Zemřít dvakrát

Leif GW Persson Zemřít dvakrát Příběh zločinu Originální název: Kan man dö två gånger? En roman om ett brott Vydáno u Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden 2016 Překlad Jaroslav Bojanovský Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava Off road factory, s. r. o. Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Leif GW Persson, 2016 Published by agreement with Salomonsson Agency. Translation © Jaroslav Bojanovský, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8292-0

Tohle je ošklivá pohádka pro dospělé děti, ovšem tentokrát je dítě i jednou z jejích hlavních postav, konkrétně jde o souseda Everta Bäckströma, malého Edvina, jemuž je teprve deset let. Pokud chcete, můžete se na něho dívat jako na novější literární postavu odpovídající klukům z ulice, s nimiž se setkáváme v příbězích Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi, nazvaných Sherlock Holmes a příležitostní malí detektivové z Baker Street, případně jako na vyprávění Ericha Kästnera o Emilovi Tischbeinovi v jeho románu Emil a detektivové. Nebo – abych nakonec uvedl to, co je jistě nejvíc známé švédským čtenářům – jako na našeho malého detektiva Kalleho Blomkvista, protagonistu tří knih Astrid Lindgrenové. Bäckström a Edvin se vzhledově jeden druhému ani v nejmenším nepodobají. Silnou podobnost naopak vykazuje jejich vnitřní ustrojení. Edvin je Bäckströmovým oddaným zbrojnošem a poslíčkem, jehož práce se týká mnoha soukromých záležitostí a věcí kolem domácnosti, zatímco Bäckströma – takto ho alespoň chce vidět Edvin – lze asi nejlépe popsat jako chlapcova mentora a jeho vzor. Během svého pobytu na skautském táboře Edvin něco náhodou objeví. Jeho hrůzný nález patří mezi ty, o nichž by beze všech pochyb měla vědět policie. S prosbou o pomoc se Edvin pochopitelně obrátí na Bäckströma.

Možná také doufá, že „panu komisaři“ bude smět asistovat při práci. Bäckström je totiž od první chvíle přesvědčen, že se před ním otevírá velmi slibné vyšetřování vraždy. Komisař, legendární vyšetřovatel vražd, který překročil práh padesátky, a desetiletý kluk. Vhodnost toho, že druhý jmenovaný považuje prvního za jakýsi otcovský předobraz, je zajisté diskutabilní. Pokud však od tohoto odhlédneme, pokud otevřeme svá srdce a budeme tolerantní, můžeme vyprávění považovat za příběh o šlechetném přátelství mužů, jejichž duševní sounáležitost má větší váhu než jakékoli vnější odlišnosti. Ten příběh je ale ve všech ostatních ohledech opravdu hrozivý. Svou hru v něm rozpoutávají zlé síly, nad hlavami Bäckströma a malého Edvina se stahují temná mračna. Nechci předbíhat, a tak mi raději mi dovolte, abych o tom, co následovalo, vyprávěl pěkně po pořádku, od začátku až po neveselý konec. Leif GW Persson Profesorský dům v Elghammaru léto 2016

I.

„Dost odporný“ nález policejní povahy

1 V úterý devátého července navečer, krátce před šestou hodinou, kdosi zazvonil u dveří bytu kriminálního komisaře Everta Bäckströma na Kungsholmenu ve Stockholmu. Zazvonění to bylo diskrétní, ale současně trochu naléhavé, navíc bylo předehrou k dalšímu vyšetřování vraždy v Bäckströmově životě. To obyčejně nikdy nezačínalo tímhle způsobem. Obyčejně to probíhalo podle dávno zavedeného rutinního postupu. Komisař Evert Bäckström pracoval na kriminálním oddělení policie v Solně, kde vedl vyšetřovací skupinu zaměřující se na závažné trestné činy. U nejtěžších z nich šlo o násilí s následkem smrti a Bäckström zodpovídal za to, aby v tom, s čím se ještě dalo něco dělat, zavládl jakýsi pořádek, jinými slovy aby byl příslušný zločin objasněn, aby byl pachatel zadržen a potrestán, a aby se tak příbuzní oběti mohli oddat truchlení, závěrečné části procesu. Pro Bäckströma to obvykle začínalo tím, že mu zazvonil telefon. Zavolal mu některý z jeho nadřízených, kolegů, eventuálně službu konající důstojník – tedy v případě, že se něco událo v pracovní době, což se dělo zřídkakdy – a požádal ho, aby si vzal příslušnou záležitost na starost. Bäckström nic nenamítal a podobně se k tomu stavěli i ostatní – jak jinak? Od doby, kdy Bäckström nastoupil v Solně, vedl vyšetřování dvaceti vražd a všechny s výjimkou jedné objasnil. Jednu dobu byl dokonce tak úspěš9

ný, že hazardoval se svým způsobem obživy: počet vražd v jeho okrsku totiž klesl krajně znepokojivým způsobem. Naštěstí se to nakonec vyřešilo samo, a Bäckström tak mohl během posledních let zaznamenat utěšeně narůstající počet násilných případů s následkem smrti, zejména vražd. Služební telefonát byl příslibem dalšího mrtvého těla, které přičiněním čísi ruky skončilo – kde jinde? – na Bäckströmově psacím stole. Tentokrát to ale začalo zvonkem u jeho dveří. To, co bylo – jak se poměrně brzy ukázalo – úvodní etapou krajně složitého vyšetřování vraždy, se sotva mohlo dostat – a to jak ve fyzickém, tak v privátním smyslu – do větší blízkosti vyšetřovatele. Diskrétní, ale přitom naléhavé zvonění zvonku u jeho dveří – už to byla záhada, neboť Bäckström slýchal toto zvonění mnohokrát předtím a dobře věděl, kdo na něho obyčejně zvoní tímto způsobem. Malý Edvin, pomyslel si Bäckström. Zdálo se mu to divné, protože když se naposled viděli, což bylo během týdnu před oslavou slunovratu, Edvin mu oznámil, že odjíždí na skautský tábor a že se vrátí až koncem července, tedy za měsíc.

