Jaroslav Haidler VÝKUPNÉ ZA DUŠI Odpovědný redaktor Martin Krátoška Grafická úprava SILICON IMAGE, s. r. o. Obálka Martina Černá Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Jaroslav Haidler, 2018 Obálka © Martina Černá, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 Vydání první ISBN 978-80-243-8314-9
Jaroslav Haidler
Výkupné za duši
Jaroslav Haidler
KNIHA PRVNÍ
Berlín hořel. Psal se duben roku 1945 a válka se chýlila ke konci. Z nedalekého okolí zaznívala kanonáda a střelba z pěchotních zbraní. Vzduch byl cítit podivnou směsicí zápachů z hořících trosek a rozkládajících se těl. Viselo to nad městem jako zlověstná hrozba doplněná trčícími traverzami. Připomínaly zpřerážené končetiny. Wolfi však nic z toho nevnímal. S vykulenýma očima se díval do strhané tváře muže s brigadýrkou naraženou do čela, oslavujícího své šestapadesáté narozeniny. S výrazem zoufalého optimismu tiskl ruku příslušníkům Hitlerjugend a posílal je na smrt při obraně města před ruskými jednotkami. Wolfiho zachvátil pocit nesmírné hrdosti. Takový asi zažívali němečtí vítězové berlínské olympiády v šestatřicátém roce, když jim Adolf Hitler blahopřál. Jeho slovům, že oni jsou budoucnost Německa a zachránci lidstva před bolševismem, naslouchal v naprostém přesvědčení, že tomu tak je. Zadrhl se mu hlas, když se snažil co nejhlasitěji vyslovit svou přísahu. Jako jedinému potřásl Führer Wolfimu rukou dvakrát. Alespoň tím si vysvětloval, proč zrovna on je zachycen na fotografii s Hitlerem. Ta se také u Hitlera po smrti našla. Wolfiho nadšení vydrželo do chvíle, než kamarád Horst najednou jakoby škytnul a sesunul se z hromady dlažebních kostek chránících je před postupujícími Rusáky. Horst ležel s vytřeštěnýma očima. Z díry v čele mu vytékal pramínek krve. 7
Wolfi se zprudka nadechl. Hvízdavý praskot výstřelů z pušek a občasné dávky z automatů vystřídalo rachocení tankových pásů po dlažbě. Z křižovatky se pomalu sunul tank T-34. Fascinován otáčející se věží sáhl po panzerfaustu, který vypadl Horstovi z ruky. Tank měl před sebou zhruba na sto metrů. Zničehonic se rozpomenul, že na berlínské olympiádě zaběhl Owens tuhle vzdálenost za deset vteřin a něco. Moc času neměl. Ani dlouho nemířil. Zmáčkl spoušť. Z tanku se zakouřilo. Pak uslyšel svistot. Poslední, co si pamatoval, než omdlel, byla palčivá bolest. Pochopil to, když se po sobě rozhlédl. Uniforma byla od krve. Sklonil hlavu a sáhl si na obličej. Krvácel ze rtu a na čele ucítil řezavou bolest. Zranění mu zachránilo život. Rusové bojeschopné zajatce nebrali. Z krve kolem sebe byl ale vyděšen. Narychlo si omotal čelo obvazem. Barikáda, kterou jeho družstvo hájilo, už neexistovala. Někde v dálce se opět ozvala střelba. Jeho jedinou myšlenkou bylo zmizet někam z ulice. Strach z Rusů byl nepředstavitelný. S čelem ovázaným fáčem se vydal nazdařbůh hledat nějaký úkryt. Domy v ulici byly buď pobourané, nebo měly zabedněné vchody. „Zkurvená doba,“ říkal si na každém kroku. Strachem se mu dělalo mdlo. Děsil se délky ulice. Když zaslechl zvuk motoru, přikrčil se a dal se do běhu. Zastavila ho až dávka z automatu. Kulky mu svištěly nad hlavou. Zvedl ruce a zastavil se. Auto vjelo až na chodník. Seděli v něm dva Rusové. Jeden ne o moc starší než on. Podle nárameníků poznal, že ten starší, černovlasý a přísně se tvářící je důstojník. Ten mladší, co byl dohola, s obličejem podobným měsíci v úplňku, na něho se smíchem mířil automatem. „Podívejte, soudruhu kapitáne! Je to ještě dítě.“ 8
Wolfi ruštině nerozuměl a pomýšlel na nejhorší. Možná ho zachránilo, že u sebe neměl zbraň. Nebo ho skutečně považovali za chlapečka, který si hraje na vojáky? „Nasedni,“ řekl kapitán a ukázal, aby nastoupil. Auto ho dovezlo do kasáren SS. Byl to džíp. Jak se později dozvěděl, součást americké válečné pomoci Rudé armádě. Přebíral ho staršina v rajtkách, knírem připomínající mrože. Vyfasoval ešus se lžící a deku. Staršina zapráskal knírem, čímž dal najevo, aby vodprejsknul. S dekou přes rameno a ešusem v ruce, sledován zvědavými pohledy přihlížejících zajatců, loudal se pomalu k ubikacím v obavách, jak ho skuteční vojáci přijmou. Raději se ani neodvážil vejít dovnitř a porozhlédnout se po posteli. Usedl na lavičku stranou od hlavního vchodu. Oberst Frisch ho musel vidět oknem, když přicházel. Wolfi ani nestačil sníst čokoládu, kterou dostávali všichni z jeho čety, než šli do boje, a už k němu spěchal blonďáček s odstátýma ušima a rozpláclým nosem. Podle označení na rukávu uniformy to byl Obergefreiter. „Ty!“ ukázal prstem. „Máš se dostavit k Oberstovi.“ Jako nejvyšší důstojník v kasárnách měl Oberst pro sebe místnost s kavalcem, židlí a stolečkem používaným dříve pod psací stroj. V rohu byl pak ještě lavor s ručníkem a konev s vodou. Oberst byl prošedivělý čtyřicátník s pevně semknutými rty a vzdorovitě vysunutou masitou bradou. S rozepnutou blůzou uniformy a Ritterkreuzem prvního stupně na krku si ho zvědavě prohlížel. Když se předpisově zahlásil a vypnul do pozoru, mávl unaveně rukou. „Pohov, vojíne!“ V koutcích úst se mu objevil úsměv. „Kolik je ti let?“ 9
