Zmizení mladé dámy

Neil Richards a Matthew Costello Zmizení mladé dámy Vraždy v Mydworthu Originální název: Mydworth – London Calling Vydáno u beTHRILLED, Bastei Lübbe AG, Köln 2019 Překlad Tomáš Butala Odpovědná redaktorka Anna Formánková Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © 2019 by Bastei Lübbe AG, Köln Translation © Tomáš Butala, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno.

Vydání první ISBN 978-80-279-2682-4

NEIL RI CHA RD S NEIL RI CHA RD S MATTHE W CO S T E L L O MATTHE W CO S T E L L O

VRAŽDY VRAŽDY V V MYDWORTHU MYDWORTHU V ÝSTŘ E L V TE MNOTĚ

Z MI ZE NÍ ML A D É DÁ M Y

VRAŽDY V MYDWORTHU Případ pro lorda a lady Mortimerovy

Okouzlující dvojice vyšetřovatelů, neobvyklé zločiny, rychlá auta, elegantní šaty a kouřící revolvery – to jsou Vraždy v Mydworthu, nová série Matthewa Costella a Neila Richardse, autorů úspěšné britské série Vraždy v Cherringhamu. Sir Harry Mortimer, bývalý špion ve službách Jeho Veličenstva, pátrá spolu se svou překrásnou manželkou Kat, která se dokáže postavit každému padouchovi! Vraždy v Mydworthu jsou napínavou cestou v čase do Anglie dvacátých let – pro fanoušky seriálů Babylon Berlín, Panství Downton anebo Vražedných záhad slečny Fisherové.

- 5-

Hlavní postavy

Sir Harry Mortimer (32) se po delší době vrací zpátky do Anglie, do svého rodiště Mydworthu. Potomek bohatého šlechtického rodu bojoval za války jako pilot a poté deset let pracoval oficiálně v diplomacii, ve skutečnosti však působil v britské tajné službě. Při jedné misi v Káhiře se setkává s krásnou Američankou Kat Reillyovou, která rovněž pracuje pro svou vládu v utajení. Zamilují se do sebe a po bouřlivé romanci se vezmou.

Nečekaný pár se rozhodne přesídlit do Anglie, usadit se a vést poklidnější život. Ale zatímco plány jsou jedna věc, realita je trochu jiná…

Kat Reillyová (32) pochází z jiného světa než její šlechtický manžel. Narodila se v New Yorku a vyrůstala ve skromných poměrech v Bronxu. Je však houževnatá, inteligentní a činorodá. Vybojuje si stipendium na univerzitě, za války pracuje jako zdravotní sestra na francouzských bojištích a později ji do svých služeb zláká americké ministerstvo zahraničí. Její břitký humor a moderní názory vnesou do ospalého Mydworthu čerstvý vítr. Ovšem na svou roli lady Mortimerové si musí teprve zvykat…

- 6-

PROLOG Sussex, Anglie 1929

Lizzie Spenceová ležela na lůžku a naslouchala nočním zvukům domu, zatímco těžkými krajkovými záclonami prosvítaly první známky příchodu nového dne. Sama skoro nemohla uvěřit tomu, co měla v úmyslu.

Uteče z domu. Ona! Malá plachá Lizzie. Lizzie, která sedává v koutě, chodí s hlavou skloněnou a všeho a všech se bojí. Tomu nikdo neuvěří! Uteče z nudného, prázdného Mydworthu, kde se nikdy nic neděje. Uteče do Londýna!

Uteče, aby nalezla slávu a bohatství!

Postoprvní, jak jí to připadalo, se podívala na malé hodiny na nočním stolku. Čtyři hodiny čtyřicet minut.

Ještě pět minut, potom vstane. Tašku již měla sbalenou, schovala ji pod postel, kde ji matka neviděla. Pak v ranním šeru vyjde z domu, sejde dolů na místní nádraží a nastoupí do ranního vlaku do Londýna.

Její dobrodružství začínalo. Její první kroky na West End, aby se stala hvězdou a potom – kdo ví – možná na Broadway, nebo dokonce do Hollywoodu ke zvukovému filmu! Tak jako její hvězdy stříbrného plátna Clara Bowová, Greta Garbo, Mary Pickfordová a Betty Balfourová.