10

2 Do chvíle, než se ozvalo zvonění u jeho dveří, zažíval Bäckström úplně obyčejný všední den. Protože bylo skvostné počasí, zavolal do zaměstnání, že dopoledne bude bohužel muset pracovat u sebe doma. Vysvětlil, že policejní prezidium potřebuje jeho pomoc v naléhavé záležitosti a že si s takovým zadáním nejlépe poradí u svého domácího počítače. Vyhne se tak spoustě zbytečného běhání. Poté se posadil na balkon, snědl snídani a v klidu si přečetl čerstvé noviny. Pak se osprchoval, pečlivě si vybral, co si oblékne, přičemž bral ohled na počasí – měl před sebou další den vrcholného švédského léta, další den spokojeného života, který v té době prožíval –, a potom si objednal taxi, aby ho odvezlo na jeho pracoviště v policejní budově v Solně. Už hodinu před obědem seděl ve své velké kanceláři na pracovišti, kde prakticky nikdo jiný nebyl. Polovina týmu byla na dovolené – jeho spolupracovníci pochopili, že mají-li čerpat placenou dovolenou, je k tomu ideální právě léto. Protože přítomných bylo tak málo, nemohla být zkrátka řeč o tom, že by se – na rozdíl od toho, co si přálo vedení – pustili do něčeho, co vyžadovalo vyšší pracovní nasazení. Namísto toho se vrtali ve starých dokumentech a uzavírali agendu případů, jejichž vyšetřování bylo zastaveno. Stručně řečeno: vyhýbali se všemu, co nebylo naléhavé a co bylo příliš složité. Navzdory tomu byl Bäckström nucen udělat své obvyklé kolečko, při němž si ověřil, že se žádný z jeho spo11

lupracovníků nevěnuje něčemu, co by vyžadovalo zásah z jeho strany. Zdálo se mu, že všude panuje klid, ve většině místností ani na chodbách nikdo nebyl, nikdo neseděl u stolu, viděl jen obvyklé líné kůže, které posedávaly v kuchyňce, kde, pokud se zrovna nebavily o práci, semlely všechno možné i nemožné. Jen co ukončil kontrolu, namluvil na záznamník zprávu o tom, že odpoledne musí na schůzi a že v práci bude až zítra. Pak odjel taxíkem na Djurgården, aby tam poobědval na příjemně položeném místě, kde nehrozilo, že by si tam odskočil z práce některý z jeho kolegů. Nejprve si objednal prkénko se sleděm a oblohou, chlazený český ležák a ruskou vodku na dobré zažití. Následoval biftek, další ležák a pořádný panák, ten měl neutralizovat případné následky, které by mohla mít pečená cibule, příloha k bifteku. Na závěr si dal kávu a koňak. Nakonec se posadil do taxíku, toho dne již třetího, a odjel domů, aby se věnoval zaslouženému odpočinku před večeří. Bäckström se probudil teprve čtvrt hodiny předtím, než Edvin zazvonil u jeho dveří. Byl odpočatý, v dobré náladě, hlavu měl průzračně čistou. Než byl jeho klid narušen zvonkem, stihl si vypít osvěžující koktejl a naplánovat, jakým způsobem vyplní zbytek svého pracovního dne. To je divný, pomyslel si Bäckström. Slyšel sice Edvinovo typické zvonění, současně si ale vzpomněl, kde by v této době měl Edvin být (což mu ostatně potvrdila i Edvinova matka, když se před několika dny potkali v domě): na skautském letním táboře na jezeře Mälaren, kdesi u ostrova Ekerö, vzdáleného třicet kilometrů od jejich domu. Také si v paměti vybavil, že by se Edvin měl vrátit až koncem následujícího týdne. Bäckström byl nepochybně nejznámějším a nejuznávanějším švédským policistou. Pro všechny běžné občany 12

byl živoucímu symbolem bezpečí, na které si činili právo. Byl neochvějnou skálou, za níž se stále bylo možné schovat ve zlých a nejistých dobách. Takto ho – z dobrých důvodů – viděli normální lidé, tohle pro ně představoval. Současně se ale našli mnozí, kteří ho viděli jinak a kteří by se nezdráhali použít Edvinův způsob zvonění k tomu, aby ho zranili nebo připravili o život. Tohle nakonec došlo i jeho omezeným zaměstnavatelům – dopřáli mu právo nosit zbraň i v době mimo službu. Po celý týden, den co den, dvacet čtyři hodin denně, ať se nacházel kdekoli a dělal cokoli, ho tedy nyní mohl provázet jeho nejlepší přítel. Malý Sig neboli služební pistole značky Sig Sauer s největším vyráběným zásobníkem – na patnáct nábojů. Co na tom, že trvalo hodně dlouho, než získal oprávnění ji nosit, a že než se k vydání rozhodnutí konečně rozhoupal jeden z Bäckströmových nadřízených, těch nosičů šanonů s papíry, vyžádalo si to dokonce zásah nejvyššího vedení policejních odborů? Proč zbytečně riskovat? pomyslel si Bäckström, a než zamířil do předsíně, aby si blíže prohlédl návštěvu, vytáhl z kapsy županu svého Siga.

