Issuu

L E D E N

–

Ú N O R

2 0 2 4

95 Kč / € 4,59

JIŘÍ DVOŘÁK Jak přišel ke dvěma legionářským vyznamenáním, z čeho má největší strach, jaký je jeho oblíbený vtip o Brňácích a proč už nikdy v životě nechce cestovat do Indie?

NOVÉ MG HS

• • • • •

benzínový motor 162 koní prostor a pohodlí velkého SUV LED světlomety a systém MG Pilot nadstandardně bohatá výbava tovární záruka 7 let / 150 000 km

Kombinovaná spotřeba 7,4 – 7,6 l / 100km, emise CO2 168 – 174 g / km (dle normy WLTP). Údaje dle směrnic a nařízeni EU nebo předpisů EHK. Obrázky jsou ilustrativní.

Již od

569 900 Kč Oslavte s námi

100 let MG www.mgmotor-czech.cz

obsah 8

To chceš Pravidelná dávka cool věciček, které jste si jako mladí nemohli dovolit a teď díky nim udržíte krok s dobou.

dress code

Lakovaný svět

Street style v Česku vol. 1

Jesus Christ Superstar

téma

Citát, který nám nedá spát Rozhodli jsme se reagovat na výrok Alicje Knast a seriózně diskutovat naši koloniální minulost. A budete se divit!

Jste připraveni na plesovou sezonu? Poradíme vám s výběrem smokingu, lakýrek i ikonických oblekových hodinek.

V novém seriálu vám představíme české stylaře, kterým není jedno, co mají na sobě, a móda je pro ně kořením života.

věřte nevěřte

Bahno vrcholového sportu První ze série neuvěřitelných příběhů, které se skutečně staly. Kdyby neexistovaly, museli bychom si je vymyslet.

muž z obálky

Jiří Dvořák Ačkoliv jeho čert Uriáš je nezapomenutelný, Dvořák není hercem jedné role. V kartách ho asi porazíte, ale ve znalostech československých legií jen těžko.

Co by asi nosil Ježíš, kdyby žil v roce 2024? U příležitosti 30. výročí slavného muzikálu jsme se to vydali zjistit do Plzně.

gear

Nový rok, nové hračky Vybrali jsme ty nejzajímavější vizionářské gadgety a novinky technologických špiček, které se představily na veletrhu CES.

le d en - únor 2024

„Na čtení mám čas vždycky, ale novinky se ke mně dostávají spíš výjimečně. Teď jsem si po nějaké době zase vzal francouzského spisovatele Duteurtra, který byl velký kamarád s Milanem Kunderou. Jeho poslední kniha se jmenuje Šťastné město. To si přečtěte.“

knihovna

118

Evžen Boček Kastelán a autor knižních bestsellerů o aristokratce Marii Kostkové nás pozval do své pracovny na zámku Milotice.

explore

Druhý konec světa Tentokrát vás zveme na jih Austrálie. Naplánovali jsme vám jedinečnou cestu, na kterou do smrti nezapomenete.

údržba

Foto: David Turecký, Matúš Tóth, archiv

Je to košer! Do Česka dorazila nová kosmetická značka z izraelské Jaffy, ale i hodiny puppy jógy, které jsme za vás otestovali.

po přečtení použijte

za pizzu! 104 Království Ochutnali jsme pizzu ze tří nových pražských podniků.

124 Průvodce koloniální historií

V novém seriálu vás zveme na gastro výlet, tentokrát do Plzně.

Kdo, kdy, kde a proč? Unikátní soubor všeho, co jste chtěli vědět o koloniích a na co jste se v dnešní korektní době báli zeptat.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Karel Buriánek, Jiří Hofbauer, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Michael Dvořák, Michal Houška, David Hron, Vítězslav Ivičič, Jano Kimák, Jakub Kozár, Karel Nováček, Roxy Teslychko, David Turecký, Alena Gurin Stará, Soňa Šajdáková, Zdenka Tomis, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE Matúš Tóth / Jiří Dvořák má na sobě sako a tílko Louis Vuitton, info o ceně v obchodě. TISK Triangl, a.s. PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s. EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN E 22825 / 2533-4506 PERIODICITA dvouměsíčník VYDAVATEL New Look Media s.r.o., Apolinářská 3, 128 00 Praha – Nové Město IČO: 06162894

editorial

Only the young can run! O politiku jsem se nikdy moc nezajímal, protože byla pravidelnou rozbuškou sváru mezi mým otcem a jeho matkou. Zatímco ona byla zapálená komunistka, on už v 89. začal s podnikáním. A tak se nedělní návštěva babičky nad tou nejlepší svíčkovou na světě většinou proměnila v ideologický souboj, který neměl vítěze. Tehdy jsem se zařekl, že já s otcem takhle nikdy bojovat nebudu. Ostatně nebyl důvod, naše názory byly stejné. Jenže člověk míní a bůh mění. Teď, vždy když na naší chalupě usedáme k nedělnímu obědu, přichází otec rozladěný politickou debatou a – světe div se – náš oběd se většinou promění v ideologický souboj, který nemá vítěze. Asi je to odvěké pravidlo, že jak člověk stárne, jeho politické názory se vyvíjejí, mění a radikalizují. Anebo je to způsobeno médii, sociálními sítěmi a dalšími vlivy, které na sebe necháme působit. Pravdou je, že já se snažím vliv médií a sociálních sítí na mou osobu eliminovat, a i když je to těžké, pokouším se o vytvoření vlastního, fakty podloženého názoru. Zároveň vidím, že čím jsem starší, je pro mne náročnější připustit odlišný názor a pochopit výkřiky mladší generace. Jenže – není mladší generace právě tou nejkompetentnější skupinou, která by měla určovat směr, jímž se do budoucna vydáme? Vždyť jsou to právě oni, kdo bude tuhle zemičku obývat, až my tady nebudeme. Pokud mají dostatek rozumu na to být trestně odpovědní, proč by neměli rozumět budoucímu ubírání světa? Jsou otevřenější, tolerantnější, férovější, a i když mne často vytáčejí svými extrémně zelenými a genderově vyváženými názory, máme k sobě blíž než k sedmdesátníkům, kteří dnes často rozhodují nejen o naší budoucnosti, ale i o budoucnosti našich dětí. A upřímně? Proč by měl nějaký geront rozhodovat o tom, jaké palivo budu za 30 let plnit do svého auta? Vždyť on sám už v té době bude nejspíš v procesu proměny ve fosilní palivo. Samozřejmě nerozporuji, že s věkem jsou někteří lidé moudřejší a zaslouží si úctu, ale skutečně mají

mít tu moc rozhodovat pár let před smrtí o osudu těch, kteří tu budou ještě dlouhé desítky let? Příklad můžeme vidět třeba v USA, kde nejsou schopni najít použitelného prezidentského kandidáta, za kterým by nestála smrtka s kosou. Aktuálně tak hrozí, že nejmocnějším mužem planety bude senilní dvaaosmdesátník s výpadky vědomí, nebo osmasedmdesátiletý extrémista, který je schopný zmáčknout červené tlačítko, když se ráno špatně vyspí! A co Putin? Tomu je 71 let a rozpoutal válku, která negativně ovlivní několik generací. Tyto řádky píšu 24. ledna, kdy naši senátoři odmítli ratifikaci Istanbulské úmluvy. Ta si klade za cíl potírání násilí na ženách. Jde o něco tak automatického a logického, že si říkám, zda je na to vůbec potřeba speciální smlouva! Nedá mi to a ten dlouhý a těžko srozumitelný dokument si čtu. A světe div se, vyvolává ve mne rozporuplné reakce. Příklad? „Smluvní strany přijmou opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů“ – aha? Velikonoční mrskačka v ohrožení! „Smluvní strany zajistí, aby žádné násilné činy spadající do působnosti této úmluvy nebylo možno ospravedlnit jinou kulturou, zvyky, náboženstvím, tradicí nebo takzvanou ctí“ – aha? Právo šaría by tedy v Evropě nemělo šanci? Přemýšlím, uvažuji a vzpomínám si na nedávné případy znásilňování ukrajinských stařenek ruskými vojáky, které dodnes nebyly potrestány, nebo na podmínku pro otce, který opakovaně znásilňoval svou dceru a znovu se ptám – je tahle smlouva potřeba? No samozřejmě, že ano! Stejně jako spousta dalších zákonů, které brzdí nekompetentní starci u moci. Třeba svatby homosexuálů… Nikomu neublíží, ale mnoha lidem pomohou. A přesto se někteří politici cítí papežštější než papež. Doslova. Inu, je čas se zamyslet a přiznat si, že na zhudebněné frustraci Taylor Swift z roku 2020, která vznikla u příležitosti prezidentských voleb v USA, je něco pravdy. Ať se nám to líbí, nebo ne, „only the young can run!“ PETR JANSA šéfredaktor

to chceš

To chceš Další rok je za námi a kdo během něj nedělal vylomeniny, tomu na jeho konci Ježíšek nadělil pod stromeček všechno, co si přál. A jelikož je nám jasné, že vy ani my k těm hodným chlapcům sekajícím latinu nepatříme, je čas udělat si druhé Vánoce svépomocí. Abychom vás zbytečně nezdržovali od důležitých věcí, sestavili jsme pro vás takový malý předvýběr! T E X T

Petr Jansa

Nový druh

Roztomilé, leč prapodivné zelené monstrum jménem Tanilla to dotáhlo až do limitky Dior. Jak se to stalo? Nejprve ho z hlíny (doslova) uplácal japonský umělec Otani Workshop. Toho si následně všiml slavnější kolega Takashi Murakami a ve své tokijské galerii mu uspořádal výstavu. A pak už to šlo samo. Otaniho tvorba (a Tanilla především) zaujala i Kima Jonese, který dal příšeru na tričko. A na kravatu, svetr, tašku, boty i další módní kousky, které časem bezesporu získají na hodnotě stejně jako jiná Otaniho díla. → Dior a Otani Workshop, 42 000 Kč, www.dior.com

Ještě stále se nacházíme v té části prchavé módní historie, kde jsou výrazná loga považována za trendy. Obzvláště pokud nejsou prvoplánová a od samozvaných módních policistů vyžadují trochu toho zamyšlení. Příkladem může být vlněný svetr Gucci z kolekce Cruise 2024 Aprés Ski, který díky barevné kombinaci zelené a slonovinové oceníte nejen na horách, ale i během chladnějších jarních rán na golfovém hřišti. → Gucci, 37 800 Kč, www.gucci.com

Malej, ale šikovnej

Čtyři roky uplynuly a Muskův Cybertruck minimálně v Evropě ještě žádný zákazník neřídí. Tedy. Pokud vám nevadí měřítko 1:10, můžete být mezi prvními. Česká značka Men’s Crisis totiž přišla s originální skládačkou, ze které za pár hodin sestavíte funkční model. V nabídce jsou dvě verze, z nichž ta výkonnější jede rychlostí až 30 km/h. Zvládne každý terén i počasí, náhradní díly si můžete sami vytisknout na 3D tiskárně a když se rozhodnete ho prodat, sankcí ze strany výrobce se bát nemusíte. →

Logománie

Men’s Crisis, od 11 999 Kč, www.menscrisis.cz

Foto: archiv značek

le d en - únor 2024

Kino sbalené na cesty

Jihokorejská značka LG začátkem roku představila jeden z nejmenších projektorů na světě. Krom toho, že jeho minimalistický design je více než povedený a praktický (přístroj váží jen tři kilogramy a dá se pohodlně přenášet díky otočné rukojeti), jde o pořádně nadupanou mašinku. LG CineBeam Qube promítá v rozlišení 4K UHD (3 840 x 2 160) s úhlopříčkou až tři metry, má laserový zdroj světla a je vybaven třeba i funkcí automatického nastavení jasu. → LG, info o ceně v obchodě, www.lg.cz

Největší

Můžete mu říkat pseudonymem Muhammad Ali, vlastním jménem Cassius Clay nebo všeříkající přezdívkou Největší. Ať tak či onak, legendární boxer, kterého časopis Sports Illustrated v roce 1999 jmenoval sportovcem století, se „in memoriam“ dočkal dalšího velkolepého vítězství. Na sklonku loňského roku byl totiž jako první sportovec v historii zařazen do kolekce Great Characters německé značky Montblanc. Ta mu věnovala tři limitky psacích per, speciální inkoust i zápisník, jehož desky zdobí Aliho silueta. → Montblanc, 2 100 Kč, www.montblanc.com

On nemá vek

Okřídlený citát, kterým se kdysi dávno podnapilá diva Sisa Sklovská snažila vyjádřit, že její partner nestárne, by se dal směle použít i v případě hodinek Tudor Pelagos FXD. Že byly představeny před rokem a jejich design nezestárl ani o píď, není nic výjimečného. Jenže v tomto případě musíme zajít ještě dál do historie. Titanová novinka totiž našla inspiraci v designu potápek Tudor Oyster Prince Submariner, které už v 60. letech minulého století používali potápěči amerického námořnictva. → Tudor, 99 600 Kč, prodává Carollinum, www.carollinum.cz

Mickova foukačka

Nenechte se mýlit. Tady není řeč o úpravě stále ještě bujné kštice frontmana Rolling Stones. Mluvíme o naprosto ikonickém hudebním nástroji, který velkohubou hudební ikonu provází po celou její kariéru. Foukací harmonika je v kariéře Micka Jaggera tak zásadní, že si našla cestu do jeho oficiálního merche. Nástroj je ručně vyráběný v Japonsku, a pokud patříte k opravdu velkým fandům, můžete mít i speciální limitku (100 ks) s koženým pouzdrem a podepsaným tiskem fotografie od Denise O’Regana. → Mick Jagger, od 1 751 Kč, www.mickjagger.com

to chceš

Sáček na svačinu

Říkáte si, že při současné výši cen za obědové menu si budete nosit do práce vlastní jídlo? Nejste sami. Na aktovku s termoskou, jakou nosili Otík s panem Pávkem ve filmu Vesničko má středisková ale zapomeňte. Doba se mění a aktuálně opět letí svačinové sáčky. A jelikož jídlem uvařeným doma výrazně ušetříte, můžete si namísto toho z povoskovaného papíru dovolit nějaký hodně „fancy“. Třeba ten z nové kolekce Louis Vuitton. Je vyrobený z pružné telecí kůže a díky rozměrům 30 x 27 x 17 cm se do něj vejde hned několik chodů i notebook. → Louis Vuitton, 66 150 Kč, www.louisvuitton.com

Druhá kůže

Kožená pilotka patří k základním kouskům pánského šatníku. Její výhodou je, že podobně jako parka nebo křivák nestárne a stejně dobře jako letos v ní budete vypadat i za dvacet let. I z toho důvodu se vyplatí investovat do luxusních materiálů a vyladěného designu. Třeba do pilotky od italské Prady, která staví na vintage siluetě. Její límec zdobí ovčí kožešina, manžety a spodní lem jsou z příjemného žebrovaného úpletu a jedinými výraznými prvky jsou čtyři cvočky a malé trojúhelníkové logo v horní části zad. → Prada, 153 000 Kč, www.prada.com

11 Vzhůru k výškám

Návrat Legendy

Na dnešním trhu je celá řada sportovních letadel, která nabízí splnění dětského snu o vlastním letadélku Káněti. Jsou luxusní, pohodlná, praktická a všechna vypadají podobně. Tedy s jednou výjimkou. Tou je nový model jednomotorového letounu Junkers A50 Junior, který si vypůjčil design od svého pradědečka z roku 1929. Moderní ultralight vypadá téměř na chlup stejně, jen místo série budíků je vybaven barevným displejem. Krom klasické stříbrné ho můžete mít v dalších pěti barvách. → Junkers, 4 387 000 Kč, www.junkersaircraft.com

→ Rimowa, 5 400 Kč, www.rimowa.com

Foto: archiv značek

Zatímco ještě před pár lety jste na letišti s kufrem Rimowa vypadali jako Princ Akeem, když poprvé dorazil do Ameriky, a na karuselovém dopravníku jste své zavazadlo poznali na první pohled, dnes jich po světě létá tolik, že trocha personifikace není na škodu. Lze to vyřešit originálními cestovatelskými samolepkami nebo stylovým koženým přívěskem. Třeba jedním z třídílné limitované retro série, který vznikl ke 125. výročí založení značky.

album měsíce

Alkaline Trio

Blood, Hair, and Eyeballs

Alkaline Trio, pop-punkoví matadoři, jako by na svém posledním, v pořadí desátém albu Blood, Hair, And Eyeballs chytili znovu dech. Od úvodního kytarového riffu silné Hot For Preacher zachycuje jedenáct songů energii, zvukově jednoduchou estetiku a zároveň dýchá syrovou naléhavostí. Karel Buriánek

Alkaline Trio vzniklo v Chicagu už v roce 1996, z původní sestavy tria zůstává jen zakládající zpěvák a kytarista Matt Skiba. Jeho typický textařský i aranžérský rukopis, pregnantní dikce a jistá urgence a vřelost, to jsou hlavní atributy jejich strmé hudební kariéry, které je od menších punkových vydavatelství jako Asian Man Records a Vagrant dovedly až k podpisu smlouvy s major labelem Epic, na kterém vyšla jejich šestá deska Agony & Irony, aby poté zakotvili u Epitaph Records. Žel tím také započala sestupná tendence kvality jejich nahrávek. Prakticky od jejich nejsilnějšího pátého alba Crimson, napěchovaného hity a typickým mixem silných melodických pop-punkových linek a temného gotického odéru s každou deskou ubírali na uvěřitelnosti, až se zacyklili v generickém čemsi, co pozbývalo původní drive a entuziasmus. Poděkujte jakémukoli gotickému bohu, že se tihle tři žánroví veteráni poučili ze své jízdy na horské dráze a využili ji k vytvoření jedné

z nejsilnějších desek od Crimson. Může za to asi několik faktorů. Matt Skiba už konečně nedělí svůj čas mezi Alkaline Trio a Blink-182, kde v roce 2015 vystřídal k údivu všech dlouholetého zpěváka a kytaristu Toma DeLongeho a stal se jejich oficiálním členem, nahrál s nimi dvě alba, aby s jeho epickým návratem do kapely v roce 2022 zase odešel. Dalším aspektem je to, že písně skládali všichni společně ve studiu, v jedné místnosti, „face to face“, do základu bicích nahraných analogově do pásu ve Studio 606. Společně sdílená chemie dává skládání křídla i oheň. Zmizela také i léta zavedená formule, kdy se pravidelně na jejich albech střídala Mattova skladba s žel mnohdy slabšími songy baskytaristy a zpěváka Dana Adriana v poměru jedna k jedné. Vzniklo tak mnohem plynulejší a přirozenější prostředí pro budování celistvé atmosféry. A v neposlední řadě je to zřetelný odklon od pop-punkové formule směrem k temnějšímu indie rocku a návrat ke kořenům.

FOTO: archiv hudebního vydavatelství

T E X T

PŘEDBĚHNĚTE AKCI PŘEKONEJTE KONKURENCI Fotoaparát EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Podsvícený snímač s vrstvenou strukturou dokáže zmrazit akci rychlostí 1/64 000 a umožňuje kontinuální snímání rychlostí až 30 sn/s., kterou lze zvýšit až na 195 sn./s. Automatické ostření s funkcí kontroly očí inteligentně rozpozná a sleduje objekty při fotografování, což je skvělé na fotografování sportu, zpravodajských událostí a divoké přírody.

Ráj za betonovou zdí T E X T

Petr Jansa

Jak už to tak bývá, tvůrci nového filmu Zóna zájmu si ze stejnojmenné knižní předlohy od Martina Amise vzali jen pár věcí a plně se soustředili jen na jednu z mnoha linek. V tomto případě to však rozhodně nevadí, protože nový film je díky tomu ještě mrazivější. Dokonce tak mrazivý, že ho nerozehřeje ani žár z osvětimské pece. Ne, nesnažím se být vtipný. Když se po nekonečně dlouhém hudebním podkresu na temném plátně objeví první záběry dokonalé rodinky s dětmi skotačícími v řece a něžná maminka učící své nemluvě rozeznávat druhy květin, neinformovaného diváka by vůbec nenapadlo, že tito „obyčejní lidé“ jsou vlastně krvelačná monstra. Zrůdy, které mají na svědomí stovky tisíc životů v osvětimském koncentračním táboře. Náznaky, o co tady jde, se divákovi odkrývají postupně, nicméně film během 105minutové stopáže neukáže ani vteřinu utrpení (pokud nepočítáme vrtochy jedné ženy marně toužící po dovolené

v Itálii), na které jsme z podobných snímků zvyklí. Jeho děj se totiž odehrává téměř výhradně za vysokou zdí koncentračního tábora, v dokonalém domě velitele Rudolfa Hösse s ještě dokonalejší zahradou s bazénem a skleníkem, na kterou je paní domu řádně pyšná. Na současné poměry se ve filmu mluví málo, ale když už někdo něco pronese, člověku jako by břitva klouzala těsně nad tepnou. Jsme svědky bujaré dětské zahradní party, zatímco v pozadí chrlí komín krematoria oblaka dýmu. Sledujeme upřímnou radost paní domu z nového kožichu i smutek její matky nad skutečností, že vysněné závěsy jí před nosem vyfoukla sousedka. To vše aniž by nám autor explicitně sdělil, komu dané předměty patřily. Vidíme něžnost muže v interakci s malým psíkem, kterého stařenka vyvedla na procházku. Jsme svědky upřímné radosti otce, kterému žena a děti věnují k narozeninám kajak… Vidíme životy, které dnes sami žijeme. A právě tato paralela, kterou režisér Jonathan Glazer naší společnosti nastavuje nelítostné zrcadlo, ve vás zůstane ještě dlouho po zhlédnutí filmu, který si z filmového festivalu v Cannes vloni odnesl Velkou cenu. → v kinech od 15. února

Hössův původní dům je dnes soukromým sídlem. Produkce filmu tak strávila několik měsíců přestavbou opuštěného domu za táborovou zdí a budováním jeho zahrady.

Foto: archiv filmové společnosti

film měsíce

Co je jeden metr čtvereční? Ve správných rukou: Všechno. Protože s trochou fantazie a energie na něm může vzniknout cokoli. Není to totiž jen metr krát metr. Metr čtvereční nabízí nekonečné možnosti.

Každý metr čtvereční si zaslouží být tím nejlepším na světě. Tea Lab Manifesto

na 1 m2

od Herrmann & Coufal

Další info zde

návrat do budoucnosti

Píše se rok 1970 a režisér Francis Ford Coppola sedí na podlaze svého filmového studia Zoetrope v San Franciscu. Na nohou má aktuální model loafers Gucci s ikonickou kovovou sponou.

Ikonické mokasíny Gucci Horsebit jsou s námi již sedmdesát let. Do sekce „důchodky“ se však zatím rozhodně odejít nechystají. Naopak – stále jsou jedním z nejprodávanějších artiklů italské manufaktury a status symbolem, který funguje jak ve světě byznysu, tak ve světě módy. Kde se vzaly, jak se v průběhu let měnily a kdo patří mezi jejich slavné majitele? T E X T

Petr Jansa

Právě se díváte na nejslavnější mokasíny v historii, které v roce 1953 vytvořil Aldo Gucci, jeden ze synů zakladatele italské značky. Stalo se tak pouhých pár týdnů po smrti jeho otce Guccia. Zda se tak Aldo rozhodl uctít otcovu památku, nebo mu jeho smrt konečně otevřela cestu k vlastní invenci, se dnes už nedozvíme. Jisté však je, že mokasíny zdobené zmenšeninou koňského udidla se staly ikonou, kterou si oblíbili byznysmeni, celebrity, politici i rentiéři. Vedle režiséra filmové série Kmotr Francise Forda Coppoly se tak v mokasínech Horsebit procházel třeba George H. W. Bush (1974), Dustin Hoffman (1979), Matt Dillon (1988), v roce 1999 Matt Damon ve filmu Talentovaný pan Ripley a Brad Pitt ve filmu Klub rváčů, stovky obchodníků z Wall Street, ale i celá řada žen, které si pohodlný kousek z pánského botníku oblíbily stejně jako třeba pánskou košili. Až později značka přišla s dámskou verzí mokasín, kterou v 70. letech proslavila třeba Jacqueline Kennedy nebo mladičká Jodie

Gucci Horsebit 1953 Loafer, 20 350 Kč, www.gucci.com

Foto: Bettmann Archive, Gucci

Boty Francise Forda Coppoly

Foster, která v kožených mokasínách brázdila americké ulice na skateboardu. V průběhu let se bota dočkala nejrůznějších provedení a vylepšení, ale základní design ikonické verze z roku 1953 (mimochodem šlo o první botu, kterou newyorské Metropolitní muzeum umění v roce 1984 zařadilo do stálé expozice) zůstal stejný a během uplynulých 70 let na pultech obchodů Gucci nikdy nechyběl. Ostatně nebyl důvod. Dle dochovaných záznamů se jen v roce 1969 na americkém trhu prodalo neuvěřitelných 84 tisíc párů, přičemž toto číslo rok od roku rostlo. V průběhu let se decentně měnil tvar, přidávaly se a mizely barevné varianty. Původní bota však byla černá a kovové udidlo měla ve zlaté barvě. Tuto verzi si můžete pořídit i dnes, jen vnitřek boty je oproti původnímu exempláři vystlán látkou (dříve šlo jen o kůži), která je v letních měsících praktičtější a co si budeme povídat, méně zapáchající. Bota jinak bude vypadat skvěle s formálním oblekem i s volnočasovým džínovým outfitem. A to se vyplatí. Na kožené botě je vidět vysoký podíl ruční práce, o němž na první pohled vypovídá především ruční prošívání vršku boty. Každý jednotlivý pár však projde rukama deseti zkušených řemeslníků, kteří se v italské továrně starají o výrobu za pomoci starých technik, ale dnes už i moderních strojů. Mimochodem – Gucci provozuje manufakturu, která se stará o opravy ochozených mokasín. Pokud si tedy pořídíte svůj pár a po nějaké době budete mít pocit, že má nejlepší léta za sebou, můžete ho zanést do kteréhokoliv butiku Gucci, odkud ho pošlou na zotavenou do Itálie. Jen se připravte na to, že to zabere zhruba 2 – 3 měsíce a oproti lokálnímu ševci si trochu připlatíte.

KOMPLETNÍ PÉČE O MUŽE, OD HLAVY AŽ K PATĚ

Inspirace pro Batwing SR-71 Blackbird už je čtvrt století v důchodu, ale stále zůstává nejrychlejším letounem, který kdy mělo americké letectvo ve výzbroji. Tak rychlým, že zvládl uletět každé raketě, co by ho zkusila sestřelit. T E X T

Václav Rybář

První reakce laiků na tohle letadlo? To je z filmu! To neexistuje! Sci-fi design SR-71 od Lockheedu skutečně vzbuzuje podezření, že si z vás nějaký generátor umělé inteligence dělá šoufky. A přece létalo a dokonce nejrychleji ze všech. Když v šedesátých letech několik průzkumných letounů U-2 padlo do nepřátelského zajetí (viz např. snímek Most špionů), dostali v Lockheedu za úkol postavit nesestřelitelnou stíhačku. Model A-12 vznikl od nuly, a přesto v rekordním čase. Titanová konstrukce musela snést vysoké teploty, protože byla navržena tak, aby zvládla trojnásobek rychlosti

zvuku. I sovětský MiG-25 byl podobného kvapíku schopen, ale pouze po dobu několika sekund. Novinka od Lockheedu byla schopna touto rychlostí letět několik hodin v kuse, ve výškách, kam konkurence nedostoupala. Z A-12 se nakonec stal větší SR-71 Blackbird, singl kokpit se proměnil v prostornější kabinu, kam se vedle pilota vešel i průzkumník obsluhující až půl druhé tuny špionážních fotoaparátů a kamer. Třicetimetrový letoun, který díky moderním technologiím sovětské radary vnímaly jako něco mezi poštolkou a orlem skalním, poprvé vzlétl před šedesáti lety. Stroj odlétal přes tři tisíce misí a pohyboval se v takových výškách, že piloti museli mít skafandr, jako kdyby letěli na oběžnou dráhu. Když zařadili „dvojku“, uletěli každé konvenční raketě, kterou proti nim nepřítel vypálil. Nepozorováni a nezváni byli očima Západu během studené války. Na jejím konci letectvo navrhlo Pentagonu vyřazení SR-71 ze služby. Ne proto, že by šlo o zastaralý stroj. Jeho provoz byl příliš drahý a schopnosti bylo možné zcela nahradit stále schopnějšími satelity. Přesto Pentagon ještě v devadesátkách legendu vytáhl z penze a definitivně ji vrátil do muzea až v roce 1999. Nic podobného už nelétá a jen tak létat nebude. Mach 10 v druhém Top Gunu s Maverickem za kniplem? Čirá fantazie, dámy a pánové. SR-71 zůstává vrcholem a vlajkovou lodí amerického letectva.

Foto: archiv

krásné staré stroje

Průvodce pro váš sladký život!

