interiérovém uspořádání střídmost a jednoduchost. Dřevo je hlavním tématem naší návštěvy ve výrobě slovenské společnosti
BeOak by Javorina. Ve Spišské Belé používají výhradně místní dub a ve stínu tatranských štítů z něj vyrábějí nábytek. Jednoduchost a střídmost je zase leitmotivem průvodce po Kodani od naší bývalé kolegyně Patricie Drati, která už dvacet let jezdí denně do práce na kole a ještě předtím si zaplave v moři. Z jejího vyprávění o životě v Dánsku vyplývá, že za extrémním štěstím a neopakovatelnými zážitky nemusíte cestovat daleko. Možná stačí i chata na Orlici nebo Sázavě. ●
Hezké léto a čtěte dolCevitu!
head of team
Tereza Finková
areál postavený z lepeného dřeva (CLT), který na místě bývalého železničního překladiště spojuje restaurace, bary a prostory pro kulturní akce.
Děti mají prázdniny, ale to neznamená, že stráví dva měsíce bez knih. Vezměte
interiér 〔TF〕 FOTO Jakub Michal Teringa
Jako čisté plátno, na které si každý projektuje vlastní energii, tempo a myšlenky, navrhli mh architekti prostor, kde se cvičí pilates. „Oveé studio v Praze v Holešovicích pro nás není jen místem pro pohyb. Je to prostředí, které umožňuje fyzický i mentální restart, klidné, soustředěné, ale zároveň silné,“ říká architektka Michaela Horáková. Hlavním motivem interiéru je vztah mezi jednotlivými
prvky, přičemž důležitý je meziprostor — fluidní, ne zcela jednoznačně určená zóna mezi organickou dvoustupňovou lavicí a zakřivenou dělící stěnou. Vytváří měkkou hranici mezi funkcemi a dává interiéru přirozený pohyb. Křivka není dekorací, ale nástrojem, který vede pohled, provoz i tělo podobně jako stoly reformers, na nichž se cvičí. A lavice je součástí prostorové krajiny. „Na projektu pro nás byla důležitá také samotná cesta realizace. Kreslení na podlahu, ověřování křivek v měřítku 1 : 1, stavění tvarů vlastníma rukama, práce s materiálem ještě ve fázi, kdy výsledek existuje jen jako představa,“ dodává Michaela. thehealthquarters.eu, mharchitekti.cz
❷ Odmítnutí jako pozitivní čin? MIUCCIA PRADA a RAF SIMONS se ve své poslední pánské kolekci na jaro a léto 2027 vydali cestou zjednodušování, odstraňování nánosů a módních komplikací. Ptali se: „Co historicky lidé chtěli/jí nosit a nijak to nesouvisí s dobou?“ A právě na takové kusy oblečení se zaměřili a snažili se o nich přemýšlet nově. Na řadu tak přišly například džíny, které podle vlastních slov paní Prada „v životě na sobě něměla“ a Raf si je „neoblékl posledních dvacet let“. Možná proto jsme neviděli žádné klasické modré s pěti kapsami, ale inovované skinny ve žluté, bílé, růžové, transparentní nebo s abstraktním skoro „giopontiovským“ printem. Nová Prada silueta je velmi jednoduchá, ale ukrývá v sobě řadu významů. móda 〔JK〕
Během výstavy Artsemestr, která pravidelně představuje, na čem studenti pražské UMPRUM půl roku pracovali, nás v Ateliéru designu nábytku a interiéru překvapila profesionálně provedená kolekce kancelářského nábytku a doplňků. Budoucí designéři vedení Romanem Vrtiškou, Vladimírem Žákem a Petrem Hákem se vypravili do Boskovic, kde sídlí česká rodinná firma LD Seating, aby si vyzkoušeli technologii ohýbání ocelových trubek. Společně s vedoucím kovovýroby Miroslavem Hladilem rozvíjeli své návrhy od prvotních konceptů až po plně funkční prototypy v měřítku 1 : 1. V kolekci osmi originálních projektů, které spojují nespoutanou studentskou kreativitu se špičkovým českým řemeslem, nás nejvíce zaujaly tři produkty. Anton Jablonskij navrhl opěrátko/stoličku Log ❶, jež přináší hravější přístup ke kancelářskému sezení. Ballance ❷ od Anny Markové je důmyslný stůl s úložným prostorem, pod jehož desku se dají schovat balanční míče. Držák na skicovací papír Roll ❸ je určený pro porady a brainstormingové schůzky. Idea jeho autorky Nely Pálkové je, že nad papírem a s tužkou v ruce často přicházejí lepší nápady než u obrazovek počítačů a tabletů. Kolekci pak doplňují stojan na deštníky s integrovanou zelení Droppoint, závěsný věšák založený na přiznaném systému lanek Rang, stohovatelná stolička Squeeze, odkládací stolek s prostorem na tašku Lift a mobilní odkládací stolek TR33LLEY.
Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design setkává se špičkovou světovou technologií.
Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
❹ Nový londýnský butik módního domu HERMÈS na adrese 166 New Bond Street nepřehlédnete. Tvoří ho celkem šest budov, pět podlaží a padesát pět pokojů. Každý z nich je unikátní kombinací historie a inovace. Hosté se mohou obdivovat původním detailům, které byly pečlivě renovovány a skloubeny s novým nábytkem a elementy, jež na míru navrhla pařížská architektonická kancelář RDAI pod vedením uměleckého ředitele Denise Montela. Jednou z dominant celého obchodu je na zakázku vyrobená socha koně od britské umělkyně Jessicy Wetherly. Návštěvníkům učaruje prostor věnovaný kosmetice, parfémům a módním šperkům, který je navržen jako snová oranžérie, jejíž stěny zdobí motivy londýnské ilustrátorky Katie Scott. interiér 〔TF〕
umění 〔TF〕
Po světových metropolích, jako je Chicago, Londýn, Madrid, Jersey City nebo Tchaj-pej, se konečně také Praha dočkala stálé umělecké instalace od mezinárodně uznávaného autora. Španělský sochař Jaume Plensa odhalil začátkem června sochu Nest, jež se stala novým symbolem nejen Bořislavky. „Administrativní komplex na Bořislavce na mě zvenčí působil zbytečně uzavřeně. Svým dílem jsem chtěl vytvořit pomyslný most mezi budovou, jejím konceptem a společností — obraz velkorysosti a něhy vůči komunitě," přibližuje záměr sám autor. Socha Nest (Náruč), vysoká 4,5 metru, vyrobená z bronzu a natřená na bílo, nese typický Plensův rukopis: optická velikost protáhlé dívčí hlavy se mění v závislosti na vzdálenosti diváka. Tentokrát však hlava nespočívá osamoceně, ale je nesena, chráněna lidskými dlaněmi. Pro Plensu je hlava nejdůležitější součástí lidského těla, sídlem mozku, snů i nejodvážnějších myšlenek. Budova, před níž bude socha umístěna, mu svou mystickou uzavřeností připomínala právě mozek. Socha tak nepopisuje ani nezdobí — otevírá dialog. Přibližování se a vzdalování, dva základní pohyby každého, kdo kolem projde, mění dílo pokaždé znovu. „Hlava jako křehké ptáče spočívá v dlaních. Je chráněna, ale zároveň se s mystickou důstojností pne do krásy,“ přibližuje sochu kurátorka a ředitelka Valea Art Linda K. Sedláková, která na projektu s umělcem od počátku intenzivně spolupracovala.
Za vznikem sochy stojí Štěpánka a Karel Komárkovi — mecenáši, kteří skrze rodinnou nadaci, společnost Valea Art a volně přístupný umělecký prostor Artium na
Bořislavce dlouhodobě podporují kulturu, umění a vzdělávání nejen v Praze. Od samého počátku si přáli, aby místo jejich pražského sídla bylo pro město výjimečné, nejen architektonicky, ale i svou uměleckou hodnotou. Moderní architekturu doplňují umělecká a designérská díla: na piazzettě téměř 8 metrů vysoká plastika umělce Federica Díaze, vstupní lobby osvětluje skleněná plastika od společnosti Lasvit, navržená Maximem Velčovským, v prostoru Artia pak každoročně probíhá několik výstav, především mladých, talentovaných umělců.
❻ Dánská značka VIPP, známá pro své kvalitní odpadkové koše, představila v rámci červnového festivalu 3daysofdesign v Kodani hravou instalaci od barcelonského studia Mesura. Jejím ústředním tématem se stala idea domu pro hosty. Imerzivní expozici zvýrazňovaly kostkované textilie, jež v celém prostoru vytvářely sdílenou krajinu pro odpočinek, konverzaci a hru. Tu doplňovaly neobvyklé objekty — houpačka, pohovka jako bazén a křeslo umístěné na žebříku. design 〔AŠ〕
❽ Italská společnost SICIS
patří k nejuznávanějším světovým výrobcům luxusních mozaik, dekorativních skel a interiérových povrchů. Vedle ikonických skleněných mozaik
nabízí také kolekce Gem Glass a Onigem Glass, připomínající svým vzhledem drahé kameny. Produkty Sicis zdobí hotely, rezidence i veřejné stavby po celém světě a díky spolupráci s českou firmou Imaginox se tyto exkluzivní obklady objevují na nerezových bazénech.
❼ Léto na vodě
krása 〔JK〕
Léto je u značky Diptyque vždy ve znamení pozvání k novému setkání a nové kreativitě. Rok co rok značka přichází s kolekcí, v níž se prolínají nečekané nápady a nová pojetí tradičních motivů. Letos má vizuální podobu na starosti francouzská umělkyně Mathilde Jonquière, která pracovala s motivem vodní zahrady Jardin des Eaux. V kolekci naleznete například i skleněný pyramidální držák na svíčku (6 500 Kč).
❾ Již třetí sezónu po sobě se Arnaud Donckele a Maxime
Frédéric vracejí do restaurace
LOUIS VUITTON v Saint-Tropez, kde představují nové letní menu. Je koncipované jako interpretace umění cestování, které je tak typické pro Louis Vuitton a vychází ze středomořských základů, zároveň se však otevírá širším geografickým vlivům. Sladká tečka? Zmrzlinový pohár v kornoutku, kde je svěžest vyvážena chuťovou hloubkou.
❶⓿ Po osmi letech se každoročního návrhu pavilonu SERPENTINE v londýnských Kensington Gardens zhostili mexičtí architekti. V roce 2018 to byla Frida Escobedo, která se od té doby stala hvězdou nastupující architektonické generace. Na to, jestli podobná kariéra čeká i letošní architekty ze studia Lanza, si musíme ještě pár let počkat. Už teď je ale jasné, že Isabela Abascal a Alessandro Arienzo patří k nejviditelnějším tvářím současné mexické architektury. Zvlněné zdi jejich pavilonu, který se veřejnosti otevřel na začátku června, odkazuje na tradiční anglické cihlové stěny, známé jako crinkle-crankle wall. architektura 〔AŠ〕
Prírodní tvar. Udrzitelný design.
bloum vznikla z myšlenky pokrýt širokou škálu využití jak v komerčních, tak ve veřejných budovách pomocí jednoho tvaru skořepiny a různých variant rámu. bloum najdete nejen v odpočinkových zónách, pracovních kavárnách, bistrech, hotelových pokojích a čekárnách, ale také v zasedacích a konferenčních místnostech a kancelářích.
wiesner-hager.com
❶❷ Značka GRAZIANO & GUTIÉRREZ z Portlandu ve Spojených státech amerických vyrábí jednotlivé kusy oděvů z ručně tkaných látek od mexických řemeslníků a kombinuje tradiční tkalcovské postupy s decentními, praktickými střihy. Prodává je americký e-shop standardandstrange.com Ten je známý tím, že nabízí kvalitní a výjimečné oděvy, které s časem získávají na hodnotě. Upřednostňují totiž výjimečné materiály a řemeslo před pouhou vizuální přitažlivostí. móda 〔JK〕
❶❶
Kolekce BALENCIAGA Unsized na jaro 2027 od Pierpaola Piccioliho bere ikonické motivy módního domu z haute couture a převádí je na každodenní nošení. Konstrukce je odlehčenou architekturou a oděv je vystavěn pro volnost pohybu do dynamické, až kinetické siluety. Vše podtrhuje inovativní peříčkově lehký techno-taft. Lehkost bytí tady dostává nový význam, nemyslíte?
móda 〔JK〕
❶❸ Výsadní historickou roli modernistického designéra Finna Juhla potvrdila aktuálně kodaňská aukce BRUUN RASMUSSEN. Minulý měsíc se jí podařilo vydražit jednu unikátní pohovku modelu Chieftain, kterou Finn Juhl navrhl v roce 1949. Vintage kousek byl objeven v soukromém švédském domě, kde byl ve vlastnictví stejné rodiny od roku 1952. Vyrobil ji mistr truhlář Niels Vodder a i proto se dochovala v pozoruhodně autentickém stavu včetně čalounění z přírodní kůže. Vydražila se za 174 000 eur. design 〔AŠ〕
Nové televizory Samsung s technologií Micro RGB posouvají hranice vizuálního zážitku na novou úroveň. Konvenční bílé podsvícení střídají barevné diody, které vytváří dechberoucí paletu barev. Prestižní certifikace PANTONE zobrazuje každý odstín přesně tak, jak ho zamýšlela příroda. Výsledný obraz je natolik živý a pohlcující,
že stírá hranice mezi obrazovkou a skutečností. S prémiovým modelem si dokonalou podívanou vychutnáte i ve sluncem zalitých interiérech. Matná úprava displeje v kombinaci s mimořádným jasem totiž nedá odleskům sebemenší šanci. Dostupné od 28 990 Kč, více info na samsung.cz.
design 〔TF〕
Nikdy neusínají na vavřínech a stále hledají cesty, jak své zákazníky a partnery překvapit. Kdo? Manželé Lucie a David Řezníčkovi, kteří pod hlavičkou své společnosti Konsepti dovážejí do Prahy přes 30 let ty nejlepší designové kousky z celého světa. Italská skupina Boffi | DePadova není v jejich portfoliu žádným nováčkem, nicméně jako důkaz skvělé spolupráce připravilo Konsepti ve svém holešovickém showroomu velkorysou expozici, v níž se můžete detailně seznámit s jejím sortimentem. Boffi je zastoupena kuchyněmi Cove od Zaha Hadid Design nebo modelem K14 navrženým Norbertem Wangenem. DePadova vnáší do interiéru italskou eleganci bez příkras, přičemž pozornost na sebe strhává hlavně modulární pohovka Hybla Soft od Elisy Ossino. Co ale hosty slavnostního otevření nové expozice zaujalo nejvíce, byly posuvné dveře od značky ADL, jejichž monumentální geometrie je odvozena z japonské tradice. Kolekce dveřních systémů Archi od Giovanniho Gianoly pracuje s motivem kruhu vloženého do minimalistických hliníkových rámů. Výsledkem je výrazný architektonický prvek, jenž citlivě vymezuje jednotlivé zóny, aniž by narušoval vzdušnost a prostupnost jednotlivých místností.
❶❺ Pánská kolekce na příští jaro a léto od italské značky MALO se jmenuje The Architecture of Lightness a navazuje na dosavadní zkoumání možnosti pletených a svrchních oděvů, tradičního italského řemesla a rafinovaného stylingu. Příští jaro tak můžeme očekávat ještě lehčí konstrukce, přesnější proporce (ano, v pánském šatníku rozhodují milimetry) a plynulejší vztah k tělu. Je to díky super jemným pleteninám, měkkým krejčovským střihům a svrchnímu oblečení z ušlechtilých a hi-tech vláken. A co barvy? Paleta sluncem vybledlých krémových odstínů, jemných přírodních tónů, zemitých hnědých odstínů, sytých oranžových a mořských modrých barev podtrhuje pocit lehkosti. Dokonalá kultura barev, kde funguje každý detail. móda 〔JK〕
❶❻ Prezidentův svět architektura 〔AŠ〕
Ve Spojených státech amerických se už stalo tradici, že bývalí prezidenti nechávají stavět kulturní a společenská centra, v nichž uchovávají svůj odkaz. Tento rok došlo i na Baracka Obamu, který za pomoci architektů ze studia Tod Williams Billie Tsien Architects vybudoval Obamovo prezidentské centrum. Monumentální žulový monolit o výšce 69 m se tyčí na jednom z chicagských předměstí a vytváří nový kulturní středobod města. „Centrum má symbolizovat cestu prezidenta Obamy jako organizátora komunity i prezidenta Spojených států. Je navrženo tak, aby návštěvníkům pomohlo porozumět historii a zároveň je inspirovalo k vytváření změn ve vlastních komunitách,“ popisuje architekt Paul Schulhof, který působí jako partner architektonického studia Tod Williams Billie Tsien Architects (TWBTA). Kolem věže se rozprostírá park, který zpracovala kancelář architekta Michaela Van Valkenburgha.