- 7-

Zase se podívala na hodiny. Vedle nich ležel krátký vzkaz, který napsala matce. Vkrádal se jí záchvěv špatného svědomí, ale ona jej potlačila.

Tři čtvrtě na pět!

Ano, byl čas jít.

Když vyklouzla z postele – byla již oblečená, dokonce i do kabátu – a popadla tašku, nedokázala téměř ovládnout své rozrušení.

Přikradla se ke dveřím, tiše je otevřela a modlila se, aby ji neprozradila vrzající prkna. Potom se ohlédla přes chodbu na dveře ložnice svých rodičů. Zevnitř bylo slyšet jejich klidné pochrupování. Doufala, že služebná Ellen nahoře v podkroví také hluboce spí.

S bušícím srdcem po špičkách našlapovala po chodbě a dolů ze schodů a dávala pozor, aby koženou taškou nenarážela do zábradlí.

U domovních dveří slyšela, jak staré stojací hodiny odbily tři čtvrtě – šly zase pozdě, jako obvykle.

Na vteřinu ji přemohl strach z tohoto fascinujícího, nebezpečného dobrodružství a ohlédla se v jemném svitu pronikajícím dovnitř barevnými skleněnými tabulkami domovních dveří.

Pak své obavy setřásla. Musela odsud pryč. Popadnout budoucnost za pačesy! Byl rok 1929 a svět se měnil!

Neříkal jí Oliver v taneční škole to samé? „Vybuduj si vlastní život, holčičko,“ byla jeho slova a v očích mu jiskřilo. „Jsi výjimečná, dokonalá mladá dáma, to vidím. Jsi mimořádná a jednou z tebe bude hvězda.“ - 8-

Pak už Lizzie přesně věděla, že by sama sobě nikdy neodpustila, kdyby zůstala v ospalém Mydworthu a vdala se za nějakého nudného, ješitného muže, který by pravděpodobně pracoval v Londýně a celé noci by chrápal, zatímco ona by trávila čas dobročinnými bazary, dýchánky se sherry, bridžovými večery anebo návštěvami tenisového klubu.

Celý její život by byl taková nevýslovná pustina!

Bože, nikdy!

Ona chtěla, ne, ona potřebovala oslnivá světla velkoměsta, jásající davy, kamery a červené koberce!

A proto otevřela vchodové dveře, vyšla ven na dokonale dlážděné schodiště a nadechla se letního ranního vzduchu Mydworthu.

Možná naposledy. Proč by se sem měla kdy vracet?

Potom za sebou tiše zavřela dveře a vydala se po cestičce dolů k ulici vedoucí na nádraží – a k jejím snům.

- 9-

1 Ženská dobrovolnická služba

Kat Reillyová, nebo správně „lady Mortimerová“, jak zněl její titul, na nějž si pomalu s nevelkým nadšením zvykala, si otřela ušpiněné ruce do pracovní kombinézy a odstoupila od stěny kanceláře, kterou právě vymalovala. „Tradá!“ řekla a otočila se k Melisse a vedoucí Ženské dobrovolnické služby Nicole Greenové, které se nacházely v protějším rohu nové kanceláře, kde z krabic vybalovaly knihy a rovnaly je do regálů. „Co na to říkáte?

Vymalovala jsem jako profesionál, ne?“ Ženy ustaly v činnosti a přišly blíž, přitom se vyhýbaly některým prknům příliš prožraným červotočem v podlaze této staré zanedbané místnosti. „Řekla bych, že jste se minula povoláním, Kat,“ odpověděla Nicola.

Kat se líbilo, že Nicole nemá problém obejít se bez toho divadýlka se šlechtickými tituly. „Ten odstín se mi líbí,“ řekla Melissa. „Škoda jenom, že mi půl plechovky barvy skončilo ve vlasech,“ řekla Kat. „Nepíše se tady, jestli se dá vymýt? Vroucně v to doufám, protože si nemyslím, že - 11 -

jsem vhodný typ pro limetkově zelenou. No dobrá – co tu máme dál?“ Kat přihlížela, jak si Nicola Greenová zapálila jednu ze svých příšerně páchnoucích cigaret, pak vyplivla smítko tabáku a rozhlédla se po místnosti.

