Barvy chorvatské Moravy (výstava)

1

Barvy chorvatské Moravy Již od 16. století žijí na území České republiky Chorvati. Přišli v důsledku osmanských tažení Evropou, usadili se na nejjižnějším cípu Moravy a začali tu žít a hospodařit.

Ještě v době mezi světovými válkami jste mohli nedaleko Mikulova navštívit tři vesnice, kde to barvami jen hrálo a kde místní hovořili jakýmsi neznámým, ale přesto blízkým slovanským jazykem. Jihomoravští Chorvati si uchovali svou osobitost po dlouhá staletí. Lidovou kulturu Moravy obohatili jemnou exotikou, která však byla nerozlučně spjata se zdejším prostředím, dotvářela ho a nechala se jím formovat.

A jak je možné, že jste o Chorvatech na Moravě dosud neslyšeli?

V důsledku politických událostí po roce 1948 chorvatské osady zanikly, na jejich obyvatele mělo být zapomenuto.

Aby se tak nestalo, připravili jsme tuto výstavu. Vydejte se s námi objevovat chorvatskou Moravu!

The Colours of Croatian Moravia

Croats have been living on Czech territory since the sixteenth century. They first arrived as a consequence of the Ottoman incursion into Europe; they settled in the southernmost corner of Moravia where they lived and farmed the land.

As late as the 1930s a visitor exploring the vicinity of Mikulov would discover three villages full of vibrant colours where the locals spoke in a strange yet familiarly Slavonic language. The Croats of Southern Moravia had preserved their distinct nature through several centuries.

They had enriched the folk culture of Moravia with a touch of the exotic, all the while inseparably fused with the local environment, which it completed and was completed by.

And how come you never heard of Croats in Moravia before? The political events following the 1948 Communist coup led to the demise of the Croatian settlements; their inhabitants were to be forgotten.

We prepared this exhibition to stop that from happening. Come join us on a journey through Croatian Moravia!

Chcete Ch C hce cete te s se ed do dozvědět ozzv věd ědě ětt v více? íc ce? e? N Navštivte avštiv avšt av štiv št ivte e/D Do oy you ou uw want an nt to to know kn no ow mo more? ore re? e? Vi V Visit isi sit it w ww www.moravstichorvati.cz ww. ww. w.mo . mo mora rav vs stich tich ti chor orva rv va ati ti.c .cz .c

Kde se chorvatská Morava nacházela?

Pojďte se s námi vydat na jižní Moravu. Kraj je to slunný a úrodný, barevný a vinorodý. Z řad vinic, polí a ovocných sadů pozvolna vyrůstají majestátní Pavlovské vrchy.

Přívětivě vítají příchozí a u místních daly vzniknout rčení, že odkud není vidět Pálava, tam to za moc nestojí. Život ve zdejších končinách však vždycky tak idylický nebyl. Často tudy procházela válečná vojska, místní obyvatelstvo kosily epidemie a nemoci.

Tak se stalo, že na počátku 16. století byla krajina pod Pálavou pustá a vylidněná.

Majitelé zdejších panství proto na své pozemky zvali osídlence z Chorvatska, kteří jim měli pomoct kraj znovu zvelebit a hospodářsky pozdvihnout. V několika desítkách obcí na jižní Moravě se proto usadili Chorvati. Ve třech vesnicích nedaleko Mikulova (Frélichov, nyní Jevišovka, Nový Přerov a Dobré Pole) se jim podařilo zachovat si svou jedinečnou kulturu a identitu až do roku 1948.

Ačkoli se moravští Chorvati od svého okolí v mnohém odlišovali, se zdejším krajem byli nerozlučně spjatí a přispěli k jeho hospodářskému a kulturnímu rozkvětu.

Where was Croatian Moravia located?

Let us set out to Southern Moravia. The region is sunny and fertile, colourful and rich in wines. The many vineyards, fields, and orchards slowly give may to the majestic Pálava Hills. The hills offer a warm welcome to visitors and gave rise to the local saying that “if you can’t see Pálava, it’s a poor place to be”.

But local life was not always that idyllic. The region was often traversed by warring armies, local inhabitants were decimated by epidemics and disease.

And so it happened that in the early sixteenth century, the land around Pálava was desolate and forsaken. So the owners of the local estates invited settlers from Croatia to help repopulate the land and renew its beauty and agricultural wealth. The Croats came and settled in several dozen villages in Southern Moravia. In three villages near Mikulov (Frélichov, now Jevišovka, Nový Přerov, and Dobré Pole), they managed to preserve their unique culture and identity until 1948.

Although Moravian Croats differed from their surroundings in many way, they were inseparably connected with the local land and contributed to its flourishing economyy and culture.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Chorvatské osídlení na Moravě Croatian settlements in Moravia

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

2 Kdo jsou moravští Chorvati? „Kdyby pravdou bylo, že šaty dělají člověka, musel by Hrvát ve svém národním kroji býti nejlepším člověkem na světě.“ To prohlásil na sklonku 19. století Alois Malec, kněz, badatel a také velký znalec moravské lidové kultury.

Chorvati na Mikulovsku se od svých sousedů na první pohled výrazně lišili. Zatímco okolní obyvatelstvo bylo zvyklé oblékat se do prostého, jednoduchého oblečení a sváteční barva pro něj byla černá, Chorvati milovali barvy. Jejich kroje i příbytky jimi jen hýřily.

Nevšední barevné kombinace a drobné, jemné vzory působily přímo pohádkově. Odrážely veselou povahu zdejšího obyvatelstva, ale také jeho hospodářskou zdatnost.

Na svůj chorvatský původ byli místní lidé patřičně hrdí. „Chorvat lpí na svých zvycích, svém kroji a své mateřštině. Nic nedbá posměchu svého okolí a přezdívky Krobot; vždyť je si vědom své síly. Chorvati silně se rozeznávají od okolních Němců vysokou stepilou postavou, silou, mužností a pracovitostí, ženy krásou. Chorvatský junák nerve se s německým chasníkem, má jej za slabého a bylo by nedůstojno slabého poprati. Na vojnu berou téměř všecky k jezdectvu. Pozemky jejich jsou dosti úrodné, vinorodé, a přičinlivostí domohli se jisté zámožnosti. Jsou hrdi na to, že u nich nikdo netrpí hladem.

Stavení chorvatská poznáš na první pohled, jsou čistá a kol dveří a oken pestře arabeskami malovaná. Jinak podobají se slováckým na Břeclavsku. Kroj jejich jest velmi pestrý.“ Ottův slovník naučný

Who are the Moravian Croats?

“If it were true that clothes make the man, the Croat in his national dress would have to be the best person in the world.” This was declared at the end of the nineteenth century by Alois Malec, a priest, researcher, and a great expert on Moravian folk culture.

The Croats around Mikulov were easily discernable from their neighbours even at a glance.

Whereas the surrounding populace was accustomed to dressing in simple, plain clothes and black was their choice for festive attire, the Croats loved colours. Their garments and homes had them in dazzling abundance.

Extraordinary colour combinations and delicate, minute patterns had a fairy-tale appearance.

They reflected both the merry nature of the local inhabitants and their economic capability. Locals were properly proud of their Croatian origin.

“The Croat takes pride in his customs, his dress, and his mother tongue. With no regard to the ridicule of his surroundings and the nickname of Krobot; for he is aware of his strength. Croats are strongly distinguished from the surrounding Germans by their tall, powerful frames, their strength, masculinity and industry, their women by beauty. The Croatian youth brawls not with the German lad, he regards him as weak, and it would be undignified for him to fight a weakling. In the army they send almost all to the cavalry. Their lands are verily fertile, winegrowing, and their diligence has earned them a certain wealth. They are proud that none of theirs go hungry. You can tell a Croatian house at first glance, it is clean, fancifully painted with arabesques around the doors and windows. Otherwise they are similar to the Moravian Slovakian ones around Břeclav. Their dress is very colourful.”

