Vykrvácet

Michael Robotham VYKRVÁCET Originální název: Bleed for Me Vydáno u Sphere, Londýn 2010 Překlad Martina Buchlová Odpovědná redaktorka Martina Kloudová Grafická úprava Off road factory, s. r. o.

Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 www.mobaknihy.cz © Bookwrite Pty 2010 The moral right of the author has been asserted.

All characters and events in this publication, other than those clearly in the public domain, are fictitious and any resemblance to real persons, living or dead, is purely coincidental.

All rights reserved.

Translation © Martina Buchlová, 2019 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2019 Vydání první ISBN 978-80-243-8657-7

Pro Vivien

Poděkování Na psaní může být nahlíženo jako na samotářskou profesi, ale publikování už samotářské rozhodně není.

Jsem zavázán mnoha lidem, bez kterých bych tento román nemohl napsat a byl bych nucen najít si nějakou pořádnou práci.

Nejdřív musím poděkovat svým agentům Marku Lucasovi a Richardu Pineovi, jejich připomínky a poznámky můj rukopis nesmírně vylepšily. To samé platí o mé publicistce Ursule Mackenzieové a editorovi Davidu Shelleym, kteří nikdy neztrácejí naději.

Za přátelství a pohostinnost děkuji Markovi a Sare Derryovým, Emmě Honeyové a Martynu Forresterovi, kteří vědí, jak moc nesnáším hotelové pokoje a jak moc si užívám jejich společnosti.

Za veškerou trpělivost a lásku budu nadosmrti vděčný svým třem dcerám, Alex, Charlotte a Belle, které mě trpěly v mých dobrých i špatných dnech a které se vždycky dokázaly smát mým výstřednostem. Naštěstí jsou po své matce, která mě drží nohama na zemi, a já díky ní můžu mít hlavu v oblacích.

Nakonec bych rád zmínil Annie Robinsonovou, jejíž jméno se v této knize objevuje. I když si Annie o své jmenovkyni už nemůže přečíst, vím, že se baví s anděly a přežívá v našich srdcích.

5

„Byla Lo, prostě Lo, každé ráno, kdy vstoje a v jedné punčoše měřila metr pětapadesát. Lolou byla v kalhotkách. Dolly jí říkali ve škole. Jako Dolores se podepisovala. V mém objetí však byla vždycky Lolitou.“ Vladimir Nabokov (Lolita) „Všichni lžou – každý den, každou hodinu, ať už jsou vzhůru nebo spí; lžou ve snu; lžou, když se radují i jsou-li smutní; a když mlčí, tak klamou rukama, nohama, očima i postojem.“ Mark Twain (1835 – 1910)

Siennin deník

Pro začátek bych se vám měla představit, i když to vlastně není důležité. Jména jsou jen nálepky, na které jsme zvyklí. Můžeme je nenávidět, můžeme je chtít změnit, ale nakonec nám stejně zůstanou.

Když jsem byla malá, schovávala jsem se v koši na špinavé prádlo, protože jsem ráda cítila tátovo pracovní oblečení, připadala jsem si mu blíž. Říkával mi „Červená karkulko“, občas mě proháněl po mém pokoji a vrčel jako vlk, dokud jsem se nesložila smíchy. To jsem ho milovala.

Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, vzala jsem si vysouvací nožík z tátovy kůlny, párkrát jsem se štípla do předloktí a potom jsem se tam řízla. Nebyla to moc hluboká rána, ale dost na to, aby chvíli krvácela. Nevím, jak mě to napadlo, ale dávalo mi to něco, co jsem potřebovala. Vnější bolest, která se dala srovnat s tou bolestí uvnitř.

Neubližuju si často. Někdy jednou týdně, jednou měsíčně, jednou jsem to vydržela i šest měsíců. V zimě se řežu na zápěstí a předloktí, protože všechny stopy se snadno schovají pod sako od mojí školní uniformy. V létě se řežu na břiše, protože to schovají jednodílné plavky.

Jednou nebo dvakrát jsem se řízla moc hluboko, ale vždycky jsem se o to dokázala postarat jehlou a nití. Vsadím se, že vás z toho mrazí, ale zas tak to nebolelo a tu jehlu jsem si nejdřív vyvařila.

7

Když krvácím, cítím se klidně a mám čistou hlavu. Je to, jako by ze mě odkapával jed. Když krvácet přestanu, láskyplně si svoje rány hladím. Dávám jim i pusu na dobrou noc.

Některé moje rány jsou čerstvé, na dříve neporušené kůži. Jiné jsou stará zranění, která jsem si znovu otevřela. Žiletky a vysouvací nožíky jsou nejlepší, jde to s nimi hladce a rychle. Nože jsou moc neohrabané a píchnutí jehlou málo krvácí.

Chcete vědět proč? Chcete vědět, proč někdo potají krvácí? Protože já si to zasloužím. Zasloužím si, aby mě někdo potrestal. Trestám se sama. Láska bolí a bolest je láska a ani jedna mě na tomhle světě nikdy neopustí.

Každá kapka krve, která mi vyteče z žíly, dokazuje, že jsem naživu. Každá kapka dokazuje, že umírám. Každou kapkou ze mě odkapává jed, stéká mi po ruce, skapává mi po prstech.

Myslíte si, že jsem masochista.

Myslíte si, že mám sebevražedné sklony.

Myslíte si, že mě znáte.

Myslíte si, že si pamatujete, jaké to je, když vám je čtrnáct.

Myslíte si, že mi rozumíte.

Nerozumíte.

Krvácím pro vás.

