Barvy chorvatské Moravy

Barvy chorvatské Moravy

Lenka Kopřivová a Eliška Leisserová (eds.)

n

Dějiny

o Dějiny

p

Barvy chorvatskĂŠ Moravy

2017

1

ISBN 978-80-270-3248-8 2

Barvy Barvy chorvatské Moravy chorvatské Moravy

Milý čtenáři,

co se Ti vybavilo, když jsi poprvé zahlédl název této knihy? Malba? Malířská paleta? Kombinace barev, trochu divoké, trochu exotické? Nebo snad jemný mořský vánek, hlasy lidí, sůl za nehty, skřípot cikád? Anebo možná lehká iritace, co že to má být?

Moravu přeci znáš, bydlíš tu (nebo sem rád přijíždíš), ale o žádné chorvatské Moravě jsi nikdy neslyšel…

Vidíš, a přeci… není to ani tak dávno, co se malý kousek země na jihu Moravy právě takto označoval.

V 16. století totiž na Moravu z jižní Evropy přišli Chorvati (nebo taky Charváti), usadili se a začali tu žít a hospodařit. Jejich osady byly svérázné a od těch okolních se na první pohled odlišovaly.

Vládla zde exotika: Chorvati milovali barvy, a tak jimi hýřili při oblékání sebe sama i při výzdobě svých příbytků. Navíc mluvili svým čaroplným nářečím, kterému Němec jen tak nerozuměl a Čech se musel hodně snažit. I tak to ale byla Morava: moravská země, moravský vzduch, moravští sousedé, s nimi sdílené radosti i strasti napříč staletími.

Tak tomu bylo dlouhá, předlouhá léta. Konec přinesla druhá světová válka, hlavně ale rok 1948.

V důsledku politických událostí byli Chorvati ze svých domovů vystěhováni, chorvatská Morava zanikla.

Léta plynou, časy se mění. Z paměti obyvatel České republiky už dávno vymizelo povědomí o tom, že na jižní Moravě kdysi žily a kvetly nějaké chorvatské vesnice. Etnografická mapa naší země přišla o jednu originální, jedinečnou oblast.

V této knize jsme proto shrnuli, co o moravských Chorvatech a jejich životě na jižní Moravě víme.

Texty jsme rozdělili do tří částí: dějiny – jazyk – lidová kultura. V každé z nich jsme se pokusili postihnout to zásadní, to podstatné. V některých kapitolách se bude mluvit o Chorvatech, někdy zase o Charvátech. Je v tom nějaký rozdíl? Není.

Hrváti (jak se sami nazývali) byli pro Čechy někdy Charváty (hlavně pro etnografy a pro historiky) a někdy Chorvaty (takřka pro všechny ostatní). Autor každého příspěvku si mohl sám zvolit, jaké označení použije.

Máš rád barvy? Pokud ano, pojď si jimi listovat, pojď se z nich radovat!

Lenka Kopřivová V Jevišovce, 1. prosince 2017

3

Obsah Barvy chorvatské Moravy

3

Moravští Charváti v literatuře

7

Literatura do roku 1991 Richard Jeřábek Literatura po roce 1991 Lenka Kopřivová

7

12

Dějiny Moravští Charváti ve víru dějin

17

Příchod Charvátů na Moravu a první čtyři staletí existence charvátských osad (1530–1918) Mezi Čechy a Němci (1918–1945) Zánik charvátských komunit na Moravě (1945–1989) Šance na záchranu? (1989–2017)

17 43 58 75

Vznik a existence charvátských komunit na Moravě v kontextu česko-jihoslovanských vztahů

79

Co nám prozradí matriky: Život Charvátů na Drnholecku v 17. a 18. století

85

Charváti na Valticku do počátku 20. století

94

Kdo stvoří národ? Moravští Charváti v dlouhém stínu tradice

99

Obce Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole v hraničním pásmu

105

Charvátská identita v současné jihomoravské rodině

112

Charvátské obce na jižní Moravě na počátku 21. století

116

Lenka Kopřivová

Ivan Dorovský

František Zbořil

Lenka Kopřivová Martin Markel David Kovařík Martin Sítek Ondřej Šerý

Jazyk O jazyce moravských Chorvatů

123

„Chytali jsme ryby v Jajšpici.‘‘ K vývoji pomístních jmen v obcích s někdejším chorvatským osídlením na Mikulovsku

146

Andrej Novik

Michaela Boháčová

4

Lidová kultura Příspěvek k vývoji kroje moravských Charvátů ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století

151

Duchovní kultura moravských Charvátů

173

Tanec moravských Charvátů

208

Nejen o víně našich předků

222

O lidovém stavitelství moravských Charvátů

226

Epigrafické památky v charvátských obcích do roku 1900

232

Dobropolský kněz Alois Malec a jeho význam pro moravské Charváty

251

Malíř moravských Charvátů Othmar Ruzicka

252

František Pospíšil a moravští Charváti

254

Lenka Nováková

Lenka Kopřivová, Klára Nádaská Jitka Matuszková Eliška Leisserová Eliška Leisserová

Martina Kvardová Tereza Luzarová Tereza Luzarová

Hana Dvořáková

Die Farben des kroatischen Mährens

261

The Colours of Croatian Moravia

262

Boje hrvatske Moravske

263

Zusammenfassung Summary Sažetak

5

6

Moravští Charváti v literatuře Literatura do roku 1991 1 Richard Jeřábek Moravský národopis učinil od svých počátků na sklonku 18. století do dneška zřetelný pokrok. Od všeobecných, zpravidla diletantských pojednávání o „povaze moravských kmenů“, provázejících hlavně starší fáze jeho vývoje, dospěl až k několika významným, pro československou etnografii stěžejním dílům monografickým a k velkému počtu analytických a systematických studií v některých, více nebo méně charakteristických složkách, resp. jednotlivých projevech lidové kultury. Je však těžko pochopitelné, jak mohlo zůstat v pozadí vědeckého zájmu řešení několika nejzákladnějších problémů, bez jejichž zpracování zůstává moravský národopis ve vývojovém stádiu neodpovídajícím obecnému stavu vědy. Jedním z takových problémů je například vznik a vývoj enotgrafické diferenciace Moravy.

Ve srovnání s jinými terény je Morava neobyčejně národopisně členitá. Diferenciace lidové kultury je výsledkem velmi dlouhého vývoje, jehož počátky sahají místy snad až do doby časného slovanského osídlení a jehož posledního stadia jsme přímými svědky.

Nedílnou součástí studia formování etnografických oblastí na Moravě je sledování podílu jednotlivých autochtonních i cizích etnik na vytváření osobité kultury, charakteristické pro jednotlivé oblasti nebo jejich části. Jde tedy jak o podíl původního obyvatelstva, tak též o přínos různých kolonizací, popřípadě migrací blízkých nebo vzdálených etnik. Na Moravě je třeba vymezit přesněji hlavně rozsah a míru vlivu Slováků, ale též Poláků, Němců a Rakušanů v pohraničních oblastech a sídelních ostrovech, předpokládaný vliv Maďarů, Ukrajinců, Charvátů, Francouzů apod., zejména v oblastech, o nichž je z historických pramenů známo, že byly těmito etniky zasaženy, ale též jinde, kde to dávají některé projevy lidové kultury třeba jen tušit.

Mezi historicky prokázané kolonizace náleží osazení několika jihomoravských vesnic Charváty v průběhu 16. století. Tato kolonizace vzbudila poměrně záhy pozornost topografů, historiků a národopisců, byla předmětem několika vážných studií i mnoha drobných, většinou jen cestopisných časopiseckých a novinových statí. Po stránce historické byla tato kolonizace probádána velmi důkladně, i když snad ještě nebylo vyřčeno poslední slovo. Napro-

ti tomu z hlediska národopisného jí byla dosud věnována naprosto nedostatečná pozornost.

Společnou neblahou vlastností naprosté většiny dosavadních prací o moravských Charvátech je neúplná a nepřesná citace starší literatury, knižních publikací a časopiseckých a novinových článků. Již od poslední čtvrtiny minulého století se nekriticky přejímají citace se stále stejnými chybami ve jménech autorů, v názvech prací, v údajích o místě a datu jejich vydání, v odkazech na strany, přílohy apod.

Ve snaze odstranit tento základní nedostatek pokusili jsme se soustředit v této stati co největší počet dosud publikovaných titulů a zpřesnit jejich bibliografickou citaci.

Literatura o moravských Charvátech je naprosto nesoustavná; větším dílem je rozptýlená po nejrůznějších časopisech a novinách.

Ve vývoji odborného zájmu o Charváty se jeví poměrně velké kolísání: v některých obdobích se zájem zintenzivňoval, což se vzápětí projevilo vyšším počtem článků, jindy opět upadal na celá léta nebo desetiletí.

První známé literární zmínky o moravských Charvátech se objevují v pracích topografických, jmenovitě v díle Schwoyově. Nejde však o moc více než o konstatování charvátského živlu, takže pro etnografii jsou tyto práce nepříliš významné.2 Pozoruhodné je, že výskyt Charvátů unikl jinak bystrému znalci moravského obyvatelstva Aloisi Hankemu z Hankenštejna; obyvatele charvátských obcí na panství drnholeckém na Mikulovsku označil za Němce.3 Naproti tomu Josef A. Zeman právě podle německého označení slovanského obyvatelstva na Břeclavsku (Kroaten) považoval původ všech Podlužáků s největší pravděpodobností

< Husopaska. Foto: Othmar Ruzicka. Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (SOCHN)

1

2

3

Přehled literatury, která o moravských Charvátech vyšla do roku 1990, sepsal Richard Jeřábek pro svou antologii Moravští Charváti. Zde uveřejněný příspěvek je krácen (neobsahuje autorovy úvahy o vlivu Charvátů na lidovou kulturu na Moravě, ponechali jsme pouze část, která se týká literatury samotné).

SCHWOY, Franz Joseph. Topographische Sichlderung des Marktgraftum Mähren. Prag und Leipzig: 1786, sv. II, s. 57 a 68; SCHWOY, Franz Joseph. Topographie von Markgraftum Mähren I–III. Wien: 1793–1794, sv. I, s. 26 a 28–29, sv. II, s. 105 a 119, sv. III, s. 215 – odkaz ke sv. II, kde je zařazeno panství Drnholec, přestože bylo od roku 1792 připojeno ke znojemskému kraji.

HANKE, J. A. Bibliothek der Mährschen Staatskunde I, Wien: 1786, s. 140–141.

7

za charvátský.4 Týž autor se k otázce o etnické příslušnosti obyvatel na jižní Moravě a v přilehlé části Dolních Rakous vrátil ještě v anonymním příspěvku o pár let později: ve srovnání s předchozím článkem upřesnil mj. výskyt Charvátů na Moravském poli.5 Vedle nepříliš obsáhlých zmínek v topografických dílech Řehoře Volného6 podal soustavný přehled slovanského osídlení dolnorakouských obcí, doprovozený podrobnou mapou, Alois V. Šembera;7 zvláštní stať věnoval moravským Charvátům na Mikulovsku.8 Na tuto časnou dobu poměrně podrobně popsal některé odvětví lidové kultury Charvátů, například obydlí, způsob obživy, stravu, kroje, písně, tance, některé obyčeje, zejména svatební, a to za použití lokální charvátské terminologie. Šemberovými pracemi se uzavírá první období ve zkoumání lidové kultury moravských Charvátů. Bádání je podle našich dnešních měřítek jen povrchní, ulpívá pouze na vnějším popisu některých nejnápadnějších projevů lidové kultury a neusiluje o jejich přesné místní určení a včlenění do širších souvislostí. Přece však jsou i jednotlivé zmínky nesmírně cenné, protože umožňují vytvářet alespoň částečnou představu o charakteru kultury a způsobu života moravských Charvátů v době do poloviny 19. století.

Obraz o hmotné a výtvarné kultuře této oblasti pomáhají dokreslit některá dobová vyobra-

4 5 6

7

8

9 10 11 12 13 14

15 16

8

zení lidových krojů, jako například barevné litografie Wilhelma Horna z roku 1836 a Františka Kalivody z druhé čtvrtiny 19. století,9 která však – v souladu s německými literárními prameny – označují zobrazené slovanské typy z jižní Moravy bez rozdílu jako Charváty. Do jisté míry spadají do tohoto druhu pramenů i některé studie, kresby a akvarely z Břeclavska od Josefa Mánesa,10 ale v jejich případě neběží o Charváty, nýbrž o prostředí, jímž byli na Břeclavsku obklopeni.

S přihlédnutím k předchozím pracím se zmínil o moravských Charvátech Czoernig ve svém národopisném kompendiu rakousko-uherské monarchie.11 Na rozdíl od svých předchůdců učinil Beda Dudík z Charvátů jednu ze základních samostatných etnografických skupin na Moravě vedle Hanáků, Slováků, Valachů, Lachů, Horáků a Podhoráků.12 Popsal jejich oděv, obydlí a způsob života. – Kromě těchto prací nevyšlo o moravských Charvátech od roku 1848 po více než třicet let nic významného.13 Zájem o moravské Charváty ožil znovu na počátku osmdesátých let 19. století. Zasloužil se o to Jan Herben, který vylíčil své putování za Charváty přes Podivín, Lednici do Poštorné, Nové Vsi a Hlohovce.14 Charvátským obcím na Mikulovsku věnoval poměrně obsáhlý článek, který však obsahuje dost značný počet omylů a nepřesností.15 Zvlášť pozoruhodné jsou Herbenovy zmínky o stycích obyvatelstva jednotlivých charvátských obcí, například Hlohovce, s obcemi na Mikulovsku.16 Herbenovy články vyvolaly nemalý ohlas i z toho důvodu, že vyslovil vážné a oprávněné znepokojení nad postupující germanizací slovanského obyvatelstva na Břeclavsku, které zčásti náleželo k Dolnímu Rakousku.

Svoji cestu do vzdálenějších charvátských obcí na Mikulovsku – Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole – popsal

ZEMAN, I. A. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podlužaken. Taschenbuch für Mähren und Schlesien. Brünn: 1808, s. 145–146.

ZEMAN I. A. Die Podlužaken. Ein kleiner Beytrag zur Ethnologie von Mähren. Mährischer Wanderer II, 1811, nepaginováno.

WOLNY, Gregor. Die Markgrafschaft Mähren II/1 (Brünner Kreis). Brünn: 1846, s. XLIV–WLVI, 275–276, 286 a 287. WOLNY, Gregor. Kirchliche Topographie von Mähren, II. Abt. (Brünner Diöcese), sv. II, Brünn 1858, s. 66–69 a 84–85 (nezmiňuje se o charvátských obcích na Břeclavsku, protože v té době patřily k Dolnímu Rakousku). – Srov. též JURENDE, K. J. Grundriss zur Ethnographie Mährens. In: Moravia 1815, s. 15–21 a s. 57–58. ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolnich Rakousich. Časopis Českého museum, 1844, 18, s. 536–549, a 1845, 19, s. 163–189 a 346–357. Srov. též KARÁSEK, Josef. Šemberův dopis St. Vrazovi o Charvátech na Moravě a Slovanech dolnorakouských z r. 1845. Časopis Matice moravské, 1912, 36, s. 230–234. – Z téže doby srov. GYURKOVITS, G. V. Die kroatische Kolonie in Nieder-Österreich. Österreichische Blätter für Literatur, Kunst, Geschichte, Geographie, Statistik und Naturkunde, 1847, 4, s. 163 n. – V poslední době se k této otázce vyjádřil MAILS, A. Die Kroaten im Marchfeld. Zbornik za narodni život i običaj južnih Slavena. 1962, 40, s. 329–342. ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwátské w Morawě. Týdenník, Brno: 1848, s. 2–3 a 10–12. Srov ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské na Moravě. Pozor, 1876, 5, č. 26–28. – Několik písní zaznamenal u moravských Charvátů též SUŠIL, František. Moravské národní písně.

Praha: 1941, s. 721 (č. 2358–2361, dvě z Dobrého Pole, po jedné z Nového Přerova a z Frélichova).

HORN, W. Mährens ausgezeichnete Volkstrachten. Brünn: 1837, Brünner Kreis, Herrschaft Lundenburg (Břeclav), Ehepaar (Croaten), lediges Paar (Kroaten). KALIWODA F. aj. Österreichs National-Trachten, Tab. 15 um Eisgrub und Lundenburg (Croaten), kolem 1850, aj. ŽÁKAVEC, František. Dílo Josefa Mánesa II. Lid československý. Praha: 1923, s. 122n. – Srov. též Národopisná výstava českoslovanská.

Praha: 1895, s. 16 (reprodukce J. Mánes, Chorvatský kroj na Moravě).

CZOERNIG, Karl. Ethnographie der Österreichischen Monarchie. Wien: 1857, sv. I, s. 137–138.

DUDIK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Mähren. Brünn: 1873, s. 18–24.

Nepodstatné zmínky uvádí např. dʼELVERET, Ch. Zur mähr.-schles. Adelgeschichte. Freiherren von Teufenbach und ihre Stiftung. NotizenBlatt, 1876, s. 73–83.

HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor 1882, 16, s. 554–555, 567–568, 579–581, 590–591 a 603–504; tamtéž na s.

587 je otištěn doplněk k tomuto příspěvku, převzatý z dále citovaného článku Herbenova v Časopise Matice moravské, omylem připisovaný Klvaňou a po něm i dalším autory A. V. Šemberovi. Je to jen text k reprodukcím charvátských krojů z Dobrého Pole aj. tamtéž na s. 585. – Dále srov. HERBEN, Jan. Moravské obrázky. Praha: 1889, s. 80.

HERBEN, Jan. Tři chorvatské osady na Moravě. Časopis Matice moravské, 1882, 14, s. 1–25. Srov. též překlad HERBEN, Jan. Tri hrvatska sela u Moravskoj. Vienac zabavi i pouci, 1882, 14, s. 395–398, 408–411, 427–431 a 441–443.

HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí, s. 579.

v téže době jako Herben známý žurnalista Servác Heller. Povšiml si zejména lidového kroje a názedních maleb ve Frélichově.17 Pozoruhodné je však také to, že tak znamenitý znalec lidového života na Moravě, jakým byl František Bartoš, nezdůraznil víc přítomnost charvátského elementu a jeho vliv v kultuře a jazyce; je ovšem otázka, zda tehdy dolnorakouské obce Poštornou, Charvátskou Novou Ves a Hlohovec počítal k Podluží, jemuž je jeho monografie věnována.18 Jiní moravští národopisci a sběratelé věnovali této otázce přece jen více pozornosti, ale zpravidla svými články nijak výrazně nerozmnožovali sumu dosavadních vědomostí.19 Totéž platí o některých pracích charvátských badatelů a cestovatelů, kteří se v sedmdesátých letech začali zajímat o osudy svých vzdálených krajanů,20 i o pracích jiných badatelů, kteří, jako například Bidermann, opírali své práce o náhodný výběr faktů ze starších děl a článků Czoernigových, Šemberových, Dudíkových aj.21 Před Národopisnou výstavou českoslovanskou v roce 1895 věnoval obyvatelstvu a kultuře charvátských obcí na Břeclavsku pozornost Josef Karásek. Popsal jazyk, a to jak zaniklého charvátského, tak i moravskoslovenského obyvatelstva, s nímž Charváti v těchto obcích asimilovali, a některá odvětví lidové kultury moravských Slováků, Podlužáků, například kroj, obydlí, tanec, některé projevy lidové víry a obyčeje (svatební, hodové a vánoční), a uveřejnil na třicet textů písní.22 Jeho práce nese stopy povrchnosti a nevzbuzuje příliš důvěry, přesto však je třeba ji hodnotit jako jeden z článků důležitých pro zachycení vývoje lidové kultury v oblasti někdejšího charvátského osídlení.

Osobité rysy lidové kultury na jižní Moravě a v sousední dolnorakouské oblasti nemohly uniknout pozorovatelskému talentu Josefa Klvani při jeho cestách za lidovým krojem.23 Navštívil obě charvátské diaspory na jižní Moravě a podle kroje a jiných

vnějších projevů lidové kultury usoudil, že Charváti nepřevzali kroj od moravských Slováků, nýbrž naopak. K životu a kultuře moravských Charvátů se Klvaňa obrátil ještě později v rozsáhlejší a poněkud zásadnější studii,24 která se též stala pro mnohé z dalších národopisců východiskem k příležitostným úvahám o charvátském vlivu na Moravě.

Pro německého čtenáře měl v devadesátých letech největší význam článek Benjamina Krobotha, učitele v Charvátské Nové Vsi, o Charvátech na Břeclavsku a jejich kultuře.25 Je ovšem otázka, nakolik všechny jím popsané složky lidové kultury (oděv, obydlí, řeč, práce lidu, píseň, tanec, obyčeje, lidové léčení apod.) vskutku reprezentují charvátskou kulturu, popřípadě nakolik jsou to projevy místní lidové kultury, kterou Charváti akceptovali.

Většina článků o moravských Charvátech a jejich kultuře vznikla z letmé návštěvy v jejich vesnicích, popřípadě byla jen zkompilována ze starších prací. Na přelomu století se však objevil seriál příspěvků, které nesou zřejmě rysy bezprostřední a detailní znalosti problematiky, jak ji doba jejich vzniku chápala. Jsou to především práce katolického kněze Aloise Malce, který po léta působil v Dobrém Poli a živě se zajímal o původ a kulturu svých farníků.26 Řadu jeho článků zahajuje poněkud polemicky pojatý příspěvek, v němž Malec upřesňuje a doplňuje některá povrchní nebo nesprávná tvrzení

17 HELLER, Servác. Z moravských potulek. Chorvatská oasa. Národní listy, 1882, 22, č. 169, s. 1 a č. 170, s. 1; místo Dobré Pole píše chybně Dobrá Voda. – Srov. též České noviny, 25. 10. 1882.

18 BARTOŠ, František. Podluží a Podlužáci. Lid a národ II. Velké Meziříčí: 1885, s. 22 a 99.

19 KRETZ, F., MUSIL – DAŇKOVSKÝ, E. Mezi Slováky a Chorvaty v jižní Moravě. Obrázky národopisné III. Nové město n. M.: 1886.

KRETZ, F. Hrvati na Moravě. Národní politika 1903.

20 KUKULJEVIĆ-SANKCINSKI I. Hrvatska naseobina u Moravskoj. Vienac zabavi i pouci. 1873, 5, obr. 24; HORVAT, S. Naselbine Hrvata po dolnjoj Austriji. Etnografične i antropogeografične crtice. Hrvatski svjetozor, 1878, 3, s. 49–55; KLAIČ. Zemjopis zemalja, u kojh obivaju Hrvati. Zagreb: 1883, 3, s. 206; KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. Vienac zabavi i pouci, 1887, 9, s. 58–60, 78–79, 104–105, 119–122, 139–140, 152–154, 167–170, 185–187, 203–206 a 216–219.

21 BIDERMANN, H. J. Neuere slawische Siedlungen auf süddeutschen Boden. Forschungen zur deutschen Landes- und Volkskunde II. Stuttgart: 1888, s. 361–397, o moravských Charvátech na s. 389–390 a 395.

22 KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: 1895, s. 216–238. Srov. též URBAN, J. Jak jest živel českoslovanský v Dolních Rakousích četný. Sborník Čechů dolnorakouských, s. 4–8, o moravských Charvátech na s. 6–7.

23 KLVAŇA, Josef. Moravští Chorvaté z Nové Preravy u Mikulova. Světozor, 1895, 29, s. 216–238, s. 72 (popis k vyobrazení na s. 71).

KLVAŇA, Josef. Kroj moravský a slezský. Národopisná výstava českoslovanská. Praha: 1895, s. 184, obr. na s. 188 (fotografie figuríny Děvče z Gutfjeldu). KLVAŇA, Josef. Za krojem slovenským v Dolních Rakousích. Z lidu pro lid (red. J. Vluka). Vídeň: 1897. Srov. též KLÍMA, J. V. Čechové dolnorakouští. Národopisná výstava českoslovanská. Praha: 1895, s. 280–282 (reprodukuje o Charvátech jen názory Šemberovy, Herbenovy a Karáskovy). Dále srov. KLVAŇA, Josef. Kroj lidu slovenského na Moravě. Časopis Moravského muzea zemského.

1907, 7, s. 86–87 (zmínky o Charvátech na Břeclavsku), 98–100 (stručný dodatek o kroji mor. Charvátů z okolí Mikulova), 101–103 (soupis vyobrazení krojů břeclavských a krojů mor. Chorvatů), viz též KLVAŇA, Josef. Kroje lidu moravského. Lidová čítanka moravská.

Praha–Telč, s. 373 a 391.

24 KLVAŇA, Josef. Moravští Chorvati. Moravské Slovensko II. Praha: 1922, s. 837–843. Připojená bibliografie obsahuje bohužel množství omylů a nepřesností, jež se v citacích tradují již půl století.

25 KROBOTH, Benjamin. Die kroatische Bewoner von Themenau in Niederösterereich. Zeitschrift für österreichische Volkskunde, 1897, 3, s.

193–217. Viz též A. Ružička v Beiträgen zur Heimatkunde. Mistelbach, Kroatische Ansiedlungen in Nieder-Österreich. Slawische Blätter.

Seš. 1, I, Die Österreichische-ungarische Monarchie in Wort und Bild. Mähren und Schlesien. Wien: 1897, s. 119 a 245.

26 Malec přišel do Dobrého Pole v roce 1892 a v roce 1920 tam zemřel.

9

Herbenova.27 Malec si všímal všech stránek lidového života a znalost místní charvátštiny (čakavštiny) mu umožnila, aby o nich pojednal dost přesvědčivě a na neodborníka neobvykle přesně, i když ne zrovna systematicky.28 K některým detailům, například k lidovému stavitelství, kroji, stravě, vracel se dostatečně a podal jejich zevrubnější popis.29 Podle některých zmínek v odborném tisku byl autorem rukopisné monografie o moravských Charvátech (v rozsahu asi 2000 stran), jejíž poslední stopy končí někde v Praze. Dokumentární hodnotu jeho řádků zvyšují fotografie, z nichž některé pořídil J. Klvaňa, jiné sám autor. Malcovy národopisné stati si i přes metodickou bezradnost a přes jistou stereotypnost zachovaly vysokou dokumentární hodnotu; naproti tomu jeho příspěvky historické, v nichž se snažil přijít na kloub době a místu původu moravských Charvátů, byly novějším bádáním popřeny a tím ztratily na ceně.30 Též jeho výklady filologické a etymologické jsou příliš poznamenány diletantismem.31 Buď jak buď, Malcovy práce podnítily další zájem a byly po zásluze oceněny hlavně v charvátské odborné literatuře.

Zvláštní ohlas vzbudily Malcovy články u Ivana Milčetiće, který otiskl dva příspěvky o moravských, dolnorakouských a uherských

Charvátech v záhřebském časopise „Vienac zabavi i pouci“ a o rok později je vydal knižně.32 Milčetić se opíral též o znalost téměř všech důležitých starších prací českých, rakouských a charvátských.33 Jeho studie představuje i přes mnohé vážné nedostatky jak po stránce národové, tak i po stránce teoretické vrchol národopisného bádání o moravských Charvátech.

Po tomto období let osmdesátých a devadesátých, kdy studium moravských Charvátů učinilo jistý pokrok, nastala stagnace: na dobu delší než třicet let připadá jen několik nevýznamných zmínek o Charvátech v literatuře obecnějšího zaměření34 a několik článků, které nijak zvlášť neposunuly bádání vpřed.35 Naproti tomu na Slovensku se dostala teprve po první světové válce do popředí národopisného studia zanedbávaná otázka charvátské kolonizace na Bratislavsku. Největší zásluhu na tom má jistě Antonín Václavík, jehož monografie Charvátského Grobu36 je nejrozsáhlejší a nejhodnotnější národopisnou prací o charvátské menšině na Slovensku.

K oživení studia moravských Charvátů bylo znamenitou příležitostí domnělé tří sté padesáté jubileum jejich příchodu na Moravu – rok 1934. K tomuto výročí vyšel dokonce samostatný sborníček, jehož pořadatelé a autoři nebyli však s to mu zajistit seriózní odbornou úroveň.37 Mezi několika bezvýznamnými články v novinách a časopisech38 objevily se i původní příspěvky historika Adolfa Turka, v nichž vyslovil pochybnosti o správnosti některých dlouho tradovaných, ale historicky naprosto neprůkazných domněnek.39 Zejména vyvrátil předpoklad o aktivním podílu Kryštofa z Teufenbachu na vzniku charvátské kolonizace v roce 1584. Fiktivní výročí tedy nepřímo dalo podnět

27 MALEC, Alois. Tři charvátské osady na Moravě. Hlídka, 1898, s. 604–609, 758–761, 841–845 a 897–903.

28 MALEC, Alois. Moravští Hrváti. Český lid. 1898, 7, s. 186–191, s. 272–277, s. 381–383 a s. 456–459.

29 MALEC, Alois. Charvátské osady na Moravě. Český lid. 1899, 8, s. 232–237. MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů. Český lid. 1900, 9, s. 15–28 a 413–418. MALEC, Alois. O moravských Hrvátech. Český lid. 1910, 19, s. 383–386.

30 MALEC, Alois. Odkud povolal Krištof z Teuffenbachu Hrváty na Moravu? Hlídka. 1899, s. 664–669, 741–745 a 814–820. MALEC, Alois. Kterého roku Krištof z Teufenbachu povolal Hrváty na Moravu? Hlídka. 1902, s. 383–386, s. 781–786.

31 MALEC, Alois. Analyse příjmení Hrvátů moravských. Časopis Matice moravské. 1913, 37, s. 450–454.

32 MILČETIĆ, Ivan. O moravskim Hrvatima. Vienac zabavi i pouci. 1898, 30, s. 410–413, 442–444, 458–459, 474–476, 487–492, 521–523 a 557–558. MILČETIĆ, Ivan. Medju Hrvatima Donje Austrije i zapadne Ugarske. Vienac zabavi i pouci. 1898, 30, s. 701–702, 715–716, 745–746, 761–764 (Břeclavsko), 777–778 a 811–817. MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseodbinama u Moravskoj, Donjoj Austriji i Zapadnoj Ugrskoj. Zagreb: 1899.

33 Kromě citovaného článku Kutenova uvádí též BARLE, J. Moravski Hrvati. Prosvjeta. Zagreb: 1898, s. 196.

34 NIEDERLE, L. Slovanský svět. Praha: 1909, s. 185 (bibliografie) a 119–120.

35 Např. HUBKA, A. Čechové v Dolních Rakousích. Studie z cest. Praha: 1901, s. 62–64, s. 69–70, s. 74–75. NOHÁČ, J. Poštorná a jiné obce dolnorakouské. Čas, 1910. BAUMHACKL, F. Beiträge zur Besiedlungsgeschichte des Marchfeldes. Jahrbuch des Vereines für Landeskunde von Niederösterreich. 1912, 19, s. 1–40. BAUMHACKL, F. Die Kroaten im Marchfeld. Unsere Heimat, 1940, 13, s. 90–108.

Srov. též SCHNEEWEIS, E. Zur Volkskunde der mährischen Slowaken, Böhmen und Mähren, 1940, seš. 8 (November), o mor. Charvátech na s. 300–301. Dále viz KOLEK, A. St. K dějinám Chorvatů na Poštorensku. Selský archiv. 1921, 14, s. 76–80. HOSÁK, L. Charvátskočeské styky v 15. a 16. století. Lidové Noviny, 11. 1. 1929. HOSÁK, L. Historický místopis země Moravskoslezské, Brněnský kraj. Praha: 1934, s. 246–247, aj.

36 VÁCLAVÍK, A. Podunajská dědina v Československu. Bratislava: 1925, na s. 414 bibliografie k charvátské kolonizaci na Moravě, obsahující vesměs jen práce citované již Klvaňou a opakující tytéž chyby a nedostatky.

37 Almanach moravských Charvátů (1584–1934), Brno: 1934. Tento příležitostný tisk obsahuje několik drobných statí, jež stojí za bibliografický záznam: HRADSKÁ, Marie. Z dějin Charvátů na jižní Moravě, s. 7–10 (cenná jsou některá pozorování o vlivu německého prostředí na zánik národního povědomí Charvátů); NOHÁČ, Jaroslav. K jubilejním oslavám našich Charvátů, s. 10–12; TUREK, Adolf. Několik kapitol o jihomoravských Charvátech v 16. století, s. 12 (upozorňuje na nutnost kritického studia charvátské kolonizace a nezbytnost pramenného bádání, které svědčí o časnějším osídlení vesnic u řeky Dyje Charváty); SIČAN, Josef. Naše stare i današnje zvike, s. 15–16 (beletristický popis hodů apod. v místním čakavském dialektu).

38 Např. (B ř) Charváté na jižní Moravě. Lidové noviny, 15. 10. 1934. SUK, V. Moravští Charváti. Moravské noviny, 15. 11. 1934.

39 TUREK, Adolf. K otázce charvátské kolonisace na Moravě. Lidové noviny, 1, 8, 1934. TUREK, Adolf. Několik kapitol o jihomoravských Charvátech v 16. století. Hraničářská stráž I, 1934, s. 58–59, s. 66–67, s. 134–135, s. 186–187, s. 197–198.

10

ke vzniku dosud nejrozsáhlejšího a bezesporu nejvýznamnějšího příspěvku ke studiu charvátské kolonizace na Moravě z pera A. Turka.40 Touto prací rázem anuloval náskok etnografie v bádání o Charvátech na Moravě a získal pro historii velký a dlouhodobý předstih. Dnes již bude asi nemožné podat tak úplný a originální obraz charvátské kolonizace po stránce národopisné, jak se to poštěstilo historikovi. Turek použil jednak téměř všech starších publikovaných prací, k nimž zaujal nekompromisní, ba místy až hyperkritické stanovisko, jednak čerpal z nevyužitých archivních fondů našich i vídeňských. Význam jeho článků spočívá nejen v úplnosti, s jakou podchytil a zhodnotil prameny a literaturu, ale i v několika nových pohledech a zjištěních, zejména těch o stáří jednotlivých předchůdců – otázku o „pravlasti“ charvátských kolonistů se mu ale na základě historických pramenů nepodařilo zodpovědět: soudí, že by tu mělo mít hlavní slovo studium filologické. I když je z článku zřejmé, že si vůbec nekladl za úkol zabývat se charvátskou lidovou kulturou na Moravě, přece jen se nemůžeme zbavit přesvědčení, že výklad o této složité problematice zůstává bez přihlédnutí k etnografickým faktům kusý. Ostatně není vyloučeno, že stejně jako jevy jazykové, tak i rekonstrukce jednotlivých složek a celkového charakteru lidové kultury by mohla přispět k zodpovězení otázky místa původu moravských Charvátů. To ovšem není úkolem historiků, nýbrž etnografů, kteří bohužel definitivně promeškali příležitost k soustavnému terénnímu studiu charvátské menšiny na Moravě.

Autoři stati o kultuře a o způsobu života Charvátů na jižní Moravě nebyli národopisci, a proto ulpěli jen na více či méně povrchním popisu. Je přirozené, že se nemohli pokusit o takovou interpretaci, jež by odpovídala potřebám moderního genetického a srovnávacího zkoumání.

Poslední desetiletí byla ke studiu vlivu charvátské kultury na Moravě macešská.

Po druhé světové válce, která měla pro zbytek moravských Charvátů osudové následky, se objevilo v odborné literatuře jen několik zmínek,41 z nichž některé jsou velmi problematické, a bude třeba se k nim vyslovit zvlášť.

V jedněch se potenciální vliv Charvátů nedoceňuje, naproti tomu v jiných se neopodstatněně přeceňuje, patrně z opozice k názorům, které zdůrazňují především jiné činitele při formování naší lidové kultury.42 Několik podnětů pro folkloristiku přináší referát Oldřicha Sirovátky, resumující dosavadní základní poznatky o charvátské kolonizaci a vybízející ke kritickému studiu zlomků lidové slovesnosti a písní moravských Charvátů.43 Stranou ponecháváme některé práce filologické, dotýkající se ve větší či menší míře výskytu čakavštiny na jižní Moravě a jejího vztahu k místním českým a moravským nářečím.44 Z našeho přehledu literatury o moravských Charvátech vyplývá, že bádání bylo živelné, nikdo je neorganizoval a neusměrňoval.

To samo o sobě podává částečnou odpověď na otázku o hodnotě většiny prací. Náhodnost se odráží hlavně ve výběru popsaných národopisných faktů a tudíž i v pokusech o jejich intepretaci. Je však třeba mít na paměti, že celý problém o vlivu Charvátů na lidovou

40 TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Časopis Matice moravské, 1937, 61, s. 49–70, s. 195–212 a s. 363–390. Srov též TUREK, Adolf. Usazování Charvátů na Lednicku a Hrušovansku. Od Horácka k Podyjí, 1937–1938, 14, s. 71–73.

41 Např. SHULTES, A. Die Nachbarschaft der Deutschen und Slawen an der March. Wien: 1954 s. 7 (mapa), 9, 19, 20 (o příčinách asimilace), s. 25–26, 61, 63 77, 81, 85, 87–88 aj. (při popisu obyčejů není zřejmé, zda jde o charvátské, nebo o moravskoslovenské), DOSTÁL, F. Poznámky k problematice tzv. kmenovosti moravského lidu v 17. a 18. století a jihomoravské Podluží. Rodné zemi. Brno: 1958, s. 126 a 128 (kritizuje J. A. Zemana, že v cit. článku z r. 1811 (!) uvádí nesprávné souvislosti Podluží s charvátskou kolonizací), JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidové tance na Podluží. Rad kongresa folklorista Jugoslavije u Zaječaru i Negotinu 1958 g. (separát). Beograd: 1960, s. 217–222 (nepřesvědčivě usiluje o zjištění přímé souvislosti mezi jihoslovanskou charvátskou kulturou a moravským Podlužím v oblasti lidových tanců, přeceňuje stav bádání o lidové kultuře moravských Charvátů, zejména v oboru lidové písně, a marně volá po důkladném průzkumu jejich tanečnosti. Ten je neuskutečnitelný, protože charvátské enklávy už téměř dvacet let vůbec neexistují. Proto je idea velké srovnávací práce o charvátských a podlužáckých tancích nereálná.). VÁCLAVÍK, A. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: 1959, s. 42–43, 210, 335, 339 aj., JEŘÁBEK, R., V. FROLEC a D. HOLÝ. Podluží. Kniha o lidovém umění. Brno: 1962, s. 18–20, 81, 92–93, 114, 151 aj.

42 Např. KARANDŽALOV, D. Valaši na Moravě. Praha: 1963, s. 6, 34, 181, 225, 229 a zejména s. 238, kde vyslovuje nereálný předpoklad, že trepanaci ovcí mohli zanést do pastevecké kultury v Karpatech Srbové a Charváti, usídlení na jižní Moravě a již. Slovensku. Přitom je známo, že chov ovcí byl u slovenských a moravských Charvátů nerozvinutý a měl zcela odlišný ráz od horského pastevectví, nedochovaly se v něm jevy toho druhu, jako je trepanace, ostatně nikde v literatuře o moravských Charvátech nedoložená.

43 SIROVATKA, O. K problematice folkloru charvátské menšiny v Československu. Iz trećeg kongresa folklorista Jugoslavije. Cetinje: 1958, s.

21–27.

44 ŠEMBERA, Alois V. Základové dialektologie československé. Vídeň: 1864; FOLPRECHT, J. Příspěvky k mluvě lidu slováckého na Podluží.

Program české reálky v Plzni 1905–1906; TRÁVNÍČEK, František. Moravská nářečí. Praha: 1926, s. 17; VÁŽNÝ, V. O dnešním jazykovém stavu v charvátských koloniích v republice československé. Československá vlastivěda (Díl III, Jazyk). Praha: 1934, s. 518–523.

– Ze Slovenska srov. VÁŽNÝ, V. Podunajská dedina, s. 111–176, VÁŽNÝ, V. Ikavismy a ekavismy v kajkavském nářečí Horvatského Grobu na Slovensku (doplněk k studii O Charvatském „kajkavském“ nářečí Horvatského Grobu v monografii Ant. Václavíka Podunajska dedina). Sborník Matice slovenskej, 1926, 4, s. 65–70. VÁŽNÝ, V. Čakavské nářečí v slovenském Podunají. Sborník Filosofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, 1927, 5, č. 47 (2).

11

kulturu jižní Moravy zatemňuje neznalost pravlasti kolonistů a v důsledku toho i naprostý nedostatek srovnávacího materiálu z jejich předpokládaného původního sídelního území: je to patrné ze všech citovaných národopisných prací, a to i z těch, jež si činily nárok na originální výklad nejsložitějších etnografických otázek. Ve skutečnosti naše vědomosti o kultuře a životě jihomoravských Charvátů a jejich vztahu k okolnímu domácímu obyvatelstvu nepřekročily úroveň více než půlstoletí starých prací, například Milčetićových. Nesoustavnost a příležitostný ráz studia lidové kultury Charvátů na Moravě se již nedá odčinit. Charvátské diaspory definitivně zanikly a obyvatelstvo bývalých charvátských vesnic se úplně vyměnilo, takže terénní výzkum, byť i jen zprostředkovaný pamětníky z mladších generací, je iluzorní.

Literatura po roce 1991 Lenka Kopřivová Richard Jeřábek při přípravě antologie Moravští Charváti. Dějiny a lidová kultura, kterou vydal v roce 1991, provedl opravdu důkladnou analýzu literatury vztahující se k moravským Charvátům.45 Shrnul v ní a připravil k vydání sadu nejdůležitějších textů, které se k tématu vztahovaly (kromě prací jiných autorů najdeme ve sborníku dva texty Jeřábka samotného, jeden se věnuje vlivu charvátské kolonizace na moravskou lidovou kulturu, druhý lidovému zdobení zdí).

V antologii se Jeřábek zaměřil především na národopis, proto doplňme ještě alespoň několik dalších základních děl z jiných oblastí, které se k našemu tématu vztahují a vyšly před rokem 1989: roku 1970 vydal vídeňský profesor Josef Breu knihu Die Kroatensiedlung im Burgenland und in den anschließenden Gebieten, v níž se věnoval chorvatské migraci do střední Evropy v 16. století.46 Podobnou tématikou se zabývala také slovenská autorka Květa Kučerová ve svém díle Chorváti a Srbi v strednej Európe, které vyšlo roku 1976 v Bratislavě.47 Obě knihy sice nejsou primárně o moravských Charvátech (i když v nich najdeme obsáhlé pasáže jim se věnující), ale pomůžou nám pochopit kontext doby, v níž ke kolonizaci docházelo.

Na počátku 90. let se tématu moravských Charvátů věnovalo několik odborníků z různých oblastí. Jejich zájem započal ještě na sklonku let 80. a je zahájen prací etnografa Miloše Melzera (ve svém příspěvku se věnuje životu Charvátů vysídlených na Drahanskou vrchovinu a tradicím, které udržovali na jižní Moravě a které si drželi i po přesídlení)48 a etnografky Evy Večerkové (ve svém terénním výzkumu se zaměřila na výroční obyčeje a zvyky a obřady životního cyklu).49 Také Zdenka Jelínková započala své výzkumy tanců mezi moravskými Charváty již v dobách komunismu a v 90. letech na ně navázala a významně je rozšířila.50 Lenka Nováková, působící v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea, se pro změnu věnovala charvátskému kroji, jeho vývoji a roli v životě menšiny.51 Od devadesátých let si moravských Charvátů kontinuálně také všímá brněnský slavista Ivan Dorovský. Spolu se svou ženou Dagmar připravil k vydání knížku vzpomínek moravského

45 46 47 48

JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti – dějiny a lidová kultura: antologie. Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991.

BREU, Josef. Die Kroatensiedlung im Burgenland und in den anschließenden Gebieten. Wien: Deuticke, 1970.

KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe. Bratislava, 1976.

MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia ethnographica: Supplementum ad acta musei Moraviae. Scientiae sociales. 1988, 22.

49 VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. Brno: Moravské zemské muzeum, 1992, 26. VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1989–90, 23–24. VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. II. Pohřeb. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1991, 25.

50 Např. JELÍNKOVÁ, Zdeňka. Lidový tanec moravských Chorvatů na Mikulovsku ve vztahu k sousedním oblastem. In: RegioM, 2005.

51 Např. NOVÁKOVÁ, Lenka. Příspěvek k vývoji kroje moravských Charvátů ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. In: Folia ethnographica, 1995, roč. 30.

12

Charváta Ivana Malinara Nepopírám svoji rodnou krev.52 O rok později, roku 1996, vydala jím vedená Společnost přátel jižních Slovanů sborník studií a vzpomínek Charváti ještě žijí mezi námi. Kniha obsahuje kromě několika odborných textů také poznatky z Dorovského terénního výzkumu mezi Charváty.53 Mimo to Dorovský publikoval o Charvátech řadu drobnějších textů.54 Obsáhlou monografii o našem tématu vydal roku 1994 chorvatský historik Dragutin Pavličevič. Kromě jeho vlastního textu o dějinách moravských Charvátů najdeme v knize nazvané Moravski Hrvati také několik původních textů starších autorů.55 V devadesátých letech se rovněž začala objevovat memoárová literatura příslušníků menšiny. Své vzpomínky sepsané v moravské chorvatštině knižně vydali (kromě výše uvedeného Ivana Malinara) také Bedřich Sič (Spominanje na rodni kraj),56 Milo Vašák (Va Frielištofi).57 Tito dva (a mnozí další Charváti) rovněž psali o osudu svém a osudu menšiny do novin (řada příspěvků vyšla v novinách gradišťanských Chorvatů Hrvatske novine).

S pomocí lingvisty Andreje Novika vydal roku 2005 své paměti rovněž frélichovský rodák Josef Lawitschka (kniha Lipo naše selo), text je psán paralelně v moravské chorvatštině a v češtině.58 Roku 2014 publikoval tentýž autor také německy psanou kroniku Frélichova (Fröllersdorf. Ein idyllisches Dorf zwischen Thaya und Jayspitz in Südmähren).59 Dostáváme se k odborným příspěvkům o chorvatském dialektu, jímž se mluvilo na Moravě. Tomu se věnovali lingvisté Mijo Lončarič,60 Sanja Vulič,61 Keiko Mitani,62 Gerhard

Neweklowsky,63 Peter Houtzagers64 a z českých zejména Andrej Novik. Novik, Lončarić i Houtzagers podnikli vlastní terénní výzkum, opřít se také mohli o výše zmíněné vzpomínkové texty.

Několika prací se dočkal rovněž Othmar Ruzicka, malíř moravských Charvátů,65 četné informace o menšině a jejím životě taktéž zjistila Hana Dvořáková při studiu výzkumů etnografa Františka Pospíšila.66 Čas od času se naše menšina stala také námětem bakalářských a diplomových prací.

Zajímavé je, že dějiny menšiny ve 20. století byly odborníky dlouho spíše opomíjeny (pomineme-li příspěvky Dorovského a Pavličeviče). První důkladnější článek, který se jim věnoval, vydal až roku 2010 historik Milan Bárta.67 Velice podrobně se pak odsunu Charvátů z jižní Moravy věnoval ve své práci Vnitřní odsun brněnský historik Tomáš Dvořák v roce 2013.68 Z prací, které se věnují charvátskému osídlení na Břeclavsku, jmenujme např. texty historika Miroslava Geršice (kniha Příchod Charvátů na Valticko a knížecí rod Lichtenštejnů)69 a vojenského historika Františka

52 MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1995.

53 DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: (sborník studií a vzpomínek). Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1996.

54 DOROVSKÝ, Ivan. Kdo jsou moravští Charváti? Slovanský jih, 2011, č. 4. DOROVSKÝ, Ivan. Osudy moravských Charvátů. Slovanský jih, 2011, č. 5. DOROVSKÝ, Ivan. Jsou moravští Charváti u nás ještě národnostní menšinou? In: „Morava jako zrcadlo Evropy“ – Etnické menšiny na Moravě do roku 1918. XXXI. Mikulovské sympozium 2010, Brno 2011.

55 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naklada, 1994.

56 SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993.

57 VAŠAK, Milo. Va Frielištofi. Místo a rok vydání neuvedeno (počátek 90. let), vlastním nákladem.

58 LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata. Praha: Aequitas, 2005.

59 LAWITSCHKA, Josef. Fröllersdorf. Ein idyllisches Dorf zwischen Thaya und Jayspitz in Südmähren. Wien: 2014.

60 LONČARIĆ, Mijo. Prilog istraživanju govora moravskih Hrvata. In: Kajkaviana & alia, Zagreb: 2005.

61 VULIĆ, Sanja. Milčetić i Hrvati na gradišćanskohrvatskom govornom području. In: Zbornik o Ivanu Milčetiću sa znanstvenoga skupa Varaždin –Malinska. Zagreb: 2002, s. 261-286. VULIĆ, Sanja. Dijalekatne i nedijalekatne značajke gradišćanskohrvatske čakavske književnosti. Čakavska rič, 2004, roč. 32, č. 2, s. 173-189.

62 MITANI, Keiko. Posuđivanje u jezičnom dodiru i struktura jezika. Razmatranje na temelju podataka iz govora moravskih Hrvata. In: Japanese Contributions to the XVI. International Slavic Congress Minsk, 2014.

63 NEWEKLOWSKY, Gerhard. Die kroatischen Dialekte des Burgenlandes und der angrenzenden Gebiete. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1978.NEWEKLOWSKY, Gerhard. Frielištofski purgamastr. Kroatisch-Čakavisches aus Südmähren. In: Wiener Slavistisches Jahrbuch. 2017, č. 5, s. 133–147.

64 HOUTZAGERS, Peter. On the Dialect of the Moravian Croats. Scando-Slavica. 2009, roč. 55, č. 1, s. 14–165. HOUTZAGERS, Peter.

Burgenland Croats and Burgenland Croatian: some unanswered questions. Rasprave. Časopis Instituta za hrvatski jezik i jezikoslovlje.

2013, roč. 39, č. 1, s. 253–269.

65 RUZICKA, Othmar a Barbara TOBLER. Die mährischen Kroaten: Bilder von Othmar Ruzicka : [katalog výstavy] : [Ethnographisches Museum Schloss Kittsee]. Kittsee: Ethnographisches Museum Schloss, 1996. Kitseer Schriften zur Volkskunde. Hellmut Bornemann. Prof. Othmar Ruzicka, Lebensbilder eines südmährischen Künstlers. Verlag des Südmährischen Landschaftsrates in Geislingen/Steige, 2008.

66 DVOŘÁKOVÁ, Hana, ed. Hanák na Pacifiku: zapomenutá osobnost Františka Pospíšila = A man from Haná on the Pacific Coast: the forgotten figure of František Pospíšil. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008 67 BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010, (3), 14–25.

68 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. 2., upr. vyd. Brno: Matice moravská, 2013. Knižnice Matice moravské.

69 GERŠIC, Miroslav. Příchod Charvátů na Valticko a knížecí rod Lichtenštejnů. Charvátská Nová Ves – Poštorná [i.e. Brno]: Nadační fond Vranov ve spolupráci s HCLi, 2013.

13

Trávníčka, který prací Se sokolem na klopě „znovuobjevil“ osobnost brigádního generála Josefa Slunského, rodáka z Hlohovce, jenž má kořeny na Mikulovsku.70 Další díla o moravských Charvátech jsou spíše publicistického charakteru a mají za cíl představit je veřejnosti (jmenujme např. knihu Chorvaté na Mikulovsku71 autorky Stanislavy Vrbkové, Hrvati južne Moravske72 novináře Franja Vondračka, reportáž z návštěvy kiritofu Dubravko Dosegoviče73 a v časopise Susreti informuje Marijan Lipovac pravidelně o aktuálním dění mezi moravskými Chorvaty). Jedním

z posledních publikačních počinů je práce chorvatského autora Alojze Jembriha Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata, který zveřejnil staré písně, modlitby a kázání z prostředí moravských Charvátů, jež se mu podařilo najít, a doplnil je texty dalších autorů o minulosti i přítomnosti menšiny.

Vlastní publikační činnost má rovněž Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Roku 1994 shrnulo svou dosavadní činnost vydáním almanachu, podporovalo také vydávání výše uvedených memoárů. Sdružení vede svůj vlastní dokumentační projekt a jeho dílčí výsledky průběžně publikuje (dosud vyšel zpěvník Jačke morvskih Hrvatov,74 hudební CD O 106 – Písně moravských Chorvatů, výbor textů Aloise Malce Tři perly.

Charvátské osady na Moravě)75.

70 TRÁVNÍČEK, František. Se sokolem na klopě: brigádní generál Josef Slunský, velitel horských jednotek a pěších brigád Československé armády: životní osudy (ne)zapomenutého generála. Hlohovec: Moravský legionář, 2016. (Ne)zapomenutelní vojáci.

71 VRBKOVÁ, Stanislava (ed.). Chorvaté na Mikulovsku. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 2007.

72 VONDRAČEK, Franjo. Hrvati južne Moravske: pod znakom šahovnice. Zagreb: Zagrebačka županija, 2009.

73 DOSEGOVIĆ, Dubravko. Češki mozaik. Zagreb: Hrvatsko-češko društvo, Nova stvarnost, 2015.

74 KOPŘIVOVÁ, Lenka (ed.). Jačke moravskih Hrvatov. Písně moravských Chorvatů. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2014.

75 MALEC, Alois. Tři perly: charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016.

14

DÄ&#x203A;jiny

15

16

DÄ&#x203A;jiny

Dějiny

Moravští Charváti ve víru dějin Lenka Kopřivová

Příchod Charvátů na Moravu a první čtyři staletí existence charvátských osad (1530–1918) Stěhování Charvátů do středovýchodní Evropy Jak se vůbec stalo, že kdysi dávno, před mnoha sty lety, Charváti na jižní Moravu přišli a usadili se zde? A jaký život je ve zdejších podmínkách čekal? To jsou otázky, které bychom si měli položit úplně na začátku našeho vyprávění.

Pojďme se podívat nejprve na jižní Moravu. Život tady nebyl v prvních desetiletích 16. století nijak jednoduchý. V důsledku husitských tažení, válek o dědictví uherské a také různých nemocí a epidemií zde zaniklo mnoho osad a celý kraj byl velice řídce osídlen. Jižní Morava nevzkvétala. Aby k nějakému hospodářskému vzestupu vůbec mohlo dojít, bylo zapotřebí nejprve vyřešit problém nedostatku obyvatelstva. Ten velmi trápil zejména zdejší šlechtu – vždyť hodnota panství byla dána tím, kolik práceschopných poddaných na něm žilo. Jenže kde nové poddané získat, když se problém nízkého počtu obyvatel týkal takřka celé střední Evropy?

Husopaska. Foto: Othmar Ruzicka. Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (SOCHN)

Pojďme se mírně geograficky posunout, a to do Chorvatska. Ani zde nebyla situace snadná, právě naopak. Silně rozdrobená země právě procházela feudální krizí. Místní šlechtici mezi sebou bojovali o moc a nároky kladené na prosté obyvatelstvo stran feudálních povinností se zvyšovaly a zvyšovaly. Vnitřní oslabenost Chorvatska navíc nahrávala Osmanské říši, která zažívala svůj mocenský boom a připravovala se na další expanzi do Evropy. Roku 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Ludvíka Jagellonského a obsadili jižní Slavonii. Roku 1528 padla pevnost Jajce a Osmanům se otevřel vstup do centrálního Chorvatska.

Nejpozději po porážce u Moháče již bylo jasné, že slabé Chorvatsko není schopno se tureckému postupu samo ubránit a že je třeba hledat pomoc v zahraničí. Roku 1526 byl za uherského krále zvolen Ferdinand Habsburský, který se o rok později stal také králem chorvatským. On sám měl velký zájem na obraně jižní hranice své říše před tureckým nebezpečím. Při svém zvolení udělil Ferdinand chorvatským stavům slib, že bude bránit Chorvatsko před tureckými útoky, a že, přijdou-li zdejší magnáti o své pozemky v důsledku tureckého vpádu, dostanou za ně náhradu v jiné části Uher.1 Ferdinand tedy napnul své síly na obranu jižních hranic své říše. Úkol to nebyl jednoduchý. Už roku 1526 chorvatský sněm konstatoval, že v zemi je takový hlad a bída, že se obyvatelé raději nechávají zajmout od Turků, aby dostali alespoň kousek chleba.2 Turci jim navíc slibovali náboženskou svobodu. V době, kdy byly velké části habsburské monarchie populačně velmi slabé, to tedy vypadalo, že by říše mohla přijít o další poddané. U Ferdinanda se proto kupily další a další žádosti chorvatských šlechticů, aby mohli své poddané přestěhovat do severních, klidnějších částí monarchie.3

< Matěj Schallamoun s manželkou Annou a dcerou Magdalenou, kolem 1910.

SOCHN

1 2 3

KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe. Bratislava: 1976, s. 55.

Tamtéž, s. 59.

Poprvé se tak stalo roku 1524, následovaly další a daší žádosti. Viz KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe, s. 64

17

Dějiny

Příchod Charvátů na Moravu Jakýsi moravský šlechtic prý získal své nové charvátské poddané výměnou za stádo volů.

Legenda praví, že asi čtyřiceti charvátským rodinám (jejichž členové byli ve věku 20–40 let) trvala cesta z Chorvatska na Moravu zhruba sedm týdnů. Poutníky doprovázelo dvacet povozů tažených voly, na nichž měli Charváti veškerý svůj majetek i jídlo na cestu. Trasa vedla přes Korutany, Štýrsko, Uhry, Vídeňské Nové Město až na Moravu. Karavanu vedl domýšlivý průvodce, jehož pověřil úkolem přivést Charváty na Moravu samotný drnholecký pán. Dotyčný prý byl šlechtického původu a ovládal jazyk Charvátů, což cestování v mnohém usnadňovalo.

Při dlouhém putování se do cesty stavěly mnohé nepředvídané události. Lidé ztráceli naději, chtěli se vrátit zpátky domů, jídla byl nedostatek. Do toho přicházely různé rozmary počasí, jako například když u jednoho velkého uherského jezera (mohl to být Balaton, mohlo to být Neziderské jezero) potkala karavanu tak silná sněhová bouře, že další pokračování cesty se zdálo být zcela nemožné. Vůdce výpravy měl co dělat, aby Charvátům znovu dodal sílu a naději. Až když se výprava přiblížila Vídeňskému Novému Městu, nálada vyčerpaných putujících se začala pozvolna zlepšovat. Jen těžko slovy popsat, co všechno dotyční za těchto padesát dní na cestě zažili.

Protože se však jednalo o lidi tvrdé a odolné, na konci cesty přeci jen dospěli ke svému cíli.

U Drnholce je přivítal úředník drnholeckého pána, který nově příchozím nabídl chléb, mouku a luštěniny a ukázal jim, kde se mohou usadit.

Volných zpustlých domů bylo dostatek.

Co je pravda a co příběhu dodala lidská fantazie? Nevíme…5

•

4 5 6 7

18

Neutěšená situace v Chorvatsku a nedostatek obyvatel v jiných částech říše tedy stojí u počátků velké chorvatské migrace do střední Evropy v 16. století. V tomto období (které časově můžeme velmi zhruba vymezit lety 1530–1600) přišlo na území dnešního Rakouska, Slovenska, Maďarska a Moravy několik desítek až stovek tisíc Charvátů. Jižní Morava představovala nejsevernější a nejvzdálenější cíp chorvatské migrace.

O příchodu Charvátů na Moravu bude podrobněji pojednáno ještě níže, prozatím se však vraťme k obecným podmínkám, za nichž stěhování probíhalo: Ačkoliv Charváti putovali do střední Evropy v průběhu takřka celého století, největší migrační vlny přišly ve 30., 50. a 70. letech 16. století. Většina přesunů byla organizována šlechtou, která přemisťovala své poddané na pozemky v jiné části Uher.

Docházelo však také k případům, kdy šlechtici z jiných koutů monarchie odváděli z Chorvatska poddané na své pozemky se slibem výhodnějších podmínek k životu (svědčí o tom stížnost probíraná na chorvatském sněmu v roce 1535, kde si chorvatští šlechtici stěžovali, že jim šlechta z jiných částí říše odvádí poddané).4 Vzhledem k tomu, že se Chorvatsko v této době v podstatě nacházelo ve válce, není možné vyloučit ani živelný pohyb obyvatelstva. Je však pravděpodobné, že s ohledem na feudální uspořádání společnosti (kdy si prostý člověk příliš nemohl rozhodovat o svém životě) byl tento způsob migrace zdaleka nejmenší.

Pojďme se vrátit zpět na Moravu. Víme již, že zdejší vylidněný kraj potřeboval populačně posílit. Kdy a za jakých podmínek Charváti na Moravu přišli, však dlouho nebylo jasné. První zmínka, kterou o Charvátech na Moravě v historické literatuře najdeme, se nachází v díle Topografie Markrabství moravského od Františka Josefa Schwoye.6 Historik Schwoy datuje příchod Charvátů na Moravu do roku 1584 a spojuje ho s osobou drnholeckého pána Kryštofa z Teuffenbachu.7 Teuffenbach působil dlouhou dobu jako císařský generál v Chorvatsku a domněnka, že to byl právě on, kdo Charváty na Moravu přivedl, se jednoduše nabízela. Další badatelé Schwoyovu informaci přebírali a dále ji podrobně nezkoumali. Tak se tedy stalo, že dlouhá léta byl za rok příchodu Charvátů na Moravu považován rok 1584.

Jenže, jak se později ukázalo – chyba lávky.

V souvislosti s velkými oslavami 350. výročí příchodu Charvátů na Moravu v roce 1934 se tématu ujal historik a archivář Adolf Turek. Vůči Schwoyově zprávě měl své pochybnosti a rozhodl se proto podniknout zevrubný archivní průzkum, který by toto téma lépe objasnil. Roku 1937 vydal přelomovou studii Charvátská kolonisace na Moravě, kterou se mu podařilo přepsat dějiny: zjistil, že příchod Charvátů na Moravu je nutné datovat nejméně o padesát let dříve, než se dosud předpokládalo. Pojďme se tedy podívat, jaké informace Turek objevil.

Tamtéž, s. 62.

Podle původního vyprávění to měl být oním šlechticem z Moravy Kryštof Teuffenbach. Víme však již, že Charváti přišli na Moravu ještě před tím, než se Teuffenbach na Drnholci usadil. Příběh o příchodu Charvátů najdeme v rukopisu Fröllersdorfer Ortsgeschichte. Wien, 1943, s. 6–7.

SCHWOY, František Josef. Topographie vom Markgrafthum Mähren. [Bd. 2., enthält den Brünner und Hradischer-Kreis.]. Wien: Joseph Hraschanzky, 1793.

Kryštof z Teuffenbachu (nebo také z Tiefenbachu) sloužil jako vojenský velitel v Chorvatsku, polní zbrojmistr a dvorský válečný rada.

Od roku 1578 byl dědičným pánem Drnholeckého panství.

Dějiny Mapa charvátských osad na Moravě

Turkovo pátrání po nejstarších záznamech chorvatského osídlování nebylo nijak jednoduché. Z mnoha oblastí jižní Moravy se totiž z této doby nedochovaly žádné matriky ani soupisy obyvatelstva. Určité, i když velmi kusé informace je však možné vyčíst z pozemkových knih a urbářů. Doklady o přítomnosti Charvátů najdeme z území drnholeckého, hrušovanského, hodonínského, vlasatického, lednického i valtického panství.8 Protože Drnholec, Hrušovany, Lednice i Valtice tehdy náležely Lichtenštejnům, je zřejmé, že zcela zásadní roli při kolonizaci Moravy Charváty sehrál právě tento šlechtický rod.

První chorvatští osídlenci přišli na Moravu zřejmě již kolem roku 1530 na pozvání Jiřího Hartmanna I. z Lichtenštejna.

Usadili se ve zpustlých obcích Frélichov na Drnholecku, Charvátská Nová Ves a Poštorná na Valticku.9 Také nedaleká Lednice se stala domovem několika charvátských rodin, nevíme však, kdy přesně sem přišli.10 První doklad o přítomnosti Charvátů v Pasohlávkách je z roku 1564.11 V 70. letech 16. století se Hartmann II. z Lichtenštejna rozhodl usadit

Hartmann II. z Liechtensteina (1544-1585), 1593, neznámý umělec, olej na plátně. LIECHTENSTEIN. The Princely Collections

8 9

Valtice však tehdy patřily k Dolnímu Rakousku.

V této kapitole budeme využívat označení Drnholecko / Mikulovsko (první zejména pro období dějin do roku 1848, druhé pro dobu pozdější a současnost) a Valticko / Břeclavsko (první do 1918, druhé pro dobu pozdější a současnost). Souvisí to s měnícím se správním uspořádáním v průběhu časů.

10 Sice nevíme, kdy přesně sem Chorvati dorazili, ale prameny z poloviny 16. století uvádějí, že 60 z 500 zde usedlých rodin byly chorvatské.

KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe, s. 213.

19

Dějiny

Komenského mapa Moravy, varianta rytiny Abrahama Goose z roku 1664. mapy.mzk.cz

Charváty také v Novém Přerově, Dobrém Poli, Kulenfurtu (dnešní Brod nad Dyjí) a v Hlohovci.12 Ze stejné doby pochází i záznamy o Charvátech v Hrušovanech nad Jevišovkou. V pramenech pojednávajících o znovuobnovení Hovoran z roku 1590 vidíme, že i velká část zdejších osadníků byli Charváti.13 S charvátskými jmény se dále setkáme i v Dubňanech, v Moravské Nové Vsi, ve Staré Břeclavi, v Kosticích, v Lanžhotě, Tvrdonicích a některých dalších obcích. 14 Je pravděpodobné, že Charváti, kteří přišli v první polovině 16. století (zejména tedy obyvatelé Frélichova, Poštorné a Charvátské Nové Vsi), putovali přímo z Chorvatska, zatímco ti, kteří přicházeli v 70. letech (usedlí v Novém Přerově, Dobrém

Poli a Hlohovci), přicházeli ze svých prozatímních domovů v Rakousku, resp. v Uhrách.15 V obcích, kde Charváti žili v početní menšině, postupně splynuli s okolním obyvatelstvem. Pokud se někde usadily pouze jednotlivé rodiny, bývaly do matrik zapisovány pod jménem „Charvát“. Původní příjmení Charvátů, jež k nám v 16. století přišli, se tedy dochovala pouze u těch, kteří žili pospolu alespoň zpočátku.16 Těmto se také podařilo déle si uchovat charvátskou identitu a s ní i znalost jazyka – v obcích na Valticku, které byly obklopeny slovanským živlem, se chorvatsky mluvilo několik staletí (v Charvátské Nové Vsi a v Poštorné do konce 18. století, v Hlohovci do počátku 20. století). Ve vesnicích ležících v německojazyčném prostředí Mikulovska (ve Frélichově – dnes Jevišovka, v Novém Přerově a v Dobrém Poli) si Charváti udrželi svou identitu až do nuceného vystěhování v roce 1948.

11 Je to zároveň první doklad o znovuobnovení této dříve zpustlé vsi.

12 Hartmann II. spravoval Drnholecko místo svého nezletilého synovce Jiřího Hartmanna II. Mimo to byl pánem na Valticku, a do této doby také spadá založení Hlohovce.

13 Prameny ukazují, že sedm ze čtrnácti zapsaných příjmení je charvátských. Viz TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937, s. 52.

14 KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe, s. 214.

15 Charváti byli katolíci a tehdejší obyvatelé Dolního Rakouska protestanti. Vzájemné soužití zjevně nebylo jednoduché, což mohlo být jedním z důvodů, proč Charváti později odešli dále na jižní Moravu.

16 I zde je však problém s nedostatkem původních pramenů. Podrobně k zápisům charvátských jmen na Moravě: TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě.

20

Jaké to pro Charváty asi bylo, přijít do nového prostředí, sžít se s ním? Jak moc se lišilo od toho, na co byli dosud zvyklí?

Na úvod budiž řečeno, že na následujících řádcích se budeme zabývat zejména Charváty na Mikulovsku. Odlišnému vývoji Charvátů na Valticku je věnována zvláštní kapitola.

Vesnice, kde se Charváti usadili, byly povětšinou poustky.

Snad aby vrchnost charvátským osídlencům první léta v nové domovině trochu usnadnila, byla jim nápomocna v mnoha oblastech. Svá nová obydlí si mohli Charváti postavit ze dřeva z Bořího lesa na Valticku, které jim vrchnost zdarma darovala.17 Výraznou pomocí však bylo zejména to, že prvních pět let svého pobytu na Moravě byli osadníci osvobozeni od všech poddanských povinností. Po uplynutí této doby však i pro ně platila robota i odvod dávek, tak jako pro jejich ostatní sousedy.

Poddanské povinnosti, které byly vyměřeny pro Frélichovské, byly později analogicky uplatněny také u přerovských a dobropolských Charvátů.

Co všechno tedy museli charvátští kolonisté dělat, aby nároky drnholeckých šlechticů uspokojili? Majitelé koní museli jeden den v týdnu na jaře a čtyři dny na podzim orat a vláčet, ostatní vykonávali v těchto obdobích tři dny pěší robotu. O žních a o senoseči měla každá usedlost postavit k robotě jednoho člověka. Nepravidelně, podle potřeb vrchnosti, měli majitelé koní dovážet stavební a palivové dřevo z mušovských luhů. Během vinobraní měla vyslat každá usedlost v charvátských obcích k práci na panských vinicích jednoho člověka. Za uvedenou práci dostávali poddaní od vrchnosti stravu, za stříhání ovcí na jaře a na podzim také malý plat v penězích od kusu.18 V porovnání s jinými obcemi na Drnholecku měli Charváti robotních povinností o něco méně, zato však dávky, které museli odvádět ze svých polností, byly vyšší.19 Frélichov jako jediná obec na Drnholecku platil také za právo rybolovu v Dyji, a to ročně tři bečky soli. Dávky byly splatné ve dvou termínech: na Jiřího a na Michala. Většina z nich šla vrchnosti, část však také místní faře.

Již od svého příchodu na Moravu jsou moravští Charváti nerozlučně spjati s vinařstvím. Roku 1538 totiž Jan z Lichtenštejna20 povolil Frélichovským, Drnholeckým a Novosedelským zakládat vinohrady.21 Po čtyřech letech, kdy měly vinohrady začít vynášet, byli jejich majitelé povinni začít vrchnosti odvádět desátek. Roku 1552 si tři výše zmíněné vinohradnické obce ještě trochu přilepšily: za roční poplatek 100 tolarů jim Jiří

Hartman I. udělil také právo obecního šenku.22 To znamenalo, že se na jejich katastru smělo šenkovat pouze místní víno a žádné jiné, ani panské. Ačkoliv poplatek za tuto výsadu byl poměrně vysoký, zisk z prodeje vína jej mnohonásobně převyšoval. Pro obec tedy znamenal stálý finanční příjem, který položil základy jejího obecního hospodářství.

Právo zakládat vinohrady se později vztahovalo i na další dvě obce osídlené Charváty, avšak právo obecního šenku bylo rozšířeno pouze na Dobré Pole: v Novém Přerově se místní zdráhali platit vysoký roční poplatek, kterým bylo podmíněno. Na jednu stranu tak ušetřili, na druhou stranu však nejenže přišli o možný zisk z prodeje vína, ale také umožnili vrchnosti, aby jim sama nařizovala odběr tak velkého množství panských nápojů, kolik jí samotné vyhovovalo.23 Život prostých obyvatel charvátských vesnic plynul dále. Na poctivé plnění všech poddanských povinností a dodržování pořádku zde dohlíželi rychtáři. Pokud někdy došlo k události, kterou měla vyřešit ruka zákona (ať už v případě civilních sporů nebo i v hrdelních záležitostech), projednávala se u soudu na drnholecké radnici. Nejvyšší instancí sice byl zámecký pán, ten však pravomoc vynášet rozsudky přenesl na drnholeckého rychtáře a šest členů obecní rady. Když na to mělo dojít, v budově radnice se nacházelo i vězení se skřipcem, palečnicí a jinými mučicími nástroji.

Drobné prohřešky byly trestány pranýřem, těžké zločiny popravou, která se vykonávala stětím, oběšením nebo vpletením do kola na drnholeckém Šibeničním vrchu. V případě závažnějších záležitostí si Drnholečtí nechávali radit brněnským magistrátem, odkud také dojížděl kat – vlastního na Drnholecku neměli.

Byl by drahý a poprav zase nebylo tolik.24 Charváti z Frélichova, Nového Přerova i Dobrého Pole se však snažili řešit si své spory mezi sebou a okolní svět do nich příliš nevpouštět.

V důsledku tak vytvářeli navenek velice silné, kompaktní společenství.

17 Tamtéž, s. 34.

18 KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).Nedatováno.

19 Např. Frélichov platil v průměru 45 zlatých ročně. V závislosti na velikosti statku a výnosu polí se z lánu platilo 1 – 1 ½ zlatých, dále se platilo za vykoupenou odúmrť (tj. v případě vymření mužské linie rodu si rodina vykupovala právo uchovat si svůj majetek), za právo obecního šenku, desátek z obilí a další naturální dávky (zejména vejce, lůj a o Velikonocích jehně). Viz KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

20 V zastoupení svého bratrance Jiřího IV., kterému drnholecké panství tehdy náleželo.

21 Právě proto, že příslušná listina již Frélichov výslovně zmiňuje, domníváme se, že obec již byla znovu osídlena – a že příchod Charvátů se tedy musel uskutečnit před tímto rokem.

22 Právo obecního šenku se opět vztahovalo také na Drnholec a na Novosedly.

23 TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě, s. 34.

24 FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, Neusiedl, Unter-Tannowitz, Treskowitz, Bratelsbrunn, Guttenfeld, Neuprerau, Fröllersdorf, Guldefurth. Dürnholz: Marktgemeinde Dürnholz, 1927, s. 79–82.

21

Dějiny

Nový domov

Dějiny

Renesanční budova radnice z roku 1591 se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1700, Drnholec. Foto: Lenka Kopřivová

Teuffenbachové, doba předbělohorská a třicetiletá válka Pro jižní Moravu 16. století byla příznačná velmi tolerantní atmosféra, která zde panovala. Na počátku století následujícího se však poklidné poměry postupně začaly vytrácet.

A tak, ačkoliv Charváti odcházeli ze svých původních domovů zejména proto, aby unikli bojům, nebezpečí a válečnému řádění, ani život na Moravě v této době v klidu a míru neprobíhal. Jako téměř celá Evropa, i jižní Morava se stala dějištěm politických a náboženských střetů. Ty zde nabývaly na intenzitě v důsledku aktivního zapojování zdejší šlechty do politické situace v monarchii, a také kvůli geografické poloze regionu: vedla jím řada starých obchodních stezek, nedaleko ležela významná města Brno a Vídeň.

Roku 1608 procházelo Drnholeckem vojsko Matyáše Habsburského, který táhl proti svému bratru císaři Rudolfovi II. Jeho vojáci nelítostně drancovali a trýznili bezbranné obyvatelstvo.25 Jak se později ukázalo, průchod různých armád měli místní obyvatelé zažít v několika následujících desetiletích opakovaně.

Zhoršily se také vztahy mezi katolíky a protestanty. Teuffenbachové, od roku 1578 noví majitelé drnholeckého panství, vyznávali protestantismus. Na nedalekém Mikulově sídlil kardinál František Ditrichštejn, radikální a velmi vlivný zastánce katolické víry. Roku 1616 tehdejší majitel Drnholce Zikmund Teuffenbach

Zámecká brána s erby Kryštofa z Teuffenbachu a jeho dvou manželek, 1578-82, Drnholec. Foto: Lenka Kopřivová

vyhlásil, že na svém panství nebude trpět žádného katolického faráře.26 Protože máme zprávy o tom, že na frélichovské faře v této době působil protestantský kazatel,27 je možné, že alespoň část jihomoravských Charvátů se také na určitou dobu přiklonila k protestantismu.

Odboj českých stavů proti Habsburkům roku 1618 bývá označován jako počátek třicetileté války. Ta se našich Charvátů dotkla hned několikrát. Při stavovském povstání museli obyvatelé Frélichova a Dobrého Pole postavit vojáky pro zemskou hotovost. Do čela moravského stavovského vojska proti Habsburkům se navíc postavil Friedrich Teuffenbach, bratr tehdejšího majitele panství Zikmunda. Krajem opět procházely různé armády a vojska. Některé „pouze“ plenily a drancovaly, některé se v kraji ubytovaly a povinnost je vyživovat uvalili jejich velitelé na místní obyvatelstvo. Roku 1619 se na jižní Moravě dlouho bojovalo právě mezi stavovským vojskem Friedricha Teuffenbacha a císařským generálem Dampierem. Friedrichova vojska sice v srpnu 1619 Dampiera v bitvě u Dolních Věstonic porazila, Friedrichovi se dokonce v únoru 1620 podařilo dobýt a zpustošit Ditrichštejnův Mikulov, ovšem již v listopadu téhož roku bylo české stavovské povstání ukončeno vítězstvím Habsburků v bitvě na Bílé hoře.

Následky prvních let třicetileté války obyvatele drnholeckého panství natolik ožebračily, že se Zikmund Teuffenbach rozhodl v letech 1620–1625 vůbec nevybírat poddanské dávky. Následné relativní uklidnění situace na jižní Moravě v polovině dvacátých let pak zámecký pán využil k zavádění inovací zejména v oblasti řemeslné výroby, které měly hospodářský růst panství posílit.

V důsledku následné rekatolizace museli do roku 1625 opustit Drnholecko evangeličtí duchovní, což se patrně týkalo také frélichovského kazatele. Péči o duše věřících opět převzali katoličtí kněží. Všechny tři charvátské osady měli společného

25 Tamtéž, s. 39.

26 Tamtéž, s. 42.

27 Dostupno z opisu: VOLNÝ, Řehoř Tomáš. Kirchliche Topographie von Mähren: meist nach Urkunden und Handschriften. Brünn: Selbstverlag, 1856.

22

Friedrich z Teuffenbachu. www.europeana.com

Rudolf z Teuffenbachu. www.europeana.com

Ten, ačkoliv také původně protestant, podporoval již od roku 1613 katolické Habsburky. Dal se na dráhu vojevůdce a v bitvě na Bílé hoře vedl pravé křídlo císařského vojska. Aktivně se zapojoval i do dalších bojů třicetileté války. Roku 1631 se dočkal povýšení do hodnosti maršála císaře Svaté říše římské, po roce 1634 zastával funkci jednoho z dvorních válečných radů vídeňského dvora, měl právo udílet šlechtické tituly a razit vlastní mince. Roku 1639 se stal rytířem Řádu Zlatého rouna. Do klína mu spadly četné pozemky po Albrechtu z Valdštejna, po smrti bratra Zikmunda se staral i o jihomoravský Drnholec.

Co s tak rozsáhlým majetkem? Když roku 1650 Rudolf sepsal svou závěť, zavázal své dědice k výstavbě kláštera pro konvent paulánů v Nové Pace.

I z výnosů drnholeckého panství mělo vzniknout bohulibé dílo, pokud by určení dědicové zůstali bez potomků. Rudolf přišel s myšlenkou založit nadaci podporující studium šlechtických sirotků. Tak se ostatně v 18. století i stalo.

•

Obelisk připomínající vítězství Friedricha z Teuffenbachu a jeho stavovského vojska nad císařskými u Dolních Věstonic v srpnu 1619, Drnholec. Foto: Lenka Kopřivová

23

Dějiny

Tři bratři Kryštof Teuffenbach měl čtyři děti. Dcera Zuzana se provdala do nedalekých Vlasatic za Víta Jindřicha Thurna. Tři bratři Friedrich, Zikmund a Rudolf nejprve společně spravovali drnholecké pozemky, ale pak se jejich životní dráhy rozdělily.

Nejstarší z bratrů, Friedrich, se přidal na stranu moravských stavů v povstání proti císaři. Dokonce se postavil do čela moravského stavovského vojska a vedl ho v bitvě u Dolních Věstonic, kde 5. srpna 1619 porazil císařského generála Dampiera. V únoru 1620 dobyl a zpustošil Mikulov, sídlo mocného kardinála Dietrichsteina, baštu katolicismu na Moravě. Protože trpěl revmatismem, odebral se následně na léčení do švýcarských lázní Pfäfers. Císař Rudolf však vydal příkaz k jeho zatčení, Friedrich byl zajat a internován na zámku Sargans. Pokus o útěk se nezdařil, kvůli své nemoci se Friedrich daleko nedostal. Byl znovu polapen, převezen do Innsbrucku a tam odsouzen k smrti. Jeho nemoc mu nedovolovala ani stát, ani klečet, na popraviště jej museli donést. Těsně před smrtí zmobilizoval své poslední síly, před lidem povstal a pronesl řeč. Víření bubnů ji však přehlušilo. Jako úhlavní nepřítel císaře byl Friedrich Teuffenbach popraven 27. května 1621. Vyprávění o statečném vojevůdci se dlouho tradovalo mezi lidem. Vlivem rekatolizace, která rozhodně neměla potřebu oslavovat své bývalé protestantské odpůrce, se však z dřívějšího hrdiny stal netvor spřažený s temnými silami.

Taktéž Friedrichův mladší bratr Zikmund se postavil na stranu odbojných stavů a finančně podporoval jejich aktivity proti císaři.

Zikmundovou druhou ženou byla Bohunka, dcera Karla st. ze Žerotína, což mu po stavovské porážce v bitvě na Bílé hoře zachránilo život. Na přímluvu mocného tchána jej císař omilostnil, Zikmund se však stáhl do ústraní, dále se věnoval již pouze správě drnholeckého panství a do velké politiky nezasahoval. Roku 1628 museli šlechtici, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru, opustit zemi. Zikmund s Bohunkou odešli do Prešpurku (Bratislavy). Své statky si však mohli ponechat. Když roku 1637 Zikmund zemřel, správy Drnholce se ujal poslední z bratrů, Rudolf.

Dějiny

duchovního správce, který bydlel ve Frélichově.

Přinejmenším v průběhu 16. a 17. století mohli jihomoravští Charváti slyšet slovo Boží z úst kněží a kazatelů pocházejících z Chorvatska, nebo alespoň mluvících chorvatsky.

Ve čtyřicátých letech 17. století se třicetiletá válka na Drnholecko znovu vrátila. Nejprve zdejší obyvatelstvo citelně oslabila armáda císařského generála Gallase, jehož vojáci se roku 1643 v kraji ubytovali a místní poddané prostě „vyžírali“. V dubnu 1645 Švédové dobyli a obsadili Mikulov, v celém širokém okolí kradli a plundrovali.28 Drnholecko jim navíc muselo platit vysoké kontribuce a finančně přispívat na vydržování posádky v Mikulově a na nedalekém dolnorakouském Falkensteinu.

Poté, co se Švédům nepodařilo dobýt Brno, se mocenské síly znovu začaly obracet. Na Drnholecku nahradilo Švédy vojsko Raduite de Souches, jenž se odtud snažil osvobodit Mikulov.

Až na počátku roku 1647 se podařilo Švédy z jižní Moravy definitivně vytlačit. Do té doby žili zdejší obyvatelé v permanentních obavách z přepadení, plundrování a okradení.

Když odešly všechny armády, bylo zřejmé, že třicetiletá válka měla (nejen) pro jižní Moravu tragické důsledky. Charvátské obce v tom přirozeně netvořily výjimku. Právě pro svou polohu a pro častý průchod různých vojsk byla situace na Drnholecku obzvlášť smutná. Mnohé bylo zničeno, mnozí válečné útrapy a s nimi přicházející hlad, bídu a různé epidemie nepřežili. Po třicetileté válce se také výrazně zhoršila bezpečnostní situace v kraji: venkov ohrožovaly smečky propuštěných vojáků, marodérů a zákeřníků, kteří přepadali a plenili. Ke zjednání pořádku bylo třeba velmi ostrých opatření; lesy po obou stranách silnic byly vykáceny, aby se v nich nemohli ukrývat loupežníci. A kdoví, jak se asi obyvatelé charvátských osad cítili, když se k nim v 60. letech 17. století donesly zprávy, že Moravu opět ohrožují Turci?

Období po třicetileté válce Podle některých odhadů stála třicetiletá válka Moravu tolik, kolik se v mírových podmínkách vybralo na kontribuci za sedmdesát až sto let. Znamená to tedy, že ještě dalších sto let mělo trvat, než se země z následků války vzpamatuje. Období po třicetileté válce můžeme na jednu stranu charakterizovat snahou o obnovu válkou zničené země, na stranu druhou zhoršováním postavení poddaných a zvyšováním daňové zátěže na ně kladené.

Jedním z nejdůležitějších kroků, které pro obnovu drnholeckého panství podnikl roku 1652 tehdejší majitel Rudolf Teuffenbach, bylo vydání vinařských zákonů, tzv. horenského práva.

V kraji, kde se většina obyvatel věnovala vinařství, zavádělo horenské právo pravidla, podle nichž se mělo při práci ve vinohradu postupovat. Drnholecké horenské právo obsahovalo 42 článků. Nejvyšší instancí ve všech vinohradech byl sám majitel panství. Ten rozhodoval o ukládání nejpřísnějšího trestu – pranýře, jímž byl trestán vinohradník, který sousedovi ukradl vinnou révu nebo záměrně poškozoval vinohrad sousedův nebo svůj. Při porušení většiny dalších nařízení následoval peněžitý trest. Horenské právo dále regulovalo, za jakých podmínek bylo možné vinohrad prodat, odkoupit nebo zdědit.

Rudolf Teuffenbach sám neměl příležitost poznat, jak se horenské právo na Drnholecku osvědčilo v praxi. Krátce po jeho vydání, v březnu 1653, totiž zemřel. Podle závěti, kterou stihl sepsat, mělo drnholecké panství přejít po smrti jeho ženy Marie Evy na Václava ze Šternberka. V případě vymření mužské větve jeho rodu na hraběte Jana Bedřicha Trautmannsdorfa, a pokud by vymřela mužská větev i tohoto rodu, měla být z výnosů drnholeckého panství založena a financována rytířská akademie pro šlechtické sirotky. V roce 1676 se panování na Drnholecku ujal hrabě Šternberk.

Osoba Václava ze Šternberka reprezentuje výrazné zhoršování poddanských poměrů na Drnholecku. Tendence zpřísňovat pravidla, v rámci nichž se mohly životy poddaných odvíjet, je v době po třicetileté válce v českých zemích celkem běžným fenoménem. Mnozí páni měli obavy, že by odchodem poddaných ze svých panství mohli přijít o cenné pracovní síly. Proto je různými způsoby stále více připoutávali k sobě, až z nich činili de facto nevolníky (někdy se mluví o tzv. druhém nevolnictví). Bez souhlasu svého vrchnostenského pána se totiž poddaní nemohli ani stěhovat, ani uzavírat sňatky, ani měnit zaměstnání. Jejich život dále ztěžoval nárůst robotních povinností 29, zvyšování naturálních i finančních poddanských dávek30 a také silný tlak na rekatolizaci země. Všechny tyto tendence dobře zrcadlí tzv. policejní řád pro Drnholecko, který Václav ze Šternberka vydal roku 1680. Díky tomuto dokumentu si můžeme představit podmínky, v nichž se život moravských Charvátů v této době odvíjel.

28 Podle lidové legendy schovali Frélichovští svůj dobytek před Švédy do hustého rákosu, který se nacházel v místech soutoku řek Jevišovky a Dyje (kde dnes stojí památník příchodu Charvátů na Moravu).

29 Podrobně o robotních povinnostech viz FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 73–78.

30 Roku 1640 museli Frélichovští platit drnholeckému pánu 96 zlatých 44 krejcarů, Dobropolští 71 zlatých 35 krejcarů, Přerovští 37 zlatých 43 krejcarů. K tomu se přidávala daň z vinic a další poplatky. Viz FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 74.

24

Dalším výrazným rysem doby po třicetileté válce je nárůst daňové zátěže kladené na obyvatelstvo. Ačkoliv lidé v průběhu války velmi zchudli, státní aparát potřeboval znovu zaplnit svou pokladnu a také vyplatit propuštěné vojáky a splatit válečnou náhradu Švédům. Cestou, jak se k vyšším daňovým výnosům dostat, bylo kromě zavádění dalších a dalších daní (např. daně z domů, daně z komínů) také zefektivnění tehdejšího berního systému. Krátce po třicetileté válce přijal Moravský zemský sněm nová berní opatření, stavící na velmi tvrdém trestu pro hospodáře, jež by do 14 dní po termínu daň nezaplatili: do jejich domu měl být nastěhován (nakvartýrován) voják, jehož museli živit. Toto nařízení bylo poddanými velmi obávané a neoblíbené.

Aby státní aparát věděl, jak velkou výši daně má po svých obyvatelích požadovat, přistoupil k mapování gruntů (pozemků) a jejich výnosů. Berní zátěž měla být stanovena lánovými vizitacemi (první z roku 1657 a druhá, důkladnější, z roku 1675).

Z nimravé práce státních úředníků možná tehdejší poddaní příliš nadšení nebyli, avšak lánové rejstříky pro nás mají dodnes velikou hodnotu. Poskytují totiž soupis poddaných, resp. soupis držitelů poddanských usedlostí a pozemků. Když to vztáhneme na charvátské osady, lánové rejstříky představují nejstarší takto obsáhlý seznam jejich obyvatel, který se nám dochoval. Vznikl

horným pršely, jim samotným málokdy také něco ukáplo. Naopak museli hradit vinohradníkovi škodu, jestliže ve vinici něco zapomněl a nebyl jimi upozorněn. Jestliže viděli někoho sbírat hrozny bez cedulky (stvrzenky o zaplacení úroků), ztratili mzdu, a jestliže se dopustili krádeže, byli na minutu propuštěni, třebas před samým vinobraním.

Porušení nedělního klidu byl jediný případ, kdy se trestné platilo voskem, jehož musil provinilec věnovat kostelu 4 libry.

Dělníci byli pokutováni, jestliže neprovedli bezvadně uloženou práci. Nesměli ani přejít k jinému zaměstnavateli, který jim nabízel vyšší plat. Když však při pauze na svačinu udělali škodu v sousedním vinohradě, platil ji ten, kdo je najal.

Relativně lidské bylo ustanovení, podle něhož si mohl znavený pocestný, který šel kolem vinohradu a rád by se osvěžil, utrhnout zdejší hrozny.

Nejprve však musel silným hlasem třikrát zavolat hutaře. Až když tento nepřicházel, směl si utrhnout dva hrozny a potom položit na hlavu révy 2 feniky. Když to neudělal a byl dopaden, platil pokutu 6 šilinků a vedle toho byl trestán vrchností.

•

více než sto let po příchodu Charvátů na Moravu a dá se očekávat, že v důsledku třicetileté války mnohá původní charvátská příjmení vymizela, nicméně i tak je dokument velmi cenný.

V kapitole Co nám prozradí matriky: Život Charvátů na Drnholecku v 17. a 18. století této knihy je lánovým rejstříkům věnována větší pozornost. Zde jen zmiňme, že ze soupisů je patrné, že naprostá většina obyvatel charvátských obcí se věnovala zemědělství. Protože poddanské grunty nebylo možno dělit a přecházely vždy pouze na jednoho dalšího majitele, celkový počet gruntů se neměnil. Rostoucí počet obyvatel se začleňoval mezi čeleď a poddruhy.

Ani v druhé polovině 17. století nebyli obyvatelé obcí drnholeckého panství ušetřeni „návštěv“ nezvaných hostů. V osmdesátých letech ohrožovali rakouskou metropoli Vídeň Turci. Existují zprávy o tom, že také Drnholeckem se potulovaly turecké hordy. V případě ohrožení mohli obyvatelé z okolních obcí sebrat

25

Dějiny

Horenské právo Drnholeckého panství Správou věcí souvisejících s vinohrady byli na panství pověření perkmistři (horní). Ti dohlíželi na řádné obdělávání vinohradu a zapisovali vinaře do horenské knihy. Na Filipa a Jakuba svolávali každoročně valné shromáždění všech vinařů, z nichž se musil každý dostavit a zaplatit evidenční poplatek 2 feniky (rakouské mince).

Projednávaly se všechny běžné vinařské záležitosti. Kdo nepřišel a neomluvil se, zaplatil poprvé 1 máz vína, podruhé 2 mázy a potřetí vinohrad zcela ztratil ve prospěch vrchnosti.

Všechny vinohrady musily být řádně obdělány; velký důraz byl kladen na jarní střih. Kdo ho neprovedl včas, vinohrad ztratil, ale jeho dědic jej zase mohl získat od vrchnosti zpět, když na zámku zaplatil 5 zl. Před západem slunce musili všichni vinařské hory opustit.

V době po sv. Jiřím byl přísně dodržován nedělní a sváteční klid, trvající od soboty poledne do pondělka.

Počátek vinobraní (otevření hor), dotud pro každého zavřených, určovali a vyhlašovali horní a v Drnholci také konšelé. V době sběru hroznů přísně dohlíželi na to, aby nikdo nepřivážel do obce rmut, mošt a víno z cizího panství nebo z jiné osady Drnholecka. Přestupníkům bylo podloudné víno zabaveno ve prospěch obce. Neúprosně se dbalo na to, aby do vinohradu nebyl vyháněn dobytek a po vinobraní nebylo hrabáno a trháno listí.

Po Petru a Pavlu najímali horní hutaře. Ti měli bedlivě hlídat, každou škodu ve vinohradu hned oznámit horným, od škůdců převzít zástavu. Horný bral za každý přestupek trestné, zpravidla 10 kr., někdy méně, ale mnohdy i 12 nebo 24 kr. Z četných pokut, které

Dějiny

Policejní řád Velký důraz kladl řád na náboženský život na panství. Rychtář a obecní rada v každé obci zodpovídali za úspěšný postup protireformace.

Radní měli přikázáno sami pilně chodit do kostela, několikrát za rok přijímat svátosti, světit svátky, udržovat půst a hlavně zamezovat šíření luterských a kacířských knih (vzhledem k tomu, že to řád výslovně zmiňuje, dá se očekávat, že se tato literatura mezi poddanými vyskytovala). U koho by byly knihy nalezeny, musel zaplatit vysokou pokutu 10 zlatých (třetinu částky si ponechal udavač). V době bohoslužeb platil zákaz šenkování vína a pálenky, v hospodách se nesmělo hrát v karty a v kostky o velké peníze. Představitelé obce dále měli dohlížet na to, aby děti chodily do školy alespoň do doby, než se naučily číst, psát a katechismus.

Každoročně museli poctivě vyúčtovat obecní, sirotčí a kostelní peníze. Na konci roku mohli z obecního rozpočtu utratit maximálně 10 zlatých.

Co bylo nad to, museli doplatit ze svého – tak se mělo zamezit hodování a pití na útratu obce.

Kromě jiných povinností měl rychtář kontrolovat, zda řemeslníci dodávali své služby a zboží v dostatečné kvalitě a za patřičnou cenu. Spolu s drábem byl zodpovědný za to, že poddaní konali své robotní povinnosti ve velkém pracovním tempu.

Poddaný nesměl bez povolení vrchnosti odejít z usedlosti nebo ji zatížit půjčkou. Jestliže nezaplatil úrok, neodpracoval robotu nebo špatně hospodařil, mohla ho vrchnost vyhnat a nahradit jiným. Do mlýnů se smělo jezdit pouze v rámci Drnholecka, kdo jel jinam, ztratil vůz s koňmi, obilím a moukou (třetinu z toho obdržel udavač).

Když sedlákovi pošel kůň, musil si co nejdříve pořídit jiného, aby páni nepřišli o robotu. Nikdo nemohl prodávat vejce, drůbež nebo tele, pokud se předem nezeptal na zámku, zda-li tam něco z toho nepotřebují.

Panský majetek měl být pro poddané něčím posvátným. Kdo byl dopaden, že z panského lesa odnáší bez dovolení nějaké dřevo, byl postaven pod pranýř a trestán tělesně, tj. bitím na lavici. Pokutován byl každý, kdo si bez souhlasu hajného nařezal pruty na dělání košů a pometel. Žádný poddaný nesměl střílet, honit nebo chytat lovnou zvěř, což bylo výsadou pánů. Zakázáno bylo také rybaření v panských rybnících.

Několik článků řádu se věnuje zemědělské výrobě. Tělesný trest hrozil každému držiteli pole, který překročil hranici svého souseda, něco mu odoral, nebo dokonce odstranil hraniční kámen. Zakázáno bylo vyhánět v létě dobytek na pastvu do polí. Na pastvu ho směl vyhánět jedině pastýř a nikdo jiný. Protože se policejní řád ve dvou článcích věnuje také včelařství, můžeme soudit, že bylo dosti rozšířeno.

V době, kdy většinu domů na panství pokrývala sláma, byla důležitá nařízení protipožární. Řád nařizoval, aby se komíny prohlížely a vymetaly každý týden a aby v každém domě bylo připraveno alespoň základní náčiní na hašení požárů (žebřík, hák a štoudev vody). Příčinu požáru měli rychtáři důkladně vyšetřit a zjistit, zda hořelo z nedbalosti, z lehkomyslnosti nebo byl požár založen úmyslně.

V obou prvních případech musel původce postiženému škodu nahradit. Jestliže požár někdo úmyslně založil, byl žhář vydán kriminálnímu soudu. Obyčejně byl postaven pod pranýř a potom upálen. Velmi přísně byli trestáni také ti, kdo pohořelému kradli svršky, když je vynášel z hořícího stavení.

Aby se zamezilo šíření nemocí a infekcí, na něž často poddaní dopláceli životem (a vrchnost ztrátou tolik potřebných lidských sil), bylo zavedeno opatření, že pokud někdo neuposlechnul nařízení, které k omezení šíření nákazy vrchnost vydala, měl přijít o majetek a být z panství vyhoštěn.31

•

svůj majetek a jít se schovat do Drnholce.32 Roku 1683 vyrazil k Vídni na boj proti Turkům polský král Jan Sobieski. Cestou se stavil v Drnholci, kde se nechal několik dní hostit.

Tlupy propuštěných vojáků, které opět ohrožovaly bezpečnost (a majetek) zdejších obyvatel, procházely krajem ještě několik let poté, co byli Turci u Vídně poraženi.33

31 Podrobně policejní řád viz FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s.

75–80.

32 Tamtéž, s. 95.

33 Tamtéž, s. 95.

26

Dějiny Pohled na Drnholec v roce 1825. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz

Život v 18. století V první polovině 18. století pokračoval na Drnholecku trend zvyšovat poddanské dávky a zvětšovat robotní povinnosti. Jak informují prameny, výrazný podíl na zhoršování podmínek a omezování dosavadních svobod poddaných měli přičinliví panští úředníci. Obzvláště neoblíbenou postavou byl na Drnholecku Johann Christoph Lauer, vůči němuž poddaní vznesli několik stížností. Řada robotních povinností souvisela s velikostí pozemku, kterou poddaní obhospodařovali. Protože se množily nespokojenosti s jejím rozložením, byla roku 1714 na Drnholecku provedena pozemková reforma, která poměrně výrazně měnila, kolik půdy kterému sedláku patřilo.34 Význam Drnholce, sídla zdejšího panství, vzrostl na počátku 18. století paradoxně v důsledku dvou tragédií, které se zde odehrály. Tou první byl požár, který 11. června 1700 zničil kromě kostela a zámku celé městečko. Aby se vzniklé materiální škody podařilo rychleji zacelit, povolil císař Leopold konání výročního trhu. Druhým neštěstím byla poslední velká morová rána, která české země zasáhla v letech 1713–1715 a na Moravě zuřila zejména v roce 1714. Na drnholeckém panství sice měla mírnější průběh, přesto život místních dosti poznamenala: z obavy před šířením nákazy byla výrazně omezena doprava a cestování.

Toto opatření mělo negativní dopady na obchod. Sedláci, dříve zvyklí vozit své plodiny na vzdálené trhy, přišli o svá odbytiště.

Drnholec, zámecký pán i sedláci z okolí proto spojili své síly a dosáhli toho, že 24. ledna 1716 povolil císař Karel VI. konání týdenního trhu v Drnholci. Městečku i jeho zázemí tak umožnil další rozvoj.35 Ve 40. letech 18. století propukla válka o dědictví rakouské mezi Marií Terezií a pruským králem Friedrichem II. Friedri-

Socha Panny Marie na morovém sloupu z roku 1718, Drnholec. Foto: Lenka Kopřivová

chovi vojáci obsadili Moravu a před cestou na Vídeň si chtěli zajistit zejména linii na řece Dyji. Na počátku roku 1742 se usadili v Drnholci a okolí a zůstali tu dva týdny. Po místních obyvatelích vymáhali vysoké výpalné a proviant pro mužstvo a koně. Ačkoliv pobyt pruských vojáků na Drnholecku netrval dlouho, hospodářské ztráty, které jejich návštěva vyvolala, byly vyčísleny na 7 121 zlatých 21 krejcarů.36 Válku s pruským panovníkem Marie Terezie prohrála, roku 1748 byla podepsána mírová smlouva.

Marie Terezie se z proher, které zažila na samém počátku svého panování, poučila. Poznala, že monarchie v mnoha ohledech zaostává za svými sousedy, a následující roky své vlády se usilovně snažila svou říši v různých ohledech modernizovat. Život obyvatel venkova ovlivnilo hned několik nařízení, která vydala.

Již v padesátých letech 18. století zavítalo do charvátských obcí na Drnholecku několik komisí a úředníků. Jejich úkolem bylo shromáždit podklady pro různé soupisy obyvatel a jejich movitého i nemovitého majetku. V roce 1753 byl totiž vydán patent nařizující pravidelné sčítání obyvatel, ve stejné době se také vytvářel nový katastr, tzv. tereziánský, a sepisovaly se zvláštní soupisy poddaných a jejich majetku, tzv. urbariální fase. Díky snahám osvícené panovnice dozvědět se něco více o obyvatelích své země (a tomu přizpůsobit vybírání daní) i my dnes můžeme alespoň částečně rekonstruovat, jaký že byl život jihomoravských Charvátů v této době, na jak velikém poli hospodařili a jak vysoké částky museli odvádět státu a vrchnosti.

34 Tamtéž, s. 101.

35 Tamtéž, s. 100.

36 Tamtéž, s. 118.

27

Dějiny

Z pramenů se dále dozvídáme, že Charváti (i jejich sousedé) hospodařili starým, trojpolním systém, kdy se jedna třetina polí pravidelně nechávala ležet úhorem. Na 2/3 zbývající plochy se pěstovala pšenice, dále proso a konopí. Len se nepěstoval. Přediva se vyrábělo jen něco málo nad domácí spotřebu a neobchodovalo se s ním, v této době se neobchodovalo ani s dobytkem. V podstatě jedinou významnější prodejní komoditou bylo obilí, které se prodávalo na trhu v rakouském Mistelbachu.37 Bonita zdejší půdy byla na tehdejší poměry relativně dobrá (ve Frélichově se z 1 vysetého zrna sklidila zrna 4, v Přerově 3 ½ zrna).

Z katastrů, urbariálních fasí a seznamů vyměřených dávek se kromě informací o sociálních poměrech v obci a o výši poplatků odváděných státu a vrchnosti dozvíme také to, kolik času která sociální skupina musela trávit robotou: sedláci robotovali s koňmi 2 dny v týdnu, čtvrtláníci stejné množství času pěšky, malodomkaři a podruzi jeden den pěšky. V případě nutnosti měla vrchnost právo rozhodnout o dalších robotních dnech. Charvátské obce musely odvádět tyto poplatky:

Žně ve Frélichově. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

37 38 39 40 41

28

Kontribuce odváděná státu v roce 174938 Počet Počet lánů achtlů39 Frélichov 18 ¼ Nový Přerov 9 6½ Dobré Pole 12 3¾

Počet komínů 38 28 33

Výše kontribuce 1054 zl. 5 kr.

582 zl. 10 kr.

735 zl.

Poddanské (peněžní) dávky vrchnosti v roce 175040 Poddanské dávky Desátek z vína Frélichov 170 zl. 11 kr.

29 věder Nový Přerov 49 zl. 27 kr.

25 věder Dobré Pole 85 zl. 2 kr.

6 věder Poddanské (naturální) dávky vrchnosti v roce 175041 Pšenice Ječmen měřice achtl měřice achtl Frélichov 186 7 66 Nový Přerov 81 6 18 4 Dobré Pole 72 27 2

Frélichov Nový Přerov Dobré Pole

Oves měřice achtl 222 87 5 128

Hrách měřice achtl 3 4 1 2 3

Žito měřice achtl 296 196 1 161 1 Proso měřice 25 13 12

achtl 7 4 4

Vyměřené dávky jsou velmi vysoké, a tak se zdá být skoro nemožné, že se je poddaným přesto dařilo při tehdejším způsobu obhospodařování půdy odvádět. Navíc: roku 1766 zuřila v kraji jakási nákaza. Ve Frélichově tehdy zemřelo asi čtyřicet osob. Při jejich pohřbívání museli pomáhat všichni muži z vesnice. Všem hrozilo velké riziko nakažení, nedostávalo se totiž rakví a mrtví byli pohřbíváni do hromadných jam.

Z reforem, které Marie Terezie zaváděla a které významně ovlivnily život obyvatel venkova, je vhodné zmínit např. reformu požární. Většina venkovských domů se v této době stavěla z nepálených cihel, slámy a dřeva. Když v obci jednou propukl požár, velmi často shořelo všechno. Na základě tzv. ohňového patentu z roku 1751 musely mít všechny domy komín (dříve bylo běžné, že kouř unikal stropním otvorem), každá ves musela mít zvoničku na ohlašování požárů, po nocích ji měl obcházet noční hlídač, který kontroloval, že nikde nehoří. Obyvatelé měli před svá stavení vysazovat vrby nebo lípy, cesty začaly lemovat aleje ovocných stromů, velkého rozšíření se dočkaly také morušovníky. Další dalekosáhlou reformou Marie Terezie bylo známé zavedení všeobecné školní povinnosti v roce 1774. Vzhledem k tomu, že venkovské děti běžně od dětství pracovaly, nebyla jejich docházka do školy nijak pravidelná. A proto, i když máme informaci o tom, že ve frélichovské škole se v této době vyučovalo v chorvatštině, němčině a češtině, je otázkou, jak intenzivní tato výuka opravdu byla.

Každý týden (ve středu) se konaly trhy také v Drnholci, několikrát do roka tam byly i trhy výroční.

FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 120.

Achtl je stará česká míra.

FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 121.

Tamtéž, s. 121.

Procházka mezi zralými klasy. Othmar Ruzicka. 1. pol. 20. stol. SOCHN

Také Josef II. pokračoval v reformách započatých jeho matkou. Velkou změnu pro poddané přineslo zrušení nevolnictví z roku 1781. Poddaní díky němu přestali být závislí na své vrchnosti a stali se osobně svobodnými. V praxi tedy mohli bez souhlasu vrchnosti například uzavírat manželství nebo se svobodně stěhovat, a to i mimo hranice panství. Dále však museli odvádět peněžní a naturální dávky své vrchnosti a vykonávat pro ni robotu. Trochu trvalo, než si poddaní na tyto změny zvykli, staly se však nutným předpokladem pro sociální, hospodářský a politický vývoj, který se dostavil o několik desítek let později.

Charvátům, podobně jako jiným obyvatelům jihomoravského venkova, se otevřela možnost odcházet za službou do větších měst, především do Vídně. Charvátské osady se pomalu otevíraly světu, svět si začal více všímat jihomoravských Charvátů.

Josef II. se taktéž pokusil reformovat systém roboty. Na panstvích náležejících šlechtě narazil na tvrdý odpor, avšak na statcích císařských, nadačních a klášterních měla být podle patentu z roku 1783 robota nahrazena oboustrannou dohodou, která vyměřovala částku, jíž se poddaní mohli z roboty vykoupit, a stanovovala rozsah nadále přetrvávajících pracovních povinností. Vzhledem k tomu, že také drnholecké panství bylo po smrti Adama Václava Trautmannsdorfa roku 1762 nadačním majetkem,42 i zde platila povinnost nově nastavit systém roboty zdejších obyvatel. Dne 20. dubna 1784 podepsali správci nadace a zástupci drnholeckých poddaných vzájemnou dohodu. Bylo v ní dojednáno toto:43 Frélichov Ročně odvádí vrchnosti 648 zlatých.

Každý z 28 celoláníků musí navézt 5 fůr rákosu od rybníku Vrkoče k vrchnostenskému pivovaru nebo k cihelně. a) Každý z 8 místních čtvrtláníků měl vypomáhat 5 dní nebo nocí při pálení cihel.

Nový Přerov Ročně odvádí vrchnosti 347 zlatých 15 krejcarů. d) Každý ze 17 celoláníků sveze 6 a ½ sáhů lesa a ½ kopy palivového dřeva z vrchnostenských lesů do Drnholce. e) Z 9 čtvrtláníků měl každý pokácet a dopravit 5 sáhů lesa nebo nasekat jednu kopu palivového dřeva. f) Ze 14 podruhů měl každý vyloupat 4/8 měřic kukuřice a být jeden den honu k dispozici jako honák. g) Za každou nevykonanou fůru dřeva museli zaplatit odškodné 45 krejcarů, za každý jeden sáh lesa méně 20 krejcarů.

Dobré Pole Ročně platí 383 zlatých 30 krejcarů. h) Z 18 celoláníků má každý povinnost přivést z Březí do Drnholce 75 měřic různého obilí, a to ve vlastních pytlích. Pokud by to nebylo možné, měl každý dobropolský sedlák zaplatit za každých 15 měřic odškodnění ve výši 36 krejcarů. i) Každý z 12 čtvrtláníků měl ročně ve vrchnostenských lesích pokácet 5 sáhů lesa. Pokud by se tak nestalo, měl zaplatit za každý jeden sáh odškodné 20 krejcarů. Případně měli místo jednoho sáhu lesa přivézt jednu fůru dřeva, k čemuž ale dostali od vrchnosti potřebné náčiní. j) Podruhové byli povinni za rok vyloupat 4/8 měřic kukuřice a kromě toho být po jeden den honu k dispozici jako honáci.

Jak se později ukázalo, tato dohoda mezi obyvateli charvátských osad a vrchností měla sice své nedostatky, život obyvatel panství však přesto v mnoha ohledech zjednodušila.

42 V roce 1762 zemřel Adam Václav, poslední Trautmannsdorf na Drnholci. Jak ve své závěti určil Rudolf Teuffenbach, v případě vymření rodu měla z výnosu panství vzniknout rytířská akademie. Na zřízení samostatné školy však jmění nepostačovalo, a proto bylo penězi zajištěno několik studijních míst pro šlechtickou mládež nejprve v Olomouci, později na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (8 studentů pobíralo ročně 400 zlatých). Správcem drnholeckého panství se stal administrátor, který se svými pravomocemi v podstatě rovnal dřívějšímu vrchnostenskému pánu. Drnholecký zámek ale přestal sloužit jako rezidence a stalo se z něj úřednické sídlo.

43 FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 129–130.

29

Dějiny

b) Zdejších 28 podruhů se zavazuje konat stejnou práci v cihelně dva dny v roce.

V případě, že by nebyli potřební, může je vrchnost využít na jinou práci. c) Když rákos dovezen nebude, je sedlák povinen zaplatit za každou nepřivezenou fůru odškodnění ve výši 48 krejcarů.

Každý čtvrtláník za neodpracovaný den 12 krejcarů.

Dějiny

Charvátské obce v dlouhém 19. století Tvář, s níž charvátské osady vstupovaly do 19. století, byla v mnoha rysech odlišná od té, kterou si na konci století odnášely. Nové století bylo ve znamení modernizace, starý svět se začal vytrácet. Život obyvatel rakouské monarchie se v četných ohledech změnil. Změnily se metody a postupy používané v zemědělství, nastal rozmach techniky, změnily se normy utvářející život společnosti, změnila se společnost samotná, její uvažování a životní styl.

Abychom věděli, jak moc se život v chorvatských obcích za toto století proměnil, pojďme se podívat, jak vypadal na jeho počátku.

Roku 1805 prošli Drnholeckem Napoleonovi vojáci, kteří mířili ke Slavkovu. Zdrželi se jen krátce, a proto významnější škody nenapáchali. To roku 1809, po porážce Rakouska a na základě ujednání vídeňského míru, se monarchie zavázala, že v brněnském a znojemském kraji ubytuje na tři měsíce 30 000 francouzských vojáků. Vojáci byli rozmístěni jednak přímo v obcích, jednak také v barákových táborech, z nichž jeden, velikostně určený pro čtyři pluky, vznikl nedaleko Brodu nad Dyjí. Okolní obce, včetně těch charvátských, jej musely zásobit pšenicí, žitem, ječmenem, senem, slámou a vínem. Francouzští vojáci si navíc mohli nechat v obecních hostincích nalévat zadarmo.

Války s Napoleonem rakouské státní finance zcela vyčerpaly. Mnohé obce (také ty charvátské) musely odevzdat stříbrné a zlaté mešní nádobí, aby se státní pokladna opět zaplnila.

Nepomohlo to však a v únoru 1811 vyhlásilo Rakousko státní bankrot. Peníze spadly na pouhou pětinu své původní hodnoty, nastala neslýchaná drahota životních potřeb.44 Hospodářská situace ve Frélichově byla o to těžší, že v roce 1808 zde vinou dobytčího moru pošla většina hovězího dobytka.45 V zemědělství se na počátku století hospodařilo tradičním, trojhonným systémem, který spočíval v tom, že jedna třetina plochy

se pravidelně nechávala ležet ladem. A protože výnosy na zbývajících dílech nebyly nijak závratné, stávalo se, že pokud byl špatný rok, neměli samotní sedláci dostatek obilí, aby řádně znova zaseli. Roky špatné neúrody a s ní spojený hlad nebyly nic neobvyklého ani na jižní Moravě.

Riziko vypuknutí hladomoru se podařilo významně snížit až v první polovině 19. století, kdy se běžnou zemědělskou plodinou staly brambory. Sedláci i prostí zemědělci k nim byli zpočátku velmi nedůvěřiví, avšak na podivuhodné žluté hlízy, které nebyly až tak náročné na pěstování, si zvykli. Velkou výhodou brambor bylo také to, že se daly využít i jako krmivo pro zvířata, což zemědělcům otevřelo nové možnosti. Když roku 1836 nastala taková zima, že vinohrady i ovocné stromy úplně pomrzly a velice špatně se ten rok dařilo obilí i kukuřici, obyvatelé sice museli celý rok žít pouze z řepy, zelí a brambor, neumírali však hlady.

Zatímco hladomor naše kraje postupně opustil, různé epidemie a infekce se opakovaně vracely. Roku 1831 zuřila v českých zemích cholera, která sem byla zavlečena z Uher. Navzdory různým ochranným opatřením se nemoc šířila velice rychle a výrazně. Na Drnholecku si vyžádala několik stovek obětí, z toho ve Frélichově 31. Dobrému Poli a Novému Přerovu se jako zázrakem vyhnula. V roce 1855 však udeřila znova a tentokrát na ni zemřelo ve Frélichově asi 50 osob, v Novém Přerově 8 lidí a v Dobrém Poli 55 obyvatel.

V průběhu 19. století stabilně rostl počet obyvatel charvátských obcí (a také celé Moravy). I nadále se naprostá většina obyvatel charvátských vesnic živila zemědělstvím. Řemeslníci, kteří se zde usazovali, byli německého původu. I jejich počet měl v průběhu století narůstat.

Ze soupisu a kvalifikace obydlí, provedeného roku 1820, se dozvídáme, že všechny domy ve Frélichově byly přízemní. Malodomkaři žili v jedné místnosti, selské domy měly většinou dvě světnice (výjimečně tři), obecní dům tři a fara čtyři. Stavení byla kryta slámou, a tak neustále ohrožována požárem. Používání pálených cihel a křidlic se teprve začalo rozšiřovat. Protipožární pojištění neměl ve Frélichově (v roce 1820) nikdo.46 Dá se očekávat, že bytové podmínky v Novém Přerově a v Dobrém Poli byly obdobné.

Počet obyvatel narůstal, co však zůstávalo stejné, byla výměra orné půdy. V této době se ještě pořád využíval tradiční trojhonný systém hospodaření a půda ležící úhorem byla využívána pro dočasnou pastvu. Nezanedbatelnou plochu katastru představovaly trvalé pastviny, na nichž se pásl dobytek vrchnosti i obcí. Existovala sice možnost je rozorat a udělat z nich ornou půdu, ovšem nebylo to tak jednoduché: pokud by k tomu došlo, měla být nově nabytá půda rovnoměrně rozdělena mezi vrchnost a obec.

44 Měřice pšenice stála v této době 40–50 zl., prostřední kráva 300–400 zl., měřice žita 25–35 zl., libra masa 1 zl., máz omastku 12 zl., kůň 1000–1200 zl. Podle dohody s vrchností z roku 1784 měli poddaní za svou práci (která byla nad rámec robotních povinností) dostávat tyto náhrady: v období od Jiřího do Michala 12 kr., v jinou dobu 10 kr. týdně, ve žních beze stravy 15 kr., o senoseči 17 kr., při sušení a skládání sena 12 kr., při výlovu rybníků rybář 15 kr., hlídač 10–12 kr. Za postavení sáhu dřeva tvrdého 20 kr., měkkého 15 kr. Za dovoz dřeva z lesa 45 kr., za jiný dovoz s párem koní 36 kr. Pokud sedlák vezl fůru, při vzdálenosti větší než 2 míle cesty dostal 45 kr., nemohl-li se týž den vrátit 1 zl. (1 zlatý byl 60 krejcarů).

45 VOLNÝ, Řehoř Tomáš. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert. 2. Ausg. Brünn: K. Winiker, 1846, s. 286.

46 KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

30

Životy obyvatel charvátských vesnic byly pevně svázány s cyklem zemědělských prací. Už na počátku roku byli na celoroční pomoc u sedláků sjednávaní mlatci. Každý sedlák si držel domluvené tři mlatce, častokrát se jednalo o domkaře z obce, kteří, v případě oboustranné spokojenosti, zůstávali u „svého“ sedláka po generace a plnili všechny nutné práce.

Mlatci se svými ženami dostávali malou mzdu a spolu s dětmi také jednoduché jídlo. Zpravidla vlastnili mlatci jenom malinký domek s menší zahradou, drželi si několik slepic, husu a kozu –

jen zřídka místo kozy krávu. O domácí zvířectvo se starala mlatcova žena, častokrát se vypomáhalo tím, co u sedláka přebývalo.

U charvátských sedláků bývalo zvykem, že sedlák se svými pomocníky jídával u jednoho stolu.

Při žních, v době, kdy se stříhalo ve vinohradu nebo při senoseči měli všichni plné ruce práce. Mlátit obilí (cepy) se většinou začínalo až koncem října a práce se táhla někdy do Vánoc, někdy až do konce ledna následujícího roku. Po skončení všech prací se u sedláka slavilo – opět ve společnosti rodin mlatců.

V zimních měsících se řezalo dříví, sekal a svážel rákos, připravovala se povřísla a vykonávaly další přípravy na jaro. Mlatci (všichni tři dohromady) obdrželi za pomoc při mlácení desetinový podíl veškerého obilí. První mlatec byl zpravidla v případě nepřítomnosti sedláka jeho hospodářským zástupcem. Nezřídka se stávalo, že obzvláště pracovitým mlatcům se časem podařilo získat vlastní pozemek.50 Pasoucí se stáda koní, krav, volů, ovcí, koz, prasat a hus měli na starosti pastýři. Časně zrána pastýř procházel obcí a šlehal bičem.

Na tento pokyn majitelé vypouštěli své zvířectvo, které se k němu přidávalo. Pastýř je pak odvedl na pastvu a staral se o ně až do večera.

Hodně práce míval při bouřkách, kdy se zvířata poplašila a bylo potřeba nahánět je zpátky.

Za svou službu dostával od ostatních vesničanů odměnu: ovoce, pšenici, kukuřici, žito nebo proso, které si vyzvedával na sv. Martina. Pastýři (obzvláště ti, kteří pásli hovězí dobytek) byli v obci velmi považováni. Měli mnohé praktické znalosti a při onemocnění dobytka se velmi dbalo na jejich názor. Do služby byli uváděni na základě rozhodnutí obecní rady vždy na počátku roku (v lednu), a to složením slavnostní přísahy.51 Obecní pastviny, které byly k dispozici všem, se ve frélichovském katastru rozkládaly podél řek Dyje a Jevišovky. Některá místa zde byla silně podmáčená a stávalo se, že pasoucí se koně se do nich propadali. Následně museli být vytahováni s pomocí žebříku a prken.

Kromě práce na poli, výroby vína a chovu dobytka se moravští Charváti s velkým

47 FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 140.

48 VOLNÝ, Řehoř Tomáš. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert. 2. Ausg. Brünn: K. Winiker, 1846, s. 286.

49 FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 118.

50 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 17.

51 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 16.

31

Dějiny

Roku 1825 přešli správci drnholeckého panství na jiný styl zemědělského hospodaření, jehož základem byl princip střídání plodin. Ten spočívá v tom, že na poli se v pravidelném sledu po sobě vysazují jiné druhy rostlin. Protože každá z nich si z půdy bere jiné látky a jinými ji také obohacuje, úrodnost se pravidelně obnovuje. Poddaní byli k této novotě zpočátku nedůvěřiví, i když viděli, že nový způsob umožňoval využívat celou ornou plochu a vedl tedy k vyšším výnosům. Dobové prameny hovoří o tom, že poddaní (alespoň ti z Drnholce) se ho časem naučili využívat ne proto, že by až tak toužili po jakýchsi inovacích, ale protože jim vadilo, že vrchnost začala pást svůj dobytek na jejich úhorech (když si ona sama ty své rozorala). Stížnosti u vyšších instancí nepomohly, místo toho bylo Drnholeckým doporučeno, aby i oni přešli na tento modernější způsob zemědělství. Zavádění střídavého hospodářství se časem ujalo i v charvátských osadách. Mimo jiné s sebou neslo potřebu zvýšit počty kusů dobytka, aby bylo čím hnojit.47 V takovém Frélichově roku 1825 jakousi nákazou pohynuly všechny ovce.48 Plocha obhospodařovaných pozemků se v průběhu století kontinuálně zvyšovala nejen díky rozorávání pastvin, ale také v důsledku vysoušení panských rybníků. To na jednu stranu vedlo k celkově vyšším výnosům, na druhou stranu však vyvolávalo potřebu většího množství pracovních sil. Na základě dohody z roku 1784 tak správci drnholeckého panství požadovali od poddaných pořád více robotních úkonů, třebaže placených.

Práci na panském museli poddaní vždy upřednostnit před prací na vlastních pozemcích. Navíc k ní byli často voláni v době, kdy sami nejvíc potřebovali pracovat na svých polích, a proto se často stávalo, že jejich sklizeň doplácela na to, že byla vykonána pozdě – nepřízeň počasí měla více času ji zničit. Další konflikty mezi poddanými a vrchností vyvolávalo to, že povinnost nastoupit do služby byla často oznamována na poslední chvíli a nezaviněné opoždění ještě navíc pokutováno. Toto všechno vedlo k tomu, že v roce 1830 podaly obce drnholeckého panství (mezi nimi i ty chorvatské) stížnost k brněnskému krajskému soudu na přetěžování robotou. Soud záležitost vyřídil až roku 1834: právo na zvýšenou robotní povinnost sice uznal, v ostatních bodech stížnosti se však zastal poddaných.49

Dějiny

Kravské spřežení, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka.

SOCHN

Trh v Drnholci na počátku 20. století. Autor: Othmar Ruzicka. SOCHN

Husy, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

úspěchem věnovali chovu koní, za něž dostávali nejrůznější ocenění a které prodávali c. k. vojsku a rakouským koňařům. Čas od času, nejčastěji na podzim nebo v zimě, se do chorvatských osad vkradli zloději koní. Ovázali koňům podkovy látkou, aby nedělali hluk, a potichu se s nimi vykradli ze stáje. Sedlákům tak udělali velikou škodu, vždyť cena jednoho koně tehdy byla 100–120 zlatých.52 Krádež koní byla velmi přísně trestána, ovšem účinně se podařilo snížit jejich počet až zavedením koňských pasů, jednoznačně zvířata identifikujících.53 Charvátské osady byly taktéž proslulé chovem hus, jichž v jejich katastru žilo několik tisíc.54 Až do roku 1848 bylo soudnictví v pravomoci vrchnosti, menší prohřešky si však řešily obce samy. Běžným trestem pro drobné zloděje například bylo, že dotyčný musel chodit po vesnici a vyvolávat, co ukradl. Kroniky hovoří o tom, že opatření bylo účinné – a proto nebylo potřeba využívat jej často.55

Na pastvě, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

Jak již bylo uvedeno výše, spory mezi poddanými a drnholeckými správci nebyly vůbec výjimečné. Události, které přinesl rok 1848, tak do určité míry uvolnily dosavadní napjatou atmosféru. Pro obyvatele venkova bylo pravděpodobně nejzásadnější změnou zrušení roboty a všech poddanských povinností. Nyní už bývalí poddaní dostali možnost si půdu, na které pracovali, vykoupit (přičemž splátky si mohli rozložit až na dvacet let).