„Chápu architekturu jako médium, které dokáže řešit vztahy.“ J. Pleskot

Mýdla Heleny Heinz jako umělecké artefakty. FORM—30

S Josefem Pleskotem o duševní rovnováze a spokojenosti. BUILD—44

LEDEN–ÚNOR 2024

blahobytí

BLAHOBYTÍ

Dechberoucí architektura, progresivní design, dobré jídlo a krásná místa, jež si nesmíte nechat ujít. Právě v prodeji

téma

Citát, který nám nedá spát

„V příštím roce budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“ Generální ředitelka Národní galerie Praha

Ilustrace: Vojtěch Velický

Alicja Knast

le d en - únor 2024

téma

JAK ČASTO MYSLÍTE NA ČESKÉ KOLONIE? Ředitelka Národní galerie Alicja Knast na ně zjevně myslí často. Internet už se jí vysmál, ale my jsme se rozhodli, že tuto problematiku budeme naopak seriózně řešit. Češi totiž ve skutečnosti kolonie chtějí! T EXT

Václav Rybář

I LUST RACE

Vojtěch Velický

V dvouměsíčníku vždycky přijdete s křížkem po funuse, protože nešťastná formulace paní ředitelky se otloukla ze všech stran v poslední den roku a stala se včerejší zprávou ve chvíli, kdy všichni u televize bouchali šampaňské a vítali nadcházející sezonu. Vždyť jsme ani pořádně nestihli ten trend s Římskou říší, co frčel pár týdnů na tiktoku a všichni na něj odkazovali. My už na něj potupně vzpomínáme jen v titulku. Ženy se v tomhle trendu divily, že náhodní muži často myslí na slávu Římské říše. Což dává každému chlapovi (i v Česku) dokonalý smysl, protože je v koutku duše dobyvatel a imperátor. Navíc tu Římská říše byla pěkných pár století a dala světu spoustu zlepšováků, jež používáme každý den. Tak to jen pro pořádek! Alicja Knast je taky žena, ale nediví se ničemu. Naopak, na otázku, jaké má Národní galerie plány do nového roku, neohroženě coby šéfka jedné z nejdůležitějších kulturních institucí u nás odpověděla: „Z mého pohledu se budeme muset v příštím roce zaměřit na tři oblasti. Za prvé budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy,“ čímž způsobila v malé zemičce, která byla mnoho století sama kolonií, nebo přinejlepším malým

kolečkem v mnohonárodnostních celcích (zase se dostáváme k té Římské říši), solidní poprask. My jsme tu ale proto, abychom si přiznali, že Češi vždycky nějakou tu kolonii chtěli. Nejlépe někde u moře s palmami a se dvěma slouhy na každém prstě. Zavírej ty dveře! Vy máte doma černocha? S těmi sluhy prrr? Přitom jestli máme nějak řešit temná místa naší historie, musíme začít právě u nich. Jan Zelenka z Historického ústavu Akademie věd ČR naznačuje, že otroci představovali zásadní, možná dokonce nejdůležitější exportní artikl Velkomoravské říše. A totéž prý platilo pro vznikající říši přemyslovských panovníků. Ve druhé polovině desátého století se Praha stala patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy. Ve středověku bylo otroctví běžné, i když u nás zdaleka ne tolik jako v sousedních zemích (např. Bavorsku). Váleční zajatci, odsouzenci a vězni byli využíváni při robotě na knížecích statcích. A kdo se neuplatnil doma, ten se prodával do dalekých zemí. Pro Přemyslovce byl obchod s otroky důležitým zdrojem příjmu, takže ho museli krmit vojenskými výpady, z nichž si

vozili válečné zajatce, nebo výkonem spravedlnosti. Za vážnější přečiny jste rovnou putovali na trh. Zajatci odjinud směřovali zejména na Pyrenejský poloostrov a odtud zřejmě také dál na africké území. Slovanští otroci se dodávali rovněž na byzantské trhy. Chtělo by se říct, že tahle praxe v Evropě skončila s objevem Ameriky a nástupem novověku, ale řada českých otrokářů se rozutekla po světě a praktikovala své řemeslo i za sedmero horami a devatero řekami. Nejslavnější je asi případ českého Žida Wolferta Katze původem z Poříčí. Ze své domoviny musel kvůli dluhům utéct, ale nadělal si je i jinde, takže se nakonec uplatnil až jako posluha holandského generála, jehož odveleli na území dnešní Guayany. Katz se tu osamostatnil a začal „podnikat“. Na vrcholu své slávy ve dvacátých letech devatenáctého století měl sedm obrovských plantáží a stal se nejbohatším bělochem široko daleko. Vlastnil na dva tisíce otroků a prodával cukr a kávu do Evropy. Nikdo už nedopočítá, kolik dětí zplodil s místními otrokyněmi, ale výrazná česká stopa tu po něm zůstala i díky zvonu, jenž si objednal pro svůj dům. Byl příliš velký a těžký, než aby ho stavba udržela, a tak ho věnoval tamnímu kostelu. Jeho „štědrost“ inspirovala mnohé další a zvon, který zvoní dodnes, patří k národním památkám. Holandskem prošel i jistý Augustin Heřman z Mšena u Mělníka, který v půlce sedmnáctého století zakotvil v Americe, skoupil půlku dolního Manhattanu a převážnou část New Jersey. Kromě budov a pozemků logicky vlastnil i otroky. Později se z něj stal pirát, v rámci holandsko-britské války i zrádce a díky lsti, při níž využil své schopnosti špičkového kartografa, získal velké pozemky u Virginie a Marylandu, na nichž chtěl postavit ráj zaslíbený všem Čechům, co by hledali ve světě útočiště. V Hollywoodu už by měl životopisný velkofilm od Ridleyho Scotta, ale jeho Češi na něj zapomněli. Ostatně ve stejné době se museli naši vyrovnávat s nájezdy Turků, jež v září a říjnu 1663 pronikli od Váhu přes Karpaty na jihovýchod Moravy. Vyplenili Veselí, Uherské Hradiště, Uherský Brod, Lanžhot a další obce. Za pár dnů odvlekli 12 tisíc místních lidí do otroctví. Celkem „zmizelo“ na čtyřicet tisíc lidí a dodnes jde o poslední evidovaný otrokářský incident na českém území.

téma

Aspoň že máme ten koloniál Proč ten zdlouhavý oblouk s těmi otrokáři? Abychom ukázali, že to dobývání cizích území a osudů nám je tak nějak vlastní napříč historií. Jistě, dnes je v módě kolektivní vina a omlouvání za staletí staré křivdy. Zároveň mají Češi pocit, že oni byli v koloběhu dějin vždy jenom oběťmi. Dobráckými hobity, co se starají o to svoje, a trpí pod koly imperiálních Mordorů, co s nimi kymácí ze strany na stranu jako s postradatelnými šachovými figurami. My doma nikdy otroky neměli, zní z jedné strany hospody. Ale do koloniálu pro kafe chodíte, že jo? Ozývá se z druhé. Vy nevíte, co je koloniál? To jste nečetli Bylo nás pět? Tatínek Péti Bajzy, hlavního hrdiny románu Karla Poláčka, totiž koloniál vlastnil. Byl to obchod s cizím zbožím. Tedy, on ho ten tatínek zaplatil, takže bylo jeho, ale pocházelo z dalekých krajin, konkrétně tedy z kolonií – odtud ten název. Cukr, káva, limonáda, ale také pomeranče, banány, exotické koření apod. Prodavači v takových koloniálech logicky měli i zboží lokální, kromě pomerančů prodávali i okurky od tety z vedlejší vesnice, petrolej do lampy nebo máslo od místních krav. Už oni však věděli, že mají cizokrajné zboží na tabulích před obchodem patřičně vychválit. Káva z daleké Brasílie, voňavá a silná, že vás udrží na nohou po celý den. Banány z Afriky, kde slunce svítí ve dne v noci, paninko. Po nich děti porostou jako z vody. Tahle tradice zdůrazňování vytříbeného původu produktů nám zůstala, je cenným marketingovým nástrojem. Sůl musí být alpská, pepř patagonský, pašík ideálně z Přeštic, buřty z Davle, perník z Pardubic a trubičky z Hořic. Takové vybrané zboží se pak na pultech neohřeje. Z koloniálů se později staly prodejny Smíšeného zboží, které na vesnicích často přežívají dodnes. Přejmenováním zanikl i odkaz na laskominy z kolonií, ale Češi si je samozřejmě kupovali jinde. A draho, protože sami žádnou kolonii neměli. Přesto toužili. Když už ne po plantážích a pozemcích, tak alespoň po kusu moře. Ne nadarmo nadšeně sjížděli řeky a řvali na sebe ahóóój. Cimrman dal Praze moře alespoň na pár minut, ale humor stranou, snaha přiblížit se k plážím Jadranu tu nepochybně byla. Heslo „Od Baltu až po Jadran“ mělo být zprávou všech Slovanů. Maďarsko

Ve druhé polovině desátého století se Praha stala patrně nejvýznamnějším trhem s otroky zaalpské Evropy. Pro Přemyslovce byl obchod s otroky důležitým zdrojem příjmu, takže ho museli krmit vojenskými výpady, z nichž si vozili válečné zajatce, nebo výkonem spravedlnosti. Slovanští otroci se dodávali třeba na byzantské trhy.

l e d en - únor 2024

Za Masaryka se mluvilo o velkolepé stavbě koridoru mezi Rakouskem a Maďarskem až k Jadranu. O třicet let později nápad oživil profesor Karel Žlábek, když přišel s nápadem na tunel Adria. Jím by rychlovlaky vozily československé turisty k moři, kde by byl vytvořený poloostrov patřící pod ČSSR. Hotovo mělo být v roce 1991.

mělo spadnout do slovanské sféry vlivu, v Jugoslávii se měl postavit koridor až k moři, jež by z poloviny vlastnili Češi. Po druhé světové válce si Československo plánovalo světlé zítřky. V publikaci Spravedlnost Československu, vydané v roce 1945, se dokonce uvádělo: „Po sedmi letech utrpení a ponížení, jaké náš národ do těch dob nepoznal, budujeme znovu náš více než tisíciletý stát. Doba žádá od nás vyřešení řady zásadních otázek jak politiky vnitřní, tak politiky zahraniční. V politice zahraniční jest to především otázka hranic našeho státu.” Na londýnské konferenci ministrů zahraničních věcí však podobně bláhové požadavky neuspěly, takže Československo nezískalo územní celky, o nichž snilo. Dokonce se ani nezmínilo o bláhových plánech na vlastní kolonii. Masaryk prý měl zálusk na africké Togo. My Češi jsme prostě v jádru plantážníci, to věděl už Rychlonožka. Realističtěji (čti nahlas) se za Masaryka mluvilo o velkolepé stavbě koridoru mezi Rakouskem a Maďarskem až k Jadranu. Britové plán označili za nerealistický a nestoudný, ale o třicet let později ho oživil profesor Karel Žlábek, když přišel s nápadem na tunel Adria. Rychlovlak by československé turisty dovezl k moři už za 2,5 hodiny! Sověti se smělého plánu překvapivě drželi a v šedesátých letech plánovali tunel pod Alpami, jímž denně projede 36 souprav rychlostí až 160 km/h. V cíli by pak na rekreanty čekal uměle vytvořený poloostrov patřící pod ČSSR. S nástupem normalizace však strana projekt odložila, protože se bála bezpečnostních rizik. Kde jsme mohli být?!? Původně se mluvilo o nákladech ve výši 3 bilionů korun a třicetileté stavbě. První dovolenkující se měli na československý poloostrov podívat už v roce 1991. Kolonie na spadnutí! Dnes už víme, že to neklaplo. Ze všech smělých plánů zůstal Československu jen přístav ve Štětíně, na základě Versailleské smlouvy, kdy si mohl náš stát pronajmout část nábřeží přístavu na 99 let a vytvořit tam bezcelní zónu. Dlouho jsme se z tohoto přístupu k velké vodě neradovali. Složitá jednání o provozních detailech přerušila druhá světová válka, po níž Štětín opět připadl Polsku. V roce 1948 Poláci navrhli roční pronájem za milion polských zlotých. Československo tak

získalo 400 metrů svobodného přístavního pásma na 80 let, ale komunisté už po sedmi letech od smlouvy odstoupili a využívali polský přístav jen jako klienti, což bylo nakonec finančně výhodnější. Naším jediným svobodným přístupem k moři, na základě již zmíněné Versailleské, ale také Saintgermainské smlouvy z roku 1923, je tedy část přístavu v Hamburku. Smlouva o pronájmu na 99 let byla podepsána v listopadu 1929. Areál přístavů v Hamburku je tvořen molem s přilehlým prostorem, administrativními a skladovými budovami. Budovy patří ČR, ale areál není českým územím, jde jen o pronajatý prostor (aktuálně za 100 tisíc eur ročně), přičemž stávající smlouva včetně několika dodatků vyprší už za čtyři roky. Pak definitivně přístup k moři ztratíme. Málokdo tuší, že Česko jeden čas dokonce „vlastnilo“ kus opravdového, nefalšovaného moře. Uvozovky jsou na místě, protože šlo o časově omezenou zápůjčku. V roce 1982 byla podepsána Úmluva OSN o mořském právu. Myšlenku mírového přístupu s vědomím toho, že dno oceánů je všech, podepsalo 157 států včetně ČSSR. Svých 150 tisíc kilometrů čtverečních dostalo tehdejší Československo v roce 1991. Území Tichého oceánu, dva a půl tisíce kilometrů od mexických hranic, bylo připraveno pro geologický průzkum dna. Jenže se v tomto směru nic nepodniklo, takže jsme po 25 letech museli moře zase vrátit, aniž by se do jeho dna byť jen jedinkrát koplo. A tak se o území s nerostným bohatstvím podělily státy s licencí pro průzkum mořského dna, jmenovitě šlo o Velkou Británii, Irsko a Belgii. Konec dobrý, všechno dobré? Přišli jsme tím o další potenciální kolonii nebo místo, kde by mohl nějaký pomatenec snít o výstavbě umělého ostrova, kde by se prodávaly trdelníky. Česko aktuálně nemá žádnou kolonii nebo odborně řečeno exteritoriální území. Znamená to, že paní ředitelka z Národní galerie má první část novoročního předsevzetí úspěšně vyřešenou. Taková efektivita u státní organizace, to se jen tak nevidí. Směle vstupujte do prostorů zasvěcených umění a kochejte se úžasnými sbírkami. A potají při tom přemýšlejte, jak a kudy se dostat k nějakému moři.

Foto: archiv Koenigsegg

l e d en - únor 2024

věřte nevěřte

BAHNO VRCHOLOVÉHO SPORTU Baseball je u nás pořád spíš okrajovým sportem. Tím, co o něm průměrný Čech neví, by šla naplnit poměrně tlustá kniha. Jak se kdysi vyráběly pálky, co je vlastně uvnitř míčku, proč je každý zápas dlouhý jak Lovosice a co to bahno. Jaké bahno? No právě! T EXT

Václav Rybář

FOTO

Michael Dvořák

A jdeme rovnou na první metu, protože jestli něco Evropan při sledování amerického baseballu nedokáže pochopit, tak jsou to ty nejrůznější prodlevy a střídání, kvůli kterým hra postrádá dynamiku hokeje či fotbalu. Jenže když zajdete v USA na baseball na stadion, pochopíte, že je to především o posezení a povídání s kamarády. Stihnete se u toho najíst, vzdělat i pobavit. Načež si jdete do parku jen tak zaházet nebo i zahrát, protože ve větších amerických parcích najdete baseballovou výseč (pro svůj tvar se jí říká diamant) nakreslenou. Což potěší, protože má celkem přesné rozměry, které se na velké travnaté ploše těžko odhadují. Dodnes si vzpomínám, jak jsme v devadesátkách na škole hráli baseball „bajvoko“, s kovovými pálkami a tenisáky. Echtovní pálka je ale

samozřejmě dřevěná, nesmí být nijak vyztužená ani odlehčená např. korkem a má přesně dané rozměry i tvar. Za ten můžeme poděkovat Albertu G. Spaldingovi. Ten pomohl standardizovat sportovní náčiní pro celou řadu sportů (jeho basketbalové míče jsou legendární a NBA s nimi hrála skoro třicet let), ale především vymyslel moderní tvar baseballové pálky, jak ji známe dnes, s onou „houbou“ na konci, díky níž je úchop pálky mnohem jistější. Úplně první pálky bouli na konci neměly, protože byly menší. Připomínaly tedy spíš sportovní kyj. Až Spaldinga napadl zlepšovák, který oceňují nejen hráči, ale vlastně kdokoliv, zvlášť v momentě, kdy zaslechne v domě podezřelý šramot. Ano, průměrný Evropan vidí za rok zhruba deset

baseballových pálek v něčích rukou. A většinou je to v hororu nebo v akčním filmu, protože baseballová pálka je oblíbenou zbraní civilistů proti nevítaným vetřelcům. Nepotřebujete na ni zbrojní pas jako na pistoli a nemáte opletačky, jako když do souseda, co si přišel „půjčit“ trochu soli, zabodnete dranžírák. Rána baseballovou pálkou málokdy usmrtí a podle legislativy je to sportovní náčiní a nikoliv zbraň. Kdo chce její účinek zvýšit, ten si do ní nenamlátí hřebíky jako postavy ze zombie seriálů, ale naloží ji do motorového oleje, případně do šuplíku plného rýže. I takové experimenty profesionální hráči podstupují, protože dřevěné pálky rády vážou vlhkost a proto se jejich vlastnosti rychle mění. Kdo chce mít jistotu, ten se o pálku stará. Nebo si koupí železnou, která

Bahenní lázeň Ale to jsme se trochu zatoulali. Druhou metou jsou samotné míčky. Nádherně bílé, prošité kontrastní nití. Není na nich vlastně nic záhadného. Baseballový míček váží okolo 145 gramů. Jeho jádro je vyrobeno z korku obklopeného gumou. Jádro je následně obmotáno třemi vrstvami vlněných nití a nakonec se přidává tenká vrstva bavlněných nití. Na povrchu jsou pak dva kusy kůže nebo jiného syntetického materiálu ve tvaru 8, které jsou spojeny červenou voskovanou nití. To byla rychlovka, co? Míček sám o sobě je totiž docela obyčejný, koupíte si ho v jakékoliv prodejně sportovních potřeb. Co z něj dělá profesionální ná-

stroj, jenž rozhoduje o vítězství a porážce? Symbol profesionální baseballové ligy a jedné z nejlépe dotovaných sportovních soutěží na světě? Bahno, dámy a pánové. Speciální, tajuplné, správně nahnědlé bahýnko, v němž se míčky máčejí a obalují. Už jsem zmínil, že hráči namáčejí pálky do různých směsí, aby zamezili přísunu vlhkosti. Nadhazovači zas odjakživa zkoušeli míčky obalovat ve směsi hlíny a vody, pomazat leštidlem na boty nebo vykoupat v plivátku na tabák. Udělali cokoliv, aby zbrusu nový míček zbavili kluzkého povrchu a mohli ho mrštit tak, jak jim vyhovovalo. Potíž byla v tom, že zmíněné metody buď míčky zbavily bělostného povrchu, nebo je rovnou poškrábaly, takže jejich spotřeba nebyla nejmenší. Jeden z koučů, Lena Blackburne, se rozhodl najít řešení. V roce 1938, při

Lena Blackburne (1886 - 1968), jeden z nejslavnějších baseballových koučů, který stojí za objevem zázračného bahna.

jednom z výletů do okolí řeky Delaware, totiž objevil zázračné bahno. Dodnes nikdo neví, kde přesně ho Blackburne těžil, ale hmota připomínající barvou a konzistencí čokoládový puding, se stala na začátku čtyřicátých let nepostradatelnou součástí hry. Během této dekády bahno přijaly za své všechny týmy v profesionální lize a hlavní rozhodčí v něm poctivě obaloval všechny míčky určené pro hru, aby byly připravené stejně a pod odborným dohledem. Máte pocit, že taková blbina nemá v éře moderních technologií své místo? Ale kdeže, Blackburnovo bahýnko se používá dodnes! Ani nejpřesnější stroje nedovedou míček obalit jako zkušená ruka. A žádná z umělých směsí nemá podobné složení jako tajemné bahno z New Jersey. Hlavně nenápadně Blackburne se jeho slávy dožil, ale než v roce 1968 odešel koučovat do nebe, předal firmu a lokaci, odkud bahno těží, svému nejlepšímu kamarádovi Johnu Haasovi. Ten zase obchodní tajemství prozradil svému synovi Burnesovi Bintliffovi, který vybral ze svých devíti dětí nejstaršího syna Jima, jenž s bahnem podniká dodnes. Bintliff se ke břehu řeky vydává jen jednou ročně a zvládne během několika dnů natěžit zhruba pět set kilogramů bahna. To pak odpočívá přes zimu ve sklepě a na jaře se v malých plechovkách rozváží jednotlivým týmům. Bintliffovy výpravy mají punc dobrodružství. Kdykoliv ho někdo při obhlídce říčních břehů nachytá, vymluví se na to, že ho poslaly úřady zkontrolovat stav raků, změřit aciditu vody nebo proklestit bobří hráze. Případně se tváří jako nevinný důchodce, co si přišel nabrat úrodnou půdu pro svoje záhonky. Hlavní je být nenápadný a nezabíhat do detailů. Přijet obyčejným autem. Nezdržet se příliš dlouho. Nikdo kromě Bintliffa přesnou lokaci nezná, dokonce ani vedení

Foto: archiv

při úderu hezky zvoní. U soudu to ale pak s přiměřenou obranou bude mít trochu složitější.

věřte nevěřte

Bahno s konzistencí a barvou připomínající čokoládový puding se stalo nepostradatelnou součástí hry. Hlavní rozhodčí v něm míčky před každou hrou poctivě obalí a odborně je tak připraví na zápas. To aby neklouzaly.

Nikdo krom jednoho člověka dnes nezná přesnou lokaci, kde bahno „roste“. Blackburne však ve čtyřicátých letech popsal, že ho lze najít na krátkém úseku řeky, kde je jílovité podloží a voda se mísí se smůlou z cedrů. baseballové ligy. Nikdo se neptá, nikdo nepátrá, ale všichni chtějí svou plechovku Blackburnova bahýnka. Konzistence je ideální, takže míček získá grip, ale bahno zároveň nevleze za švy a po opláchnutí vodou je míček stále bílý. Blackburne ve čtyřicátých letech popsal, že to bahno „roste“ jen na krátkém úseku řeky, kde je jílové podloží a voda se mísí se smůlou z cedrů. Liga bahno popisovala jako magickou substanci a lpění na něm má v sobě jistý druh pověrčivosti. Nespravuj, co není rozbité, to je jedno z oblíbených amerických přísloví. Důvod, proč Bintliffa denně nestopují tisíce paparazziů, je prozaický. Bahno

je totiž pořád bahno. Nikdy se na něm zázračně nevydělávalo a těch svých pár metráků každoročně prodá za mrzkých 20 tisíc dolarů. Při přepočtu na naše je to cca tisícovka za kilo, což je na bahno skvělá cena, ale rozhodně na těchto kluzkých základech nepostavíte byznysové impérium. A mimo baseball nemá tenhle zázračný puding žádnou hodnotu, takže poptávka po něm se nijak dramaticky nezvyšuje. I proto zůstává Jim Bintliff jediným dodavatelem, nyní už zaslouženým důchodcem. Ještě před sedmi lety pracoval nastálo v tiskárně, protože prodej bahna byl pouhým přivýdělkem. Loni navíc hrozilo, že si liga najde náhradu.

Šéfům se nelíbilo, že musejí spoléhat na staříka od řeky, a chtěli systémové řešení. Jenže se ukázalo, že moderní syntetické směsi nebo míčky z jiného materiálu prostě nemají ty správné vlastnosti. Hráči se začali bouřit natolik, až se liga pokorně a potichu vrátila zpátky k bahnu. Ušpiněné míčky tak nadále zůstávají symbolem, suvenýrem a zajímavým tématem ke konverzaci. Liga, jež svým nejlepším hráčům vyplácí pohádkové honoráře a každoročně přivítá na stadionech kolem 70 milionů diváků, už osmou dekádu stojí a padá s kouzelným bahýnkem. Kdyby taková story neexistovala, museli bychom si ji vymyslet.

o kom se mluví

LUKÁŠ SMETANA Nikoli perníkem ani koňskými dostihy, ale architektonickou perlou nyní láká 90tisícové město na soutoku Labe s Chrudimkou. Pardubice na sebe loni strhly pozornost otevřením Automatických mlýnů, kterým vdechl nový život Lukáš Smetana s rodinou. Proč uměním nic nekončí, ale teprve začíná? A jaké další práce mlýny čekají? T E X T

David Hron

ILUST RACE

Vojtěch Velický

„V západní Evropě už je tento přístup standardní, my jsme na místní poměry dokázali spojit nespojitelné – město, kraj, nadaci, i nás jako rodinu –, kteří jdou společně k jednomu cíli,” vysvětluje zapáleně šestačtyřicetiletý Lukáš Smetana, proč by se měl někdo z druhého konce republiky jet podívat právě do Pardubic. Turisté tu doposud štrádovali třídu Míru a jejich zvídavá pouť městem končila na pardubickém zámku. Smetana je ale zve do Automatických mlýnů, kde buduje novou městskou čtvrť. Dělat věci dobře Smetanův projekt z červených cihel je v mnohém fascinující. Automatické

mlýny veřejnost udivují srdečným úmyslem zachovat krásu starého a vytvořit příjemný prostor pro současnost. Zní to jako klišé? A proč s tím Smetana přišel? Sám pochází z Pacova, kde jako student asistoval svému tátovi při rekonstrukci kulturní památky. Na doporučení rodičů vystudoval stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě se zaměřením na rekonstrukce. Když si ale po studiích s kamarádem založil architektonické studio, rychle zjistil, že se architektuře věnovat nechce. „Já architekturu neumím,“ směje se Smetana, proč ke svému titulu architekt vždy opatrně dodává „nepraktikující“. „Mám v sobě zakotvené, že chci věci dělat dobře, a když je

neumím dělat dobře, tak je nechci dělat vůbec. Jsou lidé, kteří mají v architektuře daleko lepší nápady. Já se cítím spíš jako stavař a i v architektonickém ateliéru jsem řešil spíše detaily a technická řešení staveb než samotné vize.“ Místo navrhování domů se proto pustil do podnikání s bioplynem, a když úspěšný byznys upozadil, spolu s manželkou Marianou se rozhodli vydělané peníze investovat do rekonstrukce něčeho pěkného. Zvažovali nákup různých nemovitostí, až je rodinný přítel, architekt Zdenek Balík, upozornil na pardubický skvost. Automatické mlýny jsou impozantní cihlová stavba, kterou v roce

o kom se mluví

„Teď mlýny působí jako kulturní a vzdělávací centrum, ale do budoucna by měly návštěvníkům nabídnout i restauraci, pekárnu, pracovní místa s kancelářemi, ordinace doktorů a bydlení. Až to bude hotové, pak teprve budou Automatické mlýny fungovat tak, jak jsme si to představovali.“

1910 navrhl architekt Josef Gočár pro bratry Egona a Karla Winternitzovi. Mouka se tu mlela až do roku 2013 pod firmou GoodMills. Na prodávanou nemovitost se Lukáš Smetana přijel podívat vlakem, a protože na obhlídku dorazil i s manželkou a dítětem v kočárku, nikdo ze zájemců o koupi ho nebral příliš vážně. Přesto v roce 2016 Smetanovi kupují Automatické mlýny za téměř 21 milionů korun.

Nebourat, zachránit V prvních letech Smetanovi mlýny pronajímají jako sklady, v areálu peče vyhlášená pekárna a veřejnost k objektu lákají koncerty nebo trhy. Co si ale s rozsáhlým objektem do budoucna počít, manželé netuší. Mlýnské kameny se rozpohybují, když Východočeská galerie hledá nové prostory pro své sbírky. Za naplnění mlýnů uměním se nakonec přimluví i architekt Josef Pleskot a Smetanovi

le d en - únor 2024

↓

Kdo

vás na stavbu pardubických mlýnů upozornil? Architekt Zdenek Balík.

↓

děláte, když se nestaráte o Automatické mlýny? Přemýšlím o nich.

↓

Jaký

nákup vám v poslední době udělal radost? Nic jsem si v poslední době nekoupil.

↓

Který

kout mlýnů máte nejraději? Střešní terasu.

↓

Čí

architektonický projekt vás naposledy zaujal? Smetanova lávka pro pěší v Litomyšli od ateliéru Ehl & Koumar Architekti, protože v Pardubicích máme novou lávku přes nádraží, která rozhodně není tak praktická a elegantní. Ta z Litomyšle je příkladem, jak je možné i z lávky udělat hezké místo.

si s krajem plácnou. Začíná se psát příběh celé nové městské čtvrti. Zásadní ingrediencí celého projektu přitom bylo přizvání kvalitních architektů a nemalé finanční prostředky. „Neměli jsme vizi, že všechno vybouráme, ale že to zachráníme a ponecháme v původním stavu,“ vysvětluje odhodlaně Lukáš Smetana. „Chovali jsme se hodně neekonomicky, protože jsme zbourali i administrativní budovu v čele areálu, která nám tehdy jako jediná generovala zisk,“ říká o místě, kde nyní stojí otevřený vstup s příjemným parkem. Celá výstavba i rekonstrukce za 905 milionů korun prý proběhla hladce, včetně spolupráce s památkáři. „Spolupracovali jsme s těmi krajskými. Projekt jsme konzultovali i s generálním ředitelstvím památkového ústavu v Praze, kde chápou vztah mezi moderní a starou architekturou, a památkáři dávali našim architektům jen za pravdu, protože ke stavbě přistupovali velmi citlivě,“ říká Smetana. Výsledek je tak zajímavou kombinací několika tvůrčích přístupů. Ač to na první pohled návštěvník ani nepostřehne, na každém objektu pracoval jiný architekt – Petr Všetečka na Gočárově galerii, Prokš & Přikryl na silu, Jan Šépka na nové budově vzdělávacího centra, městské galerie a veřejném prostranství. Všichni přitom zachovali ducha mlýnů, dali vyniknout červené cihle a výhledům na okolní krajinu. Automatické mlýny dnes pojímají Gočárovu galerii a městskou galerii GAMPA, vzdělávací centrum Sféra, polytechnické dílny, multifunkční sál, turistické informační centrum a kavárnu. Do Pardubic se od loňského září jezdí dívat lidi z celé republiky. Přitahuje je obnova kulturní památky i pobyt na příjemném místě, kde je možné se nad dobrou kávou kochat skvělou architekturou a děti vypustit na plácku s hromadou dřevěných kostek.

Takhle to nezůstane „Půl roku od otevření se stále učíme areál provozovat. Návštěvnost je vysoká, jsme za ní rádi, a určitě má potenciál být ještě vyšší,“ pochvaluje si Smetana loňský grand opening, který navštívilo na 18 tisíc lidí. S budováním ale Smetana rozhodně nekončí. „Teď mlýny působí jako kulturní a vzdělávací centrum díky galeriím a Sféře, ale kdyby to mělo takhle zůstat, tak je to chyba. Když do objektu přijedete v týdnu, tak nežije jako o víkendech,“ dodává Smetana, který nyní nedočkavě čeká na stavební povolení. Pokud půjde vše hladce, na jaře se začne znovu stavět. „Areál má v budoucnu návštěvníkům nabídnout restauraci, pekárnu, pracovní místa s kancelářemi, ordinace doktorů a bydlení. Až tohle všechno bude hotové, tak teprve pak budou Automatické mlýny fungovat tak, jak jsme si to spolu s architekty představovali.“ Do tří let by tak objekt měla doplnit „hradba“ nových domů s obchůdky nebo parkováním, které celý areál uzavřou. „S lidmi v okolních objektech jednám,“ odpovídá Smetana na otázku, co říkají místní na novou atrakci města. Přece jen se z přehlíženého zákoutí stala atraktivní městská lokalita. „Byli tady před námi a chci, aby se jim tady dobře žilo i dál.“ Smetana je přesvědčen, že starousedlíky zástupy turistů neobtěžují, neboť vstup do areálu je z jižní strany. „V mlýnech jsem každý den. Moje děti je mají jako jedno velké hřiště,“ usmívá se otec tří ratolestí, který plánuje v nově vzniklé městské čtvrti i žít. „Nechci vytvářet prostředí, které by obtěžovalo svým provozem,“ dodává Smetana, podle něhož mlýnům sluší denní akce. Sám přiznává, že má rád, když po deváté hodině večer většina lidí odejde domů nebo pařit dál do klubů. „Je to paradox, člověk dělá areál pro lidi, ale pak je rád, když veškerý šrumec utichne a chvíli tam nikdo jiný krom vás není,“ směje se Smetana.

Sako, tílko, kalhoty, info o ceně v obchodě, boty, 25 975 Kč, vše Louis Vuitton.

le d en - únor 2024

muž z obálky Spousta lidí v něm pořád vidí čerta Uriáše z pohádky Anděl Páně. Jiří Dvořák (57) má přitom dvě legionářská vyznamenání a za sebou řadu televizních, filmových a divadelních rolí. Hraje válečné hrdiny, estébáky i nonšalantní vyšetřovatele. Jeho podmanivým hlasem promlouvají James Bond i Zaklínač. Vedle dabingu dostává často příležitost také v dokumentech. Na podzim uvedla ČT seriál Hledání ztracených světů, kvůli kterému absolvoval svoji dosud nejdelší a nejnáročnější cestu do Indie. I proto jsme se rozhodli nafotit ho jako cestovatele. Kariéru televizního průvodce exotickými destinacemi ale dál rozvíjet nehodlá a do Indie už se nikdy vrátit nechce. Nejen proto, že jsou tam hadi a pavouci... T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

Matúš Tóth

LEGIE JSOU MOJE SRDCOVÁ ZÁLEŽITOST

Bál jste se jako malý čertů? Ani ne, ale vždycky jsem se bál hadů a pavouků. To mi docela zůstalo. Když jsem byl menší, neotočil jsem třeba v knížce stránku, na které byl vyfocený had. A opravdu nemusím sklípkany nebo tarantule. Ani mě na ně nebaví koukat v televizi, byť je to třeba zajímavý dokument. Chtěli po vás někdy, abyste namluvil dokument s hady a pavouky? Naštěstí ne. Vždycky jsem říkal: „Už mi dejte nějakej dokument o rybičkách!“ V dokumentech, které jsem namlouval, bylo většinou hodně slov a složitých názvů a bylo to v tempu, kdežto dokumenty o rybičkách klidně plynou – pomalé věty, pauzy, jako když jste pod vodou. To bych chtěl dělat. Jaký dokument byl z hlediska komentáře nejnáročnější? Asi o francouzské revoluci, to bylo složité kvůli názvům a jménům. A pak něco o skotských hradech, u toho jsem se taky docela zapotil. Historická témata jsou hodně zajímavá, historii mám rád, ale je to náročné, protože se tam v krátkém časovém úseku musí vměstnat spousta informací. Historií se zabývá také série dokumentů Legie 100, která šla po stopách československých legionářů. Nejen že jste s týmem natáčeli v pěti zemích, o tématu i často mluvíte. Legie jsou moje srdcová záležitost. Dělal jsem a dělám pro ně docela dost, vystupuju na pietních akcích a mám od nich dokonce dvě vyznamenání. Moc si toho vážím. O vyznamenáních jsem neměla tušení, gratuluju. Mám medaili za šíření legionářských tradic a druhá je ke stému výročí založení Československé obce legionářské. Nechci se nějak chlubit, ale na druhou stranu si říkám, proč ne. Jsou to věci, které mám rád a které mě zajímají. Těch historických seriálů jste udělal víc. Je to vaše specializace? Začalo mě to zajímat, když jsem pracoval na dokumentu Muži z aleje mrtvých o bitvě

muž z obálky

u Hradce Králové roku 1866. Režíroval ho Kuba Tabery a tím začala naše spolupráce. Pak jsme spolu natočili Legie 100. Téma legií mě hrozně bolí, protože si myslím, že je to jedna z nejdůležitějších částí naší historie, přitom je hodně opomíjená i ve školských osnovách. Což je až trestuhodné. Ani nechci říct, že je to škoda. Ti chlapi si nezaslouží, aby se na ně zapomnělo. Jestli my můžeme být jako národ na něco hrdí, jsou to mimo jiné tihle kluci. Proč se o nich tak málo učíme? Legie bojovaly proti bolševikům, proto je komunistická strana československá rozhodně nechtěla oslavovat a bylo nežádoucí o nich mluvit. Po návratu z anabáze se z některých stali význační členové firem i vlády. A pak přišel osmatřicátej. Němci se vydali do památníku na Vítkově, protože to je původně stavba pro československé legionáře, vzali si seznamy legionářů a začali je hned zavírat a popravovat. Skončila druhá světová válka, nastoupili komunisti a udělali úplně to samé. Proto je třeba pro mě velmi kontroverzní osoba Ludvíka Svobody, který byl také legionář. Když se pak dostal do politiky, perzekuovaní legionáři mu psali, jestli by jim nepomohl. A on pro ně nehnul ani prstem. O tom se taky neví. Viděla jsem výstavní projekt Legiovlak, který je replikou vlaku, s nímž legionáři cestovali během bojů v Rusku, a moc si neumím představit, jak to tam mohli zvládat. V jakých podmínkách fungovali? Vůbec to nechápu. Říká se „zima jak v Rusku“, a když se díváte na fotografii z doby, kdy jeli přes Sibiř, máte jen z fotky pocit, že ti kluci se klepou zimou. Tam to muselo být drsný. Ale život tehdy byl obecně drsnější než dnes. Řada z nich patřila k sokolům a byli fyzicky dost zdatní. Rusům dokázali nakopat zadek třeba jen s klacky a kameny. Bolševici se jich báli jako čert kříže. Dnes by se jim říkalo speciální jednotky. Měli neuvěřitelné úspěchy, co se týče výkonnosti na bitevním poli i morálky. Co bylo jejich motorem? Věděli, proč a za co bojují. Stejně jako dnes Ukrajinci, proto taky drží tak dlouho. Když

le d en - únor 2024

Bunda, 97 240 Kč; kalhoty, 30 550 Kč a boty, 21 890 Kč, vše Ferragamo; rolák Boss, 4 799 Kč, prodává Van Graaf.