8

1

Kdybych vám měl říct o životě Liama Bakera jen jednu věc, bylo by to tohle: když mu bylo osmnáct, skoro umlátil holku, která mu v kině převrhla na hlavu kyblík popcornu. Zůstala ochrnutá od pasu dolů.

Co se týče určujících událostí Liamova života, nic dalšího za zmínku nestojí, ani smrt jeho matky, ani jeho víra v Boha nebo tři roky, které strávil v psychiatrickém zařízení s ostrahou – to všechno může být do jisté míry přičteno té chvilce šílenství v kině. „Chvilka šílenství“, tak to právě nazvala jeho psychiatrička. Jmenuje se doktorka Victoria Naparsteková a vypovídá před Revizním tribunálem pro duševní zdraví, kde vyjmenovává Liamovy úspěchy, jako by se snad chystal promovat na univerzitě.

Doktorka Naparsteková je pohledná, mladší, než jsem čekal – je jí něco přes třicet, medově blond vlasy má stažené dozadu a sepnuté sponou ze želvoviny. Několik pramínků se jí uvolnilo a teď rámují její rysy, které by jinak působily celkem ostře. I přes své příjmení má glasgowský přízvuk, ne hrubý nebo hrdelní, spíš skotsky zpěvný, díky čemuž zní vesele a bezstarostně, dokonce i když jde o něčí svobodu. Zajímalo by mě, jestli ví, že její oči člověka spíš hltají, než aby ho vnímaly. Možná jí křivdím.

Liam sedí na židli vedle ní. Už jsou to čtyři roky, co jsem ho viděl naposledy, ale ta změna je stejně pozo9

ruhodná. Už není neohrabaný a nekoordinovaný. Liam přibral a kontaktní čočky, kterými nahradil brýle, dělají jeho oči, od přírody bleděmodré, tmavší.

Na sobě má bavlněnou košili s dlouhým rukávem a džíny, jeho boty jsou špičaté podle poslední módy a vlasy má nagelované tak, že mu trčí ke stropu. Dokážu si představit, jak se na dnešní slyšení připravoval a dával si obzvlášť záležet na tom, aby vypadal co nejlépe, protože dobře věděl, jak moc je to důležité.

Z okna vidím obezděné nádvoří poseté rostlinami v květináčích a malými stromky. Zrovna tam cvičí několik pacientů, každý obývá svůj vlastní prostor, aniž by si všímal existence ostatních. Někteří udělají pár kroků jedním směrem a potom se zastaví, jakoby ponoření do myšlenek, a pak se najednou vydají na opačnou stranu.

Jiní máchají rukama a pochodují kolem jako na vojenské přehlídce. Jeden mladý muž se chová, jako by promlouval k publiku, zatímco další zalézá pod lavičku, jako by se chtěl schovat před neexistující bouří.

Doktorka Naparsteková pořád mluví. „Během měsíců, kdy jsem s Liamem pracovala, jsem objevila ztrápeného mladého muže, který velmi tvrdě pracoval na tom, aby se stal lepším. Záchvaty hněvu má pod kontrolou a jeho sociální schopnosti se výrazně zlepšily. Poslední čtyři měsíce se účastnil našeho programu společného bydlení, kde spolupracoval s ostatními pacienty při vaření, uklízení i mytí nádobí, všechno podle jimi vytvořených pravidel. Liam působil jako uklidňující prvek – vůdce týmu. Nedávno jsme tu měli kritický incident, kdy si jeden z rezidentů vzal jiného rezidenta jako rukojmí, ohrožoval ho nožem a zabarikádoval dveře. Ochrance trvalo pět minut, než se do domu dosta10

la, a Liam mezitím celou situaci uklidnil. Bylo úžasné se na to dívat.“ Zalétnu pohledem na tři členy tribunálu – soudce, zdravotnického odborníka a laika se zkušeností s mentálními poruchami. Přemýšlím, jestli vypadají „ohromeně“. Možná to jen nedávají najevo.

Tribunál musí rozhodnout, jestli by Liama měli propustit. Tak systém funguje. Když se má pacient za vyléčeného nebo se tomu blíží, zvažuje se jeho rehabilitace a případné propuštění. Potom je z nemocnice se zvýšenou ostrahou převezen na regionální zabezpečené oddělení k dalšímu léčení. Pokud se to osvědčí, dostává čím dál víc vycházek, nejdřív v areálu ústavu, později v okolních ulicích s doprovodem a nakonec bez něj.

Nemám tu žádnou oficiální pravomoc. Dnes jsem měl trávit svůj půlden na univerzitě v Bathu, kde poslední tři roky učím psychologii. Tak je to dlouho, co jsem nechal své klinické praxe. Jestli mi chybí? Ne. Pořád žije ve mně. Pamatuju si každého pacienta – řezače, trhače, závisláky, narcisty, sociopaty i sexuální predátory, ty, kteří byli moc vystrašení na to, aby se postavili světu, a ty, kteří ho chtěli do základů spálit.

Liam byl jedním z nich. Vlastně by se dalo říct, že je tady kvůli mně, protože to já jsem navrhl, aby ho oddělili od společnosti a poskytli mu léčbu místo toho, aby ho poslali do normálního vězení.

Doktorka Naparsteková skončila. Usměje se a skloní se, aby něco pošeptala Liamovi do ucha, přitom mu stiskne rameno. Liam sice upírá oči na ni, ale nesoustředí se na její obličej. Dívá se jí do výstřihu halenky.

Doktorka se vrátí na své místo a zkříží nohy pod uhlově šedou sukní.