52 FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 160. Pro srovnání tele stálo 30–40 zlatých.

53 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 17.

54 FRODL, Gerald a Walfried BLASCHKA. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischer Landschaftsrat, 2006, s. 8.

Srov. také SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993.

55 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 19.

32

Frélichov Sčítání Rok 1691 1793 1836 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1939

Domy

81 122 153 206 211 224 243 250 292

Obyvatelé celkově

Obyvatelé podle národnosti Němci Češi Charváti

262 490 781 977 1.126 1.147 1.160 1.227 1.252 1.268 1.261

272 295 292 765 636 213

0 63 53 36 57 108

854 789 815 426 554 947

Prameny: 1691, 1793, 1836, 1850: Frodl, Blaschka: Südmähren von A–Z. 2006.

Ostatní: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9. 1984.

Nový Přerov Sčítání Rok 1691 1793 1836 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1939

Obyvatelé celkem

Obyvatelé podle národnosti Němci Češi

150 271 454 615 673 711 781 829 878 880 801

– – – 98 96 123 596 548 153 –

– – – 0 41 53 72 91 151 –

Charváti – – 575 574 161 238 576 –

Prameny: 1691, 1793, 1836, 1850: Frodl, Blaschka: Südmähren von A–Z. 2006.

Ostatní: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9. 1984.

Dobré Pole Sčítání Rok 1691 1793 1836 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1939

Domy

62 97 117 112 134 138 142 144 160

Obyvatelé celkem

Obyvatelé podle národnosti Němci Češi Charváti

212 306 599 635 657 678 697 700 696 699 595

215 637 566 573 311 156

0 38 28 26 136 216

438 3 103 101 249 327

Prameny: 1691, 1793, 1836, 1850: Frodl, Blaschka: Südmähren von A–Z. 2006.

Ostatní: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9. 1984.

Změny roku 1848 ale otevřely cestu i dalším novotám: v důsledku reformy veřejné správy byly vrchnostenské úřady nahrazeny úřady státními, takže Frélichov, Nový Přerov i Dobré Pole od roku 1850 podléhaly bernímu úřadu a okresnímu hejtmanství v Mikulově.

Také soudnictví bylo odděleno od státní správy a vznikla soustava okresních, krajských a zemských soudů. Okresní soud pro charvátské obce se nacházel rovněž v Mikulově. A konečně: jednou z nejzásadnějších proměn, která po roce 1848 poznamenala tvář moravského venkova, bylo umožnění svobodné dělby pozemků. Znamenalo to, že hospodáři mohli své domy a pole dělit na menší části, těmi podělit své děti nebo je prodat. Původně jednotné grunty se tedy v následujících letech rozkouskovaly na menší dílky.

Roku 1854 byl v Hrušovanech nad Jevišovkou postaven cukrovar. Zemědělcům z okolí nabídl různé možnosti si polepšit: mohli pěstovat a odprodávat mu cukrovou řepu, levně z něj odkupovat melasu a řepné odřezky jako krmivo pro své zvířectvo, ale také si přivydělat nějaký ten krejcar prací na řepných kampaních.

Po porážce císařských vojsk v bitvě u Hradce Králové obsadili roku 1866 Mikulovsko pruští vojáci mířící na Vídeň. Mírových jednání na mikulovském zámku se účastnili sám pruský císař Vilém a jeho kancléř Otto von Bismarck.57 Vojáci měli být „nakvartýrováni“ v domácnostech na Mikulovsku (prameny hovoří o tom, že na Mikulovsku bylo více než 100 000 vojáků, na Drnholecku téměř 15 000), a také v charvátských vesnicích se najednou objevilo několik set Prusů. Obyvatelé z nich údajně měli zpočátku velký strach – pamatovali si totiž ještě velmi dobře, jaké to je, mít na návštěvě cizího vojáka.

Jak se ale ukázalo, Prusové se chovali celkem obstojně a za své útraty místním dokonce zaplatili. Zajímavostí je, že s sebou přinesli rýži, zrnkovou kávu a tabák a rozdávali je venkovanům. Pro mnohé z nich to byla první příležitost okusit, jak něco takového vůbec chutná.

56 Pozn.: U každého sčítání je potřeba (zejména v souvislosti s údajem o národnosti) zvážit metodiku sčítání (tj. co přesně se zjišťovalo) a jeho průběh. Zdroje: Jevišovka [online]. [cit. 2017-11-22]. Dostupné z: http://www.wikiwand.com/de/Jevi%C5%A1ovka Nový Přerov [online]. [cit. 2017-11-22]. Dostupné z: http://www.wikiwand.com/de/Nov%C3%BD_%C5%99erov Dobré Pole [online]. [cit. 2017-11-22]. Dostupné z: http://www.wikiwand.com/de/Dobr%C3%A9_Pole 57 Podrobněji o pruských vojácích na Mikulovsku např. SVOBODA, Miroslav a Jiří SYNEK. Mikulov za prusko-rakouské války v roce 1866.

In: Sborník Regionálního muzea v Mikulově. 3. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 2015. Dostupné také z: http://www.rmm.cz/ regiom/2015/03_svoboda.pdf

33

Dějiny

Vývoj počtu obyvatel charvátských vesnic56

Dějiny

„Pruští zloději“ Odchod Prusů probíhal v poklidu a v srdečné atmosféře. Několik dní na to se však ve Frélichově objevili jacísi lidé v pruských uniformách, kteří o sobě prohlašovali, že jsou zásobovací jednotkou pruské armády. Z vesnice chtěli odvést 20 kusů hovězího dobytka. Ze stáda si vybrali ty nejlepší kousky (patřily panu farářovi). Protože se však neměli k placení, začalo to být starostovi podezřelé.

Farář nechal vyzvánět kostelní zvony a zalarmoval tak veškeré vesnické obyvatelstvo, které se, vyzbrojeno kosami a vidlemi, jalo dobytek bránit. Když velitel „vojáků“ viděl, že se k nim blíží rozzlobení vesničané (kulisu navíc umocňovalo hlaholení kostelních zvonů), nechal dobytek dobytkem a i se svými muži utekl.

Později se potvrdilo, že opravdu nešlo o pruské vojáky, ale o bandity z okolí, kteří si opatřili pruské uniformy.58

•

Otto von Bismarck v Mikulově v roce 1866.

Regionální muzeum Mikulov (RMM)

58 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 27.

59 Tamtéž, s. 27–28.

60 Tamtéž, s. 28.

34

I poté, co Drnholec přestal být správním městečkem bývalého panství, pro obyvatele charvátských obcí dále představoval nejbližší spojení se světem. Každou středu se zde konal trh, čtyřikrát do roka hostil Drnholec také trh výroční. Na trhu bylo možné prodat (nebo naopak nakoupit) dobytek, drůbež, všechny druhy obilí i jiné zemědělské produkty, zemědělské náčiní, Charvátky si tam objednávaly látky, stuhy, krajky a ozdoby na své kroje. Prodej většího množství obilí se dojednával v hospodách nedaleko náměstí. Čas od času docházelo k velmi tvrdým dohadům o jeho cenu. Pokud se vykupující dopředu domluvili na ceně, nezbývalo prodávajícímu nic než prodat své obilí za výrazně nižší částku, než byla jeho hodnota. Situaci částečně usnadnilo, když na sklonku 19. století v charvátských osadách vznikly raiffeisenky (spořitelny). Místní totiž mohli řešit svou akutní potřebu finanční hotovosti jejich prostřednictvím a nebyli tak odkázáni na (z)vůli překupníků.

Od poloviny 19. století byly všechny tři charvátské obce napojeny na silniční infrastrukturu. Dobré Pole protínala silnice Mikulov–Drnholec, přes Nový Přerov šla zase významná cesta spojující Novosedly a rakouský Wildendürnbach. I Frélichov coby osada nejodlehlejší byl od roku 1840 propojen se světem komerční silnicí od Hrušovan, která mu umožnila spojení s Drnholcem, Mikulovem a Znojmem za každého počasí. Ostatní cesty neměly tvrdý podklad, a byly proto sjízdné pouze za sucha. Přes Dyji nebylo možné se o povodních dostat vůbec.

Roku 1872 přijel do charvátských osad poprvé vlak, projíždějící na trati Břeclav–Znojmo. Stavěl na zastávkách ve Frélichově a Dobrém Poli, Přerované měli nádraží v Novosedlech.

V nedalekých Hrušovanech nad Jevišovkou se nacházel důležitý železniční uzel, který umožňoval přímé spojení na Brno a na Vídeň. Staří lidé byli k vlaku velmi nedůvěřiví. Parní lokomotivu nazývali „oheňžeroucím ďáblem“ a nikdy by se jí nenechali svézt. Při prvních jízdách vlaku by je dokonce nikdo nedonutil, aby se k němu jenom přiblížili, vždy si udržovali uctivou vzdálenost. Jakákoliv osvěta a přemlouvání byla marná. Velký strach z železnice měla také zvířata pasoucí se v její blízkosti. Na nový hluk si zvykala jen velmi těžko a vždy se při něm plašila.59 Jenže to nebylo všechno a revoluce v dopravě pokračovala.

Prvním cyklistou ve Frélichově byl jistý Johann Senger z čísla 31. Roku 1891 se poprvé projel obcí na svém metr a půl vysokém kole a předváděl své umění. Kolo v této formě bylo nepraktické, pád z něho velmi nebezpečný a ovládání si vyžadovalo určitou zručnost.60 Kola pozdějších modelů však našla zejména u charvátských mužů a dětí velkou oblibu. Běžně se na nich vydávali na několik desítek kilometrů vzdálené trasy. Cyklista mohl směle konkurovat jezdci na koni, navíc nemusel přemýšlet nad tím, kde ho ustájit, jak ho napojit a jak nakrmit.

Dalším dopravním prostředkem, který (nejen) naše Chorvaty překvapil, byla motorka. V létě 1894 se objevila na silnici

V průběhu 19. století se postupně zvýšila životní úroveň obyvatel charvátských vsí (a také moravského venkova). Charváti byli úspěšní zemědělci a podle některých starších autorů (Brandl, Dudík) patřili mezi nejzámožnější obyvatele Moravy.64 Frélichovská kronika to prezentuje následovně: „Zařízení domácností a její vybavenost se více podobalo domácnosti na malém městě než na venkově. Cizí návštěvník se jen stěží mohl ubránit dojmu, že zdejší obyvatelé jsou velmi majetní.“ Částečně to tak opravdu bylo, ale při bližším zkoumání se ukázalo, že to rozhodně neplatí pro všechny.65 „Sociální systém“, který si obyvatelé charvátských obcí navzájem poskytovali, fungoval dobře. Pokud se někdo ocitl v materiální nouzi, měl kolem sebe dostatek sousedů, kteří byli připraveni mu pomoct. Charváti si zakládali na tom, že u nich nikdo netrpěl hladem.66 Bez ohledu na všechny technické vymoženosti a materiální zajištění platilo, že moravští Charváti, jejichž hlavní obživou bylo zemědělství, byli velmi citliví na různé výkyvy počasí. V dobových pramenech najdeme záznamy o těch nejvýznamnějších: Dne 10. července 1865 postihla kraj nevídaná bouře s krupobitím, která se táhla od Jaroslavic podél Dyje přes Dyjákovice, Hevlín, Hrabětice, Frélichov, Novosedly, Drnholec, Mušov k Hustopečím. Padaly kroupy velikosti holubího vejce, jež ležely na hromadách ještě dva dny poté. Veškeré obilí bylo zatlučeno do země. Bouři provázel divoký orkán, který serval mnoho střech z domů a stodol a vyrazil tisíce okenních tabulek. V řádění živlu zahynulo i několik lidí a bylo utlučeno mnoho zvěře.67 Roku 1875 panovala mimořádně krutá zima. I ve vytopených světnicích zůstávala zamrzlá okna a sněhu napadlo tolik, že ležel několik sáhů vysoko. Lidé procházející odházenými uličkami ani

61 62 63 64 65 66 67 68

Máme novou mlátičku!

První mlátičku na obilí ve Frélichově vlastnil Ignác Brustl z čísla 87, který ji půjčoval ostatním. Jednalo se o mlátičku s ručním pohonem, jejíž kliku musely otáčet čtyři osoby. Její vylepšenou verzi si pak už pořídili i bývalý starosta Anton Jurdič z čísla 61 a Josef Sič z čísla 51.

Stroj se osvědčil, mlácení šlo rychle, a proto si ho i ostatní sousedé postupně nechávali vyrábět u Josefa Langa v Drnholci. Ten měl objednávek tolik, že je nestíhal plnit. Přeci jen, práce s mlátičkou byla mnohem rychlejší a méně náročná než dosavadní mlácení s cepy.63

• nebyli vidět, a stejně tak nebyly vidět okna a dveře naproti stojících domů. 19. února přišla rychlá obleva, která s sebou přinesla velkou povodeň. To léto bylo horké a urodilo se hojně vína a ovoce. Vína bylo na Drnholecku dokonce tolik, že nastala nouze o nádoby. Vědro samotné stálo více než víno v něm.68 Na jaře 1882 dostihla Frélichov povodeň nebývalého rozsahu. Velká voda málem strhla železniční most přes Dyji. Pod ním nahromaděné kusy ledu musela dynamitem odstřelovat rota povolaná ze Znojma. Vyplaveny byly zejména domy nacházející se v okolí kostela, obzvlášť mokro (i pod postelí) bylo u rodiny Tomšicových. Roku 1885 byla regulována Dyje.

V létě 1907 propukl velký požár, který spolykal deset domů. Další velký požár postihl Frélichov o necelý rok později. Že škoda nebyla ještě mnohem větší, bylo zásluhou místních dobrovolných hasičů. Riziko vzniku požáru bylo opravdu veliké, a to proto, že mnoho starých, původních domů bylo postaveno z hlíny, ze slámy a z rákosu. Postupně je začaly nahrazovat domy z pálených cihel, které byly odolné vůči ohni. Velký stavební rozmach nastal zejména ve 20. a 30. letech 20. století.

Tamtéž, s. 28.

Tamtéž, s. 28.

Tamtéž, s. 28.

VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů. In: DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: Sborník studií a vzpomínek. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1996, s. 28.

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 45.

Chorváti. Ottův slovník naučný [online]. [cit. 2017-11-22]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_ nau%C4%8Dn%C3%BD/Chorvati FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, s. 132.

KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

35

Dějiny

z Hrušovan do Drnholce a jela závratnou rychlostí 40–50 km/h.

Na poli a ve vinohradu pracující vesničané, kteří ji zahlédli, s děsem v očích vyprávěli ostatním, jak zahlédli samotného ďábla.

Celý Frélichov byl tohoto povídání plný.61 Technické inovace se netýkaly pouze dopravy, ale v mnoha ohledech usnadnily také běžný život našich zemědělců. Ještě na počátku 19. století byli mnozí z nich zvyklí používat velmi primitivní zemědělské náčiní, které se v rodině dědilo: dřevěný pluh se železnou radlicí (časem vylepšený ruchadlem), dřevěný vozík a brány pobité železem, hladký válec. Voda ze studní se po dlouhá staletí čerpala pomocí násosky, případně pomocí vědra. Jak tedy asi Charváti obdivovali svou první požární stříkačku, která využívala princip sací pumpy!62 Obilí se sklízelo srpem a kosou, mlátilo cepy. Dlouhý a náročný proces výrazně ulehčila mlátička.

Dějiny

Děti v německé škole ve Frélichově, mezi nimi učitel Franz Löhner, poč. 20. století. SOCHN

Moravští Charváti a jejich svébytnost v průběhu staletí Přítomnost Charvátů na Moravě můžeme zkoumat z několika různých úhlů. V mnoha ohledech se jejich osudy příliš nelišily od osudů jejich sousedů: poddaní stejného pána, občané stejného státu, obyvatelé stejného kraje, venkované s podobným životním stylem. Proto jsme se v předcházejících kapitolách věnovali právě těmto obecným podmínkám, osvětlujícím, jak se v průběhu staletí na jižní Moravě (zejména na Drnholecku a na Mikulovsku) žilo.

Jaký by ale byl příběh Charvátů, kdybychom se více zaměřili na to „charvátské“, na to, co je od ostatních obyvatel jižní Moravy odlišovalo?

Jak je možné, že právě tito Charváti si po staletí zachovali svůj jazyk, kroje, tradice a zvyky, a také vědomí toho, že jsou Charváti? Touto otázkou se zabývali snad všichni badatelé, kteří si komunity od devatenáctého století všímali.

Pojďme si shrnout ty pravděpodobně nejdůležitější faktory: Jedna z rozhodujících okolností vedoucích k tomu, jestli se všichni ti Křižaniči, Kuzmiči, Stavariči, Radkoviči, Grbavčiči, Jankoviči a další měli i za několik dalších století považo-

vat za Charváty nebo ne, souvisela s tím, kde se po svém příchodu na Moravu usadili. V obcích, v nichž žilo pouze několik málo charvátských rodin v jinak většinově českém nebo německém prostředí, Charváti přirozeným procesem postupně splynuli se svým okolím. O kořenech kdesi na Balkáně tak nadále svědčilo pouze původně chorvatské jméno, resp. označení Charvát (Krobot), pod kterým byli zapisováni v matrikách, resp. jak je nazývali jejich sousedé.

K předávání identity mohlo mezi Charváty docházet pouze tam, kde bylo jejich osídlení kompaktní. Na Moravě69 se utvořila dvě silná jádra charvátského osídlení: jedno se nacházelo na Valticku (Charvátská Nová Ves, Poštorná, Hlohovec), jedno nedaleko Mikulova (Frélichov, nyní Jevišovka, Nový Přerov, Dobré Pole). Zatímco Charváti na Břeclavsku žili v sousedství slovanského obyvatelstva, na Mikulovsku byli jejich sousedy takřka výlučně Němci. Tak se tedy stalo, že Charváti na Břeclavsku se svým okolím postupně splynuli,70 na Mikulovsku se hranice mezi oběma etniky držela déle a zřetelněji.

Svět, v němž se Charváti na Moravě pohybovali, byl po dlouhá staletí ovlivněn pravidly poddanského systému. Protože například nebylo možné jednoduše dělit grunty, tyto setrvávaly v rukou charvátských sedláckých rodin. Příslušnost k Charvátům, zdatným a zámožným zemědělcům, se pojila s jistou sociální prestiží. Charvátští sedláci představovali nejvýznamnější sociální skupinu obce a zásadním způsobem určovali její charakter. Lidé, kteří do Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole nově přicházeli (a těch nebylo příliš mnoho, protože v 17. ani

69 Myšleno na území, které jako Moravu vnímáme nyní: Valticko historicky patřilo k Dolnímu Rakousku.

70 V Charvátské Nové Vsi a v Poštorné se charvátština přestala používat v průběhu 18. století, v odlehlejším Hlohovci se mluvilo chorvatsky až do počátku 20. století.

36

Dějiny Charváti se svým knězem, Nový Přerov, 1894. Foto: Josef Klvaňa. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, inv. č. 2291

v 18. století se poddaní moc nestěhovali), se řadili spíše k nižším sociálním vrstvám.

V souvislosti s Charváty bývají velmi často zmiňovány endogamní sňatky (tj. že se vdávaly a ženili navzájem, pouze uvnitř své komunity). Ačkoliv převažovaly, nebyly výlučné. Přiženit (přivdat) se k Charvátům nebylo sice (až do 19. století) běžné, nebylo to ale ani tak výjimečné, jak se často uvádí. Charvátské komunity nově příchozí časem integrovaly, pocharvátštily: děti z těchto rodin se stýkaly se svými charvátskými vrstevníky, tak se naučily jejich jazyku, později svou příslušnost ke komunitě ještě zpečetily sňatkem a samy sebe již pokládaly za Charváty.

Velké sepětí mezi moravskými Charváty však bylo také důsledkem toho, jakou důležitost a význam Charváti příbuzenským vztahům přikládali (často to vyjadřovali rčením: „My, Charváti, jsme byli všichni jedna rodina.“).

Pojďme se ještě podívat na náboženský život moravských Charvátů, a to proto, že duchovní prožívání světa mělo u našich předků velký význam. Vědomí, že jejich pozemská pouť má nějaký přesah, jí dodávalo smysl. Pro Charváty navíc sdílené představy o životě před a po smrti působily jako velmi silný integrační činitel. Jak je uvedeno v kapitole Duchovní kultura moravských Charvátů, náboženské zvyky a pravidla do velké míry určovaly každodenní život Charvátů, kromě toho však také měly důležitý společenský význam. Osoby duchovních správců a náboženská literatura totiž zprostředkovávaly Charvátům důležité intelektuální spojení se světem.

První staletí po příchodu na Moravu měli Charváti jednu společnou faru (a jednoho společného duchovního) ve Frélichově.71 Ze záznamů můžeme vyčíst, že v průběhu 16. a 17. století se jednalo o Charváta, případně o člověka se znalostí chorvatštiny.72 Protože však sehnat takového kněze nebylo jednoduché, úřad v pozdějších dobách zastávali čeští nebo němečtí kněží. Prostí věřící však zjevně natolik lpěli na svých charvátských modlitbách a náboženských písních, že jejich znalost se neochvějně předávala dále bez ohledu na to, jaký farář zrovna byl nebo nebyl k dispozici.

Právě charvátské modlitby a písně, tradované z generace na generaci, silně utvrzovaly identitu moravských Charvátů. Představovaly navíc pojítko s jejich „příbuznými“ v Uhrách a v Rakousku, s nimiž se pravidelně setkávali na společných poutích. Účast na těchto náboženských manifestacích byla důležitá z několika ohledů: moravští Charváti díky nim přicházeli do kontaktu se psanou formou chorvatštiny (skrze modlitební knihy, které si následně odnášeli domů),73 ale také v nich posilovala pocit, že jejich vesnice nejsou samotné, opuštěné ostrovy, ale že i v jiných částech monarchie mají své příbuzné a blízké.

71 Děti z Nového Přerova měly výuku v místě od roku 1824, vlastní fara zde byla od roku 1836 (a s ní pak i zcela samostatná škola). Dobré Pole mělo vlastní školu a faru od roku 1790 (některé prameny uvádějí 1785).

72 Poslední byl pravděpodobně v 80. letech 17. století Vít Bugola, který pocházel z Chorvatska. V letech 1751–1760 zastával farní úřad zdejší rodák Ondřej Jurdič.

73 Modlitební knihu Hiža zlata sepsal roku 1754 Lovrijenac Bogović. Kniha byla velmi oblíbená u všech Charvátů ve střední Evropě.

Na Moravě však byly rozšířeny i další zpěvníky, původně vydané v Šoproni, jako např. Csetveroversztni duhovni persztan, ki sztoji va marlyivom premislyavanyu csetiri poslidnyi dugovanyih Eberharda Kragela.

37

Dějiny

Modlitební kniha Hiža zlata, vydání z 1. pol. 19. století.

Foto: Jan Maasz

Charvátská rodina na počátku 20. století, Frélichov. SOCHN

Czetvero persztan, 1763. Foto: Pavel Zálešák. Ve sbírce Městského muzea a galerie Břeclav (MMGB)

Minimálně do počátku 20. století vnímali konzervativní charvátští venkované sami sebe jako malou, přehlednou, hospodářsky úspěšnou komunitu, která měla svá pravidla, pevně držela při sobě a nepociťovala žádnou potřebu na této situaci cokoliv měnit. Toto sebevědomí se také do jisté míry odráží v tom, jak byli Charváti vnímáni svými sousedy: „(Charvát) nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Charváti silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou ztepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu.“74 V 19. století však dochází k jistým posunům: evropské ná-

rody se začínají probouzet a jejich národní hnutí (zejména to německé a české) klepou také na brány našich charvátských obcí.

Charváti, chtě nechtě, musí hledat cesty, jak na ně reagovat.

Jak již bylo uvedeno, až do roku 1945 bylo Mikulovsko většinově německé. Charváti sice mezi sebou mluvili chorvatsky, pro domluvu s okolním světem však běžně používali němčinu. Existují záznamy o tom, že v prvních letech svého pobytu na Moravě příliš dobře německy neuměli, což vedlo k určitým složitostem ve vztahu k vrchnosti. Později se situace zjevně zlepšila a zřejmě k tomu přispěla také frélichovská škola, kde se údajně vyučovalo v chorvatštině, němčině a češtině. Znalost němčiny byla pro Charváty na Mikulovsku nezbytná. To ostatně hrálo svou roli také v roce 1805, kdy se po nepříliš slavné školní vizitaci měli Charváti rozhodnout, jak chtějí, aby se v jejich škole nadále učilo: česky, nebo německy? Vyloženy jim k tomu byly následující argumenty: žijí v krajině a v zemi, v níž nejsou ani charvátští učitelé, ani charvátští kněží. Vrchnost je nemá odkud brát. Všechno okolí je německé, úřady jsou německé, vrchnost je německá. Slováci žijí daleko. Obyvatelé charvátských obcí se tedy rozhodli pro němčinu.75 Po zavedení německého vyučování si učitelé stěžovali, že v prvních školních letech nemohou předepsanou látku probrat, poněvadž děti uměly pouze chorvatsky. Proto se alespoň náboženství probíralo i nadále v češtině a v chorvatštině.76

74 Chorvati. Ottův slovník naučný [online]. [cit. 2017-11-22]. Dostupné z: https://cs.wikisource.org/wiki/Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_ nau%C4%8Dn%C3%BD/Chorvati 75 HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14, s. 6–7.

76 KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis). Komplikace pro učitele, spočívající v tom, že děti v první třídě neuměly vyučovací jazyk, byla častá i později – z domácího prostředí uměly většinou pouze chorvatsky a němčinu (češtinu) se učily až s nástupem do školy.

38

Dějiny Slavnostní průvod na počest císaře Franze Josefa ve Vídni, Charváti na koních v čele mikulovské delegace, 1908.

Volkskundemuseum Wien

Toto rozhodnutí nemělo žádné ideologické pozadí a bylo čistě pragmatické. Na počátku 19. století byla němčina považována za jazyk vzdělanců a jakýkoliv (kariérní) postup byl bez její znalosti v rakouské monarchii nemožný. Také jako prostředek pro komunikaci s vnějším světem ji Charváti používali již od pradávna. Je ovšem pravda, že toto opatření z dlouhodobého hlediska její pozice upevnilo. Škola přinesla Charvátům vědomí, jak své potřeby v písemné formě správně zachytit, a to bez gramatických chyb. Naproti tomu moravská chorvatština i nadále zůstávala jazykem předávaným pouze ústně. Znalost její písemné formy byla šířena v rodinách za pomoci chorvatských zpěvníků a modlitebních knih. Roku 1845 požádal historik Alois Šembera svého přítele, chorvatsko-slovinského básníka Stanko Vraze, aby „poslal balíček knih pro Moravu“.77 Tato krátká prosba poměrně přesně vystihuje, v čem byl zakopán pes – Charváti, prostí zemědělci, nedisponovali v 19. století dostatečně výraznou vrstvou inteligence, která by mohla převzít funkci národních buditelů, jak tomu bylo u mnohých jiných evropských národů. Není to až tak překvapivé: malá komunita čítala pouhé necelé dvě tisícovky příslušníků a žádný národ by pravděpodobně nemohl vystačit s obrozenci pocházejícími ze třech malých venkovských obcí. Navíc je nutné vzít na zřetel ještě jednu okolnost: v první polovině 19. století došlo ke kodifikaci spisovné srbochorvatštiny, a to na základě štokavského dialektu. Jak je podrobněji popsáno v kapitole O jazyce moravských Chorvatů, štokavšti-

na je v mnoha ohledech odlišná od čakavské chorvatštiny (kterou se mluvilo na Moravě).

Vzájemné porozumění mezi Charváty z Moravy a z Chorvatska tedy bylo čím dál náročnější.

Tyto faktory upevňovaly postavení moravské chorvatštiny coby jazyka, kterým Charváti mluvili pouze doma a mezi svými (a k němuž i nadále měli velice silný emocionální vztah), zatímco spojení se světem (jenž byl stále menší, rychlejší a intenzivněji se dotýkal jejich životů) navazovali (nejčastěji) za pomoci němčiny.

Velkou událostí v životě moravských Charvátů se stala oslava 300. výročí jejich příchodu na Moravu. Ta se konala ve Frélichově 21. září 1884 a hlavním organizátorem byl Šimon Slunský, právník a bratr tehdejšího frélichovského starosty Jana Slunského. Ve svém slavnostním projevu vyzdvihl, jaký přínos mělo pro Charváty zavedení výuky v němčině (v očích Slunského jim to otevřelo dveře do světa), na druhou stranu připomněl, jak hodnotná je vícejazyčnost a svébytná kultura jeho krajanů.

Dobové prameny hovoří o tom, že v přípravě slavností se hodně angažovali Němci z okolí

77 DOROVSKÝ, Ivan. Jsou moravští Charváti u nás ještě národnostní menšinou? In: XXXI. Mikulovské sympozium: „Morava jako zrcadlo Evropy“ – etnické menšiny na Moravě do roku 1918, s. 139.

78 KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

39

Dějiny

a že to někteří Charváti velmi nelibě nesli – můžeme tyto stížnosti brát jako počátky „národního probouzení“ moravských Charvátů? Nebo je to jen pokračování sousedské řevnivosti?

Ani v následujících letech nebyla situace jednoduchá. Do hry se totiž navíc přidal „český faktor“, tedy představitelé české inteligence, kteří se začali o osudy „slovanských ostrůvků ve velkém německém moři“ obávat. Kromě badatelů, kteří čas od času charvátské osady navštívili a zamysleli se nad tím, jak dlouho ještě mohou Charváti německému prostředí čelit, je důležité na tomto místě zmínit české kněze působící v charvátských osadách. Právě oni se totiž poměrně výrazně snažili německý vliv vyvažovat. Důležitou osobou byl zejména P. Alois Malec.

Malec působil od roku 1892 v Dobrém Poli.

Záhy se naučil jazyk svých farníků a coby insider měl možnost poznat jejich mentalitu, životní styl i kulturu velice dobře. Kromě toho, že je autorem mnoha článků představujících Charváty české veřejnosti, je nutné uvést zejména to, že právě Malec převzal mezi Charváty roli „buditele“. Protože si byl vědom, že jeho farníkům chybí literatura ve vlastním jazyce, neváhal a sám ji sepsal – roku 1895 vyšly Molitve i pjesme, první kniha v moravské chorvatštině. Kniha obsahuje základní modlitební texty a záhy se rozšířila téměř do všech moravskocharvátských domácností.

> Pieta za obyvatele Frélichova, kteří padli v první světové válce, 1921. Autor: Othmar Ruzicka. Foto: Lenka Kopřivová

79 Tamtéž.

80 Tamtéž.

81 Tamtéž.

40

První světová válka Starý svět rakousko-uherské monarchie ostře ukončily výstřely první světové války. Jak na přicházející zmatky, útrapy a zmar reagovalo obyvatelstvo charvátských obcí, popsal ve frélichovské farní kronice místní kněz P. František Benda. „Hned všeobecná mobilizace v srpnu 1914 nevzbudila ve Frélichově valného nadšení – jako tomu bylo v sousedních německých osadách, a rozloučení s branci první výzvy v počtu asi 70 osob do 38 let v místní zastávce vyústilo v pláči a smutku, který postižení rozháněli každodenními modlitbami v kostele.“78 Jak se dále dozvídáme, narukovaní odjížděli do Znojma k doplňovacímu velitelství domácího pluku č. 99, kde se rozhodlo o jejich další cestě. Brzy poté byli odvedeni také nevojáci z ročníků 1878–1892, „v důsledku čehož nebylo ve Frélichově rodiny, kde by nebyl nikdo na vojně. Z některých rodin tam byli dokonce dva nebo tři“.79 Na sklonku roku 1915 se válka dostala do těsné blízkosti charvátských obcí. V nádražní budově ve stanici Novosedly byla zřízena zotavovna pro projíždějící vojáky. Od 1. do 27. prosince 1915 tudy projelo více než šest tisíc mužů, většinou říšských

Rodina Sitkova za první světové války, Frélichov. SOCHN

Nucená sbírka postihla také kostely v charvátských obcích: Frélichovští museli odevzdat zvon umíráček o váze 23 kg, Novopřerovští jeden zvon o hmotnosti 122 kg a umíráček vážící 30 kg, Dobropolští jeden zvon o váze 136 kg a umíráček o hmotnosti 30 kg.

Na podzim roku 1918 válka skončila.

Válečný konflikt si vyžádal velké lidské ztráty a kromě toho také výrazně ovlivnil životní podmínky obyvatelstva v dalším desetiletí. Zesláblí lidé jen těžce odolávali španělské chřipce, která v letech 1918–1920 zuřila takřka na celém světě a mnoho obětí si vyžádala i v charvátských obcích. Frélichovské padlé připomněl na počátku 20. let malíř Othmar Ruzicka známým obrazem Matky Bolestné (piety). Obecné zchudnutí obyvatelstva se u Charvátů mj. projevilo tím, že muži odložili své kroje a začali se odívat do městského oblečení. Pořízení kroje totiž bylo velmi nákladné, kvalitního materiálu se nedostávalo, a proto měla být v budoucnu upřednostňována levnější konfekce.

Voják Jan Kulešic. SOCHN

82 Roku 1916 stál 1 kg černé pšeničné mouky vymleté na 80 % 44 haléřů, 1 kg hovězího masa 4 K, vepřového rovněž tolik, tele na maso dvou- až čtyřnedělní 160 K, sedřený kůň, který dříve stával 150–200 K, stál nyní 600 K. Dobrý kůň až 1100 K, ale nebyl vůbec k dostání. Viz: KRYČER, Rudolf a Josef SIČ: Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

41

Dějiny

Němců, odvážených do Karpat na pomoc rakouské armádě.

Vojáci byli posilněni teplou polévkou, čajem a masitými pokrmy, které se připravovaly z potravin darovaných obyvateli okolních vesnic.80 Jedna věc je něco ze svého darovat a pomoci tak neznámým vojákům (obzvlášť s vědomím, že syn nebo manžel jsou v cizině a pomoc místních by jistě také uvítali), druhá věc je odevzdávat potraviny při častých a bezohledných rekvizicích (tj. při zabavování potravin a dalších věcí, které mohly mít význam pro vojenské zásobování, úřady), při nichž asistovali četníci nebo armáda.

Tyto akce vyvolávaly protesty obecních funkcionářů a velikou zlobu zdejších žen. Vesničané však brzy poznali, že co schovají, to vlastně neexistuje, a proto byly výsledky rekvizit pořád hubenější.81 Důsledkem válečných bojů nicméně bylo všeobecné zhoršování hospodářské situace a nedostatek i těch nejzákladnějších potravin a výrobků, které civilní obyvatelstvo dostávalo na příděl. Jejich přenášení bylo přísně kontrolováno na nádražích a ve vlacích, přesto však lidé z měst často jezdili na venkov, aby zde základní potraviny směnili za textil, boty, případně i jiné výrobky. Také obchodníci se zdráhali přijímat peníze a dávali zboží jen za potraviny.82

Dějiny

Frélichov, hlavní ulice, na počátku 20. století. RMM Nový Přerov na počátku 20. století. RMM Dobré Pole na počátku 20. století. RMM

42

Život v prvorepublikovém Československu Dne 28. října 1918 bylo vyhlášeno samostatné Československo. Jakou přesně bude mít podobu, to nebylo na podzim 1918 ještě vůbec jisté. Problém vytýčení hranic se intenzivně dotýkal také moravských Charvátů, jejichž osady ležely těsně na hranici s Rakouskem. Reakcí jihomoravských Němců na vyhlášení Československa bylo, že 3. listopadu 1918 němečtí poslanci ve Znoj­ mě odhlasovali odtržení jihomoravského území od Československa a jeho připojení k Rakousku. Do čela tohoto útvaru (tzv.

Deutsch Südmähren) se postavil radikální znojemský poslanec Oskar Teufel. Německý odboj však byl záhy zpacifikován Slováckou brigádou, která 16. prosince obsadila Mikulov, ve stejný den také charvátské obce, držené rakouským Volkswehrem, a připojila je k Československu. Prakticky po celou dobu trvání první republiky se s různou periodicitou a intenzitou ozývaly hlasy německých radikálů, kteří trvali na připojení k Rakousku. Ani tím však problém hranic nekončil. Pro takové Přerovany dokonce teprve začal: stalo se totiž, že zatímco obec Nový Přerov byla součástí Československa, jedna třetina polností zdejších obyvatel se ocitla na rakouské straně hranice.83 Vesničanům to přineslo mnoho komplikací v běžném životě po celou dobu první republiky.

S vymezováním hranic nového československého státu souvisely také úvahy prezidenta Masaryka o vytvoření tzv. jihoslovanského koridoru. Mělo se jednat o pás území vzniklý na teritoriu Moravy, Dolního Rakouska, Burgenlandu a Štýrska, který by propojoval Československo a jeho spojence Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Království Jugoslávie).

Argumentace se opírala o přítomnost slovanského (vlastně tedy chorvatského) obyvatelstva v tomto prostoru. Záměrem projektu však bylo také oddělit Rakousko od Maďarska, a tím tyto dva potenciální „nepřátele“ oslabit. Konference v St. Germaine, která se zabývala mírovými smlouvami Rakouska s jeho sousedy, tento plán roku 1919 odmítla. Na druhou stranu však k Československu připojila Valticko, území historicky náležící k Dolnímu Rakousku, kde se nacházely dříve taktéž charvátské obce Charvátská Nová Ves, Poštorná a Hlohovec.

Vznik Československa sice byl velikou událostí pro Čechy a Slováky, avšak mnozí příslušníci těch národů, které nebyly považovány za státotvorné, nadšení příliš nesdíleli. V českých zemích tehdy žila početná skupina německy mluvícího obyvatelstva, která vnímala velmi intenzivně, že z pozice dominantního národa v mnohonárodnostní monarchii se stává „menšinou“ v českém státě. Mnozí Němci proto nebyli novému státu příliš příznivě nakloněni (viz již zmíněný pokus o odtržení a připojení k Rakousku). Na druhou stranu, československá národnostní politika jejich obavy a nespokojenost bohužel po celou dobu existence první republiky zmírnit ani odstranit nedokázala.

Další stupňování vzájemného napětí mezi Čechy a Němci proto přirozeně dopadalo také na Charváty, kteří se nacházeli tak někde mezi oběma tábory. Pozici Charvátů i v tomto období hezky charakterizuje ono častokrát opakované „slovanské ostrůvky v německém moři“, tedy: na jednu stranu do jisté míry „cizokrajné“ elementy, které pociťovaly spřízněnost se slovanským kontinentem kdesi daleko, na druhou stranu ale opravdu malinké ostrůvky omývané vlnami moře. Moře, jež představovalo jejich bezprostřední okolí, do velké míry ovlivňovalo jejich životní podmínky a s nimž proto potřebovaly umět interagovat.

Zamýšlený koridor spojujicí po první světové válce Československo s Jugoslávií. Podle: Wikipedie

Mezinárodní sklep V Přerově jsme měli dva kopce, říkali jsme jim Mladý a Starý. Na Starém kopci se nacházelo asi pět nebo šest vinných sklepů. A představte si to, když za republiky dělali hranici, vyměřili ji tak, že jedním z těch sklepů přímo procházela. Byl to dlouhý sklep, zadní část potom patřila Rakousku a přední Československu.

Tak hloupě to tehdy udělali!

Josef Kusmič 84

•

83 Celková plocha katastru Nového Přerova byla 621 ha, z čehož zůstalo po vzniku Československa na rakouské straně hranice 212 ha (viz Almanach moravských Charvátů (1584–1934).

84 Vzpomínky Josefa Kuzmiče, nar. 1929 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

43

Dějiny

Mezi Čechy a Němci (1918–1945)

Dějiny

Krátce po vzniku republiky byla původní obecní zastupitelstva rozpuštěna a správou obce dočasně pověřeni vládní komisaři. Byli jimi zdejší občané Matěj Schallamon ve Frélichově, Ondřej Štěpánek v Dobrém Poli a Jaroslav Jáně v Novém Přerově (první dva jmenovaní byli Charváti, třetí byl v Novém Přerově usedlý Čech).

První velkou „aférou“, která rozhýbala stojaté vody jinak dosti tradičních venkovských společenství, byl spor o to, zda v charvátských osadách mají být školy české, nebo německé.

Ačkoliv Charváti sami měli v této otázce různé názory, pro dynamiku konfliktu bylo mnohem důležitější, že se do něj výrazně zapojily také česká a německá strana. V debatě o školách můžeme poměrně hezky sledovat častou modelovou situaci: dříve privilegovaná skupina ztrácí své pozice, nechce se jich však vzdát a bojuje o jejich zachování. Na opačném pólu nová „elita“, jež je právě u moci, se snaží svou situaci využít k tomu, aby si zajistila podmínky maximálně výhodné pro ni samotnou.

Pojďme si zrekapitulovat dosavadní stav: Charváti, kteří mezi sebou mluvili výhradně chorvatsky, získávali od roku 1805 školní vzdělání v němčině. Německé kulturní prostředí znali, což umocňovalo také to, že oblast Mikulovska byla v této době většinově německá. Přirozeným „hlavním“ městem zdejších obyvatel byla nedaleká Vídeň (resp. tehdy ještě silně německé Brno). Jako komunikační jazyk v kontaktu se světem využívali Charváti zejména němčinu, jejíž znalost pro ně byla nezbytná.

S češtinou přicházeli do kontaktu prostřednictvím českých kněží, kteří v jejich osadách žili, při výuce náboženství a při kostelních kázáních. Čas od času jejich obce navštívil nějaký ten Čech, oni sami se s Čechy setkávali při poutích (např. do Šaštína) nebo když sjednávali obchod v Břeclavi nebo v Brně. Díky jazykové blízkosti pro ně nebyla vzájemná domluva nijak složitá, slovanský duch jim byl blízký.

Mezi Charváty samotnými bychom tedy našli ty, kteří (více nebo méně) preferovali v otázce škol zachovat dosavadní status quo a ponechat v osadách školy německé. Našli bychom ale i ty, kteří se chtěli silněji vymezit vůči německému vlivu a volali po „slovanské vzájemnosti“ s Čechy. Našli bychom však také 85 86 87 88

44

velké množství těch, jejichž příklon k té či oné straně dosti závisel na momentálních osobních sympatiích a antipatiích (a nějaké politické nebo nacionální strategie je nechávaly naprosto chladnými). Velká část obyvatel charvátských vesnic se i nadále zajímala zejména o to, jestli a jak se jim na poli a ve vinohradě urodilo, a stěžejní pro ně bylo, aby měli pro svou práci příhodné podmínky. Tento přístup velmi silně odrážel mentalitu venkovského obyvatelstva, které se orientovalo především na zajištění životních potřeb a jakési nacionální (nacionalistické) úvahy nehrály v jeho vnímání světa velkou roli. Při sporu o školy však zněly též hlasy Charvátů, které volaly po tom, aby výuka probíhala v chorvatštině. Jejich pozice však nebyla dostatečně silná.

Velmi zajímavé je sledovat argumentaci české i německé strany, proč má v charvátských osadách výuka probíhat právě v tom jejím jazyku. Zatímco Češi akci prezentovali tak, že „(…) naše ministerstvo napravuje křivdy páchané na chorvatsko-českém národě, který byl určen k úplnému poněmčení. Frélichovská občanská škola bude jistě majákem osvěty v těchto slovanských osadách, němectvím zakrněných(…)“ 86 a „(…)obyvatelstvo je věsměs slovanské, ale neuvědomělé, které ani není zodpovědno za své projevy, a proto musí se zde průchod dáti rozumu, který velí: Pro chorvatské a české děti českou školu!“ 87 Německá strana oponovala tím, že jihomoravští Charváti přeci sami chtějí, aby jejich děti i nadále navštěvovaly školy německé: „Svým přehnaným šovinismem Češi ztratili jakýkoliv smysl pro spravedlnost. (…) Kam se podělo právo národů na sebeurčení? Kam se podělo právo rodičů posílat děti do německých škol?“ 88 V každé ze tří charvátských osad probíhal spor o školy trochu jinak. Nejrychleji se českou školu podařilo zavést v Dobrém Poli, kde byla zřízena 23. února 1919 (vyučovat v češtině se začalo od 1. května 1919). Je vcelku možné, že její zřízení v tak krátké době napomohla výrazná autorita zdejšího, tehdy ještě žijícího kněze P. Aloise Malce, oblíbeného „buditele“ Charvátů.

Budova původní německé školy byla vyvlastněna, německá škola v obci zakázána. Učitel Josef Ptáček, jenž zde takřka od samého počátku působil, si získal mezi lidem velkou popularitu a velmi pilně pracoval na budování pročeského smýšlení zdejších Charvátů. Záhy místní učitelský sbor doplnili i další, obyvateli oblíbení učitelé (jmenujme např. Marii Hradskou, která s velkým nadšením objevovala kulturní prostředí moravských Charvátů a psala o něm texty).

O poznání složitější byla situace ve Frélichově. Silnou pozici zde totiž měly výrazné osobnosti německého původu: Dr. Franz Brosch (právník, působící dříve jako komisař na okresním hejtmanství v Mikulově) a místní němečtí učitelé Franz Löhner a Leopold Boudník. Ti měli, přirozeně, silný zájem na tom, aby školy v obci zůstaly i nadále německé. Vzhledem k tomu, že byli sňatky spřízněni s místními rodinami, jejich pozice ve společenství byla opravdu silná. Úřady však rozhodly, že ve Frélichově

Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Článek z českého tisku v kronice frélichovské školy, zdroj a datum neuvedeno.

NOHÁČ, Jan. O Charvátských osadách na Mikulovsku. Věstník Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, 1920, roč. 17, č. 7, s. 161. Článek z německého tisku v kronice frélichovské školy, zdroj a datum neuvedeno.

Dějiny Česká měšťanská škola ve Frélichově, 1925. SOCHN

musí být zřízena škola česká. Dne 23. října 1919 se v obci začalo vyučovat v češtině. Místní obyvatelé se k české škole zpočátku stavěli velmi váhavě. Školní docházka dětí se zlepšila až poté, co se podařilo dojednat, aby se ve škole vyučovala také němčina (v rozsahu tři hodiny týdně a jedna hodina týdně německých počtů),89 a když byli odvoláni někteří neoblíbení učitelé.

V Novém Přerově byla česká menšinová škola otevřena nejpozději, a to až 8. dubna 1920. Důvodem pro tak pozdní start bylo, že se pro ni dlouho nedařilo najít potřebné prostory: budova zdejší školy byla za Rakouska postavena s přispěním organizace Deutscher Kulturverband, která svůj dar podmínila tím, že pokud německá škola zanikne, bude obec muset veškeré investované peníze spolku vrátit. Z obavy o obecní pokladnu se proto obec i rodiče zdráhali přestat děti do německé školy posílat.90 Kromě toho, že české úřady zřídily v charvátských obcích školy české, paralelně s tím také zrušily školy německé (zakázána byla i jakákoliv forma vyučování v němčině). Tento dosti radikální krok znovu vyvolal vlnu odporu (vedeného zejména Němci, k nimž se přidávali i někteří Charváti, mající o vyučování v němčině zájem). Situace došla až tak daleko, že se záležitost projednávala v československém Národním shromáždění.

Spor o školu znovu ožil ve volební kampani před volbami 1920 do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Erwin Zajicek,91 německý učitel z Novosedel, který však pocházel z Frélichova, navíc mluvil o tom, že Češi právě proto zavedli daň z vína, aby poškodili charvátské vinaře.92

Nový kostel ve Frélichově, 1931. SOCHN

Studium nebo pastva?

Pan učitel prý tehdy řekl dědečkovi: „Máte velice nadaného syna, dejte ho studovat!“ Ale dědeček mu opáčil: „A kdo mi bude pást krávy?“ Tatínek studovat nemohl, a proto pro něj bylo tak důležité, abychom dobré vzdělání dostaly my se sestrou.

Marie Šalamonová 85 Náročné dětství Těžký život jsem měl. Ze školy domů, tašku odhodit, zapřáhnout kravičku a na pole orat.

Večer lehnout, spát, druhý den ráno do školy.

Na úkoly nebyl čas.

Jakub Gregor 94

•

89 Česká strana toto ujednání prezentovala jako velký kompromis. Když se však podíváme na počet vyučovacích hodin v němčině s odstupem, těžko lze uvěřit, že by tato časová dotace mohla vést k dostatečnému zvládnutí německého jazyka, jehož znalost byla v prostředí Mikulovska nezbytná.

90 Viz DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1847–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Matice moravská, 2012, s. 243.

91 Erwin Zajicek je poměrně výrazná osobnost česko-německých prvorepublikových dějin. Rodák z Frélichova byl představitelem aktivistického křídla československých Němců a v letech 1936–1938 zastával úřad ministra bez portfeje.

92 Ve volbách do Národního shromáždění roku 1920 to dopadlo následovně (uvedeny počty hlasů pro jednotlivé národnosti): Poslanecká sněmovna: Dobré Pole: Češi 151, Němci 209, Frélichov: Češi: 48, Němci: 564, Nový Přerov: Češi 37, Němci: 473. Senát: Dobré Pole: Češi 170, Němci 169, Frélichov: Češi 75, Němci 465, Nový Přerov: Češi: 74, Němci 382. Zdroj: NOHÁČ, Jan. K jubilejním oslavám našich Charvátů. In: Almanach moravských Charvátů 1584–1934. Brno: Národní jednota pro jihozápadní Moravu, 1934, s. 11.

45

Dějiny

Tatíček Masaryk Ještě jsem neměl pět roků, když nám tatínek odešel na věčnost na zápal mozkových blan. […]

Byla to doba žalu, starosti a práce. […] Děda Slunský byl člověk spravedlivý, přísný a velmi dobrotivý, kde bylo třeba, dovedl pomoci. […]

Já pořád fňukal, že chci tatínka, stále jsem tesknil a mamince to mohlo srdce utrhnout, plakala zároveň se mnou. Celou cestu z pole domů jsem obtěžoval a chtěl tatínka, až už se do mne pustil děda, že to tak nejde, pořád fňukat a že tatínek se zlobí a pláče, že mu nedám pokoje a že ho to moc bolí a bude bolet, dokud nepřestanu. On je v hrobečku, ale jeho dušička uletěla do nebíčka k pánu Bohu. On se na nás dívá, ale my ho nevidíme, on je stále s námi a pomáhá nám, ale my ho vidět nemůžeme.

My tu na zemi všichni dohromady máme jednoho tatínka, a to je prezident. A proč není s námi, když je náš tatínek? A děda celou cestu vyprávěl, pokud to můj rozoumek chápal, a děda stále i s maminkou vysvětlovali, až jsme i dokrdocali domů. Děda se rozloučil a pozval nás na neděli, že máme všichni přijít a že nám pana prezidenta jako našeho tatínka ukáže, ale jenom když budu hodný a nebudu pořád fňukat. Tak jsme se jednou po práci všichni u dědy sešli a já chtěl hnedle vidět tatíčka. A ten obraz visel nad otomanem ve světnici a já se nemohl vynadívat na ten velký obraz a tak jsem si ho zamiloval, že se mi ani domů nechtělo, protože můj tatínek, když se vrátil z italské fronty, měl také takovou bradku i ty upřímné očička, jak T. G. Masaryk.

Od této doby jsem jej opravdu považoval za svého tátu a pomalu a jistě ta krutá tesknota odcházela. Už jsem byl dědův a měl radost, že se mohu dívat na tatíčka Masaryka. To mne vyléčilo, takže jsem chtěl mamince pomáhat, ale nešlo to, jenom jsem všude zavazel a byl leda na obtíž.

Ive Malinar 96

•

Když se situace uklidnila, naprostá většina charvátských dětí začala navštěvovat české školy ve svých obcích. Pouze hrstka dětí chodila do německých škol v Drnholci, Novosedlech a v Březí. Roku 1921 byla ve Frélichově zřízena měšťanská škola, která roku 1925 získala krásnou novou budovu. Kromě charvátských ji navštěvovaly také české děti ze širokého okolí.93 Nástup do školy nebyl pro malé žáčky jednoduchý, vždyť až do první třídy vyrůstali pouze v charvátském prostředí a čeština, v níž se vyučovalo, pro ně byla úplně novým jazykem (dospělí sice česky uměli, protože se to postupně naučili skrze kontakt s českým prostředním, spisovnou formu tím však automaticky neovládali). Své úsilí tedy charvátské děti nejprve musely napřít k tomu, aby zvládly jazyk, až poté se dalo očekávat, že porozumí obsahu školních předmětů. Žáci navíc často museli před vyučováním, po vyučování a někdy i místo něho pomáhat rodičům s hospodářstvím.

Je tedy jasné, že práce učitelů v charvátských vesnicích nebyla jednoduchá. Někteří měli pro zdejší specifika více pochopení a trpělivosti, někteří méně. Vcelku se ale dá shrnout, že pokud úkolem české školy bylo vychovat generace ztotožňující se s Československou republikou, podařilo se jí ho naplnit – jako jinde v Československu, i zde byl velmi silný kult prezidenta Masaryka, v retrospektivním pohledu pak řada pamětníků vzpomínala na to, že „za prezidenta Masaryka bylo nejlépe“.95 Dobu první republiky je skutečně možno označit jako poslední „klidnou“ etapu v existenci charvátské komunity na Moravě.

Jak se dozvíme vzápětí, ani toto období nebylo bez mráčku.

Po odeznění poválečné krize se první desetiletí mladé republiky neslo v duchu hospodářského i společenského rozkvětu. Část Charvátů si přilepšila v důsledku pozemkové reformy.97 Jak již bylo zmíněno, roku 1924 byla ve Frélichově postavena nová měšťanská škola. Budovala se infrastruktura (v letech 1925–1926 byla postavena zpevněná silnice na vlakovou zastávku ve Frélichově), Dobré Pole se roku 1925 dočkalo elektrizace, Frélichovští si místo ní postavili krásný nový funkcionalistický kostel (stavba dokončena roku 1931). Jak dokazují letopočty dodnes dochované nad vraty mnohých domů v původních charvátských obcí, v této době bylo postaveno také mnoho nových, soukromých stavení.

Budování pocitu sounáležitosti s první republikou napomáhaly v charvátských obcích mnohé aktivity: zčásti vzešly od místních Charvátů, zčásti byly iniciované českou inteligencí.

Ve vesnicích kvetl čilý spolkový život, hrálo se divadlo, pořádaly společenské akce. Velmi výrazná byla v charvátských obcích za první republiky činnost Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, v Dobrém Poli fungoval Sokol.

93 Charvátské děti z Dobrého Pole pokračovaly na české měšťance v Mikulově.

94 Vzpomínky Jakuba Gregora, nar. 1930 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 95 Dokumentační projekt Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR Dokumentace chorvatské národnostní menšiny, realizovaný v letech 2010–2017.

96 Vzpomínky Ive Malinara, nar. 1922 v Novém Přerově. MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1995, s. 15–16.

97 Jednalo se o část pozemků hrušovanského hraběte Khuen-Belasiho. Půda byla rozdělována prostřednictvím Ústřední domoviny domkářů a malorolníků.

46

Dějiny

Pravidelně každého 28. září se v charvátských obcích konala oslava vzniku republiky. Při příležitosti 10. výročí byl roku 1928 ve Frélichově odhalen pomník padlým z první světové války. Jeho zvláštností je, že připomíná opravdu všechny válečné oběti všech národností (tedy Charváty, Čechy i Němce), ne pouze některé z nich. Autorem básně v moravské chorvatštině, která ho zdobí, je charvátský básník Franz Vašák.98 Hrvatsko selo, hrvatski ljudi, hrvatski jazik Hrvat ljubi.

Hrvat si. Gdo more reć, da je nigdo ništo već, nek si ti, nek brat je tvoj, od selienja lijeta broj! 99 Společný pomník dokazuje, že vztah k Čechům a Němcům byl přirozenou součástí života moravských Charvátů i v době první republiky. Nejen památník, ale také např. charvátské kiritofy (tj. hodové slavnosti), které hojně navštěvovali jak Češi, tak Němci, jsou známkou toho, že většina Charvátů se snažila udržovat mezi oběma znesvářenými národy balanc (a zajišťovat si tak klid nezbytný pro jejich vlastní život). Že to nebylo vždy jednoduché a ze strany německých nacionalistů se Charvátům dostávalo posměchu, dosvědčují četné vzpomínky pamětníků.

Co se životního stylu zdejších obyvatel týče, od dob předešlých se příliš nezměnil. Vesničané se i nadále živili především zemědělstvím, někteří muži našli zaměstnání u železnice. Právě v tomto období působil mezi moravskými Charváty vídeňský akademický malíř Othmar Ruzicka, díky němuž máme všední i sváteční život obyvatel Frélichova bohatě zdokumentován.101 Roku 1932 koupil statek Alt Prerau (v těsné blízkosti Nového Přerova na rakouské straně hranice) Julius Meinl, známý rakouský obchodník. Na jeho polnostech a v tamní konzervárně nacházelo přivýdělek mnoho Charvátů a Meinl se naopak stával čestným hostem charvátských zábav a kiritofů.

Když se roku 1930 konalo sčítání obyvatelstva, v charvátských osadách dopadlo následovně: Ve Frélichově se k chorvatské národnosti přihlásilo 73,5 % místních obyvatel (československá 8,5 %, německá 16,8 %), v Novém Přerově 64,1 % (československá 17,2 %, německá 17,4 %) a v Dobrém Poli 46,2 % (československá 30,9 %, německá 22,3 %). Absolutní platnost těchto hodnot nahlodávají zprávy o tom, že zvláště

Pomník padlým z obou světových válek, postaven ve Frélichově roku 1928. Foto z r. 1993. SOCHN

Prostě Charváti Už jako děti jsme se učily německy i česky, a tak jsme všichni uměli tři jazyky.

My, Chorvati, jsme dobře vycházeli se všemi našimi sousedy. Ale na naše chorvatství jsme byli pyšní a čtyři století jsme si to od nikoho nenechali vzít. Ba naopak, když se k nám někdo přiženil, tak děti jeho dětí byly skoro vždycky už Charváti. To dosvědčují i některá naše česká a německá jména. Je to také důkaz toho, že naše řeč byla vitální a pro nás Charváty ta nejlepší.

V mikulovském okrese jsme byli jediní Slovani a Němci z toho moc nejásali. Měli nás za méněcenné, a to přitom mluvili jen jedním jazykem. Naše tři vesnice byly čisté a spořádané a naši lidé se oblékali mnohem lépe než naši sousedé. To v nich budilo závist a žlučovitě se nám smáli, jak chodíme upraveně.

Bedřich Sič 100

•

98 Franz Vašák reprezentoval ty Charváty, kteří si přáli ve škole výuku v chorvatštině.

99 Překl.: Chorvatskou obec, chorvatský lid, chorvatský jazyk má Chorvat tak rád. Chorvat jsi – kdo může říct, že je druhý něco víc, než ty nebo bratr tvůj – od osídlení léta pamatuj.

100 SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj.

101 Podrobnější informace o Othmaru Ruzickovi viz kapitola Malíř moravských Charvátů Othmar Ruzicka. O lidových zvycích Charvátů viz kapitola Duchovní kultura moravských Charvátů.

47

Dějiny

Oslavy příchodu Charvátů na Moravu ve Frélichově, 1934. SOCHN

ve smíšených rodinách rodiče svým dětem napsali různé národnosti: aby byli v mnohonárodnostním prostředí zadobře se všemi.

Velkou událostí v charvátských obcích v meziválečném období byla oslava 350. výročí příchodu Charvátů na Moravu konaná roku 1934. Jejími hlavními organizátory byli představitelé místních aktivních Charvátů (frélichovský starosta Matěj Schallamon a tamnější radní Josef Sič, novopřerovský starosta Jan Křižanić a dobropolský starosta Petr Andresič). Do příprav se zapojili také představitelé české inteligence v charvátských obcích, místní pobočky Národní jednoty pro Jihozápadní Moravu i její brněnské ústředí, a také Československo-jihoslovanská liga.

Důležitou otázkou na počátku roku 1934 bylo, kde se slavnost vůbec má konat: zatímco Frélichovští trvali na tom, aby to bylo na stejném místě jako před padesáti lety, tj. ve Frélichově (argumentovali tím, že Frélichov je největší charvátská obec a prostranství nedaleko vlakové zastávky je dostatečně velké a dobře dostupné, aby se na něm mohly konat důstojné oslavy), Novopřerovští chtěli, aby se akce konala u nich (na vrcholku kopce mezi

Novým Přerovem a Dobrým Polem – s tím, že ve Frélichově se slavilo minule). Dobropolští váhavě podporovali argument Novopřerovských. Po několikaměsíčních rozepřích zvítězila převaha Frélichovských. Dohodnuto však bylo, že hlavní slavnosti se sice odehrají ve Frélichově, ale jejich dílčí část se bude konat i ve dvou zbývajících obcích, které také dostanou své vlastní pomníky příchodu Chorvatů na Moravu.

Rozběhly se přípravy, organizátoři měli v úmyslu uspořádat velkolepou akci. Záštity domlouvali na nejvyšších místech, pozvánky rozesílali do všech směrů. Mediální pokrytí, které se jim podařilo zajistit, bylo špičkové.

Oslavy naplno propukly 16. září 1934.102 Nejvýše postavenou osobností, která tuto neděli do Frélichova dorazila, byl předseda poslanecké sněmovny František Staněk, své zástupce však vyslaly patrně všechny důležité zemské úřady a organizace.

Oslav svých krajanů se účastnila delegace z Jugoslávie, Chorvati ze Slovenska i z Rakouska. Z Brna byl vypraven speciální vlak, Masarykova letecká liga na místo oslav poslala letadlo, jež ozvláštnilo program. Po oficiální části, která se konala dopoledne ve Frélichově, pokračovaly odpoledne slavnosti ve všech třech charvátských vesnicích.103 Příchod Chorvatů na Moravu mělo společně oslavit až 5 000 osob.104 Celá akce se stala manifestací slovanství. To byl patrně důvod, proč někteří Němci z okolí cítili potřebu se vůči ní vymezit.105

102 Podrobný popis oslav i jejich příprav najdeme v obecní kronice Frélichova. U slavnostní příležitosti vyšel také Almanach moravských Charvátů (1584–1934), shrnující dějiny Charvátů a jejich život v meziválečném Československu.

103 V Novém Přerově i v Dobrém Poli byl při této příležitosti odhalen pomník příchodu Chorvatů na Moravu. Ve Frélichově, kde se od roku 1884 již jeden památník nacházel, byl tento zvýšen a upraven. Monumenty v Dobrém Poli i v Novém Přerově bohužel nepřečkaly těžkou dobu druhé světové války. Při renovaci pomníku v Jevišovce, která proběhla v 90. letech 20. století, byla číslovka na spodní části opravena (nyní je na ní uvedeno, že pomník vznikl u 400. výročí).

104 KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis).

105 Z dobového tisku se např. dozvíme, že ačkoliv charvátský přípravný výbor žádal organizace a spolky v okolí, aby na tento den žádné vlastní akce nechystaly a připojily se k oslavám, ve Valticích uspořádali místní vinaři výstavu hroznů a ovoce. In: Břeclavský kraj, 15. 9. 1934.

48

Dějiny Oslavy příchodu Charvátů na Moravu v Dobrém Poli, 1934. SOCHN < Pomník příchodu Charvátů na Moravu v Novém Přerově, 1934. Hraničářská hlídka

Oslavy roku 1934 byly významné ještě z jednoho důvodu.

Svou pozornost k moravských Charvátům obrátil historik a archivář Adolf Turek, který se tématu začal intenzivně věnovat.

Již roku 1934 upozorňoval na to, že počátek charvátského osídlení na Moravě bude patrně nutné datovat do doby dřívější než je rok 1584 (tedy mělo by se oslavovat více než 350 let pobytu Charvátů na Moravě). Následně se sám pustil do velmi zevrubného výzkumu, jehož výsledky zveřejnil roku 1937 v knize Charvátská kolonisace na Moravě. Turek zjistil, že Charváti na Moravu přišli již kolem roku 1534. Na konci třicátých let, v době, kdy se nad republikou stahovalo mračno a země procházela politicky velmi napjatým obdobím, však již nikomu z Charvátů nepřišlo na mysl, aby číslovku na památníku opravil.

Hospodářská krize třicátých let přirozeně zasáhla také jižní Moravu a zdejší Charváty. Ačkoliv se většina z nich živila zemědělstvím, málokterá rodina vlastnila tolik polností, aby to na její obživu zcela stačilo a nebyla potřeba sem tam si přivydělat peníze námezdní prací. Ta se však v době krize sháněla obtížně.

Pokud se sešlo více nešťastných okolností, rodina se dostala do dluhů, z nichž bylo velmi těžké se dostat. Ve frélichovské obecní kronice se v zápise z roku 1933 dočteme: „Lid je už zoufalý. Výrobky zemědělské nic nestojí a rolník a malý chalupník čím dál víc upadá do dluhů, poněvadž za dobré hospodářské konjuktury v popřevratových letech do hospodářství moc peněz investoval a nepočítal s tím, že přijde tak velká hospodářská krize, která mu znemožní dluhy splácet, takže čím dál tím více dluhů přibývá. Již dnes je ve Frélichově mnoho hospodářských usedlostí úplně zadlužených. Zima začátkem roku 1933 byla dosti mírná, jarní práce za příznivého počasí postupovaly dobře.

Léto bylo velmi suché, šest týdnů ani nekáplo a byla velká obava, že úroda bude zničena. Velké sucho způsobilo, že výnos žní byl podprůměrný a sláma velmi krátká. Sena bylo málo, takže výnos

luk je následkem suchých roků čím dál horší. […] Odbyt vína je špatný. V malém prodeji stojí 1 l vína 4–5 Kč a ve velkém 2–3 Kč.

Ani na sklonku roku se hospodářská situace nezlepšila a jsou oprávněné obavy, že rok 1934 bude ještě horší. Následkem velkého sucha v létě redukují rolníci hovězí dobytek na nejmenší míru a krávy se prodávají za směšnou cenu 1000–2000 Kč. S vepřovým to není jinak.

Prasnice hospodáři nic nevynáší a prasátka se

Nevhodné chování Stavěli jsme si pomníky, okrašlovali domy, práce jak na kostele, jak se u nás říkalo. Sláva, zpěvy, hudby, tance krojové, naše zvyky, chorvatské svatby i letecký den. Když se hrály hymny Kde domov můj a Ljepa naša domovina, někteří neznámí lidé nesmekli a to bylo zle. Okamžitě jim naši mládenci klobouky strhli a zašlapali. Byla honička, já jsem se schoval u dědy.

Byli to Němci ze sousedních německých vesnic.

Už tehdá měli bílé podkolenky. Ve Frélichově se snad stalo to samé, tam to však vyřešili moudře. K hloučku, který při hymnách nesundal klobouk, se všichni ostatní postavili čelem a tito Němci studem utekli.

Ive Malinar 106

•

106 Vzpomínky Ive Malinara, nar. 1922 v Novém Přerově. MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 18–19.

49

Dějiny

Charvátský kiritof ve Frélichově, 30. léta 20. století.

SOCHN

Velká krize Nerad vzpomínám na velkou krizi 1931– 1934, když se hodně lidí ve vesnici zadlužilo. Byly to těžké časy a jen ti nejtvrdší a nejschopnější je přežili bez dluhů. Nejhůř na tom byli ti, kteří onemocněli a potřebovali doktora. Tomu se totiž muselo draze zaplatit.

Hospodářství nebyla pojištěna, ani ta nejchudší.

Obecní „Občanská záložna“ a ani „Reiffeisenka“ už chudým dále nepůjčovaly. Tak museli jít někteří z nouze prosit k bohatým židům do Mikulova, aby jim půjčili. Ti to udělali, ale nejprve se přesvědčili, jaký mají lidé doma majetek. Nerad bych jim křivdil, ale mnoho našich námezdníků se u nich velmi lehko zadlužilo. Pak už jim nepatřila ani ta střecha nad hlavou. […]

Při vyloupávání kukuřice nám strýc Joza Rybárek vyprávěl, jak se stalo, že se on tak zadlužil. Za dva roky přišel o svou jedinou krávu a na malém domku už bylo tolik dluhu, že mu už nepatřil ani ten. Přitom se poctivě živil, do hospody nechodil, jen měl více dětí a nemocnou ženu. Výdělku nebylo, tak se začal živit z vypůjčených peněz.

Bedřich Sič 109

•

prodávají za směšnou cenu 1 pár 80–120 Kč. Rok 1933 byl pro frélichovský lid špatný a neutěšený. Výnos z hospodářství malý a zadluženost je pořád větší.“107 Zadluženost místních obyvatel byla velkým tématem pro obecní samosprávu i v dalším období. Ani zápis z roku 1934 mnoho optimismu nepřináší: „Frélichovský zchudlý lid nemá možnost najít trvalejší zaměstnání. Většina lidí v obci závisí jen na skromném polním majetku, a ten ovšem u mnohých následkem stálého dělení majetku dětem již nestačí k řádné výživě rodiny. Přesto lid nezoufá a pevně věří v lepší časy. Zadluženost frélichovského lidu je velká a břemeno dluhu je tak velké, že se již vážně počíná v politických stranách o tom uvažovat, jak národ oddlužit. By si bylo skutečně přáti, aby zadlužené občanstvo bylo nějakým způsobem oddluženo.“ Z následujících zápisů se dozvídáme, že rok 1934 byl velmi suchý, následkem čehož měli zemědělci podprůměrný výnos obilí. Ačkoliv tedy československá vláda učinila opatření, aby se zvýšila výkupní cena obilí, vzhledem k tomu, jak málo se ho urodilo, situace rolníků se nezlepšila.

Mimo to v důsledku nějaké nákazy uhynul ve Frélichově veškerý vepřový dobytek. Ani v Novém Přerově a Dobrém Poli se nežilo radostněji. Díky dobropolské obecní kronice se dozvídáme, že řada zdejších obyvatel se potýkala s exekucí a také že obec si byla vědoma nutnosti organizovat pro nezaměstnané veřejné práce, sama však k tomu neměla prostředky.108 Jaké zázemí služeb a řemesel mohli za první republiky obyvatelé charvátských obcí využívat? Roku 1935 byly ve Frélichově v provozu tři hostince, 4 obchody se smíšeným zbožím, obchod se zemědělskými plodinami, fungovalo zde 19 řemeslníků.110

107 Obecní kronika Frélichova.

108 Obecní kronika Dobrého Pole.

109 Tamtéž.

110 JANEČEK, Jiří. Z historie škol na Drnholecku. Drnholec: Obecní úřad, 2004, s. 31.

50

Německá křesťansko-sociální strana lidová

%

Československá strana lidová

715 461 387 20823 1249530

14 70 28 3680 162781

1,96 15,18 7,24 17,67 1,98

91 95 5 352 615877

%

Komunistická % strana Československa

3,64 4,56 5,68 3,76 12,55

1 0 2 379 849509

Československá sociálně demokratická strana dělnická Frélichov 26 Nový Přerov 21 Dobré Pole 22 Mikulovsko 783 Československo 1034774 Výsledky voleb 1935 v charvátských obcích 113

V Novém Přerově byly dva hostince, šest obchodů se smíšeným zbožím, obchod s uhlím, 13 řemeslníků. Sídlil zde také oddíl pohraniční finanční stráže a expozitura celního úřadu.111 Konečně v Dobrém Poli se nacházelo šest obchodů (z toho dva s okurkami a zeleninou), dva hostince a působilo zde deset řemeslníků.112 Roku 1935 se konaly volby do poslanecké sněmovny a senátu Národního shromáždění, a také volby do okresního a zemského zastupitelstva. Silným kandidátem na poslance byl za mikulovský okres drnholecký starosta Anton Sogl, s nímž se mnoho Charvátů osobně znalo a který byl v Drnholci a okolí považován za velmi schopného člověka. Sogl ve své kampani sliboval dvě věci, na něž obyvatelé postižení hospodářskou krizí rádi slyšeli: oddlužení a zrušení neoblíbené daně z vína. Z německých kruhů dále zaznívaly hrozby, že státní hranice bude přeložena k Pohořelicím. To snad může být důvodem, proč strana, za kterou Sogl kandidoval (SdP), zabodovala také v charvátských obcích (ačkoliv zde byl její zisk nejnižší z celého mikulovského okresu).

Ve volbách 1935 podpořila většina charvátských voličů státotvorné (české i německé) strany.

Svůj poslanecký mandát tehdy také obhájil Erwin Zajicek, německý křesťansko-sociální poslanec. Zajicek pocházel z Frélichova114 a byl to představitel německého politického aktivismu (tj. patřil mezi německé politiky, kteří chtěli spolupracovat s československou vládou). Vůči Henleinovi se silně vymezoval a roku 1936 se stal v československé vládě ministrem bez portfeje.

%

Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 12,73 220 20,61 70 1,29 99 1,69 793 7,48 1176593

0,14 0,00 0,52 1,82 10,32

%

Německý svaz zemědělců

%

30,77 15,18 25,58 3,81 14,29

17 86 42 1366 142399

2,38 18,66 10,85 6,56 1,73

Československá strana národně socialistická

%

Německá sociálně demokratická strana dělnická

%

33 24 55 710 755880

4,62 5,21 14,21 3,41 9,18

2 5 13 1373 299942

0,28 1,08 3,36 6,59 3,64

Polární záře Na počátku roku 1938, to jsem měla šest let, byla na nebi vidět krásná polární záře.

Takovou podívanou nikdo nepamatoval. Běžně prý jde polární záře do ztracena, kdežto toto byl jasně ohraničený červený flek, taková velká mapa jasně rudé barvy. Maminka říkala: „Tolik krve bude prolito!“ A to se tehdy ještě nevědělo, co všechno přijde, jenom se tušilo, že se něco chystá.

Marie Šalamonová 115 Příprava na Hitlera Když byli ve Frélichově čeští vojáci, chodili s námi do sklepa a tam jsme společně zpívali: „Pode mlýnem, nade mlýnem, Hitler se pase.

Vem Staline, vem flintičku, zastřel to prase. Já to prase nezastřelím, já ho dobře znám, je to kancléř třetí říše, však on chcípne sám.“ A když potom vyhráli henleinovci, chtěli se nám za to pomstít.

Josef Slunský 116

•

111 Tamtéž, s. 49.

112 Tamtéž, s. 27.

113 Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek IX. Ostrava: Profil, 1984, s. 294, 298, 305. Volby do poslanecké sněmovny v květnu 1935. Praha: Státní úřad statistický, 1936, s. 24–25.

114 Po vzniku republiky Zajicek, tehdy učitel v Novosedlech, bojoval za udržení německých škol v charvátských obcích.

115 Kronika Frélichova, zápis k roku 1938, vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 116 Vzpomínky Josefa Slunského, nar. 1919 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

51

Dějiny

Frélichov Nový Přerov Dobré Pole Mikulovsko Československo

Voličů celkem

Dějiny

Zánik Československa a moravští Charváti v třetí říši

30. září 1938 dohodnuto, že Československo musí odstoupit své pohraničí nacistickému Německu.

Ke konci 30. let se napětí v celém Československu, a přirozeně i v charvátských obcích, stupňovalo. Organizování Henleinovy strany se ve Frélichově ujal Dr. Franz Brosch, výrazná osobnost, s níž jsme se setkali již při vzniku Československa. Navzdory tomu, že byl svými sousedy vnímán jako velmi sečtělý a inteligentní člověk, jeho úspěchy ve verbování nových členů SdP byly, ve srovnání s okolními vesnicemi, poměrně chabé.117 Část Charvátů se přiklonila ke straně německé, část nadále držela s Československem a aktivně se podílela na stavbě opevnění, které mělo zamezit vpádu hitlerovského vojska. Při vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 byli Charváti připraveni svoji republiku bránit.

Velká politika se však děla nezávisle na malých lidech a na konferenci velmocí v Mnichově bylo

Změna režimu byla pro místní nacisty vhodnou příležitostí k vyřízení účtů s jejich protivníky. O průběhu událostí na počátku října 1938 se dozvíme např. z rukopisu Dějiny obce Jevišovky: „Krátký časový úsek mezi odchodem československé armády a příchodem wehrmachtu118 využili místní nacisté k tomu, aby vyrovnali své osobní účty s uvědomělými činiteli slovanských Charvátů: Vytáhli jednoho po druhém z jeho obydlí a pak je do krve stloukli. Nejvíce utrpěl starosta Mate Šalamoun, jenž se dlouho léčil ve valtické nemocnici, podobně náměstek starosty Ant. Slunský a starý Martikán. Pomník na lukách, český nápis vytlučen, demolován nebyl, škola rozbita, česká knihovna rozházena. Prim při této čistce hrál jakýsi Jurditsch, jenž sice pocházel z Jevišovky, avšak od mládí žil v Německu. Jemu pomáhal ve Frélichově zrozený a tam stále bydlící zkrachovalý rolník Matěj Schwendt. Oba byli příslušníky oněch formací našich Němců, kteří se zbraní v ruce měli zahájit bojovné akce proti naší republice.“ Nacisté se pokusili zanechat dobrý dojem na masy, k čemuž využili oblíbené „jídelní strategie“.

Poslední předválečný kiritof ve Frélichově, 20. září 1938. SOCHN

117 Ve Frélichově vstoupilo do SdP 7,89 % obyvatel obce, v Novém Přerově 6,36 %, v Dobrém Poli 16,31%. Průměr na Mikulovsku byl 38,42 % (bez započtení charvátských obcí 42,45 %). Zdroj: ZEMEK, Metoděj. Místopis Mikulovska 1848 – 1960. Olomouc: Universita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, 1969, s. 24.

118 Wehrmacht je německá armáda.

52

Území Československa, které po roce 1938 obsadilo nacistické Německo

Po zabrání pohraničí utekli do protektorátu ti z Charvátů, kteří byli výraznými představiteli pročeskoslovenského smýšlení (např. frélichovský radní Josef Sič, financ Josef Šalamon, bývalý starosta Dobrého Pole Jan Halavič). Odešli také představitelé české inteligence a některé české rodiny. Jiné české rodiny (a naprostá většina rodin charvátských) však na místě zůstaly.

Myšlenka na odchod byla zemědělskému obyvatelstvu, vázanému na svou půdu, velmi vzdálená. Vzhledem k tomu, že Charváti žili na jižní Moravě po staletí, splňovali podmínky pro přidělení německé státní příslušnosti (tedy ne říšského občanství, jak se někdy uvádí).119 Se státní příslušností se však pojila povinnost služby v německé armádě. Když na počátku září 1939 vypukla druhá světová válka, ukázalo se, že začala jedna z nejtragičtějších etap historie moravských Charvátů.

Období vymezené lety 1938–1945 je, navzdory tomu, jaký význam pro další osudy moravských Charvátů mělo, velmi málo zpracováno. Zkoumání tohoto tématu je však velmi zajímavé již tím, že se při něm musíme odpoutat od tradičních českých narativů (tedy způsobů výkladů dějin), s nimiž se v našich podmínkách běžně setkáváme.120 Dobu druhé světové války jsme zvyklí vnímat zejména skrze události a životní podmínky, které se týkaly obyvatel protektorátu. Ale jak se žilo na území, které Československo muselo odstoupit nacistickému Německu? Už samotná mnichovská dohoda, která se v českém historickém povědomí usadila jako tzv. mnichovská zrada, tedy okamžik, kdy Československo

„My republiku nedáme, budeme ji bránit!“ volali všichni ti Češi, co jsme je ve Frélichově měli. Jenže najednou – ze dne na den – z Frélichova všichni zmizeli. Bez boje.

Tomáš Křižanič 122 Jak si koupit dav Když přijeli Němci, rozhazovali mezi dětmi čokoládky a dospělým nabízeli guláš. Matka viděla strýce Stavariče, takový starý pán už to byl, děti neměli, jak si i on jde s miskou. Zeptala se ho: „Strýcu, vy jste si šel taky pro guláš?“ Strýc se zastyděl a zamumlal, že to má pro psa.

Josef Schneider 123

•

zradili jeho spojenci, je v kontextu moravských Charvátů vnímána trochu jinak. V paměti moravských Charvátů to nejsou primárně Angličané a Francouzi, kdo zradili, nýbrž Češi – to oni totiž slibovali, že budou republiku v jejich stávajících hranicích bránit, což se však nestalo. Po záboru Sudet se Charváti stali obyvateli totalitního nacistického státu. Mantinely, v nichž se odvíjel život cizorodé menšiny, byly vymezeny zcela jinak, než tomu bylo u Čechů v protektorátě. Pojďme se na ně podívat.

119 Stalo se tak na základě Smlouvy mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách občanství a opce z 26. listopadu 1938.

Německá říše rozlišovala mezi svými občany a státními příslušníky. Zatímco státními příslušníky byli všichni obyvatelé Říše, hlavní politická a ostatní práva byla výslovně spojována pouze s říšským občanstvím, které mohl získat jenom Němec či jiný státní příslušník s „příbuznou krví.“ Další informace viz K problematice státního občanství a opce mezi Česko-Slovenskou republikou a Německem v roce 1938. [online]. [cit. 2017-11-22].] http://www.elaw.cz/clanek/problematika-statniho-obanstvi-a-opce.

120 Zkoumání tohoto tématu je velmi napínavé už proto, že je poměrně náročné se k relevantním dokumentům dostat. Řada materiálů z provenience mikulovského gestapa shořela při požáru mikulovského zámku v dubnu 1945.

121 Vzpomínky Josefa Lawitschky, nar. 1933 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 122 Vzpomínky Tomáše Križaniče, nar. 1932 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 123 Vzpomínky Josefa Schneidera, nar. 1926 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

53

Dějiny

Odchod Čechů, příchod Němců Když se stavěly bunkry, budovalo se opevnění proti Hitlerovi, každá rodina musela jít pomoct. Mobilizace v září 1938. Vesnice plná kanónů, velkých aut. Vojáci byli po celé hranici od Znojma až po Břeclav. No a najednou byli všichni Češi pryč. Všechna auta pryč. Přišli Němci. Češi nás opustili, bez jediné rány. Neříkám, že utekli, ale prostě odešli, proti Hitlerovi nás ani sebe nebránili. A potom o nás začali říkat, že my jsme kolaboranti.

Josef Lawitschka 121

Dějiny

Na útěku před nacisty Otec, český policajt, musel utéct do Protektorátu, jinak by ho Hitler zlikvidoval. Půl roku matka nevěděla, kde mu je konec. Až po půl roce dostala dopis, že je v Brně.

Jenže zrovna ten den, když přišel dopis, zastavilo před domem gestapácké auto. Už byl večer, po setmění. Přišli k nám esesáci v černých uniformách a zjišťovali, kde je otec? Matka řekla, že neví, že není doma. Celý dům prohledali odshora domů, ještě zamkli, aby táta případně nemohl utéct. Matce se naštěstí podařilo dopis rychle schovat k sestře do postýlky, takže ho nenašli.

V Brně otec opět pracoval jako policajt a zapojil se do odboje. My se za ním měli přestěhovat, jenže německé úřady to nepovolily. Proto jsme s matkou zůstaly přes válku ve Frélichově.

Po celou dobu války jsme měli protektorátní občanství, několikrát nám nacisti vyhrožovali, že s námi zatočí.

Marie Šalamonová 124

•

Adolf Hitler v Mikulově, 1938. RMM

Jak již víme, po anexi pohraničí125 utekli z charvátských obcí někteří Charváti, kteří podporovali československou orientaci.

Z hlav německých radikálů však obrázek Charvátů jako těch, kteří za první republiky „kolaborovali“ s Čechy, nevymizel.

Hrozby nacistů, že lebkami Charvátů vydláždí mikulovské náměstí, že Charváty vystěhují na Sibiř a podobně, nebyly vůbec ojedinělé.126 Nacionální socialisté pokládali Slovany za podřadnou rasu. Už proto je jen těžko pravděpodobné, že by se skupina, které byla její méněcennost soustavně připomínána, ve své většině ztotožňovala s nacistickou ideologií.127 Je však pravda, že i mezi Charváty se našli jednotlivci, kteří nový režim podporovali – ať už byla jejich motivace jakákoliv.

V období třetí říše byli Charváti vystaveni silnému germanizačnímu tlaku. Po uzavření českých škol začaly charvátské děti ze dne na den chodit do škol německých. Starší žáci již nemohli navštěvovat frélichovskou měšťanku, která byla zrušena, ale museli jezdit do školy do Drnholce. Používání chorvatštiny na veřejnosti bylo zakázáno a přísně postihováno. Zákaz se týkal také charvátských modliteb a písní v kostele, což mezi místními vyvolalo tak silnou nevoli, že se dokonce odhodlali k protestu.

Dne 17. dubna 1939 napsali zástupci 91 frélichovských rodin žádost na nejvyšší říšské úřady, aby při mších a procesích mohli používat chorvatštinu. Odpověď z říšského komisařství zněla jednoznačně: ne.

Jeden z prostředků vedoucích ke germanizaci (a zároveň velká snaha nacistického státu) bylo regulovat co možná nejvíce rovin soukromého i veřejného života svých obyvatel. Tomu měly sloužit také společenské organizace, které byly přímo kontrolovány NSDAP128 (žádné jiné organizace existovat nesměly).

Obyvatelé třetí říše čelili neustálému tlaku úřadů a propagandy, aby se jejich činnosti účastnili. Řada základních „benefitů“ (jednalo se např. o možnost získat zaměstnání či lékařské ošetření pro nemocného člena rodiny) byla členstvím v takové organizaci podmíněna. Jeho odmítnutí naopak s sebou přinášelo riziko soudního postihu nebo konfiskace majetku. Nezřídka se nábory do organizací konaly hromadně a pod jinými záminkami.

V poválečném Československu bylo členství některých Charvátů v nacistických organizacích prezentováno jako doklad toho, že charvátská komunita kolaborovala s nacisty. Opět ale chybí podrobnější analýza toho, co to přesně znamenalo a v jakém rozsahu a podmínkách se to uskutečňovalo.129

124 Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 125 Oblast Mikulovska se stala součástí Říšské župy Dolní Podunají (Reichsgau Niederdonau).

126 Vzpomínky Jakuba Gregora, nar. 1930 v Novém Přerově, vzpomínky Františka Kuzmiče, nar. 1927 v Novém Přerově, viz také MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev.

127 Někteří autoři spojují válečné osudy moravských Charvátů a existenci Nezávislého státu Chorvatsko (NDH). Je však nutné si uvědomit, že Charváti se stali obyvateli třetí říše roku 1938, zatímco NDH vzniklo až v dubnu 1941. Úvahy, jak moc existence NDH ovlivnila komunitu na Moravě, si tedy zaslouží velký otazník.

128 NSDAP = Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, nacistická strana v hitlerovském Německu.

129 V archivních materiálech se např. dočteme o tom, že charvátští rodiče museli za války pod hrozbou trestního stíhání zapisovat své děti do HJ nebo BDM, někdy byly děti do organizací přihlášeny učiteli ve škole bez vědomí rodičů. Viz SOkA Břeclav, ONV Mikulov, inv. č. 556, kar.

298, fol. 58, Charvátská otázka 1946.

54

Zajímavou kapitolou, které se odborná veřejnost taktéž dosud hlouběji nevěnovala, jsou aktivity moravských Charvátů otevřeně namířené proti nacistickému režimu: ať už je to služba charvátských vojáků ve spojeneckých armádách (např. Jan Lavička z Frélichova padl jako československý zahraniční voják v bojích na Dukle, Jan Hubený taktéž z Frélichova coby parašutista podpořil Slovenské národní povstání, jeho bratr František, ale také Josef Slunský a František Hubený z Nového Přerova bojovali se spojenci na západní frontě), či odbojová činnost (např. Jan Šalamon z Frélichova, Petr Anderšic z Dobrého Pole). Někteří Charváti byli pro svůj negativní postoj vůči nacistům internováni v koncentračním táboře (Anna Stavaričová z Nového Přerova).132

Minová překvapení „Když se fronta z jednoho dne na druhý měnila, Němci i Rusové si chtěli držet své pozice. Aby Němci ukázali, kde mají hranici, za kterou se nesmí jít, tak cestu ke sklepům zaminovali. Na poli byly vidět takové kopečky, kdybys na ně stoupla, tak by to utrhlo ruku, nohu, všechno. Byly asi metr od sebe, tak bylo možné je přestoupit, ale bylo to nebezpečné.

Nám Němci řekli, že do těch prostor nesmíme chodit, pouze s nimi. Proto když chtěl někdo jít k sousedům za minové pole, musel zavolat na vojáka a on ho převedl.

Jednou se stalo, že někomu utekl dobytek.

Dvě krávy šly po té cestě ke sklepům a my se na ně dívali a čekali, co se stane. Tak jsou tam ty miny, nebo tam nejsou? Představte si to, dvě krávy, osm nohou, tama prošly, a nic se nestalo.

Proto jsme nevěřili, že by tam ty miny byly. To bylo den před koncem války. Druhý den už bylo po válce. Přišli Rusové a protože o minách věděli, poslali tam jednoho vojáka, aby pole od min vyčistil. Dívali jsme se na něj a viděli, kolik min opravdu vytáhl. To člověk nemůže věřit ničemu.

Osm nohou dobytka tama prošlo a ani jedna na minu nestoupla.

Ruský voják velkou část min zneškodnil, ale přesto jich na poli ještě mnoho zůstalo. Když se potom lidé vydali na pole třeba okopávat nebo trhat okurky, mnohdy na to doplatili. Třeba stará teta Pucová od kováře. Šlápla na minu, utrhlo jí to nohu. Spadla na stranu, utrhlo jí to ruku. Chuděrka. Nemocnice nebyly, nic, tak doma umírala dva dny.

S těmi minami to bylo strašné. Bylo jich hodně a kde přesně jsou, to se mnohdy poznalo až v okamžik, kdy na ně člověk stoupl. Mnoho lidí tak zemřelo.“ Josef Hubený 133

•

130 V letech 1935–1945 odmítlo vojenskou službu pouze několik tisícovek mužů z celé velké třetí říše (většina z nich byli Svědkové Jehovovi).

131 Ve Frélichově padlo 135 osob, v Novém Přerově 56, v Dobrém Poli 41 osob. Zdroj: Pavličević, Dragutin. Moravski Hrvati, s. 136, dále informace o obcích Nový Přerov a Dobré Pole na webu www.suedmaehren.at. Počty mrtvých je potřeba ještě upřesnit, různé prameny uvádějí různé údaje.

132 Tento výčet vojáků a odbojářů, kteří se zapojili do boji proti nacismu, a ani výčet osob perzekvovaných nacistickým režimem není úplný.

133 Vzpomínky Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově. Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

55

Dějiny

Další ne příliš vítaná okolnost souvisela s válečným hospodářstvím. Postupující válka znamenala povinné dodávky zemědělských produktů a jejich nucené rekvizice. Opatření byla neoblíbená a hmotná nouze jistě nikoho příliš netěšila.

Hluboká tragika války ovšem přicházela do charvátských obcí hlavně v rukách pošťáků, kteří místním přinášeli oznámení o tom, kdo z jejich blízkých na frontě padl. Právě služba charvátských vojáků ve wehrmachtu je pro moravské Charváty snad nejsmutnější kapitolou války. Jaké podmínky ji vymezovaly?

Branná povinnost byla v nacistickém Německu zavedena roku 1935. Týkala se všech státních příslušníků třetí říše.

Za její odepření hrozilo dotyčnému uvěznění v koncentračním táboře, a pokud by své smýšlení nezměnil, byl „odměněn“ trestem smrti. V souladu s tím byli odpírači vojenské služby (a později také dezertéři) válečnou propagandou líčeni jako zrádci nejhoršího kalibru.130 Můžeme se tedy pozastavovat nad tím, že charvátští muži sloužili jako němečtí vojáci, otázkou však zůstává, jaké alternativy se jim nabízely.

Do jakých pozic a na jaká bojová místa byli Charváti nasazováni, musí být podrobeno ještě zevrubnějšímu zkoumání.

Podíváme-li se na seznamy Frélichovských, kteří ve válce padli, najdeme mezi nimi převážně příslušníky nižších hodností, desátníky a svobodníky. Celkově za druhé světové války padlo 232 obyvatel charvátských vesnic.131 Když uvážíme, že komunita měla tou dobou asi dva tisíce příslušníků, jedná se o velmi vysoké procento mužů v produktivním věku, o něž přišla. Za mrtvé bylo ve zdejších kostelích slouženo rekviem.

Dějiny

Padl Já si vzpomínám, jak jsem viděl malého Egera utíkat od nádraží. Plakal tak, že ani na cestu neviděl. No bodejť by ne, vždyť se právě dozvěděl, že mu padl táta.

Josef Schneider 134 Padli Tetě Slunské padli ve válce tři synové. Dovedete si představit, jaká to byla katastrofa? Všichni jsme ji litovali.

Josef Lawitschka 135 To vyznamenání si nechte Když táta padl, babička dostala zprávu, že má posmrtně dostat nějaké vyznamenání. To se mělo předávat v německé hospodě, událost jen pro zvané.

A to už se vykládalo, že kříž má dostat i ten i ten, a že jeho matka chodí v kroji, tak jestli tam vůbec půjde. Jenže bábinky se domluvily, že nejdou nikam. Žádného syna ztratit nechtěly a na žádné kříže nejsou zvědavé. Němcům se to nelíbilo. Co ale s babičkami mohli dělat? Štěpánka Kopřivová 136 Smrt sestry Byli jsme v Přerově a byly žně. Tak jsem kosil, kosil, za mnou šly matka a sestra a dávaly to srpem stranou. Kosím, kosím a najednou bum. Něco bouchlo, mina vystřelila. Byla mlha a nebylo vidět nic.

Stál jsem jak hloupý s kosou a sestra spadla na zem.

Urazilo jí to nohu a ruku. Tak už bylo po kosení.

Strýc Rochus měl koně, naložil ji na vůz a jelo se do Mikulova do nemocnice. Jenže než tam dorazili, zemřela. Vykrvácela. Ještě byl na poli financ, který ji pomáhal odtáhnout na cestu. Tomu to taky utrhlo ruku. Bylo to strašné.

Už bylo po práci, nekosil jsem, šel jsem domů a hotovo.

Jakub Gregor 137

Ještě jsem nevyrost!

Ještě jsem nevyrost, už jsem voják, už mi navlékají paras kabát.

Plnoletým mne udělali v osmnácti, abych už nemohl odpor klásti.

Matička jen pláče a naříká, kamže se poděla republika T. G. Masaryka?

Není to legrace, žádná sranda, vůbec když odvádí SS banda.

K odvodu vedl nás Poloněmec, by mohl tlumočit pánům SS. Drž tlamu, Chorvate, my už tě naučíme, poslouchat rozkazy tě vycvičíme!

Sprichst du Deutsch? Nein, ich meinte. Dann werden es spüren Knochen deine! 138 Neodmlouvej, mladíku, nic ti nepomůže, oni tě vysvlečou třeba z kůže.

Nedá se utéci, ani v krutém boji, všude je jich plno, jako much na hnoji.

O nás se starali gestapo a esesáci, aby nás dostali do zbraně, darebáci.

Když jsem nerozuměl, byl jsem bitý a bosý ve sněhu vodou slitý.

Vše musel osušit k zapfenstreichu 139 a ještě provolávat slávu Reichu.

Každý se musel i tomuto smát, když nechtěl ve sněhu nahatý stát.

Nebylo žádného odvolání, na vše dohlíželi velcí mocipáni esesmani.

Někteří odešli z tohoto lágru, že prý je odvedli na popravu.

Také byl odvezen jeden Polák, protože nedržel ten polský zobák.

V noci mne také německy učili, s nabitou pistolí vždy na mne mířili.

Tu saskou němčinu jsem těžko chápal, také jsem násilně přes židle skákal.

A když jsem opackal, smáli se všichni, když vyšla rána, pak hnedle ztichli.

Nějaký Moravec troufal se ozvat, že nejsem Němec, ale český Chorvat.

Böhmische Sauschwein 140 mě tehdy zvali, opasky k plotu mě přivázali.

U plotu mrznul jsem, byla mi zima, ach Bože, rozbože, čí je to vina? Že takto trpí ta naše chorvatská menšina?

Komu se zpovídat, komu co sdělit, jedinému Bohu svůj osud svěřit.

Nemluvím za sebe, to je jen příklad, mluvím však za všechny, co museli pykat.

Tak náhle padly celé tři ročníky, nikdo jim nestavěl na hroby pomníky.

Co je to za peklo? Co se to dělo, že v každém těle se srdce chvělo.

Toť osud menšiny, snad Boží vůle – to zapříčinila nacistů zvůle.

Ive Malinar 141

•

•

134 Vzpomínky Josefa Schneidera, nar. 1926 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 135 Vzpomínky Josefa Lawitschky, nar. 1933 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 136 Vzpomínky Štěpánky Kopřivové, nar. 1937 v Dobrém Poli, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 137 Vzpomínky Jakuba Gregora, nar. 1930 v Novém Přerově. Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 138 Překl.: Mluvíš německy? Ne, řekl jsem. Tak to ucítí tvoje kosti.

139 Zapfenstreich je signál, do nějž se musí vojáci znovu vrátit na svá místa v kasárnách (v místech, kde jsou ubytováni), pokud se přes den pohybovali mimo.

140 Překl.: Česká svině.

141 Vzpomínky Ive Malinara, nar. 1922 v Novém Přerově. MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 49–50.

56

Dějiny

V dubnu 1945 se Charváti ocitli doslova uprostřed válečné vřavy. V posledních dubnových týdnech a na počátku května 1945 totiž oblastí procházela válečná fronta.142 Několik dní trvající boje mezi ustupující německou a přicházející Rudou armádou obzvlášť výrazně zasáhly do života obyvatel Nového Přerova, částečně do života Dobropolských a spíše okrajově Frélichovských. Rodiny z Nového Přerova našly skrýš ve vinných sklepích nedaleko za vesnicí. Obec však byla bitkou silně poničena, mnoho domů vyhořelo. Velkým nebezpečím po několik následujících měsíců se pak pro místní obyvatele staly nášlapné miny, které pro sovětské vojáky připravili odcházející Němci. Ačkoliv část polností se podařilo vyčistit bezprostředně po válce, v důsledku šlápnutí na ukrytou minu umírali lidé ještě dlouho po ní.

Dukelská pamětní medaile Janu Hubenému, 1959. SOCHN

Proroctví Za války chodila do Frélichova jedna Vídeňačka, Tildi, Klotilde Bellow. Ve městě jídlo nebylo, na venkově se něco dalo sehnat, tak chodila pro potraviny a na oplátku zase přinesla nějaké to oblečení pro děti a podobně.

Tildi uměla hádat z karet, věštila budoucnost. Mojí mámě řekla, že se budeme stěhovat.

Máma na to, no jo, my jsme se víckrát už stěhovali, do Brna, nazpět, do Hrušovan a tak dále. Tak se budeme stěhovat znova. Tetě Anně (Tildi) taky řekla, že se budou stěhovat. A pak ještě jedné ženě. Nakonec to věštila celému Frélichovu. Máma se tomu divila a říkala, copak je to možné? To by se musela stěhovat celá vesnice.

A tak se i stalo, celý Frélichov se musel vystěhovat.

Marie Šalamonová 143

• Rekviem ve frélichovském kostele, 1944/1945. SOCHN

142 KORDIOVSKÝ, Emil. Válečné škody na teritoriu okresu Břeclav v letech 1938–1945. Brno: MZA, 2015, s. 288.

143 Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

57

Dějiny

Nálety majetkářů První majetkář, který k nám přišel, byl muž a přišel sám. V té době byly žně, tak všechno pořezal, zůstal tak dva, tři týdny a zase zmizel.

Další přišla jedna rodina, žena a dvě děti.

Muže jsem nikdy neviděla, nevím, co s ním bylo. Museli jsme jim dát klíče od spíže a přenechat veškeré zásoby. My jsme potom neměli nic, a tak jsme celkem hladověli. Jednou vařila nákyp. Ona s dětmi se najedly a ještě jí kousek zůstal, tak nám ho dala. Ale do vody, ve které umývala talíř, na němž nám to dala, její děti čůraly. Tak jsme ten nákyp nejedli. Hlad jsme sice měli, ale tohle jsme přeci jíst nemohli. Tahle rodina se zdržela dva, tři měsíce. Potom vzali všechno, co uvezli, talíře a vše, co není těžké, a zmizeli.

Přišel další. Ti poslední nám pak vzali i stůl a židle, nábytek. Kam odešli – nevím. Oni si pořád vybírali, kde ještě něco je, co by si mohli vzít.

Stefanie Marek 144 Germán, Germán, Germán!

Po válce vypukla velká nenávist proti Němcům. Z naší strany ne, my jsme s nimi žili. Byli to takoví lidé jako všichni ostatní.

To nám Češi nejvíc zazlívali, že neumíme Němce nenávidět. Jenže pro nás byl Čech jako Němec. I za Reicha to tak bylo, mohli přijet Češi z Břeclavi, něco sháněli, klidně. Přišel jeden horolezec, hned mi udělal na střeše anténu, jak jsme si rozuměli. Pak zase přišel Němec, to samé, taky to šlo. Všichni jsme uměli tři jazyky, domluvili jsme se. Jenže po válce, když někdo řekl byť jen slovíčko německy, už to byl Germán.

Jednou po válce se konala zábava. Byli tam i partyzáni, takoví ti, co za války nic nedělali, ale teď z nich byli partyzáni. Ti Češi se mezi sebou začali prát a jeden od nás, nějaký Lavička, je chtěl zastavit. Šel za nimi, chtěl je roztrhnout, tak řekl: „A šlus!‘ Jenže jak řekl to jedno slovíčko, šlus, všichni se vrhli na něj: ‚Germán, Germán, Germán!“ Josef Slunský 145

•

Zánik charvátských komunit na Moravě (1945–1989) Neklidná léta poválečná Konec války však obyvatelům charvátských obcí vytoužený klid nepřinesl. Nejistotu válečnou vystřídala nejistota poválečná.

Politické změny a proměny společnosti, vyhrocený český nacionalismus, nenávist, která se obrátila vůči Němcům, to všechno dopadalo také na Charváty. Příslušníci malé menšiny, kteří s Němci žili po staletí v těsném sousedství, přestali být vnímání jako „slovanské ostrůvky v německém moři“. Naopak: jejich barevné vesnice v poválečném černo-bílém vidění světa dráždily jako trn v oku. Pojďme se podívat, jak období let 1945–1948 ve Frélichově, Novém Přerově a Dobrém Poli probíhalo a jaké důsledky mělo pro pozdější existenci charvátské komunity na Moravě.

Výraznými postavami doby poválečné byli čeští kolonisté, kteří přicházeli do německých oblastí a snažili se materiálně si přilepšit „převzetím“ zdejšího německého majetku. Také na Mikulovsko směřovali novoosídlenci, dokonce je možno říci, že zdejší bohatý kraj lákal větší množství „majetkářů“ než oblasti hospodářsky slabší. Ve většině obcí mikulovského okresu nenarážel rychlý a živelný příliv osídlenců a jejich majetkové a mocenské ambice na odpor, jehož se pokořené německé obyvatelstvo neodvažovalo. I do charvátských osad mířili noví kolonisté, charvátské grunty pro ně byly velmi lákavým příslibem. Proto se i zde v prvních poválečných dnech, týdnech a měsících ve velkém kradlo a zabavoval majetek, také zdejší obyvatelstvo bylo vystaveno šikaně a ponižování. Pozice Charvátů však byla přesto trochu odlišná od té německé. Charváti se necítili být ve válce poraženými, o své dřívější postavení a majetek se proto nechtěli jen tak nechat připravit. Svou kořist novoosídlenci nedostali tak jednoduše, jak čekali, což je dráždilo.

Důležitou roli v tomto období opět hrály nacionalistické ideje a přesvědčení. Z pohledu dobového radikálního vidění světa byla identita Charvátů sporná. Nebyli to ani Češi, ani Němci. „Starousedlíci, vzpírající se jednoduchému černo-bílému radikálnímu posouzení, přesahovali rozlišovací schopnosti nově příchozích obyvatel a narušovali jejich jednoduchý obraz světa rozděleného na viníky a vítěze podle národnosti.“146 Napětí mezi starousedlíky a nově příchozími se v průběhu jara a léta 1945 stupňovalo a právě tento konflikt (tedy mezi novoosídlenci, opírajícími se o nově se tvořící státní moc, a starousedlíky, stigmatizovanými svým kontaktem s německým obyvatelstvem) se stal základní

144 Vzpomínky Stefanie Marek, nar. 1930 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 145 Vzpomínky Josefa Slunského, nar. 1919 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 146 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 206.

58

„Reprezentanty“ novoosídlenců byli v charvátských obcích tzv. partyzáni. Tito mladí muži, které mikulovská okresní správní komise dosadila do funkcí správních komisařů,147 se sami pasovali do role vykonavatelů „národní očisty“ v charvátských vesnicích. Prostředky, které si k tomu vybírali, byly velmi tvrdé a nevybíravé a sahaly od zákazu nošení kroje přes zabavování a krádeže majetku až po znásilňování a vraždy. V obyvatelstvu vzbuzovali strach, u vzdálenějších pozorovatelů sklízeli pro své excesy tvrdou kritiku.

Nejkrutějšími výstřelky při šikanování zdejšího obyvatelstva proslula partička novopřerovských partyzánů. Celostátní pozornost na sebe správní komisaři namířili vraždou jednoho Charváta a dvou Rakušanů. Zavražděný Charvát se jmenoval Michal Koch. Podle svědectví pamětníků se mu partyzáni chtěli pomstít za to, že je zbil, když je přistihl, jak mu kradou drůbež a králíky.148 Podle verze partyzánů byl Koch nelegálním držitelem zbraně. Mladý muž i jeho rodiče byli odvedeni na novopřerovskou faru, kde správní komisaři sídlili, a tam brutálně zbiti.

Koch při tom zemřel (oběšením na klice).

Několik týdnů po smrti Michala Kocha zahynuli v důsledku nevybíravých metod partyzánů dva rakouští občané z nedalekého Wildendürnbachu. Protože se stížnosti a protesty na chování partyzánů množily, byli mladíci na podzim 1945 vzati do vyšetřovací vazby. Státní zastupitelství ve Znojmě je obvinilo z trestných činů zneužití úřední moci, zpronevěry, těžkého ublížení na těle, vydírání, zprznění. Vyšší soudní instance v Brně však tato obvinění (včetně tří vražd a četných znásilnění) odmítla s tím, že i když dotyční svým jednáním spáchali zločin, domnívali se, že tím vykonávají spravedlivou odplatu za činy pomahačů okupantů. O několik měsíců později tak byli partyzáni znova na svobodě. Tento příklad pouze dokresluje atmosféru tehdejší doby, kde si pojem „spravedlnost“ každý vykládal trochu jinak.

Zejména představitelé etablujících se komunistických struktur neváhali využít svou interpretaci tak, aby z ní měli užitek primárně oni sami.

V září 1945 do dění v charvátských obcích zasáhl Zemský národní výbor (ZNV) v Brně. Odvolal správní komisaře všech obcí a místo nich zdejší správou pověřil vládní komisaře, kteří se etablovali z řad jeho vlastních úředníků.149 Tímto krokem brněnský úřad výrazně oslabil přímý vliv mikulovského okresu,

Partyzáni v charvátských vesnicích Byli to nějací partyzáni, kteří po válce přišli do Frélichova. My jsme jim říkali Jožkové.

Jednou dělali všude nějakou kontrolu. My měli hezkou bryčku a k ní i postroje, tak si došli pro ni, pak s tím jezdili. Po nějaké době jednomu z nich matka řekla, aby to vrátili. A tak ji za to zbil, byla celá zmlácená.

Představte si, ten Jožka pak byl v Rýmařově a chtěl, aby bratr František k němu šel pracovat, on byl zedník. Ale matka byla proti, že to nikdy nedovolí, aby u takového člověka pracoval.

Magdalena Czehowská 150 Ráno jsme musely všechny dívky předstoupit a oni nám rozdělovali práci. Jednou jsme musely jít všechny na faru, tam nás polili močůvkou. Byly jsme samá močka.

Dvakrát mě chtěli znásilnit. Náš soused, ten Pechal, mě vzal, hodil na postel, byl velký a silný. Já jsem křičela, přišel bratr, zachránil mne. A podruhé to byl zase jiný partyzán, vzal mě k sobě, že mi tam přidělí práci. Měl malou holčičku, ležela v dětské postýlce, a manželku, která ten den zrovna odjela do Mikulova nakupovat. Já jsem přišla a teď tam stojí on, nahý.

Já jsem nahého chlapa ještě nikdy neviděla, lekla jsem se, on mě vzal, hodil na postel. Začala jsem křičet, zachránila se.

Chápeš, jak to bylo strašné? Na to nikdy nezapomenu.

Rosa Slunská 151

• Vražda Michala Kocha Mému strýci bylo dvacet sedm let. Měl vystudované gymnázium a v Přerově chodil s nějakou dívkou. Ještě při studiu pomáhal českým četníkům. Po válce bylo vyhlášeno, že se musí odevzdat všechny zbraně. Strýc doma žádné zbraně neměl, ale ti partyzáni, kteří přišli do Přerova, dělali machry a za obraz Panny Marie mu dali nějakou postříbřenou pistoli. >>

147 V podstatě to znamenalo, že z pohledu nově se tvořících okresních orgánů byli Charváti vnímáni jako nespolehlivé obyvatelstvo.

148 Vzpomínky Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 149 V Dobrém Poli to byl účetní tajemník úřadu ZNV Josef Zavadil, v Novém Přerově jeho kolega František Krajíček a pro Frélichov účetní ředitel ve výslužbě František Veselý. Krajíček i Zavadil setrvali ve funkci až do podzimu 1947. Viz: DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947– 1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 209.

150 Vzpomínky Magdaleny Czehowské, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 151 Vzpomínky Rosy Slunské, nar. 1928 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

59

Dějiny

rovinou sporu o to, co se má s charvátskými obcemi (a jejich obyvateli a jejich majetkem) po květnu 1945 stát. Otázka, jak k moravským Charvátům přistupovat, měla na dlouhé roky zaměstnat celou řadu státních orgánů na různých úrovních.

Dějiny

<< Tak strýce vzali na faru a jeho rodiče taky, zavřeli je tam.

Fara byla hned vedle nás, díky tomu jsme viděli, co s nimi dělají. Maminka jim škvírou v plotě dávala jídlo. Těm starým lidem, dědovi a babičce, upalovali svíčkou nehty. A syna také mučili, kvůli té pistoli. Ukázali ho rodičům, babička řekla: ,Miho, co jsi nám to udělal?‘ Jenže syn nemohl ani mluvit, uřezali mu jazyk. Byl celý modrý, dotlučený…

Strýce Michala umučili, do rána ho pověsili na klice. Na tragači ho pak odvezli na hřbitov a zakopali.

Michal Koch 152

•

Osvědčení o státní a národní spolehlivosti, vydáno Janu Tičerovi 8. září 1947. Výsledek činnosti jednoho z mnohých poválečných prošetřování. SOCHN

který musel hledat nové cesty k prosazování zájmů novoosídlenců.153 Těch mimochodem na Mikulovsko přicházelo stále více – není divu, úrodný a vinorodý kraj byl mocným lákadlem.

Protože však počet zájemců o přidělení půdy v tomto koutě pohraničí dalece převyšoval možnosti, jež zde byly k mání, zájem o charvátské usedlosti byl enormní a tlak na vyřešení charvátské otázky rostl.

Od září 1945 se také Zemský národní výbor začal zabývat otázkou, jak a v jakém rozsahu se na Charváty vztahují konfiskační dekrety (část z tzv. Benešových dekretů, opatření, na jejichž základě byl zabaven majetek Němců a Maďarů) a ústavní dekret o československém státním občanství. Z pohledu úřadů bylo potřeba vyhodnotit, koho z Charvátů je možné označit za Němce (a tedy jeho situaci vyřešit podobným postupem jako v případě německého obyvatelstva), koho pokládat za kolaboranta (a tedy mu zabavit majetek a využít jej na nucených pracích) a kteří Charváti jsou spolehliví.

Rozběhl se rozsáhlý proces prověřování charvátského obyvatelstva a jeho spolehlivosti, který neměl obdoby u žádné jiné skupiny obyvatelstva tehdejšího Československa. Prověřováním samotným bylo pověřeno několik komisí, ovšem do procesu se zapojilo mnohem více činitelů: ať už na úrovni okresu, moravsko-slezské země, nebo československé vlády, na rovině politických stran všeho spektra, s přihlédnutím k mezinárodnímu postavení menšiny a za přispění novoosídleneckých nátlaků, všichni tito aktéři se chtěli na rozhodování o osudech charvátské menšiny podílet. Podstatné bylo, že vzhledem k tomu, že prověrky charvátského obyvatelstva se nekonaly v žádném právním rámci, jakékoli rozhodnutí mohlo být zpochybněno a následně znova přehodnoceno.154 Velice problematická byla situace, když se různí členové jedné rodiny ocitli v rámci prověrek na různých seznamech (tedy někdo byl vyhodnocen jako Charvát spolehlivý a někdo jako Charvát nespolehlivý). V takovém případě často docházelo k tomu, že konfiskace se vztahovala na veškerý rodinný majetek. Na druhé straně se nikdy nestávalo, že by hrdinské činy jednoho člena rodiny pardonovaly selhání druhého.

Na důkladném prověřování zarputile trvali zejména zájemci o „uvolnění míst“ pro nové osídlence a zisk charvátského majetku (pozice zastupovaná v první řadě mikulovským okresem a dále částečně také pražskou vládou). Tomuto počínání na druhé straně kontrovaly síly snažící se navázat na demokratický stát a dostat postup vůči Charvátům alespoň do nějakého právního rámce, tj. potrestat ty, kteří si potrestání zasloužili, a nechat v klidu žít ty, kteří se ničím neprovinili (reprezentované zejména zemskými úředníky a představiteli nekomunistických stran Národní fronty).

152 Vzpomínky Michala Kocha, nar. 1936 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 153 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 209.

154 Hodnotilo se to, jak moc „proněmeckého smýšlení“ dotyčná osoba byla. V různých fázích hrály roli různé okolnosti. Kromě členství v německých organizacích se posuzovalo to, jak v nich byl dotyčný aktivní, jak se projevoval na veřejnosti, jak „zachovalý“ byl jeho charakter, ale také k jaké národnosti se přihlásil roku 1930. Prověrky byly pojaty velmi široce, což umožňovalo znova a znova se k nim vracet a otvírat dávno uzavřené případy.

60

Hrátky s granátem My z Nového Přerova jsme pásli dobytek u Dyje. Ta ještě nebyla regulovaná, tak se každé jaro rozlila a pak na loukách vyrostla hezká tráva, kam jsme jako děti chodily pást. Jednou jsem tam byl s kamarádem, jmenoval se Girič.

On měl jednu kravičku, já měl na starosti dvě.

Už jsme se vraceli z pastvy domů. Kousek před vesnicí byla odbočka doleva, která vedla k jezeru, u něhož jsme napájeli dobytek. Kamarád mě moc přemlouval, abych tam ještě šel s ním. Rodiče mi ale ten den nakázali jít rovnou domů, abychom udělali ještě nějakou práci. Rozloučil jsem se proto a šel rovnou do vesnice.

Ušel jsem asi sto metrů a najednou strašná rána. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, ale utíkal jsem k místu výbuchu. Tam už byli nějací lidé a sbírali do bílé plachty zbytky po člověku. To byl můj kamarád Girič. Co se stalo? Šel, v jedné ruce měl krávu, ve druhé nevybuchlý granát, se kterým si hrál. Granát explodoval a odtrhl mu ruky, nohy i hlavu, celého ho roztrhal. Já jsem v tom zmatku ještě pomáhal dávat ho dohromady do té plachty. Byl to jeden z mých nejlepších kamarádů, mně bylo tehdy deset, jemu osm let.

V té době jsme ve škole kreslili k narozeninám prezidenta Masaryka jeho velké iniciály T. G. M. Kdykoliv jsem potom toto velké G. někde viděl, spojilo se mi se jménem Girič a jeho velkou tragédií. Několik let mě to v noci budilo.

Takové věci se tehdy děly.

Josef Hubený 158

•

Pojďme se vrátit znovu přímo do charvátských obcí. Našli bychom zde většinou ženy s dětmi a staré lidi – řada mužů padla ve válce, další velká část byla nezvěstná nebo v zajetí a domů se vracela jen velmi pomalu. V důsledku přechodu fronty bylo mnoho obydlí (zejména v Novém Přerově) zničeno a místní museli řešit, kde vlastně budou bydlet a jak, poničen byl i železniční most přes Dyji u Frélichova. Jak jsme také zmínili v části pojednávající o druhé světové válce, při přechodu fronty němečtí vojáci zaminovali rozsáhlé polnosti. Právě v neklidné době poválečné se ke všemu tomu marastu, který místní zažívali, přidávaly i nešťastné náhody, když někdo stoupl na nevybuchlou minu a přišel o život, případně tragické následky explozí dosud nevybuchlé munice.

155 Tomuto tématu Tomáš Dvořák věnuje více než stostránkovou kapitolu ve své (zde citované) knize.

156 Tj. potrestání pachatelů, pozn. LK. 157 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 252–253.

158 Vzpomínky Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

61

Dějiny

Historik Tomáš Dvořák upozorňuje na to, že rozsah prověřování, jemuž byli Charváti podrobeni, byl opravdu mimořádný a svědčí mnohé o poválečném fungování Československa:155 „Zatímco standardní retribucí156 prošel pouze zlomek všech obyvatel země, Charváti si v letech 1945–1947 svou zvláštní ‚retribucí ‘ prošli všichni, a to dokonce opakovaně. Zatímco miliony Čechů byly už s ohledem na technickou neproveditelnost vyšetřování každého jednotlivce plošně pardonovány a miliony Němců naopak plošně zbaveny občanství a vysídleny ze země, v případě charvátské mikrokomunity bylo možné opakovaně podrobit vyšetřování a posouzení každého jednotlivce. Dělo se tak nicméně na základě kolektivního podezření (a nakonec i s kolektivním trestem), které u komunistů otevřeně nabíralo podobu presumpce viny. Charváti se tak stali bez nadsázky nejvícekrát a nejdůkladněji prověřovanými obyvateli Československa.

Nadto: i když byly komise vyšetřující spolehlivost Charvátů vystaveny podstatně větším politickým tlakům než relativně nezávislé tribunály mimořádných lidových soudů, naprostá většina Charvátů v jejich očích i tak obstála a vyšla z této zvláštní ‚retribuce ‘ jako kladně prověřená. Protože však vyšetřování Charvátů na rozdíl od retribuce nemělo právní podklad, neměly ani jeho výsledky právní závaznost. Kladné posouzení Charvátů komisemi tedy neznamenalo automaticky jejich očistu a zbavení podezření. Naopak v případě opačného nálezu komisí byly konfiskace a další z nich vyplývající postihy jisté. Tato zvláštní ‚péče ‘ o Charváty byla tedy zcela účelová a v souhrnu těmto starousedlíkům nepomohla odvrátit neblahý osud.

Prověřování Charvátů a jeho výsledky tak ukazují na dvě skutečnosti: za prvé potvrzují, že systém tzv. třetí republiky nedokázal garantovat rovnost občanů před zákonem, a za druhé dokládají, a to je ještě významnější, že ani důkladné individuální vyšetřování a posuzování obyvatel místo aplikace kolektivní viny nevede v podmínkách protototalitního státu k objektivním a nezávislým závěrům, ale je vystaveno politické manipulaci a slouží partikulárním politickým zájmům.“ 157

Dějiny

Fazolová v lágru Když jsme byli v lágru, jednoho dne bylo velké horko. Zastavili vodu, a tak jsme neměli ani vodu na vaření, ani na pití. Museli jsme ji nosit z bazénu na koupališti, jenže v ní plavali pulci. Z toho se měla vařit polévka. Přeci když něco takového vidíš, tak to nebudeš jíst! Voda navíc byla zelená, smrděla. Ti, co už byli opravdu hladoví, to ale jedli.

Za námi potom přišla babička Hubená, otcova maminka. Šla pěšky z Frélichova, na vozíku za sebou táhla takovou šestilitrovou konvici na mléko, a dovezla nám fazolovou polévku s nudlemi. To jsme se měli, to bylo tak dobré!

Stefanie Marek 159 Do Rakouska V tom sedmačtyřicátém, osmačtyřicátém roce už lidi viděli, že je to špatné a že to špatné bude. Nejlíp udělali ti hospodáři, kteří měli pole za hranicí. Ti zapřáhli koně, na vůz naložili, co potřebovali, přes to dali seno a odvezli si to do Rakouska. Pak koně nebo dobytek zase poslali zpátky do Československa, protože se báli, že by je po nich úřady mohly vymáhat. Když jsme my, co jsme zůstávali doma, viděli nějaký potulující se dobytek, tak protože jsme poznali, jaké zvíře komu patří, už jsme i hned věděli, kdo další do Rakouska odešel.

Ještě před naším odsunem jsme pracovali na poli dědy Slunského, který měl v Novém Přerově poslední pás pole před státní hranicí. Tu tvořila cesta, za níž byly kamenné hraničáky, nahoře s křížkem. Něco jsme okopávali, když tu najednou nás někdo rozšafně pozdravil a vzápětí dodal: „Tak se tu mějte dobře, já už jdu.“ Byl to Lolo Jurdič, ročník 1929 z čísla 76, náš vesnický bohém. Nikdy si nic moc nepřipouštěl a dělal jen to, co on sám chtěl. Pouze s ranečkem přes záda a s motykou odešel do Rakouska a už tam zůstal.

Josef Hubený 160

•

Ve dnech 4. a 5. dubna 1946 se do charvátských obcí dostavili představitelé mikulovské okresní správní komise v doprovodu jugoslávských partyzánů, kteří se chtěli na jižní Moravě usadit, a bez předchozího varování vystěhovali část starousedlíků a převezli je do internačního tábora v Mikulově. Podle dobového tisku se jednalo až o tři stovky lidí, z nichž někteří figurovali na seznamu „Charvátů-Němců“, někteří však byli považováni předešlým šetřením za bezúhonné. Právě proto je otázkou, jestli smyslem tohoto aktu spíše nebylo zmenšit voličskou základnu před nadcházejícími volbami (osoby internované v táboře nemohly volit).161 V květnu 1946 se v charvátských obcích (jako všude v Československu) konaly volby do Ústavodárného národního shromáždění. Jejich výsledky (v %) byly následovné: Komunistická strana Československa (KSČ)

Československá strana lidová (ČSL)

Česká strana národně sociální (ČSNS)

Československá sociální demokracie (ČSD)

Prázdné lístky

Frélichov

6,30%

63,90%

24,60%

5,20%

0

Nový Přerov

13,40%

70,50%

7,60%

8,50%

1

Dobré Pole

28,00%

47,40%

21,30%

3,60%

0

Okres Mikulov

50,00%

21,10%

17,60%

11,10%

0,2

Volební kraj Brno

33,80%

26,80%

24,70%

14,40%

0,3

Morava a Slezsko

34,50%

27,60%

20,80%

16,70%

0,4

České země celkem

40,20%

20,00%

23,70%

15,60%

0,4

Výsledky voleb do Ústavodárného Národního shromáždění v květnu 1946.

Zdroj: DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun, s. 224.

Z přehledu je patrno, že obyvatelstvo charvátských vesnic bylo výrazně jinak orientováno než zbývající obce Mikulovska a také že na celostátní úrovni nezískaly strany, které Charváti podpořili, příliš silnou pozici. To se přirozeně projevilo na dalším vývoji situace.

