SOBOTA
„Co abychom dnes zůstali celý den v pelíšku?“ zadívala se drobná tmavovláska na svého přítele.
„Já myslel, žes říkala, že budeš celý víkend opravovat písemky,“ pozvedl udiveně obočí.
„To jsem sice říkala, ale na druhou stranu…“ Zajela muži rukou pod pyžamo. „Aha, tak asi budu,“ povzdechla si, když se na nočním stolku roztančil mobilní telefon.
„Promiň,“ prohodil rozpačitě.
Zvonění na noc vypínal, vibrace ale ne. Při svém povolání si něco takového nemohl dost dobře dovolit.
„Já vás zdravím, kapitáne,“ zahlásil žoviálně, sotva hovor přijal. „Copak se děje, že… aha…“ zvážněl rázem. „Jo, jasně, hned jsem tam… nebo tak. Díky!“ Zavěsil. „Kapitán mě za pět minut vyzvedne,“ otočil se po ženě. „Je mi to líto, ale…“ soukal ze sebe provinile. Nebylo to zdaleka poprvé a určitě ani naposledy, co se rodinné plány obratem ruky změnily. Zločinci své rejdy páchali bez ohledu na denní či noční dobu, stejně jako zcela sobecky nebrali v potaz volné víkendy.
„V pořádku,“ vysvobodila ho tmavovláska z rozpaků. „Však vím, s kým žiju.“ Políbila ho na ústa a pak se věcně zeptala: „Dáš si něco k snídani?“
„Na to není čas,“ zakroutil Edgar hlavou. „Znáš kapitána, jak je běsný, když má na někoho čekat… Ale kafe do termosky bych si vzal…“
„Jdu na něj,“ usmála se Mirka a vyhrabala se zpod peřin. „Hu, to je zima!“ uklouzlo jí bezděky. Ve vyhřáté posteli bylo líp, natáhla se honem pro župan.
„Díky!“ zavolal za ní Edgar, již mizící v koupelně, vděčně. Jídlo se oželet dá, ranní sprcha ale ne.
„Myslím, že už je tady!“ zahlásila po chvíli Mirka dost nahlas na to, aby překřičela tekoucí vodu. Díky svému povolání s tím neměla žádné potíže. Jako učitelka na základní škole si často musela poradit s náročnějším úkolem.
Při zvuku přijíždějícího auta vykoukla z okna a uviděla švestkově modrou octavii parkující při chodníku.
„Tak já letím!“ vyběhl Edgar z koupelny. Hodil na sebe bundu a chystal se vyrazit ze dveří.
„Na něco jsi zapomněl!“ zadržela ho Mirka.
„Promiň!“ zrudl. Pevně ji sevřel v náručí a políbil na rozloučenou.
„Já myslela tohle!“ podávala mu s potutelným úsměvem termosku.
„Super! Díky moc!“ chňapl po ní a vyřítil se ze dveří. Bez zaváhání zamířil ke schodišti. Bude to tak rychlejší než čekat na výtah.
„Dobré ráno, kapitáne,“ pozdravil, jakmile otevřel dveře služební octavie a nasedl na místo spolujezdce.
„Nevím, co je na něm dobrého,“ zavrčel oslovený nerudně.
A jéje, tady zase někdo vstal zadkem navrch, protočil
Edgar nenápadně oči v sloup. Kapitán Přibyl, jeho přímý nadřízený, byl svou nepřátelskou povahou pověstný.
„Kam to bude?“ zeptal se, když kapitán nastartoval.
„Uvidíš,“ dostalo se mu nicneříkající odpovědi.
„Dobře,“ vzdal Edgar veškerou snahu o konverzaci.
Nic jiného v dané situaci ostatně dělat ani nemohl. Pokud měl kapitán takovouhle náladu, bylo lepší jít mu z cesty.
„Víme, kdo to je?“ oslovil Edgar velitele techniků, když společně s kapitánem dorazili na místo činu. Bez výraznějších emocí přitom hleděl na mužské tělo ležící na trávníku, který lemoval cyklotrasu vedoucí podél Labe k pivovaru a pak dál na Písty a Sadskou.
Ještě dobře že kluci vztyčili zábrany, ocenil prozíravost techniků. Nebýt bílých přenosných stěn rozestavěných kolem, jistě by se našlo nemálo čumilů, kteří by natahovali krky, aby jim snad něco neuteklo. V takových situacích byl mnohokrát v pokušení vzít je k sobě, aby se pěkně zblízka podívali na vyhřezlé vnitřnosti či jen tratoliště krve, v nichž se většina obětí nacházela. Zcela jistě by pak už o podobnou podívanou nestáli… Zabloudil pohledem na lávku klenoucí se přes řeku, obsypanou množstvím právě takových čumáků. Proti pohledu z výšky byly zátarasy bezmocné.
„Víme,“ přikývl velitel věcně. „Měl u sebe peněženku s doklady,“ dodal na vysvětlenou. „Ing. Bronislav Čečetka, Bobnická 2015/23, Nymburk. Ženatý, ročník 1960…“ diktoval nacionále vyčtená z občanského průkazu.