Kouření byl návyk, s nímž Kat nikdy nekoketovala.

V tvídovém saku, vytahané halence a prastarých kalhotách Nicola vypadala, jako by se vydala pracovat na selský statek. Nebo na ranč, pokud něco takového v Sussexu bylo. Popotáhla za vypínač na stěně, který držel na místě evidentně jen díky viktoriánské tapetě. „V elektrice se náhodou nevyznáte, že?“ zeptala se Nicola a na podlahu se mezitím sypaly drobné úlomky omítky. „V ostatních místnostech je v pořádku, ale tenhle vypínač se asi bude muset vyměnit.“ „Tak tím jste mě zaskočila. Pokud jde o mé řemeslné schopnosti, tak ty končí u malování. Ještě tak umím zatlouct hřebík, ale taky ne úplně rovně.“ „To nevadí. Znám někoho, kdo se o to postará,“ řekla Melissa, nejnovější – a zatím jediná – posila ŽDS. „Billy Pagett z té dílny naproti. Ten je šikovný na spoustu věcí.“ „Nemůžeme mu ale zaplatit,“ namítla Nicola rychle. „Nebo snad něco málo můžeme.“ Ohlédla se po Kat. „Stejně ale musíme dbát na každý šilink.“ „Bez obav,“ prohlásila Melissa s úsměvem. „Je do mě beznadějně zamilovaný. Když ho poprosím, udělá to určitě zadarmo.“ „Aha, výborně. Ano, takže to půjde,“ vyhodnotila Nicola.

- 12 -

„Není to náhodou vykořisťování?“ poznamenala Kat s významným mrknutím. „Ani v nejmenším. Získá tím obdiv a respekt naší mladé Melissy. Podle mě je to spravedlivý obchod!“ odpověděla Nicola a zasmála se. Přešla k arkýřovému oknu, z nějž měl člověk dobrý výhled na náměstí Mydworthu. „Prostě musíme dát tyhle prostory do pořádku.

To přece nejde, abych pořád zvala lidi k sobě domů.

A to ani nemluvím o tom, co všechno je potřeba opravit tam!“ Nicola otevřela okno a odklepla ven popel z cigarety.

Kat věděla, že Nicola touto prací žije. ŽDS byla záchranným lanem pro mnoho žen z Mydworthu a okolí, které k ní přicházely se všemi myslitelnými problémy a hledaly porozumění a diskrétnost. A často potřebovaly naléhavou pomoc.

Někdy se dařilo – s podporou ze strany Kat a Harryho – nacházet řešení. Přesto to ještě před pár týdny vypadalo tak, že poradna bude muset ukončit svou činnost. Ze stísněných prostor nad obchodem s dámskou módou dostala výpověď a nedisponovala prakticky žádnými finančními prostředky.

Potom však anonymní dobrodinec poskytl dar, který Nicole umožnil pronajmout si tento napůl zanedbaný dům na náměstí. Disponoval malým dvorkem a nenápadným zadním vchodem, kterým se dalo nepozorovaně přijít a zase odejít. „Ženy, které k nám chodí,“ říkala Nicola, „jsou často vystaveny násilí, Kat. Projevují statečnost už jen tím, že vyhledají pomoc. To nejmenší, co - 13 -

pro ně můžeme udělat, je poskytnout jim pomoc tak, aby o tom nikdo nevěděl.“ Peníze stačily i na zaplacení mladé asistentky, Melissy Shreeveové, která okamžitě rozpoznala, jak důležitou práci Ženská dobrovolnická služba vykonává. Dívka bez meškání nabídla svou pomoc.

Kat už zažila, jak snadno si Melissa ve svých osmnácti letech dokáže najít cestu k mydworthské mládeži – což by se Nicole a jí rozhodně tak snadno nedařilo.