11

Soudce vzhlédne. „Je tu ještě někdo, kdo by chtěl k tribunálu promluvit?“ Chvíli mi trvá, než se postavím. Někdy moje nohy nedělají to, co po nich chci. Můj mozek vyšle signály, ale ty buď nedorazí vůbec, nebo, stejně jako londýnské autobusy, dorazí všechny najednou a způsobí, že se moje končetiny zaseknou nebo se dají do pohybu dozadu, do stran a někdy i dopředu, takže to vypadá, jako by mě dálkovým ovládačem řídilo pomatené batole. Říká se tomu Parkinson – progresivní, degenerativní, chronická, ale ne nakažlivá choroba, kvůli které ztrácím mozek, aniž bych přišel o rozum. Neřekl bych, že je neléčitelná. Jednou se lék najde.

Už jsem na nohou. „Jmenuji se profesor Joseph O’Loughlin. Doufal jsem, že bych mohl Liamovi položit pár otázek.“ Soudce sklopí bradu k hrudníku. „Jaký je váš vztah k tomuto případu, profesore?“ „Jsem klinický psycholog. S Liamem se známe. Vypracoval jsem jeho posudek před odsouzením.“ „Léčil jste Liama od té doby?“ „Ne. Jen bych rád pochopil souvislosti.“ „Souvislosti?“ „Ano.“ Doktorka Naparsteková se otočila a upřeně na mě kouká. Nevypadá to, že jsem na ni udělal nějak zvláštní dojem. Jdu do přední části místnosti. Přes zamřížovaná okna dopadá dovnitř denní světlo a tvoří na linoleu lesklé geometrické obrazce. „Ahoj, Liame, pamatuješ si na mě?“ „Ano.“ „Pojď si sednout sem ke mně.“ 12

Postavím dvě židle čelem k sobě. Liam se podívá na doktorku Naparstekovou a ta přikývne. Liam jde dopředu. Je vyšší, než si ho pamatuju, ale méně sebejistý než před pár minutami. Sedíme naproti sobě, naše kolena se skoro dotýkají. „Rád tě znovu vidím. Jak ses měl?“ „Dobře.“ „Víš, proč tady dnes jsme?“ Přikývne. „Doktorka Naparsteková a ti ostatní tady si myslí, že jsi na tom líp a že je na čase, aby ses posunul dál. Chtěl bys?“ Znovu přikývne. „Kam půjdeš, když tě propustí?“ „Najdu si bydlení. Najdu si p-p-práci.“ Liam koktá méně, než si pamatuju. Zhoršuje se to, když je nervózní nebo naštvaný. „Nemáš žádné příbuzné?“ „Ne.“ „Většina tvých přátel je tady.“ „Udělám si nové p-p-přátele.“ „Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy, Liame.

Připomeň mi znovu, proč jsi tady.“ „Udělal jsem něco špatného, ale už jsem na tom líp.“ To je ono: doznání a výmluva jedním dechem. „Tak proč jsi tady?“ „Vy jste mě sem poslal.“ „To jsem musel mít nějaký důvod.“ „Měl jsem p-p-poruchu osobnosti.“ „Co myslíš, že to znamená?“ „Někomu jsem ublížil, ale nebyla to moje vina.

Nemohl jsem si pomoct.“ Naklání se dopředu, lokty na kolenou, oči upřené na podlahu.

13

„Zbil jsi děvče. Mlátil jsi ji a kopal. Rozdrtil jsi jí páteř.

Zlomil jsi jí čelist. Prorazil jsi jí lebku. Jmenovala se Zoe Hegartyová. Bylo jí šestnáct.“ Každá z těch vět se rozléhá, jako bych bouchal do cimbálů přímo u jeho ucha, ale v jeho očích se nic nezmění. „Mrzí mě to.“ „Co tě mrzí?“ „Co jsem u-u-udělal.“ „A teď jsi jiný?“ Přikývne. „Co jsi udělal, aby ses změnil?“ Vypadá zmateně. „Takové nepřátelství musí z něčeho vycházet, Liame.

Co jsi udělal, aby ses změnil?“ Začíná mluvit o terapeutických sezeních a seminářích, které absolvoval, o kurzech sebeovládání a sociálních dovedností. Občas se podívá přes rameno na doktorku Naparstekovou, ale já ho požádám, aby se soustředil jen na mě. „Řekni mi o Zoe.“ „Co o ní?“ „Jaká byla?“ Zavrtí hlavou. „Nepamatuju se.“ „Líbila se ti?“ Liam sebou cukne. „T-t-tak to nebylo.“ „Sledoval jsi ji z kina domů. Odtáhl jsi ji z ulice. Ukopal jsi ji do bezvědomí.“ „Neznásilnil jsem ji.“ „O znásilnění jsem nic neříkal. To jsi měl v plánu?“ Liam vrtí hlavou a tahá se za rukávy od košile. Pohled upírá na vzdálenou zeď, jako by sledoval nějaké neviditelné drama na plátně, které nikdo jiný nevidí.

14

„Jednou jsi mi řekl, že Zoe měla masku. Řekl jsi, že hodně lidí nosí masky a nejsou upřímní. Nosím masku i já?“ „Ne.“ „A co doktorka Naparsteková?“ Při zmínce jejího jména se Liam začervená. „N-n-ne.“ „Kolik ti je, Liame?“ „Dvacet dva.“ „Řekni mi o svých snech.“ Zamrká na mě. „O čem sníš?“ „Že se odsud dostanu. Začnu nový ž-ž-život.“ „Masturbuješ?“ „Ne.“ „Nevěřím, že to je pravda, Liame.“ Zavrtí hlavou. „Co se děje?“ „O takových věcech se nemá mluvit.“ „Pro mladého muže je to velmi přirozené. Na koho myslíš, když masturbuješ?“ „Na holky.“ „Tady moc holek není. Většina personálu jsou muži.“ „H-h-holky z časopisů.“ „Doktorka Naparsteková je žena. Jak často ji vídáš?