Košile, 24 700 Kč a tepláky, 40 500 Kč, oboje Gucci.

le d en - únor 2024

„Ještě v roce 1919 probíhala na Slovensku regulérní válka s tanky a letadly, kterými útočili Maďaři a Poláci. My neměli zformovanou žádnou armádu, ale naši legionáři je všechny vypráskali na původní hranice. Dokázali skvělé věci. Vždycky říkám: Co chlap, to film.“

má člověk cíl a motiv, je daleko silnější. Chápu to tak, že měli neuvěřitelnou touhu po vlastní státnosti. Rakousko-Uhersko začínalo mít problémy, přišla první válka a objevilo se pnutí založit si vlastní republiku. Bylo v tom vlastenectví, ale teď nemluvím o nacionalismu. To jsou úplně rozdílné pojmy a mnoho lidí si to plete. Důkazem vlastenectví legionářů je událost z roku 1919. Spousta lidí si myslí, že první světová válka skončila v roce 1918. To ale není pravda, skončila v roce 1919 na Slovensku. Ano, v roce 1918 se podepsala kapitulace Německa, jenže na Slovensko začali útočit Maďaři a Poláci. U nás nebyla zformovaná žádná armáda a kdo měl uniformu, včetně pošťáků, byl v podstatě „ozbrojená složka“. A tihle kluci si po všech hrůzách, které prožili venku, řekli: „Je potřeba pomoct, republika to potřebuje.“ Na Slovensku probíhala regulérní válka s tanky a letadly. Maďarská armáda byla první válkou v podstatě neopotřebovaná. A tihle kluci je všechny vypráskali na původní hranice. Dokázali skvělé věci. Některé osudy byly neuvěřitelné. Vždycky říkám: Co chlap, to film. Mluvil jste s nějakými filmaři, kteří by se toho rádi chopili? Film o legiích nenatočíte u Benešova. Nějaké scény by se stoprocentně musely točit kolem Transsibiřské magistrály, což by znamenalo jet do Ruska. To je v současné době úplně nemožné, ale i jinak by to bylo komplikované, protože v Rusku legionářům nejsou příliš naklonění. Zatímco my se tady staráme o pomníky ruských vojáků – nemluvím o Koněvovi –, tak třeba v Samaře je na jejich hrobech smetiště. Vím, že Petr Nikolaev, jehož děda byl legionář, se snaží dát dohromady scénář a rád by ho natočil, ale je to složité i z finanční stránky. Točit legie za 20 milionů

je nesmysl. To by muselo být minimálně desetkrát tolik. V Rusku jste v roce 2018 točili jeden z dílů. Komplikovali vám natáčení? To bylo docela drsný. V Jekatěrinburgu stojí u nádraží pomník ve formě legiovlaku, kterým putovali po magistrále. Když jsme tam natáčeli pietní akt, okamžitě nás začali fotit nějací civilisté a pak se tam začali míhat lidé v uniformách. Docela nás hlídali. Který z konkrétních osudů by si podle vás zasloužil film? Pro mě je velmi silný příběh Karla Lukase, což je jeden ze zakladatelů legionářského hnutí. Výborný voják, kterého si za druhé světové války vzal Eisenhower do týmu, když se připravovalo vylodění v Normandii. Po válce mu naši psali do Ameriky, aby přijel pomoct vybudovat generální štáb a postavit armádu. Přijel a přivezl si z Ameriky auto. Po převratu v roce 48 u něho zaklepali na dveře dva pánové, odvlekli ho do vězení a tam ho mlátili tak dlouho, až ho umlátili. Přitom k tomu nedostali žádný příkaz. Ubili ho jen proto, že chtěli to auto. Estébáci to tak dělali. Vždycky někoho odstranili, aby získali jeho majetek. Stejně jako fašisti, jak přes kopírák. A to je jeden z příběhů. Shodou okolností i děda nebo praděda Ivana Trojana byl legionář. Šil uniformy. Ivan se to dozvěděl teprve pár let zpátky. Jak to zjistil? Přes Kubu Taberyho. Obec legionářská má rozsáhlý seznam legionářů a je schopná podle místa a data narození dohledat – samozřejmě ne ve sto procentech případů –, u které jednotky sloužil, jakou měl funkci, jestli padl, kde padl, jestli měl vyznamenání... Někteří legionáři totiž o anabázi nikdy nemluvili.

Podobně jako lidé, kteří se vrátili z koncentráku – někdo o tom byl schopný vyprávět, a někdo ne. Legionáři to tam vážně neměli jednoduché. S nimi se nemazali, a když padli do zajetí, šli okamžitě na popravu, žádný vojenský soud. Brali je jako zrádce a zběhy. Pátral jste po tom, co dělali za první světové války vaši předkové? Moc o tom nevím, už to bohužel není dohledatelné. Vím, že prapradědeček byl v rakousko-uherské armádě. Mám jeho fotku v uniformě, ale je z takového úhlu, že není ani možné zjistit, u kterého byl pluku. Několikrát jste hrál vojáky. Tíhnete k tomu? Vojenská tematika mě docela baví. Táta měl rád vojenskou literaturu, hlavně letadla, což mně zůstalo. Knih, hlavně z druhé světové války, jsme měli doma na metry. Odmala jsem v tom ležel. Byl to i jeden z důvodů, proč jste se dal na herectví? Abyste si mohl vyzkoušet všechny ty hrdinské role, o kterých jste jako malý četl? Nikdy jsem nechtěl být herec, chtěl jsem být pilot. Až když jsem v osmnácti v Šumperku jako elév poznal úžasnou partu lidí z oblastního divadla, napadlo mě, že bych to chtěl dělat. Ale že bych přemýšlel o tom, kolik životů na jevišti můžu prožít, to asi ne. Neplánoval jste si udělat pilotní licenci? Ne. Říkal jsem si, že je pitomost, abych si udělal pilotní průkaz a pak se dostal do vzduchu jednou za měsíc na tři hodiny. A už jsem starej a mám docela strach. Docela odvážným krokem pro vás muselo být natáčení dokumentu v Indii. Nebyla za tím motivace zkusit překonat svůj strach a vykročit z komfortní zóny? Takhle nepřemýšlím. Nejsem typ, který moc plánuje a umí plánovat. Spíš nechávám věci plynout. Když jsem dostal nabídku provázet dokumentem o Indii, od začátku jsem říkal, že nikam nejedu. Tyhle lokality mě nikdy nelákaly. Půl roku mě ukecávali a pak jsem řekl, dobře, dám jim podmínky, které nemůžou splnit. Za prvé nevlezu do Gangy,

muž z obálky

za druhé nepojedu na střeše vlaku a za třetí chci konkrétního kameramana. A producent řekl: „Není problém.“ Poslední záchranou by bylo, kdyby to kameraman nevzal. Vzal to. Už jsem neměl kam couvnout. Byla to docela drsná zkušenost. Ale zajímavá, jak do plusu, tak do minusu. Co bylo největší plus? Uvědomil jsem si, že se tady máme jak prasata v žitě a vůbec si toho nevážíme. A budeme pořád remcat. Ať si to ti, kteří si stěžují a pořád kvůli něčemu demonstrují, jedou na čtrnáct dní zkusit do Indie. Ale ne do rezortu. Ať se projdou ulicemi a podívají se, jak tam lidi žijí. V Indii jsou nůžky nerovnosti otevřené na maximum. Když bohatství, tak totální, když bída, tak totální. Mají jaderné zbraně, létají do kosmu, ale pak hází turistům pod auta vlastní děti, aby vysoudili nějaké peníze, anebo děti mrzačí, protože zmrzačené dítě vyžebrá víc. Střet těchto dvou světů je úplně děsivý. U nás si to málokdo uvědomí. Drtivá většina naší populace má kde bydlet, může pracovat a má co jíst. Na rozdíl od lidí v Indii, kteří mají na týden třeba jen hrst rýže. Taky se říká, že v Indii zrušili kastovní systém, ale není to pravda. Když se chlap narodí jako řidič rikši, tak u té rikši i umře. Nemůže do vyšší kasty. Jedině žena se může provdat výš, ale u chlapa je hranice absolutně daná. Natáčení v Indii jste přerušili kvůli epidemii covidu. Jak dlouho vás pak museli přemlouvat, abyste se tam vrátil? Půl roku. Měli jsme hotových jen tři a půl dílu z šesti. Říkal jsem jim, ať si jedou sami, natočí si to a já jim to tady pak načtu. Ale nechtěl jsem je nechat ve štychu a souhlasil jsem pod podmínkou, že vynecháme města. Pořad se jmenoval Hledání ztracených světů. A co je na Dillí ztracenýho? Maximálně my. A tak jsme jeli pod Himálaj do Rišikéše. Říká se, že tam vznikla jóga a od tamějšího soutoku je Ganga svatá. Pohybovali jsme se hodně v přírodě, což bylo fajn, ale byl jsem trošku podělanej. Tam jsou kobry! Na pavouky se radši ani neptám. Nepotulují se tam náhodou i divocí psi?

l e d en - únor 2024

Košile Versace, 39 000 Kč; vesta (součást obleku) Isaac Dewhirst, 4 090 Kč, prodává Zalando; řetěz Fendi, 25 500 Kč.

muž z obálky

Oblek Hugo, 14 999 Kč, prodává Van Graaf; košile Victor & Rolf, 6 430 Kč, prodává Zalando.

le d en - únor 2024

Indové mají psy v poměrně velké úctě, protože věří, že psi jsou reinkarnovaní mniši. Máme příhodu, která to potvrzuje. Ze čtvrti, kde sídlí tibetská exilová vláda, vedla cesta asi 500 metrů k hlavní silnici, kde čekaly taxíky. Na jedné straně cesty svah nahoru, na druhé straně zábradlí a svah dolů. Vyšli jsme z vládní čtvrti a před námi na cestě tlupa asi čtyřiceti opic. Na plotě seděly čtyři velké s patnácticentimetrovými zuby a my jsme kolem nich museli projít. Kdyby chtěly zaútočit, nemáte šanci. Jsou strašně rychlé a klidně vám vyrvou kus masa z těla. Najednou se vedle nás objevil pes a postavil se mezi nás a opice. Vidím to jako dnes. Kdybych to nezažil, neuvěřím tomu. Podíval se na nás, otočil se a vykročil. A my s ním. Celou dobu se držel mezi námi a opicemi. Dovedl nás až k taxíku, podíval se na nás, otočil se a šel zpátky. Ať mi nikdo neříká, že to nebyl mnich! To bylo něco neuvěřitelnýho a silnýho. Cítil jsem, že tady něco funguje. Proto jsem i nakonec ve Váránasí vlezl do Gangy. Koukal jsem na ni a po třech dnech jsem si říkal: „Tohle není normální řeka.“ S kamarádem Jirkou Studničkou jsme druhý den šli do vody a pak jsme tam chodili každé ráno až do konce našeho týdenního pobytu. Je ale fakt, že Ganga tam byla čistší než jakýkoli jihočeský rybník. Žila jsem v domnění, že je docela špinavá. Spalují tam přece i zemřelé. Váránasí je posvátné město a Indové věří, že kdo se nechá spálit tam, ukončí proces reinkarnace a jde přímo do nebe. Kosti ovšem hodí do řeky až ve chvíli, kdy jsou už šest hodin opracované ohněm, tudíž v podstatě dezinfikované. Neviděl jsem, že by do vody někdo kálel nebo házel zbytky. Pravděpodobně to bylo tím místem. V Rišikéši bych do Gangy nevlezl, tam jsem nedal ani kotník. Přivezl jste si z Indie nějaký originální suvenýr? Nejcennější je tibetský pas, který nám vydala exilová vláda. Proto nemůžu do Číny. Jakou největší cestu jste do té doby podnikl? Nejsem moc velký cestovatel. Potřebuju pětihvězdičkový hotel all inclusive, lehnout si s knížkou a dejte mi všichni svatý pokoj.

Žádnou dobrodružnou výpravu jste neabsolvoval? Nic takhle extrémního jsem před tím nezažil, Indie absolutně vede a doufám, že mě už nic takového nepotká. A co čundry, hory, cepíny, instantní polévky...? Konzervy a polívky ze sáčku mám za sebou s Mirkem Etzlerem. Rádi jsme lezli po skalách a v roce 85 nebo 86 jsme vyrazili stopem do Bulharska. No vida! Povídejte. V Burgasu jsme si stopli nějaké Čechy, ujeli jsme asi tři sta metrů a řidič škodovky nabral dlažební kostku mezi kola. Neuvědomil si, že za ním sedí chlapi, kteří mají dva horolezecké kletry, z nichž každý váží třicet kilo, a prorazil si na autě olejovou vanu. Tak jsme mu poděkovali a hodně rychle utíkali pryč. Stopem jsme dojeli až do Achtopolu u tureckých hranic, kde byl vyhlášený kemp, ale spali jsme pod širákem, protože jsme neměli prachy. Další den jsme se na slunci spálili, a aniž bychom si cokoli řekli, začali jsme balit kletry a jeli radši do hor, na Rilu. Vylezli jsme na Maljovicu u Rilského monastýru, která má asi 2 700 metrů, žádné velehory, ale tam jsme pochopili, že k horám máme blíž. Moře nám k srdci nepřirostlo. Když jsme se stopem vraceli do Čech, uvízli jsme v Maďarsku v Kecskemétu. Už jsme neměli nic, ani peníze, ani jídlo. Zaparkovala tam dodávka s broskvemi, a tak jsme si říkali, že se nic nestane, když se jim dvě ztratí. Jenže Mirek zapomněl, že má alergii na přezrálé ovoce. Skoro tam umřel. Ale dopadlo to dobře. Říkal jste, že jste žádnou náročnou cestu nezažil, a teď z vás padají takové dramatické historky. Ještě se k tomu váže pikantní příhoda. Na cestě domů jsme se rozhodli rozdělit, protože dva zarostlé chlapy jen tak někdo na stopa nevezme. Potkali jsme dvě holky ze Slovenska, utvořili jsme páry a stopovali zvlášť. Dali jsme si sraz na hraničním přechodu u Dunaje a večer jsme si zalezli do zastřešené autobusové zastávky. Byla tam strašná spousta komárů a holky říkaly, že mají recept od bulharských námořníků. Když se nacpete

Oblek, 76 690 Kč a rolák, 19 470 Kč, oboje Dolce & Gabbana.

le d en - únor 2024

Košile, 39 500 Kč; kalhoty, 21 500 Kč; řetěz, 25 500 Kč, vše Fendi; boty Hermès, 22 500 Kč.

béčkem, komáry to odpudí. Daly nám platíčko a my ho snědli. Jenže ráno holky začaly šílet, protože se ve tmě přehmátly a my jsme jim sežrali všechnu antikoncepci. Jaké to mělo účinky? Naštěstí dobré. Ale pak jsme taky rychle utíkali. Od té doby už tedy raději do hotelu? Sem tam jsme ještě chodili lézt, ale s výškou to moc časově nešlo dohromady. Měli jsme výuku čtyřiapadesát hodin týdně. Od JAMU jste natočil spoustu filmů a seriálů. Pořád vám lidi nejvíc připomínají roli čerta v pohádce Anděl Páně? No jasně. I kdybych měl doma pět Oscarů, pořád budu Uriáš. Je to stejné jak u Ivana Trojana. Má doma sedm Českých lvů, ale všichni ho znají z Četnických humoresek. Ale tak to je. Lidi si to oblíbili. Které role ze svého repertoáru si nejvíc ceníte? Mám moc rád Operaci Silver A. Sešla se tam neuvěřitelná parta lidí a scénář byl výborně napsaný. S Ivanem Trojanem jsme docela vyhlášení tím, že pořád ve scénářích něco přepisujeme, ale tady se nezměnila ani spojka. Na seriál Eliška a Damián, který kritika strhala a kde jste měl roli vypravěče, jste se díval? Samozřejmě jsem si to pustil, ale vydržel jsem asi patnáct minut. Měl jsem v tom hrát. Říkali mi, že budou točit nejnovějšími technologiemi na speciální kamery. Když jsem se ptal, jaké kamery to budou, řekli, že vlastně neví. Přemluvili mě aspoň na toho vypravěče. Byl jsem se pak podívat ve studiu na ty „nové“ technologie. Pětatřicet let staré. Když jsem to tam viděl, říkal jsem si, že mě osvítil duch svatej, že jsem to nevzal. Na role jsem docela vybíravý. Role odmítáte, ale Jiřímu Strachovi asi neřeknete „ne“. Nebo jste i jemu něco odmítl? Ne, Jirka netočí blbosti. Když mi zavolá, řeknu mu: „Jasně!“, aniž bych to četl. Pak si to přečtu a můžeme si o tom povídat. Je to šikovný režisér, který, jak to říct slušně, i ze

muž z obálky

slabšího materiálu udělá koukatelný. Teď jsme to počítali a dohromady už jsme spolu točili šestnáctkrát. Na podzim jste s ním točil druhou řadu seriálu Docent. V první sérii jste nebyl. Můžeme prozradit, jak zasáhnete do děje? Nemůžeme. Byla to sólová role, asi jen tři natáčecí dny, ale docela důležitá. Po dlouhé době jsme se na place potkali s Ivanem Trojanem a s Terezkou Voříškovou, která mi hrála dceru ve filmu Zemský ráj to na pohled. A znám ten štáb, Jirka v podstatě pracuje se stabilním týmem. S jiným týmem jste točil krimiseriál Oktopus, který běžel v létě. A prý už se chystá další řada. Jak jste si sedl s Miroslavem Krobotem, který hraje hlavní roli vyšetřovatele? Můj Tomáš Hýka je okrajová postava. „Kamarád hlavního hrdiny“ – to je hodně oblíbená role. Setkání s Mirkem Krobotem bylo moc milé. Baví mě, jak se v podstatě nesměje, má svůj kamenný poker face, ale když se začne smát, je to jako když nad vámi někdo rozsvítí zářivku. Když se třeba říkají vtipy, úplně se rozzáří. Je docela introvertní, ale fakt vtipnej. Když se říkají vtipy, přidáte i nějaký o Brňácích? No jasně. Já můžu říkat vtipy o Brňácích, protože jsem z Brna. Tak hoďte něco. Potká se pražský a brněnský herec a ten brněnský říká tomu pražskýmu: „Víš, co se o tobě říká v Brně? Že seš pěkná svině.“ „Hm, a víš, co se o tobě říká v Praze?“ „No to nevim.“ „Vůbec nic.“ Pak miluju ještě jeden. Potkají se dva brněnští herečtí kolegové a jeden říká: „Včera jsem tě viděl v tramvaji.“ A ten se ptá: „Jo? Jakej jsem byl?“ Zapojujete se do toho pražsko-brněnského pošťuchování? Vždycky jsem z toho měl srandu. Jednu dobu se zakládaly politické moravské strany a řešil se pragocentrismus, ale vždycky to řeší spíš Brno. Tyhle regionální války jsou přece

„To, co jsem zažil ve čtvrti, kde sídlí tibetská exilová vláda, bylo něco neuvěřitelného a silného. Cítil jsem, že tady něco funguje. Proto jsem i nakonec ve Váránasí vlezl do Gangy. Koukal jsem na ni a po třech dnech jsem si říkal: Tohle není normální řeka.“

Svetr, 94 000 Kč a kalhoty, 31 000 Kč, oboje Céline; boty Ferragamo, 21 890 Kč.

Sako a kalhoty, info o ceně v obchodě; boty, 25 975 Kč, vše Louis Vuitton.

l e d en - únor 2024

„Nejsem karetní hráč, ani nesázím. Tenhle druh hazardu mě na rozdíl od vědomostních kvízů moc nebaví. Rád se dívám na pořad Na lovu anebo na AZ kvíz. S Alešem Zbořilem se známe od osmi let, chodil jsem s ním do oddílu Pirka, což je brněnský divadelní soubor pro děti.“ kravina. Bydlíme tady na nějakém malém rybníčku a ještě se proti sobě budeme štvát? V Oktopusu pořád mastíte karty, jako Uriáš ostatně taky. Jste dobrý karetní hráč? Nejsem. Když jsme na škole během jednoho představení hráli karty, prohrál jsem v desetníkovém mariáši v jednom rozdání šest stovek, což bylo tehdy hodně. To jde? Já to dokázal. Když hlásíte 107 v červených a nemáte sedmičku a krále, je to blbý. Spolužáci, kteří to mastili furt, se mohli zbláznit, ale odpustili mi to. Tehdy jsem pochopil, že tohle mi opravdu není dáno. Ani nesázím. Tenhle druh hazardu mě moc nebaví.

Styling: Jano Kimák Make-up: Soňa Šajdáková Vlasy: Michal Houška / New You Asistent fotografa: Šimon Gut Produkce: Petr Jansa a Roxy Teslychko

Je nějaká disciplína, ve které vyhráváte? Baví mě vědomostní kvízy. Rád se dívám na pořad Na lovu anebo na AZ kvíz. S Alešem Zbořilem se známe od osmi let, chodil jsem s ním do oddílu Pirka, což je brněnský divadelní soubor pro děti. Pořád se do Brna vracíte? Mám tam mámu, nejbližší přátele a silnější vazby než v Praze. Brno mám moc rád. Neuvěřitelně se nadechlo od doby, co jsem tam byl na výšce. Tenkrát to bylo šedé místo, v deset hodin večer všude zavřeno, nikam se nedalo jít. Teď to tam žije, je tam jedna kavárna nebo restaurace vedle druhé. Z Brna se stalo kosmopolitní, mladé město.

Je o přátelství, o nenávisti, o lásce, o víře i nevíře v druhého. Dva chlapi spolu vyrůstali, pak se stalo něco, co nebudu prozrazovat, a 41 let se neviděli. Můj hrdina Konrád přijede na návštěvu za Henrikem, kterého hraje Martin Huba, aby si to vyříkali. Když to řeknu velmi zjednodušeně – tohle si musí říct, aby mohli umřít. Je to silná hra a jsem rád, že jsem se mohl vrátit na jeviště po tak dlouhé době zrovna s takovým tématem. Autor knižní předlohy Sándor Márai napsal obsahově velmi bohatou novelu a Christopher Hampton, který ji dramatizoval, z ní dostal maximum. Hra přináší řadu motivů, dotkl se vás některý osobně? Poznal jsem v tom některé fáze svého života, ale těch témat je v ní opravdu moc. Troufám si říct, že se v tom pozná úplně každý. Hra je navíc geniální tím, že vám nedá odpověď. Je na každém divákovi, jak si to přečte. Nejhorší je, když jako divák v divadle během dvou minut vím, jak to herec bude hrát až do konce. Všechno musí mít nějaké tajemství, něco neuchopitelného, co vás fascinuje a udrží v pozornosti. V knižní předloze si tihle dva přátelé vedou seznamy hříchů. Což mě přivádí zpátky k pohádce Anděl Páně. Jak byste na tom byl vy, kdybyste se dostal před nebeskou bránu? Ježiš, to by byl dlouhej účet!

V poslední době jste v Brně trávil víc času i pracovně. Od podzimu jste hrál v Divadle Bolka Polívky inscenaci Oheň a Popel a ta teď má premiéru i v Praze. Shodou okolností na moje narozeniny 4. února.

Kam by vás poslali? Prošel byste do nebe? Nemyslím, že bych šel do pekla, ovšem nějakou dobu bych v očistci asi strávit musel. Podle mě jsem ale vědomě nikomu neublížil. Nevědomě ublížil asi každej, ale vědomě, to ne. Nechal bych to na klíčníkovi.

Knižní předlohu chtěl zfilmovat i Miloš Forman. Čím je ta hra tak přitažlivá?

Taky záleží na tom, kdo bude mít službu. No právě.

Zleva: boty, 25 100 Kč a džíny, 25 900 Kč, oboje Prada; boty Ferragamo, 16 950 Kč a kalhoty Dolce & Gabbana, 19 470 Kč.

Text a koncept: Petr Jansa

Foto: Michael Dvořák

Styling: Jano Kimák

dress code

Lakovaný svět Jen málokterá obuv má tu moc vyvolat v člověku pocit, že nazouvá něco exkluzivního a luxusního. Pod dokonalým povrchem lakýrek se přitom nenápadně krčí obyčejná telecí kůže. Od ostatních se liší pouze povrchovou úpravou, jejíž vývoj započal v britském Birminghamu někdy kolem roku 1793. Právě tehdy odborný časopis The Bee poprvé zmínil termín „Handova lakovaná kůže“ a připsal tak panu Handovi světové prvenství v produkci tohoto materiálu s lesklou glazurou, která nepropouští vodu a snadno se udržuje. Není se co divit, že prvenství drží právě vynálezce z Britských ostrovů. Stejně jako povoskované plátno, i lakovaná kůže vznikla v první řadě proto, aby nositele udržela v pohodlí a stylového za každého počasí – i toho britského. Blíže k dokonalosti přivedl lesklý povrch londýnský vynálezce Charles Mollersten, který využil směs z velrybího a lněného oleje, černé barvy a koňského tuku. V souvislosti s lakovanou kůží se však nejvíce mluví o Sethu Boydenovi z amerického Newarku, který si 20. září 1819 patentoval lak na bázi lněného oleje. Tím se pak inspirovali i výrobci z kontinentální Evropy, kteří na kůži v několika vrstvách nanášeli právě lněný olej smíchaný s černou barvou. Po zaschnutí každé vrstvy povrch obrousili pemzou a postup opakovali. Finální vrstvu pak tvořila černá barva smíchaná s terpentýnem. Následoval odpočinek trvající minimálně měsíc a poté finální přetření a zatvrdnutí kůže v mírně vyhřáté peci. Její teplota postupně stoupala a celý proces zapékání zabral další tři dny, po kterých následoval ještě desetihodinový odpočinek na slunci. Efektní, leč náročný způsob výroby lakovanou kůži prodražoval a činil z lakýrek obuv spíše pro vyšší společenské vrstvy. To se změnilo s objevením parkesinu a především pak polyuretanu v roce 1937. Starým způsobem už se dnes lakované boty vyrábějí jen výjimečně, ale ani moderní metody výroby jim neubírají nic na kráse. Vybírat můžete z těch luxusních, ale i levnějších modelů a upřímně – na první pohled často nepoznáte rozdíl. Skvěle vypadají nejen se smokingem či společenským oblekem, ale třeba i s obyčejnými džínami a tričkem.

dress code

Na startu Začátek roku je ve světě módy mrtvým obdobím. Jarní a letní kolekce se teprve navážejí do obchodů, zásadní novinky světových hodinářů se představí až na jaře a kolotoč přehlídek s trendy na příští zimu se teprve začal roztáčet. Přesto jsme objevili pár aktualit, které by vás mohly zajímat. T E X T

Petr Jansa Doplňky z nylonu, kterými proslula především značka Prada, se v poslední době opět těší všeobecné popularitě. Těží z toho i historická japonská značka Porter, která to s tímto materiálem umí a nebojí se o své know-how podělit. Vloni spolupracovala s Fendi, letos si její výrobky můžete pořídit s logem značky Valentino. Více na www.valentino.com

Odvrácená strana měsíce Hodinky Speedmaster, jejichž ciferník evokoval povrch Měsíce při pohledu ze Země, představila značka Omega už v roce 2018 u příležitosti oslav 50. výročí mise Apollo 8. Teď si je designéři značky vybrali jako ideální objekt pro celkovou proměnu, kterou vzali pěkně z gruntu. Nejen že hodinky o průměru 44,25 mm vybavili novým manufakturním strojkem, ale výraznou změnou prošel i samotný číselník, který je díky laseru a novým materiálům mnohem detailnější. Skrz průsvitné dýnko je pak možné vidět i zadní stranu strojku, která je naopak inspirována odvrácenou stranou Měsíce. Další a neméně důležitou novinkou je malá vteřinová ručka na jednom ze subčíselníků, která má podobu rakety Saturn V. Ta v roce 1968 vynesla kosmonauty na oběžnou dráhu Měsíce. Více na www.omegawatches.com

Když v roce 2009 značka Bulgari spojila síly s charitativní organizací Save the Children, jen největší optimisty tehdy napadlo, že spolupráce potrvá i za patnáct let. A přece. Do této chvíle se šperkařskému domu a jeho zákazníkům podařilo charitu podpořit částkou téměř 97 milionů eur a pomoci tak více než 2 milionům dětí ve 37 zemích světa. Postarala se o to kolekce stříbrných šperků vycházejících z ikonické kolekce B.zero1. Její nabídka se teď při příležitosti výročí rozrůstá o nový náhrdelník s přívěskem, který je inspirován řadou B.zero1 Rock a poprvé postrádá detail z černé keramiky. Značka náhrdelník nabízí za 19 500 Kč, přičemž cca 2 300 Kč z této částky poputuje dětem. Více na www.bulgari.com

Foto: archiv módních značek

A co děti? Mají si kde hrát…

Boty Zara, 1 199 Kč; kalhoty C&A, 988 Kč.