Atmosféra, která mezi Charváty vládla, byla plna nejistoty a strachu. Není tedy divu, že se někteří lidé rozhodli odejít do Rakouska, kde doufali v příznivější životní podmínky. To se týkalo zejména obyvatel Nového Přerova, z nichž mnozí měli na rakouské straně hranice své polnosti (které jim zajistily základní zdroj obživy).

Už zhruba od března 1946 si úřady pohrávaly s nápadem nepohodlné obyvatele Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole vystěhovat. Část místních obyvatel byla na práci

159 Vzpomínky Stafanie Marek, nar. 1930 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 160 Vzpomínky Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 161 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 221.

62

Dějiny Přísaha věrnosti Československu, 16. listopadu 1947, Frélichov. SOCHN

do vnitrozemí poslána již dříve, ale k první vlně oficiálního odsunu došlo 25. a 26. září 1947, kdy museli vesnice opustit „nespolehliví“ Charváti. Transporty směřovaly na Olomoucko, kde byli dotyční většinově umístěni na práci v zemědělství. 29. října 1947 bylo přesídleno dalších deset osob na Vyškovsko. Někteří další (22 osob) podle úřadů odešli dobrovolně poté, co obdrželi výměry o vystěhování, 10 dalších zůstalo na místě (označeni jako práceneschopní). Konečně 40 jiných nemohlo být vystěhováno, protože buď byli nezvěstní, odešli do Rakouska, nebo byli ve výkonu trestu.162 Z čísel plyne, že po všech těch nekonečných vlnách prověrek označily úřady za „státně nespolehlivé“ 168 osob. Jaké byly biografie těchto lidí a proč se na seznamu „nespolehlivých“ ocitli, by si určitě zasloužilo další zkoumání.

Vraťme se ale ke komunitě celkově. Po tomto odsunu byla jistá naděje, že se napětí v charvátských obcích konečně zklidní

a ustane. Na 16. listopadu 1947 naplánoval Zemský národní výbor v Brně (spolu s Národní jednotou pro jihozápadní Moravu) ve Frélichově velkou manifestační přísahu věrnosti Charvátů Československé republice. Smyslem akce bylo uklidnit komunitu a také uhasit neutuchající tlaky sil, které se s takto „skromným“ řešením charvátské otázky nechtěly smířit.

Jenže: jak se již tehdy zdálo a jak se později také potvrdilo, zastánci vysídlení většího počtu (a nejlépe všech) Charvátů s tímto řešením spokojení nebyli. Přešly Vánoce, prošel leden a v druhé polovině února 1948 nastala radikální proměna politické situace v Československu.

Definitivnímu řešení charvátské otázky se otevřely brány.

162 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 265.

63

Dějiny

Stěhování z jižní Moravy Kdo další?

Seděli jsme ve škole, měli otevřená okna a slyšeli jsme, když hlásili: „Do obecné školy se dostaví ten a ten.“ V obecné škole lidé dostali výměry, kam se mají vystěhovat. To byla moc smutná doba.

Anna Luzarová 163 Popěvek proti odsunu Lidé byli odbojní, nechtěli si to nechat. Často se zpívalo: „Mlýnské kolo to se točí, nás ten odsun neroztočí. Přijde čas, přijdem domů zas, budeme si otvírati naše domky zas.“ Magdalena Střílková 164 Stěhování Když se jeden Charvát bránil odsunu, že ho nikam nepřestěhují, že on přeci nikomu nic špatného neudělal, tak ho v noci četníci zatkli a odvedli pryč.

Ráno přistavili auta. Ustrašená žena omdlela. Děti se držely matky za sukni a plačíce se dívaly, jak jim nakládají jejich domov na auta.

Co s ženou, která se ještě neprobrala? Místo aby jí pomohli, sprostě ji i s dětmi naložili na auto.

Ona přeci patřila k inventáři!

A tak to šlo. Až když byli přesídleni a na místě, muže propustili. A to není jediný takový případ.

Bedřich Sič 165

•

Zánik jihomoravských charvátských komunit byl důsledkem politického převratu v únoru 1948. Už 21. února vyzval Klement Gottwald své příznivce, aby tam, kde žijí a pracují, zakládali tzv. akční výbory. Tyto výbory se staly praktickými nástroji přebírání moci komunistickou stranou: zajišťovaly „boj s reakcí“ a „očistu veřejného života“. Ačkoliv akční výbory neměly žádnou právní legitimitu, do velké míry to byly právě ony, kdo po Únoru 1948 nastoloval nové společenské a politické „pořádky“.

Akční výbor Národní fronty Okresního národního výboru (ONV) Mikulov vznikl velice rychle a rozhodně čas neztrácel: již 24. února (tedy ještě den před tím, než prezident Beneš v Praze přijal demisi demokratických ministrů a pověřil Klementa Gottwalda doplněním vlády o ministry komunistické) dospěli mikulovští komunisté k rozhodnutí, že Charváti musí být z jižní Moravy vystěhováni. Dne 4. března 1948 uložil akční výbor Národní fronty Okresnímu národnímu výboru, aby revidoval všechna dosavadní rozhodnutí vztahující se k charvátské otázce, a zároveň uvědomil ministerstvo vnitra, že kategoricky trvá na urychleném vyřešení charvátské otázky odsunem Charvátů do vnitrozemí. Ministerstvo vnitra, Krajský národní výbor v Brně a také Ústřední akční výbor Národní fronty tento krok o několik týdnů později schválily.166 Shrnout důvody, které k likvidaci charvátských osad vedly, není jednoduché. Na Charvátech zůstala viset nálepka, že jsou „politicky nespolehliví“ pro život v pohraničí. Udávané důvody, čím si toto označení zasloužili, se v čase různě měnily a ani komunistická moc nebyla ve své argumentaci jednotná. Ve zkratce by se snad dalo říci, že představitelé ONV Mikulov vnímali Charváty jako nepříjemný element žijící v hranicích jejich okresu. V charvátském okruhu se potenciálně mohla rodit politická a společenská opozice: konzervativní starousedlíci dali již ve volbách do Národního shromáždění v roce 1946 jasně najevo, jakého jsou politického smýšlení. Že by se v průběhu dvou let jejich preference nějak významně změnily, to se očekávat nedalo.

Počítat se nedalo ani s tím, že by Charváti s velkým nadšením vítali sociální experimenty či změny v majetkovém vlastnictví, které komunisté postupně zaváděli (obzvláště ne při „přerozdělování“ zemědělského majetku). Členové komunity navíc velmi silně drželi při sobě, což z nich tvořilo v cizích očích neprorazitelný blok. Argumentovalo se i tím, že Charváti mají příliš blízký vztah s obyvateli přilehlého Rakouska.167 Když k tomu přičteme ještě poválečný český nacionalismus a lukrativnost bohatých charvátských gruntů, pro představitele mikulovského okresu mělo být vysídlením Charvátů z jejich původních obcí opravdu

163 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 164 Vzpomínky Magdaleny Střílkové, nar. 1943 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 165 SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj.

166 BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010, č. 3, s. 19.

167 Až do roku 1955 však bylo Dolní Rakousko pod sovětskou okupační správou.

64

Dne 11. června 1948 se v Mikulově konala schůze zemských a okresních úředníků, kteří vypracovali tzv. Zásady o odsunu Charvátů. V tomto okamžiku se charvátská otázka omezila na své technické provedení, harmonogram a statistické výsledky přesunu obyvatel. Charváti byli rozděleni na základě konfiskačních kritérií podle toho, zda a jaký majetek si s sebou mohli vzít, či jaký jim měl být nahrazen. Nejdříve měly být vysídleny ty rodiny, které dostaly konfiskát, dále v pořadí následovaly polokonfiskáty. Těm, kteří neměli ani konfiskát ani polokonfiskát, mělo být sděleno, že v průběhu doby musí opustit Frélichov, Nový Přerov a Dobré Pole veškeré charvátské obyvatelstvo (tedy že stěhování se týká i jich). S vysídlením nemajetných práceneschopných se počítalo taktéž hned zpočátku, nemajetní práceschopní měli jít až po žních. Odsun samotný byl v očích svých strůjců legitimizován závěrečnou pasáží Zásad: „Zemský národní výbor činí opatření, aby s odsunutými osobami bylo zacházeno jako s příslušníky charvátské větve, kteří vlivem dlouholetého pobytu ve zněmčeném prostředí částečně podlehli německým vlivům, postrádají jako dosavadní usedlíci v těsném pohraničí potřebné odolnosti vůči německým vlivům, o nichž je však pevná naděje, že se v novém ryze českém prostředí v nejkratší době s českým prostředím úplně sžijí.“ 168 Několik dní po vydání Zásad navštívil charvátské obce lékař, který měl prohlédnout zdravotní stav místního obyvatelstva a rozhodnout o jeho práceschopnosti a práceneschopnosti.

Ve stupňujícím se napětí se 13. června rozhodlo několik desítek rodin Charvátů z Frélichova a z Nového Přerova uprchnout do Rakouska. Vzhledem k velikosti skupiny (čítala okolo sedmdesáti osob) se událost dostala do pozornosti rakouských úřadů a také o ní referoval český tisk (který spekuloval o tom, že rodiny svého činu litují a chtějí se vrátit – kupodivu, nebylo tomu tak).

Dne 18. června byla zveřejněna vyhláška, která definovala parametry, v nichž měla probíhat první vlna stěhování: ta se týkala rodin s konfiskátem, polokonfiskátem, bezzemků a osob přestárlých a práceneschopných. Ti, kdo dostali konfiskát, a také bezzemci, měli být přestěhováni do vnitrozemí a tam umístěni jako zemědělští dělníci. Těm, kdo měli polokonfiskát, byla slíbena adekvátní náhrada v podobě domku nebo zemědělské usedlosti. O osobách přestárlých a práceneschopných úřady rozhodly

Když nás měli stěhovat, máma mě ještě poslala do Drnholce pro něco. Zpátky jsem už nešla po cestě, ale přes pole rovnou domů. Slyšela jsem, že jednou auta.

Doma měla matka zaděláno na buchty. Ještě je chtěla dopéct a mně povídá: „Běž hodit kravám.“ Tak já jim jdu dát nějaké to seno, ale ti, co nás stěhovali, zrovna házeli seno na nákladní auto. Ten jeden udělal: „Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!“ Tohle ve mně zůstalo.

Marie Čtvrtlíková 172 To stěhování šlo šupem. Každý den nakládali na vagony někoho jiného. Přišli k nám a mysleli, že za chvíli budou hotoví. A jak se tam kradlo! Od nás z Frélichova odvezli dvě tatry kukuřice, do Šternberka už ale přijela jenom jedna. Na vagony je nakládali trestanci, které hlídali se samopalama. Pes na ně štěkal, tak ho zastřelili. Měli jsme velké hospodářství, sedm krav a koně.

Tomáš Křižanič 173

•

tak, že budou přestěhováni do chorvatských domovů v Zábřehu a v Olomouci.169 První vlna samotného stěhování probíhala od 21. června a do 30. června 1948. Podle dobového tisku mělo být vystěhováno 57 rodin, tj.

196 osob. Cílovými okresy byly Olomouc, Prostějov, Přerov, Nové Město na Moravě, Tišnov, Třebíč, Moravské Budějovice, Boskovice, Velké Meziříčí.170 Následovala krátká letní pauza.

Po ní přišel na řadu Nový Přerov, kdysi „nejcharvátštější“ osada na Moravě. Většina místních obyvatel (111 rodin) musela opustit svůj domov po skončení žní roku 1948. Transporty s nimi mířily většinou do okresů Šternberk, Šumperk, Litovel a Opava.171 Po 1. říjnu

168 SOKA Břeclav, ONV Mikulov, i. č. 558, kart 299, fol. 202-205, Zásady o odsunu Charvátů dohodnuté na schůzi konané dne 11. 6. 1948 na ONV v Mikulově.

169 Důkladným dělením obyvatel na ty, komu připadne konfiskát (nebo polokonfiskát) se věnovali prověřovací komise v minulém roce. V roce 1948 byli jako první stěhováni ti Charváti s konfiskátem, protože úřady pro ně nemusely hledat náhradní usedlosti.

170 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 285.

171 Tamtéž, s. 288.

172 Vzpomínky Marie Čtvrtlíkové, nar. 1938 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 173 Vzpomínky Tomáše Křižaniče, nar. 1932 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

65

Dějiny

smeteno několik much jednou ranou. Politický vývoj v Československu jim k tomuto kroku nahrával, a tak se plán zanedlouho stal také skutečností.

Dějiny

Ztracený domov Jednou přišel na návštěvu strýc Slunský.

Toho stěhovali mezi prvními. Šel po vesnici a viděl, jak jeho koně vede někdo cizí. Přistoupil k ním, chytl je ještě jednou za krk. Pomátl se.

Měl ty koně moc rád, tak moc ho to bolelo, že je tam musel nechat. Potom už byl pořád takový zmatený.

Josef Regen 174 Naši chlapci chodili každou neděli po vesnici a zpívali. Někteří šli s dívkami, tak čtyři nebo pět jich bylo, jedna parta.

Když už se vědělo, že nás budou stěhovat, zpívali: „Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám. Tam jsem prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám.

Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj. Máti má mně vždycky říkala, zůstaň tím, kým jsi se narodil. Jazyk svůj vždy vždycky v úctě měj, jak by tvůj nejdražší poklad byl. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.“ A už se nevrátili. Tak zpívali, když věděli, že je vystěhují. Všichni doufali, že se jednou vrátí zpět.

Marie Šalamonová 175

•

přišli na řadu také Frélichovští. Do konce roku muselo obec opustit 46 rodin, tj. 196 osob, a přemístěni byli opět do okresů Šternberk, Šumperk, Litovel a Opava.176 Protože ve vnitrozemí nebylo k dispozici dostatek volných usedlostí, kam by se mohli Charváti nastěhovat, stěhování muselo být přerušeno a obnoveno bylo na jaře 1949. Po letní pauze se opět pokračovalo od září 1949 až po téměř samotný konec roku. V tomto roce Frélichov opustilo 125 rodin, tj. 407 osob. Současně již byly také vystěhovány 3 rodiny (12 osob) z Dobrého Pole. Transporty mířily do tradičních okresů Litovel a Šternberk, dále také do okresů Rýmařov, Vítkov, Bruntál a Svitavy.177 V prvním pololetí roku 1950 byl odsun Charvátů z Frélichova v podstatě ukončen (vysídleno bylo 32 rodin, tj. 75 osob). Poslední stěhovanou obcí bylo Dobré Pole. Většina místních obyvatel musela odejít v průběhu několika málo týdnů na jaře 1950 (52 rodin, 201 osob).178 Stěhovalo se do okresů Vítkov, Šternberk, Litovel, Rýmařov, Olomouc, Nový Jičín, Moravský Beroun, Zábřeh, Bruntál, Opava, ale také Znojmo, Brno, Židlochovice, Moravský Krumlov, Kojetín a Svitavy.179 Odsun Charvátů z jižní Moravy se týkal takřka všech členů komunity. Několik posledních smíšených rodin muselo z Nového Přerova odejít ještě i roku 1952. Mezi lety 1947–1952 bylo vystěhováno celkem 587 chorvatských usedlostí a domů, v nichž žilo na 2 000 lidí.180 V původních domovech se podařilo zůstat pouze nepatrnému počtu starousedlíků (např. ve Frélichově byl na dožití ponechán bývalý starosta Matěj Schallamon, staří rodiče Jana Lavičky, který padl u Dukly, „zapomenuty“ byly rodiny československých vojáků Josefa Schneidera a Jana Supariče, dále zůstalo několik smíšených manželství). Z původních tří obcí na jižní Moravě byli Charváti vystěhováni do 118 obcí ve 34 okresech.181 Podmínky v nových bydlištích byly neutěšené, a proto se Charváti v následující době často stěhovali, čímž se roztříštěnost menšiny ještě více prohlubovala. Úředním dokladem pro vystěhování byl tzv. vystěhovací výměr, na jehož základě museli Charváti své domovy opustit. Jeho doručením byla pověřena stanice SNB v příslušné obci, která měla zajistit, aby se stěhovaní v určený den nacházeli doma (v počátcích procesu se někteří vesničané snažili neblahému osudu vyhnout tak, že z domu odešli a schovali se někde mimo obec; v pozdějších dobách to však již nebylo možné). Čas na balení věcí (tedy doba od doručení výměru do samotného stěhování) byla zpočátku velmi krátká: nezřídka se stěhování konalo hned na druhý den. Později se čas na přípravu o něco prodloužil a na sbalení měli Charváti v průměru týden.

174 Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 175 Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 176 DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953: závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa, s. 289, 291.

177 Tamtéž, s. 292.

178 Tamtéž, s. 292.

179 Tamtéž, s. 293.

180 BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951, s. 21. Pozn: Bárta ve svém textu období ohraničuje lety 1949–1952.

181 DOROVSKÝ, Ivan. Poválečné osudy jihomoravských Charvátů. In: DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: Sborník studií a vzpomínek. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1996, s. 52.

66

Když byly rodinné majetky naloženy, nákladní auta je odvezla na nádraží do Novosedel, kde bylo jmění přeloženo do dobytčích vagónů.

Těch, pokud se stěhoval velký sedlák, mohlo být i přes deset. Započala cesta – někam. Rodiny, které byly stěhovány v prvních vlnách, často vůbec nevěděly, kam jedou. Jejich příslušníci se drkotali v dobytčích vozech klidně i několik dní, než dorazili na místo, odkud vlak dále nejel – např. na nádraží v Olomouci, ve Šternberku, ve Vítkově, v Konici. Tady byl jejich majetek znovu přeložen na nákladní automobily, které jej vyvezly k nějakému stavení v okolních kopcích.

Přesídlenci z pozdějších měsíců někdy měli možnost budoucí bydliště předem navštívit a případně si z omezeného počtu nabídek i vybrat, kam chtějí jít, věděli tedy dopředu, kam jedou.

Charvátský ráz Nového Přerova, Frélichova i Dobrého Pole postupně mizel. Do uvolněných domků se stěhovali noví obyvatelé. Mnozí z nich byli čeští a slovenští reemigranti z Bulharska a Rumunska.

Mnoho lidí bylo pryč, skoro nikdo nezůstal, my jsme byli jedni z posledních. To už nebyl ten Frélichov… Všude samí cizí lidé. Tak mě to už ani nebavilo. Nevím, možná, kdyby se maminka vzpírala, že nechce jít, třeba by nás už taky nechali. Ale už to bylo takové nic, Frélichov více nebyl tím, čím kdysi. Dokonce i pan Zimola, Čech, pekař původem z Vysočiny, dobrý člověk, který nám dělal pekaře, měl Chorvaty tak moc rád, že když nás vystěhovali, on také dobrovolně odešel. Prý už tam nemohl být.

Anna Luzarová 182

• Vystěhovací výměr rodiny Jana Babiče z Frélichova, 1948. Státní okresní archiv Břeclav (SOkA Břeclav)

182 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské nárdnosti v ČR.

67

Dějiny

Vysídlování probíhalo ve velmi dramatické a vypjaté atmosféře. Mnozí pamětníci vzpomínají, že se Charváti otevřeně nepřátelsky vyjadřovali vůči upevňujícímu se režimu. Úřady, mající obavy z nepokojů, proto v charvátských obcích posílily jednotky SNB, které měly dbát na dodržování pořádku. V červenci roku 1948 také došlo k zatčení zástupců několika „nejhlasitějších“ Charvátů: Josefa Šalamona z Frélichova, Tomáše Kocha a Jana Křižaniće z Nového Přerova. Tato akce měla patrně zastrašit ostatní obyvatelstvo. Z archivů i ze vzpomínek pamětníků se dozvídáme o výtržnostech, resp. o urputných snahách Charvátů svůj domov a své setrvání v něm si uhájit.

Stěhování samotné začínalo brzy ráno. V šest hodin zahájili trestanci a vojáci, kteří za tímto účelem do vesnice přijeli, nakládání charvátského majetku na korby nákladních automobilů.

Pokud rodina nebyla doma, nezřídka se stávalo, že dveře byly vylomeny a nakládalo se bez její přítomnosti. Tyto okamžiky probíhaly ve velmi emotivní a napjaté atmosféře a řada Charvátů je měla zafixované jako nejdramatičtější a nejsmutnější okamžiky svého života.

Dějiny

Mapa míst, kam byli Charváti po roce 1948 vystěhováni Mapa byla vytvořena na základě seznamů rodin přesídlených v letech 1948-1952. Neobsahuje místa, kam byli Charváti stěhováni v letech 1945 - 1947, a ani ne ty obce, do nichž se Charváti dále později sami stěhovali. Řada rodin z původních charvátských vesnic našla svůj domov v Rakousku, Německu nebo v zámoří.

Původní obce 1 Jevišovka 2 Nový Přerov 3 Dobré Pole Nově osídlené obce 1 Zighartice (dnes Vápenná) 2 Heřmanice 3 Písečná 4 Horní Sloupnice 5 Vojtíškov 6 Hanušovice 7 Rejchartice (Šumperk) 8 Šumperk 9 Dlouhomilov 10 Zábřeh na Moravě 11 Libina 12 Mírov 13 Mohelnice 14 Medlov 15 Benkov 16 Mladeč 17 Uničov 18 Litovel 19 Brníčko 20 Dětřichov 21 Rybníček 22 Paseka u Šternberka 23 Huzová 24 Řídeč 25 Babice 26 Lipina 27 Šternberk 28 Domašov u Šternberka 29 Bělkovice-Lašťany 30 Krahulčí 31 Horní Loděnice 32 Hraničné Petrovice 33 Sedm Dvorů 34 Domašov nad Bystřicí 35 Jívová 36 Rejchartice (Dvorce) 37 Budišov nad Budišovkou 38 Nové Lublice 39 Staré Lublice 40 Melč 41 Radkov

68

42 Nové Zálužné 43 Nové Těchanovice 44 Vítkov 45 Kamenka 46 Véska 47 Jerlochovice 48 Tošovice 49 Odry 50 Klentné 51 Suchdol nad Odrou 52 Kunín 53 Valašské Meziříčí 54 Zubří 55 Hovězí 56 Zlín 57 Horní Lideč 58 Opatov 59 Javorník 60 Moravský Lačnov 61 Svitavy 62 Bělá nad Svitavou 63 Svojanov 64 Hartmanice 65 Počítky 66 Nové Město na Moravě 67 Nový dvůr 68 Bystřice nad Pernštejnem 69 Bratrušín 70 Letovice 71 Třebětín 72 Boskovice 73 Skřípov 74 Konice 75 Drahanovice 76 Mostkovice 77 Olomouc 78 Tučapy 79 Rokytnice u Přerova 80 Kojetín 81 Nezamyslice 82 Dědice

83 Vyškov 84 Uherský Brod 85 Vracov 86 Čáslavice 87 Čechočovice 88 Nová ves (Třebíč) 89 Horní Vilémovice 90 Velké Meziříčí 91 Heřmanov 92 Dolní Loučky 93 Tišnov 94 Kuřim 95 Bílovice nad Svitavou 96 Brno 97 Ostopovice 98 Ivančice 99 Valeč 100 Odunec 101 Znojmo 102 Hostěradice 103 Mackovice 104 Loděnice 105 Zábrdovice (dnes Vedrovice) 106 Rajhradice 107 Blučina 108 Otnice 109 Vlasatice 110 Nová Ves 111 Ivaň 112 Vranovice 113 Pouzdřany 114 Hustopeče 115 Kobylí 116 Široký dvůr 117 Lužice 118 Hodonín 119 Hrušovany nad Jevišovkou 120 Drnholec 121 Brod nad Dyjí 122 Bavory 123 Mikulov

Původní charvátské obce na jižní Moravě Obce, kam byli Charváti přestěhováni Obce, kam bylo přestěhováno více charvátských rodin, resp. se později staly (alespoň na čas) novými charvátskými centry

69 DÄ&#x203A;jiny

Dějiny

Nová bydliště Překvapení v novém domě Naši rodinu začali stěhovat 15. srpna 1948.

Nákladní auta převezly naše věci do Novosedel na nádraží, kde byly přeloženy na dobytčáky. Naložený vlak s námi vyjel ve večerních hodinách, nikdo ale nevěděl, kam nás veze – to bylo přísně tajné. Po dvou nocích strávených v dobytčácích jsme se jednoho rána ocitli na odstavné koleji v Újezdě u Uničova. V osm hodin ráno znovu přijela nákladní auta a na ně se přeložily naše věci. Když byla první kolona aut naložena, vyjeli jsme směr Paseky č. 50. Tato usedlost měla být volná a připravena k našemu natěhování.

Přijeli jsme na místo, kolona naložených aut zastavila a referent se snažil dostat do gruntu dovnitř. Dlouho se nikdo neozýval, až za hodnou chvíli otevřel hospodář, pan František Dostalík.

Když nás a všechna ta auta uviděl, byl velice překvapen. Referent byl překvapen také, žádného hospodáře nečekal. Když se pan Dostalík dozvěděl, co se děje, málem zkolaboval. Šel pro svou ženu, ta si na pomoc přivedla kamarádky. Ženy se postavily do vrat a volaly: „Jedině přes naše mrtvoly!“ Zaslechly naši chorvatštinu a v domnění, že je to němčina, křičely: „Jedny Němce jste vystěhovali, druhé Němce stěhujete zpátky!“ Co se stalo? Zjistil jsem tehdy, jaký podraz je schopen udělat malý český človíček na svého volebního protivníka. Pan Dostalík chtěl kandidovat na předsedu obecního výboru proti největšímu komunistovi v obci. Ten na výboře působil již dříve, a když obdržel z okresu dotaz, zda v obci není nějaká volná usedlost, nahlásil jako volný grunt svého konkurenta.

Situace se zdála být neřešitelná. Naštěstí tam byl ještě výměnek, tak se Dostalíkovi museli přestěhovali tam. Jejich dobytek šel nahoru, náš dovnitř. Měli jsme velké štěstí, že dům byl v pořádku a mohli jsme začít ihned hospodařit.

To mnozí jiní dostali přidělenou nějakou barabiznu, která jim padala na hlavu. Navíc někde daleko v horách.

Josef Hubený 183

Pro úřady bylo velmi problematické nacházet ve vnitrozemí volné příbytky, kam by se Charváti mohli nastěhovat. Přesídlenci tak nejčastěji přicházeli do oblasti Sudet, odkud byli několik let před nimi vystěhováni původní němečtí obyvatelé. Protože však stavení v mezičase vystřídalo několik majitelů, často se jednalo o vybydlené objekty ve velmi špatném stavu. Nezřídka také docházelo k tomu, že ať už byrokratickou chybou, nebo škodolibostí místních orgánů byly Charvátům přiděleny domy, v nichž již někdo bydlel. Ukazovalo se, že účelem tohoto „triku“ bylo zbavit se sousedů, kteří se z politických nebo osobních důvodů stali nepohodlnými. Pro nejednu charvátskou rodinu to nicméně znamenalo, že poté, co jejich majetek vyložila nákladní auta před dveřmi nějakého domu, její členové zjistili, že nemají kde bydlet.

Velice náročné pro Charváty, kteří často prohlašovali, že ve svých vesnicích jsou „všichni jedna rodina“, bylo zpřetrhání rodinných a sousedských svazků. Z původních tří vesnic byli přesídleni do více než stovky obcí. Většina z nich se nacházela na území dnešního Olomouckého, Moravskoslezského a Pardubického kraje. Jednalo se o oblasti, které se svými klimatickými podmínkami výrazně odlišují od toho, na co byli Charváti z jižní Moravy zvyklí. Chladné prostředí Jeseníků, Drahanské vrchoviny nebo Opavska proto přesídlenci snášeli velice těžce. Kromě subjektivního pocitu chladu šlo zejména o to, že nové prostředí neumožňovalo pokračovat v tradičním životním stylu, na nějž byli zvyklí.

• Z úrodného kraje pod Pálavou se většina Charvátů dostala do chladných horských a podhorských oblastí. SOCHN

183 Vzpomínky Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

70

Velkým snem všech Charvátů byl návrat domů, na jižní Moravu. V prvních letech po vysídlení věřili, že je jen otázkou času, kdy se tak stane. Řada z nich proto odmítla usedlost, která jim byla přidělena, převzít. Tvrdošíjně trvali na tom, že jejich dům stojí doma a do něj se také chtějí vrátit. Urgovali všemožné úřady, avšak výsledek se nedostavoval. Veřejné orgány však nemohly charvátské naléhání jen tak smést ze stolu, proto i ony podnikaly kroky, jak problém „vyřešit“. Strategií státu bylo zklidnit situaci dohodou o majetkovém vyrovnání. Jenže právě to, že by se vzdali nároků na své usedlosti v původních obcích, bylo pro naprostou většinu Charvátů neakceptovatelné. Záležitost si úřady přehazovaly jako horký brambor, zpětně ji odůvodňovaly opatřeními, která v době stěhování vůbec neexistovala.

V polovině 50. let sice konstatovaly, že vystěhování Charvátů bylo provedeno „z dnešního hlediska překotně a neuváženě“184, protože „v mnoha případech nebyla u těchto rodin žádná provinění proti státní spolehlivosti zjištěna“.185 Důvod k jásotu?

Když jsme měli přijít do Rejchartic, tak nám sousedé Czehowští zatopili pilinami a v domě jsme měli alespoň teplo, bylo i zameteno. Všechny věci nám nastrkali do domu.

Babička si sedla, měla na sobě vlňák, jen se klepala, modlila a plakala. Pak se tak zadívala k vratům a zeptala se dědy: „Johann, ča to je?“ „Ale, to nic, to jsou krysy.“ „Krysy?!“ Babička vyskočila na stůl a že nejde dolů, že s tím děda musí něco udělat. Moc se bála. Ve dveřích do dvora byla tak velká díra, že by jí prošla i kočka, rohy byly prohryzané. Tak děda musel najít nějaké destičky a hned to spravit.

Druhý den přišel starosta se zeptat, jak jsme se vyspali. Babička hned na něj: „Takový domek, kde máme samé myši!“ A on že: „Z toho si nic nedělejte, panímámo, mně sežraly svatební oblek.“ No a tak babička hned řekla dědovi, ať se podívá po jiném domku, že tady nezůstaneme. Ale zůstali jsme, všechno jsme si pospravovali. Štěpánka Kopřivová 186 Je tu zima První rok byl velmi úrodný. Jak jsme byli zvyklí sít, tak babička zasela mrkev, dýni, okurky, melouny, takovou úrodu jste neviděli.

Babička dědovi říkala: „Vidíš, a prý že tu bude neúroda.“ Máku jsme měli pět necek, ve Dvorcích jsme ho prodávali. A děda jen prohlásil: „To může být jeden rok, pak bude bída.“ A taky že byla. Další léta už se neurodilo nic. Štěpánka Kopřivová 187 Zima v horách Má máma vždycky říkala: „Tady v těch horách bych nechtěla zemřít, já chci dolů, do tepla.“ A tak jsme se přestěhovali.

Anna Luzarová 188

•

Charvátské ženy na návštěvě hřbitova ve Frélichově, dušičky, 60. léta 20. století. SOCHN

184 BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951, s. 23.

185 Tamtéž.

186 Vzpomínky Štěpánky Kopřivové, nar. 1937 v Dobrém Poli, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 187 Vzpomínky Štěpánky Kopřivové, nar. 1937 v Dobrém Poli, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 188 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

71

Dějiny

V Zásadách pro odsun bylo sice stěhování Charvátů zdůvodněno přáním poskytnout menšině možnost splynout s českým prostředím, jak se ale ukázalo, realita byla trochu jiná. Oblasti, kam byli Charváti přemístěni, se nacházely v bývalých Sudetech.

Po odsunu německého obyvatelstva sem přicházeli noví osídlenci a vytvářeli velmi pestré multietnické prostředí, tvořené volyňskými Čechy, Hanáky, Valachy, Slováky, Charváty, neodsunutými Němci i dalšími národnostmi. V některých obcích se setkalo více charvátských rodin (např. Huzová na Šternbersku, Radkov na Opavsku, Skřipov na Konicku).

Dějiny

MF Dnes, 13. 6. 2000

Hrdý František Kuzmič se nedal komunisty nikdy zlomit HUZOVÁ (frk) – V Huzové stojí ruiny domu, ve kterém žil jako poustevník nedávno zesnulý Chorvat František Kuzmič. V roku 1948 byli v rámci národnostní čistky Chorvaté násilím vyhnáni ze svých vesnic na rakouských hranicích, které obývali čtyři století. Kuzmičově rodině byl zabaven grunt i polnosti, přidělen dostali dům v Huzové – konfiskát po odsunutých Němcích.

Dům Františka Kuzmiče v Huzové, 2010. Foto: Lenka Kopřivová

Z vagonů, ve kterých Chorvaté čekali na odsun do vnitrozemí, František Kuzmič utekl a pokusil se emigrovat do Rakouska, kde měl část svých polností, ale byl zadržen a skončil v Huzové. Hrdá Kuzmičova rodina prohlásila, že nikdy nepřevezme ukradený dům, protože na vlastní kůži zažila, co to znamená vyhnání a zabavení majetku po předcích. Až do konce všichni věřili v návrat do rodné vesnice, ale nikdy se ho nedočkali. František Kuzmič odmítal půl století podepsat nejenom převzetí domu v Huzové, ale prakticky cokoliv, k čemu ho nutil komunistický režim. Neměl žádné doklady ani občanku, nechtěl zaměstnání, nedostával ani důchod. Živil se tím, co vypěstoval na zahrádce nebo nasbíral v lese, občas mu vypomohli sousedé, kterým posekal dříví nebo pokosil louku. V Huzové měl přezdívku Volař, protože měl volské spřežení, které mu později jako dlužníkovi stát stejně zabavil. „Dům po panu Kuzmičovi rozhodně nepatří obci, složité majetkoprávní vztahy se snaží rozšifrovat notářská kancelář, kterou jsme požádali o vyřízení dědických práv,“ říká huzovský místosta-

rosta Milan Zehnal, který před dvěma lety našel tělo zesnulého Františka Kuzmiče v jeho polorozbořeném domě. „Pan Kuzmič nikoho nepouštěl dovnitř. Když mu spadl strop v jedné místnosti, přestěhoval se do další. Pečoval jen o pluh a vůz, aby měl s čím hospodařit, až se jednou vrátí na svůj grunt. Chudák si užil výsměchu lidí, kteří ho považovali za podivína a nepochopili jeho hrdost. Byl velmi inteligentní a přes vysoký věk dokázal o sebe vždycky pečovat,“ vzpomíná mluvčí skupiny Chorvatů Marie Utli, která prožila vyhnání jako sedmiletá.

Před policisty, kteří Kuzmiče chtěli zatknout pro neplnění zemědělských dodávek nebo pro příživnictví, se mu vždy podařilo schovat. Sousedé dodnes vzpomínají, jak nezvané policejní návštěvy jeho maminka odháněla vidlemi a vystrkovala na ně zadek. Za své kousky strávil Kuzmič necelý rok i na pozorování v psychiatrické léčebně. Když lokajové komunistického režimu zjistili, že hrdého Chorvata nezlomí, dali mu konečně pokoj. „Pan Kuzmič se stal legendou. Překvapilo mne, kolik Chorvatů se sešlo na pohřbu,“ uzavírá Marie Utli.

Nelehký úděl člověka Má matka byla velmi pobožná. Myslím, že kdyby nebyla pobožná, kdyby nevěřila, určitě by to nepřežila. Tři chlapy měla ve válce. Doma jsme zůstali čtyři. Na konci války náš dům vyhořel. Tady v Huzové otec nechtěl nic. Říkal, že on není zloděj. Že mu stačí, co má, a že určitě půjdeme zpátky. Doma už naši měli připraveno dříví, že budou stavět dům. Museli to tam nechat, víno a sudy také. Otec byl víc takový chlap.

Matka byla lítostivá, dobrotivá, pobožná… Co vím, tak nějací Chorvati dobrovolně skočili do studně. Strýc Czehowský se z toho pomátl. Ale jak říkám, na to, co matka prožila, co musela překousnout, byla velice statečná.

Doma jsme se modlili za ty, co nám nejvíc ublížili. Ale protože mi to nešlo, modlit se za ně, táta mi chtěl jednu dát. Dnes vím, že mí rodiče tehdy dělali dobře. Ta nenávist ve mně není. Někteří to v sobě nosí pořád. Často vzpomínám na svého otce. Když mu někdo něco ukradl, řekl: „To nic není, už jsme přišli o víc.“ Tak to bral, i když byl takový vzpurný a i když to byl chlap. Takže nenávist v nás není, jen bratrovi Janovi se v noci někdy vrací ta hrůza, co si zažil ve válce. Byl ještě mladý.

Marie Utli 189 Anna Kuzmičová z Nového Přerova, Huzová, 1981. SOCHN

72

•

Jak již bylo uvedeno, v některých obcích se po přesídlení ocitlo vícero charvátských rodin. Bylo tedy možné charvátskou komunitu obnovit tam? Ukázalo se, že ne. Charváti se sice i po přesídlení snažili udržovat rodinné a bývalé sousedské vazby – příležitostmi k setkávání byly zejména církevní obřady, rodinné oslavy a pohřby – k novému bydlišti si přesto vztah budovali jen těžko. Z chladných, horských oblastí se stěhovali do teplejších míst v nížině, jejich děti odcházely za prací do měst. Novými „centry“ charvátského osídlení se stala města jako Šternberk, Uničov, Vítkov, Svitavy.

Některé (starší) ženy i dlouhá léta po vystěhování nosily svůj charvátský kroj. Byly na něj zvyklé, znamenal pro ně důležité citové pouto se ztraceným domovem. Proto jej neodložily ani tehdy, když vzbuzoval ne vždy příjemný zájem nezasvěcených sousedů. Mnohé jiné Charvátky se do kroje oblékaly alespoň v neděli, když šly do kostela, nebo při jiných výjimečných příležitostech. Z původních charvátských tradic se po přesídlení udržely jen zlomky, svou důležitost měly zejména rodinné a náboženské slavnosti (viz kapitola Duchovní kultura moravských Charvátů).

Také předávání moravské chorvatštiny se stávalo čím dál obtížnější. Ve smíšených rodinách, kde pouze jeden z partnerů byl Charvát, k tomu nebyly podmínky. Také v rodinách, kde byli Charváty oba partneři, to nešlo hladce: komplikace nastaly zejména při nástupu dítěte do české školy, kdy velká část rodičů přešla na češtinu. Poslední generace, která v moravské chorvatštině vyrůstala, jsou víceméně děti narozené v 50. letech 20. století. Moravský dialekt chorvatštiny se začal pomalu, ale jistě vytrácet.

Zánik moravské charvátštiny Když jsme byli v Huzové, tak když kluci rostli, doma byl děda Chorvat, babička Chorvatka, já Chorvat, moje žena Chorvatka. Mluvili jsme jen chorvatsky.

Pak měl Pepa dva roky a šel do školky. Česky ale neuměl. Minče Pevnerová, která byla o dva roky starší a do školky už chodila, potom přišla jednoho dne k nám a povídá: ‚Učitelka vám vzkazuje, že s ním máte mluvit česky.‘ Protože on chtěl nějaký kyblíček a řekl si o něj chorvatsky. Tak si tam mysleli, že česky vůbec neumí, a naléhali, že s ním musíme mluvit česky. Jen si to představte. Babička Chorvatka jak poleno, děda Chorvat... Samozřejmě, my jsme česky uměli, tak jsme s ním teda začali mluvit česky. Pak už vyrůstal i ten druhý, tak už se mluvilo víc česky. Kluci rozumí chorvatsky všechno, ale na co jim to je? S námi mluví jen česky.

Josef Kusmič 192

•

Poslední generace děti vyrůstající v moravské chorvatštině (Gerta Jordánová a Marie Schneiderová), konec 50. let 20. století, Jevišovka. SOCHN

189 Vzpomínky Marie Utli, nar. 1941 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 190 BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951, s. 23.

191 V této době se skutečně několik charvátských rodin do původních obcí přestěhovalo.

192 Vzpomínky Josefa Kusmiče, nar. 1929 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

73

Dějiny

Nikoliv. Když se ve dnech 27.–28. června 1956 sešli zástupce ministerstva vnitra se zástupci ONV Mikulov, obě strany se shodly, že přestěhování sice postrádalo zákonnou oporu a ani vykoupení majetku nebylo provedeno správně podle zákona, v žádném případě se však nemělo přistoupit na snahy Charvátů o návrat vzhledem ke komplikacím, které by vyvolal.190 Bez ohledu na to, jestli vysídlené rodiny majetkoprávní vyrovnání přijmou nebo ne, mělo se s nimi uzavřít. Tím úřady pokládaly charvátskou otázku za uzavřenou.

Ne však Charváti samotní. O návrat domů se mnozí z nich snažili dále. Obce Frélichov, Nový Přerov i Dobré Pole se však nacházely v hraničním pásmu, a tak samotná jejich návštěva byla velmi složitá. Plamínek naděje oživl v souvislosti s politickým uvolněním v 60. letech.191 Pro většinu Charvátů ale definitivně zhasl s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

Dějiny

Rodiny Josefa a Ondřeje Regenových na návštěvě Frélichova, nyní Jevišovky, 60. léta 20. století. SOCHN

Charvátské děti na karnevalu v Huzové, 60. léta 20. století.

SOCHN

Charvátské ženy ve Skřipově, 60. léta 20. století. SOCHN

Zlatá svatba manželů Vranešicových, Lipina, 70. léta 20. století. SOCHN

74

Chorvatky na Olomoucku (Anna Vranešicová a Magdalena Ferbarová), 60. léta 20. století. SOCHN

Děti Charvátů, které z jižní Moravy odcházely ještě jako velmi malé, případně se narodily až po vystěhování, si přirozeně budovaly vztah zejména k místům, kde jejich rodiny nově žily.

Protože se mnozí Charváti pořád snažili zůstávat v kontaktu s ostatními členy komunity, četní „potomci“ moravských Charvátů věděli, že jejich rodina je charvátského původu (nebo to alespoň tušili). Povědomí o tom, co rodiče a prarodiče přesně zažili, však bývá rozdílné a závisí na různých faktorech: pro některé Charváty byly vzpomínky na jižní Moravu příliš bolestné, proto se k nim nechtěli vracet. Jiní své děti neradi zatěžovali tématy, o nichž se (v době komunistického režimu) jen těžce hovořilo a mohly potenciálně přinášet velké problémy. Další zase k věci přistupovali tak, že jejich děti již žijí v úplně jiném světě, než byl ten jihomoravský, a rodinné příběhy je příliš nezajímají.

Každá rodina měla/má svůj vlastní příběh, každý je v něčem podobný, každý je v něčem jiný. Čtyřicet let vlády komunistické strany v Československu mělo pro charvátskou menšinu fatální následky. Charváti se asimilovali, splynuli s českým prostředím. Přestali udržovat své tradice, odložili kroje, moravskou chorvatštinou dnes mluví již jen několik desítek posledních mluvčích. Zkusme se ale na věc podívat i z jiného úhlu. Jaké důsledky měla/má likvidace charvátské menšiny pro českou společnost? Co znamená zánik jedné svébytné kultury pro celkové kulturní dědictví země? Jak se promění mentalita národa, který ztratí zkušenost soužití s odlišnou, ale přesto blízkou skupinou? Jakou váhu/tíhu má jedinečnost, jakou váhu/tíhu má stejnost?

Dějiny Svěcení znovuobnovené kapličky v Novém Přerově. SOCHN

Šance na záchranu? (1989–2017) Po listopadu 1989 se začali moravští Charváti znovu organizovat. Roku 1991 vzniklo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, jehož první předsedkyní byla Ing. Hermína Opluštilová. V květnu téhož roku se konalo první setkání charvátských rodáků v Jevišovce, bývalém Frélichově. Přijeli hosté z různých končin Československa, z Rakouska, Německa, ale také ze zámoří. Kdo mohl přijít, nechtěl si nechat tuto událost ujít, a tak se na první chorvatský kulturní den sjelo do Jevišovky několik stovek lidí. Mnozí z nich se se svými bývalými sousedy neviděli dlouhá desetiletí. Znovusetkávání probíhala ve velmi dojemné atmosféře, kterou dotvářela kulisa deštivého dne.

Od té doby se setkání Chorvatů (tzv. chorvatský kulturní den, nebo také kiritof) konají v Jevišovce na počátku září každoročně. Přijíždějí sem lidé mající vazby nejenom na Frélichov, ale také na Nový Přerov a Dobré Pole.193 Velkou otázkou na počátku 90. let bylo, jestli se nyní, po čtyřiceti letech, konečně podaří Charvátům na Moravu vrátit.

Jenže: kdo by se vrátil? A kam? A jak to udělat? Čtyři desetiletí jsou velmi dlouhá doba, za kterou stihly vyrůst již téměř dvě další generace. Většina těchto dětí vnímala svůj domov někde jinde a jejich staří rodičové a prarodičové již neměli tolik síly, aby se sami přestěhovali. Otázkou také bylo, kam by se vrátili?

Lidé, kteří se do Jevišovky, Nového Přerova i Dobrého Pole nastěhovali po Charvátech, již zde také byli doma. Představitelé chorvatského sdružení si byli vědomi toho, že situace je náročná, a vznesli proto kompromisní návrh: postavit v Jevišovce ulici nových domů, kam by se rodiny, jež o přestěhování měly zájem, mohly nastěhovat. Ze strany vlády a příslušných úřadů se jim však nikdy nedostalo odpovědi. Také další pokusy o odškodnění

Zaplněný kostel v Jevišovce při prvním setkání Chorvatů v roce 1991. SOCHN

Poprvé znovu doma Na první setkání do Frélichova jsme jeli s mužem i s maminkou. Byl to silný zážitek.

Znovu se setkali lidé, kteří se neviděli od války, tak to bylo moc dojemné. Pro ty lidi to moc znamenalo, že se znovu vidí, ať už pocházeli z Frélichova, z Přerova, nebo z Dobrého Pole. Tehdy, poprvé, to bylo nejhezčí, takové spontánní.

Na mě nejvíc působilo, když jsem viděla ty chorvatské kroje. Stáli jsme v kostele a dívky z Pálavy měly na sobě naše kroje, to se mi tak moc líbilo. Hned jsem si vzpomenula na tetu Jagu. Bydlela s námi v Domašově a chodila v kroji až do smrti. Maminka potom Nový Přerov navštívila ještě dvakrát. Jsem moc ráda, že se toho dožila.

Anna Vojtková 194 Přerovský kostel Když už to šlo, s matkou a mužem jsme pravidelně jezdili do Nového Přerova, starali jsme se o kostel. Uklízeli jsme ho, organizovali jeho opravu. Pro nás má to místo velký význam. Je to jediné místo, kam se Charváti můžou vracet, kde jsou ještě doma.

Nejprve jsem se k Bohu modlila, aby bylo dobře, a teď mu už jenom děkuji.

Katharina Schopf 195

•

193 Několik setkání se uskutečnilo v 90. letech také v Novém Přerově, Dobré Pole je v tomto ohledu trochu pozadu.

194 Vzpomínky Kathariny Schopf, nar. 1933 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 195 Vzpomínky Anny Vojtkové, nar. 1955 v Domašově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

75

Dějiny

Poděkování zástupcům těch, kdo se po roku 1991 podíleli na činnosti Sdružení občanů chorvatské národnosti u příležitosti 25. chorvatského kulturního dne v Jevišovce, 2016.

Foto: Elvyn Badelita

Kladení věnců u obnoveného pomníku padlým v Jevišovce. První setkání Charvátů po čtyřiceti letech, na fotografii Josef Regen a Hermína Opluštilová, Jevišovka, 1991. SOCHN

charvátské menšiny vyzněly do prázdna. Restituční nároky si řešili jednotliví Charváti po vlastní ose a jejich úspěšnost byla velmi rozdílná.

Každoroční součástí kiritofa je návštěva památníku příchodu Charvátů na Moravu, 2016. Foto: Elvyn Badelita

Od roku 1991 jsou písně a tance moravských Chorvatů v repertoáru Národopisného souboru Pálava z Mikulova. Foto: Elvyn Badelita

76

Čtyřicet let od vysídlení byla také dostatečně dlouhá doba na to, aby se Charváti vytratili z povědomí veřejnosti. Jen málokdo si ještě vzpomněl na barevné charvátské vesnice kdesi na jižní Moravě, malinká komunita byla zapomenuta. Když už bylo tak náročné vrátit Charváty do původních obcí fyzicky, mnozí lidé (Chorvaté i nechorvaté) se zaměřili na to, aby se alespoň částečně probudila jejich kultura a připomněl se význam, který pro národopisnou mapu České republiky kdysi měli.

Kromě etnologů, historiků a jazykovědců (na jejichž díla je odkázáno v kapitole Moravští Charváti v literatuře) připomeňme práci Zdenky Jelínkové a Zlatislavy Krůzové, které se věnovaly sběru charvátských písní, tanců a krojů. Díky nim se prezentace folklóru moravských Charvátů ujal již na počátku 90. let národopisný soubor Pálava z Mikulova. Od roku 2001 se charvátskému folklóru věnuje také vídeňský soubor gradišťanských Chorvatů Kolo Slavuj.

Obnovovaly se památky, které v původních obcích staletou přítomnost Charvátů připomínaly. Na opravě kostelů, kapliček i památníků v Jevišovce, Novém Přerově i Dobrém Poli se významně (někdy finančně a někdy i fyzicky) podíleli také původní rodáci. Pořád to pro ně byla místa, k nimž měli hluboký emocionální vztah. Při této práci často navazovali kontakty s „novými“ obyvateli „jejich“ obcí.

Mnozí Charváti se snažili o uchování materiální i nemateriální kultury a jazyka svých předků: spolupracovali s badateli, kteří se snažili život komunity zdokumentovat, vyprávěli jim o svých zvycích i osudech. Jiní se snažili seznámit českou (i rakouskou, německou, slovenskou a chorvatskou) veřejnost s polozapomenutou menšinou, organizovali výstavy, poutě, sepisovali své vzpomínky, spolupracovali s novináři a dokumentaristy, vytvářeli vazby a kontakty.

Roku 2010 došlo ve Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR ke generační obměně (předsedou se stal Jan Kopřiva).

Na činnosti a reprezentaci menšiny se začaly více podílet děti a vnoučata Charvátů. Ukazuje se, že mnohým z nich není jejich rodinná historie lhostejná a stává se důležitou součástí vlastní identity. Tito lidé se zapojují do činnosti sdružení, přinášejí vlastní nápady na projekty vztahující se k Charvátům. S jejich pomocí realizuje Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR rozličné aktivity zaměřené na výzkum dějin, kultury a jazyka menšiny a snaží se svými projekty oslovovat také nechorvatskou veřejnost. V roce 2008 zakoupila chorvatská vláda budovu bývalé fary v Jevišovce se záměrem zřídit v ní muzeum moravských Chorvatů. Roku 2014 mohla díky podpoře české vlády začít rekonstrukce objektu a příprava instituce, která bude nejenom trvale připomínat charvátskou přítomnost na Moravě, ale bude také místem setkávání Charvátů, Čechů, Němců i ostatních národů. Snad se tak podaří alespoň symbolicky navázat na doby dávno, dávno minulé, kdy tyto tři národnosti v charvátských osadách vedle sebe v poklidu žily.

A jak to bude dále s chorvatskou menšinou? Kdo ví? Ví to někdo? Každá skupina je tak silná, jak silné jsou vztahy mezi jejími jednotlivými členy. Vztahy posilují společně prožité chvíle, společně zdolané výzvy, společně sdílené radosti. Řada z těchto chvil je cenná právě tím, že se odehrávají na bázi všedního mezilidského kontaktu. Ten se však, vzhledem k tomu, že příslušníci menšiny jsou rozeseti do různých koutů České republiky, udržuje velice těžko. Je tedy všechno ztraceno? Možná ještě existují cesty, které vedou dále. Moderní technologie zmenšují a propojují svět. Udržování vzájemného kontaktu už dávno není tak složité jako kdysi. Na druhou stranu nejistota moderního světa v mnohých lidech posiluje potřebu vědět, kam patří, odkud přichází, kde jsou jejich kořeny. Při hledání své vlastní identity se tak někteří znova dostávají ke svým jihomoravským charvátským babičkám a dědečkům, prababičkám a pradědečkům. Co toto „chorvatství“ pro každého z nich znamená, to si musí zodpovědět on sám. A jak tyto rozličné a individuální přístupy dokáží do budoucna ovlivnit život menšiny? To je ve hvězdách.

Návštěvníci 25. chorvatského kulturního dne mávají budoucím generacím, 2016. Foto: Elvyn Badelita

77

Dějiny

Na práci výboru Sdružení občanů chorvatské národnosti se podíleli Hermína Opluštilová, Jan Fabek, Josef Regen, Emilie Šalamonová, Herwig Sitek, Josef Hubený, Magdalena Střílková, ale také velká řada regionálních mluvčích. V Rakousku se na znovuoživení chorvatské komunity výrazně podíleli Josef Lawitschka a Bruno Bauer.

Dějiny

LITERATURA A PRAMENY • BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947– 1951. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010, č. 3.

• DOROVSKÝ, Ivan. Poválečné osudy jihomoravských Charvátů. In: DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: Sborník studií a vzpomínek. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1996.

• DOROVSKÝ, Ivan. Jsou moravští Charváti u nás ještě národnostní menšinou? In: XXXI. Mikulovské sympozium: „Morava jako zrcadlo Evropy“ – etnické menšiny na Moravě do roku 1918.

• DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1847-1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Matice moravská, 2012.

• FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftsgebietes Dürnholz, Neusiedl, Unter-Tannowitz, Treskowitz, Bratelsbrunn, Guttenfeld, Neuprerau, Fröllersdorf, Guldefurth. Dürnholz: Marktgemeinde Dürnholz, 1927.

• FRODL, Gerald a Walfried BLASCHKA. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischer Landschaftsrat, 2006.

• HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14.

• JANEČEK, Jiří. Z historie škol na Drnholecku. Drnholec: Obecní úřad, 2004.

• KORDIOVSKÝ, Emil. Válečné škody na teritoriu okresu Břeclav v letech 1938–1945. Brno: MZA, 2015.

• KRYČER, Rudolf a Josef SIČ. Dějiny obce Jevišovka (rukopis). Nedatováno.

• KUČEROVÁ, Kvetoslava. Chorváti a Srbi v strednej Európe. Bratislava: 1976.

• MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1995.

• SCHWOY, František Josef. Topographie vom Markgrafthum Mähren. [Bd. 2., enthält den Brünner und Hradischer-Kreis.]. Wien: Joseph Hraschanzky, 1793.

• SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993.

• SVOBODA, Miroslav a Jiří SYNEK. Mikulov za prusko-rakouské války v roce 1866. In: Sborník Regionálního muzea v Mikulově. Mikulov: Regionální muzeum Mikulov, 2015, č. 3.

• TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937 • VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů. In: DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi: Sborník studií a vzpomínek. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1996.

• VOLNÝ, Řehoř Tomáš. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert.

2. Ausg. Brünn: K. Winiker, 1846.

• VOLNÝ, Řehoř Tomáš. Kirchliche Topographie von Mähren: meist nach Urkunden und Handschriften. Brünn: Selbstverlag, 1856.

• ZEMEK, Metoděj. Místopis Mikulovska 1848–1960. Olomouc: Universita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, 1969.

• • • • •

Školní kronika, Frélichov.

Obecní kronika Frélichova.

Obecní kronika Dobrého Pole.

Fröllersdorfer Ortsgeschichte. Wien, 1943, Almanach moravských Charvátů (1584–1934). Brno: 1934.

• Rozhovory s pamětníky, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

78

Dějiny

Vznik a existence charvátských komunit na Moravě v kontextu česko-jihoslovanských vztahů Ivan Dorovský Dříve než pojednám o dějinách charvátské národnostní menšiny u nás, poznamenám na okraj, že neexistuje v Evropě stát, v němž by nebyla národnostní menšina nebo etnická skupina. V našem stařičkém kontinentu se mluví téměř 200 jazyky. Jsem si vědom, že gradišćansko-charvátský jazyk, jenž je variantou charvátštiny a jímž mluví asi 30 000 v Gradišći/ Burgenlandu v Rakousku, v Maďarsku, na Slovensku a na Moravě, má dnes samostatnou jazykovou normu. Podle rakouského sčítání lidu z roku 2001 uvedlo gradišćansko-charvátský jazyk jako hovorový více než 19 000 osob. Podle Atlasu ohrožených jazyků je v ohrožení. Celé třetině z 6 000 dnes známých jazyků údajně hrozí zánik. Proces formování spisovné charvátštiny se totiž bohužel nedotkl burgenlandských Charvátů. Proto museli vytvořit svůj spisovný jazyk na základě všech tří hlavních nářečí – kajkavštiny, štokavštiny a čakavštiny. Přitom nejvíce prvků je v jejich jazyce, který v roce 1987 dostal status úředního jazyka v Burgenlandu, z čakavského nářečí, odkud pochází nejvíce gradišćanských Charvátů. Burgenlandský jazyk byl kodifikován, byla vydána (1995) nejdříve stručná verze mluvnice, později (2003) rozsáhlá gramatika.

Turecké výboje do Evropy a upevnění turecké nadvlády na Balkáně zasáhly do vývoje nejen Charvátů, nýbrž všech balkánských slovanských a neslovanských obyvatel – Řeků, Bulharů, Albánců, Srbů, Makedonců, Bosňanů, Černohorců i Slovinců.

Neudivuje proto, že příslušníci různých sociálních vrstev nejen charvátského, nýbrž také srbského, albánského, makedonského (v té době i později chápaného jako obecně slovanského) či řeckého původu hledali únik. V četných uherských městech (Pešť, Szentendre aj.) pak tvořili celé kolonie srbského a řeckého obyvatelstva. Jejich potomci tu žijí dodnes. Ačkoliv migraci Balkánců do Evropy nelze vnímat pouze jako důsledek tureckých nájezdů a ústupů osmanských vojsk, například tzv. velké srbské stěhování do jižních Uher koncem 17. století bylo vyvoláno tureckým nebezpečím.

Proces velké charvátské migrace začal po těžké porážce charvátských vojsk na Kravském poli 1493. Území Charvátů se po roce 1526 dostalo do područí Habsburků a tvořilo jakousi nárazníkovou linii, na níž se střetávaly záměry dvou feudálních systémů: systém habsburských feudálů a turecký vojenský sipá-

1 2 3

hijsko-timárský systém. Tzv. stoletá charvátsko-turecká válka pak trvala do bitvy u Sisku roku 1593.

Pohyb Charvátů na sever je potřeba chápat jako součást celkových jihoslovanských a vůbec balkánských (také z území Řecka, Makedonie a Albánie) stěhování v 15. a 16. století. Již v 15.–17. století pak pronikali do Košic, Vídně, Brna, Krakova, Prahy, Drážďan i dále na západ stále častěji obchodníci s nejrůznějším orientálním zbožím, které bylo velmi žádáno. Příslušníky z charvátských a dalších balkánských území lákala rovněž příznivá zemědělská konjunktura.

Kromě obchodníků a řemeslníků (zlatníků, kovotepců, tkalců, koželuhů aj.) se do střední Evropy stěhovali rovněž příslušníci střední a drobné šlechty. Spolu s ní odcházeli na sever do střední Evropy také např. duchovní. Značně se změnilo etnické složení obyvatelstva Dalmácie a Slavonie.

Na ztracená území se totiž usídlili především Vlaši, Charváti z Bosny a islamizovaní Bosňáci.1 Považuji za přehnané tvrzení Ivana Brabce, že „zřídka které stěhování mělo tak tragické rozměry jako stěhování obyvatel Charvátska v průběhu 16. století, kdy zůstaly v Charvátsku celé oblasti téměř pusté“.2 Odchod obyvatelstva z charvátských území (obdobně jako z jiných částí Balkánu) probíhal nejméně ve čtyřech větších vlnách.3 Migrace neprobíhala chaoticky a bezhlavě, nýbrž v několika vlnách a nejčastěji souvisela s vojenskými nebo politickými událostmi na Balkáně. V 16. století zasáhla charvátská migrace nejprve italskou oblast Abruzzi a Apúlie, poté Bačku a Banát v dnešním Rumunsku, dále Dolní Rakousko, západní Uhry, jižní a jihozápadní Slovensko v okolí Bratislavy a drnholecké panství na jižní Moravě. Můžeme předpokládat, že v 16. století (ostatně na Balkáně také v dalších několika staletích) existovaly v charvátských

PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naklada, 1994, s. 37.

BRABEC, Ivan. Hrvatski govori u Gradišću, in: Gradišćanski Hrvati. Zagreb, 1973, s. 61.

PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 38.

79

Dějiny

územích tzv. velkorodiny neboli zádruhy, které tvořilo často několik desítek osob. Ty se vydávaly na sever do střední Evropy nejpravděpodobněji převážně společně.

Pokud chceme mluvit o moravských Charvátech, měli bychom se shodnout na tom, že jsou součástí tzv. burgenlandských Charvátů.

K nim patří kromě moravských Charvátů také slovenští, maďarští (uherští) a rakouští Charváti. V Burgenlandu, v západních Uhrách, v šoproňské, rabské, mošoňské a v bratislavské farnosti a v Dolních Rakousích bylo údajně celkem 400 charvátských osad.4 Mnohé historické, etnografické, jazykovědné i onomastické práce věnovaly značnou pozornost otázce, odkud Charváti do střední Evropy přišli.

Rovněž bychom měli mít na paměti, že na jižní Moravu přišli Charváti jak přímo z charvátských území, tak ovšem také z Burgenlandu, kde se usadili již dříve. Také se však mohli stěhovat z Moravy a Slovenska do Dolních Rakous. Tak tomu bylo např. roku 1579. Šlo tedy pravděpodobně o přesuny po tzv. etapách.5 Někteří historikové se právem domnívají, že existovaly trvalé styky mezi Charváty na Moravě, na západním Slovensku, v západních Uhrách a v Dolním Rakousku.6 V 16. století pobýval v těchto krajích charvátský protestantský farář Stjepan Konzul Istranin (1521 Buzet na Istrii – po roce 1568 pravděpodobně v Eisenstadtu), který přeložil biblické texty pro vydání v Ungnadově charvátské tiskárně v Urachu.7 Jazykovědec Ivan Milčetić je toho názoru, že např. do Nového Přerova a do Dobrého Pole přišli Charváti ze Slunje v oblasti jižně od Kar-

4 5 6

lovce, neboť nejvíce příjmení tu bylo Slunský, dále z míst jižně od Kupy a Petrovy hory a odjinud.8 Český farář Alois Malec z Dobrého Pole se domníval, že jihomoravští Charváti pocházejí z čtverce označeného městy Sisak – Karlovac – Obilin – Senj, jež se nacházejí jižně od Záhřebu.9 Porážkou Turků u Sisku 1593 a podpisem míru nedaleko Komárna v roce 1606 pak skončilo podle D. Pavličeviće období turecké nadvlády a s tím také stěhování Charvátů. Ojedinělé přesuny ze západního Slovenska a západních Uher do Dolních Rakous nebo na jižní Moravu pak probíhaly v rámci tzv. vnitřního pohybu obyvatelstva.10 Do 17. století byli ve Frielištofu převážně charvátští faráři (k roku 1651 se uvádí jako farář jistý Charvát Blasius Mramorich – Blaž Mramorić). Později Charváti ztratili bezprostřední styk se svou starou vlastí a museli se hospodářsky, politicky i kulturně podřídit novému prostředí.

Ještě dlouhá staletí však udržovali vzájemné kontakty Charváti z prostoru Gradišće.

Františkánec Lovro Bogović (Laurenczius Bogovics) z Velikého Borištofu (Grosswarasdorf) v Rakousku vydal roku 1754 v Šoproni sborník starých duchovních písní a modliteb v čakavském nářečí Hisa zlata (Hiža zlata = Zlatý dům). Téměř s určitostí můžeme říci, že obsahovala aspoň částečně texty, které si přinesli Charváti při stěhování s sebou. Dragutin Pavličević uvádí, že sborník patřil k nejčastěji vydávaným knihám v charvátské diaspoře. Dosud byla vydána nejméně v třiceti vydáních.

Mezi gradišćanskými Charváty sehrála velkou úlohu v zachování a udržení charvátského jazyka. Stala se jakýmsi rodinným breviářem. Bývá srovnávána11 s významem a popularitou, jakou měla v Charvátsku a mezi jižními Slovany vůbec kniha veršů a próz Razgovor ugodni naroda slovinskoga charvátského františkánského kronikáře a historiografa Andriji Kačiće Miošiće (1704–1760).12 V novém středoevropském prostředí Uher, Dolního Rakouska a českých zemí se charvátští kolonisté po svém příchodu nemohli příliš dlouho rozvíjet v mírových podmínkách. Náboženské rozpory, třicetiletá válka, turecké pronikání v letech 1663–1664

ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, (2), s. 29–33.

PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 40, 267 n.

TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. In: JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura. (Antologie). Brno, 1991, s. 177.

7 Roku 1557 došel jako emigrant do Německa baron Hans Ungnad, bývalý štýrský zemský kapitán, dědičný varaždinský župan a vojenský velitel na charvátsko-turecké hranici. Od vojvody Kryštofa dostal zámek v Urachu nedaleko Tübingenu a soustředil zde veškerou činnost charvátské protestantské propagandy. Založil charvátskou tiskárnu, pro niž obstaral hlaholská, cyrilská a latinská písmena. V letech 1560–1568 bylo vytištěno celkem 13 charvátských knih hlaholicí, 8 knih cyrilicí a 9 knih latinkou. Z celkového nákladu asi 25 000 výtisků se do nejnovější doby zachovalo asi 250 výtisků, nejvíce v Německu. Viz JEŽIĆ, Slavko. Hrvatska književnost. Od početka do danas. 1100– 1941. Grafički závod Hrvatske, Zagreb, 1993, s. 97–98. Soupis slovinských a charvátských protestantik 16. století v českých knihovnách zpracoval Oton Berkopec. Mj. zjistil, že se v knihovně pražského Národního muzea nachází Dalmatinův a Konzulův překlad Nového zákona, vydaný roku 1563 v Urachu. Viz DOROVSKÝ, Ivan. Dvojdomý tvůrce Oton Berkopec. Brno–Boskovice, 2006, s. 43.

8 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 40–41.

9 Odkud povolal Kryštof z Teufenbachu Hrvaty na Moravu? Hlídka 1904. A. V. ŠEMBERA ve studii Osady chorvátské v Moravě. Týdenník, Brno, 1848, uvádí četná příjmení i vlastní jména charvátských rodů ve třech jihomoravských obcích.

10 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 57.

11 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 84.

12 Název v překladu Příjemný rozhovor národa slovanského, vyšlo v letech 1756, 1759. Jedná se fakticky o kroniku jižních Slovanů. Autor v 17 písních opěvuje dokonce albánského hrdinu a bojovníka proti Turkům Gjergje Kastriotiho Skenderbega, neboť prý ve starých dobách bývalo území Albánie slovanské. Tím, že do prozaických textů Kačić vložil písně o důležitých událostech a junácích, stala se velmi populární a dostalo se jí označení zpěvník. O důležitosti, jakou autor přikládal písním, svědčí fakt, že v 1. vydání je 41 písní, kdežto ve 2. vydání už 138. Kronikářské údaje čerpal z italských, latinských a charvátských pramenů.

80

Počínaje 2. polovinou 18. a v první polovině 19. století probíhal v českých zemích, na Slovensku, v Charvátsku i v dalších slovanských zemích proces národního uvědomování. Je nesporné, že se obrozenské procesy různě intenzivně odrazily také mezi Charváty ve střední Evropě.

Hledaly se kořeny, sbíraly se lidové slovesné výtvory, které se vydávaly společně s mluvnicemi a slovníky. Spolupráce literárních tvůrců, jazykovědců, etnografů a osvětových pracovníků, osobní i písemné styky byly stále intenzivnější. Návštěvy ze Srbska, Slovinska, Charvátska, Ruska a Bulharska přijížděly do Vídně, Budapešti, Bratislavy, Brna, Prahy, Vratislavi a do dalších slovanských měst. Ve Vídni působili nebo sem často přijížděli mnozí čeští, slovenští i jihoslovanští jazykovědci a historikové.13 Ve slovanských zemích se prosazovala a propagovala myšlenka slovanské vzájemnosti a sounáležitosti, jednoho slovanského jazyka různých nářečí. Poukazovalo se na jazykovou příbuznost, na stejné nebo podobné historické osudy, na podobné lidové písně, obyčeje, zvyky, báje a pověsti. Mnozí národnostně uvědomělí jižní Slované navštěvovali středoevropské charvátské obce a svoje poznatky o životě, jazyce a kultuře zaznamenali a uveřejnili. Mohli bychom předpokládat, že všechny procesy spjaté s národním uvědomováním působily pozitivně proti asimilaci obyvatelstva charvátského původu v Uhrách, v Rakousku, na Slovensku a na Moravě. Bohužel však tomu tak nebylo.

Charvátům ve střední Evropě totiž chyběla vlastní inteligence: charvátští kněží, charvátské školy a charvátské knihy.

Proto psal A. V. Šembera Stanku Vrazovi, aby poslal „balíček (knih) pro Moravu. Ať jsou spisové obsahu lingvistického, historického nebo beletristického, všichni stejně a velemilí nám budou! Jiné přání moje bylo by, zdaliž by možná nebylo, Chorváty moravské na Drnholsku knihami populárními opatřiti.

Má-li se národnost u nich udržeti, potřebí, aby odjinud posily a obživující potravy nabývali, a to jediné státi by se mohlo z původní jejich vlasti chorvátské“.14 Těžko říci, zda charvátští studenti, kteří po uzavření vysokých škol v Záhřebu roku 1895 přišli do Vídně a do Prahy studovat, se zajímali také o burgenlandské (tj. rovněž o moravské a slovenské) Charváty. Víme, že se seznámili s Masarykovým filozofickým realismem. A že mnozí z nich spolu např. se slovinskými studenty z tzv. národně radikálního hnutí a se srbským

a charvátským omladinským hnutím prosazovali jihoslovanskou myšlenku, tj. sjednocení Srbů, Charvátů a Slovinců v jednom státě.15 V prvním desetiletí 20. století se v českých i v dalších slovanských zemích hodně mluvilo o slovanské spolupráci. Čeští představitelé (např. na rozdíl od Rusů) prosazovali rovnost všech Slovanů. V obsahovém pojetí tzv. novoslovanství byly značně rozporné rozdíly.

V létě 1908 se konal v Praze tzv. přípravný novoslovanský sjezd, který jednal především o možnostech hospodářské a kulturní spolupráce. Nedlouho po sjezdu došlo k anexi Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Koncem června 1910 se konal v Sofii druhý slovanský sjezd, který však měl výrazně politický charakter a měl mj. sloužit jako prostředek k upevnění vlivu carského Ruska v Bulharsku.

Obě balkánské války v letech 1912–1913 zřejmě nijak nezasáhly pozitivně nebo negativně do života moravských a slovenských Charvátů. Podle D. Pavličeviće ovšem údajně není divu, že „se koncem 19. století v řadách české a poté také charvátské pokrokové mládeže v Praze zrodila myšlenka slovanského koridoru… mezi Bratislavou a Varaždinem“.16 Myšlenku tzv. mostu přes západní Uhry, v nichž žijí také charvátští přesídlenci, podporovali kromě některých charvátských studentů v Praze také T. G. Masaryk, který se spojil s některými členy Jugoslávského odboru v emigraci a předestřel jim plán koridoru. Domníval se, že by koridor mohl zajistit rozvoj československo-jihoslovanských hospodářských styků, české zboží by se snadno dostalo přes Jaderské moře do světa.

Po rozpadu rakousko-uherské monarchie, vzniku Československé republiky a Království Srbů, Charvátů a Slovinců v roce 1918, vznikly zcela odlišné politické a hospodářské podmínky, které se dotýkaly také rozvoje života moravských a slovenských Charvátů a jejich národnostní existence. Na pařížských mírových rozhovorech bylo v Saint-Germaine dne 10. října 1919 rozhodnuto, že oblast Vitoraze a Valtic připadne Československu, čímž se v novém státě ocitly i tři původní charvátské obce na Břeclavsku.

13 Např. Vuk Stefanović Karadžić, Jernej Kopitar, Djuro Daničić, Fran Miklošič aj. S Konstantinem Jirečkem udržovali přátelské styky mj. záhřebský historik Mato Mesić a geograf Petar Matković, bývalí studenti vídeňské a pražské univerzity a mnozí další.

14 KARÁSEK, Josef. Šemberův dopis St. Vrazovi o Charvátech na Moravě a Slovanech dolnorakouských z roku 1845. In: JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura. Antologie, Brno, 1991, s. 27.

15 PAULOVÁ, Milada. Masaryk a Jihoslované. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha, 1940, s. 161–166.

16 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 113. O charvátském stanovisku k otázce tzv. burgenlandského koridoru psala počátkem devadesátých let 20. století mj. VRANJEŠ-ŠOLJANOVÁ, Božena. Radovi Zavoda za hrvatsku povijest, sv. 25.

Zagreb, 1992, s. 73–84.

81

Dějiny

a tažení proti Vídni v roce 1683, které se změnilo ve válku za osvobození (1683–1699), zasáhlo částečně také charvátské kolonisty v jejich nové domovině, zejména na Moravském poli a v západních Uhrách. Vždyť vojska Jana Sobieského táhla na pomoc Vídni přes Moravu.

Dějiny

Samostatnou etapu ve vývoji vzájemných česko-slovensko-jihoslovanských kulturních styků tvoří meziválečné dvacetiletí. Mělo své politické, hospodářské a kulturní zvláštnosti, jež nejednou získávaly širší mezinárodní charakter a dosah. Byly založeny společnosti, jež se zaměřovaly na rozvoj kulturních vztahů.

V roce 1922 byla v Československu založena Československo-jihoslovanská liga, v Jugoslávii pak v roce 1925 vznikl Savez Jugoslovensko-čehoslovačkih liga.17 Naše sdružení usilovalo prostřednictvím státních orgánů, tj. výnosů ministerstva školství a národní osvěty, mj. o zavádění nepovinné výuky srbocharvátštiny a povinné vyučování azbuce a srbské cyrilici na českých a slovenských středních školách, jejichž znalost by přispěla k lepšímu vzájemnému poznávání.18 Oba nově vzniklé mnohonárodnostní státy, Československo a Království Srbů, Charvátů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) – zaručily národnostním menšinám všechna práva. Mezi oběma státy se postupně v meziválečném období rozvinula značně rozsáhlá hospodářská a kulturní spolupráce. Československé podniky hledaly odbytiště pro své průmyslové výrobky, zlínské Baťovy závody a jiné podniky získaly koncese na stavbu továren v Borovu, plzeňská Škoda, brněnská Zbrojovka a další podniky vyvážely své výrobky na jih. Ústřední banka českých spořitelen, která expandovala již od počátku 20. století, navázala styky s jihoslovanskými bankovními ústavy. Již před 1. světovou válkou si české bankovnictví otvíralo cesty zdůrazňováním myšlenky slovanské vzájemnosti a hospodářské jednoty utlačovaných národů v Rakousko-Uhersku.19 Na základě dílčích dohod dvou nově vzniklých samostatných států nebo zcela soukromě přicházelo v potaz studovat na technické nebo na uměleckých školách v Praze a na vysoké škole zemědělské a vysoké škole veterinární v Brně. Dále na Vysoké škole báňské v Příbrami a na vysokých a středních odborných školách v Bratislavě a v Košicích. Do některých dalších českých a slovenských měst jezdilo na kratší nebo delší dobu mnoho desítek

slovinských, charvátských a srbských středoškolských a vysokoškolských studentů i zájemců jiných národností jugoslávského státu.20 Vznikaly u nás kluby, podpůrné a akademické spolky jihoslovanských studentů různé profesní a politické orientace.

V Praze byla zřízena např. Jihoslovanská akademická menza (1919) a byl založen Jihoslovanský akademický podpůrný spolek (1920), v Brně vyvíjel aktivity již od roku 1919 Jihoslovanský akademický veterinární spolek. Na naléhání Československo-jihoslovanské ligy byla v roce 1923 v Praze zřízena samostatná kolej pro jihoslovanské vysokoškoláky. Později vznikla podobná kolej také v Brně. Mnozí ze studentů po studiích se u nás dokonce trvale usadili, jiní tu zanechali svá umělecká díla.

Strossmayerova jihoslovanská knihovna, kterou v roce 1923 zřídila především pro své členy Československo-jihoslovanská liga, Slovanská knihovna, založená v roce 1924 při našem ministerstvu zahraničí, a Slovanský ústav (1928) výrazně přispívaly k rozvoji vědecké a kulturní spolupráce mezi oběma státy.

Základem jednotlivých národních fondů Slovanské knihovny se staly např. rozsáhlá sbírka tisků a rukopisů prof. Milana Rešetara (1860–1942) vztahujících se k Dubrovníku a jeho literatuře, tzv. ragusiana, a knihovna Branka Vodnika, obě v tehdejším srbocharvátském oddělení. Tehdejší ministr zahraničních věcí dr. Edvard Beneš v roce 1928 přislíbil, že „v blízké době bude […] vybaveno jihoslovanské oddělení asi 100 000 svazky knih“.

V letech 1918–1940 byla přeložena četná díla českých a slovenských autorů do slovinštiny a tehdejší srbocharvátštiny.

A také díla srbských, charvátských a slovinských autorů byla přeložena do češtiny nebo slovenštiny. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se rozvíjela tvůrčí spolupráce mezi československými a jihoslovanskými divadelními scénami, např. mezi Charvátským národním divadlem v Záhřebu a Zemským divadlem v Brně. Nebylo zanedbatelné ani působení českých hudebníků, herců, uměleckých pedagogů aj. v jihoslovanských kulturních centrech i v dalších městech.

Rozvíjel se turismus, který směřoval zejména na Jadran. Jihoslované se účastnili všesokolských sletů konajících se v Praze, v roce 1930 byla podepsána první kulturní dohoda mezi oběma státy. Vznikla Jugoslávská knihovna, v níž vycházela (měla vycházet) díla jihoslovanských autorů aj.

Došlo rovněž k častějším stykům se starou vlastí a k zájmu charvátských publicistů i jazykovědců a etnografů o své soukmenovce ve střední Evropě. Charvátský literární historik, publicista a překladatel Ivan Esih (1898–1966), který studoval mj. v Praze bohemistiku (1919–1920) a v Krakově (1927–1928) polonistiku a později napsal knihu o T. G. Masarykovi (1930), již v roce 1930 v tisku navrhoval, aby byla napsána o moravských

17 Viz mj. SKOUPÝ, Arnošt. Československo-jihoslovanská liga 1920–1938. In: Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Historie 2, Praha, 1975, s. 31–65.

18 Viz BERINGER, A. O Vyučování srbocharvátštině na našich středních školách. Československo-jihoslovanská liga, 1923, s. 60.

19 NEČAS, Ctibor. Kapitálová expanze Ústřední banky českých spořitelen v předvečer první světové války. In: Otázky dějin střední a východní Evropy. Univerzita J. E. Purkyně, Brno, 1971, s. 303–318.

20 V letech 1912–1922 bylo v Československu 1 408 jihoslovanských studentů, v roce 1924 však téměř o tisíc méně (428) a v letech 1927/1928 klesl počet jihoslovanských studentů na 201. Statistická ročenka Republiky československé, Praha, 1932, s. 314.

82

Charvátského publicistu H. Sirovatku udivovaly Pospíšilovy názory na další osud moravských i slovenských Charvátů v nově vzniklé republice. Nesouhlasil s nimi. Poukazoval na vzájemné jugoslávsko-československé zahraničně politické zájmy, které by naopak měly opravňovat snahy, aby se charvátské ostrůvky na jižní Moravě a na západním Slovensku udržely co nejdéle.

Jenže zákony kulturní a jazykové biologie jsou bohužel neúprosné. Moravští Kroboti (jak je Němci hanlivě nazývali) doufali, že v novém státě uniknou germanizaci.28 Podle chorvatského historika Dragutina Pavličeviće však byla záchrana před germanizací a získaná svoboda „nebezpečnější než německý útisk a znamenala začátek konce charvátské národnosti na Moravě“.29 Pavličevićovo konstatování toho, že se moravští Charváti v letech 1918–1948 nejenže částečně počeštili, nýbrž že byla charvátská národnostní menšina na jižní Moravě zcela zlikvidována a že proces počešťování byl plánovitý,30 se mi však přeci jen zdá přehnané.

Příslušníci národnostních menšin a etnických skupin se zákonitě postupně asimilují, zapojují se do společenského, politického, hospodářského a kulturního života majoritní společnosti.

Přijímají a osvojují si její jazyk. Souběžně s tím však stále ještě trvá odpor, probíhají také procesy záchrany založené na úsilí o zachování jazyka, lidové slovesnosti, ročního zvykoslovného cyklu, náboženských a svatebních obřadů aj.

Nejinak tomu bylo také u moravských, slovenských, maďarských a rakouských Charvátů.

Ve Frélichově (Jevišovce) např. byla v roce 1924 postavena měšťanská škola, poté velký moderní kostel (1929, dokončen o dva roky později). V úřadech se ústně komunikovalo chorvatsky, písemně se ovšem žádosti podávaly nejprve v němčině, později v češtině.31 Také pomník obětem 1. světové války, který postavili Charváti ve Frélichově (třebaže za pomoci

21 Ivan Esih v článku Hrvatsko Dobro Polje u Moravskoj, Jutarnji list, Zagreb 9. 4. 1930, navrhoval, aby byl vyslán k moravským Charvátům vynikající etnograf Milovan Gavazzi (1895–1992) a aby o nich napsal monografii. Uměl česky, protože mj. studoval v Praze slavistiku.

22 Viz Pavličević, Dr. cit. dílo, Dorovský, I. cit. dílo.

23 TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. In: JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, s. 119–187. Viz též PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 129–130.

24 Pravi je užitak pogled na taj krasni slovenski narod, čija je mládež, polebice djevojačka, na glasu po svojim ljepoti u čitavoj Moravskoj. Svoju elastičnu strojnost sačuvao si je naš Hrvat posve do danas. On se je kroz stoljeće ženio i križao samo među sobom. Rijetko je on dao svoju kćer slovačkome proscu ili njemačkome bogatunu. Stereotipni oblik jugoslovenski uvjerljivo je ovdje sačuvan u svoj svojoj čistoći. Biologično orijentirani antropolog, pa i serolog naći će na tom narodnom otoku bogato polje za svoja znanstvena istraživanja. To je citát z textu F. Pospíšila v překladu H. Sirovatky, který uvádí D. Pavličević, z něhož cituji. Viz Pavličević, Dr. cit. dílo, s. 295.

25 Pavličević, Dr. cit. dílo, s. 117–118 a 295.

26 Do konce první světové války získávali moravští Charváti základní vzdělání na německých školách. Administrativní záznamy a společenské styky proto vedly v němčině. Německý kulturní vliv byl stejně silný jako český. Kulturně se napájely ze dvou zdrojů.

27 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura, s. 298–299.

28 V meziválečném období (a také v letech 2. světové války) ovšem někteří moravští Charváti podporovali sudetoněmecké strany a hlasovali pro ně.

29 Tamtéž, s. 118. Burgenlandský publicista Petar Jandrišević již po oslavách výročí příchodu Charvátů v roce 1934 předvídal, že dojde po dvou generacích zákonitě k jejich zániku. Viz JANDRIŠEVIĆ, P. Kod Hrvata u Moravskoj. Kalendar Naša domovina, Niuzalj, Rakousko, 1936, s. 55–68.

30 Tamtéž, s. 119.

31 Almanach moravských Charvátů (1584–1934), Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Na pametovanje 350 ljetoga jubilea doseljenja Hrvata u Južnu Moravsku, Brno, 1934, s. 4–5.

83

Dějiny

Charvátech charvátská monografie.21 Bohužel však k tomu došlo až o téměř sedm desetiletí později.22 V meziválečném dvacetiletí se objevilo v charvátském tisku a v časopise Československo-jihoslovanská revue o moravských Charvátech několik článků a přednášek, v nichž se převážně opakovaly zejména poznatky Adolfa Turka a informace, které jsou v textech uveřejněných v Almanachu moravských Charvátů z roku 1935.23 Dragutin Pavličević cituje z rukopisu charvátského publicisty českého původu Hinka Sirovatky, jenž napsal šest článků, které uveřejnil v charvátském denním tisku v prvních měsících roku 1937 pod názvem Budućnost moravskih Hrvata, v nichž tvrdí, že etnograf František Pospíšil psal v českém tisku v roce 1934 o Charvátech velmi pozitivně,24 údajně však navrhoval moravské Charváty systematicky počešťovat.25 Podle H. Sirovatky psal F. Pospíšil o jejich domácím životě, zdravé sociální morálce i o veselém jižním temperamentu a o jejich kulturních schopnostech. Zároveň si však položil otázku o jejich dalším osudu.

Jejich budoucnost viděl velmi černě. Předpokládal, že v průběhu několika generací v pohraničních oblastech smaže němčina slovanské zbytky26 a česká škola postupně počeští jejich „krásnou mateřštinu“ a jejich kulturu. „Nejen jihomoravská slováčtina, a ještě více blízká něžná slováčtina (v samotném Slovensku),“ psal H. Sirovatka, „nýbrž last but not least také naše krajová, tak pružná a přitažlivá moravská čeština pronikne proti věčným krevním zákonům bránou čakavštiny, a že nakonec zvítězí neúprosný zákon kulturní biologie…“27

Dějiny

místních Němců),32 měl být důkazem, že tu ještě žijí Charváti.

Důkazem úsilí o záchranu charvátského etnického živlu na jižní Moravě byly rovněž oslavy 350. výročí příchodu moravských Charvátů, které se konaly 16. září 1934.33 Ve srovnání se vzpomínkou 300. výročí příchodu Charvátů,34 která se roku 1884 slavila pouze ve Frélichově, se nyní slavnosti konaly ve všech třech jihomoravských charvátských osadách.

Oslav se účastnila čtyřčlenná delegace z tehdejší Jugoslávie a údajně se jednalo o prv-

ní oficiální styk Charvátů s moravskými Charváty.35 Dále zde měla své zástupce mj. Československo-jihoslovanská liga v Brně, sokolstvo, orelstvo, Dělnická tělovýchovná jednota, hasičstvo aj.

Projevy protektorů a čestných hostů se nesly převážně v češtině, pouze jeden slovenský Charvát přispěl v burgenlandské chorvatštině „samo jedan seljak, negde od Požuna je držal kratki, čisto hrvatski govor u našem gradišćanskom narečju…“36 a „jeden muž a jedna žena ve spisovné charvátštině“.37 Nejcennějším výsledkem oslav ovšem byl sborník, který obsahuje některé materiálově cenné stati a několik informativních statí o dějinách a obyčejích ve všech třech charvátských obcích.38

32 Text na pomníku, který napsal František Vašák (Franz Vašak), zní: „Hrvatsko selo, / hrvatski ljudi, / hrvatski jazik / Hrvat ljubi. Hrvat si kodno more reč, / da je nikdo ništa več / nek ti si, nek brat tvuoj, / od lieta selienja bruoj.“ Po obnovení pomníku v roce 1991 byl text opraven a jeho druhá část zní: „Hrvat si, gdo more reč / da je nigdo ništo več. / Nek si ti nek brat je tvoj / od selienia lijeta broj. God.“ 1928.

33 Nikoli 4. září téhož roku, jak se mylně uvádí v odborné literatuře (např. Pavličević, Dr. cit. dílo, s. 127).

34 Text na pomníku byl v němčině. Na samostatné kamenné desce byl vyryt obsahově odlišný text v češtině. V roce 1938 však desku Němci zničili.

35 Pavličević, Dr. cit. dílo, s. 127, pozn. 45.

36 JANDRIŠEVIĆ, P. Kod Hrvata u Moravskoj. kalendář Naša domovina, Niuzalj, Rakousko, 1936, s. 64.

37 JANDRIŠEVIĆ, P. Kod Hrvata u Moravskoj. kalendář Naša domovina, Niuzalj, Rakousko, 1936, s. 64.

38 Almanach moravských Charvátů (1584–1934), Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Na pametovanje 350 ljetoga jubilea doseljenja Hrvata u Južnu Moravsku, Brno, 1934.

84

Dějiny

Co nám prozradí matriky: Život Charvátů na Drnholecku v 17. a 18. století František Zbořil Mnoho lidí se dnes se zájmem věnuje genealogii. Pátrají v matrikách, luští staré záznamy a snaží se zjistit, kam až sahají kořeny jejich rodiny. Kromě informací o předcích nám však zápisy v matričních knihách mohou nabídnout velmi cenné informace o životě v konkrétních obcích v dobách dávno minulých. Na následujících stránkách představím dílčí výsledky svého výzkumu, v němž se věnuji analýze matrik původních charvátských osad na Drnholecku.

Jak to s těmi matrikami z Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole vlastně vůbec je? Matriky z prvních sta let pobytu Charvátů na Moravě se nedochovaly. Jestli se zničily nebo jestli vůbec nebyly vedeny, to nevíme. V různých archivních pramenech ze 16. a 17. století, které zevrubně analyzoval Adolf Turek ve své práci Charvátská kolonisace na Moravě1, se sice nějaké informace o místních dozvíme, jsou však velmi kusé. Ve 30. letech 17. století nechávali Charváti z Dobrého Pole a Nového Přerova křtít své děti v Mikulově, setkáváme se tedy s nimi na stránkách tamější matriky. Po skončení třicetileté války se na Moravě konaly tzv. lánové vizitace, jejichž cílem bylo vytvořit soupis poddaných a jimi obhospodařovaných pozemků.

Právě lánové rejstříky (které byly vytvářeny poprvé v 50. a podruhé v 70. letech 17. století) jsou nejstarším takto rozsáhlým pramenem, z něhož můžeme informace o Charvátech v dobách dávno minulých čerpat.

Krátce po nich, roku 1686, začala být ve Frélichově psána nejstarší nám dodnes dochovaná charvátská matrika. Založil ji kněz Vít Wolfgang Bugola. Na úvodní straně první knihy sepsal krátké pojednání o životě svaté Kunhuty, dcery krále Bely IV. Uherského, patronky frélichovského kostela. Přestože měl autor nejspíše zájem do knihy psát informace o narozeních, sňatcích a úmrtích (jak je v úvodu uvedeno), v tomto svazku najdeme pouze záznamy o narozeních. Svatby a pohřby se od roku 1686 psaly do jiné matriční knihy, do níž se od roku 1690 zapisovaly také křty. Společná matrika pro všechny tři obce byla vedena téměř sto let. Od roku 1784 jsou záznamy psány pro každou osadu odděleně. Vzhledem k tomu, že dostupných matričních záznamů o Charvátech na Drnholecku je několik desítek tisíc, v tomto příspěvku se omezím pouze na data vztahující se k 17. a 18. století, které pocházejí převážně z matrik narozených a oddaných.

Než se ale pustíme do samotného pátrání, na úvod je vhodné zmínit několik poznámek týkajících se zápisu charvátských jmen.

1

Ačkoliv samotné zápisy v matrice jsou v latině (resp. v němčině), kvůli snadnější orientaci laického čtenáře budeme v tomto textu křestní jména uvádět v jejich české podobě. S příjmeními je to o něco horší. Aby bylo možné jednotlivé rodiny jednodušeji dohledávat, budeme chorvatská příjmení zapisovat v jejich nejběžnější známé formě. Je nutné ale vzít na vědomí, že právě příjmení byla v různých dobách zapisována různě: matrikář je často psal podle sluchu, a tak se můžeme setkat s různými fonetickými zápisy stejného jména, takže stejná osoba se na různých místech v matrikách vyskytuje jako Bok či Bock, jiná jako Bradak, Bradack, Bradac. Slunští jsou několikrát uvedeni jako Szlonsky, jinde Slunski. První zmínka o rodině Dostálů není coby o Dostálech, ale o Nedostálech. Velké potíže činil matrikářům zápis jména Sič. Najdeme verze Sitsch, Sutsch, Sucz, Sitz, nebo i Sücz, Siecz či Szichan. Jméno přistěhovavšího se Zbořila se dočkalo verzí jako Oborzil, Worzil či Borzil. Charváti Vozničovi bývali často Wozniczi, ale i Bosniczi, Blaškovič byl Vlaškovičem a Vindičovi zase Windiczi, Bindiczi nebo Bundiczi.

Různé verze příjmení také často souvisely s použitým jazykem: první dochovaný zápis rodiny Križaničů je český a zní Kryžánek. Šabatka (Schabatka) se vyskytuje také jako Sobotka. Glosič byl Hložánek, naopak z Godiniče se stal Regen.

Celkem tři příjmení se dočkala hned tří jazykových verzí. Vlkovi byli jindy Wolfovi, Wukovi, Wkovi, Bolfovi, jednou zpočátku dokonce Wkovitzovi. Stejně tak se vyvíjelo příjmení Orbes: z Grohovina přes Grahowa Slama (!), Groh, Hrachovina až po Arbes, Orbes. Pěkné (a pestré) to měli rovněž Pěkní: Piekní, Schönovi, jednou dokonce chorvatsky Lipi. Hezký příklad, který nám dá nahlédnout do složitostí zápisu charvátských jmen, je informace o svatbě z 22. ledna 1698: Ženil se Georgius Piekny juvenis filii Petri Schön.

TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937.

85

Dějiny

Mikulovská matrika a lánové rejstříky Jak již bylo výše uvedeno, cenným zdrojem našeho bádání je matrika křtů mikulovské farnosti. Charvátská jména se v ní objevují velmi často v letech 1625–1635. Z toho tedy plyne, že ve dvacátých a třicátých letech 17. století (alespoň někteří) Charváti nechávali své děti křtít v Mikulově, městě, v němž sídlil mocný kardinál František Dietrichstein. Určitě se nedá předpokládat, že se v tomto zdroji objeví jména všech obyvatel charvátských obcí, ale alespoň některé díky němu známe: První Charvátka, která je v mikulovské matrice zmíněna 19. října, je kmotra Margareta Matković z Dobrého Pole, po ní 25. října následuje čerstvě narozená Barbora z Nového Přerova, dcera Jiřího Jelušiće a jeho ženy Agáty.

Matrika pokračuje zmínkou o narození Doroty, dcery Jakuba Kuzmiče a jeho ženy Alžběty z Dobrého Pole. Z dalších zápisů zjistíme, že ve dvacátých letech 17. století žily v obci Dobré Pole rodiny Matkovič, Kuzmič, Brindič, Jakšič, Mohorič, Polný, Sabatič, Sič, Tausič, Vindič, Zvoichovič a Zvitkonič (1635) a v obci Nový Přerov rodiny Bosnič, Hubený a Jelušič.

Dále se v záznamech vyskytují rody, u kterých není uvedeno, že jsou z některé z chorvatských obcí, ale jména mají chorvatskou formu. Jsou to Dušič, Kukič, Hodič, Jurdič (1632), Pěkný, Pidovič (?), Slunský (1631, 1634 v Dobrém Poli), Šalamoun (1631), Vlaškovič a Zurič (Saurič). Poslední záznam v mikulovských matrikách, který se týká Charvátů, je z roku 1635.

S mnohými z těchto jmen se později setkáváme spíše ojediněle.

Pro období 1635–1686 se setkáváme s pouze sporadickými matričními zápisy vážícími se k Charvátům na Drnholecku. Díky lánovým rejstříkům se však můžeme dozvědět, jak se zdejší obyvatelé v tomto období jmenovali a jaké byly jejich majetkové poměry. Sedlák byl větším zemědělcem, který obhospodařoval obvykle jeden lán (zhruba 18,6 ha), nebo alespoň půl lán. Menší sedlák byl označován jako domkář s půdou (nebo také jako chalupník, kopáč, zahradník, čtvrtláník). Domkář bez půdy se většinou živil námezdní prací, nějakým řemeslem nebo byl na výminku.

2

86

Lánové rejstříky vznikaly ve dvou vlnách: starší verze z 50. let obsahovala mnoho nepřesností, proto došlo v 70. letech k její revizi. Co z nich tedy vyčteme?

Frélichov Sedláci: Martin Barilič, Vojtěch Dragonič, Jan Dvořák, Štefan Fabitič, Jiří Jurdič, Jan Kapusta, Řehoř Kryžánek (uveden dvakrát, vlastnil tedy dva grunty)2, Vavřinec a Jan Kulešicovi, Jan Linkovič, Jiří Michalič, Jan Mikovič, Rudolf Slavič, Filip Spanič, Jiří Steyer, Šimon Svaha, Valentin Šabatka, Vavřinec Šafarič, Fabian Tičer, Matěj Tušič, Pavel a Blažej Vindičovi, Margareta, vdova po Michalu Vlastovičovi, Martin Vojnošič, Martin Zmaič a Jakub Zurič.

Chalupníci: Tomáš Halavič, Vavřinec Dušič, Jiří Mulner, Jiří Rathovič, Jakub Rosenberger, Jan Spanič a Jan Tragšič.

Domkaři bez půdy: František Stavarič, Jan Vévoda.

Majitelé vinic: Někteří z těchto majitelů jsou shodní s již uvedenými sedláky či domkaři: Vavřinec Dušić, Štefan Fabitič, Vavřinec Kulešic, Jan Milkovič, Rudolf Slavič, Filip Spanič, Vavřinec Šafarič a Martin Tičer. Někteří jsou zde uvedeni nově: Šimon Bayer, Ondřej Lunšer, Ondřej Gutšík, Jan Kapusta, Jan Luhovič, Ondřej Lunšer, Blažej Tičer, Jan Vankovič, Jan Vankerič, Vít Vindič, Martin Viderovský, Mikuláš Vutšík.

Když porovnáme informace z první a z druhé lánové vizitace, zjistíme následující: • Většina jmen je podobných v prvním i v druhém kole: Vavřinec Kulešic, Jan Linkovič, Matěj Tušič, Pavel a Blažej Vindič, vdova po Michalu Vlastoviči, Jakub Zurič, Jan Kapusta, Vávra Dušič, Jiří Mullner a Jan Vévoda.

• V prvním lánovém rejstříku se objevili a později již ne: sedláci: Jiří Bayer, Jiří Parnovič, Petr Pranovič, Jiří Kapusta, Petr Košťál, Matěj Kulešic, Jiří Maratzki, Petr Spanič, Ondřej Svaha, Řehoř Švestka, Vít Prekolvic, Tomáš Šabatka, Bartoloměj Stavarič, Martin Tičer, Jiří Tobiáš, Vít Vindič, Martin Vojnošič, Jan Voržál, Jan Weis; domkaři s půdou: Vít a Matěj Kulešicovi, Matěj Pletka, Matěj Ratovič, Marek Šabatka, Vít Vévoda; domkář bez půdy: Bartoloměj Bayer.

Nový Přerov Sedláci: Pavel Babič, Jan Bock, Matěj Fraledić, Pavel Haška, Jiří a Lukáš Hubení, Jiří Illíček, Ondřej Jelušic, Šimon Jurdič, Michael Koch, Pavel a Jan Kulešicovi, Matěj Pěkný, Vít Šalamon, František Vranešic, Jiří Woleiš a Jan Wolf Chalupníci: Ondřej Babič, Jan Jurdič, Marek Kulešic a Pavel Wolf (stejná příjmení se vyskytují i u zdejších sedláků), Matěj Bubeníček, Jiří Felinger, Kašpar Keglovič, Matěj Kraner a Vavřinec Sušič.

Domkaři bez půdy: nejsou.

Většina jmen majitelů vinic je shodná s některými ze sedláků: Pavel Babič, Matěj Fraledić, Jiří Illíček, Ondřej Jelušic,

Jak již víme, z české formy jména Kryžánek se později vyvinul Križanič.

Porovnání první a druhé lánové vizitace: • sedláci Pavel Babič, Jiří Ilíček, Ondřej Jelušič, Michal Koch, Matěj Piekný, Vojtěch Šalamoun, František Vranešič a domkaři Jiří Felinger a Marek Kulešic se objevují v obou pramenech a rozsah jimi spravovaného majetku je stále stejný.

• Lukáš Hubený, Jan Wolf, Pavel Haška a Jan Bohl zbohatli – v 50. letech byli pouze domkaři, v 70. jsou z nich již sedláci.

• v druhém kole vizitace se již nesetkáme se sedláky Jakubem Hubeným, Janem Jelušicem, Jiřím Kulešicem, Jiřím Ratšičem, Šimonem Ungerem, Matějem a Martinem Vozničovými, a s domkaři Kryštofem Babičem, Pavlem Keglovičem a Janem Trankšičem. Matěj a Lukáš Jurdičovi jsou pravděpodobně příbuzní s těmi Jurdiči, který známe z Frélichova.

Dřívější sedlák Vavřinec Tušič se v době mezi první a druhou vizitací patrně přestěhoval do Frélichova, kde se z něj stal domkář.

Dobré Pole Sedláci: Řehoř Brinšič, Ondřej Dušič, Marek Regen, Jan a Matěj Kusmičovi, Matěj, Řehoř a Martin Laslavičovi,3 Ondřej Matkovič, Pavel Nikolič, Tomáš Schön4, Matěj Sič, Michal a Jan Slunští a Jakub Zvitkovič.

Chalupníci: Mikuláš Danšič, Michal Dievirka, Jan Fabian, Jan Janderšič, Michal Kuzmič, Matouš Knopp, Ondřej Lonik, Martin Nadosch, Matěj Schandl a Matěj Schwarz.

Domkář bez půdy: Jan Drešer.

Porovnání první a druhé vizitace: • Sedláci Řehoř Brinšič, Ondřej Dušič, Jiří Laslavič, Ondřej Matkovič, Matěj Sič, Jan Slunský, Tomáš Schön a Jakub Zvitkovič zůstávají sedláky i o dvacet let později, stejně jako domkaři Jan Drešer, Michal Kuzmič a Jan Janderšič.

• Kdo byl v padesátých letech uveden a v sedmdesátých již ne? Velkou selskou rodinou byli Kuzmičovi. Vlastní grunt měli Martin, Matěj, Řehoř a Jan Kuzmičovi (v 70. letech byli sedláky pouze Jan a Matěj). Pozici nejzámožnější rodiny v Dobrém Poli převzali v 70. letech Lasloviči.

• V prvním soupise byli uvedeni také Pavel a Štefan Sičovi. Seznamujeme se i s Petrem Tičerem a domkaři tehdy byli Vavřinec Schwarz a Jiří Knopp. Vedle frélichovského Vavřince poznáváme i zdejší Bartoloměje, Josefa a Řehoře

3 4 5 6 7

Dušiče. Nová příjmení objevujeme díky domkařům se jmény Adam Gros, Matěj Hautscher, Matěj Krol, Pavel Mautšič, Jiří Vaichovič.

Když se znovu podíváme do mikulovské matriky, zjistíme, že jména jako Kukič, Mohorič, Pidovič, Polný, Zvojchovič, Hodič a Jakšič se z lánových rejstříků vytratila.5 Příjmení frélichovských rodin Zuričů, Jurdičů, Dušičů a patrně i Schabatků (zřejmě ve verzi Sabatič), novopřerovských Šalamounů a Hubených se objevila již v mikulovských matrikách.

Pokud naopak budeme pátrat po tom, která jména z lánových rejstříků se již nevyskytují v pozdějších záznamech, jsou to Pranoviči, Vojnoviči a Zvitkoviči.

Dvě a více generací se udržely tyto rodiny6: Frélichov: Dušič, Kulešic, Mullner, Tičer, Šabatka, Zurič a Weis7 (jsou uvedeni v obou lánových rejstřících), dále Halavič, Jurdič, Křižanič, Mikulič, Slavič a Stavarič (jsou v záznamech pouze z pozdější vizitace).

Nový Přerov: Babič, Vranešic, Iljíček, Koch, Wolf, Hubený a Šalamoun (objevují se v obou lánových rejstřících), Voznič (uveden pouze v rejstříku z 50. let, znovu se s ním setkáme v pozdějších matrikách).

Dobré Pole: Kuzmič, Matkovič, Schön, Knopp, Slunský, Sič, Janderšič a Brinšič (jsou uvedeni v obou soupisech), Regen, Mikulič a Fabian (najdeme je pouze v pozdějším rejstříku). Život v charvátských obcích ve světle matrik Zajímavou otázkou je, jaký je původ osob, které nově přicházely do charvátských obcí.

Pokud se informace neobjeví přímo u matričního záznamu, není to jednoduché zjistit. Je pak často záležitostí náhody, jestli se nám původ tohoto „cizince“ podaří dopátrat, a i tak nemusí být vždy jisté, že osoba v námi sledované matrice je totožná s dotyčným s podobným jménem zapsaným někde jinde.

V tomto textu vyjdeme z dat, která jsme získali analýzou první tisícovky svateb, jež se v charvátských obcích konaly v průběhu

Zjevně šlo o velmi rozvětvený a bohatý rod.

Je možné, že Schön je německý zápis příjmení Piekny.

Jména Hodič i Jakšič se v pozdější frélichovské marice ještě objeví, tudíž se dá předpokládat, že lánové rejstříky není možné považovat za opravdu kompletní přehled všech jmen, která se tehdy v charvátských obcích vyskytovala.

Jejich mužská linie pokračuje ještě delší dobu, minimálně do poloviny 18. století.

Poslední zmínka o rodinách Zuričů a Weissů je z roku 1751.

87

Dějiny

Michal Koch, Jan Kulešic, Vít Šalamon, František Vranešic a Jan Wolf. Novými jsou zde pouze Jan Bohl, Pavel Hesla, Jakub a Lukáš Hubení, Matěj Jurdič, Řehoř Mullerič, Tomáš Pfester a Jiří Schön.

Dějiny

Jméno

Počet %

Jméno

Počet %

Marie

721

33,71 Lucie

17

0,79

Matěj

373

16,59 Pavel

30

1,33

Gabriel

2

0,09

Kateřina

299

13,98 Alžběta

16

0,75

Jiří

212

9,43

Filip

27

1,2

Ludvík

2

0,09

Helena

213

9,96

Terezie

15

0,7

Jan

197

8,76

Václav

26

1,16

Šebestián

2

0,09

Markéta

147

6,87

Johana

9

0,42

Bartoloměj 128

5,69

Blažej

20

0,89

Valentýn

2

0,09

Anna

127

5,94

Apolena

7

0,33

Jakub

128

5,69

Vít

17

0,76

Augustýn

1

0,04

Uršula

125

5,84

Zuzana

7

0,33

Antonín

120

5,34

Štěpán

14

0,62

Baltazar

1

0,04

Magdalena

94

4,39

Juliána

4

0,19

Vavřinec

112

4,98

Havel

10

0,44

Dionýsos

1

0,04

Barbora

75

3,51

Justýna

4

0,19

Ondřej

109

4,85

Kristián 8

0,36

Felix

1

0,04

Agáta

58

2,71

Veronika

3

0,14

Šimon

109

4,85

Marek

8

0,36

Ferdinand 1

0,04

Eva

47

2,2

Cecílie

2

0,09

Martin

92

4,09

Adam

7

0,31

Florián

1

0,04

Rozálie

42

1,96

Miriam

2

0,09

Josef

86

3,83

Ignác

6

0,27

Frederik

1

0,04

Gertruda

39

1,82

Regina

2

0,09

Tomáš

85

3,78

Mikuláš 6

0,27

Gothard

1

0,04

Dorota

34

1,59

Tekla

2

0,09

Řehoř

74

3,29

Petr

6

0,27

Jindřich

1

0,04

Kunhuta

26

1,22

Victorie

2

0,09

František

61

2,71

Karel

4

0,18

Leonard

1

0,04

Michal

51

2,27

Leopold 4

0,18

Lukáš

1

0,04

Fabian

47

2,09

Prokop

4

0,18

Rupert

1

0,04

Kašpar

42

1,87

Bernard 2

0,09

Zikmund

1

0,04

Eliáš

0,09

Tab 1: Oblíbená dívčí a chlapecká křestní jména mezi Charváty na Drnholecku v letech 1686–1784

18. století. Naprostá většina novomanželů (tj. cca 1800 osob) byli místní, resp. obyvatelé některé ze tří chorvatských osad na Drnholecku. U těch zbývajících stojí za pozornost dvě obce: Hlohovec z poštorenské farnosti (odkud k nám přišli Radkovičovi, Grandičovi, Jankovičovi, Mauričovi, ale také Marešovi, Lerchovi, Pantlovi, Plavcovi nebo Fialovi). Z Poštorné ani z Charvátské Nové Vsi se na Drnholecko mnoho osob nepřiženilo/nepřivdalo – jedná se pouze o několik jednotlivců.

Druhou obcí, odkud často přicházeli noví partneři a nové partnerky pro obyvatele Frélichova, Nového Přerova a Dobrého Pole, byly nedaleké Novosedly (v námi sledovaném období se jednalo o cca 30 osob). Zde je však dobré zmínit, že mnohdy šlo o děti Charvátů, kteří se tam přiženili v minulosti (Křižanič, Demianšič, Romšič, Janderšič). Naopak novosedelští Němci, kteří se do charvátských osad stěhovali (podle příjmení Spatz, Hausler, Ludvig, Sperling, Weiss), nevstupovali do manželských svazků s Charváty, ale s dříve usedlými Němci.

Ti často hledali nevěstu/ženicha také v blízkém Drnholci (10 osob).

Jméno

Počet %

Jméno

Počet %

2

Jméno

Počet %

S ohledem na realizované sňatky je velice zajímavý pohled na rakouskou stranu hranice: je z něj patrno, že Charváti na Drnholecku udržovali kontakty s Charváty a dalším slovanským obyvatelstvem v Dolním Rakousku a Gradišći (Kateřina Demianičová z obce Streitdorf si roku 1690 vzala Matěje Godiniče z Frélichova, z Au am Leithaberge se do Frélichova přiženil Valenta, z Sommereinu Mesalnič a z Cáhnova – dnes Hohenau – přišel do Nového Přerova jistý Bradáč). Počet těchto sňatků však nebyl nijak převratný. Z rakouského Alt Prerau si ale Charváti s oblibou vodili kmotry pro své děti.

Na závěr ještě jednu zajímavost: v roce 1738 si rychtář Matěj Sič z Lednice přivedl nevěstu Ferbarovou.

Průměrný věk pro vstup do manželství8 byl v charvátských obcích 24 let pro dívky a 27 pro chlapce. Pouze jedna z deseti dívek se vdávala dříve, než oslavila 18. narozeniny (chlapci se tak mladí neženili takřka vůbec). Ačkoliv tento věk není nijak nezvykle nízký, zajímavé je, že počet nemanželských dětí nebyl v charvátských obcích příliš vysoký.9 V období let 1686–1784 se jednalo asi o 4 % všech narozených dětí. Pokud již dítě bylo na cestě a rodiče ještě nesezdaní, připravovala se rychlá svatba.

Ta však mohla řešit nelehkou situaci zámožných, příslušníci chudších vrstev tuto možnost neměli. Z tohoto důvodu bývají právě děvečky nejčastěji matkami nelegitimních dětí.10

8 V tomto přehledu vycházíme z údajů pro časové období 1784–1835 (věk snoubenců se začal psát do matrik až od roku 1784).

9 Právě sňatek ve velmi raném věku byl jedním z opatření, jak počet dětí narozených mimo manželství snížit.

10 V letech 1770–1780 se dbalo na označování původu otce v matrikách velmi přísně, a tak víme, že otcové těchto dětí často bývali čeledínové, ale také vojáci. U dvou záznamů se setkáme s informací, že otcem dítěte byl vagabund (tulák, nejnuznější z nuzných).

88

Vesnická společnost Z matrik se také můžeme dočíst cenné informace o fungování vesnice. Zajímavé je např. všímat si toho, koho potkáváme na různých postech a v jakých sociálních skupinách. Obecně platilo, že Charváti se živili zemědělstvím a byli vázáni k půdě: sedláci i domkáři s půdou měli svou životní kariéru do velké míry jasnou. Ale jak to bylo s ostatními?

Vesnickou „elitu“ do velké míry představovaly významné selské rody a dále pak rychtář, kněz, učitel, částečně hospodský.

Naopak na druhém konci společenského žebříčku se nacházeli nádeníci, čeledíni a děvečky. Řemeslo v charvátských vesnicích vykonávali často „přistěhovaní“ obyvatelé. Pojďme se nyní na některé z těchto skupin obyvatelstva podívat podrobněji.

S rodinami sedláků jsme se seznámili již v lánových rejstřících. Je samozřejmě možné, že někdy nějaký sedlák zchudl, anebo naopak, někdo dříve nemajetný se stal sedlákem. Jak tento proces přesněji probíhal mezi našimi Charváty, to si vyžaduje další podrobný archivní výzkum. Můžeme však říci, že právě z těchto zámožných rodin se rekrutovali vesničtí rychtáři. A jak je patrno z matričních záznamů, rodiny, které, které v obci zastávaly rychtářský úřad, mezi sebou cíleně udržovaly příbuzenské vazby.

Rychtáři ve Frélichově První matriční záznam s informací o osobě, která zastávala v charvátských obcích nějaký úřad, je zmínka o úmrtí Jiřího Godiniče z roku 1680. Z poznámky vedle jeho jména se dovídáme, že se jednalo o místního starostu.

V roce 1689 se uvádí jako frélichovský rychtář jistý Matěj Knopp.11 Další zmínka o místním rychtáři je až z roku 1726, kdy se Tomáš Damiančič12 stal kmotrem Jakuba Hubeného, syna Matěje Hubeného. Rychtářovou ženou byla Lucie, dcera předchozího rychtáře Matěje Knoppa.13

Následující záznam o rychtářovi se pojí se jménem Jiří Schön a je z roku 1734. Tento muž zemřel již 25. května 1737 ve věku 38 let.

Když se podíváme trochu podrobněji na jeho rodokmen, zjistíme, že byl spřízněn jak s Matějem Knoppem, tak s Jiřím Godiničem.14 Pojďme ale dále: Záznam z roku 1739 mluví o rychtáři Matěji Tičerovi. Ten svůj úřad zastával minimálně následujících dvacet let (poslední záznam o něm coby rychtářovi je z roku 1759) a je pro změnu manželem Anny, roz. Schönové, sestry předchozího rychtáře Jiřího.15 Předpokládáme, že Matěj Tičer zastával rychtářský úřad až do své smrti v roce 1763.

Další jméno spojené s rychtářským úřadem je Jan Slunský (záznam z roku 1769, dotyčný tehdy vdával svoji dceru Marii). I on byl příbuzný (konkrétně zeť) předchozího rychtáře Matěje Knoppa.16 Jeho jméno je v matrikách naposledy spojeno s rychtářstvím roku 1772, kdy byl svědkem na svatbě. Zemřel v roce 1798.

Pro zajímavost ještě dodejme, jak to bylo s rychtáři v 19. století: Kdy se stal rychtářem Janův syn Šimon Slunský, nevíme. Jako rychtář je zmíněn až v roce 1804.17 Jeho ženou byla Barbora, dcera předchozího rychtáře Matěje Tičera. Úřadu se věnoval do doby někdy mezi lety 1806–1810.

Jednalo se o prvního nám z matrik známého frélichovského rychtáře, který úřad získal dědičně po otci, nikoliv vyženěním.

Následovali rychtáři: Matěj Hubený (z rodu novopřerovských Hubených), Matěj Sič (jehož rodina pocházela z Dobrého Pole) a Jan Šalamoun. Poslední z nich umřel při epidemii cholery v roce 1855.

Po roce 1848 se mění systém veřejné správy a rychtáře nahrazuje volený starosta.

11 12 13 14

Matěj Knopp se oženil s Helenou a zemřel 26. března 1704 ve věku 56 let.

Tomáš Demiančič byl synem Jakuba Demiančiče.

Lucie Demiančičová byla před sňatkem s Tomášem Demiančičem již třikrát ovdovělá.

Rodiči Jiřího Schöna, nar. 23. 10. 1699, byli Jiří Schön st. a jeho žena Helena, roz. Wolfová. Jiří ml. byl třikrát ženatý: jeho první ženou byla Dorota, dcera bývalého frélichovského starosty Jiřího Godiniče. Ve stejný den, kdy si Jiří Schön bral Dorotu Godiničovou, ženil se i bratr nevěsty Matěj Godinič s Kateřinou Damiančičovou (dcerou Jakuba Damiančiče, jejíž bratr Tomáš taktéž jistý čas zastával úřad rychtáře). Ze svého druhého manželství měl Jiří Schön syny Jana, Matěje, Jiřího a dceru Annu. Jeho třetí ženou se stala 4. září 1719 Marie, vdova po Matěji Jurdičovi.

15 Matěj Tičer se narodil ve Frélichově Vítovi a Gertrudě Tičerovým roku 1699. V lednu roku 1721 se oženil s Annou, mladší sestrou pozdějšího rychtáře Jiřího Schöna. Z jejich manželství se narodily čtyři děti. Anna zemřela 31. prosince 1738 a Matěj Tičer se podruhé oženil s Marií, roz. Schallamounovou. Matěj Tičer zemřel roku 1763, jeho vdova Marie ho přežila o dva roky.

16 Jan Slunský se narodil roku 1722. Jeho rodiči byli Šimon Slunský (konšel) a Magdalena, dcera bývalého rychtáře Matěje Knoppa.

17 Šimon Slunský se narodil 25. října 1744 Janu Slunskému a Magdaleně, roz. Suparičové. V říjnu 1766 se oženil s Barborou, dcerou předchozího rychtáře Matěje Tičera. V letech 1772–1775 byl hospodským. Barbora zemřela v roce 1786 a Šimon, který se již patrně podruhé neoženil, ji následoval roku 1814.

89

Dějiny

Křestní jména, která Charváti dávali svým potomkům, se v souhrnu příliš nelišila od obvyklých jmen v jiných obcích.

Výjimkou snad může být časté dívčí jméno Kunhuta (kostel ve Frélichově byl zasvěcen této patronce). V tabulce č. 1 vidíme, jaká křestní jména byla mezi Charváty na Drnholecku oblíbená v letech 1686–1784.

Dějiny

Rychtáři v Dobrém Poli První záznam z Dobrého Pole, u něhož je připsán úřad rychtáře, je z 1687 a týká se Jana Fabiana. Ačkoliv Fabian zemřel až roku 1692, již roku 1688 je v matrikách jako rychtář uveden Jiří Sič. S ním se setkáme ještě i ve zmínce z 1689, dále se ale matriky na nějakou dobu odmlčí a následující rychtář je vzpomenut až roku 1733. Je jím Pavel Stephl, jehož syn Ondřej si bere za manželku Rozu, dceru Ondřeje Wolfa z Novosedel. O rok později (1734) se novomanželům narodí potomek (a rychtář je znovu připomenut), 1738 se vdává Stephlova dcera (a rychtář Pavel je již připomenut pouze jako emeritní). S rodinou se znovu setkáme roku 1751, to už ale nikdo z nich úřad nezastává.

V letech 1737–1739 byl místním rychtářem Matěj Sič.18 V jakém byl vztahu s již zmiňovaným Jiřím Sičem není zřejmé, ale je pravděpodobné, že byl synovcem. Jeho syn Matěj Sič ml. jej po své svatbě roku 1738 v úřadu vystřídal (je to druhý známý případ v chorvatských osadách, kdy je rychtářství předáno z otce na syna).19 Zajímavostí je, že v letech 1740 a 1747 je jako rychtář uváděn Řehoř Slunský,20 dosavadní konšel (a že po tuto dobu je naopak Matěj Sič ml. konšelem). Roku 1749 se úřad opět vrátil Matěji Sičovi ml.

Jak víme, roku 1757 byl dobropolským rychtářem Jan Suparič. I on patřil k místní honoraci – když se roku 1738 ženil,21 za svědky mu šli Matěj Sič (tehdejší rychtář) a Jakub Orbes (tehdejší konšel). Jeho četným dětem chodili za kmotry buď Řehoř Slunský, nebo jeho bratr Vavřinec.

Více informací o rychtářském úřadu z Dobrého Pole v osmnáctém století nemáme. Další rychtáři již vystupují ve stoletím devatenáctém: Šimon Mokruš (uváděn mezi lety 1821–1827),

Jiří Gregor (1828), Kašpar Orbes (1827–1833) a Ondřej Sič,22 který vrací po roce 1833 rychtářský úřad zpět do rodiny Sičů.

Rychtáři v Novém Přerově Výčet rychtářů v Novém Přerově začneme nám již známým jménem Jiří Schön (jedná se patrně o otce frélichovského rychtáře Jiřího Schöna). Manželka Jiřího Schöna st. Helena, roz.

Wolfová, byla oblíbenou kmotrou a v matrikách se její jméno opakuje velmi často.

Schönovým nástupcem se nejpozději v roce 1739 stal dřívější konšel Ondřej Hubený, příbuzný frélichovského starosty Jiřího Godiniče.23 O zálibě tohoto rychtáře dávat svým dětem mnohá křestní jména se zmíníme ještě později.

V letech 1750 a 1751 máme informace o rychtáři Bartoloměji Ilíčkovi. Pouze v těchto letech je uveden jako rychtář, předtím i potom se o něm píše jako o konšelovi. Od roku 1752 je rychtářem opět Ondřej Hubený. Někdy kolem roku 1760, když bylo Ondřejovi již šedesát let, převzal úřad o deset let mladší Jakub Wolf. Do funkce je uveden nejspíš v den své svatby roku 176124 a setrval v ní určitě do roku 1772, kdy v této funkci vystupoval jako svědek na svatbě Bartoloměje Babiče a jeho ženy Heleny.25 I když by se dalo čekat, že rychtář někdy v této době odešel na výminek, mohl úřad zastávat podstatně déle: zemřel totiž v listopadu posledního roku 18. století ve věku (na tu dobu neuvěřitelných) devadesáti let.

Dalšího rychtáře známe až z roku 1805. Je jím Josef Groh.

Je možné, že jeho rodina pocházela z Dobrého Pole (kde působili rychtáři Orbesovi).26 Dalšími rychtáři jsou: Martin Orbes, příbuzný Ondřeje Hubeného,27 který byl rychtářem od roku 1810 do roku 1826. Následující rok nebo dva se úřadu věnoval Antonín Jurdič, avšak do rodiny Orbesů se funkce vrací v roce 1827, kdy se jí ujal Kašpar Orbes, syn Martina Orbese.

Kněží Další významnou postavou každé vesnice byl v minulosti pan farář. Výčet kněží působících v chorvatských osadách na Drnholecku přirozeně začneme mužem, který roku 1686 začal psát nejstarší dochovanou frélichovskou matriku – jmenoval se Vít Wolfgang Bugula. Již o tři roky později (8. února 1689) jej

18 Jeho první ženou byla od roku 1714 Helena, roz. Šabatková, druhou od roku 1731 Kateřina, roz. Suparičová.

19 Ženou Matěje Siče ml. se stala Magdalena Ferbarová, jejíž otec Matěj Ferbar pocházel z Lednice.

20 Řehoř Slunský se narodil roku 1696 Jiřímu Slunskému. Ačkoliv také ve Frélichově byli konšelé Slunští, vzájemná příbuznost zatím nebyla zjištěna.

21 Jiří Suparič byl synem Michala Supariče a pravděpodobně vnukem Jana Supariče. Oženil se s Kateřinou Fabičovičovou z Hlohovce. Během prvních dvaceti let manželství se jim narodilo celkem deset dětí, právě u posledního dítěte, narozeného roku 1757, je záznam, že jeho otec Jiří je rychtářem.

22 Ondřej Sič byl pravnukem Matěje Siče a Magdaleny, roz. Ferbarové. Roku 1824 se oženil s Magdalenou, dcerou Jana Mokruše.

23 Obdřej Hubený se 5. února 1726 oženil s Gertrudou, vnučkou Jiřího Godiniče. Nejpozději od roku 1739 byl konšelem, asi od roku 1743 rychtářem.

24 Jakub Wolf byl poprvé ženatý s Markétou Vranešicovou, s níž měl dceru Barboru. Po druhé se roku 1761 oženil s Dorotou, vdovou po Jakubu Veselém.

25 Helena byla vdovou po konšelovi Bartoloměji Hubeném, synovci rychtáře Ondřeje Hubeného.

26 Jméno Groh je patrně původnější podoba jména Orbes (Arbes, Hrachovina či Grachovina). Manželkou Josefa Groha byla Alžběta Stagerová.

Groh se živil jako krejčí, zemřel roku 1821.