Otto’s Encyclopaedic Dictionary

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Jedna velká rodina

One big family

Pro Chorvaty byla jejich komunita velmi důležitá. Často o sobě prohlašovali, že jsou všichni jedna rodina. I vzdálené příbuzenské vztahy, které my dnes už leckdy ani nedovedeme pojmenovat, pro ně měly velký význam. Všichni navzájem pro sebe byli strýcové a tety, sestřenice a bratranci, kmotři a kmotřenci. Vůbec nehrálo roli, z kterého to bylo kolena.

Když se k nim přiženil nějaký Němec nebo přivdala nějaká Češka (a klidně i naopak), běžně se stávalo, že se tito „nově příchozí“ pochorvatštili. Jejich děti se pak většinou už pokládaly za Chorvaty.

Ještě v první polovině 20. století žily na Moravě asi dvě tisícovky moravských Chorvatů. Typická příjmení mezi nimi byla např. Sić, Skokanić, Jurdić, Andrešic, časté ale byly např. také rodiny Hubených, Šalamonů, Orbesů nebo Slunských.

Croats placed a lot of importance in the community. They often said of themselves that they are all one family. Even distant familial ties, which we can hardly even describe correctly nowadays, were of major importance to them. Everyone was uncle and aunt, cousin, godparent and godchild to each other. Which distant branch of the family you came from was completely irrelevant.

When a German or Czech married in to the community, it commonly happened that these “newcomers” became Croatianised.

Their children then usually considered themselves Croats.

Even in the first half of the twentieth century some two thousand Moravian Croats lived in Moravia. Some of their typical surnames were Sić, Skokanić, Jurdić, Andrešic, but there were plenty of Hubenýs, Šalamouns, Orbeses, and Slunskýs as well.

„Chorvatů přišlo na Moravu několik desítek rodin a najednou jich byly stovky. Chorvati byli Kusmičovi, Mikuličovi, Křižaničovi, Vranešicovi, většinou všichni ti, jejichž jména končila na -IĆ. Ti ostatní byli ti, co se přiženili, a jejich děti se naučily chorvatsky. Protože když děti přišly mezi nás na hřiště a neznaly chorvatsky, tak jsme jim dali. Tak se to za chvíli naučily a stali se z nich Chorvati.“

“Several dozen families of Croats came to Moravia, and suddenly there were hundreds of them.

The Croats were Kusmićs, Vranešićs, Mikulićs, Křižanićs, Vranešics, mostly those whose names ended in -IĆ. The others were those who had married in and whose children had learnt Croatian.

Because when the children came to join us on the playground and couldn’t speak Croatian, we showed them what for. They learnt it in a jiffy then and became Croats.”

Joza Kusmić

Joza Kusmić

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Moravská chorvatština

Moravian Croatian speech

Když Chorvati na Moravu přišli, přinesli si také svůj jazyk. Mezi sebou mluvili jen a jen chorvatsky, s okolním světem se dorozumívali česky nebo německy. Chorvatština jim byla jazykem nejdražším.

Pokud Chorvati žili v těsné blízkosti česko- nebo slovenskojazyčného obyvatelstva, postupně se asimilovali. Na Mikulovsku však byli jejich sousedy Němci. Díky tomu se zde až do poloviny 20. století uchovala prastará varianta chorvatštiny ze 16. století, která nikde jinde na světě nemá obdoby.

Moravská chorvatština se předávala pouze ústně a nikdy neměla svou psanou podobu. Dnes žije už jen malá hrstka lidí, kteří tímto exotickým dialektem hovoří. Moravská varianta chorvatštiny je kriticky ohroženým druhem a je otázkou času, kdy zanikne úplně.

Snad jen zázrak by pomohl, aby Morava jeden z největších pokladů svého kulturního dědictví neztratila.

When the Croats came to Moravia, they also brought their language. They only ever spoke Croatian together, though they communicated with the surrounding world in Czech or German. Croatian was the dearest of languages to them.

Where the Croats lived in close vicinity to the Czech- or Slovakspeaking populace, they gradually assimilated. But in the Mikulov area their neighbours were Germans. And so this group retained their ancient sixteenth-century variant of Croatian well into the twentieth century, a mode of speech unparalleled throughout the world.

Moravian Croatian was only ever passed on by word of mouth, and so it never had a written form. Today, only a scattering of people still live who speak in this exotic dialect. The Moravian variant of Croatian is a critically endangered species, and it is a matter of time until it perishes completely. Perhaps only a miracle could help prevent Moravia from losing one of the greatest treasures of its cultural heritage.

Za stuo liet, kad na mojem grobi trava bude rasla, a divlje ruože cviet mi kamek nad glavu ozdobi, a v nogah se koza bude pasla, a ti, putnjiče, ako v naše selo duojdeš, na cimitieri se ti staviš, a brže nek pruojdeš, mrvu muoj vrtljac popraviš, zajač ti meni jačku, zajač mi ti hrvatsku, ja ću se v grobi ganut, ja ću te čut.

Za stuo liet.

Za sto let, až na mém hrobě, bude tráva růst, a plané růže květ bude kámen na mé hlavě zdobit, a v nohách se mi bude koza pást, a ty, poutníče, až do vesnice přijdeš k nám, na hřbitově se zastavíš, a dřív než půjdeš, kytky na hrobě upravíš, pak zazpívej mi píseň, zazpívej mi chorvatskou, a já se v hrobě pohnu, však já tě uslyším, Za sto let.

In a hundred years, when my grave grows green with grass, and wild roses bloom on the stone above my tomb, and at my feet a goat will graze, and you, wayfarer, will stumble on our village and stop by this graveyard, before you leave, you will set the grave flowers right, then sing me a song, sing me that Croatian one, and I will move in my grave, for I will hear you in a hundred years.

Milo Vašak

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

3

Čtyři dlouhá staletí

Four long centuries

Po dlouhá čtyři staletí sdíleli Chorvati osudy s ostatními jihomoravskými sousedy. Poddaní stejného pána, občané stejného státu, obyvatelé stejného kraje. Živili se zemědělstvím a k půdě měli téměř posvátný vztah. Zaručovala jim obživu a v neklidných časech dodávala sílu a jistotu.

Chorvaté vynikali jako zdatní vinaři a také jako chovatelé prvotřídních koní, které od nich nakupovala dokonce i císařská armáda.

Někteří badatelé v 19. století pokládali Chorvaty za nejzámožnější obyvatele Moravy.

Hrdí, veselí a srdeční (někdy ale i horkokrevní) Chorvaté se rádi radovali ze života. Byli velmi pobožní a pravidelné chvály, prosby a modlitby k Bohu tvořily nedílnou součást jejich života.

For four long centuries, the Croats shared the fate of their Southern Moravian neighbours. The serfs of the same lord, the citizens of the same state, the inhabitants of the same region.

They made their living from the land, and they had an almost sacred relationship with the soil. It provided them with nourishment and gave them strength and security in troubled times. Croats excelled as skilled viticulturists and also as the breeders of firstclass horses, which they even supplied to the imperial army. Some nineteenth-century researchers considered Croats the wealthiest inhabitants of Moravia.

Proud, merry, and cordial (but sometimes hot-blooded as well), the Croats loved to enjoy life. They were very pious, and regular prayers of praise, thanksgiving, and supplication to God were an intrinsic part of their life.

„Dříve jsem se k Bohu modlila, aby bylo lépe. Dnes už mu jenom děkuji.“ Kačenka Križanićka (Schopfinka)

“I used to pray to God that things be better. Now I only give Him thanks.”

Kačenka Križanićka (Schopfinka)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Croats among Czechs and Germans The three Croatian villages near Mikulov had often been described as “little Slavic islands in a German sea”.

Germans were the immediate neighbours of the Croats. They met at markets, at state offices, at dances, and at other occasions. When the Croats set out further into the world, they also affiliated with Czechs. Both parties were glad of such meetings – those were their closest Slavic relatives.

And so it was for many centuries. The trilingual Croats were accustomed to serving as mediators between Czechs and Germans.

But in the course of the nineteenth and especially the twentieth century, this position grew ever harder to maintain. The mutual rivalry of Czechs and Germans grew increasingly bitter, both of the larger nations tried to pull the Croats on to their own side. But the Croats had no interest in such bickering, and they kept with diligence to their fields and their vineyards.