❶❼ Lasvit otevírá svůj svět veřejnosti novým způsobem. V areálu sídla společnosti v Novém Boru vznikla kavárna LASVIT CAFÉ, která propojuje současný design, české sklářské řemeslo, architekturu i gastronomii. Interiér navrhl architekt Alan Prekop a doplňují jej autorská díla Maxima Velčovského, Marie Čulenové či Jany Růžičkové spolu s kolekcemi svítidel od předních světových designérů, jako jsou Kengo Kuma, studio Nendo nebo Yabu Pushelberg. Kavárna nabídne sezónní menu z lokálních surovin i kulturní program v podobě workshopů, přednášek a setkání s umělci a designéry. Stává se tak novým místem, kde se mohou návštěvníci seznámit s filozofií značky Lasvit v neformální atmosféře. interiér 〔TF〕
❶❽ Pro BULGARI představuje
barva základní a emociální jazyk stojící v samotném jádru jeho DNA. Již od 50. let minulého století mění tradiční kódy šperkařství a opouští klasický přístup kombinující jen jediný barevný kámen s diamanty. BULGARI COLORS nyní ještě více prozkoumává sílu barev. Ústředním prvkem nové kolekce jsou prsteny Doppio Baccellato. design 〔JK〕
Přidejte se i vy mezi více než
500 000 bývalých kuřáků, kteří odložili cigarety a udělali změnu.
www.vasduvod.cz
Každý z nás měl jiný důvod. Jaký bude ten váš?
interiér (AŠ〕 FOTO Studio Flusser
Štěstí na odvážné investory měli v projektu přestavby mezonetového bytu na pražském Břevnově architekti Michal Škrna, Tereza Tejkalová a Tomáš Pavlakovič ze studia Esté architekti. Pro své dlouholeté známé pracovali na úpravě již kdysi propojených dvou bytů v komorním bytovém domě, který na přelomu milénia navrhl architekt Jan Kupka. „To byl výchozí stav, který jsme měli nejdříve pouze zhodnotit. Ze začátku jsme nadšení investorů mírnili — kvalita provedení stavby, limity poměrně tmavého prostoru hlubokých příčných dispozic a zadání maximálně využít již jednou nákladně zrekonstruovaný interiér. Počáteční váhání rozptýlila šance využít lépe krajní polohu bytu a zintenzivnit jeho propojení se zahradou. Tím se nám otevřela příležitost na razantnější návrhový vstup, který nakonec skončil výraznou proměnou dispozic i celkové atmosféry interiérů. Za to patří veliké díky našim investorům,“ popisují zadání architekti, kteří stávající dvouramenné schodiště nahradili kompaktním vřetenových ocelovým objektem. Zásadní moment proměny bylo prosvětlení vnitřní části dispozice ze třetího směru — západního štítu domu, a vizuální otevření dispozice na terasu s novou střešní zahradou. Jinak bílý interiér doplňují barevné akcenty — rozmanité přírodní kameny, rubínově červené lakované niky v jídelně nebo velké posuvné dveře skryté v rámci petrolejově modrého boxu koupelny a úložnými prostory. Nedílnou součástí interiéru se stala také umělecká díla předních českých výtvarníků včetně Iry Svobodové nebo Petra Duba. Velká část obrazů již byla součástí sbírky investorů HCAC a bylo s nimi od začátku počítáno. Výjimečný projekt, v němž se podařilo skloubit důmyslnou práci s prostorem, precizní práci s detailem, svébytný kolorismus a syntézu se současnými uměleckými díly, získal zcela zaslouženě hlavní cenu soutěže Interiér roku 2025.
❷⓿ Fotografka Karolína Ketmanová spojila síly se šperkařkou Veronikou Ďuricovou aka Dick Wolf v autorském projektu
oslavujícím pomalou, intuitivní tvorbu. Intimní portréty modelky Kateřiny
Prokešové doplněné šperky, zlatem a textiliemi vznikaly
jako vědomý protipól rychlé produkce i éry umělé inteligence. design 〔TF〕
❷❶ S Ronanem Bouroullecem spolupracuje italská značka MUTINA již od roku 2011. Od prvotních kolekcí keramických dlaždic se spolupráce posunula směrem k prostorovým objektům váz, svícnů a nádob. Zatím posledním zhmotněním dlouholeté spolupráce je kolekce desíti váz a čtyř zrcadel s názvem Carrousel. Designér tuto limitovanou edici založil na nadčasovém kontrastu černé a bílé a na ztepilých klasicistních siluetách. Každý objekt z kolekce je vyroben v počtu pouhých 25 kusů. design 〔AŠ〕
tělo!
krása 〔JK〕
Květinový symbol města Florencie dal jméno tělovému krému L'Iris Fluid Body Cream od slavné lékarenské značky Santa Maria Novella. Zamilujete si pečující ingredience pro super jemnou pleť a také doslova andělskou vůni.
❷❸
móda 〔JK〕
Slavné neoromantické obrazy velšské umělkyně žijící v Londýně Emmy Bennett se objevily jako nosné motivy v letní kolekci japonské značky UNDERCOVER a sklidily obrovký úspěch. Nyní přichází do vybraných obchodů klasické tenisky OTW by Vans × UNDERCOVER Classic Slip-On 98 právě s jejími printy. Existují jen v černé barvě a jsou vyrobené v limitované edici.
Síla ušlechtilých kovů v oknech a dveřích. Mosaz, bronz, corten, nerez.
Ve spojení s dřevem, rozehrávají ty nejsilnější a nejpříjemnější atmosféry architektury.
Jsou města, která člověk navštíví jednou, a pak jsou taková, kam se chce vracet. Český Krumlov patří bezpochyby do té druhé skupiny. Křivolaké uličky, renesanční a barokní domy, monumentální zámecký areál, meandry Vltavy i bohatý kulturní život každoročně přivádějí do jihočeského města statisíce návštěvníků z celého světa. Jen málokterým z nich se ale podaří zažít Krumlov v okamžicích, kdy se po západu slunce historické centrum zklidní a město znovu získá svou autentickou atmosféru. Právě takový zážitek nabízí Clementine House, komorní boutique guesthouse ukrytý na břehu Vltavy jen několik minut chůze od historického centra. Dům z konce 18. století, který dříve fungoval jako penzion, koupili v roce 2019 Anna a Martin Gášpárovi. Anna, vystudovaná hoteliérka, měla od začátku jasnou představu — nechtěla vytvořit další ubytování pro jednorázové návštěvníky, ale místo, kam se budou hosté rádi vracet. Místo s osobitou atmosférou, kvalitním designem, uměním a pocitem domova. K rekonstrukci proto přizvala svou spolužačku z víceletého gymnázia Lucii Němcovou, a ta si zase k ruce vzala spolužačku z architektury Terezu Komárkovou. Dámský tým postupně doplnila paní stavbyvedoucí a krajinářská architektka a tato ženská synergie dala vzniknout prostorům, které citlivě propojují fragmenty původních historických prvků s novou funkční vrstvou. Současné vstupy jsou elementární ve své formě, avšak promyšlené a velkorysé provedením. Záměrem bylo vytvořit čisté, fundamentální „plátno“ pro budoucí umělecké intervence a život v prostoru.
Z původní stavby zachovaly jen to nejcennější — kamenné zdi a přiznané dřevěné trámy. Nové zásahy jsou současné, aniž by potlačovaly historický charakter domu. Dominantou interiéru se stalo tmavě modré ocelové schodiště propojující všechna podlaží, zatímco proměněná dispozice otevřela dříve stísněné místnosti dennímu světlu i výhledům do zahrady a na řeku. Velkorysé koupelny s vanami volně navazujícími na ložnice, přírodní kámen, dubová dýha, ručně tažené cementové stěrky nebo precizní truhlářské detaily vytvářejí prostředí, které působí velmi autenticky. Stejnou péči jako architektuře věnovaly autorky také výběru vybavení. Místo katalogových interiérů vznikla pečlivě kurátorovaná sbírka současného českého a slovenského designu, kterou doplňují repasované starožitnosti i nábytek
❶ Tmavě modré ocelové schodiště se vine z přízemí do podkroví a propojuje jednotlivé úrovně domu.
❷ Původně hospodářské stavení pochází z 18. století.
❸ Do apartmánu L se vejdou až čtyři hosté. Posuvné dveře nesou malbu od Patrika Hábla.
❹ Dlouhé lůžko v bytě majitelů penzionu je autorský návrh na míru.
❺ Největší apartmán C má velkou kovovou postel na kolečkách a dělicí stěnu s malbou Patrika Hábla.
Významnou roli v interiéru hraje také umění. Posuvná křídla oddělující obytné prostory nesou autorské malby Patrika Hábla, jejichž motivy se objevují i na tapetách v pokojích v podkroví.
vyrobený na míru. Řada kusů vznikla přímo pro Clementine House — od dubových postelí, stolků a stoliček studia TeakPeak přes čalouněné pohovky Sofa Tkadlec až po keramické nádobí vytvořené na zakázku studiem méIKIGAI. Interiéry doplňují židle značek TON a two hundred tons, nábytek Master & Master, konferenční stolky Space of Space nebo keramická svítidla KATY PATY a lampy Nuuk. Výsledkem není přehlídka známých značek, ale harmonický celek, v němž každý detail podporuje atmosféru domu. Stejný přístup je patrný i v koupelnách s mosaznými bateriemi, kamennými deskami a vanami umístěnými přímo v ložnicích. V Clementine House design nepůsobí jako dekorace, ale jako přirozená součást každodenního života. Významnou roli v interiéru hraje také umění. Posuvná křídla oddělující obytné prostory nesou autorské malby Patrika Hábla, jejichž motivy se objevují i na tapetách v pokojích v podkroví. Patrik je kamarád majitelů, a tak je jeho stopa zde docela výrazná.
Clementine House nabízí pouhých pět pokojů a apartmánů, z nichž každý má vlastní charakter. Některé směřují k řece a do ulice, jiné do nově upravené zahrady s letním bazénem, která tvoří klidnou protiváhu rušnému centru města. Součástí pobytu jsou snídaně servírované přímo do pokoje, chcete-li do postele, parkování i důraz na maximální soukromí hostů. Komfort doplňují kvalitní postele, prostorné koupelny a drobné detaily, které dokazují, že zde bylo na hosty skutečně myšleno.
Clementine House je důkazem, že skutečný luxus nemusí spočívat v okázalosti ani v počtu hvězdiček. Může vzniknout z citlivé rekonstrukce historického domu, promyšlené architektury a prostředí, které člověku dovolí na chvíli zpomalit. A právě díky tomu nabízí jeden z nejzajímavějších důvodů, proč se do Českého Krumlova vracet znovu a znovu. ●
❻ Malý podkrovní pokojík N pro dva hosty má na jedné stěně tapetu s motivem Háblovy malby.
❼ Červený stůl slouží jako recepční pult, motiv perforovaných dvířek na skříňce se obejvuje i jinde v interiéru.
❽ Apartmán M v podkroví je třetí největší pokoj v penzionu a opět ho zdobí tapeta s motivem Háblovy malby.
❾ Modré ocelové schodiště zásadně pomohlo změnit vnitřní uspořádání domu.
Do podkrovní koupelny proniká světlo z obou stran domu.
Více informací o ubytování najdete na clementinehouse.cz
Rozhodnutí poroty cen za současnou architekturu Mies van der Rohe Awards zcela jednoznačně ukazuje, co je dnes pro
Minulý měsíc jsme se v rámci přednášky Urban Talks v pražském CAMPu setkali s vítězi letošních evropských cen EUmies Awards, představiteli belgického studia Architecten Jan de Vylder Inge Vinck (AJDVIV) a slovinské kanceláře Vidic Grohar Arhitekti. Zatímco Belgičané brali vítězství v hlavní kategorii za svou rekonstrukci výstavní haly z 50. let Charleroi Palais des Expositions, na které pracovali společně s architekty AgwA, mladé slovinské studio překvapilo v kategorii začínajících architektů s adaptivní, prozatimní budovou pro Slovinské národní divadlo. Oba projekty mají leccos společného. Ostatně na tom se shodli i diskutující ocenění autoři.
Návrhy letošních cen vybírala hvězdně obsazená porota ve složení Smiljan Radić, Carl Bäckstrand, Chris Briffa, Zaiga Gaile, Tina Gregorič, Nikolaus Hirsche a Rosa Rull Bertrán ze 410 nominovaných
projektů. Svým rozhodnutím dala jasně najevo, že podoba současné architektury se proměňuje a trvalé hodnoty, které si s ní běžně spojujeme, již nemusí být klíčové. Ocenila přístup, který reaguje na současné environmentální, sociální i ekonomické výzvy úpravou již existujícího bez velkých a často zbytečných výtvarných gest. Překvapením letošních cen byla bezesporu slovinští architekti Anja Vidic a Jure Grohar, kteří zvítězili za projekt dočasné scény Slovinského národního divadla v době, kdy se jeho hlavní budova rekonstruuje. „V lidech je, přinejmenším u nás ve Slovinsku, hluboce zakořeněná představa, že architekt navrhuje budovu jako konečný, permanentní stav. Postavíte ji, doufáte, že tu bude dlouho, a pak bojujete za to, aby ji lidé neničili a neměnili. Naše stavba reprezentuje úplně jiný pohled na věc. Nenavrhovali jsme finální stadium, ale jednu konkrétní fázi v životním cyklu
architekturu klíčové — méně stavět, více přestavovat a dynamicky se přizpůsobovat neustále se měnícím požadavkům našich měst.
daného místa. Architektura totiž nemusí být nutně trvalá, může být efemérní, dočasná. Otázkou ale je, o jaký typ dočasnosti jde. V našem pojetí to znamená, že se postaví, pak se může proměnit nebo úplně zmizet, aniž by po ní zbyla hora odpadu. To je způsob, jak k pomíjivosti přistupovat zodpovědně a bezproblémově. Na druhou stranu naprosto zbožňuji historické budovy, které jsou řemeslně skvěle udělané, lidé o ně pečují a přežívají staletí. Ty ze své podstaty také nikdy neskončí jako odpad. Balancování mezi těmito dvěma póly je na celém projektu to nejzajímavější,“ popisují Slovinci dočasné prostory pro Slovinské národní divadlo v Lublani, které našlo azyl v bývalém industriálním prostoru ze 60. let. Vznikem nového programového centra na okraji města je projekt i sociálně inkluzivní. Série nízkorozpočtových intervencí během krátké doby spustila přeměnu opuštěného industriálu na novou
veřejnou budovu. Dočasné architektonické zásahy do historické stavby jsou vyrobeny z materiálů, které jsou recyklované nebo znovu použitelné, s cílem vytvářet co nejméně odpadu. Velkorozměrové laminované dřevěné panely CLT byly použité na stavbu hlavního jeviště. Jsou vyrobeny z tepelně a akusticky vhodného materiálu. Umožnily rychlé a přesné provedení interiéru. Po změně účelu dočasné scény je ale zároveň možné je snadno demontovat a znovu použít na stavbu nové budovy. Podobný přístup je charakteristický také pro architekta Jana de Vyldera, který je naopak již legendou současné belgické architektury. Se svým konceptuálním uvažováním má s fenoménem „reuse“ již velkou zkušenost. V případě modernistického výstavního komplexu v Charleroi to společně s ateliérem AgwA ukázal v obrovském měřítku. „Dnes máme tendenci neustále opakovat předponu re-, abychom →
❶ Původní flexibilita budovy výstavního paláce v belgickém Charleroi byla novými zásahy zlepšena a připravena pro budoucnost. Renovace není konečným bodem, ale umožňuje budově vyvíjet se a žít znovu.
❷ Dočasná divadelní scéna Slovinského národního divadla se zabydlela v původní industriální budově ze 60. let.
❸ Většina materiálů byla slovinskými architekty Vidic Grohar vybírána tak, aby mohla být opětovně použita.
❹ Architektem původního výstavního paláce v Charleroi byl v 50. letech Joseph André.
❺ „Byl to docela divoký proces. Herci jsou ve Slovinsku velké osobnosti a jsou hodně slyšet. Původní scéna národního divadla je secesní budova v historickém centru Lublaně, kde většina herců žije. To, že se divadlo muselo přestěhovat tři kilometry za centrum, brali někteří z nich jako odsun do Mordoru,“ říkají Vidic Grohar.
❻ „Některé pasáže jsme odstranili záměrně proto, abychom osvobodili jiné části domu a dali jim úplně nový rozměr. Tím, že jsme odstranili sevřenou, tmavou střední část, s níž si nikdo nevěděl rady, se prostor najednou otevřel a začal dýchat,“ popisuje Jan de Vylder.
❼ Původně výstavní areál dnes funguje především ve třech rovinách. Jsou zde zachované haly pro kongresy, pořádají se zde umělecké výstavy a kulturní akce a otevřené plochy fungují jako
zněli progresivně. Porota podle mě pochopila, že tuhle nezbytnou debatu o opětovném využití bylo ale potřeba posunout na jinou úroveň. Na úroveň, kde se nebudeme bát prostě vyslovit slovo architektura. Pro mě je totiž ono pověstné re- přirozenou součástí architektury jako takové. Když ho dáváte před samotné slovo architektura jako nějaký štítek, kvalitu celku tím spíš shazujete. Naše práce bývá v kontextu udržitelnosti a re-use citována nesčetněkrát, ale my sami u rýsovacího prkna tyhle výrazy nikdy nepoužíváme. Nikdo z nás neříká: ‚Tak a teď uděláme ukázkový re-use.‘ To jsou jen akademické berličky. My to tak děláme prostě proto, že je to podstata naší profese,“ říká Vylder. Spíše než aby místo nahrazoval, jako architekt ho aktivuje a přijímá omezení, zapojuje ho do inherentních kvalit budovy a rozvíjí odvážný, ale zároveň vynalézavý přístup, který proměňuje nedostatek v nové příležitost. Když se na projekt dívá zpětně, uvědomuje si, že vlastně zapomněl uvést původního architekta komplexu Josepha Andrého jako člena jejich týmu. „To, co jsme udělali, bylo v podstatě nové čtení jeho práce. Jen jsme vyměnili zrcadla, změnili kulisy a úhly pohledu, ale pořád je to jeho dílo. Práce s redukcí není jen racionální strategie, je to velmi přesná kompozice. Role architekta spočívá v tom, jak dokáže historii místa přečíst a co se rozhodne odhalit,“ zakončuje Vylder.
