Jsme přesvědčeni, že postel je nejdůležitějším kusem nábytku, protože právě v ní načerpáváme novou energii.
Během více než 170 let zdokonalování našeho mistrovského řemesla jsme vytvořili postel Grand Vividus, která se stane klenotem domova. Navrhl ji kanadský designér Ferris Rafauli pro váš výjimečný život. HASTENS.COM
New Look Media, s. r. o.; Apolinářská 3 120 00 Praha 2
PRODEJNÍ CENA 150 Kč / 6,90 €
VYCHÁZÍ 2. 4. 2026
ADRESA REDAKCE
Apolinářská 3 120 00 Praha 2 info@dolcevita.cz jméno.příjmení@dolcevita.cz
INZERCE
Michaela Hromádková obchodní ředitelka michaela.hromadkova@newlookmedia.cz
Andrea Manhartová andrea.manhartova@newlookmedia.cz
Sofie Mavromatidisová sofie@newlookmedia.cz
Hana Pavelková hana.pavelkova@newlookmedia.cz
Monika Matějková manažerka distribuce, výroby a logistiky monika.matejkova@newlookmedia.cz
Názory vyjádřené v časopise dolCevita odrážejí závazek redakce poskytovat čtenářům jedinečný obsah a potvrzují její oddanost kreativitě. Časopis dolCevita je registrován u MK ČR E 13511, ISSN 1213-7502. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s. p., odštěpný závod Praha, č. j. nov. 6144 / 96. Předplatné v ČR je zajištěno v SEND, spol. s. r. o.; Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00, Praha 9 Horní Počernice; 225 985 225; send@send.cz, www.send.cz.
Tisk zajišťuje tiskárna Triangl, a. s., Beranových 65, 199 02 Praha 9-Letňany a distribuci PNS a.s.
HOT LIST
Nejžhavější novinky z kreativního
světa
62
ARCHITEKTURA
Zahradní vilka tvarovaná světlem
70
ARCHITEKTURA
Navštívili jsme
dům Jamese
Goldsteina v Los Angeles
78
MÓDA
Nejsilnější
módní vlna
udeřila před 40 lety v Antverpách 24
86
MÓADA
Jak se dělá výstava podle
Magdaleny Rochové
INTERIÉR
Architekt Prokop
Hartl pojal pražský byt jako komplexní výtvarné dílo
66
ARCHITEKTURA
David Kraus navrhl červený dům v Jevanech
90 56
MÓDA
Když architektura spojí síly se světem módy
ROZHOVOR
Srdeční
záležitosti
Janji Prokić
112
ESEJ
Togo Murano je samurajem japonské architektury
122
BACKSTAGE
Alois Ficek poodhaluje svůj kreativní svět módy a textilu
MÓDA
Jonathan Anderson mění pravidla hry haute couture
146
AGENDA
Výstavy, které byste neměli minout
154
DESIGN
Umělecká limitka ikonické vůně od Grety Vrabcové
160 166
DESIGN
Hodinky, které vás přesunou do období art deca
SHOWROOM
Nepostradatelné věci pro váš sladký život
Dubnová dolCevita se ocitla v časové smyčce. Móda se sice tváří, že neustále směřuje vpřed, ale ve skutečnosti se s až překvapivou lehkostí vrací k siluetám, gestům i myšlenkám, které už jednou formovaly svou dobu. A právě v těchto návratech se rodí nové významy. Haute couture kolekce
Jonathana Andersona pro Dior rozehrává subtilní dialog mezi minulostí a přítomností, zatímco příběh Antverpské šestky připomíná, že skutečně radikální vize nestárne, jen mění kontext. Paměť jako materiál i inspirace prostupuje rozhovorem se šperkařkou Janjou Prokić, stejně jako retrospektivou Liběny Rochové, nahlíženou citlivou optikou její dcery Magdaleny. V zákulisí ateliéru značky Alois Ficek pak sledujeme vznik současnosti, která se jednou sama stane minulostí. A v průnicích módy a architektury se znovu potvrzuje, že prostor i oděv sdílejí víc, než se může zdát. Možná se tedy pohybujeme v kruhu. Ale právě v něm vzniká to nejživější.
Čtěte dolCevitu a klidně se dotýkejte i jiných kruhů, než jsou ty vaše. ●
head of team
Tereza Finková
Omlouváme se za nedorozumění z březnového vydání časopisu Dolce Vita, ve kterém bylo nesprávně uvedeno, že obraz Zátiší s lampami patří do sbírky Galerie KODL. Skutečným vlastníkem díla je investiční podílový fond Collective Art Fund.
Abdull Artuev, Bethany in Dior Haute Couture, Paris, 2026
Abdull Artuev, Bethany in Dior Haute Couture, Paris, 2026
Jediný SMEG showroom v ČR – místo, kde se italský design
setkává se špičkovou světovou technologií.
Vodičkova 672/2, Praha smeg.cz | pottenpannen.cz
❶ Držitelem Pritzkerovy ceny se letos stal chilský architekt Smiljan Radić. „V tom, co dělám, není žádné poselství,“ řekl pro časopis Dezeen. ❷ Newyorské New Museum otevřelo přístavbu od studia OMA.
Interiéru mimo jiné dominuje instalace od české umělkyně
Kláry Hosnedlové. ❸ Současný
šéf Zaha Hadid Architects,
Patrik Schumacher, může díky vyhranému soudnímu sporu změnit název studia.
Poslední přehlídka Saint Laurent v Paříži byla oslavou Le Smoking — tedy prvního obleku pro ženy z roku 1966, kterým zakladatel značky odstartoval (nebo minimálně podpořil) tehdejší společenskou revoluci v boji žen za rovnoprávnost s muži. Anthony Vaccarello, stávající kreativní ředitel módního domu, představil hned 14 večerních kostýmů, ale pak potřeboval k „pánským“ lookům i něco kontrastního a ryze ženského. A tak zbylých 35 modelů navrhl ve fetišisticky dekadentním hard-core chic stylu. Pohrával si s extrémními objemy u kožichů z umělé kožešiny, na jemných šatech pracoval s krajkou potištěnou silikonem a přidal i pár lesklých gumových pláštěnek. Sex, který visel ve vzduchu, by se dal krájet a Vacarello dosáhl toho, co pro svou kolekci na podzim a zimu 2026/2027 zamýšlel: definitivní návrat sex-appealu. A protože nic nepřichází samo, sexuální náboj se objevil nejen v oblečení a interiéru přehlídkového setu, ale i v make-upu. Vrací se kouřové oči, výrazné stínování lícních kostí a lesklé, tmavě červené rtěnky. Vizážistka Pat McGrath se inspirovala slavnými fotografiemi Helmuta Newtona a reklamními kampaněmi Yves Saint Laurent ze 70. a 80. let. A ještě něčemu jsme se na přehlídce přiučili: pokud si na příští zimu máte pořídit jen jeden doplněk, určitě by to měly být obrovské náušnice.
móda 〔JK〕
❷ Retro-futurismus francouzského návrháře NICOLASE GHESQUIÈRA, který je kreativním ředitelem dámské divize LOUIS VUITTON, je jedním z nejlepším příkladů současné avantgardní a intelektuální módy. Modely balancující na hranici nositelnosti přitom vznikají pod hlavičkou extrémně komerčního brandu. „Chtěli jsme vytvořit architektonické oděvy, které by vyjadřovaly různé kultury po celém světě — takovou antropologii módy. Lidová tradice je de facto pokusem o vysvětlení přírodních sil a živlů, a to mi přišlo velmi inspirativní.“ Ghesquièrovi reference jdou vždy hluboko do historie, umění a architektury a každá kolekce nás překvapuje reinterpratací nějaké výjimečné osobnosti. Tisky v poslední kolekci byly vytvořeny ve spolupráci s ukrajinským umělcem Nazarem Strelyaev-Nazarkem a mystický nádech jí dodaly i spirálovité náušnice a chokery. Ty vznikly jako nové pojetí modernistických šperků od Mana Raye. móda 〔JK〕
❸ MARINE SERRE ve své poslední kolekci přemýšlela o tom, že oděv je pro nás jak ochranou, tak archivem. Že je živým objektem, který
v průběhu času získává vlastní duši. K této úvaze ji přivedla spolupráce s restaurátory a kurátory pařížského Louvru, která ji doslova ohromila.
Pochopila akt zachovávání (restaurace) a následné nové interpretace a pohledy na existující formy. móda 〔JK〕
❹ V rámci nového festivalu Cosmo v Syrakusách na Sicílii vytvořilo studio švýcarského architekta LEOPOLDA BANCHINIHO experimentální pavilon s názvem Asympta. Objekt má evokovat jakousi neznámou architekturu prehistorických kultur, jejichž archeologická naleziště u Syrakus jsou součástí kulturního dědictví UNESCO. Dočasný pavilon byl navržen s odkazem na obyvatele, kteří v oblasti žili od 13. do 7. století př. n. l., kdy byla postavena nekropole Pantalica. „Asympta je spekulativní mikro architekturou. Objekt jsme navrhli na základě lokálně dostupných materiálů a možných konstrukčních detailů, které v té době již existovaly. Jedná se o romantizující podobu primitivního obydlí,“ uvedl Leopold Banchini. architektura 〔AŠ〕
❺ Rozhodli jsme se odhalit něco, o čem se příliš nemluví. A je to proto, že by to mělo zůstat ještě na chvíli tajemstvím, předtím než vypukne nákupní horečka. Nové kalbelky HERMÈS jsou geniální! Kreativní ředitelka pro kožené zboží Priscila Alexandre Spring respektuje ve svých návrzích tradici a řemeslo a zároveň je schopna harmonicky vybalancovat současnost. Kabelky působí vintage (tedy povědomě známě), ale zároveň moderně. ❶ Clou de Forge (telecí kůže) ❷ Clutch (telecí kůže Swift) ❸ Mousqueton (kombinace telecí kůže Togo a Swift) ❹ Double Longe (telecí kůže Barènia Faubourg) ❺ Plume Fourre-Tout Paddock (plachtovina Bivouac a telecí kůže Togo) ❻ Kelly Retourné Clou de Forge (telecí kůže Volupto) ❼ Hobo Coins de Malle (telecí kůže Evergrain) ❽ Bolid 1923 Secret (telecí kůže Barènia Faubourg) ❾ bez názvu (telecí kůže Togo a Swift) Kelly Retourné Paddock (keprové plátno a telecí kůže Evercolor) Bolide 1923 mini Élan (kozí kůže Mysore) design 〔JK〕
❻ Americká návrhářka RACHEL SCOTT v kolekci FEMME CHEVAL pro svou značku Diotima (minulý rok se stala také novou kreativní ředitelkou Proenza Schouler) pracovala s neodbytným pocitem návratu ke svým jamajským kořenům. Klid a souznění našla v díle Wilfreda Lama, který pracoval s afro-kubánskou symbolikou, karibskou spiritualitou a evropským modernismem. Navázala úzkou spolupráci s jeho pozůstalostním fondem a přišla s konceptem femme cheval — postavy, která je lidská i božská zároveň. Erotická autonomie se tu stává neoddělitelnou od kulturní suverenity. Najdete zde průsvitné textilie, pleteniny, gobelínové materiály a především jezdecký slovník, jenž ovlivňuje siluetu i doplňky. Vše odkazuje na hřívu a bič. móda 〔JK〕
❼ 100 LET MICHELINA
design 〔AŠ〕
U příležitosti 100. výročí křesla Bibendum od kultovní irské designérky Eileen Gray představuje značka ClassiCon limitovanou speciální edici tohoto majestátního kusu nábytku, který zaujímá v historii designu své nezastupitelné místo. Výroční edice, limitovaná na pouhých 100 kusů, je založena na historickém originálu z 20. let 20. století, který byl v roce 2020 vydražen aukční síní Christie's za necelých 700 000 USD. Čalounění je potaženo vysoce kvalitní nubukovou kůží v pískové barvě, zatímco trubkový ocelový rám je poniklovaný. Každé křeslo je navíc opatřeno vyrytým podpisem Eileen Gray a číslem edice (1 až 100).
❽ Nová kapitola italského klenotnického domu oslavuje skryté poklady ze svého bohatého archivu. Kolekce BULGARI
ETERNAL
VIMINI vdechuje nový život a kreativní energii návrhu náramku z roku 1942. Jeho charakteristický design je nyní přepracován do podoby pěti zlatých kreací — náhrdelníku, náramku, prstenu a dvou modelů náušnic. design 〔TF〕
NESTREST by Daniel Pouzet & Fred Frety
DEDON Praha Petrská 19 · Praha 1
❾ KUŘÁCKÝ SALÓN
Designérku Charlotte Taylor jsme zvyklí vídat spíše v prostředí fiktivních digitálních interiérů, které již několik let vytváří na Instagramu. Aktuálně ji ale zlákal reálný materiální svět, když pro sběratelský veletrh Collectible v Bruselu, který nedávno proběhl, vytvořila dřevěný stůl s názvem The Social Smoker. Do vrchní desky „vyřízla“ arabeskovitě tvarovanou drážku s pohyblivým popelníkem, čímž do jeho designu propsala jak minimalistickou výtvarnou poezii, tak jistou dávku sociální nostalgie po společném kouření cigaret.
❶⓿ Jak vypadá ryzí oděv? Zamyšlení se nad touto základní otázkou se stalo mantrou poslední kolekce značky OUR LEGACY. Hledání odpovědi bylo pak útočištěm před stále sílícím hlukem módního světa. „Pro nás nemá ryzost moc společného s korektností či morálkou, jak se často předpokládá,“ vysvětluje kreativní ředitel Cristopher Nying. „Spíše se projevuje ve dvou paralelních principech. V jasnosti originálů, ze kterých jsme při navrhování vycházeli, tedy v oděvu redukovaném na svou nejupřímnější až prototypickou podobu. A v jakési emocionální síle smutku a křehkosti.“ Kolekce se jmenuje jednoduše Just Clothes a dokonale reflektuje filozofii značky raženou od samého začátku: oblečení je vytvořené k naplnění a podpoře konkrétní funkce. móda 〔JK〕
❶❷ Na loňském design weeku v Miláně zaujala tvorba JIŘÍHO KREJČIŘÍKA
Franka Kluskense, který v Nizozemsku vede eponymní rodinnou firmu s více než 50letou tradicí zpracování dřeva. Aktuální
Grand designér pro ni navrhl kolekci konferenčních stolků
Cloudy Impromptu. „Silueta vychází z kresebných linií, které jsou ústředním bodem mého tvůrčího procesu.“ design 〔TF〕
❶❶ Poslední kolekce PRADA, představená během týdne módy v Miláně, se nesla v duchu boje proti algoritmické předvídatelnosti a oslavovala lidskou nepředvídatelnost. Návrháři Miuccia Prada a Raf Simons pro ni použili jen 15 modelek, ale přitom představili 60 outfitů. Modelky jako „matrjošky“ poslupně odkládaly vrstvy, aby odhalily další model. Oblečení pracovalo s řadou optických klamů. Něco, co vypadalo jako složité detaily, byly často jen ploché obrázky na šatech. Kolekce vyzývala k návratu k individualitě a kritizovala bezbřehé užívání umělé inteligence. Jen nebylo jasné, proč v první řadě zasedl Mark Zuckerberg. móda 〔JK〕
Baza Round | design Studio Segers
❶❸ Značka PUCCI a její umělecká ředitelka Camille Miceli představily první část kampaně pro jaro/léto 2026 s názvem L'ALBA. V návaznosti na středomořské téma se neočekávané situace tentokrát odehrávají v poušti. Kampaň, koncipovaná jako třídílná série, ukazuje ve vyprahlém písčitém prostředí nový pohled na typické Pucci potisky inspirované psychedelickými 60. léty. Na fotografiích pořízených v odlehlé krajině dun slavná fotografka Carlijn Jacobs pracuje jako vždy s řadou vizuálních referencí. Ikonické potisky Vivara, Orchidee, Occhi a Labirinto ožívají na sexy plavkách, topech s rafinovaným vázáním, splývavých sukních a vzdušných šatech. móda 〔JK〕
❶❹ TEKUTÉ
HOUBY design 〔AŠ〕
Jihokorejská keramička Jihyun Kim kombinuje prvky mýtů a magie ve svých polychromovaných nádobách, které minulý měsíc vystavila na veletrhu Collect 2026 v londýnském Somerset House. Kolekce Salty Fairy Ring je série keramických nádob ve tvaru fantastických hub postavených na „tekutých“ stopkách, aby působily, že vzdorují gravitaci. Návrhy se opírají o techniku glazování gloop, která se stala Kiminou vizitkou. Spočívá v práci s glazurou, která se spíše podobá hlíně než tekutině, ale v peci se stává lepkavou a tekutější.
NA PRESTIGE SE NESPĚCHÁ
zraje v lahvi nejméně 12 měsíců
Josef Švéda hlavní sklepmistr od roku 1998
design 〔AŠ〕
V roce 1986 představila společnost Alessi konvici z nerezové oceli Il Conico, kterou navrhl architekt Aldo Rossi. I o čtyřicet let později tento objekt nadále představuje jeden z nejvýraznějších příkladů schopnosti designu propojit formu, funkci a význam do komplexního celku, který v kuchyni skvěle funguje, ale zároveň povznáší našeho ducha.
❶❻ PŘEPRACOVANÉ PROPORCE
design 〔JK〕
Hodinky Cape Cod od Hermès, zrozené z odvážných tahů tužky Henriho d’Orignyho a inspirované články kotevního řetězu, se nyní představují v nových rozměrech. Návrh z roku 1991 byl přepracován do praktické a elegantní mini verze.