„Necelých sedmnáct, pane.“ „Co tě přivedlo do armády.“ „Führerova výzva jít bránit vlast.“ Oberst si rukou zakryl ústa a Wolfi nevěděl, zda tím chtěl zamaskovat úsměv, nebo se jen zamýšlel nad tou odpovědí. „A co rodičové? Souhlasili s tím? „Otce nemám. Padl v bitvě u Kurska v březnu třiačtyřicátého roku. Ale jistě by s tím souhlasil.“ Oberst překvapením zvedl obočí. „Jak se jmenuješ?“ „Wolfgang Wystyd.“ Oberst si opět rukou zakryl ústa. Pak na něho pohlédl se smutkem v očích. „Znal jsem tvého otce,“ řekl s povzdechem. Poodstoupil k oknu a podíval se někam za obzor. „Byl to dobrý voják. Škoda že padl.“ Když se obrátil, měl jeho obličej zvláštní, měkký výraz. Pomalu k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. „Wolfi, Wolfi! Kam jsme to dospěli?“ Potom, jako by se zastyděl, opět semknul rty. „Konec války na sebe nenechá dlouho čekat. Tebe nesmí potkat osud, který čeká nás.“ „A co nás čeká?“ Dnes by se za svou tehdejší prostoduchost nejraději propadl, ale tehdy jen s nepochopením vyjeveně zíral na Obersta. „Nestarej se, chlapče! Nic příjemnýho to nebude. Ale tebe se to netýká.“ Jak se Oberst Frisch dozvěděl o konci války, zůstalo pro Wolfiho záhadou. Rádio v kasárnách nebylo. Jejich strážci, pokud nechlastali – a tomu věnovali podstatnou část dne –, dělali na ubikacích pravidelné prohlídky. A za daleko menší prohřešek, než by byl nález nějakého přijí10
mače, byli ochotní vyvést dotyčného na dvůr a bez milosti zastřelit. Jako jediná možnost proto zbývalo, že by to oznámili sami Rusáci. Jenomže zajatci pro ně byli něco jako vši. Nejraději by je všechny postříleli. Tím víc vynikala Oberstova schopnost, když takovou informaci získal. Ten den Wolfi zrovna pracoval v kuchyni. Škrábal brambory. Scvrklé, neforemné, zapáchající hlízy. Začínalo se ve dvě v noci, aby se stihl oběd. Pomalu klimbal nad kotlem, do kterého jako by nepřibývalo. Lekl se, když s ním zatřásl Obergefreiter Schmutzler. „Máš jít za Oberstem.“ Našel ho sedět na židli jen v košili. Ani Ritterkreuz na krku už neměl. Zato před ním stála láhev a jeho oči se podivně leskly. Wolfi zůstal překvapen stát u dveří. „Je po válce, chlapče.“ Oberst to řekl hlasem, z kterého se nedalo poznat, jestli má radost, nebo toho lituje. On sám si v první chvíli vůbec neuvědomil dosah toho, co slyšel. Oberst se předklonil. „No, co koukáš? Je konec. Válka skončila!“ „A co je s Führerem?“ zeptal se. „Hitler spáchal sebevraždu.“ Oberst to vyslovil s takovou dávkou opovržení, že se Wolfimu málem rozklepala kolena. Ale to už se Frisch napil a pokračoval: „Teď všude vládne zmatek. Rusové oslavují. Pokud nás nezastřelí hned, čeká nás Sibiř. Ty musíš zmizet! K ránu, až budou pomalu všichni namol, vypadneš. Za kasárnama je díra v plotě. Tudy vede jediná cesta na svobodu. V Berlíně nezůstávej. Je to dneska město duchů, tady bys nepřežil. Máš někde nějaký příbuzný?“ Myslel, že se mu z toho všeho rozskočí hlava. Neměl nikoho. Matka zemřela při náletu a Onkel Fritz, tátův bratr, u kterého žil před nástupem na vojnu, byl pěknej 11
hajzl. K němu by nešel za žádnou cenu. Vzpomněl si na tetu Ernu v Turnově. Byl za ní krátce před matčinou smrtí. Přijel v uniformě Hitlerjugend. Teta se mohla zbláznit. Lomila rukama, co ho to napadlo, přijet v uniformě a s kudličkou u pasu. Marně se jí snažil vysvětlit, že se za uniformu nemá co stydět. Zapřela si ruce v bok. „Jo, to ste celý vy, všichni Wystydové. Uniforma a pochodování za vřískotu píšťal a bubnů. Jen si vzpomeň, jak dopadnul tvůj táta.“ Kdyby na stole nevoněly koláče, byl by se otočil a jel domů. Jenomže u Onkel Fritze by se mu o koláčích mohlo jen zdát. Zmohl se sice na odpor, že protektorát je přece součástí Říše, tak o co jí jde? Ale ona odsekla, že tady Němce nemají moc v lásce… „Co mlčíš? Opravdu nemáš kam jít?“ zeptal se překvapeně Oberst. Vymáčkl ze sebe, že má tetu v protektorátu. Frisch rozhodil rukama a začal nervózně přecházet po místnosti. „Tak se tam hned vydej! Protektorát je teď jediný místo, který nezasáhla válka. Tam přečkáš nejhorší.