Vraždy v lázních

František Niedl VRAŽDY V LÁZNÍCH Odpovědná redaktorka Anna Sances Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © František Niedl, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první ISBN 978-80-279-2710-4

1

Byl začátek května a počasí bylo přesně takové, jaké v tu dobu bývá. Ne už vyloženě zimní, protože jaro zimu už definitivně zahnalo, ale bylo přesně takové to podle oněch pranostik, které si kdosi vymyslel, aby lidé nebyli naštvaní a mysleli si, že to tak má být. Tedy studený máj, v stodole ráj. A také že pastýři nemá oschnout hůl. Samé hlouposti, protože kdo za poslední roky asi zahlédl pastýře. Kromě toho je otázkou, jakou hůl měl autor té pranostiky na mysli, když další přísloví říká: máj, lásky čas. „Pane,“ ozvalo se za mužem, který měl už natankováno i zaplaceno a právě se chystal nastoupit do svého vozu Volkswagen Passat v černé metalíze. „Nerad obtěžuji…“ Už se stalo, pomyslel si oslovený a podíval se na neznámého. Nejednalo se o nějakého váguse, který by si chtěl vyžebrat na nějaké to strašné krabicové víno. Ostatně to místo nebylo pro lidi toho druhu tím nejvhodnějším, jelikož se jednalo o velké parkoviště s čerpací stanicí bez jiného napojení než na dálnici D5 u Kladrub. Tudíž lidé, kteří se tam vyskytovali, se mohli dopravit pouze nějakým motorovým vozidlem. Ten člověk navíc nevypadal nijak ošuntěle, byl upravený, oholený… „Co byste potřeboval?“ zeptal se majitel passata neochotně.

5

„Byl bych vám vděčný, kdybyste mě mohl kousek svézt.“ „Jenom kousek?“ „Já vím, zní to divně, ale potřeboval bych se nějak dostat z téhle pumpy. A jelikož odtud nevede žádná jiná cesta, je to možné jenom po dálnici.“ „A sem jste se dostal jak? Pěšky jste asi po té dálnici nešel, takže jste musel něčím jet,“ pronesl řidič podrážděně. Dlouhá léta už žádného stopaře nevzal. Doba, kdy za každým městem stály hrozny stopařů, už byla dávno pryč. Bylo docela nebezpečné vzít si do auta cizího člověka, když měl skoro každý dneska auto nebo motorku, jezdily vlaky, autobusy… Navíc si šofér vychutnával soukromí pohodlného, tichého a rychlého vozu, ve kterém si mohl pustit hudbu podle svého vkusu a nechat se jí pohltit nebo si nechávat běžet hlavou vlastní myšlenky a ne muset přetrpět nějaký banální rozhovor s člověkem, kterého vůbec nezná. „Já…“ muž byl očividně v rozpacích nebo to dobře hrál. „Víte, já jsem sem dojel s manželkou. No, trochu, spíš trochu víc jsme se v autě pohádali. Tady jsme se zastavili na dotankování, ještě jsme si každý zaskočili na toaletu, a když jsem vyšel ven, tak byla pryč i s autem.“ Takovou odpověď majitel passata tedy nečekal. Sám si podobných situací prožil nemálo, až nakonec vše vyřešil rozvod. Toto vysvětlení ho dost nalomilo, a když na něj řidič čekající za ním též na natankování netrpělivě zatroubil, zlomil tím jeho poslední odpor. „Tak si nastupte,“ vybídl toho podivného člověka. „Vřelé díky! Nebudu vám na obtíž,“ téměř zavýskl muž vesele a vmžiku byl v autě. „Kam vlastně jedete?“ zeptal se řidič, když najeli připojovacím pruhem na dálnici. Pneumatiky šustily po

6

mokrém asfaltu. Sice přestalo pršet, ale mraky byly plné vody, takže bylo jen otázkou času, kdy se déšť spustí znovu. „Jak říkám, stačí mi, když se dostanu z téhle pitomé dálnice, a pak už si nějak poradím. Normálně bych zavolal bratrovi, aby pro mne přijel, ale můj telefon zůstal v autě, se kterým moje žena odjela.“ „Můžu vám půjčit svůj.“ „To je od vás hezké, ale já si nepamatuju jeho číslo. A vy jedete kam?“ „Do Mariánských Lázní na třítýdenní léčení.“ „Jejda! To je ale náhoda. Já jedu do Chebu. Stačilo by mi, kdybyste mě svezl do Plané a pak už bych dojel vlakem.“ „Tak dobře,“ řekl řidič odevzdaně. V duchu si pomyslel, že by mu mohl sice nabídnout svezení až do Mariánek, odkud to je do Chebu už kousek. Ale takhle se toho nežádoucího spolucestujícího zbaví aspoň dřív. „A to si platíte, ty lázně? To musí být asi dost drahé.“ „Ne, dostal jsem je na nemocenskou pojišťovnu. Jen si platím nadstandard za jednolůžkový pokoj, parkování a tak.“ „No jasně, soukromí je soukromí. Prý se v lázních vyskytuje dost žádostivých paniček…“ „Já se tam jedu především léčit.“ „No samozřejmě. Ale ve volném čase… A s čím že jste říkal, že tam jedete?“ „Neříkal.“ „No jasně. Co je mi do toho. Jen jsem zvědavý. V lázních jsem ještě nikdy nebyl…“ „Stačí, když si přivodíte nějakou nemoc, a můžete si zažádat. Jak se na vás ale tak dívám, nezdá se, že by vás nějaké nemoci sužovaly.“

