Muži v Česku 11-12 2023

L I S T O PA D

–

P R O S I N E C

2 0 2 3

I

95 Kč / € 4,59

Beachvolejbalisté David Schweiner & Ondřej Perušič

4

obsah 10

To chceš Pravidelná dávka cool věciček, které jste si jako mladí nemohli dovolit a teď díky nim udržíte krok s dobou.

téma

24

Prášilové nevymřeli!

Průmysloví boháči nám nasazují brýle bezstarostné budoucnosti. Ta však nečerpá z přelomových technologií, ale recykluje vědecko-fantastické sliby z knih a filmů.

poslední z velkých Christian von Koenigsegg Jak se prodejce mražených kuřat stal jedním z nejuznávanějších výrobců hypersportovních automobilů, které překonaly řadu světových rekordů?

muži z obálky

44

fashion story

36

Stereotypy S vánočním časem se pojí celá řada stereotypů, které je třeba uvést na pravou míru. Nebo vy si opravdu myslíte, že kněží se vzdávají veškerého luxusu?

Perušič & Schweiner Díky dvojici plážových volejbalistů si Česko může odškrtnout další týmový sport, ve kterém patří ke světové špičce.

o kom se mluví

56

Tomáš Dianiška Úspěšný divadelní režisér se rozhodl zkusit něco nového.

Jaký bude jeho filmový debut označovaný jako geekovská romantická komedie?

rozhovor

60

Jaroslav Kučera Legendární fotograf, jehož dokumentární snímky ilustrují historický vývoj našeho národa, zavzpomínal na pozadí vzniku svých nejslavnějších záběrů.

dress code

76

Kožíšek je jako nový...

Jak se z oblečení vyrobeného z pravé kožešiny stala téměř zapovězená záležitost a proč si myslíme, že to byla velká chyba.

časomíra

80

Zenith pilot Legendární Zenitky brázdily oblaka už za první světové války a dnes se vrací na výsluní. Rozhodně už však nejsou určené jen pilotům.

Foto: Michael Dvořák a Petr Jandera

30

BOSS BOTTLED NOVÝ ELIXIR

obsah

kultura

150 O bozích a lidech

Koncertní turné top desítky interpretů ještě nikdy nebyla opulentnější. Mezi všemi těmi mladými i starými influencery však ční jedna ikona - Taylor

knihovna

154 Knihovna františkánů

Foto: Petr Jandera a David Turecký

Byla založena roku 1678 a říká se jí Malý Strahov.

Zdejší archivář a knihovník, kněz Petr Regalát Beneš, ji odemkl jen pro vás.

dress code

86

Extrémista Herce Filipa Březinu čeká velkolepá jízda a my jsme ho na ni vybavili nejžhavějšími módními kousky sezóny.

gear

102 Land Rover Defender

Fotograf a cestovatel Jakub Fišer pro nás v Rakousku otestoval nejnovější modely tohoto kultovního vozu.

po přečtení použijte

explore

112

Ráj na konci Evropy Vydejte se s námi do Algarve, nejjižnějšího regionu Portugalska, a poznejte jeho přírodní i gurmánské poklady.

menu

dobré časy a světlé zítřky 160 Staré Jaké jsou největší objevy 19. a 20. století, které

zlepšováky si klidně můžete nechat ujít a kdo přesně jsou staromilci, Luddité a staří muži řvoucí na mrak…

příloha

134 Tři kapři

Oslovili jsme šéfkuchaře ze tří vyhlášených restaurací, aby pro nás uvařili kapra po svém a podělili se o recept.

167 Vánoční wishlist

Speciální průvodce plný tipů na vánoční dárky, se kterými letos pod stromečkem zabodujete, i na místa, kde je bez problému seženete.

ŠÉFREDAKTOR Petr Jansa, petr.jansa@newlookmedia.cz ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA Miloš Štěpař, milos.stepar@newlookmedia.cz ART DIRECTOR Štěpán Bejr REDAKCE Václav Rybář, Karel Buriánek, Jiří Hofbauer, Adam Maršál, Radek Kovanda, Jindřich Hubený, Michal Borský EXTERNÍ SPOLUPRACOVNÍCI Robert A. Dahmen, Michael Dvořák, Jakub Fišer, Petr Jandera, Petr Karšulín, Jano Kimák, Jakub Kozár, Monika Snopková, Jan Přibylský, Roksolana Teslychko, David Turecký, Alena Gurin Stará, Soňa Šajdáková, Vojtěch Velický JAZYKOVÁ KOREKTURA Simona Vondráčková, Eva Bejrová INZERCE Michaela Hromádková, Michaela.hromadkova@newlookmedia.cz, tel.: 602 853 496 / Andrea Manhartová, andrea.manhartova@newlookmedia.cz, tel.: 725 862 010 / Hana Pavelková, hana.pavelkova@newlookmedia.cz, tel.: 737 217 000 / Jakub Šuťák, jakub.sutak@newlookmedia.cz, tel.: 731 083 500 MANAŽER DISTRIBUCE Monika Matějková, monika.matejkova@newlookmedia.cz, tel.: 606 417 661 FOTO NA OBÁLCE A Petr Jandera FOTO NA OBÁLCE B Petr Jandera / Filip Březina má na sobě kabát, rolák, kalhoty a boty od Hermès, brýle a tašku od Montblanc. TISK Triangl, a.s.

PŘEDPLATNÉ SEND, spol. s.r.o., Ve Žlíbku 1800/77, Hala A3 193 00 Praha 9 Horní Počernice, Tel.: 225 985 225, GSM: 777 333 370, send@send.cz DISTRIBUCE PNS a.s.

EVIDENČNÍ ČÍSLO / ISSN

8

editorial

Vítejte na geriatrii!

Pokud držíte v ruce tento časopis a čtete tyto řádky, předpokládám, že jste se narodili před rokem 2000 a patříte ke generaci boomerů (ahoj tati), generacím X a Y nebo k několika uvědomělým mileniálům. Jsem si však téměř na 100 % jistý, že nejste z „džen zí“, která papírové tiskoviny nekupuje, netoleruje a rituálně podpaluje, neboť na rozdíl od obalových materiálů zásilkových služeb zanechávají příliš velkou uhlíkovou stopu. Zrovna včera jsem si na toto téma vyslechl instastory jednoho zetkového aktivisty, které začínalo slovy: „Háj bestýs, let‘s talk o klimatický krizi. Pro nás z džen zí to není jen abstraktní pojem. Je to anxiety o budoucnost naší planety. And I feel it too!“ No průser. And I feel it too. Netíží mě ale ani tak anxiety o budoucnost naší planety z hlediska ekologického, jako spíš z toho lidského. Jak jsem se nedávno dočetl v jednom článku od Matouše Hrdiny, může za to má nechuť předat otěže vlády nad světem mladší generaci. Přirozeně. V článku se přitom píše o tom, že právě generace mileniálů a generace Z k sobě mají snad nejblíž v historii.

Obě totiž vyrostly na internetu, a když pomineme pár rozdílů, jsou si vlastně podobné i fyzicky.

Mileniálové se prostě rozhodli vyhlásit válku stáří a neváhají k tomu použít všech prostředků – od botoxu přes návštěvu Turecka až po najmutí profi stylisty. Pouhým okem si toho možná nevšimnete, ale Hrdina zmiňuje geniální příklad. Když se na obrazovkách v roce 1987 poprvé objevil Homer Simpson, bylo mu 34 let…

Známky stárnutí a náznaky, že je čas předat štafetu, se však projevují stále častěji. Minimálně v mém případě. I když vypadám líp než Homer v sedmaosmdesátém (nebo si to alespoň myslím), krok s technologiemi se mi držet nedaří.

Nezajímá mě TikTok (před korekturou jsem tu měl napsáno Tick Tock), štve mě Instagram a odmítám spolupracovat s GPT Chatem. Podělím se

o příklad. Není to tak dlouho, co jsem potřeboval vytisknout štítek na zásilku. Zašel jsem tedy do nedalekého Infocentra a poprosil o pomoc. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že té pomoci bude třeba tolik. „Jasně, támhle je počítač, tak si to vytiskněte,“ říká mi zetková brigádnice a já usedám za věžové PC. Na tom by asi nebylo nic divného, kdybych od roku 2007 nepracoval pouze se zařízeními značky Apple. Ehm. „Pardon, já vůbec nevím, jak zapnu prohlížeč!“ pronesu s tázavým pohledem a dívka okamžitě přiskočí na pomoc.

Trapas, ale teď už to zvládnu. „Aha. Promiňte, že vás zase ruším, ale já neumím udělat zavináč!

Můžete mi s tím pomoct?“ Dívka zvedá oči v sloup, ale pomůže. Tisk štítku proběhl a já jdu k pultu zaplatit. „Tak co říkáte, není to se mnou tak špatné, co? Tisknout ještě dovedu,“ vtipkuji. „No, pokud jste to chtěl vytisknout na A2, tak se vám to povedlo.“ Au! Na to konto bych se rád vrátil k výše zmíněnému článku, který mi odhalil zcela novou generační podskupinu „geriatrický mileniál“. No dobrý den, tady jsem! Ano, podle autorky tohoto termínu Ericy Dhawan jde o skupinu jedinců narozených mezi roky 1980 a 1985, kterým by se však volební právo ještě rozhodně brát nemělo.

Naopak. Na rozdíl od Gen Z, která kompletně vyrostla na síti, totiž naše mozky zvládají život v digitálním i analogovém světě. „Dokážou přečíst podtext SMS stejně dobře, jako dokážou vycítit váhání klienta z jeho mimiky během osobního setkání,“ říká. A jako hrdý geriatrický mileniál (nikdy bych nevěřil, že to řeknu nahlas) si vás dovoluji pozvat ke čtení letošního posledního čísla Mužů v Česku, kde se věnujeme geniálním vizionářům a moderním technologiím stejně jako počítačové nostalgii a starým časům, kdy v českých hospodách chodila obsluha nahoře bez a nikdo to moc neřešil.

Těším se na vás v roce 2024!

PETR JANSA šéfredaktor

[la ečisera] RUM, JAK MÁ BÝT La Hechicera [la ečisera] je mistrovsky namíchaná směs rumů zrajících v oblasti divokého karibského pobřeží Kolumbie.

S dokonalou znalostí řemesla a nekompromisním důrazem na kvalitu i chuť byl kolumbijskou rodinou Riascos stvořen charakteristický styl rumu – dokonale vyvážený, s hlubokou dřevitou chutí. Rum La Hechicera hrdě vzdoruje trendu přidávání cukru. Místo něj spoléhá na výhodu času a charakter sudu, díky nimž dozrává v to nejvěrnější vyjádření rumu. Aroma je plné a opojné s tóny karamelu a pomerančové kůry. Excelentně jemná chuť vyniká výraznými tóny tabáku a pražené kávy.

Tento rum je ztělesněním kolumbijské hojnosti a rozmanitosti. La Hechicera v překladu znamená čarodějka, nechte se jí okouzlit.

Ochutnejte nejlépe hodnocený kolumbijský rum!

San Francisco World Spirits Competition

@LaHechicera | www.lahechicera.co | www.pijsrozumem.cz

The Spirit Masters

10

to chceš

To chceš Pokud se vám v prosinci dostal do ruky nějaký dámský časopis, jistě jste si všimli kroužků kolem luxusních doplňků.

Ne, nejde o grafický prvek ani o kampaň Penny Marketu.

Dokonce v tom nemá prsty ani Jiřina Bohdalová. To vám jen drahá polovička naznačovala, co by si přála najít pod stromečkem. Zkuste to letos s kroužkováním i vy!

T E X T

Petr Jansa

01

Hlavu vzhůru

Elitní jednotka vzdušných a kosmických sil Patrouille de France patří k tomu nejlepšímu, čím francouzská armáda disponuje. Vznikla v roce 1953 a letos slaví své 70. výročí. Při té příležitosti si její hodinářský partner, společnost Bell & Ross, připravil limitovanou kolekci 999 hodinek BR 03 s keramickým pouzdrem, zářivě modrým číselníkem a řemínkem ve stejném odstínu.

Na zadní straně pouzdra je vyobrazeno pět legendárních letounů, které jednotka v průběhu let používala. → Bell & Ross, 105 000 Kč, www.bellross.com

Bílá, modrá, červená

V lyžařské capsule kolekci Louis Vuitton najdete mimo jiné i limitku 200 kusů lyží. Z topolového a bukového dřeva, sklolaminátu a oceli je ručně vyrobili řemeslníci ve francouzských Alpách, kde jim to také na sjezdovce bude nejvíc slušet. Zatímco vrchní strana je vyvedena v tradiční francouzské trikoloře (lze ji prohlásit i za českou), ta spodní je červeno-bílá. Lyže tak bezesporu vzbudí zasloužený rozruch i v Krkonoších v blízkosti cesty česko-polského přátelství. → Louis Vuitton, 180 000 Kč, www.louisvuitton.com

Čertovo kopyto

Tyhle loafers z metalické lakované kůže od Christiana Louboutina sice na první pohled vypadají jako boty z pekelné knihy kouzel, ale jakmile je obujete, budete si připadat jako na obláčku. Vznikly k oslavě stého výročí společnosti Disney, a když si je pořídíte, stanete se součástí kultu. Jde totiž o speciální limitovanou edici Marvel zdobenou ikonickými kameny nekonečna. Uvnitř boty najdete vesmírný potisk a loga Louboutin & Marvel. → Christian Louboutin, 32 375 Kč, www.christianlouboutin.com

Foto: archiv značek

02

03

11

listopad - prosinec 2023

04

Hravé retro

Italská sportovní značka Colmar slaví sté výročí od svého založení. Při té příležitosti se její majitelé, třetí generace rodiny Colombo, ponořili do archivů, vybrali ikonické modely a nechali vizuálního umělce Joshuu Videse, aby se jimi inspiroval při návrhu limitky. Ta obsahuje deset kousků od čepic a šál až po bundy s Videsovým typickým rukopisem. Nejvýraznějším kouskem je žakárový svetr kopírující styl legendární bundy ze 70. let, kterou nosil lyžař Erwin Stricker. → Colmar, 7 396 Kč, www.colmar.com

06

Skutečná inteligence

Vzpomínáte ještě na fotku papeže v nebezpečně cool bílém péřovém kabátě, která obletěla svět? Tehdy šlo o výplod umělé inteligence. Nejnovější kolekce, na které společně pracovaly reálné mozky značek Moncler a Adidas Originals se nese v podobném duchu, ale vy si ji můžete skutečně pořídit. V nabídce jsou nejen péřové bundy, vesty a kabáty v různých barvách, ale třeba i tenisky a další doplňky. →

05

Hřejivá vůně

Sympaťák Thibaud Crivelli vytvořil svůj pátý parfémový extrakt ve spolupráci s Jordi Fernandezem.

Návyková vůně s mimořádnou výdrží vás v zimních měsících dokonale zahřeje a zanechá za vámi nesmazatelnou stopu.

Jde totiž o vůbec první oudový parfém s logem Crivelli, který krom exkluzivní ingredience akigalawood s vůní pepře, pačuli a oudu obsahuje i nóty kůže, kadidla, turecké růže, marakuji a černého rybízu nebo třeba šafránu. → Maison Crivelli, 5 400 Kč / 50 ml, prodává Ingredients

Moncler, 41 000 Kč, www.moncler.com

07

Nepřehlédnutelný

Ať už si na svahu jedete šusem pro zlato, nebo si poklidně děláte staré dobré obloučky a užíváte si panoramata, kvalitními lyžařskými brýlemi rozhodně nic nezkazíte. Dior v letošní kolekci zasvěcené zimním sportům představil lyžařské brýle hned ve třech barevných provedeních – oranžové, modré a béžové. Všechny jsou vybaveny tónovanou čočkou s vygravírovaným logem, elastickým popruhem a krytkou, která chrání lícní kosti před omrzlinami. → Dior, info o ceně v obchodě, www.dior.com

12

to chceš

10

Švýcarský Top Gun

Loňská novinka značky IWC v podobě modelové řady Colors of TOP GUN se letos rozrostla o dvoje nové pilotky. Ty opět využívají neuvěřitelnou barevnou škálu, kterou lze promítnout do keramických pouzder. Chronograph 41 Top Gun Mojave Desert je inspirovaný krajinou kolem China Lake, kde slavná letecká škola sídlí a také barvou kombinéz námořních pilotů. Uvnitř pouzdra tiká robustní manufakturní kalibr 69380 s rezervou chodu 46 hodin. → IWC Schaffhausen, 312 225 Kč, www.iwc.com

08

Ty vole, to je zvuk

Bostonská značka Tivoli Audio se inspirovala designem starých magneťáků a v listopadu uvádí na trh novinku v podobě SongBook MAX. Tahle stylová přenosná reprobedna váží jen 5,2 kg, na jedno nabití vydrží hrát 10 hodin, je vybavena zesilovačem, analogovým ekvalizérem, rádiem, praktickým displejem a samozřejmě jí nechybí Bluetooth připojení. Používat ji můžete jak uvnitř, tak i venku a vybírat můžete z hnědo-béžové nebo lahvově zelené lakované úpravy. → Tivoli Audio, 17 475 Kč, www.tivoli.audio

11 Bezproblémový pes Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka a bezesporu na tom něco je. Na rozdíl od kamaráda Franty, který vám občas pěkně leze na nervy a vy si tak od něj dáte chvíli pauzu, ale psa ze svého života jen tak neodstřihnete. Navíc ho musíte pravidelně venčit, krmit a udělat mu místo v posteli. Proto si dobře rozmyslete, jestli si raději nepořídíte dubovou sošku od značky Boyhood ve tvaru ikonického balonkového psa. Neštěká, nelíná, nekouše a celkově je naprosto bezproblémová. → Boyhood, 8 988 Kč, www.mrporter.com

Lepší zůstanou

Vzpomínáte si ještě na šmíráckou reality show Vyvolení, jejíž slogan „lepší zůstanou“ se natolik vryl do paměti, že i po letech ho lze jen těžko vymazat?

Paradoxně je to konkurenční Big Brother, kdo zůstává a od 13. listopadu opět vstupuje na obrazovky. Ve světě módy ale výše zmíněné heslo platí na sto procent. Třeba u Burberry, kde se módní návrháři mění jako na běžícím pásu, zůstává kostkovaný vzor stěžejním motivem. Sluší mu to jak na oblečení, tak na kašmírových šálách, které jsou v nabídce v mnoha nových barevných variantách. → Burberry, 14 200 Kč, cz.burberry.com

Foto: archiv značek

09

advertorial

13

Bavlněné povlečení Lejaan, kolekce Winter Fields, www.lejaan.cz

Zkuste to letos jinak Ještě než si s miskou plnou cukroví a svařákem lehnete do čistě povlečené postele a budete se oddávat sladkému nicnedělání, čeká vás spousta práce. Pár dní trvající vánoční pohodě totiž předchází několik týdnů adventního stresu, během kterých musíte dodělat veškerou práci, potkat se se všemi známými a k tomu všemu v přeplněných obchodech nakoupit dárky. Pokud je vám už teď jasné, že vám tato činnost sebere několik let života, máme pro vás tip, kde dárky nakoupit v pohodě a ještě si to užít. Český love brand Lejaan si totiž i letos přichystal oblíbený vánoční pop-up, který tentokrát najdete od 28. 11. do 17. 12. v pražském showroomu sklářské značky Bomma. Ten se nachází na rohu Spálené a Lazarské ulice v kubistickém domě Diamant od architekta Emila Králíčka. V bytě o rozloze 178 m2 si budete moci prohlédnout kompletní sortiment liberecké značky, pokochat se původním funkcionalistickým nábytkem, dát si skleničku prosecca a v neposlední řadě nakoupit vánoční dárky. S tím vám pomůže asistentka, která zadá do systému elektronickou objednávkou a zajistí, že váš nákup dorazí včas a zdarma přímo na vaši adresu a ještě k tomu dárkově zabalený.

Stylové, praktické a ekologické je speciální vánoční balení, do kterého vám u značky Lejaan ručně zabalí vybrané dárky. Na výběr je nejen povlečení a výplně, ale třeba i ručníky, župany nebo praktické dárkové poukázky. Více na www.lejaan.cz

14

to chceš

14

Jako v bavlnce

Není nic horšího, než když si pořídíte na omak příjemný svetr a on vás po deseti minutách nošení začne kousat a škrábat. Tomuto problému se lze vyhnout vcelku snadno. Kupujte si výhradně kašmír nebo mohér, který se opět dostává do módy. Krom toho, že nekouše, tak ani neplstnatí. Tenhle chlupáč se pravidelně objevuje třeba v kolekci italské značky Marni, která ho letos nabízí v podobě oversize cardiganu hned ve dvou barevných provedeních.

Skvěle bude vypadat s džínami a bílým tričkem. → Marni, 27 088 Kč, www.mrporter.com

13

Fenomenální fičák

Grafický vzor tvořící písmena F, která jsou nerozlučně spjata s italskou značkou Fendi, se stal dominantním motivem jejich nové zimní capsule kolekce. Najdete v ní kombinézu, bundu, ale třeba i „fakt fajn“ snowboard, který je ručně vyrobený v Itálii.

Vzoru, který tvoří různě dlouhé linky, přidává na zajímavosti barevná gradace zahrnující modré, růžové a žluté odstíny. Teď už jenom, slovy Standy Řezáče, „very gut vetr a zkusit šůšn“. → Fendi, 149 000 Kč, www.fendi.com

Pokud jste někdy zkusili vysávat s akumulátorovým vysavačem Dyson, jistě nám dáte za pravdu, že úklid s ním člověka prostě baví. Krom vysávání se teď vaší oblíbenou kratochvílí stane nejspíš i vytírání, protože americká značka uvedla na trh vysavač V15s Detect Submarine pro suché i mokré vysávání. O vytírání se stará hubice s mokrým válcem a osmi tryskami, která rovnoměrné myje tvrdé podlahy a přitom je nezanechává nadměrně vlhké. Součástí hubice je i nádobka na špinavou vodu. → Dyson, 22 990 Kč, www.dyson.cz

15

Vítejte na palubě

V březnu příštího roku to bude přesně 55 let od chvíle, kdy poprvé vzlétl legendární nadzvukový dopravní letoun Concorde. Mnozí z nás ho dodnes považují za nejkrásnější letadlo v historii, a i když už má nějaký ten pátek zakázáno létat, pořád nepřestává fascinovat. Jeho fanoušci si teď mohou věrný model postavit z Lega. Na délku má 102 cm, uvnitř jsou sedačky i toaleta, spolu s koly se mu zvedá ikonický čumák a tvoří ho neuvěřitelných 2 083 dílků. Součástí je i pár kostiček na sestavení speciálního stojanu. → Lego Icons, 5 099 Kč, www.lego.com

Foto: archiv značek

12

Vytře vám zrak

16

album měsíce

The Streets

The Darker The Shadow The Brighter The Light

Mikea Skinnera musíme mít rádi za všech okolností, i když natočit lepší desku, než byl geniální debut Original Pirate Material, je zhola nemožné.

Karel Buriánek

V intencích těchto dvou (ne)objektivních pravd se bude pohybovat i náhled na aktuální album The Streets The Darker The Shadow The Brighter The Light. Loni to bylo neuvěřitelných dvacet let od vydání prvního, v mnoha ohledech revolučního alba, na jehož výjimečnost už se Skinnerovi nepodařilo nikdy navázat, i když jeho kariéra je víceméně vyrovnaná a čtyři následující alba měla svoje skvělé momenty. Teď nám Mike Skinner naservíroval po poslední Computers and Blues z roku 2011 další řadovou desku, která má být jakousi sugestivní ódou na klubovou kulturu, chytrou glosou clubbingu, ale trochu postrádá pronikavou údernost raných The Streets. Oh, well. Mike Skinner je navzdory všemu stále veledůležitá persona britské taneční scény, podepsal se pod skvělými skladbami svých mladších kolegů, jako jsou Flohio nebo Oscar #Worldpeace. Na mixtapu 'None Of Us Are Getting Out Of This Alive' z roku 2020 zase prokázal svůj neomylný talent v objevování nových fresh tváří, jako je třeba Ms. Banks nebo Greentea Peng, i svůj vlastní neutuchající hlad po neustálém vývoji. Nyní se Skinner opět dostává do centra pozornosti a vydává své první plnohodnotné album od Computers and Blues pod hlavičkou The Streets, ba co víc, stal se součástí stejnojmenné celovečerní detektivky z klubového prostředí. Album samotné osciluje mezi heavy-synth trapem (například songy jako Too Much

Yayo, Someone Else's Tune) a typickou těžkotonážní bassline (třeba Not A Good Idea nebo Troubled Waters) a vytváří tak eklektický basový zvuk, který hodně čerpá z žánrově plastických Skinnerových DJ setů. Jeho hlas je po celou dobu zdánlivě apatický a až na občasné nedotažené pokusy o autotuningový zpěv moc neexperimentuje a nevystupuje z role sugestivního vypravěče s lehce ironickým a posmutnělým podtónem. Má vzácný dar psát skutečně vtipné a zároveň imaginativní texty, které přesně zachycují popisované obrazy a situace, jako je třeba trefný skeč o neúprosnosti ranního světla po probdělé noci nebo oslavu zvláštních, osudových přátelství, která navazujeme v ranních hodinách (Shake Hands With Shadows).

Místy je těžké ubránit se srovnání s tematicky podobnými hymnami, jako je třeba výborná věc Blinded By The Lights z The Streets dvojky A Grand Don't Come for Free.

Skvělé na tom je, že skrz texty i hudbu novinky prosakuje prostá skutečnost, a sice že Mike Skinner, kterému táhne na čtyřicet, je natolik zaneprázdněný životem, že nemá čas ani chuť zabývat se tím, co si myslí ostatní. Jak ostatně rapuje v předposlední skladbě desky Troubled Waters: „Outside of a nightclub, I don't know what to do, inside of a nightclub, it's too dark to care.“ Mikea Skinnera prostě nejde nemilovat všem a všemu navzdory. → www.thestreets.co.uk

FOTO: archiv hudebního vydavatelství

T E X T

18

film měsíce

T E X T

Václav Rybář

Věřili byste, že Ridley Scott, režisér nového velkofilmu Napoleon, slaví v listopadu 2023 už šestaosmdesát? A pořád točí jako o život… To má společné s Martinem Scorsesem, jehož Zabijáci rozkvetlého měsíce se nedávno objevili v kinech. Oba výše zmíněné filmy produkoval Apple, který ze své bezedné peněženky rád sponzoruje projekty slavných režisérů. A že mají oba ty nejlepší roky za sebou? Někdo jim to zapomněl říct, protože Marty vysekl tříapůlhodinové drama, o němž se rozhodně bude mluvit na Oscarech, a Ridley Scott začal hned po Napoleonovi natáčet druhého

→ v kinech od 23. listopadu

Joaquin Phoenix má ve svých 49 letech na kontě tři Oscary. Uvidíme, zda díky roli Napoleona získá další zářez. Ve vedlejších rolích mu s tím budou pomáhat třeba Vanessa Kirby, nebo Rupert Everett.

Foto: archiv Columbia Pictures

Velkolepý Napoleon chce zachránit konec sezony

Gladiátora. Věk je zjevně jenom číslo, ale u Scotta to není prázdné klišé, protože jeho Poslední duel z roku 2020 nadchl kritiku i diváky a Napoleon s Joaquinem Phoenixem ( Joker) v hlavní roli vypadá rozmáchle, obsahuje ve střízlivé dvouapůlhodinové stopáži šest epických bitev a jeho štáb se rozjel všude po světě, aby bylo na co koukat. Jestli má někdo oko na historické fresky, tak je to Ridley Scott. Možná se mu po pokusech navázat na slavného Vetřelce zdráháte věřit, ale tam jeho ruku vedlo spíš studio lačnící po penězích, kdežto Napoleon je veden srdíčkem. Ostatně hned první Scottův film, Soupeři, se odehrává během Napoleonových tažení a Scottovu lásku k dané éře lze vysledovat i u zmíněného Posledního souboje. Apple nejen, že tyhle passion projekty ochotně platí, ale navíc je posílá do kin, takže si ani nemusíte předplácet jeho streamovací službu. Tomu říkáme charita na správném místě.

20

krásné staré stroje

Znáte auto, které nás doneslo až na Měsíc?

To není chyták, protože program Opel-RAK byl skutečně pověstným prvním krůčkem k raketovým zkouškám v podobě, jež vedla k letům do vesmíru. Letos tomu bude už 95 let od chvíle, kdy dal Opel autům křídla.

T E X T

Václav Rybář

Raketový Fritz alias Fritz von Opel byl jedním z potomků zakladatele značky, Adama Opela, a v roce 1927 se sešel s Maxem Valierem, zakladatelem německé Raketové společnosti, která notně přispěla k rozvoji vesmírných raket a raketoplánů. Nebýt jejich experimentů s raketovým pohonem v závodních vozech Opel, dost možná by se Západ do vesmíru jen tak nepodíval. Fritz byl nápadem nadšený a okamžitě na program věnoval všechny finanční i technické prostředky, jež automobilka z Rüsselsheimu mohla nabídnout. Chtěl prototyp i řídit, ale jeho společníci mu to rozmluvili, protože kdyby hned při prvním testu i s vozem vybuchnul, program Opel-RAK by okamžitě zkrachoval.

Opel-RAK.1 byl poháněn pouhými dvěma raketami s pevným palivem, ale podařilo se mu dosáhnout stokilometrové rychlosti během pouhých osmi sekund. RAK.2 už měl raket dva tucty a celkem 130 kilogramů paliva. Jeho test přilákal média i širokou veřejnost, takže v sázce nebylo nic menšího

Foto: archiv Opel

Raketová věda

než pověst raketového pohonu a jeho praktického využití.

Fritz už si tentokrát řízení nenechal vymluvit a 23. května 1928 se s vozem vybaveným stabilizačními křidélky rozjel na rychlost 238 km/h. Přesně o měsíc později třetí prototyp posunul metu na 256 km/h a získal tak světový rekord. Že šlo jen o jízdu v přímce? Doslova, protože vůz jel po kolejích, což zajistilo spolu s křidélky potřebnou stabilitu.

Testu přihlížela německá smetánka. Fritzovy experimenty s automobily a později i letadly Německo dovedly k první proudové stíhačce, ale i k raketám V-2. U toho však Opel nebyl, protože před nacismem na začátku třicátých let utekl do USA a později do Švýcarska. Dožil se nejen konce druhé světové války, ale i úspěchů amerického vesmírného programu, jehož začátky lze vystopovat právě k vzedmutí zájmu o raketový pohon, který medializované testy Opel.RAK prototypů vyvolaly.

PŘEDBĚHNĚTE AKCI PŘEKONEJTE KONKURENCI EOS R3 změní váš názor na bezzrcadlové fotoaparáty. Vstupte do světa profesionálního focení s tímto hybridním fotoaparátem, který překoná vaše očekávání.

návrat do budoucnosti

Svetr Steva McQueena

Legendární Steve McQueen během natáčení filmu Případ Thomase Crowna z roku 1968. I po více než půlstoletí působí jeho outfit maximálně současně.

vlastní hmotnosti, než začne být mokrý. A věřte tomu, že na březích rozbouřeného Atlantiku to oceníte. Klasický geansai se skládá z více než stovky stehů a jeho výroba zabere jedné T E X T Petr Jansa pletařce klidně i dva měsíce. Může za to i složitost vzoru, který má samozřejmě svůj význam. Legenda tvrdí, že vzory Módní historici i návrháři jako Tom Ford či Ralph Lauren vycházejí z obrazců, které na ostrovech zanechali staří Kelse shodují, že kostýmy z filmu Případ Thomase Crowna tové. Zatímco vzor medové plástve má značit tvrdou práci, z roku 1968 jsou zářným příkladem nestárnoucího pánkosočtverce evokují rybářskou síť a jsou pro štěstí. Košíkový ského stylu, který když je dobře uchopen, odolá zubu času steh, jehož předobrazem byly koše na humry a kraby, přeje dlouhé desítky let. Cokoliv si Steve Mcqueen na plátně hojný úlovek a copánky, nebo také lana, jsou na svetru jako oblékl, to by si mohl kdokoliv z nás obléknout i dnes a sklisymbol bezpečí. dil by zasloužené ovace. Jinak je tomu paradoxně s outfity Světový věhlas přinesl aranskému svetru článek v čaMcQueenovy herecké kolegyně Faye Dunaway, které byly sopise Vogue z roku 1956, odkud už to byl jen kousek do supertrendy v roce 68, ale zestárly rychleji než loňské mošatníku Elvise Presleyho nebo třeba právě Steva McQuebilní telefony. Ale zpět k McQueenově garderobě. Jedním ena. Tehdy to byly ještě pravé aranské svetry, které ze stěžejních kousků, který kostýmní výtvarník oblékali. Postupem času si však povedeného Ron Postal herci oblékl, byl klasický vlněný designu začali všímat i designéři a výrobci aranský svetr. Zkombinoval ho s černou pletenin z různých koutů světa, kteří kšiltovkou a nepostradatelnou červenou k jejich výrobě začali používat příjembuginou Mayers Manx Dune Buggy, nější a hřejivější materiály jako třeba kterou prý McQueen pomáhal navrhkašmír a začali je vyrábět strojově. nout. A vyslal je společně sjíždět duny Ostatně není se co divit. Poptávka na pláž Crane v Massachusetts. po aranských svetrech neutichá ani Jak už název svetru napovídá, má dnes a tradiční výrobci z Aranských původ na irských Aranských ostostrovů nestíhají. Dnes svetr inspirovech v Galwayském zálivu, kde rovaný aranskou klasikou najdete tento typ objemných a těžkých u celé řady obchodníků, a pokud vlněných svetrů vyráběly zdejší vám nevadí, že jej ručně nepletli pletařky a oblékali místní rybáři řemeslníci v Irsku, nenajdete a farmáři. Na ostrovech se jim mnoho rozdílů. Navíc si můžete říká „geansai“ a rozhodně nejde vybrat z různých barev. Ale co si o módní výstřelek. Svetr je totiž budeme povídat, béžová klasika pro místní maximálně funkčje v tomto případě jednoznačně ní – je voděodolný a dokáže Ghiaia Cashmere, 18 817 Kč, tou nejlepší volbou. absorbovat vodu až do 30% své prodává www.mrporter.com

Foto: archiv

Velice nás těší, že naše rubrika inspirovala tvůrce seriálu Eliška a Damián k natočení tak půvabného díla. Nicméně opět platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Své by o tom mohli vyprávět kostyméři dnes už legendárního filmu Případ Thomase Crowna, kteří hlavního hrdinu v podání Steva McQueena oblékli do tradičního aranského svetru a obyčejné černé kšiltovky. Kdyby dnes Steve v tomto outfitu přicestoval z roku 68 do současnosti, naprosto by zapadl. Tedy až na doutníček, který by mu všudypřítomní aktivisté nejspíš odhodili v dál.

DESIGN FRANTIŠEK JUNGVIRT WWW.KLIMCHI.CZ

24

téma

PRÁŠILOVÉ NEVYMŘELI! Průmysloví boháči nám nasazují virtuální brýle bezstarostné budoucnosti, která však nečerpá z přelomových a nových technologií. Naopak recykluje pohádky a vědecko-fantastické sliby z knih a filmů.

T E X T

Václav Rybář

I LUST RACE

Vojtěch Velický

Chtěli byste žít ve světě, kde lidé budou umírat až ve sto šedesáti, násilí či války se stanou dávnou vzpomínkou a všichni budou žít ze zaručeného příjmu z výdělků robotické pracovní síly? Kdo by na podobný volební program neslyšel. Tohle však nejsou sliby politických oligarchů, s nimiž máme v naší kotlině bohaté zkušenosti. Podobnými vizemi krmí celý svět přední technologičtí miliardáři, astronomicky bohatí kapitáni průmyslu, jimž byznysový úspěch v očích milionů následovatelů propůjčil jakési třetí oko, s jehož pomocí vyvedou planetu z problémů a vstříc prosperující a sluncem zalité budoucnosti.

Abychom si rozuměli, každý zakladatel firmy nebo majitel startupu musí být tak trochu pohádkář, přičemž jeho schopnost roztleskávat investory je v začátcích zcela klíčová.

A právě sebeprezentace je často něco, s čím domácí podnikatelé trochu bojují. Chybí jim sebevědomí a odvaha pustit se do křížku nejen s lokální konkurencí, ale i s celým světem. Úspěšný startup v investičních kolech vlastně musí slibovat něco, co jeho služba či produkt teoreticky dokáže. Co na tom, že občas jde o zbožná přání. Potíž je, když tohle startupové myšlení neopustíte ani ve chvíli, kdy slibujete záchranu světa a operujete nikoliv s miliardami, ale s biliony dolarů.

Zázraky se dějí! Dějí?

Podnikavci devatenáctého a dvacátého století to samozřejmě měli jednodušší. Nechci psát enterpreneuři nebo influenceři, protože tahle slova už získala negativní konotace. V případě Edisona či Tesly můžeme bez obalu mluvit o vynálezcích, v případě Henryho Forda už se nabízí pojem podnikavec, ač jeho „zlepšovák“ v podstatě způsobil miniaturní průmyslovou revoluci. Dobré nápady časem nezmizely, ale tehdejší koumesové to měli na patentových úřadech jednodušší. Tohle je kolo a dělá to a tamto. Tohle je pásová výroba a díky ní vyrobím xkrát víc věcí. Tohle je vypínač a tamto žárovka.

Cvak a zázrak je tu. I zmínění pánové byli vydáni napospas svým investorům, kteří absolutně nerozuměli, na čem dělají a jak toho chtějí docílit. Jenže to byla doba hmatatelných zázraků, kdy šel pokrok tak prudce kupředu, že toho chtěl být každý součástí a házel dolary do klobouků nejrůznějším pábitelům i šarlatánům.

Co se změnilo o dvě století později? V podstatě nic.

Pokrok pořád potřebujeme, takže andělští investoři, naivní sponzoři z řad lidu, nebo bohatí mecenáši, které k útratě donutí společenský tlak, tu naštěstí pořád jsou. Čím dál tím častěji však v komplikovaném světě sedají na lep jednodu-

listopad - prosinec 2023

27

Survivor bias je prostý omyl, jehož se každý z nás dopouští několikrát denně. Stačí, když někam napíšete, že v devadesátkách bylo lépe. Nevědomky vycházíte z filtru vlastních zkušeností, nebo historických zkazek, v nichž se logicky objevují jen ti přeživší. Výsledná realita je proto pokřivená.

chým slibům a řešením. Viz Theranos v čele s Elizabeth Holmes, který sliboval magickou analýzu všech nemocí a bolestí z pouhé kapky vaší krve. Malá zázračná krabička, do které ráno dáte prst a dozvíte se, co vás trápí nebo trápit bude. Tisíce doktorů a vědců varující před nesmyslnou zkratkou a přesto se na výzkum a vývoj vybraly miliardy dolarů? Proč? Protože to sice znělo až příliš dobře, ale my prostě chceme věřit, že zázraky se dějí.

Co jiného čekat od lidského plémě, jež vyrůstá na pohádkách nebo na bibli? Chceme věřit v jednoduchá řešení, v to, že nás někdo spasí. Ochotně půjdeme za krysařem, jehož flétna sladce hraje a slibuje, že tráva na druhé straně útesu je zelenější. Jonathan Taplin, vskutku renesanční člověk, co má na kontě pět dekád v médiích, financích a technologiích napsal na toto téma několik knížek, včetně veleúspěšné „Move Fast and Break Things: How Facebook, Google and Amazon Cornered Culture and Undermined Democracy“.

Jeho nejnovější bestseller jde v čtení na dlouhé a ponuré zimní večery ještě dál. V knize „The End of Reality: How 4 Billionaires Are Selling a Fantasy Future of the Metaverse, Mars and Crypto“ bez obalu mluví o čtyřech novodobých mesiáších, co nám slibují záchranu světa, věčný život a bezpracnou budoucnost. Elon Musk, Mark Zuckerberg, Marc Andreesen a Peter Thiel jsou podle něj spíš čtyři jezdci apokalypsy, kteří zneužívají chmurných vizí k tomu, aby zajistili růžovou budoucnost především sami sobě. Je však složité je obvinit z chladnokrevných kalkulací, když jsou jejich cíle tak ušlechtilé, a navíc existují poruchy jako spasitelský komplex nebo velmi dobře zdokumentovaný survivor bias.

Je hrozně jednoduché svým vlastním slibům a vizím uvěřit, jakkoliv stojí na mimořádně vratkých základech.

Survivor bias se často vysvětluje na letadlech spojenců ve druhé světové, kdy inženýři opancéřovali ty části stíhaček, na kterých bylo nejvíc děr po kulkách. Jenže mohli vycházet jen z těch letounů, co se úspěšně vrátily na základnu. Nejzranitelnější části trupu byly úplně jinde, jak by se zjistilo, kdyby byla možnost studovat sestřelené vraky. Podnikatelé úplně stejně vyzobávají z historie úspěšné zakladatele obrovských firem a autory geniálních strategií, doufajíce, že

jim to bude fungovat stejně. Zcela ignorují mnohonásobky podnikatelských hrobečků, na jejichž chybách a omylech by se naučili mnohem víc. Survivor bias je však prostý omyl, jehož se ostatně každý z nás dopouští několikrát denně.

Stačí, když někam napíšete, že v devadesátkách byly filmy, hudba, potraviny, účesy nebo cokoliv jiného lepší. Nebo že za kopečky mají lepší tohle i tamto. Nevědomky vycházíte z filtru vlastních zkušeností, vzpomínek kamarádů, nebo rovnou z historických zkazek či mediálních výstupů, v nichž se logicky objevují jen ti „přeživší“ alias nejlepší z nejlepších.

Výsledná realita je proto pokřivená, což brzy pochopí každý, kdo se přestěhuje do pohádkové země a prožije tam víc než těch turistických pár týdnů.

Mluví se o trávě zelenější, chlebu o dvou kůrkách nebo o konci romantického omámení danou lokací. Tím netvrdím, zvlášť jako věčný cestoval, co prožil dekádu v různých městech světa, že člověk nikdy neměl vylézt z jeskyně. Jinde je to z principu jiné. Zda je to lepší, to už záleží na konkrétní zkušenosti a schopnosti či ochotě se adaptovat, ale rozhodně nejde o zákonitost danou názorem tzv. zvenčí.

Pomsta šprtů Jonathan Taplin ve své knize ovšem mluví v případě jeho vyvolených miliardářů nikoliv o dobře míněných omylech nebo snad elasticitě naší reality, s níž pracovala předchozí generace „softwarových”“vizionářů. Bill Gates nebo Steve Jobs vás dokázali přesvědčit o čemkoliv, prodat vám cokoliv.

Jde částečně o dar nadaného rétora, částečně o schopnost odprezentovat produkt, který často fyzicky neexistuje. Pár řádek kódu může vytisknout dokument, zabavit ratolesti na dlouhé hodiny, řídit firmu, spasit svět. Všehoschopnost nových technologií a tenčící se zástup lidí, co prezentovaným „zázrakům“ alespoň trochu rozumí, otevřel brány nejrůznějším šarlatánům. Taplin v knize vůbec neřeší nejrůznější kryptobarony, protože to je zcela jiná liga podvodů a často naivních plánů, jak rychle a pohádkově zbohatnout.

Musk, Zuckerberg, Andreesen nebo Thiel však neprodávají skrblíkovské moře zlaťáků. Obchodují s nadějí, že bude líp.

Vím, co ve vás to slovní spojení může vyvolat, ale slibuji,

28

téma

Nikdo z těch novodobých mesiášů naštěstí není dostatečně chytrý, aby své vize realizoval. Fascinující však je, s jakou ochotou jim laická veřejnost fandí. Skutečně chceme ležet ve vzduchotěsné kóji někde na Marsu, kde budou kolem jezdit autonomní Tesly, zatímco my budeme snít svůj sen ve virtuální realitě?

že do českých luhů a hájů skutečně nezabloudíme. Taplin popisuje aktuální vlnu baronů Prášilů jako tzv. pomstu šprtů.

Tahle myšlenková konstrukce má své mezery, jak ostatně autor přiznává, ale jde samozřejmě o mimořádně inteligentní, cílevědomé jedince, kteří ovšem často měli složité dětství a raději se obklopovali knihami než přáteli. A ze sci-fi románů, komiksů či filmů vyčetli, jak by měl svět vypadat.

Pamatujete, jak nám vědci od padesátých let minulého století slibují létající auta? V komiksech a filmech jsme je dostali hned a bez čekání díky nejrůznějším efektům a trikům. Snílky typu Elona Muska nezastaví odmítaví odborníci. Lidé chtějí létající auta, tak je dostanou. Stačí vydělat pár milionů prodejem Paypalu a dostat tak bláhový nápad jako založit si automobilku se stoletým zpožděním oproti konkurenci.

Elon Musk je dokonalý příklad moderního barona Prášila.

Snad i proto, že ti ostatní, o nichž Taplin píše, se pozornosti médií spíše vyhýbají a PR mašinu roztáčejí až ve chvíli, kdy jim začnou docházet (cizí) peníze. Elon Musk žije nejen z těch peněz, ať už jde o federální pobídky, nebo investiční kapitál, ale také z pozornosti. Nákup Twitteru a jeho bezohledné kormidlování vstříc zisku jeho image v posledních měsících citelně ublížil, ale v dobách bezprecendentního rozpuku Tesly a SpaceX byl oslavován jako technologický superhrdina, jehož občasné klukoviny jsou součástí image rozpustilého génia. Vyloženě se červenal, když z něj média dělala opravdového Tonyho Starka, ztělesnění komiksového superhrdiny, jehož bezbřehé bohatství a intelekt vyřeší všechny problémy světa.

Elon Musk na marvelovských komiksech vyrůstal, takže Tony Stark nebo technologická supervelmoc Wakanda z Black Panthera patřili mezi jeho vzory, ať už si to chce přiznat, či nikoliv. Jenže Musk si z obojího vyzobal jen to, co se mu hodilo. Stan Lee, autor Iron Mana, několikrát prohlásil, že Tony Stark vznikl jako prostředníček zlatým šedesátým letům. Chtěl všem těm mírotvorným máničkám vnutit superhrdinu, který je pravým opakem. Zbrojařský magnát, co ve většině případů hasí požáry, jež sám pomáhal zakládat. Ironie v obrněném obleku. A povedlo se mu to, přes všechny ty protiklady se lid naučil Tonyho Starka milovat, zejména tedy díky filmové adaptaci z roku 2008,

která z Tonyho Starka udělala jednu z opor marvelovského filmového vesmíru.

Je tedy Elon Musk Tony Stark? Svým způsobem ano.

V zájmu zelené budoucnosti vysává státní pokladnu i nerostné zdroje, protože jeho elektromobily nezrají na stromech, ale montují se ze součástek, jejichž uhlíková stopa nutí všechny ty zetlelé dinosaury hluboko pod zemí uronit pomyslnou slzu. A jedním dechem dodává, že planeta umírá a docházejí zdroje, takže je potřeba vyslat víc a víc jeho raket do vesmíru, ideálně až na Mars, abychom si tam vyrobili Zemi č. 2. Všichni zemřeme, ale já jsem bohatý a tudíž úspěšný a tudíž geniální… proto byste mi měli dát všechny vaše peníze a spolehnout se na mé neomylné know-how.

Zní to banálně, skoro jako kdyby to psal uražený pisálek, který si nevydělá ani slanou vodu, že? V nepřehledné době, kdy chybí vůdčí politické či intelektuální osobnosti, jsme si zvykli vše poměřovat penězi, protože pro mnoho lidí je to ta poslední nezpochybnitelná jistota. Neviditelná ruka trhu vystřelila tyto jedince na vrchol. Pojďme z nich udělat rockové hvězdy a naslouchat jejich slovu. Pojďme zakládat sekty a církve, protože tváří v tvář každodennímu armagedonu, jak ho líčí světová média, potřebujeme nějakou naději.

Pohádku na dobrou noc, co nás nebude budit ze spaní, ať už je řeč o létajících autech, základnách na Marsu, úžasných lécích, co prodlouží náš život, nebo bojových robotech, co za nás vybojují dnešní i zítřejší války, zatímco budeme sedět v krytech s virtuální helmou na hlavě a prožívat své dny v metaverzu.

Nikdo z těch novodobých mesiášů naštěstí není dostatečně chytrý, aby své vize realizoval. Fascinující však je, s jakou ochotou jim laická veřejnost fandí. Skutečně chceme ležet ve vzduchotěsné kóji někde na Marsu, kde budou kolem jezdit autonomní Tesly, zatímco my budeme snít svůj nekonečný sen ve virtuální realitě a fungovat jako biologické baterie? Proč chceme naplňovat Skynet i bez aktuální umělé inteligence, která by nás do něj uvrhla? Je tohle ta forma „snesitelné reality“, o které mluví agent Smith v Matrixu?