Boty Berwick, 4 990 Kč, prodává Gentleman Store; kalhoty Lindbergh (součást obleku),5 200 Kč, prodává Zalando.

le d en - únor 2024

Restart Během ledna se ve Florencii a v Miláně představily nejnovější pánské kolekce na podzim a zimu 2024. Největším překvapením byl návrat elegance, tradiční pánské krejčoviny a maskulinity. Návrháři tak udělali tlustou čáru za bezpohlavní minulostí posledních sezon. To samozřejmě nelze prohlásit o všech. Kupříkladu mladá značka S.S.Daley nepostrádá fluidního ducha a tak se není co divit, že její propagace se ujal (a dokonce do ní finančně vstoupil) zpěvák Harry Styles. Ten byl léta spojovaný se značkou Gucci, což s loňským odchodem designéra Alessandra Micheleho skončilo. Smutná záležitost pro Harryho, dobrá zpráva pro nás ostatní, kteří jsme měli rádi staré dobré sexy a elegantní kolekce Toma Forda či Fridy Giannini. Nový designér Sabato De Sarno se totiž evidentně vrací ke kořenům značky spojenými s klasickou italskou elegancí a minimalistickými střihy bez zbytečného zdobení. Překvapivě i milánská Prada, která tak ráda šokuje ošklivostí, představila mnohem umírněnější a líbivou kolekci plnou padnoucích obleků z tradičních materiálů, za které by se nemuselo stydět ani to nejlepší tradiční krejčovství. Jednořadové a dvouřadové obleky, decentní vlněné kabáty a především kravaty zavání příslibem návratu pánské klasiky z 80. a 90. let kdesi na Wall Street. To samé člověka

Giorgio Armani

Prada

napadne i při pohledu na kolekci Giorgia Armaniho, ze které do popředí vystupují vzory rybí kosti i decentní skvěle střižené obleky se širokými kalhotami. Konečně! Ty ostatně ovládly i přehlídku značky Zegna, která se v posledních několika sezonách snaží vstát z popela a opět si získat srdce milovníků klasické pánské módy. Těžko říci, co designérovi Alessandru Sartoriovi píchli do žil, že se jeho kolekce tak posunuly. Značku totiž vede již od roku 2016. Ať už to bylo cokoliv, povedlo se. Zatím to tedy vypadá, že pánská móda prožívá jakýsi restart a nedávné pokusy o její „unisexizaci“ se nesetkaly s úspěchem. Ale nepředbíhejme. Uvidíme, s čím přijde Paříž… V době vzniku tohoto textu byla představena jen nová kolekce Louis Vuitton a zatím to vypadá, že i v zemi galského kohouta to s návratem maskulinity myslí vážně. Ačkoliv – cowboy v románech Karla Maye vypadá trochu jinak než cowboy Pharrella Williamse…

Foto: archiv módních značek

Gucci

dress code

VELKÁ VEČERNÍ Takhle, pánové! Ne že bychom vám nevěřili, ale dobře víme, že většina Čechů má při plnění předepsaného „dress code“ zásadní nedostatky. A jelikož organizátoři společenských akcí se ne a ne vzdát, pojďme se dohodnout, že když bude na pozvánce napsáno „black tie“, buď se obléknete správně, nebo zůstanete doma. A jelikož to s vámi i vaší socializací myslíme dobře, tady je pár základních faktů, tipů a informací. T E X T

Vítězslav Ivičič

FOTO

Michael Dvořák

ST YLING

Možná nad pozvánkou s předepsaným dress code prostě mávnete rukou a vezmete si ten tmavě modrý oblek, který vám tak skvěle sedí. Ono to nějak dopadne a stejně tam bude někdo v džínách a teniskách, tak proč se snažit. Proč? Z úcty k samotné události, pánové! Kdyby si nezasloužila specifický dress code, hostitel by si ta dvě slova pod čarou jisto jistě odpustil... Promiňte mi ten ostrý tón hned na začátku (bylo poznat, že je ostrý, že?), ale co se dress code týče, neznám bratra. Není to tak dlouho, co jsem dostal pozvánku na večírek v „black tie“. Když jsem dorazil na místo, ostatní pánové byli oblečeni všelijak. Měli modré nebo hnědé obleky, volnočasové blejzry nebo tvídová saka, džíny, barevné či vzorované košile… Většinu z nich však spojovala jedna věc – u krku měli uvázanou černou kravatu. Já, oblečený ve svém smokingu, jsem celý večer koutkem oka tu bizarní směsici outfitů sledoval a přemýšlel, jestli jsem se při čtení pozvánky nepřehlédl. Inu, nepřehlédl a opět se mi potvrdila má domněnka, že českým mužům často schází vychování a znalost základní etikety. V pozvánce totiž skutečně stálo „black tie“. Ano, člověk si ta dvě slova může hodit do překladače, kde mu vyjede „černá kravata“, ale… Stejně jako jiné informace, i v tomto případě to chce ověření z více zdrojů. Nejprve si tedy pojďme objasnit, kde se vzalo slovní spojení „black tie“ a proč nemá nic společného s černou kravatou. Společenský rádce pro všechny životní okolnosti z roku 1932 říká, že ke smokingu se nosí černá vázanka uvázaná do malého motýlka. Je to tak, pánové – v době, kdy byl svět ještě v pořádku, muži neznali látkové motýlky na skřipec ani ty předpřipravené navlečené na šňůrce, které se tváří, že tak to

Jano Kimák

má být. Kdysi dávno si totiž gentlemani motýlky vázali sami z jednoho pruhu látky a to hned několika způsoby. Nebylo to nic složitého a stačilo k tomu si osvojit ten správný grif, podobně jako to dodnes umíme s kravatou (alespoň něco se dochovalo). A jelikož vázanka uvázaná do tvaru motýlka se tehdy nosila výhradně ke smokingu, výraz „black tie“ se stal synonymem tohoto oděvu. I když se to v současnosti stává spíše výjimečně, setkat se můžete i s výrazem „white tie“. A jelikož už dobře víte, co dalo jméno „black tie“, správně tušíte, že tady půjde o bílou vázanku. Tento dress code je o něco slavnostnější a vzácnější a k bílé vázance uvázané do motýlku tentokrát náleží frak s typickými šosy, který dnes u nás nosí snad už jen dirigenti. Ve světě se s ním ale setkáte častěji – oblíbili si ho třeba ženiši a jejich svědkové na amerických svatbách, kde působí trochu kýčovitě, ale neodmyslitelně patří na britský královský dvůr. I u nás před pár lety proběhl pokus o vzkříšení „white tie“ u příležitosti Plesu v opeře, ale… Už samotná zkušenost, že pozvánku doprovázel i jakýsi rádce vysvětlující rozdíl mezi „black tie“ a „white tie“ mne utvrdil v tom, že snažit se v Česku, kde v pánských šatnících i půjčovnách najdeme maximálně jeden frak na tisíc obyvatel, o něco takového, je vcelku zbytečné. Nicméně – vy už teď víte, že „white tie“ neznamená nic jiného než fakt, že na akci si máte obléci frak s bílým motýlkem. Viva la France Původ večerního obleku hledejme už za francouzského direktoria, tedy v době posledních čtyř let Velké francouzské revoluce. Moderní muž razící nový světový řád se oblékal

BLACK TIE • Sako musí být černé či temně modré s klopami z lesklého saténu či matného rypsu. Ze stejného materiálu by měly být lampasy u kalhot. • Košile je vždy bílá, bez debat. • Motýlek volte vždy hedvábný v černé barvě. • Košile by měla mít dvojitou přeloženou manžetu a tím pádem i ozdobné knoflíčky. • Boty volte černé lakované, popřípadě hodně naleštěné. • Nikdy nenoste opasek. Pokud je třeba, nahraďte ho černými šlemi. • Smoking doplňte vestou s velkým výstřihem, popřípadě smokingovým pásem.

Smoking, 90 000 Kč; košile, 16 100 Kč; motýlek, 5 200 Kč; manžetové knoflíčky, 11 500 Kč; boty, 22 100 Kč, vše Prada.

CREATIVE BLACK TIE • Sako by mělo mít výrazné klopy, ale co se barev a materiálu týče, kreativitě se meze nekladou. Samet, růžová, zelená, béžová. Kalhoty mohou být třeba i do zvonu. • Krom bílé košile lze zvolit i černou nebo košili v barvě saka. Aktuálně trend velí i možnost obléknout smoking na holé tělo (pokud na to máte postavu). • Motýlek může být velký, barevný, vzorovaný,… • Boty nemusí být z kůže. Vhodné jsou sametové i hedvábné. Možné je vynést i módní obuv. • Opasek je dovolen. • Vesta ani smokingový pás v tomto případě nejsou nutností. • Vždy však berte v potaz, o jak slavnostní událost jde.

Smoking, 60 590 Kč; košile, 10 100 Kč; motýlek, 3 640 Kč; manžetové knoflíčky, 10 720 Kč; opasek, 7 740 Kč; boty, 17 060 Kč, vše Dolce & Gabbana.

le d en - únor 2024

jednoduše a stroze, čímž vznikl vzor pro dnešní třídílný oblek s košilí a kravatou, který se za posledních… no ano, za posledních 230 let měnil jen svým střihem. Ty tam byly bohatě zdobené obleky z pestrého hedvábí a brokátu, krajky, krátké kalhoty po kolena s hedvábnými punčochami a napudrované paruky zhýralé šlechty. Nahradily je dlouhé kalhoty a kabátce tmavších barev se šosy, kratší vesty a bílé košile s bílou kravatou. V době, kdy byl u moci Napoleon, se pak po celém světě rozšířil tmavý frak a světlé kalhoty pro denní nošení, přičemž černá a bílá zůstaly vyhrazeny večernímu obleku. Když pak byly fraky kolem roku 1850 nahrazeny dlouhými redingoty (kabáty se suknicí) jako denním oděvem moderního muže, z fraku se stal výhradně večerní oděv vyšších společenských tříd. Venkovský původ Běžným denním oděvem dobře situovaného měšťana v druhé polovině 19. století byly tedy redingoty. Na venkově si však muži oblékali vycházkové obleky z tvídu, které byly podobné těm dnešním. Pro pánské kluby či večery ve venkovských sídlech však byly příliš neformální a tak pánové hledali vhodnou alternativu fraku – prostě a jednoduše nějaké příjemné domácí oblečení hodné jejich stavu. A tak se zrodil smoking. Jeho základy položil dandy, pozdější britský král Eduard VII. Když si v roce 1865 nechal ušít to, čemu dnes říkáme „kuřácký kabátek“ – krátké sako, obvykle ušité ze sametu, se širokými klopami z lesklé látky a se zapínáním zdobeným šňůrkami. Tehdy ho pánové oblékali, když byli doma sami nebo v pánské společnosti v kuřárně či klubu. V průběhu času se z něho vyvinul dnešní smoking – krátký kabátec z černé jemné látky s klopami z lesklé hedvábné látky. Původně jej pánové nosili se stejným oblečením jako frak, tedy s bílou vestou, vázankou a košilí s vysokým stojacím tuhým naškrobeným límcem a doplněný střevíci z lakované kůže. Během viktoriánské doby na konci 19. století se smoking dokonce těšil takové oblibě, že začal být považován za neformální oblečení, které nosily vyšší třídy na doma při večeři s rodinou, s přáteli nebo na dovolené v teplých krajích. Rozhodně se však nehodil do dámské společnosti.

Zrození dress code Postupně se stalo zvykem nosit ke smokingu černou vestu a černého motýlka, čímž byl položen základní stavební kámen dress code „black tie“. Ze zvyku se stala železná košile a když se řeklo „black tie“, každý tak nějak věděl, o co se jedná. I v tomto případě však došlo k určité evoluci. Například límec – ačkoliv čeština trochu nešikovně označuje ten košilový s přeloženými rohy za „frakový“, původně se nosil právě ke smokingu. Byl totiž méně formální než vysoké stojací límce, které se nosily k fraku a které jím byly u tohoto oděvu nahrazeny až po první světové válce, kdy se móda a společenské konvence začaly uvolňovat. Jak se doba měnila, v meziválečném období se začaly objevovat dvouřadé vesty a později cummerbund – smokingový pás zakrývající zapínání kalhot jako náhražka vesty. Bílý smoking se začal nosit v teplých krajích či během horkých letních večerů v našich zeměpisných šířkách a výškách. Ve 40. letech se pak začaly nosit košile s vyztuženou, ale už neškrobenou náprsenkou a přeloženými límci, jako tomu bylo zvykem u běžných košil. V 70. letech se pak objevily první smokingy v barvě půlnoční modři, ale i v pastelových barvách, které začaly z tanečního parketu pronikat i mezi večerní obleky. Bohužel nezůstalo jen u nich a spolu s nimi se do „black tie“ vkradly i košile s fiží či motýlky vyrobené z netypických látek (třeba samet) dosahující gigantických rozměrů. I když se pak v 80. a 90. letech situace uklidnila a do módy se vrátila černá smokingová klasika, extravagance spojená se sametem či barevností 70. let přežila dodnes a stále se dá legálně vynést do společnosti, pokud se hostitel uvolí a na pozvánku napíše dress code „creative black tie“. Tady se odpůrci klasiky mohou vyřádit nejen s barvami a materiály, ale i doplňky či nezvyklými kombinacemi. Ano, řeč je třeba o smaragdovém sametovém smokingu od Toma Forda s džínami a lakovkami. Pokud byste si však měli pořídit do šatníku byť jen jeden smoking, určitě bude nejvhodnější sáhnout po černé klasice, kterou vynesete jak při klasických „black tie“ akcích, tak i při „creative black tie“ událostech.

Co je dobré vědět • ke smokingu kravata nepatří • bílý smoking se nosí jen v teplém počasí • kalhoty musí mít správnou délku – neohrnují se • frak po vás nikdo nechce, pokud na pozvánce nestojí „white tie“ • ke smokingu patří košile s náprsenkou a manžetami na rukávech • košile by měla mít knoflíčky skryté či zdobené • když předchozí body nesplňujete, svět se nezboří – hlavně že je bílá • vyhněte se zbytečné invenci, klasika je jasně daná • hranice mezi šlemi a opaskem je jasně daná, určená slůvkem „creative“ • „creative black tie“ povoluje smoking se vzorem, ale není to pěkné • smoking si nemusíte kupovat, i u nás existují půjčovny • když už si budete kupovat jeden smoking, pak černou klasiku • nezapomeňte rozpárat kapsy a švy zbavit bílých nitek • značka na rukávu se toleruje jen v kombinaci Gucci a „creative black tie“ • „black tie“ není černá kravata • „creative black tie“ není černá kravata • „white tie“ není černá ani bílá kravata • manžety košile by měly vyčnívat ze saka • ponožky volte černé, hedvábné či z jemné vlny • delší jsou lepší než kratší – ukázat chlupatou nohu je faux pas • ne, ani oholená noha se netoleruje • do smokingu se vyplatí investovat – nosí se stovky let a nosit se bude • není nutno kupovat Toma Forda, i řetězce mají fajn kousky • ne – smoking z obchodu s karnevalovými kostýmy není smoking

dress code

STREET STYLE V ČESKU VOL. 1 Nepodceňujte české muže! I u nás máme fajnšmekry, kteří se ve světě módy dokonale orientují, mají vyladěný styl a oblékání pro ně rozhodně není jen nutné zlo. I proto jsme se ve spolupráci se streetstylovým fotografem Jakubem Kozárem rozhodli naservírovat vám nový seriál, ve kterém vám tyhle chlapíky budeme postupně představovat. Bez příkras, zásahu stylistů a placených spoluprací, kterých je plný instagram. T E X T

Petr Jansa

FOTO

Jakub Kozár

le d en - únor 2024

Patrik Talafant (30) Store manažer Diptyque

Co se oblékání týče, jsou pro něho důležité dvě věci. Pohodlí a kvalitní materiály, které odolají zubu času. V jeho šatníku najdete čisté jednoduché basic věci s nějakou přidanou hodnotou. „Teď jsem si třeba v COS pořídil kuklu z recyklovaného kašmíru,“ říká.

Brýle nosím dvoje. Mám RayBany s tmavou plastovou obroučkou a vloni na jaře jsem si pořídil tyhle kovové od Olivier Peoples.

Mikina je COS. Všeobecně mám tu značku rád, protože má fajn materiály s vysokou gramáží a ty kousky jsou hodně minimalistické. Stejně tak třeba Arket.

Kabát mám už zhruba čtyři roky. Je to Bugatti a koupil jsem ho za 400 Kč v secondhandu HipStar ve Štupartské ulici. Mám od nich ještě jeden, co má uvnitř nášivku s názvem výrobního závodu a jménem člověka, který ho šil. Baví mě, když si pak můžu googlit tu historii.

Džíny jsou z Weekday a pásek z Levi‘s. Nejradši mám, když ráno vstanu, dám si kafe a čerstvě vyprané oblečení si před cestou do práce ještě přežehlím. To mě uspokojuje. Zároveň jsem schopný si ty kalhoty večer zase vyprat, aby byly ráno v perfektním stavu.

Šperky a doplňky moc nenosím. Tyhle perlové prstýnky mám ale rád. Jsou od slovenské značky Silk & Stones.

Nejpohodlněji se cítím v teniskách a samozřejmě jsem podlehl tomu trendu, kdy se zase nosí klasické Samby od Adidas. Jinak mám rád boty Dr. Martens.

dress code

Jaroslav Mašek (40) Grafický designér a kreativec

Stojí za značkou Procrastation, která zarezonovala třeba limitovanou edicí mikin Balenýcíga, a ve které zúročuje vše, co vzniká jeho prokrastinací. „Často si procházím e-shopy, dost mne to uklidňuje. Slevy moc rád nemám, protože znehodnocují značku. Člověk se jim ale těžko brání, když už tam jsou.“ (směje se).

Kravata a košile je od epické dánské značky mfpen, kterou do Prahy přivezli kluci z Basmatee. Kupují staré látky od slavných italských značek a pak z nich šijí svoje věci. Inspirují se byznys streetem z 90. let. Takový ten styl, co nosil v Přátelích Chandler.

Kouzlo kabátu od značky Homecore je v tom, že v něm můžu na schůzku i na hřiště s dětmi. Zrovna včera jsem se v něm vymázl na náledí a pořád je jak nový. Baví mě, že v něm vypadám jako Harry ze Sám doma.

Tyhle boty mám druhým rokem, a i když nevypadají, jsou superpohodlné. Balenciagu mám rád, ale vadí mi ten humbuk kolem. I proto si vybírám věci, u kterých ta značka není hned poznat.

Kupovat brýle online je trochu risk. Tyhle jsem ale objevil na e-shopu luisaviaroma. com a jsem z nich nadšený. Dělá je berlínská značka Kuboraum.

Čepici jsem koupil už před lety u jedné paní, která má v Žatecké ulici takový multibrand The Item. Je od korejské značky Vantvaart. Byla taková bizarně zajímavá, což mě baví. Na vizuálu k ní byla ještě taková vytahaná parka a mě dodnes mrzí, že ji k tomu nemám.

Taška je od značky Freitag, kterou mám hodně rád, a kabelka je od Marni. Zase z Luisaviaroma, tentokrát s 30% slevou ke dni nezadaných (směje se).

Kalhoty jsou Henrik Vibskov a ponožky jsou z klasické kolekce české značky Ferdidnand.

le d en - únor 2024

Bedřich Šindelář (57) Zástupce Stetson pro ČR a SR

Už za komunismu se chtěl odlišovat a nosit to, co u nás běžně nebylo k dostání. Tehdy mu třeba kamarádka, co hrála volejbal, přivezla z Německa mikinu Adidas, kterou nosil nonstop. Než v roce 2001 otevřel s kolegou obchod Carhart, pracoval jako lešenář.

Bekovku mám Stetson ze směsi alpaky a vlny a rukavice jsou taky Stetson s ovčí vlnou. Na zimu jsou fakt boží.

Košile je Double LR, to je taková heritage značka od Ralpha Laurena. Pár kousků mají i v novém butiku v Pařížské. Přes ni mám japonskou vestu Brown’s Beach. Je trošku dražší, ale ta kvalita zpracování a látek je neuvěřitelná. Koupil jsem si ji v Berlíně před 12 lety.

Pásek mám od jednoho šikovného Ukrajince, který tu už dlouho žije a krom pásků dělá i peněženky a takové drobnosti.

Boty jsou od italské firmy Buttero a bunda z povoskované bavlny je taky z Itálie. Je to značka Manifattura Ceccarelli, kterou založil jeden chlapík v roce 1998. U nás je prodává Denim Heads.

Na ruce mám vintage hodinky Omega, které jsem si před více než deseti lety koupil v bazaru.

Černou barvu moc nenosím. Tyhle kalhoty Hansen Garments jsou výjimka. Dostal jsem je od manželky. Kalhot mám hodně a některé mám klidně i 15 let. Většinou regular střih.

časomíra

JAEGERLECOULTRE: MASTER Říká se, že skutečná elegance není nápadná. A přesně tak by se daly popsat legendární hodinky Master od švýcarské manufaktury s iniciály JLC. Jsou nenápadné! O to víc však poplatné estetice nejnáročnějších dress codů, jakými jsou white či black tie, o kterých jste si mohli přečíst na předcházejících stranách. Jindřich Hubený

I když se trend výrazných diamantových prstenů a náramků rozšířil i mezi muže, pro většinu z nás jsou hodinky stále jediným „šperkem“, jenž jsme ochotni dobrovolně nosit. Ke společenskému obleku se však nehodí ty takzvané chytré, to bonton zakazuje. K „black tie“ nebo „white tie“ se nosí velmi tenké elegantní hodinky s černým (případně tmavě modrým) koženým řemínkem. Čím decentnější a jednodušší vzhled mají, tím lépe. Takové hodinky sice nabízí hodně značek, ovšem ty nejdokonalejší se jmenují Master Ultra Thin a vyrábí je Jaeger-LeCoultre, hodinář hodinářů. Tento oficiální slogan „The Watchmaker of Watchmakers“ si zaslouží dovysvětlit, ale k tomu se ještě vrátíme. Někdo jistě namítne, že hodinky Calatrava od Patek Philippe, tedy další tradiční švýcarské manufaktury, jsou mnohem ikoničtější časomírou… Nutno ale připomenout, že v pří-

padě oblekových hodinek se počítá každý milimetr, takže má-li pouzdro Calatrava na výšku 9,2 mm a Master Ultra Thin Date jen 7,8 mm, vítěz je jasný. Pokud si pořídíte tyhle oblekové hodinky od JLC, můžete si být jisti, že s vámi zestárnou. A zřejmě zestárnou i s vaším synem. Asi se s nimi nebudete cítit jako řidič rychlého vozu na okruhu v Monaku či Daytona Beach ani jako pilot DH.98 Mosquito, ale rozhodně se na ně budete moci spolehnout pokaždé, když si na sebe vezmete oblek hodný gentlemana. Kořeny nezapřeš Pradědečkem novodobé kolekce Master, jak ji známe od roku 1992, je o víc než třicet let starší linie Master Mariner. Ta se v Americe pod místní značkou LeCoultre, a následně také na evropském trhu pod klasickým brandem JLC, představila zákazníkům již v roce 1957. Šlo o automatické me-

Foto: archiv Jaeger-LeCoultre

T E X T

l e d en - únor 2024

Nový model Master Ultra Thin Tourbillon Enamel vyniká kontrastem leštěného pouzdra z růžového zlata a ciferníku z modrého smaltu vyráběného technikou Grand Feu. Celkem 180 paprsků, které ho zdobí, vzniklo ručně speciální technikou gilošování.

časomíra

chanické hodinky s minimalistickým vzhledem s centrální či mimostřednou vteřinovou ručkou. Nápis Master Mariner byl součástí číselníku a hodinky, které se navíc chlubily přídavným označením Royal, byly vyrobeny z 14 či 18karátového zlata. V průběhu let se kromě mechanického chronografu a sportovnějších modelů objevila i ultra moderní variace s quartzovým strojkem. Bateriové hodinky paradoxně poháněl strojek značky Girard-Perregaux. Přestože šlo o nejpřesnější hodinky světa, jejich prodeje nebyly valné. Produkce mechanických hodinek se ale naštěstí nezastavila a automatické „jégry“, jak se hodinkám JLC familiárně říká, se vyráběly dál. Označení Mariner se v devadesátkách jevilo jako lehce zavádějící, kolekce byla koncipována jako ryze elegantní. I proto se v domově značky, švýcarském Le Sentier, rozhodli použít v názvu jen onoho Mistra, tedy slovo Master.

Ruku v ruce byla zavedena nejpřísnější kontrola kvality Master Control, známá také jako „1000 Hour Control“. Jde o tisíc hodin kontinuálního testování hodinek přímo v manufaktuře. Po dobu šesti týdnů jsou podrobovány nejrůznějším testům, od vodotěsnosti přes kontrolu rezervy nátahu či odolnosti vůči teplotním změnám až po přesnost chodu. Pokud se při testování narazí na problém, hodinky jsou vráceny hodinářům. Někdy tak strojek může potkat i proces rozkládání a opětovného skládání.

Jaeger-LeCoultre Master Ultra Thin Moon v růžovém zlatě, 620 000 Kč, prodává Carollinum.

Když máš eleganci v krvi V kolekcích Jaeger-LeCoultre na sportovní hodinky vlastně nenarazíte. Můžete si samozřejmě pořídit stylový chronograf z řady Polaris nebo model s datem Polaris Date, jenže tím možnosti vlastně končí. Nejzajímavější model s mechanickým budíčkem Polaris Mariner Memovox, který jako jediný v portfoliu značky dosahuje vo-

Foto: archiv Jaeger-LeCoultre

Model se smaltovaným číselníkem a pouzdem vysokým pouze 12,13 mm nabídne tourbillon.

Model Master Ultra Thin Tourbillon Moon s datem, měsíční fází a tourbillonem byl představen v roce 2020.

Kulaté pouzdro hodinek Master je ideální i pro větší komplikace, a tak dnes kromě jednoduchých variací můžeme v kolekci Master Ultra Thin narazit i na modely s tourbillonem nebo věčným kalendářem. dotěsnosti 300 metrů a může být tedy považován za potápěčské hodinky, je totiž relativně málo dostupný a jeho výroba je omezená. Že má estetika přednost před adrenalinem dokazují i další kolekce značky – legendární obdélníčkové Reverso s otáčecím pouzdrem, linie Rendez-Vous určená výhradně ženám nebo řada Duomètre s těmi nejsložitějšími strojky na světě. Historie značky psala i milníky v podobě nejtenčího strojku světa (ten se zrodil v roce 1903 a na výšku měřil pouhých 1,38 mm) nebo nejmenšího strojku calibre 101, který vážil pouhý jeden gram. Za tím vším stála dvě slavná jména: Jacques-David LeCoultre a Edmond Jaeger. Právě oni si

vlastně podmanili celý hodinářský svět minulého století. Onen slogan hodinář hodinářů připomíná doby, kdy značka dodávala strojky světoznámým firmám, jako byl Cartier, Patek Philippe, IWC a další. Vybrat si svého Mistra Kulaté pouzdro hodinek Master je ideální i pro větší komplikace, a tak dnes kromě jednoduchých variací s datem či měsíční fází můžeme v kolekci Master Ultra Thin narazit i na modely s tourbillonem nebo věčným kalendářem. Jsou to dvě královské komplikace a existuje jen hrstka značek, které dokáží takovéto extrémně složité mechanismy navrhnout a sestrojit. Vlast-

ní, ručně vyráběné a skládané strojky jsou tak důkazem prestiže brandu, který za devět let oslaví dvousté výročí existence. Vedle modelové řady Ultra Thin můžete vybírat i z kolekce Master Control, která je podobně decentní co do výšky pouzdra, na číselníku se však místo minimalistických indexů zabydlely číslice 3, 6, 9 a 12. Stejně jako v kolekci Master Ultra Thin v ní najdete i složitější mechanismy s kalendářem, chronografem a budíčkem. K obleku však oceníte ty nejjednodušší varianty, které jsou nenápadné, perfektně se skryjí pod manžetou košile a ve chvíli, kdy přijde jejich čas, půjdou dokonale přesně.

dress code Letos v červnu uplyne neuvěřitelných 30 let od české premiéry rockové opery Andrewa Lloyda Webera Jesus Christ Superstar v pražském divadle Spirála. Od té doby Ježíše ukřižovali ještě v Městském divadle Brno, v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě, v Hudebním divadle Karlín, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a nejnověji pak na Nové scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla. Právě tam jsme se vydali, abychom zjistili, v čem je nejnovější nastudování jiné, co na něm diváky láká natolik, že už půl hodiny po vypuštění lístků hlásí systémy vyprodáno, a samozřejmě také proto, abychom se seznámili s Pavlem Režným a Pavlem Klimendou, kteří se role Ježíše zhostili. Při té příležitosti nás napadlo, že když může Ježíš po jevišti běhat s tabletem v ruce, může si obléknout i nejnovější kolekce slavných módních značek. Ostatně, vás nezajímá, jak by se asi mocný influencer Ježíš Kristus oblékal v dnešní době? T E X T

Petr Jansa

FOTO

David Turecký

JESUS CHRIST SUPER STAR

Pavel Režný: Sako Dolce & Gabbana, 60 040 Kč; svetr Zign, 950 Kč a kalhoty Lindberg, 1 680 Kč, oboje prodává Zalando.cz; boty Dior, info o ceně v obchodě. Pavel Klimenda: Svetr, 37 800 Kč a kalhoty, 20 400 Kč, oboje Gucci; boty Fendi, 21 500 Kč.

dress code

PAVEL REŽNÝ (33) Možná je to náhoda, že svou vysněnou roli Ježíše Krista získal jen pár týdnů před dovršením kristových let. Co však rozhodně náhodou není, je jeho hudební kariéra, k níž přerovského rodáka předurčilo narození do hudební rodiny. Jeho otec je totiž muzikologem a sbormistrem. Přesto se hudbě léta bránil a po zpěvu zatoužil až poté, co v Londýně viděl muzikál We Will Rock You. Přihlásil se na brněnskou JAMU a od roku 2014 je sólistou muzikálového souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. Během tohoto angažmá si vysloužil nominaci na cenu Thálie za roli Tonyho ve West Side Story, další nominaci pak v roce 2020 proměnil díky svému výkonu v muzikálu Elisabeth. Krom role Ježíše Krista ho letos můžete premiérově vidět ještě jako Davida v Sondheimově muzikálu Company, který bude mít v Plzni premiéru 24. února 2024. Aktuálně je také ve třetím ročníku konzervatoře, kde studuje na dirigenta.

Košile Dior, info o ceně v obchodě.

Trenčkot, 1 899 Kč, tílko, 199 Kč, kalhoty, 1 299 Kč, vše H&M; boty, Dior, info o ceně v obchodě.

Top a kalhoty, info o ceně v obchodě; boty, 21 500 Kč, vše Fendi.

le d en - únor 2024

PAVEL KLIMENDA (29) Českou premiéru muzikálu Jesus Christ Superstar kvůli datu svého narození propásl přesně o dvacet dní. Narodil se v Praze, kde vystudoval muzikálové herectví na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka. Zpěv však rozhodně nebyl jeho první volbou – krom něho se věnoval i akrobatickému rokenrolu, prošel baletní průpravou a absolvoval hodiny stepu. Právě tanec mu poskytl jedinečnou možnost účastnit se v roce 2016 asijského turné s francouzskou produkcí muzikálu Roméo et Juliette. Od roku 2017 je stálým členem muzikálového souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde za své role získal tři širší nominace na cenu Thálie. Krom role Ježíše, po které na rozdíl od Režného nijak zvlášť netoužil (mnohem radši má lyričtější role a rád by si zahrál třeba Christiana v Moulin Rouge), ho aktuálně můžete vidět třeba v muzikálech American Idiot nebo novince Company.

Košile Dior, info o ceně v obchodě.

dress code

„Dneska přece po sítích a z televize dá se lidem snadno prodat jakákoliv vize.“

Jesus Christ Superstar Originální rockovou operu složil v roce 1969 Andrew Lloyd Weber a otextoval Tim Rice. Producenti tehdy měli obavy z reakcí církve a věřících a tak nejprve vydali pouze hudební album. Byl to však úspěch a tak byl muzikál v roce 1971 uveden živě na Broadway v New Yorku a o rok později v londýnském West Endu. V roce 1973 pak vznikl film v režii Normana Jewisona, který vznikal v exteriérech přímo v Izraeli. Ve filmu si přitom zahráli herci

přímo z broadwayského muzikálu, včetně Ježíše Teda Neeleyho, který zůstal v roli neuvěřitelných 40 let. Česká verze Střihavka, Bárta, Basiková. Slavná trojice, která se potkávala na prknech legendárního divadla Spirála na pražském Výstavišti, je s českou verzí muzikálu neodmyslitelně spjata. Část původního obsazení se vrátila v obnovené premiéře do Hudebního divadla Karlín v roce 2010, přičemž Kamil Střihavka vystupoval v roli Ježíše až do roku 2019. Asi poslední z původního obsazení vydržela až do konce loňského roku v muzikálu Bára Basiková v roli Máří Magdaleny – svůj part zpívala s přestávkami 29 let. Licence Aby se světoznámý muzikál mohl hrát v Česku, musí divadlo od tvůrců získat licenci. „Agentura chce vždy vidět a schválit výtvarné řešení a obsazení hlavních představitelů. Existuje možnost koupit takzvaná „velká práva“, s nimiž si pořizujete scénu, kostýmy a hlavně režii a choreografii, ale… Za prvé to stojí nepředstavitelně vysoké částky a za druhé si mnohem raději vytvoříme vlastní a zcela původní inscenaci s vlastním názorem a uměleckým výkladem,“ říká Lumír Olšovský, který je od roku 2016 šéfem souboru Muzikálu Divadla J. K. Tyla. Za dobu jeho působení už divadlo uvedlo téměř třicet různorodých titulů, včetně hitů jako Sweeney Todd, Billy Elliot, Green Day’s American Idiot, Něco shnilého nebo třeba Kočky a Sunset Boulevard.

Styling: Jano Kimák / Make-up a vlasy: Soňa Šajdáková / Za umožnění fotografování děkujeme produkci muzikálu.

Muzikál Jesus Christ Superstar je na světě už 55 let a nedá se říci, že by za tu dobu zestárnul. Časy se ale razantně mění a i když Webberovo dílo zpracovává příběh z počátku našeho letopočtu, divák si žádá své. I to je důvod, proč v nejnovějším nastudování museli udělat drobné změny v bravurním překladu libreta Michaela Prostějovského. A tak zatímco ještě před třiceti lety Jidáš v ikonické závěrečné písni zpíval o tom, že bez rádia, bez novin a televize se dá lidem těžko prodat sebelepší vize, dnes jsou hlavním nástrojem propagandy sociální sítě a jejich vliv. Tomu ostatně odpovídá i scéna, po které se Ježíš prohání s tabletem a která nás přenese do digitální a lehce postapokalyptické blízké budoucnosti, v níž pozorný divák rozpozná mnoho paralel se současným světovým děním. A jelikož Ježíš i v Plzni skončí stejně špatně jako vždycky (jen je u toho možná mnohem více krve), divák si domů odnáší poselství, že lidstvo je nepoučitelné a že historie se zase opakuje, ať už spasitel přijde s jakkoliv dobrou myšlenkou.

Pavel Režný: Oblek a boty, oboje Dior, info o ceně v obchodě. Pavel Klimenda: Sako a šortky, info o ceně v obchodě; čepice, 99 300 Kč; boty, 32 300 Kč, vše Louis Vuitton.