7

„No, vy taky vypadáte docela zdravě. Takže to byla určitě nějaká protekce.“ „Kdyby to šlo, rád bych vám ji přenechal – myslím tu nemoc. Mám polyneuropatii.“ „Aha. A co to vlastně je? Počkejte, počkejte… není to to, co má jeden náš bývalý nepovedený prezident?“ „Jo, přesně tak.“ „A to taky skončíte na vozíku?“ „Když budu chlastat a kouřit jako on, budu se málo pohybovat, tak možná ano.“ Odbočili z dálnice a spolujezdec náhle zmlkl. Zdálo se, jako by o něčem usilovně přemýšlel. Ale řidiči to mlčení nevadilo, ba právě naopak. Projeli Týnec a na další ceduli bylo napsáno Brod nad Tichou, stejně tak jako na velké palubní navigaci. „Potřebuji vyčůrat,“ ozval se spolucestující. „Tak vám zastavím tady někde u silnice, až to půjde.“ „Aby na mě viděli lidi?“ „Postavíte se za auto…“ „A vy mi ujedete.“ „No dovolte! Vůbec jsem vás nemusel brát.“ „Ale vzal. A teď pěkně zabočíte doprava na tu cestu a pojedete dál k lesu.“ „To bych rád věděl, jak mě chcete k tomu donutit.“ „Takhle.“ V ruce spolucestujícího se objevila pistole. Její hlaveň byla namířená na řidiče. „Jste blázen?!“ vyjekl řidič. „To mi neříkejte. Takové označení nemám vůbec rád. A teď blinkr a volant doprava.“ „Nebo?“ „Nebo vám prostřelím hlavu a odřídím to dál už sám. Sto metrů, padesát, výborně. Vidíte, jak vám to jde.“

8

„Co po mně chcete?“ zeptal se řidič vyděšeně. „To se dozvíte. Zatím bude stačit, když budete dělat, co vám řeknu.“ „Už jsme v lese.“ „Výborný postřeh. Jen pokračujte dál.“ Spolujezdec sice nezvyšoval hlas, ale řidič pochopil, že nemůže odporovat. Kdyby se tu aspoň objevili nějací lidé… Trhl by volantem, narazil do stromu… Silnice se změnila v silničku, projeli kolem hřbitova a pak skončil i asfalt a dál už to byla jen kamenitá cesta. „To by snad už stačilo,“ pokusil se smlouvat řidič. „Právě že ne. Teď to vezměte zase doprava na tu lesní cestu.“ Jeli po úpatí skalnatého kopce, který měli po levé ruce. Pod cestou vpravo se vinul malý potok. Cesta stoupala a občas jim podhrábla na mokrých kamenech kola, jelikož auto mělo jen přední náhon. „Taky jste si mohl pořídit čtyřkolku, šetřílku,“ pronesl spolujezdec káravě. „Nejezdím s autem po lesích.“ „Teď už ano. Teď odbočte doleva.“ „Vždyť tam už skoro žádná cesta není.“ „Nebuďte změkčilej. Pro naše účely postačí.“ Jeli úžlabím, zarývajícím se do skalního masivu, a pak cesta skončila v rozšířeném prostoru, jako kdyby tam byl kdysi malý lom. „Vidíte, dál to nejde,“ pronesl řidič. „To bude stačit. Vypněte motor. Kde máte ty papíry k lázním?“ „V té brašně na zadním sedadle.“ „Tak se pro ni natáhněte. Opatrně, ta pistole má lehkou spoušť.“ Když se muži s pistolí dostala brašna do

9

rukou, prohrabal ji a spokojeně kývl. „Teď mi tady na ty desky napište PIN vašeho telefonu, čísla vašich účtů a ID.“ „Proč…? Co…?“ Lázeňský host si začal pomalu uvědomovat, jak tahle situace může skončit. Ale nakonec udělal, oč byl požádán. „A teď mě snad už můžete nechat jít,“ řekl se špetkou naděje. „Moje auto máte, moje bankovní účty taky…“ „Ještě si musíme překontrolovat vaši poctivost. Nejdříve odemkněte telefon. A nepřejte si mě, jestli nebude PIN souhlasit.“ Telefon se probudil. „Výborně, zatím si vedete dobře. Teď zkusíme ty účty.“ Když proběhlo přihlášení bez zádrhelů, muž spokojeně kývl. „Tak teď už můžu jít?“ řidičův hlas byl teď už plný zoufalství. „Jo, vystupte si, ale zatím nikam nechoďte. A pamatujte na to, že pistoli držím v ruce já. A i kdybyste se dal do běhu, kulka je mnohem rychlejší.“ Když oba vystoupili, muž s pistolí vydal další příkaz. „Teď se svlékněte.“ „Jste blázen!?“ „Už jsem vám jednou řekl, abyste mě tak neoslovoval. Nebudu to opakovat. Svléknout.“ Muž nakonec zůstal jen ve slipech. Ale když dostal příkaz, aby si svlékl i je, něco se v něm zlomilo a on se rozběhl pryč. Muž s pistolí však k němu zezadu přiskočil, podrazil mu nohy a on se svalil mezi ostré kamení. „Svléknout!“ křikl na něj ten násilník. Když byl muž úplně nahý, zeptal se znovu, zdali už může jít. „Původně jsem to tak měl v plánu. Ale chováte se nečestně, jako podrazák.“ „Nikomu nic neřeknu!“