27 Jeho manželkou byla Marie Jurdičová, vnučka Ondřeje Hubeného.

90

O něm víme i něco více: ve Frélichově začal působit 5. února 1733 a přišel sem z Opavy.

Poltzer nás informuje o tom, jaké trápení měl duchovní s udělováním svátostí poté, co na sklonku roku 1740 vypukla válka o habsburské dědictví. V zápise ze dne 24. března 1742 si kněz stěžuje na to, že Prusové zabránili dodávce svěcené vody z Olomouce. Duchovní si tedy musel nechat doručit jinou z Mikulova. Že problémy s dodávkami svěcené vody pokračovaly i nadále, se dozvíme i díky informaci ze 16. prosince téhož roku, kdy se novorozený Jiří Tomáš Frišánek28 z Dobrého Pole nezdál na přežití a urychlený křest musel být zachráněn svěcenou vodou z Březí. Také Kristián Poltzer pokračoval svou kariéru na pozici mikulovského probošta. I on chodil za kmotry svým bývalým chorvatským farníkům. Jiří Križanič i kovář Antonín Czehovský však bývali při pojmenovávání svých dětí střídmější než Ondřej Hubený a dávali jim maximálně jména tři.

Nový farář Matěj Jan Dibalik se uvedl zápisem z 18. června 1743. K ruce měl kaplana Ondřeje Lungela, který za něj vykonával mnohé obřady. Dibalik zemřel 2. února 1751 ve věku 43 let a byl pochován v kostele sv.

Kunhuty ve Frélichově. V úřadu jej nahradil 20. února 1751 místní rodák Ondřej Jurdič,29 první a poslední místní rodák, jenž zde jako kněz působil. Jeho kaplany byli Ferdinand Antonín Ballhon a Ondřej Schmid.

Následoval Leopold Adam Steinsdorffer z Březí, kterého do úřadu na konci dubna 1760 uvedli hrabě František Adam z Trautmansdorfu a generální vikář hrabě z Hamiltonu.

Na frélichovské faře setrval dlouhých čtyřicet let a zemřel 6. října 1802. Do hrobu jej ukládal tehdejší novosedelský kaplan Josef Noske, který jej taktéž v úřadování na frélichovské faře nahradil. Po sedmi letech jej na konci léta 1809 vystřídal František Hager (setrval do roku 1823). Následoval František Alexandr Mikšíček (který byl posledním společným farářem i pro Nový Přerov) a byl zde do roku 1851, dále Matthias Muller (do roku 1871), Josef Nehůdek (do roku 1883), František Kotouček (do roku 1890), Antonín Schwarz (do roku 1892). Posledním farářem v 19. století ve Frélichově byl František Benda.

28 Rodiče byli Josef a Marie Frišánkovi.

29 Pravděpodobně se jedná o syna Jiřího Jurdiče a jeho manželky Magdaleny, roz. Fabetičové, který se narodil 26. prosince 1721.

91

Dějiny

v úřadu nahrazuje jistý Jan Babtista Xaver Faber. Jak dlouho zde sloužil a kdy jej nahradil P. Matěj Sedláček (který zemřel 17. října 1714), to nevíme.

Zajímavou osobností je P. Jan Jakub Aloys Tilscher. Do Frélichova přišel dne 26. března 1716 (jak sám zapsal do matriky narozených). Ve farnosti působil tři roky, až do února 1719.

Ačkoliv to byla jedna z nejkratších dob působení ze všech nám známých místních kněží, o tomto muži máme paradoxně nejvíce informací, a to nejenom z matrik. Víme totiž, že následně se roku 1732 přesunul do Mikulova, kde působil jako devátý probošt mikulovské kapitoly. Víme o něm také to, že 13. dubna 1733 dosáhl šlechtického titulu (získal predikát „z Rosenheimu“ a erb).

Ze života Charvátů na Drnholecku se probošt Tilscher nevytratil. S Ondřejem Hubeným, novopřerovským rychtářem, jej pojilo přátelství a až do své smrti v roce 1746 chodil za kmotra všem jeho synům. Rychtářovým dcerám byla kmotrou proboštova sestra. Jak si Ondřej této výsady považoval, je patrno z toho, že svým dětem dával více křestních jmen (což dříve nebylo obvyklé). První dceru Marii pokřtil roku 1734 sice ještě obyčejně pouze jako Marii (probošt Tilscher ještě nebyl šlechticem), ale již druhý syn narozený o dva roky později má zapsáno, že byl pokřtěn jako Josef Václav Kazimír Jan (jeho druhou kmotrou byla Helena Schönová, manželka novopřerovského konšela). Další syn byl opět pokřtěn obyčejně pouze jako Matěj, ale třetí syn v pořadí dostal jména Jan Nepomuk Tadeáš Jiří. Následuje dcera Julie Antonie Jana Markéta Josef Anna, které šli za kmotry konšel Jiří Schön a proboštova sestra Anna Marie Tilscherová. Absolutním novopřerovským rekordmanem v počtu udělovaných jmen (a možná rekordmanem v blízkém i vzdálenějším okolí, samozřejmě s výjimkou šlechtických rodin) se Ondřej stal až při narození svého čtvrtého syna, u něhož uzdu fantazii již popustil docela a nechal ho pokřtít jmény Martin Ambrož Roman Sofronius Tomáš Josef Antonín Jan Nepomuk.

Svobodný pán (baron) Jan Jakob Aloys Tilscher z Rosenheimu zemřel roku 1746, a tím se také zklidnila Ondřejova pojmenovávací vášeň. Jeho poslední dvě děti jsou pokřtěny prostě jako Martin a Kateřina.

Nástupcem Tilschera na frélichovské faře se stal Gall Adalbert Fischer. Podle záznamu v matrice křtů sem přišel 27. února 1719. Nevíme však, jak dlouho tu působil. Z této doby (možná i z doby působení jeho následovníka) chybí část informací: nejsou dostupné zápisy narození z let 1726 až 1730.

Po tomto období jsou však záznamy vedeny poctivě, a tak známe přesná jména následujících duchovních správců. V lednu a únoru roku 1728 zde sloužil Josef Leodegar Tilscher (jeho případný příbuzenský vztah s Janem Jakubem Aloysem zatím neznáme). Po něm se farnosti na pět let ujal Leopold Josef Haimerla, který byl vystřídán Kristiánem Floriánem Poltzerem.

Dějiny

Učitelé První záznam o učiteli se ve frélichovské matrice objevuje v roce 1690, když se dozvídáme, že mu zemřela půlroční dcera Rosina.

Protože bohužel údaje od konce ledna do srpna 1690 v matrice chybí, nevíme, jak se rodina jmenovala. Můžeme se pouze domnívat, že zemřelé dítě patřilo k některé z učitelských rodin, jimž se později rodili i další potomci.

Prvním učitelem, který je v matrikách zmíněn jménem, je Martin Voznič.30 Záznam z roku 1735 informuje o narození jeho syna Josefa. Za zmínku stojí, že se s tímto příjmením nesetkáme v lánových rejstřících. Je tedy možné, že Vozničovi se do Nového Přerova přistěhovali někdy v 80. letech 17. století.

Odkud? Indicií snad může být jiná forma zápisu tohoto příjmení, která se zpočátku používala velmi často – Bosnič (o různých variantách tohoto jména jsme se již zmínili). Martin Voznič je po roce 1738 uváděn jako krejčí. Zemřel 10. července 1757 ve Frélichově.

Další záznam o učiteli ve frélichovské matrice je z roku 1738 a vztahuje se k Janu Václavu Pavlu Slunskému.31 V roce 1747 se pan učitel oženil s Annou Barborou, vdovou po místním hospodském Matěji Suparičovi. Ona sama taktéž pocházela z učitelské rodiny. Můžeme tedy vidět, jak učitelská, ale i jiné profese v rodech držely pospolu. Vdova Anna byla dcerou Jana Karla Marckera, učitele v Hrušovanech, a jeho manželky Reginy Weinoldové, dcery Jiřího Weinolda, učitele v Jiřicích. Z jejich dětí se v obci v dospělosti vyskytoval jen Matěj Suparič, syn Barbory z prvního manželství. Hospoda neosiřela, protože se šenkování chopil Leopold Marcker, nejspíše příbuzný Barbory. Jan Slunský umírá ve Frélichově 26. 4. 1753. Barbora se potřetí pro vdala 3. 2. 1756 za Matouše Rebenštejna, s nímž žila až do své smrti 3. 1. 1766.

S Ignácem Janem Linhartem se roku 1753 poprvé objevuje ve Frélichově německý, nepůvodní učitel. Když se počátkem listopadu tohoto roku ženil,32 za svědky mu šli rychtář Matěj Tičer a jmenovec předchozího učitele Jan Slunský. Třem z jeho devíti dětí šli za kmotry

Jan Obermüller se ženou Terezou. To uvádíme proto, že za moment se setkáme s jiným učitelem Obermüllerem, o němž se můžeme domnívat, že je s těmito Obermüllery v příbuzenském vztahu. Ignác Linhart byl učitelem mezi Charváty po dlouhých padesát let, až do své smrti v roce 1804.33 Starého zesnulého učitele nahradil Lorenz Totz. Ten se narodil ve Frélichově v roce 1780. Jeho otec, tehdejší hospodský Ondřej Totz, se do obce přistěhoval pouze nedlouho před Lorenzovým narozením. Po roce 1795 je však Ondřej v pramenech zmiňován už jako sedlák. Syn Lorenz se stal učitelem v roce 1805 a 6. listopadu následujícího roku se ve Frélichově oženil.34 Za kmotry šli jeho dětem frélichovský rychtář Šimon Slunský a drnholecký učitel Jan Krebs. Naopak Lorenz (ostatně podobně jako jeho předchůdce) býval často svědkem na svatbách vesničanů a kmotrem jejich dětí. Učitel Totz zemřel ve Frélichově 15. ledna 1851 ve věku nedožitých jednasedmdesáti let na mrtvici.

Do hrobu jej uložil přerovský farář Jan Prigerle.

Vlastní učitele mělo Dobré Pole už od roku 1787. Tím prvním byl Franz Obermüller, který zde začal učit ve svých asi pětadvaceti letech.35 Stejně jako Ignác Linhart strávil i Franz Obermüller mezi moravskými Charváty valnou většinu svého života (až do své smrti v roce 1833, tedy téměř padesát let).

V únoru roku 1821 si Obermüllerovu dceru Terezu vzal za ženu Josef Biegel. Svému tchánovi pravděpodobně vypomáhal (uvádí se totiž také jako učitel) a po jeho smrti se učitelování v Dobrém Poli věnoval naplno sám. Na počátku září 1853 jej skolila tuberkulóza.

Posledním učitelem, o němž se v tomto textu zmíníme, je novopřerovský učitel Antonín Priegerle. V obci působil nejpozději od 1814 a určitě do 1835, ne-li ještě do doby pozdější. Pro zajímavost můžeme uvést, že na rozdíl od svých učitelských kolegů, kteří poměrně hojně chodili za svědky na svatbách a za kmotry na křtech, učitel Priegerle toto (až na jednu výjimku) nečinil.

Hospodští K významným osobnostem každé obce patřil vedle rychtáře, faráře či učitele také pan hospodský. Těmto šenkům (lat. caupo) věnujeme následující řádky. Často se nejednalo o místní, do obce přicházeli z jiné části země nebo úplně z ciziny, takže u většiny z nich je obtížné dohledávat původ. Jejich výčet tedy bude chronologický a až na výjimky bez genealogických detailů.

Prvním známým hospodským ve Frélichově byl Adam Fuchs, o němž máme záznamy z let 1734 až 1743. Pocházel pravděpodobně z Křídlůvek, kde se narodil v květnu roku 1707. Po něm převzal hospodu místní rodák Matěj Suparič, s nímž jsme se již setkali (byl to první manžel Barbory, dcery učitele Marckera,

30 Martin Woznič se narodil Janu Wozničovi a jeho ženě Dorotě (dceři Pavla Jaroše). Pokřtěn byl 8. listopadu 1696 v Novém Přerově. Roku 1722 se oženil s Marií Mauritzovou a je možné, že už někdy v té době se stává učitelem, avšak až do roku 1735 o tom nemáme žádný záznam. To se tak mohlo stát i proto, že zapisovatel to v tehdejší době nemusel považovat za nutnou informaci.

31 Jan Václav Pavel Slunský se narodil ve Frélichově 25. června 1717 Šimonu Slunskému a jeho manželce Anně.

32 Za manželku pojal Annu Barboru, dceru učitele Františka Mohlana z Troskotovic.

33 Svoji ženu přežil o deset let.

34 Jeho ženou se stala Zuzanou Bieglová, dcerou sedláka Jana Biegla z Novosedel.

35 To znamená, že se musel narodit někdy v době, kdy se Jan Obermüller stal kmotrem dětí frélichovského učitele Linharta.

92

Další obyvatelé obce Díky matrikám se můžeme seznámit se jmény řemeslníků, kteří do chorvatských obcí přicházeli, usazovali se zde a zakládali tu rodiny. Jednalo se o kováře, rybáře, krejčí, tkalce, řezníky, nebo dokonce i zlatníky. Velmi důležitá byla ve své době funkce ponocného. Hlásili půlnoc, chránili majetek obyvatel před zloději a burcovali vesnici, pokud někde vznikl požár.

Od roku 1741 ji vykonával Ondřej Plaušič, v roce 1746 Prokop Kytra a od roku 1747 Jan Fabian.

Děvečky, čeledíni a obecní pasáčkové patřili k nejchudším obyvatelům vesnice. Pastýři měli za úkol vyvádět sedlákům dobytek na pastvu a přivádět jej zase zpět. Bydleli v obecní pastoušce, která se Novém Přerově nacházela v domě č. p. 5, v Dobrém Poli v domě č. p. 22, ve Frélichově se s údajem setkáme pouze jednou a váže se k domu č. 59.

Ač by se mohlo zdát, že čeledínové a děvečky k sobě měli velmi blízko, jejich sňatky však příliš časté nebyly. K založení rodiny totiž bylo potřeba přeci jenom nějaké to jmění. V nejstarších dobách se povolání snoubenců do matrik nezapisovalo, proto uvedeme příklady z doby pozdější. Ty však dokazují, že ani toto pravidlo se vždy nedodržovalo: v roce 1775 si čeledín Jiří Kytra vzal za ženu děvečku Marii Holoubkovou, v roce 1780 se čeledín Matěj Fabičovič oženil s děvečkou Kateřinu Čechovou.

Jak je vidět, záznamy v matrikách nám mohou prozradit mnohé o životě našich předků. Při přepisu a analýze matrik původních charvátských obcí nás však ještě čeká mnoho a mnoho práce.

LITERATURA A PRAMENY • TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937.

• MZA Brno, Sbírka matrik (1579–1949). Matriční kniha narozených, oddaných a zemřelých, farnost Frelichov 1690-1733. Sig. 2699, [cit. 2017-12-23]. Dostupné z: http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/2725/?strana=1 • Moravský Zemský archiv Brno, Sbírka matrik (1579–1949). Matriční kniha narozených, oddaných a zemřelých, farnost Frelichov 1734-1773. Sig. 2700, [cit. 2017-12-23]. Dostupné z: http://actapublica.eu/matriky/brno/ prohlizec/2726/?strana=1 • Moravský Zemský archiv Brno, Sbírka matrik (1579–1949). Matriční kniha narozených, oddaných a zemřelých, farnost Frelichov 1674-1784. Sig. 2701, [cit. 2017-12-23]. Dostupné z: http://actapublica.eu/matriky/brno/ prohlizec/2727/?strana=1 • Moravský Zemský archiv Brno, Sbírka matrik (1579 - 1949). Matriční kniha narozených, oddaných a zemřelých, Mikulov 1625–1652. Sig. 2919, [cit. 2017-12-23]. Dostupné z: http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/2896/?strana=1 • Vavřínek, Karel. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2023. Nakladatelství Zdeněk Vavřínek, 2015.

93

Dějiny

která se později znova vdala za učitele Jana Václava Slunského).

Po Matějově brzké smrti v roce 1747 se hospodským stal Leopold Marcker, snad nějaký příbuzný ovdovělé Barbory. Hospodu vedl poměrně dlouho, minimálně do roku 1767. Po něm v letech 1769 a 1770 prameny uvádějí Henrika Rottenbergera a od roku 1771 následně na čtyři až šest let Josef Pluhal. Ve stejné době dělal frélichovského rychtáře Šimon Slunský.

Kromě Matěje Supariče se žádný z uvedených hospodských v obci nenarodil a ani neusadil, dcera žádného šenkýře se zde nebo v okolních chorvatských obcích neprovdala. Hospodští tedy patrně genom moravských Charvátů nijak neobohatili.

Kdo ovšem do života místních zasáhl, je již známý Ondřej Totz. Otec budoucího učitele, jak již víme, se do obce nastěhoval v roce 1778. Díky záznamům v matrice víme, že od roku 1771 (od doby působení Josefa Pluhala) se frélichovská hospoda nacházela v domě č. p. 6. Ve stejném domě žil i Totz a následně jeho nástupci: Václav Czorch, Ondřej Slavič, Matěj Skokanič či Ignác Wais.

Označení (a umístění) dobropolské hospody tak jasné není.

Dříve nesla č. p. 36, později snad č. p. 49. Známe jména některých hospodských, kteří v Dobrém Poli působili: roku 1737 jakýsi Martin Mauritz, od 1738 na asi čtyři roky Jiří Anderschitz.

Po něm se po několika letech střídají Ondřej Gibak, Jiří Knop, Václav a Jiří Bibrlovi.

V Novém Přerově se hospodští objevují nejprve na č. p. 9, kde setrvávají minimálně do roku 1794. Později se s nimi setkáme i na jiných adresách. Prvním nám známým hospodským byl Šimon Schabschitz (začal tak působit někdy před rokem 1739 a činnosti se věnoval až do doby mezi roky 1747 a 1754).

Po něm se uvádí Antonín Hubený, syn rychtáře Ondřeje Hubeného, jehož jsme ale mezi rychtářovy potomky neuvedli. Proč?

V matrikách narozených totiž chybí záznamy z let 1726 až 1730 a lidi narozené v této době bohužel neznáme. Antonín byl hospodským do roku 1769. V letech 1770–1771 hospodu vedl Řehoř Wolf, v roce 1777 Josef Eger (pocházející z Hrušovan), v roce 1779 Antonín Suparič, mezi lety 1785 až 1789 Adam Turner, 1794 Jiří Weber.

Dějiny

Charváti na Valticku do počátku 20. století Lenka Kopřivová

Když dnes mluvíme o moravských Charvátech, velice často se naše pozornost stočí na Charváty z Mikulovska. Trochu stranou zůstávají pak ti charvátští osídlenci, kteří se v 16. století usadili v jiných osadách, zejména v Charvátské Nové Vsi, Poštorné a Hlohovci na území valtického panství.1 Na rozdíl od „krajanů“ z Mikulovska, mnozí potomci valtických (dnes břeclavských) Charvátů ve svých původních obcích dosud žijí a svými příjmeními připomínají velkou charvátskou migraci do střední Evropy před mnoha staletími.

Na úvod mi dovolte jednu malou, přesto však zásadní poznámku. Ačkoliv v současné době vnímáme město Valtice a jeho okolí jako nedílnou část Moravy, je dobré si uvědomit, že tento region historicky náležel k Dolnímu Rakousku a k Československu byl přičleněn až na základě mírové smlouvy z roku 1920.

Charvátské vsi, které se v prostoru mezi Valticemi a Břeclaví nachází, tak vlastně historicky patří ne k moravským, ale k dolnorakouským charvátským/slovanským osadám. Vyprávění příběhu o Charvátech z Valticka proto nezačneme na Moravě, ale v Dolním Rakousku.

První zmínka o charvátských osídlencích v Dolním Rakousku pochází z roku 1524,2 ve větším počtu se zde příchozí z Balkánu usazovali ve 30. letech 16. století. Podobně jako tomu bylo na jižní Moravě, i Dolní Rakousko bylo zpustošeno válečnými taženími, která se oblastí v 15. a 16. století prohnala a která si kromě materiálních škod vyžádala také velké lidské ztráty.

Charvátští osídlenci přicházeli do kraje, v němž bylo mnoho pustých vesnic: prameny uvádějí, že se na dolnorakouském území nacházelo až čtyřicet charvátských osad, přičemž v šestnácti až devatenácti z nich tvořili Charváti většinu.3 Usazování Charvátů na jejích pozemcích bylo ve velkém zájmu šlechty, která ho organizovala. Noví osídlenci (= nové lidské zdroje) totiž zvyšovali hodnotu panství. To si velmi dobře uvědomovali také Lichtenštejnové. Ve 30. letech 16. století valtický

Selská rodina, Poštorná, 2. polovina 19. století. Sborník Čechů dolnorakouských

1

2 3

94

V textu budeme většinou charvátské obyvatele Charvátské Nové Vsi, Poštorné a Hlohovce označovat jako „Charváty z Valticka“.

Odkazujeme tak na historický region (panství) Valticko, což byla správní jednotka relevantní pro dobu, k níž se vztahuje většina tohoto příspěvku. V pozdějších dobách byly obce součástí Mikulovska (za první republiky politiký i soudní okres Mikulov), po roce 1949 politického i soudného okresu Břeclav.

TUREK, Adolf. Charvátská kolonizace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937, s. 8.

Velice podrobně o tom viz TUREK, Adolf: Charvátská kolonizace na Moravě. Brno: 1937.

Dějiny Staré chaloupky v Charvátské Nové Vsi, 2. polovina 19. století. Sborník Čechů dolnorakouských

Deputace z Poštorné (uprostřed starosta Havelka) do Vídně k císaři Františku Josefu s žádostí o českou školu, cca 1880. Městské muzeum a galerie Břeclav (MMGB)

pán Hartman I. s pomocí Charvátů obnovil dříve zpustlé osady Unterthemenau a Oberthemenau (jinak také Unter-Krabaten a Ober-Krabaten, Poštorná a Charvátská Nová Ves).4 Pobyt Charvátů v Dolním Rakousku v 16. století zřejmě neprobíhal úplně hladce. V době šířící se reformace docházelo ke konfliktům mezi katolickými Charváty a jejich tehdy protestantskými německými sousedy. Charvátští osídlenci navíc měli stran vrchnosti různá privilegia, což jejich okolí také neneslo s velkým nadšením. Když se tedy v 50. letech válečná situace na Balkáně zklidnila, nabídl císař Ferdinand I. Habsburský Charvátům, aby se sami rozhodli, jestli se do své původní vlasti vrátí, nebo jestli zůstanou v nových domovech.5 Je možné, že část Charvátů se skutečně vrátila. Je však také pravděpodobné, že ve snaze uklidnit napjaté poměry v některých rakouských oblastech (a samozřejmě i s myšlenkou na rozvoj svých panství) pozval Hartmann II. z Lichtenštejna další Charváty na Valticko: tak došlo v roce 1570 k založení Hlohovce.6 Po dlouhá staletí bylo krásnou charakteristikou střední Evropy mj. to, že mapy osídlení různými etniky se nutně nepřekrývaly se státními útvary a správními oblastmi. Podobně tomu bylo i v našem regionu Dolní Rakousy / jižní Morava. Zatímco na Moravě žilo mnoho Němců, v Dolním Rakousku se zase nacházely četné slovanské komunity. Slované (Slováci a Charváti) tak například určovali charakter osad Pernital (Bernhardstal), Ranšpurk (Rabensburg) a Cáhnov (Hohenau), nacházejících se

jižně od Poštorné. Slovanští sousedé přirozeně udržovali kontakty také s Charváty na Valticku a vzájemně se obohacovali, kultury se prolínaly a doplňovaly.7 Poštorná i Charvátská Nová Ves si nicméně zachovávaly svůj charvátský charakter ještě v 17. století, což usuzujeme z toho, že zde působil chorvatský kněz. Naopak od konce 17. století sílí poptávka po přítomnosti kněze znalého češtiny, což může indikovat, že počet českých farníků narůstal.8 Podle pramenů z roku 1751 mělo v Hlohovci ze 70 usedlých rodin 39 charvátské příjmení, v Charvátské Nové Vsi z 58 usedlých 28, v Poštorné z 66 usedlých 21.9 Ještě roku 1804, v knize rakouského statistika Josepha Rohrera Náčrtky západních provincií rakouského státu, najdeme nepatrnou zmínku o tom, že obyvatelé Charvátské Nové Vsi mluví slovanským dialektem, který je Slovákům žijícím v okolních moravských obcích nesrozumitelný a mohl by být podobný tomu, jímž se mluví ve Frélichově.10 Počeštění Poštorenských a Charvátčanů nicméně nastalo patrně na sklonku 18. a na počátku 19. století, neboť ve 40. letech 19. století obyvatelstvo Charvátské Nové Vsi i Poštorné užívalo jen českého jazyka a po jeho charvátském původu nebylo (přinejmenším v mluvě) ani stop.11 Svou svébytnost si však dále uchovával vzdálenější a odlehlejší Hlohovec, a to minimálně do doby kolem roku 1900. Zdejší muzikanti často docházeli na Mikulovsko, obyvatelé

4

První zmínky o těchto obnovených obcích jsou sice z roku 1539, kdy Hartman I. rozděluje panství mezi své dva syny a vypočítává osady, které komu přináležejí. Z toho by tedy plynulo, že k obnovení osad došlo dříve. Viz TUREK, Adolf: Charvátská kolonizace na Moravě. Brno: 1937, s. 13.

5 Tamtéž, s. 10.

6 Tamtéž, s. 14. Ve stejné době došlo i k obnovení Dobrého Pole a Nového Přerova na Drnholecku.

7 Z toho plyne, že otázka, nakolik ovlivnili moravští Charváti Podluží a nakolik Podluží ovlivnilo je, je zaručeným nekonečným evergreenem.

8 TUREK, Adolf: Charvátská kolonizace na Moravě. Brno: 1937, s. 21.

9 Tamtéž, s. 22.

10 ROHRER, Joseph. Abriß der westlichen Provinzen des oesterreichischen Staates. Wien: 1804, s. 112.

11 TUREK, Adolf. Charvátská kolonizace na Moravě. Brno: 1937, s. 22.

95

Dějiny

Ateliérová fotografie Josefa Mikulčice z Poštorné z poč.

20. století. MMGB

obou oblastí se vzájemně navštěvovali na hodových slavnostech a při jiných příležitostech.

Z 19. století máme záznamy o četných sňatcích mezi Hlohovčany a Charváty na Mikulovsku, které je snad možné vnímat jako snahu místních Charvátů o udržení své identity. Obě oblasti propojuje např. osobnost brigádního generála Josefa Slunského, který se v Hlohovci narodil roku 1877 (kořeny jeho rodiny však sahají na Mikulovsko).12 Příchod „nové krve“ na jednu stranu posiloval mikulovskou charvátskou větev, na druhou stranu stěhování „uvědomělých“ Charvátů na Mikulovsko přenechávalo prostor českému (slovenskému) obyvatelstvu v obcích na Valticku.13 Do zájmové oblasti českých, rakouských i charvátských badatelů se Charváti na Mikulovsku i na Břeclavsku dostali přibližně v polovině 19. století. Jak již bylo uvedeno výše,

v tomto období byla úroveň zachovalosti charvátského jazyka a zvyků a také identifikace s charvátskými kořeny dosti rozdílná jak mezi Charváty z Mikulovska a z Valticka, tak v rámci Valticka mezi Hlohovcem na jedné a Poštornou a Charvátskou Novou Vsí na druhé straně. Tento vývoj je naprosto přirozený, přesto se, pokud jej chceme popsat, dostáváme do nelehkých metodologických obtíží. Jednak z toho plyne, že naše představy etnicky jednoznačně definované identity prostě platit nemusí. Dále, vzhledem k tomu, že zdroje a prameny z dřívějších dob buď vůbec nejsou, nebo nejsou příliš popisné, porovnávání charvátských projevů v obou oblastech je poměrně obtížné. Pro oblast Dolního Rakouska navíc platí, že soudobí badatelé často nerozlišovali mezi Charváty, Slováky a Čechy a souhrnně je označovali jako Slovany. Mezi jednotlivými Slovany nerozlišovali ani jejich němečtí sousedé a pro ně (a pro německojazyčné badatele) byli pro změnu všichni zdejší Krowoden (Kroboten).

Pojďme se ale začíst do textů autorů, kteří se v 19. století cíleně snažili pídit po charvátských stopách na Valticku: jedna z nejstarších zpráv, kterou máme k dispozici, je O Slowanech v Dolních Rakousích z pera Aloise Šembery z roku 1845. Šembera poctivě rozděluje slovanské obyvatelstvo v Rakousích na Slováky, Charváty a Čechy. Věnuje se Slovanům v celém Dolním Rakousku, proto je problematické rozpoznat, co z jeho charakteristik platí pro všechny Charváty a co pouze pro ty z Valticka (pokud to výslovně nezmíní). Hlohovčany přímo uvádí na několika místech, o Charvátčanech a Poštorenských se dočteme pouze jednou, a to v souvislosti s lidovým stavitelstvím (charvátské domy měly krytý výstupek – předsíň – a nad okny železné okenice na způsob sklopců, které je chránily před požárem).14 Dá se tedy usuzovat, že charvátský živel v této době skutečně bujel zejména v Hlohovci, zatímco v Charvátské Nové Vsi a v Poštorné pouze doznívaly nějaké jeho relikty.

U Šembery se dozvídáme, že „kdykoliv se Chorwát s Chorwátem sejde, wždy se we swém jazyku pozdrawují“.15 Zdejší Charváti (podobně jako mikulovští) chodili na pouti do Željezna (Eisenstadtu), odkud si přinášeli modlitební knihy – jedinou literaturu ve svém jazyce. I oni byli trojjazyční, vzrůstu vysokého, povahy dobromyslné, pohostinné, nábožné a přičinlivé.16 Rádi zpívali a tančili, písní si zpříjemňovali veškerou svou práci i zábavu.17 Charváti, podobně jako Slováci, byli stran německých sousedů a hlavně úřadů nezřídka vystavováni snahám o poněmčení, kterým však, alespoň podle Šembery a alespoň v polovině 19. století, zdárně odolávali.18 Od okolního obyvatelstva se výrazně odlišovali svým krojem. Charvátský i slovenský

12 TRÁVNÍČEK, František. Se sokolem na klopě: brigádní generál Josef Slunský, velitel horských jednotek a pěších brigád Československé armády: životní osudy (ne)zapomenutého generála. Hlohovec: Moravský legionář, 2016.

13 Podle kněze Aloise Malce jsou např. v Dobrém Poli původní pouze rodiny Križanić, Jandrešić, Sić, Vranešić, Sljunski a Hubený, z Hlohovce se přistěhovali: Kuzmič, Mai, Stjepanek, Janković, Ratković, Matković, Čehovský, Grandić, Fabičović, Vlašić, Sitek, Nejeshleba, z Nové Vsi a Poštorné: Barančić, Malinković, Matković, z Maďarska: Balaš (Egbel), Matković a Ričić, Havliček. Viz MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama u Moravskoj, Donjoj Austriji i Zapadnoj Ugrskoj. Zagreb: Tisak dioničke tiskare, 1899, s. 69-70. Přesnější údaje nám může přinést důkladný průzkum matrik dotčených obcí.

14 ŠEMBERA, A. W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis Českého muzea. 1845, č. 2, s. 181.

15 Tamtéž, s. 171.

16 Tamtéž, s. 175.

17 Tamtéž, s. 185.

18 Tamtéž, s. 176.

96

Dějiny

si byly v mnohém podobné, nicméně dolnorakouští Charváti si libovali v tmavomodré barvě, měli vysoký klobouk se širokou střechou a šedým nebo červeným pavím pérem. Charvátky nosily při svatbách škofiji (kterou od nich Slovenky převzaly) a živůtek vyzdobený červenou, zlatou nebo stříbrnou barvou.19 Pozoruhodné je, že popis svateb Slováků (a Charvátů) dolnorakouských se v mnohém shoduje s popisem svatby Charvátů mikulovských (včetně sulic, vrtáňů a chození pro mladou vodu),20 jak je uveden i v této knize v kapitole Duchovní kultura moravských Charvátů.

O padesát let později navštívil Poštornou, Charvátskou Novou Ves a Hlohovec Josef Karásek. I jeho text je velmi zajímavé číst se záměrem zjistit něco o tom, kam se „charvátství“ na Valticku za dvě generace posunulo. Ve Sborníku Čechů dolnorakouských popisuje Karásek své dojmy takto: „Když jsem kraj tento navštívil, shledal jsem mezi vlastními jmény velice často chorvátská, což mne zarazilo. Tázal jsem se, zdali zde snad nebydlili Chorváté, a to mi p. Kašnik sdělil a jiní potvrdili, že rodiče jejich – tedy před 30–50 lety – mluvili veskrze jen chorvátsky. Rozumí se, že jsem hned dychtivě vyzvídal, nejsou-li v Hlohovci snad dosud lidé, kteří by znali chorvátsky. A když jsem obdržel kladnou odpověď, zapomněl jsem na oběd a okamžitě se odebral k jednomu občanu, jenž mi byl jako Chorvát označen. Byl to starý Jakof Drobilič, jeden z těch posledních, kteří rádi si pohovoří chorvátsky.“21 Jakubovi Drobiličovi bylo v době, kdy ho Karásek vyhledal, šedesát devět let. Stařec sám o sobě říkal, že jeho mateřskou řečí je jak chorvatština, tak moravština. Zatímco jeho rodiče mluvili ještě chorvatsky běžně, v době Karáskovy návštěvy (1895) podle starého Drobiliče žilo v Hlohovci už asi jen dvacet lidí, kteří by chorvatštinu ovládali.22 V Karáskově stati dále najdeme množství informací o jazyce, zvycích a kroji obyvatel Hlohovce.

Dalším badatelem, který se na sklonku 19. století na Valticko vydal, byl chorvatský filolog Ivan Milčetić (1853–1921).23 Milčetić na Moravě pobýval několikrát a o situaci u Charvátů na Mikulovsku podrobně referoval v chorvatském tisku. V roce 1898 se jal poznávat také Charváty na Valticku.

První osadou, kterou tehdy navštívil, byl Hlohovec. Z Milčetićeva popisu se dozvídáme, že na přelomu století měla obec asi 1 000 obyvatel. 50 z nich byli Němci, ostatní poslováčtělí Charváti, případně přistěhovaní Češi (Slováci). „Zdejší obyvatelé o sobě říkají, že mluví jazykem ‚moravským‘, cítí se však být Češi.“24 Veřejné nápisy byly vždy dvojjazyčné, v češtině a němčině.25 Velkou, hezkou vesnici tvořily přízemní domky, z nichž některé byly pokryty slámou, některé byly čistě bílé, avšak většina z nich byla pomalována barevnými ornamenty a kresbami. Nad zemí zdobila dům červená nebo modrá podrovnávka.

Kresby kolem oken byly jednoduché, kresby pod střechou vy-

Pár z Hlohovce, 1900. Regionální muzeum Mikulov (RMM)

robeny za pomocí šablon. Na některých domech se vyjímaly také rukou vyrobené štuky. Stejně jako u Charvátů na Mikulovsku, i na Valticku měly výzdobu domů na starosti ženy. Převládaly barvy modrá, zelená a žlutá na bílém podkladu. Do mnohých domů se vstupovalo několika schody, které byly zakryty stříškou (u Charvátů na Mikulovsku se tento prvek nazýval gvelba, zde na Břeclavsku to byl gánek).

I Milčetić se vydal v Hlohovci hledat starce, kteří by ještě hovořili chorvatsky. Podařilo se mu najít tehdy dvaadevadesátiletého Filipa Vlašiće (z domu č. 42), jenž hovořil ještě zachovalým čakavsko-ikavským dialektem, ač i ten již obsahoval mnoho česko-slováckých tvarů. Povinná otázka zněla, jak se mluvilo v obci za starcova mládí – většinově prý chorvatsky. A proč se od chorvatštiny upustilo? Stařec to zdůvodňuje školou. On sám prý se učil ve škole katechismus moravsky a mládež se modlí a zpívá už jenom v moravštině.26 Při pohledu do matrik se Milčetić zaměřil na to, jaká charvátská jména se zde objevují:

19 20 21 22 23

Tamtéž, s. 179–180.

Tamtéž, s. 186–188.

KARÁSEK, Josef (red.): Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: Národopisný odbor dolnorakouský, 1895.

Tamtéž.

Milčetićovy texty vycházely v chorvatském časopise Vienac. My zde citujeme z knižního přetisku MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama u Moravskoj, Donjoj Austriji i Zapadnoj Ugrskoj. Zagreb: Tisak dioničke tiskare, 1899.

24 MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama u Moravskoj, Donjoj Austriji i Zapadnoj Ugrskoj, s. 64.

25 Tamtéž, s. 64.

26 Tamtéž, s. 65. Školní výuka probíhala v Hlohovci v němčině, výuku náboženství zajišťovali kněží z nedalekých Valtic v češtině.

97

Dějiny

Drobilić, Bartolšić, Fabičović, Janković, Grbavčić, Barančić, Ivančić, Gurlavić (?), Malčić, Vlašić, Grandić, Mitrić, Sitek (české?), Malinković, Girić, Ratković, Garčić, Klimović, Vlašković, Gubišović (?), Brantalić (?), Tomanković, Čapković (?), Brekalić, Slunjski, Novak, Burijan, Kušnić (?), Perkalić, Donković, Klinović, Domčić, Kuzmić, Kirić (Girić?). Po nich následovala jména česká a německá.27 Ve svých cestách krajem Milčetić pokračoval a navštívil Poštornou. Podle statistik z roku 1890 měla obec 2 430 obyvatel Čechů, 128 Němců. I zde se jal pátrat po tom, jestli někdo z místních mluví chorvatsky. Jako odpověď se mu od návštěvníků nedělní bohoslužby v poštorenském Chrámu Páně, mezi nimiž byli kromě Poštorenských také Charvátčané, dostalo, že místní mluví pouze moravsky a někteří německy. Milčetičovi se podařilo vyhledat také dvaasedmdesátiletého starce Malinkoviče, jenž se nad badatelovou otázkou, jestli se za jeho mládí hovořilo v Poštorné a Charvátské Nové Vsi také chorvatsky, podivil a odvětil, že se v obou obcích vždycky mluvilo moravsky. Právě z toho Milčetić vyvozuje, že k poslováčtění zde muselo dojít již v osmnáctém století.28 Také Milčetić se zajímal o tradiční oděv místních obyvatel. Informace o něm získal jednak pozorováním návštěvníků nedělní bohoslužby v Poštorné, jednak v rozhovoru s Jakubem Drobiličem z Hlohovce. Zdejší kroje popisuje jako dosti podobné těm, co nosili Charváti na Mikulovsku, i když tam se prý dochoval v zachovalejší podobě.29 Z jeho postřehů vyplývá, že pouze menšina dívek přítomných na nedělní mši byla oděna do kroje. Krojované dívky měly široké sukně, jejichž svrchnice byly barevné (většinou červené)

nebo bílé. Hlavu jim zdobil široký, většinou hedvábný šátek, který padal přes ramena. Pod šátkem vykukovala bílá košilka, nabíraná na ramenech, s rukávy svázanými uprostřed loktu.

Téměř všechno bylo bílé: „Živé barvy moravských Charvátů tu nejsou nikde vidět.“30 Někdy byla košile ještě ozdobena bílým obojkem, který mohl být bohatěji nebo jednodušeji vyšíván.

Pás některých dívek byl stažen modrou stuhou, nad nímž dívka měla krátký lajblík podobný tomu, jenž nosili moravští Charváti (a byl také barevnější). Jiné dívky měly na sobě modré nebo červené kabátky. Zástěry byly bílé a jen na okrajích jednoduše vyšívané.31 Výšivka zástěry i obojku (kolarínu) byly ve srovnání s těmi z Mikulovska prostší a jednodušší. Zatímco na Valticku bylo zvykem vyšívat ornamenty rovnou, na Mikulovsku si ženy vzorce na látku nejprve předkreslily. Charvátky z Mikulovska používaly při vyšívání všechny možné barvy, na Valticku se vyšívalo bílou nití. Staří lidé si však vzpomínali, že se dříve ve výšivkách používala i červená barva.32 Z vyprávění starce Drobiliče se Milčetić také dozvěděl, že i v Hlohovci nevěstu dříve zdobila ve svatební den škofije. Svobodní chlapci nosili na Valticku červené kalhoty, kalhoty ženatých mohly mít barvu všelijakou. Na klobouku svobodných se vyjímal kosírek, ozdoba složená z kvítí a husího pera. Celkový dojem, který kroje z Valticka na Milčetiće zanechaly, byl, že „jsou jako ty u Charvátů na Mikulovsku, ale už ne tak čistě charvátské, protože je poznamenal vliv městský a slovenský“.33 Z postřehů Ivana Milčetiće je patrno, že s počátkem 20. století se chorvatština z Valticka postupně vytratila a stále více zdejších obyvatel přejímalo moravskou (slováckou) identitu.

Po skončení první světové války byla oblast připojena k Československu. Obce si však až do dnešních dnů zachovaly řadu svých specifik. Pozornost, kterou by bylo záhodno jim věnovat, však již přesahuje rámec této knihy.

Zájem o charvátský původ zdejších obyvatel je dodnes silný zejména v Hlohovci. Někteří místní pravidelně navštěvují charvátskou slavnost kiritof v Jevišovce, kde se setkávají se svými příbuznými. Tato setkávání dosvědčují pevnost vzájemných vazeb, jež se udržely až do 21. století.

LITERATURA A PRAMENY • KARÁSEK, Josef (red.). Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: Národopisný odbor dolnorakouský, 1895.

• MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama u Moravskoj, Donjoj Austriji i Zapadnoj Ugrskoj. Zagreb: Tisak dioničke tiskare, 1899.

• ŠEMBERA, A. W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis Českého muzea. 1845, č. 2, 3.

• TRÁVNÍČEK, František. Se sokolem na klopě: brigádní generál Josef Slunský, velitel horských jednotek a pěších brigád Československé armády: životní osudy (ne)zapomenutého generála. Hlohovec: Moravský legionář, 2016.

• TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Brno: nákladem vlastním, 1937.

27 28 29 30 31 32 33

98

Tamtéž, s. 69.

Tamtéž, s. 74.

Tamtéž, s. 74.

Tamtéž, s. 74.

Tamtéž, s. 74.

Tamtéž, s. 68.

Tamtéž, s. 74.

Dějiny

Kdo stvoří národ? Moravští Charváti v dlouhém stínu tradice Martin Markel „Dlouhé devatenácté století“, tedy období od konce 18. století do počátku 20. věku, charakterizuje vznik moderních politických národů a proměna tradiční ekonomiky v kapitalistickou. Tradiční sousedské komunity v první řadě procházely národotvorným procesem s jeho dostředivými a homogenizujícími tendencemi.1 Konstituující se politické národy byly utvářeny na jedné straně na bázi měšťanské a lidové kultury, na druhé straně státností. Univerzálnost národa přinášela lidským individuím jedinou osobní i politickou svobodu a nahrazovala různé svobody (privilegia) rodin a komunit. Prvotními nositeli národotvorného procesu byly vzdělané vrstvy, ve venkovském prostředí reprezentované duchovními a učiteli. Ti skrze vzdělání a víru přinášeli jednotný univerzální (národní) příběh, zasazený do místní lidové kultury. Otázka obsažená v názvu kapitoly „Kdo stvoří národ?“ napovídá, že kulturní a etnická různorodost všech národotvorných složek (duchovní, učitelé, tradiční komunita a stát) bude ve sledovaných charvátských obcích předpokladem dynamiky dění.

Utváření moderního politického národa bylo paralelně doprovázeno zánikem tradiční feudální ekonomiky. Imperativ práva na živobytí byl nahrazován principem hospodářství postaveného na právu na zisk, jehož se v hospodářské soutěži na trhu dosahuje snižováním nákladů. V případě zemědělských obcí došlo k individualizaci hospodaření, technologické modernizaci (včetně nových osevních postupů) a proletarizaci širokých venkovských společenství. Tento proces měl za důsledek přetváření hierarchických zemědělských komunit a vznik nových dělících linií ve společnosti.

Primárním prostředím venkovských obyvatel Moravy byly obce sousedů a panství. Povaha těchto entit byla východiskem národotvorného procesu. Z hlediska etnicity čili lidové kultury převažovalo v sedmdesátých letech 18. století na drnholeckém panství německé etnikum. Charvátská lidová kultura byla živá jen ve třech vsích. Dobový zpravodaj uvádí, že ve Frélichově/Jevišovce, Novém Přerově a Dobrém Poli jsou bohoslužby vedeny

1

2 3 4 5

charvátsky, aby jim tamní poddaní rozuměli.2 Zdejší dominantní selské vrstvy si zachovaly asimilační schopnost, ačkoliv byly obklopeny německou lidovou kulturou. Stalo se tak v důsledku endogamní sňatkové strategie, kdy byly preferovány majetkově rovnocenné sňatky držitelů gruntů v lánové soustavě, resp. díky udržování kontaktů s charvátským etnikem v Dolních Rakousích a západních Uhrách3 (moravské charvátské etnikum si zachovávalo povědomí o tom, že tato společenství byla stejného původu. Tradice se dále konzervovala společnými poutěmi do západouherského Eisenstadtu.).4 Formotvorný prvek občanských národních společností tvořil na nejnižších teritoriálních úrovních místní kontext. Mezi první fází formování politických (a tedy i národních a občanských) postojů v šedesátých až osmdesátých letech 19. století a konkrétním poddanským prostředím z přelomu 18. a 19. století lze vysledovat určitou korelaci.5 Významně privilegované obce často vzdorovaly unifikaci absolutistického státu a kontinuálně se poté stávaly zázemím tradicionalistických postojů. Naproti tomu komunity, jimž konvenovala politika „osvobozování rolnictva“, měly blízko k národotvornému (a tudíž liberálnímu) hnutí. Analýza situace na drnholeckém dominiu z hlediska této teze přináší jistý paradox.

V roce 1777 se stala držitelem panství stipendijní nadace (nejdříve ve správě olomouckého šlechtického ústavu, od roku 1828 Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě). To přineslo významný státní vliv na chod panství, a tak se zde dařilo prosadit urbariální reformu Josefa II. V roce 1784 byla podepsána

K teorii národa srov. GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003; HROCH, Miroslav.

V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999.

RADIMSKÝ, Jiří – TRANTÍREK, Miroslav. Tereziánský katastr moravský. Prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy. Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra, 1962, s. 338, 350 a 369.

VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů. In: Dorovský, Ivan a kol. Charváti ještě žijí mezi námi. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1996, s. 28.

Tamtéž, s. 29.

MARKEL, Martin. Vliv poddanských řádů na utváření národní společnosti. Příklad kontinuity mezi absolutistickou a občansko-národní unifikací na jihomoravských panstvích Louka, Moravský Krumlov, Jaroslavice a Vranov nad Dyjí. Časopis Matice moravské, 2013, roč. 123, Suplementum 4 Lichtenštejnové: kontinuity – diskontinuity, s. 161–168.

99

Dějiny

na drnholeckém panství aboliční smlouva, která převáděla (reluovala) robotu na peněžní plat.6 V některých obcích jako Prátlsbrun (Březí) se sice zdvihl vůči novým poměrům odpor, ale charvátské vsi přistoupily na reluici roboty.

(V těchto třech obcích se nenacházely panské majery,7 tudíž se zde neodehrála ani jejich parcelace.) Taková časná urbariální reforma, odstraňující robotní povinnosti, přinesla charvátským sousedům vlastně nové privilegium, jež se záhy stalo samozřejmým prvkem jejich tradicionalistického poddanského statusu.

Pokud jinde taková politika přiváděla obecní reprezentace do vod německého národního hnutí, zřejmě díky jisté kulturní izolovanosti mezi německými sousedy, nebylo zlepšení poddanského statusu spjato s univerzálností německé kultury, která byla jinak určujícím prvkem jihomoravské oblasti.

Charvátské etnikum přirozeně vstupovalo do úzkých vztahů s německým obyvatelstvem z okolí.8 Jak vyplývá z předchozích řádků, domkařské a podružské vrstvy nebyly svázány s územ zámožných selských societ z návsi, dbajících určité sociální exkluzivity. Touto cestou nižších společenských vrstev do nich v charvátských vsích pronikala německá lidová kultura.

Její vliv byl postupně posilován unifikační a modernizační politikou státu. Její součástí byla organizace a systematizace školství, což vedlo k jeho odloučení od církve a podřízení vrchnostenské správě, resp. státu. Státní reformy na počátku 19. století zavedly německé vyučování ve škole ve Frélichově (1805) a posléze i v Dobrém Poli (roku 1809) a Novém Přerově (zmíněna 1824) po zřízení tamních škol.9 Tato situace stála u kořenů dvojkolejnosti národovecké agitace v charvátských vsích.

Praxe římskokatolické církve vést bohoslužby (a původně i vyučování) v charvátské societě ve slovanském jazyce předznamenala českou 6 7 8 9

10 11 12 13 14 15

národoveckou agitaci druhé poloviny 19. století skrze duchovní.

Jejím protipólem se stalo působení německých učitelů v německém národním duchu. Základní předpoklad každého národního hnutí, vrstva (měšťanské) inteligence,10 u tradicionalistických charvátských hospodářských autorit povážlivě chyběla. Absence místních, resp. zde žijících charvátských vzdělanců neumožňovala těmto třem malým komunitám vstoupit do vlastního národoveckého hnutí.

Jazyková i kulturní odlišnost zpomalovala pronikání kulturní modernizace, která byla nápadným jevem u jihomoravských Němců.11 Ti se již v závěru 18. století ve svém oblékání přibližovali městským vzorům (vždyť vídeňská metropole se nacházela nedaleko).12 Tím ještě více vynikal lidový kroj u Charvátů, jakož i jejich hudební a taneční zvyky. Nemůže tedy překvapit, že při příležitosti císařské návštěvy v roce 1836 na Moravě reflektovali učenci a úředníci charvátskost tamního obyvatelstva.13 Motivací jejich zájmu byla zřejmě unikátnost této etnické enklávy, kterou však vnímali pouze jako zajímavou raritu. Úřední charakteristika ze čtyřicátých let 19. století popsala zdejší obyvatelstvo následovně: „Je větším dílem charvátského původu uchovávající kroj, jazyk, zvyky a obyčeje, požívá německou výuku a tudíž je mocno také německé řeči.“14 Tento záznam pregnantně vyjádřil celou situaci dvou pilířů místní kultury: na jedné straně odlišný jazyk, oděv a zvyky, na straně druhé propojení se (státní) německou kulturou, k němuž docházelo díky školní výuce. Právě školní vzdělávání bylo považováno předbřeznovými i pobřeznovými (1848) mocenskými hegemony za tmel, který měl za úkol držet říši pohromadě. Němečtí liberálové nezpochybňovali etnickou odlišnost, avšak vnímali ji jako první stupeň veřejné identity, která byla gradována znalostí němčiny.

Nedílnou součástí historických procesů 19. století byla hospodářská transformace. Jak tedy vypadala ekonomicko-sociální struktura charvátských vsí? Po celou sledovanou etapu si obce uchovávaly zemědělský charakter, a tudíž rozhodujícím činitelem jejich hospodářské základny byla zemědělská půda.

Vzhledem k tomu, že šlo o středně malé (Frélichov, Dobré Pole) a malé (Nový Přerov) katastry, byť v úrodné části země, i ekonomický výnos odpovídal této úrovni. S celkovými výnosy z půdy (k roku 1819) 14 938 zlatých ročně (Frélichov), 8 920 zlatých (Dobré Pole) a 6 206 zlatých (Nový Přerov) se řadí ke středně malým vsím jižní Moravy.15 Nelze je však

CHROUST, Jan. K robotní abolici na Moravě v letech 1777–1789. Časopis Matice moravské, 1969, roč. 88, č. 3–4, s. 247.

RADIMSKÝ, Jiří – TRANTÍREK, Miroslav. Tereziánský katastr moravský. Prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy, s. 233.

VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů, s. 27.

KRYČER, Rudolf. Jihomoravští hraničáři. Brno: Ústřední výbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, 1925, s. 46–47; SCHWETTER, Anton – KERN, Siegfried. Der politische Bezirk Nikolsburg in historischer, statistischer u. topographischer Beziehung mit einem Abriss der Geschichte Mährens. Nikolsburg: 1884, s. 174, 180 a 265.

Srov. HROCH, Miroslav. V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě.

Srov. MARKEL, Martin. Svoboda a demokracie v regionu rakouského impéria. Politika jihomoravských Němců v letech 1848–1919. Brno: Matice moravská, 2010, s. 32.

SCHWOY, Franz Joseph. Topographie vom Markgrafthum Mähren. I. Wien: 1793, s. 23–24.

PAVLICOVÁ, Martina. Lidová kultura na jižní Moravě z pohledu etnické problematiky. Časopis Matice moravské, 2013, roč. 123, Suplementum 4 Lichtenštejnové: kontinuity – diskontinuity, s. 151–160.

MZA Brno, fond D 8 vceňovací operáty stabilního katastru, Jevišovka, kart. 223, sign. 560; Dobré Pole, kart. 247, sign. 620.

MZA Brno, fond D 7 matriky pozemkového výnosu, Jevišovka, sign. 143 B, Dobré Pole, sign. 144 B a Nový Přerov, sign. 147 B.

100

Obec / výnos 401– ve zlatých ročně 500

301– 400

201– 300

101– 200

Frélichov Nový Přerov Dobré Pole

8 5 5

5 11 2

9 2 20

17 0 0

pod 100 počet vlastníků celkem 127 166 52 70 235 262

porovnávat s Drnholcem, Dolními Dunajovicemi či obilnářsko-vinařskými obcemi Jaroslavicka, kde běžně činil hrubý roční výnos přes 30 či 40 tisíc zlatých ročně. Tomuto zařazení odpovídá i průměrný roční zisk z jednoho jitra. V jihomoravském regionu mezi Znojmem a Mikulovem byly tyto hodnoty 7,2 zlatých u Frélichova, 7,1 zlatých u Dobrého Pole a 6,3 u Nového Přerova podprůměrnými. Musíme k nim však připočíst i výnosy z přespolní držby na dolnorakouské straně, byť v úhrnu celkový obrázek neměnila tato skutečnost nijak dramaticky. Charvátští sedláci patřili vedle selských vrstev z Jaroslavicka k významným držitelům svobodných (tzv. přespolních) pozemků v sousedních dolnorakouských vsích. Na malém katastru Starého Přerova / Alt Prerau představovala padesátka novopřerovských vlastníků 86,2% všech majitelů pozemků.16 Ve vedlejším Wildendürnbachu se podíleli Novopřerovští na úhrnu majitelů parcel 13,4% a v Pottenhofenu spolu s Dobropolskými 17,3%.17 Konečně pak sedláci z Dobrého Pole a Prátlsbrunnu (Březí) činili 13,6% všech vlastníků pozemků v Ottenthalu.18 Starý Přerov byl tedy (kromě dominikálu, tj. vrchnostenské půdy) v charvátských rukou, přičemž tu převažovaly polnosti a vinice (v trati Vatelberg). Na území Wildendürnbachu obdělávali Charváti polnosti a v Pottenhofenu polnosti i vinice.

Konečně v Ottenthalu kontrolovali sedláci z Dobrého Pole celou jednu polní trať, která tak nesla příznačný název Kroaten Acker.

Ve Feuer Stadl patřila Moravanům celá polovina všech parcel.

Na vlastních katastrech charvátských vsí převažovala polní produkce (ve Frélichově šlo 74,1 % všech ročních příjmů z půdy, v Novém Přerově 77,5 % a Dobrém Poli 52,3 %). Ve Frélichově a Novém Přerově byla polařina následována výnosy z luk, v Dobrém Poli vinicemi (36,9 % výnosů). Pěstování zeleniny a révy vinné (v případě Novopřerovských z vinných hor v Rakousích) doplňovalo produkci obilovin a zajišťovalo živobytí nižším rolnickým vrstvám.

Příjmy jednotlivých rodin patřily ke standardním jihomoravským hodnotám, nicméně bohatství největších sedláků nedosahovalo výnosů velkých rolníků z jihovýchodního Znojemska či Drnholce, kde zaznamenáváme i hospodáře s výnosy nad 500 či 600 zlatých ročně. (Tab. 1) Zemědělské přebytky zpeněžovali charvátští sedláci primárně na středečních trzích v Drnholci, kde se obchodovalo s obilím a potravinami.20 Ty však nebyly dostatečně atraktivní a obyvatelé charvátských vsí mnohdy dojížděli na trhy znojemské, brněnské a mistelbašské.

Po celé 19. století je patrný trend nárůstu polních, resp. zelinářských ploch. Naopak stagnovalo vinohradnictví: v pramenech pocházejících ze čtyřicátých letech 19. století se dozvídáme, že v posledních třiceti letech upadla v Dobrém Poli produkce vína.21 V letech osmdesátých je zde pak zdůrazňován významný obchod se zeleninou,22 neboť v rámci regionu Mikulovska má „pěstování zeleniny nějaký význam pouze ve 3 charvátských vsích […] na plochách okolo břehů Dyje“.23 Do roku 1900 narostl podíl polností v Dobrém Poli na 81,2 % v rámci výměry hospodářské půdy, ve Frélichově s 68,5 % a Novém Přerově s 69,9 % osciloval kolem hodnot z poloviny 19. století,24 ovšem k zelinářským účelům byly využívány dle Schwetterovy vlastivědy i záplavové louky u Dyje. Orientace lokální ekonomiky charvátských obcí zachovávala tradiční zemědělskou produkci a pouze se přizpůsobovala rozvíjejícím trhům. Zmíněný rozmach zelinářství to jen potvrzuje. Zakonzervována zůstávala do značné míry i sociální stratifikace a ještě na počátku 20. století, tj. více než čtvrtstoletí poté, co se půda stala zbožím, se tamní hospodáři stále identifikovali coby celoláníci či pololáníci.25 To kontrastovalo s jejich německými sousedy, kde se hospodáři označovali

16 17 18 19 20 21 22

NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Alt Prerau 1823, sign. 308.

NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Wildendürnbach 1823, sign. 468, Pottenhoffen 1822, sign. 304.

NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Ottenthal 1822, sign. 284.

MZA Brno, fond D 7 matriky pozemkového výnosu, Jevišovka, sign. 143 B, Dobré Pole, sign. 144 B a Nový Přerov, sign. 147 B. MZA Brno, fond D 8 vceňovací operáty stabilního katastru, Jevišovka, kart. 223, sign. 560; Dobré Pole, kart. 247, sign. 620.

Tamtéž.

SCHWETTER, Anton – KERN, Siegfried. Der politische Bezirk Nikolsburg in historischer, statistischer u. topographischer Beziehung mit einem Abriss der Geschichte Mährens, s. 180.

23 Tamtéž, s. 112.

24 BARTOŠ, Josef – SCHULZ, Jindřich – TRAPL, Miloš. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek IX. Ostrava: Profil, 1984, s. 294, 298 a 305.

25 V polovině 19. století hospodařilo ve Frélichově 18 celoláníků (každý se 46–47 jitry půdy), 20 pololáníků (každý s 30 jitry) a 8 čtvrtláníků (každý s 15 jitry), v Dobrém Poli 5 pololáníků (každý s 35–38 jitry) a 38 čtvrtláníků (každý s 8–17 jitry). Pro Nový Přerov se oceňovací operáty nedochovaly.

101

Dějiny

Tab 1: Tabulka hrubého výnosu jednotlivých majitelů pozemků (1819)19

Dějiny

jako Oekonomiebesitzer či Grundbesitzer.26 Tradiční hospodářsko-společenská struktura charvátských obcí korespondovala s místním tradicionalismem a konzervativními postoji.

Již ve čtyřicátých letech 19. století byla zaznamenána silná religiozita Charvátů, kteroužto skutečnost potvrzuje i vlastivěda z let osmdesátých.27 Ta současně zdůrazňuje obecně konzervativní pohled na svět venkovanů na Mikulovsku. Pokud však němectví spojovalo mnohé venkovské obecní reprezentace s mikulovskými německými liberály, tak silná pozice katolické církve přiváděla obecní výbory charvátských vsí do tábora konzervativně-katolického, potažmo tradicionalistického.28 V počátcích parlamentního života v šedesátých až sedmdesátých letech 19. století podléhaly venkovské reprezentace konzervativním či liberálním hegemonům. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se však začaly emancipovat a vstupovaly viditelněji do veřejného života.

V obvyklých volebních soubojích mezi konzervativní a liberální stranou, které se měnily na střety česko-německé či katolicko-antiklerikální, se v roce 1884 vynořuje starosta Dobrého Pole Andreas Sitz. Ten se ve znojemském volebním obvodě kurie venkovských obcí stal vyzyvatelem liberálně-německého zemského poslance V. Hübnera (Andreas Sitz kandidoval za česko-klerikální stranu).29 Obdržel však jen hlasy 3 volitelů z celkových 117. Analýza tohoto volebního klání ukazuje, že charvátské obce patřily k politicky tradicionalistickým lokalitám a byly zázemím politického katolicismu. Baštou tohoto konzervativního tábora bylo střední Podyjí a charvátský etnický ostrov přináležel k jejímu východnímu okraji. Německo-národovecký apel na rolnické vrstvy však dokázal až do devadesátých let 19. století dostávat na jižní Moravě katolicko-konzervativní kandidáty do minority a zanedbatelný počet hlasů pro Sitze toto jen potvrzuje.

S rozvíjejícím se politickým životem rolnických vrstev postupovalo jejich zapojování do širších struktur konzervativně-katolického tábora, ať už šlo o politická grémia, různé spolky, kulturní instituce či veřejné akce. V této souvislosti můžeme vyložit zánik charvátských poutí do uherského Eisenstadtu a jejich přesměrování k dolnorakouské Panně Marii Třídubské u Hornu.30 Zcela přirozeně se charvátské vsi stávaly integrální součástí domovského teritoria na ose Morava – pomezí dolnorakousko-moravské – Předlitavsko.

Součástí tohoto procesu je i pronikání symboliky do veřejného prostoru. V případě jihomoravských Charvátů se nabízel příběh o jejich příchodu na Moravu. V rámci formujícího se konzervativního milieu proto v roce 1884 iniciovaly místní hospodářské autority, které byly nejúžeji spjaty s charvátskou kulturou, postavení pomníku. Pod vedením frélichovského starosty Slunského přibyl do obce první symbol světské provenience, který v tradicionalistickém duchu propojoval artefakty univerzalistické zbožnosti se symboly regionální etnicity. (Aktivizace veřejného života vedla i k tomu, že byly v letech 1885–1886 založeny ve všech třech charvátských vsích sbory dobrovolných hasičů.)

Vymezování se na základě tradicionalismu a charvátskosti reagovalo na stejný proces formujícího se politického národa u moravských Němců a Čechů. V osmdesátých letech se ovšem počal národotvorný proces dostávat do fáze integrálního nacionalismu. Postupně totiž začaly v německém prostředí ztrácet autoritu měšťanské vrstvy definující stát na bázi německé kultury, která mohla spojovat různé historicky utvořené entity. Mocenská emancipace rolnických, živnostenských a dělnických vrstev od měšťanských honorací s sebou nesla zmasovění politického života. Logickým imperativem integrálního nacionalismu se stal požadavek homogenního teritoriálního státu, jehož hegemonem je již lid/národ (ve smyslu německého termínu Volk). Teritorializace (spojená s centralizací) a kulturně-národní homogenizace utvářela na jižní Moravě oblast národně německou, v jejímž středu se charvátské obce nacházely. Formování německého národa tak přirozeně muselo z povahy tohoto procesu zasáhnout i Charváty. Sčítání obyvatelstva se v národotvorném procesu stávalo politikem, přičemž sledovaný obcovací jazyk byl Němci chápán jako určující znak národa. (Současně se však nekryl s jazykem mateřským. Definice němectví tedy nevycházela pouze z etnicity, nýbrž byla propojována s osvojením si německé kultury. Odtud také důraz na oblast školství.)

26 Österreichischer Bürgermeister-Almanach. Ed. I. Tender. Wien 1908, s. 902 a 905.

27 SCHWETTER, Anton – KERN, Siegfried. Der politische Bezirk Nikolsburg in historischer, statistischer u. topographischer Beziehung mit einem Abriss der Geschichte Mährens, s. 180.

28 K formování tradicionalistického tábora na jižní Moravě srov.: MARKEL, Martin. Tradicionalistické střední Podyjí – zázemí německého katolicismu na Moravě. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří. Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno: Matice moravská, 2009, s. 241–251.

29 MARKEL, Martin. Svoboda a demokracie v regionu rakouského impéria. Politika jihomoravských Němců v letech 1848–1919. Brno: Matice moravská, 2010, s. 105.

30 VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů, s. 29.

102

obec

voličů

Frélichov Nový Přerov Dobré Pole

179 288 8

němečtí svobodomyslní 40 45 5

sociální demokraté 5 1 0

křesťanští sociálové 63 76 0

Censy z roku 1880 vypovídají ještě o charvátské (resp. slovanské) majoritě a sice: pětišestinové v Novém Přerově, tříčtvrtinové ve Frélichově a dvoutřetinové v Dobrém Poli.31 Přesto se v těchto komunitách již formovala německá identita. Nejintenzivněji probíhal tento proces v Dobrém Poli, kde během dvaceti let do roku 1900 klesl podíl deklarované charvátskosti na jednu šestinu obyvatelstva. Německé národovecké organizace budovaly v těchto obcích své pobočky. Počátkem osmdesátých let byl založen německý Školský spolek (Schulverein) a právě v Dobrém Poli založil tehdy školní knihovnu.32 Signifikantně tuto modernizaci ukazuje prezentace starosty Dobrého Pole v předlitavském starostenském almanachu z roku 1908.33 Josef Wittowetz (nar.

1852) je tu zobrazen v měšťanském oděvu, uvádí, že je „Ökonom“, tedy shodně jako jiní rolničtí starostové z německých obcí jižní Moravy. Výrazný kontrast však představuje starosta Frélichova Johann Kulleschitz (nar. 1867). Vidíme jej v lidovém kroji s tím, že jeho sociální identita je vyjádřena pojmem „celoláník“.

Pozvolná demokratizace politického a společenského života a s ní spjatá emancipace nižších sociálních vrstev vedla k posilování němectví a ztrátě mocenské i kulturní hegemonie tradičních hospodářských (a tedy i etnicky charvátských) autorit. Tento etnický segment navíc představoval marginální entitu moravské společnosti, která byla rozpolcena nacionální dichotomií německo-českou. Oba rozhodující národy v zemi usilovaly o začlenění charvátského ostrůvku do svého národního hnutí. Nástrojem německé agitace, jak jsme viděli, se stala škola a učitelé, česká agitace se opírala o kostel a struktury římskokatolické církve.34 Germanizační a čechizační tlak pak zitenzivněl po moravském vyrovnání z roku 1905, v němž si Němci a Češi rozdělili mocenské pozice v zemi. Toto vyrovnání je vnímáno jako mocenský kompromis mezi oběma národy v zemi, avšak na druhou stranu přisoudil politická práva jen Němcům a Čechům. Všichni se museli rozhodnout, zda se zapíší do německéhon nebo českého

volebního katastru. Kulturní odlišnost Charvátů byla vnímána většinou jen jako svérázná anomálie. Germanizace nebo čechizace byly „civilizačním“ posláním, které mělo „nešťastníkům“ bez národní identity přinést plnou občanskou emancipaci v rámci národního společenství.

Politickou (a tudíž i nacionální) orientaci lidových vrstev společnosti v této situaci dobře odráží výsledky voleb do všeobecné kurie moravského zemského sněmu z roku 1906.35 (Tab. 2) Volby opět potvrzují příklon obyvatel Dobrého Pole do německého tábora, když všichni dorazivší voliči volili poslance německého svobodomyslného tábora, tedy nacionály. Oproti tomu ve Frélichově i v Novém Přerově zvítězili téměř dvoutřetinově tradicionalističtí křesťanští sociálové (v jejich prostředí se socializoval i frélichovský rodák a budoucí významný politik německých křesťanských sociálů Erwin Zajicek, nar. 1890). Přesto ani pozice německých národovců nebyly zanedbatelné. Jejich více než třetinová podpora ukazuje na trend zapojování frélichovské a novopřerovské společnosti do německého národoveckého světa. Ještě dodejme, že sociální demokracie se svým marxistickým programem a modernizačními vizemi nedokázala obyvatele těchto tří obcí oslovit.

Dynamika integrálního nacionalismu v posledních létech před první světovou válkou vedla k převaze deklarované německosti i ve Frélichově a v Novém Přerově. Mezi lety 1900 až 1910 zde dle sčítacích operátů převážila německá majorita. Demonstrovaná charvátskost tak klesla v Novém Přerově na čtvrtinu a ve Frélichově na třetinu obyvatelstva.36 Trvalé česko-německé soupeření se soustředilo na otázku jazyka bohoslužeb, když byly vyučovací jazyky ve škole a náboženství dány historickým vývojem: ve škole se mluvilo německy, v náboženství česky. Bohoslužby však byly vedeny v obou zemských jazycích s tím,

31 BARTOŠ, Josef – SCHULZ, Jindřich – TRAPL, Miloš. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek IX, s. 294, 298 a 305.

32 SCHWETTER, Anton – KERN, Siegfried. Der politische Bezirk Nikolsburg in historischer, statistischer u. topographischer Beziehung mit einem Abriss der Geschichte Mährens, s. 180.

33 Österreichischer Bürgermeister-Almanach. Ed. I. Tender. Wien 1908, s. 408 a 411.

34 Srov. nářky mikulovských německých nacionálů na působení nacionálně českých farářů v charvátských vsích: Nikolsburger Wochenschrift 15. 8. 1908.

35 MZA Brno, fond velkostatku Mikulov F 74, osobní spis Aloise Wintera, kart. 1102–1105.

36 BARTOŠ, Josef – SCHULZ, Jindřich – TRAPL, Miloš. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek IX, s. 294, 298 a 305.

103

Dějiny

Tab. 2: Tabulka výsledků voleb do všeobecné kurie moravského zemského sněmu v roce 1906

Dějiny

že si němečtí národovci stěžovali v Dobrém Poli a ve Frélichově na jejich poměr ve prospěch češtiny (dvoje bohoslužby byly vedeny česky, jedny německy).37 V takových mocenských a kulturních souřadnicích nebylo mnoho

prostoru pro konstituování charvátské národní identity. Základem oné charvátskosti zůstávala lidová kultura spjatá s tradiční společností rurálního charakteru. Sedláci-Kroboti z návsi byli objektem nekonečné protichůdné národovecké agitace učitele a faráře.

LITERATURA A PRAMENY • BARTOŠ, Josef – SCHULZ, Jindřich – TRAPL, Miloš. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960. Svazek IX. Ostrava: Profil, 1984.

• GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003.

• HROCH, Miroslav. V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. Praha: Nakladatelství lidových novin, 1999.

• CHROUST, Jan. K robotní abolici na Moravě v letech 1777–1789. Časopis Matice moravské, 1969, roč. 88, č. 3–4.

• KRYČER, Rudolf. Jihomoravští hraničáři. Brno: Ústřední výbor národní jednoty pro jihozápadní Moravu, 1925.

• MARKEL, Martin. Vliv poddanských řádů na utváření národní společnosti. Příklad kontinuity mezi absolutistickou a občansko-národní unifikací na jihomoravských panstvích Louka, Moravský Krumlov, Jaroslavice a Vranov nad Dyjí. Časopis Matice moravské, 2013, roč. 132, Suplementum 4 Lichtenštejnové: kontinuity – diskontinuity.

• MARKEL, Martin. Svoboda a demokracie v regionu rakouského impéria. Politika jihomoravských Němců v letech 1848–1919. Brno: Matice moravská, 2010.

• MARKEL, Martin. Tradicionalistické střední Podyjí – zázemí německého katolicismu na Moravě. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří. Sekularizace venkovského prostoru v 19. století. Brno: Matice moravská 2009.

• SCHWOY, Franz Joseph. Topographie vom Markgrafthum Mähren. I. Wien: 1793.

• PAVLICOVÁ, Martina. Lidová kultura na jižní Moravě z pohledu etnické problematiky. Časopis Matice moravské, 2013, roč. 132, Suplementum 4 Lichtenštejnové: kontinuity – diskontinuity.

• RADIMSKÝ, Jiří – TRANTÍREK, Miroslav. Tereziánský katastr moravský. Prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy. Praha: Archivní správa ministerstva vnitra, 1962.

• SCHWETTER, Anton – KERN, Siegfried. Der politische Bezirk Nikolsburg in historischer, statistischer u. topographischer Beziehung mit einem Abriss der Geschichte Mährens. Nikolsburg: 1884.

• VEČERKOVÁ, Eva. Etnokulturní vědomí moravských Charvátů. In: Dorovský, Ivan a kol. Charváti ještě žijí mezi námi. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1996.

• MZA Brno, fond D 7 matriky pozemkového výnosu, Jevišovka, sign. 143 B, Dobré Pole, sign. 144 B a Nový Přerov, sign. 147 B. • MZA Brno, fond D 8 vceňovací operáty stabilního katastru, Jevišovka, kart. 223, sign. 560; Dobré Pole, kart.

247, sign. 620.

• MZA Brno, fond velkostatku Mikulov F 74, osobní spis Aloise Wintera, kart. 1102–1105.

• NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Alt Prerau 1823, sign. 308.

• NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Wildendürnbach 1823, sign. 468, Pottenhoffen 1822, sign. 304.

• NÖLA Sankt Pölten, fond františkánský katastr, Ottenthal 1822, sign. 284.

• Österreichischer Bürgermeister-Almanach. Ed. I. Tender. Wien 1908.

• Nikolsburger Wochenschrift 15. 8. 1908.

37 Nikolsburger Wochenschrift 15. 8. 1908.

104

Dějiny

Obce Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole v hraničním pásmu David Kovařík K důležitým kapitolám novodobé historie českého pohraničí patří období upevňování komunistického systému v Československu, které bylo spojeno s úsilím tehdejší vládní moci o posílení ostrahy státních hranic a zajištění větší kontroly přilehlých příhraničních oblastí. Platilo to zejména pro úsek tzv. československé „západní hranice“, tedy státních hranic se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem, kudy od druhé poloviny 40. let 20. století až do podzimu 1989 vedla tzv. „železná opona“.1 V okolí těchto hranic se pak zaváděly různé restriktivní postupy a bezpečnostní zásahy, které ovlivnily osudy obyvatel žijících v postižených pohraničních oblastech a nenávratně také proměnily zdejší kulturní krajinu.2 Obdobný vývoj potkal rovněž příhraniční oblast na moravsko-rakouském pomezí, včetně tří zdejších chorvatských obcí: Dobrého Pole, Jevišovky a Nového Přerova.

Ačkoliv dosud převládá v české historické paměti povědomí, že „železná opona“ a s ní spojené restrikce v okolním pohraničí započaly až s nástupem komunistického režimu po roce 1948, dobové prameny potvrzují, že snaha omezit pohyb lidí na hranici má své kořeny již v předešlém období. Od prvních měsíců od skončení druhé světové války se snažily československé úřady plánovat a podnikat různé akce k bezpečnostnímu a vojenskému zabezpečení státních hranic i jejího okolí, ať již zaváděním nových administrativních a technických překážek na hranici, omezováním přeshraničního styku nebo realizací očisty pohraničních oblastí od tzv. „státně nespolehlivého obyvatelstva“. Do této kategorie lidí, jejichž další pobyt v pohraničí byl z hlediska tehdejší moci nežádoucí, se řadili zejména příslušníci stigmatizovaných národnostních menšin, jako byli Němci nebo Maďaři, ale patřila sem také nepočetná enkláva moravských Chorvatů usazených ve třech obcích podél rakouské hranice.3

1

2

3

4

Avšak nejen tito stigmatizovaní lidé měli opustit okolí československé státní hranice.

Zmizet měla také mnohá pohraniční sídla, která zde budovaly předešlé generace obyvatel. Tak například vojenští představitelé v Hlavním štábu československé armády uvažovali již v prvním poválečném roce o plošném vyklizení území v pruhu širokém několik set metrů, vedoucím podél státních hranic, a o zbourání všech staveb v tomto prostoru. Z ministerstva národní obrany pak vzešel v srpnu 1947 seznam téměř dvou set pohraničních obcí a osad, které se již neměly více osídlovat. Jejich dosavadní obyvatele bylo nařízeno přemístit do vnitrozemí a veškerou zdejší zástavbu následně srovnat se zemí.

Mezi postiženými obcemi se v tomto armádním seznamu objevil také Nový Přerov, charakterizovaný jako „rozbořená chorvatská vesnice“, kde se třetina katastru nacházela v Rakousku, což mělo usnadňovat nežádoucí styk s obyvateli sousedního státu.4 Vojenské plány tehdy ještě nebyly realizovány, ale k redukci pohraničních sídel přesto mělo docházet v dalších letech.

Myšlenka rušení vybraných sídelních celků v okolí československých státních hranic se objevovala také v úvahách některých národohospodářských odborníků, kteří připravovali plány na poválečný rozvoj pohraničních území.

Patřily k nim například návrhy na komplexní zalesnění vybraných, většinou málo osídlených pohraničních oblastí vytvořením souvislého pruhu lesa podél hranic. Tento

Železná opona je hojně používané a zlidovělé označení pro neprostupnou hranici mezi státy západního a východního bloku v době studené války. K fenoménu tohoto pojmu v české kolektivní paměti blíže: ŠMIDRKAL, Václav. „Železná opona“ jako české místo paměti. Střed: Časopis pro mezioborová studia střední Evropy, 2012, roč. 4, č. 1, s. 56–79.

Z odborných a specializovaných prací zabývajících se problematikou ostrahy státních hranic v době studené války např. PEJČOCH, Ivo. Železná opona a její překonávání v období normalizace. In: Věda a technika v Československu od normalizace k transformaci, Praha: Národní technické muzeum, 2012, s. 339–347; PULEC, Martin. Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2006; VANĚK, Pavel. Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2008. V popularizační formě např.

JÍLEK, Tomáš – JÍLKOVÁ, Alena a kol. Železná opona. Československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu 1948–1989. Praha: Baset, 2006. V publicistickém zpracování NAVARA, Luděk. Příběhy železné opony. Brno: Host, 2004.

K tématu vysídlení Němců a Chorvatů z jižní Moravy viz BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951. Paměť a dějiny. 2010, roč. 4, č. 3, s. 14–25; DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Matice moravská, 2012, s. 201–294; MARKEL, Martin. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945–1949. Brno: Vojenská akademie, 2002.

Národní archiv Praha (NA), fond Ministerstvo vnitra – tajné (MV-T), karton (k.) 3, signatura (sign.) T 1026. Seznam obcí a osad navržených Hlavním štábem ministerstva národní obrany k zrušení z bezpečnostních důvodů, 16. 8. 1947.

105

Dějiny

projekt „zalesnění“ pohraničí byl pak částečně realizován v několika hornatých a podhorských pohraničních okresech v západních nebo jižních Čechách. Nicméně takové opatření nepřicházelo příliš do úvahy pro jihomoravské pohraničí.

Zdejší končiny totiž tvořily úrodné a prosperující kraje, které byly zvlášť atraktivní pro poválečné osídlence. Například vinařské oblasti v okolí Pálavských vrchů patřily k nejlépe zalidněným místům na osídlovací mapě celého poválečného pohraničí.5 Právě výtečná poloha jihomoravského pohraničí se skvělými klimatickými podmínkami a úrodnou půdou, které přivedly rovněž velký zájem zejména zemědělských osídlenců do této oblasti, fakticky „zachránil“ drtivou většinu jihomoravských pohraničních obcí od tragického osudu mnoha jiných vesnic v bývalých Sudetech. Také tři chorvatské obce Dobré Pole, Jevišovka a Nový Přerov „přežily“ překotnou poválečnou dobu, ačkoliv byly od konce války až do první poloviny padesátých let postiženy hromadnými vysídlovacími akcemi, jež postihly nejprve jejich německé obyvatele, poté celou místní komunitu Chorvatů a nakonec se nevyhnuly ani početné skupině osob českého a slovenského původu, včetně některých nových osídlenců.

Jako na jiných místech v pohraničí, zažívala také jižní Morava v prvních poválečných letech všechny známé problémy a neduhy osídlovacího procesu. Jen část nových osídlenců měla totiž předpoklady, schopnosti a zkušenosti vést zemědělský podnik a starat se o přidělené hospodářství. Problém přinášela neznalost nového prostředí a skutečnost, že většina poválečných osídlenců si teprve musela vybudovat svůj vztah k novému domovu. Významným faktorem byla také skladba obyvatel poválečného jihomoravského pohraničí, v němž významnou složku představovali reemigranti. Jejich složitá adaptace do nového prostředí, častá fluktuace nově příchozích a také problematické působení různých závadných a kontroverzních skupin dobrodruhů a „zlatokopů“ zdejší kraj negativně

5

6 7

poznamenaly a přispěly k jeho přechodné destabilizaci a částečné pauperizaci. Tato tendence se pak nevyhnula ani chorvatským obcím. Zaznamenala ji také kronika obce Jevišovky, kde při popisu událostí z roku 1948 je podáno nelichotivé hodnocení, že poměry v obci byly odsunem zdejších Chorvatů značně roztříštěny a kulturní život se v té době jen málo vyvíjel.6 Poválečné migrační pohyby s sebou přinesly nejen rozsáhlou výměnu obyvatelstva, ale také radikální národnostní, sociální i demografickou proměnu pohraničí. V původně chorvatských obcích se během několika poválečných let proměnila národnostní skladba obyvatel natolik, že v ní převážili lidé českého a slovenského původu. Osídlenci sem přicházeli nejen z českomoravského vnitrozemí nebo ze Slovenska, ale významnou skupinu jeho nových obyvatel představovali již zmínění zahraniční krajané, kteří sem přicházeli z různých zemí. Český nebo slovenský původ však neměl být jediným předpokladem pro usídlení se v pohraničí. Osídlovací úřady zdůrazňovaly, že noví obyvatelé musí být státně spolehliví, národně uvědomělí a mravně nezávadní. Ne všem novým osídlencům se dařilo tato kritéria v očích tehdejších úřadů naplnit, a proto je potkal podobný osud jako jejich německé a chorvatské sousedy – nucené přesídlení z pohraničí.

Největší skupinu nových obyvatel v obcích bývalého „chorvatského ostrůvku“ pak představovali reemigranti, včetně demobilizovaných příslušníků československé zahraniční armády, složené především z volyňských Čechů coby bývalých vojáků Prvního čs. armádního sboru v Sovětském svazu, a také z jugoslávských partyzánů původem z Chorvatska s rodinnými příslušníky. Podle prvního poválečného sčítání lidu provedeného v Československu v březnu 1950 žilo v chorvatských obcích 822 reemigrantů, což představovalo téměř dvě třetiny všech poválečných osídlenců a 46 % veškerého zdejšího obyvatelstva.

Z hlediska země původu a národnostní skladby představovali reemigranti pestré a rozmanité společenství. V největší chorvatské obci Jevišovce se v roce 1949 usadilo téměř pět set bulharských Slováků, menší skupinu představovali Češi z Jugoslávie a jedna rodina původem z Maďarska. Počet reemigrantů však nebyl v jednotlivých chorvatských obcích rovnoměrný. Zatímco v Novém Přerově tvořili zahraniční krajané přes tři čtvrtiny poválečných osídlenců a 64 % všech obyvatel, v sousedním Dobrém Poli představovali jen sedm procent místní populace utvořené jen několika rodinami původem z Jugoslávie a Rakouska.7 Naproti tomu osídlenci z českomoravského vnitrozemí a ze Slovenska představovali v chorvatských obcích v roce 1950 pouze čtvrtinu zdejších obyvatel. Naprostá většina jich sem přišla z různých částí Moravy (Slovácko, Valašsko, Vysočina), část se

K problematice poválečného osídlování pohraničí českých zemí existuje již poměrně rozsáhlá literatura. Srov. ARBURG, Adrian von. Die Besiedlung der Grenzgebiete der böhmischen Länder 1945–1950. Forschungsstand, ausgewählte Probleme und Arbeitsbibliographie.

München: Grin Verlag, 2001; ČAPKA, František – Lubomír SLEZÁK – Jaroslav VACULÍK. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: CERM, 2005; DVOŘÁK, Tomáš. Pohraničí a zemie odzyskane. K vybraným aspektům sídelní politiky v poválečné střední Evropě. Časopis Matice moravské. 2003, roč. 122, č. 2, s. 447–490; TOPINKA, Jiří. Zapomenutý kraj. České pohraničí 1948–1960 a takzvaná akce dosídlení. Soudobé dějiny. 2005, roč. 12, č. 3–4, s. 534–585, aj.

Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (SOkA Mikulov), fond Místní národní výbor (MNV) Jevišovka, Kronika obce Jevišovka 1945–1976, s. 10.

K problematice poválečného osídlování tří chorvatských obcí podrobněji: ŠKOLL, Jaroslav. Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945.

Knižnice Jižní Moravy, sv. 10, Břeclav: 1983, s. 50–52.

106

Významnou událostí, která významně ovlivnila vývoj pohraničních oblastí a přispěla k další vlně nucených migrací, bylo zřízení hraničního pásma vyhlášené výnosem ministerstva vnitra 1. dubna 1950 v oblastech sousedících se „západní hranicí“. Hraniční pásmo pokrývalo pás území v šíři dvou až deseti kilometrů od státní hranice od Jáchymovska po Bratislavu, kam bylo zahrnuto více než tři sta obcí a osad s několika desítkami tisíc obyvatel. V hraničním pásmu se ocitlo také jedenáct pohraničních obcí tehdejšího mikulovského okresu, včetně všech tří chorvatských obcí.9 Hraniční pásmo představovalo zvláštní bezpečností režim se souborem nejrůznějších opatření a pravidel, která přímo zasahovala do běžného života místních obyvatel. Zdejším lidem byly vystaveny zvláštní legitimace, nesměli vycházet v nočních hodinách mimo zastavěnou část obce nebo se zdržovat po setmění mimo veřejné cesty, omezeno jim bylo také fotografování nebo malování místní krajiny. Postiženi těmito opatřeními byli jak obyvatelé s trvalým pobytem, tak i majitelé zdejších zemědělských pozemků nebo osoby plnící v obvodu hraničního pásma služební povinnosti, jako třeba lékaři nebo duchovní. Tato skupina obyvatel bez trvalé adresy v hraničním pásmu pak obdržela tzv. dlouhodobé povolení k pobytu, zatímco pro přechodný pobyt brigádníků, turistů nebo lidí přijíždějících do obcí v hraničním

pásmu na návštěvu svých příbuzných a známých pak byla vystavována časově omezená povolení. Žadatel v nich musel vždy uvést, jaké místo a osoby hodlá navštívit, za jakým účelem přijíždí a jak dlouho se v hraničním pásmu bude zdržovat. Pokud byl však takový žadatel prohlášen za „státně nespolehlivého“, povolení nedostal. Život v hraničním pásmu tak přinášel každodenní těžkosti místním obyvatelům a přidělával starosti také lidové správě, hospodářským podnikům i veřejným organizacím. Zhoršení životních podmínek a časté omezování pocítili také lidé v jihomoravském pohraničí. Například funkcionáři z Valtic si Krajskému národnímu výboru v Brně stěžovali, že provoz tamní státní nemocnice velmi trpí zřízením hraničního pásma, neboť bezpečnostní složky tam mnohdy nepouštějí ani návštěvy za nemocnými.10 Se zaváděním hraničního pásma také vzrostl tlak na další nucené přesuny obyvatel, zejména reemigrantů. Krajský velitel Národní bezpečnosti v Brně si například v dopise z 16. února 1950 adresovaném bezpečnostnímu referentu Krajského národního výboru (KNV) postěžoval: „Velmi závažným bodem je dosud nevyřešená otázka nespolehlivých osídlenců v pohraničí. K tomu ještě přistupují reemigranti z Jugoslávie a Volyně, poněvadž tito z velké části sympatizují s Titovou klikou. Lze říci, že ve většině případů volyňští reemigranti naprosto nesouhlasí s lidově demokratickým zřízením a dávají najevo, že do ČSR reemigrovali v domnění, že jim zde bude zachováno soukromé vlastnictví výrobních prostředků.

Je nutno podotknouti, že tyto osoby státně nespolehlivé mají dobré znalosti pohraničních poměrů a mohou téměř denně přecházet státní hranice ve směru do Rakouska, odkud přinášejí mnohdy velmi poplašné zprávy, které šíří dále do vnitrozemí.“11 Podmínky pro život v blízkosti „západní hranice“ se na začátku padesátých let dále zhoršovaly. Zvláště poté, když 28. dubna 1951 vydal ministr národní bezpečnosti rozkaz

8

Při srovnání výsledků sčítání lidu žilo v roce 1930 v Dobrém Poli 699 obyvatel, zatímco v roce 1950 jich bylo 460, v Jevišovce 1268 v roce 1930 a 808 v roce 1950, v Novém Přerově 880 v roce 1930 a 510 v roce 1950. Celkem tedy poklesl počet obyvatel ve všech třech obcích o 1069 obyvatel. Citováno podle BARTOŠ, Josef – Jindřich SCHULZ – Miloš TRAPL. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, sv. 9. Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov. Ostrava: Profil, 1984, s. 293–294, 297–298, 305.

9 Archiv bezpečnostních složek Kanice (ABS Kanice), fond Sekretariát ministerstva vnitra I. (A 2/1), inventární jednotka (i. j.) 1784. Výnos ministerstva vnitra o zřízení hraničního pásma, 1. 4. 1950.

10 Moravský zemský archiv (MZA) Brno, fond Krajský národní výbor (KNV) Brno, k. 41. Jednání rady KNV v Brně o vyjmutí obcí Jaroslavice a Valtice z hraničního pásma, 12. 12. 1950.

11 Tamtéž. Dopis krajského velitele Národní bezpečnosti pro bezpečnostní referát KNV v Brně, 15. 2. 1950.

107

Dějiny

sem přestěhovala z několika okolních obcí domovského mikulovského okresu. Z Čech se usídlilo v chorvatských obcích jen devět obyvatel, ze Slovenska pak ještě o jednoho méně. Komunita starousedlíků zde byla výrazně decimována poválečným vysídlením, které postihlo německé a chorvatské obyvatelstvo. Poválečné migrace přinesly také celkový pokles obyvatel v chorvatských obcích. V roce 1950 v nich žilo celkem 1778 obyvatel, což bylo skoro o třetinu méně, než kolik se jich napočítalo v posledním předválečném sčítání v roce 1930.8 Statistická čísla vzešlá z poválečného sčítání lidu však měla v chorvatských obcích jen krátkou platnost. V době, kdy tudy chodili sčítací komisaři a zapisovali potřebné údaje, byl ještě v plném proudu proces přesídlování Chorvatů, a brzy k nim měly přibýt další nucené přesuny. Zvláště s nástupem komunistického režimu se roztočilo nové kolo očisty pohraničí, kdy do nemilosti bezpečnostních orgánů upadala stále větší část obyvatel. Své domovy tak musely v jihomoravském pohraničí opustit desítky rodin, které se staly obětí řádění akčních výborů Národní fronty po únoru 1948, v dalším období pak rozhodovali o osudech lidí v okolí západní hranice bezpečnostní referenti krajských a okresních národních výborů nebo velitelé pohraničních Sborů národní bezpečnosti a Pohraniční stráže.

Dějiny

k Ustanovení pohraničního území, představující další soubor ještě přísnějších předpisů k zajištění státní hranice a jejího okolí. Součástí nových opatření bylo také rozdělení stávajícího hraničního pásma do dvou úseků, kde vzniklo ještě zakázané pásmo, zahrnující užší pás v šířce jednoho až tří kilometrů od státní hranice, ve kterém již nesměl nikdo bydlet ani se zde zdržovat s výjimkou službu konajících příslušníků Pohraniční stráže. Ještě téhož roku vypravovalo ministerstvo národní bezpečnosti seznam míst v zakázaném pásmu, kde se nacházelo kolem 130 obcí a osad, které měly být vyklizeny. Přestože zakázané pásmo pokrylo také souvislý pruh území podél rakouské hranice na jižní Moravě, následky tohoto opatření nebyly v tomto regionu tolik tragické jako v jiných částech českého pohraničí. Pohraničním obcím v mikulovském okrese se zakázané pásmo dokonce vyhnulo, postiženy byly pouze nezastavěné části katastru a několik samot v nejtěsnější blízkosti státní hranice.12 V listopadu 1951 vydalo ministerstvo vnitra směrnice k přesídlení všech obyvatel ze zakázaného pásma a „státně nespolehlivých osob“ z celého hraničního pásma. Přesídlovací akce se pak uskutečnila mezi listopadem téhož roku a koncem dubna roku následujícího, přičemž postihla v okolí rakouských hranic asi jeden tisíc obyvatel ze zakázaného pásma, z nichž větší část se mohla vystěhovat do nedalekých obcí v širším hraničním pásmu. Více přesídlenců se však rekrutovalo z tzv. státně nespolehlivých obyvatel, kteří byli zpravidla přesunuti mimo hraniční pásmo v rámci domovského okresu, ti „nejreakčnější“ ovšem museli odejít úplně z pohraničí. K tomuto opatření byly zřízeny přesídlovací komise, které měly sestavit seznamy nespolehlivých rodin, celou akci organizačně připravit a zejména přesvědčit místní občany o správnosti a nutnosti tohoto opatření.

Přesídlenci dostali při majetkovém vypořádání zpravidla náhradní majetek, pokud možno stejné hodnoty, a to většinou z konfiskátů, které zanechali vysídlení Němci a další dříve vysídlení obyvatelé.13

V druhé polovině 20. století se původní charvátské obce ocitly v hraničním pásmu. Wikipedia

V tehdejším brněnském kraji, pod který administrativně patřily pohraniční okresy Břeclav, Mikulov a Znojmo, bylo nakonec přesídleno ze zakázaného pásma 22 rodin, z nichž většinu tvořili obyvatelé zrušené obce Ječmeniště ve znojemském okrese, zatímco z mikulovského okresu postihlo toto opatření pouze jednu rodinu. Naproti tomu ze širšího hraničního pásma se muselo vystěhovat dalších 101 „nespolehlivých“ rodin, přičemž 57 postižených rodin pocházelo z mikulovského okresu. V chorvatských obcích bylo tehdy přesídleno mimo hraniční pásmo devět rodin z Nového Přerova, čtyři rodiny z Jevišovky a jedna rodina z Dobrého Pole.14 Jak průběžně informovaly situační zprávy z jednotlivých pohraničních okresů zasílaných krajskému bezpečnostnímu referentovi, neprobíhalo přesídlování zcela bez potíží a lokálních protestů dotčených obyvatel. Zatímco přesun ze zakázaného pásma hodnotily bezpečnostní orgány jako poměrně klidný, protože zdejší obyvatelé přijali rozhodnutí „celkem s porozuměním, neboť uznali nutnost tohoto opatření“, v hraničním pásmu, jak popisuje hodnotící zpráva Krajského národního výboru v Brně zaslaná ministru vnitra, „bylo však toto rozhodnutí přijato různě. Některé rodiny celkem rády utíkaly z pohraničí před JZD, některé rodiny se daly přesvědčit snadno, některé pak musely býti hodně a hodně přesvědčovány. Největší potíž v tomto směru činily rodiny starousedlické v Novém Přerově a v Jevišovce“.

Právě v „chorvatských obcích“ musely bezpečnostní orgány podniknout „zastrašující opatření“, aby zlomily odpor tamních obyvatel. Začátkem dubna 1952 byl v Novém Přerově za údajné protistátní výroky a pro přípravu útěku za hranice zatčen místní starousedlík, „kteréžto opatření pak zlomilo odpor ostatních, takže všichni pak přistoupili na dobrovolné přesídlení bez exekučních příkazů“.15

12 ABS Kanice, fond Organizační a vnitřní správa ministerstva vnitra (A 6/1), i. j. 73. Seznam míst v hraničním a zakázaném pásmu.

Ministerstvo národní bezpečnosti / Hlavní správa SNB, č. 1174. Tištěná brožura určená pro interní potřebu všem bezpečnostním referentům krajských a okresních národních výborů.

13 NA Praha, f. MV-T, k. 83, sign. T-P 249 Pokyny o přemístění obyvatelstva ze zakázaného pásma a nespolehlivých osob z hraničního pásma, 12. 11. 1951.

14 NA Praha, f. MV-T, k. 25, sign. T-P 978 Závěrečná zpráva a zhodnocení akce přesídlení osob ze zakázaného pásma a osob nespolehlivých z hraničního pásma, 2. 6. 1952.

15 MZA Brno, f. KNV Brno, k. 44. Přemístění obyvatelstva z hraničního a zakázaného pásma – zhodnocení akce v brněnském kraji, 6. 5. 1952.

108

Přesídlením nespolehlivých obyvatel z hraničního pásma však nucené přesuny obyvatel z jihomoravského pohraničí neskončily. V letních měsících 1952 se začaly připravovat nové seznamy osob, které měly být přesídleny tentokrát i z oblastí mimo hraniční pásmo ze širšího pohraničí. V již výše citovaném dopise bezpečnostního referenta KNV v Brně z května 1952 zaslaném ministrovi vnitra se popisuje skutečnost, že strach místních lidí z dalšího vystěhovávání v tomto pohraničním kraji přetrvával: „V nejistotě a domněnce, že vysídlování v pohraničí bude pokračovat, žijí snad jen ti, kteří nemají zcela čisté svědomí, kteří čekají, kdy dojde na ně. Jinak dobří a poctiví hraničáři jsou přesvědčeni, že se nemají čeho obávat.“ Že tyto obavy byly oprávněné, ukázaly další roky. Jak se dozvídáme z bezpečnostní zprávy určené radě KNV v Brně, „příslušné krajské a okresní složky projednávajíce ostrahu státních hranic došly k názoru, že v zájmu klidu na hranicích a účinné ochrany státních hranic by bylo třeba provésti další přemístění nespolehlivých rodin z pohraničního pásma“. Za tímto účelem byl v podzimních měsících 1952 vyhotoven další seznam nespolehlivých osob, ve kterém se nacházelo 137 rodin z mikulovského okresu, z toho 109 rodin žilo mimo hraniční pásmo, přesto měly být postižené rodiny přesídleny hlouběji do vnitrozemí.17

Jihomoravské pohraničí včetně tří někdejších chorvatských obcí se tak od konce války i během padesátých let významně proměnilo.

Přispěla k tomu nejen poválečná transformace a radikální výměna místního obyvatelstva, ale zásadním faktorem se stal také fenomén nedaleké rakouské hranice, která se po roce 1948 změnila v neprostupnou bariéru. Teprve v průběhu padesátých let se dařilo život v těchto pohraničních obcích postupně konsolidovat.

Obnovila se zde činnost společenských a sportovních organizací, ačkoliv jejich aktivita, jak popisují zdejší kroniky, byla zpočátku jen slabá. V Jevišovce se tak práce zdejší tělovýchovné jednoty Sokol omezovala pouze na fotbal, členové místní pobočky Českého svazu mládeže na schůzích hráli většinou jen šachy, ale v obci začalo hrát divadlo a působil zde také taneční kroužek. V nedalekém Dobrém Poli se zase místní občané na počátku padesátých let zapojili do celostátní soutěže „Budujeme vzornou obec“.18 Hraniční pásmo se stalo v padesátých letech běžnou součástí každodenního života v pohraničních obcích na jižní Moravě. Skončilo v roce 1964, kdy ministerstvo vnitra vydalo nový hraniční statut, který stanovil, že v okolí hranic bude pouze jedno hraniční pásmo, a to na území dosavadního zakázaného pásma, které zůstávalo běžným obyvatelům i nadále nepřístupné, avšak nacházelo se již mimo obydlené plochy.

Migrace obyvatel a bezpečnostní opatření v okolí státních hranic přinesly ještě jeden závažný problém, se kterým se muselo poválečné pohraničí vypořádat. Zůstalo zde velké množství opuštěných domů a hospodářských budov, které po často nuceném odchodu posledních majitelů zůstaly prázdné a nevyužité, chátraly a měnily se v ruiny, čímž kazily nejen vzhled svého okolí, ale pro bezpečnostní složky představovaly nebezpečí, že se zde budou ukrývat banderovci, špioni a kriminální živly, nebo poslouží lidem pokoušejícím se dostat se

16 K problematice vnitrostátních nucených migrací prováděných v poválečném Československu, včetně situace v bývalých chorvatských obcích a odkazů na příslušnou literaturu, viz DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Matice moravská, 2012.

17 MZA Brno, f. KNV Brno, k. 44. Ostraha státní hranice. Zpráva pro radu KNV v Brně, 24. 11. 1953.

18 Kronika obce Jevišovka, s. 21; SOkA Mikulov, fond MNV Dobré Pole, Kronika obce Dobré Pole 1945–1985, nestránkováno.

19 SOkA Mikulov, f. Okresní národní výbor (ONV) Mikulov, karton 417, i. j. 904. Přehled o výsledcích demoliční akce v okrese mikulovském.

Zpráva odboru pro vnitřní věci ONV Mikulov, 4. 12. 1958.

20 Tamtéž. Zpráva k provádění demolic v okrese Mikulov v roce 1959, nedatováno.

109

Dějiny

Přesídlovací akce z hraničního pásma, která probíhala převážně ve druhé polovině dubna 1952, se časově kryje se závěrečnými transporty zbylých chorvatských rodin. Spolu s posledními Chorvaty tak museli odejít i někteří noví osídlenci, kteří sem přitom byli nedlouho předtím usazeni jako „spolehlivé obyvatelstvo“, včetně reemigrantů a někdejších příslušníků zahraničních armád, ať již volyňských Čechů nebo jugoslávských partyzánů.

Dříve tolik oslavovaní bojovníci proti fašismu, kteří měli nahradit v pohraničí nespolehlivé starousedlíky, tak byli na počátku padesátých let sami označeni za nepřátele státního zřízení.

Rozhodování o tom, kdo bude z hraničního pásma přesídlen, přitom nebylo jasně stanoveno, určování státní nespolehlivosti tak zůstávalo na rozhodnutí funkcionářů místní samosprávy a lokálních bezpečnostních orgánů. Mezi postiženými převládali starousedlíci, smíšená manželství nebo cizí státní příslušníci, ale i osoby dobovou terminologií označované jako „reakční živly“.

Patřili sem předúnoroví veřejní činitelé, národní správci, živnostníci a často také odpůrci právě probíhající kolektivizace. Jako důvod přesídlení se ovšem uváděly také různé morální a povahové charakteristiky jako pašeráci, šmelináři, asociálové, mající ovšem často spíše „maskující“ charakter, jak vystěhovat z pohraničí osoby s etnicky nebo třídně „závadným“ profilem.16

Dějiny

ilegálně přes hranice, jako skrýše pro pašeráky či skladiště pašovaného kontrabandu. Proto se v pohraničí rozběhly státem řízené demolice těchto objektů, které se nevyhnuly ani jihomoravskému pohraničí.

V mikulovském okrese tak bylo mezi léty 1946 až 1949 odstraněno 532 objektů a dalších 396 opuštěných budov tento úděl čekal v následujících letech. K další vlně demolic docházelo na konci padesátých let, jenom v letech 1957– 1958 bylo na Mikulovsku zdemolováno celkem 183 domů v deseti pohraničních obcích, přičemž v Jevišovce se zbouralo 27 domů, v Novém Přerově pět domů a v Dobrém Poli dva domy.19 Největší demoliční akce zde proběhla v letech 1959–1960 v rámci centrálně řízené demoliční akce, která reagovala na domácí kritiku i nežádoucí mezinárodní ohlas, zejména ze strany návštěvníků z ciziny. Zanedbaného stavu českého pohraničí totiž využívala také zahraniční propaganda. Významnou roli zde sehrávali vysídlení Němci, kteří nyní jako občané SRN nebo Rakouska přijížděli na turistická víza navštívit svou bývalou domovinu. Jejich dojmy a především fotografie chátrajících domů, zanedbaných obcí a zdevastované krajiny se pak objevovaly na stránkách krajanských časopisů a novin. Československé úřady se obávaly zejména zvýšeného zájmu „turistů“ v době konání Sudetoněmeckého srazu v květnu 1959 v rakouském hlavním městě Vídni, tedy jen několik desítek kilometrů od československých hranic, neboť sílila obava, že sraz sudetských Němců se stane příležitostí k hromadným zájezdům ke státní hranici, odkud bylo i z rakouské strany vidět na československé území.20 V první etapě celoplošné demoliční akce zahájené v květnu 1959 se proto „vyčistila“ nejprve oblast kolem rakouské hranice a zdejších hraničních přechodů. Prováděním těchto demolic bylo pověřeno přímo ministerstvo vnitra, které k tomuto úkolu nasadilo vlastní příslušníky bezpečnostních sborů, zejména oddíly civilní obrany a frekventanty policejních škol. Tito pracovníci byli organizováni do pracovních čet po dvaceti mužích s jedním řídícím velitelem a nasazeni v jednotlivých okresech.

V okrese Mikulov byl v této demoliční akci nasazen 6. prapor civilní obrany z Malacek a 2. prapor vojenských staveb z Trnavy, které v tomto obvodu odstranily 624 domů.21 Poválečná demoliční akce na jižní Moravě neměla takové devastující důsledky jako v jiných pohraničních oblastech, kde byly srovnány se zemí celé vesnice. Přesto i zde padlo za oběť mnoho domů a jiných stavebních objektů. Jenom v Jevišovce bylo mezi roky 1945–1960 zbouráno 95 domů. Jejich demolice provázely i tragédie, když při jednom odstraňování bouračky v roce 1958 zemřeli pod sutinami dva místní lidé. Jinak byly ovšem demoliční práce provázeny spíše kladným ohlasem u současných obyvatel vesnic. Materiál ze zbouraných budov se například použil na stavbu kulturního domu, část si rozebrali místní občané také na opravu svých domků. Někteří obyvatelé Jevišovky zase použili cihly z bouraček k vydláždění prostranství před svými domy a přilehlých chodníků, čímž pomohli k odstranění bláta v ulicích.22 Celostátní demoliční akce opuštěných budov na konci padesátých let symbolicky uzavřela neklidné období poválečné transformace českého pohraničí. Dobu, která poznamenala tamní obyvatele i zdejší kulturní krajinu. Komplikace a napětí v tomto regionu přinášel zostřený režim v hraničním pásmu i celkové zaostávání pohraničních oblastí oproti vnitrozemí způsobené jak jejich „periferní“ polohou v blízkosti hranic, tak i častou fluktuací obyvatel, na níž se podílely jak nucené migrace, tak i dobrovolné odchody místních lidí. Stejně tak na pohraničí dolehla celostátní politika poúnorového režimu, který ve svém budovatelském období uplatňoval politiku třídního boje, zaváděl násilnou kolektivizaci, likvidoval soukromé vlastnictví a pronásledoval další své skutečné nebo jen domnělé nepřátele.

Atmosféru strachu a nejistoty posilovala hrozba možné války se Západem, přičemž právě pohraničí a okolí hranic s nesocialistickými státy se jevilo jako nejpravděpodobnější místo ozbrojeného konfliktu. V neposlední řadě se zde projevovala obava z návratu vysídlených obyvatel, zejména odsunutých Němců, které komunistická propaganda představovala jako revanšisty čekající na vhodnou příležitost vrátit se do své staré vlasti.

Když se měly o svatodušních svátcích roku 1959 v sousedním Rakousku uskutečnit Sudetoněmecké dny, stalo se toto setkání vyhnanců ústředním tématem prvomájových oslav v jihomoravském Drnholci, kde, jak se dozvídáme z kroniky, „k plánům revanšistů řekli shromáždění občané jasné ne a stejně rozhodné ano pro budování socialismu“,23 Jiný druh „napětí“ způsobovali pro jihomoravské obce, místní funkcionáře a poválečné osídlence zase vystěhovaní Chorvaté a jejich marné úsilí o návrat do svých domovských obcí, které byly z pohledu státu „vyřešeny“ až vynuceným majetkovým vyrovnáním na počátku šedesátých let.24

21 ABS Kanice, f. Sekretariát ministerstva vnitra II (A 2/2), i. j. 1170. Závěrečná zpráva o ukončení demoličních prací v pohraničních okresech, 1960.

22 Kronika obce Jevišovka, s. 34–36.

23 Kronika obce Jevišovka, s. 38 24 Podrobně k osudům Chorvatů po nuceném přesídlení a k jejich snahám o nápravu tohoto stavu v padesátých letech viz BÁRTA, Milan.

Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947–1951. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů. 2010, č. 3, s. 21–25.

110

• BÁRTA, Milan. Chorvatská akce. Vysídlení chorvatských rodin z jižní Moravy do vnitrozemí v letech 1947– 1951. Paměť a dějiny: Revue pro studium totalitních režimů. 2010, č. 3.

• BARTOŠ, Josef – Jindřich SCHULZ – Miloš TRAPL. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848– 1960, sv. 9. Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov. Ostrava: Profil, 1984.

• DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Matice moravská, 2012.

• MARKEL, Martin. Vysídlení Němců z jižní Moravy 1945–1949. Brno: Vojenská akademie, 2002.

• ŠKOLL, Jaroslav. Nové osídlení okresu Břeclav po roce 1945. Knižnice Jižní Moravy, sv. 10, Břeclav: 1983.

• Archiv bezpečnostních složek Kanice (ABS Kanice), fond Sekretariát ministerstva vnitra I. (A 2/1), inventární jednotka (i. j.) 1784. Výnos ministerstva vnitra o zřízení hraničního pásma, 1. 4. 1950.

• ABS Kanice, f. Organizační a vnitřní správa ministerstva vnitra (A 6/1), i. j. 73. Seznam míst v hraničním a zakázaném pásmu. Ministerstvo národní bezpečnosti / Hlavní správa SNB, č. 1174. Tištěná brožura určená pro interní potřebu všem bezpečnostním referentům krajských a okresních národních výborů.

• ABS Kanice, f. Sekretariát ministerstva vnitra II (A 2/2), i. j. 1170. Závěrečná zpráva o ukončení demoličních prací v pohraničních okresech, 1960.

• Moravský zemský archiv (MZA) Brno, fond Krajský národní výbor (KNV) Brno, k. 41. Jednání rady KNV v Brně o vyjmutí obcí Jaroslavice a Valtice z hraničního pásma, 12. 12. 1950.

• MZA Brno, f. Krajský národní výbor (KNV) Brno, k. 41. Dopis krajského velitele Národní bezpečnosti pro bezpečnostní referát KNV v Brně, 15. 2. 1950.

• MZA Brno, f. KNV Brno, k. 44. Přemístění obyvatelstva z hraničního a zakázaného pásma – zhodnocení akce v brněnském kraji, 6. 5. 1952.

• MZA Brno, f. KNV Brno, k. 44. Ostraha státní hranice. Zpráva pro radu KNV v Brně, 24. 11. 1953.

• Národní archiv Praha (NA), fond Ministerstvo vnitra – tajné (MV-T), karton (k.) 3, signatura (sign.) T 1026.

Seznam obcí a osad navržených Hlavním štábem ministerstva národní obrany k zrušení z bezpečnostních důvodů, 16. 8. 1947.

• NA Praha, f. MV-T, k. 83, sign. T-P 249. Pokyny o přemístění obyvatelstva ze zakázaného pásma a nespolehlivých osob z hraničního pásma, 12. 11. 1951.

• NA Praha, f. MV-T, k. 25, sign. T-P 978. Závěrečná zpráva a zhodnocení akce přesídlení osob ze zakázaného pásma a osob nespolehlivých z hraničního pásma, 2. 6. 1952.

• Státní okresní archiv Břeclav se sídlem v Mikulově (SOkA Mikulov), fond Místní národní výbor (MNV) Jevišovka, Kronika obce Jevišovka 1945–1976.

• SOkA Mikulov, f. MNV Dobré Pole, Kronika obce Dobré Pole 1945–1985.

• SOkA Mikulov, f. Okresní národní výbor (ONV) Mikulov, karton 417, i. j. 904. Přehled o výsledcích demoliční akce v okrese mikulovském. Zpráva odboru pro vnitřní věci ONV Mikulov, 4. 12. 1958.

• SOkA Mikulov, f. Okresní národní výbor (ONV) Mikulov, karton 417, i. j. 904. Přehled o výsledcích demoliční akce v okrese mikulovském. Zpráva k provádění demolic v okrese Mikulov v roce 1959, nedatováno.

111

Dějiny

LITERATURA A PRAMENY

Dějiny

Charvátská identita v současné jihomoravské rodině Martin Sítek V rodinách přímých potomků moravských Chorvatů či Charvátů1 velmi často narážíme na odlišnou intenzitu a formu předávání jejich kulturních projevů. Obzvláště přenos ze starší generace na mladší je spíše nezáměrný a identita je u mladých lidí získávána kognitivně na základě vnitřních sociálních vztahů,2 slovesných a jazykových projevů starších příslušníků,3 nebo z vlastní iniciativy. V přenosu se totiž stále odráží důsledek rozdrobení charvátského etnika, kdy se rodiny po odsunu z jižní Moravy zformovaly do oddělených diaspor a v tomto novém prostředí byly zpřetrhány teritoriální a sociokulturní vazby, které od 16. století až doposud jinak nebyly výrazně narušeny. Dokonce i přes příkoří způsobené československým obyvatelům v období nacistického Německa neztratila identita Charvátů na své přirozené životnosti. To nastalo až v důsledku nuceného vystěhování po komunistické agitaci stran ONV Mikulov, která se za každou cenu snažila o vyčištění pohraničí, a to i s využitím tlaku vytvářeného novoosídlenci na původní obyvatelstvo.4 Tématem charvátské identity v současné rodině se dosud žádný z badatelů nezabýval,5 proto bylo nutné pro potřeby publikace provést alespoň počáteční výzkum formou rozhovorů a osobních dotazníků s orientací na tři až čtyři žijící generace jednotlivých rodin. V první generaci prarodičů (někdy i praprarodičů) se většinou jedná o ročníky předválečné nebo krátce poválečné, druhou generaci datujeme do období hlubšího socialismu a třetí nebo čtvrtou generaci do před- a porevolučních let.

Výzkum je pak obohacen o výpovědi dalších

1 2 3 4

respondentů narozených v meziválečném období, které zpracovávali etnografové v druhé polovině 20. století.6 Celou problematiku je přitom velmi důležité pojmout interdisciplinárně. Tedy nejen z etnologické, ale i sociologické a psychologické perspektivy. Například již před samotným odsunem7 výrazně utrpěly rodinné a sousedské vazby a dodnes je u starších lidí patrné jisté trauma, pocit křivdy nebo opovržení, což mělo v novém prostředí za následek vnitřní sebezapření identity.

U Charvátů v průběhu jejich staletí trvajícího pobytu na Moravě nedocházelo k jiné sociální, náboženské ani politické segregaci, díky čemuž se jim podařilo zachovat alespoň některé specifické projevy: zejména jazyk, který v charvátských izolovaných ostrovech prošel zvláštním vývojem.

Na Mikulovsku byli Charváti obklopeni německy hovořícím obyvatelstvem, ale v samotných charvátských vesnicích naopak často spíše docházelo k tomu, že oni sami ovlivňovali své okolí.

Tak se například v místě usedlí Češi nebo Němci časem naučili chorvatštinu. Jan Francl, jeden z respondentů, rodilý Čech, který se roku 1940 narodil ve Frélichově, popisuje vzájemný vliv takto: „My jsme s těma děckama byli v kontaktu a hráli jsme si společně do toho roku čtyřicet osm. Jednou jsme se s bratrem doma přistihli, že na sebe mluvíme chorvatsky. Po dlouhé době jsme to zase zkoušeli, ale už nám to nešlo, už jsme si nevzpomněli.“8 Chorvatština se ještě v první polovině 20. století používala přirozeně v běžném společenském životě, v rodině či při bohoslužbách. Na Moravě došlo k zakonzervování starého chorvatského dialektu a jeho obohacení o slova ze slováckého nářečí a z němčiny.9 Obyvatelstvo bylo i zdatně multilingvní díky stykům s ostatními národnostmi (ve státní správě, obchodu, ve škole). Vliv německého jazyka popisuje respondentka Anna Luzarová: „U nás to bylo potom hodně pomíchaný, potom se řeklo něco aj německy. Ono třeba, jak se řeklo vlak. Tenkrát, když přišli ti první Chorvaté, tak vlak nejezdil nebo to nebylo, oni potom řekli, že německy to byl cug.“10

V rámci této kapitoly bude pro příslušníky historické menšiny moravských Chorvatů dále používáno české etnonymum Charvát.

Vzájemné návštěvy rodinných příslušníků při příležitosti rodinných nebo svátečních událostí aj.

Např. vyprávění, písně a běžné užívání jazyka chorvatštiny.

DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Knižnice Matice moravské, 2013.

5 Pokud opomineme předcházející výzkumy a sběry lidových projevů, které se však zaměřovaly na širší souvislosti charvátské kultury.

6 Například Eva Večerková v letech 1976–83 v jihomoravském pohraničí, včetně prací, týkajících se obřadního a svátečního života moravských Charvátů. Další velmi cenné výpovědi meziválečných ročníků jsou dostupné na webových stránkách Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 7 Úskalí nacistického režimu v pohraničí a následujících poválečných let.

8 Vzpomínky Jana Francla, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 9 VEČERKOVÁ, Eva. Etnosociální aspekty existence charvátské diaspory na jižní Moravě v první polovině 20. století. Český lid, 1986, roč.

73, s. 205–209.

10 Zug (něm. vlak). Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

112

Prarodiče Czehowští se svými vnoučaty, Huzová, 80. léta 20. století. SOCHN

Dokonce i v Jevišovce lze ještě dnes zaslechnout chorvatštinu, a to především v rodinném prostředí u generace předválečné nebo krátce poválečné, která ještě byla v blízkém kontaktu s původními etnickými projevy. Například Magdaléna a Marie Schneiderovy (ročník 1948 a 1951, původem z Jevišovky) se shodují, že chorvatsky společně mluví doma nebo s dalšími příbuznými, nicméně jejich slovní zásoba je již omezenější. Podobně jako ostatní mluvčí moravské chorvatštiny, i ony se potýkají s nedostatkem příležitosti jazyk aktivně používat v širším společenství, což se samozřejmě odráží na podobě jazyka.

Sestry Schneiderovy vyrůstaly v rodině, kde oba rodiče byli Charváti a kde byl na udržení chorvatštiny kladen velký důraz.

Právě okolnost, zda oba rodiče jsou nebo nejsou charvátského původu, sehrála důležitou roli při předávání jazyka u ostatních vystěhovalých rodin. Avšak i v případech, kde byl otec Charvát a matka Charvátka, se nezřídka kdy stávalo, že s nástupem dítěte do školy rodina přešla na češtinu. Pokud se děti narodily do smíšeného manželství, aktivní znalost chorvatštiny byla předávána pouze zřídkakdy, a většinou se tak dělo díky prarodičům, jako tomu bylo například v rodině Josefa Regena, narozeného roku 1929 ve Frélichově: „Mé děti už chorvatsky neumí. Žena je Slovenka, a proto jsem s nimi chorvatsky nemluvil. To moji rodiče ano, takže děti rozumí všemu, ale samy chorvatsky nemluví, jenom sem tam nějaké slovo.“11 Z uvedených příkladů plyne, že často (nikoliv výlučně) byly děti v domácím prostředí velmi účelně vedeny i k užívání češtiny, aby nezaostávaly za ostatními v českých školách. Postupně se čeština stávala dominantnějším jazykem a pro následnou druhou generaci, narozenou hlouběji v socialismu, už nebylo užívání chorvatštiny opodstatněné.

Na druhou stranu alespoň částečnou znalost nebo dobrovolný zájem o jazyk předků nalézáme ve větší intenzitě u třetí a čtvrté generace. Jsou to mladí lidé, kteří byli v dětství v kontaktu se svými prarodiči a začali si svou etnicitu a historii rodiny uvědomovat více než jejich rodiče, zkoumají ji nebo se s ní ztotožňují

Naopak v oblasti širšího Podluží v blízkosti českého živlu Charváti kulturně i jazykově zcela asimilovali už v průběhu 19. století. I proto je v okolí Břeclavi a Valtic těžké dopátrat se zbytků charvátských kořenů. Respondenti původem z Hlohovce si většinou vzpomněli jen na typicky charvátská jména ve vlastní rodině a způsob svátečního a všedního života, který ovšem nebyl v dobovém kontextu zásadně kulturně odlišný od jiných českých vesnic, a také míra religiozity byla podobná jako všude jinde. Oni sami také žádné odlišnosti nevnímali.

Charvátskou identitu svých předků pokládají

11 Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 12 Respondenti více používají výraz Chorvat, občas moravský Chorvat, ale Charvát jakožto český etnonym se v dotaznících v podstatě neobjevuje.

113

Dějiny

a hlásí se k ní. Podobně tento proces popisuje Lenka Kopřivová (ročník 1984), která se podílí na podpoře charvátské komunity například jako místopředsedkyně Sdružení občanů chorvatské národnosti: „V dětství jsme trávili hodně času u prarodičů, doma se u nich mluvilo chorvatsky, pořád nás navštěvovali nějací příbuzní Chorvaté. Dá se říct, že jsem od dětství věděla, že jsme Chorvati. Více jsem se o problematiku začala zajímat asi na vysoké škole […]. Děda Schneider, když sedával na dvorku, zpíval chorvatské písničky a vyprávěl v chorvatštině.“ Je zjevné, že ti příslušníci mladé generace, kteří se vysloveně hlásí k charvátské identitě nebo se přímo považují za Chorvaty,12 mají aktivní snahu k jejímu upevnění a zachování např. jako členové sdružení, organizátoři hodů/ kiritofu, fotografováním, sběrem charvátských písní a dalšími individuálními přístupy.

Potomci Charvátů z Jevišovky svou identitu nevnímají tolik historicky jako na Valticku či Podluží. Z hlediska historie etnika se podle nich jedná o nedávnou dobu a pokládá se za přirozenou součást rodinného vývoje. Mnozí respondenti (i z druhé generace) svou identitu vnímali již od dětství, ale kontext a širší souvislosti přicházely postupně s vyšším věkem. Zdaleka největší tendence o tento zájem projevují zmíněné ročníky 80. a 90. let díky svobodnému přístupu k informacím, vzdělání a snahou nalézt vlastní specifické zařazení v globalizované společnosti. Lze hovořit o neo-identitě, tedy znovuzískání identity předků s revitalizací části specifických etnických projevů (nejčastěji jazyk, rekonstrukce lidového oděvu a některých obyčejů, vaření typických pokrmů apod.).

Dějiny

za hlubokou historii, nebo ji vidí v kontextu druhé světové války. Například respondentka Josefa Bartošová (rozená Sítková, ročník 1939) si nevzpomíná na nic, co by souviselo s charvátskými zvyky, ale ona i její pravnučka Jana Trubačová (ročník 2000) uchovávají vědomosti o úskalí rodiny za války, a to právě kvůli etnické identitě: „Prapraděda musel bojovat na německé straně, jenom proto, že se prý při sčítání přihlásil k moravským Slovákům, ale moje prababička o tom období nerada mluví. Odsunutý z Hlohovce ale asi nebyl nikdo, nevím proč. Praprababička byla Viktorie Klimovičová z Charvátské Nové Vsi, z taťkovy strany je babička z Hlohovce Drobiličová a praděda Drobilič byl sedlák.“ Jana Trubačová také uvedla, že s identitou své rodiny se seznámila z vlastního zájmu o historii, která se týkala zmíněného válečného období.

Další respondent František Kašník (ročník 1931, původem z Hlohovce) uvádí: „V sedmnácti letech jsem se jako mladý študent techniky zajímal, ale jediné, na co jsem přišel, tak že Kašnik znamená mlýnek na kaši, ale už si nevzpomenu, z jakého pramene jsem to vyčetl.

Já se považuju za čistého Podlužáka.“

ztrátě teritoriálních vazeb. Ve výzkumech lze nicméně u starších sezdaných párů občas vysledovat, že necharvátská část rodiny získává povědomí o identitě té charvátské části (někdy jde například o historický zájem – respondent Boleslav Luzar shromažďoval dostupnou literaturu o Charvátech, stejně tak i úřední listiny k odsunu rodiny své manželky). V novém bydlišti se totiž příslušníci jednotlivých rodin snažily dostávat do kontaktu s ostatními (například v kostele), a tak měli možnost mezi sebou stále komunikovat chorvatsky a základy své identity nebo vzpomínky uchovat.