Poslední měsíc společnými silami dávaly do pořádku všechna tři patra domu. Vymalovaly, obstaraly nějaké dekorace a dovlekly nový nábytek. Toto nejvyšší patro bylo poslední, které zprovoznily, a nyní mohla začít jejich skutečná práce. „Co třeba,“ řekla Nicola, která se otočila od okna, „že byste se vy dvě šly umýt, a já zatím…“ Než mohla dokončit větu, začal o podlaží níže zvonit telefon. Jeho drnčení se v prázdné budově rozléhalo nepřirozeně hlasitě. „… půjdu zvednout telefon,“ řekla Nicola a odspěchala dolů.

Kat si svlékla kombinézu potřísněnou od barvy a Melissa udělala totéž. Pak se vystřídaly v holé koupelně se studenou vodou.

Než se Nicola vrátila, stačila se Kate již převléct a byla připravená vyrazit na cestu domů. „Musím vás požádat o laskavost, Kat,“ řekla Nicola. „Jistě, ven s tím.“ - 14 -

„Budete vy a Harry dnes večer doma?“ „Hmm, s nejvyšší pravděpodobností ano,“ odpověděla Kat. „Harry má přijet vlakem v půl sedmé z Londýna.“ „Výtečně!“ řekla Nicola. „Jde o ten hovor, který právě skončil. Někdo z místních potřebuje naši pomoc. Kdybyste to dokázala nějak zařídit, že byste si s tou osobou co nejdříve promluvili?“ „Zní to dost naléhavě.“ „Myslím, že to naléhavé skutečně bude. Podrobnosti vám ještě řeknu.“ „Co je ten problém?“ „Pohřešovaná osoba,“ odpověděla Nicola. „Aha? Máme se zabývat někým zmizelým?“ zeptala se Kat. „Myslela jsem, že to je obvykle práce pro policii.“ „To je pravda. Jenže policie se v tomto případě domnívá, že se ve skutečnosti o žádné ‚pohřešování‘ nejedná.“ „Ach tak,“ řekla Kat a tušila, o jaký příběh by mohlo jít. „Něčí manžel? Ti se obyčejně vrátí sami od sebe, no ne?“ „Ne, takhle to není,“ odpověděla Nicola. Podívala se na Melissu, pak zase na Kat. „Jde o jednu dívku.“ „Och, rozumím.“ Nicola se otočila na Melissu. „Můžete už jít klidně domů, Kat a já se tu ještě poradíme. A děkuji mockrát za vaši dnešní velkolepou pomoc!“ „Pomáhám vám ráda,“ řekla Melissa. „Uvidíme se všechny v pondělí?“ - 15 -

„Na to se spolehněte. Užijte si víkend,“ řekla Kat s úsměvem.

Počkala, až si Melissa vezme kabát a tašku a vyjde z domu.

Potom jí Nicola, která evidentně nechtěla, aby se o tom dozvěděla Melissa – nebo ne zatím –, pověděla o podivném zmizení mladé Lizzie Spenceové.

- 16 -

2 Znepokojení rodiče

Sir Harry Mortimer vystoupil z vlaku z Victoria Station, zasunul si výtisk Timesů pod paži a vydal se rychlým krokem spolu s ostatními spolucestujícími po Station Road nahoru do Mydworthu.

Tihle dojíždějící jsou jak dobře vycvičené stádečko, pomyslel si. Pokud šlo o něj, stále si nebyl úplně jistý, zda si svou práci na ministerstvu zahraničí představoval zrovna takto. Všechno působilo uspořádaným a domáckým dojmem, to ano. I na tuto cestu si zvykal víc a víc od chvíle, kdy se před několika měsíci po letech strávených ve státních službách vrátil se svou manželkou Kat do Sussexu.

Kýval na pozdrav spolucestujícím, kteří se cestou rozcházeli různými směry ke svým domovům. Nepochybně se všichni těšili na víkend stranou od ruchu, hluku a dýmu velkoměsta.

Jednalo se o zaměstnance z kanceláří, účetní, bankovní pracovníky a nějaké státní úředníky, kteří byli všichni – stejně jako on – oblečeni v obleku a klobouku.

Harry se pro sebe pousmál. Nikdo z nich netušil, jakou poněkud neobvyklou roli zastává na skrytém vládním oddělení u St. James’ Parku.