10

„To je absolutní lež. Při první příležitosti mě napráskáte. Ostatně, nic jiného se ani nedalo čekat. Otočte se.“ „Zastřelíte mě zezadu? Jste zrůda, ne člověk.“ „Otočte se! A… nezastřelím vás. Víte, balistika a tak. A já si tu pistoli ještě hodlám ponechat.“ Nahý muž ho poslechl, protože veškerý vzdor ho už opustil a on rezignoval. „Tak co?“ zeptal se, jako by se ho to všechno už netýkalo. „Tohle!“ křikl muž s pistolí, v té chvíli ji už ale v ruce nedržel. Místo ní třímal v ruce zbytek malého vyvráceného kmínku s odlomenými kořeny. Vzdáleně připomínající ten, kterým se oháněl loupežník Sarka Farka v pohádce Hrátky s čertem. A udeřil. Nahý muž zavrávoral, ale to už ho zasáhl do zátylku druhý úder, po kterém padl na zem. Ještě byl živý, když na jeho krk dopadla noha útočníka. Křuplo to a pak už ten nebožák živý nebyl. Vrah odtáhl svou oběť do ostružiní a naházel na ni suché listí. „Tady to budeš mít jako v lázních. Mokré zábaly… To by bylo, aby sis tu nevyléčil tu tvoji poly… polyneuroutopii.“ Ještě hodil šaty své oběti do kufru auta. Naposledy se podíval směrem k ostružiní. „A nikam nechoď,“ vydal mrtvému poslední pokyn. Zachechtal se, nasedl do vozu, otočil ho na volném prostranství a spokojen s dobře vykonanou prací odjel stejným směrem, kterým přijeli.

11

2

Hotel Princess Sofia nepatřil v Mariánských Lázních sice k těm největším, zato k nejluxusnějším. Jeho spíše střední velikost byla v konečném důsledku výhodou, jelikož si tam jeho hosté nepřipadali tak ztraceni. Navíc měl vše, co lázeňský host potřebuje. Výhodnou polohu v sousedství nádherných městských parků, pár kroků od hlavní kolonády se Zpívající fontánou a několika prameny s minerální vodou. Co bylo však to nejpodstatnější, všechny procedury se prováděly v areálu hotelu, takže hosté nemuseli docházet nikam mimo něj. Samozřejmostí byl i bazén se saunami, v nichž mohl VIP host pobývat bez omezení a dalšího placení. Celá budova i ty k ní přilehlé byly provedeny v secesním slohu, někdy z přelomu devatenáctého a dvacátého století. S nádhernou fasádou, balkony a lodžiemi – vše v dokonalém stavu. Prý tam pobýval ruský car Mikuláš, rakouský císař Franz Josef, Goethe a další osobnosti světového významu. No, když na to měli – o nás se postarají všeobjímající zdravotní pojišťovny. „Pane!“ uslyšel jsem od recepčního pultu příjemný hlas, který mě vytrhl ze zamyšlení. Když jsem navázal oční kontakt s pěknou dívkou, jednou ze tří recepčních obsluhujících za pultem, a pře-