„Skvělé!“ zaradoval se Edgar upřímně. Právě si ušetřili spoustu mravenčí práce a především času. Ztotožňování mrtvého patřívalo k nejtěžším a nejzdlouhavějším úkonům vyšetřování.
„Co se mu stalo?“ Přešel o dva tři kroky blíž, k mrtvému se ale nesklonil. Od toho tu byli jiní, on jen po vzoru zevlounů z lávky natahoval krk, aby také něco viděl.
„Klasická bodárna,“ přitočil se k nim muž v bílém plášti. „A musím uznat, že kvalitní. Jeden dobře cílený zásah. A to dost velkou silou. Zatím jsem ho tedy prohlédl jen zběžně, ale i tak je vidět, jak se mu kolem místa, kde čepel vnikla do srdce, vytvořila modřina. Jinak smrt musela nastat prakticky okamžitě…“
„Hmm,“ zahučel kapitán zklamaně. Poslední naděje na volný víkend právě zhasla.
Když mu z operačního volali, že jim nahlásili nález těla, utěšoval se tím, že se třeba ukáže, že je to smrt bez cizího zavinění… Tak prd, svěsil odevzdaně ramena.
„Kdy?“ skočil Edgar lékaři do řeči.
„Těžko říct… V tomhle počasí stydne tělo mnohem rychleji… Nezlobte se, ale nechci se pouštět do nějakých nepodložených odhadů.“
„V pořádku,“ odtušil kapitán. „Myslím, že vás necháme dělat vaši práci a nebudeme se vám tu motat.“ Zadíval se na velitele techniků.
„Díky,“ uklonil se muž mírně. Kéž by takto uznalí byli všichni vyšetřovatelé! Není nic horšího, než když se jim začne někdo producírovat po place s tím, že si to chce prohlédnout na vlastní oči. Stejně je mu to
k ničemu a jen všechno zkomplikuje! Jako třeba onehdy ten blb, co neuměl nic lepšího než si na místě činu zapálit cigaretu! Určitě si připadal jako těžkej frajer, ovšem jen do okamžiku, kdy mu technik vysvětlil, jaký je kus hovězího.
„Nebojte, dáme si záležet a hodíme sebou!“ slíbil na oplátku.
„Hmm,“ zahučel kapitán.
Bez dalšího zamířil k autu, zaparkovanému kousek od místa činu. Mohl jet sice přímo k němu, přišlo mu ale lepší udělat pár kroků pěšky než se motat mezi spoustou dalších služebních aut, ať už od policie, či záchranářů.
„Máš to s ním těžké, viď?“ pokýval velitel techniků hlavou, když byl kapitán Antonín Přibyl z doslechu.
„Znáš ho,“ odtušil Edgar nevzrušeně. „On není zlý, jen je prostě svůj…“ nechal to vyznít do ztracena. O tom, jaký kapitán je, či není, se vyjadřoval velmi nerad, pomluvy a všelijaké soudy nebyly nic pro něj. Raději se spěšně vydal za nadřízeným.
„Bobnická,“ opakoval to, co se před chvílí dozvěděli od velitele techniků, ve snaze zahájit hovor. „To je kousek od toho obchoďáku, že?“ podsouval, když se zařadil kapitánovi po bok.
„Se koukni do mapy, když ještě po tolika měsících, co tu sloužíš, neznáš tak základní věci, jako jsou názvy jednotlivých ulic!“ odsekl druhý muž nerudně.
„Nezlobte se, pane, ale stalo se něco?“ zeptal se Edgar přímo. Špatná nálada byla jedna věc, urážení druhá. A to snášet nehodlal.
Kapitán sebou trhl. Pokud ho Edgar oslovil coby pána, znamenalo to, že už má jeho chování plné zuby. A právem, uznal sebekriticky. Jeho poručík přece nemůže za to, že on, kapitán Antonín Přibyl, není sto se zeptat své přítelkyně Kamily, zda by byla ochotná se za něj provdat a co hlavně – mít s ním dítě!
Už před nějakou dobou si předsevzal, že se jí do konce roku svěří se svou touhou po malém svišti, jak s oblibou miminka nazýval. Začal advent, a on k tomu stále nenašel odvahu. Bál se odmítnutí… Což ho ovšem neopravňovalo k hnusnému jednání vůči poručíkovi Edgaru Dvořákovi! Sám před sebou se zastyděl.
„Je to ta ulice, kde nedávno postavili ty nové baráky,“ prohodil jakoby nic.
Edgar si upřímně oddechl. Jak se zdálo, kapitán jeho výtku nejen pochopil, ale i přijal. A tak bylo vše zase zalito sluncem, jak by řekl jejich kolega libující si v poetických vyjádřeních.
„Tož jedeme tam!“ prohodil samozřejmě.
„Hmm,“ zahučel kapitán nijak nadšeně. Z povinnosti, která ho čekala, měl pramalou radost.