Na pohled dokonalý sporťák s označením P72 je dílem znovuzrozené automobilky De Tomaso. Pokud vše půjde podle plánu, z výrobní linky by měl konečně sjet v druhé polovině roku 2024.

gear

Text: Václav Rybář

Foto: archiv De Tomaso

Zítřejší včerejšek Pokud máte dostatečně naditou peněženku, můžete si zlatou éru spalovacích motorů užívat o něco déle než ostatní, komplet s tvary okruhových závoďáků, vysokým výkonem i pokročilými technologiemi. I pro milionáře ale občas platí, že trpělivost růže přináší. O čem je řeč? O bývalé úspěšné italské automobilce De Tomaso, která by letos oslavila 65 let od založení. Na kontě měla několik závoďáků, dokonce i monopost formule 1 a sportovní vozy Pantera a Mangusta, které dnes patří k raritním italským klasikám. Po bankrotu před dvanácti lety se logicky někdo rozhodl tu nostalgii zpeněžit. Stačilo si půjčit osvědčené součástky od konkurence, zabalit je do líbivého retrokabátku a naslibovat hory doly. Lační zákazníci už na vůz s cenovkou cca 800 tisíc eur čekají pět let, ale na rozdíl od Tesly Roadster by se letos mohli dočkat. De Tomaso P72 názvem odkazuje na speciál P70 určený pro Le Mans, ale moderní verze stojí na podvozku závodní exotiky Apollo Intensa Emocione, která před pár lety přišla zákazníky na necelé tři miliony eur. To dělá z P72 vyloženě kauf. Jeho 700 koní z upraveného osmiválce Coyote (z předchozí generace Fordu Mustang) spolu s manuální šestistupňovou převodovkou a retro interiérem, to je rajská hudba pro 72 zákazníků, kteří složili půlmilionovou zálohu. Během roku 2023 to vypadalo nadějně – spolupráce s německými inženýry z Capricorn se vyplatila, evropská homologace byla v kapse… Ukázalo se ale, že automobilka De Tomaso nevyrovnala své závazky (ačkoliv od zákazníků vybrala několik desítek milionů eur), takže musela narychlo sehnat nového partnera. Před pár týdny ohlásila, že první kousky P72 sjedou z linky v druhé polovině roku 2024. Na zdánlivě vyprodaný model najednou začala přijímat další objednávky, tentokrát však už za 1,2 milionu eur a navíc slíbila i okruhovou verzi P900 se zbrusu novým dvanáctiválcem. Zní to moc dobře, než aby to byla pravda? Ale mohla by být! A na světě se najde dost milionářů, kteří to znovu risknou. Vždyť se na ty „fotky“ podívejte. Možná jsou skutečné, možná je vygenerovala umělá inteligence, ale co když to jednou doopravdy budete moci řídit? → Více na www.detomaso-automobili.com

gear

Elektro a mobily Apple nám několik let sliboval autonomní elektromobil, co nás doveze kamkoliv. My bychom jen seděli na zadní sedačce a sjížděli nejnovější tiktoky. Jak to tak ale vypadá, místo jablíčka budeme jezdit v čínských elektromobilech, co číhají za humny! T E X T

Václav Rybář

Xiaomi SU7 Pětimetrový mobil na kolech? Ano, čínský mobilní gigant teď dělá i do aut a jeho pětimetrový sedan s čumákem jak z McLarenu je velkou výzvou pro Teslu Model S nebo Porsche Taycan. Silnější verze, lišácky pojmenovaná V8s, nabízí skoro 700 koní a akceleraci z nuly na sto za 2,8 sekundy. Dojezd z velké baterky o kapacitě 101 kWh je 800 km a díky 800V technologii můžete u správné nabíječky doplnit 400 km za rekordních 10 minut. Vůz zvládne autonomně zaparkovat, problémy mu prý nečiní ani dálniční jízda, ale cenovku výrobce zatím pro jistotu nezveřejnil. Něco nám říká, že Čína svou konkurenci z USA a Německa v tomto ohledu dožene stejně rychle jako při sprintu z nuly na stovku.

Huawei nova 12 Ultra Obrovský 6,76” displej s obnovovací frekvencí 120 Hz, chráněný prý nerozbitným sklíčkem (schválně kolik youtuberů zkusí inženýry z Čínské lidové republiky vyvést z omylu), špičkový procesor Kirin 9000SL a 12 GB RAM. To jsou vlajkové parametry, které spolu se stowattovým nabíjením zaručí bezproblémový každodenní chod. Padesátimegapixelový zadní fotoaparát doplní i přední selfie kombinace šedesátimegapixelu a osmimegapixelové portrétní čočky. Jestli si novinka vybavená operačním systémem HarmonyOS 4.0 najde cestu na starý kontinent, bude zajímavou alternativou k zavedenému mainstreamu.

Fixed Armor A když už mluvíme o mainstreamu a nerozbitných sklíčkách, můžete se v případě iPhonů a Samsungů pojistit zvýšenou ochranou od firmy Fixed. Její tvrzené sklo je vyrobeno z mimořádně odolného, a přitom pružného materiálu. Vydrží tak téměř cokoliv. Vnější vrstva je oleofobní, zjednodušující pohyb prstů po displeji a zamezující šmouhám a otiskům. Součástí balení je i aplikátor, usnadňující nalepení bez bublin na displeji. Firma Fixed má dlouholeté zkušenosti s výrobou pouzder, obalů a ochranných skel na chytré telefony i hodinky. S Fixed Armor sklem (cena: 699 Kč, více na fixed.zone) získáte ochranu před všemi nástrahami všedních i nevšedních situací.

l e den - únor 2024

YangWang U7 Už i čínské automobilky mají své luxusní divize. BYD odstartoval label YangWang a útočí na movité zákazníky pozemním tryskáčem U7. Prostorné kupé s cenovkou tři miliony korun musí mít v kapse nějaké ty trumfy. Jeden, dva? Co takhle tisíc? Přesně tolik koní se tísní ve čtyřech elektromotorech. Jízdní parametry jsou zahalené tajemstvím, ale Tesla Model S Plaid z nuly na stovku atakuje dvousekundovou hranici. Jestli se Čína bude chtít přiblížit, možná by kromě záplavy displejů pro cestující na zadních sedačkách měla přibalit i pytlíky na zvracení. Pak bude výbava odkazující k soukromým tryskáčům opravdu kompletní.

Xiaomi 14 Pro Nová vlajková loď Xiaomi ohromí skvělým displejem s jasem 3 000 nitů (kdyby to byla pravda, můžete ho používat jako solárko), teprve nedávno oznámeným procesorem Snapdragon Gen 3 a foťákem s proměnlivou clonou. Výkon, elegance, ergonomie a odolnost, v tom všem už čínské značky dohnaly a občas i předehnaly veškerou konkurenci. Trhákem pak má být rychlost nabíjení. Se stodvacetiwattovou nabíječkou se z nuly na sto dostanete za 18 minut. Je to pomaleji než v případě elektromobilu Xiaomi SU7, ale i tak pořádná jízda! Do Evropy se určitě dostane základní verze Xiaomi 14, která řadu funkcí a předností s ostřejším modelem sdílí.

Foto: archiv značek

Huawei Aito M9 Šestimístné SUV od Huawei je výsledkem spolupráce mobilního giganta s firmou Seres. Vzniknuvší značka Aito nás chce ohromit spíš počtem displejů než koní, takže luxusní SUV připomíná spíš pojízdné kino. Obraz umí díky dvěma projektorům vrhat mimo vůz i do něj, na řidiče čekají tři různě velké displeje a HUD displej přes celé přední sklo. Zajímavé je, že vůz je nabízen jako elektromobil (530 koní a dojezd 630 km) nebo jako hybrid s přeplňovaným motorem o objemu 1,5 litru. Ten nabídne „jen“ kombinovaných 500 koní, ale také nezávislost na síti dobíjecích stanic. Západní automobilky se ale tohoto autokina zatím bát nemusí, protože Huawei se spokojí s lokálním trhem. Na něm novinku nabízí za ceny od 1,5 do 2 milionů korun.

gear

Nový rok, nové hračky Kdo chce vidět budoucnost spotřební elektroniky, ten si musí jet v lednu hodit kostkou do Las Vegas. Právě tam se totiž koná Consumer Electronics Show alias CES. Už bezmála šedesát let tu technologické špičky předvádí rozkošné zbytečnosti i vizionářské gadgety. Premiéru si tu odbyly před padesáti lety videopřehrávače, na výstavní ploše svedly souboj formáty Blu-Ray a HD-DVD nebo i několik generací herních konzolí. Dnes je CES důležitější než kdejaký autosalon, protože našimi peněženkami nejnovější elektronika hýbe jako máloco jiného. Kolotoč stále hezčích, výkonnějších a chytřejších gadgetů se točí stále bláznivější rychlostí a nikdo z něj nechce dobrovolně vystoupit. Tak si držte kreditky, k té jízdě vám zahrajeme nejnovější hity! T E X T

Václav Rybář

01 Honda Zero Saloon

Na automobilové frontě letos CES příliš nezářilo, což je s podivem, protože auta se proměňují v gadgety až zneklidňujícím tempem. Honda naštěstí nezklamala a přivezla auto jak z Blade Runnera. Její Zero modelová řada má designový jazyk, který nás velmi baví, přesto že podobná auta na ulicích asi jen tak neuvidíme (na druhou stranu futuristická Honda E jezdí už pár let i po Evropě). Sedan Zero vypadá jako ideální taxík budoucnosti. Automobilka při uvedení na trh v roce 2026 slibuje nabíjení za deset až patnáct minut, což už se blíží obvyklé benzinkové pauze. A taky dveře, co letí nahoru jako křídla a spoustu místa uvnitř. Ještě eliminovat řidiče a rádi se v tom svezem. → www.honda.com

l e den - únor 2024

02 TimeKettle X1

Vzpomínáte si na babylonskou rybičku ze Stopařova průvodce po galaxii? Mnoho technologických startupů se ji snažilo napodobit, ale až s příchodem umělé inteligence se dostáváme celé věci na kobylku. TimeKettle je krabička se sluchátky, díky níž můžete v reálném čase (zpoždění v řádu desetin sekundy) mluvit, přičemž druhá strana slyší váš hlas ve svém jazyce. TimeKettle umí zprostředkovat až dvaceti lidem naráz debatu v pěti různých jazycích, takže konverzace jeden na jednoho je zcela bezproblémová. Systém podporuje čtyřicet jazyků včetně češtiny. Stačí koupit kouzelnou krabičku, vytočit majitele jiné krabičky a můžete si povídat bez ohledu na verbální bariéru. → www.timekettle.co

03 Asus ZenBook Duo

Co je lepší než jeden displej? Hádáte správně. Dva monitory na stole už nejsou jen výsadou hackerů a gamerů. Extra prokrastinační monitor, ať už ve formě notebooku připojeného k plnohodnotnému displeji, nebo rovnou dvou velkých obrazovek, chce dnes každý. A teď ho můžete mít i na cestách. ZenBook už dřív experimentoval s polovičním displejem v úrovni klávesnice, ale jeho využití bylo spíše záležitostí proaktivních uživatelů (čti kreativců). Nový ZenBook připomíná leporelo, protože jeho klávesnici můžete celou odepnout – ukrývá se pod ní další displej. V obou případech jde o špičkový OLED, ale hlavní displej má rozlišení 3K, spodní „jen“ Full HD. → www.asus.com

Foto: archiv značek

04 Unistellar Odyssey Pro

Vlastním poměrně drahý teleskop a mohu potvrdit, že koukat v noci pánu bohu do oken je návykové. Pokud bydlíte ve městě, rozhodně se vám vyplatí podobné nářadí naložit do auta a vyvézt na louku uprostřed ničeho, protože pak váš „dalekohled“ dostřelí na zářivé objekty noční oblohy mnohem snáz. S Unistellar Odyssey Pro a její digitální magií však můžete vyšplhat na střechu uprostřed Prahy a stejně uvidíte „věci“. Teleskop navíc disponuje automatickým naváděním, takže zaměří a udrží objekty vašeho zájmu v hledáčku a vždy zaostřené. Optika od Nikonu a výkonný procesor, který zkombinuje několik záběrů do jednoho (podobně jako foťáky na mobilních telefonech), zajistí špičkové pozorování za všech okolností. → www.unistellar.com

gear

05 Land Moto District

Kukuč stylové café motorky, ale přesto jde o stroj na pomezí e-bicyklu a e-motorky. Jak to? Americká firma Land Motor totiž svůj District nadesignovala tak, že do něj lze zasunout dvě baterky. A také je bleskurychle vyměnit, takže jestli nechcete zdlouhavě nabíjet, kupte si jich víc a nasaďte je na skelet motorky jako kufry, abyste mohli v mžiku vyrazit. S oběma baterkami v zápřahu máte dojezd cca 160 km a maximální rychlost kolem 115 km/h. A co víc, hlavní baterie má v sobě zásuvku a několik USB-C konektorů, takže z ní můžete klidně napájet kávovar v garáži (říkal jsem, že je to café racer!) nebo notebook, protože jedno z USB umí až 100 W. → www.landmoto.io

06 Clicks keyboard

Koho štvou překlepy na virtuální klávesnici a hledá stylové pouzdro na iPhone, ten by měl okem zavadit o nacvakávací klávesnici Clicks. Ta z vašeho jablíčka jedním tahem udělá Blackberry, legendární byznysový telefon, který právě oznámení prvního iPhonu před sedmnácti lety poslalo do kouta. A teď hardwarová klávesnice slaví comeback, alespoň coby doplněk, jenž můžete zase snadno sundat nebo střídat několik pastelových barev podle aktuální nálady. Prý to naživo vypadá ještě líp než na fotkách a je to příjemně klikací a návykové. Jako pamětník starých Nokií se přimlouvám za podobný gadget i na telefony s Androidem. Vzhůru tam, kde zítra znamená včera. → www.clicks.tech

07 Samsung Ballie

Robůtek, nápadně podobný BB-8 z Hvězdných válek, si odbyl premiéru na CES už v roce 2020. Tehdy byl velký asi jako větší tenisák. Jeho novější a chytřejší verze je velká asi jako bowlingová koule, ale pořád stejně roztomilá a chutně kanárková (lepší popis té barvy mě nenapadá). Má v sobě zabudovaný projektor a kameru, poslouchá zvukové pokyny, dokáže zabavit na dálku labradora, zatímco jste v práci, a ve volném čase se může honit s autonomním vysavačem. Další využití je zatím otazníkem, ale jako ťuťuňuňu gadget za rozumnou cenu by Ballie mohl uspět, zvlášť když za vámi bude poslušně jezdit jako ten pejsek a občas vám přinese noviny nebo bačkory. → www.samsung.com

l e den - únor 2024

08 LG OLED T

Televize, u které se lidé na letošní CES zastavovali nejčastěji. A nejdéle. Průhledná OLED T totiž bojuje s premisou vypnuté televize jako obřího černého zrcadla, co v interiéru spíše překáží. Řada výrobců se z televizí snažila udělat obří fotorámečky nebo umělecké obrazy, ale průhledný displej nabízí mnohem vynalézavější řešení. Virtuální akvárko? Kus džungle v rohu místnosti, plápolající krb, miniaturní polární záře? LG prezentovala hned několik podobných nápadů a trojrozměrný průhledný obraz evokující hologram je naživo skutečně uhrančivý. A po zapnutí je to taky špičková OLED televize s neprůhlednou černou a miliardami zářivých barev. Jednou i ve vašem obýváku! → www.lg.com

09 Garmin Epix Pro

Pro lidi, co rádi běhají, aby byli všude dřív, nebo lezou po horách bez ohledu na roční období, neexistuje mezi chytrými hodinkami moc alternativ. Apple sice začal svoje budíky vyrábět v odolnější Ultra verzi, ale Garmin stále platí za etalon, co se týče přesnosti svých senzorů a ergonomie pro aktivní sportovce. Na CES představil novou generaci holčičích hodinek Lily, ale také updatoval chlapské řady včetně elitní Epix Pro. Ta dostala spoustu nových funkcí, jako by ty základní nestačily. Tohle je vlajková loď s masivním 51milimetrovým pouzdrem. Titanová verze s AMOLED displejem a nerozbitným safírovým sklíčkem atakuje cenu základního iPhonu, ale Epix Pro si svou cenovku v terénu pohodlně obhájí. → www.garmin.com

Foto: archiv značek

10 Xreal Air 2 Ultra AR Glasses

Chytré brýle nejsou převratnou novinkou, ale Xreal Air 2 Ultra využívají výkon vašeho mobilu, aby odlehčily hardwaru na nose. Nejsou o moc těžší než běžné Raybany, ale dostanou do vašeho zorného pole spoustu věcí. A nejsou jen pro profíky v oboru rozšířené (augmented) reality. Můžete je totiž propojit s PC, Macem, ale i herními konzolemi (od PlayStationu po Steamdeck) a získáte obří virtuální displej, na němž můžete hrát nebo sledovat filmy jako v kině. Sony mimochodem představila na CES konkurenci Apple Vision Pro, který jde do prodeje v nejbližších dnech. Éra domácího kina na hlavě se nemilosrdně blíží. Brýle nabízí menší pohlcení, ale také pohodlnější a stylovější doplněk vaší multimediální výbavy. → www.xreal.com

Na své cestě si určitě půjčte auto. A když říkáme auto, myslíme tím pořádný camper van. V Austrálii totiž #vanlife není žádná trendy záležitost, ale ten nejběžnější způsob cestování, kterému je celá země dokonale uzpůsobena. Oceníte ho třeba i při honbě za růžovými jezery, na které je nejkrásnější pohled z dronu. Tuhle slavnou cestu najdete u jezera MacDonnell nedaleko Penongu.

explore

Text: Zdenka Tomis

Foto: Shutterstock

Druhý konec světa Není pochyb o tom, že o protinožcích už jsme ledacos slyšeli. Všichni známe Utzonovu Operu v Sydney a všichni jsme v určité fázi života obdivovali Krokodýla Dundeeho. Víme, že v Austrálii žijí úplně jiné živočišné druhy než ve zbytku světa. Přesto toho o Austrálii vlastně většina z nás ví zoufale málo a není se čemu divit. Kdo v Austrálii nebyl, vůbec si neumí představit, jaké poklady ukrývá. Jde o úplně jiný svět. V první řadě je obrovská. Svou rozlohou se blíží Evropě, ale její celkovou populaci tvoří jen zhruba trojnásobek počtu obyvatel České republiky. Už to cítíte? Ten evropský pocit stísněnosti, který na opačném konci světa jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Až v Austrálii budete mít konečně možnost se nadechnout a rozpřáhnout ruce, aniž byste hned narazili na někoho dalšího. A právě to je na Austrálii úplně nejlepší. Svoboda tam má úplně jinou příchuť a ve dnech, kdy člověk na cestách potká víc klokanů než lidí, jakoby konečně pochopil, co to slovo vlastně znamená. Obrovské vzdálenosti však zároveň znamenají, že pokud byste Austrálii chtěli procestovat celou, museli byste si vzít dva roky prázdnin. Nejtěžší rozhodnutí tedy čeká hned na začátku plánování cesty: do které části Austrálie se vydat? Východní pobřeží je rájem surfařů a nejlepších kaváren na světě, západ má překrásnou, typicky oranžovou krajinu, s níž tu hezky kontrastují bílé pláže a neskutečně tyrkysový oceán, ale zase tu není Sydney ani Melbourne. Na severu je krásně tehdy, kdy je v Česku léto v plném proudu, jinak jsou tu tropické teploty a deště. Vidět Uluru a červený střed Austrálie je téměř povinnost, ale ve výsledku jde stále jen o strašlivě odlehlou poušť, kde se dá vydržet jen pár dnů. Ideálním řešením je proto jižní pobřeží, které má od každého něco. A abychom vám usnadnili práci, naplánovali jsme perfektní trasu, na níž si užijete velkoměsta, pláže i vlny, skalnaté pobřeží, hory, ale i božský klid, nekonečný prostor a způsob života, který už možná nikde jinde neokusíte.

explore

Divoký jih Jižní pobřeží vám umožní poznat Austrálii v jejím nejlepším, nejtypičtějším i nejryzejším světle. Projedete hned tři její státy, vykoupete se ve třech oceánech, a když si najdete dostatek času, tahle země vás přijme a pravděpodobně už nikdy nepustí. T E X T

Zdenka Tomis

Sydney Alpine National Park

Melbourne

Foto: archiv Journey Beyond, Shutterstock, Zdenka Tomis

Robe

Great Otway National Park

Busselton

Adelaide

Perth

Coffin Bay National Park

Uluru

Začněte v Sydney -33.8951249, 151.2744196

Zahoďte papírového průvodce Jakkoli děsivě může působit představa, že vyrazíte do tak velké země bez knihy sepsané odborníky z Lonely Planet, nebraňte se. Papíroví průvodci vás většinou zavedou jen na ta nejznámější místa, která jsou stejně tak nějak chytře po cestě. Pokud vám ale nevadí si občas trochu zajet a zavítat i do menších národních parků (v celé Austrálii jich je 650), raději než knihu vezměte do ruky chytrý telefon, který vám pomůže najít opravdové poklady. Australské státy totiž mají velmi dobře zvládnutou komunikaci – každý z nich má atraktivní instagramový účet se spoustou skvělých tipů, ale i oficiální webovky sdružující informace o národních parcích, kde najdete mapy, rady na nejlepší turistické trasy, tipy, kde kempovat, zda se platí vstup nebo jaké je tu aktuálně počasí a v jakém stavu jsou silnice. Ty často bývají nezpevněné, nebo dokonce určené jen pro 4WD auta. Upřímně – jediné knihy, které jsou ku prospěchu, jsou průvodci po Sydney a Melbourne od vydavatelství Monocle.

Vyrazit do Austrálie a nevidět Sydney je jako narodit se na horách a nelyžovat. Promarněná příležitost. Sydney je totiž jedno z nejlepších měst světa. Nefalšovaná metropole s úžasnou architekturou, skvělými kavárnami a atmosférou, která lehce připomíná Londýn, ale zároveň je obklopená překrásnými plážemi a zalitá sluncem (myšleno doslova, ani tady nežijí jednorožci a samozřejmě tu také mají své problémy – například s tím, jak se po covidu zvedly ceny nemovitostí a nájmů, přibylo v ulicích bezdomovců). Vyrazte k Opeře, nebo ještě lépe do Opery, dejte si piknik nebo šlofíka hned vedle v Royal Botanic Garden, která funguje jako volně přístupný park s úžasným výhledem. Abyste nepřišli o australskou surfovou kulturu, nevynechejte ikonickou Bondi Beach. Jestli vás ale surf nezajímá, zaplavejte si ve slavném mořském bazénu Icebergs, který tu stojí už od roku 1929 a kromě koupání s výhledem si tu můžete zamluvit i stůl v místní restauraci. Nebo zamiřte na jakoukoli jinou z desítek místních městských pláží – často jsou hezčí a podstatně klidnější. Jak dlouho v Sydney zůstat? Klidně celý život. Nebo alespoň pár dní, než překonáte jet lag. Pak už si půjčte auto a vyrazte na jih. → 1 Notts Avenue, Bondi Beach NSW 2024, www.icebergs.com.au

Pařba v Melbourne -37.7588146, 145.0902178

Po náročných potulkách se můžete zregenerovat v jednom z asi milionu barů v Melbourne. Tohle město je známé tím, že tu každý den někde hraje živá hudba všech možných žánrů. Pokud byste hudbu raději vyměnili za výtvarné umění, mají tu přinejmenším dvě velmi prestižní galerie – Národní galerii Victoria a Heide Museum of Modern Art. Zatímco v galerii můžete až do 24. dubna navštívit Trienále představující díla více než 120 umělců z celého světa, muzeum moderního umění nabídne letos třeba výstavu paruk (ne že byste je potřebovali, ale co kdyby…) nebo italský design 20. století (to kdyby se vám na druhém konci světa náhodnou zastesklo po Evropě). A abychom nezapomněli – pokud tu nebudete v době konání Australian Open (letos už to určitě nestihnete, takže až 12. 1. – 26. 1. 2025), zajděte na fotbal. Ten tu mají stejně radši. → www.heide.com.au, ngv.vic.gov.au

Jako Muž od Sněžné řeky -36.9932229, 147.1534356

Kdybyste se hned zkraje nemohli nabažit oceánu, zastavte se cestou na bílých plážích zálivu Jervis Bay. Jen o kousek dál, na krásné pláži Pebbly Beach, potkáte rodinky klokanů. A pak už vyrazte do hor. V souvislosti s Austrálií se o nich moc nemluví, přitom jsou dechberoucí. Místní sem jezdí spíš v zimě lyžovat, turisti zůstávají na pláži, a vám se tak může snadno stát, že tu v létě potkáte jen pár vombatů, ježur nebo pestrobarevných papoušků. Mezi Sydney a Melbourne jsou tak rozsáhlá horská pásma, že byste je mohli prolézat klidně do konce svých dnů. Někde tady také překročíte hranici státu New South Wales a dorazíte do Victorie. Povinnou zastávkou jsou Sněžné hory, v nichž se nachází nejvyšší australská hora Mount Kosciuszko. Vynechejte lanovku, která vede ze zřejmě nejznámějšího lyžařského střediska Thredbo, a raději vyrazte z Charlotte Pass okruhem přes Main Range Track, jehož výhledy dokonale demonstrují křivky a rozlehlou krajinu místních hor. Ty se sice hodně podobají Alpám, ale jakoby i ony dostaly mnohem větší možnost roztáhnout se daleko do prostoru. Vydejte se po vyhlídkové silnici Great Alpine Road až do Alpine National Park. Zastavte se na hoře Mt Hotham a dejte si okruh The Huts Walk vedoucí po starých horských chatách. Mimochodem, v těchto místech se natáčel osmdesátkový film Muž od Sněžné řeky. I onu řeku tady najdete. Pokud jste hodně velcí milovníci několikadenních tracků, Austrálii budete milovat – a pro její hory to platí dvojnásob. → www.trailhiking.com.au/hikes/the-huts_walk/

Foto: archiv galerií a restaurací, Zdenka Tomis

explore

l e d en - únor 2024

Velká jízda na pobřeží -38.6799027, 143.3914734

Až vás Melbourne omrzí, vydejte se opět na samotné pobřeží. Nejprve se pokochejte legendárními vodopády Beauchamp Falls a Hopetoun Falls nacházejícími se v lese plném palem a kapradí (ano, je to jedno z těch míst, kde by se dala z fleku natáčet novodobá Cesta do pravěku), a pak už vyrazte na slavnou Great Ocean Road. Australské názvy většinou přesně označují to, co můžete čekat - stejně jako je Sunshine Coast zalitý sluncem, je i tahle jízda opravdu velkolepá. Projet cestu dlouhou 240 kilometrů vám zabere klidně celý den nebo dva – na její trase je totiž skvělý Great Otway National Park s majestátním majákem, ale hlavně jedna epická vyhlídka vedle druhé. Asi nejlepší je London Bridge a Loch and Gorge. Právě tady ale najdete i jedno z nejslavnějších míst v Austrálii – 12 apoštolů. Zatímco na ostatních vyhlídkách budete sami, tady potkáte davy. Pokud nepatříte k těm, kdo si intenzivní lidský kontakt užívají a raději si tyhle skály chcete užít v klidu, musíte si opravdu hodně přivstat nebo přenocovat v jejich blízkosti. → www.visitvictoria.com

06 Zastávka v Robe -37.1624759, 139.7547566

Cestu do Adelaide, hlavního města státu Jižní Austrálie, lemují dlouhé bílé pláže Jižního oceánu. Co si budeme povídat, člověk v životě nemá moc možností vykoupat se právě v něm, a tak se do těchto vod rozběhněte, kdykoli bude příležitost. A cestou se na den nebo dva zastavte v některém z malých městeček na pobřeží, protože právě tady poznáte, co je ta opravdová Austrálie – rodinná atmosféra, tak trochu country styl, ale přitom perfektní služby a motely jako z hollywoodského bijáku. Tedy jen podstatně modernější, což není na škodu. Doporučuji třeba dokonale obyčejný Robe, kde skvěle nasajete atmosféru místního životního stylu – vstává se za úsvitu, cestou do práce zastávka v místní pekárně pozdravit sousedy a dát si kafe a brekky burger nebo mini skořicový donut, který nikde jinde nechutná tak dobře jako na australském venkově. Ubytovat a skvěle najíst se můžete třeba v místním hotelu The Robe, který tu stojí od roku 1840. → www.robehotel.com.au

Nepodceňujte Adelaide -34.9264064, 138.6005471

Adelaide má všechny rysy australské metropole, je ale mnohem klidnější, čistější a má komornější atmosféru. Ani tady však nechybí špičkové kavárny a restaurace (zajděte třeba do Part Time Lover), ale hlavně pláže a neuvěřitelná krajina, které město obklopuje. U Hallet Cove Beach je rezervace, která kdysi bývala ledovcem. Dnes připomíná spíše krajinu Marsu. Na druhém konci města je další úžasný park Morialta s jeskyněmi, klokany i vodopády. Za tímhle doma cestujeme klidně přes půl Evropy, tady to všechno mají na předměstí. Zároveň je to odtud nejblíže ke slavnému Uluru. Jde tedy o ideální spot na vrácení půjčeného auta a několikadenní letecký výlet do středu země. A po návratu? Po návratu si půjčte camper van a vydejte se s ním na další štreku. V Austrálii totiž #vanlife není žádná trendy záležitost, ale ten nejběžnější způsob cestování, kterému je celá země dokonale uzpůsobena. → www.parttimelover.com.au

08 Eyre Peninsula -34.5960614, 135.3300448

Největším highlightem jižního pobřeží je rozhodně poloostrov Eyre. Cestou sem vás možná instagram naláká na růžová jezera, jako je Bumbunga Lake, ovšem pozor – aby vypadala jako ze slavných fotek, musí vám být nakloněni všichni svatí. Pokud v minulých dnech nepršelo, mohou být vyschlá, a pokud dostatečně nesvítí slunce, růžová nebude tolik patrná. Pokud ale štěstí mít nebudete, rozhodně si nemusíte zoufat. Tohle je totiž jen jedno z mnoha lákadel poloostrova, na kterém si budete připadat jako na jiné planetě. Už proto, že uprostřed jihu je opravdu minimum turistů, a místní národní parky tak budete mít celé pro sebe. Rozhodně musíte do Coffin Bay National Park, kde barvy moře, skal i nebe mají naprosto nevídané, jakoby odsaturované odstíny, příroda je tu vážně krásná a divoká. Obří skály všech tvarů a barev omývané oceánem najdete v Talia Caves a u nedaleké Woolshed Cave, typicky australskou oranžovou barvu pak mají skalnaté útvary na pláži The Granites. → www.parks.sa.gov.au/parks/coffin-bay-national-park

Foto: archiv restaurace a Journey Beyond, Zdenka Tomis

l e d en - únor 2024

Všechny barvy západu -33.6448815, 115.3448648

Cestou na západ vás pak čeká cesta Nullaborskou planinou, jejíž naprosto rovná skalnatá krajina zabírá přes 200 000 kilometrů čtverečních a její unikátnost nejlépe vynikne na pobřeží. V této poušti se také nachází nejdelší rovný železniční úsek na světě. A pak vás naopak čeká pestrobarevný jihozápad. Tak syté barvy, které jsou kolem Esperance, jste ještě v životě neviděli. Tyrkysové moře střídají růžová jezera (tady je jejich barevnost spolehlivější), oranžové štěrkové cesty i skály. Na seznam road tripu si pravděpodobně připíšete surfařskou oblast kolem Margaret River, slavné molo v Busseltonu dlouhé tak, že po něm dokonce jezdí malý vlak, nebo obří skalnatou vlnu Wave Rock. A to už jste kousek od Perthu. Věděli jste, že místní Cottesloe Beach bývá označovaná za jednu z nejkrásnějších na světě? Ani na ní ale váš výlet ještě nekončí… → www.busseltonjetty.com.au

09 10

Napříč Austrálií vlakem -31.9442155, 115.8768403

Spokojeni, ale unaveni? Nevadí. Dlouhou cestu zpět z Perthu do Sydney můžete absolvovat vlakem. A ne jen tak ledajakým. Austrálie má hned několik svých variant Orient Expresu a jedna z nich jezdí i na této trase. Pokud zvolíte Indian Pacific, cesta zabere čtyři dny a tři noci, přičemž se vlak zastaví na těch nejkrásnějších místech. Prostě nezapomenutelný zážitek a závěr australské dovolené. Na trase, kterou jsme vám vymysleli, se vyplatí zapřemýšlet i nad jinou trasou – vlak Ghan spojuje Adelaide a Darwin či bližší Alice Springs a jede přes takzvaný Red Centre a slavné Uluru. Pokud jste si tam tedy neodskočili z Adelaide, máte jedinečnou možnost! → www.journeybeyondtrail.com.au

explore

Rozpálený střed Červená krajina uprostřed Austrálie je nejen naprosto unikátním místem, které nemá jinde na planetě obdoby, ale také skvělou cestou, jak se přiblížit tradiční australské kultuře a jejím původním obyvatelům. Vítejte v zemi Aboriginů, vítejte u slavného Uluru. T E X T

Zdenka Tomis

V posledních letech se Austrálie snaží vrátit původním obyvatelům všechno to, co jim vzala. Někdy je to spíš symbolické a místo půdy se daruje respekt a úcta, ale i to je – z pohledu událostí současného světa – vlastně fajn. Část země kolem Uluru ve státě Severní Teritorium od roku 1985 už zase patří Aboriginům, respektive lidem z místního kmene Anangu. Australané si od nich místo pronajímají a náležitě o něj pečují, ctí jeho posvátnost a učí tomu i turisty. Těch tady během místního léta paradoxně není tolik. Australané sem jezdí v jakémkoli jiném ročním období, protože letní prázdniny celkem pochopitelně raději tráví na pláži. Od prosince tu totiž teploty pravidelně šplhají ke 40 stupňům ve stínu. Pokud se rozhodnete slavnou skálu Uluru obejít pěšky, je ideální vyrazit ještě před úsvitem a s dostatečnou zásobou vody, protože jinak se může nevinná desetikilometrová procházka proměnit v pěkně nebezpečnou záležitost.