“ Wolfi si tím nebyl tak jistý, protože teta měla za muže Čecha a dávala nepokrytě najevo, že s Hitlerovou politikou nechce mít nic společného. Z kasáren se dostal bez velkých obtíží. Oberst měl pravdu. Všude byl slyšet zpěv, vzduchem létaly světlice, občas zazněla i střelba. Díra ve zdi byla sice zadrátovaná, ale dalo se proklouznout. Krytý pláštíkem noci rychle postupoval. Jen co došel na třídu Horsta Wessela, vypotácelo se z rozbité výlohy několik Rusů. Byli obtěžkáni prádlem i šatstvem, všechno házeli do obrněného transportéru. Radostně při tom na sebe pokřikovali. Transportér se rozjel a světlomet občas osáhl průčelí domu či chodník. 12
Wolfi trnul hrůzou, aby ho nevyhmátl. Skákal ze strany na stranu, než našel vchod do domů. Jen co se schoval, dávka z kulometu tloukla o chodník. Uvědomoval si, že jestli se nedostane z Berlína, je s ním amen. Přemýšlel, kterým směrem se má vydat. Neměl tušení, kde se nachází. Že musí jít na východ, bylo nad slunce jasné. Ale ve tmě se těžko orientoval. A tak šlapal nočním Berlínem, aniž by věděl kam. Začínalo být chladno. Přepadla ho nehorázná beznaděj. V kapse měl sotva stovku marek. Spoléhat na něčí pomoc nevypadalo nijak slibně. Pomalu litoval, že nezůstal v kasárnách. Všechny zastřelit nemůžou. Jídla bylo sice poskrovnu, ale pořád to bylo lepší než tahle nejistota. K dobré náladě nepřispívalo ani samo město. Procházel kolem rozbořených domů, z některých zbyla jen hromada sutin. Na ulicích leželo všechno možné od rozbitých aut a převrácených tramvají po vyhořelé tanky a mezi tím se povalovaly mrtvoly vojáků i civilistů. Jejich tváře dostávaly ve svitu měsíce výrazy voskových figur. Otevřené oči jako by žalovaly. Četl v nich nenávist, zoufalství, hrůzu. Ta hrůza na něho přímo křičela z obličeje mladé ženy. Vykasaná sukně a nezvykle roztažené nohy nasvědčovaly, co se asi událo. Sehnul se, protože měl dojem, že pohnula rty. Vytřeštila oči ještě víc a vykřikla: „Nein! Nein! Hilfe!“ Snažil se ji utišit. Její hlas se ulicí rozléhal jako z tlampače. „Ticho! Nejsem Rusák. Chci vám pomoct.“ Děs se z jejích očí pomalu vytrácel. Později přiznala, že přestala mít strach, když jí začal vykat. Posadila se, sukni si přetáhla přes kolena a upřeně si ho prohlížela. 13
„Kde se tu bereš?“ „Ani se neptejte.“ „Ty seš voják?“ zeptala se nevěřícně. Přikývl. Zakroutila hlavou a zeptala se: „A kolik je ti let?“ „Osmnáct pryč,“ zalhal. Dívala se na něho se směsicí soucitu a obdivu. Nechtěl před ní vypadat jako puberťák. Vzala ho za ruku. „Není ti zima jen v tom tílku?“ Zachvátil ho příjemný pocit, jako by z té ruky sálalo teplo. Přiškrceným hlasem odpověděl, že se zahřeje cestou. „Kam chceš jít, blázínku? Bydlím tady kousek odsud. Dám ti najíst a něco na sebe.“ Dům, ve kterém bydlela, byl z poloviny rozbořen. Tlaková vlna ho při bombardování rozčísla, jako když nůž zakrojí do másla. Schodiště bylo bez zábradlí a na některý schod našlapoval s velkým sebezapřením. Byl rád, když vystoupali na patro. „Bydlíte sama?“ Hned jak se zeptal, uvědomil si trapnost otázky. Teď, s odstupem času, je mu jasné, že se zbavoval strachu z toho, co bude následovat. Přestala odemykat. Otočila se a šlehla po něm dotčeným pohledem. „Proč se ptáš?“ „No, přijít někam nad ránem neohlášený, to by mohlo špatně dopadnout.“ Usmála se. A docela jí to slušelo. „Bez obav. Bydlím sama.“ Stála těsně u něho a on v sobě potlačil povzdech úžasu nad tím, co spoře zakrývala roztržená halenka. I v tom přítmí to byl nezapomenutelný pohled. Když si představil pustošící ruce ruského vojáka, zamračil se. 14
„Co se mračíš? Tys ještě neviděl odhalený ženský poprsí?“ Nějakou tu zkušenost s holkama z Band Deutscher Mädel už měl, ale tohle bylo něco, nad čím zůstával rozum stát. A ačkoliv ho poněkud uzemnila, vzmohl se na docela příhodnou odpověď. „Něco tak pěknýho jsem opravdu neviděl.“ Udělala pohyb, jímž se snažila roztrženou halenkou zakrýt, co zakrýt nešlo, a usmála se. „Ani nevíš, jak mi tohle pomohlo.“ Vešli do předsíňky. „Běž do kuchyně,“ řekla. Usedal na židli, jako by na ní byly hřebíky. Přišla v župánku. Zatímco mlčky krájela chleba, rozhlížel se kolem. Kuchyňka jako dlaň. Okno do dvora, pod ním vzorně ustlaná postel. Stůl, u kterého seděl, a v rohu sporák. S krajícem namazaným marmeládou se k němu otočila a olízla nůž. „Já sem Ingrid,“ promluvila konečně a sedla si na postel, protože víc židlí tu nebylo. Sledovala, jak mu chutná. Řekl své jméno. Mazlivě ho opakovala. Vyzula se ze sandálů a rukama objala pokrčená kolena. Se skloněnou hlavou se pustila do vyprávění. Byla zdravotní sestrou. Ten den měla odpolední službu. Protáhla se. Raněných přiváželi bezpočet. Operace následovala operaci. Ke konci se jí nad instrumentáriem dělaly mžitky před očima. Skončili něco po jedenácté. Šéflékař ji zrazoval, ať nechodí domů a vyspí se ve špitále. Nechtělo se jí. Sanitáři jim oznámili, že válka skončila. První hodiny míru si chtěla vychutnat na zdravém vzduchu. Kráčela pomalu. Zrakem bloumala po rozbitých domech, překračovala mrtvoly, obcházela poničenou bojovou techniku. Snažila se nevnímat přetrvávající 15