❶❼ Dřevitá kořeněná vůně s minerálním podtónem Dia × Meg Webster vznikla ve spolupráci umělkyně s Comme des Garçons. Meg je známá svými sochami vytvořenými ze soli, zeminy a písku. Edt 50 ml za 7 000 Kč prodává Ingredients.
krása 〔JK〕
❶❽ Značka ANN DEMEULEMEESTER slavnostně otevřela v Miláně na adrese Via Monte Napoleone 22 nový butik. Prostor bývalé jídelny prošel rekonstrukcí podle návrhu studia Storagemilano. Obchod se rozkládá na dvou podlažích a jedná se o teprve druhý monobrandový obchod belgické značky na světě (po vlajkové lodi v Antverpách). Nový kreativní ředitel Stefano Gallici tímto krokem navazuje na odkaz návrhářky a rozvíjí ho pro nové publikum. Základní paleta oblečení i interiéru tedy zůstává nadále černá a bílá. interiér 〔JK〕
móda 〔JK〕
Když se řekne svatba, každému se vybaví hodně podobné rituály. A když se řekně nevěsta, bude to s kreativitou této představy ještě o něco banálnější. Londýnská značka bot a doplňků Jimmy Choo se rozhodla takové stereotypy ve své nové svatební kolekci narušit. Tváří kampaně nazvané The Rules of Engagement je skvělá a všestranná umělkyně, foodblogerka a příležitostná modelka Gabbriette. Ukazuje v ní své různé tváře, a nabízí tak možnosti, jak může nevěsta vypadat. Mimochodem její obsazení do projektu není náhodné, sama právě plánuje svatbu. Má se uskutečnit na konci tohoto roku a bude zajímavé sledovat, které z nových bot si na svůj velký den vybere. Sandálky Sacora pošité 1969 perlami, Aurelie z krajek a perel nebo Faya v červeném saténu? Možná si vezme i kabelku Bon Bon v saténové barvě slonové kosti a s hravými perlovými ozdobami. Kdo ví, ale každopádně už teď je jasné, že „jedny boty nikdy nestačí“!
❷⓿ Sklárna KVĚTNÁ 1794, která si minulý měsíc odnesla ocenění Czech Grand Design v kategorii Výrobce roku, připravila speciální velikonoční kolekci, včetně setu Vial. Minimalistický design staví na jemných liniích, které odrážejí průzračnost vody. Kolekce sestává z lahve se skleněnou zátkou a sklenic na vodu, které dohromady tvoří harmonický celek, dostupný v různých barevných odstínech.
O design se postaral umělecký ředitel sklárny
Tomáš Kučera.
❷❶ Elektrizující atmosféru měla jedna březnová noc, kdy Praha přivítala Electric Dreams, mezinárodní projekt značky IQOS. Signal Space se díky audiovizuálním systémům proměnil v živoucí organismus, kde světlo, zvuk i architektura vyprávěly jednotný příběh. Prostor nefungoval pouze jako kulisa, ale stal se aktivním prvkem, do kterého hosté vstupovali a formovali ho svou přítomností. Změnil se v unikátní simulaci pěti výjimečných zážitků, které se v rámci celosvětové soutěže splní několika desítkám uživatelů této bezdýmné alternativy. Cesta snovým světem, byla rozdělená do tematických místností. Každá z nich představovala jeden ze snů, jeden emocionální tón, jeden způsob, jak chápat fantazii. Hosté se tak mohli na chvíli zastavit
a pocítit, jaké by bylo ocitnout se přímo uprostřed jednoho z těchto zážitků — od zvuků pouště v Marrákeši přes harmonickou symfonii v Dubaji, dunivé rytmy ve skryté slovinské jeskyni Postojna, roztančený Curych až po závod mezi oceánem a pevninou v Lisabonu. Vrcholem audiovizuálního představení, které vzniklo pod kreativním vedením Jiřího Konvalinky, byla projekce, která propojila jednotlivé instalace a představila novou barvu zařízení IQOS ILUMA i Electric Purple a s tím spojenou iniciativu Electric Dreams. „Věříme, že zvídavost je vnitřním hnacím motorem, který nás nutí neustále inovovat a díky tomu urychlovat odklon od cigaret. Je to to, co nás definuje,“ řekl Oggie Kapetanovic z Philip Morris. event 〔TF〕
❷❷ Mladý italský návrhář ALBERTO ZAMBELLI se ve své značce, kterou založil v roce 2013, snaží od samého počátku propojit minimalismus, architektonické linie a opuletní materiály. Redefinuje tedy to, co známe jako typickou luxusní konfekci s označením Made in Italy. Volí vlněné kašmíry, nappa kůži, ovčí kožešiny, lněné dekonstruované tkaniny, hedvábnou organzu a přitom si zachovává lehkost. Kolekce SYNESTHESIA je jedinečná svou barevnou paletou — okrová, železitá, kvasnicová, kaštanově hnědá, fuchsiová nebo šedo-béžová tvoří harmonické kontrasty. Kabáty jsou střižené podle principu geometrie uvnitř geometrie, proporce oděvů jsou ovlivněny zrcadlovými perspektivami a symetriemi. Se Zambelliho prací je to jako s dveřmi otevřenými do jiných místností v italském paláci. Nahlížejí do dalších a dalších prostorů a přitom nás ukotvují v emocionální smyčce. móda 〔JK〕
❷❸ NÁBYTKOVÁ
IMPRESE
design 〔AŠ〕
Truhlář a designér v jedné osobě, Francouz Ferréol Babin, představuje ucelenou kolekci svého ručně vyráběného dřevěného nábytku v prestižní newyorské galerii Friedman Benda. Pod názvem In a Landscape zve diváky a popřípadě uživatele nábytku, aby vstoupili do lyrického světa bretaňské krajiny. Kabinety, svítidla i sedací nábytek vycházejí z přírodních forem a díky hrubému povrchu zpracovaného ručně dlátem nás zavádí do malebných zelených kopců a strmých roklí,podobně jako plátna slavných francouzských impresionistů.
Prírodní tvar. Udrzitelný design.
bloum vznikla z myšlenky pokrýt širokou škálu využití jak v komerčních, tak ve veřejných budovách pomocí jednoho tvaru skořepiny a různých variant rámu. bloum najdete nejen v odpočinkových zónách, pracovních kavárnách, bistrech, hotelových pokojích a čekárnách, ale také v zasedacích a konferenčních místnostech a kancelářích.
wiesner-hager.com
❷❹ „Málokdy se mi stává, že bych při tvorbě parfému myslel na konkrétní ženu. U J’ADORE INTENSE jsem však udělal výjimku.“ říká Francis Kurkdjian, ředitel parfémů DIOR. A kdo byl jeho múzou pro nový nektar plný květin? Rihanna! krása 〔JK〕
❷❺ CHANEL představuje renovované produkty z ikonické řady HYDRA BEAUTY, postavené na síle bílé kamélie. Nová generace Micro Gel Crème a Micro Crème nyní využívá technologii mikrobublinek, které se uvolňují až při dotyku s pletí. krása 〔JK〕
❷❻ ARTEK a HEATH CERAMICS představují novou kolekci kombinující dřevěný ohýbaný nábytek Alvara Aalta a ručně vyráběnou keramiku Edith Heath. Speciálním kouskem je šachový stolek inspirovaný stolkem surrealisty Maxe Ernsta. design 〔AŠ〕
❷❼ Dries Van Noten po odchodu z pozice kreativního ředitele své značky (kterou převzal Julian Klausner) založil nadaci, která bude pracovat na uchovávání jeho uměleckého odkazu. FONDAZIONE DRIES VAN NOTEN se nachází v Benátkách, konkrétně v historickém Palazzo Pisani Moretta na břehu Canal Grande a slavnostní otevření je naplánováno na duben. Nadace je koncipována jako kulturní nezisková organizace zaměřená na řemeslnou zručnost, umění a módu, která má za cíl uchovávat a podporovat různé tvůrčí postupy. Budou zde probíhat výstavy a výzkumné projekty. móda 〔JK〕
Showroom oken, dveří, posuvných skleněných stěn.
Dům, jenž je zhmotněním úvah o spojení architektury a krajiny. O pouštění síly přírody dovnitř. O vycházení ven. Spoj.
❷❽ Pro svou druhou kolekci prêtà-porter, kterou JONATHAN ANDERSON navrhl pro DIOR, vybudoval v Tuilerijských zahradách obrovskou skleníkovou konstrukci kolem kašny Bassin Octogonal. Na hladině vody pluly umělé lekníny, které jako by se sem přenesly ze slavných Monetových nástěnných maleb v nedalekém Musée de l’Orangerie. Jako pozvánka přišly hostům miniatury dvou zahradních křesílek v typicky zelené barvě, ve které byl vyveden také přehlídkový skleník.
❷❾ Spolupráce značky TSATSAS s jedním z nejvlivnějších průmyslových designérů minulého a tohoto století začala už v listopadu 2018. Nyní se s DIETEREM RAMSEM vrátili k jednomu z jeho návrhů z roku 1963, který nikdy nebyl zveřejněn. Dámská kabelka 931 byla původně věnovaná výhradně jeho manželce Ingeborg. Dieter potkal svou ženu v roce 1955, když pracovala pro firmu Braun jako fotografka. Rams byl ve společnosti hlavním designérem v letech 1961 až 1995 a intenzivně se zabýval mj. zpracováním kůže na pouzdra pro holicí strojky. Právě tehdy vznikl nápad překvapit Ingeborg kabelkou, i když zůstala jediným kusem. Nyní je díky TSATSAS dostupná širší veřejnosti. Ovšem podle slavného Ramsova hesla „Méně a lépe“. design 〔JK〕
CÍSAŘSKÉ LÁZNĚ
KARLOVY VARY
CARLSBAD LONGEVITY FESTIVAL
16 – 17. 4. 2026
HLAVNÍ PARTNER
PARTNEŘI
❸⓿ Když společnosti AZIMUTH skončila nájemní smlouva v Soho, otevřela se příležitost přehodnotit podobu vlastního pracovního prostředí a udělat za starým studiem tlustou čáru. Londýnská postprodukční firma přesunula své zázemí do sedmipodlažní budovy ze 60. let v centru města a s pomocí Daniely Dohnálkové ze STUDIA DD ji proměnila v nové sídlo. Vzhledem k vysoce technické povaze postprodukčního prostředí bývají podobné projekty obvykle vedeny technicky orientovanými specialisty. Klient se však rozhodl přistoupit k zadání jinak a oslovil interiérovou designérku, která vytvořila i novou vizuální identitu budovy. interiér 〔TF〕
Kolagen, který mění pravidla. Bez kapslí. Bez drinků. Jen proužek. www.elementiq.cz
❸❶ Téměř jako obrázky vytvořené umělou inteligencí působí fotografie univerzitního kampusu Prestige University v Indii, který navrhlo studio SANJAY PURI ARCHITECTS. Pětipatrová budova obsahuje kanceláře, třídy, posluchárnu, knihovnu a kavárnu. Nejvýraznějším prvkem projektu je však střecha o výměře 9 000 m2, která je seskládána z neuvěřitelných 463 platforem v různých výškových úrovních vytvářejících fascinující kaskádovitou krajinu. Autoři se inspirovali tradičními indickými stupňovitými studnami, k jejichž hluboce položeným vodním zdrojům vede vždy mnoho schodů. „Vzhledem k tomu, že celý kampus poskytne po dokončení vzdělání více než třem tisícům studentů, chceme, aby střecha sloužila jako otevřený sál pro všechny,“ popisují architekti. architektura 〔AŠ〕 ❸
Kolekce návrhářky WALES BONNER pro podzim/zimu 2026 čerpá z elementární jednoduchosti a snahy o harmonii v tradicích modernistické architektury. Od raných designérských ideálů čistoty až po odvážné vize indického architekta Balkrishny Doshiho představuje tato kolekce šatník na pomezí praktičnosti a smyslnosti, který má pochopení pro detail, kvalitní materiály a nadčasovost. Kolekci zdobí architektonické brože ze dřeva panga panga a polodrahokamů, vyrobené v Botswaně. Oblečení oslavuje modernistický design nikoli jako jedinečné univerzální hnutí, ale pro jeho imaginativní optimismus. móda 〔JK〕
LIBĚNA ROCHOVÁ
Pražský dům z konce 30. let v Petrské čtvrti, výjimečný výhled na Vltavu a designér, který má rád tvarovou a materiálovou obyčejnost jako protiklad k odosobněnému globálnímu luxusu. Ten totiž podle něj postrádá opodstatnění a po celém světě vypadá naprosto stejně. Prokop Hartl, autor projektu nazvaného Byt na rohu, působí na pomezí architektury, interiéru a produktového designu a projekty staví na racionalitě, trvanlivosti materiálů a respektu ke kulturnímu a historickému kontextu. I proto chtěl v bytě pro mladou rodinu zachovat a podpořit nesporné kvality původního interiéru.
❶ Cílem celkové rekonstrukce bytu z 30. let bylo přizpůsobit dispozici životu mladé rodiny a zároveň zachovat a podpořit nesporné kvality původního interiéru.
❷ Hlavní komunikační osy bytu jsou vizuálně podpořeny vestavnými skříněmi z dubové dýhy.
❸ Ve dvou případech byly zachovány a renovovány původní dveře, veškeré nové dveře jsou od firmy Sapeli.
❹ V oddělené zadní části bytu byla původně kuchyň a pokoj pro služku. Návrh Prokopa Hartla sem přesunul klidnou část pro rodiče s úložnou
stěnou a walk-in sprchou oddělenou luxferami. Sklenářské práce realizovalo sklenářství Alfaglass.
❺ Stěžejním prvkem bytu se stal rohový nosný sloup, k němuž se sbíhají očištěné betonové průvlaky.
„Jedinou velmi konkrétní potřebou klientů bylo vytvoření úložného prostoru pro rodinná jízdní kola,“ prozrazuje designér, který jako přirozené vyústění svého zaměření na detail a řemeslné zpracování založil značku autorského nábytku a doplňků s názvem Anýz. „Chceme, aby si každý mohl dovolit mít doma kvalitní a lokální věci, které vydrží svým zpracováním i vzhledem po další generace. Nesnažíme se o exkluzivitu, využíváme osvědčené a zavedené principy, které fungují, a také milujeme tradici. Zároveň ale neustále hledáme nové cesty k lepším a dostupnějším produktům, často pomocí nejnovějších
technologií,“ popisuje Prokop Hartl záměr svého studia.
Byt v Petrské čtvrti v Praze, jehož rekonstrukci navrhoval, je materiálově koncipován jednoduše a upřímně, s jasným odkazem na původní dobu vzniku stavby. Hlavní komunikační osy interiéru jsou vizuálně podpořeny vestavnými skříněmi z dubové dýhy. Ty v chodbě navíc stojí na dělící čáře polyuretanové lité podlahy a renovovaných dubových parket. Ve dvou případech se zachovaly a zrenovovaly původní dveře, nad něž se vložily světlíky pro přivedení denního světla hlouběji do dispozice. Celým bytem procházejí truhlářské detaily z tmavě mořeného dřeva, jako například na míru navržená madla skříní nebo podlahový vlys na místě vybourané příčky. Truhlářské práce pocházejí z dílny Zlatý řez.
„Odstraněním příčky mezi dvěma původními pokoji vznikl velkorysý pobytový prostor, který naplno využívá výhled z předposledního patra domu. Do tohoto centrálního prostoru jsme přesunuli i kuchyňskou linku, která byla původně spolu s pokojem pro služku v oddělené zadní části bytu. Tam nyní vznikla klidná část pro rodiče: ložnice s velkorysou úložnou stěnou a walk-in sprcha oddělená luxferami,“ popisuje proměny, které rekonstrukce bytu přinesla.
Nová kuchyně dominuje prostoru a s tmavě modře mořeným ostrůvkem, přírodní žulovou deskou a naddimenzovanými úchytkami dává bytu sebevědomý výtvarný charakter. Kuchyň a obývací pokoj funkčně propojuje na zakázku vyrobený jídelní stůl z žárově pozinkované oceli a bělené borovicové překližky.
Objekty z tvorby platformy Anýz často doplňují Prokopovy prostorové realizace a nejinak tomu je i v Bytě na rohu. „Buková židle, nerezová stolička či hliníkové vázy svými archetypálními tvary umocňují celkový estetický výraz prostoru,“ vysvětluje. Stěžejním prvkem bytu se stal rohový nosný sloup, k němuž se sbíhají očištěné betonové průvlaky. „Z původně problémového místa se nakonec stal možná nejvýraznější prvek. Potkávají se u něj obytné funkce hlavního otevřeného prostoru a je ještě podpořen umístěním zrcadel a dubové dýhy,“ doplňuje designér. ●
S Katarínou Rothovou a Patrikem Pokorným, zakladateli největšího výrobce porcelánových vypínačů a zásuvek na světě Katy Paty, jsme hovořili o české tradici, nesmrtelných výrobcích a snaze oživit všední interiér nevšedními doplňky.
Náš porcelán dává interiéru lesk
TEXT
Václav Rybář
VR Většina lidí vnímá vypínače na zdech jako plastovou spotřebku.
Katy Paty přesto své barevné porcelánové domácí šperky rozesílá do třech desítek zemí světa. Bylo v začátcích těžké přesvědčit zákazníky, aby od „neviditelného“ prvku domácnosti chtěli víc?
KR My jsme sháněli porcelánové vypínače pro vlastní potřebu, když jsme stavěli dům. Zjistili jsme, že jenom jedna firma na trhu vyrábí černé a ta měla dlouhé dodací lhůty. A tak jsme si je vyrobili sami. Naši přátelé architekti a designéři z toho byli unešení a radili nám pokračovat. To se psal rok 2015. My jsme si řekli, že naše vypínače mohou být šperkem a prémiovou alternativou k těm plastovým spotřebkám, jak jste řekl. Museli jsme ale na větší trh, než je Česko, aby se nám podařilo firmu rozjet. Hodně jsme inzerovali v časopisech, které se specializují na architekturu a bytový design, to k nám přivedlo první zákazníky.
PP Porcelán se historicky ve vypínačích a zásuvkách používal pro své vlastnosti, které dosud nebyly překonány. Byla to jeho nevodivost, zároveň je tvrdší než diamant a když má glazuru, tak se perfektně udržuje. Nezanechá na něm stopu žádná šmouha, kolomaz, saze — v podstatě jde o lékařský materiál. V tomto oboru byl vytlačen plasty jen z důvodu mnohem menších výrobních nákladů.
VR Porcelán prý nikdy nikoho nenapadlo barvit. Bylo náročné tu techniku zdokonalit, když jste se do toho pustili?