Obávám se, že povstání vedené Morpheem a Neem ve filmu je jen další pohádka – ve skutečnosti vlastně chceme, aby nás někdo nechal sladce spát.

Foto: archiv Koenigsegg

Fotografie Christiana von Koenigsegga pochází z 23. září 2019, kdy vůz Koenigsegg Regera zvládl zrychlit z 0 na 400 km/h a zpět na nulu za 31,43 sekundy. Bylo to přesně o 1,8 sekundy rychleji, než to v roce 2017 zvládl vůz Agera RS.

31

listopad - prosinec 2023

poslední z velkých

ŠLECHTĚNÍ SPALOVACÍCH MOTORŮ Elon Musk staví auta pro lidi, které nebaví řídit. Christian von Koenigsegg cílí na ty, co se volantu nechtějí vzdát. Oba by mohli z fleku hrát záporáka v chystané bondovce, ale jen jeden z nich má ambici ovládnout svět.

T EXT

Václav Rybář

Christian von Koenigsegg to není, to jen pro pořádek. Když jeho auta překonají půl tuctu světových rekordů, dočtete se to jen v odborném tisku.

O desítkách patentů, registrovaných coby vedlejší produkt při vývoji další generace nedostižných hypersportovních automobilů, se dozvíte jen mezi čtyřma očima, když se při exkurzi po Koenigseggově továrně zeptáte, co to leží támhle v rohu. - Ale, to je prototyp motoru bez vaček, co vypouští o 50 % méně emisí než srovnatelně silné agregáty. A tenhle futuristický hrnec? - To je pohon bez převodovky, má asi 1 700 koní. Se skandinávsky proslulým klidem v hlase, upřeným pohledem a hřmotnou postavou vám

bude Christian von Koenigsegg dlouhé hodiny vysvětlovat ty nejkomplexnější technologie, jako by vysvětloval malou násobilku. Netušíte, zda si z vás dělá legraci, nebo vám dává ultimátní master class v automobilovém designu, který nikdy nestudoval. Jeho hlavním předpokladem k úspěšné kariéře inženýra a stavitele byl kultovní norský animák Flåklypa Grand Prix z roku 1975.

V Norsku se tenhle stop-motion celovečerák dlouhá léta vysílal na Vánoce stejně pravidelně jako u nás dříve Mrazík a dnes Pelíšky. Vypráví o excentrickém opraváři bicyklů, který si splní sen a postaví závodní vůz Il Tempo Gigante. Ten má mimo-

chodem dva obrovské motory, jež při prvním nastartování spustí otřesy o síle 7,8 na Richterově škále. Snímek je ve Skandinávii obrovským kultem a pětiletý Christian ho viděl v kině a od té doby už nechtěl nic jiného, než stavět auta. V šesti letech ho vzal tatínek poprvé na motokáry, v osmnácti si koupil Mazdu MX-5, takže to všechno vypadá jako střemhlavá cesta smrdící benzínem, k čemuž jistě pomohlo i to, že se Christian narodil do dobré rodiny se šlechtickými kořeny, na což vás mělo upozornit ono „von“.

Rytíři a následně i baroni z Bádensko-Württemberského Königsegu existují od 11. století, přičemž v patnáctém oficiálně získali erb a dodnes pobývají

32

poslední z velkých

na zámku poblíž stejnojmenného městečka. Severská rodinná větev zajistila Christianovi urozený původ a relativní svobodu ve volbě povolání. Takže? Šel studovat na ekonomku a v osmnácti rozjel první firmu, která se mj. zabývala přeprodejem mražených kuřat.

Po třech letech v logistice pochopil, že ho to k těm autům pořád táhne.

Neměl technické vzdělání, ale čmáral jeden návrh za druhým a uspořil dost peněz, až mu otec Jesko von Koenigsegg nabídl, že do jeho snu investuje.

Tři roky vývoje švédského supersportu s rodinným erbem na kapotě. A když to nevyjde? Návrat k mražené drůbeži!

Vzestup kuřecího barona Koenigseggovi hodně pomohl rozpad Sovětského svazu. Prodal miliony kuřat do čerstvě osamostatněného Estonska. Díky tomu dokázal otci, že zvládne vést firmu a vydělat peníze.

Jeho sen postavit nejlepší auto na světě byl však v konkurenci staletých zavedených značek bláhový. Christian naštěstí neměl technické vzdělání, aby ho případné pochybnosti zastavily. Od útlého dětství ho fascinovaly detaily. Rozebíral doma spotřebiče a zase je skládal dohromady. Některé pak už nikdy pořádně nefungovaly, ale Koenigsegga malé chyby inspirovaly k velkým pokrokům. Z odborné literatury získal encyklopedické znalosti o automobilech, takže znal všechny slepé uličky i nedostatky soudobých designů a technických řešení.

V pouhých dvaadvaceti letech založil firmu a kromě tatínkových peněz získal i grant od švédského techno-

logického institutu. Cesta od črtů ke skutečnému vozu nebyla jednoduchá.

Jediným inženýrem, byť jen polovičním, byl řidič rozvážkové služby z kanceláře přes chodbu, kde Christianova nově vznikající firma sídlila.

Jednoho dne přivedl do práce tatínka, tou dobou už v důchodu, bývalého inženýra z Volva. Ten osmi nadšencům poradil, kde a jak začít. Následujících šest let bylo učení za pochodu, sponzorované z rodinných peněz. Ze tříleté zkušební doby se stala šestiletá, ale Jesko von Koenigsegg už neměl kam spěchat. Prodal svou vlastní firmu, odešel do důchodu a fandil synovi z postranní čáry. Viděl, že v dílně vedle kanceláří vzniká švédské Lamborghini s prosklenou kabinou jako ze stíhačky a modulárním osmiválcovým motorem vypůjčeným z Fordu. Koenigsegg CC8S se veřejnosti představil v roce 2000 na autosalonu v Paříži. Ve stejném roce se Christian stihl oženit (s manželkou firmu dodnes ze 100 % vlastní a vede), domluvit mezinárodní zastoupení a potvrdit několik objednávek. První vůz s maximální rychlostí 390 km/h se k zákazníkům dostal v roce 2002 a dodnes jezdí.

První CC8S přitom vůbec nebylo na koleni vyrobené kladivo s hrubou silou boha hromu. Získalo několik cen za design, bylo zapsáno v Guinnessově knize rekordů jako vůz s nejvýkonnějším sériově vyráběným motorem a jeho kevlarem vyztužený karbonový monokok spolu s vertikálně se vzpínajícími dveřmi a zmíněným stíhačkovým kokpitem vzbuzoval u novinářů i klientů nadšení. Koenigsegg byl

šťastný, ale nikoliv spokojený. Okamžitě totiž začal pracovat na další verzi, tentokrát pojmenované CCR. Ta už vznikala v nové továrně v Ängelholmu, která vyrostla v prostorách bývalé letecké základny. Stíhací piloti se odtud už dávno odstěhovali, ale Koenigsegg koupil dva chátrající hangáry i s ranvejí, vše zrenovoval a získal tak velkorysé zázemí pro svou továrnu a testovací trať k tomu. Ängelholm je nenápadná vesnička, původně dánská, v níž byste jednoho z nejdůležitějších malosériových výrobců hypersportů rozhodně nehledali. A přece tu je!

Na jeho klikatou historii od roku 2003 upozorňuje nejen rodový erb na kapotě, ale také ikonka ducha, odkazující na stíhací letku, jež na letecké základně sídlila. Je to vlastně příznačné, protože Koenigseggy jsou pozemní stíhačky a ta ranvej jim mnohdy nestačí, aby dosáhly maximální rychlosti.

To nás ostatně vrací k vylepšenému modelu CCR. Brzdy, podvozek, motor, všechno… úplně všechno bylo o notný kus lepší. Zákazníci Koenigseggu během let pochopili, že být na chvostu pořadníku není nevýhoda. Sice si na svůj vůz počkají o pár let déle, ale kvůli Christianově posedlosti novými nápady a technologiemi pravděpodobně dostanou o dost lepší a rychlejší vůz, než si objednali.

CCR mělo teoretickou maximální rychlost až 395 km/h. V Itálii na testovacím okruhu Nardo vůz zajel skoro 390 km/h a chvilku si rekord udržel, než přišlo v roce 2005 Bugatti Veyron a překonalo čtyřsetkilometrovou hranici. Christian v následujících

Foto: archiv Koenigsegg

Koenigseggovi hodně pomohl rozpad Sovětského svazu. Prodal miliony kuřat do čerstvě osamostatněného Estonska. Díky tomu dokázal otci, že zvládne vést firmu a vydělat peníze. Jeho sen postavit nejlepší auto na světě byl však v konkurenci staletých zavedených značek bláhový.

Koenigsegg Jesko v oranžovém perleťovém odstínu Tang nese jméno Koenigseggova otce, který byl jeho prvním sponzorem. Byl představen v roce 2021 a prvních 125 kusů se rozprodalo během jednoho dne ještě na veletrhu.

letech přicházel se stále silnějšími a sofistikovanějšími vozy, ale aby překonal Bugatti, musel by se o rekord pokusit na legendární testovací trati Ehra-Lessien s její téměř devítikilometrovou rovinkou. Jenže trať vlastní Volkswagen, jež je zároveň majitelem Bugatti.

Koenigseggova kniha rekordů Koenigsegg se zákulisní válkou s Volkswagenem nenechal odradit. Pro zákazníky v USA vyvinul další evoluci jménem CCX, která měla v ostré variantě CCXR při jízdě na závodní palivo výkon přes 1 000 koní (vyšší než Bugatti) a teoreticky by ho trumfla i maximální rychlostí. Brand zůstával komorní, ročně vznikaly pouhé jednotky vozů, které ovšem technologicky patřily a patří k tomu nejlepšímu na světě. Koenigsegg si připsal celou řadu prvenství – od prvních kompletně karbonových kol přes detaily pohonu nebo až mimozemskou aerodynamiku

a nastavení podvozku, kdy auto ve vyšších rychlostech nešlo jakoukoliv silou utrhnout a dostat do smyku nebo alespoň do mírné nervozity.

Následující dekáda patřila modelu Agera, s od nuly nově vyvinutým pětilitrovým motorem o výkonu až 1 340 koní (při váze auta 1 340 kilogramů, tato verze byla později označována One:1, jedna ku jedné), přičemž výkonnější Agera R zbořila hned několik rekordů, včetně nejrychlejší akcelerace z nuly na 300 km/h a opět do zastavení. Tři sta z místa a zas do nuly zvládla Agera R za necelých 22 sekund. Stabilita vozu byla tak přesvědčivá, že jste mohli ve třístovce dupnout na brzdu a vůz zastavil v přímce i bez rukou na volantu.

Agera RS pak trumfla Bugatti Chiron ve zrychlení na 400 km/h a neoficiálně zajela 450 km/h na uzavřené dálnici nedaleko Las Vegas. Komisaři z Guinnessovy knihy rekordů to sice odmítli uznat, ale Koenigsegg už

tehdy o oficiality nestál. Jeho auta neměla o zákazníky nouzi, pořadník byl plný na deset let dopředu. Na koho se nedostalo nebo neměl dva miliony eur, ten si mohl Agerou zajezdit alespoň ve videohrách, kde nesměly nejmodernější hypersportovní stíhačky chybět.

Sen byl oficiálně naplněn do posledního puntíku. Zbývalo jen jediné, splatit dávné dluhy.

Dalším milníkem v portfoliu rodinné firmy byl model Koenigsegg Jesko, pojmenovaný po Christianově otci a prvním sponzorovi. Christian vůz odprezentoval na autosalonu v Ženevě před dojatým tatínkem a všech 125 aut se rozprodalo ještě před koncem prvního výstavního dne. Od nuly znova postavený vůz má revoluční podvozek, revoluční převodovku, revoluční… mám pokračovat? Teoretická rychlost varianty Jesko Absolut je 560 km/h, pokud by se naskytly ideální podmínky. Tím by Koenigsegg předběhl o notný kus i aktuálního rekordmana,

34

poslední z velkých

Foto: archiv Koenigsegg

Příští rok, přesněji 22. srpna, to bude přesně třicet let od chvíle, kdy Christian von Koenigsegg založil svou společnost. Od té doby spatřilo světlo světa hned 15 modelů sporťáků s rodinným erbem na kapotě.

Firma začínající s osmi zaměstnanci jich momentálně živí osm stovek a chystá se vybudovat zcela nový komplex pro výrobu a testování prototypů automobilů v okolí Ängelholmu v jižním Švédsku. speciálně upravený Bugatti Chiron, jenž jako jediný pokořil magickou pětisetkilometrovou hranici.

Na kdyby se nehraje, ale Koenigsegg si stále drží rekord z nuly na 400 km/h a zase do nuly, o který se ho snažil připravit elektrický nováček Rimac Nevera. Hybridní Koenigsegg Regera s magickou nepřevodovkou si ho zkušeně povodil a pro další vyzyvatele má Christian připravený hybrid Gemera s kombinovaným výkonem 2 300 koní.

Z podobných dostihů přirozeně profitují zákazníci, ale Christian naděluje i sám sobě. Ke svým padesátinám připravil ultimátní facelift historicky

prvního modelu. Koenigsegg CC850 s motorem z One:1 a manuální převodovkou. Proč? Proto! Pro Christiana neexistují překážky, jen řešení.

Firma začínající s osmi zaměstnanci jich momentálně živí osm stovek a chystá v okolí Ängelholmu zbrusu nový komplex pro výrobu a testování prototypů. Jen tak mimochodem pustil do světa třicet kilo vážící elektromotor o výkonu 335 koní, který přepsal všechny historické tabulky. To jen aby dal na vědomí, že až ho spalovací technika přestane bavit, bude dál lámat rekordy, kdekoliv si usmyslí. Ostatní staví supersporty nebo hypersporty.

On přesedlal na megasporty. Jeho auta začínají na tisíci koní a shora jsou omezená jen fantazií, nikoliv současnými technickými možnostmi, protože ty lze vždycky někam posunout. Bondem jsme začínali, Bondem skončíme, protože jeho „Nikdy neříkej nikdy“ platí u Koenigsegga stoprocentně.

Kde ostatní slibují, on už testuje. Kde ostatní končí, on se teprve rozcvičuje.

Při skromném marketingu zůstává nejlépe střeženým tajemstvím automobilového průmyslu. Jeho auta řídí pár desítek vyvolených, ale z technologií, kterým pomohl na svět, profituje celá branže.

STEREOTYPY Netflix? Ani náhodou... Dlouhé zimní večery jsou přeci ideální k četbě kvalitní knihy, no ne? A teď si nalijme čistého vína, pánové, protože člověk míní, život mění. Jaké nejčastější stereotypy provázejí životy snad každého z nás?

T E XT

Petr Jansa

FOTO

Michael Dvořák

01

KNĚŽÍ SE VZDÁVAJÍ VEŠKERÉHO LUXUSU Boty, Prada, 26 100 Kč.

listopad - prosinec 2023

02

KOSTEL JE MÍSTO ZASVĚCENÉ MODLITBÁM

Košile, Fendi, 16 800 Kč; hodinky Santos Dumont, velký model ze žlutého zlata a oceli s řemínkem z aligátoří kůže, 157 000 Kč, a pero Santos de Cartier, 24 200 Kč, oboje Cartier.

37

38

dress code

03

VEČERY TRÁVÍM VE SPOLEČNOSTI DOBRÉ KNIHY

Rolák, 45 900 Kč a džíny, 23 800 Kč, oboje Gucci; ponožky, Marks & Spencer, 499 Kč / 5 párů; hodinky Khaki Aviation Khaki X-Wind Auto Chrono, Hamilton, 56 200 Kč, prodává Carollinum.

Zleva: zelený prsten, 62 965 Kč; fialový prsten, 93 100 Kč; širší prsten, 171 010 Kč; užší prsten, 300 370 Kč; černý náramek, 559 335 Kč; zlatý náramek, 217 005 Kč; diamantový prsten, 294 980 Kč; modrý prsten, 91 875 Kč; úzký náramek, 167 090 Kč; široký náramek, info o ceně v obchodě; střední náramek, 396 165 Kč, vše Roberto Coin.

04

U NÁS DOMA KAPRA ZABÍJÍ VŽDYCKY CHLAP

05

VYKRAJOVÁNÍ CUKROVÍ JE ŽENSKÁ PRÁCE

Mikina, 15 480 Kč, a prsteny, 23 660 Kč, oboje Dolce & Gabbana; hodinky Navitimer B01 Chronograph 43, Breitling, 215 500 Kč, prodává Carollinum.

listopad - prosinec 2023

06

OD NOVÉHO ROKU BUDU ŽÍT ZDRAVĚ

Shora po směru hodinových ručiček: šaty Max Mara, 16 700 Kč; náhrdelník, 1 341 000 Kč; hodinky Tubogas Steel, 257 000 Kč; větší prsten, 1 478 000 Kč; menší prsten, 632 000 Kč, vše Serpenti, Bulgari; nápoj na posílení imunity WeCare, 2 190 Kč, www.wecareabout.cz; hubnoucí kúra Slimm, Pure District, 1 999 Kč; úzký prsten, 246 000 Kč; široký prsten, 443 000 Kč, širší náramek, 2 094 000 Kč; užší náramek, 1 756 000 Kč, vše Serpenti Viper, Bulgari.

41

42

07

VELCÍ KLUCI UŽ SI NEHRAJÍ S LEGEM

Mikina, 21 810 Kč a džíny, 19 320 Kč, oboje Ferragamo; hodinky Spirit of Big Bang Full Magic Gold 42 mm, Hublot, 1 050 000 Kč; stavebnice LEGO Technic 2022 Ford GT v měřítu 1:12, 3 099 Kč, www.lego.com.

Styling: Jano Kimák, produkce: Petr Jansa a Roksolana Teslychko, psí model: Žvejk, za umožnění focení děkujeme Dominice Hanáčkové a www.fok.cz

dress code

08

NÁŠ PES ROZHODNĚ NESMÍ DO POSTELE

Povlak na polštář (50 x 60 cm) Grandma’s House a Cosy Sunday, 430 Kč / kus; povlak na peřinu Cosy Sunday (200 x 200 cm), 2 690 Kč; přehoz Woven Monocolour, 2 990 Kč, vše Lejaan, www.lejaan.cz.

45

listopad - prosinec 2023

muži z obálky Pod těmito přezdívkami znali Ondřeje Perušiče (29) a Davida Schweinera (29) donedávna spíš jen nadšenci uvnitř beachvolejbalové komunity a sportovní fanoušci. Plážový volejbal je moderní a atraktivní, ale u nás poměrně malý sport. To poslední se teď třeba změní. Česká republika sice nemá moře s písečnými plážemi, kde se tahle svižnější odnož klasického volejbalu v minulém století začala rodit, teď má ovšem mistry světa. Perun s Davem spolu hrají od roku 2015, dostali se na olympiádu v Tokiu a účast na té příští v Paříži si zajistili tím, že v polovině října přivezli ze světového šampionátu v Mexiku – jako první Češi v historii – zlaté medaile a taky trofej, která je „těžká jako prase“. Plážák je cool, všichni si v něm tykají. A tak si budeme taky tykat. Bezprostřední atmosféře napomáhal i šéfredaktorův pes Ziggy, který nám při focení a rozhovoru dělal společnost a poutal na place skoro tak velkou pozornost jako cenné kovy z Mexika. David, který na místo dorazil o chvilku dřív než Ondra, si hned se Ziggym padl do oka.

T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

Petr Jandera

MISTŘI SVĚTA: PERUN & DAVE

46

Máš taky psa?

David: Máme doma fenku zlatého retrívra Vafli. Je poslušná a učenlivá. Některé povely, které jsme ji naučili, jsou úplně zbytečný, ale je hezký se potom před kamarádama pochlubit, jak máme šikovného pejska, který umí chodit slalom mezi nohama nebo předstírat mrtvolku, když na ni namířím rukou. Obecně mám rád psy a zvířata.

Většinu roku jsi ale pryč, to není zrovna ideální stav.

David: Není to jednoduchý, každopádně manželka dělá kondiční trenérku, takže si čas může dobře přizpůsobit a Vafle často chodí na tréninky s ní. Když jsem v Praze, chodí na tréninky i se mnou. Máme ji spíš jako parťáka než jako domácího mazlíčka.

A co Ondra a zvířata?

Ondra: My jsme se s manželkou rozhodli, že pořizovat si domácího mazlíčka není v našem případě dobrá volba. Kromě toho, že jsme vytížení, jsme totiž pár, který je schopen se železnou pravidelností hubit i domácí rostlinstvo.

Ani kaktus by nepřežil?

Ondra: Na tiskové konferenci po návratu jsme zrovna jeden obdrželi a raději skončil v péči mé tchyně, kterou tímto zdravím. Ta je obvykle stanicí poslední záchrany našich pěstitelských neúspěchů.

Po návratu z Mexika jste v kolotoči tiskovek a rozhovorů. Na co se vás lidi ptají nejčastěji?

Ondra: Na počet asi vedou otázky „Jaký je to pocit být mistrem světa?“, popřípadě „Jak si užíváte zvýšenou mediální pozornost?“ Na ty se ale jednoduše odpovídá. Neřekl bych, že by nás úspěch jakkoliv změnil, je to spíše důvod k větší zodpovědnosti a velký závazek do další práce.

David: Často taky slyšíme: „Můžu si potěžkat trofej? Ta je teda težká jako prase...“ Potvrzuju. Pamatujete si na svoje první medaile a trofeje?

Ondra: Vzpomínám si na první medaili z florbalu, tehdy ještě z pražského přeboru elévů (kategorie do dvanácti let). Bylo to

muži z obálky

v roce 2005 nebo 2006. Odmalička jsem byl poměrně soutěživý a úspěchy i neúspěchy jsem velmi prožíval jak ve florbalu, tak ve volejbalu. Proto si nepamatuju třeba na tvar medailí, ale spíše na emoce s tím spojené.

Nejvíce mám asi v paměti první medaili z mistrovství republiky žáků do šestnácti let, protože to byl velmi těžký turnaj a současně první medaile, kterou jsem vnímal jako tu velkou, významnou.

David: Spíš než medaile, kterých z různých kategorií a sportů (dříve jsem hrával tenis) nebylo úplně málo, se mi ke každému úspěšnému i neúspěšnému okamžiku vybaví, s kým jsem výhru nebo prohru zažil a na jakém místě. Stává se, že se na stejné místo dostanu znovu, a zážitek se mi hned vybaví.

Máte doma trofeje vystavené na čestném místě?

Ondra: Máme doma jednu místnost, kde se dá najít cokoliv od sušičky na prádlo přes jasanové skříně, které přes rodinný odpor stále není možné vyhodit, až po činky a sbírku trofejí. Oficiálně je to posilovna, ale její využití je univerzální. Nicméně nejsem typ, který by si vystavoval všechny medaile. Na stěně mám přibitých jen pár nejdůležitějších. Teď se navíc o trofeje dělíme se sousedovic pětiletým synkem, který si rád občas přijde pro nějaký lesklý pohár, který se mu zalíbí. Vypůjčí si ho, aby si ho následně sám udělil v inscenovaném běhu na deset metrů na zahradě. Takže jsem byl rád, že jsem mohl domů přitáhnout takhle těžkou a cennou trofej. Upřímně řečeno my nevyhráváme každý den a trofeje už začínaly docházet.

Takže jsi to vyhrál pro něho, abys mu měl co přinést.

Ondra: Dá se to tak říct. Hned jsem psal esemesku jeho mamince, že máme velmi těžkou trofej, a on se bude muset hodně snažit, aby ji uzvedl. A překvapilo mě, že ji opravdu zvedl.

Přece jenom ta trofej váží mezi deseti patnácti kily. Varovali jsme ho, že je opravdu těžká.

Jelikož teď prochází takovým tím moudrým obdobím, jak to děti mívají, odpověděl něco v tom smyslu, že o tom ten sport přece je a je těžký to vyhrát. Čímž podle mě ve svých pěti letech předčil kvalitou myšlenky tak polovinu standardních sportovních rozhovorů.

listopad - prosinec 2023

Oblek, Eduard Dressler, 23 950 Kč, prodává Studio Cielo Man.

47

48

muži z obálky

Chcete stejné dresy, v jakých Ondřej s Davidem došli v Mexiku až ke zlatu? Když si pospíšíte, možná ještě nějaký kousek seženete. Od začátku roku 2022 spolupracují se značkou Under Armour, která je vybavuje oblečením na sport i na volný čas. Povezou si ho na olympiádu v Paříži a měli ho samozřejmě i na vítězném šampionátu v Mexiku. A protože fanoušci projevili zájem o „hvězdné“ dresy, dotiskla se obratem limitovaná edice se jmény a čísly sportovců, kterou Ondřej s Davidem dali do prodeje přes svůj Instagram @perusicschweiner.

49

listopad - prosinec 2023

„Za mistrovství světa jsme každý dostali 30 tisíc dolarů, což je v přepočtu nějakých 700 tisíc korun před zdaněním. Na ostatních turnajích je to dokonce o dost míň. Živit se tím dá, ale oproti tenisu se to týká opravdu jen, dejme tomu, nejlepší patnáctky, dvacítky na světě.“

Jak se taková těžká a cenná věc přepravuje?

To jste museli mít v letadle nadváhu.

David: K trofeji jsme dostali průvodní dopis, který nám měl zaručovat, že si ji budeme moct vzít v kufříku na palubu a doletíme s ní do Paříže a z Paříže pak do Prahy.

Ondra: Průvodní list byl v angličtině a mexickým celníkům se to úplně nepozdávalo.

David: Zastavili nás, že je to příliš těžký, a taková věc, u které ani nevíme, co v ní je, by neměla cestovat na palubě. Ale nakonec nás nechali projít. Neradi bychom posílali nezamčenou trofej v cargu, kde bychom riskovali její ztrátu nebo poškození.

Z čeho je vlastně vyrobená?

David (pohotově vytáhne telefon a hledá na Googlu): Nedostali jsme žádný doklad o původu, ale našel jsem firmu, která vyrábí trofeje přímo pro Volleyball World, což je naše organizace zastřešující šestkový i beachvolejbal. Informace o materiálu tu nemají, ale vypadá to jako ušlechtilá ocel. Nevím, jestli je pozlacená, nebo je to jenom barva.

A zlatá medaile taky není ze zlata?

David: Na to, jak je malá, je docela těžká, tak to asi bude zase ocel. Přece jenom medaile se rozdávají nejenom na mistrovství světa, ale i na jednotlivých zastávkách světového okruhu a za rok se jich rozdá opravdu hodně.

Kdyby byly zlaté, myslím, že by naše organizace byla trošku bohatší. Kolik může vážit?

Tři sta gramů? Kdybychom za každý vyhraný turnaj dostali tři sta gramů zlata, vůbec by to nebylo špatný.

Můžeme říct, kolik jste dostali za mistrovství?

David: Všechno jsou to veřejné informace a my se tím netajíme. Za mistrovství světa

jsme každý dostali 30 tisíc dolarů, což je v přepočtu nějakých 700 tisíc korun před zdaněním. Na ostatních turnajích je to samozřejmě o trochu míň.

Ondra: Dokonce o dost. Od prvního místa to rychle klesá a rozdíly mezi prvním a čtvrtým místem bývají docela výrazné.

David: Na některých turnajích, které jsou daleko nebo v dražších destinacích, vlastně ani nestačí hrát hlavní soutěž, aby se pokryly náklady. Loni jsme byli například druzí v turnaji ve Švýcarsku, kde je hodně draho. Nejen ve městech, ale i v horách. Hrálo se v malebné vesničce Gstaad, která má promenádu s luxusními značkami módy a hodinek, ale prize money tomu nejsou úplně přizpůsobené. Může se stát, že máte ve Švýcarsku náklady na osobu třeba 50 tisíc korun, ale vyhrajete jen třicet. Když nedojdete do semifinále nebo nemáte na výsledky navázané sponzory, jste v minusu.

Plážový volejbal je nejspíš dost nákladný sport.

David: Je. Musíme cestovat po celém světě a v zimě se jezdíme připravovat na Tenerife do větru a sluníčka. Na to, jak je Česká republika malá země, disponuje hodně přetlakovými halami a beachvolejbalovymi kurty, ty podmínky jsou ale hodně rozdílné.

Prize money potom neodpovídají tomu, kolik utratíme za přípravu a za cestování.

Ondra: Troufám si tvrdit, že cestování je podobné jako u tenisu, ale výdělky jsou řádově nižší.

Dá se tím uživit?

Ondra: Živit se tím dá, ale oproti tenisu se to týká opravdu jenom, dejme tomu, nejlepší patnáctky, dvacítky na světě. To znamená, že se uživí a ještě si něco vydělají. Asi jen

50

ve výjimečných případech to může stačit na nějakou nemovitost. Taky záleží na tom, jak v dané zemi funguje systém financování sportu. Pokud pocházíte ze země, kde sportovci mohou být zaměstnanci armádních složek nebo v našem případě Centra Viktoria, což je centrum vysokoškolského sportu pod ministerstvem školství a tělovýchovy, máte alespoň nějaký základní příjem a prize money přicházejí jako bonus, který ale do určité míry musíte investovat zpátky do své kariéry.

Polsko nebo Holandsko například vynikají velkým a dobře organizovaným systémem.

V některých zemích ale žádný takový systém nefunguje a hráči musí až příliš spoléhat na prize money. Financování svého týmu se bohužel musí snažit pokrývat z peněz, které nemají garantované. Během své kariéry jsme viděli spoustu hráčů zejména z menších zemí nebo zemí, kde volejbal nemá takovou tradici, namátkou Estonci nebo Srbové. Byli to velmi dobří hráči, často začínali na podobné úrovni jako my nebo nás dokonce poráželi, ale bez podpory organizací nebo volejbalového svazu začali velmi brzo v konkurenci ztrácet a myslím si, že ani neměli možnost pořádně naplnit svůj potenciál.

Když jste na světovém šampionátu ve čtvrtfinále porazili obávané Nory, psal vám kajakář Vavřinec Hradilek na Instagram, že sudy už se chladí. Byly správně vychlazené?

David: Na jeho Kayak beach baru jsme v srpnu strávili nějaký ten večer, ale mistrovské sudy jsme ještě neokoštovali. To nás teprve čeká. Zároveň bych chtěl říct, že v našem případě je to opravdu jen koštování, protože ani jeden pivo vyloženě nemilujeme.

Oslavy spíše proběhnou v rodinném kruhu a ve větším klidu. Máme to radši.

Ondra: A ani jeden během sezony moc nepijeme, takže větší konzumace by velmi rychle vyústila v konec večera.

V Mexiku vás to nestrhlo k oslavám?

David: Věděli jsme, že musíme slavit hodně střídmě, protože jsme byli extrémně unavení už z předešlého turnaje v Paříži a přeletu.

Snažili jsme se krotit i s jídlem. Samozřejmě pár alkoholických nápojů proběhlo, ale byla před námi náročná cesta a to poslední, co bychom asi chtěli, je strávit ji v tom stavu, který

Ondřej Perušič (29) Pochází z volejbalové rodiny, odmala s rodiči obrážel turnaje. Později s nimi hrával i mixové turnaje v beachvolejbale. Jeho děda, chorvatský rodák Boris Perušič, reprezentoval Československo v šestkovém volejbale. Z olympijských her v Tokiu v roce 1964 přivezl stříbrnou medaili, kterou věnoval jako motivaci Ondrovi k jeho osmnáctým narozeninám, a v roce 1966 se pak stal mistrem světa. Ondra měl možnost v Tokiu v roce 2020 zopakovat rodinný olympijský úspěch, na cestě k medailím ovšem dvojici Perušič-Schweiner zastavil Ondrův pozitivní test na covid. Dobrých výsledků ale mají na kontě spoustu. V roce 2021 vyhráli turnaj Světového okruhu v Dauhá, loni na mistrovství Evropy vybojovali stříbro. Na jaře zvítězili v turnaji Elite 16 v brazilské Uberlandii, těsně před mistrovstvím světa v mexické Tlaxcale získali první místo na turnaji Elite Pro Tour v Paříži. Všechny síly teď tým napíná k letní olympiádě v Paříži v roce 2024. Turnajovému kalendáři s Davidem podřizují všechno ostatní, i svatby si v loňském roce naplánovali týden po sobě, aby je stihli během volných dní. Ondrova žena Mariana se věnovala primárně basketbalu, ale hrávají spolu beachové turnaje v mixu. Kromě sportu stíhá Ondřej i studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

51

listopad - prosinec 2023

David Schweiner (29) Rodiče ho vedli ke sportu, jezdil s nimi na lyže, na kolo. V pražském klubu Kometa začínal s tenisem. Postupně ale přišel na to, že není příliš individuální hráč a víc mu to sedí v týmu. V rámci klubu přešel na šestkový volejbal, kde hrál na pozici nahrávače. Když si v devatenácti zkusil beachvolejbal, našel v něm ideální mix individuálních a týmových prvků. Na kurtu hraje vlevo, což vychází z jeho preferovaného stylu útočení. Od roku 2015 tvoří tým s Ondrou. „Byli jsme v tu dobu jedni z mála, kteří to chtěli dělat opravdu naplno a chtěli se pokusit probít do širší mezinárodní špičky.“ Důležitým milníkem byl podle něj přelom let 2017 a 2018. „V roce 2017 jsme se ani jednou nedostali do hlavní soutěže a na světové tour vyhráli jeden zápas. Naopak v následujícím roce jsme se poprvé kvalifikovali do hlavních soutěží, vyhráli první zápasy proti týmům světové špičky a ze startovní linie v podobě cca 100. místa na světě jsme se posunuli mezi nejlepších třicet týmů. Tehdy jsem si uvědomil, že každodenní práce a její výsledek v podobě stálejšího a rostoucího výkonu je ta nejlepší odměna, která pro mě osobně znamená víc než medaile.“ David studuje na Vysoké škole ekonomické.

Jeho manželka Nicole taky hrála volejbal, dnes je kondiční trenérkou a trenérkou fitness.

přichází po party, a pendlovat mezi sedadlem a toaletou.

Taky vás nejspíš omezoval a pak dorazil zdravotní stav.

Ondra: Davida hned po turnaji, mě až teď.

Během turnaje vás držel adrenalin?

David: Já jsem jel na adrenalinovém obláčku až do oslavné večeře, ve tři ráno jsem z obláčku spadl a někdy do osmi ráno jsem kontinuálně zvracel vyčerpáním. Dopoledne jsem si nechal zavolat turnajového doktora, jestli mi nedá léky na žaludeční problémy, abychom zamezili katastrofě, protože nás čekal dvacetihodinový let a v Praze pak 400 fanoušků. Cesta s pomocí mexického doktora mě z toho nakonec dostala.

Ondra: Vzhledem k tomu, že je to spojené s oslavami, rádi bychom zdůraznili, že tohle nebyl ten typ virózy, který postihoval našeho exprezidenta. Bylo to opravdu z vyčerpání.

U mě vydržel adrenalinový obláček ještě asi dva dny po příletu. Mně se to ale stává běžně. Adrenalin během soutěže mě vyhecuje k výkonu, pak mi euforie ještě chvíli vydrží, ale potom většinou nastoupí útlum a někdy si to odstonám. To byl i případ pomistrovského týdne. Je to ale logický důsledek toho, že jsme do předchozích tří čtyř týdnů dali všechno a už během turnaje v Mexiku jsme cítili, že tělo nemá moc kde brát. O to sladší a vydřenější byl ten titul a o to horší jsou zároveň teď následky.

V jakém nejhorším stavu jste kdy hráli?

Ondra: Beachvolejbal je v tomto ohledu relativně nezajímavý, protože nejde o kontaktní sport, a navíc zpravidla tělo nevystavuje jednostranné, ale zato zcela destruktivní zátěži jako třeba maraton. Paradoxně čím lepší a významnější turnaje jsme hráli, tím méně jsem se snažil nemoci přecházet, protože nejde o to nějak zápas odehrát, ale bez určité kvality nemá smysl hrát vůbec a riskovat zranění či zhoršení zdravotního stavu. V mládežnických kategoriích jsem jednou hrál s teplotami lehce přes 38 stupňů, z hlediska zranění pak s výronem kotníku nebo svalovými poraněními. Nejhorší stav ovšem asi byla olympiáda v Tokiu. Čerstvě jsem prodělal covid, měl jít hrát do 35 stupňů velmi sledovaný zápas

52

muži z obálky

Oblek, Eduard Dressler, 23 950 Kč, prodává Studio Cielo Man.

53

listopad - prosinec 2023

„Doping se řeší napříč všemi sporty. Musíme dopředu uvádět, kde se budeme každý den nacházet, kam nás mohou přijít zkontrolovat. Většinou to máme nastaveno brzo ráno doma, protože jsme si jistí, že tam budeme.

A samozřejmě máme povinnost podrobit se i neohlášené kontrole.“

a současně věděl, že pokud nebudeme schopni předvést vysoce kvalitní výkon, nemáme šanci v turnaji pokračovat.

Vy si nemůžete říct, teď mi není dobře, dneska nehraju, posunu to na zítra. Co vím, tak u neprofesionálních sportovců je to docela problém, když neodhadnou míru, tlačí to přes bolest, chodí rozběhat teploty, přetrénují se a pak se diví.

Ondra: Sport obecně je podle mě vystupování z komfortní zóny, ale sportovat s vážnějšími problémy mi přijde krajně nezodpovědné.

Chápal bych to pouze v profesionálním sportu, kde jde v podstatě o zaměstnání.

Myslím si ale, že rozdíl mezi aktivními a profesionálními sportovci není až tak v tom, že jsme schopní trénovat přes nemoc nebo přes bolest. Ty rozdíly jsou dva a jsou trochu jiné. Jedním je dlouhodobost. My musíme podstupovat velké tréninkové dávky, třeba jedenáct měsíců v kuse, a to už je trošku jiný typ únavy, než když vyrazíte na kruhový trénink a další dva dny nemůžete chodit. To, s čím se občas musíme potýkat my, je dlouhodobá, kumulující se únava. A druhá věc je ladění formy. Musíme umět sladit herní formu, fyzickou formu a mentální připravenost a všechno se snažit koncentrovat do jednoho nebo maximálně dvou týdnů, kdy se koná vrcholná akce. Pak jsou další aspekty jako třeba psychologická příprava, tam jsou rozdíly ještě větší, ale o fyzických aspektech jsem mluvil zejména proto, že často tyhle rozdíly nejsou optikou amatérského sportu až tak viditelné.

Když už dorazíte na turnaj s virózou, jako se to stalo Davidovi v Mexiku, čím se můžete nadopovat? Jaké jsou povolené a zakázané látky?

David: Zakázaných látek máme hodně a musíme si dávat velký pozor, co si dáme na rýmičku. Základní léky jako paralen nebo aspirin, které pomůžou, ale člověka úplně nevyléčí, jsou většinou povolené. Pak se dá zažádat o speciální lékařskou výjimku.

Schvaluje se jen v krajních případech, kdy hráč potřebuje účinnější lék nebo třeba infuzi, a tam jde naštěstí sport stranou. Některé léky se mohou brát třeba sedm dní před soutěží, některé tři. Na všechno jsou pravidla.

Probíhají v beachvolejbale dopingové kontroly?

David: Doping se řeší napříč všemi sporty, které jsou na olympiádě. Stejně jako další top sportovci podléháme speciálnímu kontrolnímu systému ADAMS. Musíme dopředu uvádět, kde se budeme každý den nacházet, kam nás mohou přijít v jednohodinovém oknu zkontrolovat. Většinou to máme nastaveno brzo ráno doma, protože jsme si jistí, že tam budeme. Když vyjedeme na soustředění nebo na turnaj, musíme to modifikovat, aby nás kdykoli mohli přijít zkontrolovat.

Ondra: To jsou mimosoutěžní kontroly. Pak probíhají i standardní soutěžní, kdy za námi po zápase přijde dopingový komisař a od té doby se od nás nesmí hnout. Musíme tam spolu strávit „příjemnou“ půlhodinku nebo občas i několik hodin, i když je vedro a jsme dehydratovaní, a odevzdat vzorek moči nebo krve. Samozřejmě máme povinnost podrobit se i neohlášené dopingové kontrole.

Jste pořád na cestách a trávíte spolu asi víc času než se svými manželkami. Nemají ten pocit?

David: To není pocit, to je fakt. Toho času trávíme v zahraničí opravdu hodně a je tam stesk jak z naší, tak jejich strany. Ale měli jsme štěstí, že obě dělaly sport na vysoké

54

Čím jeden druhého dokážete naštvat?

David: Oba známe svoje slabší stránky, což u Ondry může být nedochvilnost nebo neorganizovanost, ale když na tom nezávisí třeba odlet z letiště, úplně si nedělám starosti z toho, že Ondra přijde pozdě nebo něco zapomněl. Naučil jsem se být trochu imunní a můj život je pak o dost jednodušší, a koneckonců i ten jeho, protože na něj pak nejsem naštvanej.

Ondra: A já mám klid a můžu přijít pozdě.

Jsem relativně chaotický člověk. Stále ještě s určitou dávkou optimismu vykřikuju, že s věkem se to zlepší, ale vzhledem k tomu, že mi bude za chvíli třicet, velká část mého okolí už pomalu ztrácí naději. Paradoxně jsem perfekcionista v tom, na co se zaměřím, proto se mnou občas není úplně snadné být na hřišti nebo trénovat, ale současně jsem schopen na ten trénink přijet pozdě.

Na Instagramu jste psali, že váš přesun z Paříže, kde jste vyhráli turnaj Pro Tour Elite, do Mexika proběhl „na vaše poměry dobře“. To souviselo s tou dochvilností?

Ondra: To souviselo s naší historií organizačních přešlapů při cestách na turnaje. Už od začátku jsme byli takový „rodinný“ projekt.

Beachvolejbal oproti některým větším, movitějším sportům na vás nakládá i zodpovědnost za organizaci, kupování letenek, ubytování, účetnictví... Zákonitě za těch osm

let došlo k mnoha přešlapům. Nejznámější je ten, kdy jsem zabookoval letenky o 14 dní později, než se konal turnaj, což jsem zjistil až na letišti, když jsem šel k přepážce. Paní se vzpírala mě odbavit, což mě rozezlilo, a když jsem na ni udeřil, proč mě odmítá odbavit, odvětila: „Protože letíte až za 14 dní.“ To byl impuls k tomu, abych už tolik neměl na starosti zařizování letenek. Snažíme se to brát s humorem a pořád se k tomu odkazujeme.

Jak se nám začalo víc dařit, pomáhá nám s logisticko-organizačními věcmi víc lidí, ale pořád je velká část na nás. Takže fanoušci se určitě můžou těšit ještě na spoustu dalších přešlapů.

Co sportovního vás do konce roku ještě čeká?

David: V listopadu se budeme v Římě s našimi italskými trenéry připravovat na poslední dva turnaje. Turnaj světové série Elite 16 v Brazílii se hraje 22. až 26. listopadu a pak nás čeká turnaj mistrů v Kataru v Dauhá, kde hraje deset nejlepších týmů sezony.

U nás hrát nebudete? Určitě na vás budou zvědaví i čeští fanoušci.

Ondra: Zpravidla v listopadu se v Praze pořádá benefiční turnaj Vyber si, vydraž si, zahraj si. Letos ho organizátoři kvůli nám posunuli na začátek ledna. Je to takový zdravý mix mezi seriozní akcí a zábavou. Dražitelé si v něm mohou vydražit spoluhráče do turnaje, většinou jsou to hráči domácí nebo světové špičky typu mě s Davidem nebo Báry Hermannové s Markétou Slukovou nebo mladé sportovní naděje. Teď se bude dražit i náš trenér Andreas Tomatis a další členové našeho týmu jako třeba náš statistik Jaroslav Bartoš nebo kondiční trenér Valerio Vaccaro, což

„Ve chvíli, kdy jste jedním z nejlepších hráčů ve svém sportu, pojí se s tím i odpovědnost za to, jakým jste příkladem pro nadcházející generace a jakým směrem se bude beachvolejbal v Čechách ubírat. Úspěch na mistrovství světa je jeden z mála výsledků, který má celospolečenský přesah.“

Asistent fotografa: Jan Přibylský / Make-up: Monika Snopková Styling: Jirka Hofbauer / Produkce: Petr Jansa

úrovní, proto to chápou. Z jejich strany máme neuvěřitelnou podporu a toleranci. Minimálně já jsem Nikče za to strašně vděčnej.

Ondra: Já taky.

David: Ty Marianě, ne Nikče.

Ondra: Marianě i Nikče.

muži z obálky

55

David: Jak večer postupuje dál, přidávají se peprnější záležitosti. Pamatuju si, že přímo na party probíhal i tanec bez trička, ale to muselo být samozřejmě odměněno hezkou sumou na charitu. Když je to na charitu, komunita je ochotná udělat téměř cokoli.

Ondra: Každý z dražených si vybírá organizaci nebo osobu, na kterou vybraná částka půjde. My s Davidem jsme si zvolili Linku bezpečí, ale jsou tam i osobnější příběhy, kdy vydražená částka pomůže třeba někomu, kdo trpí vážnou nemocí.

Není trošku riskantní mít napřed společenský večer, kde se předpokládám rozjede zábava, a druhý den jít hrát?

Ondra: Je. V historii několikrát došlo na to, že vybranou částkou nebo nasazením do turnaje favorit „z neznámých příčin“ zklamal svého dražitele. Ale myslím si, že celá akce je orientovaná především na to vybrat co nejvíc peněz na dobročinné účely a zážitek necílí na nejlepší hru, ale spíš na to poznat hráče, které vídáte jen zdálky nebo v televizi, v trošku neformální rovině.

Bude mezi zážitky i možnost potěžkat si trofej z Mexika?

David: Určitě ji tam vezmeme.

podle mě může i nevolejbalovým fanouškům přinést spektakulární podívanou. Nejdřív se draží online, v pátek se koná společenský večer, kde finišuje dražba a všichni dražení mají možnost se pokusit svoji cenu ještě navýšit.

V sobotu následuje turnaj.

Navýšit cenu? Jak? Ondra: Přislíbí něco navíc, aby zážitek pro dražitele zatraktivnili. Může se jednat o darování podepsaného dresu nebo zakoupení snídaně pro spoluhráče. Může to být i recese.

Já jsem třeba loni sliboval, že pokud se cena navýší, budu hrát první bod každého zápasu s obřím kravským zvoncem na krku, který jsme vyhráli na turnaji ve Švýcarsku.

Hádám, že po vašem vítězství vzroste zájem nejen o tuhle akci, ale o beachvolejbal obecně.

Ondra: To je jeden z rozměrů, který je pro nás hodně důležitý. Ve chvíli, kdy jste jedním z nejlepších hráčů ve svém sportu, pojí se s tím i odpovědnost za to, jakým jste příkladem pro nadcházející generace a jakým směrem se bude beachvolejbal v Čechách ubírat. Úspěch na mistrovství světa je vedle olympiády jeden z mála výsledků, který má celospolečenský přesah. Kdybychom skončili bronzoví, bude ten zájem několikanásobně menší. Což je fér. Potenciál pro růst beachvolejbalu je velký a záleží na tom, jak se ho chopíme nejen my s Davidem, ale i Český volejbalový svaz nebo kluby. V období mezi mistrovstvím světa a olympijskými hrami nás čeká spousta práce, abychom se snažili sport posunout dál, přilákat k němu víc dětí a rozšířit členskou základnu obecně. Je to šance, která nepřichází každý rok.

57

listopad - prosinec 2023

o kom se mluví

TOMÁŠ DIANIŠKA Chodí na box a zajímají ho neutronové hvězdy. V příštím roce mu bude čtyřicet a oslaví desátou sezonu na scéně pražského Divadla pod Palmovkou, které aktuálně uvádí devět jeho her. Tomáš Dianiška je momentálně v českých a moravských divadlech jedním z nejhranějších autorů. Umí napsat silný příběh, který je vtipný a dojemný zároveň, baví diváky i kritiky. V prosinci má vedle divadelních sálů šanci ovládnout taky kinosály. Před Vánocemi se dočká premiéry jeho filmový debut – geekovská romantická komedie Lítá v tom. „Máme v něm na počet minut o něco málo víc speciálních efektů než Oppenheimer,“ směje se.

T EXT

Alena Gurin Stará

I LUST RACE

Zpěvačka Věra Špinarová, herecká legenda Vlasta Burian, hrdinové operace Anthropoid nebo třeba atletka Zdena Koubková, která ve 30. letech minulého století podstoupila změnu pohlaví. To jsou některé z historických osobností, na jejichž osudech Tomáš Dianiška vystavěl úspěšné divadelní hry. Tři z nich: Transky, body, vteřiny, 294 statečných a Špinarka si z Cen divadelní kritiky odnesly titul Nejlepší nově uvedená česká hra. V některých ročnících dokonce jeho texty v dané kategorii soupeřily mezi sebou.