Chorvati mezi Čechy a Němci Tři chorvatské vesnice na Mikulovsku byly v minulosti často označovány jako „malé slovanské ostrůvky v německém moři“.

Němci byli bezprostředními sousedy Chorvatů. Setkávali se na trzích, na úřadech, na zábavách i při jiných příležitostech. Když se Chorvati vydali dále do světa, stýkali se také s Čechy. Navzájem se rádi viděli, vždyť to byli jejich nejbližší slovanští příbuzní.

Tak to fungovalo po dlouhá staletí. Trojjazyční Chorvati byli zvyklí, že mezi Čechy a Němci leckdy fungovali jako prostředníci.

V průběhu 19. a hlavně pak ve 20. století však byla tato pozice čím dál náročnější.

Vzájemná řevnivost mezi Čechy a Němci se neustále stupňovala, oba větší národy se snažily přetáhnout Chorvaty na svou stranu. Ti však o takové hašteření příliš zájem neměli a dále se starali hlavně o to, aby se jim na poli a ve vinici urodilo.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Tatíček Masaryk

Daddy Masaryk

„Ještě jsem neměl pět roků, když nám tatínek odešel na věčnost na zápal mozkových blan. Byla to doba žalu, starosti a práce. Děda Slunský byl člověk spravedlivý, přísný a velmi dobrotivý, kde bylo třeba, dovedl pomoci.

“I wasn’t yet five years old when our dad passed away of meningitis. It was a time of sorrows, troubles, and work.

Grandpa Slunský was a man of justice, strict yet very benevolent, if needed, he knew how to help.

Já pořád fňukal, že chci tatínka, stále jsem tesknil a mamince to mohlo srdce utrhnout, plakala zároveň se mnou. Celou cestu z pole domů jsem obtěžoval a chtěl tatínka, až už se do mne pustil děda, že to tak nejde, pořád fňukat, a že tatínek se zlobí a pláče, že mu nedám pokoje, a že ho to moc bolí a bude bolet, dokud nepřestanu. On je v hrobečku, ale jeho dušička uletěla do nebíčka k pánu Bohu. On se na nás dívá, ale my ho nevidíme, on je stále s námi a pomáhá nám, ale my ho vidět nemůžeme.

I kept whining that I wanted Daddy, I kept pining, and it was enough to break Mum’s heart, she cried with me. The whole way home from the field I nagged and asked for Daddy, until Gramps started at me, saying that I couldn’t do that, couldn’t whine all the time, and that Daddy was angry and crying that I wouldn’t let him rest and that it hurt him a lot and it would hurt until I stopped. He’s in the grave, but his soul has flown up to heaven to the Lord God. He’s looking at us, but we can’t see him, he’s always with us, helping us, but we can’t see him.

My tu na zemi všichni dohromady máme jednoho tatínka, a to je prezident. A proč není s námi, když je náš tatínek?

A děda celou cestu vyprávěl, pokud to můj rozoumek chápal, a děda stále i s maminkou vysvětlovali, až jsme i dokrdocali domů. Děda se rozloučil a pozval nás na neděli, že máme všichni přijít a že nám pana prezidenta jako našeho tatínka ukáže, ale jenom když budu hodný a nebudu pořád fňukat.

Tak jsme se jednou po práci všichni u dědy sešli a já chtěl hnedle vidět tatíčka. A ten obraz visel nad otomanem ve světnici a já se nemohl vynadívat na ten velký obraz a tak jsem si ho zamiloval, že se mi ani domů nechtělo, protože můj tatínek, když se vrátil z italské fronty, měl také takovou bradku i ta upřímná očička, jak T. G. Masaryk. Od této doby jsem jej opravdu považoval za svého tátu a pomalu a jistě ta krutá tesknota odcházela.

Už jsem byl dědův a měl radost, že se mohu dívat na tatíčka Masaryka. To mne vyléčilo, takže jsem chtěl mamince pomáhat, ale nešlo to, jenom jsem všude zavazel a byl leda na obtíž.“ Ive Malinar

All of us here on the earth have one shared, common daddy, and that’s the president. And why isn’t he with us, if he’s our daddy? And Gramps talked the whole way, as much as my little mind could fathom, and Gramps and Mum both kept explaining until we jolted our way home.

Gramps said goodbye and invited us over for Sunday, that we should all come and that he’d show us the president as our daddy, but only if I was good and if I didn’t whine all the time.

So one time after work we all gathered at Gramps’ house, and straight up I wanted to see that daddy. And the picture hung above the couch in the living room, and I couldn’t stop gazing at that big picture, and I took such a fancy to it that I didn’t even want to go home, because my daddy, when he returned from the Italian front, had just the same goaty and the same honest eyes as T. G. Masaryk. From that time on I really did regard him as my dad, and slowly but surely the cruel sadness abated.

I was my Gramps’, and I was happy that I could look at Daddy Masaryk. That cured me, so I wanted to help Mum, but I couldn’t, I just got in the way everywhere and was nothing but trouble.”

Ive Malinar

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

4

Válka

The war

„Tetě Slunské padli ve válce tři synové. Dovedete si představit tu katastrofu? Všichni jsme ji litovali.“

“Auntie Slunská lost three sons in the war. Can you imagine such a catastrophe? We were all sorry for her.”

Joza Lavička

Joza Lavička Na podzim roku 1938 politici v Mnichově rozhodli, že Československo musí ponechat část svého území nacistickému Německu. Tři chorvatské osady na jižní Moravě se staly součástí Hitlerovy říše.

Chorvati byli zemědělci. Neuměli si představit, že by se živili něčím jiným, než čemu se věnovali jejich otcové a dědové po staletí. Proto pro většinu z nich nepřicházelo v úvahu, že by své grunty opustili a odešli do protektorátu. Nějak bylo, nějak bude, řekli si. Jenže bylo pořád hůř.

Poté, co vypukla válka, museli místní muži narukovat do německé armády. Hitler se neptal, co jsou zač, prostě potřeboval vojáky.

Důsledky šestiletého válečného běsnění byly pro malou komunitu moravských Chorvatů zdrcující: domů se nevrátila více než třetina mužů. Smutek žen, dětí a starců nebral konce.

In the autumn of 1938 politicians in Munich decided that Czechoslovakia must surrender part of their territory to Nazi Germany.

The three Croatian villages in Southern Moravia fell to Hitler’s Reich.

The Croats were farmers. They could not imagine doing any other work than how their fathers and forefathers had toiled for centuries. And so few of them even considered abandoning their homes and moving to the Protectorate of Bohemia and Moravia. We managed before, we’ll manage now, they reckoned. But things got worse and worse!

When the war broke out, the local men had to sign up to the German army. Hitler did not ask about their origin, he just needed soldiers. The six years of brutal war was devastating to the small community of Moravian Croats: more than a third of their men lost their lives in the conflict. There was no end to the sorrows of the women, children, and elderly.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Ještě jsem nevyrost!

I ain’t grown yet!

Ještě jsem nevyrost, už jsem voják, už mi navlékají paras kabát.

Plnoletým mne udělali v osmnácti, abych už nemohl odpor klásti.

Matička jen pláče a naříká, kamže se poděla republika T. G. Masaryka?

I ain’t grown yet, and yet I’m a soldier, a uniform draped over my shoulder.

They made me of age at eighteen to stop any objections they’d seen.

My mother just bawls, close on hysteric, where is the republic of T. G. Masaryk?

Není to legrace, žádná sranda, vůbec když odvádí SS banda.

K odvodu vedl nás poloněmec, by mohl tlumočit pánům SS. Drž tlamu, Chorvate, my už tě naučíme, poslouchat rozkazy tě vycvičíme!

It’s no joke, no fun at all when you’re caught in the SS haul.

A half-German led us through the draft process, our interpreter to the lofty SS. Shut your trap, Croat, we’ll teach you, we’ll show you who’s who!

Nedá se utéct, ani v krutém boji.

Všude je jich plno jako much na hnoji.

There’s nowhere to run, not in the thick of the fight.