12

svědčil se, že tím osloveným jsem skutečně já, přistoupil jsem. Byla neděle, hlavní den v týdnu, kdy se střídají lázeňští hosté, a když jsem vstoupil do vestibulu, byl pult obklopený lidmi. Nikam jsem se nehrnul, jelikož na voucheru jsem měl i číslo pokoje, který budu obývat, a tak jsem si mohl být jistý, že nějakým mačkáním nic nevyřeším a jestli budu ubytovaný o deset minut dřív nebo později, nic zásadního tím nezměním. „Skoro to vypadalo, že tu jen tak na někoho čekáte a o ubytování nestojíte.“ „To ne, ale nemám rád, když se na mě někdo mačká.“ „To chápu,“ usmála se a já jí podal voucher. V počítači zkontrolovala mé údaje. „Jednolůžkový pokoj, situovaný do dvora,“ konstatovala. „To souhlasí.“ „Pokud byste měl zájem, nedorazí nám jeden host z Německa, který měl rezervovaný krásný pokoj s výhledem na kolonádu a kostel na Nanebevzetí Panny Marie. Je tam sice příplatek pět a půl tisíce, ale mohli bychom vám dát čtyřicetiprocentní slevu.“ „Ne, děkuji. To není otázka peněz, ale vybral jsem si tu dispozici schválně kvůli klidu.“ „Ovšem. Ale mohu vás ujistit, že i lázeňská část města je velice klidná. Je tu striktně omezen provoz, mohou sem vjet pouze hoteloví hosté a zásobování. Samozřejmě je to vaše volba.“ Podala mi kartu, která mi bude sloužit ke vstupu do hotelu, do pokoje, do bazénu, na parkoviště a do ostatních prostor sloužících hotelovým hostům. A ještě desky s dalšími dispozicemi. Pak zavolala jednoho z poslíčků a ten se mnou zašel k autu pro kufr. Vrátili jsme se do hotelu a on ho statečně a odevzdaně táhl přede mnou a já se mohl aspoň rozhlížet. Z haly jsem

13

zahlédl nádhernou jídelnu v bílé a zlaté, všude palmy, fontána… Po protilehlé zdi se posouvaly dva skleněné výtahy, jeden nahoru, druhý dolů. Nemusím připomínat, že jsme nastoupili do toho, který dorazil dolů – to přece dojde každému blbci. Třetí patro, pokoj… Dal jsem poslíčkovi padesátku, což jsem považoval za přiměřené. Člověk nemá být k personálu skoupý, ale také ho nemá rozmazlovat. Pokoj se mi skutečně líbil. Byl prostorný, s kvalitním modrým kobercem, solidním nábytkem a útulnou koupelnou, dokonce s vanou. A balkon, sice malý, ale dostatečný k tomu, aby se tam vešel stolek se dvěma křesílky. Žádný popelník. Ostatně proč také. V dispozicích jsem se dočetl, že platí zákaz kouření v areálu celého hotelu. Něco takového by ještě před dvaceti lety mělo za následek, že by se polovina hostů v hotelu vůbec neubytovala. Jedinou výjimkou byla předzahrádka hotelové kavárny, vysunutá z části hotelové budovy na pravé straně. No, asi budu jejím častým návštěvníkem. Vlevo, vysunutý z hlavní budovy, se rozprostíral zastřešený a z velké části prosklený bazén. I tam jsem chtěl být častým návštěvníkem. Ve svahu za hotelem se nacházely ještě dvě lázeňské vily, obě krásné, ve stejném slohu jako samotný hotel. Zdálo se mi však, že jsou nevyužívané, což se mi později částečně potvrdilo. Jedna byla úplně uzavřená a druhá používaná jen z části pro provoz hotelu a přechodné ubytování personálu. Jak jsem později zjistil, podobný osud potkalo v lázeňské části víc hotelů a lázeňských domů. Lidé jsou prostě tvorové přelétaví, doba kočárů, krinolín a redingotů byla dávno pryč, jakož i ROH, které v době poválečné a předrevoluční vykrývalo velkou část kapacit. A vytratili se

14

též hosté z Bulharska a Maďarska, protože se u nich otevřelo mnoho vlastních kapacit. Červenou kartu dostali i naši někdejší internacionální přátelé z Ruska. A mnoho z nich místo přívětivých českých lázní využívá bahenní koupele v zákopech na Ukrajině. No, podle gusta… V dispozicích stálo, že se mám ještě v den příjezdu přihlásit k vstupnímu lékařskému pohovoru, jelikož hned druhý den začnou procedury. Také se tam psalo, že se host může po celém areálu pohybovat v hotelovém županu, vyjma jídelny a kavárny. Župan byl opravdu pěkný, bílý s hotelovým logem. Ale jelikož jsem trochu staromódní, tak mi připadalo chodit hned první den v županu před cizími lidmi poněkud nemístné. Vždycky existovala určitá možnost, že jsem to špatně pochopil, a nechtěl jsem se dostat do trapné situace jako jeden můj bývalý známý, kterému bylo deklarováno, že ples, na který byl pozván, bude pyžamový. A když on dorazil na místo samé a s manželkou se v šatně odstrojili, zjistili, že kromě nich jsou všichni ve společenských úborech. Hned po registraci jsem navíc plánoval, že si zajdu na kafíčko a cigaretku, k čemuž by župan nebyl vskutku vhodným úborem. Pod halou s jídelnou byla ještě dvě patra, částečně zapuštěná do svahu. Všude byla spousta šipek a ukazatelů, takže se nedalo zabloudit. Před dvěma ordinacemi stálo klubko lidí, které mě bezpečně navedlo k cíli. Sedl jsem si na volnou židli a nesnažil se mezi ně vmáčknout. Do jedné ordinace vcházeli Češi a Ukrajinci. Prvně jsem se lekl, jestli se nejedná o Rusy, ale moje obavy se nepotvrdily. Do druhé ordinace vcházeli Němci, pak ti, co mluvili anglicky, ale jestli se jednalo o Angličany, nebo jen ty, kteří se domlouvali anglicky, to jsem nedokázal