Sám jim říká dokumentární fikce.

Reálné dějinné události dramaticky smíchá s absurdním humorem a satirou, dodá romanci, přisype akci, okoření popkulturními odkazy a dozdobí hudbou. „Trochu jako když pejsek

Vojtěch Velický

a kočička pečou dort, ale všechno má svůj smysl,“ usmívá se. „Už taky někdo napsal, že je to chytrý bulvár, což se mi moc nelíbilo. Byť to trochu bulvár je. Je to lehce pikantní a zároveň jsem tlačil na emoce,“ připouští.

Osvědčený model, z něhož se stal jeho trademark a který od něj divadla stále žádají, se teď rozhodl na nějaký čas opustit. „Udělal jsem šestou, možná sedmou hru, která vypovídala o jednom hrdinovi ze skutečných českých dějin, a už to bylo trošku na jedno brdo,“ vysvětluje. „Zjistil jsem, že psaní takových her už je pro mě rutina a trvá mi to čím dál kratší dobu. Kdysi jsem psal hru tři měsíce, nakonec mi to trvalo třeba jen deset dní a pořád to stačilo. Drželo si to standard, diváky to baví, ale samotného už mě to neu-

spokojovalo. Měl jsem obavu, že bych mohl vyhořet.“ Občas mu do rozhovoru vklouzne slovenské slovo, snad i záměrně, ale jinak byste nepoznali, že je rodilý Slovák. Od studií na pražské DAMU žije v Čechách, první divadelní azyl mu poskytlo liberecké divadlo F. X. Šaldy, s nímž stále čile spolupracuje. A pak už začala slavná éra pod Palmovkou, kde dostal prakticky tvůrčí svobodu.

Dosud uvedl na divadelní prkna osmadvacet autorských her, mezi nimiž jsou komedie, horor i detektivka.

Tornádo v mixéru Jako malý si ovšem budoucnost maloval jinak. „Táta mi teď posílal fotku, jak vyklízeli skříň a našli v ní moji slohovku někdy z prvního stupně.

58

Psal jsem v ní, že až budu velkej, chci být filmový režisér. Vždycky jsem chtěl dělat film. Jen se mi zdálo, že je to z Banské Bystrice daleká cesta, na jejíž konec jsem v té době nedokázal dohlédnout. Kdybych si před deseti lety měl představit, že budu dělat film, neuvěřím tomu, a kdybych si to měl představit před třiceti lety, tak už vůbec ne.“ Film ani režii nikdy nestudoval.

Průpravu dostal v dětství od táty, který pracoval jako ekonom, doma si ale točil filmy na osmičkovou kameru a snil o kariéře režiséra. Tomáš díky němu viděl Felliniho nebo Tarkovského asi o deset let dříve, než k tomu běžně divák dozraje. Vedle toho hltal devadesátkové akční filmy nebo televizní sitcomy a všechny vjemy se mu ukládaly do paměti, kde začínal bublat žánrový koktejl, z něhož vaří dodnes.

Už tehdy proběhly první tvůrčí počiny. „Vyrobil jsem třeba krátký film o tornádu. Vzal jsem máminu punčochu, nabarvil ji, vytvořil jsem z ní trychtýř a vršek navlékl na ruční mixér. V jedné ruce jsem držel kameru, v druhé mixér, ,pančucha‘ se točila, a protože byla blízko kamery, rozmazaný pohyb připomínal tornádo. O deset metrů dál stál bratranec Braňo, který mával rukama a křičel. Obraz z jednooké kamery neměl hloubku, proto to vypadalo, jako by tornádo řádilo vedle něj,“ vzpomíná pobaveně. „Dělal jsem taky stop motion animaci. Obrázek po obrázku, políčko po políčku pohybujete předmětem, podobně jako vznikal starý King Kong nebo Souboj Titánů.

Používal jsem ségřiny bárbíny, které se hýbaly jako ten King Kong nebo kolem nich rostl domeček z lega.“ Než se dostal k profi filmu, trvalo to ještě třicet let.

Romantika s fyzikou Remake maďarské romantické komedie Pro mámu všechno mu nabídl producent Vojtěch Frič, který vycítil jeho cit pro komediální timing. „Množství romantických komedií, které se na nás

o kom se mluví

valí, ten žánr dehonestuje, ale já s ním nemám problém,“ říká. Ovšem vzít si hotový film a otrocky ho převést do českých reálií, to by pro Tomáše Dianišku bylo málo. Z předlohy si vytáhl jen zápletku a pár scén a stejně si to z pozice scenáristy i režiséra udělal po svém. Změnil konec, posunul humor k situační komice, přidal špetku thrilleru a hororu. Vizuální stránka je na české poměry odvážnější a hravější, střih svižnější, hrdinovy představy se zhmotňují v animovaných pasážích a počet speciálních efektů je na tento typ filmu nevídaný. „Zároveň vím, že romantická komedie má nějaké mantinely nebo nebojím se říct žánrová klišé, která jsem využil. Mám rád žánrovky, když se dělají poctivě.“ Hlavní hrdina Lukáš v podání Kryštofa Hádka je nerd inklinující k astronomii. To je taky Dianiškův kreativní vklad. Ve škole mu fyzika nešla, ale teď se rád začte do populárně naučných knih. „Mě baví, když někdo umí krásně vyprávět o tom, jak funguje gravitační pole nebo neutronová hvězda, abych to pochopil i já jako laik. Ale to jsme se na střední asi neučili.“ Lukáš má rád svou mámu. Často střídá holky a to mámě vadí, protože s takovou se vytouženého vnoučete asi nedočká. Její zdravotní stav se dostane do kritického bodu, jenže transplantaci srdce, která by ji zachránila, lékaři vzhledem k jejímu věku odmítají provést. Aby jí Lukáš splnil poslední přání, přivede do nemocnice ukázat svoji těhotnou „přítelkyni“. Není to ovšem jeho přítelkyně a ani to dítě není jeho. Když se pak máma nečekaně uzdraví, milosrdnou lež je potřeba dohrát do dalších dějství. Protože maminka se nesmí rozčilovat, jinak by to mohlo skončit fatálně. „Na zápletce mě zaujalo, že tady jde o život. Postavy mají silnou motivaci něco dělat a tlačit děj dopředu. Hlavní hrdina chce zachránit mámu. Proto lže a dá se dohromady s náhodnou holkou. Samozřejmě všichni tušíme, že

↓

Kdo

vám v životě nejvíc pomohl?

Určitě mamka, i když si na většinu toho, co mi říkala, nepamatuju.

↓

Co

jste si koupil za první vydělané peníze?

Během střední školy jsem každou sobotu recitoval básničky na svatbách. Z toho jsem si pak koupil kytaru.

↓

Který

film jste viděl nejvíckrát v životě?

Vetřelce 2. Táta nám dal k Vánocům video a první kazeta, co půjčil, byl zrovna tento skvost.

Od té doby je to můj vánoční film.

↓

Jaký

zákon byste zavedl, kdybyste se stal prezidentem zeměkoule?

Zakázal bych držení střelných zbraní.

↓

Čí

filmy vás baví?

Obdivuju starší věci od Stevena Spielberga. Blízká setkání třetího druhu, E. T., Jurský park, Indy Jones.

59

listopad - prosinec 2023

nemá žádné limity. Někdy je na filmu – a teď mluvím o zahraničních filmech – vidět, že tvůrce dostal neomezený balík peněz a mohl si dělat, co chce.

Potom to třeba není divácky tak přívětivé.“

se ti dva nakonec do sebe zamilují, ale ta rozbuška se mi zdála nosná. Není to tak, že si někdo hledá partnera, protože se nudí nebo prostě z nějakého neznámého důvodu, jak to obvykle bývá v jiných romantických komediích, kterých u nás vzniká spousta jak na běžícím pásu.“ „Samozřejmě je to komerční film, takže do toho každý takzvaně kecal, ale nemyslím si, že je to na škodu.

Pořád mi vraceli scénáře, řešili jsme obsazení, ale já to mám rád. Nebyl jsem uraženej jako Ridley Scott, kterému předělávali Blade Runnera. Anebo David Fincher, kterému producenti přestříhali jeho debut Vetřelec 3. On potom na pár let zanevřel na Hollywood, už nikdy nechtěl dělat studiovej film, nakonec ho ukecali a natočil Sedm,“ sype z rukávu filmové špeky. „Jsem zvyklý z divadla, že do procesu mluví dramaturg nebo umělecký šéf a pak to ,pipláme‘ společně s herci.

Nemyslím si, že je vhodné, když tvůrce

Mezi Prahou a Libercem Jeho debutová komedie ještě není dostříhaná a už visí ve vzduchu další film.

Tomáš Dianiška bude režírovat scénář Vojtěcha Friče a Tomáše Dušičky o zápasníkovi MMA. „Začal jsem kvůli tomu navštěvovat tréninky boxu.

Je to legrační, dost to bolí, ale baví mě to. Konečně zase sportuju. Kdysi jsem dělal basket a až teď box. Kdo by to byl řekl, na starý kolena.“ Do toho taky píše pro Národní divadlo moravskoslezské ekologickou hru Den zúčtování, v níž se hlavní hrdina snaží zachránit Ostravu před výbuchem kouřící haldy Emy. Víc si toho snad letos už naložit nemohl. Na Palmovce na začátku sezony přidal do repertoáru představení podle blogu Žena filmového kritika a záhy nato měla v Liberci premiéru jeho detektivka ve stylu Agathy Christie Tajemný pan Zet. Pár týdnů se mu režijní závazky v různých městech dokonce překrývaly. „Ráno jsme s Jakubem Albrechtem, kterého jsem si obsadil do obou her, abych necestoval sám, jeli do Liberce, po zkoušce zpátky do Prahy, tady jsme měli zkoušku a večer třeba ještě představení. Bylo to fakt náročný. Když nám bylo dvacet, tak jsme to dokázali, ale teď už to bolelo.“ To, že teď na Palmovce zkouší Prodanou nevěstu (ano, tu operu) jen v pozici herce, si vyloženě užívá.

A ještě je tu jeden důvod, proč přeřadil na nižší pracovní rychlost. „Mohl bych pořád hodně pracovat, ještě mám sny, ale zároveň mám syna, který chodí do první třídy, a dcera teď začíná mluvit. Starší kolegové mi říkali, jak si třeba až po padesátce uvědomili, že si v mém věku nestihli užít malé děti.

Tak to bych nerad propásl.“

61

listopad - prosinec 2023

rozhovor

Měl jsem štěstí na lidi Fotograf Jaroslav Kučera je žijící legenda. Na jednu stranu se proslavil majestátními fotografiemi architektury, na druhou stranu se mu celý život daří přirozeně nahlížet do životů obyčejných lidí a prostřednictvím svých reportážních fotografií přinášet do současnosti svědectví o tom, že neuvěřitelné příběhy, které se tradují, se skutečně staly…

T EXT

Petr Jansa

FOTO

Jaroslav Kučera a David Turecký

Ačkoliv jeho facebookovou stránku, kde pravidelně uveřejňuje své staré snímky doprovázené krátkým vyprávěním, sleduji už léta, osobně se setkáváme vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že fotograf letos v prosinci oslaví 77. narozeniny, čekal jsem staříka s děravou pamětí, ze kterého budu dolovat každé slovo. On však na svůj věk rozhodně nevypadá a pamatováka má většího, než já ve svých čtyřiceti letech. Jak sám prozrazuje, se vzpomínkami mu pomáhají především jeho fotografie, se kterými si pojí jména i jednotlivé příběhy. O ty se dělí nejen na sociální síti, ale také ve fotografických knihách, kterých vydal

už celou řadu. Ta zatím poslední Klid před bouří spatřila světlo světa díky sbírce uspořádané na platformě Hit Hit. První vydání se vyprodalo během měsíce, a tak musel následovat dotisk.

I když by si mohl užívat zaslouženého důchodu, stále fotí, vystavuje (aktuální výstava s názvem „Lidé, které jsem potkal“ je k vidění až do 10. prosince v mělnické Galerii ve věži), probírá se starými archivy a v plánu má dalších několik knih. I o nich jsme si povídali v našem rozhovoru, ke kterému jsme se sešli v Domě u Černé Matky Boží.

Ten se nachází ve čtvrti, kde Kučera žije a která k jeho celoživotní práci neodmyslitelně patří.

Dokumentární fotka vás provází od roku 1968. Na jakou dobu, z pohledu fotografa, vzpomínáte nejraději?

Když se ohlédnu, tak jsou to 70. léta minulého století, kdy měla Praha pro fotografa úžasný genius loci. Stačilo jít po ulici a vlézt do kteréhokoliv, povětšinou ošuntělého domu, zapovídat se s lidmi a začít fotit. V ulicích jste tu a tam potkali i nějakého turistu, hospod bylo málo, prostě komunistická normalizace. Což je v podstatě smutný příběh. Tak si občas sním o tom, kdyby někdo zařídil, že bych byl zas mladý a plný sil, což by mi stačilo. Pak se ze snů proberu a vidím, že energie je

62

přiměřená věku, a tak se raduju z úplně jiných věcí. Plánů mám dost až do konce…

rozhovor

Existovala v těch sedmdesátkách nějaká čtvrť, jejíž návštěva byla zárukou dobrých fotek? Napadá mě třeba Žižkov…

Na Žižkov chodili systematicky jiní, třeba Iren Stehli, Dana Kyndrová a mnoho dalších, které jsem nechtěl dublovat. Já byl a vlastně dodnes jsem „centrální“ člověk. Moje teritorium bylo okolí Václaváku, přilehlé ulice a bufáče kolem. V současnosti hlavně okolí OD Kotva.

val se, jestli něco vyfotím, nebo ne.

Když už jsem zmáčkl spoušť, často jsem tušil, že to tam je. Filmy byly hůř dostupné a já neměl peníze na velké zásoby. Pouliční fotografie mě neživila, a tak jsem nafotil jen něco mezi 30 a 40 černobílých filmů za rok. Bavíme se o tom, co jsem fotil ve volném čase, o amatérské činnosti.

Jako profík jsem většinou fotil na barevné velkoformátové diáky, které bylo mnohem obtížnější sehnat. Na to byl Národní podnik Řempo, kde se za úplatek občas daly koupit. To nebylo jako dneska, kdy fotíte jak japonský turista, jednu fotku za druhou.

Máte z té doby v archivu hodně fotek?

Možná si myslíte, že jsem fotil tisíce snímků za měsíc, ale ani náhodou.

Nefungovalo to tak, že bych si chodil s Leikou po Václaváku a rozhodo-

Na tom něco je. Já mám v mobilu přes 70 000 fotek a jen minimum je použitelných.

Já samozřejmě taky dnes fotím s digitálem a jsou to tisíce fotek, které mám v počítači. Nicméně to, že

máme kvalitní foťák, z nás fotografa nedělá. Pořád je nejdůležitější, jestli cítíte kompozici, světlo, a to, co je těžko definovatelné – přesah.

Sudek tomu říkal, že fotka musí mít koule. Takových fotek za život moc neuděláte.

Proč jste nikdy nefotil barevně?

Když jsem před více než padesáti lety s černobílou fotografií začínal, byla u nás barevná fotografie v plenkách.

Všechny fotografie slavných fotografů byly černobílé a myslím, že kdyby měli volbu dnes, opět by si vybrali svým způsobem abstrahující černobílou fotografii.

Barva je příliš realistická, dá se říct naturalistická, což mě nikdy nelákalo.

Naopak na černo-bílé fotce můžete nerušeně vypíchnout důležitý moment.

Dřív jsme to dělali při zvětšování, dneska k tomu stačí Photoshop.

V lednu 1969, během pohřbu Jana Palacha, zachytil Jaroslav Kučera dav před Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Výstava fotografií proběhla pod hlavičkou Fotoklubu Strahov, než ji po týdnu kolejní výbor zavřel.

63

listopad - prosinec 2023

Paní Novotná, toho času prodavačka v rybářských potřebách na Malém rynku. Kučera ji zachytil v roce 1973 v Michalské ulici před vinárnou Blatnička. Znovu se setkali až po čtyřiceti letech.

Pracujete s Photoshopem? Já si maloval, že vaše fotky vznikají hezky po staru.

Už bych bez něj nedal ani ránu. Hlavně při přípravě knížek je ten program naprosto nepostradatelný. Některé moje negativy ze 70., 80., a 90. let jsou podrápané, poďubkané, poničené.

Kdybych je měl klasicky zvětšovat a retušovat, tak bych se zbláznil. Takhle sednu k počítači a za hodinku mám technicky dokonalou fotku. Poprvé jsem viděl s tím programem někoho dělat v roce 2005 a říkal jsem si, že je to sice skvělý zlepšovák, ale nikdy se to nenaučím. No a do roka a do dne jsem to uměl.

Kdy jste vlastně začal fotit?

Už na fakultě jsme s kamarády založili Fotoklub Strahov, kde jsme pořádali soutěže, dělali kolejní výstavy. Tehdy jsem tam třeba měl výstavu fotek z pohřbu Jana Palacha, kterou kolejní výbor

zavřel až po týdnu. Sice si výstavu prohlédli, ale nechali to být. Byl únor a všechno bylo po okupaci relativně uvolněné.

Nedávno jsem v jednom bloku strahovských kolejí fotil a mám pocit, že to tam vypadá pořád stejně, jako na vašich fotografiích.

To je klidně možné. Já tehdy fotil hlavně na dívčím oddělení v Bloku 9.

Byl jsem jedním z pěti kluků, které tam paní správcová Julišová nechala natajno bydlet. Věděla, že mám vážný vztah se svou slečnou, a tak byla benevolentnější. Ostatně, tehdy vyústil v mé první manželství. Ale od paní Julišové to byl zároveň takový výměnný obchod. Na oplátku jsme vyhazovali kluky, co se tam za holkama sápali oknem.

Někde jste zmiňoval, že její rodina kdysi vlastnila slavný hotel Juliš.

Vyprávěla vám nějaké příběhy?

To ne. Ale dodnes si vzpomínám, jak mi ta informace o vlastnictví hotelu na Václaváku připadala absurdní. Nedivte se, já se narodil do doby, kdy nikdo nic nevlastnil, natož něco takového jako hotel.

Na svých fotografiích jste zachytil celou řadu obyčejných lidí. Podařilo se vám některé vyfotit po letech znovu? Ať už cíleně, nebo náhodou?

Něco takového se mi stalo vícekrát.

Třeba během mé výstavy na Staroměstské radnici v roce 2002, kde jsem měl u jedné z fotek popisek „Řekla mi, že prodává v prodejně pro rybáře na Malém rynku. Ale nějak mi to k ní nesedělo“. Ta pochybnost tam byla logická – byla to sexy kočka, a tak jsem zapochyboval. Když jsem si pak po skončení výstavy pročítal návštěvní knihu, našel jsem tam vyčítavý vzkaz: „Pane Kučero, opravdu jsem prodávala

Díky tomu, že se fotograf v 90. letech seznámil s organizátory legendárních večerů s obsluhou nahoře bez, mohl zachytit i hostesku Zuzanu v hospodě na Šimandě v pražských Kyjích (1999).

v prodejně pro rybáře a jako vedoucí tam pracuji dodnes!“ Sice se nepodepsala, ale i tak jsem o jedenáct let později na další výstavě na Pražském hradě ten popisek změnil. V poslední den výstavy mi zavolala paní Novotná a řekla, že je onou dívkou kouřící slimku před Blatničkou, že už se nezlobí a já ji přemluvil, aby na výstavu přišla, a pak jsem ji před poutačem s její fotkou vyfotil v podobné pozici jako tehdy, jak kouří svoji útlou milovanou cigaretu.

Ve vaší kariéře byly i chvíle, kdy se vám podařilo proniknout do komunity pražských bezdomovců. Jejich osudy znáte?

To bylo v 90. letech. Hodně jsem fotil architekturu a možná i díky tomu jsem dostal grant primátora v hodnotě

60 000 korun, který mě zavazoval do roka uspořádat výstavu a odevzdat 30 fotek magistrátu. Všichni čekali, že budu fotit změny v architektuře, a já zatím fotil bezdomovce z Masaryčky a Hlaváku. Tehdy jsem tam mezi ně chodil, a jelikož mi jich bylo líto, dával jsem jim ty peníze z grantu a vlastně je i uplácel. Díky tomu jsme se v uvozovkách skamarádili a já je mohl fotit. Snad všechny jsem znal jménem a řeknu vám, že to byly neskutečné osudy. Ale vždycky je důležité být za dobře s těmi nejdůležitějšími. To tenkrát byla cikánka Evička, která to tam měla pod palcem. Jenže pila Okenu a do dvou let se uchlastala.

Jiný bezdomovec, který přebýval v bývalých bunkrech nad Motolem, byl před „sametovkou“ zavřený za neplacení alimentů. Z vězení tehdy

viděl do bytu své ženy, která si během té doby našla milence. Když ho pak za Havlovy amnestie pustili, byl úplně zlomený a domů se nevrátil, zůstal na ulici a od té chvíle si už nikdy nemyl ruce. Trvalo to pět šest let a on je měl úplně černé. Přitom to byl poměrně inteligentní chlap, který mi recitoval Wolkerovy balady. Nakonec skončil opilý pod tramvají.

Pozorujete mezi bezdomovci za ta léta nějaké změny?

Dneska už na ně narazíte všude a je jich snad tisíckrát víc než tehdy.

A nejsou to jen Češi, jsou tady ze Slovenska, z Ukrajiny. Nedávno jsem fotil takovou sérii bezdomovců, kteří se střídají na lavičce před hotelem Paříž. Jeden z nich je takový mladý kluk, do kterého by to člověk vůbec

65

listopad - prosinec 2023

„Při focení v hospodách bylo samozřejmostí svolení od výčepního, majitele, hostů i od samotných dívek. Ale i tak docházelo k neuvěřitelným situacím. Představte si, že večer chodili do hospody malí kluci se džbánkem tátovi pro pivo a okolo nich jde polonahá slečna s tácem plným piv.“

neřekl. Jednou jsem se ho ptal, proč nechodí do práce, a on odvětil, že si takhle vydělá dost. Namítl jsem, že mu přeci nikdo nemůže dát prachy, když vypadá tak seriózně a civilně.

Ale kdo ví? Dneska jsou žebráci různí a turistů je hodně…

Já mám pocit, že se ta skladba hodně mění. Ještě před lety tu byly takové ty rumunské věštkyně, které vás proklely, když jste jim za nevyžádanou věštbu nezaplatil.

Na jednu takovou jsem narazil v Moldávii. Bylo to někdy kolem roku 1980, kdy jsme s mou druhou manželkou, rumunskou Moldavankou Lilianou, jeli na návštěvu za jejím tátou, kterého 20 let neviděla, do vesnice Ciurea. Součástí vesnice, kde jeho rodina žila, byla ještě část na kopci obydlená asi šesti sty cikány.

Ale nepředstavujte si to jako Chánov.

Byli to poměrně bohatí kotláři a někteří měli honosné zděné baráky.

Nicméně v nich skoro nebydleli, obývaly je kozy a slepice, kdežto oni žili ze zvyku na zahradě ve stanech.

Každý se tam bál chodit, ale já byl takový nebojácný blbec, a tak jsem vyrazil udělat nějaké fotky. Při tom jsem tam narazil na cikánku, která mi chtěla věštit z ruky. Tak jsem souhlasil, ale pořád drmolila, že to nejde.

No nešlo to do chvíle, než jsem jí dal do ruky svůj zlatý prsten. To pak byla věštba jako víno. Prsten si nicméně chtěla nechat jako honorář, a tak jsme se dostali do šarvátky, ke které se připletl i její muž.

Jak jste se z toho dostal?

Najednou mě něco osvítilo, tak jsem nějak mimoděk zmínil jméno policajta Campeanu, se kterým jsem ve vesnici hrával table (anglický backgammon, pozn. red.) a šachy. A to tehdy neuvěřitelně zapůsobilo. Cikánka vrátila prsten a oba se mi div neklaněli. Až nedávno jsem zjistil, že Campeanu byl šéf ochranky Ceausesca v hlavním městě rumunské Moldávie Iasi a byl to jeden z těch nejdrsnějších chlapíků

v Rumunsku. Měl jsem holt štěstí na lidi, které jsem potkával. Snad ještě větší pán než Campeanu byl strýc Lilany, pop Nikolaj, se kterým jsem denně jezdil po vesnicích, kde on lidem světil jídlo a pití.

Jak vás tehdy brali, když jste nevyznával pravoslavnou víru?

Bez problému. Všichni to byli strašně hodní lidi. Dokonce i v klášterech, kam jsem se vydával fotit. Vždycky jsem šel

Sjezd Nezávislé Erotické Iniciativy v pražském Edenu přilákal velkou spoustu zvědavců (1990).

66

rozhovor

„Když jsem v 90. letech fotil prostitutky v Dubí, někdy šlo o hubu. Tam mě i policajti varovali, jak riskuju, že se tam před nedávnem ztratil jugoslávský fotograf. Našli tam i několik zavražděných dívek. Já ale věděl, že když přijdu do neznámých končin, jako první se musím spřátelit s nějakým bossem.“

za hlavním popem, vysvětlil jsem mu, že jsem fotograf z Československa, dali jsme si nějakou upečenou buchtu, popili mešní víno a oni mi dovolili fotit, co uznám za vhodné. Jen jednou v Bukurešti jsem dostal prutem přes záda, když jsem v chrámu držel svou slečnu kolem pasu. To se prostě netoleruje.

Vaše fotky z klášterů si nějak nevybavím. Máte je ještě?

Mám. A chystám se je zařadit do knížky věnované Moldávii. Momentálně mi ale chybí peníze, takže to hned tak nebude.

Na svou zatím poslední knížku „Klid před bouří“ jste vybral peníze na Hit Hitu. Proč to nezkusíte znova?

Už nechci. Hrozně jsem tím trpěl.

Všichni mi sice pomáhali, ale zároveň mě nutili tu kampaň pořád promovat.

A já se nerad vnucuju. Jsem ze staré školy a žebrání pro mě není.

Vy ale máte vlastní nakladatelství, je to tak?

Je. Jmenuje se Jakura a založil jsem ho v roce 2007, abych mohl vydat monografii malíře Františka Ronovského.

S Frantou jsme se dobře znali, protože jsme kdysi hrávali fotbal za Explosii Mánes. Grafiku knihy měl na starost Rosťa Vaněk, text Jiří Urban a já měl udělat fotky. Pořád jsem za Frantou chodil a říkal mu, že bychom už měli začít, že sponzor trvá na tom, aby kniha vznikla do roka. Jenže on, že nemá čas. Od 10 do 16 maloval v ateliéru a pak mizel domů do Vršovic a nechtěl slyšet, že by měl v aťasu zůstat déle.

Když jsem se ptal proč, odpověděl, že v televizi dávají další díl Colomba.

Přísahám bohu, on ten seriál miloval.

Nakonec jsme to nestihli, protože pár týdnů na to zemřel. Knihu jsme pak nafotili společně s jeho syny.

Která z vašich knih je nejprodávanější?

Je to ta poslední, o které jsme mluvili v souvislosti s Hit Hitem. Celý náklad se prodal za měsíc, což bylo neuvěřitelné. A po Novém roce jsem udělal dotisk. Další veleúspěšná knížka byla Stařec na čekané, napsal ji středoškolský profesor Miloš Hoznauer a já mu ji ilustroval fotkami. A ještě moje kniha fotografií z 90. let Sudety, která měla dvě vydání a už taky vůbec není k mání.

Ještě bych se rád vrátil do devadesátek, kdy jste fotil reportáže pro Reflex. Jak na to vzpomínáte?

Jo, to byly časy. V 90. roce jsem třeba bydlel v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp za 150 Kč na noc. Nekecám. V té době jsem se tam skamarádil s hlavním pasákem štětek, který o sobě prohlašoval, že mu patří celá čtvrť Rybáře, a já díky němu fotil prostitutky třeba v hotelu Thermal.

Byla to neuvěřitelná příležitost.

Jednou tam za mnou přijel zástupce šéfredaktora, se kterým jsme dělali reportáž z pátrání po klukovi, který utekl ze Žlutic z pasťáku. Policajti ho nemohli týdny najít, kdežto my jsme dostali tip od nějakého chlapa a s klukem v jakémsi bytě udělali

rozhovor. Taky jsem se poznal s Alim, tuším Katařanem, který si později založil v Sokolově diskotéku Alibaba a někdo mu ji zapálil. Jednou jsme seděli s Jirkou Fleyberkem v Thermalu a já tam u baru vyfotil dvě hezké holky. V Reflexu pak jednu z fotek dali do reportáže a napsali, že jsou na ní prostitutky. Jenže ony to byly slušné holky na dovolené, dcery nějakého důležitého pána, který chtěl časopis žalovat. To samé se pak stalo ještě jednou, když jsme fotili pohledem šmíráka ženy dírou vydlabanou v ohradě na nudapláži ve Žlutých lázních. Okolo tekla Vltava a svalnatý majitel říkal, že jakmile tam nějakého chlápka chytí, musí okamžitě do Vltavy a plavat na druhou stranu.

Tehdy jsem vyfotil krásnou ženskou, ale redakci jsem jasně říkal, aby jí dali pásku přes obličej, pokud ji otisknou.

A co myslíte? Neudělali to, fotku viděl její manžel z nějakého ministerstva a na krku byla další žaloba.

Naštěstí se mi to povedlo zase ukecat.

Tím se dostáváme k dalšímu tématu, se kterým je vaše tvorba spjata. Velký erotický boom v 90. letech, u kterého jste byl se svým fotoaparátem.

V roce 1990 měla Nezávislá erotická iniciativa první sjezd v pražském Edenu. Jedním z důležitých delegátů byl Radim Uzel a všechny hosty vítala u vchodu polonahá hosteska. Další dvě holky „nahoře bez“ stály u stolku s prezenční listinou. Bylo to něco nového, svým způsobem i zajímavého, ale když se na to člověk dívá zpětně, uvědomí

67

listopad - prosinec 2023

V jedné ze svých nejslavnějších sérií fotil Jaroslav Kučera v Sudetech. V roce 1994 se mu podařilo zachytit paní Kočičkou z Lubů, která žila ve vikýři své chalupy se spoustou psů.

si tu absurditu… Nebo si vzpomínám na tiskovou konferenci k založení prvních erotických a porno časopisů, kde bylo neuvěřitelně narváno, všude se procházely polonahé hostesky a za dlouhým stolem tam seděli všichni ti noví vydavatelé. Byl mezi nimi třeba i jeden z nejúspěšnějších porno vydavatelů u nás Pavel Kvoriak, kterému přezdívali český Larry Flynt.

Tehdy se také v Česku začala objevovat obsluha nahoře bez!

S tím jsem se poprvé setkal v roce 1998, když mě ředitelka poroty Czech Press Photo Daniela Mrázková spolu s dalšími adepty na cenu pozvala do hospody U Pivrnce, která bývala v Maiselově ulici. Když jsem tam přišel a zdravil se s fotografy, najednou ke mně přistoupila hosteska s tácem, kozama venku a prý, co si přeju. No tak jsem řekl: „Sáhnout si.“ Ona mě ale vrátila do reality a zeptala se, co budu

pít. Objednal jsem si a hned se ptal, jak se k tomu dostala. Vysvětlila mi, že hostesky organizuje agentura vlastněná dvěma slovenskými bratry, kteří shodou okolností seděli vzadu u stolu.

Vy jste pak udělal celou řadu fotek z různých hospod, kde tyhle akce probíhaly. Jak se vám to povedlo?

Tehdy jsem si hned nesedl k porotě a pozvaným fotografům a rovnou šel k těm tajemným manažerům. Slovo dalo slovo a začal jsem s nimi jezdit po hospodách a fotit. Samozřejmostí bylo svolení od výčepního, majitele, hostů i od samotných dívek. Ale i tak docházelo k neuvěřitelným situacím.

Představte si, že večer chodili do hospody malí kluci se džbánkem tátovi pro pivo a okolo nich jde polonahá slečna s tácem plným piv. Zisky hospodských rostly, chlapi pili pivo jedno za druhým a svět se divil, jací jsme kabrňáci, zatímco oni musí chodit je-

dině do uzavřených klubů, aby si užili trochu nahoty a sexu. A ještě k tomu v jedenáct hodin, když měli štamgasti zájem, za dalších 1 000 korun proběhl striptýz. A já to mohl pár let fotit.

Měl jsem prostě kliku. Chci na tohle téma vydat knížku, která má pracovní název Sex po převratu. Zahrnovala by období devadesátek, dobu neuvěřitelného boomu nahoty na všechny způsoby.

Jaké jsou dnes reakce na fotky z téhle série? Připadá mi, že dnešní společnost je čím dál více prudérní.

To je slabé slovo. Společnost je nemocná, agresivita a křiklouni mnohdy vítězí, využívajíce svojí tzv. svobody.

Trochu obav z vydání knihy mám, ale je evidentní, že všichni lidi, co jsou na mých fotkách, o mně věděli a nikdy neprotestovali. A pokud ano, tak jsem z hospody okamžitě odcházel a fotky nevznikly žádné.

68

Šlo vám někdy při focení o život?

Když jsem v 90. letech fotil prostitutky v Dubí, někdy šlo o hubu. Tam mě i policajti varovali, jak riskuju, že se tam před nedávnem ztratil jugoslávský fotograf. Našli tam i několik zavražděných dívek. Ale zase – když člověk přijde do neznámých končin, jako první se musí seznámit s nějakým bossem nebo pasákem, pokecat a spřátelit se. Ne že budu jezdit v policejním autě a fotit z okýnka jako někteří fotoreportéři. Vždycky chci být uprostřed dění, dozvědět se, poslechnout si příběh a případně fotit. Jednou jsem dokonce od časopisu Mladý svět dostal 1 200 korun na úplatky pro pasáky, věřil byste tomu?

V portfoliu máte i jednu vraždu. Jak jste se k jejímu focení dostal?

To byla náhoda. Byl srpen 1998, já byl doma a v jednu chvíli jsem slyšel takové staccato „tatatata“. Říkám si, že to musí být samopal. Vykouknul jsem z okna v 6. patře a na náměstíčku před hotelem Paříž ležel člověk.

Hned jsem vzal novinářskou průkazku, foťák, vyběhl a byl jsem tam dřív než záchranka a policajti. Ten člověk měl v sobě 25 kulí, které mu provrtaly i zlatý řetěz na krku. Jak jsem později zjistil, byl to jugoslávský advokát a evidentně mafián, který měl v Rybné ulici pizzerii. Když následně přijeli policajti a celé náměstí obšancovali páskou, fotil jsem dál. Do chvíle, než přišel major Zeman a řval na mě, že mám na všechny vraždy „plot“ a nechal mě jedním policajtem hlídat kus od „místa činu“.

Druhý den jsem si šel na kriminálku pro vyvolané filmy. Ty, na kterých

rozhovor

nebyli policajti, mi vrátili. A tak se to uzavřelo.

Vaše další ceněná série vznikla po revoluci v Sudetech. Jak vás napadlo fotit právě tam?

To bylo jedno z mých větších porevolučních témat. Jeli jsme s redaktorem tehdy dělat reportáž pro Reflex do Strupčic a samozřejmě jsme začali v hospodě, kde se toho člověk dozví nejvíc. Sedli jsme si vedle jednoho ze štamgastů, kterému chyběla ruka, bavili jsme se, přidali se další místní chlapi. A pak se nás zeptali, jestli chceme něco ukázat. Tak říkám: Sem s tím! A oni přinesli obří fotku Brežněva z prvomájových průvodů. Tehdy vznikla jedna z mých nejznámějších „sudetských“ fotek. Když jsem se za rok přijel do Strupčic podívat, štamgasti byli na svých místech, ale Brežněv chyběl. Zeptal jsem se, kde ho mají, a oni že prý ho prodali Němcům za dvacet marek (směje se). No, a když jsme odjížděli, napadlo mě nafotit sérii ze Sudet. Šlo o neuvěřitelnou oblast, kdy po válce vyexpedovali tři miliony sudetských Němců a na jejich místo přicházeli lidé bez kořenů, kteří za 40 bolševických let dokázali, za přispění režimu, tuhle část naší vlasti poměrně hezky zdevastovat.

V Sudetech vznikla i další z vašich slavných fotek. Ta s paní Kočičkovou.

No jo, ta vznikla během Dílny fotografie, kterou v Lubech pořádal galerista z Chebu Zbyněk Ilek. Pozval snad 15 fotografů, kteří dostali téma „rodina“, vzali foťáky a vrhli se na

místní občany. Mě nic nenapadalo, tak jsem lelkoval po městě, až jsem potkal dva malé kluky a ti mně řekli o paní Kočičkové, kdeže bydlí, že má spousty psů, žije s nimi ve vikýři svého domku a že k sobě nikoho nepouští. Tak jsem šel do obchodu, koupil pytlík rohlíků, počkal na ni, až půjde kolem, a ty její pejsky jsem těmi rohlíky začal nenápadně krmit. Když viděla, že jsem taky milovník pejsků, roztála a… pustila mě do svého života. Tak jsem se v průběhu dalších dní dozvěděl i o osudech její rodiny. Její muž umrzl opilý v lese na pařezu a maminka uhořela doma u kamen… Když jsem pak do Lubů přijel po letech, zjistil jsem, že zemřela a její hladoví psíci se rozutekli po městě.

Dneska už byste tam našel jen opravené chalupy. A hospodu už nejspíš taky zavřeli.

Je pravda, že když jsem se byl na starých místech podívat, byl jsem zklamaný. Ale stejně jsem si sám sobě zadal zakázku, že to tam pojedu nafotit po těch třiceti letech. Už mám nějaké věci vyjednané, ale mám tolik práce, že nestíhám.

Neumíte říkat ne?

Neumím. Jen jednou jsem řekl ne. To bylo v roce 1995 v Dubí, kde se mi nabízela jedna prostitutka. „Jardo, ty jsi fakt bezva chlap, já ti dám zadarmo,“ říkala a ve mně by se krve nedořezal.

Asi Bůh mi poradil, abych řekl pravdu, která neurazí: „Fakt ti děkuju, ale nemůžu. Jsem totiž věrný své ženě.“ A ta povětrná žena mi odpověděla: „Tak to seš teda frajer.“

„Byl srpen 1998, já byl doma a v jednu chvíli jsem slyšel takové staccato „tatatata“. Říkám si, že to musí být samopal. Vykouknul jsem z okna v 6. patře a na náměstíčku před hotelem Paříž ležel člověk a měl v sobě 25 kulí.“

Svetr Forét, 6 190 Kč, prodává Gentleman Store; kalhoty Diesel, 6 299 Kč, prodává Vermont; boty, Saint Laurent, 14 875 Kč.

71

dress code

Petr Písařík (54)

Třeboňský rodák absolvoval pražskou AVU v ateliéru Stanislava Kolíbala, Milana Knížáka a Aleše Veselého. Svá eklektická díla tvoří ojedinělými technikami s využitím zdánlivě neslučitelných materiálů a forem. V současné době experimentuje s užitím skla, které v podobě barevných perliček Preciosa aplikuje přímo na plátno. Od 3. listopadu můžete jeho obrazy vidět vedle děl dalších umělců v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech, kde až do 15. ledna 2024 probíhá výstava s názvem Ornament.

Více na www.petrpisarik.com

Text a koncept: Petr Jansa

Foto: Jakub Kozár

Styling: Jano Kimák

Svetr jako umělecké dílo Pomalu ale jistě se přiblížila sezona svetrů, se kterou pravidelně přichází i zoufalá snaha módních značek navodit jejich prostřednictvím vánoční atmosféru. Vločky, soby, jeleny, divočáky, kapry, ale i roztomilé psíky se santovskou čapkou nechte letos na štendru v obchodě a raději sáhněte po nadčasových jednobarevných kouscích z kvalitního kašmíru nebo po těch, jejichž motivy jsou méně konkrétní a klidně by se daly vystavit v galerii moderního umění coby exponát. Abychom vám výběr usnadnili, porozhlédli jsme se po obchodech s pánskou módou a vybrané svetry jsme nafotili v ateliérech českých malířů vedle jejich aktuální tvorby. Naše první kroky vedly na pražské Nákladové nádraží, v jehož funkcionalistických zdech má svůj ateliér Petr Písařík. Ten své velkoformátové reliéfní obrazy tvoří ze skleněných perliček, kterých má plné pytle i podlahu. Jen o pár ulic dál, podstatně blíže nebesům, má svůj střešní ateliér vizuální umělec a malíř Jan Gemrot. Jeho aktuální díla na pomezí science-fiction a reality jsou inspirována vesmírem a i přes značně apokalyptické tendence působí neuvěřitelně pozitivně. Na opačném břehu Vltavy, v jedné z ulic na pražské Letné, byste našli ateliér Tomáše Jetely, jednoho z nejtalentovanějších českých figurálních malířů současnosti. I on nás pozval do svého kreativního světa, kde jsme mohli alespoň na chvíli s obdivem sledovat, jak jeho díla vznikají, a v depozitáři pak vybrat ta, která budou nejlépe slušet vybranému svetru.

Svetr, 12 500 Kč a šortky, 13 998 Kč, oboje Zadig & Voltaire.

Jan Gemrot (39)

Ve své sérii Solitudes, kterou malíř už od roku 2017 průběžně rozšiřuje, vzdává hold technologickému pokroku, kterého lidstvo dosáhlo, a zároveň ho staví do nečekaných souvislostí. Ty musí nutně vést každého pozorovatele k zamyšlení nad sebou samým i nad stavem společnosti. Ústředním motivem jsou astronauti, kteří prostupují jednotlivými díly a v aktuální Gemrotově tvorbě mají až jakýsi postapokalyptický nádech.

Každý drobný detail tu má svůj význam, stejně jako každý štětec a každá barva má v Gemrotově ateliéru své místo.

Více na www.jangemrot.com

listopad - prosinec 2023

To nejlepší na konec Módní značky si na konec roku připravily celou řadu novinek, které by rozhodně neměly uniknout vaší pozornosti. Třeba kolekce plné vtipných detailů, jedinečné limitované edice i novotou vonící butiky, které rozhodně stojí za vaši návštěvu.

T E XT

Petr Jansa

Americká legenda Kostkované flanelky, arktické parky vyplněné prachovým peřím, manšestrové kalhoty, hřejivé ponožky i outdoorové boty s logem Woolrich neodmyslitelně patří k americkému národnímu dědictví. Značka vznikla v Pensylvánii už v roce 1830 a krom milovníků outdooru svým oblečením a dekami zásobovala třeba i vojáky americké armády. Ano, už během jejich občanské války mezi lety 1861 a 1865. Heslo „We Keep America Warm“, které značku léta provázelo, se v roce 1989 muselo mírně pozměnit, protože Woolrich vstoupil i na evropský trh. Aktuálně si vybrané kousky této americké legendy můžete pořídit v multibrandovém obchodě Vermont.

Více na www.vermont.eu Více na www.vermont.eu

Dvě úspěšné dekády Začínal jako kontroverzní návrhář, jehož módní kreace nosili jen ti nejodvážnější. Dnes, kdy už se mnoho mužů nebojí vynést do společnosti plizovanou sukni, je jeho pozice pevnější než kdy dříve. Americký návrhář Thom Browne se však stále drží své typické estetiky a limitované barevné škály, která se spolu s červeno-modro-bílou trikolorou stala poznávacím znamením jeho precizně střižených kolekcí.

Při příležitosti dvacátého výročí založení značky představil návrhář speciální limitovanou kolekci a také jedinečnou knihu, která na 420 stranách vypráví příběh kultovní značky, jež do pánských šatníků dostala nejen výše zmíněné sukně, ale i příruční tašky ve tvaru psa či velryby.

Foto: archiv módních značek

Více na www.thombrowne.com

Není tajemstvím, že Silvia Venturini Fendi se při navrhování dámské kabelky Baguette v roce 1997 inspirovala ženou, která si v podpaží nesla bagetu. Po více než čtvrt století teď bageta získává reálné obrysy v pánské kolekci – jako pouzdro na deštník (cena: 32 500 Kč) z ovčí kožešiny. Více na www.fendi.com

dress code

Pánský klub Je až neuvěřitelné, jak aristokraticky dokáže působit americký módní label, který založil syn imigrantů z Běloruska. Řeč je o značce Polo, kterou od roku 1969 úspěšně buduje newyorský módní návrhář Ralph Lauren. Interiéry jeho obchodů po celém světě vás pocitově teleportují do útulných a velkolepých prostor britských panství či pánských klubů, jejichž luxusu a komfortu odpovídá i nabídka oblečení. V nabídce je celá řada kolekcí, od těch sportovních přes volnočasové až po prudce elegantní, ze kterých si vybere každý. Po dlouhých letech, kdy si čeští zákazníci mohli ve štěrboholském outletu pořídit jen staré kolekce, se před pár týdny konečně otevřel monobrandový butik v pražské Pařížské ulici číslo 26, kde pánské módě a doplňkům patří úctyhodný prostor.

Více na www.ralphlauren.eu

Archivní návrhy šperků stály u zrodu zbrusu nové kolekce Tiffany Forge, jejíž inspirací se staly otevřené články řetězu odkazující ke vstřícnosti vůči změnám a zvratům v našich životech. Prsteny, náramky nebo náhrdelníky jsou vyrobeny ze stříbra, které je buď leštěné, nebo si prakticky ponechává tmavou patinu.

Více na www.tiffany.com

Ačkoliv francouzská značka Louis Vuitton disponuje vlastním hodinářským studiem La Fabrique du Temps ve švýcarské Ženevě, v rámci podpory mladých talentů spojila síly s nezávislým Atelierem Akrivia založeným Rexhepem Rexhepim. Společně vytvořili unikátní hodinky LVRR-01 s rezervou chodu 75 hodin, které jsou vybavené zbrusu novým strojkem s tourbillonem a párem komplikací Chronogrape à Sonnerie. Ty ještě nikdy nebyly společně integrovány do náramkových hodinek. Honosí se platinovým pouzdrem o průměru 39,9 mm a důmyslným dvojitým displejem. Jedinečný kousek složený z 391 komponentů je uložen v bytelném číslovaném a ručně malovaném kufříku, který je vyrobený na zakázku pro každý jeden model těchto hodinek.

Více na www.louisvuitton.com

Foto: archiv módních značek

Nečekané spojení

Vesta Gant, 4 799 Kč, prodává Vermont; džíny Gucci, 215 300 Kč.

Tomáš Jetela (37)

Ačkoliv mnoho Jetelových obrazů působí na první pohled abstraktním dojmem, jejich součástí je vždy figura. Může jít o ostrou a přesnou kresbu s často velmi výmluvným výrazem a rukama znázorňujícími gesta, ve kterých mnoho lidí vidí odkazy k dílu Egona Schieleho, figury zasazené do abstraktního pozadí, nebo i malbu propojenou s výstřižky z knih a časopisů. Všech těchto věcí je malířův ateliér plný, stejně jako štětců a palet hrajících všemi barvami. Při jeho tvorbě evidentně hraje velmi důležitou roli i hudba, která během naší návštěvy zněla celým ateliérem. Jeho nová díla si můžete prohlédnout v Galerii 1 v centru Prahy od 27. listopadu do 30. prosince.

Více na www.tomasjetela.com

76

dress code

dress code

KOŽÍŠEK JE JAKO NOVÝ…

Ač původem ze Sovětského svazu, pohádka o Mrazíkovi k našim Vánocům neodmyslitelně patří.

Stejně jako hláška Baby Jagy, která hlasem Františka Filipovského vyžaduje vrácení kožíšku.

V truhle ležel mnoho let, pak posloužil Ivanovi, a pokud ho nesežraly myši, v ruské vesnici dělá parádu dodnes. Kožešina, i když se to dnes mnoho samozvaných ekologů snaží vyvrátit, je totiž jedním z nejekologičtějších a nejudržitelnějších materiálů k výrobě oděvů vůbec. A i když máme rádi zvířata, doufáme, že v našem šatníku zůstane.

T E X T

Vítězslav Ivičič

FOTO

Michael Dvořák

ST YLING

Začněme s pár fakty. Věděli jste, že kožešiny nosili pralidé už před 120 000 lety? Tehdy je ve svých prostorných loftových jeskyních zavěšovali na ramínka z větví a pravidelně je pročesávali usušenými pacičkami zakončenými ostrými drápky. Že tomu nevěříte? Inu, my zase nevěříme tomu, že novodobé napodobeniny z umělých vláken jsou ekologičtější a udržitelnější než pravá kožešina.