13

3 Bäckström byl opatrný generál. Zloduši se plížili těsně kolem jeho bytu, a kdyby spustil padací most do hradu, který byl jeho domovem, byl by to on, pouze on, kdo by rozhodoval a jednal. Podívat se kukátkem nepadalo v úvahu. Nechat si rozstřílet hlavu tímto způsobem, to by udělal jen sebevrah z kategorie slabomyslných. Bäckström měl ve dveřích kukátko pouze proto, aby zmátl protivníka. Zato měl venku dobře ukrytou bezpečnostní kameru, kterou si nechal nainstalovat před čtyřmi měsíci a z praktických důvodů mohl sledovat její záběry jak na notebooku, tak na svém chytrém telefonu. Stoprocentně je to Edvin, pomyslel si. Znovu si na mobilu navolil záběr z chodby a ujistil se, že návštěvník je za dveřmi sám. Bez doprovodu, pomyslel si. Než Bäckström otevřel dveře, zasunul si Malého Siga do kapsy županu, aby svého hosta zbytečně nevylekal. „Edvine,“ řekl. „Rád tě vidím! Povídej, mladý muži, co pro tebe můžu udělat?“ „Promiňte, pane komisaři,“ řekl Edvin a uklonil se. „Při vší úctě k vám… tentokrát můžu já něco udělat pro vás.“ „Nepovídej. To se mi zamlouvá. Pojď dál!“ Podivuhodnej klučina, pomyslel si Bäckström. A to nemluvím o tom, co má na sobě. Edvin byl malý a hubený. Připomínal párátko jenom o málo delší než to, které Bäckström vždy ráno a večer 14

ohnul a pak se jím rýpal ve finančně nákladných zubních protézách, které nahradily jeho původní chrup. Edvin nosil brýle s kulatými obroučkami a skly silnými jako dna láhví. Mluvil jako kniha s textem vytištěným malinkými písmenky. Byla to malá sečtělá kobra, která se do Bäckströmova domu přistěhovala před několika lety. Naštěstí měl „starou dobrou výchovu“ a současně byl jediným dítětem jak ve své rodině, tak v jejich domě. Bäckström neměl děti v lásce. Na tom vlastně nebylo nic tak divného, protože v podstatě neměl rád nikoho kromě sebe, nesnášel dokonce i většinu zvířat a rostlin, ale právě Edvin představoval výjimku. Bäckström totiž časem zjistil, že chlapec umí mlčet, že mu je zcela oddaný a že ho navíc může výborně využít, pokud jde o drobné úsluhy, jako například zakoupení denního tisku, nealka, které potřeboval na míchané drinky, nebo nejrůznějších produktů z oddělení lahůdek v nákupní galerii na ulici Svatého Erika. Nic na tom neměnilo ani to, že poněkud závažnějšími úkoly, konkrétně nákupy ve státním obchodu s alkoholem, bude moct Edvina pověřit až za několik let. Času dost. Bäckström i tak k chlapci přilnul už nyní. Onoho dne měl Edvin na sobě stejnokroj. Modrou košili s dlouhým rukávem. Žlutý šátek sepnutý splétanou koženou šňůrkou, modré šortky ke kolenům a modré tenisky. Košili měl posetou různými nášivkami a několika kovovými odznaky, k opasku měl připnutý menší nůž v pochvě a tři kožené kapsičky různých velikostí. Na zádech měl batůžek z hnědé kůže. Asi zdrhnul od skautíků, napadlo Bäckströma, zkušeného policistu. Bäckström a jeho host zamířili k sedací soupravě v obývacím pokoji. Zatímco se Bäckström usadil do svého křesla s podpěrkou pro nohy, které připomínalo trůn, 15

Edvin si shodil ze zad batůžek a položil ho na konferenční stolek. Posadil se naproti Bäckströmovi, do rohu pohovky. Seděl rovně jako cínový vojáček a tvářil se smrtelně vážně. „Něco jsi mi chtěl,“ připomněl mu Bäckström. Usrkl ze svého drinku a vlídně na svého hosta kývl. „Ano,“ přisvědčil Edvin. „Před několika hodinami jsem něco našel na jednom ostrově nedaleko našeho tábora. Myslím, že by vás to mohlo zajímat, pane komisaři.“ „Poslouchám,“ řekl Bäckström a přátelsky se usmál. „Povídej.“ Edvin se ještě jednou uklonil. Pak otevřel batůžek, vyndal z něj igelitovou tašku a podal ji Bäckströmovi. Ten okamžitě pochopil, co v ní je. Páni! pomyslel si. „Je to dost odporné,“ řekl Edvin a s vážným výrazem ve tváři pokýval souhlasně hlavou.