PP Obecně to není o nápadu, ty nápady už přišly v minulosti, ale udělat to pořádně a trvanlivě si žádá velkou složitost a je to náročné z hlediska použitých materiálů. Barvit porcelán jako takový nelze, pokud byste nechtěli barvit přímo hmotu. To nikdo nedělá, protože když hned podbarvíte hmotu, je tam obrovské, téměř nevyhnutelné riziko, že se to neprobarví rovnoměrně, budou tam kazy a nebude to esteticky přijatelné, barevně stálé apod. Proto používáme tzv. vtavnou metodu. Barvy se zahřejí na vysokou teplotu a takzvaně se zapálí nebo vtaví do glazury. Taková barva je v podstatě nesmrtelná, nedá se smýt a je
velmi odolná proti oděru, počasí atd. Je to ovšem náročná a drahá technologie. Například barvy, které vydrží takovou teplotu, vyrábějí jen dvě společnosti na světě.
VR Brali jste inspiraci na půdách babiček a dědečků, nebo jste se rozhlíželi i v zahraničí, co se týče designu a technických řešení?
KR V začátcích bylo skvělé, že jsme měli spoustu starých vypínačů doma, protože milujeme antikvariáty a Patrik je všude kupoval. Ty porcelánové jsou dodnes ve skvělém stavu a skutečně svým designem inspirují. Stejně jsme ale stavěli od nuly, protože jsme chtěli, aby měly naše výrobky retro vzhled a moderní funkčnost zároveň. To nejlepší z obou světů.
VR Váš sortiment se rozrostl o svítidla, obklady a další zboží. To už obnáší spolupráci s českými designéry...
PP Pečlivě si je vybíráme, protože to není jenom o designu, ale také o řemeslu. Po Jaroslavu Juřicovi jsme například začali spolupracovat s Milanem Pekařem, protože měl s porcelánem velké zkušenosti. Jako designér musíte ten materiál důkladně znát. Forma je hodně specifická, je třeba si rozvrhnout vtokové kanály, vědět, jak v porcelánu „pracuje“ barva. To jsou zkušenosti, které člověk nasbírá postupně. Je nutné respektovat a osvojit si specifičnost výroby.
KR Zároveň často chceme, aby design a barvy svítidel vycházely z designu vypínačů, čímž vzniká v interiéru jakási linka. I proto spolupracujeme s designéry dlouhodobě.
VR Kde ve světě aktuálně nejvíc fandí podobným retro prvkům z ušlechtilých materiálů?
PP Jde hlavně o státy, kde vyžadují kvalitu, je tam odpovídající kupní síla, ale také odvaha v interiérech experimentovat. To všechno splňuje samozřejmě Skandinávie, ale těch zemí, kde máme stálé zákazníky, každý rok přibývá.
KR Za nás je silným trhem i Velká Británie, kde nás mnoho partnerů aktivně oslovuje, že chce naše výrobky prodávat. A také Polsko, kde se interiérový design ohromně rozjel a do spousty projektů si naše vypínače a zásuvky žádají, což dělá v objednávkách velké objemy.
VR Ohromujete zejména širokou paletou barev. Může si (teoreticky) zákazník namíchat i vlastní odstín nebo kombinaci, tak jako to občas v příplatkové výbavě nabízejí prémiové automobilky?
PP Máme speciální kategorii, které říkáme Stigma Originale, a máme konfigurátor na webu, což v podstatě také nikdo jiný v oboru nedělá, aby umožnil zákazníkům si jednotlivé prvky a jednotlivé klapky namíchat z různých barev. Počet kombinací se tam pohybuje kolem 20 tisíc, můžete si až tři různé barvy namíchat do jednoho kusu. Mysleli jsme si, že nás v těch kombinacích nemůže nic překvapit, a pak přijde objednávka z Rumunska, kde je 20 vypínačů, každý v jiné barevné kombinaci, takže si člověk představuje, jaké umělecké dílo asi ten interiér bude. Takové věci nám dělají radost.
VR Porcelánový vypínač nádherně vypadá, ale mohu si ho dovolit třeba i do domácnosti s dětmi, které nejsou k podobným věcem zrovna nejšetrnější?
PP Právě naopak. Jakmile je pevně usazený ve zdi, nemají ho vlastně děti jak poškodit. Povrchově je tvrdý jako diamant, odolá všem druhům kyseliny, takže když ho dítě pokreslí pastelkou, lze ho snadno vyčistit. Je barevně stálý, otočné vypínače máme testované na 250 tisíc otočení, takže se nebojíme dávat záruku
50 let. To znamená, že vaše děti ty vypínače nejen že nerozbijí, dost možná je i zdědí, pokud si je budete při stěhování brát s sebou. Právě to zákazníkům nabízíme. Nejen tradici, ale také kontinuitu a spolehlivost v mnohdy uspěchané době. ●
Jan Mackovič zasadil rodinný
ho rozkvést
Na začátku příběhu jednopodlažního domu s věží, který stojí v klidné zahradě ve vilové čtvrti na rozhraní Klánovic a Šestajovic, byl mladý pár rozhodnutý opustit pražské Vinohrady a přesunout se za město. Snem Jana Rouba a jeho partnerky byl jednoduchý a finančně ne příliš náročný domek. K dispozici měli zahradu s chatkou. Se svým nápadem oslovili Jana Mackoviče z ateliéru mackovič architecture. Jak práce na projektu postupovaly a nový život dvojice začínal dostávat pevné kontury, překlopil se vztah klient–architekt do vztahu přátelského a pracovního. Dnes je Jan Roub součástí architektonického týmu,
kde působí jako marketingový specialista. Výsledkem této spolupráce a promyšlené práce s místem je klidná současná vila s charakterem zahradního pavilonu, jež svou formou nijak nenarušuje rovinatý pozemek, respektuje vzrostlé stromy i „víkendovou“ atmosféru vilové čtvrti. Architektura domu je nevtíravá a opatrně vyhlíží zpoza dřevěného plotu. „Do hmotového i dispozičního řešení stavby se propsalo uspořádání pozemku. Jednopodlažní dům svým tvarováním přirozeně rozděluje provoz na společenskou a soukromou část. Směrem k ulici a přední zahradě se otevírá obytný prostor, který v teplejších měsících funguje jako rozšířený exteriér.
❶ Rodinný dům v Šestajovicích není solitérem, který by na sebe upozorňoval formou. Je to sebevědomá, ale klidná architektura, která respektuje své okolí a vytváří kvalitní prostředí pro každodenní život. Pohled na dům z jihu ze společenské zahrady.
❷ Zahrada za domem je více uzavřená, soukromá. Skrze prosklenou stěnu je vidět do chodby, kde se na stěně střídají dva povrchy — jasanové obklady a beton.
❸ Tomu, kdo zrovna hlídkuje ve věži u vestavěného pracovního stolu, dělají příjemný stín i kulisu koruny okolních stromů. Jasanové schodiště materiálově navazuje na podlahy v domě a vede dolů do obytného prostoru.
❹ Na jednoduchou a rozměrnou knihovnu navrženou na míru betonové nosné zdi navazuje za rohem (v kuchyňské části) celá stěna s úložnými prostory.
Zadní část parcely naopak poskytuje klid pro ložnice a každodenní rodinný režim. Plotové konstrukce na severní a jižní, uliční hraně pozemku dotvářejí celek jako architektonický prvek a vytvářejí jemný rám domu a zahrady,“ popisuje ve zkratce Jan Mackovič svou realizaci. Během mé návštěvy ve smíchovském ateliéru mi na půdoryse ukázal, jak si pozemek rozdělil na čtyři stejné podélné části a na tuto stavební osnovu pak posadil dům. Každému pruhu přitom odpovídá jedna jeho funkční část: první pruh s místy pro auta, hlavním vstupem, a kůlničkou a venkovní kuchyní v zadní části zahrady. Pruh nad
tím patří půdorysně části domu s obytným prostorem a věží s pracovnou, do dalšího pásma zasadil jídelnu, kuchyň, spíž a toaletu. Západní linie je obsazena koupelnou a ložnicemi, jež jsou řazeny za sebou a jsou lemovány úzkou chodbou zvrchu nasvícenou světlíkem.
Výrazným prvkem domu je jižní fasáda s pravidelným zalamováním, které umožňuje přirozenému světlu pronikat velkými okny hluboko do interiéru po celý den. Světlo zde není dekorací, ale základním stavebním materiálem. Proměňuje atmosféru prostoru, zvýrazňuje proporce a vytváří přímý vztah mezi interiérem
a zahradou. Horizontální hmotu stavby narušuje jediný vertikální akcent, a to již zmíněná věž nad hlavním objemem, v níž je umístěná pracovna. Tento subtilní pavilonek nabízí místo soustředění, odstupu a nadhledu. Zároveň dodává domu zapamatovatelný prvek.
Interiér pracuje s omezenou paletou materiálů: dřevem, betonem, sklem a neutrálními povrchy. Čistota detailů je výsledkem úzké spolupráce architekta, stavební firmy Rembrandt Homebuilders a řemeslníků. Realizace probíhala jako společný proces, jehož cílem nebyla demonstrace technologií, ale udržitelné a kultivované bydlení. ●
Z hustého zeleného
lesa
středočeských Jevan se vynořuje nápadný červený objekt. Experimentální obydlí jako neortodoxní součást krajiny zde postavili architekti
David Kraus
a
Miroslav
Styk.
❶ Dům je syntézou pravoúhlých i lichoběžníkových objemů. Rolety snadno uzavřou všechny okenní otvory.
❷ Vstup vede přes parkoviště — terasu překrytou pilovou střechou, která od počátku navozuje industriální výraz stavby. Tři zuby představují parkovací místa a čtvrtý hlavní vstup do objektu. Zastřešení je z hrubé červené ocelové konstrukce.
❸ Zahrada je vytvořena přírodou. Zásahy se omezily na bezprostřední okolí domu — terasu, horní vstupní partie a boční schodiště. Výrazným prvkem se staly obří kameny nalezené na pozemku po odstranění původního objektu.
❹ Hlavním vchodem se dostaneme do nitra domu a pomalu sestupujeme směrem do obytného prostoru. Okenní otvory vyplňují výhledy do lesa.
Obec Jevany je díky své architektuře známá již od první republiky. Honosné vily i menší letní sídla si zde nechali stavět tehdejší prominenti od špičkových architektů své doby, jako byli Vladimír Grégr či Rudolf Stockar. V posledních letech na ně navázal například architekt David Kraus, jehož aktuálně dokončený, industriálně působící dům není v Jevanech jeho první realizací. Investor nového červeného domu si Krause a jeho kolegu Styka vybral právě na základě dřívější realizace jen o pár ulic dál. Na rozdíl od výrazné červené barvy tehdy použil tradičněji pojaté materiály, přírodní
kámen a sklo, a navrhl přízemní pavilon. Svažitý pozemek, na němž stojí aktuální realizace, však od začátku předurčil zcela odlišnou podobu domu.
„Terén klesající od severu k jihu s přístupem shora byl pro řešení domu zásadní. Jedním z důležitých rozhodnutí bylo přesné zasazení objektu na pozemek, neboť ten je poměrně velký. Na místě určeném pro stavbu byly odstraněny zbytky původního domu a zůstala jáma s výškovým rozdílem přibližně 3,6 metru od hranice cesty. Vzrostlé stromy se nacházejí až deset metrů pod místem stavby a tvoří výrazný
fenomén — šumí, hýbou se, jsou to k nebi se tyčící živé sochy. Orientace domu zohledňuje světové strany a výhledy. K jihu a do lesa je dům otevřen, k severu a ulici je zavřený,“ vysvětlují autoři svou koncepci a dodávají: „Zelená a červená fungují jako komplementární barvy. Vzniká dům jako živočich, který je součástí lesa.“ Zatímco ze severní strany je zapuštěn do svahu a tudíž z ulice působí jednopodlažním, téměř neviditelným dojmem, ze zahrady je zcela odlišný — vysoký, prosklený a velkorysý. Pozice domu se otiskla i do jeho celkové prostorové koncepce. Funguje jako časoprostorová brána mezi ulicí a lesem. Pokud stojíte před domem na cestě, okamžitě si všimnete nejvýraznějšího prvku — přístřešku pro auta s abstraktně pojatou střechou. Od něj posléze člověk postupně sestupuje dolů a jako by se nořil do zeleně okolního lesa. Z centrální schodišťové haly se pak může vydat do západního nebo východního křídla stavby.
Na horní úrovni domu se ještě nachází pracovna, kterou lze využít i jako hostinský pokoj nebo posilovnu. Skrze okna dělená nepravidelnými rámy vstupuje do interiéru příroda. Vše se plní barvami a náladou okolního lesa a v zajímavém kontrastu k industriální estetice domu vytváří celek neobvyklou symbiózu. „Denní část domu je velký centrální prostor pro žití, vaření, odpočinek s výhledy. Velkorysý prostor je zcela propojený s okolím a je navržený přes dvě podlaží,“ popisují tvůrci. Do klidové části domu s ložnicemi se pak dostaneme dlouhou chodbou, která je lemovaná vestavnými skříněmi. Ložnice rodičů s vlastní velkou šatnou a koupelnou je stejně jako dětské pokoje propojena s exteriérem a výhledy do lesa.
Vizuálně a materiálově je dům promyšlenou industriální koláží na pozadí zeleného lesa všude kolem. Jistá návaznost na britské architektonické hnutí high-tech, které si libovalo v průmyslové estetice i výrazných primárních barvách, je patrná i do detailů černých polic, skleněných zábradlí, zavěšeného krbu či různobarevné kuchyně. Na interiéru spolupracoval Jan Waltr, který byl od počátku s architekty sladěn ve vnímání toho, co stavba potřebuje. „Dům je výsledkem otevřené, až umělecky laděné mysli klientů, vzájemné důvěry, konstruktivní spolupráce, která obě strany bavila a také nadstandardní umíněné pečlivosti zhotovitele Radka Trojánka při výstavbě,“ uzavírá David Kraus. ●
Na návštěvě v domě
spalující touhy
TEXT a FOTO Adam Štěch
Kalifornské rezidence architekta Johna Lautnera jsou symbolem zlaté éry Hollywoodu a jeho zábavního průmyslu.
Domy architekta Johna Lautnera zhmotňují sex-appeal rozpáleného kalifornského slunce a stávají se prostorovou oslavou hédonistického způsobu života. Své první projekty začal navrhovat na konci třicátých let, jakmile však dostal více možností, jeho kariéra dospěla k monumentálním realizacím let šedesátých a sedmdesátých. Právě Lautnerovy domy dodnes inspirují a podněcují k dalším kreativním projektům, a to především v oblasti filmu a módy.
Architekt je autorem řady ikonických staveb. Jedna však mezi ostatními přece jenom vyčnívá. Je jí rezidence Sheats-Goldstein, kterou pro manžele Helen a Paula Sheatsovy navrhl a postavil v letech 1961—63. Věhlas ale získala až díky dalšímu majiteli: excentrický miliardář, milovník architektury, módy a basketbalu James Goldstein v roce 1972 rezidenci Sheats koupil a postupně ji ve spolupráci s Lautnerem upravoval do dnešní podoby. Dům mu patří dodnes a je možná jedním z nejfotografovanějších objektů dvacátého století vůbec. Fotil zde snad každý módní časopis a v jeho prostorách se natáčelo hned několik filmů, včetně kultovního Big Lebowski. Rezidence je vetknutá do svahu luxusní čtvrti Beverly Crest. Monumentální betonová deska zastřešuje hlavní obytný prostor s na míru řešenými nábytkovými solitéry. Prosklená stěna pak odděluje interiér od majestátní terasy a bazénu s výhledem na Los Angeles. Goldstein vedl Lautnera k tomu, aby dům v osmdesátých letech přepracoval tak, jak to zamýšlel ve svém původním projektu. Nakonec ho však architekt rozšířil o „legendární“ Goldsteinovu ložnici. Ta je kompletně zasklená bezrámovými tabulemi, které se dají pouhým stisknutím tlačítka snadno otevřít.
Dnes Goldsteinův dům funguje spíše jako kulturní instituce. Majitel tráví většinu času na cestách a svůj dům pronajímá reklamním, módním a filmovým produkcím. Po jeho smrti získá tento skvost muzeum LACMA, které zde plánuje otevřít expozici. Asistentka a průvodkyně domem Roberta nám však vysvětlovala, že James Goldstein, který nosí pouze kožený klobouk, bundu a kovbojské boty, o sobě říká, že nikdy neumře. Naopak Lautner zemřel zapomenut. Během osmdesátých let se dostal do profesní krize a kvůli špatné hospodářské situaci mu ubylo zakázek. Byl to právě Goldstein, který ho podporoval skrze renovaci a rozšíření svého domu. I tak jeho kancelář zůstala v insolvenci a na jeho tvorbu se téměř zapomnělo. ●
❶ Nakloněná betonová střecha je perforovaná skleněnými čočkami.
❷ V privátních prostorách Jamese Goldsteina je hojně využito sklo. Například v koupelně je skleněné umyvadlo a sprchový kout.
❸ Častý motiv trojúhelníku se objevuje také v ložnici. Stolky u postele trčí z podlahy jako konstruktivistické sochy.
❹ Ikonický pohled na hlavní obytný prostor, který volně přechází na terasu s bazénem.
❺ Jedna z dalších koupelen je obložena leštěným kamenem. Tvar trojúhelníku má umyvadlo i baterie.
❻ James Goldstein je módním nadšencem. V ložnici mu Lautner navrhl skříň s motoricky
posuvným závěsem na kožené bundy.
❼ Dominantou ložnice je opět trojúhelníkovitě tvarovaná pohovka.
❽ Stůl tvořený betonovými pilíři a skleněnou deskou v jídelně.
Muzeum módy v Antverpách si letos připomíná čtyřicet let od chvíle, kdy se skupina Antverpská šestka zapsala na mapu světové módy. Toto výročí doprovází velká, stejnojmenná výstava, která se ohlíží za momentem, kdy se šestice mladých návrhářů proměnila ve fenomén, jenž dodnes formuje představu o belgické módě. Jména Dirk Bikkembergs, Ann Demeulemeester, Walter Van Beirendonck, Dries Van Noten, Dirk Van Saene a Marina Yee jsou dnes dobře známá a zní více než familiérně. Jejich společná cesta začala poměrně nenápadně, během studií na Royal Academy of Fine Arts Antwerp, odkud se postupně vydali každý svou vlastní, výrazně autorskou cestou.