Doba kožešinová Ale o tom později. Teď se vraťme do dob, kdy byla kožešina jedinou ochranou před chladem i nepřízní vnějších vlivů, a podívejme se na její evoluci. Možná vás překvapí, že kožešina coby statusový symbol také není novodobou záležitostí. Takové leopardí „pončo“ totiž nosili už vysoce postavení staří Egypťané. Ve středověku pak panovníci vydávali zákony, které neurozeným lidem zakazovaly nosit určité druhy oblečení, materiálů i barev. To se samozřejmě týkalo i kožešin, které byly vyhrazené pouze šlechtě. V Anglii se mezi královské kožešiny řadila srst kuny, veverky, leoparda a geparda. Do všeobecného povědomí pak vstoupil hranostaj, známý jako hermelín. Střední vrstvy nosily kožešiny z lišek, zajíců a bobrů, chudina pak srst koz, vlků a ovcí.

Pravdou je, že jak se pravidla uvolňovala a lidstvo bohatlo a rozrůstalo se, začal postupně klesat počet volně žijících

Jano Kimák

kožešinových zvířat, což rozhodně nebylo dobře. V 19. století byla poptávka po bobří srsti dokonce tak velká, že v Evropě bobři skoro vymizeli a jejich kožešina se musela dovážet z Ameriky. Tehdy se z ní totiž vyráběly cylindry, civilní a vojenské pokrývky hlavy, a především pánské kožichy. Ty hřály polární badatele a pánové je rádi nosili i při řízení automobilu – většina vozů totiž byla až do 20. let otevřená a i při zatažení tenké kožené střechy byla v autě bez topení velká zima. Dokonce existují úsměvné záznamy o tom, jak pánové při zastávce v hostinci přikrývali kapotu svého vozu kožichem, aby jim nevychladl motor, zatímco se naobědvají.

Módní časopisy z konce 19. století uvádějí jako jedinou přijatelnou kožešinu pro pohřby a období smutku persián neboli astrachán. Jde o srst velmi mladých jehňat karakulské ovce s charakteristickými kudrlinkami, která byla ještě donedávna oblíbená také u pánů. Za opravdový luxus pak byla považována ta z nenarozených jehňat, z čehož se ovšem svírá hrdlo i nám, zastáncům pravých kožešin.

Tou dobou už sice kožešina byla žádaným módním zbožím, ale pořád se nosila především pro zahřátí, dokonce i na doma. A stejně jako za dob královských, i v první polovině 20. století hrál druh kožešiny důležitou roli coby ukazatel sociální vrstvy. Tehdy začala být kožešina – až na „funkční“

Bunda z jehnětiny Fendi, 190 800 Kč.

Bunda z jehnětiny Ferragamo, 132 200 Kč a rolák Dolce & Gabbana, 33 110 Kč.

79

listopad - prosinec 2023

Asi nikoho nepřekvapí, že slova o ochraně trpících zvířat byla jen marketingovým tahem módních značek. Kůže se totiž vzdát nechtěly.

kožichy do zimy pro automobilisty a polárníky – téměř výhradně ženskou záležitostí. Zatímco pánové nosili „hrubé“ kožichy z bobra, vačice či vydry, u dam převládala jemná srst drobných zvířat, jako norek či kuna.

Huňatý a těžký kožich měl na sobě třeba tenista Richard Norris Williams (v letech 1914 a 1916 zvítězil na US Open), když přežil potopení Titanicu. Snad z vděku pak kabát nasáklý vodou poslal svému kožešníkovi, aby se jej pokusil zachránit. A i když se to nepodařilo, vypovídalo to o silném poutu, které lidé se svými kožešinami měli.

Doba aktivistická V 70. letech nastal vzestup módního průmyslu. Začala vznikat celá řada luxusních značek, u kterých se kožešinou rozhodně nešetřilo. Nebudeme si nic nalhávat, drahocenným materiálem se prostě a jednoduše začalo plýtvat. Lidé již v zimě nemrzli a luxusní extrémně drahé kožešinové kousky si začali ve velkém kupovat především pro efekt. Na sezonu, maximálně na dvě. Významnou roli v té době sehrála organizace International Fur Federation (vznikla již v roce 1949), která zakázala používat kožešiny některých ohrožených druhů. Týkalo se to lemurů, ocelotů, leopardů, jaguárů, gepardů a černého i polárního medvěda. Nebýt jich, dnes už nejspíš tyto druhy nepotkáme ani v zoo.

V 80. letech se však z boje za práva zvířat stal doslova novodobý hon na čarodějnice. Těmi se stali majitelé kožešinových farem, kterým aktivisté vnikali na pozemky a vypouštěli zvířata z klecí. Ve městech pak číhali na lidi nosící kožichy a za pokřiku „kožešina je vražda“ je polévali barvou.

Jednou z prvních zemí, která podlehla jejich tlaku a přišla s úplným zákazem chovu kožešinových zvířat, byla v roce 1999 Velká Británie. Problém to však rozhodně nevyřešilo, neboť módní značky začaly chlupaté polotovary nakupovat jinde – v kontinentální Evropě, nebo dokonce v Asii, kde toto odvětví následně začalo nabírat na síle. Bohužel pro chovná zvířata – asijský systém nejedná humánně ani s lidmi, natož se zvířaty.

O necelých dvacet let později to opět byli Britové, kdo přišel s další snahou o změnu kožešinové politiky. Psal se rok 2018, když British Fashion Council zakázal kožešiny na londýnském Fashion Weeku. Tou dobou šlo o velmi rezonující téma, kterého se samozřejmě chytla i celá řada značek mimo Británii. Prada, Gucci, Versace nebo třeba Michael Kors. Ti všichni ze svých kolekcí kožešinu vyškrtli. Ne snad, že by jejich majitelé náhle prozřeli, ale v rámci nálady ve

společnosti prostě vyšli zákazníkovi na ruku. Asi nikoho nepřekvapí, že slova o ochraně trpících zvířat tady skutečně byla jen marketingovým tahem, jelikož oblečení a doplňků z kůže se tito giganti se zisky v milionech eur ročně rozhodně vzdát nechtěli. A přitom by to šlo – důkazem může být třeba návrhářka Stella McCartney, které nejen kožešina, ale ani kůže nesmí přes práh. V jejím případě však nejde o byznysovou přetvářku – Stella vyrůstala jako veganka a milovnice zvířat. Už od svých začátků pracovala výhradně s „veganskou kůží“ a vždy hledala nejrůznější alternativy materiálů živočišného původu. Budiž jí to k dobru, ačkoliv stále zůstává záhadou, co na kusu polyueretanu stojí 1 200 liber.

Není ekologie, jako ekologie V současnosti jsou v celém západním světě kožešiny v absolutní nemilosti a hlas ochránců zvířat stále sílí. Možná to souvisí s moderním způsobem života, přílišným blahobytem a odtržením lidstva od přírody. Moderní společnost žije ve sterilních městech a zejména mladá generace často vůbec netuší, co krásně růžovému plátku masa v plastové vaničce předchází. Když pak zjistí, jak fungují jatka, jsou zděšeni a horlivě upozorňují na poměry, kde jsou zvířata chována.

Nejvíc to přitom odnášejí právě kožešiny, které moderní společnost často vnímá jako snobské a přebytečné.

U nás byly kožešinové farmy zákonem zakázány v roce 2019. Přitom dle statistik žilo v Česku v roce 2017 více než 24 milionů kusů skotu, prasat, ovcí, koz a drůbeže, proti kterým stálo jen zhruba 20 000 zvířat chovaných pro kožešinu.

Vyvstává tedy otázka – v čem byla tato zvířata lepší? Možná v marketingové kampani, která sice navenek působí idylicky, ale uvnitř má vážné trhliny. Přemýšlejte – až příště na české vsi zase potkáte auto s amplionem, ze kterého se ozývá: „Vykupujeme kůže, kožky!“, co vás napadne? Vylijete na něj plechovku barvy? Samozřejmě můžete, máte právo nesouhlasit. A samozřejmě si můžete pořídit polyesterový kožíšek z některého řetězce nebo jeho dražší variantu od „uvědomělých“ luxusních módních značek. Měli byste si však zároveň uvědomit, že kvalitní nadčasový kožich z králíka, ovce či beránka (ano, jde to i ze zvířat určených ke konzumaci) bude (pokud zvolíte nadčasový střih) úspěšně hřát i potomky vašich potomků. Oproti tomu plstnatý kožich z umělého vlákna, který ve tmě jiskří, nebudete chtít po pár týdnech nosit ani vy a až ho odvezou na skládku, v půdě se bude rozkládat stovky let…

80

časomíra

ZENITH PILOT I když dnes nejsou určeny jen pilotům, typicky aviatické rysy neztratily. Zenitky brázdily oblaka už za první světové války a dnes se vrací na výsluní. Jejich nezaměnitelný podpis? Jednoznačně nápis Pilot na číselníku, který se s nimi pojí od samotných začátků.

Jindřich Hubený

Celá historie značky Zenith stojí na jediném odvážném muži. Hodinář Georges Favre-Jacot se ve dvaceti letech dobře oženil a nemalé věno jeho ženy Philippine mu posloužilo k rozjetí vlastního podnikání. Na oplátku si tedy musel vzít její příjmení a k Favre přidat Jacot, ale tak to v té době prostě chodilo. V roce 1865 si pod svým jménem otevřel první dílnu v Le Locle.

První proto, že jeho budovatelství časem překonalo všechny představy o tom, kam se může rozpínavost takového podnikavce dostat. V době největší slávy mu patřila dvacítka budov, přičemž provozoval také restauraci, hotel a ubytovací zařízení měl k dispozici i pro zaměstnance. Jeho vizionářství však zapříčinilo také to, že firmu na začátku 20. století transformoval na akciovou společnost s více než pětistovkou podílníků. Důsledky

tohoto počínání si zřejmě dopředu dobře nepromyslel, protože tím přišel o většinový podíl ve firmě a zároveň i o možnost práva veta v případě, že by se mu něco nelíbilo. Naštěstí se značce dařilo dobře, vyráběla precizní, odolný a spolehlivý strojek Zenith, který dal následně jméno celému brandu.

Tento strojek, v té době využívaný do kapesních hodinek, si vysloužil mnohá ocenění kvality a na jeho chronometrickou přesnost následně navázaly další úspěšné kalibry například cal.

135 z roku 1948 nebo El Primero z roku 1969.

Letečtí pionýři Konec 19. a začátek 20. století sebou přinesl rozvoj techniky. Lodě, vlaky, vzducholodě a především letadla lákala všechny – amatéry i profesionály. Nové horizonty, nové výzvy a zážitky, touha

pokořit fyzikální zákony a překonávat vzdálenosti vedla britsko-francouzského letce Henriho Farmana k triumfu na kilometrové trati. 13. ledna 1908 uletěl po přesně vytyčeném okruhu kilometrovou vzdálenost, tři měsíce na to dvoukilometrovou. Získal za to padesát tisíc franků, které mohl investovat od konstrukce dalšího letadla.

Už rok po něm překonal pilot Louis Blériot kanál La Manche. Tehdy šlo o výzvu deníku London Daily Mail, který za pokoření této relativně dlouhé vzdálenosti vypsal odměnu tisíc liber.

36,6 km mezi francouzským Calais a hradem Dover v britském Kentu zvládl za sedmatřicet minut. A právě Louis Blériot a také další letečtí pionýři jako Léon Morane nebo Marcel-Georges Brindejonc des Moulinais si oblíbili hodinky Zenith. Při svých leteckých dobrodružstvích je používali

Foto: archiv Zenith

T E X T

Letošní novinka s označením Pilot Big Date Flyback je vybavena ocelovým pouzdrem o průměru 42,5 mm a automatickým strojkem El Primero. O lepší čitelnost se starají barevné detaily. Cena: 295 200 Kč, prodává Carollinum.

82

Pilotky pro všechny Vizionář Georges Favre-Jacot si označení „Pilote“ (následně „Pilot“) nechal patentovat už na začátku 20. století.

To se značce vyplatilo především po druhé světové válce, kdy byli piloti považováni za hrdiny doby, všichni je uctívali a kult letců tak podpořil i prodej pilotních hodinek Zenith. Nápis Pilot se na číselník poprvé dostal v roce 1952. Hodinky už tehdy neměly výraznou cibulovitou korunku ani velké arabské číslice, ale i tak patřily k nejžádanějším na trhu – v Americe dokonce trhaly rekordy prodejnosti.

Uvnitř ocelového, pozlaceného či zlatého pouzdra s průměrem 33 nebo 36 mm pracoval přesný kalibr 120.

Styl vojenských hodinek byl popu-

Model Pilot Type 20 Extra Special Adventure z roku 2019 měl pouzdro vyrobené z bronzu.

lární natolik, že se značka v roce 1957 rozhodla vyrábět i verzi s automatickým nátahem s funkcí data, či bez ní.

Vyrobeno bylo jen něco okolo pěti tisíc kusů. I proto je tento model hojně vyhledávaný sběrateli.

Zenith nadále vyráběl hodinky pro RAF, pro jugoslávskou armádu nebo italské piloty. Na začátku 60. let si římský prodejce Cairelli objednal dva a půl tisíce kusů chronografů s ručním nátahem. Zhruba polovina šla tehdy armádě, druhou půlku rozprodal mezi civilisty. V 70. a 80. letech značka vyráběla quartzové hodinky a její prestiž tím zásadně utrpěla. O návrat na výsluní se paradoxně postaral až jiný brand. V roce 1984 podepsala společnost Rolex kontrakt na dodání modifikovaných chronografů El Primero do hodinek Cosmograph

Další letošní novinka Zenith Pilot Big Date Flyback s černým keramickým pouzdrem o průměru 42,5 mm. Cena: 348 000 Kč, prodává Carollinum.

Foto: archiv Zenith

jako přesné instrumenty, díky kterým dobře věděli, kdy se mají vrátit zpátky na zem.

První náramkové pilotky této značky měly průměr 41 mm a nápis SPECIAL na pozici 6. hodiny, jenž vynikal na černém číselníku s arabskými číslicemi. Velmi výrazná byla velká cibulovitá korunka, která měla usnadňovat seřizování v rukavicích.

Vyráběly se mezi léty 1928 a 1931 ve třech provedeních. Lokální sběratelé vyhledávají především ty kusy, které mají na dýnku nápis MAJETEK VOJENSKÉ SPRÁVY. Je zřejmé, že si je československé vojsko objednalo v menším množství pro své vojáky. Britská armáda si pak oblíbila model „Weems“. Ten se totiž dal díky speciální otočné lunetě synchronizovat s přesným radiovým časem. V roce 1935 pak vznikla časomíra s označením TYPE 20, kterou využívala francouzská armáda ve stíhacích letounech Dewoitine. Šlo o hodiny zabudované mezi dalšími palubními přístroji letadel, co se řídily a natahovaly pomocí otočné lunety. Zenith s tím měl ostatně dost zkušeností, protože vyráběl už přístroje do kokpitů letadel Avro 504, které během 1. světové války používala britská RAF.

časomíra

83

Zenith se letos rozhodl pro elegantnější zpracování legendárních hodinek.

Zmenšil korunku a pouzdro udělal kompaktnější z oceli a keramiky. Hodinky lépe sedí na zápěstí a příjemněji se nosí.

Manufakturní automatický strojek El Primero 3652 je složený z 303 komponentů a disponuje rezervou chodu 60 hodin.

Daytona a Zenith tak mohl ukázat ztracenou tvář hodinářského mistra.

V roce 1988 pak byly na basilejské hodinářské výstavě Daytony s novým Zenith strojkem konečně slavnostně představeny.

Návrat legendy Od té chvíle se začalo značce dařit.

Vyráběla sice strojky pro jiné a tvořila tím podstatný článek v subdodavatelském řetězci tehdejšího hodinkového byznysu, mezitím však zvládla vyvinout i vlastní ultratenký kalibr Elite a představit kolekci Class 4. V tu chvíli už byla v hledáčku skupiny LVMH, která ji zpovzdálí sledovala. Akvizice přišla v roce 2000, zásadní však byl rok 2009. Tehdy do vedení Zenith vstoupil nový CEO se zkušenostmi ze značek Chopard a Ulysse Nardin.

Byl to generální ředitel, který se nebál měnit zaběhlé pořádky a vrátil se

Zenith Pilot Cronometro Tipo Cp-2 byly představeny v roce 2018 a jsou inspirovány modelem ze 60. let.

v produkci ke kořenům značky. Jean-Frédéric Dufour odstartoval nejplodnější období Zenith, kdy značka vyráběla nejsložitější mechanismy vysokého hodinářství a navrátila se i k pilotkám s modelem Pilot Type 20 Montre d’Aéronef. Dufour sice Zenith v roce 2015 opustil a přesunul se do Rolexu, jeho odkaz byl však znát ještě dlouho po jeho odchodu. Kolekce Pilot od té doby nabídla hned několik zásadních modelů s výraznou korunkou a arabskými číslicemi. Mohli jste si pořídit verzi Heritage Pilot Café Racer, chronograf v 45mm černěném ocelovém pouzdře, v roce 2018 pilotky Tipo CP-2 Flyback inspirované právě modelem se stopkami pro italskou armádu. Letos se značka rozhodla pro elegantnější zpracování, zmenšila korunku a pouzdro je kompaktnější. Hodinky tak lépe sedí na zápěstí a příjemněji se nosí. A pouzdro? To je z oceli či z keramiky. Během moderní jedenáctileté existence jsou pilotky Zenith osazovány automatickým strojkem El Primero, jehož setrvačka udělá 36 000 kyvů za hodinu. Extrémní rychlost a vysoká přesnost je tím, co jej odlišuje od průměru, zároveň je důkazem toho, že vize a odvaha dělat věci jinak má vždy zelenou.

Nově jsou hodinky značky Zenith k dostání také v multibrandu Carollinum, www.carollinum.cz

84

časomíra

TIK TAK výzva Dva muži, každý úplně jiný, oba zapálení pro jednu věc – hodinky. Ten první má kořeny v Indii, studoval v Americe, dnes žije v Čechách a živí se nejen jako novinář. Ten druhý je skromnost sama, nejlidštější právník pod sluncem a nadšený fotograf. A právě nyní přivážejí do Prahy festival malých hodinářských značek Micro Praha, který se uskuteční už 2. a 3. prosince.

T E X T

Jindřich Hubený

Bhanu Chopra se narodil v Novém Dillí. V 80. letech se s rodinou přestěhoval do USA, kde vystudoval marketing se zaměřením na informatiku. Pracoval sice jako vysoký manažer pro nejednu firmu z prestižního žebříčku Fortune 500, ale vnitřně toužil po něčem kreativnějším, zábavnějším.

Vzhlédl se v hodinkách a jemné mechanice a vlastně lehce mimoděk se z něj stal slavný hodinkový bloger. Časem přijal šéfredaktorskou pozici v magazínu Revolution – jednom z nejprestižnějších titulů o hodinkách na světě. Loni se přestěhoval do Prahy, založil spolek RedBar Praha a začal tak pořádat pravidelná „barová“ setkání hodinářských nadšenců.

Hodinky Classic Sector od taiwanské značky Havaan Tuvali.

To Ondřej Vislocký je právník nejryzejšího charakteru, takový Mirek Dušín „v taláru“. Pokud se chcete nechat vysekat z něčeho opravdu zásadního a víte, že pravda je na vaší straně, doporučujeme schůzku právě s ním. Ovšem Ondřej je také duší umělec, rád fotí a láska k hodinkám i objektivu mu otevřela cestu influencera přezdívaného TempusX. Dnes si ho hodinkové značky najímají jako profesionála a jeho fotografie se objevují v katalozích zvučných jmen.

A právě tato dvojice se na neoraném českém poli rozhodla zkusit něco nevídaného. Právě tady, kde se o malé hodinkové brandy nikdo příliš nestará, uspořádají historicky první

85

Hodinky německé značky Heinrich.

Foto: archiv hodinářských značek

V pořadí druhý model od švýcarské značky Timeless.

adventní víkend výstavu Micro Praha. „Bylo to naprosto spontánní. Pravidelně pořádáme setkání fanoušků a milovníků jemné mechaniky zvané RedBar, kam zveme hodinářské značky. Od doby založení české pobočky RedBaru v loňském říjnu přijalo pozvání již 12 zahraničních značek. Zjistili jsme, že se lidé rádi potkávají a diskutují, vyměňují si své hodinky a ukazují si je. A zároveň jsou nadšeni do nových brandů, které jsou zároveň dostupné,“ odpovídá Ondřej na otázku, jak ho společně s Bhanu napadlo uspořádat takový festival. „Účastníci těchto setkání nám pak často psali, jak to bylo skvělé a že se nemůžou těch nově objevených značek nabažit. Tak jsme si řekli, že by to chtělo něco většího, než je RedBar. Něco, kde bude víc času i prostoru si hodinky prohlédnout a vyzkoušet,“ pokračuje. A jelikož Bhanu se se všemi majiteli značek osobně zná, bylo poměrně snadné spojit se s nimi a pozvat je do Prahy.

Nakonec dorazí sedmatřicet více či méně známých mikrobrandů, které se sejdou v samém srdci naší metropole, jen kousek od Prašné brány v hotelu Kings Court.

Mezi vystavovateli ze čtrnácti zemí světa najdete třeba americký brand SWC, taiwanskou značku Havaan Tuvali, francouzskou stylovku March La.B, německý retro počin Heinrich nebo švýcarské hodinky Timeless. Mimochodem, časomíry Timeless byly v rámci letošního ročníku prestižního hodinářského ocenění GPHG v jedné z kategorií

nominovány na hlavní cenu. „Koncept Micro Praha je o malých značkách a řemeslnících, kteří předvádějí svou práci přímo koncovému zákazníkovi. První ročník festivalu je zaměřen na hodinky z kategorie tzv. mikrobrandů a příslušenství k hodinkám. Rádi bychom do budoucna organicky expandovali a pozvali mezi vystavovatele i zástupce dalších mikrořemesel,“ doplňuje Ondřeje Bhanu Chopra a nastiňuje plány pro další ročníky.

Na Micro Praha nicméně nepůjde jen o kochání se krásnými pouzdry a bezchybnými strojky. Vystavovatelé totiž nabídnou své hodinky k prodeji a vám se tak naskytne jedinečná příležitost pořídit si (nebo na místě objednat) zajímavý kousek, který jen tak někdo mít nebude. Mikrobrandy totiž vyrábějí od zhruba pěti set po patnáct set kousků hodinek ročně. Během soboty a neděle (2. a 3. prosince) tak budou mít návštěvníci hotelu Kings Court jedinečnou příležitost promluvit si s majiteli značek, probrat jejich plány do budoucna a udělat radost sobě nebo někomu blízkému originálním vánočním dárkem.

MICRO PRAHA

Akce proběhne 2. a 3. 12. 2023 vždy od 10:00 v Hotelu Kings Court, U Obecního domu 660/3, Praha 1. Těšit se můžete na značky Archimede, BWG Bavarian Watch, BÅGE & SÖNER, Circula, Davosa, Dekla, Delbana, Delma, Elka, Epos, ETIEN, Findeisen, FineWatchesBerlin, Formex, Gavox, Guinand, Hanhart, Havaan Tuvali, Heinrich, Jurmo Watches, Kieser Design, Laco, Loee, March La.b, Micro Praha shop, Nordic Marine Instruments, RZE, Sequent, Sherpa, Sphaera, Subdelta, Swiss Watch Company, Timeless, Vandaag, WatchBandit, XIIVI a Zealande.

Vstupné je po registraci zdarma. Registrační formulář a více informací najdete na www.micropraha.com.

dress code

EXTRÉ MISTA Když hrát v Hamletovi, tak hned na dvou prestižních divadelních scénách najednou. Když se objevit v seriálu, tak v pořádně náročné roli, která nenechá jedno oko suché. Když být v pohádce, tak jedině v té, co má premiéru na Štědrý večer. A když si jít po ránu zaběhat, tak jedině s maratonskými ambicemi. Herec Filip Březina (28) si neklade nízké cíle a už teď je jasné, že rok 2024 bude milníkem v jeho kariéře. Od 7. prosince ho můžete vidět na prknech Národního divadla, kde jsme se s ním koncem listopadu potkali. Při příležitosti obhlídky nového teritoria jsme ho vybavili odolnými doplňky z kolekce Montblanc Extreme 3.0, které obstojí v těch nejnáročnějších podmínkách, ale klidně i v běžném životě uprostřed města.

T E X T

Petr Jansa

FOTO

Petr Jandera

Bunda, 136 620 Kč; rolák, 23 140 Kč; kalhoty, 23 240 Kč, vše Brunello Cucinelli; tyrkysová brašna, 26 700 Kč; zelená brašna, 26 700 Kč; černá brašna, 26 700 Kč, pouzdro na karty, 4 800 Kč, vše Extreme 3.0, Montblanc.

88

dress code

Sako Louis Vuitton, info o ceně v obchodě; hodinky Star Legacy Automatic Date 39, limitovaná edice 1 786 ks, 58 500 Kč; náramek Extreme 3.0, 8 700 Kč / kus; velký blok Extreme 3.0, 3 400 Kč; malý blok Extreme 3.0, 1 400 Kč; pero Starwalker Space Blue Metal Fineliner, 20 700 Kč, vše Montblanc.

FILIP BŘEZINA (28) Narodil se v Ostravě, kde také vystudoval hereckou konzervatoř. Už tehdy hostoval v Národním divadle moravskoslezském. V 18 letech odešel do Prahy, kde absolvoval DAMU. Později získal angažmá v Městských divadlech pražských a pravidelně se začal objevovat ve výrazných hrách divadla ABC. I když mnoho jeho her mělo během letošního roku derniéru, stále ho můžete vidět v představeních Vojna a mír, Petr Pan, Romeo a Julie, Faust, dvou představeních Hamlet nebo muzikálu Elefantazie. V televizi jste ho mohli vidět v celé řadě detektivních seriálů, nebo ve filmu Zlatý podraz, kde měl hlavní roli. V lednu se objeví ve slibné sérii Smysl pro tumor a už 8. února bude v bláznivé komedii Rudolfa Havlíka pronásledovat zmateného mimozemšťana, který místo v New Yorku přistane v malé vesničce u Brna. Potkat ho ale můžete i jinde. Filip je totiž vášnivý sportovec, který jezdí na kole, plave a běhá. „Naposledy jsem jel do Zvole a dal jsem si dvacetikilometrový okruh za hodinu 55,“ říká, jako by se nechumelilo. Nebojí se však ani náročnějších disciplín.

Už třikrát se třeba zúčastnil ultramaratonu Beskydská sedmička, na kterém závodníci zdolají sedm beskydských vrcholů a uběhnou vzdálenost 101 km. Když běžel naposledy, celou trasu zdolal za 17 hodin a 21 minut.

Jeho cíl je však dostat se pod 16 hodin…

Top, 40 000 Kč; sako, 63 000 Kč; kalhoty, 35 000 Kč; boty, info o ceně v obchodě, vše Dior; sluneční brýle, 9 630 Kč; tyrkysová brašna Extreme 3.0, 22 900 Kč; hodinky 1 858 Iced Sea Automatic Date, 83 900 Kč, vše Montblanc.

Kabát a rolák, oboje Hermès, info o ceně v obchodě; brýle, 10 450 Kč a sluchátka MTB 03, 9 900 Kč, oboje Montblanc.

listopad - prosinec 2023

Sako, 70 900 Kč; vesta, 28 500 Kč; kalhoty, 22 500 Kč, vše Fendi; stříbrný batoh Extreme 3.0, 36 900 Kč; stříbrná peněženka Extreme 3.0, 7 600 Kč; hodinky 1858 Geosphere 0 Oxygen South Pole Exploration, limitovaná edice 1 990 ks, 190 700 Kč, vše Montblanc.

91

92

dress code

Kabát, 104 140 Kč; kalhoty, 18 410 Kč; rolák, 21 940 Kč, vše Dolce & Gabbana; černý batoh Extreme 3.0, Montblanc, 28 000 Kč.

Bunda, 63 000 Kč; kalhoty 16 660 Kč; svetr, 37 800 Kč, vše Zegna; zelené psaníčko Extreme 3.0, 14 000 Kč; kufr #MY4810, 20 300 Kč; černá aktovka Extreme 3.0, 29 200 Kč; zelené pouzdro na karty Extreme 3.0, 6 900 Kč, vše Montblanc.

Kabát, 86 400 Kč; svetr 19 000 Kč; kalhoty 18 700 Kč, vše Gucci; stříbrná brašna Extreme 3.0, Montblanc, 26 700 Kč.

95

listopad - prosinec 2023

Asistent fotografa: Jan Přibylský Styling: Jano Kimák Make-up a vlasy: Soňa Šajdáková Za umožnění fotografování děkujeme Národnímu divadlu Praha, www.narodni-divadlo.cz

Tři… dva… jedna… START! Pokud jste neměli šanci vidět jeho krasojízdu v Chaplinově hře Diktátor, kde si střihl dvojroli diktátora v Tománii a židovského holiče (za ni mimochodem získal širší nominaci na cenu Thalie), nebo nejste fanoušky seriálových detektivek, čertovský obličej herce Filipa Březiny vám možná doposud unikal.

Nejspíš tomu tak bylo i ve filmu Zátopek, kde se doslova mihl. Zahrál si totiž Františka Krupičku, běžce, kterému se podařilo Zátopka v běhu porazit. To všechno bylo. Teď však přichází období, kdy si ostravského rodáka s ostrými rysy a nezaměnitelnými kudrnami chtě nechtě musíte všimnout.

Hamlet & Hamlet Nestává se často, aby si diváci v jednom městě mohli vybrat mezi dvěma nastudováními Shakespearova Hamleta. Praha však má to štěstí a Filip Březina u toho nesmí chybět. 7. prosince bude mít premiéru Hamlet v Národním divadle v režii Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, kde si zahraje Laerta. O pouhý den později proběhne v Divadle ABC repríza Hamleta v režii Michala Dočekala, kde Filip už dva roky hraje Horatia. „Horatio je Hamletův nejlepší kámoš, intelektuál, co se moc nepere a spíš přemýšlí. Laert je ten, kdo ho zabije, a musím říct, že k mému temperamentu a mé energii mnohem víc sedí právě tahle postava. Přeci jen mám ty ostravské kořeny, že jo,“ směje se Filip.

Klíč svatého Petra Ať se vám to líbí, nebo ne, Filip s vámi letos bude u štědrovečerní večeře. Ale nebojte, porci navíc chystat nemusíte. Objeví se totiž v nové vánoční pohádce, kde si zahraje jednoho ze zlodějů klíče od nebeské brány.

Na nové pohádky se člověk většinou koukne, a buď se při jejich sledování přitrouble usmívá, nebo nad nimi mávne rukou. Štědrovečerní pohádka je však něco jiného. Mezi lidmi rezonuje a hlavní hrdinové se mohou stát miláčky národa, nebo naopak nenáviděnými Grinchi. „Od vánoční pohádky jsou vždycky velká očekávání a v recenzích pak většinou dostanou hodně na frak. Já si ty komentáře samozřejmě čtu, takže se musím dopředu obrnit. Ale věřím, že se ta pohádka

bude líbit. Ono je těžké se zavděčit něčím novým. Všechno už tu totiž bylo. Dokonce i Disney v poslední době předělává Sněhurky a Malé mořské víly.“ Smysl pro tumor Ve své zatím největší roli se Filip objeví na obrazovkách České televize už začátkem ledna. To bude mít premiéru osmidílný seriál Terezy Kopáčové Smysl pro tumor, který, jak název napovídá, je plný černého humoru. Filip si v něm střihne hlavní roli ambiciózního studenta neurochirurgie, lamače dívčích srdcí a úspěšného hráče ragby, kterému veškeré plány nabourá tumor. „Konečně to není žádná kriminálka. Viděl jsem první díl a musím říct, že je to super.

Dobře napsané a samozřejmě bravurně zahrané,“ směje se. Aby také nebylo, když Filipovi na nemocničním lůžku nebude sekundovat nikdo jiný než Jiří Bartoška.

Kvůli roli si Filip na půl roku oholil hlavu.

Zůstalo mu jen obočí: „Když jsme ve stacionáři točili chemoterapii, ptal jsem se hlavní sestry, a bylo mi řečeno, že u téhle konkrétní chemoterapie obočí nevypadává,“ vysvětluje. Seriál vychází z belgického originálu, který vyhrál dvě mezinárodní ceny – Emmy a Prix Europa.

Blažek Během našeho focení mne fascinuje, jak Filip bravurně zvládá pózy i improvizovanou přehlídkovou chůzi. Žádnou profesionální modelingovou zkušenost prý nemá a upřímně ho fascinuje i cena bundy Brunello Cucinelli, jejíž visačku zdobí částka 135 000 Kč. „Kdybych teď dostal tuhle částku, asi bych to všechno poslal na sbírku Dárek pro Putina. Nebo bych si koupil kolo. Pořádného Gravela,“ směje se. Přesto se na jeho profilu na ČSFD říká, že pracuje jako příležitostný model. Jak to tedy je? „Ale jo, občas to dělám. Teď jsem třeba fotil kampaň na novou kolekci Blažek na jaro a léto 2024. Vyleze to někdy v březnu a já se tak stanu na půl roku tváří téhle značky,“ říká, zatímco mu oblékáme kabát Gucci, který se mu zamlouvá mnohem víc než béžová bunda. Zatím má dobře našlápnuto, a pokud vše poběží, jak má, možná se jednoho dne objeví i v nějaké světové kampani.

Ferrari KC23 je postavené na základech modelu 488 GT3 Evo, ale jeho design byl inspirován konceptem Vision Gran Turismo a hypersportem 499P. Jedná se o přísně limitovanou edici jednoho unikátního kusu, který vznikl na přání klienta.

97

gear

Text: Václav Rybář

Foto: archiv Ferrari

Nejdražší videohra Co se týče exkluzivních sporťáků, technologicky pokročilých foukaných osmiválců a bleskově rychlých závoďáků, nikdo momentálně nemá lepší know-how než Ferrari. Italové z Maranella sice své zboží jen tak někomu neprodají, ale když se zadaří, je to poezie!

Festival rychlosti v Goodwoodu je svátkem, který by si neměl nechat ujít nikdo, komu benzín voní. Že nemáte to správné sako, hodinky a letos vám nepřišla pozvánka? Díky streamování celé akce na YouTube budete jen těžko hledat výmluvy. A kdo u toho byl, ten nemohl přehlédnout jeden z vrcholů, unikát pojmenovaný Ferrari KC23. Zní to obyčejně, ale rutinního na tomhle autě není vůbec nic. Zákazník, který za tuhle brilanci zaplatil sedm, ale možná i osm dolarových cifer, chtěl to nejzajímavější a nejmodernější Ferrari, které peníze koupí. Úplně slyším, jak probíhalo to vyjednávání: Udělali jste Ferrari pro videohru Gran Turismo, mohl bych ho mít? Ale to jsme navrhli tak, že by to stálo hrozně peněz, kdyby se mělo postavit jedna ku jedné. Aha, ok. A kolik že peněz je podle vás hrozně peněz? KC23 tedy jako by vyjelo z virtuálních garáží a navíc představuje budoucí vizuální jazyk slavné automobilky. Futuristický kukuč dokreslují pohyblivé žábry v nafouklých blatnících. Ano, tento vůz má aktivní aerodynamiku, což tedy znamená, že se s ním nemůžete účastnit oficiálních závodů. V těch neoficiálních během track days však můžete každému nadělit dvě sekundy na kolo. Tohle není auto do depozitu nebo na courání po promenádě v Cannes. Nejlépe mu bude na závodní trati, jakkoliv mu tam hrozí rychlá ztráta hodnoty i vzorku na pneumatikách. Stačí se podívat dovnitř a zjihnete z plnohodnotného závodnického interiéru Ferrari 488 GT3 Evo, které je plus mínus dárcovským vozem, nepopsaným plátnem, na němž se designéři jaksepatří rozmáchli.

Masivní zadní křídlo lze odmontovat, ale na běžné silnice vás s KC23 stejně nepustí. A co znamená ono KC? Prý jsou to iniciály tajemného majitele. Když si dost naspoříte, příští jednorožec od Ferrari se klidně může jmenovat po vás. Ke zlatému kontu si ale přidejte zlaté ručičky, protože auta, jako je tohle, se nedají řídit na půl plynu s prstem v nose.

98

gear

1

Monster truckem proti apokalypse Evropa se hlava nehlava žene za elektrifikací celého portfolia. Asie se ji snaží předhonit technologiemi. A v USA se mezitím soutěží v tom, kdo postaví silnější pick-up.

Jsou jako berani. Tedy minimálně jeden z nich. Klasická americká trojka soutěží ve všem. Limuzíny, osvalené muscle cary, SUV, ale především pick-upy. O nejlukrativnější segment trhu se přetahuje Ford F-150 (1) a RAM 1500 (2). Čím dál tím úspěšnější RAM (beran) dřív patřil pod Dodge, teď ho relativně nově vlastní gigant Stellantis, ale to neznamená, že by nešel rohama přímo proti největšímu bestselleru v dějinách mobility. A zkouší to i v kategorii sportovních pick-upů, což je sice protimluv, ale také pro výrobce velmi lukrativní subžánr.

Sedmisetkoňový RAM 1500 TRX (jako T-Rex) s foukaným

Kde je ten třetí, co se bude smát vzadu? Chevrolet se svým Silveradem nezkouší supertruckům konkurovat. Dynamikou se na ně dotahují až elektrické startupy jako Rivian nebo Hummer, ale to se bavíme o autech, které byste v Evropě s řidičákem skupiny B nemohli řídit.

Rivian je na hraně (3,2 tuny), ale Hummer váží přes čtyři tuny!

osmiválcem byl kladivem na F-150 Raptor. Souboj dinosaurů k radosti všech fandů eskaluje, protože zatímco T-Rex se brzy rozloučí, Ford přichází s eRkovým Raptorem o stejném výkonu. Raptor R ovšem kopíruje i cenu, takže kdo se chce dostat pod kapotou F-150 k osmiválci, ten si bude muset připravit přes sto tisíc dolarů. Příliš vysoká částka za obyčejný truck? Jako pojistka před neodvratnou elektrifikací, navíc na sedmatřicetipalcových gumách s beranidlem a navijákem na čumáku, získává Raptor R body navíc. S jeho dynamikou navíc ujedete cestou necestou splašenému davu, ať už půjde o zombies, nebo kohokoliv jiného, kdo by snad mohl mít zálusk na váš mozek.

2

99

listopad - prosinec 2023

1

Kupujte formule, nebudou!

Text: Václav Rybář

Foto: archiv automobilových značek

Je vaším osudem hybridní SUV, které je sice komfortní, bezpečné a rychlé, ale vlastně docela nudné?

Proč si jako druhý vůz do garáže nepořídit dokonalý protipól?

Vzpomínáte si ještě na Ariel Atom? Splašený trubkový rám měl i se stodevadesátikoňovým pohonem nejblíž k silniční formuli pro smrtelníky. I když ho osazovali většinou osvědčenými japonskými motory z obyčejných aut, podával nadlidské výkony a trhal obličej Jeremymu Clarksonovi v Top Gearu. To bylo před dvaceti lety. Před patnácti Atom 500 uměl stovku za 2,3 sekundy a byl nejrychlejším produkčním autem planety. A dnes? Ariel Atom žije dál, s motorem z aktuálního Civicu R disponuje ostrá verze Atom 4R 400 (1) koňmi a je univerzálním lékem na špatnou náladu. Jen dávejte bacha, abyste si ho užili ve zdraví, protože stovku zvládá za 2,7 sekundy a maximálně uhání až 274 km/h. Máte pocit, že nic šílenějšího neexistuje? Omyl! Máme tady ještě jedno eRko. BAC Mono R (2). To by vám taky mohlo být povědomé. Sofistikovanější a dražší silniční formulka má plus mínus stejně koní, taktéž z přeplňovaného čtyřválce, taktéž umí 274 km/h a díky nižší hmotnosti je na stovce už za 2,5 sekundy. Na vzájemný souboj těchto přerostlých motokár bychom se podívali moc rádi.

BAC Mono R má motor laděný závodními odborníky z Mountune (specialisté na Fordy) a karoserii od firmy Hypetex, která kombinuje karbon s titanem.

I za cenu základního BAC Mono byste však pořídili Ariel Atom, k němu ještě offroadový Ariel Nomad a možná by vám zbylo i na benzín.

2

gear

Rám: Festka Spectre / Geometrie: na zakázku / Vidlice: Columbus Futura Disc / Sada: Shimano Dura-Ace Di2 12 rychlostí / Řídítka: Enve AR / Představec: Enve Aero Road Integrated / Sedlo: Selle Italia SLR C59 / Kola: Rocket Wheels 62 mm; náboje Tune Prince & Princess; pláště Vittoria Corsa / Cena: 450 000 Kč

Festka Spectre Bodies je kolo s příběhem, které se stalo ozdobou letošního Designbloku. Festka je známá jako výrobce karbonových kol s orientací na export (až 90 % vyrobených kol míří za hranice), což znamená, že když si u nich nějakou mašinu pořídíte, budete na českých silnících poměrně výjimeční.

A se Spectre Bodies to platí dvojnásob. Michael Moureček, jeden ze zakladatelů značky, utrpěl před více než rokem po pádu z kola vážný úraz. Následovala operace a dlouhá, náročná a bolestivá rehabilitace, po níž se Michael dostal opět do dobré kondice, ale cítil, že jeho tělo a stávající kolo už nejsou zajedno. Nadešla chvíle využít jednu z největších devíz Festky, jelikož technologie výroby, kterou firma používá, rozvíjí a precizuje, umožňuje stavbu rámů přesně na míru. Za grafickou podobou Michaelovy nové Festky Spectre stojí náhodné setkání s výtvarníkem, jehož kresby a plakáty s dominantním motivem lidských těl daly impuls nápadu pojmout tento rám jako poctu lidskému tělu. V podání Jakuba Koise se těla

Foto: archiv Festka a Mercedes

Máte občas pocit, že jste se svým bicyklem srostlí? Nejnovější art bike od Festky tuhle iluzi dovedl až do cílové rovinky.

namalovaná ručně na rámu vypínají k vrcholným výkonům, protahují do aerodynamických tvarů, shromažďují do skupin, scházejí a rozcházejí a povzbuzují z krajnice projíždějící závodníky. Je to živé dílo plné nápadů a energie; čitelné na první pohled a současně lákající k detailnějšímu prohlížení. Kromě Michaelova kola nakonec vznikne deset kusů limitované art edice.

Text: Václav Rybář

Jeden rám, jedno tělo

listopad - prosinec 2023

Jedno kupé vládne všem Nový Mercedes-Benz CLE se rozkročil mezi céčko a éčko. Je větší a praktičtější než konkurence, zároveň nepřišel o elegantní křivky a sametový řadový šestiválec!

Hladké a čisté jako jezerní oblázek, tak o novém kupé (nebo kabrioletu s látkou střechou) mluví designéři značky. Linie nového modelu dokonale klamou tělem a skrývají skutečnou délku vozu, která je úctyhodných 4,9 metru. CLE je novinkou, ale z portfolia značky maže hned tři odcházející modely - kupé Třídy C, E a dokonce i S. Jejich potenciální zákazníci najdou zalíbení v novém všeumělovi, jež zvenku vypadá luxusně i elegantně. Zevnitř je praktický, jak ostatně naznačují jeho rozměry. Na zadní sedačky si pohodlně sednou dva dospělí vyššího vzrůstu, do kufru naskládáte 420 litrů zavazadel, což je oproti dvoudvéřovému céčku o 60 litrů víc. Co má ještě CLE navíc? Startuje s dvoulitrovým dieselem a dvěma benzíny stejného objemu, ale pokud by vám 200, resp. 258 koní nestačilo, dosáhnete i na parádní řadový šestiválec, který se prodává pod odznáčkem CLE 450. Jeho kultivovaný chod spoléhá na 380 koní spárovaných s devítistupňovou převodovkou a pohonem všech kol 4MATIC. Jedná se o mild-hybrid, což znamená, že při startu vám pomáhá elektřina, ale za jízdy už táhnou jen benzínoví oři.

101

Interiér CLE přebírá od nového céčka, působí díky tomu sportovnějším dojmem. Ani o luxus však zákazníci nepřijdou, tím je tu velkorysý prostor, všudypřítomné pohodlí, nebo bleskurychlý palubní infotainment s nejnovějším verzí systému MBUX, která vychází z nové Třidy E. CLE je skutečně pomyslným mostem mezi tím nejlepším, co Mercedes-Benz nabízí, a podvozkově je naladěné jako interkontinentální GT, s nímž můžete hravě zdolávat stovky a tisíce kilometrů. Všechny motorizace nabízejí bohatou rezervu výkonu pro každodenní ježdění, ale šestiválec při dálniční krasojízdě dává posádce jistotu v podobě tichého chodu a silného zátahu, který je k dispozici v širokém spektru otáček. Z nuly na sto se s ním majestátný koráb rozjede za 4,4 sekundy a ručička rychloměru se zastaví až na hodnotě 250 km/h, kde ji drží elektronický omezovač.

První vozy se k zákazníkům dostanou ještě do konce letošního roku a již nyní jsou k vidění i osahání na showroomech Mercedes-Benz.

Fotograf a cestovatel Jakub Fišer řídí Land Rover Defender od roku 2021 a nedá na něho dopustit.

Když jsme mu nabídli, aby pro nás v Rakousku na vlastní kůži otestoval jeho nejnovější verze, neváhal ani minutu. A dle svých slov, do V8 (na fotografii) se doslova zamiloval.

103

Počasí na Defender Většina lidí se při plánování road tripů modlí, aby je po cestě provázela obloha bez mráčku. Pak je tu ovšem specifická skupina řidičů Land Rover Defenderů, kteří milují rozbahněný terén a žádný déšť pro ně není dost silný.

Jedním z nich je i fotograf a cestovatel Jakub Fišer, kterého jsme vyslali na rakouský venkov otestovat nejnovější verze tohoto kultovního vozu.

T E XT

A

FOTO

Jakub Fišer

Ještě než se pustím do popisování dvoudenního tripu do okolí Dürrensteinu, který je jedním z nejtemnějších, nejodlehlejších, a tím pádem nejideálnějších míst k pozorování hvězd v Rakousku, rád bych představil sebe a svého Defendera. Jsem fotograf na volné noze, kterého baví cestovat a který pak ze svých cest vytváří videa a fotopříběhy na sociální sítě. A jelikož s mým cestováním se neodmyslitelně pojí auta, nerozlučným společníkem na cestách je mi můj Defender ve verzi 110 (značí délku auta) s naftovým šestiválcem D250. Od srpna 2021 jsme spolu ujeli 80 000 kilometrů a vyzkoušeli silnice i terén v Rakousku, Norsku, Švédsku, Dánsku, ale třeba i na Islandu. O našich společných dobrodružstvích bych vám mohl vyprávět hodiny, ale tenhle článek má být o něčem jiném. Rád bych vám v něm totiž shrnul své pocity a zkušenosti z řízení nejnovějších verzí Defenderu 110 a 130, jejichž odlišnosti a vylepšení mohu jako řidič staršího modelu objektivně zhodnotit.

Ve vídeňské pobočce Land Rover & Jaguar jsme s kolegou dostali k dispozici nový

Defender ve verzi 130 s naftovým motorem D300. Pro mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem měl možnost si na vlastní kůži vyzkoušet tuto prodlouženou verzi, ale k mým pocitům z ní se ještě dostanu. Zatím nás čekají tři hodiny jízdy do městečka Lunz am See, které by nám měly stačit k tomu, abychom si auto na silnici dostatečně osahali. Čím blíž k místu jsme se přibližovali, tím jasnější bylo, že z pozorování hvězd tentokrát nic nebude, protože meteoradar hlásil po celý zbytek dne i noci hustou oblačnost nad celým Rakouskem. Ve finále mi to ale vůbec nevadilo, protože v životě je vždy něco za něco. Hvězdy jsem sice neviděl, ale zato jsem si mnohem více užil odpolední jízdu po offroadové trati, kterou pro nás rakouský tým připravil a kde jsme si užili skvělou zábavu. Počasí totiž vyšlo naprosto skvěle. Alespoň z mého pohledu a pohledu mého objektivu. Hustě pršelo, nad kopci, které nás obklopovaly, se tvořila mlha a celá ta scéna vytvořila tak dokonalou atmosféru, že by nám ji mohl závidět kdejaký kameraman severských detektivek. Trať byla navíc perfektně nasáklá vodou a bahno pod

104

gear

Jakub během testování natočil video, kde se o nových Defenderech dozvíte víc a uvidíte je v akci nejen na silnici, ale i v terénu. Zároveň nechybí popis trasy, kterou Jakub s Defenderem projel a která možná inspiruje i vás.