Zážitek na celý život Brzy ráno, nebo naopak večer, kdy začne slunce zapadat, má ostatně Uluru to největší kouzlo. Dobře to tu vědí, a tak právě v tuto denní dobu začíná netypický kulturní program. Už proto, že jde o posvátné místo, nečekejte žádnou nepatřičnou šarádu. Vše je vkusné a citlivě zpracované. Skvělým příkladem je nové dechberoucí představení Wintjiri Wiru, které s výhledem na Uluru a s večeří při západu slunce organizuje společnost Voyages ve spolupráci se slavným studiem Ramus a místní komunitou Anangů. Kombinuje příběh jednoho z nejstarších lidských společenství na planetě s moderní technologií. Tradiční legendu o zlém duchovi a svých předcích, lidech kmene Mala, kterou si Anangové předávají po generace už tisíce let, vypráví jedna z nich, Christine Brumby, za doprovodu světelné show tvořené tisícovkou dronů a laserů. Kouzlo místa, které obklopuje nekonečná poušť, a světla dronů připomínající, že se

Teprve až na vlastní oči spatříte, jak se uprostřed pouště tyčí slavné Uluru, dojde vám jeho velikost i výjimečnost.

le d en - únor 2024

Foto: Antoine Fabre, Zdenka Tomis, archiv cestovních agentur

Nekonečně skalnaté výhledy Kings Canyonu (vlevo). Jakmile u Uluru začne pršet, spěchejte ke skalám - okamžitě se tu tvoří vodopády, po nichž pak zůstávají tyto cestičky (vpravo).

v dálce tyčí Uluru, způsobí, že se vás tahle záležitost dotkne nečekaně silně. A ještě víc, když uvidíte, že na představení nechodí jen turisté, ale i výpravy místních dětí, které se tak zábavnou formou seznamují se svým původem. Voyages tady provozují celý Ayers Rock Resort (Ayers Rock je anglický název, zatímco Uluru pochází z jazyka Pitjantjatjara), což je vlastně malé městečko s několika hotely, restauracemi, obchody, ale i poštou či vlastním letištěm, kam se létá ze všech větších australských měst. Zahraniční turisté do domorodých vesnic nesmí, takže ať se vám to líbí, nebo ne, tohle bude i vaše útočiště. Společnost se také snaží do veškerých služeb místní lidi zapojovat, a poskytnout jim tak práci i zkušenosti. Ovšem ne všichni o to stojí, nedotčený komunitní život má pro ně pořád velkou váhu. Podle pravidel Naživo vypadá Uluru ještě mnohem majestátněji a je vyšší než Chrysler Building v New Yorku. Vystupuje z okolní krajiny, jako by ho před 600 miliony lety opravdu stvořili posvátní duchové. Platí tu speciální pravidla. Nesmí se fotit části, kde se konaly posvátné rituály. Pohybovat se můžete také jen někde. Od roku 2019 je zakázaný výstup na horu, kam předtím vystoupalo i tisíc lidí denně, nechovali se k ní úplně příkladně, a tak Austrálie na přání Aboriginů, kteří sem ostatně už o dva roky dříve umístili ceduli s nápisem We don’t climb, tuhle zábavu zatrhla. Místu to prospělo,

nestala se z něj laciná turistická atrakce. O to víc vás ale zarazí, že ti, kdo jsou líní obejít Uluru pěšky nebo alespoň na kole, které si tu lze půjčit, si mohou pronajmout segway a na posvátné půdě vrčet s přístrojem, kterého se evropské metropole snaží spíš zbavovat. Snad i v tomto případě místní pochopí, jakého zlého ducha pustili do svého teritoria. Podle pravidel je nutné chovat se i v nedaleké, méně slavné, ale přitom možná ještě o něco více okouzlující skupině 36 skal Kata Tjuta, anglicky The Olgas. Zůstaňte proto ještě o den déle a rovněž ještě před východem slunce se jděte projít také sem. Zastávka v Kings Canyon Ovšem pozor, Červený střed, jak se celé této oblasti v centru Austrálie někdy také říká, není jen Uluru a Kata Tjuta. Když už tu budete, byla by škoda nezavítat také do překrásného Kings Canyonu. Další oranžová část země, ale zase úplně jiná. Vyhlídkový let umožní vidět tu obrovskou masu skal v celé její velikosti, ale ještě lepší je proniknout dovnitř, vyrazit na jeden z okruhů a splynout s ní. Člověk si tu znovu uvědomí, jak je planeta rozmanitá a jak my jsme jen její maličkou, zanedbatelnou součástí. Přesto i tady najdete poměrně luxusní bydlení. Doporučit můžeme třeba úžasné chatičky Discovery Parks, kde budete mít spoustu soukromí i výhled do netypické krajiny, který je ještě lepší než Netflix v místní televizi.

Zleva: keratinová maska na vlasy, 750 Kč / 200 ml; tělový olej, 930 Kč / 100 ml; šampon, 700 Kč / 300 ml; tělové máslo, 1 680 Kč / 350 ml; sada 10 kusů svíček se svícnem a zápalkami, 1 700 Kč; tuhá mýdla, 300 Kč / 75 g / kus; parfém, 2 380 Kč / 50 ml; mýdlo na ruce, 600 Kč / 300 ml, vše Zielinski & Rozen, prodává Symbols, Karoliny Světlé 32, Praha 1; židovský klobouk Tonak, 6 300 Kč / kus.

údržba

Styling a text: Petr Jansa

Foto: Michael Dvořák

Je to košer! Fragmenty hebrejštiny na etiketách lékárenských flakónů dodávají produktům izraelské kosmetické značky Zielinski & Rozen exotický nádech. Přesto do Prahy, která je protkaná bohatou židovskou historií, zapadají tak nějak víc než třeba na Ibizu nebo do luxusního horského střediska Courchevel, kde firma otevřela vlastní obchody. A nejen tam. Pobočky izraelské parfumerie začaly v posledních letech v evropských metropolích růst jako houby po dešti. Na seznamu nechybí Vídeň, Varšava, Paříž, Amsterdam, Atény nebo třeba Monte Carlo. Vloni v prosinci se k nim přidala i Praha, byť jde zatím jen o tzv. shop in shop. Než si parfumerie najde vlastní prostor na území starého židovského města, usídlila se v pražském butiku Symbols. Jejím skutečným domovem je však izraelská Jaffa, kde Erez Rozen v roce 2013 otevřel první kamennou prodejnu. Do té doby své výrobky nabízel na tamních trzích a lidé si je velmi rychle oblíbili. Stejně jako za každým produktem, i za vznikem samotné značky stojí silný příběh, který se začal psát roku 1905 v polském Polotsku. Právě tam totiž Erezův pradědeček z matčiny strany, pan Zielinski, vyráběl parfémy. Erez jednoho dne našel knihu jeho starých receptur, což ho inspirovalo k založení vlastní parfémové značky. V jejím názvu spojil své a pradědečkovo jméno a zúročil v ní zkušenosti, které nasbíral během svého deset let trvajícího putování po zemích východní Evropy. Krom řady parfémů (nabízí i možnost vytvoření vůně na míru), do kterých promítá celou škálu emocí a vzpomínek, dnes v portfoliu značky najdete i tělovou kosmetiku, bytové vůně nebo třeba svíce. → Více na www.zielinskiandrozen.com

Čas na změnu

T E X T

Petr Jansa

Blue Electric Light Už 15. března bude mít světovou premiéru dvanácté studiové album amerického rockového zpěváka Lennyho Kravitze pojmenované „Blue Electric Light“. Možná je to náhoda, možná čistý kalkul, ale do elektricky modré barvy je zahalena i kampaň k novému parfému Yves Saint Laurent Y L’Elixir (cena: 4 720 Kč / 60 ml, prodávají vybrané parfumerie), jehož je Lenny tváří. Novinka je v pořadí osmou a dosud nejintenzivnější a nejkoncentrovanější variací slavného parfému poprvé představeného v roce 2017. O jeho kompozici se opět postaral parfumér Dominique Ropion, který tentokrát využil jednu z nejvzácnějších ingrediencí v podobě agarového dřeva. Tu okořenil špetkou šafránu, zázvoru, jalovce a bergamotu. Navíc pak přidal aldehydy připomínající vůni čerstvě vyžehlené košile.

Naprostá dokonalost Slavný švédský skladatel Max Martin (napsal celou řadu hitů pro hvězdy jako Adele, Taylor Swift, Maroon 5, Bon Jovi, Britney Spears nebo Backstreet Boys) je známý tím, že na co sáhne, to promění ve zlato. Zda se mu to povede i se zbrusu novou pánskou kosmetickou značkou Obayaty, kterou založil spolu s dalšími čtyřmi společníky, je zatím ve hvězdách. Jak už však precizně vyvedené designové obaly naznačují, na trhu s nevelkou konkurencí (z velkých hráčů se zatím o slovo přihlásil třeba Tom Ford nebo Chanel) má určitě šanci. Ostatně dekorativní kosmetiku včetně laku na nehty používá čím dál více mužů – ano, včetně starších ročníků. Ale zpět k portfoliu značky, která zatím nabízí sedm produktů v různých barevných odstínech. Ceny začínají na 620 Kč za lak na nehty, nejdražší položkou je pak oční booster na maskování kruhů pod očima za 1 860 Kč. V nabídce je však i korektor, rozjasňovač nebo třeba tužka na oči. Více se dozvíte na www.obayaty.com.

Oblíbená kalifornská značka Corpus, jejíž tuhé deodoranty se staly kultovní záležitostí, přichází s novinkou v podobě tělového peelingu Katrafay Body Scrub (cena: 1 400 Kč / 160 ml, prodává Ingredients). Krom oleje katrafay z Madagaskaru obsahuje i směs kukuřičné mouky, ořechových skořápek a aktivního uhlí, která zbaví tělo odumřelých buněk a rozproudí cirkulaci krve.

Foto: archiv značek

Skutečnost, že jste opravdoví tvrďáci, ještě neznamená, že se budete zuby nehty bránit všemu kosmetickému. Nebo si snad myslíte, že Lenny Kravitz, mimochodem tvář nového parfému YSL, vypadá už 40 let stejně jen díky genům? Ale kde že… Abychom vás navnadili, posbírali jsme ty největší novinky včetně pánské dekorativky, která vás bude bavit. Fakt!

Zleva: Pleťový krém s ochranným faktorem Relief Sun Rice + Probiotics, Beauty Of Joseon, 545 Kč / 50 ml, prodává Notino; pánská bezoplachová péče na posílení a zahuštění vlasů Thick.Again, Kevin Murphy, 1 100 Kč / 100 ml, prodává shop.kevinmurphy.cz; tuhé mýdlo Maison Francis Kurkdjian, 1 000 Kč / 150 g, prodává Ingredients; stimulující a osvěžující šampon pro muže Stimulate-me.Wash, Kevin Murphy, 695 Kč / 250 ml, prodává shop.kevinmurphy.cz; kamenné torzo z medecine.studio.

Shora po směru hodinových ručiček: multifunkční čistič s octem, 950 Kč / 500 ml; interiérový parfém s vůní bazalky neutralizující zápachy, 1 450 Kč / 150 ml; svíčka s vůní bazalky neutralizující zápachy, 1 450 Kč, vše La Droguerie, Diptyque; parfémovaná mlha na provonění ložního prádla Aqua Universalis Scented Linen Mist, Maison Francis Kurkdjian, 2 900 Kč / 200 ml, prodává Ingredients; prostředek na mytí nádobí s pomerančovým květem La Droguerie, Diptyque, 950 Kč / 500 ml; přehoz na postel Wowen Monocolour, Lejaan, 2 990 Kč / 200 x 240 cm.

le d en - únor 2024

Péče o lidstvo Na světě existují vizionáři s bezednou kasičkou, kterým po čase trochu hrábne a začnou vymýšlet nesmysly. A pak jsou tu tací, kteří zachovávají chladnou hlavu, nepřehánějí to s megalomanstvím, a i když nezapírají, že na své produkci chtějí něco trhnout, nabízejí na oplátku to, po čem lidstvo prahne a co mu pomůže. No ano! Hudebník, kreativní ředitel pánských kolekcí Louis Vuitton (tohle se Bernardu Arnaultovi povedlo) a samozřejmě i podnikatel Pharrell Williams nepřestává budovat svou značku Humanrace. Na jejím počátku v roce 2016 byla spolupráce s Adidasem, dnes je to především o pečující kosmetice, jejíž vývoj Pharrell platí a jejíž složení dává se svým týmem dokupy jeho dermatoložka Elena Jones. Kosmetika je samozřejmě ekologická a flakóny znovuplnitelné. Co je ale zásadnější, je fakt, že je také účinná a to především díky revolučním technologiím a inovativním ingrediencím, jako je třeba 7D kyselina hyaluronová působící v různých vrstvách pokožky. Na kompletní péči přitom stačí tři produkty (cena: 2 873 Kč), které lze koupit v setu a které, světe div se, lze bez cla a DPH pořídit třeba i v berlínském e-shopu wooberlin.com.

Foto: archiv značek

Svatá trojice pro vaše vlasy na leden a únor

Volumifique

All Soft Shampoo

Kérastase

Redken

Dermo Capillaire Eucerin

Jestli máte vlasy jemné a splihlé (nebo se potýkáte s řídnoucí kšticí), hřívu vám doslova pozvedne objemový šampon Kerasatase Bain Volume. Dodává vlasům nejen tolik potřebný objem, ale i texturu, čímž budou také poddajnější ke stylingu. Pro dlouhodobé řešení řídnoucích vlasů je ale třeba návštěva trichologa – specialisty, který určí pravděpodobnou příčinu řídnutí a může nabídnout cílenou terapii.

Pro všechny šťastlivce s dostatkem vlasů, které však může trápit jejich suchost, hrubost a krepatost, je určena řada Redken All Soft. Šampon obsahuje 2 % arganového oleje a kondicionér dokonce 5 %. A právě tento olej, kterému se pro jeho vysokou hodnotu přezdívá „marocké zlato“ pomůže vlasům ke zdravému a hladkému vzhledu, aniž by vypadaly mastně nebo těžce. Profitovat budou i vlasy barvené.

Když suchá kůže na hlavě svědí, je to otravné. Nevýhodou je, že se nedá namazat krémem. Respektive dá, ale vyrazit pak do ulic si troufne málokdo. Šampon Calming obsahuje ureu a laktát – dvě molekuly, které na sebe vážou vodu v horní vrstvě pokožky a tím ji účinně hydratují. Pro extra protivné svědění lze aplikovat ještě bezoplachové tonikum ze stejné řady, které díky licochalconu působí protizánětlivě.

Cena: 559 Kč / 250 ml, prodává Douglas

Cena: 509 Kč / 300 ml, prodává Douglas

Cena: 385 Kč / 250 ml, Prodává Dr. Max Lékárna

Robert A. Dahmen / dermatolog Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně. → Instagram.com/dr.dahmen

102

údržba

Na vlastní kůži:

PUPPY YOGA Moderní svět přináší celou řadu bizarních přístrojů, kosmetických vychytávek, sportovních lekcí a objevných psychologických metod dobrých pro zdraví, nad kterými nejdřív nevěřícně kroutíte hlavou, pak o nich dlouze přemýšlíte a nakonec si řeknete, že to možná není tak blbý nápad. Než se do nich ale vrhnete po hlavě, jsme tu my, abychom je za vás otestovali… T E X T

Karel Nováček

I LUST RACE

Vojtěch Velický

103

le d en - únor 2024

Zima je období protkané depkou. Šeď, nuda, prostě hnus. Člověka nebaví ani sex, natož třeba místnost provoněná odpařujícím se éterickým CBD olejem a hluboký nádech a výdech, jak radí ezo kouči na pochybných youtube kanálech. V takových dnech prostě hledám něco jiného. Něco, z čeho vyplyne konstantní potěšení. A zatímco na monitoru bloumám po e-shopu se žrádlem a do virtuálního košíku házím věci, na které ani nemám chuť, na instagramu na mě vyskočí bizarní příspěvek chlapíka, který se na karimatce pokouší o pozici stromu, zatímco mu pod nohama pobíhá štěně. Lekce jógy se štěňatama! To je ono! Okamžitě zadávám do googlu příslušná hesla a objevuju hned několik lekcí. Nemůžu se dočkat, až sebou plácnu na záda a všechny ty malý chlupatý koule si na mně ustelou. Tohle je bezesporu definice konstantního štěstí. Skoro mi ani není líto té tisícovky. Překvapuje mě, že tyhle lekce jsou hodně vybookované a v nabídce není moc velkých plemen. No pochopte, chlap jako já prostě nechce cvičit jógu s čivavou. Chce to pořádnýho parťáka, jako třeba vlčáka nebo labradora. Nicméně chci se štěňaty cvičit co nejdřív – odmítám spekulovat a bookuju první volný termín… Po pár týdnech přicházím na lekci a nemůžu se dočkat. Tak trochu doufám, že za ten litr ani nebudu muset cvičit, jen si lehnu na karimatku a budu se s těma chlupatejma koulema muchlovat a okukovat přitom sexy jogínky. Na lekci, kde nás má být něco přes deset, jsou štěňátka havanského psíka, hlásí mi po příchodu recepční. Netuším, co to je, ale říkám si, že na nějaké

vintage fotce jsem viděl Fidela sedět v autě s pořádným teletem podobným vlčákovi. To by mohlo být. Nicméně jsou tu pravidla, která jsem nucen si vyslechnout. Prý se nechystáme na žádné komplikované pózy, při kterých hrozí pád. Nikdo tu nechce rozmáčknuté štěně. Psiska tu nejsou pro nás, my jsme tu pro ně – za litr! Když pes usne, neměli bychom ho budit. Když usnu já, pes může cokoliv. A pokud si říkáte, že je to týrání zvířat, organizátoři vás vyvedou z omylu. Tohle je totiž placená socializace, kde se čoklíci seznamují s lidmi a chystají se na cestu k novým páníčkům. Takže tak. Přicházím do nevelké místnosti, kde jsou připravené podložky, sedám si a už se ke mně řítí první havaňák. No, není to úplně plemeno dle mého gusta, spíš takový smeták, ale co už. Zaplatil jsem, vytřískám z toho maximum. Štěně se ale, i přes mou obrovskou snahu, odmítá mazlit. Chce si hrát, kouše do mě těma malejma tesákama a musím říct, že to bolí jako prase. Hele, tohle jsme si nedomluvili, říkám mu a snažím se ho lehkým násilím donutit, aby si lehl a začal spolupracovat. V tu chvíli přibíhá další Kubánec a připojuje se ke krvelačnému bratrovi, který se mi zatím snaží rozervat moje nehorázně drahé šortky Under Armour! S nervózním úsměvem se ptám lektorky, jestli jsou na tohle pojištěný, ale v duchu se fakt nesměju. Tři minuty uvažuju, kolik bych asi na psím studiu vyhádal za zničený funkční trenky, než vypukne kýžená lekce. Nejdřív pár informací a vzhůru do toho. Jenže! Jak mám kurva udělat střechu, když si pode mnou ustlal

jeden z havaňáků? Mám stres. Při sebemenším pokusu o jakoukoliv pozici (byť spíš základní, protahovací) mám pocit, že zavrávorám a psovi zlomím vaz. A asi nebudu sám. Když se rozhlížím kolem, mám pocit, že nikdo necvičí. Pes zůstává na pozici a tak se rezignovaně přesouvám vedle podložky. Co vám budu povídat, není to ideální. Rozhodnu se tedy psa nenápadně vystrnadit, jenže ta podložka, která je bezesporu vyrobená z eko bio recyklovaných plastových lahví sesbíraných na balijské pláži, smrdí tak, že se z ní pes nechce hnout. Nechávám to být. Ostatně, pro psa si přichází jedna z lačných cvičenek, od které všechna ostatní štěňata utekla a tak mám zase volný plac. Pokouším se o kobru, když mi na obličeji přistanou Fidelovy packy a čokl mě začne olizovat. Bože, to je smrad! Nedokážu se uvolnit. Pořád myslím na to, jestli už tihle soudruzi mají za sebou odčervení, nebo jestli je, teď už tedy spíše nás, teprve čeká! Po necelé hodině je konec. Nikdo moc necvičil, ale všichni mají miliardu fotek. I já jsem si jednu nechal vyblejsknout, aby se neřeklo. Mám pocit, že vedle karimatky je podezřele vlhko. Kouknu se na kolegyni po pravici, ta se na mě něžně usměje a nonverbálně se rozplývá nad tím, jak se Fidel krásně vyčurkal. „Jo, to se mi občas taky stane,“ reaguji zbrkle a v duchu si okamžitě nadávám, jakou píčovinu jsem to zase vypustil. Ale co už. Na jógu se štěňaty za litr už asi znovu nepůjdu. Za deset takových můžu absolvovat online lekci masturbace s Helenou Houdovou, což by mi možná dalo víc.

Pokouším se o kobru, když mi na obličeji přistanou Fidelovy packy a čokl mě začne olizovat. Bože, to je smrad! Nedokážu se uvolnit. Pořád myslím na to, jestli už tihle soudruzi mají za sebou odčervení.

Neapolská pizza, kterou servírují v nové pražské pizzerii Da Pietro, se od ostatních liší nejen těstem tvořícím velké nadýchané okraje, ale především způsobem přípravy. Pečení probíhá ve speciální peci s teplotou minimálně 485 °C a to po dobu maximálně minuty a půl.

105

Text: Petr Jansa

Foto: Archiv pizzerie Da Pietro

Království za pizzu! Pokud sledujete dění na pražské gastronomické scéně a zároveň patříte k milovníkům pizzy, určitě vám nemohlo uniknout otevření tří nových podniků, v nichž této italské delikatese patří hlavní role. My jsme vyzkoušeli všechny a ušetříme vás tak zklamání z nevydařeného gastro zážitku. Tedy nevydařeného – trojici pražských nováčků vlastně není co vytknout, protože všichni nabízí pizzu vyladěnou do nejmenších detailů. Každý z trojice podniků je však úplně jiný, a i když srdce gurmána zaplesá ve všech, v každém se bude cítit dobře jiná klientela. Otázkou je, do které restaurace nejlépe zapadnete vy. A začneme hned na nejvyšší příčce, kterou pro nás obsadila pizzerie Da Pietro. Plzeňská legenda servírující od roku 2016 luxusní neapolskou pizzu to konečně rozjela i v hlavním městě, přesněji řečeno v Bělehradské ulici na Vinohradech. Už při vstupu do prosvětlených prostor člověka zaujme minimalismus a vzdušnost konceptu navrženého architektonickým studiem NEUHĀUSL HUNAL. Vstupní části dominuje unikátní modrá pec, kterou restauraci ušili na míru řemeslníci z firmy Pasquale Fazzone nedaleko Neapole: „Stavěla se za použití provázku, díky kterému bylo možné na milimetry přesně změřit, jak jsou jednotlivé cihly poskládané a natočené. Tato preciznost je důležitá, neboť díky tomu dosáhnete rovnoměrného rozložení tepla,“ říká Petr Soukal, který společně s Martinem Mečírem Da Pietro před lety založil. Když projdete hlouběji do útrob podniku, dostanete se do haly, jíž dominuje dlouhý růžový stůl, kolem kterého je zaparkováno 18 židlí. Po obvodu místnosti je pak řada menších stolečků nabízejících větší intimitu, ačkoliv na tu se tady příliš nehraje. Ale co už, jde o pizzerii, ne o sametem vystlanou michelinku. V Da Pietro to prostě žije a bez rezervace si tu nesednete… →

106

→ Pojďme ale k menu, které se točí kolem moderní neapolské pizzy z nadýchaného těsta s vyšším okrajem. Krom klasických druhů jako Marinara, Margherita nebo Napoli najdete

na menu i speciality, které tu budou každý půlrok obměňovat. Já si třeba dal pizzu Mortadella e Pistacchi s mortadelou, pestem z pistácií a citronovým olivovým olejem. Skvělý byl ale i předkrm inspirovaný neapolským street foodem (tři různé smažené delikatesy). Pokud vám zbyde místo, jako dezert zkuste Baba al Rum s pistáciovým krémem (na fotografii). Ne snad že by druhý z dezertů – tiramisu – byl špatný, ale dostanete ho všude, což se o rumové Babě říct nedá. A ceny? Pizza, ze které se najíte dosyta, začíná na 250 Kč. → www.dapietropraha.cz

Slice Slice Baby Na začátku byl pizzový pop-up, který se s mobilní pecí přesouval z jednoho místa na druhé, než koncem listopadu na pevno zakotvil v pražských Holešovicích. To místo je vypovídající. Celý koncept je totiž dost hipsterský. Pizzy tu podávají na kovových talířích, interiér je dost stísněný a vlastně i dost chudý, stejně jako obloha na rustikálním těstě. Ale to těsto? To je dokonalost. Na výběr je 7 druhů pizzy s hodně netradiční nákladem. Nechybí třeba kampotský pepř nebo omáčka z čedaru a piva. Já vyzkoušel pizzu s názvem Mushy 2.0 s krémem z pečeného česneku, mozzarellou, hlívou, kapustou, pecorinem a umami prachem. Slast! K pizze si navíc můžete objednat i jeden ze tří dipů, do kterých lze namáčet suché okraje. Ceny startují na 230 Kč. → www.sliceslicebaby.cz

Třetím do party je původem německá L’Osteria, což je po čertech velká síť. V Praze začala v DRNu na Národce, aby se koncem loňského roku rozrostla o větší, krásnější a modernější ségru na nové Masaryčce. Zabírá dvě podlaží a krom milovníků vlaků (výhled je přímo na koleje) potěší snad všechny. Ceny nejsou vysoké, v podniku to žije, personál je milý a interiér luxusní. I proto se zde setkává bohatá směsice lidí – od studentů přes rodiny s dětmi až po novodobé veksláky, kteří jinak okupují podniky ve Vězeňské ulici. Ale pojďme k pizze, která je slabá, skvělá a neuvěřitelně velká. Tak velká, že ji ani chlap jak hora nedá celou. A co je super? Jednu pizzu si můžete poskládat z několika druhů (na výběr je jich asi 25). Výhodou L’Osterie je i to, že pizzou to nekončí. V nabídce jsou i saláty nebo těstoviny, včetně těch cuketových. Skvělé jsou třeba s račím masem. A ceny? Pizza začíná na 235 Kč. → www.losteria.cz

Foto: archiv restaurací a značek

L’Osteria Masaryčka

107

Když vaří hvězdy Nebojte, nebudeme vás lákat na další nudný pořad o vaření. Tohle je stará dobrá kniha, kterou vydává nakladatelství Taschen. Dala ji dohromady Mary McCartney, jedna z dcer legendárního brouka Paula, a sesbírala do ní recepty od svých slavných přátel. Vy si tak můžete udělat grilované hot dogy podle Woodyho Harrelsona, duhový dort podle umělce Jeffa Koonse nebo minimalistický čokoládový dortík s malinami, jaký si čas od času udělá Steve Buscemi. A když to dá tenhle řízek, dáte to taky! → Více na www.taschen.com

Sejdeme se v Trezoru Zatímco do restaurace s červeným jelenem ve znaku si můžete zajít na tradiční svíčkovou, tataráček či klasickou selekci steaků, v exkluzivních prostorách jejich Trezoru na vás čeká nové sezonní menu od Marka Fichtnera a Františka Hrdiny. Pochutnat si na něm můžete každý večer od úterý do pátku (krom 14. února, kdy… vy víte co!). A na co se těšit? Z předkrmů třeba na pečená foie gras s kumquaty, šalotkou a čokoládovou omáčkou, z hlavních chodů pak na dančí hřbet s koláčem Pithivier plněným ragú nebo na celou kachnu stařenou na seně. No a sladká tečka? Cheesecake s jablečným sorbetem, medem a pekanovými ořechy. → Rezervace na www.trezorspork.cz

Indiana Jones a držák na lahev Tu tu du tú, tu tu dú! Ano, při troše představivosti si teď broukáte slavnou melodii ze série o nesmrtelném Indianu Jonesovi. A víte co? Díky italské manufaktuře Métier se jako Indy můžete i cítit. Třeba při výstupu na Sněžku nebo cestou do práce. Stačí vám k tomu stylové pouzdro na lahev s vodou (a nejen s ní, cena: 16 116 Kč), které italská firma vytvořila exkluzivně pro e-shop Mr. Porter. Plátěný doplněk s koženými detaily (na nich svítí logo filmového hrdiny) je vybaveno i praktickým popruhem. → Více na www.mrporter.com

Česká značka Fabini vloni představila řadu smaltovaných litinových pánví. Teď přichází s novou kolekcí Mattia 2.0, která je ze silnějšího materiálu a krom pánví nabízí i kastroly s poklicí o průměru 26 cm. Vybírat můžete hned z pěti barev. Více na www.fabini.cz

108

Což takhle dát si… Plzeň Ačkoliv zrovna v tomto případě název našeho nového seriálu svádí k orosené dvanáctce, budeme se v něm věnovat spíše delikatesám na talíři než v půllitru. A i když vás to možná překvapí, i na ně jsou v Plzni odborníci. Od dob, kdy tady v Diskopříběhu chodili do bufetu na tlačenku s cibulí nebo maximálně do „Kontíku“ na špagety s kečupem Heinz, se toho totiž dost změnilo. V „Kontíku“ už to stojí za starou bačkoru, ale na druhou stranu nedaleko od něj to žije. Třeba na rozhraní Divadla J. K. Tyla a Smetanových sadů začal vznikat vytuněný… Jak to nazvat? Vytuněný „gastro roh“ zaplněný několika skvělými bistry a restauracemi. O kus dál najdete Lokál a Potrefenou husu, originální „prasácké“ Pivstro nebo třeba mexickou restauraci La Chica. A co zaujalo nás? T E X T

Petr Jansa

Fred Bistro

The Fresh Bar Tenhle podnik servírující výtečnou kávu od libereckých Nordbeans najdete přímo na Náměstí Republiky v přízemí prvorepublikového domu U dvou zlatých klíčů. Ten byl navržen architektem Františkem Holcbechrem a mimo jiné v něm kdysi fungovalo kino a slavná kavárna Slavia. Na její úspěch se v roce 2017 rozhodli (po svém) navázat Patrick Rosa a Jana Sýkorová, kteří ještě o dva roky dříve začínali ve výše zmiňovaném „gastro rohu“ s kavárnou Le Frenchie (stojí tam dodnes a stále je skvělá). The Fresh Bar je však o něčem jiném. Interiér je spíše v berlínském stylu (plný stylových nedokonalostí a pokojovek) a i když se tu dá krásně posedět, spíš si cestou do práce vezmete kávu a něco k zakousnutí sebou. Mají tu vlastní čerstvé zeleninové a ovocné džusy a smoothie, nejrůznější sendviče, obložené chleby, saláty, nebo třeba poké bowls. Hodně oblíbené jsou ale i bezlepkové buchty. Prostě ráj celiaků. → www.instagram.com/the_fresh_bar_

→ www.instagram.com/fredbistro

02 Foto: archiv restaurací

V přízemí historického domu číslo 13 v Bezručově ulici sídlí od ledna zbrusu nové snídaňové a obědové bistro s espresso barem, do něhož skrz výlohy lákají hosty různobarevné neony klikatící se u stropu. Nečekejte však žádný kýč – interiér je minimalistický, moderní a na první pohled naplněný kvalitním designem. Třeba dubové židle od dánské značky Audo CPH doslova lákají k dlouhému vysedávání. Ale design není jediným odkazem k dánské kultuře. Také název FRED zvolila zakladatelka podniku Anna Kučerová dle dánského slova znamenajícího v překladu klid a mír. Ráno (už v 7:30) sem můžete zajít na snídani (vejce do skla, chleba ve vajíčku či nostalgickou krupicovou kaši v espumě), v době oběda na moderně pojaté české klasiky. A po zbytek dne káva (April, Drop, Mok) s čerstvým pečivem.