zápachy války. Když cestou přes park ucítila vůni nakvétajících šeříků, považovala to za příslib lepších dnů. S hlavou naplněnou představami, jak nádherný teď bude svět, vyšla z parku. Domů jí zbývalo sotva půl kilometru. Motajícím se a pokřikujícím postavám před sebou nevěnovala pozornost. Je mír, tak oslavujou. Považovala to za přirozenou záležitost. Ještě když byli ti tři Rusáci kousek od ní, myslela si, že si s ní chtějí připít na oslavu konce války. Byla by si s nimi i přiťukla. „Proboha, Ingrid! Chtít si připíjet s Rusáky. Jak jste mohla být tak naivní?!“ neudržel se. V rozčilení ji pak mimoděk vzal za ruku. Rozplakala se. Obklopili ji. Se smíchem brebentili něco, čemu nerozuměla, ale pochopila, že jde do tuhého. Takovej skrček holohlavej jí roztrhl halenku a vysvlékl z podprsenky. U ostatních, co ji drželi za ruce, to vyvolalo bouři smíchu. Začali ji osahávat. Bránila se. Kousala, škrábala, jednoho dokonce kopla do rozkroku. To už se na ni vrhli všichni tři. Holohlavej skrček ji nutil, ať se napije z láhve. V předtuše, co ji čeká, vyhověla. Pila jako snad nikdy v životě. Cítila ruce vykasávající jí sukni. Dala se do křiku, ale nerozsvítilo se ani jedno okno. Zatím z ní servali kalhotky. Strach, hnus a možná i alkohol způsobily, že ztratila vědomí. Vyprávění v ní oživilo nepříjemný zážitek. Celá se chvěla, nepřestávala vzlykat. Snažil se ji utěšit. „To nic, to přejde.“ „Promiň.“ Hřbetem ruky si setřela slzy. „Pláču jako malá holka. Ale jsem ráda, že jsi tady.“ Překvapilo ho to a zároveň potěšilo. Zrovna se chystal zvednout k odchodu a přemýšlel, jak se zachovat. Jako by to vytušila, uchopila ho za ruku. „Neodcházej! 16
Těžké rozhodování to nebylo. Najednou bylo po slzách. Řekla mu, ať se jde umýt, že v předsíňce je konev s vodou a lavor. Opláchl se. Ingrid našel v posteli přitisknutou ke zdi. Nikdo neuléhal nahý do postele k ženě s větším ostychem než on. Nemohl usnout. Ona spala, jako by ji do vody hodil. Sepjaté ruce si položil pod hlavu, aby zabránil pokušení vzít do dlaní tu okrasu ženského těla, provokující svou zašpičatělostí. Měla neklidné spaní. Přehazovala se, vzdychala ze snu. Teprve po čase klidně spala. Ucítil oblinu jejího zadečku na svém stehně. Nejraději by nadzvedl košilku a projevil se jako muž. Vzmohl se jen na pohlazení. Téměř se jí nedotýkal. Stejně však pociťoval dosud nepoznanou slast. Jeho ruka postupovala výš. Pocítil vzedmutí svého mužství. Ani se nestačil dotknout poprsí a ejakuloval. Zděšen tím, co se stalo, zaskučel hrůzou. Uvědomoval si, že potřísnil nejen prostěradlo, ale i její košilku. Připadal si jako barbar. Naštěstí se Ingrid neprobudila. Usínal s pocitem naprostého zklamání. Když se ráno vzbudil, Ingrid už byla pryč. Hodiny s kukačkou, visící na stěně vedle kredence, ukazovaly za deset minut devět. Provinile odkryl peřinu. Na prostěradle byla mapa připomínající Korsiku. Byl rád, že se už s Ingrid neuvidí. Vyskočil z postele, udělal pár dřepů, zamával rukama. Na stole uviděl papír popsaný drobným, úhledným písmem. Jen tak, jak ho pánbůh stvořil, se pustil do čtení. Jako by držel list od mámy: příkaz následoval příkaz. Na petrolejovém vařiči si měl ohřát kafe. V piksle na kredenci máš chleba, četl. Nakonec mu oznamovala, že si může půjčit její kartáček na zuby. Pastu najdeš na předsíňce v kapse pod zrcadlem. Pod tím bylo připsáno, aby došel na dvorek k pumpě pro vodu. 17