15

odhadnout. Dokonce jsem zaregistroval několik Izraelců, z čehož jsem usoudil, že to s těmi našimi lázněmi nebude zase tak špatné. A dobrá polovina těch čekatelů, bez rozdílu národnosti, byla skutečně už v županech. Nakonec přišla řada i na mě. Vstoupil jsem, pozdravil a předložil svoji žádanku o lázeňskou péči. „Já jsem doktorka Líbezná,“ představila se mi žena v bílém. „Příhodné jméno,“ neodpustil jsem si kompliment. „Nechte si to, nebo vám napíšu nějaké ty skotské střiky navíc.“ „Bože, to se ještě používá? To by se hodilo spíš pro gestapo.“ Zasmála se. „No nevím, jestli a kde, ale můžete být klidný, u nás se s takovou terapií nesetkáte.“ Podívala se na monitor počítače. „Magistr Adam Gregori?“ „Toho magistra si, prosím, odpusťte. Někdo by si to mohl zaměnit s magistrem Kellym a chtěl by, abych mu vyrobil nějaké zlato.“ „Tak dobře. Vy jste utrpěl úraz páteře, kdy došlo k roztříštění jednoho obratle a následné operaci. Váš stav vyžaduje lázeňskou péči, pravděpodobně opakovanou.“ „Tomu bych se nebránil, jelikož to někdy bolí jako prase.“ „Tomu se ani nedivím. Tady se píše… Je to pravda?“ „Já nevím, co máte na mysli.“ „Že jste byl postřelen.“ „To je pravda.“ „No, můžete mluvit o štěstí.“ „Že jsem byl postřelen?“ „Že jste neskončil na invalidním vozíku.“ „Jsem prostě klikař.“

16

„Tak se posaďte, pane Klikaři,“ usmála se, „a já zatím napíšu požadavek na procedury, kterých se vám u nás dostane. Tady se píše, že kromě potíží, které vám působí zranění v místě samém, si stěžujete i na brnění v nohou.“ „Ano, to souhlasí.“ Když doktorka naťukala do počítače vše potřebné, vyzvala mě, abych se přesunul na recepci lázeňských procedur, že už budou mít požadavek v počítači. „Dostanete od nich rozpis, kde bude uvedeno, kdy mě opět navštívíte. Při jakýchkoliv potížích přijďte okamžitě.“ Poděkoval jsem a přesunul se do dalšího, ale menšího vestibulu s recepcí. O kus dál bylo vidět, jak se v bazénu šplouchají lidé. Když jsem se konečně dostal na řadu, obdržel jsem několikastránkový elaborát, ze kterého jsem sice nebyl chytrý, ale paní, která mi ho díky počítačovému programu vyhotovila, mi řekla, že až si ho přečtu, vše pochopím. Další důvod, abych si sedl do kavárny či spíše na předzahrádku a s podpůrnými prostředky vše pochopil. Hlavně aby nebylo plno, říkal jsem si v duchu s obavami. Ale nebylo, asi nebyl zrovna ten správný čas. Jen vnitřní část byla obsazenější, venku však bylo téměř prázdno, přestože se mraky trochu roztrhaly a pluly jinam. Dokonce se objevily blahodárné sluneční paprsky. Lidé jsou prostě změkčilí a už ani ta cigareta je nevytáhne ven. Za chvíli se objevila příjemná žena blížící se mému věku, tedy asi čtyřicátnice. Objednal jsem si lungo a po malém zaváhání ještě broskvový likér. Měl jsem sice chuť na něco silnějšího, nejlépe ze skotské vrchoviny, ale nechtěl jsem riskovat. Někdy mě záda bolela tak pekelně, že jsem se musel uchýlit k utišujícím prostředkům a kombinace s alkoholem nebyla tím nejlepším nápa-

17

dem. A dalo se očekávat, že se po několikahodinové jízdě v autě moje záda nejpozději v noci ozvou. Napil jsem se kávy, srkl likéru a zapálil si marlborku. Svět mi hned připadal zase o něco příjemnější. Začetl jsem se do zprávy, kterou jsem obdržel. Přestože byla velice přehledná, nevycházel jsem z údivu. Sto dvanáct procedur! Něco takového jsem do sebe neinvestoval za celý život. Minerální koupele s přidávaným plynem CO2 přímo z podzemí, lavaterm, suché plynové zábaly, kryoterapie, masáže, plynové injekce, manuální lymfodrenáže, interferenční proudy, cvičení v bazénu. A pokud to všechno přežiju, plavání a sauna dle vlastního uvážení. A také jsem měl naordinovaný pitný režim z Rudolfova pramenu. „To je tedy něco,“ pronesl jsem nekontrolovaně nahlas. „Že jo,“ ozvalo se za mými zády. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem chlapíka asi mého stáří, kterého jsem si všiml u recepce, kde byly přidělované procedury. Držel v ruce stejný rozpis jako já. „Koukám, že jste tady taky nový. Už jste to prostudoval?“ „Právě jsem skončil.“ „Můžu si přisednout? Třeba mi s něčím poradíte.“ „Proč ne?“ Nenechal se pobízet. Vzápětí si objednal velkou plzeň a také si zapálil. „Tak co tomu říkáte? Jste z toho chytrej?“ „No, s některými těmi termíny jsem se ještě nesetkal, ale brzy se dozvíme, oč kráčí.“ „No, já vám řeknu, skoro z toho jde strach. Jako tohle: Lymfodrenáže. Drenáže jsou přece na odpadní vodu. Ale já nemám pocit, že bych byl nějak zavodněný. Taky na to jdete?“ „No, jo. Už jsem docela zvědavý.“