Odlišný teritoriální vývoj mezi Valtickem a Mikulovskem vysvětluje Josef Karásek už v roce 1895 následovně: „Je zvláštní úkaz, že tyto tři vesnice, úplně od domova vzdálené, zcela isolovány, udržely podnes, tedy přes tři sta let, svou národnost. Dá se to vysvětliti pouze tou okolností, že obce ony nestýkajíce se na žádné straně s obyvatelstvem českoslovanským, obklíčeny jsou Němci, čímž je veškeren vliv jiného slovanského dialektu na ně úplně zamezen: osadníci tito žení se a vdávají toliko mezi sebou, smíšení děje se velice zřídka, následkem čehož nepodléhají vlivu němčiny, který je se strany jinorodého jazyka dosti nepatrný.

Jinak bylo v Hlohovci, Nové Vsi a Poštorni […] V těchto krajích, totiž od Prešpurku (dnes Bratislava) až po Břeclavu, se Chorvaté však poslovenštili.“13 Endogamní sňatky se mezi Charváty na Mikulovsku skutečně uplatňovaly ještě do poloviny 20. století, ale nebyla již vzácná ani smíšená manželství díky svobodnějším poměrům u mladších generací. Po roce 1948 však smíšená manželství převládají kvůli zmíněné

V současných charvátských rodinách z oblasti Mikulovska se dále přirozeně předává znalost specifické domácí kuchyně.

Například tradiční fazolovou polévku se širokými nudlemi fržon a rizance/rezance zná každá generace, ačkoliv se podoba receptu v jednotlivých rodinách mění (někde se objevuje také trocha skořice). U starší generace se stále upřednostňuje i postní bezmasé jídlo alespoň jedenkrát týdně, především v pátek.

Obecně se u současných Charvátů bohužel nedochovaly žádné obyčeje nebo tradice, které by se etnicky vydělovaly od typicky českých, ale například Anna Luzarová vzpomínala v souvislosti se svatbami na zvaní (stuovnik – výraz pro organizátora svatebních obyčejů) a typický byl donedávna také věnec z vánočkového těsta ozdobený rozmarýnem vrtáně/vrtaň, který nevěsta házela za hlavu.

Po obnovení kiritofu (hodů) se také začal vodit kozel, který byl dříve důležitou součástí hodové tradice nejen ve Frélichově, protože o něj místní muži soutěžili v kuželkách (nejčastěji se nechávalo vyhrát bohatšího sedláka, starostu, který pak musel chase připravit pohoštění například u sebe doma nebo ve vinném sklepě).14 V některých rodinách se také uchoval zvyk připravovat pro děti na začátku jara tzv. vrabčí svatbu. To jsou skutečně pozůstatky starších charvátských tradic, kterých ovšem bylo mnohem větší množství a navíc byly někdy ovlivněny německým etnikem (například vánoční postava Kriskindlj).

Lucie Kořenková v charvátském kroji po své babičce Marii Klanertové (Sitkové), Vítkov, 1983

13 KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti – dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991, s. 55–77.

14 VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje moravských Charvátů. Folia ethnographica. 1992, roč. 26, s. 53–83.

114

Slavnost kiritof se stala příležitostí pro setkávání mladších i starších příslušníků chorvatské menšiny, 2015. SOCHN

Starší lidé si také uchovávali větší míru religiozity. Ta ale byla narušena změnou prostředí. Za věřící se dodnes považuje drtivá většina respondentů, včetně mladších generací.

Badateli byl v minulém století hojně diskutovaný i charvátský lidový oděv, jehož diskurs o vzájemném ovlivňování například s podlužáckým krojem však opomineme. Mladá generace, ani jejich rodiče kroje dle výpovědí nenosí nebo nenosili, dokonce ani velká část starších respondentů neuvedla, že by oni sami kroj vůbec oblékali. Velká část odsunutých žen jej odložila při přestěhování do nového a cizího prostředí, zejména větších severomoravských měst, kvůli narážkám místních obyvatel.

Do krojů se dnes ale někteří mladí lidé z chasy oblékají především na kiritof,15 který byl v Jevišovce obnoven v roce 1991.

Kiritof je pro mnohé potomky jedinečnou příležitostí, jak svoji identitu potvrdit nebo se o ní něco dozvědět. A nejedná se pouze o mladé lidi, kteří díky větší informovanosti a menšímu pracovnímu vytížení většinou už identitu své rodiny poznali nebo se o ni zajímají, ale i o druhou generaci, která o ní třeba ani doposud nevěděla nebo si ji neuvědomovala. Během hodů je možné si nechat vytvořit částečný rodokmen v jednom ze stánků, nutno podotk-

Pro získání etnické identity jsou klíčové genetické předpoklady jedince a jeho vlastní přihlášení se k této identitě. Z výsledků výzkumu, ač byl připraven v omezené míře a jistě bude potřeba v něm dále pokračovat, vyplývá, že příslušníci dvou nejmladších generací charvátskou identitu získávají na základě zkušeností s následujícími projevy v rodině: užívání chorvatského jazyka v běžném životě a slovesném folklóru, vyprávění starších příslušníků o rodině nebo o sobě, přechovávání rodinného dědictví, jako jsou tradiční pokrmy, fotografie, úřední listiny. Po přijetí identity se ji mnozí snaží stvrdit a uchovat studiem historických souvislostí a revitalizací některých kulturních projevů. V tomto procesu se jednotlivé generace mohou stále opírat o dobře fungující rodinné sociální vztahy.

LITERATURA A PRAMENY • DVOŘÁK, Tomáš. Vnitřní odsun 1947–1953. Závěrečná fáze „očisty pohraničí“ v politických a společenských souvislostech poválečného Československa. Brno: Knižnice Matice moravské, 2013.

• KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti – dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991, s. 55–77.

• MATUSZKOVÁ, Jitka. Obec Hlohovec po prohlášení Lednicko-valtického areálu památkou UNESCO. In: RegioM: sborník Regionálního muzea v Mikulově. Mikulov: Regionální muzeum v Mikulově, 2012, s. 140–148.

• VEČERKOVÁ, Eva. Etnosociální aspekty existence charvátské diaspory na jižní Moravě v první polovině 20. století. Český lid. 1986, roč. 73, s. 205–209.

• VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje moravských Charvátů. Folia ethnographica. 1992, roč. 26, s. 53–83.

• VEČERKOVÁ, Eva: Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. Folia ethnographica. 1989–1990, roč. 23/24, s. 3–29.

• Rozhovory s pamětníky, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. • http://www.moravstichorvati.cz/ 15 Dříve hodová tradice, ale v současnosti oficiálně zván jako chorvatský kulturní den. Poslední charvátský kiritof se konal v roce 1947.

115

Dějiny

nout, že je těžké se k němu dostat pro skutečně velký zájem. Díky shromažďování informací online, včetně využití sociálních sítí, získávají organizátoři a Sdružení alespoň částečný přehled, odkud návštěvníci pocházejí, jak vysvětluje Lenka Kopřivová: „Měli jsme tam proto i mapu, kde bylo možné označit místo, odkud kdo přijel.

Taky je zajímavé sledovat Facebook, často se tam lidi přes přátele druhé osoby dostanou do kontaktu a nakonec třeba zjistí, že jsou vzdálená rodina. Při pohledu na to, kdo nám dává lajky, a někdy i podle příjmení se dá poznat, že oslovujeme zájemce s chorvatským původem, je to cesta k tomu zjistit, kolik nás v Česku vlastně je. A je pravda, že letos na kiritofu bylo daleko víc cizích lidí než kdykoliv předtím.“

Ondřej Šerý

V polovině 19. století žilo na území všech tří obcí 2,2 tis. obyvatel. Jejich počet až do sčítání lidu v roce 1930 postupně narůstal na 2,8 tis. obyvatel, kdy dosáhl svého vrcholu. Vlivem druhé světové války a následného rozptýlení chorvatského obyvatelstva po severní a střední Moravě bylo při sčítání v roce 1950 evidováno jen 1,8 tis. obyvatel (tj. pokles o téměř 40 % oproti předválečnému stavu). Také v dalších letech docházelo k postupnému úbytku obyvatelstva, jelikož se obce nacházely v těsné blízkosti česko-rakouské hranice v oblasti, která byla v druhé polovině 20. století pokládána za oblast periferní. V roce 1991 bylo v charvátských obcích sčítáním zjištěno pouze 1,3 tis. obyvatel. S pádem komunistického režimu, vstupem do Evropské unie a později i Schengenského prostoru, stejně jako rozvojem cestovního ruchu a fenoménem suburbanizace (stěhování z měst na venkov) se počet obyvatel začal opět zvyšovat a při posledním sčítání lidu v roce 2011 bylo zaznamenáno 1,4 tis. obyvatel.

(Graf 1) Velmi podobně lze charakterizovat vývoj počtu domů. V polovině 19. století stálo v charvátských vesnicích 365 domů, jejich počet pozvolna narůstal až na 654 domů v roce 1930, což představovalo maximum. Z prvního poválečného sčítání lidu se dozvíme ještě o 610 domech v tomto prostoru, ale ve sčítání lidu 1961 už bylo zaznamenáno jen 399 domů (zatímco obyvatelstvo muselo odejít hned po druhé světové válce, domy chátraly a část z nich přestala být obyvatelná či byla zbourána v průběhu 50. let 20. století). Každopádně také domovní fond

116

se těmito událostmi snížil o téměř 40 % a v období socialismu stagnoval (minima bylo dosaženo roku 1970, kdy sčítání lidu zaznamenalo 383 domů). Po roce 1989 začal počet domů opět růst a v roce 2011 bylo evidováno 505 domů. (Graf 2) Zvýšení počtu obyvatel v charvátských vesnicích po roce 1990 je dáno jak přirozenou změnou (procesy rození a umírání), tak migrací (přistěhování a vystěhování). V první polovině 90. let 20. století ještě všechny původní charvátské obce vykazovaly přirozený přírůstek (více dětí se rodilo, než lidí umíralo), další období však přineslo přirozený úbytek. Kladné hodnoty byly znovu zaznamenány až po roce 2010, kdy se v české společnosti celkově rodilo více dětí. Po roce 1990 se původní charvátské obce postupně stávaly migračně atraktivními a stěhovalo se do nich více a více obyvatel. Záporné migrační saldo tedy sláblo

3 000 2 500

počet obyvatelpočet obyvatel

Počet obyvatel a domů od poloviny 19. století V 16. a 17. století se v několika obcích na jižní Moravě usadili Chorvati. Do počátku 20. století se udržely jen tři etnicky charvátské obce, a to Dobré Pole, populačně největší Jevišovka (dříve Frélichov) a Nový Přerov.

Zmíněné obce leží v západní části okresu Břeclav, resp. ve správním obvodu obce s rozšířenou působností Mikulov. Tento text se dále zaměřuje na jejich socioekonomickou charakteristiku na počátku 21. století.

000 23000 500 12500 000 12000 1500 500 1 000 0

1869

1880

500

1890

1900

1910

Dobré Pole

1921

1930

Jevišovka

1950

1961

1970

Nový Přerov

1980

1991

2001

2011

CELKEM

0

Graf 1: Vývoj vesnic 18691980 až 2011 1869počtu 1880 obyvatel 1890 1900 charvátských 1910 1921 1930 1950 v letech 1961 1970 1991 (vždy 2001 2011 k roku sčítání lidu). Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2015). Historický Dobré Pole Jevišovka Nový Přerov CELKEM lexikon 700 obcí České republiky – 1869–2011 600 500 700 počet domůpočet domů

Dějiny

Charvátské obce na jižní Moravě na počátku 21. století

400 600 300 500 200 400 100 300 0 200 1869 100

1880

1890

1900

1910

Dobré Pole

1921

1930

1950

Jevišovka

1961

1970

1980

Nový Přerov

1991

2001

2011

CELKEM

0 1869

1880

1890

1900

1910

Dobré Pole

1921

1930

Jevišovka

1950

1961

1970

Nový Přerov

1980

1991

2001

2011

CELKEM

Graf 2: Vývoj počtu domů v charvátských vesnicích v letech 1869 až 2011 (vždy k roku sčítání lidu). Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2015): Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011

Obec

1990–1994

1995–1999

2000–2004

2005–2009

2010–2014

hmpp

hmms

hmpp

hmms

hmpp

hmms

hmpp

hmms

hmpp

hmms

Dobré Pole

2,9

−7,7

3,4

−3,4

−2,0

−7,0

−1,5

11,0

4,7

8,5

Jevišovka

7,9

−1,4

−7,8

7,8

−2,5

1,8

0,7

13,7

4,2

1,9

Nový Přerov

2,5

3,1

1,3

7,6

0,6

−1,3

−1,2

15,9

1,8

−16,3

CELKEM

4,9

−2,3

−2,0

4,2

−1,6

−1,7

−0,5

13,4

3,8

−0,4

Dějiny

Tab. 1: Průměrná roční hrubá míra přirozeného přírůstku (hmpp)* a hrubá míra migračního salda (hmms)* (v ‰) bývalých charvátských obcí po roce 1990

Pozn.: * Hrubá míra přirozeného přírůstku je vyjádřena jako přirozený přírůstek (rozdíl narozených a zemřelých) na 1 000 obyvatel středního stavu; hrubá míra migračního salda pak jako migrační saldo (rozdíl přistěhovalých a vystěhovalých) na 1 000 obyvatel středního stavu. Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2016a): Databáze demografických údajů za obce ČR.

Tab. 2: Obyvatelstvo (v %) charvátských obcí podle národností struktury v letech 1930 a 2011 Sčítání lidu 1930 Obec

Sčítání lidu 2011

česko­ slovenská

německá

chorvatská

česká + moravská

slovenská

Dobré Pole

30,9

22,3

46,2

90,9

2,8

Jevišovka

8,5

16,8

73,5

85,1

6,9

Nový Přerov

17,2

17,4

64,1

87,9

3,4

CELKEM

16,7

18,3

63,9

87,7

4,7

Zdroj: STÁTNÍ ÚŘAD STATISTICKÝ (1935): Statistický lexikon obcí v Republice československé. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b): Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011.

a po roce 2005 se znovu setkáme s kladnými hodnotami (popsanou trajektorii však narušuje značně záporné migrační saldo v obci Nový Přerov v období let 2010 až 2014). (Tab. 1) Proměna národnostní a náboženské struktury Nuceným odchodem většiny původního obyvatelstva z charvátských vesnic po druhé světové válce se nezměnil jen počet obyvatel a domů, ale nastala i proměna národnostního složení a náboženského vyznání.

Při sčítání lidu v roce 1930 uvedlo 63,9 % obyvatel chorvatskou národnost (nejvýrazněji pak v obci Frélichov – Jevišovka, kde tato hodnota činila 73,5 %). Na druhém místě byla uváděna národnost německá (18,3 %) a teprve až třetí československá (16,7 %). Zbytek připadal na židovskou národnost (0,2 %) a cizozemce (0,9 %, tj. cizince v obcích v okamžik sčítání).

Ve sčítání lidu v roce 2011 zhruba třetina obyvatel nesdělila svou národnost, v rámci obyvatel se zjištěnou národností se pak k národnosti české či moravské přihlásilo 87,7 % a ke slovenské 4,7 % obyvatel. (Tab. 2) Proměnilo se také náboženské vyznání. Během sčítání lidu v roce 1930 se přihlásilo k římskokatolickému vyznání 99,4 % obyvatel, což znamená, že vyznání všech tří hlavních národností

1 2

ve třech studovaných obcích bylo jednotné.

Druhé nejčastější vyznání bylo izraelské, resp. Židé s 0,3 %1. Výsledky sčítání lidu v roce 2011 opět zkresluje skutečnost, že polovina obyvatel nesdělila své náboženské vyznání.

V rámci obyvatel se zjištěným náboženským vyznáním byla nejpočetnější skupina obyvatel, která uváděla, že je bez vyznání (58,9 %).

Následovali římští katolíci (20,5 %); osoby věřící, ale nehlásící se k žádné církvi (12,6 %); evangelíci (2 %) a Svědkové Jehovovi (1,1 %)2.

Výměna (tj. nucený odchod stávajících + příchod nových) obyvatel a odstup osmi desítek let tak vedly k tomu, že na území, kde obyvatelstvo téměř výhradně věřící a hlásící se k římskokatolickému vyznání a zároveň národnostně nejednotné s dominancí Chorvatů bylo nahrazeno obyvatelstvem spíše bez náboženského vyznání, příp. rozděleného mezi církve, a obyvatelstvem národnostně jednotným s dominancí Čechů a Moravanů.

STÁTNÍ ÚŘAD STATISTICKÝ (1935). Statistický lexikon obcí v Republice československé: úřední seznam míst podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 266 Sb. zák. a nař. II., Země moravskoslezská. Praha: Orbis, 210 s. ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b). Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011. [cit. 07-09-2016], dostupné na: <https://vdb. czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=uziv-dotaz#>

117

Dějiny

Tab. 3: Obyvatelstvo (v %) charvátských obcí podle pohlaví a dosaženého vzdělání v roce 2011 Obec

Pohlaví

Nejvyšší dosažené vzdělání

muži

ZŠ a bez vzdělání

ženy

střední bez maturity

střední s maturitou

vysokoškolské

Index vzdělanosti*

Dobré Pole

48,3

51,7

30,1

44,2

21,4

4,3

2,0

Jevišovka

47,9

52,1

37,3

47,3

12,6

2,8

1,8

Nový Přerov

47,8

52,2

36,1

39,3

22,6

2,0

1,9

CELKEM

48,0

52,0

34,6

44,4

17,8

3,1

1,9

Pozn.: * index vzdělanosti představuje syntetický ukazatel, který je konstruován jako součet podílů obyvatel s určitým stupněm vzdělání na celku (osobám se ZŠ vzděláním je přisouzena váha 1, se SŠ vzděláním bez maturity váha 2, se SŠ vzděláním s maturitou váha 3 a s VŠ vzděláním váha 4). Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b): Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011.

Tab. 4: Obyvatelstvo (v %) charvátských obcí podle věku a rodinného stavu v roce 2011 Obec

Věk

Rodinný stav

0–14 let

15–64 let

65 let a více

index stáří*

Svobodní

ženatí, vdané

rozvedení

ovdovělí

Dobré Pole

14,4

75,8

9,8

67,7

45,2

41,0

8,4

5,3

Jevišovka

15,5

68,2

16,3

105,0

43,7

36,7

10,2

9,3

Nový Přerov

12,7

71,9

15,4

121,1

38,5

42,5

10,7

8,4

CELKEM

14,6

71,4

14,0

96,1

43,1

39,3

9,8

7,8

Pozn.: * index stáří je konstruován jako podíl obyvatel ve věku 65 let a více na obyvatelích ve věku 0 až 14 let. Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b): Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011.

Tab. 5: Obyvatelstvo (v %) charvátských obcí podle ekonomické aktivity a odvětví ekonomické činnosti v roce 2011 Obec

Míra ekonomické aktivity

Míra zaměstnanosti

Dobré Pole

57,7

Jevišovka Nový Přerov CELKEM

Podíl zaměstnaných podle odvětví zemědělství, lesnictví

průmysl, stavebnictví

služby

47,5

15,9

45,3

38,8

52,0

42,5

12,4

51,0

36,7

57,1

48,3

11,3

44,3

44,3

54,9

45,4

13,3

47,5

39,2

Pozn.: * míra ekonomické aktivity (zaměstnanosti) představuje podíl ekonomicky aktivních (zaměstnaných) na obyvatelstvu ve věku 15 let a více. Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b): Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011.

Charvátské vesnice pohledem sčítání lidu 2011 V rámci sčítání lidu v roce 2011 bylo sečteno na území tří původních charvátských obcí 1 404 obyvatel, z toho 674 mužů a 730 žen (tedy 48,6 % mužů a 51,4 % žen). Tato hodnota se nijak výrazně neliší od krajského nebo celorepublikového průměru.

Co se týká nejvyššího dosaženého vzdělání, tak v roce 2011 mělo v Jevišovce, Novém Přerově a Dobrém Poli nejvýše základní vzdělání či bylo bez vzdělání 34,6 % obyvatel, střední vzdělání bez maturity 44,4 %, střední vzdělání s maturitou 17,8 % a vysokoškolské vzdělání 3,1 %. Souhrnně lze úroveň vzdělání hodnotit pomocí indexu vzdělanosti, který přisuzuje jednotlivým stupňům vzdělání patřičné váhy a výsledkem je bezrozměrná hodnota (čím vyšší hodnota, tím vyšší vzdělanost). Charvátské obce vykázaly index ve výši 1,89, zatímco

118

průměr Jihomoravského kraje byl 2,44 a České republiky 2,40.

Rozdíl ve třech studovaných obcích způsobuje vysoký počet obyvatel se základním vzděláním a naopak nízký počet obyvatel alespoň s maturitou. (Tab. 3) Index stáří, který porovnává obyvatelstvo ve věku 65 let a více ku dětské složce populace ve věku 0 až 14 let, činil 96,1 (tj. mírně převažuje dětská složka). Výsledky za jednotlivé obce jsou však značně různorodé: obec Dobré Pole vykázala příznivou hodnotu 67,7, obec Jevišovka celorepublikově i krajsky průměrnou hodnotu 105,0 a obec Nový Přerov nepříznivou hodnotu 121,1. V Novém Přerově seniorská populace nejvíce převažuje nad dětskou složkou populace. (Tab. 4) Obyvatelstvo lze charakterizovat i rodinným stavem. V roce 2011 bylo mezi obyvateli charvátských vesnic 43,1 % svobodných, 39,3 % ženatých či vdaných, 9,8 % rozvedených a 7,8 % ovdovělých. Oproti krajskému i celorepublikovému průměru lze největší rozdíly spatřovat mezi svobodnými (v charvátských obcích jich žije o 3,2 procentní body více) a ženatými či vdanými (v charvátských obcích jich žije o 3 až 4 procentní body méně).

Co se týká zaměstnanosti podle odvětví ekonomické činnosti, tak na území našich obcí žilo během posledního sčítání lidu 13,3 % obyvatel, kteří se živili zemědělstvím, lesnictvím či rybolovem; dalších 47,5 % obyvatel bylo zaměstnáno v průmyslu a stavebnictví a zbývajících 39,2 % ve službách. Jedná se tedy o obce, v nichž převažuje zaměstnanost ve výrobní sféře nad zaměstnaností v nevýrobní sféře. Oproti krajskému a celorepublikovému průměru se jedná o výrazný rozdíl. Na výše zmíněných úrovních pracují jen necelá 3 % obyvatel v zemědělství, lesnictví a rybolovu; zhruba 32 % obyvatel v průmyslu a stavebnictví a mírně nad 65 % obyvatel ve službách. Nicméně hodnoty za Jevišovku, Nový Přerov a Dobré Pole se nijak výrazně neodlišují od jiných sídel venkovského typu.

Mezi největší zaměstnavatele na území sledovaných vesnic patří společnost Metallan v obci Dobré Pole, která se zabývá výrobou a prodejem vázacích a zvedacích prostředků a zaměstnává zhruba 20 osob. Dále lze jmenovat společnost Alt Prerau CZ v obci Nový Přerov, jež se věnuje výrobě krmiv a zemědělství; podnik Matějovo Cukrářství rovněž v obci Nový Přerov a rodinný autobazar BM Auto v obci Jevišovka (všechny tři zmíněné subjekty zaměstnávají kolem 10 osob). V neposlední řadě je třeba zmínit i samotné obecní úřady všech tří obcí3.

Pokud obyvatelé nemají dostatek pracovních příležitostí v místě bydliště, nastávají v zásadě dvě situace: první znamená dojíždění do zaměstnání. Podle sčítání lidu 2011 vyjížděla

z charvátských vesnic za prací přesně polovina osob, která měla práci (řada obyvatel však tuto otázku ve sčítacích arších nevyplnila, a proto se lze domnívat, že skutečná hodnota bude mnohem vyšší). Hlavním směrem cesty je sídlo obce s rozšířenou působností, tedy město Mikulov se 104 dojíždějícími (mimo jiné zaměstnavatelé v oblasti cestovního ruchu), a dále pak krajské město Brno s 33 dojíždějícími. Naopak do původních charvátských vesnic dojíždí za prací jen minimum osob. (Tab. 6) Druhá situace v případě nedostatku pracovních příležitostí znamená nezaměstnanost.

Na konci roku 2015 evidoval Úřad práce ČR v dříve charvátských vesnicích 73 uchazečů o zaměstnání a v těchto obcích nabízel jen 4 volná pracovní místa, což znamenalo 18,3 uchazečů o zaměstnání připadajících na 1 volné pracovní místo. Celkově je tedy situace v oblasti nezaměstnanosti v těchto vesnicích horší oproti průměru za Jihomoravský kraj (nezaměstnanost 7,0 %) i za ČR (nezaměstnanost 6,2 %), v detailnějším pohledu ale panuje relativně pozitivní situace v obci Nový Přerov.

Využití půdy Vzhledem k vysokému zastoupení pracovníků v zemědělství, lesnictví a rybolovu ve zkoumaných vesnicích je rovněž důležité využití jednotlivých druhů pozemků, které mají dohromady celkovou výměru 2 576 ha. Ke konci roku 2015 se tak na území těchto tří vesnic nacházelo 2 088 ha zemědělské půdy, do níž spadalo 1 597 ha orné půdy, 359 ha vinic, 70 ha trvalých travních porostů, 34 ha zahrad a 28 ha ovocných sadů. Naopak nezemědělská půda zabírala 488 ha a tvořilo ji 169 ha lesních pozemků,

Tab. 6: Dojížďka do zaměstnání v roce 2011 a nezaměstnanost ke konci roku 2015 Obec

Zaměstnaní

Vyjíždějící

Směr vyjížďky

Dojíždějící

Podíl nezaměstnaných osob (%)

Dobré Pole

183

104

Mikulov, Brno, Březí

14

9,4

Jevišovka

234

102

Mikulov, Brno, Břeclav

7

7,3

Nový Přerov

126

63

Mikulov, Novosedly, Brno

6

5,7

CELKEM

543

269

Mikulov, Brno

27

7,6

Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013a): Dojížďka do zaměstnání a škol podle Sčítání lidu, domů a bytů – Jihomoravský kraj – 2011; MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR (2016): Integrovaný portál MPSV. Zaměstnanost, Statistiky nezaměstnanosti.

3

HBI (2016): On-line databáze firem. [cit. 20-08-2016], dostupné na: <http://www.hbi.cz/cs/s/online-databaze-firem/>

119

Dějiny

Ekonomická aktivita Důležitou složkou každodenního života a zároveň potenciálního rozvoje území je ekonomická aktivita obyvatelstva. Sčítání lidu 2011 zjistilo, že míra ekonomické aktivity původních charvátských vesnic je 54,9 % a míra zaměstnanosti pak 45,4 %.

V obou případech se jedná o podprůměrné hodnoty vzhledem ke krajskému a republikovému průměru, kdy se míra ekonomické aktivity na obou úrovních pohybuje kolem 57 % a míra zaměstnanosti kolem 51 %. Nízké údaje ve sledovaných vesnicích tedy naznačují, že není zcela využit jejich ekonomický potenciál.

(Tab. 5)

Dějiny

Tab. 7: Druhy pozemků (%) v charvátských obcích ke konci roku 2015 Druh pozemku

Dobré Pole

Jevišovka

Nový Přerov

CELKEM

Zemědělská půda

86,4

78,8

79,7

81,0

Orná půda

62,2

64,2

57,2

62,0

Chmelnice

0,0

0,0

0,0

0,0

Vinice

16,1

9,7

20,0

13,9

Zahrada

1,6

1,0

1,7

1,3

Ovocný sad

0,0

2,2

0,0

1,1

Trvalý travní porost

6,4

1,6

0,8

2,7

Nezemědělská půda

13,6

21,2

20,3

19,0

Lesní pozemek

4,4

7,3

7,4

6,6

Vodní plocha

0,7

2,4

2,8

2,0

Zastavěná plocha a nádvoří

1,1

1,7

1,7

1,5

Zdroj: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2016b): Veřejná databáze. Území, sídelní struktura.

53 ha vodní plochy, 39 ha zastavěné plochy a nádvoří a 227 ha ostatní plochy. (Tab. 7) V porovnání s průměrnými hodnotami za Jihomoravský kraj a ČR lze konstatovat značný rozdíl v podílu zemědělské a nezemědělské půdy. Zatímco v původních charvátských vesnicích tvoří zemědělská půda 81 % celkové výměry, na krajské úrovni to je 59 % výměry a na republikové jen 53 % výměry. Nadprůměrná je v původních charvátských vesnicích zejména orná půda a vinice, naopak podprůměrné jsou trvalé travní porosty. Opačná situace nastává u nezemědělské půdy, která ve sledovaných obcích tvoří pouze 19 % celkové výměry

(v Jihomoravském kraji činí tento podíl 41 %, resp. v ČR 47 % výměry). Tento rozdíl způsobují zejména lesní pozemky, které v kdysi charvátských obcích zabírají jen 7 % celkové výměry, avšak na krajské či celorepublikové úrovni kolem 30 %.

Charakter venkovských obcí Charvátské vesnice byly v minulosti charakteristické – odlišovaly se – právě svým charvátským obyvatelstvem. Od jejich nuceného odchodu však již uplynulo více než 70 let a v jejich původních domovech se vystřídalo několik dalších generací.

Zatímco v minulosti vykazovaly obce určitá specifika (nejen národnostní), v současnosti se žádným způsobem v rámci svých socioekonomických charakteristik zásadně neliší od jiných venkovských obcí na jižní Moravě.

LITERATURA A PRAMENY • ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013a). Dojížďka do zaměstnání a škol podle Sčítání lidu, domů a bytů – Jihomoravský kraj – 2011. [cit. 19-08-2016], dostupné na: <https://www.czso.cz/csu/czso/dojizdka-do-zamestnani-a-skol-podle-scitani-lidu-domu-a-bytu-2011-jihomoravsky-kraj-2011-4kyjw374sl>.

• ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2013b). Veřejná databáze. Sčítání lidu, domů a bytů 2011. [cit. 07-09-2016], dostupné na: <https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=uziv-dotaz#>.

• ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2015). Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011. [cit. 30-062016], dostupné na: <https://www.czso.cz/csu/czso/historicky-lexikon-obci-1869-az-2015>.

• ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2016a). Databáze demografických údajů za obce ČR. [cit. 12-08-2016], dostupné na: <https://www.czso.cz/csu/czso/databaze-demografickych-udaju-za-obce-cr>.

• ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD (2016b). Veřejná databáze. Území, sídelní struktura. [cit. 14-10-2016], dostupné na: <https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=uziv-dotaz#>.

• HBI (2016): On-line databáze firem. [cit. 20-08-2016], dostupné na: <http://www.hbi.cz/cs/s/online-databaze-firem/>.

• MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ ČR (2016). Integrovaný portál MPSV. Zaměstnanost, Statistiky nezaměstnanosti. [cit. 23-08-2016], dostupné na: <https://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz>.

• STÁTNÍ ÚŘAD STATISTICKÝ (1935). Statistický lexikon obcí v Republice československé: úřední seznam míst podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 266 Sb. zák. a nař. II., Země moravskoslezská. Praha: Orbis, 210 s.

120

DÄ&#x203A;jiny

Jazyk

121

122

Jazyk

O jazyce moravských Chorvatů Andrej Novik

To napsal v roce 1978 rakouský lingvista Gerhard Neweklowsky o jazyce moravských Chorvatů ve svém dosud nepřekonaném díle Die kroatischen Dialekte des Burgenlandes und der angrenzenden Gebiete1 (Chorvatská nářečí Burgenlandu a okolních oblastí). Není se co divit: v té době se pod Pálavou táhla železná opona, moravští Chorvati jako menšina oficiálně neexistovali a stěží si lze představit, že by v časech normalizace přijel z Vídně na terénní výzkum kamsi do Sudet rakouský jazykovědec, chodil po domech, rozmlouval se starými lidmi a cosi si zapisoval. Mezitím se mnohé změnilo. Železná opona padla, moravští Chorvati se znovu začali scházet a opět je v ČR možné zaslechnout podivný jazyk, který českému uchu zní tak nějak slovansky povědomě, ale přesto málo srozumitelně.

Jaký ten jazyk je? Jak zní? Čemu je podobný? A mluví jím ještě vůbec někdo? To byly otázky, které mě kolem roku 2000 táhly na Moravu a do Rakouska za posledními mluvčími moravské chorvatštiny. Od té doby jsem měl možnost se s moravskými Chorvaty mnohokrát setkat, slyšet jejich jazyk v autentické podobě a hledat odpovědi na své otázky. Nyní bych se proto rád podělil o několik svých otázek a několik možných odpovědí. Akademický čtenář nechť prosím promine laickost následujícího textu. Odkaz na akademicky fundovanou literaturu uvedu v závěru.

Zároveň bych chtěl poděkovat všem moravským Chorvatům, kteří se mi svěřili se svými příběhy a umožnili mi nahlédnout do pokladnice svého jazyka. Mnoho otázek ještě pořád zůstává nezodpovězených, mnoho odpovědí je i dále neurčitých. Doba na jejich zodpovězení se však velmi rychle krátí. Budu proto rád, když tento článek probudí zájem dalších hledačů odpovědí.

1.

Jak moravská chorvatština vypadá?

Ukázka 12 „Jednuč je biv paur. Ta je takaj rad v šenkauzi sidiv, a niš ni dielav. Kad su pauri šli proso sijat, tako je se paur takaj zibrav a je šav sijat. Zasijav je, ale dalje se ni za proso ugliedav. Kad su pauri šli plit, tako se je spomienuv takaj na njeguovo proso pa je šav kukat na njega. No, kad je došav na lapat, tako je vidiv da je hojt tamo proso zapušćano. Tako je se usrdiv ta paur, a je veliv: ‚Da čert bi ga pliv!‘ Pa je se ubrnuv, pa je šav dom a je šav u šenkauzi dale pit. Kad je ale čert čuv da ima viplit, tako je čert ga vipliv.“ „Jednou žil jeden sedlák. A ten si rád poseděl v hospodě a nic nedělal. Když šli sedláci sít proso, tak se taky zvedl a šel sít. Zasel, ale dále už se o své proso nestaral. Když šli sedláci plít, také on si rozvzpomněl na své proso a šel se na něj podívat. No ale přišel na pole a viděl, že proso bylo prostě zanedbané. Tak se sedlák naštval a řekl: ‚Čert aby ho vyplel!‘ Otočil se a šel domů, šel do hospody a pil dál. Když ale čert zaslechl, že má plít, tak pole prostě vyplel.“ Ukázka 23 „K jaru, nek se je moglo puojt na lapte, su se duoma pušle sikle. Da dica nebudu prekažali, su jim ćaća odsikli daj jedan metr kus ravne a kod palac jake cipaline a oš kusić k tomu. Ta kusić sme podložili daj kod ruka jačjim dri­vuom a s tu cipalinu sme švihli prek konca pod­luo­že­no­ga kusića. Gduo je najdalje dostriljiv, ta je med dicu viigrav. Ovu igračku su znali nek Hrvati a mi sme tomu govorili ‚na gunjca‘.“

< Originál dopisu Františka Waltera. Sdružení občanů chorvatské národnosti (SOCHN)

1 2

3

NEWEKLOWSKY, Gerhard. Die kroatischen Dialekte des Burgenlandes und der angrenzenden Gebiete. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1978.

Text převzat z edice Fonografického archívu ve Vídni, série 11/1: Croatian Recordings 1901–1936. OEAW PHA CD 27, 2009. Zachycuje autentickou nahrávku Šimona Drobiliće z Dobrého Pole, narozeného v Dobrém Poli v roce 1847. Nahrávku pořídil v roce 1910 František Pospíšil.

Text převzat z SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1992. (Zkráceno a upraveno).

123

Jazyk

… jejich nářečí se už dnes nejspíš zkoumat nedá, protože moravští Chorvati byli po 2. světové válce vysídleni a dnes už tedy bude asi jen stěží možné vypátrat nějakého mluvčího…

Jazyk

„Na jaře, než se mohlo vyrazit na pole, tak se doma sekalo křoví. Aby děti nepřekážely, táta pro ně uřízl asi metr dlouhý, rovný a jako palec silný klacek, a pak ještě jeden menší kousek k tomu. Ten jsme podložili silnějším dřevem, tlustým zhruba jako ruka, a velkým klackem švihli přes kraj podloženého klacíku.

Kdo z dětí dostřelil nejdál, ten vyhrál. Tuhle hru znali jenom Chorvati a říkali jsme jí ‚na gunjca‘.“ Letmý pohled na uvedené texty nám napoví, že se jedná o jazyk češtině blízký. Celá řada slov je asi srozumitelná i čtenáři neznalému chorvatštiny (duoma, ruka, moglo, švihli, sme, igračku). Některým rozumíme, protože je čeština zdědila spolu s chorvatštinou z praslovanštiny (moglo, ruka, palac, drivuom), jiné si moravská chorvatština vypůjčila z češtiny (švihli, viigrav). Pak ale zbývá celá řada slov, která nám jsou neznámá (cipalina, na lapte, kusić). Většinou se jedná o vlastní slovní zásobu moravské chorvatštiny. Ta však kromě čistě chorvatských slov obsahuje také výpůjčky z jiných jazyků a dialektů (např. pušle z německého nářečního výrazu pro křoví).

Vidíme tedy, že slovní zásoba moravské chorvatštiny se skládá z několika vrstev. Tu nejstarší a největší tvoří slova, která si moravští Chorvati přinesli s sebou ze své původní domoviny, a zahrnuje většinu výrazů každodenního života.

O něco menší vrstva je tvořena slovy německého nářečního původu (tj. do moravské chorvatštiny byla přejata v podobě typické pro jihomoravská německá nářečí), např. uofer, paur – sedlák (z něm. Hofer, Bauer), gmajna – obec (z něm. Gemeinde), frajnčoft – příbuzenstvo (z něm. nářeční podoby, spisovně Verwandschaft ), rozprudljat – rozmíchat, např. vajíčka (kombinace české předpony roza německého slovesa sprudeln – míchat) aj.

Dále pak přistupuje vrstva výrazů pocházejících z češtiny. Většina z nich se plynule integrovala do chorvatského systému a přizpůsobila se mu (např. původní český výraz odsun se skloňuje podle chorvatské deklinace: odsun – va odsuni; odsun – v odsunu), jindy (a to je případ zejména nejmladšího období) si přejatý výraz s sebou přenáší i české skloňování.

V současné době, kdy velká část posledních mluvčích moravské chorvatštiny prožila většinu svého života v českém prostředí, může někdy v jejich hovoru použití českého výrazu způsobit přechod z chorvatštiny do češtiny. Například

124

slovo mobil se objevilo teprve nedávno. Náležitý chorvatský tvar L sg. (6. pád jednotného čísla) by měl tradičně znít mobili (va mobili, v mobilu). Moravský Chorvat se ale může nechat ovlivnit i českým skloňováním (v mobilu). Vzhledem k podobnosti obou tvarů je velmi snadné zaměnit koncovku a místo mobili říci mobilu. Pro jednotlivého mluvčího se jedná o nepatrný rozdíl, pro jazyk to však může znamenat poměrně zásadní proměnu.

Přizpůsobování, otupování hran, jazyková ekonomie, to jsou hnací motory asimilace, které zjednodušují vyjadřování, ale ve svém důsledku mohou vést k zániku jazyka jako takového. Je velmi pozoruhodné, že moravská chorvatština si dokázala po staletí udržet svou jedinečnost a odlišnost, a to navzdory silným vlivům, které na ni od 16. století dodnes působily. Na Drnholecku a Valticku spolu po staletí koexistovaly tři jazyky – moravskochorvatský, německý a český. Drobný chorvatský rolník musel být schopen kdykoli změnit jazyk podle toho, s kým právě mluvil. Trojjazyčnost byla tedy u moravských Chorvatů běžný jev, nikoliv výjimka. Proto vedle sebe existují současně výrazy původní chorvatské např. Bogastajanje (Vzkříšení), pochorvatštělé české Zmrtvihstanje a pochorvatštělé německé Aufršteunk (z německého Auferstehung).

Chorvatština se tak na Moravě obohacovala, vyvíjela a rostla společně s němčinou a češtinou. Přejímala jednotlivá slova, skladbu vět i gramatické konstrukce z jazyků tak odlišných, jako byly jihomoravská němčina (jazyk germánský) či čeština (jazyk západoslovanský), přitom si stále zachovávala svůj jednoznačný jihoslovanský charakter.

Zajímavé je, že mnoho mluvčích si dodnes uvědomuje, jakého původu to které slovo je. Řekne-li dnešní stará babička Aufršteunk, ví, že to není slovo chorvatské, a trápí se, dokud si nevzpomene, jak se to ještě řekne jinak. Jako druhé slovo ji napadne Zmrtvihstanje, ale ani tam není spokojena, protože ví, že se jedná o doslovný překlad z češtiny. Touží přijít na výraz, který sama slýchávala od své babičky – Bogastajanje. Bohužel, takových babiček ubývá a s nimi nenávratně mizí i bohatství moravskochorvatského jazyka.

2.

Rozumí moravské chorvatštině Chorvati z Chorvatska?

Tak jednoduchá otázka a tak nelehká odpověď: někteří více, někteří méně. Proč jen někteří? Inu, dnešní spisovná chorvatština je velmi vzdálená tomu, jak se mluví na Moravě. Proto takový mladík ze Záhřebu, který v rodině mluví pouze záhřebskou variantou moderní mluvené chorvatštiny, asi bude mít podobné problémy s porozuměním jako pražský mládenec při rozmluvě se svou případnou polskou prababičkou. Naproti tomu ale jeho vrstevník, který vyrostl na ostrově Krk, Rab, Pag či v přilehlých oblastech chorvatského Jadranu a naučil se mluvě svých prarodičů, ten už na tom bude o mnoho lépe. Když to hodně zjednodušíme a budeme opět hledat nějaký zkratkovitý příměr, pak si budou rozumět třeba jako brněnská studentka se svou slovenskou babičkou ze Zvolenu.

Moravská (čakavská) chorvatština

Spisovná (štokavská) chorvatština

Kajkavská chorvatština

Ča ćeš dielat?

Što ćeš raditi?

Kaj buš delal?

Chorvatština se obvykle dělí na tři hlavní nářeční skupiny: štokavskou (ta dala vzniknout dnešní spisovné chorvatštině), kajkavskou a čakavskou. Jak je vidět z příkladu, pojmenování se odvozuje od toho, jak se v daném nářečí řekne „co“. Když se však podíváme na výše uvedený příklad detailněji, vidíme i další rozdíly, například lexikální. Zatímco spisovně štokavsky se v současné době dělat řekne raditi, v části kajkavských nářečí a čakavských se používá výraz daleko bližší češtině dielat.

Dále si pak můžeme všimnout, že zatímco kajkavská nářečí tvoří budoucí čas (budeš dělat) pomocným „buš“ (český ekvivalent budeš), čakavština a štokavština tvoří budoucí čas tvarem pomocného slovesa ćeš (to odpovídá českému chceš, tj. doslovně co chceš dělat?). A to jsme zmínili jen některé rozdíly, které je možno vysledovat z tak triviální věty, jako je Co budeš dělat?

Mapa nářečí chovatštiny v Chorvatsku a na území Bosny a Hercegoviny s většinově chorvatským obyvatelstvem

4

A nyní si to pojďme zkomplikovat ještě více: jednotlivé nářeční typy chorvatštiny (čakavština, štokavština, kajkavština) se pak dále dělí podle osudu, který postihl praslovanskou samohlásku zvanou jať, která se v českém přepise někdy matoucím způsobem zaznamenává jako ě. V staroslověnských rukopisech psaných cyrilicí se zapisovala pomocí písmene ѣ, jako například v praslovanském a staroslověnštinou doloženém slově lѣto, kterému samozřejmě odpovídá české moderní léto. Jať nebylo žádné „e s háčkem“, ale zcela svébytná hláska, odlišná od e, která se ale v slovanských jazycích neudržela. Skoro všechny jazyky (včetně češtiny) ve svém vývoji projevovaly urputnou snahu se jať zbavit a nahradit ho něčím jiným. A právě to, čím byla nahrazena hláska jať, je pro klasifikaci chorvatských (a nejen chorvatských) nářečí velmi důležité. Abychom to zkrátili: čakavská nářečí mohou mít jako střídnici (to jest nástupce) původního jať i, e, je, případně kombinaci i a e. Podle toho se těmto nářečím říká ikavská, ekavská atd. Moravská chorvatština patří zcela jednoznačně k nářečnímu typu ikavsko-ekavskému, tj. místo původního jať se objevuje dle přesně daných zákonitostí někdy i a někdy ie, které vzniklo diftongizací4 původního e.

Pojďme si pro ilustraci ukázat několik map:

Mapa současného rozmístění čakavských nářečí v základním členění podle střídnice za hlásku jať

Diftongizace je změna dlouhé samohlásky na dvojhlásku. V češtině došlo k diftongizaci ú na ou. Například ze starého spadnúti vzniklo dnešní spadnout.

125

Jazyk

To vše je důsledkem nářeční rozrůzněnosti (diverzity) chorvatského jazyka. Nářečí moravských Chorvatů je tzv. čakavské, zatímco dnešní spisovná chorvatština se vyvinula z nářečí štokavských.

Co to znamená? Spisovná čeština je přeci také založena na jiných nářečích, než jakými se mluví na Moravě či ve Slezsku, a přesto si Češi a Moravané celkem rozumí (někdy). Čeští hejsci jezdí na prázdniny do českých vesnic v rumunském Banátu, stovky kilometrů a staletí vzdáleného, a s porozuměním nemají problémy. Ovšem: nářečí češtiny jsou si podstatně blíže než chorvatská nářečí. Ukažme si to na příkladu věty Co budeš dělat?

Jazyk

Rozdíly mezi jednotlivými chorvatskými nářečními skupinami (na rozdíl od českých) jsou zásadní (tedy: mají povahu strukturní). Nejsou to pouze rozdíly na úrovni jednotlivých slov či výslovnosti. Kdybychom to chtěli opět přirovnat k češtině a velmi, velmi hrubě zjednodušit, pak spisovná čeština a slovenština jsou si daleko bližší než některá chorvatská nářečí, která ale zase spojuje povědomí vzájemnosti všech jejich mluvčích. Tedy: bez ohledu na to, jakým chorvatským dialektem mluvčí hovoří, pokládá se za Chorvata.

A tak i moravští Chorvati o sobě vědí, že jsou Chorvati, i když jejich dialekt se výrazně liší od dnešní spisovné chorvatštiny. Rozdíly vznikly nejenom coby důsledek odlišného vývoje trvajícího několik staletí, ale i geografickou vzdáleností, která už v původní domovině chorvatské předky dělila. Čakavské nářečí moravských Chorvatů je blízké některým čakavským nářečím v chorvatském přímoří. Tzv. čakavština je bohatý jazyk s dlouhou tradicí, v němž byly napsány nejstarší dochované památky chorvatského jazyka v hlaholském písmu (např. tzv. Bašská deska z 12. století z ostrova Krk) nebo díla významných renesančních autorů z patnáctého století (jako např. Marko Maruliće, Petara Hektoroviće a dalších). Přesto ironie dějinného vývoje způsobila, že se dnešní děti v Chorvatsku učí ze slabikářů jiný jazyk než ten, který se po téměř pět století uchoval mezi Chorvaty na Moravě.

Stéla z Bašky čili Bašská deska (Bašćanska ploča) je nejstarší dochovaná písemná památka psaná v chorvatštině hlaholicí. Pochází z roku 1089. Byla nalezena v kostele sv. Lucie v Jurandvoru nad Baškou na ostrově Krk. Je psána církevněslovanským jazykem s čakavskými prvky.

Wikipedia

126

3.

Dá se podle nářečí poznat, odkud předci moravských Chorvatů přišli?

Opět jednoduchá otázka, ale složitá odpověď: jen přibližně. Řekli jsme si, že podobně jako mluví moravští Chorvati, mluví také starousedlíci na Jadranu. Živili se tedy předci moravských Chorvatů jako rybáři a námořníci? Romantická představa. Skutečnost však pravděpodobně byla trochu jiná.

Předci moravských Chorvatů začali opouštět své domovy již někdy v 16. století. Za posledních pět set let se toho hodně změnilo nejen ve střední Evropě, ale také na Balkáně. Čakavštinou se dnes hovoří v turisticky atraktivním přímoří, v oblasti táhnoucí se od střední části Istrie, přes Kvarnerské ostrovy a Dalmácii až do oblastí jižně od Splitu – ostrovy Brač, Hvar, Korčula, Lastovo, Vis, poloostrov Pelješac. Mírně také zasahuje do vnitrozemí, v němž však v důsledku častých přesídlování a vzájemných kontaktů různých nářečních skupin došlo k vytvoření dosti pestré jazykové mozaiky. Čakavské území je možno zhruba vymezit trojúhelníkem zabírajícím Gorski Kotar, část Liky a táhnoucím se až ke Karlovci, přičemž vrcholy trojúhelníka by tvořily vesnice nacházející se severovýchodně od Karlovce na levém břehu řeky Kupy (Kalje, Jurkovo Selo, Žumberak).

Rozmístění čakavských nářečí v dnešním Chorvatsku

Jazyk Současné dělení chorvatského jazyka na nářeční skupiny: štokavskou, kajkavskou a čakavskou

Předpokládané rozšíření nářečních skupin v době před migrací (v 16. století)

Většina lingvistů se shoduje v tom, že v minulosti, zejména před příchodem Turků, bylo území, na němž se hovořilo čakavsky, výrazně větší, než je tomu dnes. K tomuto závěru dochází jazykovědci na základě faktu, že se v mnohých oblastech dodnes udržely některé hláskové a přízvukové rysy, které tamější soudobé dialekty pojí s dnešní čakavštinou v Dalmácii i s některými jinými starými nářečními skupinami: na severozápadu šlo o prostor mezi řekou Kupou a mořem, na jihovýchodě o dobrý díl Chorvatska a Bosny, zcela určitě po řeky Unu a Sanu, na jihu po Cetini. Na severu čakavské území zřejmě zasahovalo i dále do Bosny, na jihu pak po Neretvu. Stručně řečeno: víme, že Čakavci – předci moravských Chorvatů – v minulosti sídlili i jinde než jen kolem přímoří, ale nevíme úplně přesně kde.

127

Je tedy otázka původu moravské chorvatštiny neřešitelná? Neházejme flintu do obilí. Snad nám pomohou další indicie:

Jazyk

4.

Mluví se i někde jinde stejnou chorvatštinou jako na Moravě?

Kdybychom zjistili, že stejně jako na Moravě se mluví i někde jinde, mohli bychom předpokládat, že tito Chorvati sdílí s těmi moravskými společný původ, a hádanka by byla vyřešena. Bohužel, zcela totožný dialekt dosud objeven nebyl. Moravskochorvatsky se mluví skutečně jen na Moravě, resp. tam, kam moravští Chorvati ve 20. století odešli (Čechy, Rakousko, Německo, Kanada, USA a Austrálie). Existují však chorvatská nářečí, která jsou moravské chorvatštině velmi podobná. Najdeme je na Slovensku, v Rakousku a v Maďarsku.

Jak již bylo zmíněno v úvodních kapitolách této knihy, v průběhu 16. století opustilo Balkán odhadem dvě stě až tři sta tisíc Chorvatů, kteří osídlili dvě stovky vesnic na území dnešního Rakouska, Maďarska, Slovenska a Moravy. Chceme-li pochopit, kam z jazykovědného hlediska patří moravská chorvatština, a přijít na kloub záhadě, odkud přesně předci moravských Chorvatů přišli, musíme si na chvíli udělat malý exkurz k sousedům do těchto oblastí.

Cestu můžeme začít v nejvýchodnější části Rakouska, v dnešní spolkové zemi Burgenland.

To je území, které zasáhla chorvatská migrace nejvíce. Etnicky, kulturně i jazykově pestrou oblast dodnes zdobí několik desítek obcí s dvojjazyčnými německo-chorvatskými cedulemi.

Chorvatština je zde stále živá a nářečně velmi pestrá. Tuto oblast Chorvati označují jako Gradišće (v užším významu). V širším slova smyslu však jako gradišťanské Chorvaty označujeme ne pouze chorvatské obyvatele rakouské spolkové země, ale také jejich soukmenovce na Slovensku, v Maďarsku i na Moravě.

V tomto Gradišti v širokém slova smyslu jsou zastoupeny všechny tři hlavní skupiny chorvatských nářečí: čakavská, štokavská i kajkavská.

Od 16. století si jejich mluvčí ve střední Evropě utvářeli svůj lingvistický mikrosvět, oddělený od hlavních vývojových proudů na vzdáleném Balkánu. V těsné blízkosti spolu sousedila nářečí, která si byla v původní domovině vzdálena mnoho desítek kilometrů. Přirozeně se začala vzájemně ovlivňovat, míchat, vrstvit, a tím také pěkně motat hlavu jazyko-

128

vědcům. Dnes je velmi obtížné určit, které jazykové rysy vznikly ještě v původní vlasti a které se do jazyka dostaly až vzájemným ovlivňováním v Burgenlandu. Také moravští Chorvati doplňují tuto mozaiku: jsou kamínkem nejsevernějším, nejvzdálenějším a také nejizolovanějším.

Porozumí si tedy vysídlený rolník z jihomoravského Frélichova na Mikulovsku (dnes Jevišovky), žijící nyní v podhůří Jeseníků, s rodilým rakouským Chorvatem z městečka Parndorf na severní riviéře Neziderského jezera? Odpověď je: ano. Ale buďme přesnější a pojďme to posoudit podle přísných dialektologických kritérií.

Chorvatské osídlení na území Moravy, Rakouska, Slovenska a Maďarska

Když se snažíme najít podobnost dvou slovanských jazyků nebo nářečí jednoho jazyka, většinou vycházíme z nějakého pomyslného bodu v minulosti, pro který předpokládáme stejnou např. výslovnost nebo gramatický tvar. Čím více jazykových jevů mají srovnávané jazyky společných, tím větší blízkost a příbuznost předpokládáme. Ve slovanské jazykovědě často vycházíme z tzv. praslovanštiny, což je

Jazyk

V rámci gradišťanskochorvatských nářečí se vyděluje několik oblastí, které sdílejí některé společné jazykové a kulturní rysy: jsou to skupiny označované jako Haci, Poljanci, Dolinci, Vlahi a Štoji. Nestor chorvatské dialektologie v Burgenlandu, Gerhard Neweklowsky, uvádí několik desítek kritérií, podle nichž lze sdružovat jednotlivá gradišťanskochorvatská nářečí do společných skupin. Zároveň navrhuje zahrnout moravskou chorvatštinu do společné skupiny s Haci a Poljanci, kteří obývají převážně severní část rakouského Burgenlandu.

Chorvatské vesnice v rakouském Burgenlandu

129

Jazyk

hypotetický, uměle rekonstruovaný společný prajazyk všech slovanských jazyků. Následující tabulka tak zkoumá, jak moc a jakým způso-

bem se v důležitých jevech zkoumaná nářečí vyvinula/odlišila od praslovanštiny či jiného pomyslného bodu na časové ose jazykového vývoje. Podívejme se na jednotlivá kritéria.5

Kritérium

Moravští Chorvati

Haci

Poljanci

Poznámky

Jak se řekne tázací zájmeno „co“?

ča

ča

ča

Jinde v Burgenlandu také što, kaj.

Jak byla nahrazena původní hláska „jať“ (jaká je tzv. střídnice za jať/ě)?

dite, leto

dite, leto

dite, leto

Česky dítě, léto, jinak pro ČJ irelevantní. Jať byl zvláštní vokál v praslovanštině, který se téměř ve všech slovanských jazycích různě měnil a vyvíjel. Když zkoumáme blízkost slovanských jazyků, je vždy dobré se hned na začátku podívat, jak se změnil např. takový hypoteticky rekonstruovaný praslovanský tvar *gvězda nebo *lěto.

Jaká je střídnice za jať v *gnězdo

gnjazdo

gnjazdo

gnjazdo

Česky hnízdo.

Existuje kvantitativní opozice v přízvučných a posttonických slabikách?







Pro ČJ irelevantní. Jinými slovy: zda se mohou ve slabikách, na kterých je přízvuk (nebo po nich následujících), vyskytovat kromě krátkých samohlásek také dlouhé.

Dochází k částečnému posunu přízvuku (typ žȅna)?







Česky žena. Pro moderní češtinu irelevantní, avšak velmi důležitý rys pro klasifikaci čakavských nářečí.

Jsou původně přízvučné koncové slabiky dlouhé? (typ člȍvīk)







Česky člověk. Pro moderní češtinu irelevantní, avšak velmi důležitý rys pro klasifikaci čakavských nářečí.

Mění se původní dlouhé ē, ō (typ Buog) na dvojhlásky?







Česky Bůh. Moravská chorvatština je bohatá na dvojhlásky ie a uo. V tom se podobá trochu staré češtině, kde z dlouhého ó ve slově Bóg později vznikla dvojhláska Buoh a ta se pak změnila na Bůh. Proto mj. píšeme kroužek nad u. Je to památka na původní uo. Moravská chorvatština zachovává tvary Buog.

Existuje slabikotvorné r (typ vrba)?







Česky vrba, moravskochorvatsky vrba. Ve středním a jižním Gradišti se naopak vyskytují rozdílné tvary typu verba/varba bez slabikotvorného r.

Jaká je střídnice za silný jer (typ mъnǫ)?

manu

manom

manom

Česky se mnou. Toto je typický čakavský rys. Jery byly velmi krátké samohlásky, které existovaly v praslovanštině. V pozdějším vývoji buď zanikly, nebo se změnily na jiné samohlásky.

Tak například praslovanský tvar zájmena *mъnǫ (znamená / se/ mnou) obsahoval tzv. zadní jer ъ po hlásce m. Ve většině slovanských jazyků tato hláska zanikla (proto máme česky mnou). Nikoliv však v čakavštině, kde se změnila na a. Takže když někdy narazíte na příjmení Malinarič, můžete vzít jed na to, že toto příjmení nemá nic společného s malinami, ale že nejspíš prapředek nositele tohoto jména byl mlynářem v nějaké čakavské oblasti, protože v souladu s tímto pravidlem se čakavsky mlýn řekne malin a mlynář se řekne malinar.

Jaká je střídnice za slabý jer (typ dьnьsь)?

danas

denas

denas

Tato změna je podobná jako ta výše. Jery byly hlásky, které se v různých slovanských jazycích vyvíjely různě. Zatímco v češtině po prvním jeru ve slově dnes už není ani památky, chorvatština tam může mít e nebo a. Proto se moravskochorvatsky řekne danas.

V tomto se moravská chorvatština odlišuje od Haců a Poljanců.

Stejné střídnice jsou ale na Slovensku v Děvínském Novém Selu a Chorvatském Grobu a také na rakouském jihu Gradiště.

Jaká je střídnice za přední nosovku (typ *žędьnъ)?

žajan

žajan

žajan

Česky žíznivý. Na jihu Gradiště tvary sedan.

Nosovky byly zvláštní samohlásky v praslovanštině, které se později různě vyvíjely, měnily nebo zanikaly. Pro klasifikaci jakéhokoliv slovanského jazyka jsou velmi důležité.

5

130

Následující přehled se zakládá zejména na informacích od mluvčích původem z chorvatských vesnic na Mikulovsku. Pro oblast Valticka se bohužel dochovalo pouze velmi málo údajů; nicméně ty, které máme, umožňují zahrnout i zdejší dialekt do stejné skupiny, byť se specifickými rysy.

žietva

ž(i)etva

ž(i)etva

Česky sklizeň. Ve středním Gradišti jsou tvary žatva. V tomto ohledu se tedy jazyk moravských Chorvatů shoduje se stavem u Haců a Poljanců. Hláska e se někdy může diftongizovat na ie.

Jaký byl vývoj praslovanského *ra > re (typ vrebac)?

vriebac

vr(i)ebac

vr(i)ebac

Česky vrabec.

Vývoj předložky *vъ

va

va

va

Česky v. V jižním Gradišti tvar u.

Vývoj předpony *vъ typu * vъzęti

ziet(i)

ziet(i)

ziet(i)

Česky vzít. Infinitivy se mohou vyskytovat jak s koncovým –ti, tak pouze –t.

Jak se řekne matka?

maja

mati

mati

Moravská chorvatština používá tvar maja, se kterým se můžeme setkat také u Chorvatů na Slovensku. Ve starých kostelních písních z Mikulovska je ale také doložen tvar mati.

Jak se řekne teplý?

teplo

teplo

teplo

V jižním Gradišti tvar toplo.

Jak se řekne táhnout?

tiegnut

vlić

vlić

Nicméně výraz vlić je u moravských Chorvatů také znám, byť se nepoužívá tak často. Upřednostňování tvaru tiegnut může být vlivem češtiny.

i před šli?

šli

šli

šli

Ve středním a jižním Gradišti (hlavně v Rakousku) jsou tvary typu išli. Zde se tedy moravská chorvatština zcela shoduje s Haci a Poljanci.

Rozlišuje se výslovnost č a ć ?







Na jihu Gradiště č=ć. Chorvatská nářečí mohou rozlišovat dvě souhlásky podobné českému č. Stejně tak i čakavština. Moravská chorvatština zná měkké ć (které se vyslovuje jako české ť) a tvrdé č (které se vyslovuje jako české č). V některých chorvatských nářečích ale rozlišování ć a č zaniklo (například na jihu Gradiště), resp. výslovnost se sjednotila (jako např. v češtině mezi i/y). Jedná se o důležité klasifikační kritérium.

Jaké je zakončení příčestí minulého mužského rodu?

bif

biu̯

biu̯

Česky on byl. Nikde jinde v Burgenlandu se zakončení -v(f) nevyskytuje. Toto je jeden z markantních rysů moravské chorvatštiny. Někdy se uvažuje, že k této změně došlo pod vlivem češtiny. Sporadické starší záznamy chorvatštiny z Valticka mají zakončení na bilabiální u̯ podobně jako u Haců a Poljanců.

Novější (z konce 19. století) pak mají na konci také v.

Zachovává se foném6 ľ ?

ljudi

ljudi

ljudi

Česky lidé, v jiných gradišťanskochorvatských nářečích např. judi. Čeština (např. na rozdíl od slovenštiny) nemá hlásku ľ.

Moravská chorvatština ano. V některých jiných chorvatských nářečích se ale neudržela a změnila se např. na j.

Protetické7 j před i (typ jiskat)

iskat

jiskat

jiskat

Česky hledat nebo chtít. V jiných gradišťanskochorvatských nářečích dochází ke změně např. na džiskat. Ve starších záznamech se u moravských Chorvatů sporadicky vyskytují taky zápisy s j. Otázka je, zda se to tak skutečně vyslovovalo. Mohlo jít také o vliv církevních knih, které se na jižní Moravu dostávaly z oblastí, kde se j před i skutečně vyslovovalo.

Absence protetického v (typ vȕčit)

učit(i)

učit(i)

učit(i)

Česky učit (se), v jiných gradišťanskochorvatských nářečích např. vučit. Podobně jako obecná čeština nebo např. chodská nářečí, brání se některá chorvatská nářečí tomu, aby na začátku slova byl osamocený vokál. Proto před takový vokál předsouvají souhlásky ochranné neboli protetické. (Proto Pražané říkají např. vokno místo okno.) Moravská chorvatština je v tomto zajedno s Haci a Poljanci a osamocené u na začátku slova nikterak nevadí.

Zachovává se počáteční h v slově htili?

htili

tili

tili

Česky chtít-chtěli. Chorvatská nářečí obecně se snaží vystříhat přílišné kumulace souhlásek. Proto ve většině čakavských nářečí v Burgenlandu došlo ke zjednodušení a v tomto slově odpadlo počáteční ch (resp. h v chorvatském pravopise). U moravských Chorvatů zůstává zachováno, tedy je zcela odlišné od zbytku Burgenlandu. Někdy se zde předpokládá vliv češtiny.

6 7

Foném je nejmenší součást zvukové stránky řeči, která má v konkrétním jazyce rozlišovací funkci.

Protetické hlásky jsou v tomto kontextu zpravidla souhlásky, které brání vzniku slabik, které by začínaly na samohlásku. Např. v češtině: oči > voči.

131

Jazyk

Jaká je střídnice za přední nosovku (typ *žętva)?

Jazyk

m se nemění v n (typ pret crikfon)?







V některých gradišťanskochorvatských nářečích se -m na konci slova mění v -n. Nikoliv však u moravských Chorvatů. Tato hláskoslovná změna se může zdát být marginální, jedná se však o významného představitele celé skupiny změn typických pro oblast Jadranského pobřeží. Proto se v odborné literatuře uvádějí jako tzv. adriatismy.

Jak se řekne větší ? Veći nebo vekši?

vieći

vieći

vieći

Česky větší. V některých gradišťanskochorvatských nářečích se vyskytuje tvar s k: vekši.

Jak se řekne třetí? Trieti vs. trieći?

trieti

trieti

trieti

Česky třetí. V jižních gradišťanskochorvatských nářečích se vyskytují tvary trieći.

Jaká je koncovka L sg. MI (6. pád j. č., mužský rod neživotný)? Typ Znojmi. (Česky /ve/ Znojmě ).

seli

seli

seli

Česky seli znamená (ve) vesnici. Zatímco u Haců a Poljanců existuje více dubletních tvarů, kde je možné použít koncovku -u nebo -i, moravská chorvatština upřednostňuje koncovku -i, a to i přes silnou interferenci s češtinou (viz výše va mobili, čemuž odpovídá české v mobilu).

Jaká je koncovka I sg. F (7. pád, ženský rod), typ se ženou?

ženu

ženu

ženu

V jiných gradišťanskochorvatských nářečích se vyskytuje tvar s koncovkou -um nebo -om. Zlomky moravskochorvatského písňového folklóru, zaznamenaného na konci 19. století ale mají koncovky -um u zájmena tobum.

Jaké jsou tvary pluralia tantum typu vrata?

na vratah

na vrato(h)

na vrato(h)

Význam na dveřích. Nahrávka8 z roku 1910 ale obsahuje i tvar pri tih naših vrati, což je tvar jinak přítomný v gradišťanskochorvatských jižních dialektech. To by mohlo poukazovat na to, že moravská chorvatština i přes velkou blízkost s nářečími v severním Burgenlandu zachovává některé rysy, které ji spojují i s jinými oblastmi.

Říká se po nimšku, nebo po nimški?

(na) nimški

po nimšku

po nimšku

Znamená německy. Slovní spojení mluvit po nimški/u není běžné. Většinou se vyskytují kombinace s tvarem nimški, který je jinak typický pro jižnější části rakouského Burgenlandu.

Svou roli zde může hrát vliv češtiny, kde dnes říkáme mluvit německy, nikoliv po německy nebo po německu.

Jaká je podoba příklonky středního rodu? Ga nebo je? Typu To je dite. Ja sam ga/je vidiv.

ga

je

je

Česky To je dítě. Já jsem ho/je viděl. Málo dokladů. Existující však svědčí o tvaru ga, který se jinak vyskytuje v Gradišti u skupiny Vlahů.

Existuje tzv. tili-perfektum?







Tili-perfektum je zvláštní slovesný čas, vyjadřující opakovaný děj v minulosti. Např. Mi sme htili jačit. Doslovně Chtěli jsme zpívat. Význam Zpívávali jsme. Moravská chorvatština tento čas zná, byť u mladší generace se vyskytuje řídce. Může se zde jednat o vliv češtiny, která nic podobného nemá. Zatímco v severním Gradišti se tvoří tento čas pomocným slovesem (h)tili, na jihu pomocným slovesem mogli: oni su mogli jačit. Neexistuje v žádné formě chorvatského spisovného jazyka.

Jaký je tvar slova uho?

uho

uho

uho

Česky ucho. V jižních oblastech Gradiště jsou běžné tvary vušeto, ušeto, šeto.

Jak se řekne „u nás“?

u nas

kod nas

kod nas

Předložka kod se v moravské chorvatštině vyskytuje také, nicméně sousloví u nas se řídí českým vzorem. Kod nas se vyskytuje na většině území Gradiště (podobně jako ve spisovné chorvatštině). Ve vlašském regionu Gradiště se ale používá pri nas.

Jak se řekne „pes“?

pas

pas

kucak

V Gradišti se vyskytují různá slova ve významu pes. Kromě pas a kucak také cucak. Moravská chorvatština má pas možná pod českým vlivem.

Jak se řekne „sedlák“?

paur

paur

paur

Převzato z něm. nářečního výrazu Bauer. Na jihu Gradiště se vyskytují tvary pugar či pogar.

Jak se řekne „jaro“?

jaro

protuliće

protuliće

Český výraz zcela vytěsnil původní chorvatský. Kromě toho se na jihu Gradiště také vyskytuje tvar proliće.

8

132

Edice Fonografického archívu ve Vídni, série 11/1: Croatian Recordings 1901–1936. OEAW PHA CD 27, 2009.

pir

pir

pir

V jižních částech Gradiště se používá výraz veselje. Někdy také svadba.

Jak se řekne „les“?

luk

loza

loza

Výraz lûk (genetiv va lugi) také v Gradišti doložen z oblasti štojské a v kajkavském nářečí vesnice Fertőhomok v dnešním Maďarsku. Stejně tak i na Slovensku v Čunovu a Jarovcích.

V tomto ohledu se moravská chorvatština trochu vymyká svým jinak jazykově nejbližším příbuzným v Rakousku.

Jak se řekne „pole“?

lapat

lapat

lapat

Na většině území Gradiště se používá výraz lapat, v jižních oblastech pak také polje. Zde nutno zmínit, že výraz p(u)olje je doložen ve zbytcích moravskochorvatského hudebního folklóru.

Může se jednat o dubletní výraz nebo o vliv češtiny.

petieh

petieh

V jižních oblastech Gradiště se používá výraz pievac.

Jak se řekne „kohout“?

petieh

Jak se řekne „pondělí“?

pondiljak pandiljak pandiljak V jižních oblastech Gradiště se používá výraz prvi dan (první den).

Jak se řekne „vždy“?

senek

senek

senek

V jižních oblastech Gradiště se používá výraz uvik/vik.

Jak je vidět, moravská chorvatština skutečně sdílí většinu hlavních dialektologických rysů s Haci a Poljanci.9 O něco méně s Dolinci (zde v tabulce již nejsou vyznačeny zvlášť) a nejméně s jižními skupinami Vlahů a Štojů (i když i s nimi existují některé zajímavé vazby, např. výraz pro slovo les). Když to shrneme, moravská chorvatština na Mikulovsku se strukturou svého jazyka nijak zásadně neliší od svých sousedů na Slovensku (např.

Děvínská Nová Ves, Čunovo, Jarovce) a v Rakousku (např.

Parndorf, Pama, Wulkaprodersdorf). Některé rysy jsou nicméně unikátní (např. koncovka přítomného času sloves v první osobě množného čísla na -me nebo tvar příčestí na -v (dielav = dělal).

Začasté tu lze předpokládat vliv češtiny.

Nevýhodou tohoto a podobných přístupů zkoumání jazyka je, že se snažíme bohatost lidského vyjadřování zúžit do několika málo (v našem případě necelých padesáti) kritérií. Jenže kromě nich existují ještě tisíce dalších slov a jevů, které daný jazyk, nářečí, mluvu konkrétního člověka činí jedinečnou. Proto mějme tabulku výše uvedenou na paměti, ale neberme ji zas tak vážně.

Jsou další rysy, které vydělují moravskou chorvatštinu od ostatních nářečí širší oblasti Gradiště. Je to např. téměř naprostá absence maďarských výrazů, které jsou jinak stabilní součástí všech gradišťanskochorvatských nářečí. Na Moravě naopak pozorujeme silný lexikální vliv češtiny a němčiny.

Ale zpět k hledání pravlasti moravských Chorvatů. Nářečí moravských Chorvatů (a také Haců a Poljanců) řadí dnešní chorvatská jazykověda k tzv. čakavským dialektům ikavsko-ekavského typu.

A chceme-li hledat pravlast moravských Chorvatů z jazykového hlediska, musíme se podívat na celou oblast širšího Gradiště z leteckého pohledu, kdy drobné rozdíly jsou stále méně patrné a zůstávají jen ty nejvýraznější. Tedy z okénka „lingvistického letadla“ bychom viděli, že v širší oblasti Gradiště můžeme vedle sebe zahlédnout kromě ča i kaj a što, tj. nářečí

9

čakavská, štokavská i kajkavská. Na základě toho je možné vyslovit hypotézu, že předci gradišťanských Chorvatů museli být jak štokavci, tak čakavci i kajkavci.

Chorvatská nářečí v Gradišti

Jejich nářečí řadí dnešní chorvatská jazykověda k tzv. nářečím čakavským ikavsko-ekavského typu.

133

Jazyk

Jak se řekne „svatba“?

Jazyk

Zároveň z historických pramenů soudíme, že oblasti původu chorvatských exulantů si byly blízké, tedy se musely nacházet v prostoru, v němž se úzce dotýkaly jednotlivé skupiny chorvatských nářečí. Pravděpodobně muselo jít o trojmezí, kde postupně přecházela kajkavština v čakavštinu a v štokavštinu nebo obráceně. Chceme-li tedy najít pravlast moravských Chorvatů, musíme hledat právě takové trojmezí. Pokud jsou naše hypotézy správné, pak nám historická dialektologie nabízí tuto mapu:

Možná pravlast gradišťanských Chorvatů

Již víme, že jazykově jsou moravští Chorvati nejblíže Hacům, kteří (pokud uvěříme hypotézám jazykovědců) pocházeli z oblasti mezi městem Bihać v dnešní Bosně a Karlovcem v Chorvatsku. Naše pátrání se můžeme pokusit zpřesnit i o mimojazykové skutečnosti. Víme, že častým jménem u moravských Chorvatů je příjmení Slunský. Lidová pověst traduje, že se váže ke městu Slunj, odkud prý pocházeli předci moravských Chorvatů. Kdo chce, nechť tedy věří, že tam někde, v kopcovitém kraji blízko moře a nedaleko Plitvických jezer, se mohla rozkládat pravlast moravských Chorvatů. Jazykověda to minimálně nevylučuje.

5.

Liší se jazyk, kterým lidé v jednotlivých chorvatských vesnicích na Moravě mluvili?

Moc ne, ale trošku přeci. Důležité je zmínit, že dnes si můžeme poslechnout už pouze moravské Chorvaty z Mikulovska (Jevišovky, Dobrého Pole, Nového Přerova). Z historických pramenů víme, že chorvatsky se mluvilo i v mnoha dalších vesnicích (Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec, Lednice aj.).

Mimo Mikulovsko se ale Chorvati asimilovali už před začátkem 20. století a o jejich jazyce máme jen sporadické zprávy. Něco málo písemných dokladů se dochovalo z Valticka.10 Jistý starý Jakub Drobilič z Hlohovce u Valtic někdy v 80. letech 19. století vyprávěl Josefu Karáskovi ve svém rodném chorvatském jazyce: „Ja se menujem Jakof Drobilić, ja sam devet a šesdesiet.

Kada su moji rodiči va vo selo, neznam. Moj tata je biv tri a osmdesiet liet, kad je umrv. Imamo lipu rž, pšenicu; lietos je nam to Buog požehnav. Je se lipo, neg nam to Buog zahrani od nesrića. Ćemo se molit.“11 Z Karáskových poznámek o výslovnosti je možné soudit, že jazyk valtických Chorvatů byl velmi podobný jazyku dnešních Chorvatů na Mikulovsku. Drobné rozdíly je však možné vidět i z ukázky výše. První osoba množného čísla sloves je v přítomném čase zakončena na -mo (ćemo se molit), zatímco na Mikulovsku se pod vlivem češtiny používala koncovka -me (ćeme). Je doložen záznam tri misace, kde je a za původní praslovanskou nosovku, zatímco na Mikulovsku je e: tri misece. Koncové -l se sice mění na -v podobně jako na Mikulovsku, ovšem doložen je také stvol (stůl), kde je zachováno starší -l (může se jednat o vliv češtiny). Dále jsou dochovány lexikální rozdíly, např. puop (kněz) oproti gospodin na Mikulovsku. Slovo srića (štěstí), v chorvatštině ženského rodu, má na Valticku doložen tvar, který odpovídá mužskému nebo střednímu rodu (od nesrića). Opět se může jednat o kontaminaci češtinou.

Unikátní je záznam Aloise Šembery z roku 184512 z Hlohovce. Uvádí tuto píseň:

10 KARÁSEK, Josef: Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: Národopisný odbor dolnorakouský, 1895.

11 „Jmenuji se Jakub Drobilič, je mi šedesát devět let. Kdy moji rodiče (přišli?) do této vesnice, to nevím. Mému otci bylo osmdesát tři, když zemřel. Máme pěkné žito, pšenici. Letos nám Pánbůh požehnal. Je to vše hezké, ať nám to Pánbůh ochrání od neštěstí. Budeme se modlit.“ 12 ŠEMBERA, A.W.: O Slowanech w Dolních Rakausích. In: Časopis českého museum, 1845, 19, 2,.

134

A dále pak uvádí krátký text:13

Z Šemberových ukázek je vidět, že moravská chorvatština na Valticku byla již v polovině 19. století silně kontaminována češtinou. Vidět je to na slovní zásobě (horekovały, města, smutné, čažka). Na druhou stranu rysy typické pro čakavštinu jsou stále patrné (například tvorba budoucího času pomocí částice ću, rozlišování ć a č, deklinace.) Od dnešní mikulovské chorvatštiny se Šemberovy záznamy liší zejména užíváním bilabiálního u̯ (v Šemberově zápisu ł), koncovým -mo v prézentu první osoby množného čísla sloves (kad smo se).

Zajímavé jsou záznamy Jana Herbena z konce 19. století, kdy navštívil Valticko (tehdy ještě dolnorakouské obce Hlohovec, Novou Ves, Valtice a Poštornou). Uvádí, že chorvatština byla nejživější v Hlohovci, kdy v hospodě U Dobešky bez potíží zaznamenal chorvatštinu. Uvádí také zřejmě první doložený vtip v moravsko-chorvatském jazyku14:

„Jedan doktor (advokát) je biv jako spravedliv, tako kad je došav k nebeskoj brani, su ga pustili v nēbe. Ale svatý Petar je ga hned zopet virinuv. Zato je virinuv, da je jednu hudobnu vdovu ošidiv o viečić. Doktor je si siev za vrata a čēkav.

Svaý Petar je se ga pitav „Ča ovde čēkaš?“ „Čēkam až puoje nikakov pop, da se mu vizpovidam.“ Svatý Petar je se zasmijav a je povidav: „Ovde moreš do vieka čēkat, niećeš nikogar popa dočēkat.“ 15 Z těch mála fragmentů moravskochorvatského jazyka na Valticku, které se dochovaly, můžeme soudit, že zdejší Chorvati nářečně spadali do stejné skupiny jako Chorvati mikulovští, tj. do skupiny blízké Hacům na severu Burgenlandu. Otázka je, jak časté byly kontakty mezi těmito dvěma chorvatskými komunitami.

Sám Jakub Drobilič uvedl, že sice o Chorvatech na Mikulovsku ví, ale že se jen zřídkakdy setkají, což mohlo podpořit zachovávání drobných hláskoslovných a lexikálních rozdílů. Herben zase uvádí, že mu místní v Hlohovci vypověděli, že si do chorvatských vesnic na Mikulovsku jezdí pro nevěsty. Buď jak buď, před zavedením železnice trvala cesta z Hlohovce do dnešní Jevišovky 4 hodiny, tedy zhruba tolik co dnes z Valtic do Plzně. Vzájemné kontakty tedy určitě nemohly být příliš časté. Rychlé asimilaci Chorvatů z Valticka jistě napomohlo to, že žili v prostředí jazykově podobnějším (v okolí převažovaly české dialekty), tudíž častěji docházelo k prolínání jazyků a v posledku i k zániku chorvatštiny v Charvátské Nové Vsi, Poštorné a Hlohovci jako takové.

Co se týče moravských Chorvatů z Mikulovska, mezi nimi jsou rozdíly minimální. Když jsem se jich zeptal, jak mluví lidé narození v sousední obci, většinou ihned řekli, že stejně, chorvatsky. Pak se chvíli zamysleli a vzpomněli si na několik drobných lexikálních rozdílů (např. že ve Frélichově (Jevišovce) se bramborám říkalo krumpire, zatímco v Novém Přerově se říká iertiplje. A po další chvilce řekli, že

13 Naříkaly si jednou stromy v lese na slunce a říkaly: ty svítíš na města i pole, jen les ponecháváš ve smutném soumraku. Odpusťte, řeklo slunce, (ale) nejste vy samy toho příčina, když širokými větvemi a hustým listovím bráníte (paprskům) mým? A stejně tak i lidé si sami stojí v cestě svému štěstí a protiví se přikázání Božímu.

14 HERBEN, Jan: Na dolnorakouském pomezí. Světezor. 1882, roč. 16, č. 49, 1. 12. 1882. Text uvádíme v rekonstruované podobě, nikoli v originálním znění. V původní podobě necháváme Herbenův grafém ē, kde s největší pravděpodobností slyšel dvouhlásku ie.

15 Jeden doktor (advokát) byl natolik spravedlivý, že když přišel k nebeské bráně, tak ho pustili do nebe. Ale svatý Petr ho hned vyhodil zpátky.

Vyhodil ho proto, že ošidil jednu chudou vdovu o trojník. Doktor si sedl za bránu a čekal. Svatý Petr se he zeptal: „Na co tu čekáš?“ „Čekám, až půjde nějaký kněz, abych se mu vyzpovídal.“ Svatý Petr se rozesmál a říká: „Tak to budeš moci čekat do soudného dne a stejně se kněze nedočkáš.“

135

Jazyk

K tomu uvádí také paralelu českou (resp., jak Šembera uvádí „v nářečí rakousko-slovenském“).

Jazyk

ti z vedlejší vesnice tak nějak divně zpívají, když mluví. To by se mohlo zdát, že je naprosto marginální záležitost (zkuste si porovnat větnou intonaci rodilého Plzeňana a Přerovana, budou se nejspíš silně lišit). V chorvatštině to však může být znamením rozdílů v akcentuaci, tedy v přízvukových poměrech, ale o tom ještě bude řeč.

6.

Je moravská chorvatština něčím výlučná nebo zajímavá?

Je. Například tím, že tu stále ještě je.

Kontinuálně od 16. století dodnes. Moravští Chorvati se dostali z původní vlasti nejdál, byli nejvíce izolovaní od ostatních Chorvatů v Chorvatsku i v širším prostoru Gradiště. Neměli prakticky žádný kontakt s chorvatštinou v původní vlasti. I to je jeden z důvodů, proč se v jejich řeči téměř nevyskytují slova tureckého nebo maďarského původu. To je samo o sobě z jazykovědného hlediska velmi zajímavé.

Jazyky se pravidelně mění, vyvíjejí. Obvykle mívá změna nějaké centrum, odkud se šíří dále.

Okrajová, od centra vzdálená místa, pak bývají takovou změnou zasažena méně, nebo dokonce vůbec. Zajímá-li nás starší stav jazyka, tedy jak se to či ono řeklo, vyslovovalo v období před změnou, jsou okrajová místa velmi hodnotná, protože nezřídka zachovávají starší stav. Čakavská nářečí jsou obzvláště cenná v mnoha ohledech. Například v tom, že si zachovala intonační rozdíly – prastarý rys, který sdílí například se starou řečtinou. Pro usnadnění si to porovnejme s češtinou. Spisovná čeština (stejně jako většina českých nářečí) má přízvuk na první slabice. Kromě toho může mít čeština samohlásky dlouhé nebo krátké. Délka může rozlišovat význam slova (zamysleme se například nad rozdílem mezi povinnost vola a povinnost volá). Podobné je to také v chorvatštině.

Zde však přízvuk nemusí být pouze na první slabice a dlouhé slabiky se mohou také lišit

průběhem intonace (to znamená, že při vyslovování dlouhé slabiky náš hlas buď klesne, anebo stoupne). Např. věta gore gore gore gore znamená něco jako „nahoře lesy hoří hůře“. Jednotlivé tvary „gore“ se mohou zdát stejnými, protože spisovná chorvatština v psané podobě nezaznamenává rozdíly v průběhu tónu.

Když si to ale zapíšeme takto: gȍre gòre gòrē gȍrē, tak vidíme, že každé slovo je jiné a liší se mj. také průběhem tónu, neboli intonací a jeho délkou. To označují znaménka nad samohláskami.

Proto se někdy může cizincům zdát, že Chorvati jakoby zpívají.

Jednotlivá čakavská nářečí se liší v místě přízvuku i v tom, zda jsou intonační rozdíly zachovány a případně jaké jsou.

V mnoha nářečích širšího prostoru Gradiště již rozdíly v intonaci zanikly či postupně zanikají. Názory na to, zda intonační rozdíly v moravské chorvatštině stále jsou, se různí. Osobně se přikláním k názoru lingvistů Petera Houtzagerse a Helene Koschat, se kterými jsem měl možnost nahrávky moravské chorvatštiny konzultovat. Soudím, že intonační rozdíly zůstaly v jazyce alespoň některých moravských Chorvatů zachovány dodnes. To by znamenalo, že moravští Chorvati umějí rozlišovat slabiky různým průběhem tónu hlasu, což zjednodušeně řečeno znamená, že dlouhé slabiky mohou mít klesavou nebo stoupavou intonaci. Některými svými intonačními a přízvukovými poměry se nářečí moravských Chorvatů odlišuje od okolních dialektů gradišťanských Chorvatů a zachovává zřejmě starší stav. Z tohoto důvodu je moravská chorvatština velmi cenným zdrojem informací nejenom pro historickou dialektologii chorvatštiny, ale i pro indoevropskou jazykovědu jako takovou.

Zde je ovšem na místě zmínit, že při určování toho, zda tzv. tonální opozice v nářečí existuje, nebo ne, se stále ještě spoléháme především na své uši, a proto není snadné se shodnout, protože každý může slyšet něco jiného. Uši totiž mohou někdy klamat.

Významným přínosem pro zkoumání moravské chorvatštiny je článek Gerharda Neweklowského z října 2017.16 Ve svém příspěvku analyzuje dostupné zdroje a dochází k závěru, že tonální opozice v jazyce moravských Chorvatů již neexistuje. K podobnému závěru došel v roce 2005 také chorvatský jazykovědec Mijo Lončarić.17 Na tomto poli tedy ještě čeká jazykovědce zajímavá a náročná práce. Důležité ovšem je, že nahrávky moravské chorvatštiny jsou k dispozici zdarma na internetu online18, a tak se každý, koho tato tématika zajímá, může zapojit z pohodlí domova a udělat si obrázek sám. Doufáme, že k rozřešení problematiky akcentuace nám v budoucnu pomohou také počítače a strojová analýza zvuku.

16 NEWEKLOWSKY, G.: Frielištofski purgamastr. Kroatisch-Čakavisches aus Südmähren. In: Wiener Slavistisches Jahrbuch. 2017, č. 5, s. 133–147.

17 LONČARIĆ, Mijo. Prilog istraživanju govora Moravskih Hrvata. In: LONČARIĆ, Mijo. Kajkaviana et alia. Ogledi o kajkavskim i drugim hrvatskim govorima, urednik Josip Lisac. Čakovec-Zagreb: 2005.

18 Např. http://www.moravstichorvati.cz

136

7.

A mají moravští Chorvati nějaký spisovný jazyk?

Nápis na kříži na hřbitově v Novém Přerově, poč. 20. století. SOCHN

Jazyk

Nemají. Spisovný jazyk souvisí se slovem psáti, a to zase souvisí se školou, protože číst a psát se obvykle učíme tam.

Moravští Chorvati však měli školy vždy pouze německé nebo později české (byť do začátku 19. století se prý ve Frélichově vyučovalo i chorvatsky). Proto pro zápis svých myšlenek používali převážně němčinu nebo češtinu. Dnes se nám to může zdát zvláštní nebo nepochopitelné: myslet a povídat si se svými blízkými v jednom jazyce, ale třeba psát jim dopis v jazyce jiném. Nesmíme ovšem zapomenout, že téměř všichni moravští Chorvati byli trojjazyční.

Dochovaly se nám i jednotlivé pokusy o zápis moravskochorvatského jazyka. Všimne si jich každý, kdo zavítá např. do Nového Přerova na hřbitov. Některé staré náhrobky z přelomu 19. a 20. století stále nesou chorvatské nápisy.

Náhrobní kameny v Novém Přerově. SOCHN

137

Jazyk

Také se nám dochovaly některé soukromé dopisy, jako například tento, který napsal moravskochorvatský voják domů z fronty druhé světové války: „... Meine liebe, meinem Vater kannst sagen auch die alte Stellungen sind noch hier zum Sehen, wo er war und Buzatsch ist auch genug groß, aber alles kaputt, owo sam wa wuw Seli, owdin muram moje strawusto stawit a ta kamek na srzi nosit, ja moje žato Buh jsu morali trpit daho muram ei ja 30 m sam od Rußa geli, tako si mures mislit kaka je to? A ti ludi di nisto skusiju, jako bobužni su alle male jenich osch owdin, a sada to sobet paschi, a ja muram bit wawuj sradški, a muram natu Uru šchikat kat was nibi tuma immaw taka ratši kat biome Bug sili, ale waš bi ktiw neg oš jednuš widit, tako prušinkat biumi oset Bug tu sriťu dali ja mlim ta oset nisam biw to neigori grischik, ta muram tako trpit? Neg oset jednusch kad bi mogáw zmojem malim Ledcikom botischit, ja to nemurem tako pisat, neg bi se chtiw oset swami wigoworit, nimam owdin niednu radost, alla neblaš moje zlato dost kad ja immam tako teško...“ 19 Zde je krásně vidět veškerá nelehkost, trampota a svízel spojená se spisovným jazykem. Zkusme si představit následující situaci: je válka, jsme na bojišti a chceme sdělit svým nejbližším, že stále žijeme, povědět jim o tom, co prožíváme a také vyjádřit své city. Bohužel, škola nám dala pouze základy psaní v němčině, náš rodný jazyk ani žádnou spisovnou normu nemá a my nemáme čas přemýšlet o tom, jak by se dalo napsat to či ono, protože každou chvíli může vedle bouchnout granát. A tak píšeme německy. Přesto ty nejniternější pasáže jsou psány moravskochorvatsky. Neumělým pravopisem kopírujícím tu německý úzus, tu český. Pro úplnost dodejme, že autor dopisu se už ke své rodině domů nikdy nevrátil.

Originál dopisu Františka Waltera. SOCHN

František Walter s manželkou a dcerou. Frélichov, 1943/1944. SOCHN

19 Přeloženo: „Moje drahá, mému otci můžeš říct, že ty staré zákopy tu pořád ještě jsou, ty, kde byl i on, a že Buzač je pořád ještě dost velký, ale všechno je zničené. (následuje text v chorvatštině) Jsem tu v té vesnici a musím (???) ten kámen na srdci nosit. A možná kvůli tomu musel Bůh trpět, a tak musím i já. Jsem tu od Rusa na třicet metrů, tak si dokážeš představit, jaké to je? A ty lidi si tady něco zkusí. Jsou moc pobožní, ale už jich tu zůstalo jen málo. A teď to zase začíná a já tu musím být v těch sračkách. A musím čekat na svou hodinku. Kdyby nebylo vás, tak bych byl radši, kdyby si mě Bůh povolal. Ale vás bych chtěl ještě jednou vidět. Kdyby mi tak Pánbůh dopřál to štěstí ještě jednou. Já myslím, že jsem nebyl ten největší hříšník, abych musel tolik trpět? Kdybych se tak ještě jednou mohl vidět se svým malým. Já už to nesmím takhle psát. Já bych se vám tak chtěl vypovídat. Nemám tady žádnou radost. Ale neplač, moje zlato. Dost na tom, že už to tu mám těžké já…“ (poté text opět pokračuje v němčině).

138

Jazyk Ukázka z tzv. Klimpušského misálu z 16. století – nejstarší dochované knihy gradišťanských Chorvatů. Obsahuje mj. zápisy latinkou, hlaholicí i tzv. bosančicí.

Zajímavé je také užití církevněslovanského jazyka. http://www.croatianhistory.net

Z dostupných pramenů víme, že si Chorvati s sebou do střední Evropy přinesli již při svém příchodu nějaké knihy. Některé z nich byly dokonce psány hlaholicí.

Zda nějaké knihy donesli Chorvati také na Moravu, to nevíme. Ze zpráv z 19. století je nám však známo, že i na Moravě byla v 19. století známá tzv. Hiža zlata (Dům ze zlata), modlitební knížka pocházející z 18. století, která byla v mnoha vydáních tištěna zejména v západouherské Šoproni.

Stejně tak kostelní písně, jež zaznamenal na svých nahrávkách František Pospíšil v roce 1910,20 obsahují textové fragmenty, které najdeme v další podobné sbírce Kruh nebeski, rozšířené po celém gradišťanském území. Při svých návštěvách moravských Chorvatů jsem pak našel i další staré církevní knihy, které si často s sebou přiváželi účastníci z různých poutí a které kolikrát s chorvatštinou ani neměly nic společného.

Pro moravské Chorvaty byla zcela zásadní kniha Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi, kterou nechal v roce 1895 v Brně vytisknout Alois Malec – farář z Dobrého Pole, o němž v této knize ještě bude řeč.

Obsahuje nejzákladnější modlitební texty v místním jazyce. Alois Malec zřejmě využil církevní literaturu dostupnou jak v štokavské, tak v čakavské variantě, přičemž se ji snažil hláskoslovně upravit do podoby co nejbližší moravské chorvatštině. Když se podíváme na jím přeložené Desatero, můžeme se v něm setkat s koncovkou příčestí minulého mužského rodu ve tvaru svietiv (světil), který je znám pouze z jižní Moravy, ale také s lexikálními výrazy jako na zaman (nadarmo), poštuj (cti),

Jedno z mnoha vydání Hiže zlate. SOCHN

které jsou převzaty ze spisovné varianty chorvatského jazyka (štokavské). Svým způsobem tak Alois Malec vytvořil základ pro to, co by se jednou mohlo stát spisovným moravskochorvatským jazykem. Dokázal snoubit lexikální i tvaroslovnou bohatost spisovné varianty chorvatského jazyka s hláskoslovnými specifiky čakavského ikavsko-ekavského nářečí moravských Chorvatů. Bohužel, tento pokus zůstal neoslyšen a nenašel si po Malcově smrti svého pokračovatele.

Je možné předpokládat, že Malec navázal na potřebu a možná i existující předchozí pokusy používat (moravskou) chorvatštinu v místní církevní praxi. Nezapomínejme, že se nacházíme v Rakousku-Uhersku 19. století. V zemi s uzákoněnou povinnou školní docházkou, čilým kulturním a národním hnutím. V zemi, kde skoro každý uměl číst a psát. Je tak možné předpokládat existenci vesnických písmáků, kteří se pokoušeli zapisovat chorvatštinu i před Malcem.

20 Tyto písně byly v roce 2016 vydány v soudobém aranžmá souborů Grandebande a Praški fržoni na CD O 106 – písně moravských Chorvatů.

139

Jazyk

Dokladem toho může být rukopis, který se nedávno nečekaně vynořil v záhřebské Národní a univerzitní knihovně, kde je vedený pod signaturou R4592. Na titulním listu je uvedeno Hubeny, Josip: Jačke, govore i molitve iz Frollersdorfa u Gradišću. Pro jazykovědu byl tento dokument přes sto let neznám a teprve nedávno jej knižně vydal chorvatský jazykovědec Alojz Jembrih.21 Rukopis obsahuje téměř 200 stran. První díl obsahuje písně (23 náboženských a 2 světské). Druhý díl obsahuje kázání a třetí díl pašijové hry. Datace textu není zcela vyjasněna, nicméně u jedné pašije lze nalézt komentář „Tyto pašije se zpívaly ve Frélichově do roku 1876“.

Rukopis je významným příspěvkem do fondu památek psaných chorvatsky na Moravě. Nutno zmínit, že dosud (prosinec 2017) nebyl jazykově náležitě analyzován.

Titulní stránka knihy Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. SOCHN

Ukázka z knihy Molitve i pjesme. Deset Božích přikázání. SOCHN

Ukázka z rukopisu R4592 dle vydání v JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata, s. 217. SOCHN

21 JEMBRIH, Alojz: Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb 2017.

140

Jazyk Pouť na Svatý kopeček do Mikulova. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

Letmý pohled na rukopis R4592 naznačuje, že obsah byl z větší části opsán z některých kostelních knih původně vydaných v Uhersku, ať už to byla Hiža zlata (původem z roku 1754), nebo Duhovni vrtljac (1746). Mnoho písní můžeme dohledat v těchto a dalších knihách, které se zřejmě předávaly např. při příležitosti poutí, kde se setkávali Chorvati z Dolního Rakouska, Moravy i západních Uher. Rukopis R4592 používá důsledně uherský spřežkový pravopis a obsahuje celou řadu znaků, které jsou cizí moravské chorvatštině (jednoduché minulé časy, slova maďarského původu, příčestí minulá na -l nebo -o, 1. os. pl. přítomného času na -mo aj.). Kromě toho ale lze vysledovat i pronikání jevů typicky moravskochorvatských (bohemismy hned, lebo, laska, raskoš), a to zejména u písní, které možná byly ve větší oblibě u moravských Chorvatů, proto se svým jazykem odlišují od ostatních (například Jačka od grišnoga človika).

Velice cenné jsou pak rukopisné osnovy proslovů, které byly pronášeny při poutích. Jsou ukázkou toho, jak se ve vesnickém prostředí formoval možný budoucí spisovný jazyk. Jak čerpal z bohatství starší náboženské literatury a její slovní zásoby (ať už české, nebo chorvatské vydávané v Uhrách), tak z bohatství místního jazykového systému. V proslovech tak vedle sebe najdeme koncovky 1. os. pl. přítomného času na -mo, stejně jako na -me, dále moravskochorvatskou slovní zásobu plnou bohemismů, ale také vlastní náboženskou terminologii ryze chorvatskou.

Moravskochorvatsky Dragi Brati i sestre, prosim vas, mladi, stari, bogati i ubogi ki ste onda skupa i ki ste se na ov put vidali, vidite mi se moramo ovde kod brati, kod sestre a kod dica Božja uravnati, ne va pokušaniju, ne va srditosti, a netrpelivosti, nego va miru a jedniščini, va poslušnosti, a va trpežlivosti putovati; mi moramo na ovom puti se z ruke Božje, ča nam Bog pošale, vrućinu i zimu, godinu i vetar, nemoć i bolest, i nesriću z radosti prijeti. Český překlad Drazí bratři a sestry, prosím vás, mladé, staré, bohaté i chudé, kteří jste tu společně a kteří jste se vydali na tuto pouť; hleďte, abychom si tu byli rovni jako bratři a sestry, jako Boží děti. Ať tu nejsme v pokušení, zlobě či netrpělivosti, ale v pokoji a jednotě. V poslušnosti a trpělivosti ať se vydáme na pouť.

Na této pouti musíme přijmout z ruky Páně všechno, co nám sešle. Horko i zimu, déšť i vítr, nemoc i bolest. Neštěstí i radost.

Ukázka proslovu před poutí (druhá polovina 19. století) 22

22 Autentický text citován doslovně podle přepisu v JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017, s. 224.

141

Jazyk

Otázka spisovného jazyka ovšem netrápila jen moravské Chorvaty, ale i všechny gradišťanské Chorvaty. Podobné pokusy o sblížení současné spisovné chorvatštiny s chorvatskými nářečími širšího prostoru Gradiště našly živnou půdu na území dnešního Rakouska. Výsledkem bylo ve 20. století vytvoření samostatného gradišťanskochorvatského spisovného jazyka.

Na rozdíl od současné standardní chorvatštiny, vycházející ze štokavského nářečí, spisovný gradišťanskochorvatský jazyk se zakládá na čakavských nářečích z dnešního rakouského Burgenlandu, zároveň se však snaží využívat lexikálního bohatství a vyspělosti spisovné štokavské chorvatštiny.

Vznikl tak umělý jazyk, který je sice dobře srozumitelný, zároveň však nemá žádného rodilého mluvčího, a každý se ho musí naučit ve škole, v kurzech, z médií (rakouská státní televize vysílá specializované pořady v tomto jazyce, stejně tak i rakouský státní rozhlas.

Jsou vydávány časopisy, učebnice pro základní školy atd.). Druhým limitujícím faktorem gradišťanskochorvatského spisovného jazyka je jeho jazykový purismus. Velmi hrubě bychom ho mohli přirovnat k jazykovému brusičství jazyka českého v 19. století. Je zcela pochopitelné, že jazyk gradišťanských (a tedy i moravských) Chorvatů byl (zejména lexikálně) silně ovlivněn výpůjčkami z okolních jazyků – ve starší době z jazyků románských, později z němčiny, maďarštiny, slovenštiny nebo češtiny. Gradišťanskochorvatský jazyk se snaží těchto výpůjček vystříhat a zavádí na jejich místo slova převzatá z dnešní spisovné (štokavské) chorvatštiny. Míra intenzity zavádění těchto inovací je ale někdy na hranici srozumitelnosti. Tak např. Chorvati na Slovensku používali pro význam mateřská školka buď staršího maďarského výrazu óvoda, případně slovenského škôlka. Oproti tomu jsou v rakouském chorvatském týdeníku Hrvatske Novine konfrontováni s pro ně novým výrazem čuvarnica. Pokud se podobných nových výrazů vyskytne vedle sebe více, může to ztěžovat pochopení.

Kodifikace gradišťanskochorvatského jazyka má největší dopad na mluvčí v dnešním Rakousku, o něco menší v Maďarsku a na Slovensku, kde stále ještě žijí kompaktní komunity, pravidelně sledující vysílání z Rakouska. Vliv na moravské Chorvaty je však minimální. Pří-

142

činou je jednak výše zmíněný purismus, který jazyk moravským mluvčím velmi vzdaluje, jednak to, že standardizace a rozvoj gradišťanskochorvatského jazyka přišly v době, kdy moravští Chorvati již byli rozehnáni a bez možnosti sledovat vývoj v Rakousku. Ačkoliv se po roce 1989 kontakty moravských Chorvatů se středisky gradišťanských Chorvatů v Rakousku zintenzivnily (např. některé rodiny odebírají gradišťanskochorvatský týdeník Hrvatske Novine), na zásadní dopad na moravskochorvatský jazyk však již bylo pozdě.

Po roce 1989 se objevilo v prostředí moravských Chorvatů několik autorů píšících v moravské chorvatštině. Mezi nejznámější patří Milo Vašak (1925–2007), rodem z Frélichova (Jevišovky), který však většinu života strávil se svou ženou (také moravskou Chorvatkou) v emigraci v Kanadě. Je autorem dopisů, vzpomínek i básní v moravskochorvatském jazyce.

Milo Vašak byl jedním z nejlepších znalců moravskochorvatského jazyka. Ve svých dopisech se mj. vyjadřoval k otázkám pravopisu, správné výslovnosti dvojhlásek atd. Měl přehled o gradišťanskochorvatské normě i o spisovné štokavštině. Přesto se ve svých textech důsledně přidržuje moravské chorvatštiny a jeho jazyk je možné považovat za svého druhu jazykovou normu moravské chorvatštiny.

Dalším moravskochorvatským autorem byl Bedřich Sič, který v roce 1992 vydal knihu vzpomínek Spominanje na rodni kraj (Vzpomínky na rodný kraj). Jazyk Bedřicha Siče odráží stav jazyka, jaký byl zhruba v polovině 20. století. Obsahuje řadu českých i německých lexikálních vlivů, které byly přirozenou součástí jazyka moravských Chorvatů v době před vyhnáním. Zároveň je zcela nezasažen gradišťanskochorvatským spisovným jazykem nebo spisovnou štokavskou chorvatštinou.

Dodnes tak může sloužit jako ukázka autentické podoby moravskochorvatského jazyka.

Na Bedřicha Siče navázal Ivan Malinar, který v roce 1995 vydal česky knihu vzpomínek Nepopírám svoji rodnou krev.

Kniha je psána z větší části česky, ale obsahuje i několik stran psaných chorvatsky, a to, stejně jako u Bedřicha Siče, v podobě neovlivněné spisovnými variantami chorvatštiny.

Dalším autorem, který se významně zasloužil o povzbuzení zájmu o problematiku moravských Chorvatů a jejich jazyka, je frélichovský rodák Josef Lawitschka (*1933), žijící od roku 1948 v Rakousku. Josef Lawitschka napsal knihu vzpomínek Lipo naše selo (Naše krásná vesnice). Jeho jazyk a způsob vyjadřování v sobě zrcadlí skutečnost, že v poměrně mladém věku musel opustit Moravu, přišel do intenzivního styku s němčinou a od 80. let se také aktivně zapojil do gradišťanskochorvatského hnutí ve Vídni, tedy měl možnost se seznámit i s gradišťanskochorvatským spisovným jazykem. Vytvořil si tak specifický idiolekt, ve kterém lze rozpoznat kromě moravské chorvatštiny i stopy spisovné štokavské chorvatštiny, spisovné čakavské gradišťanské chorvatštiny, němčiny i češtiny.

Ne. Je ošemetné a spekulativní dávat kategorické výroky k tomu, co bude nebo nebude za 100 let. Ale zkusme se zamyslet nad tím, co je potřeba proto, aby jazyk zůstal zachován a žil dál.

Mohou to být například: a) komunita lidí, která daný jazyk používá a předává dál svým dětem, b) podmínky pro využívání daného jazyka v každodenním životě (úřady, práce, atd.), c) podpora ze strany formálního (škola) i neformálního vzdělávání (např. kroužky, časopisy, televize), d) sociální status jazyka (např. vnímají ho mluvčí jako horší, podřadný vůči dominantnímu jazyku?), e) náhoda a štěstí...

Pojďme si jednotlivá kritéria projít: Existuje komunita lidí, která daný jazyk používá a předává dál svým dětem?

Ano. Dodnes existuje komunita lidí, pro které je daný jazyk mateřštinou, ovšem dnes již nežijí na jednom místě. Jejich počet není přesně znám. Sami moravští Chorvati odhadují počet aktivních mluvčích někde v rozmezí od padesáti až po několik málo set mluvčích. Možnosti používání jazyka v každodenním styku jsou velmi omezené, často žádné. Moravskochorvatsky většinou hovoří pouze na setkáních rodáků, která se konají jen příležitostně. Během svých návštěv u moravských Chorvatů jsem měl možnost se setkat s rodinami, kde i v roce 2000 byla moravská chorvatština jazykem první volby. Bohužel v těchto domácnostech chyběly děti. Dnes, v roce 2017, nevím (ale rád bych se mýlil) o žádném člověku mladším 30 let, který by byl vychován v moravské chorvatštině jako mateřském jazyce. Starší generace je však stále schopná mluvit svým rodným jazykem zcela plynně.

Podmínky pro využívání daného jazyka v každodenním životě Moravská chorvatština nikdy neměla status úředního jazyka. Její mluvčí si zvykli, že pro komunikaci s okolním světem musí používat jiné jazyky. Současná doba nabízí menšinovým jazykům celou řadu možností ochrany (např. Evropská charta regionálních a menšinových jazyků).23 Nicméně tato opatření mají smysl hlavně tam, kde jazykem hovoří ještě děti, mladí lidé, kteří by v budoucnu těchto výhod mohli využít. Což není případ moravských Chorvatů.

Podpora ze strany vzdělávání a médií Taková podpora má většinou smysl tam, kde žijí lidé stejného původu (byť třeba s rozdílnými znalostmi jazyka) na jednom místě.

Když to opět hodně zjednodušíme, nejefektivnější je, pokud mají děti možnost si po hodině menšinového jazyka ve škole v tom jazyce taky popovídat při aktivitách mimo školu. Když má parta teenagerů možnost bavit se o posledním díle seriálu dabovaného do menšinového jazyka opět v menšinovém jazyce. Což není případ moravských Chorvatů.

Sociální status jazyka Jedná se o jev, který se může v průběhu doby silně měnit. Jsou mi známy příběhy moravských Chorvatů, kteří měli v době po vyhnání v 50. letech děti, s nimiž do nástupu povinné školní docházky mluvili pouze chorvatsky. Pak ale nastoupila konfrontace se školou, povinnou češtinou a objevily se první problémy. Rodičům bylo doporučeno, aby se moravské chorvatštiny vystříhali, chtějí-li pro své děti šťastnou budoucnost. Během několika let došlo v rodině k přechodu z moravské-chorvatštiny k češtině.

V sousedním Rakousku lze zase sledovat24 proměny ve vnímání chorvatského jazyka – od jazyka inferiorního k jazyku v něčem výlučnému.

V současné době vidíme rostoucí zájem potomků moravských Chorvatů o svůj původ, kulturu a jazyk. Bohužel už není možné zajistit plynulé předávání jazyka z generace na generaci v rámci komunity žijící na jednom místě.

Náhoda Statistické údaje z minulosti nás učí, že jazyky, které jsou v podobném stavu jako moravská chorvatština (tj. hovoří jimi pouze několik málo lidí starší generace), zaniknou. Pak jsou tu ale výjimky. Například keltská manština, jazyk blízký irštině a skotské gaelštině. Její poslední skutečný rodilý mluvčí zemřel v roce 1964. Pak se ale objevila skupina nadšenců, která v dodávce objížděla ostrov Man, seznamovala se s jeho kulturou a ze starých nahrávek se učila manskému jazyku, propagovala kulturní a jazykové dědictví manského lidu.

23 Jedná se o dokument Rady Evropy, který zavazuje státy, jež ji ratifikovaly, k přijetí opatření na ochranu menšinových jazyků a na ochranu práva občanů tyto jazyky užívat.

24 Viz např. studie PAWISCHITZ, Sabine. Burgenland-Croatian: First Signs of Language Decay. Dostupné online.

143

Jazyk

8.

Přežije moravská chorvatština rok 2100?

Jazyk

A dnes? Téměř 2000 lidí hovoří a čte v tomto jazyce. Existují školy, kde se vyučuje výlučně v manštině, a dokonce UNESCO muselo změnit status jazyka z vymřelého na kriticky ohrožený. Náhoda? Zázrak? Štěstí? Nevím.

Zkrátka někdy je možné i ze skomírající jiskry vykřesat plamen. Nicméně, pokud se nestane nějaký zázrak jako ten z ostrova Man, budeme se muset smířit s tím, že v nejbližších letech upadnou v zapomnění např. tato slova: Moravská chorvatština

Čeština

crikva

kostel

kipić

obrázek

gospodin

farář

furma

bábovka

cmitjer

hřbitov

rić

jazyk

mrvu

trochu

sevaljek

vždy

stan

dům

posudit

půjčit

pir

svatba

srića

štěstí

144

A spolu s nimi přijde Česká republika i o jedno ze svých kulturních bohatství. Připomeňme si jej proto ještě jednou básní moravského Chorvata Milo Vašaka:

Za stuo liet,25 kad na mojem grobi trava bude rasla, a divlje ruože cviet mi kamek nad glavu ozdobi, a v nogah se koza bude pasla, a ti, putnjiče, ako v naše selo duojdeš, na cimitieri se ti staviš, a brže nek pruojdeš, mrvu muoj vrtljac popraviš, zajač ti meni jačku, zajač mi ti hrvatsku, ja ću se v grobi ganut, ja ću te čut.

Za stuo liet.

Za sto let, až na mém hrobě, bude tráva růst, a plané růže květ bude kámen na mé hlavě zdobit, a v nohách se mi bude koza pást, a ty, poutníče, až do vesnice přijdeš k nám, na hřbitově se zastavíš, a dřív než půjdeš, kytky na hrobě upravíš, pak zazpívej mi píseň, zazpívej mi chorvatskou, a já se v hrobě pohnu, však já tě uslyším, Za sto let.

9.

Kde je možné dozvědět se o jazyku moravských Chorvatů více?

• HOUTZAGERS, Peter. On the Dialect of the Moravian Croats. Scando-Slavica. 2009, roč. 55, č. 1, s. 14–165.

• HOUTZAGERS, Peter. Burgenland Croats and Burgenland Croatian: some unanswered questions. Rasprave. Časopis Instituta za hrvatski jezik i jezikoslovlje. 2013, roč. 39, č. 1, s. 253–269.

• HOUTZAGERS, Peter. On Burgenland Croatian Isogloses. In: Dutch Contributions to the Fourteenth International Congress of Slavists. Ohrid: Linguistics (SSGL 34). Amsterdam – New York, Rodopi, 2008.

• JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017.

• JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991.

• LONČARIĆ, Mijo. Prilog istraživanju govora moravskih Hrvata. In: Kajkaviana & alia, Zagreb: 2005.

• NEWEKLOWSKY, Gerhard. Die kroatischen Dialekte des Burgenlandes und der angrenzenden Gebiete. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1978.

• NEWEKLOWSKY, Gerhard. Frielištofski purgamastr. Kroatisch-Čakavisches aus Südmähren. In: Wiener Slavistisches Jahrbuch. 2017, č. 5, s. 133–147.

Originální nahrávky moravské chorvatštiny jsou mj. k dispozici na portále www.pametnaroda.cz a www.moravstichorvati.cz.

Více informací také rád poskytnu na adrese andrej.novik@gmail.com.

DALŠÍ LITERATURA A PRAMENY • BENČIĆ, Nikola. Književnost Gradišćanskih Hrvata od 1921 do danas. Zagreb: Sekcija DHK, 1998.

• HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor. 1882, roč. 16, č. 49, 1.12.1882.

• KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: Národopisný odbor dolnorakouský, 1895.

• MALEC, Alois. Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. Brno: 1895.

• SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1992.

• ŠEMBERA, A.W. O Slowanech w Dolních Rakausích. Časopis českého museum. 1845, roč. 19, č. 2.

• PAWISCHITZ, Sabine. Burgenland-Croatian: First Signs of Language Decay. In: Slavic Eurasian Studies: Slavic and German in Contact: Studies from Areal and Contrastive Linguistics, č. 26. KACZMARSKA Elzbieta, MOTOKI Nomachi (ed.). Sapporo: Hokkaido University, Slavic Research Center, 2014. Dostupné online.

< Bude mít prastarý moravský chorvatský dialekt nějakou budoucnost? SOCHN 25 Vyšlo v BENČIĆ, Nikola. Književnost Gradišćanskih Hrvata od 1921 do danas. Zagreb: Sekcija DHK, 1998.

145

Jazyk

Věrohodné literatury o jazyce moravských Chorvatů je poměrně málo. Je to do velké míry dáno tím, že tento jazyk je málo známý a málo dostupný. Osobně považuji za zásadní tyto prameny, kde je možné nalézt odkazy na další literaturu:

„Chytali jsme ryby v Jajšpici.‘‘ K vývoji pomístních jmen v obcích s někdejším chorvatským osídlením na Mikulovsku

Jazyk

Michaela Boháčová Významnou složku zásoby každého jazyka představují tzv. vlastní jména (propria). Vlastní jména pomístní (anoikonyma, názvy neobydlených objektů a objektů neurčených k obývání) jsou jednou z největších a nejčastěji zkoumaných skupin vlastních jmen. Patří sem pojmenování zemědělsky využívané plochy (pole, louky, vinohrady), lesy, vodní plochy či drobné objekty v krajině (kapličky, boží muka) i cesty. Kromě toho, že pomístní jména jsou nesmírně cenným zdrojem poznání minulé i současné krajiny, odrážejí velmi věrně rovněž jazykovou situaci konkrétní oblasti.

Přestože repertoár pomístních jmen na našem území je jazykově dosti homogenní a většinově českého původu, existují regiony, které zvláště v minulosti vykazovaly jazykovou různorodost. Patří k nim oblasti jazykových kontaktů, přičemž kromě kontaktu češtiny a němčiny sehrála významnou roli v několika jihomoravských obcích i chorvatština. Kromě tří obcí bývalého drnholeckého panství (Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov), na něž bude v tomto příspěvku zaměřena pozornost a v nichž chorvatština plnila až do období vysídlení Chorvatů po 2. sv. válce roli komunikačního jazyka, se lze setkat s propriálními pozůstatky chorvatské kolonizace i v jiných blízkých obcích (např. v Pasohlávkách nebo Brodu nad Dyjí) či v obcích na Břeclavsku (Poštorná, Charvátská Nová Ves, Hlohovec), v nichž jsou doložena ještě dnes pomístní jména chorvatského původu.1 Typickým rysem zeměpisného názvosloví všech oblastí jazykových kontaktů je mnohovrstevnatost. Vznikla stykem dvou nebo tří jazyků a je markantní jak při studiu pomístního názvosloví ve starších zdrojích, tak i v současnosti, přestože se jazykové a národnostní poměry na našem území naprosto změnily odsunem Němců, vysídlením Chorvatů a novým

1

dosídlením po roce 1945. V tomto období byla toponymie celého pohraničí zasažena procesem tzv. standardizace, během níž byly nečeské názvy z úředního popudu vytěsňovány a nahrazovány českými. Dbalo se sice na kontinuitu názvosloví, preferovaly se kupř. překladové nebo paralelně existující české názvy, avšak přirozený vývoj toponymie byl nenávratně narušen. V mluveném úzu, tj. v neúřední vrstvě, zůstala sice řada původních názvů uchována, většinou však nejsou zaznamenány na mapách ani v jiných dokumentech oficiálního charakteru.

S ohledem na výše zmíněné dějinné události lze ve vývoji pomístních jmen oblasti, která nás zajímá, rozlišit období do odsunu Němců a vysídlení Chorvatů a období následující po něm.

Období do roku 1945 (1948) je charakteristické přirozeným vývojem a prolínáním tří jazykových vrstev; vzájemné ovlivňování češtiny, chorvatštiny a němčiny je možné spatřit i v toponymii.

Tak je např. těsná koexistence tří jazyků příčinou nemožnosti jednoznačně stanovit u některých názvů původ v konkrétním jazyce. Odsun a vysídlení znamenaly konec přirozeného vývoje a s ohledem na změnu národnostní a jazykové situace přežila německá a chorvatská toponyma velmi sporadicky. Dnešní užívaná i standardizovaná anoikonymie uvedených obcí je většinově česká. Protože jsou pomístní jména ze své podstaty velmi úzce spjata s běžnou komunikací a s mluveným jazykem, jejich výzkum u mluvčích s chorvatskými kořeny a snaha o zachycení původní autentické podoby pomístních jmen má velkou vypovídací hodnotu.

Je logické, že pro starší období toto není možné, takže zdrojem poznání anoikonym zhruba do válečného období jsou prameny písemné či tištěné, zejména katastry z 18. a 19. století (tereziánský, josefínský, stabilní), mapy (zvláště císařské otisky indikačních skic), zřídka zdroje starší (urbáře, lánské rejstříky apod.). Pro zkoumané oblasti platí, že zápisy pomístních jmen jsou v nich výrazně ovlivněny němčinou jakožto úředním jazykem a také jazykovou kompetencí zapisovatelů, kteří nejspíš nevládli chorvatštinou, možná ani češtinou. Už při zběžném pohledu do katastrů obcí drnholeckého panství je tak zřejmé, že v nich převažují zápisy německých jmen. Ze všech tří obcí se slovanské názvy vyskytují pouze v zápisech vztahujících se k Jevišovce, přestože i zde je většina názvů německá. Názvy jsou zachyceny mnohdy v hybridní podobě, poznamenané již

Srov. více BOHÁČOVÁ, Michaela. Chorvatské osídlení jižní Moravy a jeho stopy ve vlastních jménech. Slavia. 2011, roč. 80, č. 4, s. 419–430.

146

2 3

rova se chorvatská toponyma podařilo doložit v pasivní znalosti.

V Jevišovce byla doložena následující anoikonyma: chorvatského původu jsou Ciline, Dražica, Ribnjaki, Rjebri, Sprosišťa, Dužički/ Dužičke, Lučice, Štričiti, Dinja, Sijevski/Sjevske, Studjenec/K studjenci, Pri jagničkách, Na vráťke, Davnje prosa, Brno kuopa, Gorani širuoki, Stara gora, Davni štriki a Bližni štriki, Zadnji dijeli a Srjednji dijeli, Probicki, Rušpenski, Liperticki/Lojperticki/Lojprticki, a s němčinou související adaptované Činčke.

Vedle dvou českých pomístních jmen Štěpnice a Za štrekou byla získána i německá, resp. z němčiny adaptovaná pomístní jména: Pringlgram, Gvonty, Überland/Überlandy, Štenberky/Štembirigary. Z němčiny je adaptováno hydronymum Jajšpice (vodní tok, č. Jevišovka) z něm. Jaispitz, k němuž informátoři vzpomínali, jak „chytali ryby v Jajšpici“.3 Zatímco výzkum u respondentů z Jevišovky odhalil leccos z někdejšího chorvatského anoikonymického bohaství, názvy získané u respondentů v Novém Přerově byly téměř výhradně české, zčásti poznamenané pohraničním pásmem, které zasahovalo část novopřerovského katastru (Rybník, Havraňák, Potok, Sklepy, Farma, U pětky brány, Vojenská, Starý Přerov, Na staré trati ad.). Několik názvů vzniklo adaptací z němčiny (Na štrykách, Langevart), chorvatské byly doloženy pouze v pasivní znalosti (Malcem zachycené názvy Stari djeli, Novi djeli, Širuoki, Lunti, Ripišća).

Jak dodnes můžeme vidět, mnohá zeměpisná jména svědčí o někdejší jazykové pestrosti našeho území. Mezi nejcennější patří ta, která upomínají na bývalé chorvatské osídlení jihomoravských obcí, a bylo by dobré, kdyby paměť na ně zůstala uchována i v současných standardizovaných podobách pomístních jmen.

MALEC, Alois. Moravští Hrváti. Český lid. 1898, roč. 7, s. 186–191, 272–277, 381–383, 456–459.

Z prostorových důvodů zde neuvádíme podrobný rozbor motivací názvů a pravidla jejich zápisu, k tomu blíže BOHÁČOVÁ, Michaela.

Pomístní jména v jihomoravském pohraničí (na příkladu obce Jevišovka). Studia Slavica. 2014, roč. 18, č. 1, s. 159–164.

147

Jazyk

zmíněnou dvoj- a vícejazyčností, a mnohdy nelze rozlišit jejich český či chorvatský původ, neboť čeština a chorvatština se jakožto slovanské jazyky v mnoha rovinách shodují: názvy In langen Dawneprossa, In kurzen Dawneprossa, Prosiska jsou utvořeny z apelativa proso doloženého v češtině i v chorvatštině ve stejném významu (,obilnina s hustou latou‘; ,proso‘), název Bey der gruspacher granitz obsahuje německé adjektivum utvořené ze základu Grusbach, německého názvu sousední obce Hrušovany nad Jevišovkou, resp. z podoby reflektující nářeční výslovnost, a stejně jako název Grosse granitz Wiesen pro označení luk na okraji katastru zachycuje chorvatské apelativum granica, zde ve významu ,hranice‘. K chorvatské vrstvě lze přiřadit názvy Dražice a Gorani doložené rovněž v katastrálních zápisech z Jevišovky: první z nich navazuje na chorvatské apelativum dražica, deminutivum od draga, zde patrně ve významu ,dolina, údolí‘, u názvu Gorani se jako vhodná motivace jeví souvislost s adjektivem gorani, doloženým v chorvatštině jako sporadická varianta adj. gorni ,horní‘, a to zejména v čakavštině, jíž se mluvilo i v jihomoravských obcích.

Mluvená a v reálu užívaná vrstva pomístních jmen však byla téměř jistě většinově chorvatská, o čemž svědčí zápisy dobropolského kněze Aloise Malce.2 Malcovy poznámky jsou jedinečný zdroj informací o různých oblastech života Chorvatů na jižní Moravě, mezi jinými také o užívaných pomístních jménech. Jeho texty sice vznikly koncem 19. stol., ovšem v případě pomístních jmen platí, že jistě reprezentují stav i několika předcházejících století – některé názvy zachycené Malcem totiž mají své německé paralely ve starších katastrech, takže je zřejmé, že pro účely zápisu do katastrů byly názvy jednoduše přeloženy do němčiny.