Dvakrát týdně? Třikrát týdně? Těšíš se na vaše sezení?“ „Je na mě hodná.“ „Jak je na tebe hodná?“ „Neodsuzuje mě.“ „Ale prosím tě, Liame, jasně, že tě odsuzuje. Proto je tady. Máš o ní někdy sexuální představy?“ 15

Naježí se. Podrážděný. Znepokojený. „Takové věci by se neměly říkat.“ „Jaké věci?“ „O ní.“ „Je to velmi atraktivní žena, Liame. Jen ji obdivuju.“ Pohlédnu mu přes rameno. Doktorka Naparsteková nevypadá, že by se jí ten kompliment zamlouval. Pevně svírá rty a pohrává si s přívěskem na krku. „Co máš radši, Liame, zimu, nebo léto?“ „Léto.“ „Den, nebo noc?“ „Noc.“ „Jablka, nebo pomeranče?“ „Pomeranče.“ „Kávu, nebo čaj?“ „Čaj.“ „Ženy, nebo muže?“ „Ženy.“ „V sukních, nebo v kalhotách?“ „V sukních.“ „Dlouhých, nebo krátkých?“ „Krátkých.“ „Punčochy, nebo punčocháče?“ „Punčochy.“ „Barva rtěnky?“ „Červená.“ „Jakou má barvu očí?“ „Modrou.“ „Co má dneska na sobě?“ „Sukni.“ „Jakou barvu má její podprsenka?“ „Černou.“ 16

„Neřekl jsem žádné jméno, Liame. O kom mluvíš?“ Rozpačitě ztuhne a zrudne ve tváři. Všímám si, jak mu levé koleno bezděčně poskakuje nahoru a dolů. „Myslíš si, že je doktorka Naparsteková vdaná?“ zeptám se. „N-n-nevím.“ „Nosí snubní prsten?“ „Ne.“ „Možná má doma přítele. Myslíš na to, co dělá, když odsud odejde? Kam jde? Jak vypadá její dům? V čem chodí do postele? Možná spí nahá.“ V koutcích úst se Liamovi sbírají bílé sliny.

Doktorka Naparsteková chce, aby byl výslech ukončen, ale soudce jí nakáže, aby se posadila.

Liam se zkouší otočit, ale já se nakloním dopředu a položím mu ruce na ramena, přiblížím rty těsně k jeho uchu. Vidím kořínky vlasů smáčené potem a kousek pěny na holení pod uchem.

Zašeptám: „Myslíš na ni pořád, že jo, Liame? Na vůni její kůže, jejího šamponu, jemnou křivku jejího ucha, stín v prohlubni mezi jejími prsy… pokaždé, když ji vidíš, nasaješ víc detailů, abys mohl fantazírovat o tom, co jí chceš udělat.“ Liamovi se do tváří vžene krev a začne nepravidelně oddychovat. „Fantazíruješ o tom, jak ji sleduješ domů – přesně jako jsi sledoval Zoe Hegartyovou. Jak ji odtáhneš z ulice. Jak tě prosí, abys přestal.“ Soudce mě najednou přeruší. „Neslyšíme vaše otázky, pane profesore. Prosím, mluvte hlasitěji.“ Kouzlo se vytratí. Liam si vzpomene, jak normálně dýchat.

17

„Omlouvám se,“ řeknu a letmo pohlédnu na revizní komisi. „Jen jsem říkal Liamovi, že možná pozvu doktorku Naparstekovou na večeři.“ „Ale v-v-vy jste ž-ž-ženatý.“ Všiml si mého snubního prstenu. „Žijeme odděleně. Možná je paní doktorka volná.“ Znovu se nakloním dopředu a přiblížím svoji tvář až k jeho. „Vezmu ji na večeři a potom ji odvezu domů. Vsadím se, že šuká jako motorová pila, co myslíš ty? Ty slušný a upjatý, chladný a odměřený, ty jsou jak utržený ze řetězu. Možná bys chtěl fantazírovat o tom.“ Liam znovu zapomněl dýchat. Jeho mozek jako by se dusil ve vlastní rozzuřené šťávě, řve jako kytarové sólo. „Rozčiluje tě to, Liame? Proč? Řekněme si to na rovinu, ona není tak úplně tvůj typ. Je pěkná. Je vzdělaná. Je úspěšná. Proč by se zajímala o nešťastnou sadistickou svini, jako jsi ty?“ Liamovy oči nervózně kmitají sem a tam, jako by dostal injekci adrenalinu přímo do mozku. Vypálí ze židle a vleče mě s sebou přes celou místnost. Svět se na chvíli točí obráceně, jeho palce jsou v mých očních důlcích a jeho ruce mi stlačují lebku. Jen stěží slyším cokoli jiného než tlukot vlastního srdce, dokud se neozve dusot těžkých bot o linoleum.

Liama ze mě strhnou, stále nepřestává funět a křičet.

Nemocniční ochranka mu zajistila ruce, ale on na mě pořád vyjíždí a vykřikuje, co všechno mi udělá. Členové tribunálu se evakuovali nebo nalezli útočiště v jiné místnosti. Pořád slyším, jak vzpírajícího se Liama vlečou vzdálenou chodbou, kde okopává dveře a zdi.

Victoria Naparsteková šla s ním, snaží se ho uklidnit.

18

Slzí mi oči a za zavřenými víčky se mi přelévají barevné hvězdy jako v kaleidoskopu. Vyškrábu se na židli a vytáhnu kapesník, abych si otřel obličej. Po několika minutách už zase normálně vidím.