109

l e d en - únor 2024

Da Pietro Grill Nepletete se! To jméno už jste na předchozích stránkách četli. Tentokrát ale nejde o neapolskou pizzu, nýbrž o skvělé maso a burgery připravené na španělském grilu na dřevěném uhlí, přesně jak to máte rádi. Po úspěchu italské pizzerie se totiž majitelé podniku rozhodli rozšířit do sousedních prostor (na slavném růžku u divadla) a vybudovat úplně nový podnik. Klidně by s ním po vzoru pizzerie mohli přijít i do Prahy a nikdo by se nezlobil. Tohle je totiž bomba. Podniku zcela chybí stoly, jde o tzv. koncept chef’s table, kdy hosté sedí kolem čtvercového baru a v přímém přenosu sledují, jak uprostřed čtverce kuchaři makají a připravují jejich objednávku. Na burgerech jako Tartufo nebo Chicken Asian Style se stanete velmi rychle závislí, ale to nejlepší je prostě maso. Vysoký a nízký roštěnec, T-bone nebo půlka vykostěného kuřátka. K tomu tenoučké hranolky, zelenina z grilu, omáčka… A víte co? Od personálu by se v mnoha pražských restauracích mohli učit profesionalitě.

→ www.dapietrogrill.cz

Mitty

04 Walter Během filmového festivalu Finále Plzeň naprosto nedostupné místo, kde si chtějí dát něco na zub všichni (ostatně, jde o oficiální kavárnu festivalu). Na slavném gastro růžku ho v roce 2019 v nevelkých prostorách otevřel Jakub Koreis, který chtěl do Plzně z Prahy a Brna přenést onu pověstnou kávovou kulturu s nádechem Skandinávie. Začínal pestrou nabídkou snídaní a víkendových brunchů (pověstné jsou buchtičky s vanilkovým krémem či dýňové lívance s bílou čokoládou), které měly takový úspěch, že mu umožnily vloni podnik rozšířit do patra. Tam vznikl prostorný a hodně prosvětlený prostor o 34 místech, kde si určitě sednete a kde si můžete i během dne pochutnat na sendviči nebo si dát speciální ramen. → www.walterpilsen.cz

O pekárny v Plzni rozhodně není nouze. Těsně před covidem tu otvírali Croûte, kde dělají klasické francouzské bagety, chleby a hlavně křehoučké croissanty (přímo proti Fred Bistru). Novějším přírůstkem je ale Mitty (2021), mladší brácha Waltera, kterého najdete, kde jinde než na růžku. V téhle designové řemeslné pekárničce pečou každé ráno (krom neděle) chleby z kvásku, rajčatové či cibulové housky, loupáčky, skořicové šneky, danishe, bagely nebo třeba pistáciové sušenky. P. S. Samozřejmě dělají i kávu, kterou na mlýnku stále střídají a hledají nové a originální chutě. → www.mittypilsen.cz

Krom Anthonyho Hopkinse se na plátně můžete těšit třeba na Helenu Bonham Carter, Johnnyho Flynna (hraje mladého Wintona), nebo třeba Jonathana Pryce.

111

kultura

Text: Václav Rybář

Foto: Archiv distributora

Oscarová sezona je tu! Anthony Hopkins jako Nicholas Winton sice na americkou zastávku nedojel, takže po tamních soškách letos sahat nebude, ale v pražských kinech jistě nezůstane jedno oko suché. Sir Nicholas Winton je totiž jméno, s nímž jsou Češi dobře obeznámeni. V podstatě není možné sledovat kulturní dění v naší kotlině a dřív nebo později nenarazit na nějaký dokument, inscenaci nebo seriál, který by se nedotýkal slavného příběhu o záchraně bezmála sedmi stovek převážně židovských dětí. Těm Winton pod hlavičkou britské dobrovolnické organizace BCRC našel v Británii útočiště a zachránil jim tak život na poslední chvíli, jen pár týdnů před vypuknutím druhé světové války. Je to příběh jako řemen, instantní drama se spoustou vypjatých okamžiků, takže je na pováženou, že se v BBC rozhoupali do velkofilmu světových parametrů investovat peníze a úsilí až teď. Předlohou k filmu je Wintonův životopis z pera jeho dcery Barbary, která sama vyslovila přání, aby jejího otce na stříbrném plátně ztvárnil Anthony Hopkins. Ten po přečtení scénáře s radostí přijal, Praha pár týdnů hostila filmaře, aby tu mohla vzniknout řada památných scén, ale natáčelo se třeba i v Liberci a samozřejmě pak v Londýně, kde mj. ožila legendární scéna z televizní show s Wintonem, jež vyústí v dojemné setkání. Tu servíruje první upoutávka a láká tak diváky na vzpomínání se vším všudy. Letošní filmová zima je trochu chudší, jelikož hollywoodská studia po loňských stávkách nemají co servírovat. Tím spíš tahle britská poklona v nabídce multiplexů vynikne a příjemně osvěží období, které bylo dříve rezervováno pro kritikou ceněná dramata. Do téhle kategorie Jeden život skvěle pasuje, tak si ho rozhodně nenechte ujít. → v kinech od 1. února

112

kultura

Stalo se téměř tradicí, že jeden z nejlepších filmů roku pochází z Dánska a hraje v něm Mads Mikkelsen. Tentokrát získal roli kapitána Ludviga Kahlena, který se v roce 1755 vydává dobýt drsné, nehostinné dánské vřesoviště a vybudovat tu ve jménu krále kolonii. Výměnou za to získá vytoužený šlechtický titul a stane se vládcem místních brambořišť. Jediný vlastník této oblasti, nemilosrdný Frederik de Schinkel, se však arogantně domnívá, že země patří jen jemu. Snímek velkolepý i komorní, podmanivý i plný útrap a lidí ošklivých zvenku i zevnitř. Bastard má už teď našlápnuto na velkou oblibu mezi diváky a kritiky. Příjemným bonusem je, že některá z nehostinných vřesovišť se natáčela i u nás.

Foto: archiv filmových společností

Bastard

→ v kinech od 18. ledna

Vládcové nebes Vzpomínáte na Bratrstvo neohrožených nebo Pacific? Seriálové výlety do druhé světové, které svým rozmachem málem konkurovaly filmu Zachraňte vojína Ryana. Aby ne, když je produkoval Steven Spielberg. Po dvaceti letech se osvědčený zákulisní tým vrací, aby nás tentokrát vzal do vzduchu. V hlavních rolích opět nemilosrdná válka a začínající herecké hvězdičky (Barry Keoghan ze Saltburn nebo Austin Butler z Elvise), tentokrát za kniply a kanony létajících pevností B-17. Bombarďáci v bombardérech startují nikoliv na HBO, ale nově na Apple TV+. Tenhle seriál byl totiž tak drahý, že ho museli zasponzorovat všichni, kdo našli pod vánočním stromečkem nový iPhone. My ostatní vám moc a moc děkujeme! → na Apple TV+ od 26. ledna

Je vůbec nutné tuhle dvojku představovat? Denis Villeneuve přivedl na stříbrné plátno slavnou ságu Franka Herberta natolik velkolepě, že se všichni právem obávali, zda se to vůbec zaplatí. A povedlo se to tak tak, aby vzniklo pokračování, které uzavře slavný úvod, jež se točí kolem koření, červů a rodu Atreidů. Co bude dál a jestli vzniknou i další adaptace, o tom rozhodnou svým zájmem diváci. Upoutávky nicméně slibují výjevy, proti nimž byl úžasný první film pouze nesmělým rozjezdem. Tohle je sci-fi velkofilm současné generace. Tak jen doufejme, že vzhlédne od mobilů, aby si všimla, že dorazil. První film přibrzdil covid, ten druhý už se nemá na co vymlouvat a navíc může stavět na pevných základech. → v kinech od 29. února

Text: Václav Rybář

Duna 2

le d en - únor 2024

The New Look Módní imagovka od Applu nás zavede do poválečné Paříže, kterou hodlá probudit Christian Dior svou kolekcí jménem New Look. Zatímco Netflix v těchto dnech nabízí portrét Cristobala Balenciagy, Apple se rozmáchl ještě víc a hodlá nás vtáhnout do módního světa vší silou, prý klidně na několik sezon. Hvězdně obsazené drama od producenta Sopránových na ničem nešetřilo, takže se můžete nechat za ručičku provést bouřlivým životem pana Diora – ochutnat rivalitu s Coco Chanel, zažít vzpouru Ligy chudých manželů nebo zkoušet rozfoukat jiskřičku naděje ve válkou zlomené francouzské metropoli. → od 14. února na Apple TV+

Šógun Slavnou knižní předlohu za velké peníze a s množstvím prolité krve (naštěstí jen před kamerami) zadaptoval Disney, takže se po pětadvaceti letech od původní televizní adaptace s Richardem Chamberlainem a Toshiro Mifunem dočkáme nového uchopení, velkorysé výpravy a výletu do starého Japonska šestnáctého století. Tam ztroskotaná loď západních ďáblů a tajemství ukryté v podpalubí způsobí razantní obrat v místních napjatých vztazích. Hiroyuki Sanada, Tadanobu Asano, ale i úctyhodná řádka dalších skvělých herců tu bude uhýbat hlasitým mečům i tichým nástrahám v deseti napínavých epizodách. → od 24. února na Disney+

A máme, co jsme chtěli Silvestr 1992, poslední den federálního Československa a večírek v jedné rodině, co se rozvětvila přes hranice. Hodně se pije a hodně se mluví. Zhruba taková je zápletka slovenské tragikomedie, v níž excelují Eva Holubová, Bolek Polívka, Anna Šišková a mnozí další. Že by měli Slováci náběh na „svoje“ Pelíšky? Z jejich pohledu to jistojistě je velká historická událost a toho praní špinavého prádla uvnitř česko-slovenských rodin bylo až až, takže u diváků bude jistě onen hořkosladký humor rezonovat i po třiceti letech. Slováci stihli premiéru ještě na podzim, u nás jde film do kin na jaře. Tyhle komorní sondy do lidských duší umíme a ohlasy od našich sousedů naznačují, že oni vlastně taky. → v kinech od 7. března

114

kultura

Kniha je rozdělena do pěti chronologických kapitol. Ty sledují surfování od prvního zaznamenaného kontaktu s Evropou, až po dnešní globální fenomén.

Surfing není jen sport, je to životní styl. A Surfing od Taschenu není jen knížka, je to obří bichle a ten největší dárek pro všechny fanoušky.

Jim Heimann je kulturní antropolog a špičkový grafik. Když už se do něčeho pustí, je to velký svátek, což se v případě knihy Surfing 1778 – today splnilo beze zbytku. Titul sice vyšel už v roce 2016, ale dodnes zůstává platnou a povinnou položkou pro kohokoliv, kdo chce surfovou kulturu ochutnat, když už ne na pláži, tak alespoň v pohodlí vlastní knihovny. A když už do ní budete investovat, vězte, že jejích 592 stran a bezmála 996 ilustrací nejlépe ožije v XXL formátu. Na ten si budete možná muset postavit samostatný regál, protože kniha úctyhodných tvarů váží přes sedm kilogramů. Heimann je zapálený sběratel fotek, příběhů a faktů, ale zároveň ví, že na podobný úkol by sám nestačil. Čtyři roky, které strávil přípravou knihy, mu umožnily potkat řadu osobností, jejichž

řádky doplňují fascinující mozaiku dvou a půl století surfingu coby sportu, životního stylu a neprůstřelné filozofie, která – stejně jako převalující se vlny oceánu – nemá jasné hranice. Neexistuje začátek nebo konec, pevné je pouze vaše místo, v němž se vymezíte proti nekonečné vodní ploše. Pokud jste doposud vnímali surfing jen jako minoritní kulturu kalifornských pláží, kde na parkovištích postávají pastelově barevné busíky od Volkswagenu se dvěma prkny na střeše a opelichanou matrací za sedačkou řidiče, pak vás čeká velkolepá jízda, protože začínáme na sklonku osmnáctého století s kapitánem Jamesem Cookem a následně se rozbíháme do všech cípů světa, kde lidé rychle pochopili, že vyzvat na souboj vodní živel lze v podstatě na čemkoliv.

Chronologicky sestavenými kapitolami se však prolíná především pokora k oceánům a snaha být s nimi v rovnováze. To platí od dřevních dob až po soudobý marketingový kolotoč, jež cloumá i národy, jimž byly dopřány maximálně rybníky, jezera a vodní nádrže.

Surfing 1778 – today, Taschen, 620 Kč / malá verze a 3 725 Kč / XXL verze

Text: Václav Rybář

Bacha kámo, jde vlna!

le d en - únor 2024

Rez a tajemství opuštěných bytostí V pražské galerii uvnitř Villy Pellé se od 24. ledna koná výstava díla malíře, ilustrátora a grafika Adolfa Lachmana, mj. jednoho z členů Amanita Design. Jeho tvorbu si možná budete pamatovat z počítačových her Samorost a především z Machinaria, kde se mohla jeho vášeň pro tzv. romantickou apokalypsu projevit naplno. Nápady čerpá z databáze jakéhosi svého fantaskního světa, kde je zpodobnění pro všechno. Vše podléhá nějakému určitému designovému řádu, který má založený na kombinaci určitých tvarů a křivek. Neexistuje prý nic, co by se nedalo vymyslet pod vlivem této specifické biomechanické anatomie. Lachman vystudoval na AVU klasickou kresbu, ale protože je vášnivým hráčem počítačových her, chtěl si vyzkoušet práci na jedné z nich. To ovlivnilo i jeho proces, kdy své výtvory ladí ve Photoshopu, jehož neomezené schopnosti se staly i základem pro jeho diplomovou práci. V příběhu malého robůtka ve hře Machinarium se prý našel. V krajině mechu, rzi a motorů. Zemi zaslíbené romantikům se zálibou ve strojích a mechanismech, plné robotů, parobotů, alfadaňků, raketových motorů a mytických potvor, biologického a industriálního „cosi“, které prorůstá od přízemí až po půdu.

→ Lachland, 24. 1. – 24. 3., Galerie Villa Pellé, Praha

Průvan na poličce

100+1 chlapská historka

Dcera Velkého října

Don’t Worry, Be Happy

Nekecej a pádluj!

Na sklonku roku vyšla autobiografie Petra Jákla, táty režiséra Jana Žižky a hollywoodského producenta (taky) Petra Jákla. Jákl starší byl zasloužilým českým judistou, úspěšným kaskadérem a svérázným charakterem, což se zračí i v mírně přibarvených a často košilatých historkách, které však mají svůj půvab i s ohledem na tehdejší dobu. Láska k judu, filmu, dobrým kamarádům, bláznivým kumpánům a životu jako takovému je cítit z každé stránky. Nakonec je vlastně jedno, kolik těch příběhů je pravdivých – čtou se moc hezky.

Studená válka vrcholí. Octobriana jako elitní agentka Kremlu oddaně slouží totalitnímu režimu ve světě nacházejícím se na pokraji jaderné apokalypsy. Původní československá hrdinka Bohumila Konečného (tehdy ještě Amazona) však byla zákeřně ukradena a exportována do NDR, kde vyšel upravený komiks. A ten, věřte nebo ne, fascinoval i Davida Bowieho, který chtěl dokonce natočit filmovou adaptaci. Teď konečně vychází Octobriana i u nás a snaží se trochu napravit hlubokou křivdu z minulosti.

Scott Galloway učí marketing, vidí skrz každou korporátní i osobní kampaň a jízlivost má tak nějak v genech. A taky rád provokuje. Jeho kniha je provokativní odpovědí na 12 pravidel pro život Jordana Petersona, v níž nekonvenčním způsobem vysvětluje, proč je work-life balance vybájenou chimérou, zda je dobré opustit školu kvůli podnikání, jako to udělal Bill Gates, proč je dobrým předpokladem úspěšné kariéry být nudný, jak se prosadit na přeplněném trhu práce nebo proč byl Steve Jobs kretén.

Hned na úvod jsem se citací oblíbené huličské komedie dopustil přešlapu, protože všichni vědí, že chudina pádluje, kdežto děti z lepších rodin veslují, nejlépe na výběrových školách. Proto se od samého začátku zdálo býti bláhové, že by osmiveslice Washingtonské univerzity složená ze synů dřevorubců, dělníků a farmářů mohla porazit elitní týmy z Východního pobřeží a Velké Británie. Nakonec ale na olympiádě šokovala celý svět. Příběh starý osmdesát let, kniha stará deset, ale do kin se blíží film, tak ji dožeňte dřív, než ji budou číst úplně všichni.

Algebra štěstí Scott Galloway

Hrdinové ve člunu Daniel James Brown

V kimonu až do hrobu Petr Jákl st.

Octobriana Marek Berger a Ondřej Kavalír

116

kultura

Fentanyl je syntetický opiát, primárně užívaný jako analgetikum. Je padesátkrát silnější než heroin a stokrát silnější než morfium. Fentanyl v čele epidemie syntetických opiátů je od roku 2018 nejčastější příčinou předávkování, jen v roce 2021 byl ve Spojených státech příčinou 71 238 drogových úmrtí.

Jose Luis Vasquez alias Soft Moon (1979 - 2024).

Jose Luis Vasquez (44) vystupující pod jménem Soft Moon, John Juan Mendez (46) aka techno DJ Silent Servant a Mendezova žena Simone Ling (43) byli 19. ledna nalezeni mrtví ve svém bytě v Pacific Electric Lofts v Los Angeles. Blesková zpráva nejprve o nespecifikované smrti Luise Vasqueze zaplavila sociální sítě, aby později přišel o to smutnější dodatek o předávkování fentanylem nejen jeho, ale i dalších dvou hispánských přátel. Vasquez započal svojí hudební kariéru jako Soft Moon v roce 2010 ve svém bytě v San Francisku, jako sólový projekt, který se posléze rozrostl na plnohodnotnou kapelu. Inspirován osmdesátkovým post-punkem a shoegaze, vydal pět studiových alb, které oscilují mezi zmíněnými žánry, chladnou elektronikou a industrialem. Poslední album Exister vyšlo v roce 2022. Vasquez žil nějakou dobu v Evropě, nejprve v Itálii, poté v Berlíně, loni se vrátil do Los Angeles. Silent Servant byl velmi respektovaný techno DJ a producent. Za svoji kariéru vydal nespočet singlů, EP a tři alba – v roce 2012 Negative Fascination a v roce 2018 Shadows of Death and Desire, poslední album nazvané In Memoriam vyšlo v prosinci loňského roku na respektovaném Tresor Records. S Vasquezem ho krom jiného spojovala i hudební inklinace k EBM, jako Silent Servant remixoval například Boy Harsher, Drab Majesty nebo Liars, v roce 2013 společně s Jamesem Ruskinem založil vydavatelství Jealous God, primárně orientované na techno, industrial a právě EBM. Rest in peace.

Hudebník a producent Peter Van Hoesen o Juanovi Mendezovi mluví jako o nejvlídnějším a nejhodnějším člověku elektronického světa. Stejně tak v emotivním facebookovém postu mluví o svém muži Juanovi Vasquezovi jeho žena Marion.

John Juan Mendez alias DJ Silent Servant (1977 - 2024).

Text: Karel Buriánek

Jakkoliv začal rok 2024 optimisticky, hned po půlce ledna přišla pro hudební svět smutná zpráva. Hned tři lidé, z nichž dva byli globálně známými hudebníky, přišli o život následkem předávkováním fentanylem.

Foto: archiv umělců a hudebních vydavatelství

Smutný start nového roku

117

le d en - únor 2024

Tajná šifra spiklenců naděje Ve světě, kde člověk neví dne ani hodiny, může být každý song tím posledním. A každý koncert tím závěrečným. Jde jen o jedno. Our side has to win! Na den přesně po šesti letech se montrealští Godspeed You! Black Emperor vracejí do Prahy, aby podruhé přinesli do smíchovské setkávácí továrny v rámci jedinečného audio-vizuálního dobrodružství svoje poselství o stavu současného světa plného válek, útlaku a násilí. Kapelu pojmenovanou podle japonského dokumentu o motorkářském gangu založili v roce 1994 v Montrealu Efrim Menuck, Mike Moya a Mauro Pezzente, okolo kterých kolovala další, početná a poměrně proměnlivá skupina muzikantů. Plán mít v kapele co nejvíc lidí, aby se hudba pořád měnila stejně jako sestava, je jedním z průvodních znaků Godspeed You! Black Emperor, i když současnou sestavu lze už nějakou dobu považovat za ustálenou. Jejich hudba je naopak stále v pohybu, vzpírající se jakékoliv kategorizaci. Vedle bicích, kytar a baskytar se objevuje zvonkohra, smyčce, dechy i přednatočené pasáže terénních nahrávek. Je to rock? Post-rock? Industrial? Ne, je to prý stále jenom rokenrol, říká Efrim Menuck. → Meet Factory, pátek 19. 4. 2024, od 20.00

Hudební novinky

Health

Rid Of Me

Spiritual Cramp

Rat Wars

Access To The Lonely

Spiritual Cramp

Model/Actriz Dogsbody

Jen dvě kapely pracují s obráběním žánrů tak nepředvídatelně a intuitivně. Vedle šílených The Armed jsou to právě Health. Od roku 2007 ušli předlouhou cestu a jejich šesté album Rat Wars je kaleidoskopickým průletem dosavadní kariérou a zřetelně ukazuje jejich hudební genialitu a inovátorství. Používají těžké kytarové riffy, ale zároveň pracují s elektronikou a to, co by pro někoho mohlo být kamenem úrazu, je jejich trademarkem – snový vokál Jakea Duzsika. Dokonale mate v kombinaci s dystopickým zvukem, odvádí pozornost a přitom dává smysl v kontextu zlověstného zvuku. I přes všechen organický i elektronický bordel je to však právě silná melodie, která se jako pojící prvek táhne jejich tvorbou.

Jde o druhou desku Rid Of Me, melodické noise punkové formace z Filadelfie, pojmenované po stejnojmenné skladbě PJ Harvey. Album dokazuje, že kapela roste ve všech směrech. Od produkce přes skladatelské skills až po zachování toho nejlepšího, co je dělá jedinečnými. Access To The Lonely zaznamenává na ploše téměř 40 minut výrazný zvukový vývoj přesahující vše, co doposud udělali. Kdysi hlavní trio (Itarya Rosenberg, Mike McGinnis a Mike Howard) doplnil dlouholetý kolega z předchozích kapel Jon DeHart a díky druhé kytaře je zvuk Ride Of Me ještě hutnější než předtím. Hledáte kapelu, která na punkovém základě staví masivní pyramidu neo-grunge a klade důraz na silné melodie? Tady je!

Skupina, kterou před více než deseti lety založili zpěvák Mike Bingham a baskytarista Mike Fenton, je pro ně samotné hlavně záminkou k zábavě a objevování starých hudebních teritorií mimo punkovou scénu. Doplněni dalšími členy z významných bay area kapel přinášejí zábavnou, barevnou a šťavnatou hudbu, napěchovanou zabijáckými riffy. I když se inspirují v 90. letech, patří k nové vlně kapel jako MSPAINT, Militarie Gun nebo Turnstile. Na rozdíl od nich však čerpají své hlavní vlivy z východního pobřeží USA a nechávají se vést punkovou érou, kdy si The Clash uvědomili přirozené spojenectví mezi punkem a reggae. Výsledný zvuk je našláplý hybrid power popu a rocku s punkovým drive.

V brooklynském undergroundu se pohybují od poloviny roku 2010 a koncem dekády si hlavně díky energickým koncertům, jejichž středobodem je frontman Cole Haden, získali pověst nepřehlédnutelného uskupení. Haden v jednom z rozhovorů řekl, že jejich sexem prodchnutý materiál začal psát ještě jako panic, a texty tak v sobě nesou hrůzu s široce otevřenýma očima a náboženskou extázi nedávného zasvěcení. Model/Actriz jsou společně s Gilla Band, Mandy a dalšími spřízněnými kapelami součástí zatím bezejmenného žánru, kritiky označovaného jako směs industrialu, post-punku a noise rocku – sofistikovaněji a vzletněji řečeno, je to liminální futurismus. Prostě a jednoduše, Dogsbody je skvělá deska.

Evžen Boček ve své pracovně na zámku v Miloticích. Součástí jeho „zašívárny“ je i knihovna plná oblíbených svazků. Knihy má však rozstrkané minimálně po čtyřech dalších místnostech.

119

le d en - únor 2024

knihovna

Pořád se pokládám víc za čtenáře než autora „Jmenuji se Marie Kostková z Kostky.“ Představením hlavní hrdinky, která si vede deníkové záznamy o životě na zrestituovaném zámku, začíná každá z šesti knih úspěšné humoristické série. Jmenuji se Evžen Boček z Milotic, mohl by se představovat její autor, dlouholetý kastelán na jihomoravském zámku Milotice. První díl s názvem Poslední aristokratka vydal v roce 2012 v nákladu 1 500 kusů. Dnes jde o bestsellery, kterých se dohromady prodalo přes půl milionu. Poslední aristokratka už také ožila na plátně a do kin právě dorazila druhá část, Aristokratka ve varu. T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

David Turecký

Chtějí po vás návštěvníci zámku, abyste jim vyprávěl historky, které se vážou k Aristokratce? Obohatil jste o ně výklad? Neprovázím, ale když jsem občas musel zaskočit, vždycky se ve skupině našel někdo, kdo to četl nebo třeba přišel cíleně, a to se pak zvrhlo v besedu se čtenáři a výklad šel do kopru. Proto to nedělám. Role někoho, kdo je trošku známý, v uvozovkách, mě uvádí do rozpaků. Když jdu přes nádvoří, radši zabořím pohled do země. A pak slyším paní, jak telefonuje a říká: „Teď tady přešel přes nádvoří pan Bočko.“ Jasně, Bočko, podle vzoru Jirásko. Začínal jste jako učitel češtiny a dějepisu. Cit pro jazyk jste měl odjakživa?

Byl jsem hlavně velký čtenář. Miloval jsem všechny sporty, které se daly dělat, ale taky jsem hodně četl. Jakmile jsem se naučil číst, chodil jsem do kyjovské knihovny. Tam ještě byly knížky ve stejných žlutých obalech z voskovaného papíru a názvy měly na hřbetu napsané fixou. Až je mi po tom smutno. Pamatujete si první knížku, kterou jste přečetl celou sám? To nedokážu říct. Ale hodně letěl Eduard Štorch, toho jsem miloval. Hrdina Nik, Lovci mamutů... Teď mi jedna učitelka říkala, že už to nikdo nečte, ani Foglara. Děcka neví, co to je. Ta doba už je pryč. V mé době moc zuřivých čtenářů nebylo, ale já jsem četl všechno, co mi přišlo pod ruku.

Měl jste to tak celý život? Nebo přišlo i období, třeba v pubertě, kdy šly tyhle zájmy stranou? Četl jsem čím dál tím víc. Ani v pubertě jsem nikam zvlášť nechodil, prostě jsem si večer četl. Někteří spolužáci měli averzi k povinné četbě, ale já jsem přečetl i takové věci jako Sirénu od Marie Majerové. Ona píše dobře, když si odmyslíte ideologii. Ale četl jsem třeba taky Ivana Bunina. To je ruský spisovatel, který mimochodem dostal Nobelovu cenu. Zpětně si říkám, jak jsem to mohl číst? Vždyť je to katastrofa. Přečetl jsem i Dostojevského. Měli jsme partu čtyř kluků, oblékli jsme se do postav románu Zločin a trest a nafotili jsme podle toho komiks. Tehdy mě to bavilo, přitom se to nedá číst. Teď nenávidím tlusté

120

knížky, s výjimkou třeba Jiráska. Jak vidím tlustou knížku, ani ji nevezmu do ruky. Měl jste už tehdy tendence psát? Vůbec. Byl jsem hlavně čtenář a pořád se pokládám víc za čtenáře než autora. Až někdy v roce 1999 jsem vydal Deník kastelána. Píšete si soukromý deník? Nejsem tak systematický, já jsem obsesivní chaot. Kupodivu u Aristokratky jsem systematický byl a jsem pořád. Ráno mám hodinu dvě, kdy píšu. Ale zaznamenávat si, co jsem zažil, to je nuda. Jsem snílek, fabulátor. Baví mě vymýšlet si. V roce 2022 jste vydal závěrečný díl série o aristokratce, ale už tehdy jste říkal, že píšete další. Má to být prequel, který se odehrává v 80. letech. Říkám tomu prolog, protože jsem pořád musel vysvětlovat, co je to ten prequel. Ukončil jsem deníkovou formu a Aristokratka v Československu je taková koláž, vyprávění prokládané dialogy a různými útvary jako třeba záznam výslechu nebo odposlechový protokol. Tenkrát jste taky zmiňoval, že vydáváte knihy v dvouletém intervalu. Vyjde tedy letos? Už je v edičním plánu. V podstatě mi to jen oznámili. Ale po pravdě řečeno, nevím. Teď se víc soustředím na psaní epilogu. To je zase jiná forma, v pod-

knihovna

statě divadelní hra – dialog Marie na smrtelné pohovce se smrtkou. A tím to opravdu skončí. Už jsem aristokratkou předávkovaný. Filmařům jste prodal práva na první dva díly. Chtěl byste, aby se natočily i další? To nezáleží na mně a podle mě ani na producentech, ani na režisérovi. Bude záležet na tom, jestli lidi přijdou do kina. S producenty jsme se o tom ani nebavili, ale podle mě by se měl natočit spíš prolog nebo epilog. Další díl ve stejném stylu už by byl moc.

Český Bob Saint Clair! Tak přátelé vtipkují na účet spisovatele, který, podobně jako jedna z nejslavnějších Belmondových postav, píše své knihy s nepostradatelnou cigaretkou v koutku úst. Zásadní rozdíl tu však přeci jen je - zatímco Francois Merlin (Bob je jeho alter ego) píše na psacím stroji, Boček používá počítač.

Nebylo vám líto, že nemůžete zasahovat do scénáře? Do filmů se přece jen všechno z knih nedostalo. Naopak. Práva na film jsem prodal už v roce 2014, a aniž bych věděl, kdo to bude točit, rovnou jsem říkal, že do filmu nebudu vůbec mluvit. Nemohl bych psát scénář. Nikdy jsem to nedělal a filmaři navíc měli představu, že se scénář napíše za tři nebo pět měsíců. Já jsem psal každou knížku rok a tu první dokonce osm let. Druhý a asi hlavní důvod byl, že jsem na to neměl sílu ani chuť. Musel bych tu knížku napsat znova, a já když dopíšu knížku, už jí mám víceméně plný zuby. Vím, jak to chodí. Všichni se v tom vrtají, pořád se něco upravuje. Když jsem viděl, že má scénář 29. verzi, šel jsem do vývrtky. Mně kdyby nakladatel vrátil knížku i jenom jednou, tak bych se na to vykašlal. Jiří Vejdělek si to udělal po svém a je to jeho Aristokratka.

„Někteří spolužáci měli averzi k povinné četbě, ale já jsem přečetl i takové věci jako Sirénu od Marie Majerové, nebo věci od Bunina a Dostojevského. Tehdy mě to bavilo, přitom se to nedá číst. Teď nenávidím tlusté knížky. Jak vidím tlustou knížku, ani ji nevezmu do ruky.“

Nejen kniha Návštěvníci, ale i stejnojmenný seriál z pera Oty Hofmana patří k Bočkovým nejoblíbenějším dílům. Spolu s manželkou si ho pravidelně pouští dvakrát do roka, přičemž všech patnáct dílů většinou zvládnou zkouknout během dvou dnů.