Stejně jako jeho kolegové Vidic Grohar z Lublaně pracuje v architektuře s novými pojmy, ve kterých spíše než o prestiž a krásu jde především o logiku a kontinuitu místa. ●
veřejný prostor pro každodenní pohyb a pobyt. Parkově upravené části navazují na okolní krajinu.
❽ Části budovy, které budou využívány později, po ukončení provozu činohry Slovinského národního divadla na dočasném místě jsou z odolného materiálu — pohledového betonu. Jiné rozebíratelné části jsou naopak z materiálů lehce recyklovatelných. Prostorové řešení a materiálové vymezení projektu vytváří různorodá prostředí, která vytvářejí rozpoznatelný obraz nového divadla.
Zažívá dosavadní vrchol kariéry: spolu se slovenskou dvojicí Selmeci Kocka Jusko reprezentuje Česko a Slovensko na bienále v Benátkách, olympiádě uměleckého světa.
Projekt The Silence of the Mole (Krtkovo ticho) vypráví o vyčerpaném performerovi, který celý život slouží jako národní maskot a klade si otázku, zda může být ticho odbojem nebo selháním. Z Československého pavilonu nakonec udělal i zázemí pro akci skupiny Pussy Riot proti Ruskému pavilonu. V rozhovoru mluví o tom, co nová zkušenost obnáší, i o svém osmiletém cyklu, jehož ústředním motivem není nic obyčejnějšího než celer.
TEXT Vladan Šír FOTO Karolína Juříková
VŠ Letošní rok pro vás znamená velký mezník. Co účast na bienále v Benátkách umělci reálně přináší? Slávu a kontakty, nebo spíš tlak a starosti?
JJ Dává možnost být v aktivním dialogu s lidmi z mezinárodní scény. Bylo úžasné instalovat na bienále, je to takový dětský tábor pro umělce.
Hodně jsme se skamarádili se Sung Tieu z Německého pavilonu nebo s Aline Bouvy z Lucemburska nebo s Chus Martínez, která dělala kurátorku v Dánském pavilonu. Scházeli jsme se na schodech před Britským pavilonem nebo se večer po instalaci potkali na drink na Via Galibardi a řešili spoustu politického kontextu, který kolem bienále letos byl. Debatovali jsme, jak se postavíme k účasti Ruského nebo Izraelského pavilonu, jak zareagujeme, jaké budou naše proslovy na vernisáži. Probírali jsme naše strategie, postoje a vzájemně se podporovali.
VŠ A jak ty strategie dopadly?
JJ Dopadlo to nakonec dobře, i když jsme se dostali pod ještě větší tlak. Pomohli jsme skupině Pussy Riot s akcí proti Ruskému pavilonu. Propašovali jsme do prostor bienále jejich věci: dýmovnice, reproduktory a tak dál. Zařídili jsme jim permanentky. Z Československého pavilonu se stalo zázemí pro jejich akci. Vyšly zpoza našeho pavilonu a Naďa (Naděžda Tolokonniková) si udělala tiskovku přímo v jeho portálu, na kterou přišli lidi z agentury Bloomberg a New York Times. Byla to mediálně možná nejvíce reflektovaná situace v historii našeho pavilonu.
A co se týká toho izraelského, to se diskutovalo spíš oficiálně na úrovni komisařů a ministerstev. Nám se aspoň povedlo symbolicky prosadit zavření na hodinu, což zní jako málo, ale v ten moment jsem měl pocit, že ta hodina trvá týden. A do toho přišel náš opening, kde byli zástupci Slovenské národní galerie, měl přijet i český ministr kultury
Oto Klempíř a my jsme cítili, že musíme říct, že umění nemůže být jenom poslušné a normalizační. Takže dusna tam bylo dost, ale všechny ty mise jsme přežili a splnili. Jsem na nás za to hrdý.
VŠ Jaké byly ohlasy na samotný projekt?
JJ Náš projekt je vlastně v základu takový trojský kůň/trojský krtek.
Absorboval do sebe celou zkušenost příprav reprezentace. To znamená, že na první pohled sice vypovídá o neutrální, obecně přijatelné postavě, což je Krteček, který se vydává na cestu národní reprezentace, ale v určitý moment selže. Projekt si klade otázku, jestli ticho může být odbojem nebo selháním. A co se ohlasu týče, což není moje nejoblíbenější otázka, ale cítili jsme se jako úspěšní tiktokeři nebo rapeři, kteří vydají hit léta. Protože reakce z celého světa jsou neuvěřitelné, každý den mi někdo píše děkovné zprávy, ve kterých mi dávají najevo, že té práci rozuměli a že se jich nějak dotkla. Během prvních tří dnů pre-openingu před pavilonem stála dlouhá fronta a chodili za námi lidé, gratulovali, byli nadšení a říkali: „Viděli jsme to dvakrát. Přišlo nám to silný.“ Takže ta věc rezonovala a ohlas na ni je něco, co jsem nikdy ve výtvarném umění nezažil.
VŠ Pro lidi, kteří nebyli v Benátkách nebo nebudou mít možnost tam zajet, v čem ta práce spočívá?
JJ Má tři komponenty: architekturu, film a sochy/instalace. Instalaci a sochy navrhovali Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko a já jsem nachystal film. Společně jsme téma diskutovali a řešili, jakým způsobem se postavit k otázce reprezentace. A společně jsme rozvíjeli příběh o Krtečkovi. Oni ho zpracovali sochařsky, já filmově. Je to gesamtkunstwerk instalace uprostřed pavilonu. Když do něj vstupujete, vypadá jako temná nora, kterou se dostanete do centrálního prostoru, kde je instalovaný film. Zvuk k němu mixoval Oliver Torr a je to asi nejlepší sound design, jaký jsem kdy u videa v galerii slyšel. A za filmem pokračuje galerijní prostor, kde panuje ticho, vidíte tam lidové hudební nástroje, které ale v příběhu utichnou. Proto se projekt jmenuje Krtkovo ticho. →
Alex s Tomášem vytvořili sochařskou verzi nástrojů, které jsou určitým způsobem dysfunkční — vozembouch nejde odtrhnout od země a harfy mají nefunkční struny.
VŠ Projekt pro bineále je vybočením ve vaší tvorbě, protože od roku 2017 rozvíjíte koncept seriálu Club of Opportunities. O čem je?
JJ Seriál na Netflixu vzniká většinou s pevným budgetem a plánem. Ví se, že bude jedna série, dvě série, jaký to bude žánr, kdo v něm bude hrát, o čem bude a tak dál. Nazývat můj cyklus seriálem je určitým subverzivně sebeironickým konceptem, protože reaguje na nepodmínky ve výtvarném umění, videoartu a filmmakingu. Celé to vzniklo tak, že jsem chystal výstavu pro galerii Berlínskej model, kdy budget byl pět set korun, a tak jsem si dal zadání, že do večera něco za těch pět set korun vymyslím. Chodil jsem po Holešovicích a hledal, co bych za to mohl koupit. Zašel jsem do Alberta a tam mě nejvíc zaujala bulva celeru. Vzpomněl jsem si na Kamila Nábělka, teoretika umění, který mě velmi performativně sugestivním způsobem nutil sledovat nějaký obraz pod vlivem super silného jihoamerického čaje guayusa. Vzpomněl jsem si na jeho rétoricko-sugestivní schopnosti a došlo mi, že bych chtěl, aby podobně nutil lidi přemýšlet nad celerem. Zavolal jsem mu, Kamil souhlasil a udělali jsme první epizodu s přednáškou o ontologii celeru. Kamil mluvil pět hodin v kuse, improvizoval a přemýšlel nad tím, co celer je a není. A tím ho uvedl na scénu nově vznikajícího vyprávění.
VŠ Jak to bylo dál?
JJ Výchozí pozice celeru spočívala v tom, že je to working class zelenina, která není moc vidět. Ona sice odmaká luxusní svíčkové a fancy bujony, ale děti ji odkládají na kraj talíře. Je to takový underdog, který musí odmakat všechny ty protizánětlivé džusy a omáčky. Přitom se musí vypořádat s pozicí avokád, které jsou hvězdou avokádového toastu a stojí osmdesát korun za kus, kdežto celer vyjde na deset korun za kilo. Je v tom určitá třídně sociální tenze. Celer musí svou pozici zvědomnit, vypořádat se s tím, kde je. Dokonce přijde moment, kdy už sahá ke krajní pravici, ale v jedné z dalších epizod si znovu svoji třídní pozici uvědomí.
VŠ Reagujete v seriálu na konkrétní dějinné události, nebo děj stavíte spíš jako časový příběh?
JJ Reaguju na dějinné události, na to, co se zrovna děje v lokální i globální politice. Reaguju na to, co se děje v mém vlastním životě a co souvisí s tím globálním. Vždycky si skrze dílo řeším své osobní problémy nebo něco, čemu osobně nerozumím. A reaguju také na podmínky vzniku díla. V jedné epizodě Celerista přeříkával proslov politického komentátora Bena Shapira před první volbou Donalda Trumpa, kdy v USA nastupovala silná krajní pravice. Potřeboval jsem se vyznat v tom, co říkají, proč to říkají. Jde o odkrývání mechanismů moci a archeologii nástrojů, které se používají v politice. Když si to přežvýkám skrze svůj svět Celeristy, dává mi to větší klid a pocit, že jsem se s tím aspoň nějak osobně popral. Asi jsem to nevyřešil, ten problém nezmizí, ale mám pocit, že jsem se mu vysmál nebo jsem od něj nabídl sdílenou úlevu.
VŠ Seriál má zatím devět epizod, ale vystavujete je jednotlivě na různých místech. Společně byly k vidění jen jednou, v roce 2023 na výstavě v GHMP. Je pro pochopení nutné, aby diváci viděli díly po sobě, nebo je to jedno?
JJ Může to být tak i tak. Každá epizoda byla v minulosti vystavená samostatně a vytvářela určitý druh zkušenosti, který byl naprosto autonomní. Ve chvíli, kdy se propojily do celku, vytvářejí jiný, použiju hrozné slovo, zážitek. Pro mě je zajímavé vidět tři různý formáty prezentace a sledovat, jakou reakci dílo vyvolává, když je prezentované po dílech, když je pohromadě, a jakou reakci vytvoří, když je prezentované v kině — sedm epizod jsme promítali v Anthology Film Archives v New Yorku. →
JAKUB JANSA *1989
Patří k nejvýraznějším osobnostem současné české umělecké scény. Ve své tvorbě propojuje film, instalaci, performanci i sochařství a prostřednictvím fikce, humoru a grotesky zkoumá témata moci, společenských struktur, třídních vztahů a kulturní reprezentace. Absolvoval UMPRUM a dnes působí jako vedoucí Ateliéru performance na FAVU v Brně. V roce 2021 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Spolu se slovenským duem Selmeci Kocka Jusko reprezentuje Českou republiku a Slovensko v Československém pavilonu na Bienále umění v Benátkách projektem The Silence of the Mole, který propojuje film, architekturu a instalaci a reflektuje vztah imaginace, identity a kulturní moci. V Česku je zastupován galerií KodlContemporary.
❶ SHAME TO PRIDE (Club of Opportunities, Ep. 7) 4K, 20 min, 2021
❷ OPENING CEREMONY
(Club of Opportunities, Ep. 8) 4K, 10 min, 2022
❸ PUMPKINVILLE
(Club of Opportunities, Ep. 9) 4K, 15 min, 2024
❹ SILENCE OF THE MOLE 4K, 13 min, 2026
VŠ Když jste zmiňoval seriál jako z Netflixu, chystáte epické vyvrcholení cyklu ve stylu Stranger Things? Plánujete takhle dopředu?
JJ Ne, vůbec neplánuju dopředu. Ta série vzniká z epizody na epizodu a tak to bude i teď. Jsem ve fázi sbírání sil po bienále a vůbec jsem nepřemýšlel nad další epizodou nebo pokračováním. Odjíždím do Neapole na rezidenci a mám možnost tam vytvořit nová díla. Uvidím, co ze mě vypadne. Ale nemám plán a nejsem člověk, který ví, co bude za pět nebo za deset let. Nemám nějaký příběhový, kariérní nebo osobnostní růst. To jsou věci, z kterých se mi dělá špatně. Takže to nechávám být.
VŠ Dvě epizody pořídila do své sbírky Národní galerie. Jaké to je mít v šestatřiceti, sedmatřiceti letech své dílo jako součást muzejní sbírky?
JJ Já to řeknu úplně teenagersky: Je to super! Nečekal jsem to a potěšilo mě to.
Všech žijících i nežijících umělců, kteří jsou ve sbírce obsaženi, si vážím. Takže je neuvěřitelný být s nimi v jednom prostoru.
VŠ Ve vašem životopisu mě zaujalo, že jste studoval sportovní gymnázium. Co dal tréninkový drill vaší umělecký tvorbě nebo kariéře?
JJ Naučil jsem se disciplíně, ale tehdy to byla disciplína, kterou definoval trenér nebo prostředí. Umělecké prostředí mě zase naučilo si tu disciplínu zautonomizovat a přivlastnit a používat ji tak, jak chci já. Díky sportu a díky umění jsem schopný sám sebe organizovat, sebedisciplinovat se. Umím zrychlit, zpomalit, zvýkonit i zrelaxovat a umím víc vědomě pracovat se svým tělem a se svou psychikou a emocemi. Sport je pro mě naprosto zásadní zkušenost. Ale taky jsem ho vnímal jako sociální teleport, který mě poslal z Prostějova do Ostravy, pak z Ostravy do Prahy. Pomohl mi naučit se prohrávat, což v umění může vést k fatální hořkosti a sebedestrukci. Když prohraju, vyjezdím to na trenažéru a pokračuju dál.
VŠ Na UMPRUM jste studoval u Federica Diaze. Proč jste si vybral jeho ateliér?
JJ Protože to byl v českém prostředí naprosto revoluční a nevídaný ateliér. Když kolem roku 2010 začínaly sociální sítě, nová média, bylo strašně zajímavé diskutovat, co všechno to může přinést a jestli to znamená společenskou změnu nebo ne. A během studií jsme z ultra technopozitivistické pozice propadli do totálního technoskepticismu.
VŠ Co jste viděli, co my ostatní ne?
JJ Viděli jsme nástup krypto baronů a platformového kapitalismu, který byl ještě víc disgusting než ta původní verze digitálního hyper-kapitalismu.
Viděli jsme, že tyto technologie nás nevylepšují. Měl jsem pocit, že i technooptimistické umění dokáže rychle nadchnout, ale také rychle uhasnout. Že ve výsledku je na umění mnohem cennější samotná základní představivost než nějaká technologická iluze.
VŠ Sám už pár let učíte spolu s Julií Béna v Ateliéru performance na FAVU v Brně. V čem se vaše výuka liší od toho, co jste absolvoval na UMPRUM?
JJ Změnila se doba, přístup ke studentstvu. Už to není o tom, že se jim snažíme vysvětlit, jak mají dělat svou práci, ale vnímáme, co chtějí dělat, kam chtějí dojít a během toho jim pomáhat.
VŠ Když se doba změnila, budou se vaši studenti, celery umělecké scény, také snažit dostat mezi avokáda na bienále?
JJ Minimálně se s nimi budou muset konfrontovat, protože avokáda tam venku jsou. Budou si muset ujasnit, jaké je být celerem a jaké to má výhody. Celá série avokádo/celer je o zvědomňování, takže jim přeju, aby věděli, kdo jsou a co chtějí dělat. ●
Když se za vámi zavřou domovní dveře, měl by přijít pocit klidu. Právě na této představě staví slovenská značka BeOak by Javorina, která už téměř osmdesát let, avšak od jara pod novým názvem, pracuje s dubovým dřevem a proměňuje ho v dokonalý nábytek pro každodenní život. Ve Spišské Belé pod Tatrami vznikají produkty, které spojují tradiční řemeslo, současný design a snahu vytvořit domov jako nábytkovou krajinu, v níž má každý prvek své místo.
Historie společnosti sahá do roku 1947. Tehdy vzniklo v podtatranském regionu družstvo místních řemeslníků, které vyrábělo především drobné dřevěné předměty, od tradičních hrnků přes rámy obrazů až po dětské hračky. Nábytek se do centra pozornosti dostal až o několik desetiletí později. V devadesátých letech, kdy podnik vlastnil holandský majitel, vyráběl pro severské značky a získával zkušenosti s moderní produkcí. Zlom nastal po roce 2004, kdy se BeOak by Javorina rozhodl s novým majitelem budovat vlastní designovou identitu.
První autorskou kolekci navrhl designér Leo Čellár. Jednoduché geometrické formy nechávaly vyniknout charakter dubového dřeva v jeho přirozené síle a kráse. Postupem času se však značka vydala jiným směrem. Místo zdůrazňování robustnosti začala hledat způsoby, jak těžkému materiálu dodat lehkost, eleganci a jemnost. Právě tento kontrast dnes patří k jejím poznávacím znakům.
Základem všeho zůstává dub ze slovenských lesů. Firma si dodnes zachovává kontrolu nad celým procesem výroby — od výběru suroviny až po finální produkt. Dřevo nejprve jeden a půl až dva roky přirozeně vysychá na venkovních skládkách, poté několik měsíců dozrává v sušárnách a teprve následně se mění v nábytek určený pro dlouhé desítky let používání.
Významnou součástí příběhu BeOak by Javorina jsou spolupráce s českými a slovenskými designéry. Tomáš Král pro značku navrhl kolekci Juro inspirovanou ikonickým tvarem klobouku Juraje Jánošíka, Lucie
Místo zdůrazňování robustnosti začala Javorina hledat způsoby, jak těžkému materiálu dodat lehkost, eleganci a jemnost. Právě tento kontrast dnes patří k jejím poznávacím znakům.