16

4 Edvin se toho dne plavil se svými druhy ze skautského tábora. Krátce před obědem byl pověřen zvláštním úkolem: byl vysazen na nedaleký ostrůvek, aby tam nasbíral jedlé houby, vlastně cokoli jedlého, díky čemuž by ušetřili na nákladech za proviant, ovšem zároveň takového, aby to pak Edvin a jeho kamarádi po požití nezaplatili životem. Edvin žádné houby – ani cokoli jiného k snědku – nenašel a ani se tomu moc nedivil, protože už téměř měsíc panovalo sucho. Zato objevil něco jiného. „Když jsem to viděl, nejdřív jsem si myslel, že to je velká pýchavka,“ řekl Edvin a kývl hlavou k bílé lebce, která ležela na stolku mezi nimi. „Byla zabořená do mechu, bylo vidět jen její temeno.“ „Co jsi udělal?“ zeptal se Bäckström. Trochu jsi zblednul, pomyslel si. Skoro jako stěna. „No… kopnul jsem do ní. Tak jako se to dělává s prašivkami, aby bafly a trochu se z nich zakouřilo. Ale vtom jsem si uvědomil, co to je. Kromě toho to leželo u vchodu do nějakého liščího doupěte. Mělo mi to dojít hned…“ Bäckström nic neřekl, jen vyjádřil svůj souhlas pokýváním hlavy. Pak zasunul do očního otvrou lebky propisovačku a nadzvedl ji. Chtěl se na lebku podívat zblízka, a přitom na ní nezanechat otisky ani jiné stopy. „Udělal jsem to přesně takhle jako vy, pane komisaři. Nechtěl jsem zanechat žádné zbytečné stopy,“ řekl Edvin. „Nedotkl jsem se jí,“ upřesnil. 17

„O tom nepochybuji,“ řekl Bäckström. „Nejsme přece žádní praštění soukromí detektivové. Jsme profíci.“ Ten kluk by to mohl dotáhnout hodně daleko! pomyslel si, zatímco zkoumal lebku. Byla to lidská lebka, jíž chyběla spodní čelist – nic neobvyklého u lebek, které dlouho ležely v terénu. Jinak se zdálo, že je v perfektním stavu. Byla bílá a beze stop tkání. Žádné stopy po nástrojích, které by na ní zanechala lidská ruka, ani po zvířecích zubech. Pokrývalo ji jen to, co na ní – s ohledem na to, co říkal Edvin – mělo být: zbytky mechu a trávy, delší stéblo, které uvízlo mezi zuby v horní čelisti. Na té ulpělo i trochu hlíny. Vzhledem k okolnostem nebylo na lebce nic zvláštního. Švédští archeologové učinili v průběhu uplynulých dvou set let v okolí jezera Mälaren tisíce podobných nálezů. Pocházely z doby bronzové, některé byly ještě starší. Lidé jako Bäckström by sotva viděli důvod, proč se kvůli jedné lebce zbytečně namáhat. Jenže v této lebce, v jejím pravém spánku, nad úrovní očního otvoru, zela malá kruhová dírka. „Střela je pořád uvnitř,“ vysvětlil Edvin a při těch slovech podal Bäckströmovi malou baterku. „Když jsem tu lebku zvedl, slyšel jsem, jak tam zarachotila. Proto jsem si dovnitř posvítil kapesní svítilnou.“ „To jsi udělal?“ řekl Bäckström a opatrně lebku natočil do potřebného úhlu a posvítil si do ní. Uvnitř skutečně ležela střela – přesně jak říkal Edvin. Ocelová střela bez pláště, pravděpodobně ráže dvacet dva. Otvor, kterým zřejmě vletěla dovnitř, měl ostré a dobře ohraničené okraje. Žádný otvor, jímž by střela vyšla ven, lebka neměla. Jakmile střela prolétla spánkem, zploštila se a nyní měla dvojnásobný průměr než v okamžiku, kdy byla vypálena. Byla příliš velká na to, aby prošla otvorem, kterým vlétla dovnitř, proto také zůstala 18

v lebce člověka, kterého usmrtila. Zároveň představovala skutečně dobrý důvod k tomu, aby Edvinův nález skončil na Bäckströmově stole, tentokrát dokonce přímo na jeho konferenčním stolku. „Hm… co s tím?“ řekl Bäckström a položil lebku na stolek. „Jaké pro to máme vysvětlení? Edvine, ty jsi nálezce, tak začni. Copak si myslíš o téhle lebce?“ Edvin nejprve jen způsobně kývl hlavou. Pak vytáhl z jedné z kapsiček připevněných k opasku malý černý notýsek a z kapsy na košili propisovačku. Posunul si brýle ke kořeni nosu, nenápadně zamručel – zdálo se, že hlavně pro sebe – a pak konečně promluvil. „Díky, pane komisaři,“ začal. „Podle mě je to žena. Dospělá žena. Bylo jí mezi dvaceti a čtyřiceti. Myslím v době, kdy zemřela. Vlastně… jsem si tím dost jistý.“ „Kde tu jistotu bereš?“ zeptal se Bäckström. Ten kluk už to kapánek přehání, pomyslel si. „Cestou sem jsem se díval na Google,“ vysvětlil Edvin, který náhle těžko skrýval, jak je překvapený, a na důkaz právě vyřčeného dokonce zvedl svůj iPhone. „Nechci být dotěrný,“ řekl Bäckström, „ale musím se zeptat znovu: kde bereš tu jistotu?“ Všechno, úplně všechno tomu nasvědčuje, odpověděl mu Edvin. Jde o dobře srostlou lebku s jasně viditelnými švy – přesně jako u dospělého člověka. Má druhé zuby jako dospělý člověk, ani jeden mléčný, jaké mohou mít děti až do třinácti let věku. Rozhodně jde o dospělého. „A proč si myslíš, že je to žena?“ zajímal se Bäckström. „Tak především kvůli velikosti lebky,“ řekl Edvin. „Ženy ji mívají menší než muži. Tohle není lebka dospělého muže, na to je moc malá. I když i u mužů se najdou velké rozdíly ve velikosti.“ 19