123

l e d en - únor 2024

Nápad točit v Miloticích přišel od vás nebo od filmařů? To už nevím. Ale ať jsem chtěl, nebo nechtěl, některá místa v knížce jsem viděl tady na zámku. V prvé řadě kuchyň, ve které se odehrává spousta zásadních věcí. Když točili jedničku, krásně ji vymalovali a zařídili a už jsme si to tak nechali. Hlavní sál s velkým lustrem ve filmu taky je. Jenom exteriéry jsou z Lemberka. Chtěli točit v zimě a na Lemberku na severu byla mnohem větší pravděpodobnost, že bude sněžit. Takže jsem kapituloval. Ale jestli se bude točit další, jedině s čelní fasádou Milotic. Protože fasáda prodává, ne interiéry. Aby si lidi, už když přijedou na parkoviště, řekli: „Jé, tady to bylo.“ Natáčelo se taky v zámecké knihovně. Taky jste z ní něco přečetl, nebo jsou v ní jen historické svazky? Majitelé byli německy a francouzsky mluvící, proto jsou tam hlavně německé a francouzské špalky vázané v kůži, historie něčeho, ani nevím čeho, prostě úlet. A protože byli hodně zbožní, měli taky spoustu náboženské literatury. To překřápnout nejde, i kdybych uměl francouzsky. Ale když k nám po revoluci jezdila hraběnka, dcera původních majitelů, říkala, že četli třeba mayovky. Samozřejmě v originále, německy. Tak ty tady jsou. Nebo detektivky tehdy hodně populárního Edgara Wallace. Napsal asi sto knížek a v sedmdesátých letech podle nich vzniklo několik filmů, které si pamatuju: Tajemný mnich, Žabí bratrstvo, Mrtvé oči Londýna... Ovšem knížek,

které se dají číst, je tady minimum a nejsou ani v hlavní knihovně, ale v bočních regálech. Máte tady i soukromou knihovnu? Mám, ale knížky jsou různě rozstrkané minimálně ve čtyřech místnostech. Teď to teda vypadá, že obývám celý zámek. Ale to je v podstatě pravda. Nezvažoval jste čtečku? Ušetřila by dost místa. Knížky beru svým způsobem jako hezkou výzdobu, na nic jiného si nepotrpím. Když mi manželka dá kvítko v květináči, tak za měsíc hotovo a můžu ho vyhodit, protože si ani nevzpomenu, že bych ho měl zalít. O obrázcích ani nemluvím, protože za chvilku nejsou pod pavučinami vidět. Proti čtečkám nic nemám, když s nimi někdo umí, ale mně se z monitorů špatně čte. Když jsem padesát roků četl papírové knížky, už si teď v sedmapadesáti na elektronickou nezvyknu. Dcera čtečku měla a tehdy jsem si jednu knížku půjčil. Jakmile jsem se dotkl něčeho, čeho jsem neměl, skočilo to o padesát stránek dopředu nebo dozadu. Pořád to něco dělalo. To pro mě není. Tu knížku jsem si pak koupil papírovou. Co to bylo za titul? Už je tady zas od německého autora Timura Vermese. Zápletka je, že Adolf Hitler se probudí v Berlíně v roce 2011 a komentuje současné Německo. U některých scén jsem se smál nahlas, až jsem toho musel chvilkama nechat. Třeba když si Hitler se svojí

asistentkou, kterou naučil, že ho musí oslovovat můj vůdce, vybírá mailovou adresu. Zjištuje, že Adolf Hitler je obsazený. Jak může být Adolf Hitler obsazený? Je to snad nejvtipnější knížka za posledních deset, možná patnáct let, co jsem držel v ruce. Nejste příznivcem moderních technologií, máte pořád tlačítkový telefon, ale knihy píšete předpokládám na počítači. Jasně. Počítač mám v podstatě jako psací stroj. Umím jenom s Wordem a ještě si přečtu maily. Ani si už nedokážu přestavit, že bych psal na stroji, protože hodně přepisuju. Teď se dají dělat úplná kouzla, kdy si můžete přesouvat slova, věty nebo celé bloky a nemusíte nic škrtat a mít v tom sto padesát tisíc vpisků. Co čtete teď? Máte na to čas? Na čtení mám čas vždycky, ale novinky se ke mně dostávají spíš výjimečně. Teď jsem si zase vzal po nějaké době francouzského spisovatele Benoîta Duteurtra. Dostal jsem se k němu někdy v roce 2000 úplnou náhodou a úplně mě okouzlil. Byl velký kamarád s Milanem Kunderou, který mu v jedné z knížek napsal i krátkou předmluvu. Poslední se jmenuje Šťastné město a sám píše v doslovu, že se nechal inspirovat Prahou. Velká korporace koupí historický střed města, instaluje do něj turnikety a obyvatelé musí působit jako komparz. Je to vtipné, ne že by se u toho člověk řezal smíchy, ale je to úžasně napsané. To si přečtěte.

124

PO PŘEČTENÍ KOLONIZUJTE Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak… T E XT

Petr Jansa a Václav Rybář

ILUSTR ACE

Vojtěch Velický

Nejstarší kolonie na světě Portoriko je závislým územím už víc než pět století. Indiáni kmene Taíno na ostrově spokojeně žili do 19. listopadu roku 1493, kdy tu při své druhé výpravě zakotvil Kryštof Kolumbus. Španělsko tu vyhlásilo kapitanát a 400 let neohroženě vládlo. V devatenáctém století sice v Novém světě přišlo postupně o všechny kolonie, ale ostrovní území Kuba a Portoriko mu zůstaly. Situace však byla zoufalá. Natolik, že Španělé dali Portoričanům na sklonku roku 1897 nezávislost. Místní obyvatelstvo si ji ale užívalo jen pár měsíců, protože výsledkem španělsko-americké války v následujícím roce bylo, že Američané na ostrov připluli, vztyčili tu vlajku a Portoriko jednoduše kolonizovali. Dnes je Portoriko nezařazeným územím, nikoliv kolonií - protože jinak by na USA tlačilo OSN v rámci dekolonizačního procesu. Portoriko tak patří pod USA, ale je státem druhé kategorie - jeho občané nemohou volit, ale také platí jiné daně než zbytek Spojených států. Většině místních to prý vyhovuje. Kolonie/nekolonie má přes tři miliony obyvatel a je neoficiálním 51. státem USA.

Praha v Texasu Češi sice kolonie nikde nemají, ale čile se usazují jinde a tvoří zde tzv. diaspory. Jedna z největších je velmi překvapivě v americkém Texasu, kde podle sčítání z roku 2020 žije skoro 200 tisíc českých Texasanů, jak se oni sami identifikují. K velké migraci z Moravy a Slezska došlo v půlce devatenáctého století. Za praotce Čecha je považován Josef Arnošt Bergmann, který se sem s rodinou přestěhoval a pak psal do rodné země stovky dopisů, v nichž zval do země zaslíbené další krajany. V tzv. českém pásu poblíž městečka West v Texasu se usazovali i Němci či Rakušané a přinesli sem celou řadu zlepšováků. Především pak koláče aneb, jak se jim tu říká, kolache. Najdete je v řadě texaských pekáren a ani domorodci na ně nedají dopustit. Místní Češi stále drží zvyky, vydávají vlastní časopis Naše dějiny, učí češtinu (se silným moravským dialektem), pořádají taneční zábavy, a dokonce tu postavili vlastní Prahu. Jmenuje se Matička Praha, uprostřed je kostel se hřbitovem a na rozdíl od české jmenovkyně tu bydlí jen hrstka lidí. To se však v létě mění, protože už od roku 1855 se tu pořádá slavný Pražský piknik, na který se sjíždějí američtí Češi ze všech koutů USA.

125

l e d en - únor 2024

Vesmír je tu pro všechny Nebo snad jen pro ty, kdo přijdou první a zapíchnou vlaječku? Kolonizace Měsíce v rámci projektu Artemis je už dávno na stole, ale postavit vesmírnou loď není jako vyslat španělskou galeonu někam po moři. Jedna věc je poslat k Měsíci rakety, druhá je postavit na jeho povrchu stálou kolonii. Základna bude potřebovat vodu, která je na Měsíci k dispozici pouze kolem pólů v trvale zastíněných kráterech, a těch je jen několik. Lze očekávat, že se o prvenství v tomto směru popere USA a Čína, ostatně prudký rozvoj čínského kosmického programu naznačuje, že nové vesmírné závody jedou na plné obrátky. Kolonizace Marsu je zatím jen vlhkým snem Elona Muska a hollywoodských scenáristů. Let k planetě by mohl v ideálních podmínkách trvat devět měsíců, ale zkrotit tamní podmínky a postavit funkční kolonii, to bude ještě dlouho velký oříšek, který rozlousknou až obrovské investice tímto směrem.

Nejkratší dobu fungující kolonie Tady máme hned několik uchazečů, např. Surinam, o který Nizozemci přišli na krátkých sedmnáct let, když jim ho vyfoukli Britové. Úplně původně tedy Surinam objevili Španělé a Portugalci, ale považovali ho za nepříliš přínosný, náročný terén navíc znemožňoval prozkoumat vnitrozemí. Nizozemci sem přijeli v sedmnáctém století a začali Surinam systematicky osidlovat. Britové si tu ve vnitrozemí postavili pár vlastních kolonií, o kterých často Nizozemci nevěděli. Vše se politicky vyřešilo v roce 1667, kdy Britové postoupili celý Surinam Nizozemcům výměnou za území na východním pobřeží Severní Ameriky. Jmenovalo se New Amsterdam, ale vy ho dnes budete znát jako New York, nejlidnatější město Spojených států amerických. A když už jsme u těch „nových“ věcí, pouhých sedmnáct let měli v Severní Americe svou kolonii Švédové. Přijeli sem s notným zpožděním, ale zabrali si kus dnešního New Jersey a Delaware. Přivezli luterántství a své charakteristické sruby. Obojí tu zůstalo i poté, co je odtud vyštípali Nizozemci.

Nekonečné moře

Tady něco smrdí Už pěkných pár desítek let kvete obchod s pozemky na Měsíci. A také na Marsu, Merkuru, Venuši… Nejen v USA, ale i v dalších zemích světa už nákup uskutečnily miliony lidí. Dokonce i několik stovek Čechů získalo svůj vesmírný pas a vysněný plac mimo naši domovskou planetu. Zaplatili za to relativně málo – něco kolem tisícovky korun za akr běžného pozemku, v elitní obchodní čtvrti Beverly Hills – Moon to bylo 25 000 Kč za dva akry. Dodnes je na prodej třeba i celá planeta Pluto - za krásných 250 000 dolarů. A kdo že na tomhle nesmyslu vydělává? Inu, je jich víc. Jedním z největších „vesmírných kolonizátorů“ je však Denis Hope, který v roce 1980 využil „díry“ v tzv. Kosmické smlouvě a nárokoval si vlastnické právo na celý měsíční povrch. A jelikož v USA je všechno možné, jeho nároku bylo vyhověno a stal se z něho největší prodejce vesmírných nemovitostí. Od té doby už jeho společnost Lunar Embassy prodala více než 611 milionů akrů, a pokud si vezmete do ruky kalkulačku…

Při pohledu na naši modrou planetu je potřeba ještě odpovědět na otázku, komu vlastně všechna ta vodní masa patří. Dělíme ji na teritoriální moře, což je pásmo vod zahrnutých do „teritoria“ pobřežního státu. Jeho šíře je podle mezinárodního práva 12 námořních mil, některé státy mají šíři teritoriálního moře menší (3 - 6 námořních mil), jiné, převážně země Latinské Ameriky a Afriky až 200 námořních mil. Cokoliv dál od břehů je tzv. volné moře. Volné moře nepodléhá suverenitě žádného státu a všechny státy a jejich obyvatelé mají právo ho svobodně používat.

„My na Západě musíme mít na paměti, že chudé země jsou chudé především proto, že jsme je vykořisťovali prostřednictvím politického nebo ekonomického kolonialismu.“ Martin Luther King Jr.

126

po přečtení použijte

Největší kolonie Grónsko je oficiálně severoamerické autonomní území Dánského království. Technicky vzato jde ale o největší kolonii na světě, z drtivé většiny obývanou Inuity, kterých je tu 60 tisíc a pod bičem nejrůznějších nájezdníků tu spokojeně žijí už víc než tisíc let. Proč tedy není Grónsko vedeno jako nejstarší kolonie? Protože se tu vystřídalo hned několik národů a došlo i na přestávky. Nejdřív si obrovský kus nehostinné země zabralo Norsko v roce 1261, ale o dvě století později území opustilo, protože Nory postihl černý mor a na dlouhou dobu je „smazal“ z mapy světa. Po osamostatnění Dánska (to tvořilo s Norskem tzv. Dvojí království) došlo v roce 1814 k zařazení Grónska pod země dánské koruny (spolu s Faerskými ostrovy), což bylo v roce 1953 potvrzeno i dánskou ústavou. Až před šesti lety si Grónsko v referendu odhlasovalo víc samosprávních pravomocí, ovšem Dánsku stále zůstává kontrola nad měnovou politikou, obranou země nebo občanskými záležitostmi (obyvatelé Grónska jsou automaticky i dánskými občany). Grónsko tak zůstává největší kolonií, ale zároveň také nejméně obydlenou zemí na světě.

Nejmenší kolonie Na světě dodnes existuje pět desítek oficiálně uznaných kolonií (závislých území) s vlastním samostatným kódem. A z nich je zdaleka nejmenší Gibraltar, který má sedm kilometrů čtverečních. Je to roztomilý cíp země a zároveň zásadní trn ve vztazích mezi Velkou Británií a Španělskem. Nádhernou skálu trčící ze španělského pobřeží na dohled od Afriky obývají opičky, o nichž se traduje, že až jednoho dne místo opustí, Velká Británie o Gibraltar přijde. Dobyla ho na začátku osmnáctého století, kdy se utrhl ze řetězu britský generál ve službách uchazeče o španělský trůn. Británie si území ponechala a odolala i několika španělským pokusům o opětovné dobytí. Následné mírové smlouvy v průběhu osmnáctého století přiřkly územní nárok Britům, což Španělé dodnes těžce nesou. OSN považuje Gibraltar za závislé území, a když sem přijedete, máte pocit, že jste někde u Doveru, jen to klima je poněkud příjemnější. Všude jsou typické červené poštovní schránky, mluví se tu anglicky, platí librami a duch britského impéria tu vesele vzkvétá. Neublížil mu ani brexit, ani neustálé snahy španělské vlády o změnu situace. Místní obyvatelé by se nejraději stali oficiální součástí Velké Británie, ale to bez dohody obou velkých států nejde. A Španělé se cípu svého pobřeží nikdy oficiálně nevzdají. Nikdy. Ročně sem přijede sedm milionů turistů, přičemž stálých obyvatel je cca 33 tisíc. Šance, že potkáte na ulici nebo v hospodě místního, je tedy poměrně nízká.

Hedvábné i jiné stezky Obchodní stezky tu byly od nepaměti. Ta nejslavnější, Hedvábná, vedla na 4 000 kilometrech mezi Čínou a Římskou říší. Jedním směrem putovalo hedvábí, tím druhým zas zlato, stříbro nebo vlna. Po pádu Říma byla stezka téměř zapomenutá, dokud se po ní ve 13. století nevydal jistý Marco Polo. Cesty za kořením byly v patnáctém století důvodem mnoha objevitelských výprav, které primárně směřovaly na Moluky (tzv. ostrovy koření), protože evropští panovníci se nechtěli nechávat odírat africkými a arabskými prostředníky. Cestou nacházeli a zabírali nová území, často zcela nečekanou náhodou. Římané kvůli přepravě jantaru propojili Pobaltí se zbytkem Evropy, tak moc si dekorativního a prý léčivého nerostu vážili. Mezi nejdelší a nejnebezpečnější stezky starověku patřila ta čajová, dlouhá 6 000 kilometrů. Čaj se dovážel z Číny a Indie. Vozili ho speciálně vyšlechtění koně po strmých stezkách vedoucích skrz ta nejvyšší pohoří. Mezi devátým a dvanáctým stoletím se tu ročně přepravilo až 8 000 tun čaje. Vozila se také sůl, z Jadranu až do Říma. Další zásadní solnou stezkou byla ta z německých solných dolů do Lübecku, kde se do soli nakládaly ryby, aby se po cestě do Skandinávie nezkazily.

„Můžete nadávat na kolonialismus, imperialismus a všechny ostatní druhy ismu, ale těžko můžete nadávat na dolarismus. Když na vás ty dolary hodí, vaše duše odejde.“ Malcolm X

127

le d en - únor 2024

Nejslavnější lodě kolonizátorů Santa Maria (1460) Největší z Kolumbových lodí při první výpravě do Nového světa byla malá karaka s posádkou 40 mužů. 25. prosince 1492 loď ztroskotala u Haiti, ale dřevo z trupu následně posloužilo ke stavbě vánoční kolonie Le Navidad. Sao Gabriel (1497) Karaka Vasco de Gamy byla součástí flotily čtyř lodí na výpravě do Indie. Naplněná zásobami na tři roky a také zbožím i dary, zdolala náročnou plavbu i trnitý návrat do Portugalska. Posádku tvořilo 60 mužů. Victoria (1518) Magellanova karaka, která jako jediná obeplula svět, ačkoliv při tom vystřídala hned několik kapitánů. Loď s výtlakem cca 80 - 90 tun se po náročné výpravě podařilo opravit, ale na další cestě do Severní Ameriky už shnilý trup nástrahy moře nevydržel a loď se potopila. Botafogo (1530) Největší a nejsilnější galeona své doby, s níž Portugalci ohromili civilizovaný svět. Stavěla se rok, měla dvě stovky děl a s její pomocí se podařilo v roce 1535 dobýt masivně opevněný Tunis a vyhnat odtud Turky. Zlatá laň (1577) Skromná galeona Francise Drakea měla výtlak cca 120 tun a pouhých dvaadvacet děl, ale přesto se jí povedlo obeplout svět. Svižná karaka si poradila i se španělskou galeonou Concepción a ukradla z ní tuny převáženého stříbra a zlata. Mayflower (1615) Ano, toto je TA loď. Galeona, která v roce 1620 vyplula z Plymouthu k severoamerickým břehům, kam dovezla Otce poutníky, zakladatele prvních anglických osídlení. 102 cestujících změnilo dějiny a přispělo k založení slavných 13 kolonií.

Kdo má nejvíc kolonií dnes Z pěti desítek oficiálně uznaných závislých území jich dnes má nejvíc Velká Británie, Nizozemsko a Francie. Do kategorie velikánů bychom mohli počítat i Austrálii, ale ta si nárokuje i značný kus Antarktidy, ačkoliv podle Antarktického smluvního systému není možné mít na Antarktidě jakékoliv vojenské instalace nebo tam cokoliv těžit (minimálně do roku 2048). Mimo Austrálie si zde nárokují území i Francie, Velká Británie, Norsko, Nový Zéland, Argentina nebo Chile. Australské antarktické území má 6 milionů kilometrů čtverečních (víc než všechny existující kolonie všech zemí dohromady, jde o trojnásobnou rozlohu oproti Grónsku), ale je celé pokryté ledem o průměrné tloušťce dva kilometry. Francouzi vyhrávají co do počtu turistických destinací, protože disponují mnoha atraktivními ostrovy v Karibiku. V rámci dekolonizace probíhající od 60. do 80. let minulého století přišly Francie a Velká Británie o velká území v Africe, Jižní Americe a v oblasti Perského zálivu. Další velká vlna dekolonizace se nechystá už proto, že obyvatelé závislých území jsou vesměs spokojeni se svým statusem, což si jednou za čas odhlasují v referendu. A to i na sporných uzemích, jako jsou např. Falklandy. Nejdřív tu byla francouzská (18. století), později španělská (1820-1833) a nakonec britská kolonie. Falklandy leží 480 km od pobřeží Jižní Ameriky, ale Argentina je vždy považovala za své. V 80. letech minulého století je krátce obsadila, ale britské vojenské síly si je vzaly zpátky. Vztahy mezi oběma zeměmi se uklidnily až v roce 1990, ale Argentina bedlivě sleduje a kritizuje např. snahy Britů o těžbu na hlavních dvou ostrovech. V roce 2013 se nicméně v referendu vyjádřilo 99,8 % hlasujících (účast byla 92 %) pro setrvání pod hlavičkou Britského antarktického území.

„Jediným způsobem, jak se postavit kolonialismu, je vzdělání.“ Tariq Ramadan

Co vlastně znamená slovo kolonie? Kolonie je závislé území nebo město bez vlastní vlády, které patří nějakému státu, ale není součástí jeho území. Kolonie zakládali už staří Féničané (2500 - 539 let před n. l.), následně probíhala v Antice v několika vlnách i řecká kolonizace. Kolonie tehdy mohla mít podobu vojenské základny, vesnice či zemědělské usedlosti. Odtud ostatně i název. Colonus bylo označení pro farmáře, jenž má pozemek v pronájmu od vrchnosti. Colon nebo column v angličtině je navíc sloup či podstavec, na němž něco stojí. V přeneseném významu také hřbet, co nese hlavu (svrchovaný stát). Z malých usedlostí se staly vesnice, následně pak města a důležité obchodní křižovatky. V dobách největší slávy Říma tyto kolonie šířily slávu říše po celé Evropě. A některá velká evropská města dodnes tuto historii nesou v názvu. Kolín nad Rýnem zní nevinně, ale v angličtině je to Cologne, což je francouzský výraz pro kolonii (dnes mnohem častěji spojovaný s tzv. kolínskou, ale to je zas jiný příběh).

128

po přečtení použijte

8 největších hvězd koloniálního věku

Kryštof Kolumbus Nejslavnější mořeplavec z Janova, který to vzal přes Bahamy a Kubu a v roce 1492 zahlédnul obrysy Nového světa. Trvalo však ještě dvě výpravy a šest let, než Španělé poprvé vstoupili na americkou půdu, v oblasti dnešní Venezuely. Čtvrtá výprava se mu málem stala osudnou, ale naštěstí předvedl vzpurným domorodcům zatmění Měsíce a tím si u nich znovu získal respekt.

Marco Polo Benátský kupec a cestovatel byl prvním Evropanem, který zmapoval východní Asii. Jeho otec a strýc už dříve podnikli výpravu do Mongolska, ale zásadní byla až výprava v roce 1271, které se účastnil i mladý Marco. Putovali po zemi z Arménie skrz vyprahlé pustiny Persie a došli do Pekingu, kde vládl Kublaj-chán. Strávili tu dvacet let a Marco se stal chánovým důvěrníkem.

Vasco da Gama Nejvýznamnější portugalský mořeplavec a objevitel se jako první Evropan dostal do Indie po moři. Jeho tříletá výprava byla plná obětí (po cestě zpět skonal i jeho bratr Paul), ale položila základy tzv. Portugalské Indie. Da Gama se ještě dvakrát vrátil, aby pozici své rodné země upevnil, potřetí už ho vítali jako místokrále Indie. Portugalci tu svá území udrželi víc než čtyři století.

Fernão de Magalhães Známý též jako Ferdinand Magellan, další z důležitých portugalských mořeplavců. Sloužil španělské Koruně. Podařilo se mu jako prvnímu obeplout Zemi, když našel ústí průlivu - ten dodnes nese jeho jméno - mezi Ohňovou zemí a Chile. Dorazil na Filipíny, kde bohužel zahynul při boji s domorodci. Z výpravy se nakonec vrátila po třech letech jen jediná loď s 18 muži.

Jacques Cartier Francouzský objevitel a nástupce legendárního Verrazzana se vydal s pouhými dvěma loděmi k Newfoundlandu a objevil Kanadu spolu s místními kmeny, jež se tu zrovna sešly ke každoročnímu lovu tuleňů. Cartier zabral v roce 1535 nezmapovanou část Nového světa pro Francii a ještě několikrát se sem vrátil, aby položil základy francouzské kolonizaci rozsáhlých území.

Pedro Álvares Cabral Další z portugalských hvězd. Pedro se vydal s flotilou třinácti lodí podél Afriky, kde měl navazovat obchodní vztahy a šířit křesťanství (silou, bude-li to potřeba). Silné proudy ho však odklonily k Jižní Americe (podle dnešních badatelů to byl záměr), kde objevil Brazílii. Během následné cesty do Indie se pak ještě podařilo objevit Madagaskar. Když se daří, tak se daří!

James Cook Britský mořeplavec během deseti let třikrát obeplul svět. Jeho výpravy měly vědecký charakter, ale ve skutečnosti bylo cílem najít nezmapovaný jižní kontinent. Cookovi se podařilo prozkoumat Nový Zéland a ostrovy kolem Austrálie. Objevil Havajské ostrovy, Cookovy ostrovy, Jižní Georgii nebo Novou Kaledonii. Kýženou Antarktidu však nakonec nenavštívil, minul ji o pouhých 200 kilometrů.

Francisco Pizzaro V roce 1502 velel flotile 30 lodí a 2 500 mužů. Byla to největší výprava, kterou Španělé do Nového světa vyslali. Sedm let strávil na Hispaniole (dnešní Haiti), dalších deset strávil průzkumem Panamské šíje. Dozvěděl se o bájné říši Inků, takže dobyl Peru, přešel Andy a nelítostně převálcoval vše, co mu stálo v cestě. Osudným se mu nakonec stala závist a zloba ve vlastních řadách.

129

le d en - únor 2024

„Nejsem prorok, mohu pouze vycházet z historické reality, abych dospěl k názoru na budoucnost, a můj názor je, že Afrika se vrátí k africkému, a ne evropskému původu. Příchod kolonialismu byl pro ni samotnou cizí, ale vrátí se k tomu, čím byla před příchodem Evropanů.“ Wilbur Smith

Skandinávská kolonizace Absolutně fascinující období kolonizačních snah v 9. – 12. století, kdy Norové (v podstatě vikingové, to zní stejně líp, ne?) ovládali celou Skandinávii, ale také Island, Grónsko, Faerské ostrovy, Isle of Man, Šetlandy, Orkneje, Hebridy a nemalou část pobřeží Velké Británie. Století občanských válek ve 12. - 13. století norskou pozici notně oslabilo a tzv. Norské království bylo po rozdělení mnoha zemí už jen stínem vikingské éry. Švédsko se o několik století později pokusilo získat území v Africe, Americe i Asii, ale vždy šlo o krátkodobé úspěchy a úsilí zmařené Dánskem, Francií, Nizozemskem nebo Velkou Británií. Dánové byli mnohem úspěšnější a ve stejných regionech stavěli pevnosti, které často vydržely i století nebo dvě. Dánská kolonie v jižní části Panenských ostrovů, nazvaná Dánská Západní Indie, se udržela až do roku 1917, kdy ji Dánsko prodalo USA za několik desítek milionů dolarů. Pod Dánsko dodnes spadá Grónsko a Faerské ostrovy.

Koloniální nostalgie Nad britskou říší už dávno sluníčko zapadá, ale Britové stále s láskou vzpomínají na období, kdy jim patřilo tak nějak všechno. Průzkum z roku 2014 ukázal, že 59 % Britů vzpomíná na imperiální období v dobrém a jsou na činy svých předků hrdí. Hanbu naopak cítí pouhých 19 %. Necelá polovina zpovídaných (45 %) odpověděla, že by si návrat ke starým pořádkům nepřála.

Státy ve státě Mezi největší diaspory, tj. společenství občanů vysazených mimo svou rodnou hroudu, patří ty asijské. Vidíme to ve světových metropolích, kde vznikají čínské nebo korejské čtvrti, ale vlastně nemusíme zas tak daleko, protože pražská SAPA do jisté míry taktéž funguje jako „stát ve státě“. Expati mají tendenci se sdružovat, pomáhat si, podnikat mezi sebou a následně exportovat svou kulturu do nového prostředí, nejčastěji tedy skrz národní kuchyně. Těmto pečlivě popsaným rysům, s nimiž se můžeme setkat doslova po staletí až tisíciletí, se vymyká modernější kultura expatů a digitálních nomádů, jimž snazší komunikace a sektor služeb poskytovaných na dálku umožňuje bydlet kdekoliv. V asijských zemích vznikají britské či německé čtvrti, protože je výhodnější žít za západní plat na cenově dostupném východě. Podobně se např. důchodci stěhují v rámci Evropské unie (Němci na Mallorce), protože jejich příjem má vyšší hodnotu mimo jejich rodnou zemi a díky volnému pohybu osob si mohou penzi užívat u moře pod houpajícími se palmami.

Kolonialismus vs. imperialismus Pojmy, které se často prolínají a tedy i zaměňují. Imperialismus je čistě mocenská politika a snaha o šíření vlivu. Země, které v rámci svých imperiálních choutek dobývají vzdálená území, se snaží získat politickou moc a sféru vlivu. Lze toho dosáhnout rozvojem tamního obchodu, vykořisťováním obyvatelstva (využití levné pracovní síly a přírodních zdrojů) a dalšími metodami, ale v imperialistické politice se nesnažíte na místě zapustit kořeny. To se děje spíš v rámci kolonialismu. Impéria jako to římské, ruské, rakousko-uherské se částečně liší od snah Nizozemců, Britů, Francouzů či Španělů, kteří se snažili na dobytých územích šířit náboženství, kulturu a vyváželi tam své obyvatele, aby zde zakládali nová města. Britům se podařilo v období před první světovou válkou obsadit defakto všechny časové zóny a díky tomu se zrodilo rčení „nad britským impériem slunce nikdy nezapadá“.

„Nejhorší, co kolonialismus způsobil, bylo, že nám zatemnil pohled na naši minulost.“ Barack Obama

130

Kdo byli největší kolonizátoři? 1. Velká Británie 2. Španělsko 3. Portugalsko 4. Francie 5. Nizozemsko 6. Belgie

Co nejčastěji putovalo do Evropy z kolonií? 1. Drahé kovy 2. Dřevo a dřevařské produkty 3. Káva a čaj 4. Tabák 5. Koření 6. Bavlna

Největší syslové Během koloniální nadvlády vybrakovalo mnoho evropských mocností památky ve svých koloniích, a ačkoliv se dnes hlasitě kají za své výpady a vykořisťování, poklady zůstávají v jejich muzeích. Kdo toho „nasyslil“ nejvíc? 1. Velká Británie (mnoho muzeí po celé zemi) 2. Francie (Muzeum Quai Branly v Paříži a mnoho dalších) 3. Nizozemsko (Národní muzeum pro světové kultury v Leidenu) 4. Portugalsko (Muzeum přírodní historie a vědy v Lisabonu)

po přečtení použijte

„Nemůžete pokračovat v obětování někoho jiného jen proto, že jste se sami jednou stali obětí - musí existovat hranice.“ Edward Said

Kolonie, na které se vystřídali všichni Filipíny jsou obecně vnímány jako dlouholetá španělská kolonie, ale historie byla mnohem bouřlivější. V roce 1521 tu přistál slavný Fernão de Magalhães (známý též jako Magellan) při své výpravě, která měla obeplout celou zeměkouli. Vyhlásil tu španělskou državu, místní okamžitě začal konvertovat ke křesťanství, ale bohužel také padl při bitvě se sousedním indiánským kmenem (podobnou pomocí v dlouholetých sporech si kolonizátoři často úspěšně naklonili místní náčelníky). Španělé nicméně vyslali několik dalších výprav, které už se nezdržovaly se zdvořilostmi a rovnou zuřivě kolonizovaly. Španělé museli odolávat nejen pokusům domorodých kmenů o znovudobytí důležitých území, ale také Britům, Portugalcům a Nizozemcům. Všichni se pokusili hlavní město, Manilu, dobýt, ale krátkodobě - na dva roky - se to povedlo jen Britům. V druhé polovině devatenáctého století tu Španělé postavili železnici, zavedli povinnou školní výuku a místní měnu. První generace vzdělaných lidí však byla neproblematičtější, protože v ní klíčily vlastenecké nálady. Během španělsko-americké války se Američané pokusili úspěšně podpořit místní povstalce. Ti vyhlásili na kusu území nezávislou republiku, ale Američanům připadla Manila, načež ji odmítli postoupit povstalcům a místo toho v Paříži tajně odkoupili Filipíny od Španělů za 20 milionů dolarů. Od té doby s nimi vedli povstalci partyzánskou válku. Američané jim nakonec slíbili nezávislost v roce 1946, neustále naznačovali, že je potřeba je předtím trochu civilizovat. Jenže pak přišel útok na Pearl Harbor a Japonci se vylodili i na Filipínách, kde se snažili na okupovaném území vyvolat protiamerické nálady. Místní však věděli, že mají slíbenou nezávislost, a tak partyzánské úsilí obrátili proti novým utiskovatelům. Američané v roce 1946 svůj závazek splnili a země jim na oplátku nabídla na 99 let pozemky pro jejich předsunuté vojenské základny.

„Podmaněný národ je jako člověk s rakovinou: nedokáže myslet na nic jiného.“ George Bernard Shaw

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

BULLDOG SKINCARE Kosmetický balíček obsahující holicí strojek, 4 náhradní břity, hydratační pleťový krém (100 ml), pleťový čisticí gel (150 ml) a sprchový gel (500 ml)

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 1 200 Kč Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Ať už je vaše pleť suchá, citlivá, mastná, nebo zralá, pánská kosmetika Bulldog Skincare se postará o to, aby vždy vypadala skvěle a byla zdravá. Idea téhle značky z Velké Británie je jednoduchá – vytvářet přípravky, které budou muži nejen používat, ale doslova si je zamilují. Kosmetika Bulldog obsahuje přírodní ingredience jako třeba zelený čaj, camelinový olej nebo aloe vera. Tyto pečlivě vybrané suroviny spolu kombinuje s vědeckými poznatky pro ten nejlepší účinek. A co v kosmetice naopak nenajdete? Syntetické vůně, plastové mikročástečky nebo přidaná barviva. Většina z produktů Bulldog je vyráběna v Anglii, všechny jsou vhodné i pro vegetariány a vegany a netestují se na zvířatech. Obaly jsou z recyklovaných materiálů (například z plastu získávaného z cukrové třtiny) a jsou recyklovatelné. Kosmetický balíček vám umožní vyzkoušet ty nejzásadnější kosmetické produkty určené ke komplexní péči o pánskou pleť a zamilovat se do nich. Ať už to bude Bulldog pleťový čisticí gel, holicí strojek, hydratační krém, nebo sprchový gel, můžete si být jistí, že byl vytvořen na míru mužské pleti a vy už nebudete chtít jiný. www.bulldogskincare.com