❶ Současný majitel BeOak by Javorina Petr Rokůsek.
❷ Od nákupu dubového dřeva až po finální produkt, vše vzniká ve Spišské Belé. Na snímku výroba židle Lopa.
❸ Truhláři pracují na komponentu pro úspěšnou fitness kolekci Sana.
❹❺ Ačkoli všude, kam se v BeOak by Javorina podíváte, uvidíte hlavně dřevo v jakékoli fázi úpravy, firma má také tým zkušených čalouníků, kteří se podílejí na vzniku křesílek Y, ale například
také matrací potažených lněnou tkaninou, které Javorina nově nabízí ke svým postelím.
❻ Autorem sady pro domácí cvičení Sana je slovenský designér Tomáš Král. Kromě nástěnného prvku obsahuje ještě lavici nebo činky.
❼ Novinkou v portfoliu značky je toaletní stolek Glow, který se snadno promění na stůl pracovní a navazuje tak na stůl Flow. Autorem obou je Leo Čellár, který v novodobé historii Javoriny navrhl úplně první kolekci nábytku.
Koldová stojí za stoly X a křesílkem Y, studio Vrtiška & Žák vytvořilo například židle Tuba a Lopa či hodiny Luna a Boris Klimek je autorem postele Cascade. Firma si přitom vybírá autory, jejichž přístup je blízký jejímu uvažování o materiálu, funkci i estetice. Místo jednotlivých produktů se však značka snaží přemýšlet o domácnosti jako o celku. O tom, jak člověk vstává, odpočívá, pracuje nebo tráví čas sám se sebou. Právě z této úvahy vznikla kolekce Sana, vyvinutá ve spolupráci s Tomášem Králem. Soubor cvičebních pomůcek reaguje na současný způsob života, kdy trávíme stále více času doma a pohyb se stává vědomou součástí každodenní rutiny. Sana přitom nepůsobí jako sportovní vybavení, které je třeba po použití schovat. Naopak se stává přirozenou součástí interiéru.
Stejnou filozofii nese také novinka Glow. Elegantní dubový stolek vytváří prostor pro osobní rituály, soustředěnou práci nebo chvíli klidu uprostřed dne. V době, kdy se hranice mezi domovem, kanceláří a místem odpočinku stále více stírají, nabízí jednoduchý způsob, jak si vytvořit vlastní kout jen pro sebe.
Se zájmem zákazníků v zahraničí přichází značka také s novou identitou. Pod názvem BeOak chce sjednotit komunikaci napříč trhy a současně zdůraznit svůj nejdůležitější materiál — dub. Výroba však zůstává tam, kde byla od začátku. Ve Spišské Belé pod Tatrami, kde se už od roku 1947 píše příběh značky, která dokázala spojit tradici s moderním designem a proměnit obyčejný kus dřeva v součást každodenního života. ●
Jihoafrický designér a výtvarník Porky Hefer vytváří design se silným environmentálním podtextem. Upozorňuje jimi na křehkost naší planety, její druhovou rozmanitost i zapomenuté možnosti lokální produkce. Prostřednictvím svých interiérových objektů konfrontuje diváky se surovostí i krásou přírody.
Pozornost na sebe jihoafrický designér strhl před více jak dekádou první kolekcí závěsných křesel v podobě dramaticky vypadajících hnízd a zvířecích bestií. Abyste naléhání přírody poznali na vlastní kůži, stačí se posadit do jejich obrovských tlam plných zubů. Jeho sochy vytvářené z přírodních materiálů tehdy obletěly svět, dostaly se na prestižní přehlídky sběratelského designu a psala o nich přední světová média. I když byl tehdy Porky Hefer v oblasti autorského designu úplným nováčkem, jeho autentická tvorba, kterou navázal na tradiční bestiáře, v nichž byly prezentovány skutečné i smyšlené druhy živočichů, reagovala na úspěšnou kariéru v korporátním světě.
Rodák z Johannesburgu totiž strávil 16 let působením v reklamním byznysu, během nichž pracoval jako kreativní ředitel v agenturách v Kapském Městě a New Yorku a stal se jedním z nejoceňovanějších kreativců v Jižní Africe. V určitý moment si však uvědomil, že čím výše stoupá, tím méně osobní práci vytváří. A tak v roce 2007 reklamu opustil a založil kreativní studio s příznačným názvem Animal Farm a později ateliér Porky Hefer Design. Od té doby se zaměřuje na koncepční práci s přírodní tematikou, která se projevuje v trojrozměrných formách v různých provedeních, od veřejných soch až po produktový a nábytkový design, který vyvolal velmi pozitivní reakce lokálního i mezinárodního kreativního společenství.
Svou lásku a hluboký respekt k přírodě získal Hefer už v dětství, kdy pracoval na jihoafrických farmách. „Nesnažím se zvířata humanizovat, ale spíše naopak lidi animalizovat,“ komentuje své dílo, v němž hraje důležitou roli empatie k přírodě. „Mým záměrem je mimo jiné, aby děti tato zvířata poznaly, pochopily je a jejich roli ve vesmíru,“ vysvětloval Porky Hefer v roce 2024 při otevření své výstavy s názvem No bats, no chocolate v Galerii56 v New Yorku (spolupráce s galerií Southern Guild z Kapského Města) a dodal: „Pokud skutečně pochopíme, jak důležitou roli hrají všechna zvířata a tvorové ve složitém systému, který udržuje život na Zemi, zejména ten náš, existuje šance, že se o ně budeme lépe starat a chránit je.“
Na výstavě tehdy představil řadu textilních nadživotních soch zvířat včetně monumentálního koženého mrože, koženého závěsného křesla v podobě krokodýlích čelistí nebo býka a berušku, do jejichž útrob můžete vlézt a vytvořit si svůj vlastní, bezpečný kokon. Ostatně přírodní kokony, sítě, ptačí hnízda či termitiště jsou pro Hefera nekonečným zdrojem inspirace. Často ve svých dílech odkazuje k vernakulárním řemeslům a konstrukcím. Například u závěsných křesel vyplétaných proutím spolupracoval s lokálními jihoafrickými rodinnými dílnami. „Jedním z mých velkých témat jsou hnízda. První jsem udělal v roce 2009 a myslím si, že v něčem je velmi symbolické pracovat právě s motivem hnízda. V posledních staletích →
❶ V kolekci
Endangered se objevily objekty inspirované ohroženými druhy zvířat, jako jsou orangutan, lední medvěd, lenochod, plejtvák obrovský a velký bílý žralok.
❷ Zisk z prodeje kolekce Endangered šel na podporu ochrany zvířat v rámci Leonardo DiCaprio Foundation (LDF).
❸ Porky Hefer se rád fotí v náručí svých vlastních interiérových objektů. Vyzývá jimi k interakci s přírodou jako takovou.
❹ Dům The Nest v Namibii byl inspirován důmyslnými kokonovitými hnízdy pouštních ptáků.
❺ Celá struktura domu je založena na ocelovém rámu obloženém precizně a organicky tvarovanými doškami.
❻ Obecně jsou pro Porkyho Hefera hnízda symbolem bezpečí. Mají v sobě zároveň obrovský inspirační potenciál pro design i architekturu.
vidíme, že lidstvo se snaží budovat domy jako monumenty, které oslavují nás samé a které by měly přežít další staletí. Myslím si, že je ale důležité přemýšlet i o zcela aktuálních problémech a neklást takový důraz na trvalost,“ popisuje Porky Hefer, pro kterého byl vždy jeden z největších vzorů americký architekt a environmentalista Buckminster Fuller. Ten už v padesátých letech upozorňoval na neblahé ekologické dopady lidské činnosti na planetu a proslavil se svým bonmotem, že země je „Spaceship Earth“. Stejně jako Hefer dnes narážel tenkrát Fuller na problém křehkosti našeho světa a nutnosti se o něj starat.
„Architektura je dnes všude stejná. Myslím si, že to není dobře a že v budoucnu bychom měli mnohem více pracovat s lokálními zdroji. Budoucností je architektura vernakulární, která jako dříve, před rozvojem kolonialismu a později globalizace, reagovala na odlišnosti jednotlivých oblastí a jejich specifik. Myslím si, že svět se k tomu potřebuje vrátit, a obzvláště u nás v Africe, kde internacionalizace napáchala velké škody,“ vypráví Hefer o své představě architektury budoucnosti. Částečně ji zrealizoval ve svém projektu ekologického hotelu a privátní rezidence The Nest v Namibii. Nejbližší město je od „hnízda“ vzdálené 125 km a jedinou společností je tu lidem divoká zvěř, která se shromažďuje kolem nedalekého osvětleného napajedla. Odlehlost je jen jednou z hlavních předností ubytování v The Nest. K dispozici je také místní kuchař, komorník a průvodce. K památce světového přírodního dědictví a domovu červených písečných dun, jezeru Sossusvlei, je to jen krátký let. Hefer se pro svůj projekt inspiroval fascinujícími komunitními hnízdy místních ptáků snovačů. Ti si z trávy vytvářejí organická obydlí ve větvích, ve kterých na jednom místě žijí až stovky jedinců. „Byl to organický proces. Všechno jsme postavili na místě s využitím místních řemeslníků a materiálů v tradičním stylu. Stavět mimo veškeré moderní sítě bylo obtížné a vzrušující zároveň,“ vysvětluje designér, který strávil tři roky hledáním místního stavitele ochotného se takovému netradičnímu úkolu věnovat. „Sice to znamenalo, že jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, ale logisticky to bylo velmi náročné. Někdy byla překážkou i účast zvědavého publika: paviáni nám rozebrali venkovní sprchu a pod základy se ubytovalo mládě leoparda,“ hovoří o stavbě v odlehlé divočině Porky Hefer, pro kterého je příroda neoddělitelnou konstantou všeho bytí na naší „Spaceship Earth“. ●
❼ Závěsné křeslo v podobě otevřené tlamy kosatky připomíná, že na planetě nejsme sami.
❽ Dvě kožené koule vypolstrované ovčí vlnou spojuje tunel. Objekt James Brown vybízí k objevování.
Pokud skutečně pochopíme, jakou důležitou roli hrají všechna zvířata ve složitém systému, který udržuje život na Zemi, zejména ten náš, existuje šance, že se o ně budeme lépe starat a chránit je.
Nová, volně stojící chladnička s mrazničkou Miele KFFD 6867 typu FrenchDoor je sebevědomý designový objekt, který ukazuje, že i chlazení může mít podobu promyšleného interiérového prvku. Model oceněný iF Design Award Gold 2026 zaujme na první pohled provedením BlackSteel a čelem v matném odstínu Obsidian černá. Minimalistický exteriér doplňuje precizně řešený interiér s velkorysým objemem a promyšleným členěním, díky němuž má každá potravina své místo — od čerstvé zeleniny až po chlazené nápoje. Za čistým designem se skrývají promyšlené technologie pro každodenní komfort. Systém PerfectFresh Active díky aktivnímu zvlhčování a ideální teplotě pomáhá uchovat potraviny čerstvé až pětkrát déle. Integrovaný dávkovač vody nabízí čerstvou, chlazenou a filtrovanou vodu kdykoli po ruce, zatímco IceMaker se postará o stálou zásobu kostek ledu. A to se v létě více než hodí. ●
TEXT/FOTO
Adam Štěch
Citlivá práce s barvou, světlem a prostými architektonickými objemy se v práci nejvýznamnějšího mexického architekta minulého století setkává s tradičním lidovým uměním a stavitelstvím. Laureát Pritzkerovy ceny Luis Barragán (1902—1988) proměnil přísnou architekturu ve spirituální disciplínu.
EVROPSKÁ I AFRICKÁ ZKUŠENOST
Luis Barragán se narodil v roce 1902 ve městě Gaudalajara, studoval stavební inženýrství a v roce 1924 se vydal do Evropy. V Německu navštívil Bauhaus a ve Francii se seznámil s dílem Le Corbusiera. Také měl možnost vidět Mezinárodní výstavu dekorativního umění v Paříži v roce 1925, kde se tehdy vytvářela plodná půda pro nástup art deca i avantgardní moderny. Setkal se zde s Ferdinandem Bacem, významným krajinářským architektem a spisovatelem. A právě tento architekt byl posléze jedním z nejvýznamnějších inspiračních zdrojů mladého Mexičana, který jeho významný vliv na svou práci zmínil i během děkovací řeči při přijetí Pritzkerovy ceny v roce 1980.
Evropská avantgarda nebyla ale zdaleka jeho jedinou inspirací. V Evropě také viděl tradiční středomořské stavitelství, ve Španělsku navštívil Alhambru a další maurské památky pak v severní Africe. Zájem o lidovou architekturu obohatily také jeho vzpomínky na rodnou krajinu a venkovské mexické haciendy, jejichž vyhlazené barevné omítky a prostota celkového vizuálního vyznění se stala nedílnou součástí těch nejvýznamnějších Barragánových projektů.
Po návratu do rodného města zahájil Barragán v roce 1926 první fázi své architektonické produkce, která trvala až do roku 1936. V Guadalajaře tvořil pod silným vlivem španělské koloniální architektury. Jeho dílo zde zahrnuje více než tucet soukromých domů v oblasti Colonia Americana, která se dnes nachází nedaleko centra, kdysi však byla ještě jakýmsi venkovským předměstím a Barragánovy domy byly obklopené zemědělskou krajinou. Architekt v nich propojil koloniální tradici a art deco se svým charakteristickým citem
pro barvy a světlo. Už zde můžeme pozorovat počátky jeho barevného minimalismu. Jsou to především Casa González Luna z roku 1928 a Casa Cristo, postavený o rok později, ve kterých Barragán propojuje jednoduchost s typickými arkádovými oblouky a výraznými barvami omítek, například žlutých nebo červených odstínů. V první polovině třicátých let je pak patrný Barragánův odklon od koloniálních vlivů a jeho stavby se výrazně přibližují dobovému funkcionalismu. V roce 1934 například navrhl čistě bílý objekt domu a studia významného malíře Josého Clementa Orozca a hned za rohem dům pro Emiliana Roblese Leóna. I přesto že zůstává raná tvorba Luise Barragána poměrně neznámá, už obsahuje charakteristické rysy jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století.
Na konci třicátých let, kdy se Barragán přestěhoval do Mexico City, si začal čím dál tím
více osvojovat racionální přístup. Navrhoval tehdy především činžovní domy, jako jsou například Duplex Colonia Hipódromo, postavený v roce 1936, nebo společná studia pro čtyři výtvarníky na náměstí Plaza Melchor Ocampo, dokončená v roce 1939 (společně s architektem Maxem Cettem). Čisté fasády a rozměrné okenní otvory v subtilních ocelových rámech výrazně připomínají evropskou funkcionalistickou produkci. Barragán si uvědomoval potenciál moderní architektury, obzvláště v dynamicky se rozrůstající mexické metropoli. To mu pomohlo etablovat se, vydělat peníze a vytříbit si tvůrčí přístup.
Bylo to ale až ve čtyřicátých letech, kdy poprvé přišel se svým osobitým stylem, ve kterém shrnul všechny své dosavadní poznatky. V roce 1940 to bylo v jeho prvním vlastním domě ve čtvrti Tacubaya, který však záhy prodal svému spolupracovníkovi Alfredu Ortegovi. →
❶ V Casa González Luna v Guadalajaře dnes sídlí asociace architektů.
❷ V mnoha detailech tohoto raného Barragánova domu se již projevuje jeho cit pro barvu.
❸ Světlo je důležitou součástí Barragánova utváření prostoru. Vitrážová okna Casa González Luna vytváří až sakrální atmosféru.
❹ Skrytá atria jsou typická pro rané Barragánovy domy. Stejná můžeme najít v Casa Cristo.
❺ Působivé schodiště a trámový strop definují hlavní obytný prostor Casa Cristo.
Hned vedle něj si ale v letech 1947 až 1948 postavil druhý dům, který se stal jeho prvním mistrovským dílem. Tradice se v tomto projektu setkává s moderností a skromnost s velkorysostí. Výsledkem je nadčasové architektonické dílo. Je oslavou prázdnoty, ticha, světla, barvy a poezie veršované architektonickými elementy. Zatímco uliční fasáda je nenápadná a strohá, dům se otevírá směrem do soukromé zahrady v zadní části.
Ve stejné době začal Barragán navrhovat několik domů v experimentální rezidenční čtvrti v jižní části Mexico City. Drsný vulkanický terén oblasti El Pedregal se od roku 1945 stal doslova hřištěm pro moderní architekty. Kamenitá krajina byla výsledkem erupce nedaleké sopky Xitle, a proto byla dlouhá staletí považována za zcela nezastavitelnou. Barragán zde
❻ Po Barragánově příjezdu do Mexico City se jeho styl zásadně změnil. navrhoval zejména funkcionalistické činžovní domy.
postavil vůbec první dům. Casa Prieto López z let 1947 až 1951 byl nedávno restaurován do původní podoby. Dům, který je celý pokrytý světle růžovou omítkou, je umístěn na rozeklaném sopečném podkladu a organicky do něj prorůstá. Velké nečleněné plochy střídají rozměrná okna. Místnosti obrovských dimenzí se otevírají směrem do monumentálních stropních trámů a vytvářejí velkorysý obytný prostor, definovaný jemnými odstíny růžových a modrých valérů.