18

„Když to říkáte, já jsem se doktorů vždycky bál. A ještě jsem se ani nepředstavil. Jsem inženýr Karel Kroupa.“ Pan inženýr ke mně napřáhl ruku. „Adam Gregori.“ „Hezké jméno. Tady na těch vašich papírech čtu magistr.“ „A co z toho? V supermarketu na to slevu nedostanete.“ „Ale v zaměstnání jsou takové věci výhodou, ne?“ „Jsem v důchodu.“ „Takhle mladej?“ „V invalidním, i když jenom částečném.“ „Bože! A z toho vyžijete?“ „Jsem skromnej. Chleba si mažu jenom z jedné strany.“ „S vámi je tedy legrace. Tak když si nepotrpíte na ty tituly, tak bysme si mohli aspoň říkat křestními jmény. Budeme tu tři neděle a určitě se budeme potkávat.“ „Tak dobře, inženýre Karle.“ Vykulil na mě oči a pak se rozesmál. „Fajn, jedna nula pro vás, Adame. A já poběžím. Musím to tu všechno rychle okouknout. Třeba se uvidíme u večeře.“ „Třeba.“ Dopil jsem a chtěl zaplatit, ale servírka si ode mne vyžádala jen kartičku s číslem pokoje. Účtenku mi dala podepsat s tím, že veškerou útratu zaplatím u recepce před odjezdem. To bylo příjemné a v dobré náladě jsem se rozhodl, že nic nepokazím, když si zajdu zaplavat.

19

3

A tak jsem si vzal plavky, nadýchaný froté župan, pantofle, plátěnou tašku s osuškou a plaveckými brýlemi… a už jsem mazal. Byl jsem z toho všeho, co mě tady čeká, docela natěšený. Jen jsem doufal, že to na mně není příliš znát. Nerad bych vypadal jako mistr Bean na plovárně. Přivítala mě baculatá a usměvavá strážkyně těch vodních a parních radostí, vybavila mě ještě naškrobeným prostěradlem a popřála mi hodně zábavy. Prostor bazénu byl nádherný. U prosklené stěny se rozšiřoval do jakési umělé mušle. Po stranách vstupu do ní byly vyvedeny dvě hydromasážní mnohačetné trysky připomínající hrábě na trávu, s tím rozdílem, že hrábě nebývají nerezové. V pomyslné mušli se nacházela oddělená lůžka s masážními tryskami. Zabral jsem si jedno lehátko, nasadil brýle a vstoupil do bazénu a… Ukazatel teploty na zdi bazénu nelhal, když uváděl 37 °C. Na nějaké špičkové výkony to sice nebylo, protože při takové teplotě by člověk nejspíš omdlel. Ale nikdo tu nebyl kvůli výkonům, nýbrž aby aspoň, když ne zlepšil, tedy stabilizoval svůj zdravotní stav. Což byl i můj případ. Jediné dva styly, které jsem mohl střídat, byla prsa a znak. Na kraul nebylo ani pomyšlení.

20

Většina návštěvníků bazénu na tom byla víceméně stejně. Kolem dvou vstupů byly odloženy francouzské hole těch, kteří se ponořili do vody. Někteří ani neplavali, jen se tak vznášeli, využívajíce schopnosti vody nadnášet a odlehčit jim od váhy vlastního těla. Vzpomněl jsem si na Písně kosmické od Jana Nerudy: Jak zemská tíže, naše nohy víže, a Jiřího Sováka, který ve filmu Marečku, podejte mi pero, učinil tyto verše nesmrtelnými. Když jsem si zaplaval a opustil vířivku, uvelebil jsem se na lehátku a plně se oddal všudypřítomné lázeňské atmosféře. Též jsem pozoroval okolí, což bylo dlouhá léta součástí mého života. Vyhodnotit, ohodnotit, sledovat, kdo co dělá, jak se tváří, a odhadnout, jaké budou jeho následující úmysly. Když jsem šel do bazénu, minul jsem muže, kterého muselo postihnout něco velmi nepříjemného. Pohyboval se pomocí francouzských holí, nohy zkroucené a bylo na něm vidět, že musí vynaložit velké úsilí, aby překonal sebemenší vzdálenost. Mohl se sice vézt na vozíku, ale jednalo se zřejmě o bojovníka. Do bazénu doklopýtal, když já měl už plavání za sebou, a do vody vstoupil, když jsem už ležel na lehátku. A pak se začaly dít zázraky. Najednou byl králem. Záběry jeho rukou byly tak mohutné, že byl bez jakýchkoliv pochyb tím nejrychlejším v bazénu. Zaklonil jsem hlavu a prosklenou stěnou jsem uviděl balkonek svého pokoje, na který se vcházelo francouzským oknem. Pod ním o kus dál kavárna a na druhou stranu dvě tajemné vily, které mě zvláštním způsobem přitahovaly. Kolik příběhů se v nich asi muselo odehrát. Láska, dramata, nenaplněné naděje… Podíval jsem se na hodinky a usoudil jsem, že je nejvyšší čas se zvednout, nechat se trochu rozvolnit v sau-