Bylo jich šest
Vracíme se do sedmdesátých a osmdesátých let, do doby, kdy se móda začala rychle proměňovat. Tradiční pařížská elegance inspirovaná haute couture najednou přestávala stačit. Do hry vstoupila hudba, subkultury i nové technologie a s nimi potřeba vyjádřit změnu ve společnosti právě skrze módu. Z Londýna dorazil punk spojený se jmény Vivienne Westwood a Malcolm McLaren a jako reakce na něj New Romantic (novoromantismus). Móda se přirozeně propojovala s hudbou a popkulturou — byla vidět na obalech desek i v ulicích. V Itálii mezitím návrháři jako Gianni Versace nebo Giorgio Armani nově definovali podobu pánského šatníku, zatímco Thierry Mugler, Claude Montana a Jean Paul Gaultier v Paříži posouvali hranice módního výrazu směrem k odvážnějším, výraznějším formám. A když v roce 1981 vstoupili na tamní scénu Yohji Yamamoto a Rei Kawakubo, bylo jasné, že se pravidla hry definitivně mění.
Také Antverpy tehdy žily intenzivním kulturním životem. Experimentální umělecká scéna, živá klubová kultura i prostředí akademie umění vytvářely ideální podhoubí pro nové nápady. Studenti cestovali, nasávali inspiraci a zároveň si mezi sebou budovali silné vazby. Byla to kombinace přátelství, tvrdé práce a sdílené ambice, →
❶ Marina Yee, Dries Van Noten, Ann Demeulemeester, Walter Van Beirendonck, Dirk Bikkembergs a Dirk Van Saene na fotografii z roku 1986.
která postupně začala dávat vzniknout něčemu výjimečnému.
Když na začátku 80. let dokončila šestice studentů Royal Academy of Fine Arts, situace nebyla zrovna příznivá. Belgický textilní průmysl procházel krizí, ale právě ta nakonec vedla k nečekané podpoře mladých talentů. Vládní iniciativa známá pod názvem Textile Plan otevřela prostor novým jménům a pomohla vytvořit podmínky, díky nimž se Antverpská šestka mohla prosadit i za hranicemi.
Zlom přišel v roce 1986, kdy Ann, Walter, Dries, Marina a oba Dirkové společně odjeli do Londýna na British Designer Show. Právě tam si jich poprvé výrazně všiml mezinárodní tisk. V Londýně zůstali jen krátce, ale o to to bylo intenzivnější — brzy poté se vydali každý vlastní cestou a začali prezentovat své kolekce samostatně. Právě toto krátké, ale zásadní období dnes výstava zachycuje jako moment, kdy se z lokální scény stal globální příběh.
Z dnešního pohledu působí Antverpská šestka, nebo chcete-li Antwerp Six, jako značka, ačkoli jí ve skutečnosti nikdy nebyla. Nešlo o módní dům ani o klasický kolektiv, ale spíš o volné spojení osobností, které v určitém momentu sdílely stejnou energii. I proto klade výstava důraz především na jejich individuální cesty a ukazuje, jak odlišně se jejich tvorba vyvíjela.
Walter Van Beirendonck je vizuální provokatér a vypravěč. Jeho estetika je okamžitě rozpoznatelná: zářivé barvy, výrazná grafika, masky, symboly i nadsázka. Pod hravou a někdy až groteskní formou se však skrývá silná angažovanost — témata identity, sexuality, moci či strachu prostupují jeho kolekcemi od 80. let dodnes. Van Beirendonck chápe módu jako médium komunikace, schopné reagovat na společenské napětí i kulturní změny. Vedle vlastní tvorby má zásadní vliv i jako pedagog, který formoval další generace antverpských návrhářů. →
Tvorba Dirka Bikkembergse vyrůstá z fascinace tělem v pohybu. Už od počátku redefinoval vztah mezi módou a sportem — ne jako pouhou inspiraci, ale jako strukturální princip. Jeho siluety jsou pevné, ukotvené, často evokují uniformu nebo dres, v nichž se odráží disciplína i fyzická síla. V 90. letech byl jedním z prvních, kdo systematicky propojoval luxusní módu se sportovním světem, a jeho přehlídky, včetně té ikonické na fotbalovém stadionu, posunuly vnímání toho, kde a jak může móda existovat. Bikkembergs tak předznamenal dnešní dominanci sportovní estetiky v high fashion.
Jako tichý protipól módního systému založeného na rychlosti a spektáklu působí tvorba Dirka Van Saena. Jeho přístup je introspektivní, téměř malířský. Experimentuje s materiály, strukturou i formou, aniž by podléhal trendům nebo očekáváním trhu. Van Saene patří k návrhářům, kteří si vědomě udržují odstup od mainstreamu; jeho práce tak zůstává autentická, někdy až záměrně „nepohodlná“, ale o to hlubší. V kontextu Antverpské šestky představuje hlas, který připomíná, že móda je především uměleckým médiem.
Marina Yee byla ve své době téměř solitérkou a viděno zpětně jednou z nejprozíravějších postav skupiny. Už na začátku kariéry v osmdesátých letech pracovala s recyklovanými oděvy, vintage materiály a principem dekonstrukce, čímž předběhla dnešní diskurz udržitelnosti o několik dekád. Její přístup je intuitivní a citlivý: místo vytváření nového často transformuje existující, dává věcem další život a význam. Po určité době se z módní scény stáhla, aby se na ni později vrátila s ještě výraznějším autorským projevem. Její práce dnes působí mimořádně aktuálně — jako tichá alternativa k nadprodukci módního průmyslu. Nejsofistikovanější práci s textilem své generace předváděl ovšem Dries Van Noten. Jeho kolekce jsou komplexními kompozicemi, v nichž se setkávají historické reference, orientální motivy, film i současná kultura. Typická je jeho schopnost kombinovat zdánlivě neslučitelné vzory, barvy a materiály do harmonického celku. Na rozdíl od mnoha návrhářů nikdy neusiloval o spektakulární gesto. Jeho síla spočívá v detailu, vrstvení a dlouhodobé kontinuitě. Významná je i jeho nezávislost: dlouhá léta vedl vlastní →
Kolekce Driese Van Notena jsou komplexními kompozicemi, v nichž se setkávají historické reference, orientální motivy, film i současná kultura.
módní dům mimo velké konglomeráty, čímž si zachoval plnou autorskou kontrolu nad kolekcemi.
U Ann Demeulemeester se móda stává tichým, ale intenzivním vyprávěním. Její tvorba je hluboce propojená s poezií, hudbou a existenciální náladou — často se odkazuje k Patti Smith nebo romantickým básníkům. Pracuje s omezenou barevností, převážně černou, bílou a odstíny šedi, v nichž však dokáže rozehrát mimořádnou emocionální hloubku. Je pro ni typická práce s vrstvami, asymetrií a tekutou siluetou, která působí křehce a silně zároveň. Její oděv není kostýmem, ale prodloužením identity — intimním prostorem mezi tělem a světem. ●
Výstava Antwerp Six, MoMu, Antverpy, potrvá až do 17. ledna 2027 a doprovodí ji rozsáhlý program veřejných akcí. Více info najdete na momu.be.
Transylvánský multivesmír ABODI a český design VUCH se setkávají v kolekci, která propojuje společné kořeny, legendy a současný design. Spolupráce ABODI x VUCH LAB není jen módním projektem, ale odrazem kulturního dialogu mezi našimi krajinami. Přináší nadčasové doplňky, které spojují vysokou estetiku s každodenností.
Kapslová kolekce čerpá z transylvánské krajiny a přetváří její symboliku do moderních siluet. Charakteristické vlnící se linie inspirované architekturou Karpat definují dva ikonické modely. Luxus zde přestává být nedostupný a stává se součástí osobního stylu.
Základem kolekce jsou dva modely z prvotřídní italské kůže s podpisem návrhářky Dory Abodi, jejíž tvorbu nosí světové ikony. Spojuje je výrazná autorská spona a motiv vlnící se linie.
B A R R O N E
Velkorysá tote taška, která nabízí klid a bezpečí uprostřed každodenního pohybu. Je praktickým i symbolickým útočištěm, doplněným kruhovým zrcadlem pro krátké zastavení v tempu města.
E L O N G É Štíhlá, horizontální silueta inspirovaná estetikou přelomu milénia. Dynamická a elegantní forma skrývá hloubku a kontrast – stejně jako její nositelka.
V I L L U S H K A – MÚZA ZROZENÁ Z MLHY
Mytická bytost Villushka je duší celé kolekce. Vychází ze slovanských i transylvánských legend a symbolizuje spojení křehkosti a síly. Tento talisman není jen ozdobou kabelky, ale připomínkou vnitřní magie.
„ABODI je mezinárodně respektovaná fashion značka s nadčasovou estetikou a silným příběhem. Spolupráci vnímáme jako strategický krok v dalším vývoji značky VUCH. Před dvěma lety jsme spustili platformu VUCH LAB, v jejímž rámci jsme začali uvádět menší autorské kolekce, ale nyní se posouváme o několik úrovní výš. Věříme, že i v dostupnějším segmentu lze dlouhodobě budovat hodnotu značky prostřednictvím silného příběhu a jasného estetického postoje,“ říká Martin Kůs, CEO a spoluzakladatel značky VUCH. VUCH je česká značka kabelek a doplňků známá hravým designem a rychlým růstem na evropských trzích V prodeji na www.vuch.cz a ve VUCH store, Národní 37, Praha 1.
Magdalena ví, jak se
dělají výstavy
TEXT Tereza Finková FOTO Filip Šlapal
Na konci listopadu minulého roku byla v Moravské galerii v Brně otevřena rozsáhlá retrospektivní výstava návrhářky Liběny Rochové: Doteky. Její kurátoři, Andrea Běhounková a Jan Králíček, vybrali a uspořádali zásadní i méně známé, současné i rané kolekce tak, aby mohli odvyprávět poutavý příběh o životě a díle ikony české módy. Koncepce takové expozice ale není jen dílem kurátorů a samotného umělce. Její konečná podoba je výsledkem práce celého týmu, jehož důležitou součástí je také autor respektive autorka architektonického konceptu. Liběna si přirozeně vybrala svou dceru Magdalenu Rochovou, která se svým mužem vede ateliér JRA Jaroušek Rochová architekti.
Portfolio jejich studia tvoří převážně novostavby a rekonstrukce rodinných domů, interiéry bytů i restaurací, ale Magdalena si občas „odskočí“ ke krátkodobějším a kreativnějším projektům, jako jsou právě architektonické koncepce výstav. V roce 2012 navrhla spolu se svou maminkou a Janem Činčerou expozici výstavy designu nábytku Patricii Urquiola v obchodě Konsepti, která proběhla v rámci Designbloku. Vyzkoušela si také, jak se vystavují modely návrháře Alexandra McQueena (Praha, 2019), o dva roky později připravila instalaci v prostoru Gabriel Loci, kdy byl v rámci Designbloku v roce 2021 představen DAR modelů Liběny Rochové pro Moravskou galerii. Hodně zkušeností nasbírala s výstavou v Českém centru v Paříži v roce 2023, kde byla prezentována kolekce Inside23 Liběny Rochové a kolekce Vive la France studentů Ateliéru designu oděvu a obuvi UMPRUM.
Vše, co se naučila během předchozích projektů, zúročila loni během práce na výstavě Doteky. „Mým záměrem bylo navrhnout prostory, které by s modely souzněly, spolupracovaly a podporovaly je. Uměleckoprůmyslové muzeum je budova →
❷
❸
z roku 1882 postavená v historizujícím stylu, která po 2. světové válce prošla adaptací podle projektu Bohuslava Fuchse a další velká rekonstrukce byla dokončena v roce 2021. Barevně malovaný, zdobný interiér s historizujícími prvky bohužel nevytváří ty správné kulisy pro bezčasé modely. Nebylo by možné se v nich soustředit a celá výstava by nevyzněla správně,“ vysvětluje Magdalena Rochová. Navrhla tedy zcela nové prostory různých tvarů a hmot s novými stropy, stěnami a podlahami a nechala do stávající architektury vestavěla architekturu dočasnou. Pracovala přitom s půdorysnými ovály, elipsami, oblouky, křivkami a obdélníky.
Pokud jste výstavu ještě nenavštívili, máte čas až do léta příštího roku, ale malou ochutnávku vám nabídneme už nyní: Ze vstupního, úvodního prostoru vejdete do exaktní místnosti s levitujícími černými modely na stěnách. Odtud pak pokračujete do hlavního sálu s kapsulemi s bílými a barevnými modely, v další místnosti defilují na přehlídkových molech šaty ze tří kolekcí, příjemný elipsový tvar dalšího sálu objímá modely navržené pro organizaci Debra ČR. Spojovací chodba s časovou osou vás přivede do labyrintu audiovizuálního zážitku, na který navazuje místnost s polotransparentními kokony pro jednotlivé modely a umělecká díla, jež byla zdrojem inspirace. Poslední část výstavy nabízí překvapení v symbolické průchozí ulitě, kde jsou přímo na textil natištěné fotografie a skici a v jejímž středu se skrývá „závěrečný“ model.
„Bylo nutné navrhnout udržitelná řešení instalace, vyhnout se materiálům, které by se po dvou letech neekologicky likvidovaly,“ upozorňuje architektka. Konstrukce zaoblených stěn jsou z dřevěných rámů s horními a spodními díly z překližky a na ně je natažena látka streche, která se používá v divadelní scénografii nebo u filmu. Stejnou látkou jsou potaženy také stropy. Vše je bez viditelných švů. Ve dvou místnostech byly zrecyklovány sádrokartonové stěny z předchozích výstav.
Když Magdalena Rochová dělala loni pro Designblok rozhovor s Patricií Urquiola, shodly se obě na tom, že projekty instalací výstav jsou nejkreativnější částí jejich práce. „Můžete si dovolit věci, které by vám v architektuře neprošly, zároveň ale musíte mít skvělé technické a materiálové znalosti, abyste své smělé nápady mohli zrealizovat,“ říká Magda, které se skvěle podařilo zhmotnit vnitřní svět její maminky. ●
❶❷❸ Architektka potřebovala vytvořit neutrální kulisy pro módní kolekce. Pracovala s látkou streche, kterou napnula do zaoblených dřevěných rámů, v některých sálech zrecyklovala sádrokartonové stěny z předchozích výstav. Figuríny osobně vybírala v Nizozemsku.
❹ Filmový sál byl navržen v antracitové barvě. Jako promítací plátna byla zvolena tenká oboustranná promítací fólie. Projekci je možné sledovat ze čtyř míst.
❺ V poslední místnosti se vine dlouhý textilní šnek potištěný fotkami a skicami. Magdalena Rochová si tento instalační trik vyzkoušela na výstavě v Českém centru v Paříži.
❻ V místnosti s modely inspirovanými uměním se pracovalo se skruženými kovovými profily zavěšenými ze stropu, na které byly zavěšeny látky se strukturou malířského plátna.
Barevně malovaný, zdobný interiér s historizujícími prvky bohužel nevytváří ty správné kulisy pro bezčasé modely.
Protiklady, které se přitahují
TEXT Adam Štěch FOTO archiv značek
Svět architektury a módy má společného více,
←→ Fasádu sídla módní značky Rochas v Paříži navrhl v roce 1974 umělec Pierre Sabattier. Dodnes se bohužel nezachovala.
se na první pohled může zdát. Kreativní vize obou
❶❷ Švédské studio
Halleroed dlouhodobě rozvíjí spolupráci s několika výraznými hráči na poli současné módy. Pro značku Acne navrhlo butik v Tokiu.
❸ Halleroed spolupracuje i se značkou Schiaparelli. Tento jejich butik najdete v Hongkongu.
❹ Další z klientů švédského studia je francouzská značka Alaïa. Tento obchod pro ně Halleroed navrhlo v Las Vegas.
❺ Ikonou současného butikového interiéru je Peter Marino, který spolupracuje s řadou luxusních značek. V roce 2023 například dokončil působivý interiér butiku Louis Vuitton ve Vídni.
oborů se prolínají v architektuře obchodních prostor,
ARCHITEKTURA V ROLI
MÓDNÍHO AMBASADORA
V roce 1974 byla slavnostně odhalena působivá fasáda sídla parfémové divize módní značky Rochas v Paříži. Skleněný „obal“ několikapatrového butiku pokryl výtvarník Pierre Sabatier reliéfem tvořeným zakroucenými kovovými tyčemi a vytvořil tak obrovské abstraktní umělecké dílo. Zatímco přes den fasádu zvýrazňovaly bílé kontury reliéfu, za tmy se celá struktura rozzářila od světla proudícího z interiéru. Byla sedmdesátá léta a ve Francii zažívala kultura rozkvět. Patřil k ní i módní svět, který v té době době čím dál tím výrazněji spolupracoval také s osobnostmi ze světa výtvarného umění a architektury. Obecně právě během šedesátých a sedmdesátých let se k sobě móda a architektura přiblížily více než kdy jindy. Jejich vzájemnou symbiózu jsme ale mohli pozorovat již od nepaměti. Například Paříž ve dvacátých letech zdobily exkluzivní interiéry i výkladce
butiků takových značek, jako byly Chanel, Vionet, Lanvin nebo Schiaparelli. Interiéry pro ně navrhovali designéři a architekti René Herbst, Robert Mallet Stevens a další. Od té doby ušla vzájemná spolupráce módy a architektury pořádný kus cesty. Dnes existují architektonická studia, která se v podstatě specializují pouze na interiéry butiků módních značek. Matadorem v tomto smyslu je například architekt Peter Marino. Typický svým koženým outfitem inspirovaným legendárním gay hrdinou Tom of Finland, navrhl již desítky luxusních butiků pro mnoho významných módních značek. Snad nejkonzistentněji spolupracuje s Louis Vuitton. Je autorem desítek obchodů včetně flagship storu na Champs-Élysées nebo nedávno dokončené rekonstrukce butiku Louis Vuitton ve Vídni, jemuž dominuje stříbrné točité schodiště působící jako svébytná prostorová instalace. Ostatně právě moment překvapení a monumentalita hrají v Marinově kreativním rejstříku zásadní roli. →
v interdisciplinární práci kreativních ředitelů módních
Dalším velkým hráčem na poli designu luxusních butiků je již méně známé švédské studio Halleroed. V roce 1998 ho založili Christian a Ruxandra Hallerödovi, kteří svým minimalistickým a přesto sensuálním přístupem do značné míry definují aktuální trendy v oblasti módních interiérů. Halleroed rozvíjí kontinuální spolupráci například se značkami Acne Studios, Byredo, Totême, Alaïa nebo Schiaparelli.