V padesátých letech následují další rezidenční projekty. Je to především Casa Gálvez z roku 1955. Její interiéry jsou téměř celé pokryté sytou růžovou výmalbou. Přes velká okna na ně dopadají sluneční paprsky a obydlí se stává barevným kaleidoskopem. Jako v jiných domech i zde použil Barragán tradiční dřevěný nábytek, svítidla s voskovanými papírovými širmy a dekoraci tradičního mexického lidového umění. ⟶
❼ nejznámějším dílem Barragánovy funkcionalistické éry je objekt uměleckých ateliérů, který postavil ve spolupráci s Maxem Cettem.
❽ svůj první dům si Barragán postavil mezi lety 1940—1942. Záhy ho však prodal svému příteli a spolupracovníkovi alfredu Ortegovi.
❾ Dnešní Casa Ortega byla pro Barragána příležitostí experimentovat.
Plně se experimenty projevily v domě Casa Prieto López, kde světlo a barva hrají zásadní roli.
a si vůbec nejslavnějším Barragánovým dílem je jeho vlastní dům, který je zapsán na seznamu památek u nesco. Obývací pokoj se otevírá směrem do zarostlé zahrady přes obrovské okno.
Zvenku působí Barragánův dům velmi nenápadně. Pouze typické plochy výrazných barev naznačují existenci mistrovského architektonického
I přesto, že je Barragán známý především svými privátními domy, v portfoliu najdeme i několik veřejných staveb. Kapli malého kláštera Tlalpan navrhl v roce 1954. Růžové stěny hlavního kostela, ve kterém uprostřed stojí červeně zbarvený kříž, osvětluje venkovní světlo skrze skleněnou stěnu připomínající jakýsi světelný vodopád. Charakter zbarvení interiéru se neustále proměňuje a architektonický prostor doslova ovládá boží přítomnost.
Monument Torres de Satélite v Mexico City, realizovaný v roce 1958 ve spolupráci se sochařem Mathiasem Goeritzem, se stal jedním ze symbolů města. Úchvatné monumentální věže ve středu dálnice vzdávají hold prosté geometrii a typickým barvám modernistické éry. V roce 1967 pak Barragán vytvořil jedno ze svých nejznámějších děl — stáje San Cristóbal Estates. Komplex postavený pro rodinu Egerstrom v Los Clubes nedaleko hlavního města zahrnuje stáje, dům a bazén, všechny v jasně intenzivních odstínech růžové, fialové a oranžové. Architekt vytvořil expresivní, přesto minimalistickou architektonickou krajinu, sochařskou oslavu elementárních forem a našich smyslů. Slavný fotograf René Burri zde nafotil některé ze svých ikonických snímků a značka Louis Vuitton zde realizovala jednu ze svých nedávných reklamních kampaní.
POSLEDNÍ MANIFEST
Neobyčejným citem pro barvu a světlo je prodchnuta i poslední Barragánova realizace Casa Gilardi, dokončená v roce 1977. Projekt vznikl na popud Pancha Gilardiho, který v té době vedl v Mexico City úspěšnou reklamní agenturu. Gilardi však v domě nežil příliš dlouho a nakonec se v něm usadil jeho pracovní partner Martin Luque se svou rodinou. Casa Gilardi je introvertním prostorem, který je
který je z ulice nápadný jen typickým růžovým zbarvením jednolité fasády. Vyčištěný a přirozený minimalismus pak definuje většinu prostor domu včetně centrálního schodiště a hlavních obytných místností. Vrcholem celého interiéru je však prostor vnitřního bazénu, jehož pestře modré a červené, hrubě omítnuté stěny ozařuje přirozené světlo střešním světlíkem. Architekt zde vytvořil spíše než obytný prostor uměleckou instalaci, ve které jako by se rodily základy působivých děl současných
výtvarných koloristů, jako jsou James Turrell nebo Olafur Eliasson. Srdcem celého domu se stává vnitřní atrium, ve kterém se růžové, fialové a žluté odstíny setkávají s elementárními tvary Barragánovy architektury v absolutní vizuální harmonii. Architektura se v tomto domě stává zážitkem všech našich smyslů, ostatně tak, jako je tomu ve většině Barragánových projektů, které patří k tomu nejlepšímu, co může historie architektury dvacátého století nabídnout. ●
Radikální pochybnost jako výchozí bod k nalezení absolutní jistoty? Je možné zpochybnit smyslové vjemy i vnější realitu, ale nelze zpochybnit samotný akt pochybování. Descartův výrok „Cogito ergo sum“ popularizoval Antoine-Léonard Thomas, když v roce 1765 přišel s „Pochybuji, tedy myslím, tedy jsem.“ Proto jsme se vydali na okraj Milána na kontroverzní místo vybudované v 70. letech jako soběstačná obytná čtvrť pro vyšší třídu. Místní pečlivě zkonstruovaná realita dodnes vyvolává otázku, zda Milano Due není spíše projekcí určité představy o životě než jeho autentickým obrazem. Kde jinde zkoumat hranici mezi skutečností a její reprezentací?
FOTOGRAFOVAL Giuseppe Triscari
← Tvídové sako a sukně s leopardím vzorem, mátově zelený kašmírový svetr, náušnice z kovu a štrasu, brýle z acetátu s motivem želvoviny, kožená kabelka a boty z kůže a hedvábí, vše Chanel MÉTIERS D’ART Collection 2026
→ Svetr z kašmíru, kalhoty z lehkého vlněného kepru, náušnice z kovu a emailu, kovové brýle, kožešinovo-kožená kabelka a boty z lakované kůže, vše Chanel MÉTIERS D’ART Collection 2026
↑ Šaty z hedvábí vyšívané korálky a flitry, perlový náhrdelník a náušnice, boty z reliéfní telecí kůže, vš
↓ Sako a sukně s třásněmi z viskózového úpletu, kabelka ze sametu a kovu, štrasové náušnice a kožené boty,
← Sako z mohéru a hedvábí, kašmírový svetr, sukně z hedvábí a viskózy se zebrovým vzorem, kabelka a pásek z ražené telecí kůže, náušnice s perlami, vše Chanel MÉTIERS D’ART Collection 2026
→ Sako z bavlněného tvídu, košile s jemnými proužky z nebesky modré bavlny, kalhoty z lehkého hnědého kašmíru, kravata z kašmíru, vlny a hedvábí, štrasové náušnice a boty z ražené telecí kůže, vše Chanel MÉTIERS D’ART Collection 2026
fotograf GIUSEPPE TRISCARI
styling JAN KRÁLÍČEK
modelka
ANAMARIA CIOBOATA (PARIS MAKERS BY METROPOLITAN)
make-up
FRANCESCA VINCIGUERRA (S PRODUKTY LORD&BERRY)
vlasy GIUSEPPE LORUSSO
asistent fotografa SIMON NAKAMURA
casting DAMIANO BACCILE
produkce
GIUSEPPE TRISCARI, PATRIK BUREŠ
Aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze se zabývá fenoménem víkendových chat, specifickou typologií moderní architektury, která v průběhu 20. století zásadně změnila způsob, jakým trávíme volný čas. My jsme se rozhodli na toto téma navázat a rozvinout ho dál do současnosti.
↑ Příručka z roku 1942 zahrnuje celou sbírku návrhů chat střední velikosti i s odhadovanými náklady.
↑ Návrhům chat a letních domů se věnovalo mnoho publikací, vydávaných během 30. a 40. let. ↓ Architekt Ladislav Žák publikoval svůj ideální návrh chaty v časopise Žijeme v roce 1931.
Na výstavě Chata: fenomén ve světě moderní architektury jsem s kolegou Janem Burešem pracoval poslední dva roky. Výsledek našeho pátrání po pozoruhodných rekreačních stavbách je k vidění v originální instalaci Matěje Činčery a Jana Klosse do poloviny září. V galerijní krajině návštěvníci objeví genezi typologie architektury chat a letních domů, které je zejména v českém prostředí populární téma.
Chaty, letní domy a tzv. weekendy jsou spojeny s celkovou emancipací moderní společnosti. Rozvoj průmyslu a obecné bohatnutí Evropy, především během meziválečné éry, přinesly pracujícím i vyšším vrstvám mnohem více volného času. Záliba prázdnin v přírodě se promítla do vzniku letních sídel, vilových osad nedaleko velkých měst i trampských enkláv. Ať už to byly honosné letní domy, nebo sruby, všechny spojovala touha vymanit se z moderního velkoměstského života a utéct do klidu a romantiky nedotčené přírody. Výstava v Uměleckprůmyslovém museu zhodnocuje chaty a víkendové domy jako důležitou, ale přesto často opomíjenou typologii v rozvoji moderní architektury a bytového designu 20. století, který souvisí nejen s radikálními společenskými změnami, ale i proměnou myšlení tehdejší architektonické a výtvarné avantgardy. Ústředním tématem výstavy jsou konkrétní příklady staveb a vývoj jejich architektury v průběhu 20. století od vzniku Československa až po konec socialistické éry. To vše v mezinárodním kontextu a na pozadí proměn modernistických tendencí a sociálních i politických struktur.
Záměrně jsme se vyhnuli jisté romantizaci tématu a časté představě, že jde zejména o český sociologický fenomén. Místo
toho jsme se zaměřili na konkrétní návrhy a typologie modernistických chat a víkendových domů, které navrhovali přední i méně známí architekti a na které se v průběhu historie zapomnělo. Výstava ukazuje, že i vysoce individualizované či experimentální projekty se vypořádávají s obecnými principy a typizací. Součástí instalace jsou fragmenty jedné z chat navržené vizionářem světelného umění Zdeňkem Pešánkem, od jehož narození si letos připomínáme 130 let. Stavba chat a letních sídel v období první republiky vycházela ze dvou základních trendů. Na jedné straně stál tramping, kterému se věnovali především příslušníci nižších vrstev. Chaty si stavěli svépomocí, často na těžko dostupných místech, což reflektovalo romantickou touhu po pobytu v „divoké“ přírodě. Druhý trend představovaly letní domy vznikající z iniciativy příslušníků vyšších vrstev v nových rekreačních oblastech nedaleko velkých měst. U Prahy šlo například o údolí kolem řek Sázava, Vltava a Berounka, v Brně to byla Brněnská přehrada, v Ostravě osady v Beskydech.
Pro architekty bylo téma víkendového bydlení aktuální především v první polovině 30. let. Po druhé světové válce, kdy si řada z nich uvědomila nebezpečí živelného zastavění krajiny a nekoncepční stavbu chat kritizovala, se chatařství stalo celospolečenskou alternativou k rekreaci. Projevilo se ve vzniku objektů, které si chataři stavěli sami, a kvalitní architektura chat se omezila jen na výjimečné příklady. I přesto, že výstava v tomto období končí, rozhodli jsme se na následujících stranách zaměřit také na aktuální tvorbu a doplnit historickou genezi povedenými současnými příklady u nás i ve světě.
❶ Architekt Jaroslav Vaculík podstoupil stáž u Le Corbusiera ve Francii. Na konci 50. let vypracoval první verze montovaných chat řady V, které sledují principy typizace a prefabrikace. Základní verzi chaty V1 zamýšlel vyrábět sériově. Nakonec vzniklo jen několik málo exemplářů.
❷ Vladimír Kalivoda patřil k nejzajímavějším architektům druhé poloviny 20. století na severní Moravě. Jeho typizované horské chaty s konstrukcí ve tvaru písmene A se nacházejí například přímo na sjezdovce v Makově.
❺ Chaty pro společnost ENI v Borca di Cadore navrhl architekt Edoardo Gellner na počátku 60. let jako syntézu poválečného modernismu a tradičních horských prvků.
❻ V roce 1955 realizoval architekt Karel Dudych, absolvent speciální školy UMPRUM pro dekorativní architekturu u Pavla Janáka, chatu pro Dr. Ilju Sedláka v Jílovišti u Prahy. Dodnes autenticky zachovalý objekt je charakteristický nakloněnou pultovou střechou a celkově optimisticky pojatou formou a barevností.
❸ Letní domek maďarského architekta Lájose Kozmy z roku 1935 najdete na dunajském ostrově Lupa Sziget nedaleko Budapešti.
❹ Architekt Ludvík Hilgert postavil tuto chatu v Karolínině Huti v Beskydech v roce 1940. Projevují se na ní vlivy americké organické architektury Franka Lloyda Wrighta.
❼ Mezi rané práce ze začátku 60. let architekta Vladimíra Kalivody patří i drobná chata manželů Kudělkových v Beskydské Bystřičce.
❽ Architekt Jiří
Gočár, syn slavnějšího otce, navrhl na přelomu 30. a 40. let hned několik pozoruhodných rekreačních objektů, včetně chaty paní A. v Kamenném Přívozu.
❾ Turínský architekt a designér Carlo Mollino se zajímal o tradice alpského lidového stavitelství. Víkendový dům Cattaneo z první poloviny 50. let tyto vlivy dynamizuje pomocí jeho typického stylu.
Švýcarský architekt Justus Dahinden postavil několik horských letních domů v podobě pyramid. Patří mezi ně i letní domek Zelt z roku 1952.
Architekt Jiří Mojžíš, absolvent Cubrova ateliéru na AVU, si v roce 1970 postavil vlastní chatu na svažitém pozemku vinohradu ve Viničných Šumicích nedaleko Brna. Objekt trojúhelníkovitého tvaru byl koncipován jako útočiště při práci na vinici i jako vyhlídka do krajiny.
Silným proudem rakouské meziválečné architektury byl tyrolský modernismus. Například architekt Clemens
Holzmeister zkombinoval tradiční prvky s jednoduchostí funkcionalismu i ve svém vlastním víkendovém domě z let 1929 —1930 v Kitzbühelu.
Šafránkova lovecká chata nedaleko Drahonína z roku 1939 je jedním z nejoriginálnějších děl brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse.
Letní dům Le Sextant ve francouzském La Palmyre-Les Mathes navrhli v roce 1935
Le Corbusier a Pierre Jeanneret za použití přírodního kamenného zdiva a dřevěných prvků.
Architekt Vlasto
Kopač, žák Jože Plečnika, se nechal inspirovat
tradičními pasteveckými boudami a na konci
50. let navrhl na svazích pohoří Velika Planina ve Slovinsku celou enklávu rekreačních objektů.
Asi hodinu cesty autem z Palm Springs se po strmých cestách dostanete do zcela odlišného světa rekreační enklávy Idyllwild v pohoří San Jacinto, kde však také najdete špičkové příklady poválečné architektury. Například Frank Gehry zde v roce 1957 postavil svůj vůbec první projekt — jednoduchou horskou chatu pro Melvina Davida. Na rozdíl od Gehryho, který v Idyllwild symbolicky začínal, architekt John Lautner, pověstný svými neobyčejnými skulpturálními rezidencemi, zde tvořil již v plné síle. Jen málokdo by si ale jeho jméno spojil s drobnou a skromnou stavbou horské chaty z roku 1957. I přesto, že tato jedinečná rekreační architektura nemá zdaleka takové dimenze jako většina jeho slavných děl (před nedávnem jsme v Dolce Vitě psali o jeho ikonickém domě Sheats-Goldstein v Los Angeles), ze svých překvapivých a výtvarně výrazných architektonických řešení tady Lautner neslevil ani o píď. Chatu realizoval pro manželský pár, lékaře Carla Kennetha a jeho ženu Agnes Branch Pearlman, v době, kdy Idyllwild zažíval rozkvět a kromě víkendových chatařů zde začala fungovat i letní umělecká akademie. V architektuře chaty architekt Lautner dostál svým principům organické architektury možná ještě přesvědčivěji než u svých slavnějších projektů. Objekt, který má originální kruhový půdorys, jako by vyrůstal ze samotné krajiny. Jeho konstrukci tvoří šest mohutných neopracovaných kmenů rámujících kasdádovitě tvarovanou prosklenou fasádu hlavního obytného prostoru. Kontrast rozlehlé skleněné plochy a rustikality stavebního materiálu vytváří zvláštní napětí. Dodnes se v chatě změnilo jen málo, jak nám ukazuje Nancy Pearlman, dcera původních stavebníků, která pravidelně otevírá své horské útočiště nadšeným architektům. Uprostřed otevřeného prostoru obývacího pokoje je umístěn kruhový stůl a u krbu stojí ikonická křesla Eva od švédského designéra Bruna Mathssona. Nancy připomíná, že zásadní podíl na podobě domu měla kromě architekta i její matka Agnes. To ona vymyslela, že chata bude kulatá a Lautnera s touto ideou oslovila. Nakonec společně s manželem obohatili celý její umělecký výraz po svém. Často se tu konaly hudební seance a setkání spřízněných výtvarníků spojených s nedalekou letní akademií. Ostatně to dnes v chatě neustále připomínají portréty Agnes a Carla a také naleštěné klavírní křídlo, jehož zvuk je i díky geniální akustice prostoru zcela podmanivý.
Jatin Chaletbouw a i29 architects
FOTO Ewout Huibers
Jak to u chat bývá, jejich architektura je více o kvalitě než o velikosti prostoru. Touto větou uvádějí architektonická studia Jatin Chaletbouw a i29 architects svou Lounge Lodge v holandském Dwingeloo. „Návrh Lounge Lodge je výsledkem hledání jasného, promyšleného a osobitého konceptu pro skromné útočiště, vedeného myšlenkou chytré dostupnosti a jednoduchosti s charakterem,“ představují nizozemští architekti svůj projekt. Uprostřed zelené krajiny stojí kompaktní rekreační dům, který vyniká svou efektivitou. Je situován na nenápadném vyvýšeném místě a otevírá se do okolního parku, čímž vytváří silné vizuální spojení s okolím. Navzdory
svým skromným rozměrům — stojí na ploše 20 m2 — je plně vybaven a promyšleně uspořádán. Lounge Lodge bez problémů pojme čtyři osoby a nabízí plně vybavenou kuchyň, intimní obývací pokoj, rozkládací jídelní stůl, výklenek na spaní a koupelnu. Mezipatro nad spací nikou a koupelnou přidává druhou spací část, což kompaktnímu objemu dodává překvapivý pocit vrstvení, aniž by to umenšovalo prostorný pocit interiéru. Zelený tón obkladu přirozeně začleňuje objekt do přírody. Jednoduchý výraz chaty, balancující mezi prostotou a osobitým charakterem, navazuje na esenciální kvality modernistických chat.