Hned po snídani sebral konev a šel pro vodu. Za světla bylo schodiště schůdnější, přesto sestupoval pomalu. Sotva došlápl na poslední schod, otevřely se dveře bytu v přízemí. Na prahu stál člověk v plandavých kalhotách s kšandami na košili bez límečku. „Á, mladý pán od slečny Knapové, že?“ Bylo mu divné, odkud ten otrapa ví, že přišel s Ingrid. A protože jeho úlisný pohled směřoval k vojenským kalhotám, raději řekl, že je jejím bratrancem. Otrapova tvář se rozzářila. „Ich weiss! Slečna Inge mě už informovala. Mám pro vás něco zařídit. Pojďte se mnou.“ Se značnou dávkou nedůvěry poslechl. Domovní důvěrník Hackel, jak se jmenoval ten muž s obočím spadlým pod nos, se nakonec ukázal být slušným člověkem. Cestou ke kostelu svatého Rocha se omlouval, že město potřebuje lidi na odklízení trosek. „Je mír, po kterém jsme všichni toužili. Teď ale nastává čas obnovy. Je zapotřebí odstranit následky války. Předpokládám, že to jistě jako správný Němec chápete.“ Podíval se přitom významně na jeho vojenské kalhoty a dodal: „Já jako domovní důvěrník mám na starosti organizování lidí k odklízecím pracím.“ Zavedl ho do kostela, odkud se práce organizovaly. Páter Joachim se rozhodně lišil od představy, jakou Wolfi měl o farářích. Nebyl upnutý do kleriky a obličej mu nepřetékal mastnotou. Štíhlý, ostře řezaná tvář a přímo charismatický pohled, jímž si nejen získával důvěru, ale i poskytoval naději. Zeptal se faráře, jak může někdo ještě věřit v Boha po tak strašné válce? Dostalo se mu odpovědi, že bez víry se německý národ nemůže zvednout z kolen, na která byl sražen. 18
Stáli proti sobě v příšeří kostela. Kněz si ho prohlížel od hlavy k patě. Wolfi měl dojem, že v něm čte jako v otevřené knize. „Bůh tě opatruj, synu,“ řekl pološeptem, ale i tak to pod klenbou kostela zaznělo, jako by bylo nahlas puštěné rádio. „Obléknout děti do uniformy, to může udělat jen šílenec.“ „Proč si myslíte, že Hitler byl šílenec?“ zeptal se s dávkou trucovitosti v hlase. „Proč si to myslím?“ Ušklíbl se. „Protože lidé, jako jsi ty, jsou stvořeni pro lásku, a ne pro válečnou vřavu. Podívej se kolem. Vidíš výsledek Hitlerova snažení. Země je v troskách. Národ ponese Kainovo znamení nacionálsocialismu ještě celé generace.“ Díval se na kněze s nedůvěrou. Ten se jen mírně pousmál. „Vím, co máš teď na srdci. Jestli bych takhle mluvil v minulosti?“ Zakýval smutně hlavou. „S lidmi, jimž jsem věřil, a nebylo jich málo, jsem mluvil ve stejném duchu. A kdybych tenkrát potkal tebe, řekl bych totéž co dnes. I když máš na sobě vojenské kalhoty, nevypadáš na fanatika. Uvědom si, že Hitler málem smazal vše, čeho velikáni německého národa dosáhli pro rozvoj ducha. Ty a tobě rovní se musíte pokusit pozvednout prestiž národa na úroveň, která mu patří.“ V tehdejším rozpoložení mysli chápal jeho slova jako skutečnou výzvu a poprvé se zamyslel nad tím, o čem se ještě donedávna domníval, že je třeba za to položit život. Potom dostal pásku na rukáv s označením Červeného kříže a krumpáč. Úkol byl jasný. Prolézat ruiny, a pokud to půjde, vyprostit zasypané. V horším případě vytáhnout mrtvé. Pro případy, kdy lidem už nebude pomoci, byl vyzbrojen rouškou namočenou v octu. 19
Nemohl v tom puchu vydržet. Uličkou mezi pobořenými domy proběhl do vedlejší ulice a zůstal stát jako přikovaný. Pod dohledem Rusů tam pracovali váleční zajatci. Kousek od něho se jen tak v košili lopotil Frisch. Zavolal na něho: „Herr Oberst!“ Frisch sebou trhl a překvapeně se podíval, kdo to volá. „Wolfi! Co tady děláš?“ zeptal se a bázlivě se rozhlédl kolem sebe. Ten bázlivý pohled rozhodl o všem, co následovalo, i o Wolfiho budoucnosti. Nechtěl se smířit s nedůstojným postavením, v jakém se Frisch nacházel. Dodnes nedokáže pochopit, co ho přimělo, aby vykřiknul: „Utíkejte za mnou. Německo vás potřebuje!“ Frisch na okamžik zaváhal. Pak udělal několik pomalých kroků, a když strážný zařval „Stoj!“, rozběhl se. Wolfi si pamatoval, že v uličce je barák s otevřenými domovními dveřmi. Vběhl dovnitř následován Oberstem. Ve strachu, jaký pohled se jim naskytne, sestupoval po schodech do sklepa. Naštěstí tam mrtvoly nebyly. Procházel kolem jednotlivých sklepních kójí, oddělených od sebe dřevěným mřížovím. Na všech byly zámečky. Daly se snadno rozbít. Podařilo se jim najít docela slušné „poklady“: pár sklenic kompotu a zavařenin, dvě krabice sucharů a hlavně svíčky. Zápalky měl Frisch v kapse. V jedné z kójí byly i stoličky. Při plápolavém svitu svíčky Wolfi povyprávěl Oberstovi, co zažil od útěku z kasáren. Frisch se zájmem naslouchal. „Skoro se stydím,“ řekl pak pološeptem a stiskl mu ruku. „Nemáte proč.“ „Ale mám. Kdybys na mě nezavolal, nikdy by mě nenapadlo utéct. Není kam. Rusové jsou všude.“ 20