SYMBIÓZA MÓDY
A ARCHITEKTURY
V určitých případech se obě odvětví doplňují ještě těsněji, než je tomu v komerčních interiérech. A to přímo v osobnostech samotných tvůrců. Řada módních návrhářů má za sebou architektonické vzdělání a naopak mnoho architektů si vyzkoušelo, jaké je to být v kůži oděvních designérů. Hranicemi obou disciplín volně proplouvala například japonská návrhářka Rei Kawakubo pod hlavičkou své značky Comme
des Garçons. Především v osmdesátých letech vytvářela návrhy nábytku, které jsou dnes ceněnými sběratelskými artikly. Podobně univerzální je dnes kreativní ředitel značky Prada Raf Simons, který je známý svou láskou k produktovému designu. To potvrzuje i jeho populární kolekce potahových látek pro dánskou firmu Kvadrat. Stranou multioborové hry nezůstávají ani významní architekti a módní branži si vyzkoušel v nedávných letech například Rem Koolhaas ze studia OMA, který navrhl oděvy pro značku Prada. Architektka Zaha Hadid proměnila své organicky zakřivené stavby ve skulpturální obuv pro nizozemskou značku United Nude a britský minimalista David Chipperfield si zkusil, jaké je místo betonu, cihel a skla pracovat s kůží pro berlínského výrobce zavazadel TSATSAS. Kontinuálním prolínáním oděvu, interiéru a architektury se ostatně zabývali i další tvůrci včetně zesnulého Virgila Abloha nebo věčného experimentátora Husseina Chalayana. →
domů i architektů nebo v samotném bydlení návrhářů.
❻ Architektura a móda se prolínají i přímo skrze své tvůrce. Například architekt Rem Koolhaas si zkusil, jaké je to být návrhářem pro značku Prada.
❼ Architektka Zaha
Hadid pro změnu navrhla experimentální obuv pro nizozemskou značku United Nude.
❽ Britský minimalista
David Chipperfield pracoval na kolekci zavazadel pro berlínskou značku TSATSAS.
❾ Naopak módní návrháři se často pouští do produktového designu. Zakladatelka značky
Comme des Garçons Rei Kawakubo navrhla celou sérii experimentálních židlí.
Módní návrhář Raf Simons naopak spolupracoval se značkou Kvadrat na vývoji speciálních potahových textilií.
Platí to stejně v USA jako v Evropě.
KDYŽ NÁVRHÁŘI BYDLÍ
Dům v New Yorku, který si původně nechal postavit módní návrhář Halston, dnes obývá Tom Ford.
Kreativní ředitel značky Louis Vuitton Nicolas Ghesquière bydlí v ikonickém domě Wolff od architekta Johna Lautnera v Los Angeles.
Rodina belgické návrhářky Ann Demeulemeester obývá dům Guiette v Antverpách, který v roce 1927 navrhli Le Corbusier a Pierre Jeanneret.
Jesse Dorsey, zakladatel módního labelu BOYY, našel své rodinné útočiště v domě, který v šedesátých letech v centru Milána rekonstruoval architekt Vittoriano Viganò.
Někteří módní návrháři si svou vášeň pro architekturu přinesli i domů. V roce 1968 si nechal na Manhattanu postavit svůj vlastní dům i návrhář Halston stojící za eponymní značkou do značné míry definující americkou módu sedmdesátých let spojenou s fenoménem disca a legendárního klubu Studio 54. Pro návrh svého domu oslovil architekta Paula Rudolpha. Ten pro něj vytvořil otevřený loftový prostor skrývající se za přísnou černou fasádou ze skla a oceli. Dnes v domě shodou okolností bydlí další módní návrhář, který architektuře doslova propadl, Tom Ford. Sám architekturu studoval v době, kdy v New Yorku horečka sobotní noci vrcholila. Posléze se ale proslavil jako módní návrhář, především díky své spolupráci s italským luxusním domem Gucci. Ford v minulosti vlastnil také ranč od japonského architekta Tadaa Anda v Santa Fe v Novém Mexiku, jako režisér pak natočil snímek Single Man, který se odehrává
v jednom z raných domů architekta Johna Lautnera.
Ostatně Lautnerovy domy fungují pro návrháře jako magnet. V rezidenci Wolff v Los Angeles dnes žije kreativní ředitel Louis Vuitton Nicolas Ghesquière a dokonce hned dva Lautnerovy domy vlastní Jeremy Scott, bývalý kreativní ředitel značky Moschino. V Los Angeles přebývá v domě Carling z roku 1947 a v Palm Springs v ikonické rezidenci Arthura Elroda, která se objevila v bondovce Diamanty jsou věčné z roku 1971. Ani evropští návrháři nezůstávají se svým vytříbeným vkusem pro architekturu pozadu. Například slavná členka skupiny Antverpská šestka Ann Demeulemeester obývá dům Guiette v Antverpách, který v roce 1927 navrhli Le Corbusier a Pierre Jeanneret. V Miláně usazený návrhář a zakladatel značky BOYY Jesse Dorsey našel svůj domov v unikátním historickém domě v centru města, který v šedesátých letech zrekonstruoval ikonický italský architekt Vittoriano Viganò. ●
Pod svou značkou navrhuje už patnáct let a patří k nejoriginálnějším šperkařkám české scény. Její skulpturální prsteny, náhrdelníky a dokonce koruny vznikají výhradně ručně. Janja Prokić neustále testuje hranice mezi šperkem a objektem, zkoumá nová témata, symboly i materiály a posouvá výrobní postupy řemesla, které miluje.
TEXT Vladan Šír FOTO Shotby.us
Janja Prokić
VŠ Mluvíme spolu jen několik dní po udílení cen Czech Grand Design. Letošní nominaci jste neproměnila, ale dvakrát jste cenu vyhrála. Co pro vás to vítězství znamená?
JP Netvořím proto, abych něco vyhrávala. Nejvíc soutěžím sama se sebou, snažím se posouvat a zlepšovat. Ve sportu jsem soutěživá, ale v tvorbě ne. Moc si těch ocenění ale vážím a je pro mě čest, že lidé, kteří rozumí mému oboru, designu nebo umění, považují moji práci za dobrou. Když zvítězím, jsem opravdu šťastná. Je to ocenění i pro celý tým lidí, který za mojí značkou stojí, je to vnější ohodnocení také jejich práce.
VŠ Na letošních cenách Czech Grand Design byla do síně slávy uvedena Eva Eisler, vaše profesorka na UMPRUM. Co pro vaši šperkařskou dráhu znamenala? JP Mám ji strašně ráda a mám velký respekt k její tvorbě. Její vedení se na mé práci výrazně odrazilo. Dodnes si pamatuju na naši první konzultaci — přišla jsem za ní, ona byla celá v černém, v černých brýlích, s cigárem. Seděla za hliníkovým stolem, který sama dělala, na něm velké nerezové talíře, které taky navrhovala. Já tíhnu spíše ke zdobnosti, ale ona mi tehdy řekla, že se jí líbí, že dělám to, co chci. Vážím si, že se nikdy nesnažila změnit moje tvarosloví. Vybízela mě k tomu, aby moje věci byly dotažené, abych věděla, co dělám a proč to dělám. V tom je opravdu výjimečná. Svým studentům přála úspěch. Přišlo mi krásné, že za námi někdo stojí. Eva mi spoustu let kryla záda a opravdu mi pomohla.
VŠ Pamatujete si rady, které vám dávala a kterých se držíte dodnes?
JP Pár mi jich dala a docela mě zkultivovala, za což jsem jí vděčná. Vycepovala ve mně oddanost práci. Přestože jsem vždycky dost pracovala, je fajn, když se najde někdo, kdo vás podpoří a řekne, že tak je to dobře. Seznámila mě se spoustou lidí, kteří pro mě jsou nebo byli profesně zásadní. Díky ní jsem měla příležitost vystavovat v New Yorku a Mnichově a seznámit se se sběrateli a galeristy. Ne každý profesor předává svoje životní kontakty studentům.
VŠ O své poslední kolekci Eiréné jste řekla, že je barokní až rozevlátá. Tento styl si vás našel nebo jste k němu svou tvorbu záměrně vedla?
JP Můžu mít styl, ale styl je něco jiného než rukopis — ru-ko-pis. Svou rukou něco vyrobím, napíšu, namaluju, vymodeluju, vybrousím. To je ta duše předmětu. Miluju řemeslo, vážím si jakéhokoli řemeslníka, ať už je to truhlář, který dělá nábytek ze dřeva, nebo kameník. Přála bych si, aby řemesla nevymizela a aby si lidé uvědomili, co to obnáší vyrobit stůl nebo náušnice. A stylizací této kolekce jsem se tak trochu vrátila ke svým začátkům. Chtěla jsem zase dělat sochy — studovala jsem sochařství a až na konci školy jsem přešla k Evě Eisler. Chybí mi dělat věci ve větším měřítku. Když střídám měřítka, otevírá mi to nové možnosti projevu. Proto jsem chtěla, aby kolekce Eiréné byla víc sochařská, zdobná. Motivem je kosatec, což je hodně skulpturální květina. Chtěla jsem, aby to byla realistická, konkrétní květina, ale zároveň „moje“. Jenže to je chůze po tenkém ledě. Když zpracováváte konkrétní květinu, jde o to, jak ji uchopit, aby nepůsobila příliš kýčovitě, stylizovaně. Takže jsem nejdřív modelovala dvaceticentimetrové okvětní lístky, udělala jsem velký květ a hledala tvar — jakým způsobem má vypadat struktura, jak mají vypadat ty lístky. A celý květ jsem potom zmenšovala.
VŠ Tímhle způsobem postupujete běžně?
JP Ne, každá kolekce si říká o jiný přístup. Snažím se je měnit. Byla bych ráda, aby moje tvorba měla jasný rukopis, ale zároveň chci, aby každá kolekce byla jiná. Hledám různé přístupy k práci, některé jsou netradiční, klidně ekonomicky šílené a některé vůbec nedávají smysl. Ale je pro mě zásadní, aby nakonec produkt sám o sobě obstál a já s ním byla spokojená.
VŠ A proč ten návrat k počátkům, který jste zmínila? JP Na začátku své dráhy jsem dělala zdobné věci a bavilo mě to, tak proto. →
Později jsem chtěla, aby byly mé šperky čistší a nakonec v kolekci Orin, kde jsem zpracovávala motiv hada, mi šlo o to, aby byly co nejvíce osekané o jakékoliv detaily. To byl můj největší minimál. Ale obecně je pro mě důležité, aby tvarosloví předmětu souznělo s tím, co kolekce znamená a co by měla evokovat. Například Mitmem, nazvaná podle básně Jana Skácela, byla o křehkosti. Dělala jsem ji druhý rok covidu na chalupě. Ráda chodím po horách a začalo mi chybět, že nemůžu do Alp. Chybělo mi dobrodružství jiných květin, jiné přírody. Ale když jsem šla jednou přes louku domů, natrhala jsem si luční květiny, podívala se na ně a řekla si: „Ty jsi normálně zlá, vždyť jsou krásné.“ Nikdy jsem je plně nedocenila, až najednou v tom okamžiku. Ta kolekce byla o uvědomění si, čím jsme obklopeni. Uvědomění si vlastní křehkosti a obyčejnosti, která vede k větší pokoře. Květiny z té kolekce jsou takové prototypy kytiček. Záměrně jsem volila opály, nejkřehčí kameny, které jsem zasazovala do velkého množství zlata, což je poměrně tvrdý materiál, a zasazení kamene zvoleným způsobem bylo komplikované. Při práci s nimi musíte vědět, co děláte, a odhadnout vyvíjený tlak, protože jinak se kámen může rozsypat.
VŠ Jak takové technologické ohledy ovlivňují zrod kolekce? Stane se, že kvůli materiálu nebo technice musíte svůj prvotní nápad úplně změnit?
JP To se mi nikdy nestává, protože už při skicování a modelování uzpůsobuji předmět tomu, z čeho bude vytvořený. Všechno dělám sama, nenechávám si nic vyrábět, takže vím, co funguje a co ne. Vím, kdy nepůjde zasadit kámen, a tak šperk podle toho navrhnu. Je výhoda, že od prvotní myšlenky po finální produkt prochází všechno mou hlavou i rukama. Všechno si kreslím, dělám si velké skici, ve kterých jdu spíše po pohybu než po přesném zaznamenání návrhu. Jakmile mám nahozenou myšlenku, vytvářím model a brousím nebo tavím vosk. Teprve tehdy se objeví finální podoba, která se upřesňuje v kovu. Nemám ráda 3D a nechci nic vytvářet v počítači. Ale došla jsem k tomu, že když věci vymodeluji, pak je nechám naskenovat a v počítači upravím například uchycení na kameny, jde o technologické zdokonalení produktu. Můžu třeba vylepšit prsten tak, že bude lépe sedět na prstu.
VŠ Co vám vadí na počítačích a 3D?
JP Miluju haptičnost práce, svoji dílnu, nářadí. Opravdu tím žiju. Představa, že budu sedět u počítače a něco klikat, je pro mě nepřijatelná. Tím, že mám materiál v ruce, se klidně může stát, že udělám chybu, jenže ta chyba může být skvělá a udělám díky ní něco, co by mě nikdy nenapadlo. Stane se mi třeba, že mi nějaký komponent upadne, přidělám ho zpátky, ale špatně. Jenže je to nakonec lepší než předtím. Když budu sedět u počítače a jen klikat, nic z toho se nestane. Hlavně si neumím představit, že bych se tím dostala do mentálního stavu, ve kterém se ocitám skrze manuální práci. Na druhou stranu nemůžu ignorovat, že žiju v roce 2026, vím, že existuje počítač, 3D tisk, který může produkt posunout ještě dál. To mě žene dopředu a neustále se snažím, abych byla daleko lepší. Chci kupovat lepší kameny, chci, aby byly lépe zasazené, chci, aby byly šperky lépe odlehčené, aby byly dotažené v těch nejtitěrnějších detailech. S tím mi může technologie pomoci.
VŠ Jak si vybíráte kameny a materiál? Je první téma a pak k němu dosazujete materiál, nebo si nejdříve vyhlídnete materiál a potom vás napadne téma, jak ho zpracovat?
JP Většinou mám nejdříve téma, které je pro mě z nějakého důvodu důležité, z něho se mi vyrýsuje symbol, jaký by mělo obsahovat. Pak přemýšlím nad tím, které kameny se budou ke konkrétní myšlence hodit. Jakmile je vyberu, udělám si rešerše, co znamenají, co symbolizují, a určím si konkrétní aspekty — z jakého naleziště bych je chtěla, například kvůli barevnosti, protože každé má jiný odstín, kvalitu nebo velikosti. U originálních šperků je to většinou tak, že si nejdřív vyberu kámen a pak se mi začne odvíjet návrh jako film.
VŠ Jak těžké je vybrat ten správný symbol? Některé z nich bývají celkem nadužívané, třeba srdce.
JP Je fakt, že srdíčka používám opravdu často. Ale to je proto, že si myslím, že na světě pořád není dost lásky. Ale mám různá srdíčka. V rámci předešlé kolekce jsem například vytvořila zásnubní prsten jako otvírací srdce, uvnitř kterého je ukryt velký diamant. Šlo o vyjádření myšlenky, že vztah je pro ty dva, a nikoli pro okolí, že to nejintimnější je skryté uvnitř. Snažím se, aby srdíčka v každé kolekci vypadala jinak. A má to i praktickou stránku. Když do šperku usadíte velký kámen, musí mít čistící otvory, aby bylo možné odstranit nečistoty. Já je dělám právě ve tvaru srdce, je to takový můj signature. Věřím, že kameny předávají energii, a ty otvory mají tvar srdce, aby energie předmětu přicházela s láskou. Já vím, že to zní hrozně sladce, ale fakt tomu věřím.
VŠ Která kolekce vám dala nejvíc zabrat?
JP Náročná byla poslední Eiréné. Kosatec je košatý a velký, ale zároveň lehký. Válčila jsem s tvaroslovím, aby takto velká hmota působila lehce, což není úplně snadné. Myslela jsem, že vymodeluju květinu a hotovo. To byl omyl. Těžké bylo přijít už jen na to, jak bude květ vypadat. A ještě těžší bylo vyrobit ho tak, aby se dal i nosit. Chtěla jsem, aby kolekce obsahovala opravdu velké kusy ve zlatě i stříbře, ale aby byly zároveň nositelné. Musela jsem je tedy upravit tak, aby náušnice nevytahovaly uši, když si do nich dáte sedmicentimetrovou květinu z kovu. Nebo aby objemné kusy neroztrhaly oblečení. Také jsem chtěla, aby byly kameny vyvýšené, otevřené, ale zároveň aby je držely květiny, což nebylo jednoduché. Z technologického pohledu mě tato kolekce stála dost práce, ale když si vezmete prstýnek a nasadíte si ho, ani si to neuvědomíte.
VŠ Nehrozí u skulpturálních šperků, že se z nich stanou spíš exponáty do galerií a nebudou nositelné? Kde je ta hranice?
JP Myslím si, že vůbec není nutné hledat nějakou hranici. Když začnete řešit, že šperk má být umístěný jen na tělo, příliš ho tím podle mě omezujete. Já miluju koruny, které jsou častou součástí mých kolekcí, a vůbec neřeším, jestli jsou nositelné nebo ne. Nemyslím si, že si někdo posadí korunu velikosti korunovačních klenotů Karla IV. na hlavu a půjde na večírek. Předpokládám, že si ji pořídí jako objekt-sochu, který může fungovat i na těle. Je otázka, co je vlastně šperk. Je nutné, aby byl připevněný přímo na oděv? Nebo stačí, že ho držíte v ruce? Šperk podle mě funguje skvěle i v interiéru. Když si někdo pořídí můj šperk, chtěla bych, aby fungoval i jako objekt, který si dáte na stůl, nejenom na tělo. Proto šperky propracovávám i zevnitř, což neuvidíte, dokud je nesundáte a nebudete si je prohlížet. Přistupuju k nim tak, že to je váš talisman. Když ho máte pod oblečením nebo ho nosíte na prstu, dotýká se vás, je vám nejblíž, jak jen to jde. Baví mě, že má pro vás nějaký význam, že víte, proč ho nosíte. Tahle intimita šperku mě baví.