FOTO Tomáš Slavík
V posledních měsících se k nám čím dál tím častěji dostávají projekty mladého nadějného studia Plyš Lenky a Petra Vávrových, které existuje teprve dva roky. Založili ho po společných zkušenostech v zavedených ateliérech v Rakousku
a Česku. Už teď se ale dostali k zajímavým a typologicky rozmanitým projektům. Není náhoda, že jejich obnova staré šumavské chalupy z 19. století zaujala i odborná média v zahraničí. „Náš přístup k rekonstrukci chalupy je založen na pokoře ke stavbě jako celku, ke všem jejím vrstvám — ve smyslu její matérie i historie, tak jak je domu a této krajině po celou dobu jejich bytí vlastní. A to přesto, že bylo nutné očistit ji od řady nevhodných zásahů a úprav, které způsobily následné stavební poruchy,“ popisují architekti. Vady využili
jako příležitost k pozitivní změně. Z bortící se hospodářské části se stalo nové srdce domu: obývací pokoj otevírající se do zahrady, který je zároveň portálem propojený s kuchyní v zachované části domu. Stodola, převýšená do krovu, dnes slouží jako utilitární prostor, ale i jako místo pro podzimní posezení. Zvenku zůstala silueta domu nezměněná, fasádu architekti navrhli jako proměnlivou kompozici založenou na použití posuvných dřevěných okenic chránících kruhové okenní otvory před rozmary počasí.
FOTO Radek Šrettr Úlehla
Na okraji lesa v krajině Vysočiny stojí statek, jehož historie sahá až do první poloviny 19. století. Po rekonstrukci přízemí svěřili majitelé proměnu podkroví architektkám Petře Ciencialové a Kateřině Průchové z ateliéru Plus One Architects. Cílem bylo vytvořit klidné útočiště pro rodinu a přátele, které nabídne soukromí i atmosféru podporující odpočinek. Interiér se vymyká představě tradiční chalupy — tmavé odstíny, syrové materiály, černá žula a přiznané kamenné zdi vytvářejí intimní prostředí, v němž hraje hlavní roli promyšlená práce se světlem. Nově osazená okna přivádějí denní světlo nepřímo hluboko do dispozice a společně s nastavitelným osvětlením umocňují pocit klidu. Podkroví je rozděleno na soukromou část s ložnicemi a světlejší pokoje pro hosty, které propojuje centrální společenská místnost s barem. Rekonstrukce tak citlivě navazuje na historii domu a přináší současné bydlení založené na kvalitních materiálech, řemeslném zpracování a promyšlené atmosféře.
Jak vložit současné bydlení do historické stodoly, aniž by ztratila svůj původní charakter? Odpovědí je projekt od týmu Facha architekti — kompaktní obytná vestavba vytvořená jako sezonní útočiště pro majitele venkovské usedlosti. Místo rekonstrukce obytného domu vznikl jednoduchý dřevěný kvádr s černou asfaltovou fasádou, který je do prostoru stodoly vložen jako samostatný objekt. Konstrukčně se původní stavby téměř nedotýká a nechává naplno vyniknout její autentickou podobu. Klíčovým motivem návrhu je průhled otevřenou stodolou do zahrady se starými jabloněmi a do okolní krajiny, který určuje dispozici i umístění velkého panoramatického okna. Interiér pracuje s omezenou paletou materiálů — březovou překližkou, černou MDF deskou a pohledovým betonem — a sází na jednoduchost i přirozenou atmosféru. Lehká dřevostavba s podlahovým vytápěním umožňuje celoroční pobyt. Adaptace stávající stodoly místo nové výstavby navíc představuje promyšlený a udržitelný přístup k venkovské architektuře.
Studio Ark-Shelter architekta Martina Mikovčáka společně s jeho bratrem Viktorem nedávno navrhlo chatu Devín umístěnou vysoko nad stejnojmenným hradem v Bratislavě, na konci vinic vinařství Zlatý Roh. Jedná se o kompaktní víkendové bydlení navržené jako energeticky soběstačný objekt. Chata poskytuje na celkové ploše 20 m2 komplexní komfort na jedné straně a absolutní propojení s přírodou na straně druhé. Obě boční fasády se dají maximálně otevřít do krajiny, nejprve pomocí sklopných teras a posléze posuvnými skleněnými stěnami. Jak podotýkají samotní architekti, chata je komprimovaná architektura zážitku — malý objem, maximální intenzita prostoru a plná technologická nezávislost. Za hlavním pobytovým prostorem je situována kompaktní kuchyňská linka a za ní koupelna se sprchou. Betonové umyvadlo osazené přímo v okně směřuje pohled do lesa. Spací prostor se nachází v krovu. Je dostupný pouze po schodech, které jsou po většinu času schované ve vestavné skříni. Podkroví je kontrastem k hlavnímu obytnému prostoru — místo prosklených stěn jej chrání hutný plášť střechy poskytující uživateli intimitu. Nad hlavou zůstává jen stropní světlík určený k pozorování hvězd. Objekt je zcela nezávislý a funguje díky solárním panelům s bateriovým úložištěm, plynovým bombám a inteligentnímu vodnímu systému po celý rok.
FOTO Petr Polák
Oblast Posázaví lákala chataře již od počátku 20. století. Na první chaty trampů a později letní domy pražské buržoazie navázala svou architekturou i novostavba od studia Mimosa architekti. Tvůrci dostali za úkol nahradit starou vyhořelou chatu novým objektem. Použili však původní kamennou podezdívku, která předurčila rozměry a koncepci nového rekreačního objektu. „Chata je lehkou dřevěnou stavbou posazenou na robustní kamenné podezdívce. Dřevěný skelet je z interiéru opláštěn smrkovou biodeskou, zvenčí fasádou z opálených modřínových prken. Opálením získala prkna fasády trvanlivost, současně chatu trochu ‚zošklivěla‘ pro nevítané hosty.
V neposlední řadě ji propojila — byť možná trochu cynickým způsobem — s předchozí stavbou. Směrem ke svahu za chatou je objekt opláštěn falcovaným plechem odolným vůči vodě stékající ze střechy,“ popisují koncept stavby architekti. Elementární tvar je uzavřen černými okenicemi, které při otevření vizuálně propojí interiér s řekou. Na venkovní fasádu z černých modřínových prken navazují také kovové prvky v interiéru stejné barvy — především krb a schodiště. Velkorysost hlavního obytného prostoru vyvažují ložnice, které byly stejně jako v klasických chatách redukovány výměrou na minimální, a přesto pocitově komfortní prostor.
FOTO Mykhailo Lukashuk
Pozoruhodnou kombinací tradiční doškové střechy a skleněné fasády docílili ukrajinští architekti ze studia YOD Group výrazného momentu překvapení. Jejich drobné chaty pro návštěvy, které se nacházejí na soukromém pozemku ve střední Ukrajině, nabízejí moderní interpretaci tradiční ukrajinské mazanky — archetypálního venkovského domu formovaného místními materiály, klimatem a kulturními tradicemi. „Naše filozofie designu jde nad rámec práce se známými formami. Jde o odhalení podstaty místa a dekódování jeho kulturních významů. Studovali jsme obraz tradičního ukrajinského domu, vyčlenili jeho základní charakteristiky a interpretovali je vlastní optikou, abychom vytvořili současný architektonický objekt,“ říká spolumajitel YOD Group Volodymyr Nepiyvoda. Interiér je uspořádán kolem funkčního jádra — centrálního betonového bloku s koupelnou. Po obou stranách se nachází ložnice a obývací prostor, doplněný nábytkem navrženým Katerynou Sokolovou pro značku Noom. Jedním z klíčových akcentů v ložnici je velká stojací lampa na míru vyrobená z keramiky a přírodních vláken, která místnosti dodává vřelou atmosféru. Vnitřní povrch střešní kopule je obložen dřevěnými taškami, které odkazují na tradiční šindele. Kopule, která se ve svém vrcholu tyčí do výšky 10 metrů, umocňuje pocit otevřenosti a vertikály a zároveň umožňuje, aby všechny inženýrské systémy zůstaly zcela skryté, takže stěny zůstávají vizuálně čisté a nepřerušované.
Lenka Millerová
FOTO Radek Šrettr Úlehla
Mladá architektka a absolventka AVU Lenka Millerová se ve svém projektu přestavby zahradního domku na letní byt symbolicky vrátila ke svým kořenům. Pochází totiž také z Rakovnicka a v Panoším Újezdě se pustila do proměny starého chlívku v zahradě velkého domu. Ten klientka prodala a rozhodla se ponechat si právě jen zahradní objekt a přebudovat ho na skromné rekreační bydlení. „Chtěla, abych jí navrhla velké okno do místnosti. Shodly jsme se, že by se to celé mělo pojmout syrově, v betonu a oceli. K místu měla investorka vztah, proto se nestavělo znovu. Nechtěla začínat od nuly. Ve výsledku se v domě ale obrátil každý kámen,“ vzpomíná architektka. S postupem času se rozměr úprav zvětšoval
a nakonec se do protilehlého svahu vykutala nová koupelna rozšiřující celý obytný prostor. Pečliví zedníci se zhostili i odlévání nových betonových prvků s pozoruhodnou přesností. „Zásahem, který prostor proměnil nejvýrazněji, byly nové okenní otvory lemované monolitickým betonovým ostěním. To plynule přechází v betonovou lavici obíhající po obvodu hlavní a zároveň jediné místnosti. Slouží jako schod, úložný prostor na dřevo, pohovka i lázeň,“ uzavírá architektka, které se podařilo vytvořit letní domek s neopakovatelnou atmosférou. Už teď jsme zvědaví na její další projekt.
Bee House sice není typickou chatou ani chalupou, přesto do našeho výběru patří. Soubor autorských ateliérů zasazených do vzrostlé zahrady na Vysočině totiž nabízí přesně to, co od pobytu mimo město očekáváme — klid, kontakt s přírodou a prostor pro soustředění i odpočinek. Projekt Petra Nováka vznikl na místě bývalé skládky strusky, kterou rodina během let proměnila v rozlehlou zahradu. Dnes zde stojí několik komorních dřevostaveb určených k dlouhodobým pobytům. Jejich architektura vychází z jednoduchých venkovských
staveb, současný výraz jí však dodávají opalované dubové fasády, výrazné střechy i promyšlené využití lokálních materiálů. Otevřené interiéry s velkými okny plynule navazují na soukromé zahrady, zatímco většina nábytku, svítidel i detailů vznikla přímo na míru pro tento projekt, jak už jsme u Petra Nováka zvyklí. Bee House je příkladem citlivé proměny zanedbaného místa v inspirativní prostředí propojující architekturu, řemeslo, práci i odpočinek.
FOTO Piotr Krajewski
U jezera Zegrze nedaleko Varšavy najdete letní domek Elementary, který loni dokončilo polské architektonické studio YUMI. Ve své geometrické podobě navazuje na poválečnou modernistickou architekturu, jež v oblíbené rekreační oblasti rostla od 60. let. Dům je kompozicí základních geometrických forem — obdélník, trojúhelník a kruh — tvořících dohromady
archetypální podobu stavby se sedlovou střechou. Šedé cihly jsou v kontrastu s dřevěným obložením fasády přízemí, které je ještě akcentováno odsazením převislé sedlové střechy. „Obzvláště důležitou roli pro nás hraje západní fasáda, kde cihlová konstrukce lemuje dřevěnou verandu — moderní odkaz na architekturu letních chat. Jedná se o polootevřený prostor, který
slouží jako přirozené rozšíření obytné části. V proskleném arkýři navazující na vyvýšenou verandu se nachází kuchyň a pracovní stůl — prostor pro práci a každodenní aktivity majitelů,“ popisují autorky projektu Marta Szadokierska a Dorota Wilczyńska, které uvnitř domu pracovaly pro změnu s motivem otevřené schodišťové haly volně propojující přízemí s prvním patrem.
Horská chalupa Na Kukačkách od studia edit! architects dokazuje, že i v prostředí Krkonošského národního parku může vzniknout současná architektura, která respektuje místní tradici. Zvenčí stavba navazuje na typická horská stavení kamenným soklem, dřevěnou fasádou i tvarem střechy, uvnitř však nabízí zcela nový prostorový zážitek. Architekti Ivan Boroš, Juraj Calaj a Vítězslav Danda využili možnosti velkoformátového prosklení na bočních fasádách a otevřeli hlavní obytný prostor až do
krovu. Díky takto vzniklé galerii proniká do interiéru denní světlo z několika směrů a vzniká vzdušné prostředí s nepřetržitým kontaktem s krajinou. Chalupa je postavena z prefabrikovaných CLT panelů, které umožnily rychlou výstavbu i velkorysé otevřené dispozice. Projekt ukazuje, že respekt k tradiční horské architektuře nemusí znamenat rezignaci na současné bydlení.
FOTO Matej Hakár
Rekonstrukce chaty v centrálním Švýcarsku byla komplikována především omezeními definovanými chráněnou ptačí rezervací přilehlého jezera Uri a blízkostí lezecké skalní lokality Stockflue. „Původní stavba byla kombinací kamenné a srubové konstrukce. Regulativy stanovovaly potřebu zachování originální půdorysné stopy, výšky i charakteru objektu. Projekt původně uvažoval o méně rozsáhlé rekonstrukci stávajícího objektu, technický stav během bouracích prací však odhalil nutnost kompletního odstranění srubové části,“ prozrazují slovenští architekti Peter Čurlej, Matej Fekiač a Simona Kolimárová ze studia Guča arch. pozadí své realizace,
jejíž podobu museli vybalancovat mezi místními předpisy, ikonickým prostředím a touhou klientů po otevřeném prostoru a umocnění jeho kontaktu s exteriérem. To se projevilo v relativně tradičně působím exteriéru definovaném železobetonovými konstrukcemi spojených s terénem a dřevěnými panely CLT doplněnými surovými cortenovými a roxorovými detaily. Naopak interiér byl pojat moderně a otevřeně. Rozvíjí se kolem centrálního betonového soklu nesoucího krb a subtilní ocelové schodiště. Flexibilitu prostoru zajišťují posuvné stěny.
Hradební 1, Praha 1–Staré Město
Zavede vás někdy nostalgie ke vzpomínkám na provozy dob minulých, jako byl mlíčňák nebo automat? Trochu podobný koncept jen v současném pojetí byl nedávno otevřen na rohu ulic Dlouhá a Hradební. Biskup je podnik z rodiny Ambiente na pomezí snack baru, restaurace a farmářské prodejny. V interiéru dle návrhu Michala Froňka a Jana Šrámka ze studia Olgoj Chorchoj nabízí jednoduchá česká jídla servírovaná kuchaři přímo od pultu. Z obchodu si můžete odnést čerstvou zeleninu, mléčné výrobky, drůbež a také hotové sendviče a saláty, přičemž objednávky v restauraci probíhají přes samoobslužný kiosek. Přes den se tu nabízí rychlé polední menu a výběr z à la carte, večer pak můžete zůstat u klasického menu nebo se svěřit do rukou šéfkuchaře, který výběr udělá za vás. Právě tak je to běžné i v japonských podnicích, jimiž se na cestách a stážích inspiroval Jiří Horák, generální manažer Biskupa a někdejší kreativní šéfkuchař Ambiente. Kuchyně se tu nicméně podává česká. „Chceme servírovat jídla, která všichni známe, bez zbytečné pompy a překrucování,“ říká Jiří. „Určitě u nás nedostanete svíčkovou se šesti. Jídla vymýšlíme tak, abyste mohli ochutnat víc věcí najednou, ideálně tři až pět talířků,“ doplňuje ho šéfkuchařka Alžběta Zemanová.
nám. Jiřího z Poděbrad 16, Praha 3–Vinohrady
Nový „Jiřák“ má svůj vlastní Automat Matuška, oblíbený podnik z Hradčanské získal mladšího sourozence na druhé straně Vltavy. Výčep inspirovaný provozy bez obsluhy, které si získaly oblibu už za první republiky, nabízí osm druhů piva včetně prvního vlastního nealka. Jídlo, které hosté na rozdíl od Hradčanské objednávají od stolu, je poctou vyhlášeným českým hospodám. „Pro nový podnik jsme poprvé uvařili i nealko pivo, které se jmenuje Bylinný střízlivec a navazuje na náš speciál Bylinný blaženec. V nabídce bude i čepovaná kombucha od JZT Ferments,“ láká na novinky Adam Matuška, spolumajitel pivovaru a Automatu. „V menu skládáme hold například podniku U Kalendů, kde podle nás dělají úžasné věci. Nabízíme kachnu na vafli, steak z hovězího srdce nebo uzenou zmrzlinu s mlatem,“ popisuje kreativní šéfkuchař Michal Pravda. Interiér nového Automatu navazuje na staršího sourozence. Zdejší pípa je zmenšenou variací na Automat na Hradčanské, který navrhl Adam Matuška a Michal Froněk. Oba podniky vytvořila architektka Tereza Froňková, umělecké prvky pocházejí od Adamova staršího bratra Jakuba Matušky alias Maskera, jehož plastiky i etikety jsou s brandem už nerozlučně spjaty. Naprostým unikátem je pak stůl pro štamgasty vyrobený z čela obřího sudu o objemu 1250 litrů, který navazuje přímo na výčep.
