6 minute read

Osobnost Swingu

Next Article

Tip na výlet

EVA KROUPOVÁ

„ŽIVOT JE TAK TROCHU HRA“

Advertisement

Kromě toho, že učí český jazyk a hudební výchovu na broumovském gymnáziu, tak taky píše knížky a hraje a zpívá v kapele CaféBaret. Její literární prvotinou byly Pohádky z broumovského dolíku, k nimž nedávno vydala i zpěvník a cédéč‑ ko, píše sloupek Kudrnatě žensky, který možná stojí za vznikem druhé knihy s názvem Periferie něhy. Nová sbírka povídek je ovšem spíš pohádkami pro do‑ spělé. Odvážná Eva Kroupová.

Máte za sebou křest nové knihy. Jaký byl?

Periferii něhy jsem představila na okraji už samotné periferie, Broumova. Na konci. Ane‑ bo možná právě na začátku. Záleží na úhlu pohledu, směru cesty… Ke křtu jsem zvoli‑ la místo, kde vznikla většina fotografického materiálu knihy. Křehké ženské tělo modelky tu má ilustrátorka Vesna Walden zasadila do kontrastu oprýskaných fasád, železných kon‑ strukcí, pozůstatků strojní techniky a skládky. Řekla jsem si, že se pokusím pomocí tohoto něžného projektu prostor broumovské peri‑ ferie zkultivovat. Oslovila jsem místní firmy, dobrovolníky i komunitu bezdomovců a po dvou měsících práce se zadařilo. Industriální sloupoví nedaleko undergroundového klubu Eden se „rozsvítilo“. Staré gauče, pneumatiky, střepy a další kontaminovaný odpad nahradi‑ la četba, fotografie, rtěnka, sekt, bílé ubrusy, svícny, tanec, sensuální ženská akrobacie, mužský armwrestlingový zápas, samozřejmě pod zůstavší atmosférou něžné periferie.

A jaká je vaše kniha Periferie něhy?

Je na hraně. Jak trefně poznamenala má fo‑ tografka. Na hraně společenského přijetí a odmítnutí. Vzhledem k tématu sexuality a lidských vztahů. Osobně kni‑ hu vidím spíše na hranicích. Va‑ šich i mých. Na hranicích, které můžeme, chceme, nechceme přejít, minout, otevřít, posu‑ nout, prozkoumat.

Kde jste se inspirovala?

Myslím, že obecně všichni bychom se neměli brát extra vážně. Život je tak trochu hra. Leckdy náhody nás zanesou k novým lidem a možnostem. Umělecké inspirace jsou často přeceňované a zbytečně dra‑ matizované. Myslím, že uměl‑ ci reagují vesměs na vše, co je potká, a u něčeho prostě zů‑ stanou trochu déle. Mě napří‑ klad potkala novinová rubrika Kudrnatě žensky. Dostala jsem zadání psát fejetony s ženským akcentem. A protože reakce čtenářů na webu byly často jako otevřené nůžky, zdálo se mi, že je to vlastně téma, které chci dále pro‑ zkoumat. Že mě zajímá, proč jsou někteří tak zarputilými odpůrci a jiní skalními fanoušky. Když vlastně vztahy, rodina, sexualita jsou naprosto přirozené nám všem. Z projektu Pe‑ riferie něhy se tak částečně stala dobrodružná sociální sonda.

Kdo by si měl knížku přečíst?

Na křtu knihy se objevily tváře dětí, střední generace i důchodového věku. To mě velmi potěšilo. Všichni si to užili. Takže doufám, že po knize sáhnou ti, kteří si to chtějí rov‑ něž užít. Periferii něhy dlouhodobě předsta‑ vuji jako knihu o snění, představách, hledání, banánech a broskvích, chundelatých kresbách a nahých obrazech, o krajině těla a zákoutích duše, duhových touhách a bolestných pádech, výkřicích v rozkoši i v úzkostech, a jiných uměleckých výmyslech, nesmyslech a slad‑ kých dvojsmyslech.

Nebojíte se toho, co si o vás řeknou třeba rodiče vašich žáků? Přece jen jste učitelka na gymnáziu a kniha je zřejmě dost odvážná.

Nebojím. Jsem žena, matka, manželka a žiju v době umělecké a lidské svobody. Tvořím

v mnoha jiných žánrech, a pokud tím dokážu společnosti něco dát, je to v pořádku.

Periferie něhy ovšem není vaše prvotina.

Mojí první knihou byly Pohádky z broumov‑ ského dolíku. Psala jsem je v době těhotenství se svým synem Toníkem.

Proč jste se rozhodla zvěčnit regionální místa v knížce?

Měla jsem pocit, že žiju v nádherném a často nedoceněném regionu Broumovska. Že bych ho chtěla prezentovat těm, kteří třeba tak barevné vidění světa nemají. A že bych chtě‑ la nejdříve svým a později i dalším dětem dát něco kouzelného, pohádkového, krásného a radostného, co na nás vlastně čeká a dýchá kolem. Jen si toho všimnout. Pohádky ak‑ centují místní přírodní, historické, sociální zajímavosti a aktuální společenská témata. Výtvarně je doprovází obrázky místní rodačky Jitky Matěnové.

Ke knížce vznikly také zpěvník a cédéčko.