Tak lze např. novopřerovské pomístní jméno zapsané v katastrech jako Rübenland ztotožnit s Malcovým Ripišća (,místo, kde se pěstovala řepa‘), podobně Im neuen Teil s Malcovým Novi djeli (,nové díly‘) ad. Lze tedy předpokládat, že majoritní mluvená anoikonymie uvedených obcí byla i v období 17. a 18. století skutečně chorvatská a odpovídala většinově užívanému jazyku místního obyvatelstva.

Pro výzkum pomístních jmen ve 20. století již máme k dispozici vzpomínky pamětníků; za účelem našeho výzkumu byli dosud osloveni respondenti pocházející z Jevišovky a z Nového Přerova. Přestože jsou osobní rozhovory nenahraditelným zdrojem názvů, je třeba si uvědomit, že v případě dotazování se respondentů nejstarší generace na chorvatská anoikonyma vlastně zkoumáme názvosloví krajiny, v níž žili respondenti jako děti nebo mladiství. S ohledem na poválečné vysídlení se demografická struktura obcí změnila a s ní přirozeně i vrstva anoikonymie. Někteří respondenti, u nichž byl proveden výzkum pomístních jmen, tak sice řadu chorvatských pomístních jmen vyjmenovali (Jevišovka), tyto názvy však bohužel nepatří mezi složku anoikonymie aktivně užívanou i ostatními mluvčími obce, neboť ta je již většinově česká. U respondentů z Nového Pře-

Jazyk

LITERATURA A PRAMENY • Moravský zemský archiv Brno: D4 tereziánský katastr z let 1787–1768, č. 320/1, č. 320/2 a č. 320/3; D6 josefínský katastr z let 1787–1789, č. 925, č. 926 a č. 927.

• http://archivnimapy.cuzk.cz/ – Archivní mapy. Prohlížení archiválií Ústředního archivu zeměměřictví a katastru. [cit. 13. 9. 2016].

• BOHÁČOVÁ, Michaela. Chorvatské osídlení jižní Moravy a jeho stopy ve vlastních jménech. Slavia. 2011, roč. 80, č. 4, s. 419–430.

• BOHÁČOVÁ, Michaela – JANÁČOVÁ, Lenka. Dědictví chorvatštiny v pomístních jménech obce Jevišovka. Slovanský jih: časopis Společnosti přátel jižních Slovanů v České republice. 2012, roč. 12, č. 2, s. 3–10.

• BOHÁČOVÁ, Michaela. Pomístní jména v jihomoravském pohraničí (na příkladu obce Jevišovka). Studia Slavica. 2014, roč. 18, č. 1, s. 159–164.

• JANÁČOVÁ, Lenka. Vývoj pomístních jmen v obcích s bývalým chorvatským osídlením (Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov). Diplomová práce, Brno 2011, dostupná on-line http://is.muni.cz/th/217970/ff_m?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DJevi%C5%A1ovka%20agenda:th%26start%3D1 [cit. 13. 9. 2016].

• MALEC, Alois. Moravští Hrváti. Český lid. 1898, roč. 7, s. 186–191, 272–277, 381–383, 456–459.

148

149

Jazyk

Lidovรก kultura

150

Lidovรก kultura

Příspěvek k vývoji kroje moravských Charvátů ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století Problematice charvátské kolonizace a jejímu působení na Moravě bylo již věnováno nemálo badatelské pozornosti. Od druhé poloviny 19. století se průběžně setkáváme s pracemi národopisnými.1 Mnohé jevy a aspekty ze života jihomoravských Charvátů v obcích Frélichov (dnes Jevišovka), Dobré Pole a Nový Přerov se však podařilo zachytit až v období jejich postupného zániku, četné se zachytit nepodařilo vůbec. Tato skutečnost se však netýká oděvu, neboť ještě na konci 19. století se kroj běžně nosil ve všech třech obcích. Stal se tak předmětem odborného zájmu v období, kdy ještě nedocházelo k masovému odkládání krojových součástí a jejich nahrazování městským oděvem.

K nejstarším písemným materiálům zabývajícím se charvátskými kroji na Moravě patří zmínky Gregora Wolného z roku 1836 a záznamy Aloise Šembery z poloviny 19. století, popisky Bedy Dudíka, Sigmunda Hellera, Jana Herbena a Gjuro Kutena ze 70. a 80. let 19. století. V době pozdější, na přelomu 19. a 20. století, se zabývali oděvem jihomoravských Charvátů také Josef Klvaňa, Alois Malec a stať o kroji zahrnul do své práce

i Ivan Milčetić (viz seznam literatury). Uvedený výběr příspěvků nemá a nemůže mít stejnou vypovídající hodnotu. Některé z nich uvádějí stručný výčet (např. Šembera nebo Herben), jiné pečlivě zaznamenávají i detaily (např.

Kuten, Malec), mnohdy mladší práce přebírají údaje ze starších. Jednotlivé informace si neodporují, spíše se navzájem doplňují a potvrzují. Drobné nesrovnalosti se objevují snad jen v názvech či přepisech charvátských slov.

Srovnáním zpráv o charvátském oděvu z druhé poloviny 19. století zjišťujeme, že k žádným výrazným proměnám nedocházelo, že celkový vzhled mužského i ženského kroje zůstával po celá léta zachován. Sváteční oděv Charvátů v druhé polovině 19. století lze na základě dobových písemných pramenů popsat takto:

< Detail výšivky koutní plachty, rozměry: 85 cm x 110 cm, 1. pol. 19. století. Foto: Olga Tlapáková, 2017. Národní muzeum, Historické muzeum, Etnografické oddělení (NM), H4-23817

Svobodné páry ve slavnostních krojích, muž v kožichu. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. Etnografický ústav, Moravské zemské muzeum, Brno (EÚ MZM), FA 1315

1

Soupis literatury o moravských Charvátech je uveden v příspěvku RICHARD, Jeřábek. Moravští Charváti v literatuře. In: FROLEC, Václav, Dušan HOLÝ a Josef TOMEŠ. Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 273–291. Národopisné práce věnované této tématice v posledních letech v souvislosti s oděvem viz seznam literatury na koncitohoto příspěvku.

151

Lidová kultura

Lenka Nováková

Lidová kultura

Mladý muž v slavnostním kroji. Frélichov. Foto: Antonín Blažek, 1934. Regionální muzeum Mikulov (RMM)

Klobouk plstěný, Dobré Pole, 2. pol. 19. stol. Foto: Olga Tlapáková. NM, inv. č. H4-5840

2 3 4

5 6

7

152

Mužská košile, výšivka plochým stehem bavlněnou nití. Nový Přerov, konec 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 8774

Mužský sváteční oděv: bílá plátěná košile s plátěnými vázačkami u krku, širokými rukávy a výšivkou umístěnou na přednici a rukávech. A. Malec uvádí, že ženatí nosili košile nevyšívané.2 M. Ludvíková považuje za pravděpodobné, že se mužské košile Charvátů v minulosti vůbec nevyšívaly.3 Ke košili patřil černý hedvábný šátek, uvázaný pod krkem. Vesta, krátká otevřená, se šila z hedvábí nebo brokátu, přiléhavé nohavice byly pro svobodné z červeného sukna4 s modrým šňůrováním, pro ženaté z modrého. Tento fakt rozlišují všichni autoři. Tvar a výzdoba klobouku zaznamenaly změnu. Starší práce, pokud si jej všímají, uvádějí, že byl vysoký kuželovitý, s pštrosím pérem,5 mladší hovoří o kulatém, pošitém žinylkou, flitry, pentlemi, klobouk svobodných zdobila navíc kohoutí bílá péra a kytička.

V zimě se na košili místo vesty oblékal krátký kabátek z bílého sukna sahající do pasu (podobný jako na Podluží), červeně lemovaný, s kovovými knoflíky, a takto jej ve svém popisu zachytil již B. Dudík. Přes kabátek se nosil dlouhý bílý kožich.6 Vystřídal starodávnou šubu, zimní teplý soukenný kabát podšitý kožešinou.7 Do deště a nepříznivého počasí patřil dlouhý bílý plášť – halena, k slavnostním příležitostem přiléhavý modrý kabát s délkou ke kolenům a také dlouhý tmavý plášť s velkým límcem, který se přehazoval přes kožich. Autoři Malec a Klvaňa

MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů. Český lid. 1900, roč. 9, č. 1, s. 25.

LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae. Scientiae Sociales. 1994, roč. 28. Šembera (ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č.1, s. 2) a Herben (HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14, s. 17) se přiklánějí k barvě fialkové a červeně fialové, tzn. k odstínu, který známe z Hornovy litografie z drnholeckého panství z roku 1836.

Viz ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě a DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.

Kožichy nošené mladými i starými se objevují ve Frélichově v polovině 19. století. „Zavedeny tu byly teprve kolem roku 1850 ve Frjelišdorfě.“ (KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti. In: HÚSEK, Jan a Lubor NIEDERLE. Moravské Slovensko. 2. Praha: Národopisné muzeum českoslovanské, 1922, s. 841). A. Malec uvádí jméno prvních majitelů kožichů: „Začal je nosit Sljunski z Frjelišdorfa, po něm si koupil kožich Hubeni na Prerávě.“ (MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů.)

Viz KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti, ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě, MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů.

Ženský sváteční oděv: plátěné rukávce, bohaté a pestře vyšívané na rukávech, spodní sukně plátěné, nejméně dvě, posléze více, svrchní šité z hedvábí, v zimě ze sametu, jednobarevné, ale také vzorované. Zpočátku byly dlouhé, teprve mladší autoři hovoří o délce krátké, nedosahující k lýtkům. Např. S. Heller popisuje v roce 1882 sukně Charvátek následovně: „Dolnější roucho sestává z množství širokých, přes kolena jen sahajících sněhobílých dotuha naškrobených a hladce vyžehlených sukní, přes ně splývá suknice svrchní, rovněž tak krátká…“ Krátký hedvábný živůtek, vpředu široce rozevřený, je charakteristický svým šněrováním stuhami za drobné knoflíčky.8

Svobodný pár v hodovém kroji. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. EÚ MZM, FA 1316

Svobodné dívky v hodovém kroji. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. EÚ MZM, FA 1314

8

Živůtek typu šněrovačka přežívá v oděvu moravských Charvátek až do zániku kroje. Na rozdíl od živůtku podlužáckého, který sice na počátku 19. století šněrování má, ale později je ztrácí a zapíná se na malé knoflíčky (viz popis J. A. Zemana z roku 1811, popřípadě kvaš z roku 1814, nalézající se ve sbírkách EÚ MZM, nebo litografie W. Horna z roku 1937). Jejich srovnáním se zabývá článek LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství.

153

Lidová kultura

se shodují, že se na přelomu 19. a 20. století používají ze svrchních mužských plášťů a kabátů pouze kožichy a modré přiléhavé kabáty a límcové pláště ke slavnostním příležitostem.

Popis mužského svátečního oděvů Charvátů sestavený na základě literatury z druhé poloviny 19. století lze uzavřít konstatováním, že jednotlivé součásti se v podstatě neměnily, pouze se upustilo od nošení dvou svrchních kabátů.

Lidová kultura

Ženská zástěra, z tmavého plátna, okraj lemován úzkou paličkovanou krajkou, výšivka plochým stehem vlnou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol.

EÚ MZM, inv. č. 8788

Charvátská zástěra procházela během druhé poloviny 19. století výraznými změnami. K nejstaršímu popsanému typu patřila tmavá plátěná, na ni navazovala rovněž plátěná, avšak bílá.

První byla s pestrobarevnou výšivkou plným stehem, druhá s výšivkou dírkovou v barvě červené a oranžové. Jako poslední se začaly pořizovat zástěry hedvábné, jednobarevné i vzorkované. Herben,9 Kuten,10 Milčetić11 hovoří pouze o tmavých zástěrách s vyšitými květy. O bílých zástěrách s dírkovou výšivkou se zmiňují až na počátku tohoto století Klvaňa12 a Malec13 s tím, že zástěry tmavé nosí staré ženy a začínají patřit minulosti. Oba autoři však již také zaznamenávají výskyt hedvábných, popřípadě atlasových zástěr bez vzorů. Ženská zástěra z modrého umělého hedvábí, okraj lemován stužkami a strojovou černou krajkou. Frélichov, třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 51371

9 HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě, s. 12.

10 KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskými Hrvati. Vienac zabavi i pouci. 1887, č. 19, s. 153.

11 MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama v Moravskoj, Donjoj Austrii i Zapadnoj Ugrskoj: Narodopisne crtice. Sa 5 slika. Pretiskano iz „Vijenca“ 1898. Zagreb: Tisak Dioničke tiskare, 1899, s. 44.

12 KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti, s. 847.

13 MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů, s. 25.

154

Lidová kultura

Ženská zástěra, z tmavého plátna, okraj lemován úzkou paličkovanou krajkou, výšivka plochým stehem vlnou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol.

EÚ MZM, inv. č. 4400. Detail výšivky

Ženská zástěra z bílého plátna, okraj lemován paličkovanou krajkou, výšivka plochým stehem bavlněnou nití. Frélichov, přelom 19. a 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 4398. Detail výšivky

Ženská zástěra z bílého plátna, dírková výšivka bavlněnou nití. Frélichov, přelom 19. a 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 1844. Detail výšivky

155

Lidová kultura

Ženský límec, výšivka plochým stehem hedvábím a vlnou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. V 500

Ženský límec, výšivka plochým stehem hedvábím. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. V 512

Ženský límec, lemovaný bílou paličkovanou krajkou, výšivka plochým stehem bavlněnou nití. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 49928

Ženský límec, lemovaný černou paličkovanou krajkou, výšivka plochým stehem bavlněnou nití. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol.

EÚ MZM, inv. č. 5310

Ženský límec, lemovaný černou strojovou krajkou, výšivka plochým stehem hedvábím a vlnou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 8742

Ženský límec, lemovaný černou strojovou krajkou, výšivka plochým stehem bavlněnou nití. Frélichov, třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 15454

156

uváděn šátek hedvábný, uvázaný pod bradu, ale také v týle, což byla úprava děvčat. A. Malec informuje o způsobu uvázání známém především z let pozdějších – vázání dvou šátků na sebe.22 Spodní plátěný uvázaný v týle (tzv. „hanačka“), svrchní hedvábný nebo tibetový uvázaný pod bradou.

Lidová kultura

Bohatou výšivkou oplývaly kromě zástěr a rukávců rovněž límce.14 Jejich popis zachycuje již v polovině minulého století příspěvek A. W. Šembery15 a rovněž zbývající zmiňovaní autoři.

Např. od Kutena se dozvídáme o výšivce „s velkými vzory, nejvíce s tulipány v červené, černé a žluté barvě “,16 od Malce o kompozici a jednotlivých motivech.17 Bílou dírkovou výšivku, která na límcích začala nahrazovat tradiční barevnou, zaznamenává Klvaňa.18 O škuofiji, ženském svátečním čepci s vyšívaným dýnkem, zvýrazněným stříbrnou či zlatou portou, se zmiňují téměř všechny citované prameny. Z poznámky B. Dudíka je zřejmé, že již v 70. letech 19. stol. byla vidět zřídka.19 Její dokonalý popis nám prostřednictvím pamětníka zanechal A. Malec na přelomu století.20 Doplňuje jej údajem, že na počátku 20. století se škuofija používala pouze v Novém Přerově při čepení nevěsty. Šátka, která se navázala přes čepec, je popisována s dlouhými konci, z jemného materiálu černě a bíle vyšitá.21 Místo čepce si záhy začaly dívky a ženy pokrývat hlavu šátkem. Nejčastěji je

Šátek na hlavu, červená hedvábná tkanina s vytkávanými květy kovovou nití, okraj lemovaný vlněnými třásněmi. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 50998

Marie Ribárkova, 25 roků stará, Nový Přerov č. 49. Foto: autor neznámý, kolorovaná fotografie, 1897. EÚ MZM, F 3327/a

Šátek na hlavu, tmavý hedvábný atlas s vytkávanými květy, okraj lemovaný vlněnými třásněmi. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 51373

14 Vývoj a rozbor výšivky na charvátských zástěrách podrobně zpracovává M. Ludvíková v článku Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství.

15 ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě, s. 10.

16 KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskými Hrvati, s. 153.

17 MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů, s. 20.

18 KLVAŇA, Josef. Kroj lidu slovenského na Moravě. Časopis Moravského muzea zemského. 1907, roč. 7, s. 92.

19 DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 22.

20 MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů, s. 419–416.

21 Např. WOLNY, Gregor T. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert. 2. Ausg. Brünn: K. Winiker, 1836, s. 286.

22 MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů, s. 28.

157

Lidová kultura

Rukávce, raglánový střih, výšivka plochým stehem bavlněnou nití, rukávy lemovány úzkou paličkovanou krajkou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 8779. Detail výšivky

Rukávce, raglánový střih, výšivka bavlněnou nití, rukávy lemovány černou strojovou krajkou. Frélichov, dvacátá až třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 15453

Stuha pod krk k ženskému kroji, hedvábná tkanina, okraj lemovaný prýmkem. Frélichov, dvacátá až třicátá léta 20. stol.

EÚ MZM, inv. č. 15455

158

Ženský zimní kabátek, černý samet s drobnou výšivkou, okraj lemovaný napodobeninou kožešiny. Frélichov, dvacátá až třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 15939

Detail ženského pásu, hedvábná tkanina pošitá pajetkami, bujóny a stužkami. Frélichov, dvacátá až třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č.

49404 Detail ženského pásu, hedvábná tkanina, růžové lemování okrajů, pošitá pajetkami, bujóny a stužkami. Frélichov, dvacátá až třicátá léta 20. stol. EÚ MZM, inv. č. 50924

Lidová kultura Rodiče s dospělými dětmi v zimním a letním oděvu. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. EÚ MZM, FA 1313

Zimní oblečení žen bylo co do skladby obdobné jako u mužů.

K oblíbeným patřil bílý soukenný kabátek do pasu a než se zavedly kožichy, nosily i ženy jako slavnostní kus oděvu šubu.

Dle Šembery fialovou, dle pamětníka vzpomínaného A. Malcem hnědou, tj. dubenou. Krátký kožíšek, na rozdíl od bílého mužského hnědý, zmiňuje již A. W. Šembera a nosil se tedy již od poloviny 19. století. K odloženým součástem patřila na konci 19. století dúžička hále – dlouhý soukenný kabát rovného střihu a modré barvy. Údajně nechyběla v šatníku žádné Charvátky.

Ke svátečnímu ženskému kroji se obouvaly vysoké kožené holínky.

U ženského svátečního oděvu lze pozorovat určité proměny, které zaznamenává dobová literatura od poloviny 19. století do počátku století 20. Čepec škuofija se stává pouze symbolem při čepení nevěsty, typickou pokrývkou hlavy pro malé i dospělé byl úvaz dvou šátků. Přestaly se nosit dúžičke hále a slavnostní šuby. A. Malec udává praktické vysvětlení: „Dokud ženy a děvy nosívaly jen tři jednobarevné sukně, aby „tánke“ byly, dúžička

23 24 25 26 27 28

hále a šuba pěkně se na kroji nesly.“23 Původně štíhlá silueta Charvátky dostala větším počtem naškrobených spodních sukní jiný tvar i vzhled, a proto se pak velice rychle ujaly krátké kožíšky. Koncem 19. století začínají nové módě kacabajek a jupek také ustupovat bílé soukenné kabátky.24 Vývojové změny charvátské výšivky v průběhu tohoto období viz M. Ludvíková.25 Zajímavým poznatkem je poznámka B. Dudíka z počátku 80. let minulého století o Charvátkách oblečených ne v kroji, ale do městských „německých“ dlouhých šatů.26 Obdobně hovoří o některých ženách ve Frélichově G. Kuten.27 Také J. Klvaňa se zmiňuje o dětech oblékaných do „německých“ šatiček.28 Uvedené údaje svědčí o nástupu módních stylů, které již od osmdesátých let 19. století začaly narušovat jednotu tradičního charvátského kroje.

Tamtéž, s. 404.

HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě, s. 20, KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti, s. 849.

LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství.

DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 24.

KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskými Hrvati, s. 153.

KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti, s. 842.

159

Lidová kultura

Ženský živůtek, hedvábný atlas s vytkávanými kvítky, lemování žlutou drobně skládanou prošitou stuhou. Frélichov poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 12816. Pohled zpředu a zezadu

Ženský živůtek, červená hedvábná tkanina s vytkávanými květy, lemování drobně skládanou prošitou stuhou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 8740. Pohled zpředu a zezadu

Ženský živůtek, hedvábná tkanina s vytkávanými květy, lemování skládanou stuhou. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 13540. Pohled zpředu a zezadu

160

Svobodný pár z drnholeckého panství. Wilhelm Horn, 1836, kolorovaná litografie, in: Mährens ausgezeichnete Volkstrachten, Brünn, 1837, EÚ MZM, inv. č. 373/1-33

Kroj jihomoravských Charvátů dokládají nejen prameny písemné, ale též (i když ve skrovné míře) také ikonografické a poměrně záhy i fotografické. Při rozboru některých starších obrazových dokladů je však třeba pamatovat na možnost chybné interpretace, neboť označení Kroaten nemusí vždy představovat přímé nositele charvátského kroje. Typickým a známým příkladem jsou tři litografie z Podluží W. Horna, na nichž je uveden název Croaten či Kroaten.29 Pouze litografie z drnholeckého panství zachycuje charvátský pár v kroji z druhé čtvrtiny 19. století. Košile muže není vyšita, i když se jedná o mládence svobodného,30 kuželovitý klobouk zdobí paví pero,31 nohavice jsou červenofialové, holínky zvýrazňuje fialový střapec. Dívka

29 Na tento fakt upozorňuje například ve svém příspěvku Richard Jeřábek (JEŘÁBEK, Richard: K otázce vlivu charvátské kolonizace na lidovou kulturu na jižní Moravě. Zprávy oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. 1966, s. 11) 30 Potvrzuje se zde domněnka M. Ludvíkové, viz LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství.

31 ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě, s. 2.

32 Takto ji žádný pozdější popis nezachytil, J. Klvaňa tisk chybně zaměnil za výšivku – viz M. Ludvíková.

33 Sporné jsou rovněž kresby F. Kalivody a též známá kresba J. Mánesa s popiskou „Chorvatský kroj na Moravě“, zařazená do publikace Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, s. 16.

34 Světozor, 1882, s. 585.

35 Ve fotoarchivu EÚ MZM jsou tyto Klvaňovy fotografie zařazeny pod inventárními čísly FA 1315-1317.

36 Pod inv. Č. FA 2823-2828.

37 Jejich černobílé reprodukce jsou použity v knize MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama v Moravskoj, Donjoj Austrii i Zapadnoj Ugrskoj, s. 32, 35.

161

Lidová kultura

má na hlavě čepec, rukávce a límec vyšívané, široce rozevřený živůtek je sešněrován stužkami, sukně dosahuje délky ke kotníkům.

Zajímavě vyhlíží zástěra, sešitá zřejmě ze dvou červených potištěných šátků.32 Dívce nechybí hedvábná stuha uvázaná pod krkem, zdobený detail, který sice starší autoři nezmiňují, zůstává však součástí slavnostního kroje po celou dobu jeho užívání.33 Dvě mladší kresby (signování je nečitelné), zachycující skupinky mužů, žen a dětí z Dobrého Pole, byly publikovány v časopise Světozor.34 Ženy a dívky mají bohaté sukně o délce jen těsně pod kolena, některé jsou již oblečeny do kacabajek. Zástěra starší ženy je tmavá, dívčina bílá, obě bohatě vyšívané. Dívčí i ženské hlavy pokrývá úvaz dvou šátků. Muži jsou ve vyšívaných nohavicích, nízkém kulatém kloboučku, soukenném kabátku – tedy vyobrazení zcela v souladu s dobovými písemnými prameny. V devadesátých letech minulého století se objevují (a rovněž publikují) první fotografické dokumenty o moravských Charvátech. K nejstarším patří např. fotografie J. Klvani, které zanechal ve svém odkazu pro Františkovo (dnes Moravské zemské) muzeum v Brně: jedná se o pět pozitivů Charvátů z Nového Přerova, pořízených v roce 1894.

Tři z nich byly otištěny v časopisech Světozor, Český lid a v publikaci Moravské Slovensko.35 Ve fotoarchivu Etnografického ústavu Moravského zemského muzea (dále EÚ MZM) se také nachází deskové skleněné negativy o počtu šesti kusů pořizované na přelomu století.36 Početná kolekce fotografií obyvatel a jednotlivých krojových součástí z Dobrého Pole je zařazena do příspěvku A. Malce z roku 1900. Známé kolorované fotografie děvčete a mládence z Nového Přerova, oblečených do obřadních krojů, obsahuje album Vyobrazení moravského lidu a moravských krojů pořízené v roce 1899 z iniciativy pracovníků kuratoria Františkova (dnes Moravského zemského) muzea.37 Tyto kolorované snímky jsou cenným ikonografickým materiálem

Lidová kultura

a díky barvám podávají téměř dobový obraz svátečního charvátského kroje. Kolorované fotografie představují starší variantu obřadního kroje, děvče má čepec škuofija, tmavou, bohatě vyšívanou zástěru, výšivku mají i rukávy rukávců, pas ovinuje stuha. Děvčata a ženy na ostatních skupinových i rodinných snímcích jsou oblečeny svátečně, mají již na hlavách šátky, jednobarevné či potištěné zástěry bez výšivky, rukávce vesměs také nevyšívané. Některé ženy mají na sobě kacabajku. Pro studium charvátského oděvu jsou zvláště přínosné negativy a fotografie J. Klvani. Dokumentují, jaký kroj nosily děti, mladí, staří, jaký muži, ženy, zachycují letní i zimní oblečení, mnohdy při pohledu zepředu i zezadu. Jediné, co na těchto prvních fotodokumentech postrádáme a co se z nich nedovíme, je, jak vypadalo šatstvo nošené v běžný všední den. Všechny jmenované fotografie byly pořizovány v krátkém časovém rozmezí (v podstatě na přelomu 19. a 20. století) a zachycují jak tradiční oděv staršího typu, tak nástup nových prvků.

Rodina ve svátečním kroji. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. EÚ MZM, FA 1312

Jan Jurdič, 21 roků stár, Nový Přerov č. 18. Foto: autor neznámý, kolorovaná fotografie, 1897. EÚ MZM, F 3326

162

Charvátské oděvní textilie z období od druhé poloviny 19. století po první léta století 20. se nacházejí v muzejních sbírkách poskrovnu, některé se získat a uchovat již vůbec nepodařilo. Ve fondech EÚ MZM je situace obdobná. Nejvíce je zastoupen oděv ženský, podstatně méně mužský, zcela chybí dětský. Početným souborem jsou ženské vyšívané límce (celkem 63 kusy) a tvoří ucelenou vývojovou řadu, od nejstarších dochovaných typů vyšitých černou vlnou či hedvábím, s postupnými

Marie Ribárkova, 25 roků stará, Nový Přerov č. 49. Foto: autor neznámý, kolorovaná fotografie, 1897. EÚ MZM, F 3327/c

Lidová kultura Rodina v kroji, děvčata v popředí v hodovém oblečení. Nový Přerov. Foto: Josef Klvaňa, 1894. Slovácké muzeum Uherské Hradiště, inv. č. 2294

proměnami ornamentu, kompozice a barevnosti, až po límce s výšivkou dírkovou z konce 19. století.38 Zbývající sbírkové textilie reprezentuje devatenáct kusů vyšívaných zástěr, přičemž sedmnáct z nich je zhotoveno z černého barveného či tmavého plátna a dvě z plátna bílého, dvoje rukávce s červenou a oranžovou výšivkou na rukávech, dvoje hedvábné sukně, tři brokátové živůtky a dva čepce škuofije. Mužské součásti zastupují pouze čtyři vyšívané košile a deset brokátových vest. Ke zcela výjimečným akvizicím z tohoto období patří obřadní mužský a ženský krojový komplet. Pro muzeum byly zakoupeny v roce 1897 v Novém Přerově.39 Přestože sbírka charvátských textilií z druhé poloviny 19. století soustředěných v EÚ MZM není reprezentativním vzorkem, představuje důležitý materiál, který potvrzuje a dokládá dobové písemné zprávy, kresby a fotografie.

Charvátský kroj tak, jak jej zachytily prameny na přelomu 19. a 20. století a dokládají muzejní sbírky z téhož období, nevykazuje v porovnání s obdobím starším žádné podstatné změny a zůstává prakticky stejný až do počátku první světové války, která představuje, zejména kvůli zhoršeným ekonomickým podmínkám, jistý mezník. Tuto skutečnost potvrzují rovněž

informátoři. Bedřich Sič (narozen 1919 ve Frélichově) vzpomíná na otce, oblečeného ve svátek do soukenných nohavic se šňůrováním a vyšívané košile. Pro práci na poli se odíval do širokých kalhot z hrubého plátna. Informátor Josef Regen (narozen 1903 ve Frélichově) uvádí, že v předválečných letech chodili mládenci v kroji nejen při slavnostních příležitostech (jako byly např. hody či odvod), ale mnozí i v neděli do kostela. Dívky a ženy, nosící kroj v nezměněné podobě, byly (až na výjimky) naprostou samozřejmostí. K obratu ve způsobu odívání začíná docházet v průběhu první světové války a zejména v letech po ní. Zásadní proměnou prošlo především ošacení mužů. Kroj byl v poměrně krátkém čase zcela nahrazen městským šatem. Zjišťujeme, že se důsledně neobjevuje ani při takových příležitostech, jako je např. svatba.

Informace pamětníků doplňují dobové fotografie. Na jedné z nich, pořízené na svatbě ve Frélichově v roce 1919, je v kroji oblečen

38 Podrobný rozbor viz LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství.

39 Fotografie těchto kompletů jsou zařazeny do alba Vyobrazení moravského lidu a moravských krojů.

163

Lidová kultura

Svatba Franze Vašáka a Anny Jurdičové. Frélichov, dvacátá léta 20. století. Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (SOCHN)

Rodina Schneiderova, matka v tradičním kroji. Frélichov, kolem r. 1931. SOCHN

jediný starý muž, na momentce z hodů roku 1920 v téže obci mají stárci zcela městský oděv a jediným znakem stárkovství je kytice za kloboukem a stuha s dlouhými konci na klopě saka.

Oblečení ženicha však vykazuje zajímavost, dlouhý, přiléhavý svrchní kabát městského střihu se sametovým límcem. Nahradil známý tradiční kabát z jemného modrého sukna, který se nosil při obřadních příležitostech dříve.

Z výpovědí respondentů také vyplývá, že pořizování mužských krojů bylo vždy nákladné – vysoká cena sukna, z něhož se šila většina součástí, drahý krejčí a poválečná nouze, kdy byl kvalitní materiál nedostatkovým zbožím, vedly k tomu, že muži začali oblékat levnou konfekci.40 Nový kroj si už v podstatě nikdo nepořizoval. Přesto se i v meziválečném období naskytly příležitosti, kdy se muži opět objevili v krojích. Např. výstavy krojů roku 1925 v Brně se zúčastnila početná krojovaná skupina z Dobrého Pole, v roce 1934 se při jubilejní slavnosti Charvátů, která se uskutečnila ve všech třech obcích, sešly desítky mládenců a mužů ve svátečním tradičním oděvu, na slavnostech republikánského dorostu v Praze roku 1937 předváděla mládež z Nového Přerova a z Frélichova s velkým úspěchem na Strahově charvátskou svatbu. Zejména pro zájezd do Prahy se tehdy sbíraly mužské krojové součásti po celém Frélichově. Z fotodokumentace,41 která zachycuje dvě z těchto významných událostí, je zřejmé, že ve třicátých letech se ještě uchovávaly v rodinách mužské krojové komplety nebo jeho části, včetně svrchních kabátů, plášťů a kožichů.

Na rozdíl od mužů se většina Charvátek oblékala do kroje i po celá léta meziválečného období, mnohé ještě déle. Ženský kroj nebyl tak nákladný jako mužský a další výhodou bylo, že si jej ženy většinou šily podomácku samy. Sváteční ženský kroj zaznamenal určité zjednodušení, čímž jeho zhotovení nebylo tak náročné, byl přizpůsobivý. Avšak ani tyto skutečnosti nezabránily postupnému podléhání městské módě, tu v menší, tu ve větší míře. Zejména v Dobrém Poli začaly ženy odkládat kroj poměrně záhy,42 na rozdíl od Nového Přerova a Frélichova, kde se městský způsob odívání ujímal spíše ojediněle. Malá děvčátka chodívala v tradičních sukničkách a jupkách do školy ještě ve třicátých letech,43 svobodné a vdané oblékaly kroj do kostela na každou neděli a některé ženy neodložily jak všední, tak sváteční kroj vůbec a zůstaly mu věrny i daleko od domova, po násilném vysídlení po roce 1948.

Pro celé toto období, tzn. od konce 1. světové války, existuje řada amatérských i profesionálních fotografií nebo rodinných snímků, které pomáhají mapovat stav a postavení charvátského kroje v příslušných letech. Mnohé se nacházejí ve fotoarchivu EÚ MZM a také se stále daří získávat nové přírůstky.

40 Poslední krejčí, který šil a vyšíval charvátský kroj (s výjimkou košile, tu zhotovovaly ženy), byl Jiří Pevner, narozený roku 1870 ve Frélichově. Dle sdělení informátorů stál původní mužský kroj před 1. světovou válkou tolik, co koupě krávy.

41 Ve fotoarchivu EÚ MZM se nalézá soubor fotografií (pod č. FA 2829-2863), zhotovených ve Frélichově v roce 1932, a fotografie (pod č. FA FA 2864-2871), pořízené tamtéž na jubilejní slavnosti z popudu Františka Pospíšila, přednosty národopisného oddělení MZM. Snímky zachycující mladé Charvátky a Charváty na sjezdu republikánské mládeže v Praze roku 1937 publikoval ve své práci B. Sič (SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993).

42 Dobré Pole, vzhledem ke své poloze, mělo daleko více kontaktů s Mikulovem, snáze a rychleji přejímalo městské prvky.

43 Viz školní foto z roku 1929 a 1933 ve Frélichově, reprodukované v práci B. Siče (SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj).

164

Lidová kultura

Manželé Schneiderovi. Frélichov, konec třicátých let 20. století. SOCHN

Rodina Jana Schallamouna, převážně v městském ošacení. Frélichov, kolem r. 1932. SOCHN

Svobodné dívky v slavnostním kroji (Marie a Magdaléna Schallamounovy). Frélichov, třicátá léta 20. století. SOCHN

Nejvýznamnějším přínosem je kolekce negativů pořízených ve Frélichově a Novém Přerově na popud Moravského zemského muzea ve dnech 29. 5. 1932 a 16. 9. 1934. Fotografovi Antonínu Blažkovi se podařilo s úspěchem uskutečnit původní záměr. Pod vedením Františka Pospíšila (přednosty tehdejšího národopisného oddělení Moravského muzea zemského), zachytil nejen kroj Charvátů včetně cenných detailních záběrů, ale také zdokumentoval již nenošené dochované kusy tradičního oděvu jak mužského, tak ženského. Lze jen litovat, že se při této ojedinělé příležitosti nepodařilo muzejním pracovníkům získat žádné nové přírůstky.

Fotografie a výpovědi pamětníků podávají následující obraz oděvu Charvátek v meziválečných letech: staré ženy, téměř bez výjimky, donosily kroj či jeho součásti v nezměněné podobě.

U střední a zčásti mladé generace se udržel kroj rovněž, i když s jistými známkami zjednodušení. S postupujícími lety však také zcela zákonitě přibývalo žen a dívek preferujících městský, tzv. německý šat. Nejčastěji se pořizoval nový kroj při příležitosti sňatku a rovněž na hody. Často se kompletovaly staré kusy po matce a babičce s novými. Hodové oblečení děvčat i stárek téměř žádné změny nezaznamenává. Rukávce, zvýrazněné pouze černou krajkou lemující okraj rukávků, popřípadě rovněž

proužkem černé jednoduché výšivky, zůstaly stejné, živůtky stále široce rozevřené se šňěrováním se šily nové jen výjimečně, spíše se dědily.44 Obojky, pokud se pořizovaly, tak menších rozměrů a vyšívaly se pouze po obvodu černou vlnou nebo bavlnou a zcela se upustilo od bohatých a pracných tradičních vzorů, jimiž byly pověstné. Svrchní sukně se zhotovovaly z hedvábí zářivých barev, zástěry ponejvíce z kašmíru s květinovým vzorem. Spodnice, v počtu pěti až šesti kusů, silně naškrobené, dodávaly postavě soudkovitý tvar. Sukně se stále zkracovaly, až na délku sotva zakrývající kolena. K hodovému oblečení si stárky i mladé ženy vázaly na hlavu malý plátěný červený šátek potištěný květy, tzv. na hanačku, se sukem v týle. Nezbytnou ozdobou nadále zůstávala hedvábná stuha pod krkem, připnutá špendlíkem k límci. Objevuje se nezvyklý doplněk – podomácku zhotovený pás, který přijímají děvčata, mladé i staré ženy. Byl vyroben z hedvábí, široký 10–15 cm, zespodu vyztužený

44 Živůtky se zpravidla obnovovaly tak, že se ke stávajícím starým zeleným hedvábným stuhám s drobným vrapením, tvořícím okraje živůtku, všily nové brokátové středy.

165

Lidová kultura

1

2

3

4

5

6

7 1.-4. Svobodná děvčata v hodovém kroji. Frélichov. Foto: Antonín Blažek, 1932. RMM. EÚ MZM, FA 2837-40 5. Staří lidé v tradičním zimním oděvu - límcový plášť, kožich, krátký kožich. Frélichov. Foto: Antonín Blažek, 1932.

RMM. EÚ MZM, FA 2849 6. Svobodný mládenec v slavnostním kroji. Frélichov. Foto: Antonín Blažek, 1932. RMM. EÚ MZM, FA 2843 7. Skupina mužů, žen a dívek v zimním a letním tradičním oděvu. Frélichov. Foto: Antonín Blažek, 1932. RMM. EÚ MZM, FA 2855

a pošitý různými šňůrkami, zapínal se pomocí háčků a nosil se k rukávcům i kabátkům. Ke změně došlo také v obuvi. Kožené holínky vystřídaly kotníčkové šněrovací boty a posléze střevíce a černé punčochy. Rukávce se živůtkem byly určeny pouze děvčatům o hodech. Ke zbývajícím svátečním příležitostem si jak svobodné, tak vdané a starší ženy oblékaly nový úbor, komplet sukně s kabátkem, připomínající kostým či šaty v celku.

Tento úbor zaplnil šatníky Charvátek na celá léta a převzal roli charvátského ženského kroje. Svrchní kabátek, šitý z rovných dílů, byl vpředu i vzadu střižený do sedla a zapínal se na drobné knoflíčky. Zvýrazňovala ho záplava stužek, prýmků, pajetek a vždy černých kraječek. Široká nařasená sukně se podvlékala několika spodničkami a její okraj lemovala obdobná výzdoba jako u kabátků. Zhotovení kompletu nebylo náročné, ženy i dívky si jej vesměs šily samy z látek objednaných a kupovaných přímo u místního obchodníka.45 K žádaným a oblíbeným materiálům patřily převážně jednobarevné vlny, kašmíry, hedvábí a brokát. Spotřeba na celý komplet byla vysoká, činila při běžně šířce až 6 m látky. Na zástěry se zpravidla kupoval tmavý kašmír s velkými květy, později též jednobarevné hedvábí.

Rovněž pás a límec s připnutou stuhou tvořily neodmyslitelnou součást každého kompletu, jehož barva byla libovolně volitelná bez ohledu na to, pro jakou příležitost byl určen. Pouze sukně a kabátky oblékané děvčaty na druhý hodový den se šily z bílého

45 Drobné galanterní zboží – prýmky, stužky, krajky, pajetky apod. obstarávala na jarmarcích, dle předem sjednaných objednávek, paní Pátková z Frélichova, která provozovala podomní prodej.

166

Mládež v hodovém kroji na kiritofu. Dobré Pole, třicátá léta 20. století. SOCHN

plátna a oživovaly lemováním černou krajkou a trojicí stužek v modré, červené a zelené barvě. Rozdíly se projevovaly snad jedině v úpravě hlavy, závazné pro daný sváteční či slavnostní okamžik. Např. nevěsta a její družičky si nasazovaly věnec z umělých květin (zhotovovaný a kupovaný v Drnholci), pouze k věnci také patřilo zvláštní a složité zaplétání vlasů do tzv. pletýnek. K rukávcům se živůtkem a k hodovému bílému kompletu se v týle nosil červený vzorovaný šátek „na hanačku“. Obvykle se nosily dva šátky, jeden spodní plátěný, zcela zakrývající vlasy, a přes něj hedvábný nebo kašmírový s našitými drhanými třásněmi z kousků vlny, vše velmi pestré. Velice ceněné a obdivované byly šátky s květy vetkávanými stříbrnou či zlatou kovovou nití. Ženy, které zůstaly věrné tradičnímu oblečení i ve všední den, si šily z levného potištěného plátna sukně, zástěry a kabátky (stejně jako pro své dcerky-školačky), shodného střihu se svátečními. V zimě se, tak jako jinde na venkově, zahalovaly do vlňáků, velkých šátků, nebo oblékaly do krátkých kožíšků (pořizovaných v dřívějších letech) i do přiléhavých vatovaných kabátků. Ty šily na zakázku místní švadleny z černého sametu, zvýrazněného vyšívanými drobnými kvítky.

Jestliže se ve fondu EÚ MZM nacházejí charvátské textilie z 19. století pouze sporadicky, ženské krojové součásti z let meziválečných a poválečných se podařilo získat v dostatečném a reprezentativním zastoupení. Takto soustředěné sbírkové předměty doplňují a dokreslují výpovědi respondentů a spolu s fotodokumentací pomáhají získat úplný obraz o tradičním oděvu moravských Charvátek ve 20. století. Sbírkové předměty také potvrzují informace o zásobách a bohatosti šatníku žen. Akvizice od jednotlivých majitelek zahrnují četné kabátky, zástěry a sukně, nošené k různým příležitostem, ne jeden, ale několik svátečních kompletů z drahých látek. Nejzajímavějším je soubor šesti kompletů pro nevěstu, jenž tvoří vývojovou řadu od roku 1919 až po rok 1949. Nejstarší je hedvábný růžový, následující jsou pak rovněž jednobarevné, avšak modré, bílé a v odstínech

růžové. Jejich střihy neprošly žádnou změnou, rovněž tak zdobné detaily – barevné stužky a černé krajky lemující okraje. Jedinou odlišnost vykazuje délka sukní, neboť se postupně zkracuje, a nová dekorativní technika použitá na svatebním kompletu z roku 1949, spočívající v ručně malovaných květinových vzorech, pořizovaných na objednávku v Břeclavi.46 Vývojové proměny zachycuje a dokládá sbírka zástěr. Z dvacátých let pocházejí kašmírové s vetkávanými květy, mladší jsou brokátové a ještě pozdější z umělého hedvábí. Všechny však dodržují jednotný tradiční způsob zdobení – lemování okraje stužkami a černou úzkou krajkou. Sbírkové pásy se od sebe příliš neliší, zachovávají stejný postup při zhotovení i výzdobě, spočívající v podložení hedvábí tuhým papírem a pošití stužkami, prýmky, pajetkami, kovovou kraječkou. Obdobně lze charakterizovat stuhy pod krk získané v průběhu tohoto století: zůstaly také beze změn. Dva kusy límců ze 30. let dokumentují naprostý odklon od známé bohaté výšivky. Jednoduché neurčité motivy, černě vyšité a umístěné při okrajích, jsou důkazem absolutní ztráty kontinuity a návaznosti na tradiční charvátskou výšivku, jak ji známe z obojků z 19. století. Rukávce, zhotovované v tomto období již jen sporadicky, se nacházejí v naší sbírce pouze jedny. Od starších exemplářů, mnohdy již nevyšívaných, se liší pouze menšími a užšími rukávy, zdobenými proužkem černé výšivky obdobného typu jako na límcích, přičemž základní střih zůstal zachován. Nové živůtky si pořizovaly Charvátky

46 Informace o podlužáckých malérečkách a jimi využívaných technikách podává HEKELOVÁ, Blanka. Současná lidová dekorativní malba na textilu. Folia ethnographica 1989–1990, roč. 23–24, s. 91–111.

167

Lidová kultura

Skupinové foto mužů a žen ve svátečním kroji. Dobré Pole, třicátá léta 20. století. SOCHN

Lidová kultura

Charvátské děti ve svátečním kroji. Frélichov, počátek 20. století. SOCHN

Malá školačka Anna Vranešicová v tradičním kroji.

Frélichov, kolem r. 1925. SOCHN

rovněž ojediněle. Máme je zastoupeny třemi kusy. Použitý materiál a výzdoba jsou obdobné jako u živůtků z minulého století. Zásadní rozdíl však lze pozorovat v neprofesionálním, laickém způsobu vypracování (nebyly šité na zakázku). Důkazem řemeslné preciznosti jsou naopak svrchní šité kabátky. Všech pět kusů je ušito z černého sametu, vyšívaného drobnými pestrými kvítky. Byly zimním oblečením, jsou proto vatované a lemované černou kožešinou. Všední šat reprezentují dvě plátěné zástěry a čtyři kabátky podobného stylu jako sváteční, rovněž lemované stužkami. V kolekci nechybí ani tři kusy spodních plátěných sukní, početný soubor šátků na hlavu – tři plátěné všední a dvacet devět hedvábných a brokátových na svátek. Zdůrazňovaná záliba Charvátek v zářivých a pestrých barvách se projevuje rovněž na šátcích a v jejich nápadném dekoru.

Starší, zděděné často po předchozí generaci, nošené však i později, jsou z atlasového hedvábí, s pestrými květy a zvýrazněné zlatými nebo stříbrnými nitěmi. Vzácný šátek zvaný paculja, z vroubkovaného červeného atlasu a vetkávanými květy, se mezi nimi nachází ve dvou exem-

plářích. Pozdější šátky jsou vesměs brokátové a jednobarevné.

Všechny, jak ze staršího, tak z mladšího období, mají svrchní cíp lemovaný podomácku vázanými třásněmi, vyráběnými z pestrých kousků vlny.

Jmenované sbírkové předměty byly do EÚ MZM získány v průběhu posledních dvaceti let. Až na výjimky jsou nepoškozeny a spolu se staršími akvizicemi charvátské provenience vytvářejí kvalitní ucelený komplet, který zachycuje poslední více než stoletý vývoj oděvu mizející menšiny. Poznatky, získané z dobových popisů, kreseb, fotografií a vzpomínek pamětníků, udávají spolu s muzejní sbírkou dostatečný obraz o jeho vzhledu, popřípadě proměnách v jednotlivých etapách od poloviny 19. století do současnosti. Zejména informace získané prostřednictvím respondentů pomohly ozřejmit problematiku tradičního ženského oděvu jihomoravských Charvátů první poloviny 20. století. Je známou skutečností, že Charvátky svůj kroj vždy velmi obdivovaly a stále dosud obdivují, jak potvrzují dnešní výroky typu „slovácký kroj nebyl nikdy tak krásný jako náš“. Přesto se stále více dívek a mladých žen, počínaje již prvními poválečnými roky, obléká do městských šatů. Např. děvčata se sice vdávala v krojovém kompletu, ale záhy, sporadicky již na počátku 30. let, se objevují též nevěsty „v bílém“. Na druhé straně se ženy středního a staršího věku módním vlivům přizpůsobovaly vzácně. Protože si krojové komplety, různé kabátky, zástěry a sukně zhotovovaly podomácku samy, z látek a materiálů snadno dostupných (kupovaly se u židovského obchodníka Ignáce Abelese ve Frélichově nebo na jarmarcích v okolí), mívaly také šatník velice bohatý.47 Mnohé, zejména staré ženy zůstávaly svému oděvu věrné a se zásobami vystačily i po přesídlení. Některá děvčata, i když v kroji již nechodila, si pořizovala nový krojový komplet na hody bez ohledu na to, byla-li stárkou, či ne. Jedna z posledních

47 Výčet svátečních kompletů Kateřiny Valentové, nar. 1898 ve Frélichově: 1. zelený vlněný, 2. kašmírový zelený s kvítky, 3. vlněný růžový, 4. modrý vlněný s vyšívanými kvítky, 5. bílý kašmírový s květy, 6. bílý plátěný na hody, 7. modrý brokátový s vetkávanými květy. Všechny tyto komplety, pořizované od mládí až do druhé světové války, si šila, popřípadě zdobila výšivkou sama.

168

Starosta Matěj Šalamoun s manželkou Kateřinou v zimním městském a tradičním oděvu. Frélichov, třicátá léta 20. století. SOCHN

velkých krojových svateb ještě před vysídlením se uskutečnila v roce 1947 ve Frélichově.48 Zřejmě největší poválečnou krojovou přehlídkou Charvátů byly hody ve Frélichově v roce 1945, za četné účasti v kroji oblečených obyvatel Dobrého Pole a Nového Přerova. Výjimečnou a zřejmě poslední příležitostí obléci si společně slavnostní kroj byla manifestační přísaha věrnosti ČSR dne 16. listopadu 1947.49 V novém domově, v cizím a zcela odlišném prostředí si na sebe braly tradiční oděv jen ty ženy, které městská móda dosud příliš neovlivnila.50 Některé z nich každodenně, jiné pouze

do kostela. Na slavnosti především církevního charakteru pak přišly v krojích mnohdy i ty, které se již běžně oblékaly po městsku.51 I když většinou dříve nebo později v novém bydlišti kroj zcela odkládají, nechtějí se od něj odloučit, oděv je spojuje s opuštěným domovem a stále na něm lpí. Krojové součásti jsou s pietou přechovávány, a proto se dostávají zpravidla formou pozůstalosti do muzejních sbírek až v sedmdesátých a osmdesátých letech.

48 Svatební komplet této svatby byl získán pro sbírky EÚ MZM od nevěsty Magdaleny Vranešicové - Štěpánkové v roce 1987. Svatební foto publikováno in: VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1989–1990, roč. 23–24, s. 1.

49 Ve Frélichově zůstalo po násilném vystěhování ještě 10 charvátských rodin: Wolfovi, Štadlerovi, Schneiderovi, Reitmarovi, Suparičovi, Doležalovi, Mádrovi, Pevnerovi, Kuzmičovi, Hlavičkovi. Do kroje se však již žádná ze zdejších žen neoblékala.

50 Viz MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia ethnographica: Supplementum ad acta musei Moraviae. Scientiae sociales. 1988, roč. 22.

51 Charvátské ženy a dívky v kroji zachytil na svých fotografiích koncem 50. let v Libině a v Huzové, okr. Šumperk, sběratel Josef Dostál. 13 kusů pozitivů je uloženo ve sbírkách EÚ MZM.

169

Lidová kultura

Staré ženy v slavnostním kroji (rodina Hubená/ Vranešicová). Frélichov, třicátá léta 20. století. SOCHN

Lidová kultura

Ženy ve všedním kroji. (rodina Hubená/ Vranešicová).

Lipina, šedesátá léta 20. století. SOCHN

Shrneme-li vědomosti o kroji jihomoravských Charvátů ve 20. století, zjišťujeme, že určitým mezníkem je první světová válka. Léta 1914–1918 přináší zásadní změnu zejména pro oděv mužů. Staří i mladí vyměňují kroj za městský šat, oblékají pánská saka a pánské kalhoty i při výjimečných a slavnostních příležitostech, jako byly např. hody, svatba, odvod. Charvátské ženy se přiklánějí k tradičnímu oblečení nadále, k preferenci městských šatů dochází postupně a pozvolna, avšak rozdíly mezi krojem pořizovaným před válkou a po ní jsou zřetelné. Přizpůsobení se novým, modernějším požadavkům má za následek všeobecnou oblibu kompletu sukně s kabátkem, jednoduchého střihu i výzdoby, což se po celá následující léta nemění. Rukávce a živůtek přežívají pouze jako hodový kroj stárek.

Původní střih živůtku změnu nedoznal, je stále vpředu široce rozevřený, sešněrován stužkami, tak jako v polovině minulého století. Svoji charakteristickou výšivku začínají jednotlivé součásti postrádat již v posledních letech 19. století, a pokud se vyskytují na límcích, s tradičními charvátskými vzory, motivy a technikami je již nic nespojuje.52 Co se však nezměnilo, je záliba v nápadných, ostrých barvách – růžové, zelené, červené či modré. Žádná z nich však není vázána na určitou příležitost či na určitou věkovou kategorii. Tím, že se všechny složky ošacení začaly zhotovovat podomácku, ne na zakázku (k tomuto způsobu přispělo také rozšíření šicích strojů), postrádáme mnohdy u jednotlivých součástí profesionální vypracování, které je pro kroj druhé poloviny 19. století typické.

V meziválečném období 20. století je ženský kroj v charvátských obcích (mužský se nevyskytuje) běžným každodenním jevem. Po vysídlení v letech 1948–1952 ještě nemizí, zůstává nadále funkční, i když je jeho výskyt značně omezen. Definitivní odložení tradičního oděvu přinesla až léta osmdesátá, kdy vymírá generace několika málo žen, které již městskému oblečení nepřivykly. Mnohé z těchto odložených krojových součástek se pak dostávají do muzejních sbírek. Příkladem je kolekce kompletů, sukní, kabátků, zástěr a velkého souboru šátků, které EÚ MZM postupně získával od charvátských rodin přesídlených do severomoravských obcí. Některé současné majitelky si však váží svého nebo zděděného kroje, případně jeho jednotlivých kusů natolik, že jej s pietou uchovávají a opatrují dodnes.

Sestry Grohovy z Nového Přerova. Huzová, osmdesátá léta 20. století. SOCHN

> Šátek na hlavu, červený hedvábný atlas s vytkávanými květy, okraj lemovaný vlněnými třásněmi. Frélichov, poslední čtvrtina 19. stol. EÚ MZM, inv. č. 15458

52 Nelze než souhlasit s názorem Miroslavy Ludvíkové, že tvůrčí doba charvátské výšivky skončila již na přelomu století (LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství).

170

Lidová kultura Informátoři Balánová, roz. Sengerová, Rozálie, nar. 1910 Frélichov, bytem Březí Musilová, roz. Šalamounová, Anna, nar. 1920 Frélichov, bytem Šlapanice Müllnerová, roz. Valentová, Marie, nar. 1932 Frélichov, bytem Hodonín Regen, Josef, nar. 1903 Frélichov, bytem Rajhradice Sič, Bedřich, nar. 1919 Frélichov, bytem Kuřim Valentová, roz. Knapková, Kateřina, nar. 1898 Frélichov, bytem Hodonín

Slovníček charvátských názvů Mužské oděvní součásti

Ženské oděvní součásti

košulja

košile

opljeće

rukávce

lajbl

vesta

kuolarin

límec

rekl

kabátek z bílého sukna

lajbl

živůtek

hlače, cimazinke

nohavice

mašlja

stuha pod krk

rapac

opasek

fjertuh

zástěra

facuov svivn

hedvábný šátek na krk

rapac

pás

mentije

modrý kabát s dlouhými šosy

pluzja

krátký kabátek

bijela belača

bílá halena

vjenac

věnec

šuba

kožich pošitý suknem

škuofija

čepec

čižme

kožené holínky

štrapce

třásně k šátku

postole

všední boty

zubce

krajky

kazabajka

zimní kabátek

dužičke hale

svrchní soukenný kabát

šuba

kožich pošitý suknem

čižme

kožené holínky

šoline

střevíce

171

Lidová kultura

Výběr literatury • DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.

• HELLER, Sigmund. Z moravských potulek. Národní listy. 1882, roč. 22, č. 161, s.1, a č. 170, s. 1.

• HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14, s. 1–25, též in: Moravské obrázky, 1925, s. 299–327.

• HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor. 1882, roč. 16, s. 585 a 587.

• HORN, Wilhelm: Mährens ausgezeichnete Volkstrachten, Brünn, 1837.

• HURT, Rudolf. K nářečím a krojům na Moravě na začátku 18. století. Vlastivědný věstník moravský 1, 1947, s. 45–53.

• JEŘÁBEK, Richard. K otázce vlivu charvátské kolonizace na lidovou kulturu na jižní Moravě. Zprávy Oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. 1966, s. 207–215.

• JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti v literatuře. FROLEC, Václav, Dušan HOLÝ a Josef TOMEŠ. Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 273–291.

• KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskými Hrvati. Vienac zabavi i pouci. 1887, č. 19, s. 58–60, 78–9, 90–91, 119–122, 152–154, 185–187, 203–206.

• KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti. In: HÚSEK, Jan - Lubor NIEDERLE. Moravské Slovensko. 2. Praha: Národopisné muzeum českoslovanské, 1922, s. 837–843.

• KLVAŇA, Josef. Kroj lidu slovenského na Moravě. Časopis Moravského muzea zemského. 1907, roč. 7, s. 98– 100, 101–103.

• LUDVÍKOVÁ, Miroslava. Výšivka na plátně u jihomoravských Charvátů z drnholeckého panství. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae. Scientiae Sociales. 1994, roč. 28, s. 21–40.

• MALEC, Alois. Kroj moravských Hrvátů. Český lid. 1900, roč. 9, č. 1, s. 15–28, č. 6, s. 413–418.

• MALEC, Alois: Tři chorvatské osady na Moravě. Hlídka. 1898, roč. 3, s. 604–609, 758–761, 841–845, 897–903.

• MALEC, Alois: O moravských Hrvátech. Český lid. 1910, roč. 19, s. 383–386.

• MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia ethnographica: Supplementum ad acta musei Moraviae. Scientiae sociales. 1988, roč. 22, s. 51–60.

• MILČETIĆ, Ivan. O hrvatskim naseobinama v Moravskoj, Donjoj Austrii i Zapadnoj Ugrskoj: Narodopisne crtice. Sa 5 slika. Pretiskano iz „Vijenca“ 1898. Zagreb: Tisak Dioničke tiskare, 1899.

• SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993.

• ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 1, s. 2–3, a č. 2, s. 10–11.

• ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis Českého muzea. 1844, roč. 18, s. 536–549, roč. 19, s. 163–189, 346–357.

• VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1989–90, roč. 23–24, s. 3–29.

• WOLNY, Gregor. Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert. II. Band, Brünner Kreis. Brno: 1836, s. 286–287.

Tento příspěvek, který byl původně uveřejněn v roce 1995 v časopise Folia Ethnographica, přetiskujeme se svolením autorky.

172

Duchovní kultura moravských Charvátů

Jaké zvyklosti doprovázely život Charvátů od narození až do smrti? Na čem si Charváti zakládali, co stálo u základu pocitu jejich vlastní svébytnosti? Výzkum duchovní kultury moravských Charvátů naráží na velké limity způsobené nedostatkem původních pramenů.

První etnografické texty o Charvátech pocházejí z poloviny 19. století, přičemž některým oblastem lidové kultury věnovali badatelé pozornost větší, jiné opomíjeli. Jistou šancí na prohloubení dosavadního poznání by mohlo být znovunalezení některých starších prací, o nichž sice víme, že existují, nevíme však, kam se poděly.1 Na následujících stránkách se budeme věnovat nemateriální kultuře moravských Charvátů, do které se řadí slovesný folklór, svátky a slavnosti v průběhu roku a obřady životního cyklu.

Věřící se modlí před sochou sv. Jana Nepomuckého před frélichovským kostelem, před 1929. Foto: Othmar Ruzicka. Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (SOCHN)

1 2

Moravští Charváti byli velmi silně věřící a katolická víra, její obřady a projevy hrály významnou úlohu v každodenním životě tohoto společenství. Charváti se běžně zdravili pozdravem „pohvalen“, což je zkrácenina pozdravu „pohvalen budi Ježuš Krištuš“. Od svého okolí se ještě v polovině 19. století výrazně odlišovali způsobem, jakým se křižovali. Na rozdíl od Čechů i Němců, kteří dělali kříž malým křížkem na čelo, ústa a prsa, „všichni Hrváti dělají velký kříž […] a takměř nenapodobitelně žehnají se od čela k prsoum a od ramene levého k pravému“. Při znamení kříže říkali: „Va ime Oca i Sina i Duha Svietoga. Amjen.“2

Víme například, že P. Alois Malec sepsal obsáhlý rukopis, v němž se moravským Charvátům věnoval. Nikdy však nebyl vydán a po Malcově smrti jeho stopy končí někde v Praze, „kde je opatrován“.

MALEC, Alois. Tři chorvatské osady na Moravě. Hlídka.1898, roč. 3, č. 8, s. 605.

173

Lidová kultura

Lenka Kopřivová, Klára Nádaská

Lidová kultura

Odchod do kostela. Othmar Ruzicka, 1. pol.

20. stol. SOCHN

Na cestě do kostela. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

Když příbytek Charvátů navštívil nějaký host úplně poprvé, hostitel mu nabídl chleba se solí a víno.3 U vchodových dveří se nacházela kropenka se svěcenou vodou (při vstupu a odchodu bylo zvykem se pokřižovat). Také hospodář, když ráno poprvé vyjížděl s koněm ze stavení, si nejprve stoupl před povoz, bičem do země namaloval tři kříže a při tom řekl: „Va jime Oca i Sina i Duha Svietoga. Amjen.“4 Ve jménu Božím se odehrávaly všechny práce, do nichž se Charvát pouštěl; nikdy neopomněl své práci požehnat a poručit ji do Božích rukou, zvláště pokud souvisela s obživou a zemědělstvím.5 Pole a vinohrady, kde vesničané trávili většinu dne, byly posety kříži a božími mukami.6 Při nich mohli rozmlouvat se svým Stvořitelem, kterému bezmezně důvěřovali a na němž stavěli svůj život. Zemi a půdu Charváti vnímali jako svaté dědictví po předcích, které jim dodávalo sílu a jistotu v neklidných časech.7 Půda jim zaručovala obživu, proto na ní tak lpěli. Úrodná černozem a příznivé klima jižní Moravy, doplněné zemědělskou zdatností moravských Charvátů,

3 4 5 6 7 8 9

174

upevňovaly postoj, že poctivá práce přináší prospěch a blahobyt tomu, kdo ji vykonává.

Svůj den Charváti začínali ranní mší. Po ní se vydali za prací, a tak tomu bylo po celý týden, od pondělí do pátku. V sobotu se následně věnovali úklidu, a to jak domácnosti, tak veřejného prostranství. Návštěva nedělní mše svaté (svieta maša) pro ně byla příležitostí slavnostně se vystrojit a obléci si sváteční kroj.

Když se dospělí vraceli ze mše svaté domů, děti je obvykle vítaly slovy: „Vitajte od sviete maše,“ a rodiče jim odpovídali, „Buog ti daj diev sviete maše.“8 V neděli odpoledne se chodilo na nešpory (krunica)9 a v nedělní podvečer se charvátskými osadami rozléhal zpěv mládenců, kteří chodili po vesnicích a zpívali.

Důležitou postavou v charvátských osadách byl kněz (gospuodin). Moravští Charváti měli své charvátské kněze pouze do konce 18. století. Později byl problém kněze se znalostí chorvatštiny sehnat, proto do charvátských osad přicházeli čeští a němečtí kněží. S tím také do značné míry souvisel jazyk církevních obřadů – kromě nezbytného základu v latině kázal kněz v češtině nebo němčině (prodiga – kázání, zpravidla se oba jazyky střídaly). Některé modlitby (např. Otčenáš, Věřím v Boha, Anděl Páně, chorvatsky Oče naš, Vjerujem va Buoga, Andjev Gospodinev) se Charváti modlili v chorvatštině. V chorvatštině se v postní době konala také křížová cesta (križni put). Večer před spaním se děti modlily modlitbičku Hotme spat.

KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017, s. 53.

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 24.

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 24.

Drobná sakrální stavba v krajině, nejčastěji ve tvaru sloupu nebo pilíře. Má symbolizovat sloup, u něhož byl z rozhodnutí Pontia Pilata bičován Kristus.

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 25.

MALEC, Alois. Tři chorvatské osady na Moravě, s. 607.

Odpolední či podvečerní modlitba v katolické církvi.

Pojďme spát, Boha zvát, Bůh se rodí, světlo hoří.

Dva ovčaki ovce pasu, ovce Buoga poznavaju.

Dva ovčáci ovce pasou, ovce Boha poznávají.

Gduo ne muora Buoga znat, ta će v pakli prebivat.

Kdo nechce Boha znát, bude v pekle přebývat.

Svieti Jure orodovnik, bute naš pomuoćnik

Sv. Jiří orodovníku, buď nám pomocníkem.

Krv se tečie na se strane, majke su ga žalovali, dušičke su ga okripili.

Krev teče na všechny strany, matky ho litovaly, dušičky ho posílily.

Okripte nas sam Gospodin Buog Otac, Sin i Duh svieti Amjen.

Posilte nás Bůh Otec, Bůh Syn i Bůh Duch svatý.

Amen.

Oče naš11 Oče naš, ki jesi na nebesi, svieti se ime tvoje, pridi kraljestvo tvoje.

Budi vuolja tvoja kako je na nebi, tako je na zemlji.

Kruh naš daj nam danas.

I odpust nam duge naše, kako i mi odpušćame dužnikom našim.

I neuvedi nas v napast, ale zbavi nas od zla.

Amjen.

Zdravas Marija12 Zdravas Marija, milosti puna. Gospodin je s tuobu.

Ti si blažena med ženami, blažen je sad utrobe tvoje Ježuš.

Svieta Marija, Mati Buožja, moli za nas za grišnike sada i va uri smrti naše.

Amjen.

Deset zapoviedi Božjih14 1. Ja sam Gospodin Buog tvuoj, ne imaj drugih buogov uz miene!

2. Ne primenuj imena Božjega nazaman!

3. Spomeni se, da bis dan svietačni svietiv!

4. Poštuj otca i mater, da dugo živiš, i dobro ti bude na zemlji!

5. Ne ubij!

6. Ne prazdnij!

7. Ne kradi!

8. Ne govori krivoga svidočanstva suproti bližnjemu svojemu!

9. Ne poželi žene bližnjega svojega!

10. Ne poželi imanja bližnjega svojega!

Amjen!

Vjerujem va Buoga13 Vjerujem va Buoga, Oce semogućega, Stvoritelja niebe i zemlje.

I v Jezuša Kristuša, Sina njega jedinuoga, Gospodina našega.

Ki je se puočiv z Duha svietoga, porodiv od Divice Marije, mučen pod Pontskim Pilatom, na križ razpiev, umrv, pokopan, trieći dan zmrtvih goristav.

Stupiv na nebesa, sidi kod su Buog na njesu stran, odavle on će priti, on će sudit žive i mrtve.

Vjerujem va Duha svietoga, svietu crikvu, mater katoličansku, griha odpušćenje, tjela goristanje i žitak vekovečni.

Amjen.

Charváti znali své modlitby zpaměti. Velmi rozšířenou mezi nimi byla modlitební kniha Hiža zlata,15 kterou si nosili z poutí v uherském Željeznu (Eisenstadt v dnešním Burgenlandu, metropole gradišćanských Charvátů). Roku 1895 poprvé vyšla modlitební kniha Molitve i pjesme, kterou vydal dobropolský

kněz P. Alois Malec.16 Kniha obsahující písně a modlitby v moravské chorvatštině (v dalších vydáních i v češtině, němčině a latině) se rychle rozšířila do všech moravskocharvátských domácností.

10 Vzpomínky Anny Vojtkové, nar. 1955 v Domašově, Štěpánky Kopřivové, nar. 1937 v Dobrém Poli, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 11 Verze modlitby podle Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 12 Tamtéž.

13 Tamtéž.

14 Verze modlitby podle MALEC, Alois: Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. Brno, 1895.

15 PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naklada, 1994, s. 84.

16 MALEC, Alois a František VENHUDA. Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. Brno: [s.n.], 1895. V příspěvku uvedené verze modliteb jsou rovněž z této modlitební knihy.

175

Lidová kultura

Hotme spat10 Hotme spat, Buoga zvat, Buog se rodi, svitlo gori,

Lidová kultura

Vzpomínka na pouť k Panně Marii Třídubské, 1904. SOCHN

Důležitým prvkem náboženského života moravských Charvátů byla účast na poutích.

Do druhé poloviny 19. století, kdy se chodilo do Željezna, se jejím prostřednictvím udržoval kontakt s ostatními středoevropskými chorvatskými diasporami. Věřící na místo vedl tzv. otac sela (otec vsi), vážený muž, který organizoval a udržoval poutní tradici.17 Později poutě do Željezna ustaly a charvátští věřící putovali na jiná místa (nejčastěji Maria Dreieichen nedaleko Hornu, Šaštín, Svatý kopeček u Mikulova, Poysdorf, Mariazell, Křtiny, Svatý Hostýn, Velehrad).18 Putování na poutní místa se každý křesťan snažil vykonat několikrát za život, kdo tu možnost měl, chodil pravidelně a někdy i několikrát do roka.

Na pouť k Panně Marii Třídubské (Divica Marija Trihrašćenska, Maria Dreieichen) se Frélichovští vydávali na svatého Ducha. Pouť trvala čtyři dny, od pátku do pondělí. Farář a vesničané, kteří zůstávali doma, poutníky vyprovodili na konec vesnice a rozloučili se s nimi. V čele procesí byl nesen kříž a slavnostní prapory. Na čtyřech vozech tažených koňmi se vezly zavazadla plná oblečení a jídla a také socha Madony Třídubské z frélichovského kostela. Poutníci cestou drželi částečný půst

a zpívali mariánské písně. Na konci cesty se děvčata převlékla do bílých šatů, v nichž sochu Panny Marie vnesla na nosítkách do poutního chrámu. U kostela si lidé kupovali voskové obětiny, svaté obrázky, perníková srdce a čokoládu pro děti. Když se poutníci vraceli domů, zdaleka je vítaly zvony. Vesničané jim znovu šli naproti a navzájem se zdravili: „Vitaj od Divice Marije Trihrašćenske!“ a „Buog ti daj diev od Marije Trihrašćenske!“ Před příchodem do vesnice se poutníci omyli v řece, převlékli do čistého oblečení a svou pouť zakončili pobožností v místním kostele.

Cesta na pouť, Frélichov,1. pol. 20. století. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

17 Známe jména některých „Otců sela“: ve Frélichově Jakov Netroufal, Ive Skokanič a Bartol Pavlata, v Novém Přerově Jakov Hubený, v Dobrém Poli Ive Suparić.

18 VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů. Folia ethnographica. Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. Brno: Moravské zemské muzeum, 1992, roč. 26, s. 76–77.

176

• 19 20 21 22 23 24 25

Pieta Panny Marie Třídubské, Jevišovka, 2013. Foto: Josef Kopřiva

Pojďme se podívat, jaké další tradice v průběhu roku moravští Charváti dodržovali: Na Tři krále (6. ledna) chodili převlečení mládenci po vesnici od domu k domu a zpívali náboženské písně. Za to dostali pár drobných.20 Masopust, lidová slavnost maškar obřadního charakteru, se do dnešních dnů slaví pohyblivě v čase od Tří králů do Popeleční středy. Masopust symbolizuje rituální přechod od zimy k jaru a prvním jarním zemědělským pracím.21 Pro věřící je to období velkého veselí před následným přísným půstem.

V neděli se udělilo v kostele ve tři hodiny požehnání a následně šli vesničané tančit a bavili se až do ranních hodin. Také v pondělí a v úterý se tančilo od odpoledne až do rána následujícího dne.22 Mládenci přes den chodili po vesnici od domu k domu a vybírali obilí, aby zaplatili náklady na muziku.23 Poslední tři dny masopustu se smažily krhke frite (boží milosti) a frite (koblihy).24 V masopustní úterý chodili po vesnici maskovaní mládenci, často to byli odvedenci.

Ve Frélichově a Novém Přerově v minulosti oblékali obrácený kožich přepásaný povříslem, vlasy měli staženy dozadu pevným šátkem, na hlavě starý charvátský kulatý klobouk a přes obličej papírovou škrabošku. Jako typické masky vystupovali jezdec na koni, žebrák a medvěd.25 Třetí den nemuseli ženatí muži na zábavu platit žádné vstupné.

Vzpomínka Anny Slunské, nar. 1920 ve Frélichově, archiv Josefa Lawitschky.

LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata. Praha: Aequitas, 2005, s. 96.

STAŇKOVÁ, Jitka. Masopust. In: Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 539.

LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata, s. 95.

Tamtéž, s. 95.

VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 71–72.

Tamtéž.

177

Lidová kultura

Plačící Madona Třídubská Bylo to v roce 1929, když jsme putovali ke Třem dubům. Mně bylo tehdy devět let. Šli jsme dva dny. Když jsme přišli na místo, oblékli jsme Panenku Marii Třídubskou do slavnostních šatů. Přivítat nás přišel kněz a průvodem jsme se vydali k poutnímu chrámu. Najednou ale hudba přestala hrát. Co se stalo? My jsme byly ještě děti, tak jsme tomu moc nerozuměly, ale staří se podivovali, co to je, co se to děje? Podívala jsem se na Panenku Marii a viděla jsem, že jí tečou slzy. Plakala. Muzikanti plakali, všichni lidé plakali. Co se to jen stalo, co je to za znamení? Kněz byl také zaražen, ale pokračovali jsme dále do kostela. Tam jsme Panenku Marii odložili k bočnímu oltáři. Bylo tam mnoho madon, žádná jiná neplakala, jenom ta naše. Tatínek se podivoval, co se asi tak stalo doma? No nic, musíme počkat, až půjdeme zpět, co to bude. Když jsme večer vycházeli z kostela, všimli jsme si, že slzy Panny Marie se na cestě třpytily jako kamínky. Nasbírali jsme si je do kapesníku, ale do rána všechny zmizely. To nás znovu udivilo. Co to je, co se to stalo?

Vraceli jsme se domů. U červené lávky, tam za naším sklepem, jsme Panenku Marii znovu oblékli do slavnostního šatu, i my sami jsme se převlékli. Všimli jsme si, že Panenka Maria zase pláče.

Naše sousedka, kmotra Šuljerinka, jí otírala slzy do kapesníku.

Zůstaly v něm kamínky, ale i ty po chvíli zmizely. Co to je, co se to děje? A tak jsme čekali, čekali, dlouho jsme čekali, pan farář pořád nepřicházel. Tatínek se divil, co se to děje, co se to jen stalo? Najednou vidíme, jak přichází kříž s praporci, nesli ho dva strýcové.

Tatínek se jich zeptal, kde mají pana faráře? A strýc mu odpověděl, pan farář se rozzlobil, že jste šli na pouť ke Třem Dubům. Ale vždyť to nebylo poprvé, co jsme tam šli, byli jsme zvyklí na poutě chodit tam. Strýc povídal, že pan děkan jim nechtěl dovolit, aby zvonili, ani jim nechtěl dát klíč. Museli si odlomit zámek, aby přeci jen mohli zazvonit.

S pláčem jsme šli do farní sýpky, kde se tehdy, v době, kdy se stavěl nový kostel, sloužily mše. Přišli jsme, ale dveře byly zamčeny. Tak jsme Panenku Marii postavili před vrata, pořád jí tekly slzy, pomodlili jsme se a rozešli se.

Vypravili jsme se k dědovi Sičovi, povědět mu, co se stalo, že Panenka Maria plakala. V tom přišel děkan Navrátil a říkal: „Pane Sič, kéž by mě Panna Maria netrestala za to, že jsem jí neotevřel kostel, že jsem jí nešel naproti.“ Ale tak se i stalo. Pan farář vážně onemocněl, v roce 1939 byl přeložen do Brna na Křenovou. Já jsem jej pak chodila navštěvovat a on mi říkal: „Anko, Anko, vidíš, jak jsem potrestaný. Pořád jsem nemocný. To mám za to, že jsem vás tehdy nepustil do kostela.“ Je to moc smutná vzpomínka.19

Lidová kultura

Masopustní veselí v Novém Přerově V úterý chodilo po dědině obvykle plno masek s trakaři, koši a bednami na trakařích.

Na jednom opentleném trakaři se vezl dosti velký starý sud, který byl komfortně vybaven.

Měl teplou, měkkou stoličku, na které seděl harmonikář. Jakmile někdo otočil klikou, musel harmonikář zahrát. Pokud nehrál, musel se ‚namazat‘, v horním víku byl otvor, do něhož byl zaveden trychtýř s hadičkou. Pod otvorem bylo připevněno prkénko a na něm sklenice. Takto se tedy mazal ohromný ‚flašinet‘. Harmonikář při tom dostával také koblihy.

Tímto způsobem bavily masky s trakaři hospodáře od domu k domu, honily děvčata, jiní sbírali vše, co se dalo zpeněžit – klobásy, jitrnice, vajíčka, kukuřici v klasech, která visela na náspech, uzené i obilí. Žádný hospodář to nestačil uhlídat. Plné trakaře, bedny i koše se zavezly do sálu, který musel být hlídán, neboť mládenci z druhé hospody si na to brousili zuby.

Nasbírané produkty obyčejně koupil hospodský.

Nato se provedl kvitung, vyrovnání za hudbu, pronajmutí sálu atd. Basu tehdy neměli, pochovali tedy flašinet. Za humny byl písečný důl a tam většinou řádily děti. Sud býval pochován zároveň s flašinetem. Děti jej vyhrabaly (to když hledaly tu hrací mašinku), a když viděly, že tam nic není, udělaly si ze sudu alespoň lyže.

Nic tehdy nepřišlo nazmar.

Ive Malinar 26 Když se žení vrabci V březnu jsme ještě slavili, že se žení vrabci.

Když jsme byli malí, tak nás matka vzbudila, a že pojďte se podívat, vrabci se ženili. My jsme měli na dvoře takový strom a ten byl ozdobený červenými mašlemi a nějakou tou flaškou s limonádou a cukrovím, že to tam nechali vrabci, že se ženili. To bylo moc známé, dnes už se to nezná. Ale my se na to těšili každé jaro. Aspoň teda děti.

Josef Regen 29

•

26 27 28 29

178

Masopustní veselí ukončila Popeleční středa. Časně zrána si šli vesničané do kostela pro popelec, tím zahájili období čtyřicetidenního půstu.

Velký svátek nastal pro děti na svatého Řehoře (12. března).

Tehdy totiž Charváti slavili pro ně specifický a na Moravě jinak neznámý obyčej vrabčí svatby. Můžeme se domnívat, že se držel na Mikulovsku i na Valticku. Z poznámek Jana Herbena z roku 1882 se totiž dozvíme, že Hlohovčané měli ve velké oblibě píseň o vrabčí svatbě, kterou zpívali „s dětinnou radostí a opravdovým veselím.“27 O slavnosti na počátku jara se však Herben nezmiňuje. Na Mikulovsku bylo tento den zvykem, že rodiče pro své děti nazdobili stromy na zahradě různými pamlsky. Výslužbu z vrabčí svatby lze řadit mezi obřadové projevy spojené s motivem přivolávání jara.28 Nejdéle se tento zvyk dochoval ve Frélichově, v Novém Přerově zůstalo jen rčení „vriebci se ženiju“. Někteří Charváti se snažili pro své děti tento zvyk udržovat i po vystěhování.

Kad je se vriebac ženiv Kad je se vriebac ženiv, se vtice na pir pozvav nek suovu je ostaviv.

Suova je se zdovědila, na pir je doletila, siela je na kraj pěti, da je vriebac vieti (?).

Oš (ještě) je se naplakala, že se ni napapala:

ubiv joj (i „jej“) jalovicu, pojila polovicu.

Oš je se naplakala, že se ni nabumbala: kupiv joj vidro vina, sega (vše) jega vypila.

Oš je se naplakala, že se ni vytancala: popav joj vriebac v tanac, ušlapnuv je joj palac.

Na počátku jara se slavily Velikonoce (Vazma), svátek obnovy života. O Květné neděli zastrčily hospodyně nad vstup do domu (a hospodáři také nad vstup do stodoly) jívové větvičky (kočičky, chorv. máčice) jako ochranu před bleskem.

Na Zelený čtvrtek, při slavnostním Gloria na ranní mši, naposledy zazněly zvony. Následně převzali zodpovědnost za ohlašování pravidelných mší a modliteb malí ministranti, kteří chodili škrebetat s ručními hrkačkami a klapačkami.

Po ranní mši na Velký pátek (některé zdroje uvádějí ještě před východem slunce) se šli Frélichovští omývat k soutoku Dyje a Jevišovky. Před obchůzkou se zastavili u kostela a pomodlili se. Když byli v řece, roztáhli paže, tváře namířili směrem k východu a modlili se. Pokud se někdo nemohl obřadu zúčastnit, přinesli mu jeho příbuzní vodu ve džbánech domů, aby i on měl příležitost se omýt. Tato voda byla označována jako voda z řeky Jordánu.30 Někteří hospodáři ve vodě myli i koně.31 Zvyk

MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1995, s. 31.

HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor, 1882, č. 50, s. 591.

VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 72.

Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

Když zem ztvrdlá suchem chřadne neb strom v bělmě mrazem zvadne, když mokrem hnijí luka: hřích náš tresce tvá ruka.

Ach, vyslyš naše modlení, odvrať od našich stavení mor, hlad, vojnu, soužení, dej nám chléb každodenní.37

30 31 32 33 34 35 36 37

Kvečeru 30. dubna stavěli chlapci májky (tj. ozdobené kmeny a kmínky stromů), většinou z olší. Čestné máje ověnčené stuhami se tyčily před domem starosty, členů obecního zastupitelstva, faráře a učitele. Velkou máju chlapci stavěli také před „svou“ hospodu, kde byla večer zábava, přičemž se snažili vztyčené máje si navzájem podřezat. Také svým dívkám stavěli chlapci před dům pěkně ozdobené májky. Neoblíbené dívce pak před dům umístili suchou akátovou větev nebo vynesli na střechu domu kozu. Mája se kácela poslední květnový den a starosta nebo hostinský mládencům „zaplatil“ bečkou piva.

Randění na prvního máje U nás se 1. máj příliš neslavil. Sem tam nějaká zábava, a to jenom v neděli. Máj se stavěla u každé hospody, pak u starostů, u ředitele školy, u předsedy Národní jednoty a nakonec každý mládenec své milé, ale to bylo až k ránu, neboť si mládenci májky navzájem kradli. Které děvče bylo přelétavé, dostalo májku do komína nebo také do dřevěné kadibudky na dvorku.

Byla i děvčata, která dostala májek více, a to se o ně potom chlapci poprali. Pak chodili dlouho s modřinami, nebo dokonce bez zubů, a pak se mohli vymlouvat, na co chtěli, každý věděl, že to bylo například kvůli Anči. Záleželo potom jenom na ní, spor mohla totiž vyřešit jenom ona tím, že si chlapce vyvolila sama. Pak už byla rychle svatba, to pro jistotu. Nic se nestalo, ostatní se s tím museli smířit a většinou už byli zase kamarádi.

Kácení máje bylo doprovázeno hudbou a taneční zábavou. U nás nerostly borovice, musel se tedy koupit borový kmen. Vršek býval ale březový. U hospod bývaly máje vysoké, kmen měl někdy průměr až 35 cm. Až splnil svůj účel, prodal se koláři na řebři nebo na rozvory, aby se mohli mládenci finančně vyrovnat s hospodským a kapelou.

Ive Malinar 38

•

FRODL, Gerald a Walfried BLASCHKA. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischer Landschaftsrat, 2006, s. 85.

LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata, s. 95.

Mnoho dětí, málo vajec!

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 25.

SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993, s. 7.

VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 73–75.

LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata, s. 97.

Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

179

Lidová kultura

se udržoval také v Novém Přerově a v Dobrém Poli, Dobropolští se chodili omývat do tzv. mlake (velká, trvalá louže ve vsi).

Na Velký pátek chodili Charváti také do kostela líbat Kristův kříž (hodili su Buoga kušjevat). V tento den se dodržoval přísný půst a absolutním tabu byla také jakákoliv práce na poli nebo na zahradě (nesmělo se hýbat se zemí).

Na Bílou sobotu si chodili chlapci po vesnici pro výslužku za své škrebetání. Při tom volali: „Čuda dicje, malo jajov!“32 Právě vajíčka (a někdy i drobné peníze) byly jejich nejčastější odměnou. Průvod vedli nejstarší chlapci nebo ministranti, ti také udržovali pořádek mezi mladšími. Jejich postavení vůdců označovaly korbáče (Nový Přerov) nebo fišpanke a palaške (Frélichov), upletené z vrbových prutů a ozdobené stužkou. Recitovaly se charvátské říkanky. Vybraná vejce (a nezřídka jich ve Frélichově bylo i přes tisíc)33 byla prodána místnímu obchodníku a peníze za ně si chlapci mezi sebou rozdělili.34 Nejvýznamnější slavností v celém roce představoval pro Charváty nedělní Boží hod velikonoční, oslava Kristova vzkříšení. Na dopolední mši se oblékli do toho nejlepšího, co doma měli, dívky se oděly do bílých krojů. Do kostela také přinesli chléb, vajíčka, koláče a víno a nechali je posvětit. Svěcená jídla, nejprve vajíčka, se jedla před obědem, „aby rodina zůstala pohromadě“.

Na Velikonoční pondělí po ranní mši chodily děti ke svým příbuzným s uzlíčkem pro malovaná (červená) vajíčka (čedljena jaja). Děti poděkovaly: „Pohvalen budi Ježuš Kristuš,“ dospělí jim odpovídali, „Amjen.“ Starší chlapci si nosili korbáč upletený z osmi vrbových větévek, aby mohli mrskat (šljahat) děvčata.35 Ta jim dávala malovaná vejce, kluci jim však za to museli slíbit, že s nimi budou na prvního máje tancovat a že jim koupí perníkové srdce.36 O tzv. prosebných dnech (pondělí až středa následující po páté neděli po Velikonocích, po nich se ve čtvrtek slaví svátek Nanebevstoupení Páně) bylo zvykem chodit se procesím modlit do polí za dobrou úrodu. Jedna z písní, která se zpívala, byla česká a měla následující text:

Lidová kultura

Při Slavnosti Těla a Krve Páně (lidově Boží tělo, charvátsky Tielovo) následovalo po ranní mši procesí po vesnici. V jeho čele byl nesen kříž, za ním šli v bílém odění chlapci a dívky, kteří před sebou rozhazovali listí a kvítky.

Za nimi následovali muzikanti, starosta se sochou Božího Syna a praporem, pak místostarosta s velikonoční svící a po stranách čtyři zastupitelé obce nesoucí baldachýn (niebo). Pod ním šel farář s Nejsvětější Svátostí, po něm zpěváci a všichni věřící, kteří po celou dobu průvodu zvonili na zvonce. Ve Frélichově šlo procesí hlavní ulicí (selo) a zastavovalo u čtyřech oltářů (štacie), které stály před domy zdejších sedláků.39 Cestu, kudy procesí šlo, sedláci vysypali travičkou a jetelinou.40 Máme zprávy o tom, že i mezi Charváty se v dřívějších dobách pálily svatojánské ohně.41 Přesný průběh rituálu v jejich osadách však neznáme.

Na počátku podzimu Charváti slavili svátek bezesporu nejoblíbenější – charvátské hody, tzv. kiritof. Tento neobvyklý název přišel do chorvatštiny přes němčinu (Kirtag, Kirchentag, výroční den posvěcení kostela).

Ve Frélichově se kiritof tradičně konal na svátek Narození Panny Marie (8. září), v Novém Přerově na svatého Michala (29. září) a 15. října byl v Dobrém Poli.42 Přípravy na kiritof vypukly dva týdny před samotnou slavností, kdy charvátské ženy začaly uklízet od základu celý dům i všechna přilehlá stavení, líčily je zvenku i zevnitř.

Silnou motivací byla jistá soutěživost – každá žena chtěla, aby právě její dům byl ten nejhezčí a nejuklizenější – šlo o prestiž.43 Celý týden dopředu se také připravovala nejrůznější jídla a pochutiny. V pátek a v sobotu hospodyně rozpálily chlebovou pec a pekly koláče, bábovky a další pečivo. Typickým kiritofským pokrmem byla pečená husa se zelím, kromě toho ale

38 39 40 41 42

43 44 45 46

180

Kiritof ve Frélichově. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

na stole nechyběla ani jiná drůbež, kačeny, slepice, v bohatších rodinách se na sváteční tabuli objevilo i telecí a vepřové. Vše se zapíjelo vínem, někdy také pivem. I ten nejchudší člověk ve vesnici si musel na kiritof dopřát něco dobrého.

V sobotu před hodovými slavnostmi museli stárci postavit máju. Většinou ji kupovali v Drnholci a strom měl v průměru výšku 20–25 metrů. Na jeho špičku se připevnila olše, bříza nebo malý doubek. Bylo otázkou cti, aby mája byla co nejvyšší a i zdaleka byla vidět.44 Za celkovou organizaci hodů zodpovídala místní chasa,45 stárkové a stárky.46 Stárků bylo pět nebo šest, prvního stárka (starak) si mládenci volili a častokrát pocházel ze zámožné rodiny.47 Peníze na pokrytí nákladů stárci získávali prodejem obilí, které vybrali od hospodářů. Pokud hody končily ve ztrátě, museli ji uhradit ze svého.

Kiritof začal v neděli slavnostní mší svatou. Po jejím konci už čekali na stárky a omladinu muzikanti. Ti je doprovodili k domu starosty, členů obecní rady, pana faráře a pana řídícího, kde se zatančilo a zahrálo.48 V neděli odpoledne (po nešporách) šli stárci s muzikou pro první stárku (starešica), kde bylo místo srazu všech stárek. Před jejím domem se zahrály tři taneční kousky, všichni i s muzikou byli pohoštěni pitím a cukrovím. Protože zaplatit takovou hostinu nebyla levná záležitost, chodívala za první stárku dívka, jejíž rodina si to mohla dovolit.

MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 32.

LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata, s. 96.

Vzpomínky Matthiase Slunského, nar. 1925 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2, s. 10.

V Dobrém Poli se slavilo na svátek sv. Terezie, ačkoliv zdejší kostel je zasvěcen sv. Cecílii. Dobropolský kiritof se držel termínu tzv. císařských hodů, který zavedl císař Josef II. na sklonku 18. století. Podle císařského nařízení se mohlo v celé monarchii veselit a hodovat až po skončení hlavních polních prací.

Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 10.

Tamtéž, s. 11.

Mladí lidé, kteří zodpovídají za přípravu hodových slavností.

Stárek je volený vedoucí chasy, stárka je dívka, která ho doprovází.

Důležitou povinností první stárky bylo starat se několik týdnů před kiritofem o maskota charvátských slavností, kiritofského kozla. Stárka musela zvíře krmit a také pro něj vyšít dečku, která jej na kiritofu zdobila. Kozel se účastnil všech průvodů krojovaných (vedl ho tzv. placmajstr) a při hodech se o něj hrálo v kuželkách. Někdy převzal funkci maskota místo kozla beran.

Od domu první stárky následně zamířil průvod stárků a stárek pod máju, tzv. na plac. Stárek v ruce držel opentlenou lahev s vínem a vedl si stárku. Za prvním párem následovali ostatní.

Po příchodu na plac se páry chytly v podpaží a nejprve máju hadovitě obešli, při čemž jim muzika hrála pochodovou hudbu.

První tři taneční kousky byly určeny stárkovským párům. První tanec (valčík) tančily páry tak, jak byly, při druhém a třetím (šlapák a polka, někdy znovu valčík) se prohodily. Po sóle stárků tančila následující tři kousky domácí chasa. Poté se tanečníci rozestoupili a stárci je obešli, nabízeli víno a vybírali peníze na muziku a na kozla (resp. na berana).50 Následně až do nedělního večera tančili přespolní, večer se při volné zábavě do tance znova zapojili i domácí. První hodový den byl vyhrazen pouze svobodným, ženatí netančili.51 Důležitým atributem, který nosil první stárek, byl tzv. rovaš – hůl ozdobená pentlemi, na níž se značila útrata stárků v hospodě.

Charvátské hody byly velkou událostí, na kterou se sjížděli nejenom Charváti z nedalekých charvátských vesnic, ale také úplně neznámí návštěvníci z široka daleka. Pečená kiritofská husa, charvátská pohostinnost a veselá zábava byly pověstné.

Magdalena Czehowská s Josefem Slunským jako první pár posledního charvátského kiritofu ve Frélichově, 1947. SOCHN

Poslední frélichovský kiritof V roce 1947 zemřel v květnu otec. Ten stejný rok přišel Joza Šuljera, jestli s ním nechci jít za stárku. Naše matka mu ale řekla, že mu to nemůže slíbit, protože otec zemřel. Ten rok měl málokdo víno. Byly kroupy a pomlátily to.

My jsme ale měli vína dost, protože ho nikdo nepil. Babička mě poslala jít ho prodat, mezitím ale právě přišel Joza, jestli bych nemohla s ním jít za tu stárku. Matka že se musí zeptat babičky, že mu nemůže nic slíbit. Babička prý tehdy řekla: „Jen ať jde. Budeme mít smutek, ale budeme mít i radost.“ Tehdy nás bylo devět párů. Každému se musel naplnit litr vína, něco se vypilo před domem, muselo se i venku trochu pohostit, tak toho bylo dost.

Magdalena Czehowská 49

•

47 Někdy byli stárci voleni dva: jeden zastupoval sedlácké rodiny, druhý všechny ostatní.

48 SIČ, Josef. Naše stare a današnje zvike. Almanach moravských Charvátů (1584–1934). Brno: Národní jednota pro jihozápadní Moravu, 1934, s. 15.

49 Vzpomínky Magdaleny Czehowské, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

181

Lidová kultura

Kiritof v Dobrém Poli, 30. léta 20. století. SOCHN

Lidová kultura

Vše pro hosty Při té příležitosti (na kiritof, pozn. ed. ) se samozřejmě sešli mládenci a dívky z různých končin – mluvilo se charvátsky, česky, německy, slovensky, ne-li maďarsky. Byla to spleť řečí, ale rozuměli jsme si! Každý byl vítán, každý se měl dobře, nebylo snad obydlí, kde by nepřenocovali hosté. Mládež měla dokonce povinnost hosty shánět – většinou až po tancovačce na večeři. Také já jsem dostal tento úkol.

Zalíbil se mi jeden krojovaný pár. Pozval jsem je k nám, tedy do domu č. p. 99. Po večeři se chodilo opět do kola a až k ránu, kde se slunce probíralo ze spánku, přišli se mladí vyspat, aby načerpali nových sil a byli zase fit.[…]

Naši hosté ještě spali a mně to tenkrát nedalo, zdálo se mi, jako by v pokoji ani nikdo nebyl. Vzal jsem dřívko a snažil se jím pootočit klíčem v zámku, abych lépe viděl. Klíč na druhé straně dveří spadl s pořádným rachotem na zem a oba dva naše hosty vzbudil. Bohužel, maminka nebyla daleko a tudíž jsem od ní dostal pořádný pohlavek. Rozbrečel jsem se a běžel na dvůr.

Mezitím přišli oba hosté k snídani a všemu se jen smáli. Zanedlouho nato měli oba svatbu a já dostal pořádnou výslužku.

Ive Malinar 52 Kiritofský kozel Strýc Marx chodil s kozlem. Toho kozla potom vždycky přivázali k máji, celý den tam byl, tak mu tam dávali i seno, ať se nažere, a kolem něho se tančilo. Za týden po kiritofu byly hodky a večer hráli chlapi kuželky. Kdo vyhrál, ten vyhrál i toho kozla. Já jsem to sice neviděl, ale otec mi povídal, že když u toho byl nějaký bohatý, nějaký sedlák, tak se to udělalo tak, aby on těch nejvíc kuželek porazil, on je za to pak pozval k sobě do sklepa a pilo se až do rána.

Kozla vzal domů a udělali z něj guláš.

Josef Regen 55

•

50 51 52 53 54 55

182

Oblíbeným maskotem charvátských hodů byl kozel nebo beran, Frélichov, 1. pol.

20. stol. SOCHN

Druhý kiritofský den (pondělí) se dopoledne opět šlo do kostela na mši svatou a po ní se procesí odebralo na místní hřbitov. Účastnila se ho celá dědina a vzpomínala na všechny zesnulé, kteří v obci zemřeli. Poté šli stárci vyhrávat radním a ve tři hodiny si opět vyzvedli své stárky. Druhý a třetí den již bylo na hodových slavnostech málo přespolních, vesničané byli mezi svými a radovali se vespolek. Po úvodních sólech stárků se při odpolední zábavě do tance zapojili i ženatí a vdané. Třetí den dopoledne chodili stárci s chasou vybírat obilí a jiné věci, z jejichž prodeje zaplatili náklady na kiritof.53 V neděli po hodech se konaly ještě hodky. „Kdo celý rok se nejde nikam pobavit, ten jde se svou ženou vytancovávat kozla a není nic lepšího, jak tak naši staří strýci a jejich ženy vesele tančí.“54 Při hodkách na sebe pozornost opět strhl kiritofský kozel, o nějž se hrálo v kuželkách.

Na počátku listopadu si Charváti připomínali Slavnost Všech svatých (Svih svetih) a Vzpomínku na věrné zemřelé (Dušičky). Na Dušičky pekli zvláštní pečivo, pomakované tří- a čtyřpramenné pletýnky z houskového těsta. Nazývaly se štručice a po ranní mši (před polednem) si pro ně děti chodívaly většinou ke svým kmotrám, případně i jiným příbuzným.56 V bílém šátku si odnášely kromě štručic také perník, jablka nebo ořechy.

Dospělejší mládenci a muži o ně hráli kostky v hospodě (virflovali) a následně pletýnku donesli své milé nebo manželce. Tento zvyk měl udržovat příbuzenské a sociální kontakty a také soucit s chudými, kteří v minulosti bývali pletýnkami obdarováni. Kult chudých duší (personifikovaný chudými lidmi) zde stál jako symbol duší zemřelých.57

Výzkum Zdenky Jelínkové, soukromý archiv Zlatislavy Kruzové.

SIČ, Josef. Naše stare a današnje zvike, s. 16.

MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 29.

SIČ, Josef. Naše stare a današnje zvike, s. 16.

Tamtéž.

Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

Po Mikuláši již brzy přišly Vánoce. Charváti je nazývali Božić, Štědrý den se označoval Badnjak. Kdo chtěl vidět zlaté prasátko (zlata prasinka), musel se postit. Jak přísně se půst pojímal, záviselo na konkrétní rodině (někde býval skromný oběd – čočková polévka – někde se s jídlem čekalo až do večera). V mnohých domácnostech pekli sváteční bábovku (furma), jinde i vánočku, která se jedla s kompotem ze sušených švestek, případně také jablek (sušené ovoce se svařilo ve vodě s trochou cukru). Kompot s bábovkou na štědrovečerní tabuli mnohdy doplňovala čočková polévka. Ryby se jídávaly spíše výjimečně (upřednostňována byla ta jídla, která rodinným příslušníkům chutnala – někdy krupicová kaše, někdy husa, někdy vepřový řízek s bramborovým salátem).

Pro malé děti připravili rodiče stromek (krisbam). Po soumraku procházel charvátskými vesnicemi pastýř. Práskal bičem (až třímetrovým) a ohlašoval příchod Ježíška (Kriskindlj). Tato štědrovečerní obchůzka se k Charvátům přenesla z německo-rakouské tradice.60 Nedílnou součástí vánočních oslav byla návštěva půlnoční mše a ostatních církevních obřadů. Narození Krista zvěstovali z věže frélichovského kostela muzikanti, kteří hráli Tichou noc, v Novém Přerově chodili a vyhrávali muzikanti po vsi ještě před půlnocí.61 Na svátek sv. Štěpána (26. prosince) se charvátští muži a chlapci vzájemně navštěvovali a přáli si. Říkalo se, že chodí vuolit (bavit se). Sešli se přátelé, doneslo se cukroví a limonáda a povídalo se. Staří ženatí chlapi se scházeli ve sklepech. Tento zvyk měl své kořeny ve službě chasy na statcích. Čeledíni, končíce službu na Štěpána, dostávali jako odměnu za dobře vykonanou práci koláče podobné vrtáňům, měli prostor hodovat a veselit se. Právě v tomto období mohli přejít do služby k jinému sedláku (mohli si ho zvolit, odtud patrně název zvyku). Na Nový rok se takto vzájemně chodily navštěvovat ženy a dívky.63 Hospodyně se vyhýbaly tomu, aby věšely prádlo a aby šily – říkalo se, že by tak mohly slepicím zašít zadek.

Mikuláš ve strýcových botách Po vesnici chodil Mikuláš s čertem, museli jsme mu říct básničku. Za války to bylo smutné, ale i tehdy se to dělávalo. Jednou jsem poznala, že Mikuláš má boty jako strýc Schallamoun. Říkám to mámě: „Mami, to ale bylo, jako by to byl strýc Schallamoun, to jsou jeho boty.“ A ona říkala: „Ale prosím tě, kde by je Mikuláš vzal.“ Mařenka pak chodila za čerta a Magda za anděla.

Magdalena Reichmannová 59 Půlnoční koncert Jednou, už ani nevím, kolik mi bylo, jsem na Vánoce zpívala při mši sólo. Tatínek tehdy ještě žil, schovával se nahoře na kůru, abych ho neviděla a nedostala trému. Učitel hrál na housle a já jsem zpívala Chtíc, aby spal. Jedna taková babička pak šla a říkala: „No já myslela, že to zpívá andělíček.“ Anna Luzarová 62 Dámská jízda Na Nový rok jsme se my, dívky, chodily bavit. Setkaly jsme se u nějaké kamarádky, přinesly si všelijaké dobrůtky, nějakou limonádu. Kluci nám chodili ťukat na okna: „Pusťte nás dovnitř, pusťte nás,“ ale my jsme byly ještě mladé, tak jsme zůstávaly jenom v okně.

Anna Luzarová 64

•

56 57 58 59 60 61

Vzpomínky Magdaleny Czehowské, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 66–67.

Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 68–69.

Vzpomínky Josefa Regena, nar. 1929 ve Frélichově, Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, Terezie Sedlačíkové, nar. 1932 v Novém Přerově, Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, Marie Čtvrtlíkové, nar. 1938 ve Frélichově, Herwiga Sitka, nar. 1940 ve Frélichově. Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 62 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 63 VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů, s. 70.

64 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

183

Lidová kultura

Na počátku prosince navštěvoval děti v charvátských vesnicích sv. Mikuláš. Děti si musely vyčistit boty, postavit je za okno, a když se druhý den ráno probudily, poznaly, co jim Mikuláš nadělil: nejčastěji to bylo drobné cukroví, suché fíky, případně uhlí.58

Lidová kultura

Zrození člověka Človik dohaja na svit v najveći tihosti a kad grie iz svita, viprovadjan biva šromotnimi zvoni. O splodjenju človika negovori nigdor, a starji ostaju bez odplate; nigdor nepoštuje tje, ki pokoljenje ljudsko urodno rozmnožuju, ale bogatstva, dustojnosti i kralestva bivaju učasni a pamatnikami oslaveni ti, ča sgasaju svitlo života tisute ljudi. 65

První třešně Vím, že když byly v květnu první třešně, maminka je nikdy nejedla. Všichni Charváti byli nábožensky založení a říkalo se, že když dítě zemře a svatý Petr v nebi rozdává třešně, tak tomu, kterého maminka snědla třešně na zemi, už nedá – a řekne, že jeho maminka už je snědla za něj. To se dodržovalo a maminky, kterým zemřelo dítě, první třešně nikdy nejedly.

Magdalena Reichmannová 66

•

Život člověka Tradice charvátského společenství se předávaly z generace na generaci, z části se v průběhu časů vyvíjely a proměňovaly.

Jaké zvyky ale doprovázely život člověka od jeho počátku až do konce?

Narození dítěte a křtiny Rituály nebo tradice související s početím, těhotenstvím, porodem a šestinedělím nebyly u moravských Charvátů příliš zkoumány a dochovalo se pouze velmi málo zápisů souvisejících s touto problematikou. Víme však, že narození dítěte bylo v charvátských rodinách, ať bohatých, či chudých, slavnostním okamžikem. Ženy rodily doma a snažily se dodržovat tradiční šestinedělí. Prvních devět dní po porodu přinášela rodičce kmotra vydatné jídlo (často to byl drůbeží vývar). Rodička třetí den sice vstala z postele, snažila se však nechodit mimo dům.

Navštěvovaly ji příbuzné a kamarádky a nosily jí drobné dary.

Novorozeně se dostalo do středu pozornosti celého domu i všech návštěv, a to obzvlášť pokud bylo silné a zdravé. K nemocným dětem se doktor příliš často nevolal – vycházelo se ze zásady, že sílu pro nelehký život musí mít dítě v sobě samo. Pokud dítě zemřelo jako malé, matky se staly v určitých ohledech zdrženlivějšími.

Část koutní plachty, rozměry: 147 cm x 140 cm, 1. pol.

19. století. Foto: Olga Tlapáková, 2017. Národní muzeum, Historické muzeum, Etnografické oddělení (NM), H4-20572

65 Překl.: Člověk přichází na svět v největší tichosti, a když z něj odchází, bývá vyprovázen hlasitými zvony. O zrození člověka nikdo nemluví a rodiče zůstávají bez odplaty; nikdo nevelebí ty, kdo pokolení lidské úrodně rozmnožují, kdežto bohatství, důstojnost a slávu získávají a památníky jsou oslavováni ti, kdo zhasínají světlo tisíců lidí. In: ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2, s. 10.

66 Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

184

Lidová kultura

Emilie Šalamonová s kmotrou Mokrušovou, Frélichov, 30. léta 20. století. SOCHN Část koutní plachty, rozměry: 85 cm x 110 cm, 1. pol. 19. století. Foto: Olga Tlapáková, 2017. NM, H4-23817

Prvním významným obřadem, který člověka v životě čekal, byl křest. Ten se konal v nejstarších dobách bezprostředně po narození dítěte, od konce 19. století se ustálila praxe křtít až třetí den po narození. Samozřejmě u dětí, které byly slabé a u kterých hrozilo, že zemřou, se křtilo co nejdříve. Příchod nového potomka rodina oslavila slavnostním obědem v nejužším rodinném kruhu.67 V den křtu přinášeli kmotři dárek „do peřinky“, což byly většinou peníze.

Kmotr (kum) a kmotra (kuma) měli v rodinách moravských Charvátů zcela zásadní roli.68 Stávali se součástí nejužšího rodinného kruhu. Jejich vážnost do značné míry charakterizuje rčení: Kumovi – ti su već nek rodina.69 Vždyť právě oni, v případě, že by se s rodiči něco stalo, měli převzít starost o nezletilé děti. Zcela zásadní roli také hráli v náboženském životě svého kmotřence. Ke kumovim si děti chodily na Velikonoce pro pomlázku, na dušičky pro štručice, na Vánoce pro menší dárek a často je opravdu vnímaly jako druhé rodiče.

Dalším důležitým obřadem bylo první svaté přijímání (ke kterému často šla celá třída společně) a svaté biřmování.

Anna Sitková u prvního svatého přijímání, Frélichov, 1947.

SOCHN

67 MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia ethnographica: Supplementum ad acta musei Moraviae. Scientiae sociales. 1988, roč. 22, s. 257.

68 Kmotři byli jednak křestní (tedy když bylo křtěno malé novorozeně), jednak biřmovací (když starší dítě přijímalo svátost biřmování).

V charvátských rodinách mělo význam obojí kmotrovství.

69 Překl.: Kmotři – ti jsou více než rodina. Vzpomínky Herwiga Sitka, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

185

Lidová kultura

Svatba

sociální příslušnost obou partnerů přispíval k udržování svatebních zvyků. Pokud se ve vesnici objevil mládenec „odjinud“, dávala si na něj domácí chasa pozor, a taková nevítaná návštěva mohla dopadnout i rvačkou.71 K těmto přespolním návštěvám se ve Frélichově vázala posměšná rčení „Majetek mu spadne do Dyje,“ nebo „Kdyby byla dobrá tráva, sežrala by ji domácí kráva.“72 Velký vliv na výběr ženicha či nevěsty měla ekonomická situace obou rodin. V dřívějších dobách se s větším důrazem hledělo, jak by mohl být majetek (zejména pole a dobytek) vhodným sňatkem rozmnožen. V meziválečném období se kritéria kladená na národnost a majetkový stav zvoleného životního partnera uvolnila. Kromě charvátsko-charvátských se uzavíraly také charvátsko-české nebo charvátsko-německé sňatky, což s sebou neslo řadu jazykových, politických i sociálních zvláštností.

Svatbu můžeme chápat jako komplex právních, náboženských a mytologických zvyklostí doprovázejících vstup do manželství. Skládá se z právních úkonů, norem a také kultovních obřadů, do nichž se řadí i použití oběti a využití magických atributů, jako jsou praktiky a pověry mající za úkol zajistit novomanželům štěstí a potomstvo.70 Různá etno-kulturní společenství měla své vlastní zvláštnosti a tradice, a moravským Charvátům se mnohé z nich podařilo uchovat až do 20. století. Dokumentaci svateb u moravských Charvátů se v 19. století věnovali Alois W. Šembera a Beda Dudík, kteří se zaměřili zejména na Mikulovsko; Břeclavsko v téže době zpracovával Jan Karásek. Po vystěhování Charvátů z jižní Moravy se tématu věnovali Miloš Melzer a Eva Večerková.

Vesničané si rádi dělali legraci ze zamilovaných, kteří svou známost tajili – strojili jim tzv. slaměnou svatbu. Ta vypadala tak, že mezi domem dívky a chlapce sousedé vysypali pěšinku ze slámy. V době draní peří se cestička vyznačila ze zbytků stvolů pírek. Pokud mrzlo, šprýmaři záležitost ještě vyšperkovali tím, že cestu zalili vodou, aby dlouho vydržela a nedala se jen tak odmést.73

Mezi Charváty byly upřednostňovány sňatky uzavírané v rámci jedné obce a mezi členy jejich komunity. Právě důraz kladený na etno-

2

1

3

Zaplétání vlasů nevěstě (Magdalena Vranešicová-Štěpánková) 1-3, 1947. SOCHN

70 HEROLDOVÁ, Iva. Svatba. In: Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 995.

71 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1989–90, roč. 23–24, s. 26.

72 Výpověď anonymního respondenta.

73 SIČ, Bedrřich: Spominanje na rodni kraj.

186

Pojďme se podívat, jak takoví tradiční charvátští snoubenci vypadali. Charvátští muži se až do první světové války ženili ve slavnostním kroji. Protože potom jej již běžně nenosili, na svatby oblékali dlouhý černý kabát se sametovým límcem (který nahradil starší kabát mentije). Chudobný mládenec si takový kabát na svatbu vypůjčil, pokud si jej sám nemohl pořídit. Klopu kabátu zdobilo pjero (rozmarýnová větvička zdobená bílou stuhou, větší, než měli ostatní svatebčané).

Tradiční charvátskou nevěstu (zaručna) popsal v polovině 19. století Alois Šembera následovně: „Nevěsta jest oděna ve skvostnou, okolo šíje a na rukávech liščinou nebo červeným beránkem vykládanou šubu, majíc na hlavě věneček z rozmarýny neb lesknavého stříbrného drátu. […]

Skvostná šuba z oblíbeného fialkového sukna bývá v rodinách dědičná, přecházejíc od matky na dceru i na vnučku.“76 Ve 20. století již ženy šubu

4

5

6

Zaplétání vlasů nevěstě (Magdalena Vranešicová-Štěpánková) 4-6, 1947. SOCHN

74 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 14.

75 MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty, s. 257.

76 ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2, s. 10.

187

Lidová kultura

Když měl mládenec vybranou budoucí nevěstu, sešli se jejich rodiče na námluvy neboli na zdogovor, aby projednaly majetkové podmínky sňatku. Pokud k dohodě nedošlo, svatba se nesměla konat. Oddavkám předcházely troje ohlášky v kostele. Po třetích ohláškách šli snoubenci (zaručni) osobně zvát na svatbu (pir) blízké příbuzné a kmotry, kteří jim obyčejně byli za svědky.

Ostatní svatební hosty pozval stuovnik, na jehož bedrech ležela veškerá organizace svatebního obřadu. Kromě příbuzných bylo zvykem zvát na svatbu také sousedy bydlící na levé i na pravé straně, všechny jejich děti a čeleď.

Loučení se svobodou nebylo u moravských Charvátů zvykem.

Svatby se konaly převážně na podzim do adventu nebo o masopustu, a to ve středu, protože ten den odpoledne měly děti volno ve škole. V neděli před svatbou nosili vesničané do svatebních domů naturálie a kuchyňské náčiní, protože nikdo neměl doma tolik vybavení, aby to na velkou společenskou událost stačilo.

V pondělí se zabilo sele, husy a jiná drůbež a začala se chystat svatební hostina, která měla až čtyři hlavní chody.74 V předvečer svatby se u nevěsty sešly ženy a připravovaly větvičky rozmarýnu ovázané bílou stuhou, kterými byli svatebčané označeni.75

Lidová kultura

Svatba Magdaleny Vranešicové a Josefa Štěpánka.

Frélichov, 1947. SOCHN

Svatba Anny a Vavřína Kochových, Nový Přerov, 20. léta 20. století. SOCHN

běžně nenosily, pouze si ji půjčovaly na svatební obřad v kostele. Popis oblečení, ve kterém se nevěsty vdávaly za první republiky, najdeme např. u Ive Malinara: „Každá nevěsta musela být krásná jako panenka z cukru. Vlasy měla spletené a obtočené po celé hlavě kolem dokola, věnec z kytice spletený (v těch větších kytkách byla i zrcátka) a na zádi věnečku dlouhá mašle.

Svatební oděv byl dosti složitý. Rukávce měla nevěsta skládané, vyšívaný lajblík musel být ze sametu – na prsou sešněrovaný zlatou tkaničkou. Spodničky musely být nejméně čtyřikrát škrobené a sukně – kašmírová nebo vyšívaná – čtyřikrát obroubená barevnými pentličkami a flitry. Opasek byl taktéž prošitý zlatými nebo stříbrnými pentlemi a flitry. Zástěra – kašmírová, většinou vyšívaná různými květy, obroubená pentlemi nebo dokola vyšitými vzorci.

Stejně jako zástěra byl vyzdoben krejzlík okolo krku. Holinky (čižmy, faldovačky) stály nejvíce

peněz. Musely se objednat půl roku dopředu. Výsledek však stál za to – podkůvky byly celé z mosazi, kramflíčky pobity cvočky.“77 Ještě ve 30. letech 20. století se charvátské ženy běžně vdávaly v kroji. Některé nevěsty se do kroje oblékly také ještě po válce.

Pokud byla nevěsta panna, mohla mít na hlavě věneček. Pokud byla v době sňatku těhotná, hlavu jí zakrýval šátek uvázaný na hanačku.78 K tradiční nevěstě patřila také tradiční úprava vlasů: „Prameny nad čelem se zpevňovaly cukrem a skládaly do drobných, ozdobných obloučků.“79 Žádné zprávy o tom, že by se společenství k těhotné nevěstě chovalo s opovržením, se nedochovaly. V případě, že dívka otěhotněla před svatbou, byla pro silně věřící komunitu těhotná nevěsta schůdnějším řešením, než kdyby se dítě mělo narodit mimo manželský sňatek.

Typickou součástí charvátské svatby byla sulica – dlouhá, na vrcholu ozdobená tyč.80 Sulice byla považována za typický dekorativní a reprezentativní prvek, který manifestoval postavení rodiny moravských Charvátů a obeznamoval celou obec s nadcházející svatbou. V předvečer svatby se stavěly před dům nevěsty a před dům ženicha a následně doprovázely svatební

77 MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 27.

78 „Na hanačku“ – šátek vázaný dozadu sahající do půli čela, aby zakryl všechny vlasy. VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 8.

79 Tamtéž, s. 9.

80 Dochovalo se několik popisů, jak taková sulice vypadala: Badatelé provádějící terénní výzkum ji popsali jako tyč, na jejímž vrcholu jsou zavěšeny různé tradiční a symbolické atributy korespondující s Charváty. Patrně nejstarší popis sulice pořídil badatel Zeman: „Druh praporce, který sestává z červených provazců, na němž vlaje darovaný bílý, popřípadě různobarevný šátek nevěstin.“ (ZEMAN, Josef. A. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podlužaken. In: Taschenbuch für Mähren und Schlesien. Brünn, 1808, s. 148.) Dle Šemberova popisu charvátského a slovácko-charvátského obyvatelstva se jedná o dlouhou, červenozeleně malovanou tyč, „na jejíž žerdi je zavěšen červený a bílý šátek, pentle, panenské jablko a dva nebo tři kohoutí péra“. (ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2, s. 10.)

188

Družičky z Frélichova, 1934. Foto: Antonín Dvořák. RMM

průvod a svatební veselí.81 V dřívějších dobách byly sulice také znakem svobodného stavu snoubenců a dokazovala jejich zachovalost a poctivost.82 Sulice byly běžnou součástí charvátských svateb zhruba do první světové války. Poté se používaly spíše výjimečně, zejména coby demonstrace charvátské svébytnosti.83 Jejich funkci částečně nahradilo rozmarýnové péro (pjero).

Svatebním obřadníkem u moravských Charvátů byl stuovnik, který měl na starosti veškerou organizaci svatby. Jeho výpomoc začala už před svatbou: pomáhal s vypůjčením nádobí, stolů a příborů pro svatební hostinu, zval hosty na svatbu, vedl svatební průvod do kostela a hůlkou udával rytmus pochodu.

V mezičase pomáhal s obsluhou hostů, bavil obecenstvo, ohlašoval taneční sóla na zábavě, dával povely muzikantům a klepáním hole oznamoval jednotlivé svatební etapy. Na hlavě měl tradičně černý klobouk a nesl hůl ozdobenou rozmarýnem a stuhami.

Ve svatební den oblékl navíc i bílou zástěru. Stuovnikem se stával muž veselý, výřečný, který uměl obecenstvo bavit, často z příbuzenstva. Role stuovnika je zaznamenána ve Frélichově, kde bývali i dva, pokud si to rodina mohla dovolit, v Novém Přerově byl stuovnik zván k velkým svatbám a v Dobrém Poli působil spíše výjimečně.84 Svatební den začal již brzy ráno. Tehdy přišla ženichova družina s muzikanty pro ženicha. Před jeho domem svatebčané zatancovali tři tance a byli pohoštěni snídaní – s oblibou se podával svatební koláč vrtáň, k němu svařené víno nebo čaj s rumem.

81 82 83 84 85 86

Následně se průvod vydal k nevěstě. I tady byli svatebčané pohoštěni a zatančili další tři tance.

Před odchodem do kostela snoubenci poklekli před rodiči, poděkovali jim za vychování a poprosili o požehnání. Svatební průvod ke kostelu dovedl stuovnik s muzikanty, nevěstu vedl mládenec (bratr nebo bratranec), ženicha družička.

Hlavní družičky (družice) byly dvě a obyčejně to byly kamarádky a příbuzné nevěsty. Počet dalších svatebních děvčat a mládenců závisel na velikosti svatby.85 Po příchodu do kostela následoval církevní svatební obřad.

Po obřadu svatební průvod zamířil z kostela.

Pouze ojediněle se ve Frélichově a v Dobrém Poli objevoval zvyk zastavovat jej (pretiezanje): „Provazem ověnčeným barevnými stuhami zastavovali průvod nesvatebčané, mládenci, někdy i ženy. Nabídli víno, blahopřáli svatebčanům, ženich je odměnil penězi a obyčejně pozval na večerní zábavu do hospody.“86 Ve Frélichově byla část takto vybraných financí věnována chudým „na chudobinec.“ Když průvod dorazil k domu nevěsty, stuovnik se údery holí a hlasitým proslovem domáhal vstupu dovnitř. Ve světlíku nad dveřmi

ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě, s. 11.

VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 11.

Tamtéž, s. 10.

Tamtéž, s. 13.

Tamtéž, s. 13.

VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 14.

189

Lidová kultura

Novomanželé Halavičovi z Dobrého Pole, za novomanželi tradiční sulice, 20. léta 20. století. SOCHN

Lidová kultura

se objevily kuchařky a nechtěly „vandráky kdoví odkud“ nechat vejít. Po jistém přemlouvání otevřely a podaly novomanželům bochník chleba, z něhož měli ukrojit krajíc dřevěným nožem. Práce jim byla obvykle usnadněna tím, že bochník byl už předem naříznut. Ženich měl tradičně naštípat dříví a nevěsta měla předvést, zda umí zametat. Zametala směrem do světnice, „aby si nevymetla štěstí.“ Následně byla ženichovi a nevěstě nabídnuta voda a víno. Pokud se nevěsta napila nejdříve vína, znamenalo to, že bude mít v domácnosti hlavní slovo. Uvedené obřadní úkoly novomanželů se tradičně znovu opakovaly i před domem ženicha. Tyto úkoly je možno chápat nejen jako zábavnou prognostiku vlastností partnerů a jejich společné budoucnosti, ale také jako prvky přechodových rituálů.87 Nejznámějším a nejhojněji dodržovaným svatebním zvykem bylo házení svatebního koláče. Vrtanj či vienac (věnec) sestával ze čtyř pramenů kvalitního vánočkového těsta s rozinkami. Kuchařky jej ozdobily esovitými ozdobami z těsta a povrch pomalovaly (pošarali) bílou, růžovou a červenou cukrovou polevou.88 Vrtáňů se peklo mnoho (dle ekonomické situace rodiny 5–40) v obou rodinách, v Dobrém Poli se pekly jen u nevěsty. Nevěstin vrtáň byl největší

Vrtáň Kolik měla nevěsta družiček, tolik měla vrtáňů. Nevěstin vrtáň byl úplně jiný, krásně nazdobený růžovou a bílou potravinářskou barvou, a ona ho házela. Říkalo se, že kdo ho chytne, ten se do roka vdá. Když se vdávala Magda Schal­ lamounová, já jsem byla malý fronc a chtěla jsem vrtáň taky. Nechtěli mi ho udělat, ale strýc Schallamoun říká: „Panenkomarja, pořád s tím děláte drahoty, tak jí ten vrtáň udělejte, ať ho hodí, kde chce.“ A potom došel a říká: „Magdi, bude vrtáň! Musí ti ho udělat.“ A udělali mi ho.

No to bylo něco.

Magdalena Reichmannová 91

• 87 88 89 90 91 92 93 94

a nejokázalejší. Měl 50 cm v průměru a zdobily jej rozmarýnové snítky s bílými stužkami. Jeho házení přišlo na řadu tehdy, když se svatební průvod s nevěstou vrátil k domu jejich rodičů. „Nevěsta stála na schodku před domem, nejprve naznačila vrtáněm kříž, zatočila se s ním a pak ho házela za sebe přes hlavu do hluku kolemstojících nesvatebčanů, kteří už čekali na tuto podívanou.“89 Zády k publiku však mohla svatební koláč házet pouze ta nevěsta, která byla „poctivá“. Pokud již nebyla pannou, házela jej s obličejem otočeným k svatebčanům. Po nevěstě házely vrtáně družičky, ale již otočené k obecenstvu čelem. Děti se snažily chytit alespoň kousek sladkého pečiva. Starší mládež někdy drobotu polívala vodou, aby jejich nadšení pro vrtáň trochu zchladila.90 Házení vrtáněm se hojně dodržovalo v meziválečném období a řada charvátských nevěst se ho nevzdala ani po vystěhování menšiny z jižní Moravy.

Svatební hostina vypukla ve dvanáct hodin a svatebčané hodovali a veselili se až do pozdní noci. Pokud se pořádala doma, konala se nejčastěji v domě rodičů nevěsty. U bohatých rodin se slavilo v obou domech, z nichž manželé pocházeli, zvykem bylo přecházet z jednoho do druhého a svatební veselí mohlo trvat dva a tři dny, novomanželé přecházeli od domu k domu a toto veselí mohlo trvat dva až tři dny. Večer probíhala oslava také v hostinci.

U svatební tabule se dodržoval tradiční zasedací pořádek.