„Fuj, to je kosa! Bych nevěřil, že tak rychle vychladne,“ otřásl se Edgar, sotva se znovu posadil na místo spolujezdce. Připadalo mu, že usedl na ledový trůn, a ne do auta.
„Hned zatopím,“ řekl kapitán a nastartoval. Zima nebyla nic ani pro něj, zapnul klimatizaci na maximum. „Ale pochybuju, že to k něčemu bude. Než se to vyhřeje,
budeme tam.“ Hodil blinkr, aby najel na hlavní ulici.
„Jakéže číslo popisné to bylo?“ rozhlížel se po červených cedulkách u vchodů jednotlivých domů, když sjel z Poděbradské ulice do Bobnické.
„2015/23,“ zalovil Edgar v poznámkách. „Nepřeslechl ses?“ vrtěl kapitán hlavou. „Žádné takové… Jo, ták,“ protáhl náhle. „Ona je to ta novostavba!“ ukázal se rozlehlý obytný dům zkolaudovaný sotva před pár měsíci, na jehož fasádě se leskly velké chromované číslice. Před dvacettrojkou zastavil.
„Škoda,“ prohodil Edgar zamyšleně.
„Čeho?“
„Že pan… Čečetka,“ nahlédl znovu do poznámek.
„Bronislav Čečetka… To je skoro tak blbý jméno jako to moje,“ zamumlal.
Pravda byla, že se s prapodivným jménem Edgar nikdy nesžil. Jeden čas dokonce uvažoval, že by se nechal přejmenovat. Když si ale uvědomil úředního šimla, kterého by kvůli tomu musel podstoupit, raději si nechal zajít chuť.
Holt jak se říká – rodiče a jméno si člověk nevybírá…
„Že ten mrtvý bydlel zrovna tady,“ dokončil započatou úvahu.
„A to jako proč?“ nechápal kapitán.
„Protože tu stejně jako všichni ostatní může bydlet nanejvýš pár týdnů. Čímž přicházíme o cenný zdroj informací. Sám víte, kolik se toho dá vytáhnout z pozorných a všímavých sousedů,“ zubil se Edgar.
„Neboj, určitě nějaké drby a pomluvy splašíme i tady,“ uklidňoval ho kapitán, zatímco pečlivě studoval
„Ha, tady!“ téměř vykřikl vítězoslavně, když na předposledním zvonku přečetl Čečetkovi. „No dobrý, ale jak na ně mám zazvonit?“ zarazil se, když vedle cedulky se jménem nenašel žádný skutečný zvonek.
„Se musí vytočit číslo bytu a zmáčknout tady ten čudlík,“ popisoval Edgar, zatímco již vymačkával číslice uvedené po straně seznamu obyvatel domu.
„To jsou mi vymoženosti,“ šklebil se kapitán. Podobné pičičárny nebyly nic pro něj.
„Zkusím to ještě jednou,“ prohodil Edgar, když se mu na první pokus nedostalo žádné odpovědi.
„Dovolíte? Ráda bych prošla!“ ozval se za nimi náhle nepříjemný, skřípavý hlas.
„Jistě,“ odtušil kapitán.
Bezděky sjel pohledem prostor mezi sebou a vstupními dveřmi domu s číslem popisným dvacet tři. Bylo ho tam tolik, že by projel snad i kombajn, natož aby prošel normální člověk…
„Můžeme s vámi?“ využil Edgar příležitosti.
Ačkoli svou prosbu doprovodil osvědčeným úsměvem, nebylo mu to tentokrát nic platné. Na ženu očividně nijak nezapůsobil.
„Proč? Za kým jdete? To vás nepustí dovnitř on?“ Měřila si ho pichlavýma očima.
17 jména na zvoncích. „Ještě menší to mohli napsat,“ brblal si pod vousy. Ač si to nechtěl přiznat, připadalo mu, že vidí den ode dne hůř a hůř. Neustálé čučení do displeje počítače a mobilu si nemilosrdně vybíralo svou daň.
„Jdeme za paní Čečetkovou, ale jaksi…“ soukal ze sebe Edgar. Připadal si jako při křížovém výslechu.
„Jste se asi nějak špatně domluvili,“ ušklíbla se žena a jízlivě dodala: „Před chvílí odjela!“
„Nevíte kam? A kdy se vrátí?“ vložil se do rozhovoru kapitán.
„Jak bych to mohla vědět? Ji nehlídám!“ odsekla žena podrážděně. Bez dalšího vešla do domu. Dveře za sebou okázale přibouchla, vyšetřovatelům doslova před nosem.
„Nehlídá ji, a přitom ví, že před chvílí odjela.“ Kapitán měl chuť na ni vypláznout jazyk.
„Ta je příjemná jak vosina v zadku,“ přisadil si Edgar.
„Líp bych to nevyjádřil,“ přikývl kapitán. „Musí být radost mít ji za sousedku,“ dodal a obrátil oči v sloup.