Poslední slova doprovázely krátké dávky z automatů. Všiml si, jak Oberst zbledl a na čele mu vyvstal pot. „Slyšíš!“ vykřikl. „To je odplata za můj útěk.“ Jen co Frisch dokouřil, vydali se za otcem Joachimem. Když uviděl německého důstojníka, zdviženým obočím naznačil překvapení. Nepřicházelo v úvahu, že by mohl zůstat. Prý se tam mohou zastavit příslušníci sovětské vojenské policie. Pátrají po ukrývajících se příslušnících SS. V Oberstových očích se poprvé objevilo něco jako rozčarování. „To nevadí, Herr Oberst. Zavedu vás k Ingrid.“ Faráři se viditelně ulevilo, ale hned výstražně zvedl prst. „Wolfi, ty nečekej! Ráno odjíždí vlak na východ. Je to náklaďák. Manžel jedné členky našeho chrámového společenství je vlakvedoucí. Mluvil jsem s ní. Její muž tě propašuje do některého vagónu.“ Ingrid už byla doma, ale taky nevěděla, co má říct, když se jí v kuchyni oba objevili. Frisch se po zjištění, že v místnosti je jen jedna postel, omlouval. Ingrid mávla rukou: „Nějak se tady srovnáme. Mívám hodně nočních.“
*** O nějakém pravidelném jízdním řádu se nedalo mluvit. Navíc vlak zabavili Rusové, a on tak musel jít z Drážďan pěšky. Než se dostal do protektorátu, uběhly téměř tři dny. Kručelo mu v břiše. Trochu jídla, co měl na cestu, už dávno snědl. Zprvu se lidským obydlím vyhýbal. Podle hodinek a slunce určoval směr na východ. Les však byl pro něho velkou neznámou. Bylo slyšet časté výstřely. Musel se 21
vyhýbat skupinkám nejrůznějších lidí, hovořících jeho jazykem i řečí, které nerozuměl. Schovaný za smrkem vyvráceným z kořenů byl svědkem popravy. Skupina stejných pobloudilců, jako byl on, zastřelila dva na kost vyhublé chlapy. „Svině bolševický,“ opakoval si jeden ze střelců pro sebe, když se přišel k vývratu vymočit. V noci se Wolfi ani pořádně nevyspal. Nocoval v krmelcích, na posedech a taky pod širým nebem. Šelesty a zvuky noci ho zneklidňovaly. Pokaždé měl dojem, jako by se k němu někdo blížil. Hlad a potřeba napít se něčeho jiného než vody z potůčku ho přinutily přilézt ke křížku. Byl na cestě už pátý den, když se před ním na kraji lesa rozevřelo malebné údolí. Chalupy rozházené po stráních jako by se ze strachu chystaly sestoupit ke kostelíku uprostřed. Nikde ani živáčka. Život jako by tam vymřel. Klopýtaje ze stráně zahlédl za chalupou staříka a ženu s podkasanou sukní. Shrabovala seno. Stařík ho lenivými pohyby dával do kop. Schylovalo se k dešti. Došoural se k nim odhodlaný požádat je o chleba. S pokorou v hlasu se nabídl, že jim pomůže. „Nikoho nepotřebujeme!“ vyštěkl stařík a pokračoval v práci. Žena s mocně se vzdouvajícím poprsím se opřela o hrábě a zvědavě si ho prohlížela. „I kuš, fotr!“ ozvala se panovačně a přistoupila blíž. „Jen ať nám mladej pomůže. S váma bych to do deště nestihla dát do kupek.“ Teď stála těsně před ním. Pohladila ho po tváři. A jakoby nedopatřením se o něho otřela. Úplně se zajíkl. Hlasitě se zasmála. Znělo to, jako by ji někdo polechtal. Sama, dávajíc si záležet, aby se její pozadí patřičně vlnilo, odkráčela k chalupě. 22
Starý Sepl Haase špatně slyšel. A proto si neuvědomoval, že jeho samomluvu může někdo odposlouchávat. Po každém pohybu s vidlemi si ulevoval, aniž se rozhlédl kolem. „Mrcha jedna! Je celá říčná! Bez chlapa nevydrží ani hodinu!“ Žena se jmenovala Tylda. Sotva ji Wolfi došel, začala se svěřovat: „Tchán je držgrešle a hlupák. Pořád si myslí, že se mu synáček, co se dal k SS, vrátí. A já chci žít!“ šeptla mu do ucha, když přicházeli k chalupě. Uchystala skutečné hody. Na stole se objevily maštěné brambory posypané cibulí a rozdrceným česnekem. V misce kyselé zelí, ve džbánku kyselé mléko. Jedl, až se mu dělaly boule za ušima. Mezi jednotlivými sousty vyprávěl, kam má namířeno. Ona seděla vedle něho a jen se usmívala. Cítil její stehno na svém koleně. Bylo mu to docela příjemné. Stařík jedl pomalu, zlobně na něho zahlížel. Když dojedl, zaskřehotal: „Ty hodinky sou moc pěkný. Měl bys je tady nechat. Stejně o ně přijdeš tam, kam jdeš.“ „I kuš, fotr! Že se nestydíte. Tahle chalupa nikdy pohostinstvím neoplývala. Ale co je moc, to je moc. Wolfi si jídlo odpracoval.“ Stařík se uchechtl. „A ještě odpracuje!“ Tehdy to hned nepochopil. Snažil se jídlo odpracovat. Než Tylda podojila krávy, vykydal z chléva hnůj. A od studny nanosil vodu do kotle. Fotr Sepl seděl na zápraží, pokuřoval fajfku, ani zatopit pod kotlem nešel. Mračil se a něco si pro sebe huhňal. Tylda přitáhla do světnice plechovou sedací vanu. Do horké vody přilila studenou, z vany se kouřilo, Wolfi se mohl beze studu vysvléknout. Ani mu nevadilo, že ho někdo okukuje. S rozkoší si do vany sedl. Kvůli špíně a potu byl sám sobě protivný. Tylda beze slova uchopila 23