They swarm all around like flies on shite.

Když jsem nerozuměl, byl jsem bitý a bosý ve sněhu vodou slitý.

Vše musel osušit k zapfenstreichu a ještě provolávat slávu Reichu.

When I didn’t understand, I was beat, drenched and barefoot in the sleet.

Then dry myself up for the zapfenstreich and off to shout glory to the Reich.

Každý se musel i tomuto smát, když nechtěl ve sněhu nahatý stát.

Nebylo žádného odvolání, na vše dohlíželi velcí mocipáni esesmani.

If you didn’t smile at the tattoo, you’d end up nude in the snow too.

There was nowhere to appeal, the great SS overlords had hearts of steel.

V noci mne také německy učili, s nabitou pistolí vždy na mne mířili.

Tu saskou němčinu jsem těžko chápal, také jsem násilně přes židle skákal.

They taught me German in the night, with my chest well marked with a pistol sight.

I struggled to catch their Saxon accent, and forcefully met with some chairs in descent.

A když jsem opackal, smáli se všichni, když vyšla rána, pak hnedle ztichli.

Nějaký Moravec troufal se ozvat, že nejsem Němec, ale český Chorvat.

Böhmische Sauschwein – tehdy mě zvali, opasky k plotu mě přivázali.

U plotu mrznul jsem, byla mi zima, ach Bože, rozbože, čí je to vina? Že takto trpí ta naše chorvatská menšina?

Komu se zpovídat, komu co sdělit?

Jedinému Bohu svůj osud svěřit.

Nemluvím za sebe, to je jen příklad, mluvím však za všechny, co museli pykat.

Tak náhle padly celé tři ročníky, nikdo jim nestavěl na hroby pomníky.

Co je to za peklo? Co se to dělo, že v každém těle se srdce chvělo?

Toť osud menšiny, snad Boží vůle – to zapříčinila nacistů zvůle!

When I messed up, they all laughed out loud, but all fell dead quiet when the gunshot rang out.

One Moravian emptied the bag of the cat – I’m not a German, I’m a Tschechisch Croat.

Böhmische Sauschwein – they called me as they bound me with belts without plea.

Out by the fence I froze, chilled to the frame. O God, dear God, who is to blame? Why must we Croats few suffer such shame?

To whom to confess, to whom to confide?

May the merciful God my fate decide.

I speak not for myself, ’tis just an example, but I speak for all those whose pain was so ample.

Three whole years fell in a flash, with none to raise tombstones over the ash.

What hell is this? Who can attest that each person’s heart shook in their chest? ’Tis a minority’s fate, perhaps God’s will ’tis the bitter result of the Nazi ill!

Ive Malinar

Ive Malinar

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Smrt číhá všude

Death lurks at every step

„Byli jsme v Přerově a byly žně. Tak jsem kosil, kosil, za mnou šly matka a sestra a dávaly to srpem stranou.

“We were in Přerov for the harvest. So I reaped, I reaped and my mother and sister walked behind me, setting to the sides with sickles.

Kosím, kosím, a najednou bum. Něco bouchlo, mina vystřelila. Byla mlha a nebylo vidět nic.

Stál jsem jak hloupý s kosou a sestra spadla na zem. Urazilo jí to nohu a ruku. Tak už bylo po kosení. Strýc Rochus měl koně, naložil ji na vůz a jelo se do Mikulova do nemocnice. Jenže než tam dorazili, zemřela. Vykrvácela. Ještě byl na poli financ, který ji pomáhal odtáhnout na cestu. Tomu to taky utrhlo ruku. Bylo to strašné.

Už bylo po práci, nekosil jsem, šel jsem domů a hotovo.“ Jakov Gregor V dubnu 1945 se v prostoru chorvatských obcí na jižní Moravě dva týdny držela fronta. Němečtí vojáci se urputně bránili postupující Rudé armádě a nechtěli jí přenechat ani píď země bez boje. Rozsáhlé lány polí tedy zaminovali.

Ještě mnoho měsíců po válce umírali zdejší vesničané v důsledku šlápnutí na nevybuchlou minu. Každodenní práci na poli mohla kdykoli ukončit smrt.

I’m reaping, reaping, and suddenly boom! Something blew up, a mine exploded. Smoke everywhere, I couldn’t see a thing.

I stood there, dazed, holding the scythe, and then my sister fell to the ground. It had cut off her leg and arm. So that was it for the reaping. Uncle Rochus had a horse, he put her into the cart, and off they went to Mikulov to hospital. Except she was dead before they got there. She bled to death. There was a customs man on the field who helped carry her to the road. It tore his arm off as well. It was terrible.

No more work that day, no more reaping, I went home and that was that.”

Jakov Gregor In April 1945 the battlefront hovered over the Croatian villages in Southern Moravia for two weeks. The German soldier doggedly resisted the encroaching Red Army and were unwilling to give up a single inch without a fight. So they filled the vast expanse of fields with mines.

For many months to come local villagers were killed when stumbling upon unexploded mines. Every day, their work in the fields could abruptly end in death.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

5 The uneasy aftermath of the war

Neklidná doba poválečná Přišel květen 1945, válka skončila. Konečně. Pouhých několik let stačilo k tomu, aby to, co bylo vytvářeno po staletí, nenávratně zmizelo. Svět už nikdy neměl být takový jako dřív.

Ani do chorvatských obcí se pokoj a mír už nikdy neměl vrátit. Německou nenávist vůči všemu neněmeckému vystřídala česká nenávist všeho, co nebylo ryze české.

O Chorvatech začali čeští nacionalisté prohlašovat, že žili moc dlouho mezi Němci, a tudíž „načuchli němectvím“. Válkou oslabená komunita se jen těžko mohla bránit všem těm útokům, kterým musela po válce čelit.

„Po válce vypukla veliká nenávist proti Němcům. Z naší strany ne, my jsme s nimi žili. Byli to takoví lidé jako všichni ostatní.

To nám Češi nejvíc zazlívali, že neumíme Němce nenávidět. Jenže pro nás byl Čech jako Němec. I za Reicha to tak bylo, mohli přijet Češi z Břeclavi, něco sháněli, klidně. Přišel jeden horolezec, hned mi udělal na střeše anténu, jak jsme si rozuměli. Pak zase přišel Němec, to samé, taky to šlo.

Všichni jsme uměli tři jazyky, domluvili jsme se. Jenže po válce, když někdo řekl byť jen slovíčko německy, už to byl Germán.

Jednou po válce se konala zábava. Byli tam i partyzáni, takoví ti, co za války nic nedělali, ale teď z nich byli partyzáni. Ti Češi se mezi sebou začali prát a jeden od nás, nějaký Lavička, je chtěl zastavit. Šel za nimi, chtěl je roztrhnout, tak řekl: A šlus! Jenže jak řekl to jedno slovíčko, šlus, všichni se vrhli na něj. Germán, Germán, Germán!“ Joza Sljunski

When May came in 1945, the war ended. Finally.

A meagre few years was enough to cause irreparable devastation to things that had formed for centuries. The world was never to be the same again.

Peace and tranquillity had abandoned the Croatian settlements, never to return. The German hatred of all that was not German was replaced by the Czech hatred of all that was not Czech.

Czech nationalists declared that the Croats had lived among the Germans for too long and were thus “tainted with Germanicism”. Weakened by the war, the community could hardly defend itself from all the attacks it faced in its aftermath.

“A terrible hatred of Germans arose after the war. Not from our side, we lived with them. There were people just like any other.

The Czechs begrudged us that the most – that we wouldn’t hate the Germans. But to us, Czechs were as Germans. Even during the Reich Czechs could come to us from Břeclav, looking for something, no problem. A mountaineer came along, and straight up he built me an aerial on my roof, we got on splendidly. Then a German came, and the same again, it was just as fine. We all spoke three languages, we could talk with anyone. But after the war if someone said just a single word of German, he was immediately labelled Germanic.

One time after the war there was a dance. There were partisans there as well, the type that hadn’t budged a finger during the war but were suddenly calling themselves partisans. The Czechs started brawling together, and one of ours, one Lavička, wanted to stop them. He came up to them, wanted to pull them apart, so he said: And schluss! But as soon as he said that one single word, schluss, they all charged at him. German, German, German!”