To je pravda, pomyslel si Bäckström a kývl hlavou, aby Edvina povzbudil. „Ženy se liší od mužů hlavně v jiných ohledech,“ řekl Edvin. „Mají svislé a kulaté čelo. Muži je mají často trochu skloněné dozadu a trochu hranaté. A pak tu máme očnice. U nás mužů bývají tyhle dutiny nápadné, vystouplé, to u žen nebo u dětí chybí. Mají je kulatější. Pokud se podíváte na tyhle, komisaři, vidíte, že horní okraj dutiny je slabý a ostrý. U mužů bývá širší a zakulacenější. Bohužel, o bradě nemůžeme nic říct, protože tahle žena postrádá spodní čelist.“ „Víš to určitě?“ Sakra, na co nám je Národní forenzní centrum? pomyslel si Bäckström. Ty stovky blbů, který tam pobíhaj s kostma. Edvin by je všechny strčil do kapsy. „Ano, určitě.“ „Přišel jsi ještě na něco?“ „Nemyslím, že to byla narkomanka nebo žena, která měla zločineckou minulost a tak podobně. Podle mě to byla obyčejná žena. Osoba, která vedla spořádaný život. Tak například: má bílé a zcela zdravé zuby. Ani jeden není spravovaný. Nikde ani dírka, kaz nebo zubní kámen. Na hlavě nemá žádná vyléčená poranění… myslím zranění způsobená tím, že by ji někdo praštil nebo že by měla nehodu.“ „A tohle všechno sis vygoogloval v autobusu?“ podivil se Bäckström. „Ano,“ odpověděl Edvin. „Jel jsem skoro sám, sedl jsem si úplně dozadu, aby mě nikdo neviděl, jak si lebku prohlížím. Navíc cesta na Kungsholmen trvá něco málo přes hodinu.“ Vpředu dřepělo několik dospělejch blbečků, který přemejšleli o tom, jestli si dají k večeři pizzu, nebo těstoviny a jestli si ještě stihnou koupit chlast, pomyslel 20

si Bäckström. A dozadu si zatím sedl malej Edvin, aby v klidu a vědecky zkoumal lebku, kterou našel pár hodin předtím. Stejně jako bych to udělal já. Jo, lidstvo má ještě furt naději, i když, po pravdě řečeno, už o ni dávno přišlo. „Máš dojem, že jsem se tě na něco zapomněl zeptat?“ dodal. Edvin řekl, že ho něco napadá, ale že to není nic, co by věděl s jistotou, jen o tom přemýšlí. Je to spíš pocit. „O co jde?“ zeptal se Bäckström. „Něco mi říká, že se ta žena nenarodila ve Švédsku. Ani v Evropě. Není to lebka kavkazského typu, jak se tomu říká v antropologii. Pravděpodobné se mi nezdá ani to, že byla sámského původu.“ „To bych taky neřekl,“ přitakal Bäckström. Frekvence výskytu těch laponskejch poděsů kolem Mälarenu mluví naštěstí proti tomu, pomyslel si. „Odkud tedy podle tebe pochází?“ zeptal se. „Tipuji, že z Asie,“ odpověděl Edvin. „Z Thajska, Vietnamu, z Filipín. Možná z Číny, nebo dokonce z Japonska. Z Dálného východu. Ze Středního ne. Ale to jsou všechno jenom moje domněnky.“ „Myslím, že i tohle se objasní, až získáme její DNA,“ řekl Bäckström. „Z kostní dřeně,“ dodal Edvin a přikývl. „Vzhledem ke stavu jejích zubů by se to mělo povést.“ „Souhlasím,“ řekl Bäckström. Co jsem mohl čekat? pomyslel si. „Teď už zbývá jen odpovědět na hlavní otázku,“ řekl Edvin a drobným tahem si něco odškrtl v notýsku. „A ta zní…?“ nadhodil Bäckström. „Byla to vražda, nebo sebevražda?“ odpověděl mu Edvin. „Ano, přesně na tohle jsem se tě chtěl zeptat,“ dodal Bäckström, což byla de facto lež, protože během posled21

ních minut rozhovoru myslel pouze na to, že je nejvyšší čas, aby si namíchal další drink. „Tak jak to vidíš?“ zeptal se Bäckström. Edvin řekl, že by snad mohlo jít o sebevraždu. Soudě podle otvoru po střele a úhlu výstřelu byla puška přiložena do těsné blízkosti pravého spánku. Pokud šlo o pistoli nebo revolver, možná byly přiloženy přímo na něj. Sebevražda střelnou zbraní je kromě toho častější než vražda, třebaže život si tímto způsobem berou zpravidla muži, ne ženy. Edvin nakonec poznamenal, že kdyby otvor, jímž vešla střela, byl na patře horní čelisti, byl by si tím, že nešlo o vraždu, téměř jistý. „A jak to vidíš celkově?“ naléhal Bäckström. „Jak, kde a kdy? Znáš přece všechny ty otázky, na které se obvykle snažím z lidí vymámit odpověď.“ Nejlíp udělám, když se malýho Edvina zeptám hned, pomyslel si. Než se vrátí do vesmírný galaxie, odkud k nám podle všeho zavítal. Do míst, kde lidé už dopředu vědí věci, o kterých musí i on sám – bohužel – nejprve přemýšlet. Edvin odpověděl, že se přiklání k vraždě, ačkoliv spíše proto, že mu tak velí policejní praxe uplatňovaná u nevyjasněných případů: dokud není nade vši pochybnost prokázána druhá alternativa, jde o vraždu. „Jak říkáváte, pane komisaři: Dokud není prokázán opak, považujte to za vraždu,“ dodal Edvin a přikývl. Jinak už neměl Edvin co dodat. Snad jen to, že se domnívá, že místo, kde našel lebku, není místem činu, ale pouhým místem nálezu. A s ohledem na to, že lebka ležela u liščího doupěte, má za to, že tělo bylo původně pohřbené nebo schované na jiném místě ostrova. Od doupěte je to k nejbližšímu břehu téměř sto metrů, po cestě k němu je mnoho vhodných míst, kde by se dalo ukrýt mrtvé tělo – proč by se s ním někdo zbytečně táhl někam daleko? Místo nálezu. Nikoli místo činu. 22