Nálada se mu pozvolna zase horšila. Doufal, že vzhledem k hodině a dnu zastihnou paní Čečetkovou doma, a on si tak bude moci onu nepříjemnou povinnost odbýt co nejdříve…
„Co teď?“ nadhodil Edgar netrpělivě. Podvědomě začal podupávat na místě, aby se v rámci možností zahřál. Hořce litoval chvatu, s nímž prve opustil byt. Slabá bunda ho příliš nezahřála a teplá káva z termosky vzala dávno za své.
„Teď skočíme do obchodu, aby sis koupil nějakou snídani a najedl se dřív, než mi tu umřeš hlady,“ prohodil na oko vážně kapitán.
„Pardon,“ zrudl Edgar a chytil se za žaludek, z něhož se ozývalo hlasité kručení.
„Jdeme,“ mávl kapitán rukou. Jet autem bylo vskutku zbytečné. Stačilo přejít jakýsi prapodivný pruh, jenž měl být podle všeho trávníkem, a ocitli se na rozhlehlém parkovišti hypermarketu prodávajícího všechno od rohlíků po prací prášek.
„No, to snad ne!“ zděsila se postava, když si všimla velké tmavé skvrny.
Doufala, že je konečně všechno za ní. Připadalo jí jako věčnost sama, než se dostala do bezpečí, daleko od všech zvědavých očí a uší, které by ji mohly ohrozit.
Proplétala se nejzastrčenějšími uličkami, držela se ve stínu, ostatní chodce obcházela obloukem… A všechno to bylo zbytečné! Mračila se na krev na levém rukávu svého kabátu.
„To mi udělal schválně! I po smrti mi škodí!“ vyplivla nenávistně. „Co teď s ním?“ Snažila se přinutit k chladnému uvažování. Hysterickými výlevy si nijak nepomůže!
Pomalu rozepínala knoflíky jeden za druhým. Pravou rukou to šlo ztěžka. Konečně se zadařilo!
Opatrně ze sebe kabát vysvlékla. Obrátila ho naruby a pečlivě zabalila do malého rance, připomínajícího stočený spací pytel.
„Co s ním?“ zašklebila se znovu.
Původní zámysl vzal díky flekům za své…
„Škoda že nemají teplý pult,“ posteskl si Edgar, když se s malým nákupem opět uvelebil na místě spolujezdce.
„Si pořád nestěžuj,“ napomenul ho kapitán a nastartoval. On se tedy v zimě cpát nehodlal, ačkoli ráno taky nesnídal. A to z prostého důvodu. Nebylo co. Poslední jídlo si s sebou zabalila Kamila, když odcházela do služby. Na rozdíl od něj ovšem do služby v nemocnici, kde pracovala coby zdravotní sestra na interním oddělení. On měl mít volný víkend, počítal tedy s tím, že si ráno dá rychlé kafe a půjde nakoupit. Jenže jak se říká, člověk míní, pánbůh mění, a tak místo do potravin pospíchal na cyklotrasu…
„A teď se podíváme trochu blíž na pana Čečetku,“ rozhodl, když si ruce od jídla otřel vlhčeným ubrouskem. Zatímco jemu stačil jogurtový nápoj a celozrnné sušenky, Edgar pořádal doslova snídaňové orgie. Uzenina, sýr, bílé pečivo, banán a hromada dalšího…
„Já toho sníst tolik co ty, neprolezu za týden dveřmi!“ zhodnotil kapitán závistivě. „V klidu se dojez!“ pobídl
Edgara, který jeho poznámku pochopil jako výzvu k ukončení hostiny. „Koukneme se tady,“ vytáhl kapitán z brašny, kterou nosil vždy a všude s sebou, služební notebook. „Tak copak tu máme…“ Ťukal prstem na touchpad. „Aha, finanční poradce… Tak to by vysvětlovalo, že si mohl dovolit takové bydlení!“ pohodil hlavou k novostavbě.
„Na druhou stranu, kdyby byl až tak úspěšný, měl by dům, a ne byt,“ rozporoval Edgar s plnou pusou.
„Taky pravda,“ připustil kapitán. „Každopádně tu nic dalšího zajímavého nevidím. Žádný záznam v trestním rejstříku, v seznamu dlužníků…“ proklikával na další a další stránky.
„Takže další případ, který se bude muset vychodit,“ zhodnotil Edgar věcně. Shrnul všechny obaly a slupky do tašky, v níž si prve nákup přinesl. Schoval ji pod nohy a natáhl se po bezpečnostním pásu. Byl připraven vyrazit za plněním dalších úkolů a výzev, které nové vyšetřování jistojistě přinese.
„Zkusíme to ještě jednou,“ zakroutil kapitán hlavou. „Za tu dobu, co tu stojíme, vjelo do podzemních garáží hned několik aut. Nějací lidé šli dovnitř i hlavním vchodem. Třeba mezi nimi byl i někdo od Čečetků,“ zadoufal.
„Hmm,“ zahučel Edgar nijak nadšeně. Otevřel dveře a vystoupil. V ten moment se mu zuby rozjektaly zimou. K obloze zatažené olověnými mraky se přidal ledový vítr. Jak já tohle počasí nesnáším, pomyslel si a zapnul si bundu, co nejvíc to šlo.