Opráším si sako, zvednu svůj otlučený kufřík a vyrazím přes stanoviště ostrahy a zamčené dveře, až se ocitnu na parkovišti, kde se trapně a ošuntěle vyjímá moje staré Volvo kombi. Chystám se odemknout dveře, když se objeví Victoria Naparsteková. Na vysokých podpatcích nejistě klopýtá po nerovném asfaltu. „Co to sakra mělo znamenat? Bylo to absolutně neprofesionální. Jak se opovažujete mluvit o tom, v čem chodím do postele! Jak se opovažujete mluvit o mém spodním prádle!“ „Omlouvám se, jestli jsem vás urazil.“ „Vy se omlouváte! Mohla bych vás obvinit z nevhodného chování. Měla bych vás nahlásit Britské psychologické společnosti.“ Její modré duhovky jsou v jednom ohni, nos má nakrčený. „Mrzí mě, že to vidíte takhle. Jen jsem chtěl vidět, jak bude Liam reagovat.“ „Ne, chtěl jste dokázat, že nemám pravdu. Máte něco proti Liamovi nebo proti mně?“ „Ani vás neznám.“ „Takže nemáte rád Liama?“ To obvinění mi s rachotem vrazí do hlavy a levou nohou mi zacloumá křeč. Mám pocit, jako by mě měla každou chvíli zradit a provést něco trapného, třeba doktorku kopnout do holeně. „Nemám Liama rád nebo nerad. Jen jsem si chtěl být jistý, že se změnil.“ 19

„Tak jste ho obelstil. Ponížil. Zastrašil.“ Přimhouří oči. „Slyšela jsem, jak o vás lidi mluví, profesore O’Loughline. Pokaždé uctivě tlumí hlasy. Doufala jsem, že bych se od vás dnes mohla něco naučit. Místo toho jste šikanoval mého pacienta, urazil mě a projevil se jako arogantní, povýšený, šovinistický hajzl.“ Ani její skotský přízvuk nedokázal zařídit, aby to znělo vesele a bezstarostně. Zblízka je to vážně nádherná ženská. Dokážu pochopit, jak se na ni muž dokáže fixovat a přemýšlet nad tím, v čem chodí do postele a jak sténá v zajetí vášně. „Je zničený. Rozrušený. Posunul jste jeho léčbu o měsíce zpátky.“ „Za to se nebudu omlouvat. Liam Baker se naučil předstírat vstřícnost a spolupráci, aby vypadal, že je na tom líp. Není na propuštění připraven.“ „Při vší úctě, profesore…“ Vždycky, když někdo začne větu takhle, musím se obrnit na to, co přijde potom. „… strávila jsem prací s Liamem posledních osmnáct měsíců. Vy jste ho viděl párkrát, než ho odsoudili. Myslím, že jsem v mnohem lepší pozici k posouzení jeho vývoje než vy. Nevím, co jste Liamovi šeptal, ale bylo to absolutně nefér.“ „Nefér vůči komu?“ „Vůči Liamovi a mně.“ „Já se snažím být fér vůči Zoe Hegartyové. Nemusíte se mnou souhlasit, doktorko, ale já si myslím, že jsem vám právě prokázal obrovskou laskavost.“ Ušklíbne se. „Dělám tuhle práci už deset let, profesore. Vím, kdy někdo představuje hrozbu pro společnost.“ 20

Doktorka Naparsteková na okamžik zaváhá. Skoro si dokážu představit, jak jí pracuje mozek – její prefrontální kůra si spojuje Liamova slova s jeho letmými pohledy a znalostí jejího spodního prádla i místa, kde bydlí. Když ten závěr dospěje k amygdale, centru strachu, vytřeští oči.

Moje Volvo naskočí hned na první pokus, což ho dělá spolehlivějším, než je moje vlastní tělo. Zatímco se zvedá závora, zahlédnu ještě doktorku, jak stále stojí na parkovišti a dívá se za mnou.

Pozemky školy Shepparton Park se noří do jarního soumraku, mezi stromy se roztahují stíny. Většina budov je temná, jen Mitford Hall má rozsvícená okna a ozývají se z ní mladé hlasy.

Přišel jsem Charlie vyzvednout moc brzy. Zkouška ještě neskončila. Protáhnu se bočními dveřmi, schovám se v potemnělém hledišti a dívám se přes prázdné řady sedaček na osvětlené jeviště. Školní muzikály a taneční představení jsou něco, čím si musí projít každý rodič. Charliinino první představení bylo před osmi lety, ve vánoční divadelní hře hrála příliš hlasitou krávu. Teď je jí čtrnáct a v mikádu a šatech s třásněmi ve stylu dvacátých let se proměnila v slečnu Dorothy Brownovou, nejlepší přítelkyni Millie ze Správné dívky.

Já bych to nikdy dělat nemohl – vkročit na prkna, co znamenají svět. Ve svém jediném divadelním představení, Za zvuků hudby, jsem účinkoval v pěti letech. Obsadili mě do role nejmladšího dítěte rodiny von Trappů (běžně je to dívka, já vím, ale roli jsem získal hlavně díky svojí velikosti, ne talentu). Byl jsem dostatečně 21

malý, aby mě mohla dívka, která hrála Liesl (Nicola Brayová ze šestého ročníku), nést do schodů, když von Trappovy děti zpívají „Sbohem, na shledanou“. Byl jsem do Nicoly zamilovaný a chtěl jsem, aby mě nosila do postele každý večer. To bylo před čtyřiceti čtyřmi lety.

Některé staré lásky nerezaví.

Poznávám některé další účinkující, třeba Siennu Hegartyovou, která je členkou sboru. Zoufale si přála hrát hlavní roli Millie Dillmountové, ale k překvapení všech ji dostala Erin Lewisová. Sienna se musela spokojit s pozicí náhradnice.