„Vždyť jsem si to tam prohlížel,“ upřesnil Edvin. „Skoro všude tam rostou keře, je to jedna velká houština. Málem džungle. Nikdo by se tam nevláčel s mrtvým tělem, pokud by nemusel.“ „A kde bys tedy hledal místo činu?“ zeptal se Bäckström. „Asi na lodi,“ odpověděl Edvin. „Pokud je to opravdu tak, tipoval bych, že se to stalo během letní sezóny, kdy lidi, kteří mají nějaká plavidla, vyrážejí na jezero.“ Taky si myslím, pomyslel si Bäckström, který se ovšem spokojil jen s pokýváním hlavy. Co jinýho by taky člověk dělal na vodě? Prostě se jen potřeboval zbavit mrtvoly. Pachatel nejdřív v noci zakotvil s lodí u břehu, v nějaký příhodný zátoce. Při slanečku a kořalce se začal hádat s ženskou, která tam byla s ním. Došel si pro malorážku a další diskuze rázně ukončil tím, že tu ženskou střelil do hlavy. Proč to zbytečně komplikovat? přemítal kriminální komisař Evert Bäckström. „Kdy se to stalo?“ zeptal se. V tomto bodě – tedy kdy byl vypálen smrtící výstřel – si Edvin zatím nebyl jistý. Střely ráže dvaadvacet se používají téměř sto třicet let. To si rovněž vygoogloval. Takové údaje většinou odpovídají skutečnosti. Kromě toho věděl, že se občas dají najít lebky, které jsou ve výborném stavu jako tato, přestože ležely v zemi víc než sto let. Edvin dodal, že pokud by se měl jednoznačně rozhodnout, řekl by, že jde o vraždu, k níž došlo v době, kdy už byl sám na světě, čili během posledních deseti let. „Kdyby ses měl rozhodnout?“ zopakoval po něm Bäckström. „Jak to myslíš?“ „Našel jsem ji přece já, ne?“ řekl Edvin. „Bylo by to tak nějak spravedlivé. Jistě chápete, jak to myslím, pane komisaři.“

23

5 „Tak ti moc děkuji, Edvine,“ řekl Bäckström a vlídně kývl na svého hosta. „Můžu pro tebe udělat ještě něco?“ „Nemohl bych dostat něco k jídlu?“ zeptal se Edvin. „Mám už docela hlad.“ „Samozřejmě,“ odpověděl Bäckström přátelsky. „Mám tu šunku, párky, paštiku a tak dále. Slanečky, krevety v majonéze, jikry, uzeného úhoře a lososa. Vyber si, na co máš chuť.“ „Díky,“ řekl Edvin. „Víte… mám ještě něco.“ „Poslouchám,“ řekl Bäckström. „Tak mě napadlo, že by bylo třeba promluvit si s Furuhjelmem,“ začal Edvin. „Kdo to je?“ „Vedoucí našeho tábora. Je to dost velký šťoura. Víte, když jsem odtamtud utekl, nikomu jsem nic neřekl. S nikým jsem nemluvil. Myslím o tomhle,“ dodal a kývl hlavou k igelitové tašce na stolku. „To bylo od tebe moudré,“ zhodnotil Bäckström. „Lidi jsou hrozně upovídaní. Buď klidný, postarám se o to. Tohle zůstane jenom mezi námi.“ „A co moji rodiče?“ „O to se taky postarám.“ „Tak to jsem rád,“ řekl Edvin a jeho obličej se téměř rozzářil. „Jak říkám: je to v pořádku,“ shrnul Bäckström. „A teď musíš něco sníst.“ 24