VŠ Nosíte svoje šperky ráda?
JP Ano, nosím. Zrovna prsten hada na malíčku jsem si nesundala skoro čtyři roky a mám podle něj už vytvarovaný prst. Také nosím náhrdelník s velkým otvíracím srdcem, ve kterém je les, větvičky s brilianty i hvězdami. Nosila jsem ho téměř každý den po celý rok. I teď ho nosím opravdu velmi často, i když je výrazný a těžký, má pro mě hluboký význam, a tak praktičnost nošení neřeším. Chrání mě a vrací mě vědomě k tématu, které je pro mě důležité.
VŠ Máte nějaký šperk, který nechcete prodat?
JP Vyrábím si věci jen pro sebe. Nesou pro mě určitou symboliku, moje osobní témata. Některé šperky jsou pro mě natolik osobní, že si neumím představit, že by je měl nosit někdo jiný. →
VŠ Je nějaké téma, na které si myslíte, ale ještě ve vás nedozrálo?
JP Jsou to dvě témata. Jedním z nich je starověký Egypt. Milovala jsem ho už jako dítě a svým způsobem se ho bojím. V tom tématu je toho tolik, moc ho chci zpracovat, ale pořád jsem se k tomu neodhodlala. A stejně bych ráda udělala něco, co se bude týkat mojí kultury. Pocházím z Bělehradu a miluju folklor zemí bývalé Jugoslávie. Je zajímavé, že se tam výrazně zdobí hlavy, vypadají jako koruny. Takže ke korunám tíhnu asi nějak podvědomě. Obojí jsou to pro mě tak velká témata, že bohužel nevím, jestli k nim vůbec někdy dojdu.
VŠ Za patnáct let vaší dráhy se česká šperkařská scéna výrazně rozrostla. Jak je těžké udržovat si svoji linii a odlišnost?
JP Možná to bude znít nafoukaně, ale nepovažuju to za těžké. Mimo jiné kvůli tomu, že nad tím vlastně nepřemýšlím. Dělám si svoje. Inspiraci čerpám převážně z volného umění, ne od ostatních šperkařů. Mít konkurenci je skvělá věc. Jsem ráda, že je v Česku tolik lidí, kteří se věnují šperku. Je to vážně hezký obor a je dobře, že vzkvétá. Nesleduju ani, co dělají velké šperkařské domy. Nepřemýšlím, jestli jsou moje šperky něčemu podobné. Dělám je spíš jako volné umění než design, takže trendy neřeším. Chtěla bych, aby bylo jedno, jestli jsem je vyrobila před deseti lety nebo teď. Buďto se budou líbit, nebo ne. Buď je budete chtít nosit, nebo ne.
VŠ Mluvila jste o nutnosti zachovat řemeslo. Máte učitelské ambice? Chcete se vrátit na UMPRUM a předávat svoje zkušenosti?
JP Já jsem hodně uzavřený člověk, i když se to nemusí zdát, a potřebuju spoustu vlastního prostoru. Jsem schopná se sebrat, odjet na chalupu a čtrnáct dní nepromluvit ani slovo. Jako pedagog bych proto asi neobstála. Ale zajímá mě, co dělají studenti, chodím na klauzury všech škol a kdyby se mnou chtěl někdo konzultovat, moc ráda to udělám. Je to skvělé pro obě strany. Konzultace není jen o tom, že někomu na začátku kariéry něco vykládáte, ale že on svým nezatíženým a svěžím pohledem může otevřít obzory vám.
VŠ Loni jste poprvé veřejně představila svou sbírku umění. Jak si vybíráte přírůstky? Objíždíte ateliéry, galerie a veletrhy?
JP Výběr je pro mě intuitivní. Umění se mě musí dotýkat vnitřně a emočně, nějak ke mně promlouvat. To je pro mě nejpodstatnější. Chodím na klauzury, sleduji, co studenti dělají na škole, ale víc mě zajímá, co budou dělat po škole, protože tam se ukáže, co vytvoří, když jsou sami v ateliéru, ráno vstanou a jdou pracovat — ne kvůli klauzurám, ale kvůli vnitřnímu puzení, a to mě zajímá. Také jezdím na veletrhy, na Bienále do Benátek, do Berlína i Basileje, což je cenová kategorie děl, na kterou nikdy nebudu mít, ale miluju to. Navštěvuju výstavy, ve všech městech chodím do malých soukromých galerií a dívám se, co se vystavuje. Ale věci v mé sbírce jsou víceméně české, protože mám s jejich autory nejbližší kontakt a někdy se stanou mými blízkými přáteli. Umění má v sobě energii člověka, který ho vytvořil. Já potřebuju být v souznění i s tvůrcem, a to lze zařídit jenom tady.
VŠ A jaké emoce tedy ponese vaše další práce?
JP Nerada o svých kolekcích mluvím předem, ale bude to myslím něžné, hodně emotivní. Určitá křehkost v mých věcech vždycky byla. Například moje poslední kolekce je nejniternější a nejosobnější vůbec, ale teď pracuju na něčem hodně křehkém a jemném. Zároveň si myslím, že právě v tom bude kolekce silná až dojemná. Zajímá mě horizont jako spojení vody a nebe. Bez vody a vzduchu není život. Zároveň jde o pohled do bodu, u kterého nevíte, kde něco začíná a něco končí. Je to daleko a zároveň blízko. Použiji v ní cejlonský měsíční kámen, který mám hrozně ráda. Když se do něj dívám, nevím, jestli není naplněný tekutinou, nebo je uvnitř vzduchová bublina. Už ze své podstaty mě vnitřně drásá. ●
Kdyby vyšly novodobé Povídky malostranské, byl by jednou ze stěžejních postav. Mezi obchody se suvenýry, okénky s trdelníky a směnárnami se na turisticky rušné Nerudově ulici v Praze na Malé Straně skrývá ateliér návrháře a ilustrátora Jana Trakala. Podle uvnitř vystavených předmětů by ale stejně dobře mohlo jít třeba o antik. V prostoru za těžkými dveřmi a s malými okny jako by se zastavil čas nebo se jen posunul trochu jinam, než kam skutečně patří. A právě tam začíná svět Aloise Ficka.
Hrdina na každý den
Hadry, co mají
„Móda jako taková, ve smyslu diktátu, mě moc nezajímá,“ přiznává vystudovaný ilustrátor a grafik Jan Trakal, který odjakživa tíhnul k textilu. Už na střední škole sbíral oděvy, co ho inspirovaly, a vytvářel si archiv. V návaznosti na diplomovou práci na UMPRUM, kdy aplikoval ilustraci na jiné materiály, než je papír, a ukazoval, jak může fungovat třeba vyšívaný ilustrovaný strip ukrytý v plátěné tašce a jak se dá uvažování ilustrátora využít i v jiném oboru, se postupem času propracoval k vlastní originální tvorbě. Na začátku upcykloval staré oblečení z kvalitních materiálů a poté přidal pletené svetry.
„Čím obyčejnější oblečení, tím inspirativnější,“ říká. „Hadry, co mají lidi na sobě, jsou první a podstatná indicie k jejich světu. Ve svém pojetí oděvu nabízím různé alternativy a příběhy. Jsou to takové snílkovské obrazy ze života ‚běžných‘ lidí, kterých už ve své prostotě a poetickém poklidu moc neexistuje. Tradice, svátky, fyzická práce, starosti, lásky, přání, povinnosti atd., jen v takovém útulnějším prostředí a pohodlí. Přeju si, aby moji zákazníci dali skrze svou osobnost život oné představě o romantickém světě. A naštěstí
lidi na sobě,
jsou
první indicie k jejich světu.
se to daří. Kostýmy, co vytvářím, ožívají a hrají díky skvělým lidem,“ vypráví mi návrhář ve svém ateliéru, zatímco se kolemjdoucí průběžně zastavují u dvou malých oken ve výšce jen zhruba půl metru nad zemí, kterými vzhledem k vyrovnaným štosům látek a starým krejčovským pannám do místnosti proudí jen minimum světla. To ovšem neplatí o druhém patře starého domu v Nerudově ulici, kde leží srdce výroby oděvů značky Alois Ficek. Jdeme se tam podívat po velmi úzkých točitých schodech, což je čistými bílými stěnami na chvíli naprosto protikladné místo k Janově ateliéru. Tam u strojů pracují švadleny a část prostoru aktuálně využívá i švec Richard Hlaváček.
„Toleruje se tu tvůrčí nepořádek,“ opodstatňuje návrhář přítomnost nejrůznějších předmětů okolo nás. „Kdybych měl obchod, tak s prostorem pracuju jinak, ale tady klidně může být něco nepochopitelného, co dává smysl jenom mně. Různé artefakty sbírám pořád, třeba tohle je nikdy nepoužitá plachta z plachetnice ze 30. let po mém dědovi. Vytvořil jsem z ní jednu improvizovanou
kabinku a od té doby tady takhle visí.“ Jeho zaujetí některými předměty je až nakažlivé. Ukazuje mi humorně vypadající kladívko, ze kterého zbyl oboucháním jen malý kovový špalíček nasazený na topůrku, ale i kovovou matrici ve tvaru boty, kterou se dřív vytvářel dekorativní prvek třeba v novinách. S nezměřitelným nadšením pak popisuje nález plachty z velmi hrubého plátna připomínajícího denim. „Objevil jsem ji na blešáku, ale ta látka vůbec nebyla na prodej. Jeden pán s ní měl přikrytý vozík s dalšími věcmi. Jenže jakmile o něco projevíte velký zájem, najednou vám to lidé nechtějí prodat, protože mají pocit, že to musí být vzácné. Přitom si toho do té doby vůbec nevážili! Já jsem ten typ co na srdci, to na jazyku a emoce nedokážu udržet. No, nakonec jsme se domluvili a já od něj pak koupil nejen tuhle plachtu, ale ještě další kusy, kterými měl na dvorku přikryté dřevo. Je to plachta z náklaďáku z druhé světové války. To je prostě dokonalá tapisérie. Samozřejmě by z ní byla i skvělá bunda, ale je mi líto ji rozstříhat.“ →
❶ Označení „věci s příběhem“ nabývá v ateliéru značky Alois Ficek pravdivý rozměr. Předměty nesbírá cíleně, sahá po těch, co ho zaujmou.
❷ V ateliéru na Malé Straně pracuje s pleteninami, plátěnými košilemi, bundami, saky i obleky.
❸ ❹ Původní profese ilustrátora provází ateliér i tvorbu Jana Trakala dodnes. Vyučoval výtvarnou výchovu, dnes se ke kreslení dostane nejčastěji se svojí tříletou dcerou.
❺ „Vždycky jsem chtěl nabízet produkt, který vytvořím od začátku do
konce. Prostě hotový celý balíček. Nedělat kompromisy, ke kterým je člověk nucený, když dělá pro nějakého klienta,“ přiznává návrhář.
❻ Jana Trakala u oděvu baví hravost. „Někdy máte chuť vzít si velké kalhoty a baseballový
dres. A někdy zase oblek, džínovou košili a k tomu kravatu.
❼ Ateliér značky Alois Ficek je možné navštívit po domluvě. Návrháře lze kontaktovat na Instagramu @alois_ ficek_s, koncept e-shopu je zatím v přípravě.
↓ → Kolekci Opening Ceremony vytvořil pro butik Le Grand Magasin ve Vězeňské ulici v centru Prahy. S herci Barborou Bočkovou, Janem Cinou a Stanislavem Majerem ji nafotil Max Stano.
Právě bundy či vesty vycházející z workwear estetiky i účelu jsou pro tvorbu značky Alois Ficek typické. „Baví mě věci, co jsou praktické, a zároveň mají nějaký přesah, ať už unikátností materiálu nebo zpracováním. Pořádný workwear na začátku není pohodlný. Je z odolných materiálů, takže je strašně tvrdý. Ale jak ho nosíte, tak povolí a stane se z toho vaše nejoblíbenější oblečení. Já to musím, i když je to proti mému přesvědčení, trochu zcivilnit. Takže někdy plátno změkčuji broušením, patinuji ho, aby byly věci rovnou měkké a daly se nosit,“ poodhaluje zákulisí tvůrčího procesu Jan Trakal, jehož lidé na základě jména značky často oslovují Aloisi. Název zvolil podle jména svého pradědečka, s nímž se však nikdy nesetkal. „On neměl nic společného s tímto řemeslem. Jediné, co vím, je, že byl v odboji a byl to úředník v Kolben-Daněk. Mě jen odjakživa bavilo to jméno, takže jsem si za něj dosadil vlastní příběh.“
Nadšení pro sběratelství zhmotnil v projektu Erwin Schuster, kdy si s kamarádkou otevřel kurátorované vetešnictví s doplňky do domácnosti. „Bohužel to ale nefungovalo dle představ, i když se to lidem myslím líbilo. Bylo to na nejkrásnějším místě, v takových Stínadlech Malé Strany. Baví mě, když si dobrý podnik musíte najít. Ale možná jsme tady něco přeskočili… Důvod, proč nemám ateliér otevřený jako obchod, to je spíš kvůli mému pohodlí, ale především potřebuji čas na práci.“
„Nenavrhuji nové věci. Snažím se vytvářet pestrý šatník úplně klasických, často ikonických modelů s drobnými úpravami, aby byly pohodlné a současné. Baví mě ta hravost. Můžete být rybář v tlustém svetru na lodi, kovboj, dělník nebo chlápek v kabriu. Stejně tak diva v opeře, manažerka nebo maminka v zástěře se slamákem. Je na vás, jakým hrdinou chcete zrovna být. Baví mě víc vytvářet spíš takový fundus než jen šatník. Mám v plánu tím svým anachronickým způsobem vytvářet i další věci, které se dá pateticky označit jako ‚staré dobré časy‘. Moc mě nebaví novotvary. I proto jsem rád, že jsem oděv nestudoval,“ podotýká. Zároveň přiznává, že by se rád zase zabýval ilustrací. „Občas mi to dost chybí. Uzavřít se do příběhu a nerušeně zakreslovat, kde co lítá. Baví mě kombinovat vizuální vyjadřování a pouze u toho oděvu už jsem na můj vkus nějak nepřirozeně dlouho, mám v plánu to rozšířit o něco dalšího,“ přemítá Jan Trakal o plánech do budoucna. ●
TOGO MURA NO
TEXT / FOTO Adam Štěch
Jako osamělý bojovník kráčel mezi rozmanitými klany japonské architektury 20. století architekt Togo Murano. Jeho vlastní cesty mimo zaběhnuté proudy a styly ho bohužel zavedly do světa zapomnění. Tvorba tohoto samuraje japonské architektury je však stejně barvitá a pozoruhodná jako země, ve které celý život působil.
Architekt Togo Murano (1891—1984), jehož tvorba obsáhla vše od rané moderny třicátých let až po postmodernu let osmdesátých, je v historii japonské architektury opravdovým solitérem. Jeho rafinovaná, velmi proměnlivá, neideologická a vizuálně bohatá práce v sobě snoubí často až protichůdné inspirační zdroje. Tvůrčí originalita a nezařaditelnost ho trochu paradoxně vytlačila na okraj dobového architektonického diskurzu. Nikdy se nepřidal k žádné skupině a na rozdíl od architektů hlásících se k metabolismu nebo konceptuální architektuře nikdy nevyznával striktní tvůrčí ideologii. A tak jméno Togo Murano zůstává jakýmsi kultem jen pro opravdové znalce moderní architektury.
JAPONSKÉ KMENY
Japonská architektura 20. století se vyvíjela podle určitých zákonitostí. Ve dvacátých letech to byl především americký architekt Frank Lloyd Wright, jenž měl obrovský vliv na tamější architektonický vývoj. V jeho kanceláři tehdy pracoval také Antonín Raymond, rodák z Kladna, který nakonec v Japonsku zůstal a stal se v podstatě otcem tamní modernistické architektury. Jako první se v Japonsku dotkl funkcionalismu, organické architektury i brutalismu padesátých let a nastavil směr, jakým se architektura v zemi zapadajícího slunce dál vyvíjela.
Pak přišel Kenzo Tange, který spojil prvky tradiční architektury s plastickým tvarováním z betonu. A po něm už to byly utopické vize metabolistů — Kisha Kurokawy, Kiyonoriho Kikutakeho a dalších, kteří snili o visutých městech a architektuře jako technologickém organismu. Osmdesátá léta pak přinesla Japonsku nebývalý ekonomický rozvoj, a architekti tak mohli experimentovat se stylem high-tech i postmodernou s téměř neomezenými rozpočty. Togo Murano nikdy nepatřil do žádného
z těchto architektonických kmenů a jako Kazuo Shinohara, Seiichi Shirai nebo Kenji Imai se během své 60 let dlouhé kariéry toulal historií jako osamělý samuraj zakládající své stavby na osobních pocitech a hluboké víře v japonské tradice.
ZROZENÍ SAMURAJE
Své studio založil v roce 1929 v Ósace, kde také realizoval první stavby. Kanceláře společnosti Morigo (1931) a obchodní dům Sogo jsou inspirované německou modernou. Radnice ve městě Ube z roku 1937 je už o poznání rafinovanější a ve svém cihlovém zdivu odráží skandinávský moderní klasicismus. Už zde si Murano tříbil smysl pro detail a jemný dekorativní styl, který bude provázet celou jeho pozdější tvorbu. Sám pak bude v následujících letech prohlašovat, že ho u staveb nezajímá tolik technologická inovace a způsob konstrukce, který hrál v moderní architektuře svou zásadní roli, ale spíše jejich povrch. Své projekty jako by oblékal do zdobených a působivých šatů. Konstrukčně tradiční skelety se pod jeho precizním dekoratérstvím měnily v bohatě zdobené a na mnoho historicko-uměleckých souvislostí odkazující relikviáře.
Také se nikdy nevzdal staré japonské architektury. Věřil, že architekt by měl nejdříve mistrovsky ovládnout principy tradiční architektury, tzv. sukiye, a až poté se věnovat moderním a inovativním prvkům. V rámci svých projektů
Budova Fujikawa v Ósace vznikla podle Muranova návrhu v roce 1953.
Togo Murana je budova Naniwagumi v Ósace.
❶ Elegantní schodiště zdobí lobby hotelu Westin Miyako v Kjótu. Murano ho navrhl na začátku šedesátých let.