Joza Sljunski

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Proměny kraje pod Pálavou Roku 1946 byli z jižní Moravy vystěhováni její původní němečtí obyvatelé, zdejší život se v mnohém proměnil. Chorvatské vesnice na Mikulovsku zůstávaly posledními ostrůvky starých časů. Chorvati, pobožní, pracovití (a tedy mnohdy i zámožní) zemědělci nad změnami, k nimž po válce v pohraničí docházelo, příliš nejásali.

Do kraje pod Pálavou přicházeli noví osídlenci – Češi z vnitrozemí i ze zahraničí. Slunná jižní Morava lákala svými poli a vinohrady mnohem více novoosídlenců, než kolik mohla zdejší oblast pojmout. Když už byly obsazeny usedlosti po Němcích, komunisté z mikulovského okresu opakovaně přicházeli s myšlenkou, že nyní je na čase zbavit majetku i Chorvaty.

Konzervativní chorvatští starousedlíci je totiž dráždili jako trn v oku: ve volbách do československého parlamentu v květnu 1946 takřka všichni volili lidovce, komunisté u nich totálně propadli. Bylo tedy jasné, že paličaté Chorvaty si komunisté nezískají. Proto o nich začali prohlašovat, že jsou „politicky nespolehliví“ a že ve svých domovech dále zůstat nemohou.

The land around Pálava transformed In 1946 the original German inhabitants of Southern Moravia were deported, and local life underwent radical changes. The Croatian villages near Mikulov were the last remnants of the old days. The Croats, pious, hard-working (and so often wealthy) farmers were far from pleased with the things going on in the border region after the war.

New settlers arrived in the land around Pálava – Czechs both from the midland and from abroad.

The fields and vineyards of sunny Southern Moravia attracted many more settlers than the region could handle. When all the abandoned settlements of the Germans were occupied, the Communists of Mikulov District repeatedly proposed that now was the time to confiscate the Croats property as well.

The conservative, deeply rooted Croatian community irked the Communists like a thorn in their side. In the Czechoslovak parliamentary elections in May 1946 almost all of them voted the People’s Party – the Communist Party suffered a bitter defeat in the circuit. It was clear to the Communists that the stubborn Croats would not be won over. And so they started saying of them that they were “politically unreliable” and that they could not remain in their homes any longer.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Co bude dále?

What next?

V poválečných letech panovala v chorvatských vesnicích velká, každodenní nejistota. Nikdo nevěděl, co přinese další den.

Aby Chorvati prokázali, že jsou „státně a národně spolehliví“, museli se opakovaně podrobovat vyšetřováním, jejichž účelem bylo zjistit, jak se dotyční chovali za války. Malinká komunita jihomoravských Chorvatů se stala nejprověřovanější a nejzkoumanější skupinou obyvatelstva v Československu.

Tyto prověrky se neopíraly o žádný právní rámec, a tedy jejich výsledek nebyl nijak závazný. A tak bylo možné je prověřovat znova a znova, což se také dělo. I přesto však většina Chorvatů obstála s čistým štítem. Na podzim 1947 to vypadalo, že konečně přijde klid. Ve Frélichově se konala velkolepá manifestační přísaha věrnosti Chorvatů Československé republice.

Již o několik měsíců později však bylo všechno zase úplně jinak.

V únoru 1948 se komunisté chopili v Československu moci. Na mikulovském okrese neváhali a rychle a razantně rozhodli o tom, že Chorvati musí být ze svých obcí vystěhováni.

Staletá chorvatská Morava zanikla.

In the post-war years, the Croatian villages lived under the stifling pressure of constant uncertainty. No one knew what each day would bring.

To prove themselves “reliable with regard to the state and the nation”, the Croats were subjected to repeated investigations, which were to find out how the individual villagers had behaved during the war. The tiny community of South Moravian Croats was the most investigated and scrutinised group of inhabitants in Czechoslovakia.

These investigations had no legal basis, and so their results were not binding in any way. And so it was possible to continue to launch more and more investigations. Even so, most of the Croats passed with a clean sheet. In autumn 1947 it looked as though they would finally find peace. Frélichov was witness to a grandiose manifestation in which the Croats swore fealty to the Czechoslovak Republic.

But everything changed again just a few months later. In February 1948 the Communists seized power in Czechoslovakia. The functionaries in Mikulov District did not hesitate for a moment, and they quickly and resolutely decided that the Croats must be deported from their homes.

That was the end of the centuries-old Croatian Moravia.

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

6 The demise of Croatian Moravia

Zánik chorvatské Moravy O tom, že Chorvati mají být z jižní Moravy vystěhováni, rozhodli komunisté na mikulovském okrese již v únoru 1948. Z jejich jednání pravděpodobně nevznikl žádný písemný záznam, přesto však toto rozhodnutí zničilo život dvěma tisícům lidí.

Až z pozdějších dokumentů se dozvíme, že kromě toho, že komunisté chtěli jižní Moravu od Chorvatů „očistit“, měli také v úmyslu komunitu zcela zlikvidovat. Pro její další život naplánovali takové podmínky, aby se jednotliví členové nemohli příliš stýkat, asimilovali se a menšina zanikla.

V průběhu let 1948–1952 bylo z jižní Moravy vystěhováno 587 chorvatských usedlostí. Z původních tří vesnic byli rozeseti do více než 118 obcí takřka po celé Moravě, hlavně ale na Olomoucku, Jesenicku a Opavsku.

„Jednou přišel na návštěvu strýc Slunský. Toho stěhovali mezi prvními. Šel po vesnici a viděl, jak jeho koně vede někdo cizí. Přistoupil k nim, chytl je ještě jednou za krk. Pomátl se. Měl ty koně moc rád, tak moc ho to bolelo, že je tam musel nechat. Potom už byl pořád takový zmatený.“ Joza Regen „Naši chlapci chodili každou neděli po vesnici a zpívali.

Když už se vědělo, že nás budou stěhovat, zpívali: ‚Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám.

Tam jsem prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.‘ Tak zpívali, když věděli, že je vystěhují. Všichni doufali, že se jednou vrátí zpět. A už se nevrátili.“ Manja Šalamunka

The deportation of all Croats from Southern Moravia was decided by the Communist in Mikulov District in February 1948. There is probably no written record of the meeting that ruined the lives of two thousand people.

Later documentation shows that apart from wanting to “cleanse” Southern Moravia of the Croatian element, the Communists also intended to destroy the community completely. They planned out such living conditions that would bar individual members of the community from keeping in touch and would force them to assimilate, causing the minority to dissolve.

In the years 1948–1952 a total of 587 Croatian households were deported from Southern Moravia. Taken from their three villages, they were spread out into more than 118 municipalities all over Moravia, mainly in the area of Olomouc, Jeseník, and Opava.

“One time Uncle Slunský came to visit. He was among the first to be moved. He was walking through the village and saw his horses being led along by a stranger. He stepped up to them, hugged them round the neck one last time. It muddled his head. He loved those horses dearly, it pained him so to have to leave them there. He was always kind of muddled after that.”

Joza Regen “Our boys would go round the village and sing every Sunday. When we knew they were going to deport us, they sang: ‘A valley hid behind those hills, I know my homeland well. I lived there many happy days, fond memories on which I dwell. Where is my home, where is my home, so sang I as a little boy. But the time will come when I return to my homeland there where is my home.’ So they sang when they knew they were to be evicted. Everyone hoped they would come back one day. But they didn’t.”

Manja Šalamunka

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Stěhování

The deportation

„To stěhování šlo šupem. Každý den nakládali na vagony někoho jiného. Přišli k nám a mysleli, že za chvíli budou hotoví. A jak se tam kradlo! Od nás z Frélichova odvezli dvě tatry kukuřice, do Šternberka už ale přijela jenom jedna. Na vagony je nakládali trestanci, které hlídali se samopalama. Pes na ně štěkal, tak ho zastřelili. Měli jsme velké hospodářství, sedm krav a koně.“

“They moved us in a whoosh. Each day they loaded another family in to the wagons. They came to us and thought they’d be finished in a jiffy. And the amount of stealing!