Více na youtube.com/watch?v=2c3iLkrXODc a na Instagram.com/kubajszcom

koly krásně čvachtalo, což jsou ideální podmínky pro otestování dovedností obou motorizací Defendera.

K mému potěšení jsme právě na tuhle část testovací trasy dostali k dispozici Defendera v klasické délce 110, ovšem s tím nejsilnějším motorem. Tahle V8 s obsahem 5 litrů a výkonem 525 koní by rozbušila srdce každého správného petrolheada.

A co teprve to moje. Kdybyste slyšeli ten zvuk – to se nedá slovy popsat.

Musím s politováním konstatovat, že

ten zvuk a dravost je přesně to, co mi na mém naftovém Defenderu chybí.

Ne, že by motorizace D250 (to číslo označuje počet koní) nebo silnější D300 nebyly dostatečně svižné, ale motor V8 s tím „drobečkem“ hýbe prostě trochu jinak. Respektive přesně tak, jak byste si od takhle výkonného motoru představovali.

Na dalším úseku jsem pak vyzkoušel nejdelší verzi Defenderu s označením 130 a naftovou motorizací D300, kde mě upřímně nezajímal

Land Rover 110 V8 / Land Rover 130 D300 Objem motoru: 5 000 cm3 / 2 997 cm3 Výkon: 386 kW (525 koní) / 221 kW (300 koní) Točivý moment: 625 Nm / 650 Nm Zrychlení 0 – 100 km/h: 5,4 s / 7,5 s Provozní hmotnost: 3 230 kg / 3 380 kg

105

listopad - prosinec 2023

Hustě pršelo, nad kopci, které nás obklopovaly, se tvořila mlha a celá ta scéna vytvořila tak dokonalou atmosféru, že by nám ji mohl závidět kdejaký kameraman severských detektivek.

ani tak motor (proti mému D250 to není zas tak velký rozdíl), jako spíše úložný prostor a manévrovatelnost v terénu i ve městě. Rozvor kol zůstal stejný jako u 110 (3 022 mm), oproti kterému se však „nafoukl“ zavazadlový prostor. Ten auto prodloužil o 34 centimetrů, což se u pětimetrového auta může zdát jako nic, ale já se musím přiznat, že se s jeho designem trochu peru a nejsem si jistý, jestli se mi protažený „zadek“ líbí.

Ale zpět k praktičnosti. Za mě je to jednoznačně obrovský krok kupředu.

U 110 mi totiž trochu vadí právě délka od zadních dveří kufru k předním sedačkám. Proč? Pro většinu lidí je to možná nepodstatné, ale pro nás, kteří při našich cestách v autě spíme, je to poměrně důležitý parametr. A musím říci, že 130 má právě díky prodloužení v zadní části prostoru na rozdávání.

A nemusíte ho využít jen na spaní. Při konfiguraci své 130 si můžete nechat do zavazadlového prostoru přidat třetí řadu sedadel, díky čemuž pak můžete opravdu pohodlně cestovat v osmi lidech.

Asi nemá smysl se rozepisovat o tom, že obě verze Defenderu zvládly průjezd rozbahněnou lesní cestou levou zadní. Sám dobře vím, že tohle auto se ani v náročném terénu nezapotí a nenechá vás ve štychu.

Nebudu ale lhát, do V8 jsem se okamžitě zamiloval. A ještě hůř se mi s ní loučilo ve chvíli, kdy jsem zjistil její spotřebu, která je na tak velký motor skvělá. Při zpáteční cestě jsme se dostali na krásných 12 l/100 km, což je u takhle těžké „krabice“ moc fajn výsledek.

Nejnovější iPhone 15 Pro Max v barevné variantě Blue Titan vedle historického počítače Macintosh Classic.

107

listopad - prosinec 2023

gear

One more thing…

Letos v září představil Apple své dosud nejlepší a nejvýkonnější mobilní telefony v historii. Vrcholný model s pořadovým číslem 15 jsme otestovali a zároveň zavzpomínali, jakou cestu musel iPhone ujít od vůbec prvního mini telefonku, aby dnes mohl zářit v pozici nejprodávanějšího mobilního telefonu světa.

T EXT

Petr Jansa

FOTO

Petr Karšulín

V roce 2006 jsem nebyl žádný geek.

Doma jsem měl obyčejné věžové PC na hraní her a v kapse u džínů jsem nosil stříbrný Razr od americké Motoroly. V té době snad nejvíc cool mobil na světě, který se zvedal otevřením a pokládal teatrálním zaklapnutím.

Tehdy jsem se rozhodl dát vale slibně se rozjíždějící bankovní kariéře a začít pěkně od základů jako asistent v lifestylovém časopise. Jen tak pro ilustraci, ten rok měl premiéru film Ďábel nosí Pradu a já byl Andreou v kalhotách. „Můj syn bude mít oslavu s kamarády a chtějí na ohni opékat maršmelouny. Sežeň aspoň tři druhy,“ zněl jeden z nesplnitelných příkazů mé šéfky, která v Česku o pár let dříve zakládala Elle. „V neděli letíme do Thajska! Jdi na ambasádu a zařiď nám víza. Myslím, že zavírají za hodinu!“ Bylo to šílené, stresující a oproti práci v bance vlastně dost zábavné.

Helena Kateřina však měla i světlé stránky. Byla to ona, kdo nám všem pořídil gumové pantofle Crocs ještě

rok před tím, než po nich začal šílet celý svět. A byla to ona, kdo mi z USA dovezl revoluční dotykový telefon, který v té době mělo jen pár lidí v republice. Tehdy jsem za něj zaplatil 8 500 Kč, což s mým třináctitisícovým platem nebylo zrovna nejméně. Té investice jsem však nikdy nelitoval a rok 2007 bych mohl označit jako začátek nejdelšího milostného vztahu svého života, který trvá dodnes. Pravdou je, že produkty s nakousnutým jablkem buď milujete, nebo nenávidíte. Já, jak už jsem naznačil, patřím do té první skupiny, a tak se na mě nikdo nemůže zlobit, že tento text je trochu… neobjektivní.

Když má člověk štěstí, za život se mu podaří být u jedné zásadní události v dějinách. Já jsem toho vzhledem k ročníku svého narození zvládl ještě víc. Sice jsem se nikdy neproletěl Concordem a nikdy jsem naživo neviděl newyorská dvojčata, ale zase jsem prožil sametovou revoluci a díky své práci jsem se potkal s Davidem Beckhamem

i Karlem Lagerfeldem. Taky jsem byl na koňském pólu s královnou Alžbětou, kterou se mi povedlo zachytit fotoaparátem ukrytým v mobilním telefonu. Z dnešního pohledu to nezní jako velká věc, ale nesmíte zapomínat, že 2Mpx byly v té době ještě víc než dnešních 48 Mpx. Když se dnes zpětně dívám na Youtube na MacWorld Keynote, na které Steve Jobs světu představuje revoluční novinku v podobě iPhone 2G, žene mi to do očí slzy dojetí. Možná vám budu připadat jako blázen, ale tehdy to bylo něco nečekaného a listování albem fotek v mobilu pouhým přejetím prstu po obrazovce se považovalo skoro za čarování. Šlo o skutečnou technologickou revoluci, kterou se zatím ve světě mobilních technologií nepodařilo nikomu trumfnout. A nejspíš už se to ani nepodaří. A i když se zdá, že během uplynulých 16 let jsme postupovali jen po malých krůčcích, změny jsou to dechberoucí. Abych to ilustroval vám i sám sobě, vzal jsem

108

si do ruky svůj první a svůj nejnovější iPhone s pořadovým číslem 15 a podíval se na to, kam se za ta léta tahle věcička posunula.

První svého druhu „Tohle je den, na který jsem se těšil dva a půl roku. Čas od času se objeví revoluční produkt, který všechno mění.

Je obrovské štěstí, když během své kariéry můžete pracovat byť jen na jednom z nich. A Apple má to štěstí, že jich světu představil několik. V roce 1984 jsme uvedli Macintosh. Nezměnilo to jen Apple, ale celý počítačový průmysl. V roce 2001 jsme představili první iPod a ten nezměnil jen způsob, jakým posloucháme hudbu. Změnil celý hudební průmysl. No a dnes představíme hned tři takové revoluční produkty. Prvním je širokoúhlý iPod s dotykovým displejem, druhým je revoluční mobilní telefon a třetí je průlomové internetové zařízení. Tři věci. Ale pozor, tohle všechno je jedno zařízení… a nazvali jsme ho iPhone.“ Těmito slovy z úst Steva Jobse začíná více jak hodinové představení iPhone 2G, který skutečně změnil celý telekomunikační průmysl a vlastně i životy nás všech. Jaký byl?

Maličký. Díky svým rozměrům 115 x 61 x 11,6 mm perfektně padl do ruky. Zadní část pouzdra tvořila slitina hliníku, přední pak dosud největší displej u mobilního telefonu s úhlopříčkou 3,5 palce. V zadní části byl miniaturní 2Mpx fotoaparát, vpředu pak „home button“. Vlevo ovládání hlasitosti a přepínač tichého režimu, v horní části pak slot na simkartu, dírka na konektor sluchátek a aktivační tlačítko. Jak jednoduché. Telefon se odemykal jednoduchým přejetím prstu po displeji zleva doprava, načež se před vámi otevřela podobná pracovní plocha, jakou známe dnes. Jen na ní bylo podstatně méně ikonek, protože v úplných začátcích bylo součástí iPhone jen několik aplikací – sms zprávy, kalendář, album fotografií, fotoaparát, kalkulačka, akcie, mapy, po-

gear

časí, poznámky, hodiny, mail, telefon, prohlížeč Safari a samozřejmě iPod. A cena? Ta začínala na 499 dolarech za 4GB verzi a končila na 599 dolarech za 8GB verzi.

Jak už bylo řečeno, telefon byl určený výhradně pro americký trh a tak se zpočátku musel tzv. „cracknout“, aby fungoval i s českou simkou. Stálo to pár kaček, ale naši ajťáci se učili rychle.

Od té chvíle, kdy jsem měl funkční telefon poprvé v ruce, jsem ho všem předváděl jako cvičenou opičku a musím říct, že to fungovalo. Tu novou hračku chtěli prostě všichni. V Česku se však začala prodávat až jeho další verze s označením 3G, která byla na trh uvedena až o rok později, 11. července 2008. Hliník nahradil plast, přidal se GPS modul a cena vyskočila na 14 000 Kč.

Od té doby se s železnou pravidelností rok co rok představuje nový model. Někdy jen s drobnými vylepšeními, jindy s výraznější změnou designu, technologií a… ceny.

Tak šel čas…

Aktuálně je na trhu vůbec nejdražší iPhone všech dob, jehož cena na českém trhu dosahuje 47 990 Kč.

Nutné je poznamenat, že je to největší a nejvýkonnější verze s pamětí 1 TB. No ano, je to přesně o 1 022 GB víc, než kolika disponoval původní model.

Také fotoaparát se dočkal značných změn. Zatímco první verze dělala fotky 2Mpx objektivem, dnes s obrazem pracují hned 4 objektivy. Ten hlavní 48Mpx, 12Mpx širokoúhlý, 12Mpx teleobjektiv a ještě k tomu 12Mpx přední kamera. Ta se na iPhonech poprvé objevila v roce 2010, tehdy ovšem s pouhým 0,3Mpx. Oba modely spojuje také tělo vyrobené z lehkého kovu. Zatímco hliníkový drobeček vážil 135 g, titanová novinka se chlubí hmotností od 171 g do 221 g, což je úctyhodný výkon vhledem k nárůstu velikosti. Ostatně, díky titanu se oproti předešlé generaci váha snížila o celých 20 g.

2007 – 9. ledna představuje Steve Jobs v San Francisku revoluční mobilní telefon s dotykovým displejem iPhone 2G, určený pro americký trh.

2008 – do telefonu se dají prostřednictvím Apple Store nově stahovat aplikace.

2009 – iPhone 3GS je z plastu, má 3Mpx fotoaparát a umí natáčet videa.

2010 – anténa je nově integrovaná do rámečku, přibyla přední kamera umožňující videohovory. Jde o poslední telefon, který představuje Steve Jobs osobně.

2011 – 4. října je uvedena nová verze telefonu s 8Mpx fotoaparátem, hlasovou asistentkou Siri a možností zálohy na iCloud. Jen o den později Steve Jobs umírá.

2012 – tenčí a lehčí iPhone s číslem pět se navrací k hliníkovému tělu, podporuje LTE a nově fotí panoramaticky. K dispozici jsou mapy, Facebook...

2013 – nový iPhone poprvé využíval technologii snímající unikátní otisk prstu, což přispělo k rozvoji aplikací vyžadujících vyšší bezpečnost.

2014 – šestka přichází s variantou „PLUS“ disponující větším displejem.

2015 –12 Mpx fotoaparát a tlačítko rozpoznávající sílu stisku.

2016 – doposud nejlevnější modely iPhone SE s cenami začínajícími na 10 490 Kč. V září je pak doplňují iPhony řady 7, které jsou poprvé odolné proti vodě a prachu.

2017 – osmičkové iPhony podporují bezdrátové nabíjení. Hvězdou je nový iPhone X, který má větší displej, poprvé mu chybí tlačítko „home“ a je vybaven Face ID. 2018 – nové modely xkové řady s větším displejem, vyšším výkonem a lepším fotoaparátem. Poprvé se objevuje varianta MAX. 2019 – iPhone 11 je ve variantách Pro a Pro Max vybaven trojitou 12 Mpx zadní kamerou, včetně širokoúhlé a ultraširokoúhlé.

2020 – představena druhá generace iPhone SE, která vychází z modelu 8.

Generace iPhone 12 nabízí největší max a nejmenší mini model. iPhone poprvé podporuje 5G. 2021 – šťastná třináctka vstupuje na trh s výrazně nižšími cenami a jedním doposud nejdražším iPhonem. Ten disponuje úložištěm 1TB a stojí 47 390 Kč. Fotoaparát zvládá noční i filmařský režim.

2022 – čtrnáctá generace nepřinesla výraznější změny, snad jen výrazně vyšší ceny.

2023 – na rámeček nových iPhone s číslem 15 je použit titan, u vyšších verzí je fotoaparát vylepšený o makro a teleobjektiv. Mobil je tak výkonný, že zvládá i na grafiku náročné hry bez sekání.

109

Jak by to vypadalo, kdybychom přeskočili pár let vývoje a postavili vedle sebe první a poslední iPhone? Takhle. Jediné, co přetrvalo i po 16 letech, je logo nakousnutého jablka na zadní straně přístroje.

Zatímco základní tvar telefonu zůstal v průběhu let více méně stejný, postupně se měnila tlačítka, zejména „home button“. Ten byl nejprve v roce 2013 opatřen čtečkou otisku prstu Touch ID a v roce 2015 tzv. 3D Touch, tedy tlačítkem, které reagovalo na sílu stisku. O dva roky později pak u modelu X tlačítko poprvé zmizelo a bylo nahrazeno čtečkou obličeje Face ID a přetažením prstu po displeji nahoru.

Největší novinkou poslední generace (u 15 Pro a 15 Pro Max) je proměna tlačítka, které iPhone provázelo od prvního modelu. Přepínač hlasitého a tichého režimu se nově mění na „tlačítko Akce“, kterému můžete sami přiřadit jeho funkci. Asi by bylo zajímavé udělat anketu, k čemu ho uživatelé nejvíce využívají, ale sám za sebe si troufám odhadnout, že to bude rozsvěcení a zhasínání svítilny. Vcelku

praktické a tím pádem logické. Další novinkou je tzv. Dynamic Island, který je nutným zlem horní části displeje (skrývá se v něm čočka kamery i nejrůznější senzory). V podání programátorů Apple je však vcelku stylově zapracován do grafiky a člověk má pocit, jako by tam nebyl z nutnosti, ale pro svou praktičnost. Co si pod tím představit? Třeba když svým mobilem platíte parkování v Praze, odpočítává čas zbývající do konce zaplaceného slotu. Vidíte ale i ikonku svého oblíbeného podcastu či alba, i když u poslechu zrovna předstíráte skutečnou práci. Poslední zásadní změnou, kterou jako běžný uživatel nejvíce oceníte, je nový USB-C konektor, který vám ušetří spoustu stresu se sháněním vhodného dobíjecího kabelu.

Fajnšmekři, kteří si na svém mobilu užívají filmy, seriály nebo videohry s velmi náročnou grafikou nad novým

telefonem také zaplesají. Rychlý a úsporný čip A16 Bionic dodává telefonu špičkový výkon a pětijádrové GPU má o 50 % větší propustnost paměti, takže grafika je plynulá při streamování videí i hraní her.

Samozřejmě bych ve výčtu novinek a vychytávek mohl pokračovat do nekonečna, ale pokud jde o mě, záleží mi především na výdrži (bez problému dává celý den) a výkonu fotoaparátu.

Právě v jeho případě nastal oproti předchozím generacím obrovský posun. Model iPhone 15 Pro Max zvládá vyfotit pyl na noze včelky, stejně jako zachytit krátery na měsíci během úplňku. Disponuje neuvěřitelnými barvami, které již není třeba upravovat, a mnohem lépe než kdy dříve funguje i režim portrét a s ním spojené vychytávky.

A teď pár dobrých rad na závěr.

Pokud máte zbytečných pár tisíc, kupte si nový iPhone a nechte ho pár let neotevřený v krabici. Třeba se jednou prodá za slušnou částku, jako se to v loňském roce povedlo iPhone 2G, který jeho majitelka vydražila za zhruba milion korun. A pokud máte naopak hlouběji do kapsy, určitě investujte do originálního pouzdra.

Protože až si jako já budete fotit na makro motýlka a mezi vás a motýlí křídlo vlítne váš divoký pes, hrozí, že mobil odletí hodně daleko. A v takovém případě ani titan nepomůže. Tady pomůže opravdu jen pouzdro… Na druhou stranu, oproti první generaci můžete mobil klidně nechat na dešti.

Zatímco iPhone 2G utrpěl zásadní poškození pouhými pár kapkami, od roku 2016 se odolnost vůči vodě jen zlepšuje. Prý můžete fotit i pod vodou, ale…

110

advertorial

Je potřeba se přestat bát

Patříte k průkopníkům českého IT, jak byste tuto oblast charakterizoval?

Co jsou podle vás největší úspěchy českých firem?

Dovolím si hovořit pouze za oblast softwaru, ve které se pohybuji. České IT za posledních třicet let naplno přijalo nejmodernější technologie, řadu z nich dokonce i vytváří. Rozhodně to platí o oblasti bezpečnosti, vývojových nástrojů a některých prvků infrastruktury. Co se českému IT až na výjimky moc nedaří, jsou koncové aplikace zaměřené na běžné uživatele. Zdá se, že jsme složití a neumíme na potřeb-

Foto: archiv ABRA software

Zakladatel ABRA Software Jaroslav Řasa se v loňském roce posunul od aktivního řízení firmy k tvoření a realizaci investiční strategie nově vytvořeného ABRA Holdingu.

O jeho nové roli, ale také o českém IT nebo o širších společenských tématech, jakými jsou vzdělávací systém a podpora vědy, jsme si povídali v našem rozhovoru.

né úrovni tvořit uživatelské rozhraní a design. Do produktů příliš promítáme inženýrský přístup, a ne vždy se správně vcítíme do role uživatele.

Samozřejmě ale existují výjimky a ty je potřeba ocenit.

Jak se podle vás české firmy poměřují se zahraniční konkurencí? České IT patří k lepšímu průměru, co se týká výkonnosti firem. Zdaleka nedosahujeme produktivity práce běžné v Německu nebo USA. České softwarové firmy často působí v roli subdodavatele firem z nejrozvinutěj-

ších zemí. Tak je tomu koneckonců i v jiných oblastech hospodářství. Často používám srovnání se Švýcarskem, ještě menší zemí nežli Česko, která přesto vyváží do světa bezpočet produktů postavených na špičkové technologii. Je potřeba přestat se bát a začít nabízet produkty koncovým zákazníkům na nejsilnějších trzích.

Loni jste získali významného investora. Co vás vedlo k prodeji části firmy?

Dlouho jsme se zájemcům o majetkový vstup do firmy bránili, cítili

111

listopad - prosinec 2023

„Přál bych si, aby školy opravdu efektivně pomáhaly studentům najít, v čem se chtějí do budoucna realizovat. Zejména u gymnázií mám někdy pocit, že nechávají děti ve vzduchoprázdnu.“

jsme, že nás stále baví byznys dál rozvíjet. Se skupinou Elvaston jsme se dohodli zejména proto, že se jejich vize pro budoucnost shoduje s naší.

Nejde o pouhé spojení sil, ale zejména o synergii, kterou nám toto spojení nabízí. A je pro nás nesmírně důležité, abychom si s našimi partnery rozuměli lidsky, abychom měli stejné hodnoty a stejný cíl.

Jak byste vstup investora rok po uzavření transakce vyhodnotil?

Splňuje veškerá očekávání, která jsme měli. Mohli jsme výrazně urychlit rozvoj firmy a rozšiřování našich aktivit.

Zmíním například akvizici společnosti Logio, jejíž zaměření na slabá místa dodavatelských řetězců se výborně doplňuje s naší vlastní produktovou nabídkou. Koupili jsme také Inekon Systems a chystáme se být aktivnější i v dalších zemích Evropy, to je pro nás zásadní meta.

A jak se proměnila vaše role v ABRA Software?

Přestal jsem řídit ABRA Software na operativní úrovni a věnuji se rozvoji celého holdingu. Dalším rozdílem je, že klíčová rozhodnutí činíme v konsensu s kolegy z Elvastonu. Je to obohacující a hodně se učíme. Řeknete nám více k nové společnosti ABRA Holding, proč byla založena, jaké jsou vaše plány?

Abra Holding vznikl především pro usnadnění zapojování dalších firem do společné práce. Skládáme dohromady týmy i technologie napříč středoevropským prostorem, abychom maximálně využili jejich silné stránky.

V současné době nás nejvíce zajímají západoevropské trhy, do budoucna chceme výrazně navýšit podíl příjmů z této oblasti. To hlavní ovšem platí pořád stejně: základem naší činnosti je pomáhat podnikatelům, aby se jim lépe podnikalo.

Investuje do dalších IT společností, podle čeho je vybíráte?

Zajímají nás firmy, které dělají něco unikátního a mají výrazný potenciál dál růst, což není nijak převratná strategie. Zároveň však hledáme takové investice, které lze nějakým způsobem propojit s naším stávajícím portfoliem produktů a služeb, jež poskytujeme.

Chceme zákazníkům nabízet něco, co nenajdou u konkurence.

Investujete vy osobně také do jiných oblastí? Jak byste sám sebe vyhodnotil jako investora?

Investiční portfolio si teprve skládám do naplánované podoby. Samozřejmě zahrnuje oblast nemovitostí, akcií a podílů v jiných firmách.

Víme, že se hodně věnujete také vzdělávání. Co si myslíte, že český vzdělávací systém nejvíce potřebuje?

Spíše než vzdělávání jako celek mě zajímá, jak si mladí vybírají svou budoucí cestu životem. Věřím, že má smysl jim ve vhodný čas představit oblast podnikání nebo je přivést ke vědě. Obojí je nesmírně důležité pro rozvoj naší země. Přál bych si, aby školy opravdu efektivně pomáhaly studentům najít, v čem se chtějí do budoucna realizovat. Zejména u gymnázií mám někdy pocit, že výborně zvládají výukovou

část své práce, ale co se dalších kroků týká, nechávají někdy děti takříkajíc ve vzduchoprázdnu. Obecně by neuškodilo, kdyby se školy více než dosud věnovaly tématům zásadním pro život každého z nás – osobním financím, kritickému myšlení, právnímu systému a podobně.

Vaší partnerkou je Monika Vondráková, která je kromě toho také vaší blízkou spolupracovnicí. Jak se vám daří skloubit tyto dvě věci dohromady?

S Monikou se dobře doplňujeme. Někdy máme na věci jiný pohled, dokáže vidět věci, kterých bych si sám nevšiml nebo jim nepřikládal dostatečný význam. Řešíme spolu všechno, ale role máme rozdělené: Abra je v první řadě moje zodpovědnost, Monika má na starosti péči o značku. Naopak v případě Neuronu řídí naše aktivity Monika a já se věnuji transferu vědy do byznysu.

Zmínil jste nadační fond Neuron, ve kterém se také společně angažujte.

Proč jste si vybral právě oblast české vědy?

Mám k vědě vztah už od mládí a chci jí něco vrátit. Připadá mi to smysluplné, zejména když se to týká i dětí. Sám jsem se do hloubky zabýval robotikou a umělou inteligencí se zaměřením na neuronové sítě. Za jiných okolností jsem mohl skončit jako univerzitní učitel, bavilo by mě to. V byznysové rovině považuji vědu a její aplikaci ve firemním sektoru za nezbytnou podmínku pro dlouhodobou konkurenceschopnost naší země.

Písečná pláž Cordoama na západním pobřeží leží nedaleko městečka Vila do Bispo. Díky tomu, že ji omílají vody Atlantského oceánu, nabízí ideální podmínky pro surfaře. Během zimních měsíců tu můžete potkat profíky, v létě zase sami absolvovat surfařský kurz. A pokud vás sjíždění vln po boku nejlepších surfařů světa zrovna netankuje, tohle místo vás uspokojí dechberoucími výhledy.

113

explore

Text: Petr Jansa Foto: Shutterstock

Ráj na konci Evropy Když se hloupí Honzové z českých pohádek vydávali na konec světa, jejich cesta nejspíš končila na skalách portugalského pobřeží. Dnes už dobře víme, že svět tady sice nekončí, ale suchou nohou se z nejzápadnějšího koutu Evropy dostanete dál jen těžko. Ono ale není proč odcházet. Třeba nejjižnější portugalský region Algarve nabízí velice příjemné klima i během zimních měsíců. V Atlantiku se sice bez neoprenu nevykoupete, ale teploty vzduchu v lednu a únoru sahají až k 17 °C, což je skvělá teplota na road trip spojený s poznáváním zdejší přírody i kultury. A že je co poznávat. Čekají na vás vesnice s rybími trhy, kde rybáři téměř denně nabízejí nepřeberné množství čerstvých mořských živočichů. Ty pak stačí hodit na gril a připravit se na chuťový orgasmus. Pro línější strávníky je zde celá řada rodinných restaurací (včetně několika jedno i dvouhvězdičkových), jejichž menu většinou stojí právě na darech moře. Můžete si zahrát golf, naučit se surfovat, strávit den v odlehlých vinařstvích, vydat se po stopách Václava Havla, který zde měl svoji legendární vilu, nebo se během trekingového výšlapu kochat přenádhernou krajinou, která svými proměnami nepřestává fascinovat ani po dlouhých hodinách chůze. Co ještě? To se dozvíte na dalších stranách… → Více na www.visitalgarve.pt

114

explore

Místo, kde čas nehraje roli Vzpomenete si ještě na scénu z osmdesátkového filmu Chobotnice z II. patra, ve kterém Holanovi během tří minut absolvovali svým Renaultem 20 cestu z Kampy až na portugalské pobřeží? Tak na to zapomeňte. Z Prahy se na letiště ve Faru (s přestupem v Londýně) dostanete skoro za stejnou dobu, jako kdybyste letěli do New Yorku. Litovat ale nebudete. Jakmile vystoupíte z letadla, i během zimních měsíců na vás dýchne příjemné klima, ve kterém vám bude stačit svetr či větrovka. Kam vyrazit, kde se ubytovat, co ochutnat a co si nenechat ujít? To jsme vyrazili zjistit na vlastní kůži. A pozor – připravte se na to, že v Algarve nikdo nechodí včas a nikomu to nevadí. Tady se prostě žije jako za starých časů, kdy neexistovaly mobily a všechno mělo svůj čas. A na to se dobře zvyká…

T E X T

Petr Jansa

Návrat do minulosti 37.0244591, -7.8430865

Rybí trh v Olhão 37.0237581, -7.8409092

V záplavě bílých domů tvořících rybářské městečko Olhão září na nábřeží jako drahé kameny dvě symetrické haly z oranžových cihel vystavěné roku 1912. Zatímco jedna patří ovoci, zelenině a místním lahůdkám, ta druhá je určena výhradně rybářům, kteří zde každý den krom neděle prodávají své čerstvé úlovky. Tresky, sardinky, hejky, rejnoky, krevety, garnáty, humry, langusty, ústřice, hřebenatky, chobotnice… Nebo třeba dokonalého tuňáka, ze kterého se nemusíte bát udělat sašimi. Ve stejné tržnici nakupují i kuchaři z nedaleké restaurace O Horta, kde si pochutnáte třeba na mušlích Amêijoas à Bulhão Pato, které zde při odlivu ručně sbírají, restovaných olihních Lulinhas Fritas nebo chobotnicové rýži Arroz de Polvo. → Av. 5 de Outubro, 8700-412, Olhão, www.mercadosdeolhao.pt / www.restauranteohorta.pt

→

Tv. Do Gaibéu, Olhão, www.visitolhao.pt

02 Foto: archiv, Petr Jansa, Shutterstock

01

Úzké uličky olhãoské čtvrti Barreta mají své kouzlo. Výklad obchodu se spodním prádlem zdobí plakát s rozvernou modelkou z kalendáře datovaného do roku 1987, o pár kroků dál najdete barbershop s křeslem ještě starším.

O vaši frizúru se tam postará roztomilá portugalská stařenka v pruhované zástěře, jejíž ruka však zůstává pevná.

Alespoň v to doufáme. Na malých dvorcích, které nízké domky s modro-bílou fasádou v některých částech tvoří, můžete narazit na pět moderních soch. Ty našly inspiraci v místních legendách. Třeba v té o chlapci s velkýma očima, který se prý kdysi dávno zjevoval během temných nocí a svým pláčem lákal rybáře, aby se ho ujali.

115

Bydlení na venkově 37.16178207561207, -7.60062621951015

03

Pláž Václava Havla 37.0899322, -8.1868240

Okolí městečka Olhos de Água lemují oranžové skály, po nichž vede turistická stezka Trilho dos Olhos d’Água. Pokud na ni vstoupíte z pláže Praia Maria Luísa, budete míjet řadu malebných bílých vilek se zahrádkami, bazény a výhledy na oceán. Zhruba na úrovni skalní jeskyně se nad stezkou nachází zpustlý pozemek, kde ještě začátkem tisíciletí stávala vila vlastněná českým prezidentem Václavem Havlem. Právě na pláži pod vilou vznikla slavná fotografie, na které Havla zachytil Tomki Němec. Když budete mít štěstí, můžete se tu pokochat písečnou mandalou, kterou zde čas od času vytváří portugalský umělec Vitor Raposo. Vždy vydrží jen do chvíle, než ji odnese příliv. Mimochodem, nemusíte se bát na pláži rozdělat ležení. Všechny pláže v Portugalsku jsou totiž veřejné, i když některé z nich tak rozhodně nevypadají.

Samozřejmě, že v Algarve najdete nádherné pětihvězdičkové hotely přímo na pláži, hotely s terasou a infinity bazénem, luxusní vily… Nás ale nejvíc zaujal projekt Hospedaria ležící na křižovatce tří cest kousek od pobřeží, nedaleko hornatého vnitrozemí a zároveň na dohled od historického města Tavira. Bývalou hospodářskou usedlost s historií sahající až do roku 1917 si vzalo do parády portugalské architektonické studio RUA a vytvořilo v ní pět stylových apartmánů se soukromými patii. V nich si mohou hosté v soukromí vychutnat snídani, večeři nebo třeba sklenku vína a knihu. Personál vám na požádání naplní piknikový koš a zavolá tuk-tuk, který vás dopraví na jednu z nedalekých pláží nebo do města. Využít můžete i nabídku vyjížděk na koni, půjčit si Vespu nebo zůstat u bazénu a užít si masáž. → Sítio da Cumeada, Conceição de Tavira – Tavira, www.hospedaria.com.pt

04

→ Praia dos Cruz, R. do Pescador, Olhos de Água

05

Pirátská loď Santa Bernarda 37.1393729, -8.5340623

Snad nejvíc oceníte krásu algarvského pobřeží z mořské hladiny. Můžete si pronajmout malou jachtu nebo třeba motorový člun, který vám umožní objevit a užít si jinak nepřístupné liduprázdné pláže. Také se můžete nalodit na Santa Bernardu, dřevěnou plachetnici, která vypadá starší, než je. V roce 1968 ji postavili Francouzi, kteří ji až do roku 1995 používali jako rybářskou loď. Následně prošla kompletní rekonstrukcí a od října 2020 pravidelně vyplouvá z přístavu Portimão. Ačkoliv na přídi jí vlaje pirátská vlajka, posádku tvoří jen féroví námořníci a turisté, kteří se o své šperky a drahé hodinky nemusí bát. Na lodi je možné užít si i vyhřátý salon nebo pirátský bar. A kam vás Santa Bernarda zaveze? Třeba do blízkosti slavných jeskyní, které prozkoumáte díky doprovodnému člunu, nebo na opuštěnou pláž, kde vám personál připraví skvělé barbeque. → Cais Vasco da Gama, Portimão, www.santa-bernarda.com

explore

Dokonalý dezert

06

V jakékoliv restauraci, kavárně, a dokonce i v Lidlu, který se z ničeho nic objeví uprostřed vyprahlé krajiny jako oáza. Všude tam prodávají tradiční portugalský dezert Pastel de Nata. Jde o košíček z křehkého těsta plněný žloutkovým krémem, který vám v dobrých podnicích (třeba v Bananna café v Carvoeiru) posypou skořicí.

Historie dezertu je opředena mnoha mýty. Třeba tímhle – v extrémně křesťanské zemi prý měli svého času přebytek žloutků. Začali z nich tedy vyrábět sladký krém, jímž plnili tisíce malých koláčků. Proč bylo žloutků tolik? Jednoduše zůstaly jako přebytek při škrobení církevních hábitů, ke kterému se používaly bílky. Co se dnes dělá s bílky, které zůstávají z výroby koláčků, není jisté. Dezertů, které stojí za to, je nicméně v Algarve mnohem víc. Třeba Queijo de amêndoas – mandlové placičky plněné sušeným pomerančem. Skvělé dělá Fernando Romão z Taviry. → Rua do Barranco 72 Loja de rua, Carvoeiro

Mys svatého Vincence 37.0232584, -8.9957531

Nejzazší jihozápadní výběžek evropského kontinentu skutečně působí dojmem, že jste právě stanuli na konci světa. Pod vámi se vlny Atlantského oceánu tříští o šedesát metrů vysoké skály, na nichž se tyčí 24 metrů vysoký maják.

Před vámi je už jen obzor, na jehož konci lze jen tušit Afriku a Ameriku. Od moře fouká silný vítr (možná i proto tu prodávají vlněná ponča, která překvapivě nevypadají kýčovitě) a všude kolem jsou jen nízké dřeviny – skoro jako byste stanuli na vrcholu Sněžky. Právě tudy vede jeden z nejkrásnějších pobřežních treků na světě, který je dlouhý 227 km s převýšením 3 000 m (užijí si ho prý i úplní začátečníci). Má 13 etap, je značen modro-zelenými pruhy a vydat na cestu se můžete prakticky kdykoliv během roku. Komu postačí výhledy od majáku, může se vrátit po několik kilometrů dlouhé silnici a usednout do restaurace A Sagres na místní rybí speciality.

Skvělé jsou třeba olihně plněné pálivou klobásou. → www.rotavicentina.com / www.asagres.pt

07

Foto: archiv, Petr Jansa, Shutterstock

37.0988819, -8.4696024

117

listopad - prosinec 2023

Legendární jeskyně 37.0873689, -8.4178374

Fotek slavné jeskyně z Benagilu s písčitou pláží, která je přístupná pouze lodí a to jen v době odlivu, je plný Instagram. Snad právě proto stojí za to prozkoumat nejen ji, ale i celou řadu dalších jeskyní, které se v okolí nacházejí a které jsou neméně krásné, byť ne tak profláknuté. Využít k tomu můžete třeba paddleboard, který vám pronajmou na nedaleké pláži Praia de Benagil. Neméně zajímavý však může být i krátký trek Seven Hanging Valleys Trail vedoucí po útesech z městečka Carvoeiro až k pláži Marinha. Na téměř 12 km dlouhé cestě, která vám zabere něco přes tři hodiny chůze (můžete zvolit i kratší vzdálenost, nebojte), se můžete kochat nejen překrásnými výhledy na oceán a přírodními scenériemi připomínajícími indonéskou Nusa Penidu, ale třeba i „okem“ nahlédnout do oné slavné jeskyně, nad jejíž přírodní klenbou se budete procházet.

08

→ www.visitalgarve.pt

Dvě hvězdy z Albufeiry 37.0802069, -8.3136857

09

Restaurace ve Vile Joya nabízí to nejlepší jídlo v Algarve. Tvrdí to alespoň legendární michelinský průvodce, který restauraci ocenil dvěma hvězdičkami. Krom speciálního menu od rakouského šéfkuchaře Dietera Koschiny vychvaluje především prostředí a otevřenou terasu s výhledem na oceán.

Tady si sice na kreacích mistra Koschiny nepochutnáte, ale zase se při třetí večeři nezačnete nudit. Terasa je totiž určena jako působiště pro hostující šéfkuchaře, kteří sem přijíždějí z celého světa. Každý rok zde najdete nový koncept – aktuálně ten od mexického šéfkuchaře Hirama Gonzáleze a japonského šéfkuchaře Rafaela Oyamu.

Ve vile se samozřejmě můžete i ubytovat a užít si zdejší pláž či výlety do nedalekého centra městečka Albufeira. → Estrada da Galé, Albufeira, www.vilajoya.com

Solná farma Salinas do Grelha není jen místem, kde se tradičním způsobem vyrábí nejčistší přírodní mořská sůl v Portugalsku. Také si tu můžete dopřát ozdravnou koupel v jezírku, jehož voda se koncentrací soli blíží té z Mrtvého moře.

119

listopad - prosinec 2023

explore

POTKALI SE U OLHÃA Není zrovna běžné, aby se téměř 3 000 kilometrů od domova u jednoho stolu nad mísou olihní sešli čtyři Češi, kteří by za normálních okolností neměli nic společného. Díky české cestovatelské platformě Worldee se to však stalo a umožnilo mi to poznat Algarve jinak, než bych toho byl schopen na vlastní pěst.

T EXT

A

FOTO

Petr Jansa

Úvodem tohoto článku bych rád řekl, že z duše nenávidím cestování dle notiček cestovních kanceláří. Zažil jsem to jen dvakrát a pokaždé jsem si říkal, že to bylo naposledy. Nikdy nezapomenu na průvodkyni Ljubu, která mi představila pamětihodnosti Říma způsobem: „Tady za tím davem je Fontána di Trevi, támhle si kupte zmrzlinu a za pět minut odcházíme!“ Asi není divu, že jsem díky paní Ljubě k věčnému městu získal na několik let odpor (než jsem si ho neprošel sám, svým vlastním tempem). O výletě na západ slunce v písečných dunách s průvodcem Michalem během dovolené v Ománu už raději pomlčím. Nicméně to asi stačí k navození představy o mém vztahu k nejrůznějším organizovaným výletům. „Takže do třetice všeho dobrého a zlého,“ řekl jsem si, když mi v mailu přistála nabídka vyzkoušet organizovaný výlet do jižního Portugalska s Worldee.

Přírodní úkaz Když před budovou tržnice v rybářském městečku Olhão pozoruji nenápadného třicátníka pěchujícího do svého batohu čerstvé mango, vůbec bych si netipl, že jde o kluka, který začal s podnikáním v patnácti letech a roční obrat jeho byznysů se dnes pohybuje v řádu desítek milionů korun. Tomáš Zapletal začínal prodávat věci z druhé ruky na e-shopech, což se rozrostlo v internetový obchod s módou s milionovými obraty. Ve dvaceti si koupil Ferrari F430 a založil firmu SportDrive.cz, která milovníkům sporťáků umožňuje jízdu ve vysněných vozech (na jejichž vlastnictví jim chybí kapitál). Těsně před covidem pak se svým společníkem spustil cestovatelskou platformu Worldee, která si klade za cíl umožnit každému autentickým způsobem a bez cestovních kanceláří objevovat svět.

Až když se s Tomášem dám do řeči, začínám si uvědomovat, že je typickým

příkladem vizionářů, díky kterým dnes máme v mobilu teleobjektiv a díky nimž se po oběžné dráze prohání sporťák. „Dřív jsem se každé ráno těšil, až si dám k snídani hrst suplementů a Manu. Pak jsem si jednoho dne přečetl knihu Síla přítomného okamžiku a konečně jsem si začal užívat skutečné jídlo,“ vypráví mi nad mísou čerstvě připravených olihní o jedné z motivačních knih, která mu změnila život, stejně jako důsledný spánkový režim. V tu chvíli si říkám, co mu na tom kruci trvalo tak dlouho?

Pak mě však napadne, že kdybych méně žral a více spal a četl, možná by se mi taky poštěstilo řídit novou Teslu S, na kterou je Tomáš náležitě pyšný.

Ačkoliv by to člověk od podobně úspěšného člověka čekal, není to žádný rozmazlený floutek. Hodně pracuje, maká na svém sebevzdělávání, a když ho zaslechnu, jak telefonuje s rodiči nebo vypráví o své nadaci Brave Bear, která se specializuje na organizaci

120

explore

zážitků pro děti z dětských domovů a Klokánků, mé sympatie k němu rostou. S tímhle člověkem bych se prostě nebál jet na konec světa.

Nečekaná setkání U stolu v restauraci s námi sedí ještě místní průvodkyně Kačka, která s Worldee spolupracuje, a její kamarádka Veronika, která do Algarve před lety vyrazila stopem na výlet a už tu zůstala. Dnes pomáhá na místním konzulátě, vyučuje zpěv na zdejší české škole a svému portugalskému manželovi pomáhá s fungováním solné farmy, ve které starým dobrým ručním způsobem vzniká ta nejčistší mořská sůl v Portugalsku.

Bavíme se spolu o životě v Algarve, místní české komunitě, problémech se zdravotnictvím, o stále rostoucích cenách nemovitostí, nárůstu uprchlíků z Asie, jídle, elektromobilech, místních legendách i o Václavu Havlovi, jehož osobnost je se zdejším krajem nerozlučně spjata, i když zde strávil jen pár týdnů svého života. Veronika nám vypráví, jak mu někdejší portugalský prezident darem věnoval Renault, aby se měl jak dostávat z letiště do své vily.

Kačka zas přidává k dobru historku o doktorovi ze sousedního města Faro, který studoval v Praze a který se během života v Česku natolik zamiloval do běžkování, že po návratu do Portugalska začal svou zemi v tomto sportu reprezentovat. Dnes téměř každé ráno obouvá své běžky a vydává se trénovat na písečnou pláž, jejíž břehy omývá voda Atlantiku.

To už nás ale Veronika zve „k nim“, čímž myslí rodinnou solnou farmu Salinas do Grelha, a slibuje, že i tady

v Portugalsku budeme moci na vlastní kůži zažít koupel v Mrtvém moři.

Zaplatíme účet, sedáme do auta a vyrážíme pár kilometrů za město, kde se farma s více než 500 solnými jezírky nachází.

Průvodkyně vs. travel buddy Cestou se naprosto přirozeně bavím s Kačkou a vůbec mi nejde do hlavy, že patří ke stejnému živočišnému druhu jako Ljuba z Říma. Je usměvavá, nedirektivní a zdá se být naladěna na stejnou vlnovou délku jako já. Když vznesu dotaz, jak je to možné, Tomáš mi vysvětluje, že není průvodce jako průvodce. Ti, se kterými Worldee spolupracuje, se označují jako „travel buddy“ a ještě než začnou prostřednictvím platformy nabízet své služby, musí projít pohovorem, který určí, zda zapadnou do party. A jak začínám chápat, přes tohle síto by taková paní Ljuba nikdy neprošla. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že Worldee je platformou nejen pro cestovatele, kteří chtějí prožít autentické zážitky bez cestovky, ale i pro průvodce, kteří si chtějí od početných skupin turistů na chvilku odpočinout a prostě se potkat a pokecat s „normálními“ jednotlivci.

Jak to funguje?

Když je travel buddy schválen, může prostřednictvím platformy nabízet vlastní program pro cestovatele, kteří jsou v destinaci na vlastní pěst nebo kterým nevyhovuje nabídka cestovní kanceláře. Skvěle to funguje i na místech, kam cestovky žádné zájezdy nepořádají a které lidé přesto touží objevit. Když budu konkrétní, Kačka nejen že vás provede místy, která má jako expatka sama ráda, ale klidně vám

pomůže i s nákupem letenky, rezervací ubytování či odvozem. To všechno zcela legálně (bez aplikace by něco takového mohla dělat jen pod hlavičkou cestovní kanceláře). Napadá mne, že tohle je přesně ten typ služby, jež bych využil, když bych chtěl na výlet vyslat své rodiče s omezeným jazykovým vybavením. Tomáš navíc zmiňuje, že i já bych se teoreticky mohl stát travel buddym. Jak Worldee vstupuje na další trhy (aktuálně Německo, Polsko a Slovensko), mohu turisty ze sousedních zemí oslovit třeba autentickou tour po mém rodném Žižkově. No, ještě si to rozmyslím.

Plameňáci z Mrtvého moře To už však přijíždíme na solnou farmu, kde panuje zvláštní klid. Veronika vysvětluje, že právě v těchto dnech, začátkem října, tady končí sezona.

Od listopadu do dubna se sůl nevyrábí – častěji prší a všudypřítomná hlína by sůl znečistila. V továrnách, kde sůl chemicky čistí, samozřejmě výroba probíhá celoročně, ale ruční výroba a sušení větrem a sluncem je o něčem jiném. Ostatně, je to poznat i na chuti.

Bude to znít divně, ale tahle sůl je plná minerálů a díky tomu má chuť a není tak slaná.

Rodina Veroničina manžela vlastní zdejší pozemek a historický mlýn (dnes už slouží jen k bydlení) od roku 1908 a řemeslo výroby soli si předává z generace na generaci. Na historických postupech se za ta léta nic nezměnilo, snad jen to, že proutěné koše na sůl nahradily plastové bedýnky.

Veronika nám ukazuje dvacetihektarový pozemek, na kterém se nachází neuvěřitelných 500 odsolovacích jezírek.

Doktor z nedalekého města Faro, který studoval v Praze, se během života v Česku natolik zamiloval do běžkování, že po návratu do Portugalska začal svou zemi v tomto sportu reprezentovat.

Téměř každé ráno trénuje na zdejší písečné pláži…

121

listopad - prosinec 2023

Zakladatel platformy Worldee Tomáš Zapletal drží v ruce balvan složený z krystalů mořské soli (vlevo). Česká rodačka Veronika, která svému muži v Portugalsku pomáhá s vedením solné farmy, ukazuje, jak vypadá sůl těsně před pytlováním (vpravo).

Každou sezonu v nich vyprodukují 1 000 tun soli, která patří k tomu nejlepšímu na světovém trhu. Dozvídáme se, jak celý proces funguje, zkoušíme, jak hustá je voda s různým obsahem soli, a sledujeme dělníky, kteří zručně rozbíjejí solnou krustu a ze soli tvoří úhledné kopečky…

Je to prostě alchymie. Jako bonus se dozvídám, proč jsou plameňáci růžoví (mimochodem, celá kolonie jich sídlí v jedné ze zdejších odsolovacích nádrží) a že se dožívají 40 až 60 let. Těší mě i zjištění, na co se hodí prazvláštní rostlinka slanorožec, která žije ze slané vody, roste všude kolem a kterou v posledních letech začínám stále častěji potkávat v supermarketech: „Je skvělá na chleba s máslem a rajčetem,“ říká mi Veronika. Na závěr našeho společného výletu se ještě jdeme vykoupat do „Mrtvého moře“, které zde vytvořili z odpadní vody po výrobě soli a které obsahuje 300 g soli na litr. Je to neuvěřitelný

pocit. Po čtvrt hodině plavení po hladině, pod kterou se nelze ponořit, ani když vážíte tunu, jdu ještě zkusit zdejší bahenní zábal, který má blahodárně působit na kůži i krevní oběh. Při té příležitosti se domlouvám s Kačkou a Tomášem, že bych se další den rád podíval na pláž Václava Havla i k majáku na konci světa, což prý nebude problém.

Alzheimer nemá šanci Další den tedy společně vyrážíme na západ a já se od Tomáše dozvídám, jak vlastně funguje mobilní aplikace Worldee, se kterou se lze aktuálně vydat do více než 60 světových destinací.