Když vidím, jak se pohybuje po jevišti, v myšlenkách se vrátím k dnešnímu slyšení s Liamem Bakerem. Na věci se dá dívat v užším nebo širším měřítku. Z užšího každodenního pohledu je Sienna nejlepší kamarádkou mojí dcery. Širším pohledem je mladší sestrou Zoe Hegartyové, té holky na vozíčku, která mohla chodit a tancovat a běhat, dokud Liama Bakera nepostihla ta „chvilka šílenství“, na niž čekal celý život.

Hudba dohraje a pan Ellis, učitel, který vede divadelní kroužek, se vyhoupne na jeviště a změní pozice několika tanečníků. Má na sobě tenisky a vybledlé džíny, je takovým tím ňoumovským způsobem vlastně docela pohledný. Tmavě hnědá ofina mu padá do očí a on ji bezmyšlenkovitě odstrčí pryč.

Scéna začíná od začátku – hádka mezi hlavními hrdiny hry. Millie si chce vzít za manžela svého šéfa, přestože je jasné, že ji Jimmy miluje. Rozepře se vyostří a Jimmy Millie popadne a neohrabaně jí vlepí polibek.

Erin ho naštvaně odstrčí a otírá si ústa. „Řekla jsem bez jazyka.“ 22

Ze zákulisí se ozývá pískání a vřískot a ten kluk, co hraje Jimmyho, se divadelně ukloní, aby ze svého obecenstva vytěžil maximum.

Pan Ellis znovu vyskočí na jeviště, otrávený opakovaným přerušováním hry. Vyštěkne na Siennu. „Čemu se křeníš?“ „Omlouvám se, pane.“ „Kolikrát jsem ti říkal, abys nastoupila na třetí takt? Jsi půl kroku za všema ostatníma. Jestli to nedokážeš udělat správně, šoupnu tě dozadu. Permanentně.“ Sienna otráveně skloní hlavu.

Učitel tleskne. „OK, pojďme tuhle scénu sehrát znovu.

Já budu hrát vaši roli, Lockwoode. Je to jen pusa, OK? Nechci po vás, abyste jí vyndával mandle.“ Pan Ellis se postaví naproti Erin. Ta je na svůj věk poměrně vysoká, přestože má boty bez podpatku. Scéna znovu začíná hádkou a končí tím, že pan Ellis dá Erin prst pod bradu, nakloní její obličej ke svému a šeptá k ní hlasem, který se i přes svou tlumenost rozléhá po celé místnosti. Erin má ruce podél těla. Malinko se chvěje, rty se jí mírně rozevřou a nepatrně přepadne dopředu, jako by se vzdávala. Na okamžik si pomyslím, že ji učitel políbí, on se však najednou odtáhne a přeruší kontakt.

Erin vypadá jako zklamané děcko. „OK, to by pro dnešek stačilo,“ řekne pan Ellis. „Další zkoušku budeme mít v pátek odpoledne a generální zkouška v kostýmech bude příští středu. Neopovažte se přijít pozdě.“ Významně se zadívá na Siennu. „A očekávám, že všechno bude dokonalé.“ Účinkující se trousí z jeviště a členové kapely si balí aparaturu. Otevřu požární východ a dojdu z boční ces23

tičky zpět k hlavnímu vchodu do budovy, kde už čeká skupinka rodičů, někteří s mladšími dětmi, které je drží za ruce nebo na trávě hrají na babu.

Za mnou se ozve ženský hlas. „Profesore O’Loughline?“ Otočím se. Usměje se na mě. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu na její jméno. Annie Robinsonová, školní výchovná poradkyně. „Říkejte mi Joe.“ „Dlouho jsme vás tu neviděli.“ „To ne, o většinu těchhle věcí se stará moje žena.“ Ukážu směrem ke škole, ale možná ukazuju obecně na celý svůj život.

Slečna Robinsonová vypadá jinak než dřív. Má těsnější oblečení a kratší sukni. Obvykle se zdá ostýchavá a roztržitá, ale teď si jde za svým. Stojí blízko u mě, jako by se mnou chtěla sdílet nějaké tajemství. Má na sobě vysoké podpatky a její jasně hnědé oči jsou na úrovni mých rtů. „Musí to být těžké – ten rozchod.“ Odkašlu si a zamumlám, že ano.

Její extrémně bílé zuby jsou orámované zářivě namalovanými rty.

Ztlumí hlas do úplného šepotu. „Kdybyste si někdy potřeboval s někým promluvit… Vím, jaké to je.“ Usměje se a její prsty najdou moji ruku. Rozpaky mě svrbí kůže. „To je velmi milé. Děkuji.“ Zmůžu se na nervózní úsměv. Aspoň doufám, že je to úsměv. To je jeden z problémů lidí „s mojí diagnózou“.

Nikdy si nemůžu být jistý, jakou tvář ukazuju světu – přívětivý O’Loughlinův úsměv, nebo prázdnou parkinsonskou masku.

24

„No, ráda jsem vás znovu viděla,“ dodá slečna Robinsonová. „Já vás taky, vypadáte…“ „Jak?“ „Dobře.“ Její oči se zasmějí. „Budu to brát jako kompliment.“ Potom se ke mně nakloní, cudně mě políbí na rty a odtáhne svou ruku od mojí. Vtlačila mi do dlaně malý kousek papíru, svoje telefonní číslo. V tu chvíli zahlédnu Charlie, se školním batohem přehozeným přes pravé rameno, ve stínu u dveří pro účinkující. Tmavé vlasy má pořád ještě sepnuté a kolem očí jí zůstaly stopy po divadelním make-upu. „Tys políbil učitelku?“ „Ne.“ „Já vás viděla.“ „Ona políbila mě…“ „Tak to z mýho pohledu nevypadalo.“ „Byla to jen cudná pusa.“ „Na rty.“ „Jen se snažila být přátelská.“ Charlie není s mou odpovědí spokojená. Poslední dobou není spokojená s hodně věcmi, co dělám a říkám.