They set out with two lorries of maize from Frélichov, but only one arrived in Šternberk. The wagons were loaded by convicts under gunpoint. A dog barked at them, so they shot it. We had a big farm, seven cows, and a horse.”

Tuome Križanić „Když se jeden Charvát bránil odsunu, že ho nikam nepřestěhují, že on přeci nikomu nic špatného neudělal, tak ho v noci četníci zatkli a odvedli pryč.

Ráno přistavili auta. Ustrašená žena omdlela. Děti se držely matky za sukni a plačíce se dívaly, jak jim nakládají jejich domov na auta. Co s ženou, která se ještě neprobrala? Místo aby jí pomohli, sprostě ji i s dětmi naložili na auto. Ona přeci patřila k inventáři!

A tak to šlo. Až když byli přesídleni a na místě, muže propustili. A to není jediný takový případ.“ Fric Sičan „Když nás měli stěhovat, máma mě ještě poslala do Drnholce pro něco. Zpátky jsem už nešla po cestě, ale přes pole rovnou domů. Slyšela jsem, že jedou auta.

Doma měla matka zaděláno na buchty. Ještě je chtěla dopéct a mně povídá: ‚Běž hodit kravám.‘ Tak já jim jdu dát nějaké to seno, ale ti, co nás stěhovali, zrovna házeli seno na nákladní auto. Ten jeden udělal: ‚Vem ji na ty vidle a hoď ji tam taky!‘ Tohle ve mně zůstalo.“ Minka Sljunská (Čtvrtlíková)

Tuome Križanić “When one Croat resisted deportation, saying they wouldn’t move him anywhere, that he hadn’t done anyone anything bad, the gendarmes arrested him in the night and took him away.

A car pulled up in the morning. The frightened wife fainted. The children held on to their mother’s skirt and looked on, crying, as their home was loaded into cars. What to do with the unconscious woman? Instead of helping her, they rudely loaded her into the car with her children. She was just another part of the inventory!

And so it went. They only released the men when they were moved and on the spot. And that’s not the only such case.”

Fric Sičan “When they were to move us, Mum sent me to Drnholec to get something. On the way back I didn’t take the road but went home straight across the fields. I heard cars coming up.

Mum had put some dough to rise for filled buns. She wanted to finish baking them and told me: ‘Go feed the cows.’

So I went to give them some hay, but the people who were moving us happened to be pitching the hay into the lorry.

One of them made as if: ‘Take her on the fork and chuck her in as well!’ That memory stuck with me.”

Minka Sljunská (Čtvrtlíková)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Místa, kam byli Chorvati po roce 1948 vystěhováni The places where the Croats were deported after 1948 Mapa byla vytvořena na základě seznamů rodin přesídlených v letech 1948-1952. Neobsahuje místa, kam byli Charváti stěhováni v letech 1945 -1947, a ani ne ty obce, do nichž se Charváti dále později sami stěhovali. Řada rodin z původních charvátských vesnic našla svůj domov v Rakousku, Německu nebo v zámoří.

The map was compiled according to the lists of families deported in 1948– 52. It does not include locations of Croat deportation in the years 1945–7, nor the municipalities where the Croats later moved themselves. A number of families from the original Croatian villages made a new home for themselves in Austria, Germany, or overseas.

Původní charvátské obce na jižní Moravě The original Croatian villages in Southern Moravia Obce, kam byli Charváti přestěhováni Target municipalities for Croatian deportation Obce, kam bylo přestěhováno více charvátských rodin, resp. se později staly (alespoň na čas) novými charvátskými centry Municipalities with a larger number of Croatian families or which later became new (temporary) centres of Croatian communities

PŮVODNÍ OBCE The original Croatian villages

20 21 1 Jevišovka 22 2 Nový Přerov 23 3 Dobré Pole 24 25 NOVĚ OSÍDLENÉ OBCE 26 Newly settled villages 27 1 Zighartice (dnes Vápenná) 28 29 2 Heřmanice 30 3 Písečná 31 4 Horní Sloupnice 32 5 Vojtíškov 33 6 Hanušovice 34 7 Rejchartice (Šumperk) 35 8 Šumperk 36 9 Dlouhomilov 37 10 Zábřeh na Moravě 38 11 Libina 39 12 Mírov 40 13 Mohelnice 41 14 Medlov 42 15 Benkov 43 16 Mladeč 44 17 Uničov 45 18 Litovel 46 19 Brníčko

Dětřichov Rybníček Paseka u Šternberka Huzová Řídeč Babice Lipina Šternberk Domašov u Šternberka Bělkovice-Lašťany Krahulčí Horní Loděnice Hraničné Petrovice Sedm Dvorů Domašov nad Bystřicí Jívová Rejchartice (Dvorce) Budišov nad Budišovkou Nové Lublice Staré Lublice Melč Radkov Nové Zálužné Nové Těchanovice Vítkov Kamenka Véska

47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71

Jerlochovice Tošovice Odry Klentné Suchdol nad Odrou Kunín Valašské Meziříčí Zubří Hovězí Zlín Horní Lideč Opatov Javorník Moravský Lačnov Svitavy Bělá nad Svitavou Svojanov Hartmanice Počítky Nové Město na Moravě Nový dvůr Bystřice nad Pernštejnem Bratrušín Letovice Třebětín

72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98

Boskovice Skřípov Konice Drahanovice Mostkovice Olomouc Tučapy Rokytnice u Přerova Kojetín Nezamyslice Dědice Vyškov Uherský Brod Vracov Čáslavice Čechočovice Nová ves (Třebíč) Horní Vilémovice Velké Meziříčí Heřmanov Dolní Loučky Tišnov Kuřim Bílovice nad Svitavou Brno Ostopovice Ivančice

99 Valeč 100 Odunec 101 Znojmo 102 Hostěradice 103 Mackovice 104 Loděnice 105 Zábrdovice (dnes Vedrovice) 106 Rajhradice 107 Blučina 108 Otnice 109 Vlasatice 110 Nová Ves 111 Ivaň 112 Vranovice 113 Pouzdřany 114 Hustopeče 115 Kobylí 116 Široký dvůr 117 Lužice 118 Hodonín 119 Hrušovany nad Jevišovkou 120 Drnholec 121 Brod nad Dyjí 122 Bavory 123 Mikulov

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

7 Where is a man at home?

Kde je člověk doma?

Vystěhování snášeli Chorvati velice těžce. Přišli o domov, který jejich předkové po generace utvářeli a k němuž je vázalo velmi silné citové pouto.

Z úrodného, vinorodého kraje byli přestěhováni do horských a podhorských oblastí s velmi drsným klimatem. Na takové podnebí nebyli zvyklí a mrazivý pocit chladu je nikdy neopouštěl. To nejhorší však pro ně bylo, že ztratili možnost každodenně se setkávat se svou rodinou: se strýci a tetami, bratranci a sestřenicemi, kmotry, všemi těmi, kteří jim byli tak drazí.

Jejich jediným přáním bylo vrátit se zpátky, domů, na jih, na jižní Moravu. Ačkoliv československá vláda v polovině padesátých let sama uznala, že postup vůči Chorvatům byl neoprávněný a nespravedlivý, návrat zpět jim neumožnila. Naděje na návrat u velké většiny z nich definitivně rozmetaly sovětské tanky, které v srpnu 1968 přijely okupovat Československo.

Jakákoliv připomínka domova na jižní Moravě byla pro vystěhované Chorvaty velmi důležitá. Jak jen to šlo, snažili se scházet s bývalými sousedy: často na pohřbech, na svatbách nebo při náboženských slavnostech. Staré ženy mnohdy chodily až do své smrti v krojích, leckdy výsměchu nechápavého okolí navzdory.

Staří Chorvati lpěli na své chorvatštině a radovali se z každé příležitosti, kdy ji mohli použít. Předávání jazyka dětem však bylo mnohdy obtížné: když šly děti do první třídy, řada chorvatských rodičů s nimi začala mluvit česky.