Bubenské nábřeží 13, Praha 7–Holešovice
Místo, kde se host cítí jako u kamarádů doma, je založené na vzpomínkách a chutích z dětství šéfkuchaře a interiéru od Josefa Pleskota — to je restaurace Skô zaměřená na slovenskou kuchyni, kterou Ambiente otevřelo v Hale 28 v Holešovické tržnici. „Chceme ukázat, že i pokrmy, které jsme jedli doma, si zaslouží své místo třeba na degustačním menu. Že jednoduchost není nuda, když se dělá poctivě,“ vysvětluje šéfkuchař Tomáš Valkovič, který zde se svým týmem vaří jídla, která má rád a dobře je zná. Kuchyni dominuje velká pec na dřevo, v barevném a živém prostoru je nejvýraznějším prvkem modrobílá kredenc. „Často přemýšlím nad tím, že prostor musí slušet osobnosti, která mu bude ,kralovat‘. Pokud se nám to s Tomášem povedlo, budu to považovat za ten nejlepší výsledek, jakého může architekt dosáhnout. Není totiž nic tak intimního jako navrhovat interiér restaurace,“ vysvětluje architekt Josef Pleskot. Součástí nabídky jsou klasiky jako langoše, pagáče, lokše, halušky, privarok nebo treska v majonéze.
Schwarzenberský palác, Hradčanské náměstí 2, Praha 1
Snídani s prvorepublikovou noblesou a výhledem na Prahu? Ale prosím, beze všeho, ozvalo se ze sluchátka Ambiente a k cukrárnám ve Vodičkově ulici a Holešovické tržnici přibyl Myšák na Pražském hradě; přesněji v sousedství restaurace Kuchyň v prostorách Národní galerie ve Schwarzenberském paláci. „Už prvorepubliková cukrárna Františka Myšáka dodávala své výrobky na Pražský hrad a toto propojení sem dnes přirozeně vracíme zpátky,“ říká exekutivní šéfcukrář Lukáš Pohl. Větrníky, kremrole, věnečky nebo laskonky se pod jeho vedením připravují z másla, vajec a smetany od českých producentů, kvalitních ořechů z Itálie, sezonního ovoce a výběrové čokolády. Součástí pobočky s interiérem od architektky Terezy Froňkové je i otevřená výroba — dezerty tak vznikají před očima hostů přímo na místě. Šéfcukrářka Anežka Janurová do sladké nabídky přináší například kynuté koláče a další české dezerty. Podle šéfkuchaře Filipa Hrušovského by tu snídaně měly být trochu sváteční. Slavnostní atmosféru jim dodává i jižně orientovaná terasa s výhledem na Prahu, která bude otevřená téměř po celý rok.
Korunní 67, Praha 3–Vinohrady
V Praze žije už dvacet let, vyrostla však v severní Kalifornii a bagel se smetanovým sýrem byl často její snídaní, svačinou nebo klidně obojím. „Vždycky mě bavilo pečení, ale dlouho jsem pekla jen sladké pečivo. Do slaného jsem se pustila prostě proto, že sladkosti k večeři nejsou úplně vhodné,“ vypráví o své cestě k vlastnímu podniku na Korunní ulici Američanka Katie Perkins. Chtěla Čechům představit opravdové čerstvé bagely, a tak v Bejglu dávají do veškerého pečiva plně přírodní kvásek. „Takhle se chléb vyráběl po celá staletí dávno předtím, než vznikly průmyslově vyráběné kvasnice,“ vysvětluje Katie. Kromě bagelů nabízí sendvičové bochníky, různé chleby a také klasické americké sušenky nebo sladké chlebíčky. Za interiérem „bagelárny“ stojí Elvira Ireri a výtvarný jazyk volila hlavně podle postavičky Yeastie Bestie, v češtině Kvasimoda, což je místní strážce kvásku a největší odborník na bagely. „Tato původně keramická figurka, kterou stvořila má dcerka, se stala oficiálním maskotem podniku,“ vysvětluje s úsměvem Katie. Světla nad pultem kopírují pohyb a tvarování těsta, zatímco dlážděné povrchy vnášejí do prostoru retro charakter.
Budečská 18, Praha 2–Vinohrady
Kdybyste o něm nevěděli, může se klidně stát, že ho přehlédnete. V Budečské ulici na Vinohradech vás na existenci baru Taigen upozorní neon ve tvaru skleničky na malém okně, ale kdo jen trochu sleduje barmanskou cestu Tomáše Melzera, ví, že se do polosuterénního prostoru vyplatí vejít. První štací se pro rodáka z Hradce Králové před čtrnácti lety stal vyhlášený Hemingway Bar. Postupně sbíral zkušenosti a nakonec se rozhodl otevřít vlastní podnik právě v domovském městě. Blind Lion, jak ho tehdy pojmenoval, začínal na principu speakeasy barů: neupozorňoval na něj žádný vývěsní štít, adresu jste museli znát a pro vstup do sklepního prostoru pod radnicí bylo potřeba zazvonit na zvonek. Pro Hradec Králové naprosto unikátní koncept fungoval velmi dobře, jenže pak přišla pandemie a v kombinaci s jeho vážnou nemocí dovedla Tomáše Melzera k rozhodnutí vysněný bar po čtyřech letech uzavřít. Pražskou kapitolu pod názvem Taigen začal psát vloni v květnu. Z Blind Lion do interiéru přesunul pár Halabala „pavouků“ a na menu nechal třeba i svůj signature drink Leaf Me založený na ginu a broskvové chuti. Nyní si v Taigenu můžete dát dva různé twisty na Negroni, dvě Tomášovy verze gimletu nebo třeba tajemný drink s názvem Shaman’s Harvest.
Veletržní 46, Praha 7–Holešovice
Začalo to stánkem v Podolí a nejvyhlášenějším kebabem v Praze. Postupně se podniky Gemüse Corner objevily na Vinohradech, v Karlíně a také na Veletržní ulici na Letné, z níž se v posledním roce stává stále frekventovanější gastro místo i díky pekárně Eska a nyní chystané kavárně Pikola. O další pekárnu jménem Ünd je teď horní část Letné bohatší právě díky Filipu Urbanovi a Antonínu Walterovi z Gemüse Corner. V letenské pobočce si placky a housky na sendviče s kebabem pečou sami i pro další provozy a aby vlastní pekárnu využili o něco víc, vytvořili z vedlejšího prostoru kavárnu. A tak si teď jako sladkou tečku po kebabu můžete dát třeba mandlový croissant nebo sladký motanec, koupit si chléb, slaný danish, kávu či matchu nebo sem zajít i na snídani. Za minimalistickým interiérem kombinujícím dřevo a nerez stojí Kristýna Hodanová a Jitka Šemberová z Narro Office stejně jako za letenským Gemüse Corner.
osobnost jejich nositele či nositelky. Styl, kvalita a přátelský přístup ke klientům jsou motivací každodenní práce v EYE-EYE. eye-eye.cz | V Jámě 2, Praha 1
Havlíčkova 15, Praha 1–Nové Město
Zatímco menu vietnamských či thajských restaurací už Češi znají téměř nazpaměť, korejská kuchyně si i v Praze své místo teprve hledá. Za konceptem The Kimchi v Havlíčkově ulici nedaleko Masarykova nádraží stojí výhradně korejský tým a ačkoliv podnik může na první pohled působit fast foodovým dojmem, v kuchyni pokrmy připravují kuchaři s víc než desetiletou zkušeností v korejských pětihvězdičkových hotelech. „Nechceme pouze servírovat korejské jídlo, ale nabídnout Čechům i opravdovou korejskou kulturu a pohostinnost,“ říkají nadšeně zakladatelé, kteří na Instagramu restauraci prezentují se sloganem Soul from Seoul. Mezi populární objednávky tu patří kuřecí supreme, rýžová miska s hovězím masem Tteok-galbi a samozřejmě salát coleslaw s kimchi. Ani v interiéru The Kimchi nezapomíná na své kořeny, a tak je vyvedený v barvách korejské vlaky: bílé a červené s modrými akcenty.
náměstí Jiřího z Poděbrad 10, Praha 3–Vinohrady
Náměstí Jiřího z Poděbrad získalo novou podobu a během dva a půl roku trvající rekonstrukce tu některé podniky vznikly, některé naopak zanikly a jiné se jen přesunuly. Bez KRO si „Jiřák“ už dnes málokdo umí představit, a tak se původní bistro téměř na den přesně od svého otevření před sedmi lety přesunulo ještě více do centra dění a stala se z něj plnohodnotná restaurace podobně jako ve Vršovicích nebo Libni. Vyhlášená signature kuřata z rotisserie i vegetariánská kuchyně inspirovaná místními trhy se nyní servírují v nárožním secesním domě z roku 1912 na klidnější straně náměstí. „Jiřák je naše srdeční záležitost a po letech komplikací s nedostatkem místa a slabou vzduchotechnikou máme konečně prostor, který si KRO zaslouží. Rozdíl před a po je skutečně omračující. Skvěle zafungovala i nová spolupráce s architekty z brněnského studia Jung,“ říká zakladatel KRO Vojtěch Václavík. Kromě restaurace na hosty čeká i nový obchůdek s KRO delikatesami a prostor dostává i širší nabídka naturálních vín od sesterské Alma Wines. Kuchyni nově vede Lukáš Hudeček, který předtím prošel celou hierarchií letenského baru Cobra od řadového kuchaře až po šéfkuchaře. V oblibě má retro recepty v moderním a zábavném hávu.
Nejkrásnější zahrada v centru Prahy!
Sezónní a Michelinské menu | BBQ večeře | živá klavírní hudba
Výjimečné prostory pro společenské události, oslavy a konference
Možnost zakoupení dárkových voucherů
Prožijte nezapomenutelné okamžiky přímo v srdci Prahy!
Kdy jindy se vypravit do hlavního města Dánska než v letních měsících. Můžete těžit nejen z příznivého počasí, jež vám dovolí zaplavat si v moři, aniž byste se třásli zimou, ale také z dlouhých dnů, které vám dopřejí více času na průzkum tohoto inspirativního malého velkoměsta. Návštěva Kodaně je jeden velký turistický balíček multizážitků — od moderní a současné architektury přes umělecké galerie a obchody s designem po množství restaurací, bister a kaváren nabízejících vždy čerstvé a zdravé jídlo. To vše zarámováno jízdou na kole, pro které je toto město přímo stvořené.
Příští rok to bude dvacet let, co se Kodaň stala mým novým domovem. Nedovedu si dnes představit život v nějakém jiném velkoměstě (jestli tak můžeme hlavní město Dánska s jeho necelými 700 000 obyvateli vůbec nazývat). Natolik jsem si zvykla na každodenní jízdu na kole v každém počasí, na procházky jeho rovinatým terénem v mnoha parcích, na to, že si mohu zaplavat v moři, kdy se mi zalíbí, že se mohu najíst v těch nejlepších restauracích a tohle všechno mohu kombinovat podle chuti a nálady. Kodaň se dá strašně jednoduše uchopit. Není komplikovaná, není veliká, není nebezpečná. A je naprosto ideální na víkend. Let z Prahy trvá necelou hodinu a půl. Svým kamarádům obvykle doporučuji, aby se sem vypravili v červnu, kdy je dlouho světlo — skoro do 23 hodin — nebo v září, kdy je počasí pořád příznivé, ale dá se už zajít i do sauny. Asi nejlepší doporučení, jaké vám před návštěvou Kodaně mohu dát, je: půjčte si kolo. Město je přizpůsobené cyklistům za každých okolností, na kole se dostanete, kamkoli potřebujete a hlavně rychle. V rámci města je 380 kilometrů cyklostezek a neuvěřitelných 24 mostů jenom pro cyklisty a chodce. Ten nejhezčí z nich je pravděpodobně Cirkelbroen ❸, architektonický skvost, který navrhnul dánsko-islandský umělec Olafur Eliasson. Hned naproti, na druhé straně kanálu, je jedna z velkých perel, tedy „diamantů“ místní architektury — Dánská královská knihovna Den Sorte Diamant (Černý diamant) ❽, kam si často zajdu na pár hodin pracovat, když se opravdu potřebuji soustředit. Tahle budova, která byla dokončena v roce 1999 podle návrhu architektů Schmidt Hammer Lassen, se musí zažít. Zevnitř se vám naskytne velmi impozantní výhled na město a na spomínaný most Cirkelbroen. A v kavárně mají výbornou kávu a dorty.
PROMĚNY
Můj ideální den od začátku června do konce září začíná snídaní a osvěžujícím plaváním. Nasednu na kolo a za deset minut jsem v La Banchina ❹. Tohle je naprostý kodaňský unikát. Od jara do podzimu je restaurace otevřená už od osmi rána, dá se v ní nasnídat i zaplavat, večer se tady servíruje výborné menu zaměřené na lokální ingredience a ryby a přírodní víno. Je to oblíbené místo jak místních, tak turistů. Nachází se v té části města, která →
❸ Most Cirkelbroen
Patricii jsme ke spolupráci na článku o Kodani neoslovili náhodou. Známe se už téměř 25 let, kdy jsme se potkali v redakci zbrusu nového magazínu Dolce Vita. Než přišla do Prahy, vystudovala tato rodačka ze slovenských Piešťan filmovou vědu na bratislavské VŠMU. V letech 2000 až 2007 žila v Praze na Žižkově a psala pro módní a lifestylové magazíny, kromě Dolce Vity to byl ještě Harper's Bazaar, ELLE nebo později Vogue. Poté se přestěhovala do Kodaně, kde zapustila kořeny a dnes je spoluvlastnicí dánské produkční společnosti Good Company Pictures, kde produkuje a režíruje dokumentární filmy.
❺ Zábavní park Tivoli
momentálně prochází zajímavým vývojem. Před dvaceti lety to byla industriální oblast, bývalé doky, ale město roste a vyvíjí se a Refshaleøen měl velký potenciál. Pamatuji se, že tady tehdy postavili řadové domky a my jsme s rodinou taky chvíli přemýšleli, že se tam přestěhujeme, ale argument proti byl, že je to daleko. Což samozřejmě není pravda a ceny nemovitostí jsou tu dnes několikanásobné. Otevřela tady také nová pobočka slavné restaurace Noma a kromě ní tu najdete velmi trendy pekárnu Lille Bakery a nedaleko je alternativní bydlení pro studenty v plavoucích kontejnerech, Urban Rigger, za kterým stojí architekt Bjarke Ingels a také zajímavá galerie Copenhagen Contemporary. Prostě progresivní a velice zajímavá část města, a to hlavně v létě.
KODAŇ NA MÍRU
Můj seznam oblíbených míst v Kodani je opravdu dlouhý a vydal by na celou knihu,
vybrala jsem tedy pár opravdu osvědčených tipů, které nikdy nezklamou ani mé návštěvy z Česka. Relativně nová restaurace Anton ❶ sídlí v historické budově, její nástěnné malby jsou staré 171 let a před pár týdny byla zařazena do průvodce Michelin. Hosty láká na klasický dánský oběd: obložené chlebíčky smørrebrød. Dánové je považují za národní jídlo, které se často jí při zvláštních příležitostech, jako jsou narozeniny, vánoční nebo velikonoční obědy. Já jsem si zamilovala ten s nakládaným sleděm, ke kterému musíte ochutnat místní pálenku, tzv. snaps.
Dánové už před lety podlehli trendu naturálního vína a některé bary servírují jenom tento typ. Mě osobně vždy potěší, když na vinném lístku najdu moravská a slovenská. Nedávno jsem jedno našla v mé oblíbené vinárně Den Vandrette ❻. Tahle příjemná vinárna, kde servírují jen prírodní víno a jídlo připravené z ingrediencí z místních biofarem, je hned za rohem od slavného
bývalého přístavu Nyhavn, který se stal vizuálním symbolem Kodaně, minimálně na sociálních sítích.
Jedno z nejzajímavějších míst v Kodani je nepochybně Studio Store společnosti Frama ❾, které sídlí v bývalé lékárně St. Pauls Apotek v historické čtvrti Nyboder. Frama je designová značka a concept store zaměřený na současný skandinávský design, který propojuje nábytek, osvětlení, bytové doplňky, kosmetiku a vůně. Jejich přístup vychází z minimalistické estetiky, kvalitních přírodních materiálů a důrazu na řemeslné zpracování. Původní interiér lékárny pochází z roku 1878 a dodnes se zde dochovaly mnohé originální prvky, včetně dubových skříní, dřevěného obložení a dekorativních stropů, které byly citlivě restaurovány a začleněny do současného showroomu a sídla značky. Součástí prostoru je také kavárna Apotek 57 , která dále odkazuje na původní funkci budovy a dotváří jedinečnou atmosféru tohoto místa. →
Kavárna Apotek 57
Moje nejoblíbenější galerie umění na světě se jmenuje Louisiana ❼ a najdete ji 40 minut cesty vlakem z Kodaně, ale já moc doufám, že vás to neodradí, o hodně byste se ošidili. Louisiana je skvostem moderní dánské architektury a naprosto jedinečným propojením architektury, současného umění a přírody. Budova je obklopená parkem, ve kterém jsou sochy od Henry Moora nebo Alexandra Caldera, nachází se na kopečku, ze kterého je za dobrého počasí vidět až do Švédska. Je tady taky skvělá restaurace a pokud sem pojedete v létě, přibalte si plavky a ručník, protože po schodech můžete sejít přímo k moři.