Zkušený cestovatel přidá do aplikace itinerář ze své cesty, lidé z Worldee k němu připojí služby (letenky, ubytování, pronájem auta,…) a vytvoří kompletní balíček, který si každý z nás může koupit. Stačí si vybrat, jestli to bude cesta s travel buddym, za expatem žijícím v zahraničí nebo prostě jen

cesta na vlastní pěst s online průvodcem. Pak už se jen vydáte na cestu, kde vás aplikace provede každým dnem a zároveň schraňuje veškeré fotky udělané mobilem, které přiřadí k místu, kde byly pořízeny. Vy tak přesně víte, co jste jaký den dělali a jak se dané místo jmenovalo. Všechny tyto informace si aplikace uchová a v budoucnu tak může sloužit jako váš cestovatelský deník. V současné době má platforma 100 000 uživatelů, kteří už se na cestu vydali nebo se k tomu v nejbližší době chystají.

A jen tak mimochodem, zeptal jsem se Kačky, kde si dát nejlepší zmrzlinu.

Na rozdíl od Ljubicy mi doporučila opravdu autentické místo uprostřed městečka Faro i skvělé příchutě, které dělají jen tady – speciální krupicová kaše a Don Rodrigo – místní specialita s dýňovými vlákny marinovanými v cukrovém nálevu… A už jsme zase u jídla. Takhle na tu Teslu prostě neušetřím…

Shora po směru hodinových ručiček: svíčka Campagne, Sisley, 1 985 Kč / 165 g; svíčka Madeleine, Cire Trudon, 600 Kč / 6 svíček, prodává Ingredients; svícen Vesuvius, Nymphenburg, 6 900 Kč, prodává Praguekabinet; svíčka Sapin, Diptyque, 1 800 Kč / 190 g; svíčka Mistletoe Kiss Maxi, Meadows, 5 490 Kč / 2 000 g, prodává www.meadows. cz; svíčka Five Heroes, Saint Charles, 960 Kč / 180 g, prodává Byssine.

123

údržba

Styling a text: Petr Jansa

Foto: Michael Dvořák

Svíčky za všechny prachy „Každý zná příběh našeho pána a spasitele Ježíše Krista. Ale tohle je příběh o jiném a mnohem mocnějším spasiteli Vánoc.“ Těmito slovy začíná legendární scénka z komediálního pořadu Saturday Night Live, která je zasvěcena – světe div se – svíčce s vůní broskve. Tenhle zázrak za 9 dolarů (v našich zeměpisných šířkách by to mohla být třeba svíčka STÖRTSKÖN z IKEA za 29 Kč) tu není proto, abyste si ho během dlouhých zimních večerů zapálili a ten toxický odér pak ze svého obydlí dostávali měsíc. Ne! Je tady proto, aby posloužil coby putovní dárek. Když tuhle svíci dostanete, uložíte ji do skříně a až se zase rok s rokem sejde a přiblíží se Vánoce, sfouknete prach, opatříte ji dárkovou mašlí a připravíte ji do stavu pohotovosti. Co kdyby vás snad někdo nečekaně obdaroval a vy jste mu to neměli jak oplatit? Třeba vaše milovaná tchyně. Pak je tu ovšem další kategorie vonných svíček, které lidé touží dostat a které by dál posílal jen blázen. Jsou luxusní, dózy na ně připomínají umělecká díla, knoty jsou ručně zaplétané a přírodní vosk mají provoněný těmi nejluxusnějšími parfémy. Asi nejdražší vonnou svíčku současnosti vyrábí značka Lalique. Na trh se dostala v limitované edici 488 kusů a dáte za ni v přepočtu 52 000 Kč. Za 80 hodin hoření však bude v čoudu. Doslova. My jsme vybrali ty, které vás nezruinují, potěšíte jimi každou ženu a neurazíte žádného obchodního partnera. Tenhle dárek vám prostě seslal sám bůh. Amen!

124

Přípravy na zimu Čeká nás jedno z nejdepresivnějších a pro zdraví pokožky nejnáročnějších období v roce.

Vylepšit se dá snad jen nákupem exotické dovolené v teplých krajích, nebo naopak týdnem na alpských sjezdovkách. Pokud vás nečeká ani jedno, pořád je tady dostatek kosmetických produktů a pečujících rituálů, které vám pomohou přežít do jara.

T E X T

Petr Jansa

Nesuď místo podle názvu Belgická módní návrhářka Ann Demeulemeester je třetí členkou Antverpské šestky, která uvádí na trh vlastní parfém. První byl v roce 2016 Dirk Bikkembergs, vloni pak představil řadu dvanácti vůní Dries van Notten. Proti němu je nový unisexový parfém od Ann Demeulemeester skromným, ale o to zajímavějším počinem. Je označený písmenem A (cena: 8 150 Kč / 75 ml), inspirován tajemnou obskurností přírody a voní po dřevu, březovém dehtu, kůži a hřejivém koření – kmínu, hřebíčku a skořici.

Mimořádná linka Lipsko – Bogota Klinika doktora Badera v německém městě Lipsko lákala boháče toužící po krásné pleti dlouhé desítky let.

Pak ovšem oblíbený profesor, který vytvořil unikátní komplex optimalizující zdraví pokožky a redukující známky stárnutí, potkal bohatého investora Charlese Rosiera a v roce 2018 společně založili značku Augustinus Bader. Začínali s jedním krémem, dnes už jejich portfolio čítá desítky produktů obsahujících stejný výše zmíněný komplex.

Před pár dny pak dvojice přišla se speciálním balením nejoblíbenějších krémů, pod jehož design se podepsal kolumbijský módní návrhář Haider Ackermann. V limitované edici (cena: 11 978 Kč, www.augustinusbader.com) získáte krém, refill a chromové cestovní pouzdro vytvořené právě Ackermannem.

Foto: archiv značek

Znáte vinohradskou hospodu U Růžového sadu? Ano, je to přesně ta na rohu Mánesovy ulice, která nemá se svým idylicky znějícím názvem pranic společného. Podobné je to s nedalekým nově otevřeným kosmetickým studiem Líčírna, které najdete v ulici U Kanálky. O líčení tady totiž nejde. Naopak, jde o profesionální péči, která se za použití přírodní kosmetiky zaměřuje i na pánskou pleť. Můžete si vybrat mezi luxusním ošetřením zaměřeným na boj se stárnutím, rozjasňující rituál nebo hloubkově čisticí kúru, která se hodí pro problematickou pleť (cena: od 2 700 Kč / 60 minut, www.licirna.cz). Vyškolené kosmetičky k tomu používají produkty značek Dafna’s Skincare, Inika Organic a Kjaer Weis. To vše v secesním vinohradském činžáku ve zrekonstruovaném studiu, jehož interiér navrhli designéři ze studia Lexová&Smetana a doplnili ho uměleckými díly české designérky Dominiky Petrtýlové.

Svíčka Altaïr, Cire Trudon, 2 600 Kč / 270 g, prodává Ingredients.

Za umožnění focení děkujeme www.fok.cz a Kostelu svatého Šimona a Judy.

Zleva: svíčka Se Poi, 7 000 Kč / 310 g a svíčka Nel Mentre, 9 800 Kč / 800 g, oboje Architettura Décor, Fornasetti, prodává Praguekabinet; svíčka Papiers Froissés, Céline, 2 600 Kč / 240 g; svíčka Tuberose of Anomalia, Anomalia, 3 650 Kč / 245 g, prodává Ingredients.

listopad - prosinec 2023

Bottled má narozeniny My máme přání jediný… A zatímco jste si s námi zanotovali první sloku této narozeninové odrhovačky, ve světě se prodal další flakón z rodiny vůní Boss Bottled. Tu lze považovat za vůbec nejoblíbenější řadu pánských vůní vůbec. Každé čtyři sekundy se prodá jedna a vzhledem k tomu, že na trhu je už dobrých 25 let, celkový počet prodaných flakónů dá dohromady úctyhodné číslo. Variací je celá řada, ale nejúspěšnější je pořád ta základní, někdy označovaná jako No. 6, která evokuje starý dobrý jablečný štrůdl se skořicí. U příležitosti oslavy čtvrtstoletí si značka připravila intenzivní novinku vonící po kadidle, kardamomu a cedrovém dřevu. Je uložena v klasickém flakónu, který se však při této příležitosti zahalil do černo-zlatého hávu. O vonnou kompozici se postarala parfémářka Annick Menardo, která stála už za původní vůní. Vyměnili se pouze její spolupracovníci – Christiana Dussouliera nahradila Suzy Le Helley. Na pultech parfumerií najdete novinku pod označením Bottled Elixir (cena: 3 870 Kč / 100 ml).

Foto: archiv značek

Svatá trojice na listopad a prosinec

Anti-Pigment Dual Serum

Kelual DS

Honey Mask

Eucerin

Ducray

I’m From

Po létě se na obličeji a na hřbetu rukou mohou objevit nepříjemné pigmentové skvrny. Antipigmentová řada od Eucerinu s patentovaným Thiamidolem je pravděpodobně to nejúčinnější na nežádoucí pigmentaci, co se dá bez lékařského předpisu sehnat. Chce to ale trpělivost. Viditelného efektu lze s pravidelnou aplikací dosáhnout až po několika týdnech. Nezapomínejte ale ani na krém s UVA a UVB ochranou.

Na podzim z šatníku vytáhneme zase tmavší kousky, na kterých vypadají obzvláště nevhodně lupy a skvrny od zubní pasty. S lupy si dobře poradí Kelual DS s aktivními látkami Ciclopiroxolaminem a Pyrithionem zinku. Šampon je dobré nechat před opláchnutím pár minut působit. Jako prevenci recidivy stačí běžný šampon s tímto na lupy párkrát týdně prostřídat.

Maska s téměř 40% obsahem medu, hlemýždím slizem, včelím jedem a makadamiovým olejem možná zní spíš jako recept na snídani z Mimibazaru, ale ve skutečnosti tento korejský zázrak uklidní nejen podrážděnou a vysušenou kůži, ale díky medu a jeho antibakteriálním vlastnostem se hodí i na mírnější akné.

Cena: 1 069 Kč/30 ml, prodává www.benu.cz

Cena: 259 Kč/100 ml, prodává www.drmax.cz

Cena: 734 Kč / 120 g Prodává www.notino.cz

Robert A. Dahmen / dermatolog Kožař s českými kořeny působící na klinice ve švýcarském Curychu. Jeho obor zahrnuje všechno od ekzému přes syfilis až po agresivní nádory, kterých si často laické oko nevšimne. Dermatologii se věnuje už devátým rokem a vám bude pravidelně přinášet tři tipy na kosmetické produkty, které sám vyzkoušel a dal by za ně ruku do ohně. → Instagram.com/dr.dahmen

K výrobě čokolády ze surových kakaových bobů se samozřejmě používají stroje, ale v manufaktuře Le Chocolat Alain Ducasse by se neobešli ani bez lidských rukou. Ještě předtím, než začne čokoláda získávat tekutou formu, rozbijí se kakaové cihly speciálním kladivem.

129

menu

Text: Petr Jansa Foto: Laziz Hamani, Assouline

Sváteční laskominy Vždycky jsem obdivoval lidi, kteří si koupí tabulku čokolády a dokáží ji postupně konzumovat týden, kostičku po kostičce. Pro mě nikdy nebyl problém spořádat čtvrtkilovku během půl hodinky! Tedy alespoň do chvíle, než jsem dostal svou první bonboniéru s logem Le Chocolat Alain Ducasse. Čokoládové bonbóny uložené v minimalistické papírové krabici byla prostě škoda sníst na posezení. Na první pohled bylo vidět, že tady nejde o žádnou pásovou výrobu, což je pro Ducasse typické. Svou kariéru, během které vybudoval 34 luxusních restaurací a získal 21 michelinských hvězd, totiž vystavěl právě na základech, které jsou pevně spojené s ručním zpracováním čerstvých surovin. A nejinak je tomu v jeho manufakturách, které začal budovat v roce 2013 a kde se věnují výrobě čokolády, zmrzliny a sušenek nebo pražení kávy. Ducasse a jeho tým v nich oživují staré řemeslné techniky z devatenáctého století a zákazníkům nabízejí mistrovská díla z poctivých surovin, která na organismus působí jako droga. Prostě a jednoduše chcete další, i když jedna dávka vás na nějaký čas plně uspokojí. Právě do zákulisí výroby Ducassových laskomin pronikl se svým fotoaparátem slavný fotograf Laziz Hamani, jehož snímky se staly základem pro novou knihu The Art of Manufacture: Alain Ducasse (cena: 2 625 Kč). Tu vydává nakladatelství Assouline a najdete v ní podrobnou fotodokumentaci vzniku čokolády od samotné selekce kakaových bobů po výrobu zmrzliny začínající ručním mačkáním grepu i mnoho dalších činností, o kterých jste neměli ani tušení. Pokud knihu pořídíte sobě nebo svým blízkým, doporučujeme k ní automaticky přibalit i výše zmíněnou bonboniéru, jinak hrozí vážné abstinenční příznaky. → Více na www.assouline.com

130

menu

Věci, na které se nezapomíná Ještě než oblohu rozzáří novoroční ohňostroj, připravili jsme si pro vás selekci toho nejlepšího, co v poslední době přinesl svět gastronomie a co by bylo škoda nevyzkoušet a neochutnat. Možná tu najdete právě to, kvůli čemu budete na rok 2023 s láskou a tekoucí slinou vzpomínat i za pár desítek let.

T E X T

Při příležitosti 280. výročí značky Moët & Chandon vytvořil její sklepmistr Benoît Gouez Collection Impériale No. 1, jejich první šampaňské brut nature. Jde o cuvée tvořené směsí tří odrůd vinné révy ze sedmi pozoruhodných ročníků, které zrály v odlišných prostředích různými procesy. V prodeji bude od 1. prosince. Více na www.moet.com

Petr Jansa

Spolehlivý chladič

„Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.“ I třiačtyřicet let od smrti Jana Wericha jsou jeho citáty maximálně aktuální a jsou důkazem jeho geniality. Proto až se během adventu půjdete projít po pražské Malé Straně a budete míjet Werichovu vilu, zastavte se v nedalekém hotelu Mandarin Oriental a na mistra si připijte speciálním koktejlem, který tam barmani míchají na jeho počest. Je inspirovaný hercovými oblíbenými chutěmi a v chladných dnech vás příjemně zahřeje. Podává se totiž horký. Skládá se z Werichovy oblíbené whisky Jameson, karamelového sirupu, čokoládového bitteru a „mléka“, tedy pivní pěny.

K drinku dostanete kartičku s informacemi o životě herce a také rozpis nejbližších pražských představení jeho autorských her. → Více na www.mandarinoriental.com

→ Více na www.smeg.com

Foto: archiv restaurací a značek

Na Wericha!

Žádný pořádný závoďák neobstojí bez chladiče. Ten se přirozeně stará o to, aby se nepřehřál jeho motor.

Přítomnost chladicího zařízení je však zásadní i v garáži, kde je jeho úkolem udržovat správnou teplotu vaší chladicí kapaliny. Ano, tušíte správně, že řeč je o ledničce. S jednou takovou pro milovníky rychlých aut přišla italská značka SMEG. Ke 100. výročí legendárního automobilového závodu 24hour Le Mans vytvořila limitku vysokou 97 cm a širokou 55 cm s kapacitou 122 litrů (cena: 36 600 Kč). Je vyvedena v černém laku a její dvířka zdobí ilustrace odkazující ke slavnému závodu.

131

advertorial

a tvrdé dřiny. Nemůžete jen tak přijít za bar a myslet si, že za půl roku budete soutěžit o nejlepšího barmana na světě.

Koktejl musíte servírovat s příběhem a trochou vlastní osobnosti Jan Šebek je šéf barmanem v proslulém Becher’s Baru v karlovarském Grandhotelu Pupp, patří do top pětky nejlepších barmanů světa a nedávno si odnesl zlato z prestižní soutěže Diageo Reserve World Class. Řekněte nám něco o soutěži Diageo Reserve World Class, jejíž finále letos proběhlo v São Paulu?

Spousta lidí si myslí, že barmanská soutěž je o jednom perfektním koktejlu, ale World Class je celkově o barmanství a o konkrétním barmanovi. Je v ní šest soutěžních disciplín a každá z nich se hodnotí 100 body, nicméně třeba jen 30 bodů je za samotný drink.

Zbytek je za vaši prezentaci, provedení, nápaditost nebo třeba řeč těla. Je to opravdu komplexní prověrka všeho, co barman musí umět. Já osobně jsem v minulosti soutěžil hodně, byly roky, kdy jsem byl třeba i na dvanácti soutěžích během jedné sezony, ale World Class mi stále unikala. Letos jsem se jí účastnil popáté – držel jsem se motta Johnnieho Walkera „Keep Walking“. A udělal jsem dobře. Dál už se soutěžit nechystám, protože v tom nejprestižnějším klání už jsem uspěl.

Teď se budu věnovat tomu, abych to zužitkoval v praxi.

Zvítězil jste v disciplíně One Step Beyond se značkou Johnnie Walker, která je považována za jednu

z nejtěžších. Proč? Jde o čas nebo obtížnost?

Je to kombinace všeho. Na tuhle disciplínu jsem se musel přichystat, 4 drinky vymyslet dopředu, a ještě se vejít do časového limitu. Úkolem bylo namíchat 6 drinků za 6 minut, což je obtížné. Ve výsledku se hodnotí zkušenost barmana, jak je schopen pracovat precizně, elegantně a zároveň rychle a efektivně.

A navíc k tomu tím drinkem vyprávět příběh. Já jsem si vybral životní milníky Johnnieho Walkera a napojil jsem ty historky dokonce i na konkrétní barvy, které znázorňují emoce. Například černá barva vyjadřovala obavy a smutek, to když v začátcích Walker přišel o svého otce a musel se postavit na vlastní nohy.

Se kterou značkou nejraději pracujete a kolik času zabere příprava na podobné soutěže?

Jak už asi vyplynulo, je to právě Johnnie Walker. Tykám si s ním už deset let a znám všechny jeho odstíny. Mám rád i tequilu a mezcal, ale s Johnniem je to osudové pouto. Ostatně připravit se na soutěže zabere roky experimentů

Jak si vlastně vedou čeští barmani ve světové špičce? Češi byli na této soutěži v poslední době velmi úspěšní a nasadili vysokou laťku. Víťa Cirok byl loni třetí a zásadním způsobem mi pomohl, protože mi předal hodně zákulisních informací. Další účastník od nás to bude mít těžké, protože očekávání jsou vysoká. S Českem se prostě počítá.

Jaké jsou aktuální trendy? Jsou lidé ochotní experimentovat?

Primárně záleží na baru a jejich konceptu. Stejně jako si vybíráte restauraci, vybíráte i bar. Svou roli hraje menu, ohlasy kritiků, ale i blízkých osob a přátel.

Důležitý je i marketing. U nás v Becher’s Baru jdou lidé za zážitkem a signature koktejly.

Kam teď povedou vaše další kroky?

Momentálně se chci soustředit na Becher’s Bar, aby se dostal víc do povědomí. Máme světové barmany, ale i samotný bar by si zasloužil být mezi světovou špičkou.

Co nejraději pijete vy?

Whisky Johnnie Walker Black Label, ať už highball, nebo whisky na ledu. Rád si ale dám třeba i tequilu Don Julio.

Jak si podle vás člověk nejvíc užije večer v baru?

Ten večer by měl být hlavně o vás a o lidech, se kterými trávíte svůj volný čas.

Je tedy dobré nechat telefon v kapse.

A jestli jste přišli sami, neváhejte oslovit barmana, který může zhodnotit vaší životní situaci a namíchat vám drink na míru.

Další finále Diageo Reserve World Class proběhne příští rok v Šanghaji a 10. české národní kolo odstartuje na začátku roku 2024. V Česku soutěž zaštiťuje společnost STOCK Plzeň-Božkov.

menu

Tekuté legendy Každý dobrý barman musí umět vyprávět příběhy, které člověka nutí poslouchat a objednat si další drink.

V pražském Alcron baru na to šli jinak a vytvořili celkem devět koktejlů inspirovaných příběhy, které se zapsaly do historie tohoto místa. Jmenují se třeba Lincoln 47, Tank Olga, Carol II nebo například Charter Flight. Jejich hlavními hrdiny jsou slavní hosté, ale i zásadní události minulého století, jejichž byl hotel přímým účastníkem.

Ruku v ruce s koktejly jdou i ilustrace, které baru na míru vytvořilo ilustrátorské duo Tomski & Polanski. → Více na www.alcronprague.cz/bar

Adventní speciál Samozřejmě můžete zajít do Starbucks a dát si perníkové latée s pořádnou dávkou cukru, ale jelikož je nám jasné, že vaše chutě jsou sofistikovanější, máme pro vás jiné řešení. Pražské podniky KRO vám totiž každý adventní týden nabídnou jinou irskou kávu, ke které přidají i vánoční cukroví. Těšit se můžete na kokosku, vanilkový rohlíček, pomerančovou marokánku a štolu.

A pokud vám jejich cukroví zachutná, můžete si od 6. prosince krabičku s pěti druhy (cena: 395 Kč / 350 g objednávejte na info@krokitechen.cz) odnést domů. → Více na www.krokitchen.cz

Tak chutná čas Nejen milovníci hodinářských komplikací ocení novou restauraci, kterou v prostorách legendárního podniku La Bavaria ve švýcarské Ženevě otevřeli michelinský šéfkuchař Dominique Gauthier a Francois-Paul Journe, zakladatel stejnojmenné značky luxusních hodinek.

Právě jejím know-how je inspirován interiér restaurace, který prošel čtyřletou rekonstrukcí. Najdete v něm třeba příbory zdobené hodinářskými motivy, plakáty s technickými výkresy nebo stoly pojmenované po slavných hodinářích. I degustační menu jsou navíc pojmenované po nejslavnějších modelech hodinek s logem F. P. Journe.

Než byla rumová novinka Eminente Gran Reserva Edition N°1 (cena: 1 990 Kč / 0,7 l) stočena do lahve, dlouhých deset let zrála v nejrůznějších dubových sudech. Ty byly uloženy v suchém sklepě, což rumu dodalo vyšší obsah alkoholu, než je u kubánských rumů zvykem.

Více na www.eminente.com

Foto: archiv restaurací a značek

→ Více na www.fpjourne-le-restaurant.ch

135

listopad - prosinec 2023

menu Co budete mít ke štědrovečerní večeři? Bude to smažený kapr s bramborovým salátem?

Tak samozřejmě, říká si nejspíš většina z vás. Ačkoliv si dnes bez kapra nedokážeme Vánoce představit, nebylo tomu tak vždycky. Na našich svátečně prostřených stolech se totiž začal objevovat až v 19. století, kdy se v českých vodách rozšířil díky rozvoji rybníkářství. Kapr jako takový pochází z Asie a oblíbená česká úprava v trojobalu tak rozhodně není jedinou cestou, jak ho připravit. Co to letos zkusit jinak a místo obligátních smažených podkov připravit něco výjimečného? Tři kuchařští mistři z vyhledávaných pražských podniků nás nechali nahlédnout do svých kuchyní a ukázali nám, že tato sladkovodní ryba nabízí daleko barvitější možnosti úpravy.

T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

David Turecký

TŘI KAPŘI

136

menu

Překvapivá kombinace Restaurace Výčep na pražských Vinohradech staví svoji nabídku na tradičních domácích pokrmech a surovinách s maximálním důrazem na čerstvost. Vše tu pochází přímo „od pramene“, „od kořene“ a z přírody. Klasickou kuchyni se tu snaží představit v moderní, originální podobě. Zdejší kuchaři chtějí rozšířit chuťové obzory jak našincům, tak zahraničním turistům, kteří podnik začali ve větší míře vyhledávat od roku 2021, kdy byl Výčep zařazen do prestižního gastro průvodce Michelin Guide. Signature dish z jejich menu nám představil zástupce šéfkuchaře Vojtěch Petržela.

Kremrole – to je generacemi milovaná sladká pochoutka se sněhovým krémem. Ve Výčepu ovšem dostanete naprosto jiný, ovšem neméně chutný gastro zážitek. Recept se zrodil v hlavě šéfkuchaře Jiřího Hrachového spíše náhodou. Když přemýšlel, čím neobvyklým by se kremrole daly naplnit, vplula mu na mysl ryba. Ve Výčepu často pracují se sladkovodními rybami a tentokrát padla volba na kapra. Vyudili ho, ochutili, ochutnali a uznale pokývali hlavou. Stvořili předkrm, který si získal takovou popularitu, že přežil už tři změny jídelního lístku, což tady nebývá obvyklé. „Nestavíme meníčko klasicky podle ročních období, měníme ho třeba po měsíci v závislosti na nových surovinách nebo na tom, jestli nás ještě baví dělat a jestli ho mají lidi rádi,“ prozrazuje Vojtěch Petržela, který ve Výčepu působí bezmála dva roky, z toho rok na pozici sous-chefa. V pětadvaceti letech má za sebou řadu úspěchů v kulinářských soutěžích jako sólový kuchař i coby člen národního týmu Asociace kuchařů a cukrářů České republiky, kde vedl juniorský tým. Ve svých kariérních začátcích dvakrát přivezl z olympiád v zahraničí zlatou medaili z carvingu – vyřezávání z ovoce a zeleniny. V letech 2019 a 2020 si „vyvařil“ titul kuchař roku.

Díky jeho otci, nadšenému rybáři, se ryby u nich doma na talíři objevovaly po celý rok ve všech podobách. Na Vánoce ctili tradici, smažený kapr s bramborovým salátem musel být.

Ve Výčepu na smaženého kapra taky narazíte, ale není to pravidlem. V poslední době se tu těšil oblibě třeba smažený sumec. Rybí maso tu nakládají přes noc do mléka nebo perlivé vody, aby se zbavilo rybí pachuti a zbylo jen chutné čisté maso, které se pak obaluje v extrémně křupavé domácí strouhance. Kaviár si zde taky nakládají sami z vytěžených jiker ze pstruhů.

Když dostanete chuť na rybu, ve Výčepu si vždy můžete dát minimálně dvě varianty: jednu rybu najdete mezi předkrmy, druhou jako hlavní jídlo. Všechny jsou samozřejmě čerstvé, ať už se sem dostaly od dodavatele ze Šumavy, nebo třeba od jejich bývalého kolegy, který rybaří. „To je to nejlepší, co může být. Když koupíte rybu v obchodě, ne vždy je tak čerstvá, jak potřebujeme. Takhle přesně víme, jakou kvalitu

ryb dostaneme,“ vysvětluje Vojtěch Petržela. „Kaviár ze pstruha si taky vozíme čerstvý. Jikry nakládáme do slaného a citronového nálevu a pak ho necháváme dva tři dny zrát, aby krásně vytuhl.“ Fajšmekry by mohlo nalákat speciální rybí menu navázané na výlov rybníka, které se chystá na 9. prosince. Při poslechu cimbálovky se budou servírovat kapři a sumci, ale i candáti nebo třeba jeseteři.

Chodí se sem taky na klasické řízky, bramborové knedlíky nebo klobásu s křenem. Což tady znamená jehněčí salsicciu s fermentovanými limetkami, mikrobylinkami a hořčičným semínkem. „Snažíme se používat to, co všichni Češi znají z dětství. Chceme ukázat surovinu v modernější podobě, jak ji většina lidí nezná. Momentálně je naším cílem jednoduchost, aby zákazník poznal, jakou surovinu má na talíři.

Jenom ji prostě chceme udělat co nejlépe.“

Vojtěch Petržela

listopad - prosinec 2023

Kremrole s uzeným kaprem Na 10 kremrolí: 100 g hladké mouky, 100 g másla, 16 g žloutku, 28 g kefíru, 20 g krupicového cukru, 3 g soli. Smícháme a necháme do dalšího dne ležet. Poté motáme na trubičky a pečeme 7 minut na 195 stupňů.

Na kapří směs: 150 g uzeného kapra, 100 g hlávkového zelí, 100 g fenyklu, 20 g kopru, 50 g uzené majonézy, 50 g zakysané smetany, 20 g dijonské hořčice, 10 g citrónové šťávy, sůl.

Všechny suroviny nakrájíme na drobno, smícháme s majonézou, hořčicí a zakysanou smetanou.

Dochutíme citronem a solí. Plníme kremrole, zdobíme kaviárem ze pstruha a koprovým prachem.

137

138

menu

Asijská fúze V roce 1996 se otevřel v Paříži první Buddha-Bar, který do západní metropole přinesl exotické chutě a vůně Asie. Originální koncept restaurací propojujících výjimečné gastro zážitky s hudební produkcí vybraných DJs se rozšířil do dalších světových měst. V roce 2009 do mezinárodní sítě přibyl první hotel, a to přímo v srdci pražského Starého Města. Kuchyni ve zdejší stylové restauraci s živými orchidejemi pod majestátní sochou Buddhy, kde je velmi snadné zapomenout, na jakém kontinentu se právě nacházíte, má už šestým rokem pod palcem šéfkuchař Jan Voráček. Ačkoli kapr se tady běžně neservíruje, speciálně pro nás Jan Voráček připravil svůj oblíbený recept v duchu panasijské fúzní kuchyně.

„Kapra moc nejím, vadí mi v něm kosti,“ říká hned na úvod Jan Voráček. „Proto vždycky, když se pro něj rozhodnu, dělám kapří koláčky. Jsou na asijský způsob, tedy chuťově hodně výrazné a lehce pálivé. Kapří maso se namele a dochutí kořením togarashi s ústřicovou omáčkou. Koláčky se obalují v panko strouhance a usmaží. Podávám je s máslovou emulzí, do níž jsem použil vývar z kaprů, a s fenyklovým salátem s pomeranči.“ Během prosince je můžete ochutnat také v Buddha-Baru, pokud se sem některou neděli vypravíte na brunch.

Kapr zrovna nepatří k opěrným bodům asijské kuchyně, i když v poslední době se i tam jeho použití rozmáhá.

Pokrmy na menu Jan Voráček vybírá z mořských ryb. Jedním z jídel typických pro všechny Buddha-Bary je černá treska marinovaná v miso-yuzu omáčce. Setkáte se tu i s lososem, tuňákem nebo třeba mořským ďasem. Ryby se střídají při obměnách jídelního lístku, které probíhají dvakrát do roka.

Teď můžete zajít na nové menu s red snapperem, který má v češtině až pohádkově rozkošný název chňapal červený. Jan Voráček k němu připravil zázvorovou redukci. „Ani jsem netušil, že bude tak dobrá. Chutná všem,“ poznamenává.

Vaření ho lákalo už odmala. „Docela mě k tomu inspiroval bratranec, který tenkrát vařil na Kampě. To jsme snad ještě byli na základní škole a říkali jsme si: ,Wow, ten vydělává peněz, ten je dobrej!‘“ vzpomíná se smíchem. „Pak jsme s kamarádem chodili k nám domů a koukali na různé kuchařské show. Tenkrát letěl Jamie Oliver a Gerry Garvin, který cestoval kolem světa.“ Hned po studiu gastronomické školy vyrazil na zkušenou do Řecka, kde přičichl k peruánské kuchyni a sushi a nadchl se pro asijskou a pacifickou kuchyni. „Než jsem odjel za hranice, vlastně jsem o vaření nic nevěděl. Snad poprvé v životě jsem tam viděl krevetu nebo tuňáka. Ve škole vás toho moc nenaučí a praxe byly většinou úděsné – typu závodní jídelna.“ Po návratu zakotvil jako řadový kuchař v tehdy nově otevřeném Buddha-Baru, kde kariérně vyrostl.

„Stinnou stránkou mého povolání je to, že mi nechce nikdo vařit, bohužel. Každý se asi bojí. Nevím proč. Já jsem přitom takový všejedlík. Doma si nevyvařuju v profi stylu a jím úplně obyčejná jídla.“ Na Vánoce si občas dá kousek kapra z úcty k tradici, ale stejně se u nich doma kapr velké popularitě netěšil. K bramborovému salátu při štědrovečerní večeři, u které se každoročně schází celá rodina, dodnes patří kuřecí řízek. „Vždycky jedu k rodičům na Vánoce s tím, že nebudu vařit, ale mamka mě pokaždé zaúkoluje, abych jí pomohl, takže si stoupnu za plotnu, smažím řízky a míchám salát,“ směje se.

Jan Voráček

listopad - prosinec 2023

139

Koláčky z kapra s máslovou emulzí a koriandrovým olejem, fenyklový salát s pomerančovým dresinkem Na 4 porce: 300 g kapřího filetu, 10 g česneku, 5 g zázvoru, 5 ml saké, 5 ml sójové omáčky, 10 g ústřicové omáčky, 5 g jarní cibulky, 3 g koriandru, 2 g čili koření (např. togarashi), sůl a pepř, panko strouhanka, mouka a 1 vejce. Kapří filet zbavíme kostí a nakrájíme na kousky. Naložíme přes noc do mléka, poté pomeleme a nastrouháme česnek a zázvor. Přidáme nasekanou jarní cibulku a koriandr. Promícháme se saké, sójovou omáčkou, ústřicovou omáčku, čili kořením, solí a pepřem. Vytvarujeme směs a vložíme do mrazáku, aby koláčky byly snáze obalitelné. Obalené smažíme dozlatova (lze dopéct v troubě) Na máslovou emulzi: 200 ml silného kapřího vývaru (ze zbytků kapra a kořenové zeleniny), 10 ml sezamového oleje, 150 g másla, sůl. Vývar redukujeme v rendlíku, dokud není silný a hustý. Přidáme sezamový olej a sůl, zašleháme kostky másla. Je důležité, aby se vývar už nevařil, aby se máslo nerozpouštělo.

Na fenyklový salát s pomeranči: 2 ks fenyklu, 2 ks pomerančů, 5 g koriandru.

Na pomerančový dresink: 1 polévková lžíce dijonské hořčice, 1 polévková lžíce medu, 100 ml pomerančového džusu nebo čerstvě vymačkaného pomeranče, 1 lžíce sójové omáčky, 100 ml olivového oleje, sůl a pepř. Z pomerančů odstraníme bílou dužinu a vykrajujeme segmenty. Fenykl nakrájíme a dáme do ledové vody, aby zůstal křupavý. Přidáme nasekaný koriandr a pomerančový dresink.

Koriandrový olej: svazek koriandru, olivový olej. Koriandr povaříme cca 30 sekund a vložíme do ledové vody, aby si udržel barvu. Rozmixujeme s olivovým olejem, poté přecedíme.

140

menu

Mlíčí jako luxusní surovina „Nerad používám spojení moderní česká kuchyně, je to pro mě trochu hluchý pojem. Lidi si pod tím představí třeba koprovku milionkrát jinak. My se snažíme dělat tradiční českou kuchyni z netradičních a znovuobjevených surovin. Chtěli jsme českou kuchyni a domácí suroviny vrátit na piedestal, protože u nás toho máme hodně, s čím se dá líbivě pracovat,“ říká Martin Makovička, majitel a donedávna také šéfkuchař pražské restaurace Vallmo. Od klasického gastropodniku se Vallmo, kde nyní na pozici šéfkuchaře působí Dan Kukačka, liší neobvyklou otevírací dobou. Na oběd si sem zajdete jen v pátek a sobotu, jinak se tady zaměřují spíš na večeře, a to formou degustačních menu o čtyřech, šesti nebo osmi chodech. Zákazníci si na tento model navykli a naučili se sem chodit také na kapří mlíčí, které je už dva roky stálicí zdejšího jídelníčku.

Martin Makovička šel v patnácti vypomoct do kamarádovy pizzerie a v oboru už zůstal. „Upřímně si neumím představit, že bych dělal něco jiného.“ S bývalým kolegou byli jedni z prvních, kteří v Praze na Výtoni otevřeli podnik zaměřený na fine dining. „Líbí se mi, že je to tady taková ,vesnice‘, komunita, do které musíte zapadnout. Napřed musíte dát lidem důvěru, aby věřili oni vám. S okolními podniky si pomáháme, je to tady víc o lidskosti než o vaření.“ Výhodou je blízkost Náplavky s farmářskými trhy, které jsou pro Vallmo jedním ze zdrojů kvalitní zeleniny. Spoléhají taky na farmářku Terezu Jeřábkovou, která pro ně i sbírá a suší bylinky na čaje.

Kapry berou z Třeboně, pstruhy a siveny z Tábora. Stejně jako ostatní suroviny si ryby Martin Makovička nejraději kontroluje sám. „Vybíráme si to nejlepší od různých dodavatelů. Stejně tak rybí vnitřnosti. Ono se to nezdá, ale mlíčí je dnes exkluzivní surovina. Vyjde dráž než tuňák,“ vysvětluje.

Je autorem receptu, ke kterému ovšem dodává: „Doma si ho takhle asi jen tak neuděláte. Největší oříšek je vyudit kapří jikry, je to dlouhý proces. Ten pokrm je senzace, přitom mlíčí je dost opomíjená surovina.“ Nabídka se tu nemění najednou, ale průběžně. „Už známe kombinace, které spolu dobře fungují, základ třeba nechávám stejný a měním jen kostru zeleniny. Nechci, aby to znělo nějak hipísácky, ale sezona vám diktuje hodně – od zdraví po ekonomickou stránku, protože rajče je prostě v zimě dražší než v létě. Stačí následovat sezonu a pak to jde docela samo.

I barman řídí drinky podle sezony.“ A jaký má rodák z Třeboně vztah k rybám? „Brácha byl rybář a já jsem chodil s ním, i když ranní vstávání jsem moc nemusel. Odmala jsme ryby konzumovali po tunách. Máma mi vyprávěla, jak jsme byli na výlovech, když mi byl asi rok. Futroval jsem tehdy candáta tak rychle, že mi nestačila vyndávat kosti od pusy,“ vypráví. Vánoce jsou u nich v rodině dodnes spojené se smaženým kaprem, bramborovým salátem a rybí polévkou. „Tu dělá moje máma asi nejlepší, jakou jsem

kdy ochutnal. Trik, který polévku dělá tak dobrou, je v česneku. Moc lidí ho nepoužívá, ale můžete si to zkusit a uvidíte ten rozdíl.“ Ke sladkovodním rybám ho nasměrovala také dřívější pracovní zkušenost v třeboňské restauraci Šupina a šupinka. „Teď se tam vlastně trochu vracím ‒ budu jim pomáhat s novým menu a zaštitovat kuchyně. Skvělý tým, který ve Vallmu mám, mi dovolí, že tady nemusím být pořád. Dát dohromady tým lidí, kteří vás zastoupí, baví je to a dělají to třeba ještě líp než vy, to je podle mě největší úspěch a vděk, co může být.

Nejen v gastru, ale v jakémkoli oboru, pro který chcete něco udělat.“

Martin Makovička

listopad - prosinec 2023

Kapří mlíčí s máslovou omáčkou, uzenými jikrami, kedlubnou a smaženým kadeřávkem Na 2 porce: 100 g kapřího mlíčí, 50 g kapřích jiker, 150 ml smetany, 30 g másla, 1 kedluben, 200 g vody, 100 g bílého vinného octa, 50 g cukru, 10 g soli, šťáva z půlky citronu, list kadeřávku Postup: Smetanu v kastrůlku svaříme cca o 1/3, poté zašleháme studené máslo na kostičky, dokud se nerozpustí, přivedeme k varu a odstavíme. Pak naložíme kedlubnu. Vodu, ocet, cukr a sůl přivedeme k varu. Oloupanou kedlubnu nakrájenou na jemné nudličky horkým nálevem zalijeme a necháme vychladit. Jikry dáme do sítka, dost osolíme a sítko položíme na hrnec se slámou, slámu zapálíme, necháme rozhořet, zakryjeme alobalem a necháme proudit alespoň 30 minut. Poté jikry ještě lehce dopečeme v troubě do sucha. Kadeřávek usmažíme v oleji a necháme okapat na papírové utěrce. Mlíčí osolíme a opečeme na másle z obou stran dozlatova a nakonec opepříme.

Do smetanové omáčky přidáme uzené jikry, sůl, šťávu z citronu a prohřejeme. Na talíři na omáčku položíme opečené mlíčí, nakládanou kedlubnu a navrch smažený kadeřávek.

141

Fotografie ze zákulisí natáčení posledního záběru bondovky Skyfall, kde agenta 007 hraje Daniel Craig a Moneypenny Naomie Harris. Natáčení proběhlo na střeše Ministerstva energetiky a klimatických změn ve Whitehallu v centru Londýna.

143

Text: Václav Rybář Foto: Francois Duhamel; SKYFALL (c)

kultura

Jeden svět nestačí Co pro vás znamená číslovka 007? Záchranu světa na denním pořádku? Garáž plnou exkluzivních aut? Svůdnou dívku v každém větším městě? To nejlepší jídlo, pití a oblečení, co existuje? Tohle všechno k image agenta Jejího (dnes už tedy Jeho) Veličenstva bezesporu patří. Ian Fleming dokázal každodenní rutinu tajných služeb dostatečně opepřit a stál tak u zrodu jednoho z nejslavnějších akčních hrdinů stříbrného plátna. Nemalou roli v tom hrála i povinnost Jamese Bonda cestovat do všech koutů planety v době, kdy bylo podobné objevování vzdálených horizontů jen výsadou smetánky.

I s klesajícími cenami letenek a možností odcestovat již zítra na druhý konec světa však Bondův životní styl neztratil na přitažlivosti. Luxusní rezorty, rozlehlé vily bohatých a slavných, zázraky přírody, architektury, umění! To všechno fascinuje diváky dodnes a vy toho můžete být součástí, pokud sobě či blízkým místo dalšího turistického průvodce k Vánocům nadělíte knihu novináře a spisovatele Daniela Pembreyho s názvem James Bond Destination.

144

Zleva po směru hodinových ručiček: Bond na výpravě do Amazonie (1979); Agent 007 v podání Rogera Moora se opírá o Lotus Esprit v italském středisku Cortina d’Ampezzo (1981); Bond Pierce Brosnan s agentkou Wai Lin v Jihočínském moři (1997)

Bohatě ilustrovaná publikace vás s pomocí fotek z bondovek i jejich natáčení provede šesti dekádami cestovních deníků nejslavnějšího tajného agenta.

Dozvíte se nejen praktické cestovní tipy, často přímo z citací samotného autora Iana Fleminga, ale v knize je dost prostoru i pro historky z natáčení.

Nechybí dokonce ani vzpomínky tzv. location scoutů, kteří cestují křížem krážem, aby pro nadcházející filmy našli neokoukané lokace ve světě, jež jsou díky dostupnému cestování na dosah ruky. Pokud tedy příští rok plánujete epickou dovolenou ve velkém stylu,

můžete se nechat inspirovat právě touto nádhernou knihou, která vám poradí, jak alespoň na chvilku žít ve velkém stylu nejlepšího agenta s povolením zabíjet. Ostatně, nic jiného vám zatím nezbyde, protože na stříbrném plátně i v knížkách si James Bond momentálně dává pauzu. Tato kniha je tedy vítaným přídavkem a inspirací k vlastním dobrodružstvím pro všechny, kdo už vyhlížejí nového představitele 007.

A ten zajisté přijde, protože jak se vždy dozvíte v závěrečných titulcích každé bondovky, včetně té úplně první z roku 1962, James Bond se vrátí.

Nová kniha Daniela Pembreyho je jakýmsi cestovatelským průvodcem po nejfotogeničtějších a nejzajímavějších lokacích, na kterých se natáčela filmové série o agentovi s povolením zabíjet. Na 328 stranách najdete nejen text, ale i 233 jedinečných fotografií. James Bond Destinations, Assouline, 2 970 Kč, prodává www.assouline.com

Text: Petr Jansa a Václav Rybář Foto: Patrick Morin, Keith Hamshere (LLC and Metro-Goldwyn-Mayer Studios Inc. a LLC and Eighteen Leasing Corporation), archiv knižních nakladatelství a archiv MOP Foundation

kultura

listopad - prosinec 2023

Pan fotograf Koncem ledna uplyne 20 let od smrti legendárního fotografa Helmuta Newtona, jehož jedinečný styl módní erotické fotografie stál na počátku zcela nového směru a stal se inspirací pro mnoho dnešních fotografů.

Berlínský rodák s židovskými kořeny v roce 1938 emigroval nejprve do Singapuru a později do Austrálie. Tam pak v roce 1956 začala spolupráce s časopisem Vogue, která mu změnila život a která trvala až do jeho smrti. Po krátké etapě v Londýně a Paříži přišel na řadu New York, kde pokračoval v práci pro řadu módních magazínů. Často na ni vzpomínal a označoval ji za potěšení i utrpení zároveň. Newton však miloval výzvy a každé další focení, které mu nevonělo, ho posouvalo. „Jít o trochu dál, než by mi dovolila má germánská disciplína a povaha,“ říkával. Nejen Newtonovy slavné a méně slavné fotografie, ale i jeho život, odkaz a osobní příběh zkoumá nová výstava, která se 18. listopadu otevře v galerii Marta Ortega Peréz Foundation ve španělském městečku A Coruña. Půjde o v pořadí třetí výstavu ze série věnované fotografickým velikánům, která začala v roce 2021 výstavou o Peteru Lindberghovi a pokračovala v loňském roce tou o Stevenu Meiselovi. Součástí nejnovější výstavy budou videa zachycující fotografa při práci, jeho osobní fotoaparáty, obrázky z dětství, plakáty a další osobní předměty pocházející z pozůstalosti po jeho manželce June.

→ Helmut Newton: Fact & Fiction, 18. 11. 2023 - 1. 5. 2024, MOP Foundation, A Coruña, Španělsko.

Více na www.helmutnewton-coruna.com

Průvan na poličce

Populárně-naučné katastrofy Popularizátor vědy Petr Brož nabízí pětadvacet částečně smyšlených příběhů, ve kterých popisuje často katastrofické dopady nejrůznějších geologických jevů. Autor populárního Vesmírníčka se v novince zaměřuje na dospělejší publikum, které se snaží zaujmout nejen vědeckými fakty, ale tu trochou detektivky, onde thrillerem. Přibarvené je to tak akorát, aby to neztratilo autenticitu a zároveň získalo šmrnc, díky kterému u toho vydržíte až do konce.

Geostorky Petr Brož

Kniha na zabití

Svalnatý self-help

Na vlnách 90s

Od autorů z filmového serveru MovieZone (pozn. autor této rubriky k nim také patří) se objevuje už čtvrtá žánrově zabarvená encyklopedie. Po akčních, komiksových a fantasy filmech přišly na řadu čtenáři žádané horory.

Přes 400 stran milníků hororové kinematografie, kultovních klasik, béček a vyložených přešlapů, ale i mrazivých okolností, které natáčení často doprovázely. V češtině jde o první hororovou publikaci podobného rozsahu a knihu, která vám nedá spát.

Koho byste chtěli mít na svojí straně v případě apokalypsy?

Jordana Petersona nebo Terminátora? Odpovím si sám. Arnold Schwarzenegger inspiruje miliony lidí už svou samotnou existencí. Jeho životní příběh je tím nejlepším manuálem, ale protože kniha Total Recall je obrovsky dlouhá, sepsal Arnie sedm užitečných rad, jak být užitečný sám sobě i ostatním.

Bez kurdlinek a obezliček, přímo na komoru s názorovou úderností, která je slavnému silákovi vlastní.

Jana Kománková v rádiu působí třicet let, takže měla dostatek zkušeností a kontaktů, aby tuhle kroniku devadesátek napsala. Příběh prvního českého soukromého rádia mapuje kompletní historii Radia 1 a počátky nestátního rozhlasového vysílání v Česku. Jak je možné, že divoká devadesátková stanice přežila dodnes a pořád se jí daří? Postřehy, rozhovory i úvahy. A perlička navrch?

Chystá se i audiokniha, to aby byl rozhlasový zážitek stoprocentní!

Be Useful Arnold Schwarzenegger

Radio 1, život v éteru Jana Kománková

Encyklopedie hororového filmu MovieZone

146

kultura

I s malým kašpárkem lze sehrát velké divadlo, jak ostatně před lety dokázali oblíbení Vlastníci. A víte, o čem se kromě esvéjéček ještě vyprávějí vtipy? O tchyních. A právě tady pánové Vojnar a Pavlíček orchestrují za malé peníze a na malém prostoru geniální dílo. Když si pár třicátníků pustí přes práh matku jednoho z nich, netuší, že se právě ocitl v komorním očistci. Poklidný život se pomalu mění v chaotické trosky. Pěstěná šedesátnice Valerie je energická diva, která si krok za krokem podmaňuje nejen prostor bytu, ale i mysl jeho obyvatel. Neznámí herci, ale důvěrně známé situace. Jestli se některého z českých filmů nemusíte letos bát, je to tenhle. Jeho ústřední postava vám ale husinu nažene spolehlivě.