Novomanželé seděli v rohu, čestná místa náležela rodičům, kmotrům, družičce „nesoucí péro“ a mládenci. Příbuzní a děti seděli u bočních stolů. Slavnostní hodování se protáhlo až do nočních hodin a sestávalo z několika chodů: hovězí s křenovou omáčkou, svíčková, knedlo vepřo zelo (svinsko pečieno, zele, fanjke), vepřové řízky s bramborovým salátem. Nechyběla ani pečená drůbež. V devatenáctém století byl povinnou položkou svatebního menu také drůbeží vývar s nudlemi.92 Zapomenout se nesmělo ani na makové a tvarohové koláčky (fljekince), bábovky (furme) a dorty. Ženich a nevěsta nesměli dle tradice až do večerních hodin jíst, pít a ani promluvit. Aby je svatebčané řádně vytrápili, dělali si z nich různé legrácky. Novomanželé na to nesměli reagovat a zdrženlivé chování se vyžadovalo obzvlášť od nevěsty.93 O obsluhu svatebčanů se staraly kuchařky. Ty navečer obcházely hosty s naběračkou a ovázanou rukou dožadujíce se příspěvku „na spáleninu“. Hostina vrcholila kolem desáté hodiny večerní, kdy se servíroval zajíc na smetaně nebo na divoko. Kuchařky shodily talíř na zem na znamení, že byl zajíc právě zastřelen. Střepy měly přinést štěstí a zaječí pečeně hrála magicko-prosperitní funkci.94

Tamtéž, s. 14–15.

Tamtéž, s. 15.

Tamtéž, s. 15.

DUDIK, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Mähren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Brünn: R. M. Rohrer, 1873, s. 24.

Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Mähren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 20.

VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 17.

Tamtéž, s. 17.

190

Lidová kultura

Svatba Josefa Slunského a Růženy Šalamounové, Frélichov, poč. 30. let 20. století. SOCHN

Svatební veselí doplňovala muzika: ve starších dobách ji zajišťovaly gajde (dudy) a dvoje housle, později kapely s dechovými nástroji. Po obědě (který byl řádně dlouhý, tedy spíše kvečeru) hráli muzikanti v domluvené hospodě a celé vesnické společenství se mohlo tohoto svatebního veselí účastnit. Tančilo se sólo pro nevěstu a ženicha, pro svatební rodiče, kmotry, družičky a mládence, kuchařky a další, a nakonec pro nesvatebčany. Sólo si musel každý předem objednat u stuovnika. Bylo zvykem, že otec ženicha dal k dispozici vesničanům 50 litrů vína a trávní koš plný svatebních koláčků. Chudší lidé si u sebe doma na dvorku vystačili s harmonikou.95 Někdy se také držel zvyk, že v nestřeženém okamžiku ženichovi ukradli jeho kamarádi různé nářadí, které potom přenesli do sálu a chtěli mu ho zpět prodat.

Na ženichovi bylo, aby si ho vykoupil zpět.96 Ve večerních hodinách také přišel na řadu zvyk čepení nevěsty. V 19. století sňaly za velkého pláče a naříkání ve vedlejší místnosti vdané ženy nevěstě věnec z hlavy, rozpletly jí vlasy a nasadily na ně škuofiju (tradiční slavnostní čepec).97 V meziválečné době se tento zvyk zachoval ve zjednodušené podobě, kdy kmotra, teta nevěsty nebo družička sňaly nevěstě věnec při hodování v koutě stolu. Nejprve jí uvázaly „na hanačku“ bílý šátek s černými tečkami natvrdo naškrobený, poté přes něj nasadily

barevný tibetový šátek (facuov), uvázaný pod bradu a zdobený třásněmi. V Dobrém Poli snímaly nevěstě z hlavy závoj kuchařky a na znak vdané ženy jí také uvázaly šátek a daly do ruky vařečku. Koncem 30. let a po roce 1945 si nevěsty sundávaly závoj samy bez rituálního úkonu. Zánik tohoto obyčeje s sebou nesl i zánik folklórního repertoáru proslovů a písní vážících se k čepení.98 Po tomto obyčeji následoval v devatenáctém století ještě zvyk vykupování nevěsty. „Jedna z žen, která začepenou nevěstu přivedla zpět ke svatební tabuli, si s ní zatančila a pak ji přivedla k ženichovi a ostatním hostům, aby odkoupili mladou ženu, kteřížto, zatančivše s nevěstou jeden po druhém, ženám dle libosti nějaký peněžitý dárek dávají, vykupujíce jím nevěstu.“99 Přitom se zpívala píseň Zgubila sam portu, zeleni vienac.100 Tento tanec nevěsty po snětí věnečku je možné vnímat jako projev jejího odloučení od svobodné mládeže a přijetí mezi vdané ženy.101

95 Tamtéž, s. 18.

96 MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev, s. 28.

97 DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 20.

98 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 23.

99 ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2, s. 11.

100 Tamtéž.

101 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba, s. 25.

191

Lidová kultura

Svatba Magdaleny Vranešicové a Josefa Štěpánka. Frélichov, 1947. SOCHN

Dalším svatebním zvykem bylo chození nevěsty pro mladou vodu. Poté, co byla nevěsta začepena a zatančila si s ženichem a hosty, „vezme malou puténku nebo jinou nádobu s vodou, přiváže si ji na šátek a jde se ženami a ostatními svatebníky při zvuku hudby po dědině. Před domem některého hosta zůstane státi a postaví puténku s vodou na zem“. Její doprovod následně spustil proslov: „Milí hosté, zde jest mladá žena, která má velmi dobrou vodu na oči; kdo si jí oči potře neb umyje, bude viděti při večeři pečeně, sklenice s vínem…“102 Po této řeči si svatebčané šli k nevěstě pro mladou vodu a do její puténky házeli drobné peníze.

Po večeři (anebo poté, co byla nevěsta začepena) došlo na předávání darů. Také k tomuto úkonu se váže obřadní charakteristika s pevnou hierarchií. Ještě před samotným předáváním darů přinesly kuchařky nevěstě loutku (někdy upečenou z těsta) a popřály jí brzký přírůstek do rodiny. Někdy loutku přinášely pouze té

102 Tamtéž, s. 25.

103 Tamtéž, s. 24.

104 Tamtéž, s. 24.

192

nevěstě, která již byla těhotná. Prezentaci darů měl ve Frélichově a v Novém Přerově na starosti stuovnik. Ten bral dary jeden po druhém do ruky, ukazoval je novomanželům a kladl před nevěstu. Předávání komentoval vtipnými poznámkami, kterými prozrazoval, kdo je dárce. Protože novomanželé ještě pořád nemohli mluvit, stuovnik se k nim obracel jako k cizím lidem, kteří přišli z cizí země, nemluví a nikdo neví, co jsou zač.

Nejčastěji se jako svatební dary dávaly věci potřebné pro domácnost: jídelní příbory, záclony, nádobí, hodiny, povlečení na postele, porcelán, někdy i peníze. Největší dary dávali kmotři a hlavní družičky. Obzvláště cenný byl svatý obraz, který nevěsta dostávala obvykle od křestní nebo biřmovací kmotry.

Když byly dary předány, novomanželé za ně poděkovali – tehdy konečně mohli promluvit – a také se mohli najíst. O půlnoci následoval přípitek novomanželů s rodiči a kmotry s přáním štěstí v budoucím životě, který byl vážným tradičním aktem a znamenal vlastní rozloučení s rodiči, oddělení se od rodiny.103 Druhý den po svatbě byla nevěsta za doprovodu stuovnika, družiček a mládenců zavedena do ženichova domu, kde ji pohostila jeho matka. Pokud nevěstino věno nebylo dostačující požadavkům ženichovy rodiny, stávalo se někdy také, že tchýně nevěstu nepřivítala.104

Když se po velké svatební oslavě uklidilo, konala se následující neděli ještě malá rodinná slavnost, na niž byli pozváni i stuovnik, kuchařky a všichni, kteří při svatbě pomáhali. Byl to způsob, jak se odvděčit a poděkovat jim za pomoc.105

Svatební hostina Na svatbu se vařila křenová omáčka. Pamatuji si, když se Magda Schallamounová vdávala, tak měli hostinu doma, sedělo se ve světnici. […]

Teď se sedělo, my děcka jsme lítaly a najednou strašný smích. My, děcka, jsme přilétly, co se děje, a ten děda, jak měl ten tabák v tom mníšku a chtěl si utřít vousy od té omáčky do kapesníku, tak jak už byl trochu napitý, tak místo kapesníku vzal ten mníšek. A jak si tak ty vousy utíral, tak ten tabák se mu všechen vysypal do té omáčky.

Magdalena Reichmannová 106

Lidová kultura

•

Novomanželé Slunští s ostatními svatebčany, meziválečný Frélichov. SOCHN

Svatba Matěje a Kateřiny Slunských, meziválečný Frélichov. SOCHN

105 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 23.

106 Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

193

Smrt a pohřeb

Samotný pohřeb (puogrieb) se konal odpoledne třetí den po skonu a zúčastňovala se jej téměř celá vesnice. Udržoval se starobylý zvyk, kdy po příchodu kněze do domu byly pozůstalým

Lidová kultura

Třetím a posledním obřadem životního cyklu v tomto článku popsaném je pohřeb.

V pohřebním obřadu moravských Charvátů je pozoruhodné přetrvávání a stabilita některých starých prvků. Tyto prvky byly popsány Šemberou, Dudíkem a následně Večerkovou.

Jak nejstarší etnologické poznámky Šemberovy hovoří, když někdo umřel, byla jeho mrtvola umyta107 a položena na slámu, „aby se mu lépe usínalo“, přikryta plátnem a svatými obrázky (kipe), které se dávaly především na hruď zemřelého.108 V pozdějších dobách byl nebožtík

(mrtvac) uložen na desky položené přes dvě židle a pro návštěvy byl k nahlédnutí v parádní světnici (hiža). V místnosti hořela olejová lampa. Okna a zrcadla se zastírala černým plátnem a bylo zvykem, že přes noc u nebožtíka někdo bděl a odříkával modlitby, zejména růženec. V dřívějších dobách takto činili příbuzní a pozůstalí, později tento úkol připadl na vesničany sociálně slabé a bez domova. V domě měli, výměnou za bdění a odříkané modlitby, kde spát a dostávali najíst. Ve Frélichově je takto zaznamenán případ pana Josefa Maixnera z obecního chudobince.

Zesnulá Anna Vranešicová 1, 2, Frélichov, 1939.

SOCHN

107 Voda po umytí mrtvého se pověrečně vylévala na hnojiště.

108 ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis Českého muzea. 1845, roč. 19, č. 2, s. 163–189.

194

Pohřeb mladé dívky Anny Vranešicové, Frélichov, 1939. SOCHN

osobu), šla za rakví a držela lucernu s hořící svíčkou, kterou u hrobu zhasla.110 Tento zvyk se udržoval ve Frélichově i po druhé světové válce, v Novém Přerově ve třicátých letech a v Dobrém Poli spíše výjimečně. Do první světové války také bylo zvykem, že rakev na hřbitov nesli příslušníci stejného pohlaví, jakého byl zemřelý, tedy muži nesli muže a ženy ženu. Pokud zemřel mladý člověk před svatbou, byla rakev bílá a na ni se pokládala zlomená snítka rozmarýnu. Zemřelý mládenec byl oblečen do černého jako ženich, nevěsta pak do bílého jako nevěsta. Dítě bylo také oděno v bílém s myrtovým věnečkem na hlavě, při pohřbu se zpívala česká píseň „Letěla bělounká holubička“. Dospělým do rakve nejčastěji příbuzní oblékli jejich svatební oblečení. Ukládání zesnulého do hrobu provázel velký nářek všech přítomných.

Po pohřbu se v domě zesnulého konala pohřební hostina (karmina). V souvislosti se starší tradicí se podával chléb s máslem nebo sýr, u bohatších tvarůžky, víno a občas pivo.

V době polních prací a žní se přichystalo „něco narychlo“. V zimě se pak jedl guláš, maso ze zabíjačky nebo vařená slepice. V meziválečném období se k těmto pokrmům přidaly sladké bábovky a buchty. Před a po jídle se pomodlilo za zemřelého a vyzdvihovaly se jeho kladné vlastnosti.111 V okně, kde se pohřební hostina konala, hořela po celou dobu zapálená svíce.

Ukládání do hrobu Anny Vranešicové, Frélichov, 1939. SOCHN 109 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. II. Pohřeb. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1991, roč. 25, s. 29.

110 Podle Dudíka lucernu nesl nejstarší muž nebo žena v obci. Viz DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 21.

111 VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. II. Pohřeb, s. 30. Dudik říká, že se to dělo už při ukládání těla do hrobu (DUDÍK, Beda. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien, s. 21).

195

Lidová kultura

rozdány bílé svíce, které se zapalovaly před domem. Věřilo se, že svíce jsou nositelkami Božího světla a znamením, že zesnulý žil a zemřel v křesťanské víře. Svíce povinně nesli příbuzní, kněz, kostelník, varhaník a zpěvačky. Dále se počet svíček odvíjel od ekonomické situace rodiny. Při vynášení rakve z domu „nosiči vynášeli rakev nohama napřed, třikrát s ní na prahu naznačili kříž, což bylo znamení posledního rozloučení s domem“.109 Před první světovou válkou se cestou ke kostelu a hřbitovu zpívaly církevní písně nebo se kolektivně modlilo, po válce modlení začala nahrazovat dechovka. V kostele se za zesnulého odsloužilo rekviem a kněz pokropil rakev svěcenou vodou a pokouřil kadidlem.

Při procesí bylo zvykem, že kmotra zemřelého (pokud byl dotyčný mladý), případně jiný příbuzný (když se jednalo o starší

Lidová slovesnost

Lidová kultura

O lidové slovesnosti u moravských Charvátů toho mnoho nevíme. Mnohé povídky, pohádky, pořekadla, písně, říkanky a další byly předávány pouze ústně, a než je někdo stihl zaznamenat také písemně, z paměti společenství se vytratily.

Jak již bylo uvedeno, badatelé si začali moravských Charvátů všímat zhruba v polovině 19. století. Velkou část jejich pozornosti upoutala hudba – písně a tanec. Můžeme se domnívat, že v životě charvátského společenství hrála hudba skutečně velkou roli – dochovaly se nám záznamy ze 17. století, že Charváti neváhali odvádět vrchnosti zvláštní poplatky, aby své taneční zábavy mohli pořádat. Tradiční hudební doprovod charvátských písní obstarávaly gajde (dudy) a dvoje housle. „Poslední gajdoš (dudák), který sem i na Břeclavsko z Hlohovce chodil, zhynul, truňkem podnaražen, r. 1874 uprostřed kolejí dráhy, když chtěl zagajdovat – mašině.“112 Později se i mezi Charváty rozšířila od německých sousedů odkoukaná dechovka.

Tanci moravských Charvátů je věnována zvláštní kapitola této knihy, zde se tedy zmiňme (alespoň stručně) o jejich písních.

Právě ony jsou jedny z mála fragmentů lidové slovesnosti moravských Charvátů, která se nám dochovala do dnešních dní. Velké zásluhy na tom mají Alois Vojtěch Šembera, František Sušil, Jan Herben, Ivan Milčetić, ale také Alois Malec a František Pospíšil. Charvátskou zpěvnost popisuje Jan Herben následovně: „Charváti na každý způsob mohou se honositi zpěvným i hudebním nadáním a lahodným, plným a krásným hlasem. Oboje projevuje se už při zpěvu v kostele. […] Zpěv kostelní má ráz

melancholický, písně světské většinou jdou do mol. Náklonnost k pěknému zpěvu dědí od nich také spoluobyvatelé němečtí, kteří na chorvatské mše chodí rádi a rádi poslouchají jejich zpěvy při pohřbech i na svatbách.“113 Ráz charvátských písní je podle Vincence Brandla „ohnivější než Čechoslovanů a prozrazuje horkou krev, která v jejich žilách kypí“.114 Jan Herben, který charvátské osady navštívil o dvacet let později, však přiznává, že tento postřeh nemůže potvrdit a podle jeho ucha zněl zpěv Charvátů podobně jako zpěv Slováků z okolí Břeclavi.

Původní charvátské písně byly velmi oblíbené v 19. století, vedle toho však Charváti rádi zpívali také písně slovenské. Častokrát převzali původní nápěv a doplnili ho slovy v chorvatštině.

Ve 20. století na stále větší popularitě nabírají písně české, německé a „hitovky“ z Jugoslávie.115

Výběr z charvátských říkanek, popěvků, písniček a povídek116 Macinka mala Macinka mala, kadien si bila?

U kume na piru. Ča su ti dali?

Kašu na pladnji.

Kašu sam pojila, pladanj sam rozbila.

Kšic, kruoz okno van.

Kočičko malá, kdepak jsi byla?

U kmotra na svatbě.

Copak ti dali?

Na talířku kaši.

Kaši jsem snědla, talíř rozbila.

Kšic, honem oknem ven.

Jedna, dvi, četire, tri Jedna, dvi, četire, tri, huodim, ruoža, otpri mi.

Ako da mi nećeš ti, ćeju mi rade druge tri.

Jedna, dva, čtyři, tři, chodím, růže, otevřʼ mi.

Jestli mi neotevřeš ty, otevřou mi druhé tři.

Lahku nuoć, lahku nuoć, Lahku nuoć, lahku nuoć, draga braća mila.

S vami Buog, s vami Buog, s vami Buog, Marija.

Sladkou noc, sladkou noc sestry, bratři milí.

S vámi Bůh, s vámi Bůh, s vámi Bůh s Marií.

112 KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti. In: HÚSEK, Jan a Lubor NIEDERLE. Moravské Slovensko. 2. Praha: Národopisné muzeum českoslovanské, 1922, s. 839.

113 HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14, s. 8, 16.

114 Tamtéž, s. 13, Herben se odvolává na Vincence Brandla a jeho Knihu pro každého Moravana.

115 Drobné fragmenty písní se podařilo shromáždit v rámci dokumentačního projektu Sdružení, realizovaného v letech 2010–2017. Řada z nich vyšla (včetně not) ve zpívance Jačke moravkih Hrvatov, vydané v roce 2015 Sdružením občanů chorvatské národnosti v ČR. 116 Několik poznámek k zápisu a výslovnosti: Texty zachycující lidovou slovesnost moravských Charvátů se dochovaly v různém způsobu zápisu chorvatštiny. Moravská chorvatština nikdy neměla svou kodifikovanou psanou podobu, a stejně tak na ni nelze beze zbytku uplatňovat ortografii dnešní spisovné chorvatštiny (chorvatský dialekt, jímž se mluvilo na Moravě, totiž vychází z jiného nářečního základu než dnešní spisovná chorvatština). Proto jsme se snažili maximálně sjednotit přepis v knize uvedených textů do podoby, která bude srozumitelná dnešnímu českému čtenáři. Některé rozdíly tu ale jsou. Hláska ć se vyslovuje jako české ť; ie značí dvouhlásku podobnou české výslovnosti ve slově pět. Zvláštností je měkké ľ (zapsáno jako lj). Jeho výslovnost je podobná té, kterou známe ze slovenských slov ľudový, Ľubica. Zároveň v moravské chorvatštině měkké i nezměkčuje předchozí souhlásku. Proto např. slovo rodi čteme tvrdě jako rody.

Příklady lidové slovesnosti viz Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, rozhovory s těmito pamětníky: Josef Hubený, Anna Luzarová, Josef Regen, Josef Schneider, Josef Slunský, Emilie Šalamonová, Marie Šalamonová, Anna Vojtková; zápisy: Jan Herben, František Pospíšil.

196

Růže jsem já růže, růže jsem já růže, dokud nemám muže, dokud nemám muže.

Pri tih naših vrati Pri tih naših vrati bura snigom mlati.

Otpri, ljuba moja, zima stat pred vrati.

U těch našich dveří sníh s větrem láteří.

Otevř’, lásko moje, zima stát u dveří.

Kad muža dostanem, kad muža dostanem, ruožu neostanem, ruožu neostanem.

Když muže dostanu, když muže dostanu, růží nezůstanu, růží nezůstanu.

A tebi je dobro s drugim v posteljici, a meni je zima vani v košuljici.

Však tobě je dobře s druhým v postýlce, a já venku mrznu jen tak v košilce.

Zgubila sam portu Zgubila sam portu, zelieni vienac.

Gduo je mi ga našav?

Lipi mladenac.

Ztratila jsem portu, zelený věnec.

Kdo mi ho jen našel?

Hezký mládenec.

Uč ovde se uč, ti človiče Uč ovde se uč, ti človiče, uč ovde se ča živ ak je, nek tru va bielu pratež, nek tru…

Uč, tady se uč, člověče, uč tady se, co žiješ, než položí tě v bílé plátno než položí tě…

Aj kad bi ga našav, nekad mi ga da. Šak mu moja mati dobro zaplati.

I kdyby ho našel, ať mi ho vrátí.

Však mu moje máti dobře zaplatí.

Tvoje mati nima čuda dukata, da bi zaplatila tu portu zlata.

Tvoje máti není tolik bohatá, aby zaplatila portu ze zlata.

V Starih gorah V Starih gorah tečie voda, mora to bit mrzlo vino.

Mrzlo vino to mora biti, kad ja moram od tiebe se lučiti.

V Starých horách teče voda, asi je to ledové víno.

Ledové víno to musí být, když musím od tebe jít.

Kad ja puojdem na vojnicu Kad ja puojdem na vojnicu, ću ziet suobu divojčicu.

Divojčica – lipo ime, až mi za nju srce gine.

Až půjdu na vojančinu, vezmu si s sebou dívčinu.

Dívčina má jméno krásné, srdce moje pro ni hasne.

Sam ga zapeljala va hižu Sam ga zapeljala va hižu, to ja zabit neću, postel je spravena a frajirko dobru nuoć.

Kad bi ja imala Kad bi ja imala, kad bi ja imala frielištofsko puolje, frielištofsko puolje.

Kdybych tak jen měla, kdybych tak jen měla frélichovské pole, frélichovské pole.

Vince, vince Vince, vince, vince čedljeno, vince, gduo će tebe piti, kad ja moram vojak biti?

Vince, vince, vince čedljeno.

Vínko, vínko, vínko červené, vínko, kdo tě bude píti, když já musím voják býti?

Vínko, vínko, vínko červené.

Bi si zasijala, bi si zasijala bažalovo sime, bažalovo sime.

Zasadila bych si, zasadila bych si bazalkové sémě, bazalkové sémě

Guska, guska, guska pečena, guska, gduo će tebe jisti, kad ja budem v zemlji gnjiti?

Guska, guska, guska pečiena.

Huso, huso, huso pečená, huso, kdo tě bude jíst, až já budu v zemi hnít?

Huso, huso, huso pečená.

Bažalovo sime, to je lipo sime, to mi rozelienja cielo moje polje.

Bazalkové sémě, to je pěkné sémě, to mi zazelení celé moje pole.

Luka, luka, luka zeliena, gduo će tebe luka kosit, kad ja moram pušku nosit?

Luka, luka, luka zeliena.

Louko, louko, louko zelená, louko, kdo tě bude kosit, když já musím pušku nosit?

Louko, louko, louko zelená.

Jsem ho přivedla do domu, to nezapomenu, postel je spravená a frajírko dobrou noc.

197

Lidová kultura

Ruoža sam ja ruoža Ruoža sam ja ruoža, ruoža sam ja ruoža, dokle nimam muža, dokle nimam muža.

Lidová kultura

Povi ti mi, draga mila Povi ti mi, draga mila, bili mi te majka dala? Ča bi mi te aj nedala, kad sam s tuobu v noći stala.

Pověz ty mi, drahá milá, jestli by tě mamka dala?

Proč by ti mě přec nedala, když jsem s tebou v noci stála.

S tuobu sam ja v noći stala, i veru sam tebi dala, zlat prstenak na ručicu, z rozmarina kitičicu.

S tebou jsem já v noci stála, i víru jsem v tebe dala, zlatý prsten na ručičku, z rozmarýnka kytičku.

Nasadila sam si kokošicu Nasadila sam si kokošicu, ni htila siditi, jaja mi je pokvarila, piplići su v riti.

Nasadila jsem si slepici, nechtěla seděti, vejce mi zničila, kuřátka jsou v řiti.

Kad sam biv ja fin, mlad Kad sam biv ja fin, mlad, sakomu sam biv drag.

A vi, moje mlade dni, ja vas iskam a vas ni.

Když jsem byl zdravý, mladý, každému jsem byl drahý.

A vy, moje mladé dny, hledám vás a vy pryč.

Kad sam ja biv mlad Kad sam ja biv mlad, je me imav saki rad.

Ale kada sam už star, nima me nigdo rad.

Když jsem býval mlád, měl mě každý rád.

Ale když už jsem stár, nemá mě nikdo rád.

Ča sam ja pas Ča sam ja pas, da me niećeš?

S drugim spavaš, s manu niećeš.

S drugim spavaš na koprivah, s manu niećeš na blazinach.

Duša moja, duša moja.

Copak jsem pes, že mě nechceš?

S druhým spáváš, se mnou nechceš.

S druhým spáváš na kopřivách, se mnou nechceš na peřinách.

Duše moje, duše moje.

Horeštan je vrlo selo Horeštan je vrlo selo, ale jako nepoštieno.

Mnuoga žena v šenkhauz hodi a divojka dicu rodi.

Aj, mnoga žena v šenkhauz hodi a divojka dicu rodi

Horeštan je pěkná obec, ale je to hanby kopec. Ženské do hospody chodí a dívkám se dítka rodí. Ženské do hospody chodí a dívkám se dítka rodí.

198

Imala sam miluoga Imala sam miluoga kot ruoža lipuoga, tr mi nisu dali sidat polag njega, tr mi nisu dali sidat polag njega.

Měla jsem já milého jak růže hezkého, ale jsem nesměla sedět vedle něho, ale jsem nesměla sedět vedle něho.

Sada imam jednuoga, tr mi ni Bože drag, anji nisam mogla od tuge zaprit vrat, anji nisam mogla od tuge zaprit vrat.

Teďka mám zas jiného, ten mi není tak drahý, ani jsem nemohla ze smutku zavřít vrata, ani jsem nemohla ze smutku zavřít vrata.

Kad bi te, moj ljubi, kad bi te spatrila, veru bi za tobum va Dunaj skočila, veru bi za tobum va Dunaj skočila.

Když bych tě, můj drahý, když bych tě spatřila, věru bych za tebou do Dunaje skočila, věru bych za tebou do Dunaje skočila.

Va Dunaj, va Dunaju, va široko muore, kad bi te spatrila, drago srce moje, kad bi te spatrila, drago srce moje.

Do Dunaje, Dunaje, do širého moře, abych tě viděla, drahé srdce moje, abych tě viděla, drahé srdce moje.

Ja tiebe nieću Ja tiebe nieću, ja tiebe nimam rada.

Ja ću si nagovorit tvojega kamarada.

Já tebe nechci, já tebe nemám ráda.

Já si chci namluvit tvého kamaráda.

Tvojega kamarada, aj čierne uoči ima, a blondave vlasy a to se meni ljubi.

Tvého kamaráda, co černé oči má a blonďaté vlasy a to mám já tak ráda.

Kad ti dojdeš k nam Kad ti dojdeš k nam, nehod si k nam sam.

Zam si suobu kamarada, naša maja će bit rada, kad ne dojdeš sam.

Až zas přijdeš k nám, nechoď k nám už sám.

Vezmi s sebou kamaráda, naše máma bude ráda, když nepřijdeš sám.

Charvátská přísloví a pořekadla117 Kad žabe v nuoći kunjkaju – će bit lip dan.

Když žáby v noci kuňkají – bude hezký den.

Kad v nuoći čuda pasov zavija – je dobar človik umrv.

Když v noci vyje hodně psů – zemřel dobrý člověk.

Když vlaštovky nízko létají – ještě ten den bude pršet.

Kad zrana mračna cvatu – ćeju duojt burke (lebo kad se na ciesti prah tuoči).

Když se zrána honí mračna – přijdou bouřky (nebo když se prach na cestě točí).

Jasna puovnuoćica – puni škadnji. Čuda zviezd je – čuda krumpirov.

Kad krave se vani začnu jako plašit: će duojt strašna burka. Uobodi su jako žajni a čuda krvi blagu vipiju.

Když se venku začnou krávy hodně plašit: přijde strašná bouřka. Hovada mají velkou žízeň a vypijí dobytku hodně krve.

Gduo će kačinu umoriti – mora ju po glavi biti a glavu odiliti.

Jasná noc – plné stodoly. Hodně hvězd – hodně brambor.

Kdo chce kačenu utrápit, musí ji po hlavě bít a pak hlavu oddělit.

Kad na siječanj i veljaču jako mrzne – neće ovu godinu ni jedan cviet zmrznut.

Gduo si od nikoga poradit neda – o se duojde, pak ništ nima.

Když v lednu a v únoru hodně mrzne – tento rok nezmrzne žádný květ.

Kdo si od nikoho nenechá poradit, přijde o vše a nic mu nezbyde.

Ožujak čuda sniga donesie – će sitva teške klase imat.

Gduo misli da ima ruozumu punu glavu – tomu pukne, rozum vitieče, ta ur hitar neće nigdar biti.

Když březen přinese hodně sněhu, bude mít žatva těžké klasy.

Kuliko dan pred Jurovom grmi – tuliko dan po Juri će oš bit zimno.

Kdo si myslí, že má rozumu plnou hlavu, tomu hlava pukne, rozum vyteče a už nikdy nebude chytrý.

Kolik dní před sv. Jiřím hřmí, tolik dní po sv. Jiří bude zima.

Z graha saki maha, z lieće se nikomu neće, z fržuona je hned gaća puna.

Kad na svietoga Mihovila a tajedan pred njim su vrući dnjevi, krupice rozbiju gruozlje na trsi.

Z hrachu každý mává, z čočky se nikomu nechce, z fazole jsou hned plné kalhoty.

Když jsou na sv. Michala a týden před ním velká horka, kroupy hrozny pomlátí.

Po Petru i Pavlu pieti dan – moreš žit saki dan.

Pátý den po sv. Petru a Pavlu – můžeš žít každý den.

Svieti Ivan Nep., sv. Florijan i sv. Rohus su patruoni urodnoga užitka. Ivan ne zatuopi, Florijan ne zgori, Rohus da užitka kus.

Do Svatého Ducha nespouštěj se kožucha, a po Svatém Duše choď pořád v kožuše.

Svatý Jan Nepomucký, sv. Florián a sv. Rochus jsou patrony hojného užitku: Jan nevytopí, Florián nepodpálí, Rochus dá hojný užitek.

Přirovnání118 Svieti Lovrienac – saka mlačica je studienac.

Na svatého Vavřince je z každé kaluže studánka.

Kad mačke jako v nuoći va škadnji mňoučiju, si miši se zgubiju.

Když kočky v noci ve stodolách hodně mňoukají – všechny myši se ztratí.

… lipe kot fajgulice (hezké jako kosatce) … mrazan kot nuoć (škaredý jako noc) … teplo kot va staroj kuči (teplo jako ve starém domě, tj. příjemně teplo vytopeno)

… ma na lapti vuke (má na poli vlky, má tam mnoho lebedy)

117 DOROVSKÝ, Ivan. Charváti ještě žijí mezi námi. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1996, s. 69, dále i texty Aloise Malce.

118 Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově. Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

199

Lidová kultura

Kad lastovičke nisko litaju – će oš ta dan pršat (kiša će padat, godina će puojt).

Lidová kultura

Čert i Paur Jednuč je biv paur. Ta je takaj rad va šenkauzi sidiv, a niš ni dielav. Kad su pauri šli pruoso sijat, tako je se paur takaj zibrav a je šav sijat. Zasijav je, ale dalje se ni za pruoso ugliedav. Kad su pauri šli plit, tako je se spomienuv takaj na njegovo pruoso a je šav kukat na njega. No kad je došav na lapat, tako je vidiv da je hojt tamo proso zapušćano. Tako je se usrdiv ta paur, a je veliv: Da čert bi ga pliv! Pa je se ubrnuv a je šav doma, je šav u šenkauzi dalje pit. Kad je ale čert čuv da ima viplit, tako je čert ga vipliv.

Kad je došav čas proso žiet, tako je se paur takaj spomienuv na njeguovo pruoso, je šav kukat a je vidiv da je pruoso lipo i zdravo, a najlipše pruoso v polji. Kukav: Dobro. Si najev ljudi a je šav žiet. Kat je došav žiet, je došav čert a je veliv: Paure, ča to dielaš? Veli: Žiet. A veli: Je to pruoso tvoje? Veli: Čij je? A nisi veliv, da ki čert bi ga pliv? Veli: Ja sam čert, ja sam si ga vipliv, pruoso je moje.

A paur je veliv: A ja sam ga ale sijav! Tako su se hipac skrečali, ba su se obminali tako da ćeju se rozdiliti. Tako ta čert veli pauru: Nu, daj si vivolit! Nu, paur je si ziev to goranje, a čert je si ziev to dolanje. Tako čert je imav strnišće, a paur je imav pruoso. Čert ni biv s tim s mirom, sa je ošijen. Tako su zasijali oš jednu puolnju ripu. Kad je došav čas puoljnu ripu davat van, tako je ta čert veliv tomu pauru: He, paure, onda si ti prvi voliv, sad ću ja. No, paur biv si smiruom, tako je dav čerta volit. Čert je veliv: Ja ću si ziet to goranje. A paur je biv smiruom si to dolanje ziet. Nato čert je dostav lišće, a paur je dostav ripu. Kad je biv čert zopet ošidjen, tako je veliv: O, paure, to ne ide skupa tako dielat, sada ćeme se, veli, za lapat. Gduo dojde zutra rano neg sunce vide sem na lapat (z) zazračniem konjem, toga je lapat. Paur ale si misliv: kade ću ja ziet zazračnoga konja?

Imam toga žebraka na tri nogah. Kamo ću ga? Šav dom pa je hodiv smutno simo tamo. Došla je baba k njemu, a je ga vidila zaraženuoga, tako je se ga pitala: No, paure, ča je, si zaražien? Paur ni htiv barvu van povidat ča je mu.

Baba ni dala mir, až je (v)se njuoj povidav. Stara je velila: To ću ja (v)se spravit. Za konja se ne prahaš ugliedat ale niš. Ja ću rano pojt na lapat. To bi bilo lipo, kad bi mi čerte ne ošidili! – Riktik, rano je šla baba s paurom skupa, ale paur je šav (s) strahuom.

Kad su došli k laptu s tu babu ta paur, tako su vidjeli čerta na zlatom kozli jahat tr se svitiv kot samo zlato.

Paur je biv smutan a si je misliv: Ur je lapat kraj! Ta baba je puored: Ale poj, to ću ja (v)se spravit! Kad bi čert na tebe ča sprogovoriv, tako ne davaj odgovori(t) njemu.

No dobro. Kad je ta čert jahav doli s tim kozluom, tako ta baba je se stupila na ruke a na noge, suknje je hitila pred sebe, a paur je si morav na nju zajahat, pa je lizla kot žaba. Kad je došav ta čert tamo, tako je zlizav s kozla pa je kukav: Je njoj kukav u hubu, ni vidiv zuba. Je kukav odzad, ni vidiv zuba. A tako je simo tamo puored, a na jednuč je veliv: Ale dvi hube a nijednoga zuba. Takvoga konja

200

Čert a sedlák Byl jednou jeden sedlák. Rád vysedával v hospodě a nic nedělal. Když šli ostatní sedláci na pole sít, tak se sebral a šel sít také. Zasel, ale dál se o obilí nestaral. Když šli ostatní plít, tak i on si vzpomněl na své proso a šel se na něj podívat. Přišel na pole, viděl, že všechno je zarostlé. Tak se rozzlobil a řekl: Čert aby ho vyplel! Otočil se, šel domů a pak znovu do hospody pít. Jenže když čert slyšel, že má pole vyplít, tak ho taky vyplel.

Když přišel čas žní, i sedlák si vzpomenul na své proso. Šel se na ně podívat a viděl, že obilí je hezké, zdravé, nejlepší proso široko daleko. Podíval se: Dobře. Najal si lidi a šel síct. Jenže když přišel znovu na pole, viděl to čert a řekl: Sedláku, co to děláš? On říká: Seču. Čert říká: Je to proso tvoje? Sedlák: A čí je? Copak jsi neřekl, aby ho čert vyplel? Říká: Já jsem čert, já jsem si ho vyplel, takže to proso je moje.

A sedlák říká: Ale já jsem ho zasel! Tak se chvíli hádali, ale pak se domluvili, že se rozdělí. Čert nabídl sedlákovi, ať si vybere. A tak si sedlák vzal horní část a čert tu spodní. Čert měl tedy slámu a sedlák proso. Čertovi se ale nelíbilo, že byl ošizen. A tak zaseli ještě jednou řepu. Když přišel čas dávat ji ven, čert řekl sedlákovi: He, sedláku, minule sis první vybíral ty, tak teď si budu první vybírat já. Sedlák souhlasil, tak si čert vybíral. Čert řekl: Já si vezmu to horní., No a sedlák souhlasil, že on si tedy vezme to spodní.

Takže čert dostal listí a sedlák měl řepu. Když byl čert znovu ošizený, řekl: O, sedláku, to takhle spolu nemůžeme dělat. Teď půjde o pole. Kdo sem zítra přijede před východem slunce na zázračném koni, tomu bude pole patřit. Sedlák si myslel: Kde já vezmu zázračného koně? Mám jen toho trojnohého žebráka.

Co s tím? Šel domů a smutně chodil sem a tam. Přišla k němu jedna bába, viděla, jak je zaražený, a tak se ho zeptala: Copak, sedláku, že jsi tak zaražený?

Sedlák ale nechtěl s barvou ven a říct, co mu je. Jenže bába nedala pokoj, dokud jí všechno neřekl. Stará řekla: Já to všechno zařídím. O koně se nemusíš bát.

Ráno přijdu na pole. To by bylo, abychom čerta neošidili! – A správně. Ráno šla baba společně se sedlákem na pole. Sedlák byl hezky vystrašený.

Když přišli na pole, viděli čerta, jak jede na zlatém kozlu, který zářil jak zlato. Sedlák byl smutný a jen si pomyslel: Pole je ztraceno. Ale bába pořád, že ne, pojď, já to všechno zařídím. Kdyby na tebe čert promluvil, ne že mu odpovíš. No tak dobře. Když čert přijel na kozlu dolů, bába si stoupla na ruky a na nohy, hodila přes sebe sukně a sedlák si na ni musel sednout. Ona pak lezla jako žába. Když k nim čert přišel, slezl z kozla a žasl. Podíval se jí do huby, ale zuby neviděl. Podíval se zezadu, ale zase zuby neviděl. A tak pořád dokola, až řekl: Dvě huby a ani jeden zub. Takového koně jsem ještě nikdy neviděl.

Bába vše shodila a řekla: Sedláku, pole je naše! Když to ale řekla a čert viděl, že je to stará bába, tak si ji vzal s sebou. A sedlákovi řekl: Pole ti patří. A k čertu patří čert.

Sedlák šel rychle domů a už nelumpačil. Stal se z něj spořádaný hospodář.

Kad su Sin Božji s sv. Petrom po svitu hodili Kad su Sin Božji s sv. Petrom po svitu hodili, došli su va jedno selo. Kad su šli van, tamo su bili dvi cieste. Saʼ nisu znali, po koj imaju puojt. Tamo je bila jedna divičica, tie su se pitali, ka ciesta grie va to selo a ona je hned stala a kus pred njimi utikala, a je njim ciestu pokazivala. Kad su šli dalje, došli su zopet k dvim ciestam a tamo je jedan ležav a oni su se ga pitali, ka ciesta grie va to selo a uon je nek s nogu pokazav: ona ciesta grie va to selo.

Kad su šli dalje, tako su rekli sv. Pietar Sinu Božjemu: „Ča ćeš dati toj zaplatu ča je takov kus pred nami utikala a ciestu pokazivala, ča ćeš dat tomu gnjilanu ki je ležav a nek s nogu ukazivav?“ Rekli su Sin Božji sv. Petru: „Ta, ča je nam ciestu pokaživala, ta će ovoga gnilana za muža dostat.“ Nato su sv. Pietar rekli: „Pane to ne dielaj, to ni spravedlivo.“ A rekli su Sin Božji: „Kad bi ta takovoga friškuoga muža dostala, kod je ona, tako bi ju se potrzali.

A kad bi ta gnilan zopet takovu gnilu ženu dostav, kod je uon, tako bi ju čiervi požerali.“ Pak su šli zopet dalje a došli su va jedno selo, kadien je just jedna žena hlib v pieć davala. Oni su ju prosili, da njim ima jedan neg malacag hlib speć. Ona je njim jedan neg kod piest velik udielala a kad je biv v pieći, su rekli Sin Božji sv. Petru: „Poblagoslovi njoj ta hlib.“ A oni su ga poblagoslovili a mali hlib je biv tako velik kod ti drugi.

Njoj je sada bilo žav za tim hlibom, za to je poslala divičicu van kukat, jeli oni oš nisu kraj. Kad ni dugo došla najzad, tako je ona sama šla na puod a je kroz okance duoli kukala da bude vidila, kad pojdu kraj, pak će steprv ta hlib z pieći davat van. A sv. Pietar su ju tamo vidili, tako su se njuoj s prstom pogrozili a su velili: „Kukaj kukaj a ćeš kukat až do sudniega dnieva.“

Jak Syn Boží se sv. Petrem po světě chodili Když chodil Syn Boží se sv. Petrem po světě, přišli do jedné vesnice. Když z ní vycházeli, uviděli dvě cesty.

Nevěděli, po které se mají vydat. Byla tam ale jedna dívka a té se zeptali, která cesta jde do vesnice, ona hned vstala a utíkala kousek před nimi, aby jim cestu ukázala. Když přišli dál, znovu přišli k rozcestí a u něj ležel jeden člověk. Zeptali se ho, která cesta jde do vesnice, a on jim ukázal jenom nohou: tato cesta jde do vesnice. Šli dál a sv. Petr řekl Synu Božímu: „Co dáš za odměnu té, která před námi utíkala takový kus, aby nám ukázala cestu? Co dáš tomu lenochu, který ležel a jen nohou ukázal?“ Odpověděl mu Syn Boží: „Ta, co nám cestu okázala, dostane toho lenocha za muže.“ Na to mu sv. Petr řekl: „Pane, to nedělej, to není spravedlivé.“ Ale Syn Boží mu řekl: „Kdyby dostala takového hbitého muže, jako je ona sama, tak by se roztrhali. A kdyby ten lenivec dostal ženu stejně lenivou jako je on, sežrali by je červi.“ Pak šli zase dále a přišli do vesnice, kde jedna žena právě dávala do pece chléb. Poprosili ji, aby i pro ně jenom malinký bochánek upekla. Ona jim udělala bochník velký jako pěst, ale když byl v peci, řekl Syn Boží sv. Petru: „Požehnej ten chleba.“ On ho požehnal a z malého bochánku se stal bochník velký stejně jako všechny ostatní. Jenže ženě teď bylo toho chleba líto, a proto poslala jednu dívku, ať se jde podívat ven, jestli již jsou pryč. Když se dlouho nevracela, tak ona sama šla na půdu a dívala se okýnkem dolů, aby viděla, kdy půjdou pryč, že teprve potom chleba vyndá z pece. Sv. Petr ji nahoře viděl, pohrozil prstem a řekl: „Kukej, kukej, a kukat budeš až do soudného dne.“

201

Lidová kultura

oš nigdar nisam vidiv. Tako je baba (v)se shitila a je velila: Paure, lapat je naš! No kad je ale to velila, čert je vidiv, da je to stara baba, tako je (…) krepat tako su mu až je zakrepala. E veli: Ti patri, k čertu si prihojale čert.

Ta paur je šav valje dom, al ni dalje lumpav, je biv poredan gospodar.

Lidová kultura

Legendy a pověry Tajemné bosorky U nás se hodně povídalo o bosorkách.

I v zimě chodily v letních šatech, v hezkém kroji, a vůbec jim nebyla zima. A jednou takhle šly a tři chlapci z vesnice je chtěli chytnout. Jenže bosorky najednou zmizely. Kluci z nimi utíkali, ale nikde je neviděli. Jeden ale ztratil klobouk.

Ráno, když přišel domů, tak jeho kloubouk visel na vratech od stáje. Byl celý roztrhaný a vedle byla cedulka: „Tak bys dopadl i ty, kdybychom tě ulovily.“ Tak to byly bosorky. Nebo se taky někdy stalo, že když bosorka navštívila matku s novorozencem a dítě pak bylo slabé, že ho uhranula. Jednou se to stalo i naší mámě. Dítě se nemohlo nadechnout. Proto se dělalo, že matka kolem dítěte pohodila obilí, pak se mu nic nestalo. Takové věci se povídaly.

Stefanie Marek 121

•

Navzdory velké zbožnosti mezi obyvateli charvátských osad v minulosti přežívaly i různé legendy a pověry. Známými postavami byly například čarodějnice bosorky. Věřilo se, že se objevují hlavně na jaře a v létě při svítání, aby posbíraly ranní rosu z trávy a proměnily ji v čerstvé kravské mléko. Bývaly viděny, když se s nádobami vracely domů. Někdy prý dělaly to, že našponovaly trávnici (plachtu na trávu) na žebřík, následně tahaly za její rohy způsobem, jako když se dojí kráva. Z trávnice vytékalo mléko. Když se do takového čarování pustily, pevně uzavřely všechny vchody do domu, aby je při tom nikdo neviděl.

Z mléka vyrobily máslo a prodávaly je v Drnholci na trhu.

Bosorky také pravidelně chodily do kostela. Velebný pán je údajně všechny znal, protože při svatém proměňování se k němu vždy otočily zády. Nikdy se neúčastnily líbání kříže.

Ve vesnici prý žilo mnoho čarodějnic. V hodině duchů se scházely na tajemném místě, navzájem se velmi dobře znaly.

Jednou se stalo, že jeden nebojácný čeledín místo jejich schůzek objevil. Tento objev ho však přišel draho, bosorky se mu pomstily: nemohl ze sebe vydat ani hlásku a ztratil rozum.

Před zlými duchy se vesničané chránili různými způsoby: nad vchodovými dveřmi dělali znamení svěcenou křídou, matky uvazovaly na zavinovačky novorozenců červené nitky, aby je ochránily před uhranutím. Červené opasky měly před uhranutím zlým pohledem chránit také ženy a dívky. Pokud to nepomohlo a k uhranutí došlo (u novorozenců se nejčastěji za uhranutí považovalo, když dítě dostávalo křečovité záchvaty podobné epileptickým), musela být přizvána léčitelka. Její léčebné metody byly leckdy velmi podivné.122 V lidovém léčitelství se dlouho udržovaly metody odkazující na pohanské tradice a rituály.

V blízkosti Jevišovky se nachází prastarý vrbový háj, který Charváti vysázeli v 16. století. Vrba měla u Charvátů všestranné využití, používala se také v lidovém léčitelství. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

119 Vzpomínky Stefanie Marek, nar. 1930 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 120 Rukopis Fröllersdorfer Ortsgeschichte, s. 21.

202

Dětské hry Řada her, jimiž se děti v charvátských obcích bavily, se odehrávala venku: na ulici, při pastvě krav nebo hus. Děti si přirozeně společně vymýšlely nové a nové kousky, jak se zabavit, existovalo nicméně několik zaručených herních klasiků:123 Gunjac (ve Frélichově tučkadlje) – je hra s dlouhou tradicí (mluví o ní pamětníci narození ve 20. letech 20. století s tím, že ji hráli i jejich rodiče). Spočívala v tom, že v zemi se vyhloubil menší důlek, do něhož se uložilo krátké dřívko, po stranách zašpičatělé. S druhým, delším klackem (cca 40 cm, zaostřený na špicích), se do něj bouchlo, až menší klacík vyletěl do výšky. Hráč v soupeřícím týmu měl za úkol jej chytit: buď oběma rukama (získal 100 bodů), pouze pravou rukou (získal 500 bodů) nebo pouze levou rukou (získal 1000 bodů). Hráč, který měl v ruce dlouhý klacek, jím také mohl do menšího, do vzduchu vyletěvšího klacíku prásknout a odpálit jej do dálky, aniž by ho soupeř chytil. Potom získal jeho tým tolik bodů, jak daleko klacík doletěl (poměřovalo se to jeho délkou).

Další oblíbenou hrou bylo na pastira – jednalo se vlastně o moravskochorvatskou obdobu baseballu. Proti sobě hrálo družstvo pastýře (který měl své ovečky) a družstvo vlka, který se snažil ovečky získat. Míček (tenisák) nahazoval hráč pastýř, dlouhou palicí ho měl co nejdál odbít hráč ovečka, chytit jej měl hráč vlk. Po odbití míčku utíkal hráč ovečka na označené stanoviště (kámen), musel to stihnout rychleji, než to zvládl vlk s míčkem. Pokud se tak nestalo, vlk ovečku získal. Tato hra měla i jiné varianty, např. že stanoviště byly dvě (dva od sebe asi pět

metrů vzdálené kameny), hráči museli navštívit obě a vrátit se zpátky.

Jinou oblíbenou hrou bylo krova otca (krov = střecha). Ta se hrála tak, že jedno dítě vyhodilo na střechu malý míček, vyvolalo jménem jiné dítě, které mělo balónek padající dolů chytit. To pak znovu házelo a vyvolalo jménem nějaké jiné dítě, tak se hra opakovala.

Při pastvě hus, kdy se děti pohybovaly na travnatém prostranství, si zase rády hrály na fliekince (na koláčky). Ke hře bylo zapotřebí dvou hráčů, jednoho nože a plocha cca 1,5 x 1,5 m (mohla být i větší, ale ne moc).

Jeden hráč se otočil nebo zakryl si oči tak, aby neviděl, na kterém místě druhý vyřezal nožem do země malý bochánek trávy. Když byl hotov, trávu urovnal tak, aby nebylo vidět, že tam nějaký vydlabaný kousek je. Úkolem druhého hráče následně bylo hledat, kde se toto vyříznuté místo nachází. Hráč, který dlabal, byl v pozoru, a v momentě, kdy začal tušit, že soupeř je na velmi dobré stopě a místo za chvíli najde, utíkal pryč. Když hledač bochánek trávy našel, musel jím po soupeři hodit a strefit ho.

Děti na pastvě se bavily také tím, že si pekly brambory, ze starých plechovek vyráběly lucerny a podobně.

121 Vzpomínky Marie Šalamonové, nar. 1931 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

203

Lidová kultura

Kluci hrají karty, Frélichov, první polovina 20. století.

Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

Lidová kultura

První kiritofské veselí po válce Chystal jsem poslední předválečný kiritof, a tak se stalo, že když byl kiritof poprvé po válce znovu, řekli, že ho máme dělat zase my, co jsme připravovali ten poslední. Jenže nám dali podmínku, že mezi stárky musíme vzít i Čechy, jinak že žádný kiritof nebude. Tak Sič byl první stárek, po něm jsem měl být já, ale na druhého stárka dali nějakého Čecha, pak jsem byl já, pak byl zase Čech, a potom všichni ostatní.

Josef Slunský 124 Zakázaná tradice Do polí jsme se za úrodu chodily s ostatními modlit i my, děti. Bylo to v pondělí až ve středu, potom jsme normálně šly do školy na vyučování.

Když přišli ti červení (tj. komunisté), tak se jim to nelíbilo a už jsme chodit nesměly. To nám to nechtěli omluvit.

Anna Luzarová 125 Vrabci se žení i na severu Vrabčí svatbu jsem připravoval i našim klukům, když byli ještě malí a my tehdy bydleli v Olomouci. Naši měli zahradu, na ní byla broskvoň, tam jsem to nachystal. No a když jsme bydleli v paneláku, tak jsem prostě ulomil větev a dal ji na balkón na prádelní šňůru. Když se pak vraceli autobusem ze školy, hned viděli, že se ženili vrabci!

Herwig Sitek 126

•

Zvyky a tradice moravských Charvátů po vystěhování Za druhé světové války se od konání některých obyčejů a zvyků upustilo. Společenský život utichl nebo dostal velmi střídmou podobu, kiritofy ani okázalé masopusty se nekonaly.

Po válce se členové charvátské komunity pokusili na předválečné tradice navázat, avšak neklidný společenský vývoj velice limitoval jejich podobu a prožívání.

Definitivní zánik většiny charvátských obyčejů přišel v důsledku vysídlení Charvátů z jejich původních obcí. Členové komunity snášeli svůj osud velice těžce, mnohdy se ocitli na různých, od sebe vzdálených místech. Na udržování původních obyčejů proto neměli většinou ani pomyšlení. Jednou z velmi mála původních charvátských tradic, kterou rodiče (ale hlavně prarodiče) pro své děti chystali, byl zvyk vrabčí svatby. Nadále si svou důležitost udržovaly náboženské obřady. Zejména v místech, kde žilo více charvátských rodin pohromadě (např.

Huzová, Radkov, Skřipov), byla pravidelná návštěva kostela důležitým místem setkávání. Pro mnohé Charváty neztrácela svou důležitost účast na poutích, nyní však již do míst, která byla blíže jejich novým domovům (Svatý Hostýn, Svatý Kopeček u Olomouce).

Na významu neztrácelo ani udržování bližších i vzdálenějších příbuzenských vazeb. V prvních letech po vystěhování pořádali v den, kdy by doma slavili kiritof, alespoň slavnostní oběd. Když pak začaly slavit hody (poutě, posvícení) také obce, v nichž nově žili, zvali k sobě na návštěvy příbuzné i bývalé sousedy, aby opět mohli být spolu. Podobnými příležitostmi pro setkání byly dále křtiny, narozeniny, svatby a pohřby. V souvislosti se křtinami je vhodné zmínit, že i dlouho po vysídlení zůstávalo pro moravské Charváty kmotrovství velice důležitou a váženou institucí.

Dlouhou životnost ukázaly také některé svatební obyčeje: např.

Jedna z tradic, která se udržovala i dlouho do rozsídlení komunity, byl svatební zvyk házení koláčem vrtáněm, Dlouhomilov, 60. léta 20. století. SOCHN

122 Vzpomínky Josefa Slunského, nar. 1919 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 123 Vzpomínky Anny Luzarové, nar. 1935 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 124 Vzpomínky Herwiga Sitka, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

204

házení vrtáněm, odprošení a požehnání rodičů, bohatá a honosná svatební tabule, pokud si to rodina mohla dovolit. Příležitostmi pro vzájemné setkání byly také pohřby, jejich průběh se uzpůsoboval místním zvyklostem. Částečným navázáním na původní charvátské tradice je pořádání chorvatských kulturních dnů v Jevišovce. První se konal v květnu roku 1991, datum většiny ostatních bylo stanoveno na počátek září, tedy termín, kdy se v minulosti ve Frélichově konával kiritof. Původním cílem těchto kulturních dní bylo umožnit setkávání příslušníků komunity v místech, kde se narodili, případně odkud pochází jejich rodina. Zejména první ročníky byly charakterizovány velikým počtem návštěvníků.

Slavnostní dny začínaly mší svatou v místním kostele, po níž následoval průvod k charvátským památníkům v obci a na hřbitov, odpoledne byl kulturní program. Důležité propojení s předválečnými kiritofy představuje pravidelná účast dechové hudby z Uničova. Její dlouholetý kapelník Josef Eger je totiž synem frélichovského muzikanta. Stálicí kulturního programu se stala vystoupení folklorního souboru Pálava z Mikulova. Od roku 2010 je součástí slavností opět průvod s kozlem a kuželkový turnaj. Den je otevřen široké (tedy i necharvátské) veřejnosti, která jej již většinou zná (pod původním charvátským názvem) jako kiritof.

Budiž ještě připomenuto, že v devadesátých letech se znovu konaly poutě moravských Charvátů do jejich dříve tak oblíbeného poutního místa v rakouském Maria Dreieichen. Organizátorem dvou z nich (2002 a 2004) byl ve Vídni žijící Frélichovan Josef Lawitschka. Písně, tance a kroje moravských Charvátů světu představují Národopisný soubor Pálava z Mikulova a soubor gradišťanských Chorvatů z Vídně Kolo Slavuj. Šířit povědomí o moravských Charvátech, jejich osudech i kultuře se prostřednictvím výstav, koncertů, dokumentů i knih snaží také Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

Poslední rozloučení Vždycky jsem si na našem taťkovi vážila, že když se dozvěděl, že je někdo nemocný nebo že umřel, a mohl to být někdo z rodiny nebo ne, mohlo to být v únoru, březnu nebo to je jedno kdy, tak na ten pohřeb jel. Opravdu. To teda klobouk dolů. On měl tenkrát pět set padesát korun důchodu, ale prostě jel. Kdokoliv z Charvátů to byl, jel.

Magdalena Reichmannová 128

•

Po roce 1989 se několikrát znovu konala pouť do rakouského Maria Dreieichen. SOCHN

125 Vzpomínky Anny Vojtkové, nar. 1955 v Domašově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 126 Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

205

Lidová kultura

Slavnost Božího těla v Huzové, 60. léta 20. století. SOCHN

Charvátská svatba na Olomoucku S mým mužem jsme se seznámili, když byl jednou na svatbě u našeho souseda. Byl večer, já už jsem chtěla jít domů, a on ať mu dám adresu. Ale prosím tě, říkala jsem mu, stejně na mě hned zapomeneš, já mám takové dlouhé chorvatské jméno… A on na to, že i jeho maminka je Charvátka. Naše máma se hned zeptala, jak že se jmenovala? No že Mokrušová. A odkud?

Z Nového Přerova. Tak mě máma poslala, ať přinesu z domu jednu svatební fotografii, tu mu pak ukázala: „Tady to je tvoje máma a tohle je tvoje babička.“ Ten na to jen hleděl. Šel domů, doma to řekl, my pak spolu začali chodit. Asi po půlroce se naše rodiny setkaly. To bylo tak dojemné setkání, dvacet let se neviděli! A teta Jago, která bydlela v Domašově, mi řekla: „Jsem moc šťastná, že jste se vy dva, Charváti, dali dohromady!“ Nikdy nezapomenu, jak mi to řekla, to bylo tak pěkné!

Anna Vojtková 127

Lidová kultura

Od roku 2010 je nedílnou součástí jevišovského kiritofu opět kozel, 2015. Foto: Elvyn Badelita

LITERATURA A PRAMENY • DUDIK, Beda: Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Maehren: Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.

• FRODL, Gerald a Walfried BLASCHKA. Der Kreis Nikolsburg von A bis Z. Geislingen/Steige: Südmährischer Landschaftsrat, 2006.

• Fröllersdorfer Ortsgeschichte.

• HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. Brno: Matice moravská, 1882, roč. 14.

• HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor, 1882, č. 50.

• HEROLDOVÁ, Iva. Svatba. In: Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.

• KLVAŇA, Josef. Moravští Chorváti. In: HÚSEK, Jan a Lubor NIEDERLE. Moravské Slovensko. 2. Praha: Národopisné muzeum českoslovanské, 1922.

• KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017, s. 53.

• MALEC, Alois a František VENHUDA. Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. Brno: [s.n.], 1895.

• MALEC, Alois. Tři chorvatské osady na Moravě. Hlídka. 1898, roč. 3, č. 8.

• KOPŘIVOVÁ, Lenka (ed.). Jačke moravkih Hrvatov. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2015.

206

• Rozhovory s pamětníky, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

O uchování folklóru moravských Charvátů se stará Národopisný soubor Pálava z Mikulova, Jevišovka, 2013. Foto: Jan Francl

207

Lidová kultura

• LAWITSCHKA, Josef. Lipo naše selo: paměti jihomoravského Chorvata. Praha: Aequitas, 2005.

• MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů v České republice, 1995.

• MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia ethnographica: Supplementum ad acta musei Moraviae. Scientiae sociales. 1988, roč. 22.

• PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: Povijest – život – kultura. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naklada, 1994.

• SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Brno: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 1993.

• SIČ, Josef. Naše stare a današnje zvike. Almanach moravských Charvátů (1584–1934). Brno: Národní jednota pro jihozápadní Moravu, 1934.

• STAŇKOVÁ, Jitka. Masopust. In: Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007.

• ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis Českého muzea. 1845, roč. 19, č. 2.

• ŠEMBERA, Alois W. Osady chorwatské v Morawě. Týdeník. 1848, č. 2.

• VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů I. Svatba. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1989–90, roč. 23–24.

• VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. II. Pohřeb. Folia ethnographica: Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. 1991, roč. 25.

• VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje Moravských Charvátů. Folia ethnographica. Supplementum ad Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales. Brno: Moravské zemské muzeum, 1992, roč. 26.

• ZEMAN, Josef. A. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podlužaken. In: Taschenbuch für Mähren und Schlesien.

Brünn, 1808.

Tanec moravských Charvátů

Lidová kultura

Jitka Matuszková

Jaké tance a jak se tančily u moravských Charvátů? Pokud se chceme zabývat touto otázkou, je důležité neomezit badatelský zájem pouze na tři charvátské vesnice na Mikulovsku, nýbrž vnímat tuto otázku v kontextu Podluží a také Dolního Rakouska. V těchto oblastech totiž v minulosti žilo slovanské obyvatelstvo, které bylo Charvátům kulturně blízké a s nímž Charváti udržovali kontakty.1 Také autoři v 19. století vesměs pokládali slovanské obyvatele nejjižnějšího cípu Moravy a přilehlé oblasti dolnorakouského Moravského pole za Charváty, proto výčet písemných pramenů o taneční kultuře Charvátů nutně zahrnuje i zmínky o tancích v těchto oblastech. Pokusíme se proto v tomto textu posoudit tance moravských Charvátů v kontextu prostředí, které spoluutvářeli.

Nejstarší literární zmínku o tanci na Podluží najdeme v pojednání brněnského profesora zemědělství Josefa Aloise Zemana o svatebních obyčejích na Podluží z roku 1808.2 Autor v něm zachycuje obřadní tanec stolníka s nevěstou na stole. Po obědě dívky začnou zpívat velmi vážnou píseň, kterou ostatní pozorně poslouchají. Při poslední sloce se dá celá společnost do pohybu, děvčata sklízejí ze stolu všechno nádobí, a protože zůstávají sedět, pomáhají jim při tom chlapci. Na poslední slovo písně vyskočí stolník s nevěstou na stůl, kde se s ní zatočí dokola („und tanzt mit ihr oben einen kleinen Reigen“). Během jejich tance se nikdo neodváží zachránit ze stolu sebecennější věc.3 Zeman se zmiňuje i o muzikantech, kteří na svatbě účinkovali. Jednalo se o dva houslisty a dudáka.4 Ve svatebním domě seděli na peci a byla jim prý věnována zvláštní pozornost.

Od každého jídla dostali největší a nejlepší

1 2

3 4 5 6

Zábava u muziky. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

kus, který bez třídění házeli do jednoho hrnce, z nějž pak živili své rodiny i několik týdnů.5 Zeman doslovně otiskl tyto údaje i ve své další studii o Podlužácích z roku 1811,6 doplnil je popisem dud a postřehem, že housle jsou laděny výše než na komorní tón, a proto vydávají jasně znějící zvuk.

Zeman si také povšiml, že zdejší mládež tanec přímo milovala a dopřávala si jej při každé vhodné příležitosti. Večerní zábavy o svátcích často končily rvačkami, k nimž stačila sebemenší záminka. Podlužáci bili své protivníky masivními kovovými prsteny, které nosili na malíčku pravé ruky. V novější době našli Podlužáci zalíbení v hanáckých a zvláště německých tancích s častými komickými výstupy.

Autor rovněž zachytil popis podlužáckého tance, jejž pokládal za odlišný od všech ostatních tanců, které byly v zemi k spatření. Měl následující formu: na začátku tance stáli chlapci obvykle uprostřed tanečního prostoru obklopeni děvčaty. Jeden chlapec předstoupil před muzikanty a zazpíval jednu sloku libovolné písně, primista pozorně naslouchal a snažil se pochytit melodii.

Po odzpívání se chlapec vrátil do kola, pokynul své tanečnici,

Jednalo se částečně o Charváty, kteří se v minulosti usadili ve střední Evropě, částečně o Slováky.

Srov. ZEMAN, Josef A. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podlužaken. In: Taschenbuch für Mähren und Schlesien, Brünn: 1808, s. 145– 156. Tento Zemanův text převzal téměř doslovněkolem roku 1813 Josef Heřman Agapit Gallaš v povídce Podlužáci a jejich svatební obyčeje. Citováno podle sbírky Romantické povídky. Praha 1941, s. 197–198.

Tamtéž, s. 152–153.

Tamtéž, s. 148.

Tamtéž, s. 151–152.

Srov. ZEMAN, Josef A. Die Podlužaken. Ein kleiner Beytrag zur Etnographie von Mähren. In: Mährischer Wanderer. Brünn: 2. 2. 1811, nestránkováno.

208

Tutéž taneční formu, odlišnou jen v drobnostech, zaznamenal v roce 1819 hasprunský (Hausbrunn) farář Josef Bohuňovský.

Popis tance je v tomto případě přesně lokalizován do dolnorakouského Ranšpurku (Rabensburg), kde v minulosti žilo velké množství slovanského obyvatelstva. Bohuňovského výzkum se uskutečnil v rámci guberniální sběratelské akce, organizované vídeňskou Gesellschaft der Musikfreunde.8 Sbírka je označena jako Svatební písně a národní tance Slováků na panství Rabensburg v oblasti pod Mannhartským kopcem a je cenná mimo jiné i tím, že obsahuje partituru hudecké hry (dvoje housle a gajdy), hudecké cifrování sólového houslisty o hodech při obcházení máje a notový záznam písně „Daj si šuhaj čižmy podšit“,9 která bezprostředně navazovala na obchůzku pod májí.

Tanec popsal Bohuňovský takto: „Chlapci se postaví v houfu před muzikanty, zatímco děvčata stojí samy stranou – též pohromadě – a čekají, až na ně jejich milí kývnou, aby přišly k tanci. Chvíli to však trvá. Každý chlapec napřed předzpěvuje muzikantům svou písničku, vyskakuje při tom 4krát až 5krát i vícekrát do výšky a ostatní k tomu tleskají podle taktu do dlaní a bijí na podkůvky. Teprve pak pokyne chlapec jenom pohledem své dívce, která jde nyní pochodovým krokem k němu, vezme ji něžně okolo pasu, otočí ji třikrát nebo čtyřikrát do prava a pak stejně do leva, nakonec ji zvedne trochu do výšky a oba zároveň trochu vyskočí. Potom se dívka vrací na své místo a zpěv, tleskání a úhozy na želízka pokračují, až se zase děvčata objeví.

Nezřídka trvá tento tanec dvě až tři hodiny.“10 Popis Bohuňovského se liší od Zemanova v několika bodech: podle Bohuňovského předchází tanci samostatné vyskakování chlapce, které je u Zemana součástí párového tance a představuje jeho úvodní část. I párový tanec oba popisují rozdílně.

Bohuňovský neuvádí sólové otáčení dívky a společné poskoky dopředu a dozadu, ale pár hned po uchopení víří vpravo a vlevo a na závěr trochu povyskočí (tato taneční figura není v Zemanově popisu doložena). Při posuzování těchto rozdílů je nutno uvážit vzdálenost časovou, byť nepatrnou, a také geografickou.

Podle pozdějších písemných zpráv i výpovědí pamětníků existovaly v minulosti intenzívní kontakty jen mezi nejbližšími soused-

ními vesnicemi a obcemi v rámci jedné farnosti.

Můžeme tedy předpokládat, že lokální rozdíly byly i v taneční formě zřetelnější, než je tomu dnes.

Jiným archivním dokladem, tentokrát skutečně z prostředí moravských Charvátů, jsou dva dopisy brněnského krajského úřadu zaslané presidiu moravského gubernia, které připravovalo v brněnských Lužánkách slavnost na počest Ferdinanda V. Ten cestoval roku 1836 přes Brno na korunovační slavnosti do Prahy.

V prvním dopise ze 7. června 1836 doporučil krajský úřad organizátorům, aby na slavnost byli vysláni Charváti z okolí Břeclavi, moravští obyvatelé s originální kulturou. „Stejně tak jsou pozoruhodní svými zábavami, především tanečními, při nichž hraje muzika složená z gajdoše a dvou houslí, jejichž struny ve srovnání s běžným laděním jsou laděny mnohem výše. Tance jsou většinou tančeny v páru v přírodě a působí mnoho potěšení zejména diváku, který je vidí poprvé.“ 11 Ve druhém dopise z 15. června 1836 popsal drnholecký vrchnostenský úředník tanec Charvátů: „Libovolný počet tanečníků se postaví do kruhu, jeden z nich vyskakuje podle hudby do výšky a současně se pravou rukou vzadu udeří na nohu, vlastně na patu. Zbývající tanečníci, kteří zatím stojí, tleskají podle hudby oběma rukama, čím jsou skoky hbitější, mocnější a vyšší, čím je krásnější postavení, tím je krásnější tanec. Před skákáním obyčejně jeden z tanečníků muzikantům něco předzpěvuje. K obměnění a doplnění, když již všichni vícekrát byli poskákali, vezme si každý tanečník charvátskou dívku stojící po straně, drží ji nejdříve po pravé straně a přitom tančí několikrát v kruhu kolem ní takovým způsobem, že dívka jde nazad. Potom ji uchopí levou rukou, tančí s ní tentokrát v kruhu, dívka se stejně otáčí pozadu a nakonec opakuje první turu. Po prvním a třetím oddíle udělají muž i žena mírný poskok. Tento tanec je u Charvátů něčím zcela zvláštním, právě jako hudba k němu; jinak Charváti tančí často také německý valčík.“12

7

Termíny „drehen“ a „walzen“, které mají označovat odlišné způsoby tance, zmiňuje např. LAUDOVÁ, Hannah. Starší české a německé párové tance ve světle srovnávacího studia. Český lid. 1996, roč. 83, s. 89–102.

8 Srov. VETTERL, Karel. Písně a tance Slováků z Ranšpurku před 150 lety. Národopisné aktuality, 1972, roč. 9, s. 271–283.

9 Tato píseň je uvedena ve sbírce SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 1860, č. 785. Citováno podle třetího vydání z roku 1941, kde je zapsána pod malým č. 1764.

10 Překlad cituji podle VETTERL, Karel. Písně a tance Slováků z Ranšpurku před 150 lety, s. 273. Původní německý text uveden tamtéž s. 283, poznámka 8.

11 Tamtéž, s. 160.

12 Tamtéž, s. 160–161. Srovnej též JELÍNKOVÁ, Zdenka. Bibliografická poznámka k tancům na Podluží. Lidové tance a taneční hry na Podluží. Strážnice: Krajské středisko lidového umění, 1962, s. 121–122, kde je tato část dopisu přetištěna v původní, německé podobě.

209

Lidová kultura

a zatímco se ona točila, vyskakoval, pleskal při každém výskoku pravou rukou na holínku, trylkoval krajovicemi a výskal. Skákání a trylkování podtrhovaly krátké pomlky v hudbě. Taneční pár si následně padl do náručí a s dopředu nakloněným trupem poskakoval dopředu a dozadu. Tanec ukončili společným otáčením, které Zeman charakterizoval jako „walzerartigen herumdrehen“.7 Postupně takto tančili i všichni ostatní chlapci.

Lidová kultura

Muzikanti na Kiritofu ve Frélichově, 1. pol. 20. stol.

Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

Jak vidíme, tanec se podobá tancům z oblasti Podluží a Dolního Rakouska, s nimiž jsme se již seznámili. Tento popis však jako první rozlišuje tance dva: samostatné skákání chlapců, a teprve když všichni chlapci několikrát poskákali, následuje společný párový tanec.

Ten má formu A–B–A a podle popisu jej můžeme zařadit mezi točivé tance. Jméno tance sice není uvedeno, ale patrně jde o charvátskou obdobu vrtěné. Od předchozích popisů se liší také tím, že dívka jde dozadu i při změně tanečního držení, které je na závěr části A doprovázeno mírným poskokem. Škoda, že pisatel neupřesnil způsob tance po změně držení, tedy v části B. Zdůraznil však, že taneční pár se pohyboval po jiném půdoryse než v části A („tanzt abermals im Kreise“). Údaje o tanci drnholecký úředník doplnil zmínkou o doprovodné hudbě, kterou tvořily dvoje housle a dudy, a také radou pro inscenování tance: měly by jej tančit alespoň čtyři páry, aby vynikla jeho svéráznost a krása.

Další popis lidového tance Slovanů v Dolním Rakousku sepsal roku 1845 Alois V. Šembera.13 Podle jeho zpráv byly slovenské tance oblíbeny také u Charvátů a vyznačovaly se hbitostí, pěknými figurami (zvláštní poskakování, tleskání rukama), neobvyklým zpěvem a mistrným provedením ze strany tanečníků i hudců. Tanec pak popsal Šembera takto: „Jakmile hudba zawzní, postawí se jeden z tanečníků před hudebníky, zazpíwá nějakau píseň s libowolným, obyčejně improwisowaným nápěwem, a hudba jej sprowází; když štrofu dozpíwá, zatleskají ostatní tanečníci w ruce, zpěwec poskočí na jednom místě, pětkrát nebo šestkrát po sobě, co nejwýš může, bijíc se přitom prawau rukou w patu; na to wezme swau tanečnici, kterážto stojíc s ostatními díwkami w řadě pilně naň pozor dává, zatočí se s ní několikrát, a učiniw s ní několik protikroků chopí ji oběma rukama, wyzdwihne ji, poskočí s ní ještě několikrát a pak wystaupí z kola.

Hudba hrá k tomu bez ustání melodii, ku kteréž tanečník motto byl dal. Po něm tancují ostatní mladíci se swými děvicemi jeden po druhém, každý k swé melodii, wydupujíce si a podkowkami cwrnkajíce.“ Jak píše Šembera, tento tanec je prý únavný, proto se střídá s jinými tanci domácími i cizími, např. polkou a valčíkem.

Z citovaného popisu vyplývá, že vyskakování chlapců bezprostředně předcházelo společnému tanci a že po závěrečném vyzdvižení dívky, s nímž se setkáváme i u Bohuňovského, oba ještě několikrát poskočili. Také ze Šemberova pozorování vyplývá (stejně jako ze zápisu Zemanova a Bohuňovského), že popsaný točivý tanec byl sólovým projevem vždy jen jednoho páru. Šembera ve své studii uvedl i tři konkrétní písně, jimiž bývá tanec zahajován, a dodal, že bývají kratičké, obyčejně jen jednoslokové. To odpovídá popěvkům k hošijím, jak je známe ze současnosti, čemuž ostatně nasvědčují i Šemberou citovaná slova „Pacholku hybky, neboj sa bitky“, zpívaná při tomto obřadním tanci dodnes.14 Další písně Šemberou zaznamenané jsou „Nechť jsu mauý jako myš“ a „Ej, daj si šohaj, ej hore zahrát“.

Bez zajímavosti není ani Šemberův postřeh, že Slované rakouští, zejména však Slováci a Charváti, mají největší zálibu právě v tanci a zpěvu. Všiml si rovněž převahy mollových melodií. Pokud jde o složení doprovodné hudby, Šembera píše, že Slováci nemají v oblibě moderní nástroje foukací, trubky, klarinety aj. Jejich hudba hraje ve složení dvoje až troje housle, cimbál, basa a gajdy. Šemberova studie pokračuje popisem svatby. O tanci je v ní jen několik zmínek. Tančilo se den před oddavkami, kdy se v nevěstině domě sešli mládenci a družičky s hudbou (dva houslisté a gajdoš) ke společnému pletení věnců. Ve svatební den se tančilo před obědem, po obědě v hospodě a po čepení nevěsty (první tanec byl ženichův, dále si nevěsta zatančila s mládenci a ostatními hosty).15

13 ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis českého musea. 1845, roč. 19, s. 163–189.

14 Píseň s poněkud obměněným textem zapsaly Olga Hrabalová a Marta Toncrová ještě v roce 1986. Viz HRABALOVÁ, Olga – Marta TONCROVÁ. Podluží v lidové písni. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1988, č. 135.

15 Srov. ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích, s. 186–187.

210

Další písemné informace o tancích ze sledované oblasti přišly téměř o půl století později. V roce 1882 publikoval Jan Herben zápisky z cesty za Charváty z drnholeckého panství.16 Setkal se tehdy již jen se zbytky taneční tradice. Teprve po dlouhém přemlouvání mu zatančil Jan Suparić z Dobrého Pole (Gutenfeld) se svou manželkou kousek vrtěné, který spočíval jen v jedné figuře: „Vzala muže za pravou pozdviženou ruku a několikráte prostřed jizby se otočila kousek vrtěné. Pohybovala se věru tak lehce jako dívka a provlíkala se hbitě pod ramenem mužovým, jenž stál na místě, kdežto hospodyně zatáčela kolem něho půvabné kruhy.“17 Suparić si Herbenovi postěžoval, že mládež již tyto staré tance nezná a že původní muziku představovanou dvojími houslemi a gajdami stále více nahrazuje německá muzika plechová: „Nic po ní,“ dodal.

Současně vydal Herben tiskem i část svých poznatků z cesty za Charváty v Hlohovci.18 Obec navštívil v době místních hodů. Z jeho postřehů plyne, že se s jedním tanečním partnerem tančilo vždy pět tanců. Střídaly se tance pomalejší s rychlejšími, např. polka, valčík, sousedská a kvapík. Pátým, posledním tancem vždy byla vrtěná, kterou místní nazývali moravská. Po ní si tanečníci tleskli navzájem dvakrát do dlaní a rozešli se, chlapec k charubku (bouda před hospodou), dívka do kola pod májí. Tato informace je velmi cenná pro studium vývoje taneční tradice, protože dokládá, že v poslední čtvrtině minulého století se vrtěná

Herbenovo putování po Dolním Rakousku pokračovalo roku 1885.22 Navštívil obce Hlohovec, Charvátská Nová Ves, Poštorná, Valtice, Ranšpurk (Rabensburg), Cahnov (Hohenau), Lingašdorf (Ringelsdorf), Přílep (Waltersdorf), Sindorf, Pernital, Drösing a Čistějov (Zistersdorf). Z pohledu autora byla situace zdejších obyvatel tristní, německá mluva se prolínala se slovanským oděvem. Herbenovi a jeho přátelům se přesto podařilo zapsat několik lidových písní, které jsou na Slovácku známy dodnes.23 Zajímavý zvyk autora zaujal v obci Přílep – na svatodušní pondělí se zde pravidelně konala lesní slavnost. Celá vesnice se vydala k řece Moravě do předem vybraného a upraveného

16 Srov. HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. 1882, roč. 14, s. 1–25. V témže roce vyšlo v Brně také samostatně.

17 Tamtéž, s. 16.

18 Srov. HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor. 1882, roč. 16, s. 554–604.

19 Tamtéž, s. 567.

20 Tamtéž, s. 568.

21 Tamtéž, s. 579. Etymologie slova hošije viz JEŘÁBEK, Richard (red). Podluží. Brno: Krajské nakladatelství, 1962, s. 151. Viz též MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha: 1968, s. 178. Srovnej též VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 104, poznámka 27.

22 Srov. HERBEN, Jan. Bratři naši v Dolních Rakousích. Slovanský sborník, 1885, s. 31–34, 94–96, 138–142, 182–186, 253–258, 306–314.

23 Tamtéž, s. 183–185 a 256–257.

211

Lidová kultura

Kiritof ve Frélichově, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

tančila již jen jako doplněk módních tanců.

K vrtěné Herben ještě poznamenal: „Jelikož vrtěnou se pokaždé ukončí, říkají na ni sousedé neslováčtí, že Slováci vyorávají úvratí.“19 Hlohovecké hodové slavnosti lákaly spoustu návštěvníků, některé až z Vídně.

Herben je zatím prvním autorem, který popsal samostatný tanec cifrování, kdy „ponechává se obratnosti, zručnosti, eleganci, vynalézavosti a rozmaru každého tanečníka. Jakmile hudebníci zahrají pochod, chasa cifruje při něm. Poskakuje, hopkuje, pohazuje hlavou, točí se na podkovce, tleská do rukou, vrtí se, luská prsty, výská; nebo schytnou se dva tři náhle za ramena, jako když Srbové tančí kolo, dupkají spolu a jeden s druhým pohybuje se v nejrozmanitějších obratech, spůsobech a nápadech – vše harmonicky však, ladně a vkusně“.20 Mezi hodovými tanci zachytil Herben i tzv. „skákání před hudbou“: chlapci jeden po druhém předstupovali před hudebníky, zazpívali si (obvykle nějaký rozpustilý popěvek), a když hrála hudba, několikrát vyskočili do výšky, přičemž při každém výskoku tleskli po holince nebo po opatku. Ostatní chlapci k tomu tleskali do taktu. Tanečníky doprovázela plechová hudba. Gajdoš v té době hrál již jen v hospodě mužákům.21

Lidová kultura

Kiritof ve Frélichově, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

zákoutí, kde se bavila tancem a zpěvem až do noci. Herben uvádí i některé písně, které se při té příležitosti zpívaly: „Husári, husári, vrané koně máte“24, „Můj starý tatíčku, vyplacte mia z vojny“ a „Štyry bilo, pět bilo“.25 Ačkoliv událost Herben pokládal za raritu, společné výlety do přírody v období svatodušních svátků mají dlouhou tradici v křesťanském světě a na Moravě se vyskytují běžně.26 Přímo k Charvátům na Mikulovsko se roku 1887 vydal chorvatský badatel Gjuro Kuten.27 Ukázku tance skokak28 mu ve Frélichově před-

vedli Ive Šalamoun a Minka Suparićová. Na housle je přitom doprovázel sám zdejší starosta. Tanečníci překřížili levé paže a položili si je navzájem na ramena, pravé nechali volně spuštěny podél těla. V tomto postoji pokročili dvěma kroky vlevo a dvěma vpravo, pak trochu poskočili a otočili se. Tyto figury opakovali, dokud hudba hrála. K tanci zpívala starostova žena píseň „Roža, sam ja roža“.29 Kuten měl rovněž možnost navštívit svatbu v Novém Přerově. Zaznamenal, že po obědě odvedli svatebčané nevěstu do ženichova domu, a než do něj vstoupili, zatančili tři tance. Jmenovitě je však Kuten neuvádí. Dále píše, že celou první svatební noc bylo zvykem protančit a že každý musel za tanec zaplatit.30

24 Tamtéž, s. 256.

25 Tamtéž, s. 257 Komentář k této písni i s jejím výskytem v tištěných sbírkách viz ŠRÁMKOVÁ, Marta – Marta TONCROVÁ. Ty ranšpurské zvony zvoňá. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1993, s. 72, 73 a 74.

26 Srov. ZIBRT, Čeněk. Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha: 1960, s. 19. Kde připomíná, že pokřtěný lid svými pohanskými tanci oslavoval křesťanské svátky a památky. Viz též HANUŠ, Ignác Jan. O svěcení výročních svátků starých Slovanů a o jejich pozůstatcích mezi námi.

Koleda 2, 1852, s. 152. Dále srov. VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: 1959, s. 165. Na Těšínsku se ještě dnes v období svatodušních svátků v přírodě smaží vajíčka – jaječina a konají se četné „festyny“, taneční zábavy v přírodě, často spojené s beneficí na výstavbu nějaké veřejné budovy.

27 Srov. KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. Vienac. 1887, roč. 19, s. 58–60, 78–79, 90–91, 104–106, 119–122, 139– 140, 152–154, 167–170, 185–187, 203–206, 216–219.

28 Srov. KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati, s. 204.

29 Písně se stejným incipitem srov. BARTOŠ II č. 265, BARTOŠ III č. 811 30 Tamtéž, s. 170.

212

Lidová kultura Kiritof ve Frélichově, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

V roce 1892 vyšly v Národních listech dvě povídky Viléma Mrštíka: Perla jižní Moravy a V tanci.31 Přinášejí umělecké literární ztvárnění vlastního autorova pozorování hodů v Lednici.

V povídce Perla jižní Moravy spisovatel líčí, jak se v den hodů, které se konávaly v neděli po sv. Jakubu, sjížděli do Lednice výletníci až z Vídně.32 Rozsáhlá povídka V tanci je podrobnou reportáží z hodů, v níž autor staví do kontrastu kroje a chování slovácké chasy a německých chlapců,33 aby v závěru smutně konstatoval, že krásu slováckých krojů nedoplňuje odpovídající řeč, neboť česká mluva je značně zkomolena a propletena německými výrazy.34 Mrštík popisuje tance hošije (které však nazývá závody ve skoku a tanci a na jiném místě také skočnou).35 Tančily se na úvod hodů a postupně je skákali i přespolní, nejprve však vždy místní stárek. Spisovatel mistrně vystihl individuální rozdíly při tanci i povahu tanečníků: „Ten brunátný jak plamen v tváři odražen jako pružná koule od země letěl do vzduchu a s viržinkou v zubech hleděl pod sebe, druhý zase vznesl se

31 32 33 34 35 36

jako anděl k nebi na dlouhých svých nohou a s úsměvem na rtech pohlížel vzhůru, dotýkaje se hlavou větví zeleného stropu; třetí, prohnutý v zádech, prudce jako vichr škubal celým tělem nad zemí v bravurním úderu do zadku bijících pat. A některý z nich tak byl bohatě ověšen stuhami, že když se od země zdvih’ a zas k zemi se vracel, vzduly se všechny ty pentle na prsou i ramenou, a šohaj padal se své výšky jako nevěsta zahalená celá v pentlích přes oči i tvář.

Jinému při skoku cigárko vypadlo z úst, a když doskákal, tak krásně se usmál, že ostatní neodolali a zasmáli se s ním. Cigárky nezdvih’, nesehnul se pro ni, nechal ji kouřiti u svých čižem, a teprve když se pro ni soused schýlil a podal mu ji do rukou, poděkoval roztomilým posuňkem hlavy a hrdý jako kníže ubíral se k ostatním.“36

Knižně byly vydány v roce 1894. Srov. MRŠTÍK, Vilém. Obrázky. Praha: 1894.

Tamtéž, s. 128.

Tamtéž, s. 159–162.

Tamtéž, s. 179–180.

Tamtéž, s. 160, 164–165.

Tamtéž, s. 165.

213

Lidová kultura

Od Viléma Mrštíka se dále dozvídáme, že na hody se do Lednice sjíždělo velké množství přespolní chasy, časem až na dvě stě chlapců. Současně vyjmenovává ty dědiny, z nichž příjezd přespolních teprve čekali: Hlohovec, Rakvice, Podivín, Břeclav, Lanžhot, Ladná. Při tolika přespolních není divu, že vlastní taneční zábava začínala až kolem osmnácté hodiny zaváděním čtyř stárek hostům a známým.37 Počet přespolních chlapců udávaný Mrštíkem je překvapivý. Ve stejném termínu se totiž konaly hody v Moravské Nové Vsi, které zahajovaly hody na Podluží, a bývaly proto velmi hojně navštěvovány. Nelze však vyloučit, že hody v městečku Lednice prostě byly oblíbenou atrakcí a přitahovaly přespolní mládež ze všech osad náležejících k panství.

Hody v tehdejších dolnorakouských obcích Poštorná, Hlohovec a Charvátská Nová Ves zachytil také Josef Karásek.38 Ve svém textu z roku 1895 popsal průběh všech hodových dnů. Hodová zábava vždy začala skákáním a teprve poté, co všichni dvakrát odskákali, se tančilo v párech po čtyřech kouscích. Autor jednotlivé tance nejmenuje, jen ten poslední označuje za „jakýsi druh čardaše“.39 Dodává, že staré tance místní obyvatelé již neznali.

Karásek je prvním autorem, který doložil vítání přespolní chasy pochodem.40 Autor při rozhovoru s panem Baránkem z Charvátské Nové Vsi zjistil řadu informací o místních zvycích.41 Dozvěděl se o fašankovém tanci, při němž se tanečníci museli mnohokrát svalit na zem (aby měli bohatou úrodu dýní), a dále o tanci při žatvě v dobách roboty.

Karásek popsal také svatební tanec při prodeji nevěsty. Nazývá jej moravskou. Je totožný s tancem, jak jej při svatbě zachytil i František Bartoš (podle Karáska mu však nepředcházelo čepení nevěsty). Tanec vypadal takto: „Tančí se tak zvaná moravská, to jest vrtí se na jed-

37 38 39 40 41 42 43

nom místě hned vpravo, pak vlevo. Kupující se střídají, tančíce jeden po druhém s nevěstou. Kupující, kteří stojí kolem tančící nevěsty, nastrčí nevěstě nohy, aby přes ně klopýtla, pak ji haní, že je chromá, aby ji dostali laciněji. Když tento prodej několik minut potrvá, vezme mladý muž nevěstu k tanci, podá nejvíc, prodavačky mu ji prodají, žida vyženou pometly ven, čímž se prodej skončil.“ 42 Tance ve stejných lokalitách zaznamenal v roce 1897 rovněž Benjamin Kroboth, učitel z Charvátské Nové Vsi.43 Postřehl, že zdejší obyvatelé byli hudbymilovní a že vynikali jako znamenití tanečníci. V párech se tančily společně vždy tři kousky, na závěr si tanečníci dali pac. Kroboth upozornil zvláště na tanec ne nepodobný čardáši, při němž 3–4 dvojice chlapců poskakovali s rukama dozadu založenýma, zatímco ostatní páry tančily vrtěnou, tj. rychle vířily na místě. I tento autor pokládal hody za nejsvátečnější dobu roku a poznamenal, že zvláštním zvykem na hody je skákání chlapců při hudbě. Opomenout někoho při tomto skákání je pro dotyčného velkou urážkou.44 Roku 1898 se k Charvátům na Moravu vydal další chorvatský badatel, jazykovědec Ivan Milčetić.45 Zaznamenal, že místní rádi tančili tanec skokak, zmiňovaný již Gjuro Kutenem. Vyslovil domněnku, že tento tanec je českého původu a odůvodnil ji názvy českých tanců skákavá a skočná a jmény moravských tanců do skoku a skočná. Milčetićovy úsudky se zakládaly pouze na podobnosti názvů, což ho vedlo k chybným závěrům, neboť jmenované české tance jsou typem polky s poskočným krokem, kdežto názvy moravských tanců v dosavadní literatuře označovaly mužský obřadní skákavý tanec, kterým se zahajují hody.

Z jiných tanců jmenuje Milčetić redovak, který také pokládá za tanec českého původu. Současně říká, že Charváti nemají své vlastní tance, ale že tančí tance české.

V témže roce i v témže časopise Vienac popsal Milčetić mužský hodový tanec, jak jej viděl v Lednici.46 Slovanské obyvatelstvo městečka označil za Charváty. Stejně jako Mrštík zaznamenal, že Němci i slovanské obyvatelstvo slavili hody na jednom prostoru, ale každý ve svém vlastním kruhu. Mužský tanec začínal tím, že stárek některému z chlapců zasunul na klobouček odznak z umělých květin. Ten pak vyskakoval, zatímco ostatní chlapci tleskali do taktu. Když chlapec doskákal, napil se z láhve vína a další chlapec převzal jeho úlohu. O tanci Milčetić zjistil,

Tamtéž, s. 166–167.

Srov. KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: 1895, s. 216–238.

Tamtéž, s. 225.

Tamtéž, s. 234.

Tamtéž, s. 226.

Tamtéž, s. 238.

Srov. KROBOTH, Benjamin. Die kroatischen Bewohner von Themenau in Niederösterreich. Zeitschrift für österreichische Volkskunde.

1897, roč. 3, s. 193–217.

44 Tamtéž, s. 203–204. Doslova Kroboth píše: „Nicht unerwähnt darf ich lassen einen dem Czardasch ähnlichen Tanz (grebãit), bei welchen die Burschen , gewöhnlich 3–4 Paare, die Arme in die Hüften gestützt, czardaschähnlich springe, während die anderen Paare (Mädchen und Bursche) um sie im Kreise sich aufstellen und „vrtěnú“ tanzen, indem sie sich, nicht vom Orte tanzend, schnell drehen.“ 45 Srov. MILČETIĆ, Ivan. O moravskim Hrvatima. Vienac. 1898, roč. 30, s. 557.

46 Srov. MILČETIĆ, Ivan. Medju Hrvatima Donje Austrii i zapadne Ugarske. Vienac. 1898, roč. 30, s. 763–764.

214

Život Slovanů v dolnorakouských obcích na přelomu století rozebral na základě vlastních poznatků z cesty Antonín Hubka.48 Popisy tanců ani jejich názvy sice v obšírné studii nenajdeme, ale doklady o tanečních příležitostech mají také svou cenu. V Ranšpurku (Rabensburgu) autor pobýval právě v době hodů. Vládla na nich veselá atmosféra, řada děvčat a několik mladíků bylo oblečeno v krojích. Obyvatelstvo městečka bylo čistě slovanské (autor je nazývá Moravci, na rozdíl od Cahnova/ Hohenau, kde žili Slováci).49 Za zajímavou pokládám Hubkovu realistickou informaci o hodech ve Valticích: „Ve všech hostincích hrála hudba. Pro chasu upraveno bylo taneční místo v širší ulici, kde kolem maje ověnčené a ozdobené fábory různých barev, oddávala se chasa – téměř vesměs česká – bujarému veselí. Horko bylo k zadušení, ale přesto tančilo se vášnivě, že sotva hudba postačila hrát. Kolem tanečního místa tvořili kruh zvědavci, na něž snášel se prach, vydupaný ze země pádnými podkovkami chasníků. Divil jsem se ohnivosti tance. Bylo mi řečeno, tak že se pod širým nebem tancuje již třetí den. Chasa po celý rok šetří, ale o posvícení nedělá po tři dny nic a jen hoduje a tancuje.

Nedbá potůčků potu, které rozpouštějí prach usazený na tváři, nedbá ani rozbitých bot a jen tancuje a vesele pokřikuje. Podivuhodná je také neúmornost hudebníků. Hrají sice jednotvárné taneční kusy, při nichž se příliš netřeba namáhati, ale foukati do nástrojů po tři dny s krátkou přestávkou několika hodin od rána do poledne je výkon, který zasluhuje uznání.“ 50 Hubka procházel jednotlivými obcemi a všude se zajímal o postavení slovanského obyvatelstva. Největší radost měl v Hlohovci, protože tam slyšel jen českou řeč a zpěv. „Chasa volí si svého stárka a podstárka; do roka pořádá se osm muzik, o hodech tancuje se po 3 dny. Před hostincem, který jest na malém vršku, je udupaná země, kde kolem máje tancuje chasa, na nádvoří hostince pak upraví se místo pro chalupníky. Hody jsou veselé – je to nejslavnější doba celého roku, na kterou se těší vždy celá ves a činí k ní dlouhé přípravy.“51 Údaje o lidové kultuře, tedy i ojedinělé zmínky o tanci, lze vyčíst v historickém pojednání drnholeckého učitele Josefa Frodla z roku 1927.52 Autor sám sice neupřesňuje, zdali popisuje kulturu lidu německého či slovanského původu, ale srovnání

Tančící děvčata. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

jeho informací s předchozími literárními záznamy naznačuje, že píše o zvycích charvátského obyvatelstva z Frélichova (dnes Jevišovka), Nového Přerova a Dobrého Pole. Z jeho textů se dozvídáme něco málo o svatbě: když se svatební průvod vrátil z kostela, hosté zatančili před svatebním domem tři tance. Po čepení si musela nevěsta zatančit pro štěstí s každým svatebním hostem. Tančilo se pak až do časného rána a tanec byl projevem radosti a završení této významné životní slavnosti.53 Jinou taneční příležitostí, o níž se Frodl zmiňuje, je fašank – masopust: v úterý obcházely vesnici masky s šimlem. Chlapci navštěvovali děvčata, která se účastnila tanečních zábav, a ta je musela obdarovat. V sále se pak tančilo až do půlnoci, kdy začal půst.54 O hodech Frodl píše jen tolik, že se tancovalo po tři dny. Vesnické zábavy končily 25. listopadu svátkem sv. Kateřiny.55

47 Prof. Dušan Holý při konzultacích této práce vyslovil domněnku, že může jít o chybu tisku, při níž bylo koncové „e“ chybně zaměněno za „r“.

Potvrzení nebo vyvrácení tohoto předpokladu by ovšem vyžadovalo srovnání s Milčetićovým rukopisem.

48 HUBKA, Antonín. Čechové v Dolních Rakousích. Praha: 1901.

49 Tamtéž, s. 60–61.

50 Tamtéž, s. 62.

51 Tamtéž, s. 70–71.

52 Srov. FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftegebeites Dürnholz, Neusiedl, UnterTannowitz, Treslowitz, Bratelsbrunn, Guttenfeld, Neuprerau, Fröllersdorf, Guldenfurth. Dürnholz: 1927.

53 Tamtéž, s. 140–141.

54 Tamtéž, s. 144.

55 Tamtéž, s. 147.

215

Lidová kultura

že se jmenuje hošir47, někteří lidé mu však říkali, že to není tanec, ale vyskákání. K tomuto názoru se kloní i samotný autor.

Lidová kultura

Jedinou syntetizující publikací o sousedství Němců a Slovanů na Moravském poli je kniha Antona Schultese z roku 1954.56 Autor v ní ovšem pojednává více o minulosti než o soudobém stavu lidové kultury. O tanci jsou v ní zmínky v souvislosti s hodovou zábavou. „Svátek patrona kostela se slaví nejčastěji na jaře nebo na podzim. Připadá-li na květen, jak je tomu např. v Hohenau, kdy ještě není čas na oslavy, bývají pravé hody (Volkskirtag) v pozdějším období až do Martina, kdy práce je již skončena, husy vykrmeny a nové víno hotovo. Až do roku 1914 se v Hohenau slavily v říjnu ještě třetí, císařské hody. Tančilo se většinou venku před hospodou. Tam byla v předvečer hodů postavena pro muzikanty tribuna z větví a klestí s májí (Tanzbäumen), což byl úkol chasy, která si ze svého středu zvolila dva stárky. V roce 1900 nosili vysoké cylindrické klobouky. Hody začínaly zastaveníčkem před domy vážených radních. Připíjelo se při tom z vinné láhve ozdobené stuhami. Odpolední a večerní tance se podřizovaly určitému pořádku. Před každým tancem bylo „svolávání“ (aufgezogen), při němž tanečníci se svými partnerkami pochodovali v kruhu, v čele oba stárci nebo jejich zástupci s láhvemi vína. Každému páru zahráli muzikanti tuš. Byly tance pro stárky, pro ženaté, pro přespolní a objednaná sóla. Je známé pořekadlo: ‚Halt aus, die Paasdorfer tanzen! ‘ Užívalo se, když se někdo nepovolaný zamíchal do sóla. Před první světovou válkou se tančil valčík, polka a ländler, později přibyly také moderní tance jako foxtrot, walz aj., po druhé světové válce dokonce samba a jiné exotické tance. Hody slavili Němci a Slováci buď společně, nebo na dvou rozdílných tanečních místech s vlastní taneční hudbou. V Lednici tančili na jedné straně náměstí Němci, na druhé Charváti a Slováci ve svých svátečních krojích.

O snášenlivosti obou národů hovoří ta okolnost, že Němci i Slované měli tu a tam společná sóla a že nikdy nedošlo k žádné rvačce. Rozdílná taneční místa byla v Hohenau, Götzendorfu,

56 57 58 59

Zwerndorfu a jinde. V Hohenau se tančilo na pěti místech (a to v obecním hostinci na horním konci, v hostinci Hörwey na slovenském dolním konci, v hostinci Hrdlička selští synci a cizinci, v hostinci Prewein, nyní Ziegler, „lepší“ lidé a v hostinci se zahradou tovární dělníci).“57 Obrovskou a záslužnou práci ve sběru tanců z celé Moravy a Slezska vykonala etnochoreoložka Zdenka Jelínková. Podlužáckým tancům věnovala v roce 1962 samostatnou sbírku.58 Tance přesně lokalizovala, uvedla u nich lokální i generační rozdíly, jmenovala informátory, podle nichž tanec zapsala, i příležitost, při níž se tančil. V úvodní kapitole této sbírky se autorka zabývá vývojem taneční formy vrtěné a hošijí na základě dostupné literatury i svých výzkumů, systematicky tance třídí a srovnává je s tanci z jiných oblastí bývalého Československa.

Závěrem přináší informace o tancích Charvátů na dolnorakouském pomezí. Taneční kulturu moravských Charvátů zkoumala Zdenka Jelínková v terénu bohužel až po jejich rozsídlení (v letech 1958, 1959–1960, 1989 a 1990–1993). Výsledky svého výzkumu částečně publikovala v roce 1996,59 další materiály jsou pravděpodobně součástí její pozůstalosti uložené v NÚLK a zatím pro badatele nepřístupné.

Původní charvátské obyvatelstvo v jihopodlužáckých obcích ležících západně od Břeclavi (tj. v Poštorné, Charvátské Nové Vsi a v Hlohovci) se přizpůsobilo v procesu akulturace okolní kultuře patrně již v 18. století.60 Dodnes zde Charváty připomíná poměrně hojný výskyt příjmení končících -ič a etnonym „Krobót“, kterým sami sebe obyvatelé uvedených obcí označují.

Pouze v Hlohovci se zbytky charvátského jazyka dochovaly až do 20. století, neboť Hlohovčané udržovali společenské i rodinné kontakty s Charváty na Mikulovsku až do jejich násilného vysídlení. I dnes má tato lokalita poněkud výjimečné postavení pro svou izolovanost od ostatních podlužáckých vesnic, pro své nářeční odlišnosti i mentalitu obyvatel.

Velmi složitou a diskutovanou otázkou byla míra vlivu charvátské kultury na lidovou kulturu jihovýchodní Moravy. Některými názory a jejich kritikou na základě srovnávacího studia se zabýval Richard Jeřábek61 a došel k závěru, že Charváti na osídlených územích působili spíše jako „jistý katalyzátor při formování osobité lidové kultury“62 než jako nositelé kulturního vzoru, který domácí obyvatelstvo přejalo. Proces akulturace zajisté ovlivňoval Charváty i autochtonní obyvatele. V této souvislosti Jeřábek upozornil, že některé jevy se vyskytují jen v oblasti zasažené charvátskou kolonizací, jako např. tanec hošije na Podluží,

SCHULTES, Anton. Die Nachbarschaft der Deutschen und Slawen an der March. Wien: 1954.

Tamtéž, s. 80–81.

Srov. JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidové tance a taneční hry na Podluží. Strážnice: Krajské středisko lidového umění, 1962.

JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidový tanec moravských Chorvatů na Mikulovsku ve vztahu k sousedním oblastem. Slovácko, Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí. 1996, roč. 38, s. 41–56. Přetištěno též pod stejným názvem v RegioM, Sborník Regionálního muzea v Mikulově. 2005, s. 154–166.

60 Srov. JEŘÁBEK, Richard – FROLEC, Václav – HOLÝ, Dušan. Podluží, kniha o lidovém umění. Brno: Krajské nakladatelství, 1962, s. 19.

61 Srov. JEŘÁBEK, Richard. K otázce vlivu charvátské kolonizace na lidovou kulturu na jižní Moravě. Zprávy oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově, 1966, č. 4–5, s. 207–215. Týž: A propos du problème de influence culturelle de la colonisation croate sur la culture populaire en Moravie. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. 1967, F 11, s. 59–72.

62 Tamtéž, s. 212.

216

V následující části textu věnované již pouze Charvátům na Mikulovsku budu vycházet z terénních výzkumů Zdenky Jelínkové, která v roce 1958 navštěvovala Charváty v jejich nových domovech na severní Moravě a jejíž tehdejší informátoři se vesměs narodili před koncem 19. století.64 Poznatky doplňovala v devadesátých letech, kdy jejími informátory byli lidé narození kolem roku 1925. Pokryla tedy svým výzkumem období od počátku našeho století až do rozpadu charvátské diaspory. Můj terenní výzkum se omezil na rozhovory při setkání rodáků v Jevišovce, které se pravidelně koná počátkem září při příležitosti místních hodů kolem 8. září (Narození Panny Marie). Několikrát jsem v Březí navštívila paní Rosalii Balánovou (*1910), Charvátku pocházející z Frélichova.

Starší informátoři uváděli větší počet tanců: hupkačka nebo hupskačka = třasák, polka, mazurka, šlapák, rejdovák, valčík, lender, šotyš, řeznická, strašák, polstrtanc jako varianta hubičkové, kdy se tanečníkům podkládal polštářek, vyhazovaný valčík, židovka, metlový. Vrtěnou informátoři zmiňovali především jako svatební tanec po čepení. Paní Balánová z Frélichova ji nazývala „za pet tanca“ a tančila ji v její úpadkové podobě, kdy dvojice obíhá kolem sebe zaháknuta za lokty. V Dobrém Poli se prý i skákalo (myšlena tím snad obdoba hošijí). Mladší informátoři si již vzpomněli jen na kolové tance – valčík a polku. Starší informátoři jmenovali menší počet tanečních zábav: fašankovou, velikonoční, májovou, hody a kateřinskou. Mladší doplnili výčet o plesy, regrútskou muziku, dožínky a vinobraní. Poslední dvě muziky se začaly pořádat v meziválečném období, podobně jako tomu bylo na Podluží.

Nejvíce vzpomínek pamětníků se pojilo ke svatbě, k hodům a také k masopustu (fašanku). O svatbě se po návratu z kostela a po házení vrtáněm (svatebním koláčem) tančily před svatebním domem tři kousky. Podle některých informátorů to byla polka a valčík. V průběhu večerní zábavy měli sólo novomanželé, družičky, kuchařky i zvědavci, kteří nebyli svatebními hosty. Čepení nevěsty bývalo o půlnoci a při té příležitosti všichni svatebčané tančili vrtěnou, nejčastěji na slova „Ztratila jsem portu, zelený věnec“ nebo „Ruoža sam ja ruoža“.65 Všichni informátoři se také shodli na tom, že se na svatby tančíval pitvorný tanec, zvaný štanycltanc. Nejprve se tančila polka o to, kdo nejdéle vydrží. Soutěž se případně zpestřovala tím, že muž měl na hlavě tuplák piva. Vítěz si na záda připevnil papírový kornout a se svou partnerkou tančil nějaký kolový tanec a všelijak se při něm kroutil, neboť ostatní se snažili kornout zapálit. Obdobný tanec není na Podluží vůbec doložen.

Fašanková zábava trvala tři dny. Stejně jako na Podluží a v Pomoraví vůbec, také u Charvátů na Mikulovsku se k masopustu vázal tanec s vegetabilní funkcí. Charvátům však neměl

Tančící pár, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

zajistit dobrou úrodu kulturních plodin, ale naopak absenci plevele na poli. Podmínkou však bylo tři dny dobře tančit. Jedna informátorka citovala svou babičku žijící v letech 1850– 1935, že se všichni točili dokola, aby na poli nerostlo „vlčje“ (divočina, plevel). Fašankový taneční repertoár sestával z kolových tanců a tanečních her.

Hody (kiritof) a hodky (hodke) se u Charvátů na Mikulovsku v řadě projevů lišily od stejné taneční příležitosti na Podluží. Stárci byli tři až čtyři, informátoři z Nového Přerova dokonce udávají, že jich bylo šest nebo sedm. Každý měl k sobě svou stárku. V neděli dopoledne chodili chlapci s muzikou vyhrávat starostovi, faráři a jiným významným úředním osobám.

Odpoledne po požehnání šli stárci pro své partnerky a všichni se sešli u první stárky, kde se již shromáždila veškerá chasa s muzikanty.

Před domem první stárky se zatančilo několik kousků, obvykle valčík a polka, následně průvod zamířil pod máju. Mládež šla v párech, děvčata byla zavěšená do chlapců, v čele první stárkovský pár. Po příchodu na plac krojovaní ve velkých, hadovitě se zatáčejících obloucích obešli máju, k čemuž jim muzika hrála marš.

63 Tamtéž, s. 209.

64 Jen zlomek těchto výzkumů publikovala. Srov. JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidové tance a taneční hry na Podluží, s. 61–62.

65 O svatbě u Charvátů psala E.Večerková. VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. I. Svatba. Folia ethnographica. 1989/90, roč. 23–24, s. 3–29.

217

Lidová kultura

jehož obdobou jsou mužské skoky známé pod různými názvy též na jihozápadním Slovensku a na Kyjovsku.63

218

Lidovรก kultura

Berkova muzika.66 Podle některých informátorů právě Poštorenští seznámili Charváty s vyhazovaným valčíkem. Jiné podlužácké vesnice s mikulovskými Charváty kontakty patrně neudržovaly.

Nenašla jsem o tom zmínku v literatuře a nepotvrdil to ani terénní výzkum.

Jak již bylo uvedeno, charvátská diaspora je rozprášena, její kultura dezintegrována a revitalizace, byť na nových základech, jen málo pravděpodobná. Další bádání se však může zabývat studiem kulturních změn, kterými charvátské obyvatelstvo po 2. světové válce prošlo. Lidovou kulturu tohoto etnika na našem území lze ovšem poznávat již jen prostřednictvím archivních a literárních pramenů a muzejních sbírek. Sdružení občanů chorvatské národnosti v České republice, které zahájilo svou činnost v roce 1991, se snaží násilně přerušené tradice oživit. Z jeho podnětu vyšlo již několik publikací zabývajících se kulturou moravských Charvátů a připravuje se muzeum etnika v Jevišovce. Organizace také pravidelně připravuje v Jevišovce na počátku září slavnost kiritof (hody), pro mladé potomky moravských Charvátů pořídila nové kroje. Charvátské písně a tance na kiritofu předvádějí členové souboru Pálava z Mikulova, případně soubory ze

NS Pálava tančí chorvatskou vrtěnou, Jevišovka, 2016. Foto: Jan Francl < Mladý pár v hodovém oblečení. Frélichov, 1. pol. 20. stol. Foto: Othmar Ruzicka. SOCHN

66 Srov. JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidové tance a taneční hry na Podluží. Strážnice, s. 61.

219

Lidová kultura

Následovalo sólo pro prvního stárka, kdy muzika hrála, co si první stárek poručil. Během sóla ho třikrát zdvíhali. Další sólo o třech tanečních kouscích bylo určeno pro další tři stárkovské páry, přičemž každá dvojice tančila jen jeden tanec. Pak již došlo i na chasu. Sólo se vždy skládalo ze tří tanečních kousků.

Podobně jako na Podluží si mládež na hodovou neděli mnoho tance neužila. Sjížděli se totiž přespolní a každá skupina byla uvítána maršem, přípitkem a zaváděním tanečnic. Přespolním se vyhlašovalo sólo, ale ne všem dohromady jako na Podluží, nýbrž pro každou vesnici zvlášť. Někteří informátoři z Nového Přerova řekli, že u nich čardáš (myšlen patrně točivý tanec) nebyl, ale v Dobrém Poli ano a tam se prý také skákalo. Hodové pondělí a úterý mělo podobný průběh, ale tancem se již bavili kromě svobodných i ženatí muži a ženy. Ve středu obcházeli chlapci vesnici a vybírali obilí. Údajně po vesnici chodily také maškary. Večer byla zase zábava.

Za týden se slavily hodky, a to se soutěžilo o kozla, kterého chasa nazdobila a po celé hody vodila s sebou a při tanci uvazovala u máje. Ženatí muži hráli o kozla kuželky a ten, kdo vyhrál, koupil první stárce perníkové srdce. Výherce pak všechny hostil ve svém domě. Samozřejmě se i tančilo. Když se pak vesničané vraceli pod máji, kráčel čerstvý majitel hodového kozla v čele průvodu se svou ženou.

Na hody se do všech tří charvátských lokalit sjížděli přespolní z okolních charvátských i německých obcí, ale i z Poštorné a zvláště silná chasa z Hlohovce. Hosté z Poštorné navštěvovali zdejší hody zejména ve dvacátých letech, kdy tu hrávala známá

Josef Eger a jeho dechová hudba na jevišovském kiritofu v roce 2014.

Foto: Elvyn Badelita

Lidová kultura

Vystoupení folklórního souboru Pálava na soudobém Kiritofu v Jevišovce. Foto: Jan Francl

Národopisný soubor Pálava z Mikulova předvádí v roce 2014 na kiritofu v Jevišovce tanec husárský verbuňk.

Foto: Elvyn Badelita

Slovenska, Maďarska a Rakouska. Na rozdíl od charvátské menšiny v Rakousku nebo v Maďarsku žijí moravští Charváti rozptýleni, tudíž na obnovu jejich kultury není nejmenší naděje, vždyť společná kultura se vyvíjí a vytváří dlouholetým každodenním soužitím skupiny, a tento základní předpoklad byl násilně eliminován.

Výrazem smutku nad zánikem vlastní kultury

jsou literárně zpracované vzpomínky, které někteří pamětníci publikují.67 Přesto aktivity Sdružení směřují k oživení kultury předků, především výukou jazyka, pořizováním krojů a obnovou některých hodových zvyků podle vzpomínek pamětníků68, jako je např. průvod s kozlem, obnovený roku 2010. Hudební doprovod na jevišovském kiritofu po dlouhá léta zajišťovala dechová hudba z Uničova, kterou vedl místní rodák Josef Eger, syn někdejšího frélichovského muzikanta.69

67 Srov. SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Kuřim: 1990. Autor se narodil v roce 1919 ve Frélichově. Patrně nejde pouze o jeho autentické vzpomínky, protože popis hodů na s. 12–14 doslovně přejal z práce SIČ, Josef. Naše stáre a danášnje zvike. Almanach moravských Charvátů, 1934, s. 15–16. Dále srov. MALINAR, Ivan. Nepopírám svoji rodnou krev. Brno: Společnost přátel jižních Slovanů, 1995.

68 http://www.moravstichorvati.cz/dalsi-nase-projekty/dokumentace-jazyka-a-kultury-moravskych-chorvatua#TOC-Archiv 69 Děkuji za tuto informaci PhDr. Haně Dvořákové z Etnografického ústavu MZM.

220

221

Lidová kultura

LITERATURA A PRAMENY • FIC, Karel. Stopy charvátského jazyka v nářečí Hlohovce. Filologija. 1995, č. 24–25.

• FRODL, Josef. Geschichte der Marktgemeinde Dürnholz und des ehemaligen Herrschaftegebeites Dürnholz, Neusiedl, Unter-Tannowitz, Treslowitz, Bratelsbrunn, Guttenfeld, Neuprerau, Fröllersdorf, Guldenfurth. Dürnholz: 1927.

• GERŠIC, Miroslav. Příchod Charvátů na Valticko a knížecí rod Lichtenštejnů: příspěvek ke starším dějinám Charvátské Nové Vsi a Poštorné. Charvátská Nová Ves – Poštorná [i.e. Brno]: Nadační fond Vranov ve spolupráci s HCLi, 2013.

• HERBEN, Jan. Tři chorvátské osady na Moravě. Časopis Matice moravské. 1882, roč. 14.

• HERBEN, Jan. Na dolnorakouském pomezí. Světozor. 1882, roč. 16, č. 47-61.

• HERBEN, Jan. Bratři naši v Dolních Rakousích. Slovanský sborník, 1885, č. 4.

• HRABALOVÁ, Olga – Marta TONCROVÁ: Podluží v lidové písni. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1988.

• HUBKA, Antonín. Čechové v Dolních Rakousích. Praha: 1901.

• JANKOVIČOVÁ, Jitka. Historie školství obce Hlohovec po charvátské kolonizaci. Diplomová práce. PF MU, Brno 2007. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/84193/pedf_m/Historie_obce_-_Jankovicova.pdf • JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidové tance a taneční hry na Podluží. Strážnice: Krajské středisko lidového umění, 1962.

• JELÍNKOVÁ, Zdenka. Lidový tanec moravských Chorvatů na Mikulovsku ve vztahu k sousedním oblastem. Slovácko: Společenskovědní sborník pro moravsko-slovenské pomezí. 1996, roč. 38.

• JEŘÁBEK, Richard – FROLEC, Václav – HOLÝ, Dušan. Podluží, kniha o lidovém umění. Brno: Krajské nakladatelství, 1962.

• JEŘÁBEK, Richard. K otázce vlivu charvátské kolonizace na lidovou kulturu na jižní Moravě. Zprávy oblastního muzea jihovýchodní Moravy v Gottwaldově. 1966, č. 4–5.

• KARÁSEK, Josef. Poštorňa, Nová Ves, Hlohovec. In: Sborník Čechů dolnorakouských. Vídeň: 1895.

• KROBOTH, Benjamin. Die kroatischen Bewohner von Themenau in Niederösterreich. Zeitschrift für österreichische Volkskunde. 1897, roč. 3.

• KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. Vienac. 1887, roč. 19.

• LAUDOVÁ, Hannah. Starší české a německé párové tance ve světle srovnávacího studia. Český lid. 1996, roč. 83, č. 2.

• MILČETIĆ, Ivan. O moravskim Hrvatima. Vienac. 1898, roč. 30.

• MILČETIĆ, Ivan. Medju Hrvatima Donje Austrii i zapadne Ugarske. Vienac. 1898, roč. 30.

• MRŠTÍK, Vilém. Obrázky. Praha: 1894.

• SIČ, Bedřich. Spominanje na rodni kraj. Kuřim: 1990.

• SCHULTES, Anton. Die Nachbarschaft der Deutschen und Slawen an der March. Wien: Selbstverlag, 1954.

• SUŠIL, František. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 1860.

• ŠEMBERA, Alois W. O Slowanech w Dolních Rakousích. Časopis českého musea. 1845, roč. 19.

• ŠRÁMKOVÁ, Marta – Marta TONCROVÁ. Ty ranšpurské zvony zvoňá. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1993.

• TUREK, Adolf. Charvátská kolonisace na Moravě. Časopis Matice moravské. 1937, č. 61, s. 49–70, 195–212, 363–390.

• VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959.

• VEČERKOVÁ, Eva. Obřady životního cyklu u moravských Charvátů. I. Svatba. Folia ethnographica. 1989/90, roč. 23–24.

• VETTERL, Karel. Písně a tance Slováků z Ranšpurku před 150 lety. Národopisné aktuality. 1972, roč. 9, č. 4.

• ZEMAN, Josef A. Die Podlužaken. Ein kleiner Beytrag zur Etnographie von Mähren. In: Mährischer Wanderer.

Brünn: 2. 2. 1811, nestránkováno.

• ZEMAN, Josef A. Die Hochzeitsfeyerlichkeiten der Podlužaken. In: Taschenbuch für Mähren und Schlesien, Brünn: 1808.

• ZIBRT, Čeněk. Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha: 1898.

Nejen o víně našich předků

Lidová kultura

Eliška Leisserová

Práce na poli a ve vinohradu byla nedílnou součástí života moravských Charvátů. Příhodné podnebí, úrodná půda, ale jistě i pracovitost vedly k tomu, že Charváti byli pokládáni za zdatné (a leckdy i velmi zámožné) zemědělce.1 K půdě měli velmi silný, snad přímo nábožný vztah. Vnímali ji jako základní zdroj obživy, který jim dodával jistotu, že pokud se sami přičiní a nenastane žádná katastrofa, jejich existence bude zajištěna. Pojďme se tedy podívat, jak život charvátských rolníků a vinařů vypadal.

Charvátští vinaři, Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

1 2 3

Charváti a vinařství spolu souvisejí od jejich samotného příchodu na Moravu. Pěstování a výrobu vína povolil obyvatelům Frélichova Jan z Lichtenštejna již roku 1538, od roku 1552 jim bylo uděleno také právo obecního šenku. Tato práva se později rozšířila také na Dobropolské a Přerovské. Pravidla, podle nichž se měla práce ve vinohradu řídit, specifikovalo drnholecké horenské právo z roku 1652. Z poznámek Aloise Malce se dovídáme, že (na počátku 20. století) „z druhů vína pěstuje se muškát a burgunda černá i bílá, ze vzácnějších rulendr a ryzlink“.2 Jako muškát jsou lidově známy Muškát moravský i Muškát Ottonel. Tato vína jsou vděčná svým nízkým obsahem kyselin a krásnou typickou, nezaměnitelnou vůní. Pod burgundou se skrývají vína známá nejen ve Francii pod pojmem Pinot. Název je odvozen od borovicové šišky pinie, protože hrozny těchto odrůd se jí svým tvarem mají podobat. V českých zemích byly v dobách Karla IV. nazývány roučí. Dle české odrůdové knihy je nyní označujeme také jako Rulandské (Rulandské bílé i modré).

Především Rulandské modré (neboli Pinot Noir) je považováno za vznešenou odrůdu plných červených vín, ale může se z něj vyrobit i klaret.3 Rulendr je příbuzným pinotů a v dnešní době se tak v aromatice nazývá velice rozmanitá odrůda Rulandské šedé, která může kolísat od tónů karamelu až po rozkvetlou květinovou louku.

V meziválečné době byla na Drnholecku snad nejvíce pěstovanou odrůdou Baco Noir. Malec ji sice neuvádí, ale je pravděpodobné, že v té době byla (nejen na Mikulovsku) tak rozšířená, že o ní bylo zbytečné se zmiňovat. Lidově ji nazýváme Srbák (nebo taky Charvát), má dužnaté plody a specifickou navinulou vůni. Srbák byl využíván k pnutí na předzahrádkách a dodnes se objevuje na pergolách ve dvorech. Díky tomu si můžeme snadno uvědomit, že vinná réva je liánovitá rostlina.

Vinařův rok začíná již v zimním období střihem vinné révy.

V minulosti i u Charvátů převládal střih na hlavu, kdy se šlahouny přivazovaly k dřevěným kolíkům. Pokud pomineme již zmíněné pnutí na pergolách, můžeme takto upravené vinné hlavy vidět v současnosti jen u revitalizovaných historických vinic.

S vinohradem byla práce ale po celý rok, hlavně při okopávání kolem mladých výsadeb či při podlomu nepotřebných mladých výhonů. Nesmíme taktéž zapomenout na hnojení a postřiky proti nemocem révy vinné, které naši předci již taktéž znali. V závislosti na počasí se na podzim všechno toto snažení zúročilo při vinobraní.

„Tři dříve pusté osady brzo tak se vzmohly, že jejich polnosti náleží nyní mezi nejúrodnější a jejich obyvatelé mezi nejzámožnější obyvatele Moravy.“ BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Brno: 1863, s. 55.

MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chovatské národnosti v ČR, 2016, s. 22.

Klaret je víno vyrobené z hroznů modré odrůdy. Protože se nenechá nakvasit, nepustí žádná barviva a má velice světlou barvu a lehkou chuť.

222

Ve vinohradu, Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

Sběr vína určovala po staletí vrchnost. Pokud se vinobraní uskutečnilo příliš brzy, bylo jeho výsledkem nemocné víno s malou odolností a trvanlivostí. Naopak v případě, že sběr začal pozdě, mělo víno sklon se rychle zlomit (být prázdné) a jeho kvantita byla decimována mrazem, zimou či vedrem. Zralé víno se dneska stejně jako v minulosti pozná tak, že je sladké, dá se lehce rozmáčknout, prosvítá a má lepkavé bobule, taktéž semena jsou úplně tmavá. Bobule také mohou být malé a svraštělé, tedy cibébovatí.4 Sběrem vína se práce z vinohradů přesunula do sklepů.

V menších vinohradech převáželi vinaři nevylisované hrozny v putnách a kádích na trakařích domů, kde je mechanickými stroji odstopkovali a vylisovali. To byl případ také charvátských obcí.

Některé metody zpracování hroznů se ani do dnešní doby nezměnily. Proces zpracování hroznů pokračoval lisováním. Postup lisování rmutu5 má nepřerušenou, nám dodnes známou tradici.

Lisy je možné rozdělit na dva druhy: kládové a vřetenové. Malovinaři na Drnholecku používali vřetenové lisy s objemem kolem 50 litrů. Kládové lisy oproti tomu dominovaly velkým lisovnám, kde zabíraly i polovinu celého prostoru. Rozlehlé sklepy s lisovnami se nachází i v samotném Drnholci, avšak kládových lisů se do dnešní doby mnoho nezachovalo.

Při práci s vínem bylo velmi důležité dbát na čistotu sklepního vybavení. Čištění sudů bylo problematické zejména kvůli nedostatku vody. Ani sklepy na Drnholecku nebyly dlouhou dobu vybaveny vodovodem, voda se musela přenášet ručně z domu.

Až do meziválečného období ve sklepech převládaly těžké dubové

4 5 6 7

sudy, které se musely v určitých intervalech čistit. Tahat takový sud ze sklepních prostor strmou úzkou chodbičkou (šíjí), která propojovala sklep s lisovnou, nebylo jistě nic lehkého.

Vznik vína a především kvašení je sice přírodní úkaz, ale až do 19. století se nevědělo, jak k němu přesně dochází. Dnes již víme, že kvašení je podmíněno působením mikroorganismů (kvasinek). Snahy o výrobu kvalitního vína se v minulosti leckdy podobaly alchymii.