žínku a začala mu drhnout záda. Jak si přitom zacákala blůzku, vypadalo to, jako by na sobě nic neměla. Její poprsí se pohupovalo. Oči mu mohly vypadnout z důlků. Stále mu však nedocházelo, co měl fotr Sepl svým úsměškem na mysli. Došlo mu to až ve světničce na patře, kde mu Tylda ustlala. Slyšel ji, jak si dole prozpěvuje. Pak vrzly dveře. Tylda se objevila v noční košili a se svíčkou v ruce. Košili měla rozhalenou po způsobu bohorodiček na kostelních obrazech. Zůstal na ni vyjeveně hledět. Všimla si toho. „Co tak vyjeveně koukáš? Nelíbím se ti?“ řekla podivně se chvějícím hlasem a spustila košili na zem. Než stačil odpovědět, stáhla z něho peřinu. Když uviděla jeho připravenost, zaržála jako kobyla a dosedla na něho. Zmocnil se jejího poprsí. Supěla, jako když jede lokálka do kopce. Netrvalo to dlouho a začala lapat po dechu, jako by se topila. Také on vykřikl. Zdálo se mu, že musí v příštím okamžiku umřít. Vůbec se nebránil, když ho vyprovokovala k opakování. To už se považoval za mistra v umění milovat. Vzývala ho jako boha. Tolik něžností už nikdy potom neslyšel. A také už nikdy neměl tolik rozškrábaná záda. Přemlouvala ho, ať zůstane. „Fotr brzo zaklepe bačkorama. Víš, jak se budeme mít?“ Jen se v duchu usmíval a nic nesliboval, ale byl přesvědčený, že ráno dá Tyldě sbohem. Probudil ho hluk doléhající otevřeným okénkem z údolí. Pohled na hodinky prozradil, že je skoro deset. Vyhlédnutí ven mu přineslo dvojí překvapení. U kostelíku stála dvě auta. Asi desítka chlapů s automaty připravenými ke střelbě byla v obležení ženských vykřikujících jedna přes druhou. O kus dál stál chlap s rukama za hlavou. Pak se odkudsi ozval výstřel. Hlasy utichly, jako když utne. Dva muži se rozeběhli směrem, 24
odkud výstřel zazněl. Vzápětí se ozval srdceryvný pláč. Z jednoho domku vyběhla žena a hrozila pěstí. Tak to je pěkný nadělení, pomyslel si. Daleko větším překvapením byl však pohled na jeho spodní prádlo visící na plotě. „Potvora jedna,“ prohodil pro sebe a nevěděl, jestli se má smát tomu, jak si ho pojistila, nebo jí poděkovat za vyprání. Ale to už se v komůrce objevila Tylda. S očima rozšířenýma hrůzou, celá se třásla, vrhla se mu s pláčem kolem krku: „Die Tschechen sind da!“ Dalo mu dost přemlouvání, než pochopila, že musí zmizet. Nakonec mu pomohla její obava, že ho stařec určitě udá, až se tady Češi objeví. Loučení bylo krátké. Nejraději by ho zatáhla do postele. Ale vymluvil se, že Češi tady mohou být každou chvíli. Hlavou jí naznačil, ať vykoukne oknem. Skutečně. Několik chlapů stoupalo do stráně. Musel slíbit, že se vrátí. Rychle mu přichystala tlumok s jídlem. Mokré prádlo strčil dovnitř. Na sebe navlékl spodky a košili po manželovi. Byla poněkud větší, ale voněla po nějakých bylinkách. „Vejslužka“ mu až do Turnova nevystačila. Cesta nebyla procházkou růžovým sadem. Nestačil se divit. Všude potkával lidi s páskami s písmeny RG na rukávě. Všude se něco stěhovalo na autech či na povozech. Leckde visely i bílé prapory. Nejvíc ho udivovalo, že zdejší obyvatelé nosili na rukávech bílé pásky. Mělo to jedinou výhodu. Věděl, komu se nemusí vyhýbat. Ale ani u svých nenacházel pokaždé pochopení. Když v jedné vsi požádal o vodu, dostal vynadáno, jak to že chodí bez pásky? „Ještě nás přivedeš do neštěstí,“ hořekovala selka a rozhlížela se, jestli ji někdo nevidí. Šel už pátý den, když se hladový objevil na předměstí Turnova. Značně se mu ulevilo, když zjistil, že Tante Erna je doma. 25
„Kdo tě sem přivezl?“ zeptala se nedůvěřivě. „Nikdo mě nepřivezl.“ „Hele, nech si ty fórky. Nejsem na ně zvědavá.“ „Vážně, Tante, z Drážďan jdu pěšky. Ani nevím, jak dlouho už vlastně jdu.“ Pohladila ho po tváři. „Máš hlad, viď?“ „To taky. A opravdu nevím, co se mnou bude. Berlín je rozšvihanej. Všude Rusáci. Nebo ty chlapi s páskama RG. Je mi z toho všeho na blití.“ „No, no! Jen se neposer. Vidíš, kam tě to frajeření s kudličkou u pasu přivedlo.“ Jen si rejpni, pomyslel si. „Kudličku u pasu už nemám. Zbyly mi akorát oči pro pláč. Ale máma vždycky říkávala, že kdyby se s ní něco stalo, mám jít za váma, a tak jsem tady,“ zalhal. „Tak pojď dovnitř, ať nás nikdo neslyší mluvit po našem. Nemuselo by se to vyplatit.“ Sotva vkročil do kuchyně, ovanul ho příjemný pach tetiny domácnosti. Vnímal vůni skořice a čehosi nedefinovatelného, co v něm vyvolávalo pocit bezpečí a pohodlí, po němž celou svou bytostí toužil. „Víte, Tante Erna, že jsem často vzpomínal na vaše koláče?“ Potěšeně se usmála a on věděl, že má vyhráno. Odšourala se do špajzky a postavila před něho misku s koláči. „Jsou trochu okoralý, měls napsat.“ „Jo, Tante, to se lehko řekne. Já byl rád, když jsem sehnal něco k jídlu. Na psaní nebyl čas.“ „Uvařím ti kafe, chceš?“ Přikývl a pustil se do koláčů. Teta Erna se posadila proti němu. Vychutnával si každé sousto a mezi tím vyprávěl o svých trampotách. Naslouchala s napětím. 26