- 17 -

Skrytém – a přísně tajném.

Jeho zaměstnání tedy bylo bezpochyby zajímavé.

Podrobnosti nesměla znát ani Kat. Ačkoliv neexistovalo moc věcí, o nichž by s ní nemluvil. Svěřil by jí vlastní život.

Pochopitelně věděla, že jeho práce v Londýně je pokračováním činnosti v Káhiře a on je vázán mlčenlivostí.

Jelikož i ona sama několik let zastávala podobnou pozici na ministerstvu zahraničí Spojených států, příliš se jej nevyptávala, čehož si Harry vážil.

Když přešel náměstí a odbočil do kameny dlážděné uličky vedoucí ke starému kostelu a dál k jejich domu, bylo ještě světlo – zázrak léta!

Harry prošel zahradní brankou, kráčel po štěrkové cestě vzhůru k domu, povolil si kravatu a sundal klobouk. Moc se těšil na to, že stráví trochu času doma se svou překrásnou americkou manželkou, společně si dají vytoužený gin tonic a budou se při tom procházet po zahradě a plánovat rozmístění keřů a záhonů. Před večeří spolu posedí a budou si povídat, co přinesl dnešní den.

Na druhou stranu musel připustit obavu, že pro ně život zde v Sussexu nebude dostatečně pestrý. Znal svoji Kat a věděl, že mladá žena z Bronxu potřebuje k životu trochu toho vzruchu.

Když dorazil ke schodišti, domovní dveře se otevřely – a stála tam Kat v kabátu a s kabelkou přes rameno.

Neměla na sobě obvyklé dlouhé, volné kalhoty, ale byla oblečená spíš jako na schůzku. Pozoruhodné…

- 18 -

„Válečník se vrátil,“ řekla a vykročila k němu. „Lady Mortimerová.“ „Sire Harry.“ Políbili se. „Hmm,“ řekl o několik vteřin později. „No tedy.

Pokud jde o dnešní večer… Vynecháme gin a přejdeme rovnou k hlavnímu chodu?“ Zase ho políbila a něžně na něj pohlédla. „Já bych ráda…“ Její modrozelené oči byly doširoka otevřené a nic netajily. „Ale?“ „Přesně tak,“ potvrdila. „Ale.“ „Ach, rozumím.“ O krok ustoupil a zaujal svou nejlepší detektivní pózu. „Nech mě hádat: kabát, kabelka, elegantní střevíčky. Dostali jsme… zvláštní pozvánku?“ „No ano,“ odpověděla, utáhla mu kravatu a vzala mu z ruky klobouk, aby mu ho posadila zpátky na hlavu. „Něco takového.“ „Nepovídej. Nový případ?“ zeptal se Harry. „Ano, ano, případ.“ „Máme předtím ještě čas na koktejl, nebo…?“ „Koktejl musí asi počkat,“ řekla Kat. Vzala od něj aktovku i Timesy a odložila je do haly, potom za sebou zavřela dveře a zavěsila se Harrymu za paži. „Zdá se, že je to naléhavé,“ konstatoval. „Všechno ti povím cestou – nebo aspoň to, co vím.“ - 19 -

Otočili se k domu zády a vydali se po příjezdové cestě pryč. „Před šesti týdny,“ řekla Kat, když u kostela přešli přes ulici a scházeli dolů po High Street, „utekla Lizzie Spenceová, jednadvacetiletá dcera místních solidních občanů Aubreyho a Glenys Spenceových, do Londýna, aby tam na West Endu hledala štěstí.“ „Aha, starý známý příběh. Volání světla ramp. Vůně divadelních líčidel, tak něco?“ „Zhruba tak. Problém je, že kromě nějakých pohlednic s rodiči nekomunikuje.“ Zpříma se dívala na svého muže, který o něčem přemýšlel. „Glenys, její matka, je strachy bez sebe a představuje si veškeré myslitelné hrůzy, které mohly její nešťastnou holčičku potkat.“ „A jak znám West End,“ řekl Harry, „můžou se její představy nepříjemně blížit realitě. Jak se k tomu staví policie?“ „No jak, seržant Timms říká, že ta dcera je dost stará na to, aby se rozhodovala podle sebe. Odešla přece dobrovolně, tudíž se v tom prý policie nemůže angažovat.“ „Podle mě má pravdu. Má svázané ruce,“ řekl Harry. „Je jí jednadvacet? Takže je dospělá.“ „Ty jsi opravdu drahoušek, Harry.“ „Nech toho! Těch lidí je mi pochopitelně líto. Té dcery taky. Ale zákony mluví jasně.“ Kat zavrtěla hlavou. „Doufám tedy, že tento postoj změníš, až jednou uteče z domu naše dcera.“ „Ach, v tomhle se pleteš, moje milá. Naše dcera? Ta z domu nikdy neuteče, protože na to nás zkrátka bude - 20 -