Navzdory tomu, jak náročné je vyrobit pitelné víno, ta charvátská pravděpodobně dosahovala dobré kvality: Alois Malec byl toho názoru, že ,,víno silné a chuti vzácné se rodí va Frjelištofi, rovněž Gutfjeldští mají výborná vína, poněkud slabší roste v Nové Preravě“.6 Jako „velmi dobré a uchovatelné“ hodnotí místní víno také Řehoř Wolný.7 Moravští Charváti dokonce znali i dnes tak populární slámové víno. Hrozny sušili na půdních trámech nebo přímo na slámě. Díky optimálním podmínkám hrozny od podzimní sklizně nezplesnivěly, ale pomalu vysychaly. Touto technologií vznikaly rozinky (cibebe), které dostávaly nejen malé děti na Vánoce k slavnostní večeři.

V dnešní době se používá refraktometr, který cukr změří přímo, avšak senzorická zkouška je stále potřebná.

Rmut je hmota tvořená rozemletými bobulemi vinné révy, která vzniká při výrobě vína. Hrozny vinné révy se nejprve zbaví stopek a třapin a pak se rozemelou.

MALEC, Alois. Tři perly, s. 22.

KRYČER, Rudolf. Dějiny obce Jevišovky, (nestránkovaný a nedatovaný rukopis).

223

Lidová kultura

Sklep v Novém Přerově, 2017. Foto: Eliška Leisserová

Na skleničku u starosty Hubeného „Nuže, ať vás Bůh chrání, přátelé! Vezměte si sklenice, ať si přiťukneme!“ Protože jsme dobře věděli, že vinaři nejvíce zalichotíme, když mu jeho víno pochválíme, vzal jsem číši, otočil ji na světlo a udivil se, jak je čiré. „Na pohled jasné, určitě bude chutnat výborně,“ řekl jsem hospodáři. Přiťukneme si. „Víno je dobré a zdravé. Čest vinaři, který dokáže takový nápoj vyrobit,“ dodal můj přítel. Kdybyste jen viděli, jak se hospodáři rozzářily oči radostí, že jsme mu jeho víno pochválili. Ale opravdu zde mají dobrá vína a rozumí také tomu, jak stavět sklepy. Každý hospodář pěstuje bílé i červené víno.

Víno přetáčí dvakrát i třikrát do roka a nečistí ho žádným umělým prostředkem. Když jsme vypili sklenici bílého vína, odešel a za chvíli se vrátil s červeným. To bylo mnohem silnější, ale také dobré. Chtěl nás napájet vínem a vůbec nás nechtěl pustit, ale když jsme dopíjeli, poprosili jsme ho, aby nám ukázal cestu do Dobrého Pole.

Gjuro Kuten, 1884 9

Lidová kultura

8

• Jak je vidět, víno bylo nedílnou součástí života Charvátů po celý rok. Ředili si ho vodou a při práci na poli jím zaháněli žízeň. Z kvasničních kalů se dokonce vařila polévka – zbytky po dokvašení moštu, bohaté na vitamíny skupiny B, se výborně zužitkovaly a nevyhazovaly. Jen těžko si něco takového nyní dokážeme uvědomit.

Vinohrady Frélichovských se nacházely na tzv. Staré hoře (cestou na Hrušovany), Novopřerovští je měli na Starém a Mladém kopci (kopce nacházející se severně od Nového Přerova, směrem na Dobré Pole a Rakousko) a Dobropolští na své straně kopce vedoucího na Nový Přerov a směrem k Brodu nad Dyjí a k Dolním Dunajovicím. Kromě nich však zdobily krajinu také vinné sklepy.

8 9

Každý vinař, malý i velký, musí občas víno stočit, zasířit a ohodnotit s okolními znalci. Sklepy moravských Charvátů proto určitě žily společenským životem. Býti sklepmistrem je sice tradičně mužská činnost, avšak například za válek se této těžké práce ujímaly také ženy a děti. V době bojů a jiných nebezpečí sklepy také poskytovaly svým majitelům a jejich sousedům skrýš a útočiště. Na konci války roku 1945 procházela oblastí válečná fronta a vesničané se znovu uchýlili do sklepů. Mnozí pamětníci vzpomínají na to, jak jedli brambory vařené ve víně.10 Pro širou oblast Znojemska a Mikulovska jsou charakteristické sklepy se zemní lisovnou,11 ty charvátské na Drnholecku mají navíc štít zdoben z obou stran věžičkami. Tento nepatrný zdobný prvek, kterého si mnohé laické oko těžko všimne, patří ke specifickým projevům lidového stavitelství moravských Charvátů.12 Po roce 1830 bylo povinné instalovat do sklepů odvětrávací díry, aby se zabránilo vdechování výparů z kvašení. Není od věci zmínit, že na Drnholecku, stejně jako v rakouském regionu Weinviertel, je ve vinných sklepech doloženo časté ukládání brambor, řepy a doma vypěstované zeleniny, a to i po roce 1945.

Sklepy Frélichovských se nacházely roztroušeně ve vesnici, ale sklepy Novopřerovanů a Dobropolských byly koncentrovány více u sebe a vytvářely dojem samostatných osad. Sklepy obyvatel Nového Přerova byly částečně poškozeny při průchodu fronty na konci druhé světové války, většina z nich byla zdemolována při instalaci tzv. železné opony. Některé z těch, které zůstaly, si i dále uchovávají svůj charvátský charakter, mnohé jiné mizí a ztrácí se přebudováním na objekty k pronájmu a ubytování turistů. Tento trend je však možno sledovat napříč celou vinorodou jižní Moravou a ani sklepy v Novém Přerově, Dobrém Poli a Jevišovce nejsou výjimkou.

Jevišovka, Dobré Pole i Nový Přerov dnes náleží do mikulovské vinařské podoblasti. Zdejší viniční tratě využívají zejména velké vinařské firmy, a to především pro odrůdová vína bez určení vinařské obce. To je důvod, proč je v dnešní době celkem těžké naleznout víno s přívlastkem, jež by neslo název místních viničních hor. Ačkoliv však od zpřetrhání charvátských vinařských tradic uplynulo mnoho let, zdejší malovinaři z řad novoosídlenců na ni v současné době pomalu navazují.

Kromě vína Charváti pěstovali obilniny, ovoce i zeleninu.

Opomenout nesmíme ani chov dobytka. Dále byly u Charvátů proslavené pokrmy z hus, které místní pásli u břehů

Starostou Nového Přerova, s nímž se Gjuro Kuten setkal na své cestě za Charváty na Mikulovsku, se jmenoval Josef Hubený.

KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017, s. 77.

10 Např. vzpomínky Kathariny Schopf, nar. 1933 v Novém Přerově, Josefa Hubeného, nar. 1937 v Novém Přerově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR. 11 Právě umístění lisovny je jedním z prvků pro klasifikaci sklepů. Kromě sklepů se zemní lisovnou jsou zejména na Slovácku rozšířené tzv. búdy, které mají lisovnu na patře.

12 Tyto ornamenty opravdu nalezneme pouze v bývalých charvátských osadách na Mikulovsku a patří k charakteristickým prvkům místní kultury, na které by se nemělo zapomínat.

224

Děvče loupající kukuřičné klasy. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

LITERATURA A PRAMENY • BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Brno: 1863.

• MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016.

• KRYČER, Rudolf. Dějiny obce Jevišovky, (nestránkovaný a nedatovaný rukopis).

• KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017.

225

Lidová kultura

Sběr brambor. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

řeky Jevišovky. S obilím se jezdilo na trhy do Drnholce a Mikulova. Ostatní plodiny se hojně zavařovaly a uchovávaly na zimní období.

Nic nepřišlo nazmar, z přezrálých okurek nakládaček se dělaly speciální zavařené hořčičáky, které i přes svou hořkou chuť byly hojně konzumovány k tučným jídlům. V balkánských a středomořských zemích je známá polenta, kukuřičná kaše se vařila i u moravských Charvátů. Kukuřice se nazývala turkinja, dle toho, že měla pocházet z Turecka, i když tato pověra byla již dávno překonána. U nejstarší generace se dodnes říká, že se chodí na ,,turkinju“. Místní taktéž znali popcorn (nazývali ho ,,pukance z hrnce“).

O fazolové polévce nebo božích milostech toho bylo napsáno spousta. Na těchto tradičních pokrmech, které se v mnoha rodinách dodnes vaří, je vidět, že zpřetrhaná charvátská tradice alespoň v receptech žije dál. Každá rodina má svůj originální recept, na který nedá dopustit. Někdo totiž dává do již uvařené polévky zasmaženou cibuli s paprikou a skořicí.

Další rodina by skořici do polévky v žádném případě nedala, nebo by vynechala i tu papriku. Variace receptu jsou různé a každý je ten správný. Jediné, co je možná univerzální, je to, že víno a jídlo lidi spojuje, a tak tomu bylo i u našich předků, moravských Charvátů.

Protože jak se říká: ,,Víno a láska kdekoliv, kdykoliv a s kýmkoliv.“

O lidovém stavitelství moravských Charvátů

Lidová kultura

Eliška Leisserová

Jaké byly příbytky moravských Charvátů?

Lišily se nějak od jiných domů a stavení, v této oblasti běžných? Jak se v průběhu staletí proměňovaly? Zkoumat lidové stavitelství moravských Charvátů je poměrně oříšek. Ačkoliv se jedná o svébytný projev tradiční kultury, toto téma bylo odborníky v minulosti spíše upozaděno. Dokladů o tom, jak charvátské domy vypadaly, se mnoho nedochovalo. Po druhé světové válce navíc byly četné stavby zcela přestavěny (zmizely tak tradiční zdobné fasády, ale také specifická průčelí sklepních lisoven), nebo úplně zbořeny. Pokud však k problematice přistupujeme se znalostí charvátské lidové kultury, můžeme se dozvědět mnoho podstatných informací o životě našich předků.

Roku 1787 vešla v platnost jedna z reforem Josefa II.,1 jež podstatně ovlivnila lidové stavitelství v celé monarchii. Jedním z problémů, které císařský dekret řešil, byly časté požáry, které znova a znova na venkově i ve městech propukaly. Plameny mohly nadělat ohromné škody, a proto cílem opatření bylo zamezit vzniku požárně nebezpečných staveb. Před stavbou nového domu musel stavebník předložit vrchnosti všechny patřičné dokumenty ke schválení, a ta záměr posoudila z pohledu místního společenství. Vyslechnuti také měli být sousedi, aby později nedocházelo k soudním sporům. Důsledkem josefinského a dalších nařízení, která postupně přibývala, bylo to, že stavební plány se začaly kreslit a archivovat. Pokud se dochovaly až do dnešních dnů, jsou velmi cennými doklady stavebního vývoje na našem území.

V nedávné době se podařilo objevit plány drnholeckého stavitele Jakuba Reischela. K dispozici (a obdivu) máme téměř 60 plánových dokumentací obytných i hospodářských budov, které v průběhu 19. století postupně realizoval.2 Můžeme tedy usuzovat, že Reischl byl vlivnou osobností místní stavební kultury.

Podle kunsthistorika Petra Czajkowského je dokonce možné, že právě on byl autorem závěrečné přestavby drnholeckého zámku z roku 1837.3 Znovuobjevení detailních Reischlových stavebních plánů z první poloviny 19. století je mimo jiné dokladem rozvinuté vesnické stavební kultury v regionu.4 Za jeden z nejcennějších plánů lze označit ztvárnění charvátského lidového domu Filipa Hubeného z Nového Přerova.5 Na rozdíl od plánů domů německy mluvících obyvatel oblasti, kteří na Drnholecku dominovali a taktéž si u Reischela nechávali stavět své příbytky, zaujme nás na tomto nákresu bílá fasáda s ozdobnou, ovšem ne příliš určitou výmalbou kolem oken. Můžeme spekulovat, jestli se opravu jednalo o jasný projev lidové výtvarné kultury moravských Charvátů.

Je však pravda, že zdobná fasáda byla v minulosti výrazným prvkem charvátských domů, který je na první pohled odlišoval od stavení v okolních německých osadách (u Němců dominovala na přelomu 19. a 20. století bílá barva s nejčastěji modrým či jinak barevným soklem). U Charvátů byla sice v druhé polovině 19. století v oblibě také čistě bílá venkovní omítka, dotvářely ji ale pestré ornamenty a zdobení kolem oken, pod římsou, u starších domů také žuder. Tyto ozdoby poutaly pravidelně pozornost i různých cestovatelů projíždějících oblastí.

(Nejenom) o ornamentech na charvátských domech referoval také Alois Malec, který od roku 1892 působil mezi Charváty v Dobrém Poli. Tomuto katolickému knězi vděčíme za mnohé texty popisující život Charvátů na sklonku 19. a na počátku 20. století, a najdeme mezi nimi také příspěvky věnující se zdejšímu

> Plány stavitele Jakuba Reischla na dům Filipa Hubeného z Nového Přerova, 1837. Moravský zemský archiv v Brně

1 2 3 4 5 6

ŠKABRADA, Jiří a M. EBEL. Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech. Praha: Argo, 2014, s. 16.

U nezkušenějších zednických a tesařských mistrů totiž docházelo k problematicky zachycenému půdorysu, stejný problém dělalo vybarvování či pořízení popisek, což není případ zmíněných dokumentací.

CZAJKOWSKI, Petr. Příspěvek ke stavebnímu vývoji zámku v Drnholci. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada uměnovědná (F). Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 125–126.

Vlastní plánové dokumentace a stavby in situ nejsou z etnologického bádání hodnoceny jako samostatné objekty, neboť vnější znaky zkoumaných budov podléhaly vlivům módnosti a závisely na místních zákonitostech tradiční normy každého společenského prostředí.

Toto příjmení sice nekončí na běžné chorvatské -ić, přesto se rodina Hubených po staletí řadila k charvátským rodinám.

HELLER, Servác. Z moravských potulek. Národní listy, roč. 22, 21. 6. 1882, s. 1.

226

227 Lidovรก kultura

Lidová kultura

Svérázné charvátské vesnice Domky jsou vesměs jen přízemní a mají slámou hladce pokryté střechy s vystupujícími štíty.

Stěny pak těchto domků jsou jasně bílé bez nejmenší nečisté skvrny, tak že zrovna alabastrovým jasem sálají. A od tohoto bílého jasu odlišuje se ostře a řízně veselá pestrost malovaných ornamentů. Průčelí ani jediného domku není totiž prostě bílé, nýbrž jeví větší nebo menší množství lineálních a figurálních okras, skoro vesměs ve čtyřech barvách provedených. Pod římsou táhne se všude po celé délce budovy široký pás ornamentu vlnitého, spirálového, pletencového nebo meandrového, obyčejně zkombinovaného z barev červené, černé, oranžové a zelené. Kolem oken malovány jsou, místo římsových obrub, prhy jasně zbarvených fantastických kvítků, že nad temenem okna obyčejně v široký feston vzrůstají. Mezi okny nalézají se, aby prostor ten prázdný nezůstal, pestré rosety, planoucí srdce nebo fantastičtí ptáčci. Nejpečlivěji pak bývá kolorováno čelo takzvané žebračky, Tato žebračka jest malý, vyzděný portikus s klenutou stříškou čili jakási krytá předsíňka nebo budka před úzkými dveřmi do obydleného stavení, ne širší než dveře samy, kteréž toliko jedno křídlo mají, tak že by se do celé té předsíňky stěží tři lidé vtěstnali. Tyto portiky, jež po obou stranách často

lidovému stavitelství.7 Podle Malce se nástěnné ornamenty dochovaly nejdéle v Novém Přerově. „Tvary rozmanitých květin (tulipánů, růží, lilií a jiných) jsou tu volnou, mistrovskou rukou vykouzleny na bílé půdě stěn tak uměle a dovedně, že zdá se nám, jakoby to skutečné květiny na zdech kvetly.“8 V motivech bylo dále výrazné ztvárnění vinné révy, hvězd, srdcí, ale i duchovní motiv monstrance (božanstva).

Dalším specifickým prvkem bylo vyobrazení ptáčků, které se dochovalo v podobném rázu i v charvátských obcích v okolí Bratislavy.9 V Malcových textech najdeme i řadu jiných informací o příbytcích moravských Charvátů.10 K dosažení ještě větší pestrosti a barevnosti obkládali někteří Charváti domovní vrata stří-

7 8 9

polovypouklé sloupy jeví, mají v průřezu stříšky obloukové čelo nebo všelijak vykrojený štítek a tento štítek, jakožto z průčelí vystupující a nejvíce vynikající část domku jest zpravidla hustě a pečlivě pomalován drobounkými purpurovými, oranžovými a zelenými kvítky, takže vypadá, jako by kalíšky a korunkami nejrůznějších květinek byl posetý. Rozumí se ovšem samo sebou, že tyto ornamenty, jakož i různé motivy jich všelijak se střídají, tu dovedněji, tam prostěji provedeny jsou a v nestejné bohatosti se objevují. Polychromii tuto doplňují pak jasně modré, zelené nebo růžové široké obruby průčelních stěn při zemi a červeně, modře nebo pestře omalované mříže na oknech, kdežto zděné plochy v oknech, mezi okny zevnitřními a vnitřními zpravidla natřeny jsou barvou jasně zelenou.

Však nemysli nikdo, že jsou průčelí domků těmito barevnými okrasami přeplněna a přetížena, naopak: jasně bílá základní barva stěn převládá mnohonásobně a tak rozhodně, že lze ty fasády přirovnati k bílému atlasovému rouchu se zlatým a barevným vyšíváním na obrubách a záhybech. Celkový dojem pak, když souvislé řady takto kolorovaných domků se přehlížejí, jest velice lahodný a veselý, jako by se celá osada tiše, ale srdečně smála. A to i když náves, jako při našem předpoledním příchodu, byla lidu docela prázdná. Mně bylo v prvních chvílích tak volno a blaze u srdce, jako bych se byl stal dítětem, jež bez myšlenek s tichou, nevinnou a srdečnou rozkoší v pohledu na řady nových, dosud nevídaných obrázků se kochá.

Servác Heller 6

• davě modrými, červenými a žlutými skleněnými barvami. V době Malcova působení se v charvátských osadách nacházely různé typy stavení, dosvědčující vývoj lidového stavitelství. Postupně byly přestavovány do obdélníkového půdorysu, kdy kratší strana byla obydlím, na níž kolmo přiléhala delší strana, tvořená hospodářskými staveními. Na straně domu (hiža) orientované do ulice byla dvě nebo tři okna (kterých však podle zámožnosti sedlákově mohlo být i více).

Převládající struktura lidového domu se držela principu jizba-síň-komora (hiža-vježa-komora).11 Z návsi se vcházelo do síně (vježa), na niž navazovala kuchyň. K ní z jedné strany těsně přiléhala světnice (hiža) na bývání.12 Zdobené fasády, specifikum charvátských osad, se samozřejmě s postupem času proměňovaly. V pozdějších dobách (kolem přelomu století) začalo přibývat barevných omítek a obytná stavba mohla mít barvu zelenou, žlutou, modrou i červenou.

MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016, s. 57–63.

Tamtéž, s. 19.

JEŘÁBEK, Richard. Volkstümliche Wandmalerei bei den südmährischen Kroaten im 19. Jahrhundert, in: JEŘÁBEK, Richard: Moravští Charváti: dějiny a lidová kultura. (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991, s. 233.

10 MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě, s. 57–63.

11 Pro zajímavost je možno uvést, že o sto let později si Ján Botík všímá taktéž charvátských názvů jednotlivých místností a v každém ze zkoumaných regionů dochází ke shodě.

12 MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě, s. 57, 58.

228

Ubývalo malovaných ornamentů, záliba Charvátů v barevné kombinatorice ale přetrvala a uplatňovala se v pojetí zdí a podrovnávek.13 Zdobení domů s bílou fasádou Zdobení pod střechou

Žudra

Červená – černá – oranžová – zelená

Purpurově červená – oranžová – zelená Bílá – zelená – žlutá

Kombinace barevných stěn a podrovnávek Podrovnávka

Bílá – modrá Bílá – zelená Bílá – žlutá

Zelená nebo světle červená (růžová) Modrá nebo světle červená (růžová) Modrá nebo zelená nebo světle červená (růžová)

Richard Jeřábek hledal spojitost mezi barevným pojetím domů Charvátů na Mikulovsku a domů na Slovácku. Základní rozdíl mezi charvátskými a moravskými estetickými normami charakterizoval následovně: „Pokud jde o kompozici, liší se malby v charvátských vesnicích od maleb v moravském okolí menší sevřeností a hutností, spíše naopak – je pro ně příznačná jakási křehkost a nepevnost, menší vázanost v uspořádání motivů, působící dojmem roztěkanosti. [...] Dalším rozlišovacím znakem charvátských nástěnných maleb je jejich barevnost, zvláště větší důraz na zelenou barvu a její kombinaci s barvou červenou.“14

Dům Slunských (č.p. 35) v Novém Přerově s tradiční charvátskou výmalbou, před 1898.

Foto: Josef Klvaňa. Moravské Slovensko

Lidová kultura

Stěna

Domy postavené ve 20. a 30. letech často doplňovaly štukové ozdoby, někteří vesničané však nadále krášlili své domy ručně malovanými ornamenty. U výzdob fasády narážíme na nedostatek hmotných dokladů a můžeme se proto jen pokusit rekonstruovat, jak dané stavby doopravdy vypadaly.

Kutilův nápad Naši sousedé se jmenovali Sitkovi. Strýc Lorenc byl takový domácí kutil. Jednou, chvíli před kiritofem, přišla teta Sitková k mamince a říká: „Ten můj se zbláznil, víš, co chce dělat?“ „Co si zase vymyslel?“ „Že bude dělat kolem oken šablony.“ Šablonami se tehdy často zdobily místnosti uvnitř domu. No a strýc Lorenc to použil na venkovní omítku, udělal na ni růže, moc pěkně se to vyjímalo. Všichni se na to pak chodili dívat. Náš táta mu pomáhal a strýc mu tehdy řekl: „No vidíš, Tomášu, stálo to za to? Moja celý týden se mnou nemluví a podívej, všichni se chodí dívat.“ Magdalena Reichmannová 15

Zdobená fasáda charvátského domu, poč. 20. století.

Regionální muzeum Mikulov

•

13 JEŘÁBEK, Richard. Volkstümliche Wandmalerei bei den südmährischen Kroaten im 19. Jahrhundert, s. 235.

14 Tamtéž, s. 237–238.

15 Vzpomínky Magdaleny Reichmannové, nar. 1940 ve Frélichově, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

229

Lidová kultura

Zemní lisovny v Jevišovce se specifickými věžičkami, 2017. Foto: Eliška Leisserová

Dalším specifickým badatelským tématem souvisejícím s lidovým stavitelstvím jsou vinohradnické stavby.16 Moravští Charváti totiž patřili ke zdatným zemědělcům, kteří nepěstovali pouze základní plodiny, ale taktéž vinnou révu. Sklepní areály v charvátských obcích se svou podobou neliší od ostatních jihomoravských vinařských obcí, jsou však specifické svým průčelím zemních lisoven, kdy je všeobecně užívaný trojúhelníkový klasicistní štít ozdoben tzv. „věžičkami“, které se v jiných obcích neopakují.

Vinné sklepy v charvátských osadách Pokud to jen jde, každý jejich sklep je postaven tak, že se nachází v kopci, nebo je alespoň zavezen hlínou. Zvenku tedy nevidíš nic kromě hromady země a vrata. Když jimi projdeš, ocitneš se ve velké, obezděné místnosti. To je lisovna. Na jedné straně je velký lis podobný takovým, jaké používají i naši sedláci, v koutě je nízký stůl, kolem něho stoličky, v druhém se nachází ohniště. Na stěnách jsou police s různými nádobami, koštýři a sklenicemi, a také příborník se lžicemi, vidličkami, noži, dřevěná solnička. Z lisovny vedou další dveře, za kterými se nachází až pět metrů dlouhé obezděné schody, jdoucí šikmo dolů. Zde je prostor pro víno. Není tu žádné okno, všude je tma. V létě je v těchto sklepech velmi chladno.

Gjuro Kuten, 1884 17

•

Rekonstruovaná meziválečná fasáda domu v Jevišovce, 2017. Foto: Eliška Leisserová

16 Podrobněji si jich všímá pouze chorvatský badatel D. Pavličević, viz PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: povijest – život – kultura.

Zagreb: Hrvatska sveučilišna naknada, 1994.

17 KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata, s. 76.

230

Sklepy Frélichovských se nacházely roztroušeně ve vesnici, ale sklepy Novopřerovanů a Dobropolských byly koncentrovány více u sebe a vytvářely dojem samostatných osad. Sklepy obyvatel Nového Přerova byly částečně poškozeny při průchodu fronty na konci druhé světové války, většina z nich byla zdemolována při instalaci tzv. železné opony. Některé z těch, které zůstaly, si i dále uchovávají svůj charvátský charakter, mnohé jiné mizí a ztrácí se přebudováním na objekty k pronájmu a ubytování turistů. Tento trend je však možno sledovat napříč celou vinorodou jižní Moravou a ani sklepy v Novém Přerově, Dobrém Poli a Jevišovce nejsou výjimkou.

Mnohé sklepy a mnohé domy v původních charvátských osadách již pozbyly svou dřívější podobu a jejich současný vzhled ovlivnily rozličné stavební trendy. Potěšující však je, že v poslední době přibývá majitelů, kteří se při rekonstrukci objektů nechávají inspirovat původní charvátskou podobou.

LITERATURA A PRAMENY • CZAJKOWSKI, Petr. Příspěvek ke stavebnímu vývoji zámku v Drnholci. CZAJKOWSKI, Petr. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: řada uměnovědná (F). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, č. 40, s. 121–127.

• JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti: dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991.

• KUTEN, Gjuro. Tri dana medju moravskimi Hrvati. In: JEMBRIH, Alojz. Tragom identiteta južnomoravskih Hrvata. Zagreb: Pučko otvoreno učilište sv. Ivan Zelina, Hrvatsko književno društvo sv. Jeronima, 2017.

• MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016.

• PAVLIČEVIĆ, Dragutin. Moravski Hrvati: povijest – život – kultura. Zagreb: Hrvatska sveučilišna naknada, 1994.

• ŠKABRADA, Jiří a Martin EBEL. Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech. Praha: Argo, 2014.

• Rozhovory s pamětníky, archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.

231

Lidová kultura

Rekonstruovaná meziválečná fasáda domu v Jevišovce, 2017. Foto: Eliška Leisserová

Epigrafické památky v charvátských obcích do roku 1900

Lidová kultura

Martina Kvardová Nedílnou součástí každé kultury je kromě nejrůznějších tradic, zvyků či písemných dokladů také hmotné dědictví zahrnující různá sakrální i profánní díla s jistou historickou či uměleckou hodnotou, narůstající přímou úměrou s postupem času. Tyto památky bývaly nezřídka opatřeny také nápisovým doprovodem reflektujícím nejen dávné události, ale především zbožnost a mentalitu obyvatel příslušné oblasti.

Aby ani tento aspekt historie neušel čtenářovu zájmu, přináší následující řádky detailní studii zaměřenou na zpřístupnění epigrafických památek na území obcí Dobré Pole, Jevišovka a Nový Přerov, jejichž společným jmenovatelem bylo až do konce druhé světové války osídlení etnickou menšinou moravských Chorvatů.

Stěžejní část předkládaného příspěvku tvoří katalog bezmála tří desítek dochovaných i nedochovaných epigrafických památek vymezených rokem 1900, zpracovaných převážně na základě podkladů z autorčina terénního výzkumu.1 Tyto poznatky jsou dále konfrontovány s dalšími sekundárními zdroji, jež hrají prim především u již neexistujících či nepřístupných objektů. Pamětihodnosti jsou řazeny chronologicky, a to v rámci jednotlivých obcí uspořádaných dle abecedy. Pokud jde o strukturu jednotlivých katalogových záznamů, je každá památka uvozena záhlavím, jež sestává z pořadového čísla (v případě nedochování se symbolem křížku), lokace a data vzniku nápisu. Následuje popis daného artefaktu včetně vlastního přepisu a překladu doplněný o výčet nejdůležitějších zdrojů, v nichž se více či méně přesná interpretace textu rovněž nachází.

Nechybí ani textově-kritický aparát poukazující na různá specifika jednotlivých nápisů či další varianty čtení. Většinu katalogových čísel pak doprovází obrazová dokumentace umožnují-

1 2

cí čtenáři získat komplexnější představu o konkrétní památce (resp. o jejím epigrafickém doprovodu).

Zhodnocení epigrafického fondu Nyní jen ve stručnosti přistupme k celkovému zhodnocení nápisového fondu ve zkoumané oblasti, jež předchází samotným katalogovým záznamům, které čtenáři posléze poskytnou podrobnější informace o jednotlivých epigrafických památkách.

Dohromady tedy bylo zpřístupněno 26 památek, z nichž 9 se do současné doby bohužel nedochovalo. Až na několik výjimek šlo zejména o zvony, které byly zabavené během válečných rekvizic, příp. došlo k jejich znehodnocení (např. přelitím) ještě před první světovou válkou.

Největšího zastoupení v katalogu doznaly kromě zmíněných kampanologických památek hlavně kříže a sochy, ojediněle pak také oltářní nápisy, obrazy, portál, kazatelna, kropenka, mešní kalich či památník, pocházející převážně z 18. a 19. století, v menší míře i ze století 17. Prvenství v tomto chronologickém aspektu však drží obec Jevišovka pyšnící se vzácným zvonem z roku 1487.

Zaměříme-li svou pozornost na epigrafickou náplň monumentů, zjistíme, že nejčastějšími náměty nápisů byly přirozeně nejrůznější modlitby k Bohu či jiným světcům, biblické citáty, nápisy informující o donátorech, pamětní texty, zvonařská či řemeslnická značení nebo jen pouhé letopočty.

Nejužívanějším jazykem se stala vedle tradiční latiny také němčina. Zhruba o polovinu menší oblibě se těšila čeština a dvojjazyčné (latinsko-německé) nápisy, které se téměř výlučně vyskytují na kampanologických památkách. Zatímco pro modlitbu zůstal většinou vyhrazen latinský jazyk, u provenienčních údajů mnoho zvonařů preferovalo právě němčinu. Pozoruhodná situace nastává u chorvatštiny coby jazyka tamní etnické minority. Zatímco ve zkoumaném období nenajdeme jediný doklad o jejím použití na poli epigrafickém, v následujícím 20. století již můžeme pozorovat jistý nárůst chorvatských textů, a to zejména v Novém Přerově (např. centrální kříž na hřbitově, boží muka v polích, socha sv. Jana Nepomuckého od manželů Slunských u silnice na Novosedly; v kostele sv. Michaela archanděla pak kazatelna od téhož manželského páru vyrobená kutnohorským řezbářem Bekem2 nebo nápisy, jež jsou součástí výmalby oné

Zde bych chtěla poděkovat všem, kteří mi umožnili přístup do kostelů, zejména pak Ing. Haně Tomkové za praktickou pomoc při nesnadné dokumentaci zvonů kostela sv. Cecílie v Dobrém Poli.

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 231–232.

232

nostech, jejichž písmo bohužel nebylo možné zjistit.

Pokud jde o objednavatele památek, bývali jimi nejčastěji zbožní a movití (většinou bezdětní) manželé, obec (resp. starosta, rychtář), farnost (resp. duchovní správce) nebo šlechtické osoby, což je možné přímo vyčíst z některých nápisů.

Bohužel o provenienci památek není mnoho známo, avšak na základě kusých zmínek v pramenech, nápisech a vzájemné komparaci artefaktů lze fyzické vyhotovení většiny pamětihodností přiřknout jihomoravským řemeslníkům (umělcům) z Moravského Krumlova, Znojma, Brna apod. Mnohem lepší, a zcela opačná situace panuje u zvonů, kde téměř u všech nalezneme kýženou zvonařskou značku poukazující tak na zvonaře z nedalekého Mikulova, Valtic, Znojma, Brna nebo Vídně.

Dobré Pole – oltář sv. Cecílie. Foto: Martina Kvardová

Dobré Pole – nedatovaný hřbitovní kříž. Foto: Jan Štaffa

233

Lidová kultura

sakrální budovy). Za obec Jevišovku jmenujme například pamětní desku vsazenou v roce 1934 do památného monumentu z předchozího století či jiné nápisy dekorující kostel sv. Kunhuty. V Dobrém Poli byl jako doklad chorvatského osídlení objeven pouze zvon od manželů Maiových z dílny brněnského zvonaře Rudolfa Manouška st. v kostele sv. Cecílie.

Co se týče písma epigrafických textů, obhájila vedoucí postavení kapitála, jež byla v nápisové oblasti pro svou monumentálnost a relativně snadné technické vyhotovení používána již od dob antiky. V katalogu ji v mladším období můžeme nalézt rovněž v kombinaci s humanistickou minuskulou vyhrazenou pro méně důležité části textu (např. určení biblického citátu, provenienční údaje, zmínky o obnově památky apod.). K dalšímu oblíbenému písmu kromě zmíněné minuskuly řadíme frakturu, která byla vázaná výhradně na jazykově německé a české nápisy. Coby nejstarší písmo se v ojedinělém případě u jevišovského zvonu z konce 15. století vyskytuje tzv. gotická minuskula.

V závěru tohoto bodu nelze opomenout ani pouhé letopočty tvořené arabskými číslicemi či nápisy na nedochovaných pamětihod-

Katalog

Dobré Pole

Hmotnost

2 centnýře (= cca 112 kg)6

Průměr

60 cm

Výška

48 cm

Písmo

kapitála

Velikost písma

A), C), D) zvětšená písmena a číslice – 2 cm, písmena – 1,5 cm, B) 3 cm

č. 1

kostel sv. Cecílie

1657

Větší zvon zavěšený v kostelní věži ulil roku 1657 valtický zvonař Václav Malý (Klein). Čepec tělesa obíhá v jednom ohraničeném řádku německý nápis A), pod nímž lze spatřit plastické visící palmety.3 Tytéž dekorativní motivy (pouze v obráceném postavení) jsou rovnoměrně rozmístěny také kolem věnce. Plášť památky je dále opatřen motivem slunce, s latinskou náboženskou zkratkou B) uprostřed,4 kterou doprovází německá zvonařská značka C) ve třech nevyznačených řádcích. Protější strana zvonu pak nese motiv modlící se Panny Marie v paprscích ve zdobně rámovaném oválu, jenž esteticky prochází latinskou modlitbou D).5 Přepis a překlad textu: A) ֎ VON ۰ DANNER ۰ VNT ۰ BLICH ۰ LES ۰ VNS ۰

Lidová kultura

LIBER ۰ HER ۰ IEƵV ۰ KRIST

Od hromu a blesku vysvoboď nás milý pane Ježíši Kriste!

B)

C)

IHaS Ježíš

WENƵEL ۰ KLAIN ۰ HAT ۰ MICH ƵV FELDTSPVRG GEGOSSEN + ⁕ 1 6 5 7 Václav Malý (Klein) mě odlil ve Valticích roku 1657.

Dobré Pole – zvon z roku 1657. Foto Martina Kvardová

D)

S: MARIA ○b c-ORA PRO NOBIS:-c Sv. Marie, pros za nás!

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 275, f. 234r.

Literatura: Nečasová, Eva. Epigrafické památky okresu Břeclav. Diplomová práce I. FF UJEP v Brně. Brno 1976, s. 45. z břevna písmene „H“ směrem vzhůru vychází symbol křížku oválný paprsčitý medailonek s motivem Panny Marie c scriptura continua a b

Dobré Pole – zvon z roku 1657 (detail). Foto Martina Kvardová

3 4 5 6

MLČÁK, Leoš. Zvony na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Kaligram (Studio Trinity) 2014, s. 101.

Jedná se o tzv. nomen sacrum (svaté jméno) – označení zkratky vycházející z řečtiny pro některé z posvátných jmen, v tomto případě pro slovo „Jesus“.

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 275, f. 234r.

MZA Brno, fond B 16 Moravské místodržitelství – účtárna, děkanská matrika (brněnská diecéze, děkanát Mikulov), č. 448, nestránkováno.

234

Dobré Pole

kostel sv. Cecílie

po pol. 17. st.7

Hlavní oltář zasvěcený sv. Cecílii sestává z menzy a sloupového retabula, do něhož je zasazen obraz zmíněné světice hrající na varhany, který pochází z roku 1931 od strážovického malíře Jano Köhlera.8 U paty bočních sloupů si lze povšimnout figur sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Sarkandera.9 Nad obrazem je dále dobře patrna dekorativní zlacená kartuše s černě malovanou latinskou modlitbou k patronce kostela.

Přepis a překlad textu:

Rozměry nápisového pole

pro nedostupnost nezměřeny

Písmo

humanistická minuskula

Velikost písma

pro nepřístupnost nezměřena

Dobré Pole – oltář sv. Cecílie (detail).

Foto: Martina Kvardová

St. Cäcilia ora pro nobis Sv. Cecílie, pros za nás!

č. 3 Dobré Pole – hřbitov

nejdříve po pol. 17. st.10

Nedatovaný kříž tyčící se na místním hřbitově u kostela sestává z jednoduchého kovového kříže (patrně mladšího data) s ukřižovaným Kristem, jehož horní rameno nese štítek s latinskou zkratkou A). Krucifix dále spočívá na členité římse, která zakončuje hranolový sokl opatřený vsazenou deskou z pískovce nesoucí biblické citáty v češtině B). Písmena jsou místy nedostatečně zřetelná, neboť hnědá výplň se postupně vytrácí a rovněž kámen již vykazuje jisté poškození povrchu. Celý monument je posazen na čtvercovém fundamentu.

Přepis a překlad textu: A)

Rozměry nápi- A) pro nepřístupnost nezměřeny, sového pole B) 47 × 42 cm Písmo

A) kapitála, B) fraktura

Velikost písma A) pro nepřístupnost nezměřena, B) iniciály a velká písmena – 2,5 cm, malá písmena a číslice – 2 cm

I N R I11 Ježíš Nazaretský, král židovský.

B)

Wim. że Wykupitel mug żiw gesat. a że w posaledni den z ze mė vsatanu… a w tėle sawem uz ŕjm Boha saweho. Job. XIX. 25. 26.12 Neopusatjm was sayrotku. pŕigdu zasae k wam. Wy mne zasae uzŕj te nebo ga żiv gsaem a y wy żiwi budete Jan. XIV. 18. 19.13 Wjra kresatanu gesat z mrtwych wsatanj Krysatowo.

Sw. Augusatin.14

Dobré Pole – nedatovaný hřbitovní kříž (detail).

Foto: Jan Štaffa

vyznačená „s“ jsou dlouhá

a

7

8 9 10 11 12 13 14

Dolní hranice datace odhadnuta na základě výstavby kostela (resp. rozšíření tehdejší kaple sv. Cecílie) započaté roku 1652. Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Děkanský úřad Hrádek, inventář kostela a fary (Inventarium der Kirche und Pfarre zur Heil: Cœcilia in Guttenfeld 1881), sign. 65, kart. 18, f. 177r.

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Dobré Pole, farní kronika (Protocollum Domus Capellaniae Localis Gutenfeldensis), kn. I., s. 31.

SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska. 1. díl. A–I. Praha: Academia 1994, s. 376.

Při určení rámcové datace desky se vycházelo z doby vzniku farního kostela (viz č. 2), užitého písma, jazyka a pravopisu.

Zkratka označuje biblický citát „Iesus Nazarenus Rex Iudæorum“. Jan 19, 19.

Job 19, 25–26.

Jan 14, 18–19.

Enarr. Ps. (Výklad žalmů) 120, 6.

235

Lidová kultura

č. 2

Katalog

Katalog

Dobré Pole pro nedostupnost nezměřeny

Písmo

A) kapitála, B) kapitála, humanistická minuskula

Velikost písma

pro nepřístupnost nezměřena

Lidová kultura

Rozměry nápisového pole

č. 4

kostel sv. Cecílie

40. léta 18. st.15

Kazatelna pod baldachýnem se nalézá přímo pod vítězným obloukem na evangelijní straně kostela sv. Cecílie. Na modré vnitřní části drapérie spočívá poloplastika Ježíše na zlaceném kříži, k jehož hornímu rameni je připevněn štítek s latinskou zkratkou A). Krucifix je nesen dvěma andělíčky z dílny sochaře Ignáce Lengelachera, hlavy dalších dvou putti jsou rozmístěny na závěsu po stranách Kristova těla.16 Nad křížem těsně pod stříškou završující baldachýn se dále nachází do oblouku tvarovaná, zprohýbaná nápisová páska světlého odstínu s latinským biblickým citátem B), rovněž přidržována zmíněnými andělíčky.

První strana šestibokého řečniště přiléhající ke stěně pak nese restaurační text z první třetiny 20. století.17 Písmena obou nápisů byla malována černou barvou.

Přepis a překlad textu: A) I N

R I18

Ježíš Nazaretský, král židovský.

B)

PRAEDICAMUS CHRISTUM CRUCIFIXUM I. Corinth. Cap. I. Versa, 19 Kážeme Krista ukřižovaného. První list Korintským – kapitola 1, verš [23].

číslo verše v nápise chybí, příp. ho zakrývá prst andělíčka

a

Dobré Pole – kazatelna (detail). Foto: Martina Kvardová

Hmotnost

136 kg

Průměr

61 cm21

č. 5+ kostel sv. Cecílie

182620

Menší zvon pocházející rovněž ze zvonice kostela sv. Cecílie nesl na svém povrchu reliéf patronky kostela, kolem nějž obíhala latinská modlitba A). Dále bylo těleso dekorováno německým textem B) s drobným ornamentem poukazujícím na znojemského zvonaře Jana Florida. Za války dne 28. dubna 1917 byl onen zvon definitivně zabaven pro potřeby války.

Přepis a překlad textu: A) Sancta Cecilia ora pro nobis.

Sv. Cecílie, pros za nás!

B)

Johann Florido gossen in Znaim.

Jan Florido odlil ve Znojmě.

15 SAMEK, Bohumil. Umělecké památky, 1. díl, s. 376.

16 Tamtéž.

17 V roce 1930 byla kazatelna zlacena a mramorována znojemským řemeslníkem E. Klimtem. Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Dobré Pole, farní kronika, kn. I., s. 31.

18 Jan 19, 19.

19 1 Kor 1, 23.

20 Letopočet dle: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1134, f.

101r. V jiných pramenech najdeme také rok 1828. Srov. např. tamtéž, ev. j. 1130, č. 275, f. 285r.

21 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1134, f. 101r.

236

Dobré Pole

Katalog

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1130, č. 275, f. 285r; tamtéž, ev. j. 1134, f. 101r; MZA Brno, fond G 12 Cerroniho sbírka I, Glockeninschriften in der Brünner Diocese, č. 58, f. 74r.

č. 6+ kostel sv. Cecílie

182622

Zvon umíráček odlitý Janem Floridem ve Znojmě obsahoval vedle drobných ornamentálních motivů také reliéf krucifixu a sv.

Barbory s mečem.23 Obrazovou náplň dále doprovázel německý nápis se jmény představitelů obce a s proveniencí zvonu. Těleso bylo dne 29. července 1917 odebráno pro válečné účely.24 Přepis a překlad textu:

Hmotnost

30 kg

Průměr

36 cm

Písmo

zřejmě kapitála25

Lidová kultura

Simon Müller Purgermeister.

Simon a-Makruss Rikter.-a Florido Znaim.

Simon Müller, starosta. Simon Markuss, rychtář.

[Jan] Florido, Znojmo.

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 275, f. 235r. sic „Makruss Rikter“

a

č. 7

kostel sv. Cecílie

1835

Kříž zřízený na náklady manželů Kusmičových je umístěn přímo u vchodu do kostela sv. Cecílie. Jeho čtvercová základna nese hranolový podstavec s přední stranou, která disponuje českým nápisem umístěným v horní partii nápisového pole. Na tesaných písmenech je skvěle patrno černé zdůraznění. Sokl dále vrcholí římsovou hlavicí, na níž spočívá samotný krucifix s reliéfem Panny Marie Sedmibolestné v zahloubené nice u čtvercově formované paty kříže.

Přepis textu:

Rozměry nápi- 96 × 41 cm sového pole Písmo

fraktura

Velikost písma iniciály a velká písmena – 4,5 – 5 cm, malá písmena – 2,5 cm, číslice – 5 cm

Wěnowani od Jan: Gusmcža Sausbeda z Gutfeldu a geho Manželky, Marie.

Léta 1835.

není vyloučena ani varianta „Gusmež“ dlouhé „s“

a b

Dobré Pole – kříž z roku 1835, detail. Foto: Martina Kvardová

22 23 24 25

Letopočet určen na základě seznamu zvonů. Tamtéž, ev. j. 1132, č. 275, f. 235r.

Tamtéž, ev. j. 1130, f. 566r.

Tamtéž. Údaje dle seznamu zvonů. Zde navíc zmíněno vyvedení písma „velkou literou latinskou“. Tamtéž, ev. j. 1132, č. 275, f. 235r.

237

Katalog

Jevišovka

Hmotnost

1 ¼ centnýře (= cca 70 kg)26

Průměr

72 cm

Výška

52 cm

Písmo

gotická minuskula

Velikost písma

4 cm

č. 8

kostel sv. Kunhuty

1487

Větší zvon dodnes zavěšený v kostele sv. Kunhuty pochází z konce 15. století a je opatřen latinskou zvonařskou značkou poukazující na jeho odlití Jiřím z Brna. Tento text, kopírující čepec tělesa, je vepsaný do jednoho řádku, jenž je z každé strany vymezen dvojitou linií. Výjimkou zůstal pouze geografický údaj, který z důvodu nedostatku místa volně zasahuje do pláště památky. Jednotlivá slova důsledně oddělují motivy jetelových křížků.

Přepis a překlad textu:

+ anno + domini + m + cccc + lxxxvii + me + fecit + magister + georgius + de /a + brunna /b

Lidová kultura

Léta Páně 1487 mě zhotovil mistr Jiří z Brna.

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Jevišovka, inventář kostela a fary 1821–1847, inv. č. 108, nestránkováno; Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 273, f. 224r; MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno; MZA Brno, fond G 12, Glockeninschriften, č. 58, f. 28v (14v).

Literatura: Nečasová, Eva. Epigrafické památky, s. 90. první řádek nápisu podél čepce poslední slovo textu umístěné pod zmíněným řádkem

a b

Jevišovka – zvon z roku 1487. Foto: Martina Kvardová

Jevišovka – zvon z roku 1487 (detail). Foto: Martina Kvardová

26 Váha podle děkanské matriky. MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

238

Jevišovka

č. 9

Katalog

kostel sv. Kunhuty

1620

Menší zvon umístěný též ve zvonici místního kostela ulil zřejmě roku 1620 vídeňský zvonař Jiří Arnold. Čepec tělesa obíhá v jednom, plastickými linkami ohraničeném řádku, německá zvonařská sigla A). Na plášti zvonu dále nalezneme reliéf Panny Marie s Ježíškem v náručí, vedle kterého je umístěn další německý text B), rozložený do šesti nevyznačených řádků, informující o svém objednavateli, jímž byl tehdejší jevišovský starosta Hans Regen. Zatímco za první světové války zůstalo těleso ponecháno ve věži,27 v době okupace již bylo sejmuto a odvezeno. K jeho roztavení však naštěstí nedošlo a zvon byl po válce navrácen zpět do kostela sv. Kunhuty.28 Přepis a překlad textu: A)

Hmotnost

1 centnýř (= cca 56 kg)29

Průměr

66 cm

Výška

50 cm

Písmo

kapitála

Velikost písma

A) 3,5 cm, B) 1,5 cm

Lidová kultura

GEORG ۰ ARNOLT ۰ VON ۰ WIEN ۰ GOS ۰ MICH ۰ ANNO ۰ 1 6 2b 0 Jiří Arnold z Vídně mě ulil roku 1620.

B)

HANaS REGEN BVRGEMAISTER ZbV FROLLERSTORF HAT DIESE GLOCKHE GIESEN LASEN GOT ZV EHRN Hans Regen, starosta Frélichova, nechal tento zvon odlít ke chvále Boží.

Jevišovka – zvon z roku 1620. Foto: Martina Kvardová

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Jevišovka, inventář kostela a fary, inv. č. 108, nestránkováno; Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1130, č. 273, f. 283r; tamtéž, ev. j. 1132, č. 273, f. 224r; MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno; MZA Brno, fond G 12, Glockeninschriften, č. 58, f. 28v (14v).

Literatura: Nečasová, Eva. Epigrafické památky, s. 91. všechna písmena „N“ v nápise B) jsou retrográdní číslice je zrcadlově obrácená c všechna „Z“ jsou rovněž zrcadlově otočená a b

Jevišovka – zvon z roku 1620 (detail). Foto: Martina Kvardová

27 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1130, f. 729r.

28 Osobní sdělení místního obyvatele, které ve své bakalářské práci zachycuje L. Šmídková. ŠMÍDKOVÁ, Lenka. Moravští Chorvati – obraz života a vysídlení v paměti tří generací. Bakalářská práce. FF MU v Brně. Brno 2011, s. 167.

29 MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

239

Katalog

Jevišovka

č. 10+ kostel sv. Kunhuty

1697

Stříbrný a částečně zlacený mešní kalich náležející k inventáři jevišovského kostela údajně pocházel z roku 1697. Jeho patka obsahovala níže uvedený latinský nápis,30 jenž upomínal na svého donátora Václava Vojtěcha hraběte ze Šternberka.

Tento předmět se do současnosti bohužel nedochoval.31 Přepis a překlad textu:

S. Cunegundis Ecclesiæ dono sacravit ejusdem Ecclesiæ Patronus Wenceslaus Adalbertus S: R: I: Comes de Sternberg A: 1697.

Kostelu sv. Kunhuty roku 1697 darem zasvětil patron téhož kostela Václav Vojtěch ze Šternberka, hrabě Svaté říše římské.

Lidová kultura

Prameny: MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

Rozměry nápi- 75 × 44 cm sových polí Písmo

kapitála

Velikost písma zvětšená písmena – 5–6 cm, písmena – 4 cm

č. 11 kostel sv. Kunhuty

Socha sv. Jana Nepomuckého tyčící se na prostranství před kostelem byla zhotovena roku 1741 barokním sochařem Ignácem Lengelacherem32 na náklady obce Jevišovka. Na masivní základně je umístěn dekorativní sokl s bočními volutami a jinými plastickými motivy po stranách, na němž spočívá vlastní skulptura světce oděného do kanovnického roucha s pozlacenou svatozáří kolem hlavy. O jeho levou ruku je opřen krucifix, pravá pak svírá sejmutý biret. Zmíněný podstavec dále obsahuje dva latinské nápisy se dvěma stejně vycházejícími chronogramy.

První text A) se nachází na přední straně soklu, druhý nápis B) na zadní části památky. Oba epigrafické doprovody byly vytesány do zahloubených nápisových polí, avšak jejich tmavé zvýraznění již není patrno. Skulptura z litavského (mušlového) vápence byla roku 1976 opravena a z průčelí kostela přenesena na současné stanoviště, kde shodou okolností před mnoha lety stávala.33 Její poslední obnova proběhla roku 2002.34

Jevišovka – socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1741.

Foto: Jan Štaffa

Tamtéž.

NEČASOVÁ, Eva. Epigrafické památky, s. 91.

SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. díl. J–N. Praha: Academia 1999, s. 66.

NPÚ Brno, PAVÚČEK, František. Jevišovka, socha sv. Jana Nepomuckého u kostela. Restaurátorská zpráva, sign. 962/5-R, nestránkováno; Římskokatolická farnost Drnholec, Farní kronika Drnholec, f. 118v.

34 NPÚ Brno, PAVÚČEK, František. Jevišovka, sign. 962/5-R, nestránkováno.

30 31 32 33

240

1741

Jevišovka

Katalog

Přepis a překlad textu: A)

+ FRŒLLERSDORFFENSIS PIETAS GLORIÆ HONORI PERENNIQVE VENERATIONI S. IOANNIS NEPOMVCENI PRÆSENS OPVS EREXITa

Zbožnost Frélichovských vztyčila toto dílo ke slávě, cti a věčné úctě sv. Jana Nepomuckého.

Lidová kultura

TV A OPITVLATIONE ET POTENTI AVXILIO NON CONFVNDAR IN ÆTERNVMa, 35

B)

Tvou pomocí a mocnou podporou nebudu zahanben navěky.

Jevišovka – socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1741 (detaily).

Foto: Jan Štaffa

Literatura: Nečasová, Eva: Epigrafické památky, s. 91. chronogram u obou nápisů vychází 1741

a

č. 12 Jevišovka – směr Hrušovany nad Jevišovkou 1772 Pískovcový kříž s jetelově zakončenými rameny a rustikálně vyhotoveným ukřižovaným Ježíšem se nachází na okraji pole u silnice vedoucí do Hrušovan nad Jevišovkou. Iniciály jeho donátora s rokem vzniku památky jsou vytesány v horní části hranolového, dole konvexně vydutého, kamenného soklu. Spodní část podstavce, třikrát odstupňovaná, pak spočívá na nízkém čtvercovém fundamentu.

Přepis textu:

Rozměry nápi- 84 × 47 cm sového pole Písmo

kapitála, arabské číslice

Velikost písma písmena – 7,5 cm, číslice – 8 cm

M. S. 1 7 7 2

Jevišovka – kříž z roku 1772, detail. Foto: Martina Kvardová 35 Žl 30, 2; 70, 1.

241

Jevišovka

Katalog Rozměry nápi- pro nepřístupnost nezměřeny sového pole Písmo

kapitála

Lidová kultura

Velikost písma pro nepřístupnost nezměřena

Jevišovka – památník příchodu Chorvatů na Moravu. Foto: Jan Štaffa

č. 13 Jevišovka – cesta k nádraží

1884

Památník nacházející se u cesty k místnímu nádraží tvoří hranolový pilíř, který je posazen na třikrát odstupňované základně. Monument zakončuje kamenný pylon s křížkem na vrcholu, jehož povrch je opatřen německým nápisem sestávajícím z tesaných a černě zdůrazněných písmen.36 Na přední straně pilíře pak nalezneme dodatečně vsazenou pamětní desku s textem v chorvatštině z roku 1934 coby vzpomínku na 400leté výročí od příchodu Chorvatů do jihomoravských obcí Dobré Pole, Jevišovka a Nový Přerov.

Přepis a překlad textu:

ZUM ANDENKEN AN DAS 300 JAHRIGE JUBILÄUM WELCHES AN DIESEM ORTE SEIT DER ANSIEDLUNG DER 3 KROATISCHEN GEMEINDEN MAHRENS AM 21. SEPTEMBER 1884 UNTER DEM BÜRGERMEISTER

JOHANN SLUNSKÝ GEFEIERT WURBE

Na památku 300. výročí osídlení tří charvátských vesnic na Moravě, které bylo na tomto místě slaveno 21. září 1884 za starosty Jana Slunského.

nOVÝ PŘEROV

č. 14+ kostel sv. Michaela archanděla

1694

Na hlavním původním oltáři bývala v minulosti tabulka s níže uvedeným latinským nápisem, která byla při obnově a štafírování daného oltáře z prostředků novopřerovských dobrodinců v roce 1855 odebrána.37 Přepis a překlad textu: Jevišovka – památník příchodu Chorvatů na Moravu (detail). Foto: Lenka Kopřivová

Sub hujus auspiciis Gloriosissimæ ecclesiæ militantis et triumphantis Archistrategi erecta primum anno 1694 ac inaurata demum anno Verbi incarnati, quo Eucharisticum Angelorum panem

36 Až do roku 1935 sestával památník pouze z tohoto samotného obelisku, který dnes tvoří horní část celého monumentu. MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016, s. 12.

37 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 175–176.

242

nOVÝ PŘEROV

Katalog

esuriente populo Dei tanta faMes DoCtas eXerCet IVra per oras.

Pod touto záštitou (ochranou) bojujícího a vítězného vojevůdce nejslavnější církve vybudován nejprve roku 1694 a pozlacen teprve léta vtěleného Slova, v němž při hladovění Božího lidu po eucharistickém chlebu taková žádostivost sužuje moudré po širém světě.

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 175.

od konce 17. st.38

Kropenka ve tvaru misky vsazená do zdi ve vchodu do kostela je doplněna nápisovou deskou z bílého mramoru, rovněž přichycenou ke stěně a kolmo dosedající na okraj kamenné nádoby. Epigrafická památka má obdélníkovou formu, pouze její horní strana přechází do oblouku. Dolní polovina desky pak nese latinský biblický citát tvořený tesanými písmeny s místy patrným světle hnědým zabarvením.

Přepis a překlad textu:

Rozměry nápi- 62 × 41 cm sového pole Písmo

humanistická minuskula

Velikost písma velká písmena – 3 cm, malá písmena a číslice – 2 cm

+ Asperges me hyssopo, et mundabor; lavabis me, et super nivem dealbabor.

Ps. 50.a, 39

Očisť mě yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Žalmy 50, [9]. v textu zcela chybí označení příslušného verše

a

č.

16+ kostel

sv. Michaela archanděla

1716

Nový Přerov – kropenka. Foto: Martina Kvardová

V pravé části kostela nad oltářem sv. Josefa spočívala kdysi tabulka s následujícím českým nápisem. Poté co byly oba postranní oltáře roku 1855 díky štědrosti mecenášů nově štafírovány, došlo zároveň k odebrání této epigrafické památky.

Ta byla shledána jako nevyhovující, neboť oltář byl po vsazení darovaného obrazu s motivem sv. Josefa nově zasvěcen právě Ježíšovu pěstounovi, jenž v tomto smyslu nahradil českého patrona sv. Václava.40

38 Dolní hranice datování odvozena od výstavby tohoto kostela, resp. od jeho novogotické přestavby v roce 1690. SAMEK, Bohumil: Umělecké památky, 2. díl, J–N, s. 723.

39 Žl 50 (51), 9.

40 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 175–176.

243

Lidová kultura

č. 15 kostel sv. Michaela archanděla

Katalog

nOVÝ PŘEROV Přepis textu:

Pochwalena budiesz Neyswietiegssz Swatost Oltarny O Swaty Waczlaw Swatim Anatonynem od nas obezh Přerowst, kterych Sme Sobie wiwolily za Swoge Patrony.

17 16

Lidová kultura

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 175.

Hmotnost

1 centnýř (= cca 56 kg)43

Průměr

78 cm

Výška

80 cm

Písmo

kapitála

Velikost písma

2,5 cm44

č. 17 kostel sv. Michaela archanděla

1734

Menší zvon visící v kostelní věži zhotovil roku 1734 Jan Baptista Dival ve Vídni, o čemž informuje německý nápis v horní části kampanologického tělesa. Výzdobu kromě ornamentálního vlysu pod čepcem tvoří motiv Panny Marie Pomocnice a krucifixu.41 Památka byla za první světové války ponechána ve věži,42 a jak vyplývá z terénního výzkumu E. Nečasové, nepadl tento zvon za oběť ani druhému válečnému konfliktu. Těleso bohužel není z technických důvodů přístupné, proto je znění textu převzato z diplomové práce výše zmíněné autorky.

Přepis a překlad textu:

IOHANaN BAPTISTA DIVAL HAT MICH GOSSEN IN WIENN 1734.

Jan Baptista Dival mě odlil ve Vídni roku 1734.

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika (Protocollum domesticum ab anno 1838), kn. I., s.

176; Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 278, f. 241r; MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

Literatura: Nečasová, Eva. Epigrafické památky, s. 219. všechna písmena „N“ jsou retrográdní

a

Písmo

arabské číslice

č. 18+ kostel sv. Michaela archanděla

1748

Portál novopřerovského kostela měl dle písemných pramenů obsahovat letopočet upomínající na opravu této sakrální stavby a přístavbu nové věže v roce 1748.45 Bohužel se tento nápis nedochoval.46 Přepis textu:

1 7 4 8

Prameny: MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

41 42 43 44 45 46

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 278, f. 241r.

Tamtéž, ev. j. 1130, f. 729r.

Odhadovaná váha dle děkanské matriky. MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

Další údaje dle Nečasové viz NEČASOVÁ, Eva. Epigrafické památky, s. 219.

MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno.

NEČASOVÁ, Eva. Epigrafické památky, s. 219.

244

nOVÝ PŘEROV

Katalog

č. 19+ kostel sv. Michaela archanděla

1755

Hmotnost

1 ¼ centnýře (= cca 70 kg)48

Větší zvon umístěný v minulosti ve zvonici kostela sv. Michaela archanděla nesl kromě latinské modlitby A) i německou zvonařskou siglu B) odkazující na odlití tělesa mikulovským zvonařem Janem Krausem v roce 1755. Na jedné straně byl patrný reliéf Panny Marie, na druhé motiv patrona zdejšího kostela. Zvon v roce 1854 bohužel pukl, načež byl ještě téhož roku ve Znojmě na náklady obce přelit.47 Přepis a překlad textu: A) Sancta Maria, S. Michael, orate pro nobis.

Sv. Marie, sv. Michaele, proste za nás!

B)

Mich goss a-Joann Kraus in Nikolspurg-a 1755.

Mě odlil Jan Kraus v Mikulově roku 1755.

Lidová kultura

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 176; MZA Brno, fond B 16, děkanská matrika, č. 448, nestránkováno. a v děkanské matrice uveden provenienční údaj ve tvaru „Joannes Kraus in Nicolsburg“

č. 20 kostel sv. Michaela archanděla

1834

Kříž nacházející se nyní v prostoru kostela vyrobil v roce 1834 nejspíše některý z moravskokrumlovských kameníků na náklady manželů Krischanitzových.49 Památka byla nejprve umístěna u cesty směrem na Novosedly, odkud v roce 1852 došlo k jejímu přesunutí na současné stanoviště, kde nahradila odebraný dřevěný kříž.50 Monument stojící na čtvercové základně sestává z krucifixu, na jehož horním rameni nalezneme nepatrný kamenný štítek se zlatými pozůstatky latinské zkratky A), dodatečně vymodelovaný při nezbytné rekonstrukci rozlomené památky v roce 1995.51 Patu kříže pak dekoruje mělká nika stylizovaná jako jeskyně s reliéfem sv. Marie Magdalské. Celá tato umělecká část osazuje profilovanou římsou zakončený hranolový podstavec s výborně čitelným německým nápisem B) na přední straně, který sestává z tesaných a hnědě zdůrazněných písmen.

Přepis a překlad textu: A) [I N

Rozměry nápi- 95 × 47 cm sového pole Písmo

kapitála

Velikost písma zvětšená písmena a číslice – 4,5 cm, písmena – 3 cm

R I]a, 52

Ježíš Nazaretský, král židovský.

Nový Přerov – kříž z roku 1834, detail. Foto: Jan Štaffa

47 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 176, 213. Více k přelitému tělesu č. 22+.

48 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Jevišovka, farní kronika (Protocollum domesticum ab anno 1733), inv. č. 1, kn. 1, nestránkováno.

49 GRUNA, Bronislav – GRUNOVÁ, Eva – GRUNOVÁ, Štěpánka. Kamenné kříže období klasicismu z M. Krumlova. Přednáška ze dne 9. února 2016 konaná v Moravském Krumlově.

50 Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 211.

51 NPÚ Brno, KRÁTKÝ, Karel – MALÝ, Stanislav. Nový Přerov, kříž u kostela. Restaurátorská zpráva, sign. 315/1-R, s. 3.

52 Jan 19, 19.

245

Katalog

nOVÝ PŘEROV b-

B)

GEWIDMET c-V D-c EHELEUTEN-b BARTH: U: AN MARİA KRISCHANİTZ. ANNO 1834.

Věnováno od manželů Bartoloměje a Anny Marie Krischanitzových roku 1834. první písmeno zcela zničené; u zbývajících liter znatelné pouze nepatrné tahy, na jejichž základě doplněno znění celého nápisu A) b scriptura continua c zřejmě jde o zkrácené spojení předložky se členem určitým „VON DEN“ a

Nový Přerov – kříž z roku 1834, detail. Foto: Jan Štaffa

Rozměry nápi- 95 × 41 cm sového pole

Lidová kultura

Písmo

fraktura

Velikost písma iniciály – 5 cm, velká písmena – 6 cm, malá písmena – 3 cm, číslice – 4 cm

č. 21 Nový Přerov – travnaté prostranství u silnice 1847 Kříž nacházející se na travnatém prostranství před domem č. p. 122, kam byl po opravě v roce 2003 přemístěn z jihozápadního okraje obce,53 vyhotovil roku 1847 na náklady manželů Slunských moravskokrumlovský kameník Franz Haselstein.54 Pískovcová památka stojící na nízké čtvercové základně dále sestává z dekorativně členitého soklu s bočními volutami, jenž je zakončen profilovanou římsou. Ta nese jednoduchý kříž s korpusem ukřižovaného Ježíše Krista, na jehož horním rameni je zasazen kamenný štítek s tesanou latinskou zkratkou A). V kubické základně tvořící patu kříže je dobře patrný také prázdný obdélníkový výklenek, ve kterém mohla být v minulosti umístěna například soška či reliéf Panny Marie, sv. Marie Magdalské apod. Pokud jde o český donátorský text B) s černě obtaženými tesanými písmeny, nalezneme jej ve střední části zmíněného soklu na čelní straně.

Přepis a překlad textu: A) I ∙ N ∙

R ∙ I∙55

Ježíš Nazaretský, král židovský.

Nový Přerov – kříž manželů Slunských z roku 1847.

Foto: Martina Kvardová

B)

Ke ctj a chwále Božj gesat tento Křjž od manželu: Laurenz a Kateřjna Slunsaky w roku 1847 posatawen.

dlouhé „s“

a

Nový Přerov – kříž manželů Slunských z roku 1847 (detail). Foto: Martina Kvardová

53 NPÚ Brno, PAVÚČEK, František. Nový Přerov, kříž v zahradě domu č. 122. Restaurátorská zpráva, sign. 928/9-R, nestránkováno.

54 Vavřinec a Kateřina Slunští měli dohromady čtyři děti, které však v letech 1829–1831 zemřely na tyfus a novopřerovští manželé tak zůstali bezdětní. Z tohoto důvodu zřejmě pramenila i jejich potřeba zanechání této hmotné památky. GRUNA, Bronislav – GRUNOVÁ, Eva – GRUNOVÁ, Štěpánka. Kamenné kříže období klasicismu. Tvůrci a fundátoři. Přednáška ze dne 28. února 2017 konaná v Moravském Krumlově.

55 Jan 19, 19.

246

nOVÝ PŘEROV

Katalog

č. 22+ kostel sv. Michaela archanděla

1854

Hmotnost

122 kg

Průměr

60 cm58

Hmotnost

25 kg

Průměr

30 cm61

Zvon přelitý v roce 1854 Štěpánem Guggem ve Znojmě byl vyhotoven z materiálu původního puklého tělesa datovaného do roku 1755.56 Památka nesla německý nápis A) a pod reliéfem Panny Marie Pomocnice latinskou modlitbu B). Těleso bylo za první světové války (25. dubna 1917) sňato z věže a předáno c. k. dělostřeleckému výrobnímu skladišti ve Vídni.57 Přepis a překlad textu:

Unter dem Ortsseelsorger Joh. Peigerle u. Bürgermeister Kasp. Orbes goss mich St. Gugg in Znaim 1854.

Za [úřadu] tamního duchovního správce Jana Peigerle a purkmistra Kašpara Orbese mě ulil Štěpán Gugg ve Znojmě roku 1854.

č. 23+ kostel sv. Michaela archanděla

1857

Lidová kultura

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1134, f. 97r.

Zvon umíráček byl odlit v roce 1857, avšak provenienci tělesa se prozatím zjistit nepodařilo. Snad mohl pocházet od některého zvonaře z Mikulova, neboť právě v tomto městě byl vysvěcen. Povrch památky dekorovaly reliéfy Panny Marie Pomocnice a krucifixu,59 jež doprovázely dva německé nápisy, tj. modlitba A) a stručná informace o donátorovi B). Zvon byl dne 28. července 1917 sundán z věže a odevzdám c. k. vojenskému skladišti ve Vídni pro dělostřeleckou výrobu.60 Přepis a překlad textu: A)

Bitte für uns arme Sünder.

Pros za nás ubohé hříšníky!

B)

Gemeinde Neu Prerau.

Obec Nový Přerov.

Prameny: Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1132, č. 278, f. 242r.

56 57 58 59 60 61

Více k původnímu nepřelitému zvonu č. 19+.

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1134, f. 97r.

Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1134, f. 97r.

Tamtéž, ev. j. 1132, č. 278, f. 242r.

Tamtéž, ev. j. 1130, f. 692r-v.

Váha i průměr viz tamtéž, f. 692r.

247

Katalog

nOVÝ PŘEROV

Rozměry nápi- 72 × 53 cm sového pole Písmo

fraktura

Velikost písma velká písmena – 5 cm, malá písmena – 3 cm, číslice – 6–7 cm

č. 24 Nový Přerov – obecní úřad

1869

Socha sv. Floriána před budovou obecního úřadu je tvořena hranolovým podstavcem s téměř setřelým německým nápisem v nápisovém poli lemovaném rytým rámem s ujmutými rohy.62 Onen sokl z mušlového vápence spočívá na základně s podnoží a vrcholí římsovou deskou, kterou na čtvercovém plintu osazuje skulptura zmíněného světce v oděvu římského vojáka, s přilbou s chocholem, mečem a vědrem s tekoucí vodou v pravé ruce, jíž hasí hořící dům umístěný u jeho pravé nohy. Druhá ruka sv.

Floriána přidržuje dlouhý plášť. Vzhledem ke značnému poškození musela být památka v roce 1996 opravena, což dopomohlo k nalezení onoho torzovitého tesaného nápisu pod vrstvou cementu.63 Přepis a překlad textu:

Lidová kultura

[---] [---] [---] ͞ Johan u. [Katharina Jurdic]a 1869 _____

[---] Jan a Kateřina Jurdicovi 1869.

Internet: Nový Přerov – socha sv. Floriána. Dostupné na <http://www.baroknikrajinou.cz/p9227-novy-prerov-socha-sv-floriana> (červen 2017). a tato část doplněna na základě nepatrných obrysů písmen prostřednictvím přepisu na příslušné webové stránce

Nový Přerov – socha sv. Floriána z roku 1869, detail.

Foto: Jan Štaffa

62 Tento sokl zhotovený v roce 1869 z iniciativy manželů Jurditschových, půlláníků v Novém Přerově, nesl původně sochu sv. Jana Nepomuckého, která se zřejmě nedochovala. Plastika sv. Floriána tak pochází na rozdíl od podstavce až z první čtvrtiny 20. století od manželů Vranešicových, pro něž ji vyrobil olomoucký kameník Urban. Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika, kn. I., s. 224, 230.

63 NPÚ Brno, KRÁTKÝ, Karel – MALÝ, Stanislav. Nový Přerov, socha sv. Floriána. Restaurátorská zpráva, sign. 355/4-R, s. 2.

248

nOVÝ PŘEROV

Katalog

č. 25 kostel sv. Michaela archanděla

1886

Kovový obraz sv. Metoděje lze nalézt na stěně hudební kruchty. Umělecké dílo obsahuje v krajině stojícího světce v biskupském rouchu a s mitrou na hlavě, jehož pravá ruka je pozvednuta v žehnající gesto, levá pak třímá desku s výjevem posledního soudu. Spodní část obrazu nese kovovým rámováním vyznačené nápisové pole modré barvy s černě malovaným provenienčním textem A) v němčině, přičemž letopočet se nachází zcela vlevo, údaje o umělci zase vpravo. Uprostřed tohoto pole je dodatečně zasazen zdobný obdélníkový štítek se zahloubeným

Rozměry nápi- A) 12 × 84 cm, B) 5 × 28 cm sových polí Písmo

A) kapitála, humanistická minuskula (slovo „Anno“ psáno polokurzívně), B) kapitála (první „t“ v nápise psáno minuskulně)

Velikost písma A) 1 –2,5 cm, B) 4 cm

Maler in Brünn.

Roku 1886 Hugo Duchon, malíř v Brně.

B)

St. METHUDIUS!

Nový Přerov – kovový obraz sv. Metoděje z roku 1886.

Foto: Martina Kvardová

Sv. Metoděj!

na tomto místě níže přepsaný nápis B)

a

č. 26 kostel sv. Michaela archanděla

188664

Kovový obraz sv. Cyrila je stejně jako předchozí dílo připevněn na stěně hudební kruchty. Na malbě je znázorněna stojící postava v krajině oděná do mnišského hábitu. K dalším světcovým atributům patří biskupská berla bratra Metoděje zakončená křížem v jeho pravé ruce a kniha Písma svatého, kterou drží v ruce levé. Dolní partie výtvarného počinu nese stejnou dekorativní tabulku jako obraz sv. Metoděje, jejíž latinský text lišící se pouze ve jméně zobrazované osoby je rovněž malován bílou barvou.

Přepis a překlad textu:

Rozměry nápi- 5 × 28 cm sového pole Písmo

kapitála (písmeno „t“ v textu psáno minuskulně)

Velikost písma 4 cm

St. CIRILLUS! Sv. Cyril!

Nový Přerov – kovový obraz sv. Cyrila.

Foto: Martina Kvardová

64 Letopočet odhadnut na základě komparace s předchozí památkou č. 25.

249

Lidová kultura

nápisovým polem s bíle malovaným jménem B) v latinském tvaru.

Přepis a překlad textu: A) Anno 1886. □a HUGO DUCHON

Lidová kultura

LITERATURA A PRAMENY Prameny: • Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Dobré Pole, farní kronika (Protocollum Domus Capellaniae Localis Gutenfeldensis), kn. I. • Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Jevišovka, farní kronika (Protocollum domesticum ab anno 1733), inv. č. 1, kn. I. • Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Jevišovka, inventář kostela a fary 1821– 1847, inv. č. 108.

• Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Archiv fary Nový Přerov, farní kronika (Protocollum domesticum ab anno 1838), kn. I. • Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Biskupská konsistoř Brno, inv. č. 4200, sign. C 218, ev. j. 1130 (č. 273, 275), 1132 (č. 273, 275, 278), 1134.

• Diecézní archiv Biskupství brněnského v Rajhradě, fond Děkanský úřad Hrádek, inventář kostela a fary (Inventarium der Kirche und Pfarre zur Heil: Cœcilia in Guttenfeld 1881), sign. 65, kart. 18.

• MZA Brno, B 16 Moravské místodržitelství – účtárna, děkanská matrika (brněnská diecéze, děkanát Mikulov), č. 448.

• MZA Brno, fond G 12 Cerroniho sbírka I, Glockeninschriften in der Brünner Diocese, č. 58.

• Římskokatolická farnost Drnholec, Farní kronika Drnholec.

Literatura: • MALEC, Alois. Tři perly. Charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016.

• MLČÁK, Leoš. Zvony na Moravě a ve Slezsku. Olomouc, Kaligram (Studio Trinity), 2014.

• NEČASOVÁ, Eva. Epigrafické památky okresu Břeclav. Diplomová práce I. FF UJEP v Brně. Brno 1976.

• SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska. 1. díl. A–I. Praha: Academia 1994.

• Týž: Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. díl. J–N. Praha: Academia 1999.

• ŠMÍDKOVÁ, Lenka. Moravští Chorvati – obraz života a vysídlení v paměti tří generací. Bakalářská práce. FF MU v Brně. Brno 2011.

Restaurátorské zprávy: • NPÚ Brno, KRÁTKÝ, Karel – MALÝ, Stanislav. Nový Přerov, kříž u kostela. Restaurátorská zpráva, sign.

315/1-R. • NPÚ Brno, tíž. Nový Přerov, socha sv. Floriána. Restaurátorská zpráva, sign. 355/4-R. • NPÚ Brno, PAVÚČEK, František. Jevišovka, socha sv. Jana Nepomuckého u kostela. Restaurátorská zpráva, sign. 962/5-R. • NPÚ Brno, týž. Nový Přerov, kříž v zahradě domu č. 122. Restaurátorská zpráva, sign. 928/9-R. Přednášky: • GRUNA, Bronislav – GRUNOVÁ, Eva – GRUNOVÁ, Štěpánka. Kamenné kříže období klasicismu z M. Krumlova. Přednáška ze dne 9. února 2016 konaná v Moravském Krumlově.

• Tíž. Kamenné kříže období klasicismu. Tvůrci a fundátoři. Přednáška ze dne 28. února 2017 konaná v Moravském Krumlově.

Internet: • Biblenet.cz. Česká biblická společnost. Dostupné na <http://biblenet.cz/> (červen 2017).

• Nový Přerov – socha sv. Floriána. Dostupné na <http://www.baroknikrajinou.cz/p9227-novy-prerov-socha-sv-floriana> (červen 2017).

• The Clementine Vulgate Project. Dostupné na <http://vulsearch.sourceforge.net/index.html> (červen 2017).

Článek vyšel v rámci projektu specifického výzkumu na Masarykově univerzitě č. MUNI/A/1087/2016 „Tradice a inovace ve zpřístupňování historických pramenů III“.

250

Dobropolský kněz Alois Malec a jeho význam pro moravské Charváty Tereza Luzarová

P. Alois Malec, kněz v Dobrém Poli. Časopis Český lid

Lidová kultura

Málokomu vděčíme za tak pestrá svědectví ze života moravských Charvátů na konci 19. a počátku 20. století, jako tomuto knězi s ryzím zájmem o své farníky.

Narodil se roku 1855 v Hrbově u Velkého Meziříčí. Studoval v Brně a po vysvěcení na kněze v roce 1881 působil mezi moravskými Horáky, Slováky a Němci. Až příchod do Gutfjeldu, dnešního Dobrého Pole, jej spojil s Charváty. Obyvatelstvo vesnice si zamiloval natolik, že se rychle naučil jejich jazyk. Pro své farníky dokonce sepsal knihu Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi, která vyšla roku 1895. Jedná se o první knihu v moravské chorvatštině a Malec se touto cestou snažil propojit dialekt, jímž se mluvilo na Moravě, se standardní chorvatštinou.

Okouzlení charvátskou menšinou se Malec snažil zachytit v několika článcích a publikacích, v nichž sepisoval poznatky o historii Charvátů, stejně jako jejich kulturní bohatství. Své zápisky publikoval zejména v časopise Český lid, kde byly texty často doplněny doprovodnými fotografiemi a kresbami. Díky tomu tak mají tyto články velkou dokumentární hodnotu. Malec se zasadil o textové uchování podoby charvátských vesnic, tradičních krojů i způsobu života obyvatel Dobrého Pole. I díky němu tak víme, že kroje byly barevné a bohatě zdobené, a přesto velmi pohodlné na nošení. Z jeho kreseb a fotografií si můžeme přiblížit podobu tehdejších vesnic, domů a jejich půdorysů. Práce Aloise Malce je přínosná jak z historického, tak z etnologického hlediska. Nejenže zachoval důležité informace, ale svými texty probudil zájem o toto etnikum i mezi dalšími badateli.

Svoje postřehy o komunitě svědomitě zapisoval téměř po celých čtyřicet let, co v Dobrém Poli žil a působil. Máme informace o tom, že je autorem téměř dvoutisícistránkového rukopisu věnovaného moravským Charvátům. Rukopis je bohužel ztracen (zřejmě někde v Praze) a čeká na své objevení. Alois Malec zemřel roku 1920 a je pochován na dobropolském hřbitově.

Modlitební kniha Molitve i pjesme, kterou Malec pro své charvátské farníky připravil. SOCHN

Hrob Aloise Malce na dobropolském hřbitově.

Foto: Lenka Kopřivová

LITERATURA A PRAMENY • MALEC, Alois a František VENHUDA. Molitve i pjesme pro ljud hrvatski v Moravi. Brno: [s.n.], 1895.

• MALEC, Alois. Tři perly: charvátské osady na Moravě. Jevišovka: Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, 2016.

251

Malíř moravských Charvátů Othmar Ruzicka Tereza Luzarová

Lidová kultura

Ne každá obec má zdokumentován život svých obyvatel tak dokonale jako meziválečný Frélichov. Vděčí za to především dílu Othmara Ruzicky. Ačkoliv o charvátské obyvatele Moravy se zajímali i jiní umělci, tento vídeňský malíř svým zaměřením dokázal svoji oblíbenou komunitu zviditelnit nejen po stránce umělecké, ale také historické a etnografické. Pestré obrazy zachycují Charváty při různých situacích všedního dne, při práci v přirozeném prostředí nebo u slavnostních příležitostí.

Othmar Ruzicka - malířův autoportrét. Kolem 1905.

Die mährischen Kroaten: Bilder von Othmar Ruzicka.

Kittsee: Ethnographisches Museum Schloß Kittsee, 1996

Chorvatská dívka. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol.

SOCHN

1

Othmar Ruzicka se narodil 7. listopadu 1877 ve Vídni. Malířovy kořeny sahají do středočeských Chvalovic, odkud jeho otec Václav Růžička přišel do Vídně coby úředník na železnici. I on ve volném čase velmi rád maloval a svou lásku k tvorbě předával i synovi, u nějž se již odmalička projevovaly umělecké sklony.

Malý Othmar jednoduchými kresbami a malbami zachycoval své okolí. Když však v sedmnácti letech přišel za svými rodiči s tím, že by rád studoval malířství, s velkým nadšením se tento nápad nesetkal.

I přesto roku 1985 nastoupil na vídeňskou Akademii výtvarných umění, kde patřil mezi nejlepší studenty. Mnohá ocenění a skvělé studijní výsledky mu umožnily několikaměsíční výjezd do Itálie, rád cestoval a toulal se také po Šumavě, Horním a Dolním Rakousku. Jedním z jeho oblíbených míst byla dolnorakouská zřícenina Falkenstein, kterou navštívil mnohokrát se svými přáteli. Možná právě různé cesty a výlety v něm čím dál více probouzely lásku k Dolnímu Rakousku a přilehlé jižní Moravě, kam se vždy rád vracel, jak dokládají jeho deníky z cest.

K moravským Charvátům do Frélichova zavítal malíř poprvé roku 1905. „To místo […] je idylické a uzavřené. Z kostela právě vycházejí nádherně nastrojené Chorvatky. Překrásná červeň šatu, různě odstínovaná. Jako panenky […] v zelených, modrých aj. hedvábných, zlatem vyšívaných zástěrách a šátcích rozličných, ale vždy harmonických barev.“1 Takto poprvé popsal, jak na něj vesnice zapůsobila. Očarován krásou pestrých krojů, ubytoval se u starého Siče (který se se svou dlouhou fajfkou a v kožichu stal později jeho oblíbeným modelem) a začal do jihomoravské vesnice pravidelně dojíždět a Charváty na svých obrazech zvěčňovat. Roku 1921 se oženil s Hedvig Schuderlovou, Němkou z Moravského Krumlova. Narodil se jim syn Hubert a roku 1930 se celá rodina odstěhovala z Vídně do Frélichova, kde Ruzicka koupil dům. Od té doby mohl své oblíbené Charváty malovat každý den a z jejich kultury čerpat inspiraci až do konce svého života.

BORNEMANN, Hellmut. Prof. Othmar Ruzicka: Lebensbilder eines südmährischen Künstlers. Geislingen/Steige: Verlag des Südmährischen Landschaftsrates, 2008.

252

Josef Lawitschka hovoří při svěcení náhrobku Othmara Ruzicky na jevišovském hřbitově. Jevišovka, 2011. SOCHN

Chorvatská dívka. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol.

SOCHN

Polní práce. Othmar Ruzicka, 1. pol. 20. stol. SOCHN

LITERATURA A PRAMENY • BORNEMANN, Hellmut. Prof. Othmar Ruzicka: Lebensbilder eines südmährischen Künstlers. Geislingen/ Steige: Verlag des Südmährischen Landschaftsrates, 2008.

• www.lawitschka.at

253

Lidová kultura

Přestože Ruzicka patřil k nejlepším studentům na akademii, nikdy se nechtěl držet daných šablon a dekorativního historického romantismu. Snažil se spíše zachytit krásu domovské krajiny tak, jak ji viděl. K tomu mu dopomáhala jeho až dokumentaristická technika. Pro práci využíval vlastní fotografie, které posléze dále rozpracovával v kresbách a skicách. Dbal na detaily a historickou přesnost. I proto je jeho dílo tak přínosné pro obrazovou dokumentaci moravských Charvátů. Ruzicka může být řazen k malířům žánrových obrazů, ale také k portrétistům. Doménou jeho obrazů jsou postavy na plátně, reální lidé. Nesnažil se svět venkova nijak idealizovat nebo vychvalovat, vše zachycoval tak, jak to viděl, bez patosu. Okrajově se věnoval také malbě zátiší a krajin.

Ruzicka byl více než padesát let členem Společnosti výtvarných umělců ve Vídni. Jeho obrazy mohli obdivovat návštěvníci výstav ve Vídni, v Brně, v Norimberku či v Budapešti. Prestižní britský časopis Studio, který se na přelomu 19. a 20. století zabýval evropským uměním, zmínil Othmara Ruzicku ve třech číslech. Ačkoli po světových válkách přišel umělec téměř o všechny své úspory, vždy se dokázal vytrvalou prací na svých dílech nějak uživit. Píle a cílevědomost ho provázely již od dob studií, a ostatně i během života sbíral další uznání a ocenění.

Také do Ruzickova života tragicky vstoupila druhá světová válka. Roku 1944 padl jeho jediný syn Hubert, v roce 1945 malíř Frélichov opustil a přesunul se zpět do Rakouska. Usadil se nedaleko Mistelbachu a nadále se věnoval malířské tvorbě, stejně jako fotografování. Rakouský prezident Dr. Karl Renner mu roku 1948 propůjčil profesorský titul. Zemřel 5. listopadu 1962 ve Vídni. Z iniciativy Josefa Lawitschky, který velkou část svého života zasvětil dokumentaci Ruzickova díla, byl roku 2011 přemístěn Ruzickův náhrobní kámen na jevišovský hřbitov. Tak se malíř, alespoň symbolicky, vrátil mezi své Charváty.

František Pospíšil a moravští Charváti

Lidová kultura

Hana Dvořáková

Hovoříme-li o menšinách, které významně zasáhly do života na Moravě, setkáváme se vedle židovského obyvatelstva, Němců a Romů i se skupinou moravských Charvátů. Zatímco příslušníci židovské a romské komunity žili rozptýleni mezi majoritou, charvátské osídlení tvořilo poměrně kompaktní ostrůvky soustředěné do širšího okolí Břeclavi a Mikulova.

Na Břeclavsku se Charváti, žijící v těsném soužití se slovanskými sousedy, s nimiž je pojila především jazyková příbuznost, postupně asimilovali. Ve třech obcích na Mikulovsku (Frélichov, dnes Jevišovka, Dobré Pole a Nový Přerov), kde převažujícími sousedy byli Němci, však byla situace jiná. Jihomoravští Charváti si zde uchovali projevy své původní kultury, jimiž se odlišovali od svého okolí. „Jsouce obklopeni Němci, podrželi si chorvatský jazyk, oděv a částečně i obyčeje a mravy svých kmenových předků,“ konstatuje Albin Heinrich v polovině 19. století.1 Dle dalších zpráv se tento stav udržel až do první třetiny 20. století.

Svou odlišností zaujali Charváti odbornou obec již v polovině 19. století. Problematice bylo věnováno mnoho badatelské pozornosti,2 přičemž ve středu zájmu se nacházela především geneze osídlení a rovněž ikonické projevy lidové kultury v podobě tradičního lidového oděvu a zvyků spojených s výročními i rodinnými přelomovými okamžiky (hody, svatba, pohřeb).3 Je příznačné, že i v rámci etnografic-

1 2 3 4 5

6

ky bohaté Moravy byla odlišnost Charvátů od majority vnímána a zohledňována. Jako ilustrativní příklad může sloužit přizvání k účasti na slavnostním zahájení provozu železniční dráhy na trase Praha–Olomouc v roce 1845. Vzácným hostům z řad šlechty v čele s arcivévodou Karlem, zástupcem císařského dvora, byla na „živých“ ukázkách předvedena pestrost moravských krojů včetně speciálního vystoupení charvátských muzikantů.4 Vyhraněné projevy charvátské tradiční kultury neunikly pozornosti ani historiografa Bedy Dudíka (1815–1890), organizátora moravské účasti na Světové výstavě ve Vídni v roce 1873.

V rámci prezentace moravských krojů vyhradil speciální prostor pro představení Charvátů. Ti zde byli zastoupeni pěti krojovými komplety z Nového Přerova, kde se (dle Dudíkova úsudku) tradiční oděv zachoval v nejčistší podobě.5 František Pospíšil a Charváti na Mikulovsku Ačkoli tedy odborná veřejnost Charváty na Moravě vnímala a věnovala se jim, stranou jakéhokoliv zájmu stála muzealizace, ústící do sběru trojrozměrných předmětů všedního i svátečního života minority. Z hlediska systematické sbírkotvorné činnosti se touto problematikou začal zabývat až František Pospíšil (1885–1958). Mladý, nadějný zájemce o národopis se o Charváty zajímal ještě dlouho před tím, než roku 1920 nastoupil jako kurátor Etnografického oddělení Moravského muzea v Brně (kde působil až do roku 1945). Ve své práci se zaměřoval zejména na neprobádaná témata, k nimž patřilo i studium menšin.6 Projevům tradiční kultury Charvátů se věnoval od počátku 20. století a jeho zpracování je dodnes příkladné. Jako jediný Charváty sledoval komplexně, a to po stránce nehmotných (tj. folklórních) i hmotných dokladů, včetně v časovém odstupu prováděné fotodokumentace.

JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura. (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991, s. 199.

Výčet viz JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura. (Antologie). Brno, 1991.

Nepřekvapí proto, že po stránce muzejní dokumentace minoritu kontinuálně sleduje Etnografický ústav Moravského zemského muzea, a to počínaje výzkumy v roce 1910 po současnost.

Obsáhlý popis slavnosti v článku Celomoravská národopisná slavnost v Olomouci v roce 1845. Vlastivědný věstník moravský. 1957, roč. 12, č. 1, s. 2–24. Čistotu zdejšího kroje hodnotil B. Dudík: „[…]weil nur Neu Prerau hält sich unverfälscht, in Guttenfeld und Fröllesdorf schwindet schon die Tracht.“ (DUDÍK, Beda. Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Mähren. Brünn, 1873, s. 24).

František Pospíšil se jako jeden z prvních badatelů zabýval filmovou dokumentací národopisných jevů. V případě filmových záznamů se jedná o osobnost vpravdě průkopnickou, která snese srovnání s evropskou špičkou filmového dokumentu. Pospíšil byl rovněž prvním Čechem, který přednášel na půdě Americké akademie věd (1930). Jeho zásadní přínos spočívá ve zhotovení fonografických záznamů folklóru mor.

Charvátů (r. 1910), dále ve filmových záznamech mečových tanců v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině, na Kavkaze, v Anglii, ve Skotsku, u francouzských a španělských Basků, na ostrovech Korčula a Lastovo v Jaderském moři, to vše v letech 1922–1930.

Na základě dnešních informací se jeví, že se lidské osudy charvátské menšiny a F. Pospíšila po roce 1945 překrývaly, přičemž vyústění bylo v obou případech obdobně tragické.

254

Portrét Františka Pospíšila. Foto: brněnský atelier, kolem r. 1928-1930. Fotoarchiv EÚ MZM

František Pospíšil pořizuje fonografický záznam zpěvu Šime Drobiliče, Dobré Pole. Foto: Karel Dvořák, 1910. Fotoarchiv EÚ MZM

7 8

Tuto činnost velmi ocenil i Leoš Janáček, který o rok později postupoval stejným způsobem ve sběrech moravského folklórního materiálu pro Pracovní výbor pro lidovou píseň.

EXNER, Sigmund. Katalog I. der Platten 1–2000. Wien, 1922.

255

Lidová kultura

Fonografické záznamy v roce 1910 V době kolem roku 1908 nebyl a ještě ani nemohl být původní badatelský zájem Františka Pospíšila zaměřen na muzejní dokumentaci, tj. na sběr trojrozměrného materiálu. Čerstvý absolvent studií na vídeňské a pražské univerzitě, kde se zabýval i fonetikou a balkanistikou, se zprvu soustředil na folklórní projevy moravských Charvátů. Z hlediska historie oboru jsou zajímavé jeho výzkumné metody, kdy se pro práci v terénu nespokojil pouze s obvyklou tužkou a papírem, ale použil nejnovější metodu tehdejší doby, a to fonografický záznam.7 V rámci projektu Národní píseň v Rakousku podnikl v roce 1910 cestu po charvátských obcích a na voskové válečky zachytil několik písní a vyprávění v čakavském dialektu z Jevišovky (Frélichova) a Dobrého Pole u Mikulova. Jeho záznamy jsou rovněž doplněny jmény interpretů.

V seznamu Fonografického archivu rakouské Akademie věd8 je pod položkou číslo 1135 veden Charvátský zpěv v čakavském dialektu v podání sedláka Šime Drobiliče z Dobrého Pole. Stejný žánr i interpret se opakuje i v položce 1136. Číslo 1137 zahrnuje opět zpěv v čakavském dialektu, zpíval sedlák Mate Sičan z Dobrého Pole, číslo 1138 Čakavský dialekt, namluven sedlákem Ivem Hulkem z Dobrého Pole, číslo 1139 Zpěv (tři písně) a mluvená zkouška v čakavském dialektu, přičemž v závorce je uvedeno „charvátsky“ zpíval sedlák Ive Čehovski, položka

Lidová kultura

Snímek protagonistů nahrávání v Dobrém Poli (Anežka Kuzmičová, Ive Čehovski, Šime Drobilič). Foto: Karel Dvořák?

František Pospíšil?, 1910. Fotoarchiv EÚ MZM

Charvátské ženy s kostelním antipendiem. Foto: František Pospíšil, nedatováno.

Fotoarchiv EÚ MZM

1140 – čtyři písně, zpíval sedlák Šime Drobilič z Dobrého Pole, číslo 1141 zpěvy v čakavském dialektu, přičemž dvě zpívala selka Anežka Kuzmička z Dobrého Pole, třetí táž spolu s Ive Hulkem (v dovětku je uvedeno, že se jedná o tři náboženské písně). Položka 1142 je opět čakavský dialekt – pohádka, zaznamenaná u Šime Drobiliče. U následujícího čísla 1429 je uvedeno: Charvátský zpěv v čakavském dialektu. Zpívala gospodarica Mare Skokanka z Frélichova u Drnholce, přičemž záznam obsahuje tři písně. Pod položkou 1430 jsou čtyři charvátské písně, položka 1431 namluvena sedlákem Ive Skokaničem z obce Frélichov, číslo 1432 charvátský zpěv, totéž položka 1433.

Další číslo 1434 zpíval sedlák Franz Babič z Dobrého Pole, tři následující Kača Šalamunka z Dobrého Pole. Poslední položkou je číslo 1435 Charvátské písně zpívané sedlákem Ivem Čehovskym z Dobrého Pole, tři další pak sedlákem Šime Drobiličem rovněž z Dobrého Pole.

Všechny záznamy byly pořízeny v roce 1910. František Pospíšil si uvědomoval, že zasáhl v hodině dvanácté, a sám k tomu poznamenal: „Chorvatské vesnice u Mikulova jsou zpracovány detailně. Dnes například nemožno podobný materiál nasbírati, poněvadž nejstarší representanti chorvatští během války vymřeli a mladá generace starochorvatský písňový repertoár vůbec nezná!“9

Dokumentace charvátského textilu Když se F. Pospíšil v roce 1920 stal kustodem a později vedoucím Etnografického oddělení Moravského zemského muzea v Brně (dále také MZM), věnoval se také trojrozměrné dokumentaci charvátské kultury (zajímavá je skutečnost, že vedle Charvátů zohlednil v rámci dokumentace textilu již jen kroj německých jazykových ostrůvků). Navázal při tom na akvizici z roku 1897, kdy byly pro muzejní sbírky získány dva charvátské obřadní krojové komplety. Díky jeho sběrům tak ve starém lístkovém katalogu Etnografického ústavu nacházíme pod položkou VIII. 126 a/c soubor charvátských zástěr zakoupených od Marie Drobiličové z Dobrého Pole. Není možná náhoda, že na nahrávce č. 1435 z vídeňského Fonografického archivu zpíval písně v čakavském dialektu Šime Drobilič, pocházející rovněž z Dobrého Pole. Eventuální příbuzenskou vazbu by mohlo osvětlit další bádání v matrikách. F. Pospíšil věnoval charvátskému osídlení na Mikulovsku pozornost i v dalších letech, a tak na dalším textilním záznamu (VIII. 128) nalezneme poznámku „Pokračování sbírky staré Drobiličky, zemřela r. 1935“.

Z dochovaných údajů je možno vysledovat cílený zájem o pořízení komplexní dokumentace daného fenoménu, kdy projevy charvátské duchovní kultury v podobě písňových záznamů a vyprávění Pospíšil doplnil shromážděním dokladů kultury materiální. Díky tomu vlastní Etnografický ústav kolekci nejstarších charvátských výšivek a dalších krojových součástí.

Nezůstalo však jen u sběru. Kroje z Nového Přerova se staly součástí stálé expozice moravských krojů, kterou F. Pospíšil nainstaloval v Dietrichštejnském paláci a která obsahovala předměty rázu svátečního – nedělního.10 Ve stati Ilustrované poznámky k moravskému národopisu popisuje charvátské

9

POSPÍŠIL, František. Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané. Brno: 1920. Záznamy vypracované pro Ministerstvo kultu a vyučování c.k. monarchie jsou dnes uloženy ve Fonografickém archivu Akademie věd ve Vídni.

10 POSPÍŠIL, František. Oddělení etnografické. In: Průvodce po sbírkách Mor. zemského muzea v Brně. Brno: 1924, s. 42–49, s. 42.

256

Fotografická dokumentace Mimo oděvních součástek je charvátský okrsek zdokumentován ve sbírkách MZM také kolekcí fotografií (nejstarší jsou z roku 1894), které pořídil Josef Klvaňa. Autorem dvaadvaceti skleněných desek z let 1908–1922, zachycujících charvátské ženy v kroji, je již F. Pospíšil.

Při zpracovávání terénních výzkumů usiloval F. Pospíšil o co nejširší záběr, jeho studie měly být komplexní. Své protagonisty při nahrávání na fonograf fotografoval a využíval tak další technickou novinku, která si při dokumentaci mizejících projevů venkovské kultury postupně získávala své místo. Díky snaze o maximální množství informací můžeme v některých případech doložit zvukový záznam rovněž fotografií nahrávaného, ve dvou případech pak vyčerpávajícími údaji o osobě interpreta. Tyto

Charvátská žena s kostelním antipendiem. Foto: František Pospíšil, nedatováno. Fotoarchiv EÚ MZM

František Pospíšil v terénu fotografuje oděv charvatských žen. Lze předpokládat, že snímek byl pořízen ve Frélichově při slavnosti 350. výročí příchodu Charvátů na Moravu. Foto: Antonín Blažek?, 1934. Fotoarchiv EÚ MZM

11 POSPÍŠIL, František. Ilustrované poznámky k mor. národopisu. I. Moravské kroje. Brno: Vlastním nákladem, 1922, s. 2.

12 Tamtéž, s. 1. V roce 1952 byl charvátský fond významně obohacen o další textilie. Tentokrát se nejednalo o vlastní sběr v terénu, ale o převod souboru tradičního textilu z majetku brněnské školy pro dívčí povolání Vesna.

257

Lidová kultura

kroje následovně: „‚Hrváti‘ pestří svým malebným krojem tři ryzí dědiny, Dobré Pole (Gutfield), Novou Preravu a Frélištof v okolí Mikulova. Od 16. století udrželi se zde uprostřed moře německého, které profylakticky výborně na ně působilo i se svou neporušenou kvarnerskou čakavštinou. Zvláště pestré barvy uhlídáme zde na Kiritof, chlapci v šarlatově červených, světlemodře šnůrovaných nohavicích, bělostně vyšívaných lajblících a košulách, staří sousedé v modrých dlouhých mentýkách (v zimě v kožuchách). Hrvátky nosí široké sukně s pestrými fěrtůšky, za stara vyšívanými, hedvábnými kordulami, cifrovanými rukávci s pozoruhodně ornamentovaným obojkem ‚kuolarinem‘.“11 Odstavec doložil fotografiemi s názvem Chorvaté u Mikulova, přičemž na první je představena rodina s dvěma dětmi, na druhé mladý pár ve svátečním kroji.12

Lidová kultura

Charvátské děti při hře s nitěmi. Foto: František Pospíšil, kolem r. 1930. Fotoarchiv EÚ MZM

úmysly Pospíšil jasně formuloval: „Doufejme, že naše tiskové poměry to co nejdříve dovolí [...] a u každé písně bude uveden obrázek lidového zpěváka, při písňových ukázkách s instrument. hudbou vždy hudební nástroj apod.“13 Snímky zachycující naprosté soustředění na nahrávací proces, napjatý náklon, to vše na pozadí běžného provozu zemědělského dvora, dokáží diváka plně zaujmout i s odstupem bezmála sta let.

Z antropologického hlediska je pak zajímavá sada portrétů charvátských žen a mužů.

O deset let později se Pospíšil k tématu Charvátů opět vrátil. Do Frélichova vyslal s fotoaparátem svého podřízeného Antonína Blažka, aby v dokumentaci pokračoval. V peněžní knize oddělení z roku 1934 je doložen jeho cestovní účet za „fotografování lidových slavností ve Frélichově dne 16. 9. 1934“.

Dokumentace her s textilními vlákny Zaujetí F. Pospíšila pro netradiční žánry dokresluje dokumentace (především) dětských her s textilními vlákny. Jedná se o specifický žánr spadající do okruhu primitivních hraček. Žádný jiný soubor předmětů se nezařazuje do muzejního systému tak obtížně, jako hračky zhotovené z přírodnin. Pomineme-li fakt malé životaschopnosti materiálu, vystaveného extenzivnímu přístupu dětských majitelů, jde

zejména o to, že předměty se vytržením z kontextu herního děje opět stávají obyčejnými kaštany, kameny atd.

Stejný osud potkává i textilní vlákna – po ukončení hry se opět mění v nitě či provázky. Jsou-li tyto předměty nesnadno uchopitelné po stránce výstavní, pak ještě náročnější je jejich muzealizace, neboť mimo klasickou trojrozměrnou dokumentaci vyžadují tyto aktivity navíc fotografický/filmový záznam.

Požadavek v dnešní době samozřejmý a jednoduše realizovatelný nebyl v minulosti rozhodně obvyklý. Trojrozměrné doklady uchovávané ve sbírkách brněnského Moravského zemského muzea – Etnografického ústavu jsou pro svou ojedinělost o to cennější: mají podobu několika listů, na nichž jsou připevněny jednotlivé figury hry „na přebírané nitě“.

I v tomto žánru se projevila Pospíšilova orientace na studium národnostních menšin, neboť autor záznamů zachytil při hře na přebírání nití rovněž charvátské dívky.14 Listy vzniklé na popud F. Pospíšila jsou lokalizovány na Brněnsko, časově pokrývají druhou polovinu 30. let 20. století.

V historii Etnografického ústavu MZM není zájem o dokumentaci menšin novinkou. Na práci F. Pospíšila navázaly v sedmdesátých letech 20. století návratné výzkumy prováděné pracovníky Etnografického ústavu na Znojemsku a Mikulovsku mapující kulturu dosídlenců po roce 1945, v nichž se promítla slovenská, rumunská a bulharská minorita. Charvátskou menšinu, tou dobou již vysídlenou na severní Moravu, výzkum v duchu panující ideologie nezahrnoval. K projevům charvátské kultury se Etnografický ústav vrátil po roce 1989 formou výstavních aktivit. V roce 1999 představila téma širší veřejnosti výstava v Regionálním muzeu v Mikulově, o rok později v Masarykově muzeu v Hodoníně a naposled v roce 2003 v Městském muzeu v Břeclavi. V roce 2009 se k němu Moravské zemské muzeum opět vrátilo formou klenotnicové výstavy v kapli Paláce šlechtičen s názvem „Jihomoravští Charváti objektivem Othmara Ruzicky“, na níž byly představeny fotografie malíře O. Ruzicky z počátku 20. století a vybrané ukázky tradičního oděvu moravských Charvátů z fondu Etnografického ústavu MZM. Na popud Velvyslanectví Chorvatské republiky v Praze a ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově zpracoval Etnografický ústav MZM projekt zaměřený na vybudování muzea v Jevišovce. V roce 2016 byl v rámci dokumentace orální historie rozpracován projekt záznamu vzpomínkového vyprávění pamětníků.

V závěru musíme konstatovat, že i přes značnou publicitu v odborných, tj. národopisných kruzích, zůstávají z hlediska širší veřejnosti moravští Charváti neznámými polozapomenutými sousedy.

13 POSPÍŠIL, František. Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané. Brno: 1920.

14 F. Pospíšil ve své práci na půdorysu město–venkov–menšiny–ženy–muži–staří–mladí postihl všechny aspekty životního prostředí hry s textilními vlákny. Více na téma těchto her: DVOŘÁKOVÁ, Hana. String games in František Pospíšil’s Photo Dokumentation. In: Národopisná revue Journal of Ethnology. 2013, č. 5, s. 68–75.

258

• DOROVSKÝ, Ivan. Jsou moravští Charváti u nás ještě národnostní menšinou? In: XXXI. mikulovské sympozium, Morava jako zrcadlo Evropy. Etnické menšiny na Moravě. Brno 2011, s. 133–154.

• DVOŘÁKOVÁ, Hana. Zapomenutá osobnost Františka Pospíšila. In: DVOŘÁKOVÁ, Hana (ed) Hanák na Pacifiku. Brno: Moravské zemské muzeum, 2008. s. 7–35.

• DVOŘÁKOVÁ, Hana: Svět zanikajících her – Hry s textilními vlákny. In: Národopisná revue. 2010, č. 3, s.

208–213.

• DUDÍK, Beda: Welt-Ausstellung 1873 in Wien. Catalog der nationalen Hausindustrie und der Volkstrachten in Mähren. Brünn: R. M. Rohrer, 1873.

• EXNER, Sigmund. Katalog I. der Platten 1–2000. Wien 1922.

• JEŘÁBEK, Richard. Moravští Charváti, dějiny a lidová kultura (Antologie). Brno: Ústav evropské etnologie Masarykovy univerzity, 1991.

• JEŘÁBEK, Richard. Počátky národopisu na Moravě. Strážnice 1997.

• MELZER, Miloš. Osídlování bývalého německého jazykového ostrova na Drahanské vrchovině moravskými Charváty. Folia Ethnographica. 1988, roč. 22, s. 51–60.

• NOVÁKOVÁ, Lenka. Příspěvek k vývoji kroje moravských Charvátů ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. Folia Ethnographica. 1995, roč. 29, s. 19–36.

• NOVÁKOVÁ, Lenka. Nový přírůstek ve sbírkách Etnografického ústavu MZM – fotodokumentace jihomoravských Charvátů. Folia Ethnographica. 2004, roč. 38, s. 137–147.

• POSPÍŠIL, František. Lidové písně fonoautograficky na Moravě nasbírané. Brno 1920.

• POSPÍŠIL, František. Ilustrované poznámky k mor. národopisu. I. Moravské kroje. Brno: Vlastním nákladem, 1922., s. 1–16.

• POSPÍŠIL, František. Oddělení etnografické. In: Průvodce po sbírkách Mor. zemského muzea v Brně. Brno: 1924, s. 42–49.

• TUREK, Adolf. Charvátská kolonizace na Moravě. Časopis Matice moravské. 1937, č. 61, s. 49–70,195–212, 363–390.

• VEČERKOVÁ, Eva. Výroční obyčeje moravských Charvátů. Folia Ethnographica. 1992, roč. 26, s. 53–83.

Předložená práce vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (DKRVO, MK000094862).

259

Lidová kultura

LITERATURA A PRAMENY

260

Die Farben des kroatischen Mährens Zusammenfassung Einer der größten Schätze Mitteleuropas ist dessen Vielfalt. Jedes der nahe gelegenen Gebiete hat seinen eigenen Zauber, ist durch etwas anderes einzigartig. Die Regionen werden nicht nur von Naturbedingungen geprägt, sondern auch von den Menschen, die dort leben.

Im 16. Jahrhundert kamen mehrere tausend kroatische Familien nach Mitteleuropa. Während man in der Slowakei, Österreich und Ungarn noch immer Dörfer mit kroatischen Einwohnern besuchen kann, wurden die kroatischen Siedlungen in Mähren von den turbulenten Ereignissen des 20. Jahrhunderts hinweggefegt: Nach 1948 wurden die mährischen Kroaten aus ihren Ortschaften ins Landesinnere zwangsumgesiedelt.

Damit die Erinnerung an die vierhundertjährige Anwesenheit der Kroaten in Südmähren nicht völlig schwindet, haben wir dieses Buch verfasst. Es beinhaltet Beiträge zur Geschichte, Sprache und Volkskultur der mährischen Kroaten.

Im einleitenden Kapitel befasst sich Lenka Kopřivová mit der Geschichte der kroatischen Gemeinde in Mähren von Beginn ihrer Existenz bis hin zur Gegenwart. Der Schwerpunkt liegt in der Beleuchtung der Verhältnisse in Südmähren, in denen sich das Leben der mährischen Kroaten entwickelte. Die Autorin beschäftigt sich aber auch mit Faktoren, die dazu beitrugen, dass es den Kroaten so lange gelungen ist, eine eigenständige Identität zu bewahren. In den folgenden Beiträgen befassen wir uns ausführlich mit unterschiedlichen Themen, die die Geschichte der Kroaten in Mähren geprägt haben: Ivan Dorovský stellt die Anwesenheit der Kroaten in Mähren im Rahmen der südslawisch-tschechischen Beziehungen vor, Frantisek Zbořil erforscht die Personalstandbücher und andere Archivquellen aus dem 17. und 18. Jahrhundert. Ein weiterer Beitrag von Lenka Koprivová beschäftigt sich mit der spezifischen Situation der kroatischen Siedlungen im Feldsberger Herrschaftsgebiet. Martin Markel erklärt, welche Folgen die Bildung der modernen Nation bei den deutschen und tschechischen Nachbarn für die kroatischen Gemeinden in Mähren hatte. David Kovařík zeigt uns die Bedingungen auf, die in früheren kroatischen Dörfern mit der Entstehung des Eisernen Vorhangs vorherrschten. Martin Sitek widmet sich in seinem Text der Weitergabe der kroatischen Identität in heutigen südmährischen Familien. Den Geschichtsteil des Buches beschließt Ondřej Šerý mit der Beschreibung gegenwärtiger Lebensbedingungen in ehemaligen kroatischen Ortschaften.

Ein weiterer Teil der Monografie beschäftigt sich mit der Sprache der mährischen Kroaten. Andrej Novik beschreibt, weshalb Mährisch-Kroatisch einzigartig ist und wie diese Sprache funktioniert. Michaela Boháčová setzt sich damit auseinander, wie sich Kroatisch in der Vergangenheit in Flurnamen der einstigen kroatischen Gemeinden widerspiegelte.

Das umfassendste Kapitel des Buches ist der Volkskultur der mährischen Kroaten gewidmet. Lenka Koprivová und Klára Nádaská erforschten die immaterielle Kultur: Feste, Bräuche, Lebenszyklus-Zeremonien, mündliche Überlieferungen, aber auch ihr Schicksal nach der Vertreibung. Nach diesem Kapitel folgt ein Beitrag von Jitka Matuszkova, der sich mit der lokalen Tanztradition bei den Kroaten, aber auch bei ihren Nachbarn in Niederösterreich beschäftigt. Lenka Nováková befasst sich mit der Tracht der mährischen Kroaten und deren Veränderungen im 19. und 20. Jahrhundert. Eliška Leisserová beschäftigt sich in ihrem ersten Text mit der Weintradition, die ein wichtiger Bestandteil des Lebens der mährischen Kroaten war, im zweiten Text mit der Baukultur. Die Erforschung epigraphischer Denkmäler bis 1900 wurde von Martina Kvardová durchgeführt. Die letzten drei Kapitel des Buches sind nicht direkt den mährischen Kroaten, sondern ihren tschechischen und deutschen Freunden gewidmet: Der tschechische Priester Alois Malec, welcher in Guttenfeld tätig war, hat für seine Pfarrleute das erste Gebetsbuch in ihrer Sprache verfasst. Der österreichische Maler Othmar Ruzicka fand in den kroatischen Siedlungen viel Inspiration für seine Arbeit. Tereza Luzarová hat die Texte über diese beiden Männer erarbeitet. Das Buch wird vom Beitrag von Hana Dvořáková über František Pospíšil abgeschlossen. Dank Pospíšils Forschungen von Beginn des 20. Jahrhunderts erfahren wir viele wertvolle Informationen zum Leben der mährisch-kroatischen Gemeinden und können sogar eine der ältesten Tonaufnahmen der Welt (entstanden bei den Kroaten in Mähren) anhören.

Im vorliegenden Buch haben wir zusammengefasst, was wir über die mährischen Kroaten, deren Schicksal, Sprache und Volkskultur wissen. Viele Themen sind noch unbearbeitet, zahlreiche Fragen bleiben offen. Wir freuen uns, wenn das Buch zum Ansporn für weitere Nachforschungen wird. Die mährischen Kroaten haben es sicherlich verdient.

261

The Colours of Croatian Moravia Summary One of the great riches of Central Europe is its diversity. Each of the many neighbouring regions is quite different, each has its unique flavour, its distinct nature. It is not just the landscape that shapes its character, but also the people who live there.

Several thousand Croatian families headed into Central Europe in the sixteenth century. While Croatian settlements can still be visited in Slovakia, Austria, and Hungary, the Croatian villages in Moravia were swept up in the turmoil of the twentieth century: the local inhabitants were forcibly deported inland following the Communist coup in 1948.

We wrote this book to preserve the memory of the four-hundred-year presence of Croats in southern Moravia. It contains texts detailing their history, language, and folk culture.

The introductory chapter by Lenka Kopřivová describes the history of the Croatian community in Moravia from the beginning of its existence until almost the present day. Emphasis is placed on explaining the context in which the Moravian Croats’ lives were formed and on the aspects that distinguished the Croats from the surrounding population and how they managed to retain their identity for so long. The subsequent chapters give a more detailed view of the individual themes present in the history of the Croatian communities in Moravia: Ivan Dorovský places their existence into the context of Czech-South Slavic relations, František Zbořil analyses information gleaned from research of birth and death records from the seventeenth and eighteenth centuries. Another contribution by Lenka Kopřivová is devoted to the specific situation of the Croatian settlements in the area around Valtice. Martin Markel highlights how the Moravian Croats were impacted by the formation of the modern nations of the neighbouring Czechs and Germans. David Kovařík depicts the change of circumstances caused by the delineation of the Czechoslovak border zone. Martin Sitek provides insight into how Croatian identity is passed on to new generations in present-day families in southern Moravia. Ondřej Šerý concludes this part of the book with an analysis of the state and condition of the original Croatian villages in the early twenty-first century.

The second section of the book is devoted to the language of Moravian Croats. Andrej Novik introduces the unique aspects of Moravian Croatian and explains how the language works. Michaela Boháčová follows up with an article on how Croatian influenced the place names used in the initially Croatian settlements in the past.

The longest chapter of the book is devoted to the folk culture of Moravian Croats. Lenka Kopřivová and Klára Nádaská highlight the spiritual culture: the customs, habits, life rituals, folk creativity, and also how these cultural aspects held up after the communities were forcibly deported. This is followed up by Jitka Matuzsková’s description of local dancing traditions, placed in the broader context of Lower Austria and Podluží. Lenka Nováková writes of the costume worn by Moravian Croats and its evolution in the nineteenth and twentieth centuries. Eliška Leisserová has two chapters, the first on the viticultural tradition, which played a major role in the lives of Moravian Croats, the second on the communities’ building methods and styles. Martina Kvardová undertook the research of epigraphic monuments up to the year 1900. The last three chapters of the book do not deal with Moravian Croats directly but instead focus on their friends among the surrounding Czechs and Germans: the Czech priest Alois Malec initiated the “revival” of Moravian Croats in Dobré Pole. The Austrian painter Othmar RRuzicka drew inspiration for a large part of his works from the Croatian settlements. Both texts were prepared by Tereza Luzarová. The book is concluded by Hana Dvořáková’s text on the Brno ethnographer František Pospíšil, whose precious research preserved a considerable font of information about the life of the community in the early twentieth century.

The book hopes to provide an overview, albeit limited, of all we know of the Moravian Croats, their fater, their language, and their folk culture. Many topics remain untouched, many questions unanswered. We will be glad if the book inspires other researchers to tackle the subject. The Moravian Croats undoubtedly deserve such attention.

262

Boje hrvatske Moravske Sažetak Jedno od velikih bogatstava srednje Europe je njezina raznolikost. Ovdje se susreću različita područja od kojih svako ima svoju draž, specifičnosti, karakter. Oblikuju ih ne samo prirodni uvjeti, već i ljudi koji tu žive.

U 16. stoljeću je u srednju Europu otišlo nekoliko tisuća hrvatskih obitelji. Dok u Slovačkoj, Austriji i Mađarskoj možemo i danas posjetiti naselja nastanjena hrvatskim stanovništvom, hrvatska sela u Moravskoj su zamela turbulentna događanja 20. stoljeća: nakon 1948. godine je ovdašnje stanovništvo prisilno raseljeno u unutrašnjost zemlje.

Ovu knjigu smo pripremili kako uspomena na četiri stoljeća prisutnosti Hrvata u južnoj Moravskoj ne bi potpuno nestala. Sadrži tekstove posvećene njihovoj povijesti, jeziku i narodnoj kulturi.

U uvodnom poglavlju se Lenka Kopřivová bavi poviješću hrvatske zajednice u Moravskoj od početka njena postojanja do gotovo današnjih dana. Naglasak je na pojašnjenju konteksta u kojem se život Hrvata u Moravskoj oblikovao, ali i na ono po čemu su se Hrvati razlikovali od domicilnog stanovništva i zbog čega su tako dugi niz godina uspjeli sačuvati svoj identitet. U sljedećim se poglavljima možemo detaljnije opoznati s pojedinim temama vezanim za povijest Hrvata u Moravskoj: Ivan Dorovský njihovo postojanje dovodi u kontekst češko-južnoslavenskih odnosa, František Zbořil analizira podatke iz istraživanja registara hrvatskih općina iz 17. i 18. stoljeća. Još jedan prilog Lenke Kopřivove posvećen je specifičnoj situaciji hrvatskih naselja na području Valtica. Martin Markel prati utjecaj procesa stvaranja moderne nacije kod čeških i njemačkih susjeda na hrvatsku zajednicu u Moravskoj. David Kovařík bavi se uvjetima u izvorno hrvatskim naseljima nakon stvaranja pogranične zone. Prilog Martina Siteka posvećen je prenošenju hrvatskog identiteta u današnjoj južnomoravskoj obitelji na mlađe naraštaje. Ondřej Šerý ovaj dio knjige zaključuje analizom stanja i izgleda izvorno hrvatskih općina na početku 21. stoljeća.

Drugi dio knjige posvećen je jeziku moravskih Hrvata. Andrej Novik najprije objašnjava u čemu je jedinstvenost moravskog hrvatskog jezika i kako ovaj jezik funkcionira. Michaela Boháčová se nadovezuje prilogom o utjecaju hrvatskog jezika na toponime korištene u prošlosti u izvorno hrvatskim naseljima.

Najopsežnije poglavlje knjige tiče se narodne kulture moravskih Hrvata. Lenka Kopřivová i Klára Nádaská prate duhovnu kulturu: običaje, obrede životnog ciklusa, narodnu predaju, ali i kako su se ovi običaji mijenjali nakon nasilnog iseljenja. Na ovo poglavlje se nadovezuje prilog Jitke Matuszkove o plesnoj tradiciji u širem kontekstu Donje Austrije i regije „Podluží“. Lenka Nováková bavi se nošnjama moravskih Hrvata i njihovim promjenama u toku 19. i 20. stoljeća. Eliška Leisserová se u prvom prilogu zaokuplja vinogradarskom tradicijom kao važnim dijelom života moravskih Hrvata, dok u drugom prati graditeljstvo u njihovim naseljima. Istraživanje epigrafskih spomenika do 1900. godine realizirala je Martina Kvardová. Posljednja tri poglavlja knjige nisu posvećena izravno moravskim Hrvatima, već njihovim češkim i njemačkim prijateljima: češki je svećenik Alois Malec djelovao kao „prosvjetitelj moravskih Hrvata“ u Dobrom Polju. Austrijski je slikar Othmar Ruzicka našao u hrvatskim selima inspiraciju za velik dio svoga opusa. Životom obojice se je pozabavila Tereza Luzarová. Knjigu zaključuje tekst Hane Dvořákove o etnografu Františeku Pospíšilu iz Brna čije nam je vrijedno istraživanje sačuvalo niz informacija o životu naše zajednice na početku 20. stoljeća.

U knjizi smo nastojali sažeti sve što znamo o moravskim Hrvatima, njihovoj sudbini, jeziku i narodnoj kulturi.

Mnoge teme ostaju neobrađene, mnoga pitanja bez odgovora. Bit će nam drago ako knjiga potakne druge istraživače da se posvete ovoj temi. Moravski Hrvati to sigurno zaslužuju.

263

Věnováno všem moravským Chorvatům.

Barvy chorvatské Moravy Lenka Kopřivová a Eliška Leisserová (eds.)

Obsahová a jazyková redakce: Mgr. Lenka Kopřivová Příprava textů: Mgr. Eliška Leisserová, Mgr. et Bc. Klára Nádaská, Ing. Lenka Fiřtová Autoři: Mgr. Michaela Boháčová, Ph.D., prof. PhDr. Ivan Dorovský, DrSc., PhDr. Hana Dvořáková, Mgr. Lenka Kopřivová, Mgr. David Kovařík, Ph.D., Mgr. Martina Kvardová, Mgr. Eliška Leisserová, Bc. et Bc. Tereza Luzarová, Mgr. Martin Markel, Ph.D., PhDr. Jitka Matuszková, Ph.D., Mgr. et Bc. Klára Nádaská, PhDr. Lenka Nováková, Mgr. Andrej Novik, Mgr. Martin Sitek, RNDr. Ondřej Šerý, Ph.D., Doc. Ing. František Zbořil, Ph.D.

Grafická úprava a sazba: Mgr. art. Olga Pluháčková Jazykové korektury: Mgr. Veronika Králová Jazykové překlady: PhDr. Adam Prentis, Mgr. Helena Stranjik, Ph.D., Tobias Werner Obrazový doprovod: Etnografický ústav Moravského zemského muzea (EÚ MZM), Liechtenstein. The Princely Collection, Městské muzeum a galerie Břeclav (MMGB), Národní Muzeum, Historické muzeum, Etnografické oddělení (NM), Regionální muzeum Mikulov (RMM), Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR (SOCHN), Slovácké muzeum Uherské Hradiště, Volkskundemuseum Wien Fotografie: Elvyn Badelita, Jan Francl, Josef Kopřiva, Lenka Kopřivová, Martina Kvardová, Eliška Leisserová, Jan Štaffa

Vydalo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR z.s., v Jevišovce v roce 2017. Vydání první.

Realizace: ALADIN agency s.r.o., Praha ISBN 978-80-270-3248-8 Za podporu děkujeme:

264

265

266

DÄ&#x203A;jiny

267 DÄ&#x203A;jiny

Již od 16. století žijí na území České republiky Chorvati. Přišli v důsledku osmanských tažení Evropou, usadili se na nejjižnějším cípu Moravy a začali tu žít a hospodařit.

Ještě v době mezi světovými válkami jste mohli nedaleko Mikulova navštívit tři vesnice, kde to barvami jen hrálo a kde místní hovořili jakýmsi neznámým, ale přesto blízkým slovanským jazykem. Jihomoravští Chorvati si uchovali svou osobitost po dlouhá staletí. Lidovou kulturu Moravy obohatili jemnou exotikou, která však byla nerozlučně spjata se zdejším prostředím, dotvářela ho a nechala se jím formovat.

A jak je možné, že jste o Chorvatech na Moravě dosud neslyšeli? V důsledku politických událostí po roce 1948 chorvatské osady zanikly, na jejich obyvatele mělo být zapomenuto. Aby se tak nestalo, přinášíme tuto knihu. Vydejte se s námi objevovat chorvatskou Moravu!

ISBN 978-80-270-3248-8