Je tu zima „První rok byl velmi úrodný. Jak jsme byli zvyklí sít, tak babička zasela mrkev, dýni, okurky, melouny, takovou úrodu jste neviděli. Babička dědovi říkala: ,Vidíš, a prý že tu bude neúroda.‘ Máku jsme měli pět necek, ve Dvorcích jsme ho prodávali. A děda jen prohlásil: ,To může být jeden rok, pak bude bída.‘ A taky že byla. Další léta už se neurodilo nic.“ Štefi Blachová (Kopřivová)

The Croats took their deportation very badly. They had lost their home, which had been formed by their ancestors for generations and to which they had very strong emotional ties.

They were forced out of their fertile land of vineyards and fields into mountainous, hilly regions with rough climates. They were not used to such weather, and they were constantly gripped by the chilling sensation of cold.

But the worst blow to them was that they had lost the everyday opportunity of meeting with their family: with their uncles and aunts, cousins, godparents, all those who were so dear to them.

Their only wish was to return home, to the south, to Southern Moravia. Although the Czechoslovak government itself acknowledged in the mid-1950s that the deportation of the Croats was unauthorised and unjust, it did not allow them to return. The hopes of the majority of Croats were definitively crushed by the Soviet tanks that rolled in to occupy Czechoslovakia in August 1968.

Anything that would remind them of their home in Southern Moravia was very precious to the deported Croats. If at all possible, they tried to meet with their former neighbours: often at funerals, weddings, or for religious feasts. The old women often wore their folk costumes to end of their lives, despite the ridicule of their unsympathetic new neighbours.

They put great importance in their Croatian tongue, and they were glad of every opportunity to use it. But it was often difficult to pass the language on to their children: when the children started attending school, a number of Croatian parents began speaking Czech with them.

It’s cold here “The first year was very fertile. As was our custom, Grandma sowed carrots, pumpkins, cucumbers, melons – you hadn’t seen such a harvest. Grandma told Gramps: ‘You see, and you thought it’d be barren here.’ We had five tubs of poppyseed, we sold it in Dvorce. And Gramps only declared: ‘It can be just the one year, then there’ll be naught.’ And so it was. The following years gave no yields at all.” Štefi Blachová (Kopřivová)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Proud František Kuzmič was never broken by the Communists

Hrdý František Kuzmič se nedal komunisty nikdy zlomit V Huzové stojí ruiny domu, ve kterém žil jako poustevník zesnulý Chorvat František Kuzmič.

Roku 1948 byli Chorvaté v rámci národnostní čistky násilím vyhnáni ze svých vesnic na česko-rakouských hranicích, které obývali čtyři století. Kuzmičově rodině byl zabaven grunt i polnosti, přidělen dostali dům v Huzové – konfiskát po odsunutých Němcích.

Z vagonů, ve kterých Chorvaté čekali na odsun do vnitrozemí, František Kuzmič utekl a pokusil se emigrovat do Rakouska, kde měl část svých polností, ale byl zadržen a skončil v Huzové.

Hrdá Kuzmičova rodina prohlásila, že nikdy nepřevezme ukradený dům, protože na vlastní kůži zažila, co to znamená vyhnání a zabavení majetku po předcích. Až do konce všichni věřili v návrat do rodné vesnice, ale nikdy se ho nedočkali.

František Kuzmič odmítal půl století podepsat nejenom převzetí domu v Huzové, ale prakticky cokoliv, k čemu ho nutil komunistický režim. Neměl žádné doklady ani občanku, nechtěl zaměstnání, nedostával ani důchod. Živil se tím, co vypěstoval na zahrádce nebo nasbíral v lese, občas mu vypomohli sousedé, kterým posekal dříví nebo pokosil louku. V Huzové měl přezdívku Volař, protože měl volské spřežení, které mu později jako dlužníkovi stát stejně zabavil.

Dům, ve kterém přebýval, neopravoval a nikoho nepouštěl dovnitř. Když mu spadl strop v jedné místnosti, přestěhoval se do další. Pečoval jen o pluh a vůz, aby měl s čím hospodařit, až se jednou vrátí na svůj grunt. Chudák si užil výsměchu lidí, kteří ho považovali za podivína a nepochopili jeho hrdost. Byl velmi inteligentní a přes vysoký věk dokázal o sebe vždycky pečovat.

Před policisty, kteří Kuzmiče chtěli zatknout pro neplnění zemědělských dodávek nebo pro příživnictví, se mu vždy podařilo schovat. Sousedé dodnes vzpomínají, jak nezvané policejní návštěvy jeho maminka odháněla vidlemi a vystrkovala na ně zadek.

Za své kousky strávil Kuzmič necelý rok i na pozorování v psychiatrické léčebně. Když lokajové komunistického režimu zjistili, že hrdého Chorvata nezlomí, dali mu konečně pokoj.

(MF Dnes, 13. 6. 2000, kráceno)

The ruins of a house in Huzová mark the hermitage of the deceased Croat František Kuzmič.

In 1948 an ethnic purge saw the Croats forced our of their villages on the Czech-Austrian border, where they had lived for four centuries. The Kuzmič family had their farm and fields confiscated and were assigned a house in Huzová – another confiscated estate left behind by deported Germans.

František Kuzmič attempted to flee from the wagons in which the Croats were waiting to be deported inland; he hoped to emigrate to Austria where he had some of his fields, but he was caught and taken to Huzová.

The proud Kuzmič family declared they would never accept a stolen house because they had personally experienced what it meant to be evicted and robbed of all one’s ancestral property. Right until the end the whole family believed they would return to their native village, but none of them lived to see that day.

For half a century, František Kuzmič refused to sign reception of the house in Huzová or practically anything else the Communist regime forced on him. He had no documentation nor ID card, he wanted no employment, he received no pension. He ate whatever he grew in his little garden or gathered from the forest; sometimes he was helped out by his neighbours, whom in turn he assisted by cutting wood or mowing meadows. In Huzová he was nicknamed OxDriver because he owned a team of oxen – that is, until the state confiscated them for alleged debts.

He did not repair the house where he lived, and he let no one come inside. When the ceiling collapsed in one room, he moved into the next. He only maintained his plough and his cart, so he would have the means to tend to his farm when he returned to it. The poor man endured much ridicule from people who regarded him as eccentric and who never understood his pride. He was very intelligent, and he kept himself clean despite his old age.

He always managed to hide from the policeman who would come to arrest Kuzmič for failing his crops delivery quota or for “freeloading”.

His neighbours still remember how his mother would chase uninvited police visitors away with a pitchfork and stick her bottom out at them.

Kuzmič’s escapades caused him to spend most of one year in observation in a psychiatric ward.

When the lackeys of the Communist regime found that they could not break the proud Croat, they finally left him alone.

(MF Dnes, 13 June 2000, abbreviated)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Nelehký úděl člověka

The hard lot of man

„Má matka byla velmi pobožná. Myslím, že kdyby nebyla pobožná, kdyby nevěřila, určitě by to nepřežila. Tři chlapy měla ve válce. Doma jsme zůstali čtyři. Na konci války náš dům vyhořel. Tady v Huzové otec nechtěl nic. Říkal, že on není zloděj. Že mu stačí, co má, a že určitě půjdeme zpátky. Doma už naši měli připraveno dříví, že budou stavět dům. Museli to tam nechat, víno a sudy také. Otec byl víc takový chlap. Matka byla lítostivá, dobrotivá, pobožná…

Co vím, tak nějací Chorvati dobrovolně skočili do studně.

Strýc Czehowský se z toho pomátl. Ale jak říkám, na to, co matka prožila, co musela překousnout, byla velice statečná.

“My mother was very pious. I think that if she wasn’t devout, if she hadn’t believed, she wouldn’t have survived for sure. She had three of her men in the war. There were four of us left at home. At the end of the war our house burned down. My father wanted nothing here in Huzová. He said he wasn’t a thief. That he’d make do with what he had, that we would go home for sure. My parents had timber back at home, all ready for building a house. They had to leave it there, the wine and the barrels too. My father was more a manly type. Mum was doleful, kindly, devout… From what I know, some Croats willingly jumped into a well.