příliš milovat. A kromě toho… my stejně budeme mít spíš spoustu synů. Myslím na kriket, rugby a…“ „Všechny naše dcery si tyhle věci nebudou užívat o nic míň.“ „S takovou matkou? O tom jsem skálopevně přesvědčen. A kdy jsi říkala, že chceš tyhle plány se syny a dcerami začít uskutečňovat?“ Kat se zazubila. „To se uvidí. Nejprve budeš muset modernizovat svoje představy o rodině.“ „Beru na vědomí. Mimochodem, není snadné být skrz naskrz moderním manželem.“ Kat zvedla ruku a pohladila ho po rameni. Bylo skvělé mít ho na své straně. A tak zábavné s ním žít. „Ale vážně, Kat, nikdo nemůže nutit dospělou ženu, aby zůstala u rodičů, když sama nechce.“ Kat se zastavila na rohu náměstí. Třebaže střed vesnice už dobře znala, ve vzdálenější spleti ulic si ještě jistá nebyla. „Rosemary Lane – ta je někde támhle vzadu, že?“ „Ano, rovně dolů, druhá vlevo, pokud si dobře vzpomínám,“ odpověděl Harry, vzal ji za ruku a vedl ji dál. „Věc se má tak, Harry. Já si nemyslím, že chtějí Lizzie donutit k návratu domů,“ pokračovala Kat. „Chtějí jen vědět, kde je a jestli jí nic nechybí.“ „Ach tak. To je rozumné,“ řekl Harry, když se zastavil na nároží poslední řady domů. „Tady to máme – Rosemary Lane. Nutno poznamenat, že je to jedna z nejlepších adres v Mydworthu.“ Naklonil se k ní. „Samí ctihodní občané. Které číslo hledáme?“ - 21 -

Kat se zadívala do ulice se stromořadím. Viděla velké domy s rozlehlými zahradami. „Ten dům nemá číslo.

Jmenuje se… Elm Croft.“ „Tak doufejme, že mají z ulice nějaký štítek. Jinak by to mohlo být docela náročné.“ Zvolna kráčeli podél řady domů a ve slábnoucím světle zkoumali jména na brankách. Domy působily solidním až zámožným dojmem. Trávníky vepředu byly pěstěné a u většiny domů stála auta.

Na konci nedlouhé slepé ulice konečně našli Elm Croft s nepravým tudorovským štítem a okny s křížovými příčkami. Velká zahrada vypadala velmi udržovaně a v dlážděném vjezdu parkoval dost drahý vůz. „Hmm… tohle všechno mohlo stát pěkné peníze,“ usoudil Harry, když zamířili k domu. „Myslím, že pokud se tohoto ‚případu‘ chopíme, měla bys Spenceovy požádat o opravdu velkorysý dar pro ŽDS.“ „Ach, o to se vůbec neboj,“ řekla Kat. „Nicola jim už něco takového dost jednoznačně naznačila.“ S těmito slovy vystoupala na verandu a zazvonila.

Dveře se po minutě váhavě otevřely. Nedůvěřivě si je prohlížela nějaká unaveně působící žena ve vlněných šatech a propínacím svetru, se šňůrou perel na krku a v botách s nízkým podpatkem. „Paní Spenceová?“ zeptala se Kat s úsměvem. „Já jsem ze ŽDS. Pokud vím, tam vám Nicola Greenová řekla, že se u vás zastavím.“ - 22 -