Problémy, problémy, problémy, pomyslel si Bäckström, jakmile Edvin odešel do kuchyně. Aniž se musel hlouběji zamýšlet, uvědomoval si – díky příspěvku, který policie obdržela od jeho malého souseda, neboli předmětu, který se právě nacházel v igelitce ze samoobsluhy a ležel na stolku v jeho vlastním bytě –, že má před sebou hned několik problémů praktické povahy, které vyžadují, aby okamžitě něco podnikl. Tyto typy problémů měly ovšem výhodu v tom, že se týkaly jeho služby, a jelikož byl Bäckström šéf, stačilo, aby zvedl ruku a pověřil jejich řešením některého ze svých spolupracovníků. Tyhle praktický věci si vezme na starost někdo jinej, pomyslel si. Zavolám Andule. Annika Carlssonová byla nově jmenovaná kriminální komisařka a Bäckströmův „nejbližší muž“ na oddělení závažných trestných činu. Mezi kolegy se jí říkalo Anda nebo Andula. Jestli to bylo myšleno jako přátelská přezdívka, nebo zdrobnělina, záviselo pouze na tom, kdo ji použil. Tak jako tak bylo současně záhodno ujistit se, že je od něj Annika v bezpečné vzdálenosti a nemůže některé z těchto jmen zaslechnout. Jak si Bäckström řekl, tak také udělal. Zavolal Annice a krátce jí vysvětlil, co všechno je potřeba zařídit: sepsat úvodní hlášení o podezření, že byla spáchána vražda, postarat se o to, aby někdo vyslechl desetiletého svědka, předat lebku i se střelou technikovi, který má právě službu. A navrch – přirozeně – udělat všechno, co se obyčejně provádí na začátku vyšetřování vraždy. „Edvin?“ řekla Annika. „Není to ten hoch od sousedů, co ti dělá poslíčka? Ten, co je jako za groš kudla? To je hrozně roztomilej kluk. Typickej človíček, co je děsně zažranej do toho, co ho baví.“ 25

„Nechápu, jak to souvisí s naším případem,“ zamručel Bäckström. „Chci, aby ses do toho pustila a aby to k něčemu vypadalo.“ „Jistě, to chceme všichni. Žádná další přání nemáš?“ zeptala se Annika Carlssonová, jakmile Bäckström domluvil. „Mám. Edvin zdrhnul z nějakýho skautskýho tábora na Ekerö. Chtělo by to promluvit si s jeho rodičema, aby nenahlásili jeho zmizení.“ „Koukám, že myslíš na všechno, Bäckströme,“ konstatovala Annika Carlssonová. „Jo. Je to problém?“ Co to na mě zkouší? pomyslel si Bäckström. „Takže teď asi chceš, abych zajela k tobě a kluka vyzvedla.“ „To by bylo praktický.“ „To jistě,“ řekla Annika Carlssonová. „Určitě už máš na večer program, kterej s tvým malým sousedem nepočítá.“ „Proč to motáš do našeho případu?“ řekl Bäckström. „Oprav mě, jestli se pletu: nemáš dneska službu?“ „Jo, máš pravdu, Bäckströme. Dneska sloužím. Kromě toho, ty máš pravdu vždycky, i když se sekneš.“ „Fajn,“ řekl Bäckström. „Tak na co čekáme?“ „Uvidíme se u tebe za půl hodiny,“ zakončila Annika Carlssonová. Kůže líný! pomyslel si Bäckström, jakmile ukončil hovor. Povaleči, co maj furt nějaký námitky. Kde se berou? V případě Andy se ovšem sotva odvažoval hledat na tuto otázku odpověď. Proč musej všichni k policii? pomyslel si a zhluboka si povzdechl. Chtěl být shovívavý. Proto se ještě dvakrát zhluboka nadechl a pokusil se přispět k řešení vzniklé situace něčím konstruktivním. 26

Nechtěl nic uspěchat, nýbrž pustit se do práce s klidem a rozvahou. Proto si nejprve namíchal další drink. Po něm se většina zádrhelů vyřeší. Věděl to, měl to ověřené vlastními zkušenostmi. Nejprve povečeřel v povznesené samotě ve své oblíbené restauraci nedaleko svého bydliště a poté se vydal do centrální části města, aby veřejnou část svého večera završil v „Azylu pro rozvedené“, v baru Riche. Tam byl Bäckström a jeho superklobása už zavedenou značkou, a protože její pověst se šířila dál jako požár v suché trávě, došlo k tomu jaksi samo od sebe. Okruh jeho zákaznic byl v podstatě neomezený – mezi ženami toužícími utišit svůj palčivý vnitřní žár si mohl vybírat. Utiším žízeň ve všech jejích podobách, pomyslel si Bäckström.

27

6 Když o půl hodiny později k Evertu Bäckströmovi zavítala Annika Carlssonová, měla už zdárně vyřešené dva z výše uvedených problémů a způsobila jeden nový. Než odjela z kanceláře, zavolala vedoucímu Furuhjelmovi na mobil – pro jistotu, že by tento muž byl z těch lidí, kteří si nejprve chtějí hovor ověřit tím, že na to které číslo zavolají zpátky. Furuhjelm jí sdělil, že zmizení Edvina nikde nehlásil. Místo toho vyslal několik starších chlapců, aby se ho vydali hledat. Jeho předchozí zkušenosti mu říkaly, že uprchlíci se zpravidla vrátí, jakmile dostanou hlad. Furuhjelm byl připraven – jakmile policie přiveze Edvina do skautského tábora – přistoupit k disciplinárním opatřením. Na uprchlíky měl přísný metr: zrazují hodnoty skautského hnutí, které vyžadují absolutní disciplínu. Skaut má také za všech okolností pomáhat lidem ve svém okolí. „Jistě chápete, že jsem musel zavolat jeho rodičům,“ pokračoval Furuhjelm. „Útěky tady v žádném případě netolerujeme.“ „Kdo tvrdí, že Edvin utekl?“ zeptala se Annika Carlssonová. „Vyhledal nás proto, aby nám mohl svědčit v jisté záležitosti. Je to závažný případ a my jsme moc rádi, že nám pomáhá. Bohužel, dospělých, kteří postupují jako on, je málo, hodně málo. Edvin je statečný kluk.“ „Svědčit?“ podivil se Furuhjelm. „Smím se zeptat, čeho se to týká?“ 28