Když jí položím otázku, je to hned výslech. Když cokoli podotknu, bere to jako výtku. Moje komentáře jsou kritika a naše rozhovory jsou „hádky“.

Měla by to být moje parketa – lidské chování – ale vypadá to, že pokud jde o porozumění mé starší dceři, která neříká nutně to, co má na mysli, mám mezery. Například když Charlie řekne, abych se neobtěžoval někam přijít, ve skutečnosti chce, abych tam byl. A když se zeptá, jestli tam budu, myslí tím: „Buď tam, nebo uvidíš!“ 25

Vezmu jí batoh. „Ten muzikál je dobrej, bylas skvělá.“ „Ty ses vplížil dovnitř?“ „Jenom na druhou půlku.“ „Teď nepřijdeš na premiéru. Už víš, jak to dopadne.“ „Je to muzikál – každý ví, jak to dopadne.“ Charlie se zašklebí a ohlédne se zpátky, její culík se pohrdavě zakývá. „Můžeme Siennu svézt domů?“ zeptá se. „Jasně. Kde je?“ „Pan Ellis s ní chtěl mluvit.“ „Má potíže?“ Charlie otočí oči v sloup. „Ona má pořád potíže.“ Na druhé straně školního areálu vidím, jak z parkoviště vyjíždějí reflektory aut.

Sienna se vynoří z budovy. Je štíhlá a bledá, možná ještě vybledlejší než bílá. Má na sobě školní uniformu a vlasy má stažené do ohonu. Neobtěžovala se smýt si divadelní make-up a její oči vypadají neskutečně veliké. „Jak se máš, Sienno?“ „Fajn, pane O. Máte s sebou psa?“ „Ne.“ „Jak se má?“ „Pořád je to blbeček.“ „Myslela jsem si, že labradoři by měli být inteligentní.“ „Ne ten můj.“ „Možná je inteligentní, ale ne poslušný.“ „Možná.“ Sienna se rozhlíží po parkovišti, jako by někoho hledala. Vypadá roztržitě, možná je naštvaná kvůli té zkoušce. Pak se vzpamatuje a podívá se na mě. „Bylo dnes to slyšení?“ „Ano.“ 26

„Pustí ho?“ „Zatím ne.“ Je spokojená, otočí se a jde přede mě, srazí s Charlie ramena a mluví spolu jazykem, kterému nemám rozumět.

Charlie je sice trochu vyšší, ale vypadá mladší nebo možná míň světaznalá než Sienna, která miluje okázalé nástupy a přehnané odezvy, ráda lidi šokuje a potom na ně reaguje s fingovanou nesmělostí, jako by říkala: „Kdo, já?“ Charlie je vedle ní úplně jiný člověk – upovídanější, živější, šťastnější – ale jsou chvíle, kdy si přeju, aby si vybrala jinou nejlepší kamarádku. Před dvanácti měsíci je v Bathu přistihli, když kradly v obchodě s alkoholem.

Vzaly pár plechovek cideru a balení Frisca. Charlie měla tu noc spát u Sienny, ale plánovaly vytratit se na mejdan.

Bylo jim třináct. Chtěl jsem Charlie dát zaracha až do jednadvaceti, ale zdálo se, že jí to je upřímně líto.

Holky došly k mému Volvu ze třetí ruky, které smrdí jako mokrý pes a jeho zadní okénko nejde tak úplně zavřít. Podlaha je pokrytá omalovánkami, umělohmotnými náramky, oblečením pro panenky a obaly od brambůrků.

Sienna si zamluví místo spolujezdce. „Pojď sedět se mnou vzadu,“ prosí ji Charlie. „Příště, posero.“ Charlie se na mě zadívá, jako bych za to mohl já. „Možná byste obě měly sedět vzadu,“ řeknu.

Sienna nakrčí nos a odmítavě pokrčí rameny, ale udělá, co jsem řekl. Slyším zvonit mobil. Ozývá se to z jejího batohu. Zvedne to, zamračí se, šeptá. Kovově znějící hlas se ozývá do ticha parkoviště.

27

„Říkals deset minut. Ne… OK… patnáct…“ Ukončí hovor. „Už nepotřebuju odvézt. Vyzvedne mě můj kluk.“ „Tvůj kluk?“ „Můžete mě vyhodit u obchodů na Fullerton Road.“ „Myslím, že by ses nejdřív měla zeptat svojí mámy.“ Sienna zakoulí očima a vytočí na svém telefonu nové číslo. Slyším jen polovinu toho rozhovoru. „Čau, mami, sejdu se s Dannym… OK… Hodí mě domů. Nepřijdu pozdě. Budu… jo… ne… OK… uvidíme se ráno.“ Sienna zaklapne telefon a začne se přehrabovat ve svém batohu. Vytáhne krátké třpytivé šaty s třásněmi. „Koukejte na cestu, pane O, jdu se převléct.“ Skloním zpětné zrcátko, abych neviděl dozadu, a vyjedu z parkoviště. Oblečení se odkládá, boky nadzvedávají a punčocháče rolují. Než dojedeme k obchodům, Sienna je oblečená a upravuje si make-up. „Jak vypadám?“ otočí se na Charlie. „Skvěle.“ „Kam tě bere?“ zeptám se. „Budeme se tak flákat.“ „Co to znamená?“ „Flákat se, však víte. Bavit se.“ Sienna se nakloní mezi sedačky a pootočí zpětné zrcátko, aby si zkontrolovala řasenku. Když zrcátko vrací zpět, naše oči se potkají. Měl jsem ve čtrnácti holku?