„Frajeřina zebe, co?“ rýpl si kapitán do kolegy, vždy a za všech okolností elegantně oblečeného. Ten ovšem jeho poznámku neuznal za hodnou odpovědi. Už proto, že ho v daném okamžiku žádná slušná nenapadla. Raději se rozdupal k číslu popisnému dvacet tři.
„Tak prosím,“ pokynul mu kapitán k panelu se zvonky. Sice se mu prve díval pod ruce, jak je zprovoznit, přesto se do toho nehodlal pouštět a riskovat, že si uřízne ostudu, kdyby se mu to snad nepodařilo. Což bylo víc než pravděpodobné, s podobnými vymoženostmi kamarád věru nebyl.
„Ano?“ ozvalo se tentokrát z mluvítka poté, co Edgar znovu vymačkal požadované číslo bytu.
„Kapitán Přibyl, poručík Dvořák,“ představil Edgar ze zvyku svého nadřízeného jako prvního. „Potřebovali bychom mluvit…“
„Manžel ale není doma!“
„To víme,“ uklouzlo kapitánovi sotva slyšitelně. Jak tuto povinnost nesnášel!
„Právě proto jsme za vámi přišli,“ pokračoval Edgar nejistě. Ani on se necítil v roli posla špatných zpráv příjemně.
„Pojďte dál,“ ozvalo se po chvíli váhání z mluvítka. „Poslední patro!“ Ve dveřích to cvaklo a kontrolní světýlko zezelenalo.
„Díky,“ stiskl Edgar kliku. Do domu doslova vpadl. Zima se začínala stávat nesnesitelnou.
Na chodbě si ulehčeně oddechl, bylo tam o poznání příjemněji než venku.
„Poslední patro…“ opakoval kapitán polohlasně.
„Takže šesté!“ Zmáčkl zářivě rudou číslici na panelu přivolaného výtahu.
„Tady se opravdu nešetřilo,“ klouzal pohledem po kabině. „Zrcadlo na stropě výtahu jsem v paneláku ještě neviděl,“ vrtěl nevěřícně hlavou.
„Však to taky není žádný panelák!“ zvedl Edgar ukazovák pravé ruky významně do vzduchu. „Je to komfortní bydlení na dohled zeleni!“ odcitoval slogan, který byl v době výstavby tohoto paneláku na každém rohu.
„Jestli to půjde takhle dál, tak tu té zeleně brzo moc nebude, protože se všechno zastaví,“ zamračil se kapitán.
Právě to byl důvod, proč si požádal o zařazení na menší město, aby byl blíž přírodě, kterou miloval. Betonové džungle, kde žilo na jednom sídlišti více lidí než v celém Nymburce, nebyly nic pro něj.
„Které dveře… Aha, ony jsou tu jen jedny,“ ucedil, když vystoupili z výtahu a on se rozhlédl kolem sebe.
„Taky nám mohla už otevřít, když nás pouštěla zezdola.“
Tvářil se jako kakabus.
Hlavně že já si pořád na něco stěžuju, ušklíbl se Edgar v duchu.
„Něco takového jsem ještě neviděl,“ zamrkal kapitán překvapeně, když přešel chodbu a stanul u oněch jediných dveří.
Ty nebyly opatřeny zvonkem, jak by se dalo předpokládat, ale pouze jakýmsi klepadlem. Masivním, snad mosazným kruhem, připevněným k nevelké kovové desce. Jakmile na ni dopadl, ozval se zvuk, který by probudil i mrtvého.
„Hned jsem tam!“ dolehlo k nim v tu ránu zpoza dveří.
Tak to já zase neviděl něco takového, mihlo se hlavou poručíkovi, když se otevřely a v nich se objevila žena… spíše ještě dívka. Edgar ji odhadoval tak na dvacet, nejvýš pětadvacet. Pokud mohl tedy přes silnou vrstvu make-upu a všech možných šminek soudit. Oděná byla do oblečení, které spíše odhalovalo, než zahalovalo… Horší než holka z E55, napadlo ho. Obrátil oči v sloup. Být to moje dcera… Jaká moje dcera? Zarazil se. Na děti mám ještě hromadu času! Taková věc se nesmí uspěchat! Napřímil se v ramenou.
„Kapitán Přibyl, poručík Dvořák, služba kriminální policie a vyšetřování,“ představil je tentokrát kapitán. Jako na povel sáhli do kapes. Vytáhli z nich služební průkazy s odznaky a nastavili je dívce.
„Můžeme dál?“ zeptal se kapitán věcně. Důvod své návštěvy nehodlal sdělovat na chodbě, i když vlastně soukromé.
„Jistě, prosím,“ poodstoupila ode dveří, aby mohli vyšetřovatelé vejít. „Nechápu ale, proč jste…“ Zavřela za nimi. „Zalez!“ utrhla se zle na malého psíka neurčité rasy, vrčícího zpoza jakéhosi taburetu.