❷ na fasádě divadla nissei rozpoznáme jisté eklektické prvky, které jsou pro Murana velmi typické.
❸ Interiéry divadla vyzdobil Murano povrchy z perleti.
❹ asi nejzajímavějším Muranovým hotelem je Hakone Prince v Hakone.
❺ Hotel se skládá z několika kruhových objemů lemovaných elegantními balkony.
tak stavěl i zcela klasicky vyhlížející stavby. Byl to např. Hotel Miyako v Kyotu z roku 1959, opěvované nové divadlo Kabuki (1958) v Ósace, nad jehož střechou nedávno vyrostl celý mrakodrap Kenga Kumy, nebo pozdější dům Shojuso v Tokiu (1979).
VYVRCHOLENÍ
I přesto, že všechny Muranovy projekty charakterizuje tradiční japonská filozofie prostoru, znalost řemeslných technik i přírodních materiálů, nezabránilo mu to v experimentech. Během padesátých a šedesátých let postavil tak rozdílné stavby, že bychom je stěží připisovali jednomu architektovi. Modernistická katedrála míru v Hirošimě je inspirována evropskými románskými kostely. Brutalistický konvent Nishinomiya pro trapisty je zase poctou corbusierovskému sochařskému pojetí betonu a konečně organicky tvarovaný kostel Takarazuka z roku 1966 se přibližuje formálním experimentům poválečných italských či francouzských architektů.
V Ósace, kde Murano tvořil i po druhé světové válce, navrhl některé ze svých nejpřekvapivějších staveb. Například v roce 1953 to byla modernisticky čistá budova Fujikawa, jejíž prosklená fasáda z luxfer připomíná ikonický Maison de Verre v Paříži. Interiéry obchodu s hudebními nástroji jsou dodnes autenticky zachovalé a například elegantně zakroucená zábradlí jsou Muranovým typickým prvkem, který hojně využíval i ve svých pozdějších hotelových realizacích. Jen o 10 let později navrhl v zábavní čtvrti Chuo-ku v Ósace zcela odlišnou budovu. Kanceláře Naniwagumi jsou jakýmsi roztodivným organismem s futuristickou fasádou kombinující beton a kov do překvapivého celku, který spíše připomíná postmoderní architekturu osmdesátých let.
V designu ikonického divadla Nissei z roku 1963, nacházejícího se v blízkosti císařského →
Togo Murano
paláce v Tokiu, Murano mistrně pracoval s historickými odkazy i dekorativním charakterem materiálů. Interiér divadla doslova exploduje pod architektovou invencí. Futuristické hliníkové podsvícené stropy ve foyer střídají detailně zpracovaná zakroucená mosazná zábradlí na schodištích. Tvůrčí energie architekta pak vrcholí v hlavním sále, který je organicky tvarován jako jeskyně a jeho povrch je kompletně obložen lesknoucí se perletí. Ostatně perleť byla pro Murana oblíbeným materiálem. Využil ji i v řadě svých pozdějších a dnes již ikonických hotelových realizací.
V POSTELI S TOGO MURANEM
Styl, který si Murano vyzkoušel na projektu divadla Nissei, pak rozvinul v sérii realizací pro bohatou hotelovou síť Grand Prince. Během sedmdesátých a osmdesátých let pro ně postavil hotely na mnoha místech země, například hned několik z nich v Tokiu, Kjótu a v lázeňské oblasti Hakone. Grand Prince Hotel Shin Takanawa v Tokiu z roku 1982 je obrovským komplexem s mnoha rozlehlými křídly i samostatným konferenčním centrem. Obrovský, několikapodlažní blok se svou čistě bílou fasádou se stovkami malých balkonů s dekorativním zábradlím je stejně vizuálně přitažlivý a delikátní jako holandská krajka. Centrální objekt je pak obklopen řadou dalších, zejména kruhových staveb s mnoha veřejnými prostory. V jednom z nich je také hlavní konferenční centrum, jehož původní interiér je stále na místě. Působivý příchod s obrovskou průhlednou plastovou skulpturou uprostřed dramatizuje vodní fontána i organicky se vinoucí přístupová lávka. Dekorativní pestrobarevný koberec v „nekonečné“ recepční části vás pak zcela pohltí. Kromě konferenčního centra se zachoval také původní interiér tradiční japonské restaurace. V ní pracoval Murano s klasickými materiály i přísnými filozofickými normami. I tak se →
Z počátku osmdesátých let pochází gigantický Grand Prince Hotel Shin Takanawa. Jeho bílá fasáda s perforovanými balkony připomíná krajku.
Součástí hotelu je rozlehlé konferenční centrum s monumentální perspexovou plastikou.
Kromě moderních interiérů se v hotelu skrývají i tradičně pojaté restaurace.
❶ Murano je mistrem detailů. Tento hliníkový strop například vytvořil v lobby divadla Nissei.
❷ Proutěné schodiště se nachází v hotelu Takaragaike Prince v Kjótu.
❸ Tamtéž najdete také tuto kovovou mříž.
❹ Pozoruhodné lampy lemují vchod do kongresového centra Grand Prince Hotel Shin Takanawa v Tokiu.
❺ Mozaiky lastur se nacházejí před vchodem do divadla Nissei.
❻ Svítidla ve tvarů koní připomínají karnevalové masky.
❼ Unikátní abstraktní koberec pokrývá podlahu konferenčního centra Grand Prince Hotel Shin Takanawa v Tokiu.
UBYTUJTE SE V MURANOVÝCH
HOTELÍCH :
■ GRAND PRINCE HOTEL SHIN TAKANAWA
3 Chome-13-1 Takanawa, Minato City, Tokio 108-8612, Japonsko
mu podařilo vytvořit efektivní prostor, ve kterém se bambus a tatami setkává až s konstruktivistickou prostorovou logikou.
Hotel Takaragaike Prince v Kjótu, který stojí na okraji města hned naproti brutalistní stavbě obřího konferenčního centra, je jednou z posledních Muranových staveb, která byla dokončena v roce 1986. Oválný objekt s příjemným atriem uprostřed je dnes už také z velké části upraven, v interiéru restaurací či vestibulů ale zůstaly některé Muranovy prvky zachovány. Bohatě zdobený koberec či proutěná schodišťová zábradlí a měděné dekorativní paravány vypovídají o eklektické estetice.
Možná nejpůsobivější stavbou Togo Murana z tohoto období je hotel Prince v Hakone, na břehu pohádkově překrásného jezera s výhledem na horu Fudži. K eleganci architektury, která vznikla v roce 1978, přispívá v tomto případě okolní krajina, která vytváří fantastické kulisy jako z animovaných filmů kultovního japonského studia Ghibli. Hotel opět sestává z několika kruhových pavilonů na břehu jezera. Jeho exteriér i interiér je kromě pokojů zachovalý téměř celý. Potom, co se na recepci ubytujete, vstoupíte do noblesní dlouhé haly, kterou z obou stran lemují okna, intimní zákoutí i originální Muranovy plastové objekty. Je to opravdový prostorový zážitek, ostatně stejně tak jako původní interiéry obou restaurací. Můžete si zvolit z tradiční japonské nebo západní kuchyně. Tak bizarní kombinaci materiálů a architektonických detailů jsem snad ještě neviděl. Prvky secese se mísí se středověkým zdivem nebo kováním, nad tím vším levitují lustry tvořené papírovými sochami koní nebo karnevalových masek. Architektonický surrealismus a atmosféru jako vystřiženou z japonských poetických bajek pak podtrhuje výhled na vodní hladinu jezera, kde se právě na obzoru objevila stará dřevěná plachetnice, jež míří do přístavu. Zázraky se dějí i v architektuře. A u Togo Murana obzvlášť. ●
Signum design
První haute couture kolekce Jonathana Andersona pro módní dům Dior zásadně změnila pravidla hry. Proto jsme se rozhodli ji podrobně zaznamenat. FOTOGRAFOVAL Abdull Artuev
← Taška, náramky a náušnice, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson. Igelitový obal na oblečení použitý jako sukně
→ Plisovaný šátek, vintage
s ručně našívanými květinami a čelenka do vlasů, obojí Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson
Úpletový top, hedvábné kalhoty s organickou aplikací, náramek, čelenka do vlasů a taška vyšívaná flitry, vše Dior Spring Summer 2026
Haute Couture by Jonathan Anderson
↑ Kožešinové boa, kabelka a náušnice, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson. Kalhoty, modelky vlastní
↓ Volánové šaty, boty a čelenka, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson
Summer 2026
Haute Couture by Jonathan Anderson
Dior Spring Summer
Haute Couture by Jonathan Anderson
Couture by Jonathan Anderson
H edvábné šaty vyšívané květinami, náramek a náušnice, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson
↑
↓ Kabelka z imitace exotické kůže a výšivkou, Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson. Igelitový obal na šaty použitý jako pléd
Kožešinové boa, kabelka a náušnice, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson. Kalhoty, modelky vlastní
2026
↓ Top s asymetrickým límcem, top z látky pošité flitry, sukně vykládaná peřím, kalhoty, boty a kabelka, vše Dior Spring Summer
Haute Couture by Jonathan Anderson
fotograf ABDULL ARTUEV
styling
JAN KRÁLÍČEK
modelka
BETHANY NAGY (NY MODEL MANAGEMENT)
make-up
KATHY LE SANT
vlasy
ANDRE CUETO SAAVEDRA (WISE & TALENTED, S PRODUKTY ORIBE HAIR CARE)
asistent fotografa LORENZO FIORAVANTI
asistent stylisty VIKTOR PLŽIK
produkce
KSENIYA CHUDAROVA
← Top s asymetrickým límcem, kabelka a náramky, vše Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson. Kalhoty, modelky vlastní
→ Prostorové šaty s konstrukcí a náušnice, obojí Dior Spring Summer 2026 Haute Couture by Jonathan Anderson
Last call
ADOLF LOOS APARTMENT AND GALLERY Aukční událost jarní sezóny se blíží. Pražská aukční síň nabídne k dražbě kromě obrazu od Františka Kupky, Pivoňky (červené a růžové) z roku 1909—10, jenž je skvělým příkladem malířova měnícího se rukopisu směrem k moderním uměleckým směrům, například také vzácné plátno Zdeňka Sýkory Linie Nr. 61 (1989). Obraz ❶ představuje naprostý vrchol systematického zkoumání vztahu mezi přesně stanoveným řádem a náhodou. Dalšími mimořádnými položkami budou dva oleje Václava Boštíka ❷. Obě díla, pocházející z 80. let 20. století, nesou skryté významy, které do nich autor pomocí nenápadných prvků zakódoval. Výrazná figura českého kubismu Emil Filla bude na aukci zastoupen pozdějším dílem z roku 1949, Zátiším s květinami a ovocem ❸. Milovníci skla se mohou těšit na unikátní skleněné objekty z dílny Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Jedním z nich je tavené sklo s názvem Okno z let 1987—90 ❹, které je zasazeno do na míru vyrobeného travertinového rámu od Enza Galla. Současné české a slovenské umění budou reprezentovat díla Jana Merty, Vladimíra Kokolii, Milana Grygara, Petra Nikla, Jana Mikulky, Jana Gemrota, Adama Szentpéteryho nebo Vladimíra Skrepla.
Výběrová aukce Adolf Loos Apartment and Gallery se koná 26. dubna od 16 hodin ve výstavní síni EXPO 58 ART. Kompletní aukční katalog najdete na aloos.cz.
KODLCONTEMPORARY: TIMELINE V letech 1904—08 ilustroval František Kupka šestidílnou encyklopedii Člověk a Země od francouzského anarchisty a geografa Éliséa Recluse, který popisoval dějiny lidstva vzhledem k jeho vztahu k přírodě. „Fyzická geografie je takříkajíc viditelnou historií lidstva,“ napsal v současnosti populární filozof Reclus v roce 1857. Tvrdil také, že migrace a dobyvačné výpravy jsou „již zapsány v uspořádání horských pásem a pánví“ a vztah mezi člověkem a přírodou popsal jako „harmonii dvou živých bytostí“. Výstava Timeline spojuje monumentální sérii Kupkových kreseb L’Homme et la Terre ❶ s díly skupiny mezinárodních umělců. Francouzská kurátorská dvojice Nicolas Bourriaud a Barbara Lagié rozvíjejí mezikulturní dialog mezi Reclusem a Kupkou na počátku 20. století, zasazují více než sto let staré ilustrace do globální linie současných uměleckých přístupů a vybízejí k reflexi proměňujících se společenských struktur a ekologického myšlení. Díla na výstavě prostřednictvím encyklopedického přístupu a záměrně syntetické metody propojují naši současnost s širším „velkým obrazem“ — kosmickým, společenským i ekologickým — a naznačují narativy hlubokého času. Jak uvedl Kupka: „Doufal jsem, že prostřednictvím nutně tendenčních kreseb přispěji k odstranění neduhů, jimiž společnost trpí a jimiž jsem sám byl postižen.“ Vystavujícími umělci jsou Bianca Argimón, Renaud Auguste-Dormeuil, Charles Avery, Romain Bernini, Alex Červený, Caroline Corbasson, Verne Dawson, Patricia Domínguez, Marguerite Humeau, Bharti Kher ❸, František Kupka, Katja Novitskova ❹, Jura Shust ❷, Suzanne Treister a Patrick Van Caeckenbergh ❺. KodlContemporary, od 9. 4. do 7. 6., Pařížská 30, Praha 1, kodlcontemporary.com
Hockney
❶ DAVID HOCKNEY: A YEAR IN NORMANDIE AND SOME OTHER THOUGHTS ABOUT PAINTING Anglický malíř přivezl do londýnské galerie Serpentine devadesátimetrový vlys Rok v Normandii, na němž zachytil střídání ročních období ve svém bývalém ateliéru v Normandii. Toto monumentální dílo, které je inspirované Tapisérií z Bayeux, vyšívanou tkaninou, jež znázorňuje události vedoucí k normanské invazi do Anglie v roce 1066 a je unikátním příkladem západního románského umění, doprovází Hockneyho nové obrazy namalované speciálně pro tuto příležitost. Jejich ústředním motivem je umělcova neutuchající fascinace aktem pohledu. Do 23. 8., Serpentine North Gallery, Londýn, serpentinegalleries.org.
❷ HELLA JONGERIUS: WHISPERING THINGS Co znamená navrhovat ve světě, který už má dost? Jak mohou objekty ztělesňovat uznání a péči spíše než spotřebu a plýtvání? Tyto otázky se vznáší nad výstavou nizozemské designérky ve Vitra Design Museu v německém
Weilu, jež sleduje její tvorbu od začátků v avantgardní skupině Droog Design v 90. letech 20. století přes vzestup kolem roku 2000 jako úspěšné produktové a textilní designérky až po hluboce osobní díla posledních let, která boří hranice mezi designem a uměním. Osobitý rukopis Helly Jongerius se vyznačuje komplexností a estetikou koláže a vrstvení, v němž je rozmanitost materiálů stejně zásadní jako ruční práce a nedokonalost. Do 6. 9., Vitra Design Museum, Weil nad Rýnem, design-museum.de.
❸ MOJMÍR BUREŠ: PROCES Nepřehlédnutelná persona české fotografické scény Mojmír Bureš studoval na FAMU v Praze, ale také na Royal College of Art v Londýně. Pět let vedl tým Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, kde definoval vizuální identitu akce a dokumentoval dění v zákulisí i na molech, působil jako art director úspěšného Fotofestivalu Moravská Třebová, odborně se podílí na digitalizaci sbírek Národní galerie v Praze. Na aktuální výstavě nechá nahlédnout do „procesu“ své
Architektura opravy
tvorby, v níž neustále osciluje mezi volným uměním a světem vysoké módy. Do 10. 5., Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praga 1, atelierjosefasudka.cz.
❹ ARCHITEKTURA OPRAVY Sedm současných architektonických studií, Muck Petzet Architekten, Büros für Konstruktivismus, re:architekti, YYYY, MCA atelier, AP atelier a ORA, vysvětlují prostřednictvím jednoho svého projektu, „proč bychom měli prostředí raději opravovat a udržovat než stavět nové“, jak zní motto výstavy. „Přístupy udržitelnosti, nerůstu a péče se v poslední době objevují stále častěji. Teorie opravy (nejen opravy architektury, ale třeba i opravy společnosti) nicméně přináší širší či radikálnější úhel pohledu. Nabízí paradigma založené na myšlence, že bychom namísto odstraňování nefungujících věcí a nahrazování novými je měli primárně udržovat a opravovat,“ řekla kurátorka výstavy, architektka a teoretička Pavla Melková. Do 30. 8., Galerie Františka Drtikola, Příbram, galerie-drtikol.com.
❺ TRANSYLVANIAN PAINTING TODAY Když se řekne Transylvánie, vybaví se vám divoká příroda, fantastický román Brama Stokera o hraběti Draculovi i území v dnešním Rumunsku, přes které se přelévaly bitvy a dějiny. Z Transylvánie ale pochází také řada výjimečných umělců, kteří se celosvětově prosadili a kteří právě vystavují v olomoucké galerii Telegraph. Mezi nejznámější z nich patří Adrian Ghenie, Marius Bercea, nebo Șerban Savu, jedním z vystavujících je také Radu Baies, který se v Telegraph Gallery představil před pěti lety sólo výstavou Searching For My Human Traces. Ti všichni náleží k takzvané Klužské škole — neformální skupině umělců, kteří se na mezinárodní scéně objevili na počátku 21. století a upoutali světovou pozornost. Absolventi známé Univerzity umění a designu v Kluži se často věnují figurativní malbě s temnější barevností, silnou atmosférou a reflexí psychologických, historických a postkomunistických témat. Nejde o oficiální školu ani manifest, ale o umělecký fenomén, který se prosadil daleko za rumunskými hranicemi. Do 11. 6., telegraph.cz.