Nepamatuju se. Asi jsem nějakou chtěl.

Dojeli jsme na Fullerton Road. Zastavím za otlučeným Peugeotem se dvěma různými barvami a motorem, jehož zvuk burácí ven výfukem s rozbitým tlumičem.

Uvnitř sedí tři mladí muži. Jeden z nich vystoupí. Sienna 28

už je venku a vrhá se mu do náruče. Líbá ho na rty. Třásně na jejích šatech s nízkým pasem se vlní sem a tam podle toho, jak pohupuje boky.

Vypadá to nepatřičně. Připadá mi to nepatřičné.

Když odjíždíme a otáčím auto, Sienna zamává. Já nereaguju. Koukám se do zpětného zrcátka a neúspěšně se snažím přečíst poznávací značku.

Julianne otevře dveře v džínách a kostkované košili.

Tmavé vlasy má čerstvě ostříhané na krátko, vypadá díky tomu mladší. Sladká. Sexy. Volná košile odhaluje prohlubně nad klíčními kostmi a obrys podprsenky pod nimi.

Políbí Charlie na tvář. Mají to dobře nacvičené.

Důvěrně. Jsou skoro stejně vysoké, ještě pět centimetrů a budou si koukat z očí do očí. „Co vám trvalo tak dlouho?“ „Zastavili jsme se pro pizzu,“ odpoví Charlie. „Ale já ti schovala večeři!“ Julianne se na mě vyčítavě podívá. Je to moje chyba. „Promiň. Zapomněl jsem.“ „Ty zapomeneš vždycky.“ Charlie se postaví mezi nás. „Prosím, nehádejte se.“ Julianne se odmlčí. Její hlas zní jemněji. „Nahoru. Dej si sprchu. Nevzbuď Emmu. Právě jsem ji uložila.“ Emma je naše mladší dcera, zrovna začala chodit do školy ve vesnici. Ve své modré uniformě a šedých punčochách vypadá tak maličká. Pokaždé, když ji vidím s kamarádkami vycházet ze školních vrat, myslím na Gullivera a liliputy.

Charlie hodí batoh do matčiných rukou a jde nahoru do svého pokoje. Julianne batoh rozepne, aby se podíva29

la po poznámkách a upomínkách. Má na sobě ty stříbrné náušnice, které jsem jí koupil v Marrákeši. „Líbí se mi tvoje vlasy,“ řeknu. „Charlie říká, že vypadám jak lesba.“ „Nevypadáš.“ Usměje se a začne vyrovnávat kabáty na věšáku v chodbě.

Takhle naše konverzace probíhají od doby, co žijeme odděleně. Stručně. Slušně. Nic hlubokého. Manželé jsme byli dvacet let, rozešli jsme se před dvěma. Rozvedení nejsme. Julianne o to nepožádala. To je dobře.

Už spolu nenakupujeme, nechodíme do kina, neplatíme účty, nekupujeme auta, neplánujeme dovolené a nechodíme na večeře s přáteli, ale pořád spolu mluvíme a účastníme se třídních schůzek a rodinných narozeninových oslav. Dneska jsme spolu mluvili. Rozesmál jsem ji, to je vždycky moje záchrana, když už nic jiného. Humor a antidepresiva jsou moje protilátky na Parkinsona, který byl tím třetím v našem manželství.

Tím, který se mnou po našem rozchodu zůstal a teď je jako nevítaný příbuzný, čekající jen na přečtení poslední vůle. „Jak jde soud?“ ptám se. „Ještě mě nepotřebovali. Pořád vybírají porotu.“ Julianne před devíti měsíci odešla ze svého lukrativního korporátního místa v Londýně, aby byla blíž holkám.

Teď pracuje jako tlumočnice pro policii a soud. Čas od času jí zavolají pozdě v noci, protože potřebují vyslechnout oběti, podezřelé nebo svědky.

Požádali ji o tlumočení soudního líčení týkajícího se vraždy v Bristolu. Tři muži jsou obžalovaní z házení zápalných bomb na ubytovnu a zabití rodiny žadate30

lů o azyl. Noviny to nazývají „proces rasové nenávisti“ a politici se situaci snaží uklidnit.

Julianne dokončila úklid chodby. Ještě neodcházím, houpu se na patách a doufám, že by mě mohla pozvat na šálek čaje. Občas to udělá, potom strávíme asi hodinu mluvením o holkách a plánováním jejich víkendů a programů. Dnes večer se to nestane. „Asi bych měl jít.“ „Budeš zase sedět venku?“ nezní to jako výčitka. „Včera večer jsem tě viděla.“ „Šel jsem se projít.“ „Dvě hodiny jsi seděl támhle na zdi, pod tím stromem.“ „Byl hezký večer.“ Zvědavě si mě prohlédne. „Nemusíš na nás dávat pozor, Joe.“ „Já vím. Včera byl zvláštní den.“ „Proč?“ „Stýskalo se mi po holkách.“ „Vidíš je skoro každý den.“ „Já vím, ale chyběly mi.“ Smutně se na mě usměje a drží dveře otevřené. Nakloním se k ní a ona mi dovolí, abych ji políbil. Přitisknu svoji tvář k její.

Vyjdu ven, dojdu na ulici a ohlédnu se. Julianne stojí bez hnutí ve dveřích, tělo jí rámuje světlo z domu a nad hlavou jí tvoří svatozář, která zmizí, když se dveře zavřou.

31