Pokud do Kodaně přijedete s dětmi, určitě budou nadšené z návštěvy zábavního parku Tivoli ❺. Místní dřevěná horská dráha Rutschebanen z roku 1914 je jedna z nejstarších dosud provozovaných na světě. Akvárium Den Blå Planet ❷ bylo otevřeno v roce 2013 podle návrhu dánského architektonického studia 3XN; stavba ve tvaru víru je inspirována pohybem mořských proudů. Úplnou novinkou na současné architektonické mapě Kodaně je projekt kulturního centra Waterfront od Kengo Kumy na ostrově Paper Island. ●
Vyzkoušeli jsme za vás! Uposlechli jsme rad společnosti Visa a do našeho milovaného Milána jsme vyrazili pouze s kartou Visa v kapse.
Češi drží prst na tepu doby, a to zejména v oblasti nových technologií. Proto když vyrážejí do zahraničí, chtějí zažívat stejný komfort digitálních služeb, na jaký jsou zvyklí doma. Chtějí platit stejnou platební kartou, mobilem nebo hodinkami. Bez výjimek! Ale jde to opravdu všude? My jsme to vyzkoušeli v Miláně a můžeme potvrdit, že využívat služeb karty Visa je více než pohodlné. Kromě samotného placení jsou to i zajímavé cestovatelské benefity. Ty nám zajistily vstup do letištního salonku, slevové programy v obchodech. Výrazně výhodnější cenu na ubytování nebo Liftago kdekoli se slevou.
Ale abychom nezamluvili ten Milán. Pokud si chcete užít výlet à la Dolce Vita, pak byste měli určitě navštívit následující místa… Villa Necchi Campiglio od Piera
Portaluppiho je ikonická stavba z 30. let 20. století, která představuje dokonalé spojení architektury, designu a nadčasové elegance. V samotném centru Milána nesmíte nikdy vynechat historickou pasáž Galleria Vittorio Emanuele II známou svou monumentální architekturou, módními butiky a kavárenskou kulturou. V původně renesančním, ale barokně přestavěném Palazzo Morando sídlí muzeum módy Costume Moda Immagine. Expozice The Gentleman mapuje vývoj pánské elegance a krejčovského umění. Legendární milánská cukrárna a kavárna Marchesi 1824 sídlí již více než 200 let na jedné z nejslavnějších módních ulic světa, Via Monte Napoleone. Nejslavnější dominanta Milána a jedna z největších gotických katedrál na světě Duomo di Milano nabízí jedinečné panoramatické
výhledy. Vynechat byste neměli ani návštěvu Pinacotecy di Brera, jež ukrývá mistrovská díla italské renesance a baroka. Na cestě zpět se pak zastavte u jezera Como, kde stojí luxusní historický hotel Villa d’Este, proslulý noblesní atmosférou, zahradami a překrásným výhledem na vodní hladinu a okolní hory. →
❶ MEMORY OF TOUCH Kunsthalle Praha poprvé otevírá svou rozsáhlou sbírku veřejnosti prostřednictvím samostatné výstavy. Projekt Memory of Touch: Kapitola I, který připravil slovinský kurátor Tevž Logar ve spolupráci s Barborou Ropkovou, propojuje díla české a středoevropské moderny, poválečného umění i současné tvorby. Práce autorů, jako jsou Bohumil Kubišta či Běla Kolářová, vstupují do dialogu s díly mladé generace reprezentované například Valentýnou Janů nebo Romanem Štětinou. Výstava zkoumá témata křehkosti, intimity a proměnlivosti světa a ukazuje, jak mohou umělecká díla napříč desetiletími vést překvapivě aktuální rozhovor. K vidění je do 8. října 2026, kunsthallepraha.org.
❷ OLGA KRYKUN: STARDUST FOR TOMORROW Ve své nové výstavě v pražské galerii Clauda se ukrajinská umělkyně Olga Krykun zamýšlí nad křehkostí života, pomíjivostí i vzpomínkami, které přetrvávají navzdory času. Květiny, hvězdný prach nebo suvenýry z dětství se v jejích instalacích, objektech a malbách stávají symboly radosti i ztráty, oslav i smutku. Autorka pocházející z Oděsy a působící v Praze vytváří osobitou „mytologii současnosti“, v níž propojuje osobní zkušenost s univerzálními tématy svobody, paměti a proměnlivosti světa. Výsledkem je citlivá a vizuálně působivá meditace o tom, co zůstává, když vše ostatní mizí. Výstavu můžete navštívit do 18. 7., clauda.cz.
❸ VE VĚCI UMĚNÍ Prahu a Pardubice letos propojuje čtvrtý ročník bienále Ve věci umění s podtitulem Nezbytná přání. Rozsáhlý projekt iniciativy tranzit.cz představuje tvorbu téměř padesáti umělců a kolektivů z Evropy, Blízkého východu i Afriky a zkoumá umění jako nástroj solidarity, odolnosti a společenské změny. Výstava se odehrává ve dvou výrazných architektonických kulisách — funkcionalistickém Veletržním paláci a pardubické GAMPA v areálu Automatických mlýnů. Vedle nových uměleckých projektů nabídne také performance, debaty, workshopy a komunitní program. Bienále trvá do 13. září, matterof.art.
❹ BEZHLAVÝ JEZDEC Galerie hlavního města Prahy se vrací k legendární umělecké skupině Bezhlavý jezdec, kterou v polovině devadesátých let založili Josef Bolf, Ján Mančuška, Jan Šerých a Tomáš Vaněk. Výstava v Domě U Kamenného zvonu propojuje historické práce s novými instalacemi vytvořenými přímo pro galerii a zároveň nabízí nečekanou cestu do poslední velké předinternetové éry. Návštěvníci se ocitnou mezi odkazy na DIY kulturu, science fiction, komiksy i porevoluční každodennost. Nejde však o nostalgii, ale o zamyšlení nad svobodou, improvizací a proměnami společnosti za posledních třicet let. Umělecký blockbuster bude k vidění do 11. 10., ghmp.cz.
❺ BAZAAR BIZAAR Co se stane, když se lustr rozpadne na jednotlivé části a znovu složí podle zcela nových pravidel? Odpověď nabízí výstava Bazaar Bizaar v prostoru DOX by Qubus. Český designér a umělec Jakub Berdych Karpelis zde představuje světelný objekt vytvořený z fragmentů tradičních lustrových komponentů, které proměňuje v působivou prostorovou koláž na pomezí designu, sochy a instalace. Projekt vznikl ve spolupráci s českou značkou ARTGLASS a navazuje na autorův dlouhodobý zájem o nové interpretace tradičního sklářského řemesla. Výsledkem je hravý, lehce dadaistický objekt, který zpochybňuje naše představy o tom, co vlastně lustr může být. K vidění do 20. 9., dox.cz.
Nově také noční prohlídky nasvícených soch.
Otevřeno je pár dní v roce od 7 hodin až do setmění.
6. 7. / 3. 8. / 7. 9. / 5. 10. / 2. 11. / 7. 12.
Speciální termíny pro noční prohlídky: 12. 8., 9. 9. vždy od 21:00
46+ uměleckých děl prohlídky pěšky nebo na buggyně sami nebo s průvodcem
galerienagolfu.cz
SMEG Stylová a lehká lahev SMEG x 24Bottles Urban kombinuje ikonický retro design s praktickou funkčností pro každodenní hydrataci. Je vyrobena z nerezové oceli se vzduchotěsným uzávěrem, bez izolace a bez BPA, s důrazem na kvalitu, styl a udržitelnost. Je ideální pro vodu či jiné nápoje, které můžete v klidu popíjet po celý den. Lahev o objemu 1000 ml v krémové barvě bude nejlépe ladit s va -
ším letním outfitem. Zakoupíte v obchodě Potten & Pannen Staněk nebo na eshopu pottenpannen.cz.
BRUNELLO CUCINELLI Kolekce vůní Incanti Poetici se rozšířila o tři nové unisex parfémové kreace — Segreto, Silenzio a Ricordo. Každá kompozice zachycuje jinou náladu, od zářivých citrusových akordů přes hřejivé kořeněné tóny až po hluboké dřevité nuance. Kolekce odráží moderní pohled, který sdílejí sestry Camilla a Carolina Cucinelli, a estetické hodnoty značky: jednoduchost, harmonii a důraz na lidský rozměr krásy.
DOLCE & GABBANA Italský módní dům přináší do pražského butiku v Pařížské ulici kolekci Maiolica inspirovanou tradičními dekorativními motivy slavné jihoitalské keramiky. Ikonický print se v aktuální kolekci objevuje v sytém oranžovém odstínu evokujícím horké léto, slunce a autentického ducha Itálie. Krátké šaty z potištěného saténového hedvábí působí sofistikovaně i hravě zároveň, zatímco ornament podtrhuje jeho středomořský charakter.
49 770 Kč
WHIRLPOOL Vestavná trouba Whirlpool WOI98MPT2SBA, jejíž název si nezapamatujete, ale její služby ano, spojuje moderní design s inteligentními technologiemi. Funkce Ready2Cook zajistí rychlé dosažení ideální teploty bez nutnosti předehřívání, zatímco Cook4 umožňuje péct až čtyři různé pokrmy najednou bez mísení vůní. Precizní přípravu pokrmů garantuje čtyřbodová teplotní sonda
MultiSense.
LAUFEN Nový materiál VITREON steel prestižní švýcarské značky LAUFEN posouvá možnosti koupelnového designu. Unikátní spojení oceli a glazury umožňuje vytvářet tenkostěnná umyvadla s mimořádnou odolností a precizními detaily. Jeho přednosti využívá také nová kolekce RIVO, která zaujme kartáčovaným nerezovým povrchem s jedinečnou strukturou. Ta zachycuje a odráží světlo, díky čemuž se její vzhled proměňuje podle úhlu pohledu i denní doby. Rivo spojuje nadčasovou estetiku, vysokou odolnost a výrazný charakter, který dodá moderní koupelně osobitost i eleganci. laufen.cz
RAESO Vesmír značky RAESO je založený na naslouchání dennímu rytmu pokožky. Ve spojení s moderními poznatky tak navrhuje produkty, které složením i časem aplikace maximalizují účinky současné špičky skincare. Ani nová maska není výjimkou. Třífázová Lunar Veil Chrono-Active Sleep Mask dokonce zvládá ingredience sama časovat. Díky postupnému uvolňování může účinky rozložit v čase a lépe každou ze tří fází, které na sebe přirozeně navazují, zásobovat potřebnými podpůrnými látkami. Hydratační komplex s ceramidy, mānuka medem a lipidovými botanickými extrakty pomáhá doplnit vlhkost a posílit kožní bariéru.
3
Obří ledvinky, tenoučké svítilny, které ale dohlédnou i za roh, v dvoutónovém laku pak nepřehlédnutelná šíje z vysokopevnostní oceli, které vás láká do své bezpečné náruče. Image nové sedmy rozhodně budí pozornost u ostatních řidičů, ale i u chodců. BMW si zachovalo auru vozu výjimečného na první pohled. Však má také na délku úctyhodných 5,4 metru, takže se neztratí ani mezi svými SUVéčkovými brášky, po nichž zákazníci BMW tak často sahají. S fantastickým rozvorem však sedmička nabízí uvnitř netušený prostor a luxus. Zároveň také mnoho novinek, protože novinka představuje nejrozsáhlejší modernizaci, jakou kdy BMW Group na svém voze provedla. Jako vlajková loď značky BMW zaujímá hlavní úlohu také při zavádění technologií z modelů Neue Klasse do stávajících modelových řad. To je patrné hned při usednutí za čtyřramenný volant. Interiér kombinuje prémiové materiály s čistým designem a inovativními funkcemi. Mezi jeho hlavní prvky patří ovládací koncept BMW Panoramic iDrive s novým displejem před spolujezdcem či obrazovka Theatre Screen pro cestující na zadních sedadlech. Ta si přezdívku kino na kolech skutečně zaslouží, jedná se o širokoúhlý displej, který se vyklopí přes obě sedačky a poskytne skutečně velkolepou podívanou. Trochu kopíruje i největší změnu exteriéru, design zadních světel, který nyní přes celý kufr a novou sedmičku díky nim bezpečně poznáte. Novinky z Neue Klasse přispívají k lepšímu multimediálnímu požitku, skvělý vzduchový podvozek
BMW řady 7 je na trhu dlouhodobě etablované jako královské svezení plné nejmodernějších technologií.
Faceliftovaný vůz, který k prvním zákazníkům dorazí
během července, je zvenku mohutný a sebevědomý.
Sedmkrát sedm. Přesně tolik generací bavorské vlajkové limuzíny BMW 7 existuje.
A jak dlouho se vyrábí? No přece 49 let!
Německá matematika je krásná a symetrická.
Nová sedmička taktéž. Jakkoliv si na ten designový jazyk budou muset mnozí zvykat, nabízí obrovský potenciál.
Na masivní čtyřramenný volant si budete chvilku zvykat. Jeho design ale intuitivně nabádá ke správnému
úchopu a navíc jsou na něm všechny myslitelné ovládací prvky, takže se s ním rychle skamarádíte.
BMW Individual nabízí celou řadu příplatkových prvků a možností, jak své BMW odlišit od těch ostatních. Pokud hodláte trávit hodně času jako pasažéři, měli byste zauvažovat o kapitánských sedačkách v druhé řadě. Vzadu to rázem bude vypadat jako v první třídě špičkových aerolinek. zas nabídne komfort i na rozbitém českém asfaltu. K luxusním limuzínám ale nepatří jen pohotový infotainment, skvělý zvuk (tady od Bowers & Wilkins) a vychytaný tým bezpečnostních asistentů, nově jištěný umělou inteligencí. Taková skvěle odhlučněná a na silnici sebejistá limuzína musí mít taky štědrou porci výkonu. A tady je BMW řady 7 opravdovým premiantem, ať už sáhnete po jakémkoliv pohonu. Vždyť i ten úplný základ, startující na hranici tří milionů korun, operuje se zážehovým šestiválcem o 400 koních, který dvoutunové auto rozhýbe z nuly na stovku za pět sekund. To se bavíme o verzi 740 s pohonem všech kol xDrive. Fanoušci nafty mohou vsadit na 313 koní s mohutným krouťákem 670 N.m (verze 740d), taktéž s xDrive. Následují hybridy 750e (489 koní v zadokolce) a vrcholný spalovák M760e xDrive se 612 koňskými silami. Kdo chce jít ještě dál, ten musí sáhnout po elektrické i7. Ta má díky obří 112,5 kWh baterii dojezd v rozmezí 600 až 700 km v závislosti na výkonové verzi — i7 50, 60 a M70. Všechny jsou s pohonem všech kol a elektrické „emko“ má 680 koní s točivým momentem přes 1000 N.m. A přesto nabídne dojezd až 686 kilometrů. S novým BMW řady 7 prostě nemusíte dělat kompromisy, sami si rozhodnete, která z verzí bude nejlépe vyhovovat vašemu životnímu stylu.
Program
VITRA Křeslo Bascule charakterizuje uvolněná estetika daná volně navlečeným textilním potahem, ne nadarmo připomíná pohodlně usazeného dědu, a inovativním mechanismem sedáku vyvinutým značkou Vitra. Ten se automaticky přizpůsobuje hmotnosti uživatele a umožňuje plynulý přechod ze sedu do pololehu a zpět. Na vývoji spolupracovaly Lisa Ertel a Anne-Sophie
Oberkrome ze Studio Œ, které v návrhu uplatnily svůj přístup založený na práci s kvalitními materiály, opravitelnosti a dlouhé životnosti produktů. Výsledkem je měkké a mimořádně komfortní křeslo s ležérním výrazem, které rozšiřuje portfolio lounge křesel značky Vitra, v němž se setkávají designové klasiky
i současné návrhy. Název Bascule ve francouzštině znamená „houpačka“ a odkazuje na princip jeho fungování –nabízí rozsah pohybu od vzpřímené polohy
až po hluboký, téměř horizontální záklon. Křeslo bylo poprvé uvedeno na festivalu 3daysofdesign v Kodani a bude v prodeji od září 2026. vitra.com
IDENEL je korejská kosmetická značka zaměřená na moderní péči o pleť, která propojuje dermatologický výzkum s inovativními technologiemi. Její SPF sérum s vysokou ochranou SPF50+/PA++++ funguje jako lehký denní krém i ochrana proti slunečnímu záření. Vedle UVA a UVB paprsků pomáhá chránit pokožku také před modrým světlem, intenzivně ji hydratuje a díky jemné textuře je vhodné pro každodenní použití i jako podklad pod make-up. Značka využívá také technologii Altum Peptide, která pracuje s přírodními mikrojehličkami (spikule) získanými z mořských hub. Ty usnadňují pronikání peptidů a dalších aktivních látek do pokožky, čímž podporují regeneraci, zlepšují pružnost pleti a přispívají k jejímu hladšímu a pevnějšímu vzhledu. Více info o produktech najdete na idenel.cz.
COCOON CERAMIDE CREAM RAESO
Multifunkční krém, který pleť zahalí do ochranného závoje. Hydratuje ji, posiluje kožní bariéru a navrací jí plnost i pružnost. V jediné komfortní vrstvě propojuje výživu a ochranu, aby si pleť zachovala svou přirozenou rovnováhu a svěží vzhled. Složení je navrženo tak, aby respektovalo přirozenou strukturu pleti. Ceramidy pomáhají obnovovat a posilovat kožní bariéru, fermentované minerály spolu s chebulou poskytují antioxidační ochranu. Kyselina hyaluronová a antarktické mořské řasy dodávají hydrataci v několika vrstvách, zatímco mānuka med MGO 850+, šípkový olej z alpské růže a avokádový olej pomáhají uzamykat vlhkost a podporují dlouhodobý pocit výživy. Celá řada REASO a více informací na vava-voom.cz.