❹
Pigmentarium přichází se
Poprvé se šťavnaté a svěží Paradiso objevilo uprostřed horkého léta roku 2020 a stalo se další velmi úspěšnou vůní české značky Pigmentarium Tomáše Rice. Mezi ostatními má ovšem výjimečné postavení, protože limitované variace této strhující ódy na grapefruit jsou doprovázeny uměleckými spolupracemi. „Zatímco v předchozích letech jsme autora, respektive autorku vybírali sami s Tomášem, chtěli jsme, aby jméno pro letošní limitku vzešlo ze soutěže. Proto jsme oslovili Ateliér
grafického designu a vizuální komunikace na UMPRUM, který druhým rokem vede Zuzana Lednická s asistentem Richardem Jarošem. Pravidelně sledujeme práci studentů na českých vysokých uměleckých školách a právě prezentace tohoto ateliéru, kterou jsme viděli v rámci loňského Artsemestru, nás oslovila. Navíc rádi spolupracujeme s neokoukanými tvářemi a neobjevenými talenty,“ vysvětluje David Ševčík z Pigmentaria, proč se po mladé umělkyni Lauře Limbourg nebo grafické designérce
TEXT Tereza Finková FOTO archiv značky
ččtvrtou uměleckou limitkou
Evě Rampich rozhodli dát šanci studentům. Zuzanu Lednickou nápad nadchl, a tak rychle zařadila projekt limitované umělecké edice Paradisa do programu zimního semestru 2025/26.
Tomáš Ric s Davidem Ševčíkem přistoupili k zakázce velmi zodpovědně, během úvodní přednášky představili studentům ateliéru vůni, její letní cestovatelskou inspiraci, a nechali je zpracovat vlastní pojetí toho, jak by měl parfém Paradiso s energickou dávkou grepu, výraznými akordy
jalovce i verbeny vypadat. Devět studentů se během zimy dokonale naladilo na letní vibrace. Jejich propracované prezentace byly vždy neseny silnou ideou, jak každý z mladých autorů vnímá léto, ale také ráj — a to jak v obecném, tak ještě zajímavějším soukromém pojetí.
Z přihlášených prací byl po závěrečné prezentaci vybrán jeden vítězný návrh (obr. ❶❷❸), jehož autorkou je Greta Vrabcová. „Vítězné Paradiso je letmý dotek léta v podobě otisků lidských
prstů — oboustranná interakce, metafora života, protože parfém skutečně ožívá až po kontaktu s člověkem,“ komentuje práci své studentky Zuzana Lednická. Gretě se do jejího návrhu podařilo promítnout přesně tu správnou a očekávanou představu léta: uvolněnou bezstarostnost, trochu bordýlek a trochu chaos, bohémskou neperfeknost, kdy vám nevadí, že máte věci v tašce upatlané rukama od krému a obalené pískem. „A právě tato zkratka, zjednodušený motiv otisků prstů na flakonu →
legendární vůně Paradiso.
i na krabičce, mě přenesla do toho správného pocitu,“ vysvětluje David Ševčík, co ho přesvědčilo o vítězce.
V jiném návrhu od Terezie Puršlové (obr. ❹❺) se na Paradisu narodila 3D superhrdinka Miss Grep — trochu delulu, vždycky nad věcí a vždycky happy. Je hravá, sebevědomá a sexy a její největší superschopností je umění skutečně relaxovat. Jejím předobrazem byly skleněné figurky a zvířátka, které se prodávají v obchodech se suvenýry po celé Praze. Paradiso ale může být v podání Kristýny
Šťastové (obr. ❻) Fatamorgána, surreálný ostrov složený z jeho ingrediencí, kde v roli rebarbory exceluje přebarvený řapíkatý celer. Vliv surrealismu a poetismu i exotických výletů českých avantgardních umělců a působivé zpracování vizuálu však tentokrát převládl nad obchodním sdělením. A jaké tedy je Paradiso pro léto 2026?
Grep, který mu dodává jeho charakter, je zde šťavnatější, výraznější a navozuje pocit štěstí. Opozitem divoké energie grepu je jalovec, pepř, pačuli a mimořádně zajímavý vetiver. ●
Paradiso v limitované letní podobě bude v prodeji od 7. 4., a to jako parfém a výhradně ve flakonech o objemu 50 ml za cenu 3 960 Kč.
Hodinky z konce 20. let 20. století byly jedinečné — jak svou minimalistickou, architektonickou estetikou, tak zobrazením času v okéncích. Po sto letech jsou pozapomenuté modely inspirované pozdním art decem s obdélníkovými pouzdry zpět v plné síle i svém aerodynamickém designu.
TEXT Eva Hlinovská FOTO archiv značek
Hodinky? Většina z nás si představí kulatý číselník s hodinovou a minutovou stupnicí po jeho obvodu a ručkami, které se po ní pohybují. Nic víc, nic míň. Hodiny, minuty a sekundy však lze číst i jinak, a to pomocí číslic zobrazených na otočných discích — aktuální údaj se pak objeví v okénku vyřezaném v číselníku.
Někdy se tomuto typu časomír přezdívá mechanické digitálky, ovšem hodináři pro ně mají přesnější označení. Podle hodinového disku, který vždy v celou poskočí, aby se v okénku objevilo číslo nové hodiny, se jim říká jumping hour. Minuty a sekundy, ať už znázorněné tradičně v menších kulatých číselnících nebo také ve výřezech různých tvarů, se zobrazují ne skokově, ale plynule.
Samozřejmě že pro ty z nás, kteří už od základní školy odmítají složitě odečítat časové údaje na hodinkách („je za minutu tři čtvrtě na devět“), jde o velmi užitečnou věc. Nemluvě o tom, že čísla v okéncích se čtou přece jen o něco pohodlněji.
Tyto modely, většinou s obdélníkovými či čtvercovými pouzdry, zažily svůj rozkvět zejména koncem 20. let minulého století. Jejich relativně krátký život přerušil krach newyorské burzy v říjnu 1929, velká hospodářská krize a druhá světová válka. Ale jak už to v hodinařině bývá, jumping hour není vynálezem „roaring twenties“, ale datuje se více do minulosti. A co víc, baby v podobě skokové hodinové indikace nebude sedět v koutě věčně: letos budou stoprocentně hodiny skákat o sto šest.
PRVNÍ MALÉ SKOKY
Jméno papeže Alexandra VII. neznají jen absolventi nedělní školy, ale také hodináři. Alexandr VII. totiž špatně, ale opravdu špatně spal a v noci jej ze spaní neuroticky budil zvuk hodin. Díky své vysoké funkci mohl na rozdíl od běžných smrtelníků požadovat řešení: to přišlo v roce 1650 díky takzvaným nočním hodinám od bratrů Capanů. Hodiny neukazovaly čas pomocí ručky, ale právě v okénku. Jumping hour si ale nechal patentovat až v roce 1883 rakouský hodinář Joseph Pallweber a o rok později svoji technologii prodal značce IWC. Její tehdejší majitel Johann Rauschenbach-Schenk z rodiny schaffhausenských průmyslníků se totiž rozhodl — přiznejme si, že trochu předčasně — vstoupit do digitálního věku a kapesní časomíry
skokovým znázorněním hodin a plynulými minutami, též znázorněnými v okénku, začal vyrábět sériově ❶. Velké popularitě se ale hodinky netěšily, protože jumping hour byla technologie sice efektní, ale už ne efektivní a ke skokovému otočení disku jednou za hodinu je zapotřebí značná energie. Hodinky typu Pallweber tak měly jen nízkou rezervu chodu a jejich výroba skončila v roce 1890.
ZLATÝ VĚK
V roce 1925 přišel ženevský hodinář Robert Cart se zobrazením času, které svou estetikou dokonale vystihlo začínající éru art deca. Zatímco hodinu zobrazil v okénku, šipka ukazatele minut se otáčela klasicky po stupnici na obvodu číselníku. Jeho střed tak zůstal čistý, ozdobený jen geometrickým dekorem. Tyto futuristické kapesní — později též náramkové — hodinky začala vyrábět ženevská manufaktura
Vacheron Constantin ❷. Nebyla však zdaleka jedinou a zejména náramkové hodinky se s trochou nadsázky vyrojily jako houby po dešti, i když v případě slavných ženevských brandů šlo o desítky, maximálně stovky kusů. Vyráběla je například ženevská značka Niton, založená
v roce 1919 ❸, rok 1928 přinesl model Louise Cartiera Tank à Guichets pojmenovaný podle okének vyřezaných v kovovém číselníku, ve 30. letech jej nosil legendární jazzman Duke Ellington. Rok po hodinkách Tank à Guichets vytvořil Audemars Piguet čtrnáctery časomíry AP 1271 s podobnou estetikou jako Cartier a stejně jako francouzský dům s pouzdry z platiny nebo různých druhů zlata.
MODERNÍ NÁVRAT
Když loni na veletrhu Watches & Wonders připomněl právě Cartier Tank à Guichets v kolekci Privé de Cartier ❹, hodinářský svět zpozorněl: jde o ojedinělou libůstku, nebo velkolepý návrat jumping hour téměř po sto letech? Tomu druhému nasvědčoval fakt, že Cartier nezůstal sám. V roce 2025 získaly svou jumping hour také hodinky Reverso od JaegerLeCoultre, geniální ztělesnění estetiky art deco původně z roku 1931. Limitovaná edice 90 kusů nádherného modelu Reverso Tribute Nonantième Enamel je vyrobena z růžového zlata a na zadní straně otočného pouzdra je pomocí smaltu znázorněna tmavě modrá obloha s hvězdami, jež obklopuje jumping hour a okénko s minutami ❺.
Po loňských prvních vlaštovkách se letos geometrickými, minimalistickými modely s jasnou art deco inspirací pochlubila řada značek. Niton, obnovený v roce 2024, představil limitovanou kolekci 19 platinových a 19 modelů z růžového zlata Prima, navíc s vlastním strojkem ❻. Nové majitele značky Leopolda Celiho a Yvana Ketterera inspiroval údajně vintage kus z roku 1928 s klasickým layoutem: jumping hour, pod níž je umístěný minutový číselník a malá sekundová ručka na 6. hodině.
Nový model Neo Frame Jumping Hour v únoru představil Audemars Piguet ❼ — i tyto hodinky jsou inspirované 20. lety, ovšem přinášejí moderní design s pouzdrem z růžového zlata a safírovým číselníkem s černou povrchovou úpravou PVD. Na obdélníkové ocelové pouzdro, ovšem se soudkovitou siluetou, vsadila i německá značka Chronoswiss s limitovanou edicí Neo Digiteur Sand ❽ nebo Neo Digiteur Granit. Od každé verze bude vyrobeno 99 kusů. Jde o reinterpretaci modelu z roku 2005 od zakladatele mnichovského brandu GerdaRüdigera Langa. ●
Hodinky Jaeger-LeCoultre a IWC Schaffhausen prodává multibrandový butik Carollinum.
SHOWROOM
IQOS ILUMA Proměňte svou fantazii ve skutečné zážitky s novým bezdýmným zařízením IQOS ILUMA i Electric Purple. Novinka ve fialovém odstínu nabízí pokročilé funkce, jako je dotykový displej nebo režim pauzy, kdy můžete svůj oblíbený rituál zastavit a po chvíli zase nastartovat. Snadná a intuitivní obsluha tohoto zařízení umožňuje uživatelům užít si svůj nerušený bezdýmný moment, aniž by museli dělat jakékoli kompromisy. Zařízení ve variantách IQOS Iluma Prime i, IQOS Iluma i a IQOS Iluma One je právě v prodeji.
BLACKOUT Pražský concept store Blackout, který už 15 let sídlí v Dušní ulici a zpestřuje módní nabídku ve městě, rozšířil s příchodem jara své portfolio o ikonickou japonskou značku Issey Miyake, kterou nabízí jako jediný v Česku. Japonský návrhář se do módní historie zapsal inovativní prací s materiálem, geometrickými střihy a ikonickým plisováním. Jeho modely jsou vizuálně výrazné, a přitom praktické a dlouhodobě nositelné. Blackout zákazníkům nabídne hlavně značku Pleats Please, kterou Issey Miyake světu poprvé představil v 90. letech. Proslulá je nejen již zmíněným plisováním, živými barvami a rozvlněnou siluetou, ale i technologickým zpracováním materiálu. Spolu s Issey Miyake přicházejí do jarní a letní sezony také nové kolekce od etablovaných jmen, jež tvoří nabídku Blackout — Rick Owens, Cecilie Bahnsen, Toteme, Comme des Garçons či Yohji Yamamoto. Blackout, Dušní 906/8, Praha 1, blackoutfashion.cz
NESPRESSO Už si nikdy ve své oblíbené kavárně nezdráhejte objednat bezkofeinovou kávu. Decaf se stále častěji stává volbou pro ty, kteří si chtějí dopřát plnohodnotný kávový rituál a kteří hledají rovnováhu mezi chutí, pohodou a moderním životním stylem. Tyto trendy následuje nová limitovaná edice Nespresso French Lavender & Vanilla Decaffeinato, dostupná exkluzivně pro systém Vertuo. Jemná směs 100% Arabiky z Brazílie a Kolumbie spojuje přirozenou sladkost kávy s elegantními tóny francouzské levandule a vanilky. Výsledkem je harmonická, květinová a lehce sladká káva, která se skvěle hodí pro pomalé ráno, odpolední pauzu i večerní chvíle klidu. Novinka zároveň odráží dlouhodobý směr značky Nespresso — reagovat na proměňující se životní styl zákazníků a přinášet inovace, které propojují kvalitu, chuťový zážitek a moderní kávový rituál. Uvedení limitované edice doprovází také stylová kolekce příslušenství v jemném levandulovém odstínu. Ta zahrnuje ikonický tumbler, šálky z kolekce Origin i praktický cestovní hrnek — doplňky, které podtrhují atmosféru nové kávy a přinášejí do každodenního kávového rituálu nádech francouzské elegance. K dostání ve všech Nespresso Boutiques a na nespresso.com.
GESTALTEN Publikace Ridiculously Good-Looking Saunas představuje saunu
jako prostor radikálního designu, kulturní hloubky a elementární krásy — místo, kde se architektura a atmosféra spojují v čisté snaze o přítomný okamžik. Daleko za hranicemi wellness trendů odráží moderní sauna rostoucí touhu po vědomém způsobu života a smyslové čistotě. Knihu kurátoroval Christopher Selman a představuje 36 pozoruhodných projektů, které posouvají hranice architektonického útočiště. Od lesních kabin po pavilony na břehu jezera — každý z nich ukazuje, jak mohou teplo, dřevo a okolní prostředí formovat tělo, mysl i náladu. Pestrou českou scénu, která se v posledních letech velmi bujaře rozvíjí a saunování obecně se stává stále populárnější kratochvílí, v knize zastupuje modulární kabinová sauna navržená studiem What A Hut. Značka, kterou ve Zlíně založily designérka a architektka
Adéla Bačová a marketingová specialistka Lenka Sršňová, vyrábí dřevěné sauny na míru a jak je vidno, je velmi úspěšná. gestalten.com
INTIMISSIMI Italská značka toho nejjemnějšího oblečení a spodního prádla představuje novou limitovanou edici, která oslavuje eleganci ve své nejryzejší podobě. Kolekce Silky Flowers znovu interpretuje ikonickou řadu Pretty Flowers, a to prostřednictvím romantických linií a ušlechtilých materiálů, jako je hedvábí. Součástí nabídky je například kombiné zdobené elegantním krajkovým volánkem ve výstřihu a vytříbeným přívěskem se štrasem — kombiné je univerzální, delikátně ženské jako noční prádlo a přitom elegantní a sofistikované jako Sophia Loren, když si na plátně nonšalantně svlékla šaty a zůstala obnažená, jen ve svém hebkém kombiné...
230 Kč / balení 10 kapslí
FALCONERI Tento svetr ze 100% kašmíru Ultrafine s rafinovaným dvojitým výstřihem do V skvěle zdůrazňuje postavu elegantní smyslností. Minimalistický vzhled je zdobený žebrováním na spodním lemu, manžetách a výstřihu a dodává tak oděvu punc klasiky a nadčasovosti. A co je na tomto materiálu nejlepší? Pokud vám kašmírový svetřík připadá již zralý na očistu, stačí ho vyprášit a zase obléknout.
ENVY THERAPY Pore Therapy Pro+ Set nabízí komplexní řešení pro čistější a viditelně hladší pleť, přičemž respektuje přirozenou rovnováhu pokožky a nenarušuje její komfort. Set obsahuje přístroj Pore Therapy Pro+, jemný Enzymatic Face Peeling pro odstranění odumřelých buněk, zklidňující Clearing Cream Mask pro zmatnění a optické zjemnění pórů a lehký exfoliační Pore Therapy Mist, který je nepostradatelnou součástí celého rituálu. Pleť připraví, změkčí nečistoty v pórech a umožní jejich snazší a důkladnější odstranění — právě díky němu může přístroj pracovat přesně, efektivně a šetrně.
ORIBE Eternal Curls Polish & Protect Oil je luxusní vlasový olej navržený speciálně pro kudrnaté a vlnité vlasy. Pomáhá definovat tvar, dodává lesk a zároveň chrání před vlhkostí i tepelným stylingem. Lehká, nemastná textura vyživuje vlasové vlákno, eliminuje krepatění a zanechává vlasy hebké a pružné. Ideální pro každodenní péči i finální úpravu účesu, kdy podtrhne přirozenou krásu kudrn, které hýčká směsí 17 vyživujících rostlinných olejů, včetně ricinového, meruňkového či kokosového. Složení bohaté na antioxidanty a esenciální mastné kyseliny uzamyká hydrataci, uhlazuje vlasové vlákno a dodává oslnivý lesk.
PŘEDPLATNÉ
Roční předplatné časopisu dolCevita — 10 čísel za cenu 1 290 Kč
+ čisticí balzám Neuropeptide od Perricone MD v hodnotě 1 150 Kč
Ne každý čisticí balzám je stejný. Neuropeptide s chia olejem od Perricone MD spojuje důkladné odlíčení s pokročilou péčí o pleť. Bohatá balzámová textura se při kontaktu s pletí promění v hedvábný olej, který během několika okamžiků rozpouští make-up, SPF i každodenní nečistoty. Pleť čistí šetrně, bez pocitu vysušení, a zanechává ji hebkou, vyživenou a vláčnou. Technologicky pokročilé složení obsahuje ikonický Acyl-Glutathion, neuropeptidy a směs vitaminu F a rostlinných olejů, které pomáhají podporovat hydrataci, pružnost a přirozenou ochrannou bariéru pokožky už během čisticího kroku. Výsledkem je pleť, která není jen odlíčená, ale zároveň ošetřená, čistá, hebká a v rovnováze.