Uncle Czehowský went barmy. But like I said, for all the things Mum experienced, what she had to endure, she was very brave.

Doma jsme se modlili za ty, co nám nejvíc ublížili. Ale protože mi to nešlo, modlit se za ně, táta mi chtěl jednu dát.

Dnes vím, že mí rodiče tehdy dělali dobře. Nenávist ve mně není. Často vzpomínám na svého otce. Když mu někdo něco ukradl, řekl: ‚To nic není, už jsme přišli o víc.‘ Tak to bral, i když byl takový vzpurný a i když to byl chlap. Takže nenávist v nás není, jen bratrovi Janovi se v noci někdy vrací ta hrůza, co si zažil ve válce. Byl ještě mladý.“ Minče Kusmićka (Utli)

At home we prayed for those who had hurt us the most.

But because I couldn’t do it, couldn’t pray for them, Dad wanted to give me a smack. I know now that my parents did well back then. I have no hate in me.

I often remember my father. When someone stole something from him, he said: ‘That’s nothing, we’ve lost more in the past.’ That’s how he took it, although he was so defiant, although he was a man. So there is no hatred within us, only my brother Jan is sometimes gripped in the night with the horror he experienced in the war. He was still young.”

Minče Kusmićka (Utli)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

8 Life goes on!

Moravští Chorvati dnes: Jdeme dále!

Dlouhá léta moravští Chorvati toužili vrátit se domů, na jižní Moravu. Nebylo to možné.

Když roku 1989 padl komunistický režim, bylo na návrat již pozdě. Čtyřicet let života „ve vyhnanství“ je dlouhá doba: děti a vnoučata původních jihomoravských rodáků se narodily a měly svůj domov někde jinde. Jejich staří rodiče naopak již příliš zestárli na to, aby se vrátili sami. V jejich původních domovech navíc už žili jiní lidé, kteří zde také byli doma. Narovnávat staré bezpráví je velmi těžké.

Chorvati se asimilovali, splynuli s českým prostředím. Přestali udržovat své tradice, odložili kroje, moravskou chorvatštinou dnes mluví již jen posledních několik desítek mluvčích.

V roce 1991 se začali Chorvati znovu organizovat. Založili své Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, pravidelně jednou v roce se na počátku září setkávají v jihomoravské Jevišovce. Pozapomenutá menšina se postupně znova dostává do povědomí české veřejnosti. Ještě pořád také existuje mnoho lidí, pro které je původ jejich rodiny velmi důležitý.

Chorvaté na Moravě žijí dále, i když každý někde jinde.

„Na první setkání do Frélichova jsme jeli s mužem i s maminkou. Byl to silný zážitek. Znovu se setkali lidé, kteří se neviděli od války, tak to bylo moc dojemné. Pro ty lidi to znamenalo, že se znovu vidí, ať už pocházeli z Frélichova, z Přerova, nebo z Dobrého Pole. Tehdy, poprvé, to bylo nejhezčí, takové spontánní.

Na mě nejvíc působilo, když jsem viděla ty kroje. Stáli jsme v kostele a dívky z Pálavy měly na sobě naše kroje, to se mi tak moc líbilo. Hned jsem si vzpomněla na tetu Jagu. Bydlela s námi v Domašově a chodila v kroji až do smrti. Maminka potom Nový Přerov navštívila ještě dvakrát. Jsem moc ráda, že se toho dožila.“

For many years the Moravian Croats longed to return home, to Southern Moravia. It was not allowed.

When the Communist regime fell in 1989, it was too late to go back. Forty years of life “in exile” is a long time: the children and grandchildren of the original South Moravian natives were born and had their home elsewhere. Their old parents were too old to go back by themselves. And their original homes were inhabited by other people, who had also grown to call the land their home. It is very hard to put such old wrongs right.

The Croats had assimilated, dissolved into the Czech culture. They stopped maintaining their traditions, they put aside their costumes, and today only a few dozen ageing people still speak Moravian Croatian.

In 1991 the Croats began to organise again. They founded the Association of Citizens of Croatian Nationality in the Czech Republic, they hold regular gatherings once a year in early September in the South Moravian village of Jevišovka.

The half-forgotten minority is slowly regaining awareness among the Czech public. There are also still many people who place great importance in the origin of their family.

The Croats live on in Moravia, each in their own place.

“For the first gathering in Frélichov we went with my husband and my mum. It was a powerful experience. To see the reunion of people who hadn’t seen each other since the war, it was so very moving.

For those people, it meant that they could see each other again, whether they came from Frélichov, from Přerov, or from Dobré Pole. Back then, that first time, it was the most beautiful, so spontaneous.

I was touched the most when I saw the costumes. We were standing in the church, and the girls from Pálava were wearing our costumes, I liked that really a lot.

I immediately remembered Auntie Jaga.

She had lived with us in Domašov, and she wore that dress until her death. Mum later visited Nový Přerov another two times. I’m very glad that she lived to see that.”

Anna Vranešićka (Vojtková)

Anna Vranešićka (Vojtková)

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Kiritof!

Jednou z tradic, kterou moravští Chorvati obnovili, je kiritof. Jedná se o moravsko-chorvatské hody a koná se vždy na počátku září v Jevišovce. V malé vesnici na Mikulovsku tak alespoň na jeden den zmizelý svět moravských Chorvatů znovu rozkvete.

Slavnost se nese v tradičním duchu a hlavní atrakcí je bezesporu průvod s nazdobeným kozlem. Jak je u Chorvatů dobrým zvykem, vítán je na ní každý.

Přijeďte se za námi podívat i Vy!

Kiritof!

One of the traditions that has been revived by the Moravian Croats is kiritof. It is a Moravian Croatian feast that is held at the beginning of September each year in Jevišovka. And so for at least one day every year, the little village near Mikulov blossoms with the vanished world of the Moravian Croats.

The feast is held in a traditional spirit, and the main attraction is indisputably the procession carrying a decorated goat. As is the good custom among Croats, everyone is welcome to attend.

Come and visit us as well!

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz

Na cestu

For the road

Osud moravských Chorvatů není jen příběhem o jakési skupině obyvatelstva, ale týká se nás všech. Každý z nás totiž zná ono velké dilema: odlišit se, nebo se přizpůsobit většině? Jakou váhu/tíhu má jedinečnost, jako váhu/tíhu má stejnost?

Zánikem chorvatských osad Morava zchudla. Přišla o část toho, co ji dělalo výjimečnou, barevnou, exotickou. Jaké to má důsledky pro celkové kulturní dědictví naší země? Kolik z toho, co utváří nás a naše okolí, si můžeme dovolit ztratit a kdy si uvědomíme, že nám něco chybí?

A konečně také, jak se promění naše smýšlení a postoj ke světu, pokud ztratíme zkušenost soužití s odlišnou, přesto ale blízkou skupinou?

The fate of the Moravian Croats is not just the story of some group of inhabitants, it concerns us all. Because we all know that great dilemma: to be different, or to adapt to the majority? What is the weight/burden of singularity, what is the weight/burden of uniformity?

Moravia lost much with the destruction of the Croatian settlements. It lost a part of what made it unique, colourful, exotic.

What are the consequences for the overall cultural heritage of our country? How much of what shapes us and our surroundings can we afford to lose, and when will we realise that we have lost something?

And finally, how will our attitudes and understanding of the world change if we lose the experience of living together with a different yet closely related group?

Připravili Texty: Lenka Kopřivová Grafické zpracování: Olga Štaffa Jazykové korektury: Veronika Králová Překlad: Adam Prentis Použité fotografie: Archiv Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR

Credits Texts: Lenka Kopřivová Graphic design: Olga Štaffa Czech proofreading: Veronika Králová English translation: Adam Prentis Photographs: Archive of the Association of Citizens of Croatian Nationality in the Czech Republic

Za podporu děkujeme:

We are grateful for the support of the following institutions:

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR, z.s., 2018.

www.moravstichorvati.cz

Chcete se dozvědět více? Navštivte / Do you want to know more? Visit www.moravstichorvati.cz