Občas jí zacukalo v koutcích úst. Když před něho stavěla hrnek s kafem, pohladila ho znovu po vlasech. „I ty můj chlapče,“ povzdechla si. „Taky to nemáš lehký.“ „Tak mě tady necháte?“ Kul železo, dokud bylo žhavé. Nepředpokládal, že by ho teta vyhodila na ulici, ale ze strýce strach měl. Onkel Alfréd byl Čech. Wolfi si ho z poslední návštěvy pamatoval jako nemluvu, který poslouchá zakázaný rozhlas. Tante ho pokaždé vystrnadila z kuchyně z obavy, aby ho snad neudal. Neřekla to sice přímo, ale naznačovala, že strýc má divné vrtochy. Strýc na něho nikdy nepromluvil. Jen si ho zamračeně prohlížel, než šel poslouchat. Chytal zakázané vysílání na primitivní krystalkový přijímač. Že se jedná o zakázanou stanici, poznal Wolfi podle slova London, než se podařilo rádio ztišit. Divil se, že může Onkel na něco tak jednoduchého Londýn chytit. Trochu ho mrzelo, že se strýc věnuje něčemu zakázanému, ale už kvůli těm tetiným koláčům by ho neudal. „Jo, milej Wolfi, tady tě nemůžeme nechat,“ řekla teta. Hrklo v něm jako ve starých pendlovkách. Musel vypadat hloupě, protože Erna k němu přistoupila a přivinula si jeho hlavu na poprsí. „My se totiž odsud stěhujeme.“ „A kam?“ „Do Ústí nad Labem.“ „Onkel Alfréd nebude proti tomu vzít mě tam taky?“ Strýc Alfréd – nepřál si, aby mu Wolfi říkal Onkel – byl úředník na radnici. Hezký člověk s bradkou a postupující pleší. Zakládal si na tom, že když je šero, podobá se Leninovi. Byl už předválečný komunista. Potrpěl si na to, když mu lidé poklepávali na rameno, jak je dobrý a všemu rozumí. 27
Wolfiho vyprávění nebralo konce. Teta Erna naslouchala se zájmem. Občas jen nesouhlasně zakroutila hlavou. Pak raději vstala a došla pro pivo. Sotva postavila láhev na stůl, všiml si její vystrašené tváře při pohledu z okna. „Co se děje?“ zeptal se. „To nám ještě scházelo,“ zabručela a hrnula se ke dveřím. Bylo slyšet rázné zaklepání. Hned jak Erna otevřela, panovačný hlas něco žádal v řeči, které Wolfi tehdy nerozuměl. Teta vzrušeně, téměř hádavě v češtině odpovídala. Museli ji odstrčit. Do kuchyně vpadli jako velká voda. Byli dva, pásky s nápisem RG na rukávech. V rukou drželi pistole. Tante se postavila před něho a něco jim vykládala. Asi je překvapilo, koho mají před sebou. Zasunuli pistole a naznačili, aby je následoval. Tante jim něco pověděla, ale jeden z těch mužů se na ni utrhl: „Drž hubu!“ Byla to první česká slova, která si Wolfi zapamatoval. Nechtělo se mu dělat potíže, a tak se zvedl. Tante Erna ho ubezpečovala, ať se nebojí, všechno se vysvětlí, až se strýc vrátí. Vzali ho mezi sebe a chovali se dost neurvale. Lidi z druhé půlky dvojdomku stáli na schodech. Dívali se, jako by byl vrah. Později se od tety Erny dozvěděl, že za udáním stáli oni. Nemohli prý zapomenout, jak se po Turnově procházel v uniformě Hitlerjugend. Do sběrného tábora byl odvezen autem. Dostrkali ho do kanceláře, kde s nohama na stole seděl o něco starší blonďák. Nápadně se podobal Neronovi, jak si ho Wolfi pamatoval z učebnice dějepisu. Jen nepatrně zohyzděný horní ret narušoval mužovu hezkou tvář. Unylý pohled prozrazoval, že se od něho nedá čekat nic dobrého. Vedle stála zpola dopitá flaška. Rum. Když blonďák promluvil, 28
znělo to, jako když ze lžíce kape med na chleba. Protahoval koncovky, jeho němčina byla mizerná. „Co tady děláš?“ Wolfi přemýšlel, jestli má mluvit pravdu, anebo mlžit. Nakonec uznal, že lepší bude nemlžit. „Přijel jsem k tetě na návštěvu.“ „Jo tak k tetě na návštěvu. A není to náhodou jinak?“ Na tváři nepravého Nerona se objevil škleb. „A odkud mě ty dva přivedli?“ ukázal Wolfi hlavou na gardisty za sebou, rozvalující se na židlích. „No to je právě ten bonbónek. Člen ‚há jot‘ se najednou objeví u tety. To mi chceš namluvit, že jsi přijel do Turnova na český buchty?“ Přišlo mu to k smíchu. „A víte, že máte vlastně pravdu?“ „Ty hajzle!“ A bylo po medu, zrudnul jako krocan. „Chceš si ze mě dělat legraci? Ty jsi Werwolf. Špion!“ Poslední slovo zasípal. „Přišels to tady obhlídnout, abyste nás mohli napadnout. Nejradši bych tě nechal hned zastřelit!“ Na potvrzení svých slov začal mávat revolverem. Povážlivě se při tom kymácel. Wolfi jen trnul hrůzou, aby ten blázen nezmáčkl spoušť. Tak dopadlo jeho první setkání s Viktorem Habartem.
29