21

ně a nenechat si ujít jednu z nejdůležitějších součástí „láznění“, tedy konzumaci pokrmů – v přiměřené míře, pochopitelně. Což jak jsem věděl, mnohým dělá potíže, když je toho tolik, co si mohou naložit na talíř, dokonce opakovaně. Zvláště když už je to v ceně.

*** Ujala se mě manažerka směny a ochotně mě vedla tam, kde bude po celou dobu mého pobytu moje místo. Byla velice příjemná, což ostatně všichni v tomto zařízení. Zajímalo by mě, jestli takoví byli všichni od narození, což se jevilo jako málo pravděpodobné. Nejspíš to bylo v nějakém kodexu tohoto zařízení, který museli všichni dodržovat. Jediná lázeňská pracovnice se tomu vymykala, ale ta měla nejspíš nějaké osobní nebo rodinné problémy. „Přátelé,“ připoutala na sebe pozornost manažerka, když mě dovedla k určenému dlouhému stolu, ke kterému se vešlo dvanáct osob, „vedu vám nového hosta. Je to magistr Adam Gregori.“ Už zase ten magistr, prolétlo mi hlavou. Usazení decentně zatleskali a já se uklonil. „A taky námořní kapitán,“ dodal jsem. Podívali se na mě nechápavě. No což, nemůžu za to, že způsob mého humoru je pro mnohé těžko k pochopení, a těžko říct, na čí straně je chyba. U stolu jich bylo zatím osm. Postupně se představili a jedna dáma se mě hned ochotně ujala s tím, že mi ukáže, kde je bufet. Zřejmě po mém entrée usoudila, že budu poněkud nesoběstačný. Dojít si k nedalekému bohatě zásobenému bufetu se mi nejevilo jako něco nadmíru složitého, ale dáma ve snaze pokusit se ulovit nově pří-

22

chozí oběť nehodlala ponechat nic náhodě. Byla to marná snaha a možná by bylo ode mne seriózní ji připravit na to, že její pokusy vyjdou na prázdno. Především nebyla můj typ, spadala do věkové kategorie, která už byla dávno po záruční době, a kromě toho já se zde nehodlal zabývat jakoukoliv ženou. Na druhou stranu, říct jí to hned napřímo by bylo ode mne poněkud neurvalé. Hovězí, vepřové, drůbeží, ryby, k tomu bohatý výběr příloh, zeleniny, ovoce, zákusků… Nevypadalo to na to, že by tu měl někdo trpět hlady. Sotva jsem dosedl s ukořistěným výběrem, přispěchal číšník a já si k pití objednal plzeň. Krátce na to se přihnal k našemu stolu i Karel a po představení se usadil vedle mne. Pak zase vyskočil a vrátil se s vrchovatým talířem a ještě s miskou plnou namíchaného salátu. „Už jsem se obával, že to nestihnu,“ naklonil se ke mně. „Nejspíš jste si byl zaběhat. Nebo nějaké problémy?“ „Běhat? Ne, takové věci už dávno nedělám – škodí to zdraví,“ zašklebil se. „Ale musel jsem si ještě vyřídit pár neodkladných záležitostí, pak jsem se na chvíli natáhl a prostě jsem usnul. A co ty? Jak ses měl?“ zeptal se žoviálně, jako bychom byli dávní přátelé. Sice jsme si řekli, že se budeme oslovovat Karle a Adame, ale o tykání nepadlo ani slovo. Nejsem ten typ, který si na potkání tyká, ale nechtěl jsem být malicherný. „No, zašel jsem si zaplavat, pak do sauny, no a byl čas k večeři.“ „On by to člověk nečekal,“ ozvala se paní Valentová, sedící naproti mně, „mohlo by se zdát, že tři neděle zde budou k nepřečkání, ale pořád je tu nějaká náplň.“