„Je mi líto, ale je mou povinností vám oznámit, že dnes ráno zemřel váš otec…“ spustil kapitán formálním hlasem naučenou větu. Přes všechna ta léta, co u policie strávil a přes všechno, co během služby prožil, nepřišel na lepší, lidštější způsob, jak někomu oznámit, že jeho blízký již není mezi živými.
„Já ale žádného otce nemám,“ skočila mu mladá žena do řeči, pečlivě si dlaní uhlazujíc dokonale vyžehlené blonďaté vlasy, spadající jí až k pasu.
Ač mluvila s kapitánem, oči nespouštěla z Edgara.
„Pan Bronislav Čečetka,“ dořekl kapitán klidně, ačkoli ho její prohlášení značně zaskočilo. Každý má přece otce, i když někdo jen papírově či biologicky.
„Bróňa je mrtvý?“ vykulila mladá žena oči.
Edgar k ní pohotově přiskočil, akorát včas, aby ji zachytil. Kdyby tak neučinil, v mdlobách by se skácela k zemi.
„Dobrý postřeh,“ pochválil ho kapitán upřímně, zatímco spěšně nahlížel do jednotlivých místností
rozlehlého bytu. „Tady!“ vykřikl vítězoslavně, když se mu na třetí pokus podařilo natrefit na ložnici.
„Konečně,“ zasupěl Edgar.
Ač byla žena hubená, že se jí pomalu dala spočítat žebra, jemně se rýsující pod upnutým tílkem s hlubokým výstřihem, pronesla se.
„A co teď?“ Setřel si pot z čela, když ji uložil do peřin.
„Teď ji musíme přivést k sobě.“
„To je výborný nápad. A jak to udělat, by vás taky napadlo?“ rýpl si Edgar. Takto blbá odpověď ho dokázala naštvat.
„Musíme najít kuchyni,“ prohlásil kapitán a zamířil zpět na chodbu. „Tady,“ zhodnotil pro sebe, když našel, co hledal. „Jak se proboha tohle otevírá?“ mračil se na skříňky z mléčného skla a chromovaného kovu. Ovšem bez jakýchkoli úchytů… „To jsou vymoženosti,“ šklebil se jako opice. Ale co, hlavní je, že se zase jednou ověřila platnost starého dobrého pořekadla: Co nejde silou, půjde silou ještě hrubší. Když zespodu vsunul nehty, potažmo prsty mezi dvířka a samotnou skřínku a pořádně zabral, začala se dvířka nadzvedat, a on tak mohl vyndat kýženou sklenku. Spěšně ji naplnil ledovou vodou. Do druhé ruky vzal papírové utěrky z ozdobného stojanu vedle varné desky a takto vyzbrojen chvátal zpět do ložnice.
„Nate, napijte se,“ podával sklenici dívce, která se již pozvolna vracela k vědomí.
„Díky,“ natáhla po ní třesoucí se ruku. Přiložila si ji k ústům a lehce upila.
Jak z módního časopisu. Dokonalé video na sociální sítě, neubránil se Edgar vtíravé myšlence.
„Já mu říkala, aby tam nechodil,“ vzlykla.
Ošil se, když se k němu těsně přitiskla. Hořce zalitoval, že si prve přisedl na postel. Jak ženu pokládal, připadalo mu to jako nejschůdnější způsob. Teď si tím již ovšem nebyl zdaleka tak jist. Přílišná blízkost cizí ženy mu poslední dobou byla poněkud proti srsti.
„Takže pana Bronislava Čečetku znáte?“ ubezpečoval se kapitán, stále poněkud rozpačitý z dívčina předchozího prohlášení.
„Samozřejmě že ho znám, když jsme už přes rok manželé!“
„Prosím?“ zamrkal kapitán nevěřícně. S hlubokým nádechem se otočil na Edgara. Nepřeslechl se? Soudě podle poručíkova výrazu ne. Edgar čuměl snad ještě blběji než on.
„Pan Bronislav Čečetka, ročník 1960, byl váš manžel?“ vysoukal ze sebe, když prvotní šok opadl.
„Něco se vám na tom snad nezdá?“ odsekla bojovně. Tatam byla její křehká zranitelnost, s níž se ještě před malou chvílí domáhala poručíkovy podpory.
„Ne, ne, v pořádku…“ drmolil kapitán. Tak proto tu na nikoho dalšího nenatrefili! Hlas, který jim v domácím telefonu oznámil, že manžel není doma, patřil tomuto mláděti!
„To víte, hlášení musí být jasné a přesné, a tak i my potřebujeme jasné a přesné odpovědi. Proto se často ptáme i na něco, co se ostatním může zdát
zcela pochopitelné,“ zachraňoval Edgar napjatou situaci. „Kam jste říkala svému muži, aby nechodil?“ stočil hovor důležitějším směrem.