Pohádková kniha měla úspěch. V hlavě mi začala hrát večerníčková podoba pohádek, ve spojení s danou písničkou. Napsala jsem tedy deset dětských písní a oslovila s aranžemi Ště‑ pána Přibyla (muzikant a ředitel ZUŠ Brou‑ mov – pozn. red.), který se později ujal i cel‑ kové režie nahrávek. Byl to dobrý tah a já mu velmi děkuju, protože hudebně posunul CD na profesionální úroveň. Na celkovém zvuku se podílelo víc než třicet muzikantů, pěvec‑ kých partů se ujali například Andrea Šulcová, Tomáš Průša nebo Uršula Kluková. Originální aranže akcentují zejména jazzovou notu, ale najdete zde také waltz smyčcového kvarte‑ ta, rozverné tango, barokní varhanní koledu nebo středověkou pijáckou baladu. A prostě a hlavně – děti to opravdu baví.

Máte se zpěvníkem a písničkami nějaké další plány?

Komplet obou částí – malovaného zpěvníku a dětského alba – je zamýšlen jako didaktická pomůcka pro hudebníky v uměleckých školách i laiky v běžných domácnostech. Elementární notový zápis koresponduje s profesionálními nahrávkami, zapojit se může každý – vlastní hrou, zpěvem, sledováním obrázků při posle‑ chu, tancem. Na motivy ilustrací pohádko‑

vých hrdinů bylo instalováno dětské hřiště v Broumově. Červencového křtu alba s živým koncertem se zúčastnilo obrovské množství rodin s dětmi. Připravují se sborová vystou‑ pení v regionálních uměleckých školách, v plánu je muzikálová a festivalová produkce, audiokniha či večerníčková podoba. Zavede‑ nou značku dětských produktů Zdoliku plá‑ nuju rozšířit například o dobrodružnou knihu nebo dětského turistického průvodce. Začíná to být trochu rachot (smích).

Je pro vás Broumovsko inspirativní?

Dolík. Jistě. Ráda ho opouštím, ráda se do něj vracím.

Kdy jste u sebe objevila literární sklony?

Zřejmě ruku v ruce s mateřstvím.

A kdy ty hudební?

První kapelu jsem měla v pubertě, s kamarád‑ kou cikánkou. Obdivovala jsem její tempera‑ ment a nespoutanost.

Nyní působíte v kapele CaféBaret. Můžete ji blíž představit?

Moje umělecká kolegyně Jessica May pochá‑ zí z kanadského Québecu, což je frankofonní část Kanady. V Čechách působí už dvacet let a zhruba v době, kdy jsme se před dvanácti lety poznaly, se rozhodla naučit hrát na har‑ moniku. Odjely jsme spolu tenkrát do Paříže zakoupit vyhlédnutý kousek. Já coby vystu‑ dovaný hudebník jsem měla dělat odborný dohled. V krámě tehdy měli pouze dvě har‑ moniky, jedna nehrála, což mi dost usnadnilo výběr, sáhla jsem tedy po té druhé. Jessica se na ni nakonec opravdu naučila hrát. Začala vystupovat sama, povětšinou jako busker. Postupně vyšla do kaváren i na větší pódia. Začaly jsme vystupovat společně. Přibraly občas i další hudebníky a brouzdaly republi‑ kou. V současnosti plánujeme vydat vlastní CD francouzských šansonů Le carrousel. Na‑ psala jsem hudbu, na textech jsme se podílely obě. Jessica hraje na harmoniku a působí jako hlavní zpěvačka, já jsem pianistka a zpěvem provázím české části písní.

Jak už jsem zmínila, jste učitelkou na gymnáziu. Neminula jste se povoláním?

Myslím, že ne. Je to na jedné straně umělec‑ ky rozběhnuté do více stran, na druhé stra‑ ně to alespoň pro mě dává jakýsi kompaktní celek. Ráda propojuju, bavím lidi. Bavím se také sama, pokud najdu ke svým projektům adekvátní umělecké partnery. Škola mi dává jakési neustálé spojení s reálným životem, lidmi, společností. Nepřipadám si jako umě‑ lec ve vlastní bublině. Mladá generace je na‑ víc život. A já mám život ráda. Mohu ho tím‑ to způsobem tvarovat, ovlivňovat, zlepšovat. A on se ke mně po čase vrací. Mnoho mých bývalých studentů je se mnou v současnosti v uměleckém spojení.

Už máte v hlavě nápad na další knihu?

Tak nápad mám, láká mě sci‑fi. Jen ten čas se těžce hledá. Realizuju si své projekty od začátku do konce sama a musím přiznat, že to tvůrčí nakonec tvoří asi deset procent z celkového nasazení. Jsou to samozřejmě zkušenosti, které tím člověk získává, ale také velké časové, energetické zátěže, které provází reklamní kampaň, distribuci, prodej a další záležitosti. Bohužel, i když je projekt úspěšný, finanční návratnost není až tak vysoká. Je to vždycky trochu ruleta a adre‑ nalin. Říkám si ale, že až jednou budu „vel‑ ká holka“, někdo chytne manažerské otěže a pojedeme trochu pohodlnějším klusem. Prozatím cítím v tomto ohledu velkou práci a podporu své rodiny.

Čemu se věnujete, když neučíte, nepíšete ani nemuzicírujete?

Velmi ráda cestuju. Mám ráda nové a nepo‑ znané. Jsem sbalená do minuty a odjíždím vstříc dálkám. S rodinou cestujeme přes léto po Evropě starou hippie dodávkou Volskwa‑ gen T2. Vlastně i například poslední korek‑ tury ke knize Periferie něhy jsem dokončo‑ vala v přístavních docích severoněmeckého Schleswigu. Požádala jsem tam místní dělníky o připojení na wi‑fi. Oni brousili boky plachet‑ nice a já text.

Kdy jste nejspokojenější?

Když dostanu nový nápad a začne tvorba, ces‑ ta. A potom když je konec a manžel mě obej‑ me – a já vím, že to stálo za to.