„Samozřejmě že můžete,“ odpověděla Annika Carlssonová mile. „Ale nepočítejte s tím, že vám odpovím. Edvin pomáhá policii s právě zahájeným vyšetřováním jednoho zločinu. Jde o velmi závažný trestný čin. To, co jsem vám řekla, si musíte nechat pro sebe. Je to tajné. Chápete?“ „Ano, ano. Já jen že…“ „To jsem ráda,“ přerušila ho Annika Carlssonová. „S Edvinem se můžete vidět zítra dopoledne. V té době se setkáte také se mnou a několika mými kolegy. Přípravné řízení je tajné, proto také – mimo jiné – budete muset podepsat slib mlčenlivosti. Kromě toho vás vyslechneme. Půjde o to, čemu říkáme informativní výslech.“ „Dobře, ale co mám říct jeho kamarádům?“ „Něco vhodného, nechám to na vás. Řekla bych, že to není první útěk z vašeho tábora. V minulosti k tomu už určitě někdy došlo.“ „Ano, ale naštěstí to není časté.“ „Dobrá,“ řekl Annika Carlssonová. „A teď už mě budete muset omluvit. Probereme to podrobněji zítra.“ „Se zítřkem mám problém,“ namítl Furuhjelm. „Jdeme na výlet, chceme si prohlédnout archeologické nálezy, které jsou k vidění nedaleko odtud. Bohužel budu celý den pryč.“ „Tak dobře,“ řekla Annika Carlssonová. „Podívejte se do diáře a pak mi zavolejte, kdy byste mohl. Co nejdřív.“ „Samozřejmě,“ řekl Furuhjelm. „Ozvu se. Slibuju.“ „Fajn, takže jsme domluveni,“ řekla Annika Carlssonová. Vida ho, jak změknul, pomyslela si, když ukončila hovor.

29

7 Zatímco Annika Carlssonová jela svým služebním vozem ke svému přímému nadřízenému Evertu Bäckströmovi, aby pokračovala v řešení problémů, které mu způsobil jeho soused Edvin, zvládla si během jízdy odškrtnout jeden z nich: zavolala Edvinovým rodičům a vysvětlila jim, co se přihodilo jejich synovi. Rodiče byli právě na dovolené u příbuzných ve Skåne. Jelikož měl být jejich nezletilý syn vyslýchán v rámci vyšetřování týkajícího se podezření na spáchání vraždy, bylo nutné brát ohled na nejrůznější předpisy. Bäckström sám ne zcela nečekaně navrhl několik řešení, jak si s tím poradit po praktické stránce. Proč neříct Edvinovi, aby poslal rodičům tradičního žlutého smajlíka jako každý večer, kdy je ujišťuje, že je v pořádku, a neodložit rozhovor s nimi o týden, až pro Edvina zajedou na tábor? „Proč se maj zbytečně nervovat?“ vysvětlil Bäckström. „To je fakt úžasnej nápad,“ řekla Annika Carlssonová. „Tak jo, řekni mu, ať jim pošle smajlíka. Ale pak si ho taky sám vyslechneš, protože já nechci mít na krku ombudsmana!“ „To je strašný, jak hned vyjedeš. Tohle byl jenom návrh. Dělej si, co chceš, nebudu ti do toho kecat.“ „Jsem ráda, že jsme se shodli,“ konstatovala Annika a ukončila hovor. Je mi záhadou, pomyslela si, jak je možné, že se tenhle člověk úspěšně drží už třicet let u policie. Vzhledem 30

k tomu, co dělá, a k tomu, čemu všemu se tak důsledně vyhýbá… Pak zavolala Edvinovu otci. Edvin se sice jmenoval Edvin, ale jména jeho táty a mámy zněla Slobodan a Dušanka. Byli to Srbové, uprchlíci z Chorvatska. Do Švédska přišli na začátku devadesátých let – v té době jim bylo jen o něco málo víc než nyní jejich synovi –, během zuřící války, společně s dalšími rodinnými příslušníky, kteří měli dost sil na to, aby si útěkem zachránili život. Oba už ve Švédsku zůstali a už dlouhou dobu byli švédskými občany. Po všem, co Edvinův otec nepochybně zažil ve své staré vlasti, ho bude sotva nějak zvlášť znepokojovat, že jeho syn našel uprostřed švédské idyly na ostrově v Mälarenu lidskou lebku. A nic na tom nezmění ani fakt, že byla na spánku prostřelená. Annika Carlssonová mu v kostce sdělila, co se stalo. Slobodan ji mlčky vyslechl. Chvílemi souhlasně – byť nebylo jasné, s čím konkrétně souhlasí – zamručel. „Tak to je asi všechno,“ řekla závěrem Annika. „Co kluk? Cejtí se dobře?“ „Bez problémů,“ ujistila ho Annika. „Zdá se mi, že mu to ze všeho nejvíc připadá vzrušující. Zrovna sedí u Bäckströma a dává si obložený chléb.“ „Tak kluka obejměte,“ vyzval ji Slobodan, „a vyřiďte mu, že je to za tátu. Že na něj myslím.“ „Slibuju, že to udělám,“ řekla Annika Carlssonová. Edvinův otec měl potom už jen jedno přání: aby Bäckström i ona nadále mluvili s ním, a ne s jeho manželkou. „Aby se zbytečně nerozrušovala. Jistě mi rozumíte. Pro klid v domě,“ dodal. No jo, další ze zástupu ohleduplnejch mužskejch, pomyslela si Annika Carlssonová. 31