„Do toho pitomého kostela! V jeho věku, po tmě… Jako by nestačilo, že tím kazil skoro každý víkend!“
„On byl ráno v kostele?“ zeptal se pochybovačně pro změnu Edgar. „Já myslel, že do kostela se chodí později…“ Zadíval se podvědomě na kapitána. Ten se ovšem tvářil, že jeho narážku vůbec nepochopil. Jak by mohl on, zapřisáhlý ateista, vědět, kdy se chodí do kostela?!
„Bróňa říkal, že je to něco k adventu nebo co,“ krčila mladá vdova rameny. Tyhle věci šly zjevně zcela mimo ni.
„V kolik odcházel?“ pokračoval Edgar ve vyptávání. Z kapsy u kalhot vytáhl malý notýsek a pero. Vyzkoušel všechny možné způsoby, jak si dělat poznámky, včetně diktafonu a podobných moderních výdobytků, přesto vyhrála stará, dobrá, ověřená klasika. Papír a tužku zkrátka nic nepřekoná! „Myslím jako z domu,“ upřesnil. Otázky kladené při výslechu musí být jasné, přesné a srozumitelné, připomněl si zásady, které si pročítal včera večer před spaním. Jak jen mu ta studia lezla na nervy!
„To netuším,“ zavrtěla hlavou. „Máme oddělené ložnice… Já bych se s ním nevyspala, děsně chrápal,“ dodala spěšně, když zachytila Edgarův překvapený výraz. On věděl zcela přesně, kdy Mirka vstala, a ještě přesněji, kdy si lehla…
„Nevíte, na kolikátou do toho kostela šel?“ přeformuloval kapitán kolegovu otázku. Kolikrát stačilo málo
a odpověď se dostavila, ač to prve vypadalo beznadějně.
Jako právě teď! Neubránil se, aby po Edgarovi nevrhl povýšenecký pohled. Takhle se to dělá!
„Na půl sedmou,“ prohlásila paní Čečetková bez zaváhaní. „Říkal, že je to tak na hodinku, že bude po osmé hodině doma a že si pak vyrazíme někam na výlet…“
„Nebylo vám tedy divné, že nepřišel?“
„Já nad tím nijak moc nepřemýšlela. Ostatně to nebylo poprvé, co nepřišel v době, kdy měl. Stačilo, aby mu zavolal nějaký klient, a bylo všechno jinak,“ krčila rameny.
Bych chtěl vidět člověka, který by měl náladu řešit své finanční záležitosti v sobotu v osm hodin ráno! Jak se zdá, paní Čečetková bude skutečná blondýna, filozofoval Edgar v duchu.
„Když jsem vstala a on tu nebyl, jela jsem do Poděbrad sama,“ pokračovala zatím mladá žena. „Nemohla jsem si dovolit na něj nijak dlouho čekat. V sobotu tam zavírají hrozně brzo,“ protočila panenky, jako by nemohla pochopit, proč tomu tak je.
„Nosil váš manžel u sebe hotovost?“ vzal si slovo opět kapitán.
Během let u policie si vytvořil jakousi sadu otázek, kterou plus mínus dodržoval na začátku každého vyšetřování. Ostatně loupežná vražda je to první, co člověka v podobné situaci napadne.
Vyčítal si, že místo činu opustil, aniž se techniků zeptal na nebožtíkovu peněženku. Pokud u něj našli doklady, třeba našli, případně nenašli i něco jiného…
„Ne. Na co? Platil kartami jako každý normální člověk.“
„A nevíte, od jaké banky je měl?“ chytil se Edgar ve snaze ušetřit si práci.
Kdyby volali najisto, bylo by to rychlejší, ale hlavně nenáročnější než zdlouhavě obvolávat všechny možné finanční ústavy a instituce a zjišťovat, zda u nich pan Bronislav Čečetka neměl vedený účet.
„Počkejte, hned se podívám,“ vstala žena z postele a zmizela ve vedlejší místnosti. Vmžiku se ozval nezaměnitelný zvuk otevíraného šuplíku.
Edgar toho bryskně využil. Taktéž vyskočil z postele a postavil se vedle kapitána.
„Copak, copak? Myslel jsem, že se opět ujmeš své oblíbené role utěšitele zoufalých ženských srdcí!“ zatvářil se Přibyl jako nevinnost sama.
Ač sám prožíval vážný vztah se zdravotní sestřičkou Kamilou, nedokázal se zcela ovládnout, aby ani trochu nežárlil na úspěchy, kterými jeho mladý kolega u něžného pohlaví doslova oplýval.
„Ta má k zoufalé hodně daleko,“ ušklíbl se poručík. „Copak takhle se…“ Zmlkl vprostřed věty, když uslyšel vracející se kroky.
„Tady,“ podávala mu paní Čečetková hned tři platební karty, sotva se znovu pohodlně usadila na postel. „Mám svoje karty ke všem Bróňovým účtům,“ vysvětlila vzápětí.
Kapitán s Edgarem jako na povel přešlápli z nohy na nohu. Také by se nejraději posadili, nebylo ovšem
kam. Křeslo, židle či jiný kus nábytku vhodný k tomuto
účelu se v místnosti nenalézal. Jediné, čím byla vybavena, byla postel vskutku úctyhodných rozměrů se zářivě bílým povlečením, zlaceným zdobením a nočními stolky s lampičkami po každé straně.