Foto: archiv filmových společností

Přišla v noci

→ v kinech od 2. listopadu

Zabiják Adaptaci francouzského grafického románu (zní to vznešeněji než komiks, že?) plánoval Fincher už od roku 2007. Tehdy se měl v hlavní roli objevit Brad Pitt, ale o patnáct let později odjel Fincher točit do Paříže za peníze Netflixu s Michaelem Fassbenderem. První ohlasy označují snímek podle scénáře Andrew Kevina Walkera (Sedm) za samurajskou detektivku, v níž se zásadový nájemný vrah vzepře svým zaměstnavatelům a rozpoutá peklo na zemi. Není to osobní, jde o princip.

Očekávat můžeme do posledního detailu vycizelovanou jízdu, ostatně pověstně úzkostný smysl pro detail má kromě hlavní postavy i sám Fincher, který od Netflixu dostal absolutní volnost. Už brzy zjistíme, zda to byl dobrý nápad. → na Netflixu od 10. listopadu

Máte pocit, že už jste ve špionážních seriálech viděli všechno? Slow Horses vás vyvedou z omylu. Fantastický Gary Oldman v nich jako vysloužilý cynik vede skupinku odpadlíků. Průšviháři v jeho oddělení zpravodajské služby MI5 jsou nuceni vykonávat podřadnou a nudnou práci. Jenže když náhodou kápnou na zlatou žílu, rozjede se mezi nimi a hlavní pracovní skupinou „agentů nula nula“ konkurenční boj, který hravě překonává jakoukoliv práci v terénu. První sezona se rozjížděla – v duchu protagonistů – trochu pomalu, ale další už šlapala na plné obrátky a ta třetí (předposlední) je prý skvostná, takže se těmi špionskými podvraťáky nechte ochotně povodit za nos. → na Apple TV+ od 1. prosince

Text: Václav Rybář

Slow Horses

listopad - prosinec 2023

Aquaman a ztracené království Několikrát odsouvaný, několikrát přetáčený komiksový blockbuster, který má symbolicky ukončit éru DC Comics, jež začala s Mužem z oceli. Studio před pár týdny zveřejnilo první ukázku a film vypadá ještě rozmáchleji než velkofilmová jednička. Jason Momoa tu musí táhnout za jeden provaz s Patrickem Wilsonem, který se mu snažil v jedničce utrhnout hlavu. Ale co jsme si, to jsme si, když je tady větší hrozba, hrozící zničením nejen Atlantidě, ale rovnou celé zemi. Kdo netuší krkolomnou produkci v pozadí, ten musí být nadšený, protože režírující James Wan (V zajetí démonů, Rychle a zběsile 7) umí prodat emoce i stamiliony dolarů ve vizuálních efektech. → v kinech od 21. prosince

Slepičí úlet: Zrození nuget Volné pokračování legendárního aardmanovského animáku z roku 2000. Na těch vejcích seděli Britové dlouhé dvě dekády, než je prodali Netflixu, který na slavný útěk Rockyho a Ginger naváže. Místo útěku tentokrát půjde o invazi a hlasový casting doznal značných změn.

Vizuálně ale Slepičí úlet odkazuje k originálu, jehož fanoušci však dnes mají vlastní děti. Netflix doufá, že v celovečeráku bude dost zábavy pro mladší generaci i pomrknutí pro starší a pokročilé. Slepičí úlet je na povrchu stále osobitý, tak snad mu nebude chybět původní šmrnc. → na Netflixu od 15. prosince

Maestro Životopis Leonarda Bernsteina stihl mediální kolečko tři měsíce před premiérou, když rozhořčení fandové na sociálních sítích vyčítali tvůrcům, že slavného skladatele hraje Bradley Cooper s umělým nosem a ne nějaký skutečný Cyrano z Bergeracu. Inu, všem se producenti nezavděčí, ale podzim je lovnou sezonou filmových portrétů slavných mužů a jejich múz, v tomto případě tedy Felicie Montealegre Cohn Bernsteinové. Podobné filmy bývají předvídatelné, ale Cooper sám napsal scénář, režíruje, hraje a diriguje.

I to poslední mu lze věřit, protože dirigování zamlada studoval! Nezbývá než se nechat překvapit, zda půjde ojeho magnum opus. → na Netflixu od 20. prosince

148

kultura

Pozor, pozor! Všem sběratelům a milovníkům snových mlhovin na vědomí se dává, že spoluzakladatelé žánru dream pop, legendární Cocteau Twins, vydají dvě svá poslední alba v remasterované verzi na vinylu.

Skotská trojice Elizabeth Fraser, Robin Guthrie a Simon Raymonde sobě i svým fanouškům nadělí nové verze posledních dvou vydaných alb – Four-Calendar Café a Milk & Kisses, přičemž první jmenované letos slaví své třicáté výročí. Stejně jako většinu předchozích počinů Cocteau Twins, i Four-Calendar Café skupina nahrávala a produkovala ve svém studiu September Sound na břehu Temže v západním Londýně. Na krásné a zároveň hořkosladké desce, která obsahuje singly Bluebeard, Evangeline a Summerhead, se projevuje stejnou měrou zralost i křehkost, a i když Liziny texty zůstávají tajemné, jsou zde srozumitelnější. S nezapomenutelným designem neživých předmětů na obalu, které má na svědomí tvůrce dětských knížek Walter Wick, se Four-Calendar Café stále drží vysoko a to i ve čtvrté dekádě své existence.

Cocteau Twins jsou považováni za významné pionýry dream popu. Byli

aktivní v letech 1979 až 1997, vznikli ve skotském Grangemouth a vydali devět studiových alb. V roce 2005 sice oznámili návrat v rámci vystoupení na festivalu Coachella, po němž mělo následovat světové turné, ale o měsíc později bylo vše jinak. Nic z toho se nestalo kvůli stále doznívajícím problémům pramenícím z rozpadu milostného vztahu Elizabeth Fraser a Robina Guthrieho.

Prostě a jednoduše, Elizabeth odmítla sdílet pódium s Robinem.

Svým fanouškům se tak rozhodli nadělit alespoň reedici dvou výše zmíněných alb, při jejichž přípravě se Robin Guthrie, jeden z hlavních členů kapely, vrátil k původním studiovým mixům a vytvořil z nich nové 24bitové remasterované verze.

Skupina je neodmyslitelně spjata s kultovním vydavatelstvím 4AD, které vydá i aktuální reedici. Stane se tak i v Americe, kde byla dvě poslední alba představena prostřednictvím Capitol Recors. Pro americké fanoušky to také bude vůbec poprvé, kdy si budou moci pořídit tato alba na vinylu.

Tyto reedice budou k dispozici na černém vinylu a CD od 12. ledna 2024. Ačkoliv si je pod stromeček zabalit nestihnete, jejich předobjednávky už běží.

Text: Karel Buriánek

Překvapení od Cocteau Twins

Foto: archiv umělců a hudebních vydavatelství

Cocteau Twins plánují prostřednictvím vydavatelství 4AD znovu vydat svá lyricky ucelenější, ale neméně krásná alba Four-Calendar Café (1993) a Milk & Kisses (1996).

listopad - prosinec 2023

Solidarita bez hranic V současné vypjaté situaci, kdy jedno epicentrum fatálního selhání Země střídá další a hroznější, je víc než důležitější soudržnost etnicky, nábožensky i kulturně rozdílných subkultur. Poslední listopadová neděle tak bude v Bike Jesus patřit akci Solidarity Beyond Borders: Fundraiser for Queer SWANA Refugees. Jde o společnou aktivitu neziskové organizace Pangea a rave kolektivu Temple Of. Cílem je vybrat finanční prostředky pro queer SWANA (jižní a západní Asie a severní Afrika) uprchlíky a aktuálně i na podporu humanitární pomoci v Gaze. Očekávat můžete odpolední moderované panelové diskuze, živá tradiční i experimentální hudební vystoupení umělců SWANA (Arash, Roksan Mandel, Divane) a samozřejmě noční DJ sety, v rámci kterých se objeví (nejen) zavedená jména kolektivu Temple Of jako Nisan a Havroshechka, ale i Kewu, Fembot nebo TakaDumm. Výtěžek ze vstupného bude věnován organizaci Fundraiser for Queer SWANA. Výtěžek z humanitárního stánku pak bude rozdělen mezi organizace Doctors without Borders, ANERA a další. → Bike Jesus, neděle 26. 11. 2023 od 16.00, www.facebook.com/bikejesus

Hudební novinky

The Kills

Institute

The Serfs

God Games

Ragdoll Dance

Half Eaten By Dogs

Sextile Push

Indie duo se vrací s novým materiálem, který ho posouvá mimo jeho komfortní zónu. Je to už sedm let, co zpěvačka Alison Mosshart a kytarista Jamie Hince vydali poslední album Ash & Ice, a jak se zdá, vracejí se v plné síle, vypadají cool jako nikdy a zůstávají tak jednou z mála aktivních kapel garážové exploze počátku 90. let. Novinka God Games se nebojí velkolepé instrumentace, přičemž si stále zachovává šmrnc debutu Keep On Your Mean Side (2003). God Games je statementem jejich nové éry, v níž se navzájem posouvají a zkoumají nové způsoby, jak upgradovat svůj ikonický zvuk, comebackem, který je tak svěží, jak jen může být.

Austinská skupina vždycky kombinovala anarcho-punk inspirovaný Warsaw a Crisis.

Jejich vznik je stejně absurdní jako jejich prezence. Datuje se do roku 2013, kdy ústřední postava kultovní formace Glue Moses Brown nahrál pár písní, které zamýšlel na svou sólovou desku. Zbytek kapely to ale pochopil jinak a tak nezbylo nic jiného, než založit nový projekt – Institute. V roce 2015 vydali svůj debut Catharsis a jízda mohla začít. Osvědčené spojení si zopakovali ještě na albech Subordination (2017) a Readjusting the Locks (2019). Teď jim vyšlo čtvrté album Ragdoll Dance, které je esencí syrového rokenrolu zasazené do třeskuté současnosti.

Debutové album Sounds of Serfdom post-punkového tria ze Cincinnati bylo jakýmsi echem minimalistického syntezátorového retro zvuku staženého z pětiapůlpalcové diskety přivezené odkudsi ze Západního Berlína. Druhé album Primal Matter z roku 2022 pak přineslo do jejich palety pestřejší škálu odstínů. Novinka jde v jejich pojetí hybridního krautrock punku zase o kus dál. Klade větší důraz na kytaru a živé bicí, synth primitivismus à la Suicide a obskuritu největších uváděných inspiračních zdrojů Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire a Chrome, přesto však dokáže vykouzlit i sexy diskotéku nebo milou reminiscenci The Cure z osmdesátých let.

Losangeleská kapela Sextile se vrací s novinkou Push, prvním albem od tragického odchodu původního člena Eddieho Wuebbena v roce 2019. Dle jejich vlastních slov povzbudí serotonin a vydá se divočejším směrem. To je zjevné hned od úvodní Contortion, zvráceně drzé popové skladby, která vás pošle na rave party do temného zpoceného klubu. Dvěma výraznými momenty jsou skladby New York, která začíná něčím, co zní jako telefonní jingle, aby náhle explodovala v intenzivní drum & bass, a Imposter s téměř dream-popovým intrem. Push je kompaktní album plné basových dropů a punkové špíny, soundtrackem cyberpunkového světa a pozor – je návykové!

151

listopad - prosinec 2023

kultura

O BOZÍCH A LIDECH Nůžky v hudební branži se rozevírají. Labely vám budou tvrdit, že vydělávají drobné, ale koncertní turné top desítky interpretů nikdy nebyla opulentnější. Mezi všemi těmi mladými i starými influencery, co rozhazují stodolarovky ve velkém, však ční jedna ikona. Čerstvá miliardářka, jejíž sláva se dotýká hvězd dávno minulých.

T EXT

Václav Rybář

FOTO

Vojtěch Velický

Zákulisní šamani popmusic tvrdili, že už se to nikdy nepovede. Žádní Beatles, Queen nebo Stouni se už v dnešní fragmentarizované době nenarodí.

Nikdo už nebude při existenci Spotify prodávat miliony fyzických nosičů.

Budeme mít tucet zaměnitelných hvězdiček, co pojedou každé léto své algoritmem vygenerované bangery.

Jenže přišla Taylor Swift a celou tu apokalyptickou předpověď poslala k čertu. Ve třiatřiceti je čerstvou dolarovou miliardářkou a deseticifernou hodnotu má i její písničkový katalog.

V posledních letech láme jeden rekord za druhým – žebříčková umístění, počty hudebních cen, množství prodaných alb či úspěšných singlů, rychlost prodeje lístků na turné a nejnověji

také historicky nejúspěšnější koncertní kinofilm, jež si distribuovala sama a obešla tak stávkující Hollywood.

Kdy přesně se z obyčejné holky s kytarou, co hrála pro užaslou Ameriku countryové cajdáky o prvních láskách, stala globální celebrita a hudebnice, jejíž kariéra překonává i ty nejsmělejší představy? Někdo by řekl, že taková byla od narození, ostatní ten moment vystopují nikoliv do roku 1989, ale k albu označenému stejnou číslovkou. Její v pořadí pátá studiová deska 1989 vyšla v roce 2014 a znamenala definitivní otočení kormidla od country k popu. Megahity Shake it Off, Blank Space nebo Bad Blood otřásají spinningovými sály dodnes a 1989 je pořád vysoko v žebříčcích. Za chvíli

si řekneme proč, ale ještě bych se rád zastavil u toho, proč se Taylor povedlo vykopnout svou kariéru o několik letových hladin nad ostatní úspěšné zpěvačky.

Se změnou žánru totiž Taylor Swift nezměnila téma. Pořád se drží té image holky s kytarou, co přišla ze zapadákova kdesi v Pennsylvánii, zpívá o zlomených srdcích a je tak nějak „naše“. Pomineme, že Taylor vyrůstala v dobře zaopatřené rodině a už jako puberťačka často dojížděla do New Yorku, kde si mohla dovolit hudební i pěvecké lekce a dělala první klubové krůčky směrem k vysněné kariéře. Její image je pečlivě vykalkulovaný, ale zároveň dostatečně autentický, protože si písničky píše sama, často v nich odráží

152

kultura

Hudební megastar, která jako první žena v historii vyhrála Grammy za nejlepší album třikrát, na prodejích pěti po sobě jdoucích alb šla přes milion kusů, okupuje osm z deseti pozic nejposlouchanějších alb na Spotify a novou autobiografii může psát každé dva roky.

svůj vlastní milostný život a nikdy neopomene svým fandům připomenout, že jsou to právě oni, kdo ji dostal na pomyslný Olymp hudební branže.

Zlomená srdce jsou navíc nadčasovým a srozumitelným tématem, které je v dnešním komplikovaném světě ostrůvkem jistoty, k němuž lze vztáhnout široké spektrum emocí. Můžete se dojímat, můžete se radovat nad tím, že jedno končí, aby druhé mohlo začít, nebo si vyplakat oči, protože něčím takovým právě procházíte (nebo alespoň chcete mít kluka či holku, abyste tím v budoucnu projít mohli!).

Není to samozřejmě nic nového pod sluncem, ale konkurence vlastně chybí.

Katy Perry svého času jela spíš žvýkačkový pop (je to barevné a hýbe se to), v němž ta message o vztazích kapku zanikala. Beyoncé se stavěla do role sebevědomé královny a bohyně, což je hodné vzhlížení a obdivování, ale to ztotožnění širokého davu fandů tu vlastně chybí. Nejosobnější deska, na níž se snažila vyzpívat z nevěry svého partnera, byla zdaleka nejautentičtější a Queen Bee na ní zvládla oslovit nové publikum, ale teatrálnost je jí bližší, jak ostatně dokazuje dodnes. Štafetový kolík Taylor Swift a trochu i punkové Avril Lavigne momentálně přebírá např. Olivia Rodrigo, ovšem zda z toho bude popová trvalka, o tom fanoušci teprve rozhodnou.

Taylor ovšem na té vlně bezprecedentního úspěchu surfuje už téměř deset let. V době, kdy Spotify demokratizovalo přístup globálního publika k hudbě a definitivně tak připravilo hudební vydavatelství o možnost

nasměrovat vkus mainstreamového publika, se přirozeně víc daří hvězdám, co vyrostly v období před streamovací horečkou. Podobné je to v Hollywoodu u herců. Nového obsahu, tváří a trendů je totiž takové množství, že se lidé podvědomě vracejí k dřívějším jistotám a sázejí na staré známé firmy.

Není divu, že legendy stříbrného plátna přesluhují a hudební skupiny i slavní pěvci se znovu a znovu vracejí jako pomyslné komety. Tam, kde nováčci berou jenom drobky, případně vystřelí hodně vysoko a rychle zhasnou, tam staří pardálové chytají druhé a třetí dechy. Až na Taylor, která na té svojí kometě obíhá planetu pořád dokolečka a míří stále výš a výš.

Hudební megastar, která jako první žena v historii vyhrála Grammy za nejlepší album třikrát, na prodejích pěti po sobě jdoucích alb šla přes milion kusů, okupuje osm z deseti pozic nejposlouchanějších alb na Spotify a může psát novou autobiografii každé dva roky, protože tempo, se kterým randí a píše písničky, je jednoduše neuvěřitelné. Mohl bych jí oslavovat pět odstavců v řadě a stejně by mi její skalní fanoušci, Swifties, vyčinili, že jsem na spoustu věcí zapomněl. Pojďme tedy rovnou k jádru pudla. Proč je zrovna teď Taylor Swift v takové ráží a povede se to ještě kdy někomu, včetně jí samé, zopakovat?

Kdybyste chtěli krátkou odpověď, scrollujete TikTokem. Jenže vy čtete časopis, a tak si na to dovolím jít trochu oklikou. V roce 2019 se rozhořela velká a mediálně velmi vděčná bitva o prvních šest hudeb-

ních alb Taylor Swift. Tzv. mastery – originály nahrávek – totiž vlastnil label, který je výhodně prodal jednomu z kontroverzních hudebních magnátů, Scooteru Braunovi, za cca 330 milionů dolarů. Braun se chtěl se Swift domluvit na spolupráci, ale k dohodě kvůli nevýhodným návrhům smluv nikdy nedošlo. Braun pak udělal pár naschválů, jež mu vlastnictví práv k nahrávkám umožňovalo, načež práva k hudebnímu katalogu prodal investičnímu fondu Shamrock za 400 milionů. Taylor Swift během těch dvou let nejen že vydala dvě nová alba, ale v roce 2021 vydala i svou vlastní verzi dvou starších alb (Fearless a Red), přičemž letos vydala další dvě (Speak Now a 1989). Jak to? Hudební autorské právo totiž rozlišuje mezi právem na text a aranžmá a právem na samotnou nahrávku. Původní mastery byly ve vlastnictví zmíněného fondu, ale Taylor jako autorka textů a všeho ostatního měla plné právo nahrát a vydat kompletní diskografii znovu.

Veřejnost se okamžitě postavila na její stranu, takže na Spotify, ale i v rádiích rychle nové verze (pojmenované příznačně Taylor’s Version) zastínily původní nahrávky. Nic podobného se v hudební historii nestalo a Taylor měla navíc rázem v oběhu osm alb! Všechna okupovala vrchní příčky žebříčků a Taylor najednou byla všude. Úplně všude. Fantastický příběh o holce s kytarou, co dostala na lopatky celý hudební průmysl, podepřený písničkami, jejichž texty měly hlavu a patu? Taková story vyprodává arény i kinosály. Tatínek Taylor

153

Swift, původním povoláním správce fondů v bance Merrill Lynch, to moc dobře věděl. Proto se rozjely práce na koncertní šňůře Eras Tour, kde Taylor hraje svoje největší hity a oslavuje tak nově získanou nezávislost na zlých hudebních magnátech. A protože lístky americké části tour zmizely rychlostí blesku, oznámila Taylor, že posílá svůj film do kin, aby se skutečně dostalo na všechny. Swifties během premiérového víkendu roztančili kinosály a přispěli k rekordnímu otvíráku 92,8 milionů dolarů. Chybělo málo a padaly by letité hollywoodské rekordy. V žánru koncertních filmů jde o násobek dosavadních milníků, který jen tak někdo

nenapodobí. Za měsíc se v kinech objeví i Beyoncé se svým celovečerákem, ale tržby se očekávají cca šestkrát nižší.

I to dokazuje, že Taylor se momentálně pohybuje v úplně jiných sférách.

Tzv. Taylor efekt celkem logicky řadu běžných lidí začíná otravovat.

Sympatická zpěvačka se na ně hrne odevšad, ušetřeni kvůli jejímu vztahu s hráčem amerického fotbalu Travisem Kelcem nejsou ani sportovní fandové, protože miliony Swifties najednou začaly vykupovat šišaté míče a zajímají se o pravidla hry. Některé přítelkyně tak bezelstnými dotazy na touchdowny přivádějí své boyfriendy k šílenství.

Máte právem pocit, že to někdy musí skončit, ale Taylor skutečně dominuje rovnou dekádu. Teď jen zařadila vyšší rychlostní stupeň a definitivně před ní není úniku.

Přitom už před pár lety to vypadalo, že blonďatá zpěvačka nemá kam stoupat. Všichni (jsme) se mýlili a třiatřicetiletá megastar je letošní success story, kterou zábavní průmysl potřeboval. Zapomeňte na Barbie, Taylor je skutečná a kromě všech těch prvenství si může připsat ještě jedno velmi ojedinělé. Tu svou miliardu dolarů si vydělala primárně jako autorka hudby, nikoliv jako věšák na merchandising a nejrůznější crosspromo příležitosti.

To se ještě nikomu v historii nepovedlo. Holka s kytarou, říkáte. Obyčejný smrtelník, co navzdory všem zlým jazykům došplhal na Olymp a stal se bohem, který lidem znovu ukázal oheň prostřednictvím písniček plných možná banálních, ale univerzálních a jasně pochopitelných emocí.

Z vrcholu vede cesta jen jedním směrem, ale bylo by bláhové teď Taylor Swift jedním dechem chválit a zároveň podceňovat. Dokud jí nepraskne struna a nedojde inkoust, může dál psát svůj životní příběh, který neúnavně hltají stamiliony věrných příznivců.

Jak praví klasik: Tohle je Taylořin svět a my v něm jen žijeme. Jejím největším trumfem zůstává, že ji považujeme za jednu z nás.

Kněz Petr Regalát Beneš, archivář a knihovník františkánské klášterní knihovny v Praze.

155

listopad - prosinec 2023

knihovna

Tři neštěstí knihovníka: málo peněz, málo místa a moc čtenářů Stačí udělat pár kroků z rušného Václavského náměstí, projít branou a ocitnete se u chrámu Panny Marie Sněžné, kde sídlí řád františkánů. Komunistický režim v roce 1950 františkánům klášter odebral a řád považoval za zrušený. Klášter znovu ožil až po revoluci. Zatímco do kostela můžete vstoupit bez obav, do staré klášterní knihovny, která se nachází nad bývalou kaplí svatého Jana Nepomuckého, se jen tak někdo nedostane. Pro nás ji odemkl kněz Petr Regalát Beneš, zdejší archivář a knihovník.

Knihovnu v roce 1678 založil český františkánský právník, filozof a historik Bernard Sannig a pro její krásu se jí přezdívá Malý Strahov.

T EXT

Alena Gurin Stará

FOTO

David Turecký

Jak to tady v roce 1991, když jste přišli přebrat majetek, vypadalo?

Máme třeba ještě fotku rozbitého okna knihovny, ve kterém hnízdí holubi. Regály, které v době rokoka vyráběl nejspíš nějaký náš zručný bratr, byly napadeny dřevomorkou.

Na začátku 90. let se to tedy celé vystěhovalo, regály se restaurovaly a ošetřily proti dřevomorce, podlaha se myslím vyměnila kompletně. Tisky, které tu zůstaly, se zachovaly. Okna knihovny jsou orientována na jižní stranu a zdejší klima knihám svědčí.

Mívali jsme tu vlhkoměr a vlhkost se pohybuje v krásných hodnotách během celého roku.

Nepoškodily se ani vzácné staré rukopisy?

Knihovnu po roce 1950 spravovala Národní knihovna a rukopisy uchovávala v trezoru. Bylo to lepší než třeba v Maďarsku, kde komunistický režim k řeholním řádům přistupoval na jednu stranu mírněji, na druhou stranu se knihy likvidovaly. U nás se velké klášterní knihovny dochovaly, knihy se ovšem nacházely po celé republice.

Doktor Karel Dolista je v 90. letech svážel a trvalo to, než se podařilo dát je dohromady. Spousta knih ležela v podzemí Národní knihovny, kde byly pomíchané od všech různých řádů, ze všech možných klášterů. Týden jsem

mu tam pomáhal je třídit. Po jedné mi je podával a já jsem je rozděloval do krabic podle toho, jestli patřily františkánům, dominikánům, jezuitům nebo redemptoristům. Bylo s tím strašné práce.

Podařilo se vám všechno zachránit?

Františkáni jsou v širokém spektru řeholních řádů spíše univerzálnější.

Nejsou typicky zaměření na vzdělání, i když vzdělance mezi sebou mají, což dosvědčuje i tato knihovna, která zřejmě byla kvalitnější než u dominikánů.

Objevovaly se ale různé názory na to, co s ní. Jeden náš starší bratr, Vladimír, se po revoluci vrátil z emigrace v Ka-

156

nadě, kde se věnoval především lidem chudým a bez domova. Když viděl, jak to tu vyklízíme a že jsou s tím spíš starosti, říkal, že by bylo nejlepší knihovnu prodat a peníze dát bezdomovcům.

Někteří mladí bratři, ale nebylo jich moc, měli podobné myšlenky, naštěstí to nikdy daleko nedošlo.

Jaké nejstarší rukopisy tu uchováváte?

Asi nejstarší je latinský chorál z poloviny 14. století. Má velký formát, aby všichni dobře viděli, když z něj schola zpívala na kůru.

Notový zápis má ilustrace, krásné barvy, zlacené písmo. Je vidět, že si na tom dali záležet.

A je na pergamenu, vyčiněné ovčí kůži, takže měl samozřejmě velkou hodnotu už tehdy, neřkuli teď. Ale měli jsme tu i krásnější. Když měl být na konci 18. století klášter kvůli josefínským reformám zrušen, přišla komise a několik nejvzácnějších svazků odnesla. Viděl jsem z nich asi jen dva, jsou opravdu nádherné. Před zrušením nakonec klášter zachránila dohoda, že se zde postaví fara se školou, klášter bude pomáhat pastoraci obyvatelstva a bude díky tomu „užitečný“. O to Josefovi II. šlo. Knihovna tedy zůstala, jen bez těch nejlepších kousků.

Co znamenají písmena na hřbetech knih?

To je součást systému řazení knih.

Velké písmeno označuje jeden regál.

Malé písmeno vedle označuje řádek.

knihovna

A pak je pořadové číslo v řádku. Když se s pořadím po staletí nehýbalo, byl to ideální systém. Jeden oddíl je vždy věnován jednomu oboru. Áčko jsou Bible ‒ máme tu taky jednu vzácnou ‒, béčko biblické komentáře, enko historie, véčko přírodní vědy a lékařství...

Lékařských knih je tu poměrně hodně.

Důvodem bylo nejspíš to, že naše františkánská provincie měla svoje misie v Egyptě a potom se je snažila rozšířit na jih do Habeše, dnešní Etiopie.

Misionáři na cestách v muslimském světě často působili inkognito a někdy vystupovali jako lékaři. Bylo to velmi dobrodružné. Ukážu vám k tomu jedny z těch vzácnějších rukopisů. Ani bratři v našem klášteře moc do hloubky nevědí, co tyto rukopisy obnášejí.

Tak to mě zajímá.

Jsou to zápisky misionářů v Egyptě, kteří se pokoušeli dostat do Habeše.

Tehdy tam sice žili křesťané, etiopští koptové, ale vůči Západu byli hodně negativně naladění. Měli špatné zkušenosti s misiemi jezuitů, které předtím vyhnali. Františkáni, kteří k nim přišli s daleko mírnějším přístupem, tam ale stejně dlouho nevydrželi.

Vyhnali je taky.

Máme tu dvě knihy, jednu počátkem 18. století napsal Jakub Římař z Kroměříže a druhou, která pochází z poloviny 18. století, Remedius Prutký. Římařova tříčlenná skupina putovala z Egypta přes Rudé moře do Jemenu a Mekky a pak zpět přes vnitrozemí do Habeše, kde měla pomoct první misijní skupině rakouského

františkána Liberata Weisse. Na cestě, která byla plná různých překážek, je však zastihla zpráva, že první skupinu v Habeši ukamenovali. Proto se Římař a jeho kolegové vrátili. Po nějaké době do Habeše doputovala skupina Remedia Prutkého, a než byla vyhoštěna, nějaký čas pobývala v hlavním městě Gondaru. Část zápisků je věnovaná jejich misijnímu působení, byli to ovšem takoví všudybylové a snažili se dostat ke všemu možnému. Remedius Prutký byl zřejmě první Evropan, který se v Egyptě podíval do nitra tzv. Růžové pyramidy. Snad byl i u pramenů Nilu ještě dříve než jezuité, ale zaznamenáno to není. Do knihy potom nechal Prutký přetisknout některé, nejspíš svoje, nákresy a mapky. Je tu přetištěný i průvodní dopis od habešského císaře, který jim cestu do Habeše umožnil.

To bych si ráda přečetla.

Ta první vyšla už v 90. letech v anglickém překladu. V češtině zatím vyšla jenom půlka. Měli to rozdělené dva čeští autoři. Už je to deset let a nevím o tom, že by se dokončovala druhá část. Kratší úryvky si můžete přečíst v knize Zdeňka Kalisty Cesty ve znamení kříže.

Zmiňoval jste vzácnou Bibli, můžeme se na ni podívat?

Je to nejstarší tištěná česká Bible z roku 1488 psaná ve staročeštině.

Nevím, kolik se dochovalo exemplářů.

K františkánům se knihy většinou dostávaly darem a dá se předpokládat,

„Jedněmi z těch nejvzácnějších rukopisů v naší knihovně jsou zápisky misionářů v Egyptě, kteří se pokoušeli dostat do Habeše. Tehdy tam sice žili křesťané, etiopští koptové, ale vůči Západu byli hodně negativně naladěni.

Měli špatné zkušenosti s misiemi jezuitů a františkány také vyznali.“

Když komunistický režim františkánům v roce 1950 klášter odebral, z knihovny se vytratil řád. Mnoho knih zmizelo, další se přesouvaly po republice. Ty nejvzácnější rukopisy se však díky správě Národní knihovny dochovaly. V 90. letech se pak podařilo vrátit je na původní místo, kam patřily po staletí.

158

knihovna

Zdejší knihovna není běžně přístupná a tak zde mohou být na podlaze i papírové krabice od banánů plné knih z jiných knihoven, než najdou svůj nový domov. Na nich jsme dostali příležitost nahlédnout do zdejšího nejstaršího rukopisu - latinského chorálu z poloviny 14. století.

159

listopad - prosinec 2023

„Už přes dvacet let ve vánočním čase pořádáme výstavu betlémů. Betlémy jsou pro františkány typické a téma vtělení, Ježíšova narození, je zrovna letos velmi aktuální. Tento rok uplyne osm set let od prvních živých jesliček, které vymyslel a vytvořil náš zakladatel, svatý František v italském Grecciu.“

proč právě tato skončila u nás. Je to totiž zmetek. První části se nevytiskly, jsou tu jen prázdné stránky. První kniha Mojžíšova tak začíná až od nějaké 22. kapitoly. Přesto už Bible putovala na různé výstavy, ukazovala se i v Senátu. Teď už se ji snažíme nepůjčovat, protože poměrně utrpěla.

A co je tady v těch krabicích všude na zemi?

Už několik let tu máme knihy i z jiných knihoven a řešíme, kam s nimi. Rádi bychom se jich zbavili.

Holt není místo. To jsou tři neštěstí knihovníka: málo peněz, málo místa a moc čtenářů. Protože čtenáři nejsou potřeba. Knihy jsou, aby byly. Dělám si legraci. Ale někdy můžou být čtenáři nesolidní. Tak to bylo už v 17. století.

Bernard Sannig, který tenkrát zakládal knihovnu i archiv a dal všemu řád, byl opatrný a přísný. Knihy se z knihovny nesměly vynášet, hrozily za to církevní tresty.

Může se sem přijít podívat někdo zvenčí?

Dřív jsme pořádali prohlídky pro skupiny, ale teď už ne, i kvůli tomu, jak to tady vypadá. Badatelé sem však běžně chodí, když se domluví s naším knihovníkem, panem Kašparem.

Před pár lety tady třeba někdo byl kvůli malé knížečce, která se v České republice vyskytuje jen ve dvou kusech.

Cennost zdejších knih je ovšem různá.

Některé vypadají vzácně, ale máme je tu i několikrát. Jako třeba Kladivo na čarodějnice. Rukopisy, do kterých se někdy knihy balily, mohou být vzác-

nější než samotná kniha. Když nebylo dost papíru a materiálu, využívali takto staré rukopisy a neměli vždy cit pro to, jak se na to kdo bude dívat v budoucnu.

Jaká byla vaše cesta k františkánům?

Původně jsem chtěl být diecézní kněz.

Leta jsem ministroval ve farnosti v Brně v Králově Poli a z mé generace ministrantů je nás nejmíň osm kněží.

Když jsem svůj záměr ale v osmnácti, v posledním ročníku strojní průmyslovky, oznámil doma, bylo to, jako kdyby bouchl granát. Maminka mi nejdřív vynadala a pak se mnou měsíc nepromluvila. Viděl jsem, že budu muset čekat nebo studovat tajně. Ale je fakt, že mé rozhodnutí tehdy ještě nebylo moc uzrálé. Mezitím jsem poznal pár tajných řeholníků, i františkánů, a uvědomil jsem si, že asi nejsem typ, který by chtěl žít sám na faře.

Potřebuju kolem sebe společenství.

K františkánům jsem se dal ještě za totality, v roce 1986, kdy byly řeholní řády zakázané. Ilegální struktury, jak tomu říkal Jakeš.

Co vás nasměrovalo k péči o knihy?

Postgraduálně jsem studoval teologii.

Nejdřív spirituální teologii v Římě, kde jsem dělal lincenciát, což je na úrovni malého doktorátu, a pak systematickou teologii jako velký doktorát.

A vždycky mě zajímala historie ‒ spíš víc než teologie. Proto mám na starosti i provinční archiv. V klášteře vedu moderní knihovnu s novějšími publikacemi a tuto starou knihovnu spíš symbolicky zastřešuju.

Byl jste už v dětství velký čtenář? Četl jsem hodně. Maminka pracovala na poště a odebírali jsme nadprůměrné množství časopisů, dost jich bylo populárně vzdělávacích. Tam to možná začalo.

Co čtete teď? Oborové publikace nebo i mainstreamovou literaturu?

Spíš oborové nebo si doplňuji informace k tomu, co mě zaujme. Před sedmi lety mě život přivedl k tématu Sýrie a syrské války. Tehdy k nám přišel na besedu bývalý velvyslanec pan Ilja Mazánek starší a ten pronesl větu, která mi de facto změnila život. Řekl, že kdyby v tu chvíli Asad padl, dává křesťanům v Sýrii maximálně pět dnů.

Mě to tak šokovalo, že jsem se tím začal zabývat do hloubky. Zároveň se tady začala scházet komunita uprchlých syrských křesťanů, kteří se tu scházejí doteď. Když mě nějaké téma osloví, ať už to byl Irák, nebo třeba covid, většinou se do něj zakousnu a snažím se sehnat co nejdůvěryhodnější kanály co nejbližší danému prostředí.

Blíží se Vánoce. Co se v klášteře chystá pro veřejnost?

Už přes dvacet let ve vánočním čase pořádáme výstavu betlémů. Betlémy jsou pro františkány typické a téma vtělení, Ježíšova narození, je zrovna letos velmi aktuální. Tento rok uplyne osm set let od prvních živých jesliček, které vymyslel a vytvořil náš zakladatel, svatý František v italském Grecciu.

Tím položil základ západní betlémářské tradici.

160

PO PŘEČTENÍ POUŽIJTE Speciální příloha pro všechny, kteří preferují četbu časopisů odzadu. Lépe řečeno pro ty, co si na toaletu zapomněli vzít mobil, neplánují dlouhé vysedávání, a přesto by se rádi nějak zaměstnali. A kdyby náhodou došel papír, tak…

T E XT

Petr Jansa a Václav Rybář

ILUSTR ACE

Vojtěch Velický

Senzační bratři zpátečníci V hlavním tématu čísla rozebíráme nejvlivnější vizionáře dneška a jejich tu zákeřnou, tu naivní snahu synchronizovat popkulturní fantazie s vládou sponzorovanými utopiemi o křišťálově čistém světě bez násilí a konfliktů. Všichni se chceme mít líp, ale někteří mají pocit, že už se lépe měli. Čím dál tím rychlejšímu a komplexnějšímu světu přestávají rozumět, takže by nejraději z toho kolotoče vystoupili a vrátili se zpátky v čase. K ujišťování se o tom, že zdaleka nejsou sami, paradoxně používají internet – tedy nástroj, který za všechny ty pokroky a jejich společenské zmatení může v první řadě. Nejsou první ani poslední, kdo zažívá vystrašení z „doby vymknuté z kloubů“, ale protože tradiční média dnes často stínují ta sociální, aby udržela pozornost čtenářů, přejímají onu brzdu pokroku, zhmotněnou zcela náhodně do marketingového sloganu Tesca „Tady je svět ještě v pořádku“. Zdánlivě nevinné heslo používají na obranu svých konzervativních názorů politici, automobiloví novináři, fandové starých struktur, ale i autoři nejrůznějších facebookových skupin o tom, že máslo bylo dřív máslovější, kolotoče jezdily dvakrát dýl i rychleji a v pornu lidé souložili doopravdy. Pokrok za každou cenu, nebo nostalgie nespolehlivých pamětníků? Doprava, nebo doleva? Každodenní dilema, jež činí život zajímavým…

Luddité: rozbíječi strojů V letech 1811 až 1817 docházelo v Anglii k velkolepé vzpouře, kdy pracovníci rozbíjeli kladivy nové tkalcovské stavy, protože se báli, že kvůli strojům přijdou o práci. Vláda podobné aktivity tvrdě potlačila. Hnutí bojácných dělníků se inspirovalo jistým Nedem Luddem, který se podobně bouřil už v roce 1779 a pocházel prý ze stejných krajů jako Robin Hood. Po letech už bylo těžké odlišit mýtus od skutečnosti, ale tzv. luddité přetrvali jako symbol odporu vůči systémovým změnám. Však i kovbojové hrozili železným ořům na kolejích a smáli se prvním bicyklům. Pokrok se jim zastavit nepovedlo. Současní neoluddité nepřekvapivě brojí proti internetu a především plíživé automatizaci průmyslu. Mohutně medializovaný nástup umělé inteligence je vodou na lopatky jejich mechanických mlýnů, které však bohužel melou nejen pomalu, ale i nejistě.

161

listopad - prosinec 2023

Jak funguje nostalgie?

Dilatace času

Tzv. komerční nostalgie je tu s námi něco málo přes století, kdy se firmy naučily využívat touhy lidí vrátit čas a znovu se podívat do mládí, které přeci bylo lepší, protože oni sami byli lepší. Jde často o růžové brýle, které si nasadíme během krize středního věku, ale v posledních dvou dekádách se hlad po patině a vintage produktech přelévá i do popkulturního diskursu. Už to není jen o autech, která jste v mládí obdivovali a teď si je můžete koupit. Nostalgii se podřizují nejrůznější akce, kdy jsou dlouholeté výrobky uváděny na trh v dobových obalech, vycházejí modernizované verze prvních telefonů, dělají se remaky filmů a videoher nebo se prostě jen vzpomíná a z diskursu se vytrácí to špatné, abychom si nakonec mysleli, že to vlastně všechno bylo fajn. Je samozřejmě rozdíl vzpomínat s láskou na nedostatek toaletního papíru v ČSSR a na žvýkačkový synthpop či ranou tvorbu Clinta Eastwooda v USA, ale mechanismus je v zásadě stejný. Díky snadnému přístupu k informacím dnes můžeme cestovat časem snadněji než dřív.

Nostalgie navíc snadno sdružuje vrstevníky, protože je vrací do dob, kdy bylo méně ikonických kulturních milníků, takže je šance, že je zažili úplně všichni. Dnešní děti mají na výběr tisíce podnětů, ty devadesátkové si pamatují tucet seriálů, co běžely každé odpoledne. Nostalgie je klouzavá, takže místo normalizačních osmdesátek se dnes už vzpomíná hlavně na divoké devadesátky, jež budou zanedlouho vystřídány nulkami. Z mainstreamové nostalgie se vše přesouvá rovnou do archivu, resp. do sféry tzv. filmů, písniček, knih a produktů pro pamětníky.

Nostalgie i staromilství do jisté míry souvisí s tím, že když jsme byli mladí, čas utíkal rychleji. Formativního období je těžké se zbavit. Řekněte dnešním čtyřicátníkům, že Jurskému parku, Forrestu Gumpovi nebo Cliffhangerovi je letos třicet. Vždyť na těch filmech byli „včera“ v kině!

Spousta lidí má v hlavě zakonzervované vzpomínky a zkušenosti, na něž s láskou vzpomíná, ale tak trochu se je bojí oživovat v praxi (koukat, hrát, osahávat), protože se obává, že konfrontace s realitou poskvrní idealizovaný záznam v jejich mysli. Totéž platí o pozdějším setkávání s idoly z mládí, nedotknutelnými otcovskými postavami, z nichž se vyklubou chlápci z masa a kostí, co jsou v tom lepším případě úplně jako vy.

Staromilství Pokud jste v době nástupu prvních iPhonů a placatých mobilů s Androidem stále tiskli svou Nokii, případně jste se ani letos neodhodlali zbavit sbírky VHS nebo pořád marně vyhlížíte návrat vinylů do kamenných obchodů, pravděpodobně trpíte staromilstvím. To přichází, když se nechcete vzdát technologií a produktů, které jsou „jen“ staré.

Krásně to lze prezentovat na vozidle Trabant P601. Tento vůz zažil ve východní Evropě sedmdesátých a osmdesátých let svůj vrchol, když kvůli omezené nabídce našel cestu do mnoha garáží. Byly lepší alternativy, ať už šlo o vozy Škoda, Lada, nebo dokonce i Wartburg, ale maličkému Trabimu se dařilo. Kdo si ho nechal i v první půlce devadesátek, ten byl na silnicích pro smích. Stačilo ho ale neprodat a v nultých a desátých letech se posměch pomalu měnil v obdiv. Z dříve vysmívaného reliktu se stala roztomilá rarita a následně pak sběratelský kousek s nemalou hodnotou. Když dnes míjíte na silnici zachovalého Trabanta, cítíte obdiv i vděk, protože vás majitel – alespoň na ten letmý moment – vrací o čtyřicet let zpátky.

Staří muži, co řvou na mrak Děda Simpson křičel před dvaceti lety na mrak a zařadil se tak ke dlouhé řádce naplněných proroctví či memů z legendárního animovaného seriálu o rodince ze Springfieldu. Gag z roku 2002 se na internetu začal používat coby reakce asi o sedm let později, ale až od roku 2013 zažívá zlaté období, kdy ho mladší generace používá jako odpověď rozhořčeným „staříkům“, co na sociálních sítích láteří nad stavem společnosti, automobilového průmyslu nebo… hádáte správně, úrovní dnešní mládeže. Děda Simpson se tak vedle zachmuřeného Clinta Eastwooda z filmu Gran Torino a otravné hlášky „ok, boomer“ řadí mezi evergreeny konverzačního arzenálu generace Z.

„Televize není nepřítel, televize se dá vypnout.“ Jan Werich

162

po přečtení použijte

Zlepšováky, co vám zničí život!

Nejúspěšnějším tiktokerem na světě je senegalský komik a influencer Khaby Lame. Narodil se v Dakaru, ale jeho rodina se přestěhovala do Itálie, když mu byl jeden rok. Po škole začal obrábět na CNC strojích Fiaty v turínské továrně, ale během covidu ho coby nováčka propustili a on objevil sociální sítě. Dnes jsou jeho rezignovaný výraz a dlouhatánské napřažené ruce reakcí univerzálně srozumitelnou v jakémkoliv jazyce. Khaby na sociálních sítích vyhledává nejrůznější filuty, soudobé Paty a Maty, kteří se snaží znovu vymyslet kolo nebo alespoň kreativními life hacky vyřešit nějakou situaci, která už dávno řešení má. Khaby v krátkých klipech předvádí původní řešení situace nebo si mlčky dělá legraci z přehnané komplikovanosti oněch zlepšováků. A publikum šílí.

Podobných videí s life hacky přesto na Facebooku, YouTube či Tik Toku přibývá. Divní lidé v nich s elegancí a intelektem dvouletého dítěte staví či opravují věci a používají při tom divné nástroje a postupy. Výsledky se buď točí v kruhu, nebo jsou odsouzeny k brzké destrukci nerespektováním obecných postupů nebo očividnou snahou dělat něco úplně jinak. Speciální kategorií jsou pak nejrůznější kuchařská videa zjevně nepoživatelných pokrmů nebo provokační návody à la „celý život jste loupali banán špatně“. Všechen tento content má za úkol vás naštvat, vybudit vás k reakci. Mnoho lidí totiž na podobná videa zděšeně kouká od začátku do konce, často několikrát, protože jsou hypnotizování a nevěří vlastním očím. Tím se však dostávají do pasti algoritmu, který zděšení vyhodnotí jako zájem a začne servírovat víc podobného obsahu. Z toho logicky profitují producenti téhle šmakulády. Ti navíc do komentářů nasadí boty, jenž hodnotí video kladně a nadšeně, což rozhořčené kutily nutí k reakcím „Dyť je to úplně blbě, copak to nevidíte?!?“.

V podobných králičích dírách sociálních sítí pak tráví celé hodiny a jejich život jde do vývrtky, protože brzy začnou křičet nejen na mraky, ale vlastně úplně na všechno.

„V každé době byly „staré dobré časy“ mýtem. Tehdy si nikdo nemyslel, že byly dobré. Každý věk se totiž skládal z krizí, které se lidem, kteří je přežili, zdály nesnesitelné.“ Brooks Atkinson

NIMBY Na českých „sockách“ se slůvko NIMBY začalo coby exotické zaklínadlo používat poměrně nedávno. Jeho uživatelé jsou pyšní na to, že musí akronym Not In My Back Yard vysvětlovat, ale sobečtí starousedlíci bránící výstavbě „na svém dvorku“ jsou tu s námi už od roku 1980. Stejně tak oblíbená argumentace gentrifikací nejrůznějších čtvrtí je v psychologii a sociologii stará víc než půl století, přičemž začátky gentrifikace sahají až do starého Říma. NIMBY fenomén je navíc extrémně košatý, takže zdaleka nejde jen o naštvané vlastníky, co nechtějí ve svém domě žádné novoty, vadí jim sousední stavby rušící výhled nebo mateřská školka za domem, kvůli níž nelze dopoledne větrat.

Podávat stížnosti lze na cokoliv, stačí si jen hlídat termíny. Všichni ostatně známe Děti Země nebo Jihočeské matky, a to nikoliv proto, že bychom jim platili členské poplatky. Řada organizací, ale i majitelů strategických pozemků se naučila držet stát pod krkem, když jde o důležitou výstavbu. Kdo nezaplatí, ten je konstantně zdržován, popotahován a zkoumán, přičemž žádný soud na světě nerozliší, kde končí bohulibost a nastupuje škodolibost.

Proto byste měli znát i termíny BANANA (Build Absolutely Notning Anywhere Near Anything alias nestavte nikde nic nikomu a pokud možno nikdy) či CAVE (Citizens Against Virtually Everything – občanská hnutí proti čemukoliv). Právě ti CAVEmani, jeskynní lidé, se nám v poslední době přemnožili.

Tady můžeme opět odkázat ke generačním střetům, kdy progresivní mládež brání pokroku a ti starší, kteří se je snaží odlepit z cesty, jsou považováni za bezcitné boomery. Nejrůznější nálepkování slouží snaze vytvořit konflikt „my vs. oni”, přičemž málokterá ze situací je natolik černobílá, aby ji šlo tak snadno popsat či vyřešit. Pak logicky nastupuje nostalgie po dobách, kdy šlo stavět snadno a nikdo do toho nekecal.

Jak vidíte, všechny doposud popsané příklady zpátečnictví na sebe navazují a jsou ve společnosti pevně zakořeněné.