Při pohledu na ně se kapitánovi vybavilo úsloví kýč jak bič. Ostatně jako u všeho, co měl zatím tu čest v bytě
Čečetkových vidět. Holt drahé neznamená nutně vkusné…
„Víc jich neměl?“ ubezpečoval se Edgar, přebíraje platební karty největších bank působících na českém trhu.
„Ne, ne, jen tyhle tři.“
„Hmm,“ zahučel kapitán. Musejí se techniků zeptat na obsah peněženky oběti. Jestli tam všechny tři karty budou… „A co nějaké jiné cenné předměty? Nevíte, zda měl na sobě či při sobě něco cenného?“ nechtěl se tak snadno vzdát.
„Pochybuji,“ vrtěla paní Čečetková hlavou. „Šperky nenosil. Jediné, co nosil, byl snubák. Ten ale nijak závratnou cenu nemá… Je to jen obyčejný kroužek…“
„Mohl by ho vidět?“
„Jsem vám právě řekla, že ho měl na ruce!“
„Já myslel ten váš. Když to byly snubní prsteny, jistě byly stejné…“
„To jo… Počkejte… Kde já ho jen mám…“ začala se přehrabovat v horní zásuvce nočního stolku.
„Tady je!“ vytáhla z ní po hodné době nijak zdobenou obroučku ze žlutého zlata.
„A váš manžel měl tedy stejný,“ odtušil Edgar.
„Jo.“
„A co třeba mobil nebo tak něco?“ nabízel kapitán další možnosti.
„Tak mobil samozřejmě měl. Ale takovou hrůzu starou. Jsem mu říkala, že by si měl pořídit něco pořádného. Co si o něm klienti pomyslí, když vytáhne něco takového! Jenže on pořád říkal, že je na něj zvyklý a navíc že má velká písmena…“
„Mohli bychom jít třeba do obýváku?“ zeptal se poněkud nesouvisle, ale o to naléhavěji Edgar. Cítil, jak se mu začíná motat hlava, že si opravdu potřebuje sednout. Těžký a horký vzduch panující v ložnici paní Čečetkové byl nad jeho síly.
„Jak chcete,“ pokrčila bez zájmu rameny. Bez dalšího zamířila na chodbu. Kapitán s poručíkem ji mlčky následovali.
„Nezlobte se, že se vás ptám, ale pochopte prosím, že vzhledem k situaci se zeptat musím…“ chopil se kapitán slova, sotva se usadil na koženou sedačku, představující dominantu obývacího pokoje. Spolu s ní zabíral největší prostor konferenční stolek, jehož deska byla tvořena kouřovým sklem a korpus chromovými trubkami. Další okázale drahý kousek, ovšem snad ještě nevkusnější než vybavení ložnice, ohodnotil ho Edgar v duchu.
„Jaké situaci?“ pohlédla na něj mladá žena nechápavě.
„Smrti vašeho manžela,“ napověděl jí kapitán.
Jako jo, je to dlouhovlasá blondýna, ale i tak by mohla chápat, o jakou situaci se jedná… Měl co dělat, aby zachoval profesionální dekorum.
„Se vás potřebujeme zeptat, zda neměl v poslední době s někým spor nebo třeba již delší dobu…“ převzal iniciativu Edgar.
Motiv loupežné vraždy mohli podle všeho vyloučit.
Bylo tak potřeba poohlédnout se po jiném důvodu, proč někdo sprovodil pana Čečetku ze světa. A tím by mohly být právě osobní rozbroje. Ne nadarmo ze statistik vyplývá, že mezi pachatelem a obětí bývá více či méně blízký vztah. Naopak případy, kdy se neznají, se vyskytují zcela sporadicky… Fuj, i tyhle důležitosti včetně přesných procent se bude muset naučit na zkoušku z kriminologie.
Při té představě se otřásl odporem.
„Proč by měl mít s někým nějaký spor?“ zatvářila se mladá vdova snad ještě nechápavěji než prve.
„Váš manžel byl podle všeho zavražděn a my potřebujeme vědět…“ cedil kapitán skrze křečovitě zatnuté zuby. Tohle bylo pro jeho nervy už přespříliš! Nijak jim neprospívalo ani neustálé ňafání psíka nakukujícího do místnosti. Vejít do ní si ale netroufal.
„Zavražděn?“ zvedla žena ruku a chytila se za krk, jako by se dusila. Jestliže po oznámení, že Bróňa zemřel, zbledla, nyní – po byl zavražděn – zezelenala.
„Já myslela, že třeba uklouzl… Za šera viděl už hodně špatně. Nechtěl proto už ani moc řídit. Nebo srdce…“ soukala ze sebe přiškrceně.
„Bohužel,“ zavrtěl kapitán hlavou. „Stal se obětí násilného trestného činu. Proto bychom potřebovali…“ vrátil se k přetržené myšlence. Ani tentokrát ji ale nedokončil.