163

listopad - prosinec 2023

Největší „vizionáři“ své doby Prodej Aljašky V roce 1867 Rusové prodali Aljašku Američanům za „pouhých“ 7 milionů dolarů. Nejen že získali mimořádně motivovaného souseda, ale připravili se o nerostné bohatství v hodnotě bilionů.

Kodakfilm V Kodaku měli prototyp digitálního fotoaparátu už na konci 70. let, ale protože by to znamenalo konec kinofilmu, na kterém slušně vydělávali, nápad strčili do šuplíku. Následně je všichni předběhli a Kodak v roce 2012 vyhlásil bankrot.

Vybíjení škůdců Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Čína rozhodla zúčtovat s komáry, mouchami, krysami a vrabci. Cílem bylo ochránit úrodu, ale čínský lid se skutečně činil (stovky tisíc tun zabité havěti), takže si rozvratem ekosystému rychle zařídil největší hladomor v historii země.

Železo nade vše Slavný omyl IBM dal vzniknout globální dominanci Microsoftu na poli operačních systémů. V IBM měli totiž pocit, že hardware je nejdůležitější a software si tak může od Billa Gatese klidně koupit kdokoliv. Na co si připlácet za exkluzivitu, když počítače umíme stavět jen my…

Sony vs. Marvel Když Marvel na pokraji krachu prodal studiu Sony práva na Spider-Mana, nabízel za o něco větší sumu práva na všechny marvelovské superhrdiny, bez jakýchkoliv omezení či podmínek. V Sony ale měli zájem jen o pavoučího muže a nad zbytkem mávli rukou.

Opatrný Google Věděli jste, že v Googlu měli svoje vlastní ChatGPT už před deseti lety?

Generativní jazykové modely tu vznikaly bokem jako roztomilý experiment.

Google však nechtěl spravovat, co není rozbité, a dodnes zůstal věrný hypertextu. Až budoucnost ukáže, zda to bylo moudré rozhodnutí.

Juchů?

Americké Yahoo bylo kdysi jedničkou na trhu s kapsami plnými peněz. Mohlo si koupit Google, ale proč kupovat partu ajťáků s divným vyhledávačem. Mohlo si koupit Facebook, ale co s univerzitní sítí plnou nerdů? V obou případech zcela kritické minely.

Děti rostou pro kriminál!

Ta dnešní generace samozřejmě nestojí za nic. Úctu ke stáří ani autoritám nemá, divně se obléká, je zahleděná do sebe i cizokrajných technologií, ale hlavně jí nechutná guláš se šesti, dokonce ani orosená Plzeň. Variace na tohle klišé můžeme číst už od dob starých Sumerů a Egypťanů, takže s podobným názorem rozhodně budete v dobré společnosti. Jenže psi napříč tisíciletími štěkají a karavana přesto jede dál a míjí jeden milník za druhým.

Nová generace se vymezuje vůči staré, ta se zas bojí změn a moderních pořádků. Společnou řeč nenajdou v žádné z místností domácnosti či korporátu, ale právě všudypřítomná tenze roztáčí kolečka pokroku čím dál tím rychleji.

Blockbuster na Netflixu Největší americká síť videopůjčoven měla možnost odkoupit Netflix, když se ještě jednalo o službu korespondenčního rozesílání DVD. Vedení v tom nevidělo budoucnost, Netflix začal streamovat a nakonec natočil i sitcom o osudu poslední existující pobočky Blockbusteru.

„Význam řeckého slova nostos je „návrat“. Algos znamená „utrpení“.

Nostalgie je tedy utrpení způsobené neuspokojenou touhou po návratu.“ Milan Kundera

10 nejpraktičtějších vynálezů 20. století 1) Automobily 2) Letadla 3) Televize 4) Vakuum a plastové obaly 5) Telefon 6) Mikrovlnné trouby 7) Léky a antibiotika 8) Počítače a internet 9) Lednička 10) Antikoncepce

10 nejpraktičtějších vynálezů 21. století 1) Chytré telefony a aplikace 2) Bezpečnostní technologie ve vozidlech 3) Širokopásmový internet a wifi 4) Cloudové technologie 5) LED osvětlení 6) 3D tisk 7) Paměťová média a úložiště 8) Robotika v průmyslu a domácnostech 9) E-knihy a čtečky e-knih 10) Solární a obnovitelné zdroje

„Někteří lidé nemají rádi změny, ale pokud je alternativou katastrofa, nezbývá, než je přijmout.“ Elon Musk

164

po přečtení použijte

Budoucnost, kterou nechcete zažít Absurdistán Komedie Mikea Judgeho (Beavis a Butthead, Silicon Valley) v roce 2006 vyprávěla o absurdní budoucnosti, kdy lidstvo zhloupne natolik, že časem cestující ňouma a prostitutka jsou najednou za absolutní lumeny. Tehdy pouhá skečová rutina jak ze Saturday Night Live, dnes by se však dal tenhle celovečerák považovat za svaté svitky mocných proroků. Skutečně k zavlažování pšenice Red Bullem směřujeme mílovými kroky.

Dredd Sylvester Stallone měl v půlce devadesátek taktéž prorocké období. V adaptaci komiksového Dredda hraje policajta, soudce a vykonavatele v jedné podobě, který ochutná trochu vlastní diktátorské polívčičky. V mírnějším Demolition Manovi se ocitá v politicky korektním světě, kde je zakázáno i verbální násilí a všichni kolem sebe chodí po špičkách. Naštěstí začnou praskat ledy a starý svět ukáže tomu novému razantní prostředníček.

Terminátor Manuál pro nasazení umělé inteligence natočil James Cameron už před čtyřiceti lety, ale politici si ho zjevně pouštějí až teď, když už opravdový Skynet klepe na dveře. Dokud někdo nepřijde s automatizovanou výrobou po zuby ozbrojených kovových vojáků, můžeme být klidní. Docela bychom se ale divili, kdyby podobný projekt v USA už pod rouškou experimentů nefrčel na plné obrátky. Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Gattaca Sci-fi dystopie Andrewa Niccola představuje svět geneticky vyšlechtěných zástupců čisté rasy předurčených k důležitým profesím. Vedle nich však existují i jedinci, kteří jsou plodem obyčejného sexu. Ti jsou odsouzeni k podřadnému zaměstnání, bez ohledu na jejich talent či ambice. Hlavní hrdina se pokusí systém přechytračit, ale v průběhu svého podvůdku zjišťuje, že neúprosná nová realita je promyšlená do posledního detailu.

Vyměřený čas Andrew Niccol podruhé, tentokrát v dystopii, kde čas jsou peníze. Doslova, za osm hodin práce musíte vydělat víc, jinak začnete minuty, hodiny či dny utrácet za kafe a sendvič, až zjistíte, že už se rána nedožijete, protože nemáte odkud brát. Boháči mezitím žijí ve svých vilách a mají nastřádaná celá staletí. Trochu těžkopádná paralela, která ale ve světlých okamžicích nutí minimálně k zamyšlení.

Běžící muž Prequel Hunger Games jde právě do kin, ale Stephen King uměl reality show plnou zabíjení a sázení na nevinné soutěžící už před několika dekádami. Dokonce podle jeho povídky vznikl akční film se Schwarzeneggerem, předznamenávající zlatý věk soutěžních reality show, kterým nic není svaté.

V hlavní roli masa na porážku se můžete díky nekonečným machinacím kdykoliv ocitnout i vy. I to při sledování akčního braku nahání nepříjemnou husinu.

165

listopad - prosinec 2023

Tudy ne, přátelé Jednokolka V autě se sedí uvnitř, na motorce se sedí zvenku. Monowheel je stroj, který obojí kombinuje.

Pilot sedí uvnitř obřího kola a snaží se… přežít? Vynález z půlky devatenáctého století byl mnohokrát vylepšován, ale dodnes jde o zbytečný adrenalin a slepou uličku.

Pet rock Pravděpodobně nejsarkastičtější, ale taky zatraceně výnosný nápad. Gary Dahl začal v roce 1975 prodávat v děravých krabicích a na podestýlce mazlíčky na hraní. Nešlo však o živá zvířata nebo o plyšáky. Prodával obyčejné šutry. A lidi to kupovali na kila!

Made in Japan Větrák na vidličku, aby vám jídlo rychleji vychladlo.

Deštníčky na boty, aby vám nezmokly ponožky. Čepice s přísavkou, abyste v metru nevěšeli hlavu. Brýle s trychtýřky pro snazší kapání. Všechno je to z Japonska, říše divů, co nás nikdy nepřestane fascinovat.

Brýle na čtení v posteli Ležíte v posteli, chcete si číst, ale nechcete zvedat hlavu? Žádný problém, stačí si pořídit brýle s periskopovými čočkami. Tenhle praktický zlepšovák se bohužel nikdy neujal, místo něj si lidé začali pod hlavu dávat polštář.

Ledvinka Kdo nezažil, nepochopí. Snaha vyrobit mužskou obdobu dámské kabelky se minula účinkem a způsobila jednu z největších módních katastrof moderní historie. Ani pokusy přesunout naducané taštičky z opasku na popruh se neosvědčily. Temná éra pro muže nejen v Česku.

Fiske v noční košili Admirál Bradley Allen Fiske vymyslel před rovnými sto lety analogový Kindle. Na malé destičky tisknul miniaturizované knihy, které uživatel četl s okem natlačeným na speciální lupu. Tato komprese literárních děl se bohužel nikdy neujala, ačkoliv byla cenově dostupná.

„To, že něco nefunguje tak, jak jste plánovali, ještě neznamená, že je to zbytečné.“

Nukleární myčka nádobí V USA bylo období, kdy i domácí kuchyňské spotřebiče potřebovaly výkon osmiválce. A kdo si nechtěl nechat zasmradit kuchyň spalovacím motorem, ten nedočkavě vyhlížel nukleární pohon. Malý reaktor o velikosti sudu by prý levně dokázal pohánět průměrný dům. Zůstalo ale jen u slibů.

Kokain na spaní Přelom 19. a 20. století byl nejen v americkém zdravotnictví obdobím velkých experimentů. Doktoři hulili jako fabriky a pacientům na bolest předepisovali buď tvrdé drogy, nebo radioaktivní vodičky. Příjemné pocity bohužel rychle střídala kompletní destrukce organismu.

WS kráječ Horst Fuchs během své plodné televizní kariéry užaslým divákům nabízel ledacos. Všemocnou leštičku na nádobí i kapoty aut, fantastický posilovač břišáků nebo macgyverovský švýcarák. Největším kaufem bylo ale struhadlo kosmického věku, krájející cokoliv na souměrné kostičky. Jak to, že ho nemáte?

Thomas Alva Edison

Žijte minulostí Chtěli byste se zakonzervovat ve starých dobrých časech?

Zkuste odjet do americké Pensylvánie a dát se k Amišům.

Musíte tedy akceptovat jejich pensylvánskou němčinu, tradiční podřízenost žen mužům a také návrat do rukodělného „středověku“. Amišové žijí na venkově, živí se zemědělstvím či malým obchodováním a výrobou nábytku.

Kolem 25 rodin tvoří církevní okrsek, který se o své členy stará po celý život. Dospívající členové (17 až 21 let) mají možnost se v rámci tzv. rumspringy trochu vybouřit a okusit pokušení civilizovaného světa. Někteří se pak do svých komunit nevrací a snaží se uspět ve vnějším světě, což může být vzhledem k jejich nezkušenosti poměrně brutální zkušenost. Amišové odmítají automobily, telefony či elektřinu. Skutečně žijí postaru a jejich populace prudce roste. V roce 1920 jich bylo pouhých pět tisíc, mezi lety 1992 a 2012 se jejich počet zdvojnásobil ze 125 tisíc na čtvrt milionu. Jejich porodnost je oproti průměrnému vzorku americké populace zhruba dvojnásobná.

166

po přečtení použijte

To za nás…

Pozdravy z cest Dříve lidé posílali svým blízkým z výletů a dovolených pohledy. Stačilo napsat lístek s adresou a opatřit ho známkou – ta se olízla, přilepila a sloužila jako důkaz platby za službu. Nikdo krom poštovních doručovatelů neměl tušení, co následovalo, ale lístek vždy dorazil na určenou adresu. Dnes se tím už nezatěžujeme a své známé štveme v reálném čase svými posty na Instagramu. Pár staromilců má sice snahu posílat pohledy s obdobou starých známek – už se neolizují a třeba v Itálii a Portugalsku jsou opatřeny QR kódem umožňujícím lokalizaci lístku. Lístku, který však nikdy nedorazí na místo určení.

Kancelář Slovo kancelář je dnes považováno téměř za sprosté slovo. Lidé se těmto místům vyhýbají, protože v nich paradoxně nemají klid na práci. Může za to otevřená plocha náchylná k vyrušování, wifi umožňující nekonečný proud e-mailů, elektronická kontrola docházky i mobilní signál, který umožňuje udělat office i na wc míse. Vybrané startupové firmy dokonce poskytují zaměstnancům „březové háje“, kde mohou v unikátních buňkách přenocovat, pokud nestíhají svůj job a ujede jim poslední spoj. Kdysi dávno byla kancelář místem, kam se člověk těšil – uzavřený čtyřmi zdmi si zapálil svou cigaretku, než přišla pošťačka, vypil si kávu, pak otevřel tři fyzické dopisy za dopoledne, po obědě na pár z nich odpověděl, a když ve čtyři odpoledne zabouchl dveře, pevná telefonní linka zůstala na místě. A světe div se, nic se nestalo.

Fotografie Analogový fotoaparát fungoval pouze tehdy, když se do něj vložil film. Na ten se většinou vešlo 12 – 36 snímků a člověku často vystačil na měsíc či celou dovolenou.

Pak už stačilo fotky v temné komoře vyvolat nebo si počkat týden, než jste ze sáčku z fotolabu vytáhli překvápko a vlepili ho s popisky do starého dobrého alba.

Dnes sice máme v mobilech foťáky, o kterých se nám nikdy ani nesnilo, a fotky opatřené přesnou GPS lokací a časem pořízení, ale spolu s nimi i tuny digitálního odpadu, který nám znemožňuje vyhledat a pamatovat si to nejdůležitější. A pokud nezálohujeme, může se klidně stát, že část naší historie prostě zmizí, aniž bychom si ji z negativů mohli zas a znovu připomenout.

Zdraví Ještě než jsme na ruce nosili chytré hodinky, které člověka neustále vybízejí k výkonu, komandují vás, když dlouho sedíte, a radí vám, abyste si po 22. hodině už fakt nedávali ten dezert, byli tu kámoši, aby vám řekli pravdu a nemazali vám body positivity kecy kolem huby. Také tu byly reklamy na spodní prádlo bez morbidně obézních modelů, na které když jste se podívali, váš mozek automaticky vyzval ruku, aby sáhla po čince. Na druhou stranu – infarkt jste poznali, až když přišel, a žádný robůtek na ruce vás na jeho příchod nepřipravil a nevyzval k hlubokému nádechu a výdechu.

Komunikace Dnešní korporáty k ní hojně využívají platformu Slack, kterou mnozí považují za zázrak, jiní pak za strůjce depresí, konfliktů a nenávisti. Vyžaduje vaši pozornost, kdykoliv se ozve protivný zvuk upozorňující na novinku v některém z kanálů. Ještě před pár desítkami let jsme něčemu podobnému říkali Xchat a zapínali jsme ho dobrovolně během dlouhých zimních večerů.

Namísto „kanálů“ jsme procházeli „místnostmi“ a vybírali podle nálady „fotbal”, „flirt a svádění“, „hip hop“, „lesbičky“. Je blbé, když se z něčeho zábavného stane pracovní nástroj.

Seznamování I v minulém století existovala vymoženost jako Tinder. Do obálky se krom dopisního papíru popsaného údaji typu „ráda pěstuji růže, mou vášní je pečovat o muže, knihu receptů od Magdaleny Dobromily umím zpaměti“ vkládala i fotografie.

Pokud se vám dotyčná zalíbila, odpověděli jste. Pokud ne, fotografie letěla do kamen.

„Vzpomínka na věci minulé není nutně vzpomínkou na věci, jaké byly.“ Marcel Proust

speciální příloha komerčních a redakčních tipů

VÁNOČNÍ WISHLIST

Styling: Petr Jansa

Foto: Petr Karšulín

Zase po roce se blíží Vánoce. A jelikož nám záleží na tom, abyste se jich dožili v psychické pohodě, připravili jsme pro vás 24 stránek plných tipů na dárky pro vaše blízké. Možná je můžete brát jako takový malý adventní kalendář a každý prosincový den se inspirovat jednou z nich…

Sirky Reindeer, Archivist, 269 Kč, prodává www.nila.cz; ručně vyráběný dřevěný tác z ořešáku, In August Company, 1 890 Kč; limitovaná edice dárkového setu svíčky Baies a vánočního kolotoče, Diptyque, 3 000 Kč.

Styling: Petr Jansa

Foto: Petr Karšulín

Pleťový denní krém Hyal Reyouth Moist Sun SPF 50 obohacený o kyselinu hyaluronovou, Dr. Ceuracle, 749 Kč / 50 ml, prodává www.fann.cz; porcelánová miska Fornasetti, 6 600 Kč, prodává Praguekabinet; prsten z kolekce Orin, žluté zlato a turmalín, Janja Prokić, 132 000 Kč.

169

listopad - prosinec 2023

Dárkové boxy od Medik8 Britská značka Medik8 přináší své nejprodávanější produkty ve zvýhodněných a krásně zabalených vánočních sadách.

Nezapomíná přitom na svůj závazek udržitelnosti. V souladu s ním je každý produkt péče o pleť v rámci kolekce veganský, a všechny kartony mají navíc certifikát FSC a jsou plně recyklovatelné. Bestsellerem je kolekce pro noční omlazení CRYSTAL RETINAL AGE-DEFYING COLLECTION, která obsahuje vitamin A na podporu mladistvého vzhledu pleti a vyhlazení očního okolí. Zázraky umí udělat téměř na počkání – pleť sjednotí, zpevní a zbaví ji vrásek. V dárkovém boxu najdete Crystal Retinal 6, Crystal Retinal Eye Ceramide 6 a stylový dárek v podobě saténové oční masky na spaní. → Cena: 2 850 Kč, www.annabrandejs.cz

Anti-Age Bestsellers Set ANNA BRANDEJS V unikátním vánočním balíčku od značky ANNA BRANDEJS najdete ty nejlepší produkty proti stárnutí. Kombinace nočního Ultimate Age Defying krému nabitého patentovanými a inovativními anti-age látkami a omlazujícího séra s peptidy a prebiotiky zajistí krásnou pleť hned po probuzení. Zatímco výživný a dlouhodobě hydratující noční krém odstraňuje vrásky, zesvětluje pigmentové skvrny a už během několika dní používání zjemňuje rozšířené póry, sérum vás zbaví vrásek a jemných rýh. Pokožku zároveň viditelně zpevní a obnoví její povadlé kontury, protože maximalizuje produkci kolagenu a elastinu v pleti. Oba produkty díky prebiotikům udržují mikrobiom pleti v dokonalé rovnováze. A to není všechno. Jako bonus na vás v dárkovém balíčku čeká elegantní svíčka. → Cena: 3 590 Kč, www.annabrandejs.cz

Beauty & Care Set ANNA BRANDEJS Tento vánoční balíček od značky ANNA BRANDEJS má moc umocnit vaši krásu. Najdete v něm dva nejsilnější bojovníky za mladou a pružnou pleť. Prvním z nich je noční omlazující krém Ultimate Age Defying, který se stará o dokonalý balanc mikrobiomu. Díky prebiotikům, které obsahuje, bude vaše pleť zdravá, harmonizovaná a připravená maximálně využít další účinné látky z krému. Druhým bojovníkem je doplněk stravy Collagen +11, který pleť posiluje a zdokonaluje zevnitř. Obsahuje totiž nejčistší rybí kolagen a patentované Ceramosidy, jejichž dlouhodobým užíváním se zmírní vrásky a zlepší se elasticita pleti. Kromě rybího kolagenu však obsahuje dalších 11 látek nejen pro krásnou pleť, ale i pro posílení imunity. Bonusem navíc je elegantní svíčka, která je součástí dárkového balíčku. → Cena: 3 500 Kč, www.annabrandejs.cz

170

wishlist

Pětidenní spolehlivost Hodinky Aquis Date Calibre 400 jsou první hodinky švýcarské značky Oris vybavené novým in-house kalibrem 400. Jde o strojek s automatickým nátahem, který disponuje nadstandardní rezervou chodu 120 hodin a zvýšenou odolností vůči magnetickým polím. Ocelové pouzdro o průměru 43,5 mm, které odolává vodě až do hloubky 300 metrů, skvěle padne na většinu mužských zápěstí. → Cena: 92 790 Kč, www.koscom.cz

Designérská kolekce šperků Renomovaný designér a držitel několika cen Red Dot Design Award Petr Novague navrhl kolekci zlatých šperků pro českou klenotnickou značku LOEE. Kolekce s názvem AVA se skládá z náhrdelníků, náušnic a prstenů z bílého i žlutého zlata včetně variant osazených diamanty. To vše z české šperkařské dílny. Na vlastní oči si ji můžete prohlédnout v nově otevřeném butiku na adrese Široká 9, Praha 1. → Cena: od 19 990 Kč, www.loee.cz

Záchrana v krémové podobě Česká kosmetická značka SAIN má kořeny až v 80. letech minulého století, kdy vědec Ing. Evžen Kasafírek, CSc. objevil bioaktivní peptid alaptid. Právě ten je základním stavebním kamenem vysoce vyživujícího neparfémovaného krému navrženého pro komplexní péči o pleť s cílem její obnovy a posílení. Krém vás svou bohatou texturou příjemně pohladí a zanechá vaši pleť sametově hebkou. → Cena: 1 990 Kč / 30 ml a 2 990 Kč / 50 ml, www.mujsain.cz

Parťák na cesty Victorinox Airox Hardside patří ke špičce mezi kabinovými zavazadly. Pod vysoce odolnou polykarbonátovou skořepinou se ukrývá chytře navržený úložný prostor, díky kterému se do kufru vejde mnohem více věcí, než byste čekali. S jeho muší váhou 2,3 kg navíc nemusíte mít strach, že vás při odbavení budou prudit kvůli nadváze. Je vybaven čtyřmi dvojitými kolečky, teleskopickou rukojetí a krom červené je k dispozici i v černé a stříbrné barvě. → Cena: 8 990 Kč, www.vxstore.cz

Styling: Petr Jansa

Foto: Petr Karšulín

Kniha Louis Vuitton Skin: Architecture of Luxury, Assouline, 3 940 Kč, prodává Louis Vuitton; kniha Marvel by design, Gestalten, 1 190 Kč, prodává www.gentlemanstore.cz; modré a červené kožené pouzdro Sartorial, 5 100 Kč / kus; pero Starwalker M, 26 200 Kč, vše Montblanc.

wishlist

Šperk pro váš interiér Váza Lea, jedinečný solitér s nevšedně barevnými odlesky, dodá punc luxusu každému interiéru. Oživí vzhled vašeho obýváku, jídelny či vstupní haly, ale třeba i vašich kanceláří.

Velká váza ze Studia Malíská je vyrobena z karlovarského porcelánu a její reliéf je vytvořen ručně speciální technikou, kdy je kov nanášen za horka a jemně přechází od stříbřitě modré až po růžovou. Na výběr je i provedení ve stříbrné, zlaté či tmavě modré barvě s fialovými odlesky. Velikost vázy je 26 cm. → Cena: 18 000 Kč, www.originalniporcelan.cz

Unikátní modř ALO diamonds představuje unikátní kolekci šperků se vzácnými modrými diamanty a magicky modrými tanzanity. Jmenuje se „Born of Fire“ a postupně se představí ve všech pobočkách značky v Čechách i na Slovensku, aby koncem listopadu zakotvila v nejnovějším butiku ALO diamonds v Pařížské ulici číslo 7. Diamanty a vzácné drahokamy výjimečné velikosti a kvality mají moc v dobách nejistoty, ekonomických krizí či politických změn ochránit vaše finance. Nekupujete jen nádherný oslnivý šperk, ale i jistotu, že jeho hodnota se v budoucnu bude zvyšovat. Krom investičních diamantových šperků můžete v ALO Diamonds pořídit i krásné vánoční dárky jak pro ženy, tak pro muže již od 12 000 Kč. → Info o ceně v obchodě, www.alo.cz

Magický svět barev Ponořte se do světa plného příběhů. Ty za pomoci výrazných barev tvoří akademický malíř Rumen Sazdov, jehož styl je na pomezí lyrického kubismu, expresionismu a klasické moderny.

Jeho styl skvěle vystihuje obraz s názvem „Náš Svět“, olej na plátně (50 x 60 cm). Umělec je evidován v aukčním katalogu MAYER a v Indexu výtvarníků na světovém trhu s uměním.

Měl tu čest portrétovat monackou princeznu Stefánii i dekorovat šatnu Rolling Stones při jednom z jejich pražských koncertů. Nabídka umělce zahrnuje kubistická zátiší i obrazy ze světa golfu a koňských sportů, jako je parkur a polo. → Cena: 55 000 Kč, www.rumensazdov.cz

Foto: Petr Karšulín Styling: Petr Jansa

Kožená kabelka Serpentine Tote se zlatým uchem ve tvaru hada prošitá křišťály, Bvlgari, 154 000 Kč; limitovaná edice parfémové vody Eau du Soir s etiketou vytvořenou francouzskou malířkou Ymane Chabi-Gara, Sisley, 6 365 Kč / 100 ml.

Styling: Petr Jansa

Foto: Petr Karšulín

Šachovnice ve speciální edici Art Of Chess s dřevěnými figurkami, Printworks, 1 490 Kč, prodává www.gentlemanstore.cz; sportovní hodinky Endurance Pro s pouzdrem o průměru 44 mm, které je vyrobené z extrémně lehkého materiálu Breitlight odolného proti korozi a poškrábání, Breitling, 82 000 Kč, prodává Carollinum.

175

listopad - prosinec 2023

Kousky, které neomrzí Koncept obchodu Anavieshop je jednoduchý. Nabízí totiž pouze to, co se jeho majitelům líbí a co lze vyrobit lokálně a kvalitně. V jeho sortimentu tak najdete třeba malosériové a v Česku precizně ručně ušité kožené kabelky na každý den, ale i barevné kožené brašny na laptop. Bonusem navíc je jejich praktičnost. Téměř každá žena se setkala se situací, kdy ve své kabelce nemůže najít to, co zrovna potřebuje.

V těchto „shopperkách“ ale díky množství kapes (včetně té na láhev s vodou) a praktickému řemínku na klíče najdete vždy a všechno. → Cena: od 9 500 Kč, www.anavieshop.com

Radost z vysávání Vánoční úklid může být radost, pokud k němu použijete nejflexibilnější aku vysavač Bosch Unlimited Serie | 7 s ohebnou trubicí až do úhlu 90° a možností rotace hubice o 180°. To ve zkratce znamená, že při vysávání pod nábytkem se nemusíte ohýbat ani si klekat. Vaše ruce se zároveň nemusí bát svalovice, protože vysavač váží pouhých 1,4 kg. Integrovaná LED světla pomohou odhalit všechny nečistoty a pestrá paleta nástavců si poradí s každým povrchem. V aktuální akci cashback získáte do 20. 12. při nákupu vysavače až 2 000 Kč zpět nebo si o něj můžete zasoutěžit na www.muzivcesku.cz.

Styl a pohodlí

→ Cena: 14 990 Kč, www.bosch-home.com/cz

Móda české módní značky Jamie Collection je především o stylu a pohodlí. V jejich neustále se rozšiřujícím portfoliu najdete nejen domácí a volnočasové oděvy a pyžama, ale i sportovně elegantní kousky. Ty jsou navrženy tak, aby byly univerzálně nositelné, snadno se kombinovaly s předešlými kolekcemi a aby se za pomoci jednoduchého stylingu daly proměnit pro různé příležitosti. Novinkou je kolekce business casual, v níž najdete elegantní kalhoty, trendy vestičky, pouzdrové sukně nebo business kraťasy. → Info o ceně na eshopu, www.jamiecollection.cz

Podle mayské legendy Rumy Cihuatán jsou inspirované mayskými legendami, typickými pro oblast, kde vznikají. Cihuatán Indigo byl vyroben k poctě mayského boha deště. Zrál minimálně 8 let systémem solera. V chuti jsou patrné tóny vanilky, tmavé čokolády, lískových ořechů, cappuccina, mléčného karamelu a citronové trávy. Patří k nejvyhledávanějším variantám tohoto salvadorského rumu. → Cena: 850 Kč, www.warehouse1.cz

wishlist

Magie Vánoc Váza Pinea je součástí novinkové kolekce Duše lesa, která vychází z přírodních struktur. Designér a umělecký ředitel Moseru Jan Plecháč se při její tvorbě inspiroval borovicovým lesem. Pinea vyvolává touhu po dotyku, podněcuje vnímání nejen smyslem zraku, ale také hapticky. Je harmonickým odrazem lesa, který nás v přetechnizovaném světě vrací k přirozenosti. Váza svou jemnou strukturou a klidným odstínem borovice přináší do interiérů vánoční atmosféru. Propracovaný brus nejlepších mistrů karlovarské sklárny činí z každého kusu jedinečné dílo. → Cena: 79 000 Kč, www.moser.com

Na nože Novinka od české značky Clap Design se bude skvěle vyjímat na bílé zdi, tapetě nebo obkladech. Magnetický držák na nože má totiž velmi minimalistický design, který zapadne do každého interiéru. Na zeď ho připevníte buď pomocí silné oboustranné pásky, nebo 4 hmoždinek se šrouby. To vše je součástí balení. Samotný držák funguje na principu silných magnetů umístěných po celé délce držáku. Nože nejen že zůstanou bezpečně na místě, ale zamezíte i jejich ztupení vzájemným dotýkáním čepelí, jak se tomu děje třeba v šuplíku. → Cena: 2 400 Kč, www.clapdesign.cz

Mobil pro opravdové fotografy Skvělý výkon, boží fotoaparát, velká baterie a elegantní design? Není problém! Smartphony z řady Xiaomi 13T disponují vším. Jejich největší předností jsou však především trojité sestavy fotoaparátů s objektivy Summicron vyvinutými společně s legendární značkou Leica. Díky 50 MPx širokoúhlému fotoaparátu, 50MPx teleobjektivu a 12MPx ultra širokoúhlému fotoaparátu pořídíte úžasné fotky krajiny, zvířat i lidí. Telefony si však užijete i při hraní her a velká baterie se postará o to, aby vám při tom z ničeho nic nedošla šťáva.

A když přece, díky rychlonabíjení se z 0 na 100 % dostanete za pouhých 19 minut. V nabídce jsou hned tři barevné varianty – modrá se zadním panelem z veganské kůže a zelená a černá z lesklého skla. → Cena: od 14 999 Kč, www.xiaomicesko.cz

Foto: Petr Karšulín Styling: Petr Jansa

Plyšák Alonso Alpaca, 1 599 Kč; plyšák Harkle Donkey, 749 Kč; plyšák Sherri Sheep, 869 Kč, vše Jellycat; plastový traktor s valníkem z recyklovaného plastu, Green Toys, 749 Kč; dětský vozík Rattan Natural, Olliella, 3 999 Kč, vše prodává Nila.

179

listopad - prosinec 2023

Harmonie tvarů Oblíbená otázka bez odpovědi, zda bylo dřív vejce, nebo slepice, není na místě. V případě ikonického produktu od české značky Clap Design je jasné, že vejce tu bylo dříve, ale bez dřevěného stojánku Cube se lžičkou na magnet si dnes jen málokdo umí představit jeho elegantnější konzumaci. Krychle s ostrými hranami perfektně kontrastuje s vaječnými oblinami, a i když vajíčka zrovna nejsou vrcholem vašeho gurmánství, s tímhle servírováním si je prostě zamilujete. → Cena: 590 Kč, www.clapdesign.cz

Pepřový výběr Darujte k Vánocům nádhernou sadu designového mlýnku a nejkvalitnějšího pepře od značky .pepper..field. Obsahuje selekci tří druhů Kampotského pepře uloženého v nádherných zkumavkách z českého skla (3 x 10 g, vystačí na cca 70 porcí jídla a skandinávský mlýnek (k dispozici v šesti barvách), jehož mechanismus má záruční dobu neuvěřitelných 25 let. To vše je uloženo v nádherné a udržitelné dárkové krabičce, která je vyrobena výhradně z českých materiálů. → Cena: 2 299 Kč, www.pepperfield.cz

České prvenství Česká republika byla vybrána jako pilotní země pro uvedení nového designu lahve rumu Matusalem Gran Reserva 15. Byla zde představena o 6 měsíců dříve než ve zbytku světa. Lahev je úžasná. Co vás ale naprosto okouzlí, je její obsah! → Cena: 690 Kč, www.warehouse1.cz

wishlist

Stylové mletí Na první pohled minimalistický válcový tvar z dubového dřeva a inovativní funkční design přitahují pozornost i díky zabudovaným magnetům. Díky kombinaci toho všeho se stylová dvojice mlýnků na sůl a pepř stane originálním doplňkem nejen v kuchyni, ale i na jídelním stole. Součástí dárkového balení jsou 2 kusy mlýnku s vysoce kvalitním kovovým mechanismem, který jim zajišťuje dlouhou životnost. Hrubost mletí přitom můžete nastavit jednoduše otočením malého šroubku na přední straně. → Cena: 2 700 Kč, www.clapdesign.cz

Nastal čas poppetek Model s názvem Joy je vlajkovou lodí české značky prémiových kabelek Patrick Poppet. Designérka Lucie Kalousová vytváří své poppetky v Čechách, z nejkvalitnějších usní a s láskou k řemeslu. Dbá na preciznost a nadčasovost. Nedávno se tato kabelka dočkala redesignu, který ji vyladil k naprosté dokonalosti. Ametystová podšívka, luxusní zlaté komponenty, možnost zaměnit krátké ouško za dlouhý popruh a především vysoká kvalita zpracování z ní dělá opravdový skvost.

Joy 2.0 v odstínu nude je naprostý must have. → Cena: 9 900 Kč, www.patrickpoppet.cz

Pára pod kontrolou Není důvod čekat doma, až se připraví vaše oblíbená pečínka. Parní trouby AEG SteamPro vybavené kamerou a konektivitou vám totiž umožní sledovat přípravu jídla v aplikaci My AEG, ať už jste kdekoliv. Třeba na procházce v parku. Díky ní můžete okamžitě reagovat upravením programu, teploty i doby pečení. Užívejte života a nových možností, jak si ho usnadnit. Nyní navíc při nákupu získáte CashBack – peníze zpět. → info o ceně v obchodě, www.aeg.cz

JOHNNIE WALKER BLACK LABEL 12Y0 JE SKUTEČNÁ IKONA. NEJPRODÁVANĚJŠÍ A NEJOCEŇOVANĚJŠÍ LUXUSNÍ SKOTSKÁ WHISKY NA SVĚTĚ.

JE SLOŽENA Z VÍCE NEŽ 30 VYBRANÝCH SLADOVÝCH A OBILNÝCH WHISKY ZRAJÍCÍCH NEJMÉNĚ 12 LET V DUBOVÝCH SUDECH. VÝSLEDKEM JE NADČASOVÁ A VYVÁŽENÁ CHUŤ.

PIJSROZUMEM.CZ

VYCHUTNEJTE SI JI ČISTOU, NA LEDU NEBO VE SVÉM OBLÍBENÉM KOKTEJLU.

wishlist

Elixír zdraví KOMBE ROYAL je 100% extrakt ze šestiletého červeného korejského ženšenu. Má doslova raketový nástup a rychle vás, jak se říká, postaví na nohy. Přitom stačí jen jedna dávka denně a při pravidelném užívání přispívá ke snížení psychické únavy, příznivě působí na paměť, dodává energii pro tělo i mysl, udržuje sexuální zdraví a harmonizuje imunitní systém. „Já KOMBE ROYAL používám v případě, kdy přecením své síly nebo mám pocit, že na mě něco leze. Je skvělý jako měsíční kúra, ale i když potřebuji jednorázově a rychle doplnit energii,“ říká PharmDr. Lucia Havlíková. → Cena: od 1 029 Kč, www.puredistrict.cz

Adventní kalendář pro dospělé Francouzská kosmetická značka Sisley přichází na předvánoční trh se svým historicky prvním adventním kalendářem, ve kterém najdete 25 šuplíčků. V každém z nich se ukrývá luxusní kosmetické překvapení. Chcete vědět víc? Můžeme vám prozradit, že v kalendáři najdete pět produktů v plné velikosti – mimo jiné třeba řasenku nebo legendární krém Sisleÿa proti stárnutí očí a rtů, jedno překvapení a dalších 19 kosmetických vychytávek z dílny Sisley. Ty se v kalendáři ukrývají v cestovních velikostech. → Cena: 17 400 Kč, www.sisley-paris.cz

Podmanivá vůně v českém křišťálu Česká sklářská značka Rückl představuje triptych ručně broušených křišťálových svíček se sójovým voskem a vonnými esencemi, které exkluzivně pro Rückl vyvinul Hiermann Parfums. Kolekce svíček nese jméno Amor Fati a skrývá v sobě poselství, nutí nás se zamyslet nad vlastním životním příběhem, chvílemi, které prožíváme nebo chceme prožít.

Nejen proto jsou tyto svíčky originálním dárkem, kterým můžete vyjádřit své pocity nebo tajná přání. Svíčky jsou k dostání ve dvou velikostech a doplňují je dva svícny, jejichž jemný brus se při hoření magicky zrcadlí v interiéru. → Cena: od 1 960 Kč, www.ruckl.cz

Exkluzivní starožitnosti Unikátní šperky, drahé kameny, umělecké předměty, ale i další věci trvalé hodnoty najdete v předním českém starožitnictví Antique Cinolter, které už od roku 1991 funguje v pražské Maiselově ulici. Jeho majitel Martnin Cinolter si zakládá na osobním přístupu, odborných znalostech a dobré pověsti.

To je důležité, protože nákup starožitností je s tím správným zprostředkovatelem skvělou investiční příležitostí. Což je i případ luxusního art deco náramku z platiny a přírodních diamantů o celkové hmotnosti 14,88 ct. → Cena: 760 000 Kč, www.antiquecinolter.cz

KONZUMUJTE ZODPOVĚDNĚ.

184

wishlist

Tři oceány, tři země, jeden rum

Malebný dotyk Itálie Řemeslný Portofino Dry Gin odkazuje ke stejnojmenné vesničce na pobřeží Ligurského moře. Zaujme svou elegancí a malebným designem. Vyrábí se z 21 rostlinných ingrediencí, které se nachází v kopcích nad Portofinem. V chuti dominují tóny citronu a jalovce, které přechází od rozmarýnu a levandule po nasládlé, delikátní tóny majoránky a šalvěje. → Cena: 1 210 Kč, www.warehouse1.cz

Dříve malé rodinné společnosti podnikaly daleké cesty přes oceány, aby přivezly ty nejlepší rumy.

Přesně takové výpravy oslavuje novinka Plantation Sealander. Je skutečným světoběžníkem, který pro svou výslednou chuť překonal vody tří oceánů. Atlantiku, Jižního Pacifiku a Indického oceánu.

Už prvním douškem tak zve na pomyslnou cestu kolem světa.

Kombinuje to nejlepší ze tří zemí: Barbadosu, Mauricia a Fidži. → Cena: 890 Kč,

www.warehouse1.cz

Poklady Mauricia Gold of Mauritius je blendem vybraných mauricijských rumů, toho nejlepšího, co tento exotický ráj nabízí. Je vyvážený, jemný a lehký, s tóny dubu, sladu a oříšků. Dárkové balení obsahuje i ochutnávku dalších dvou variant. → Cena: 1 190 Kč, www.warehouse1.cz

Svátky s nádechem luxusu Užijte si o svátcích exkluzivní francouzský likér Grand Marnier Cordon Rouge. Receptura se zakládá na pravém koňaku v kombinaci s esencí divokých karibských pomerančů a pomalým zráním v sudech francouzského dubu. Díky unikátnímu designu bude i skvělým dárkem. → Cena: 540 Kč, www.warehouse1.cz

Foto: Petr Karšulín Styling: Petr Jansa

Servírovací stolek Fornasetti, 26 300 Kč, prodává Praguekabinet; hrušková pálenka Fassbind Vieille Poire, 1 070 Kč; černohorská vodka Beluga Noble, 1 050 Kč; irská whiskey Bushmills 10 Y.O. Single Malt, 620 Kč, vše prodává www.warehouse1.cz; velká broušená sklenka, 6 100 Kč; střední broušená sklenka, 4 900 Kč; malá broušená sklenka, 1 700 Kč, vše Eliška Monsportová, prodává Debut Gallery.

186

wishlist

První udržitelný rum na světě Guatemalské rumy Botran se vyrábějí z panenského medu ze šťávy z cukrové třtiny, což je ve světě rumu ojedinělé. Mohou se pochlubit i prvenstvím na poli udržitelnosti. Jako první výrobce rumu na světě získal Botran certifikát udržitelnosti na celý výrobní proces. Botran 18 je osobitý blend rumů, které zrají 5 až 18 let. Je plný a šťavnatý s velkou hloubkou a přirozeně sladkými tóny. → Cena: 960 Kč, www.warehouse1.cz

Oblíbená jamajská perla Popularita jamajských rumů strmě stoupá, objevte jejich kouzlo s rumy Appleton Estate. Nejnovější přírůstek do portfolia, Appleton Estate 15 Y.O. Black River Casks, je pro sváteční dny jako stvořený. Má typické charakteristiky rumů Appleton Estate, s tóny pražených mandlí a lískových oříšků, které následuje pomerančová kůra, vanilka a jemné náznaky středně pražené kávy a melasy. V závěru se projevuje delikátní koření, jemné ovocně dřevité tóny a smetanový, dlouhotrvající dozvuk. → Cena: 1 450 Kč, www.warehouse1.cz

Z nejsladší třtiny Zajděte do Warehouse#1 pro exotický Don Papa Baroko.

Filipínský Don Papa je důkazem, že skvělé rumy nepocházejí pouze z Karibiku a Jižní Ameriky. Jeho domovem je filipínský ostrov Negros, kterému se přezdívá Sugarlandia. Kam jen oko dohlédne, totiž roste jedna z nejsladších cukrových třtin na světě. → Cena: 950 Kč, www.warehouse1.cz

To nejlepší zůstalo Jistě jste už slyšeli pojem „andělská daň“, tedy podíl destilátu, který se odpaří jeho zráním v sudu. To, co v sudu po dlouhých letech zůstalo, je zároveň tím nejlepším. Panamští démoni to moc dobře vědí a rádi se o svou „démonskou daň“ této třtinové pochoutky podělí. Vyzkoušejte rozhodně dvanáctiletou edici, The Demon’s Share 12 Y.O. – La Recompensa del Tiempo. → Cena: 1 190 Kč, www.warehouse1.cz

Vánoční trhy v HORNBACHu 420 m2 prodejní plochy 415 km vánočního osvětlení 4600 výrobků skladem

Video z prodejny www.hornbach.cz/ vanocnitrhy

189

Sváteční požitkářství Vánoce by nebyly Vánocemi bez sladkých likérů. U Marks & Spencer najdete takové, které mají přichuť snad všech vašich oblíbených dezertů. Co byste řekli třeba na irský krémový likér chutnající po tiramisu? Vaše chuťové pohárky určitě ocení tu chuť kávy, luxusní belgické čokolády i čerstvé smetany. Likér si můžete vychutnat samotný podávaný na ledu, ale skvělý bude i jako součást koktejlu či horké čokolády. Nejen tuto příchuť koupíte v kamenných prodejnách Marks & Spencer.

Všechny vánoční chutě v jedné sklenici

→ Cena: 599 Kč,

www.marksandspencer.cz

Svařené víno vás během chladných zimních dní zahřeje na těle i na duši. Toto z Marks & Spencer přitom nemusíte složitě připravovat. Stačí ho zahřát a můžete popíjet. Má sladké a jemné aroma skořice, jablek a hřebíčku, kterému svědčí kombinace s plátkem pomeranče. Připijte si na sváteční období speciálními vánočními nápoji, které budou i skvělým dárkem pro vaše blízké. Koupíte je v kamenných prodejnách Marks & Spencer. → Cena: 150 Kč, www.marksandspencer.cz

Čokoláda pro malé i velké Patříte k těm, kteří by si i v dospělosti rádi pochutnali na vánočních figurkách, ale přijde jim trochu infantilní pojídat v kanceláři čerta a Mikuláše? Právě pro vás si v obchodech Marks & Spencer připravili celou řadu dospělejších designů.

Vybírat můžete třeba z „Volkswagen brouka“ naplněného čokoládovými autíčky nebo čokoládové kolekce inspirované hrdiny z komiksového světa Marvel. V nabídce jsou lízátka, figurky i marvelovské čokoládové symboly, které bezesporu oceníte nejen vy, ale i vaše děti. Ptejte se po nich v kamenných prodejnách Marks & Spencer. → Cena: od 40 Kč, www.marksandspencer.cz

Jemný gin s ovocnou příchutí Pro všechny milovníky kvalitního ginu si značka Marks & Spencer připravila překvapení v podobě dvou ochucených destilátů s příchutí grepu a pomerančů. Nenechte se však mýlit. Nejedná se o žádný likér, ale o 40% kvalitní alkohol s jemnou příchutí ovoce, která dokonale vynikne v kombinaci s tonikem. Obě varianty najdete v kamenných prodejnách Marks & Spencer. → Cena: 499 Kč, www.marksandspencer.cz

wishlist

Urbanista Los Angeles Jedinečná sluchátka přes hlavu, která se napájí solárně – to jsou sluchátka URBANISTA Los Angeles! Jsou vybavena solární fólií Powerfoyle™, díky které se stále nabíjí slunečním, ale i umělým světlem. I tak má baterie výdrž až 80 hodin.

Samozřejmostí je aktivní potlačení hluku a podpora aplikace Urbanista. → Cena: 4 999 Kč

Urbanista Malibu První bezdrátový reproduktor na světě se solárním nabíjením s integrovanou technologií Powerfoyle™, díky které se stále nabíjí slunečním, ale i umělým světlem. I tak má baterie výdrž až 20 hodin. Disponuje ochranou IP67 proti prachu a vodě.

Díky aplikaci Urbanista můžete sledovat nabíjení a je tu i možnost párovat dva reproduktory k sobě. → Cena: 4 290 Kč

Urbanista Phoenix

Stejně jako model Los Angeles tak i Urbanista Phoenix jsou jedinečná sluchátka nabíjená revoluční technologií Powerfoyle™, díky které se stále nabíjí slunečním, ale i umělým světlem. I tak má baterie výdrž až 34 hodin. Sluchátka, která perfektně padnou do uší, jsou nejen hezká na pohled, ale především skvěle hrají. Nechybí ani ochrana proti vodě IPX4, aktivní potlačení hluku a podpora aplikace Urbanista. → Cena: 3 799 Kč

Všechny produkty zakoupíte na www.iwant.cz/vyrobce/urbanista S kódem URBANISTA20 získáte až do 31. 12. 2023 slevu 20 % na všechny produkty Urbanista.

Roční předplatné časopisu Muži v Česku

+

KLIMCHI Rosaline Marika Ručně foukaná skleněná mísa o rozměrech 23 x 10,5 cm

6 čísel za 570 Kč + dárek v hodnotě 2 590 Kč Objednávejte na send.cz a muzivcesku.cz

Sklářská značka Klimchi je dalším důkazem toho, že české sklo má světový věhlas. V roce 2019 ji po návratu ze studií světelného designu na prestižní univerzitě UCL v Londýně založil Lukáš Klimčák (29). Netrvalo dlouho a britské noviny The Sunday Times ji nominovaly mezi devět nejzajímavějších interiérových značek roku 2021. Tou dobou už z více než sto let staré rodinné sklárny v Kamenickém Šenově pravidelně odjížděly bedny plné skla do Anglie, kde si oblíbili zejména kolekci Hobnail. Dnes má Klimchi úspěch po celém světě, v čemž značce pomáhá pravidelná účast na veletrhu Maison Objet v Paříži, ale také vize mladého kreativního ředitele Františka Jungvirta, který od roku 2020 portfolio značky rozšiřuje o nové a nové kolekce. Jednou z oblíbených kolekcí je i Marika z ručně foukaného a velmi jemného bezolovnatého křišťálu. Její jemné křivky a jednoduchý čistý tvar vynikají také díky světle růžové barvě Rosaline, která je vůbec nejprodávanější barvou z této kolekce. Mísa, kterou můžete díky ročnímu předplatnému získat, se bude vyjímat na jídelním stole, ale může být i skvělým vánočním dárkem. www.klimchi.cz

OMG

HOŘKÝ LEŽÁK Z BUDVARU