23

„A ten noční život!“ připojil se její manžel. „Pokud myslíš tím nočním životem kafe a skleničku v hotelové kavárně a pak rychle do postele…“ „Tam se asi musí dít věci…“ vmísil se Karel. Na to, že se znali sotva pár minut, byla ta poznámka poněkud za hranou. Ale paní Valentová se rozesmála. „Možná ve spánku,“ podotkla. „Sotva Miloš zalehne, je ve vteřině tuhý.“ „Vždyť se taky celý den nezastavím. Procedury, procházky, ochutnávky všelikých léčivých pramenů…“ „Viděl jsem, že je tu také kousek od našeho hotelu kasino,“ připomněl Karel. „Tomu tady od našeho stolu nikdo neholduje,“ ozvala se paní Helena Krumplířová, ona ochotná dáma, která mi nezištně ukázala bufet a předvedla mi, kde se tam co nabírá. „Z důvodu odporu k hazardním hrám nebo z nedostatku financí?“ položil Karel další impertinentní otázku. „No, u mě to bude v důsledku obého,“ přiznala Helena Krumplířová. „Ne že bychom na to neměli,“ pronesl pan Valenta, „ale zábava tohoto druhu není v souladu s naší filozofií. Celý život jsme se honili a lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsme na stáří zajištěni. Ale o tom, jak utratit své peníze, máme poněkud jinou představu. Pobyt v lázních má být pohodový a ne stresový. Jezdíme sem skoro každý rok a jsme samoplátci. Vy jste zde na pojišťovnu?“ podíval se na Karla. „Ano, péče mi byla přiznána v plném rozsahu,“ odpověděl Karel pyšně. „Tak jenom pro vaši informaci, pane Kroupo, třítýdenní pobyt zde, včetně procedur, stojí sto tisíc – pro jednu osobu.“

24

„To jste mě tedy dostal, pane Valento. A to jste tu pokolikáté?“ „Po desáté.“ „Cože? Takže už vás to stálo dva melouny?“ „Ano,“ přidala se paní Valentová. „A nelitujeme toho. Ty pobyty zde za to stojí a raději investujeme peníze tímto způsobem než o ně přijít v kasinu.“ „Dva melouny,“ mumlal si Karel pro sebe nevěřícně a manželé Valentovi se usmívali, protože se jim podařilo poněkud přibrzdit Karlův suverénní rozjezd. „Nám stačí malé radosti,“ pokračovala dál paní Valentová. „Každou chvíli je v městě nějaká kulturní akce a i tady v hotelu se pořád něco děje, různá vystoupení, dvakrát v týdnu hraje v kavárně živá hudba, pokaždé jiná, s jiným žánrem. Dneska ne, ale hned pozítří.“ Během rozhovoru se zvedla od našeho stolu jedna mladší žena, taková šedá myš, která v průběhu celé večeře skoro nepromluvila, a ještě takový vyčouhlý šedesátník, rovněž skoupý na slovo. Pak nás paní Krumplířová vyzvala, zdali se nepřipojíme k ní a manželům Valentovým na malý šláftruňk do nedaleké kavárny. Ale odmítli jsme. Karel že toho musí ještě hodně okouknout a možná že nakonec zajde i do toho kasina. Moje omluva byla prozaičtější. „Půjdu spát,“ odpověděl jsem. „Ale příště určitě, dneska jsem měl jen dlouhý den.“ „Co tomu říkáš?“ zeptal se Karel, když jsme u stolu osaměli, abychom mohli dopít své plzně. „A čemu?“ „Tu sestavu jsme moc nevyhráli. Tady hned u toho stolu za námi,“ naznačil mi hlavou, „by se dalo už něco vybrat,“ ohlédl se a docela pěkná brunetka se na něj usmála, „vidíš,“ pokračoval, „a to jsem ani nemusel

25

otevřít pusu. A tamhle před námi, u těch malých stolků… Hned u toho vpravo tři koroptvičky, z nichž hned dvě by nebyly k zahození. A nevypadají nemocně ani jinak opotřebovaně. Zřejmě jim nějaký zkrácený pobyt zaplatil zaměstnavatel jako benefit. A u toho vedlejšího stolu…“ „Ty mluví německy.“ Hosté byli rozsazeni u stolů podle jazykové vybavenosti, nejspíš aby jazyková bariéra nebránila konverzaci. „No a co? Já se domluvím. Pár let jsem dělal…“ tady se Karel zarazil. „Kde?“ Mávl rukou. „Jsme v lázních, nebudeme se bavit o práci.“ To mi vyhovovalo. Rozhodně jsem neměl v úmyslu se bavit o práci – té své. Podepsal jsem účtenku za pivo a zvedl se k odchodu. „Přeji úspěšný lov, já jdu spát.“

*** Když jsem dorazil do svého pokoje, svlékl jsem se a osprchoval. Lehl jsem si do postele a zhasl. Byl jsem unavený a normální člověk by se oddal uvolňujícímu spánku. Potíž byla v tom, že pro mne bývala noc tou nejnáročnější částí dne. V důsledku nedostatku jiné smysluplné činnosti začal pracovat můj mozek trýzněný démony, kteří mne navštěvovali. Když se nedostavili ti, dostavily se úporné bolesti zad a dost často i obojí současně. A jelikož jsem nechtěl skončit na neustále se zvyšujících dávkách léků, v zoufalství jsem přijal lázeňskou léčbu. Nevěděl jsem, jestli to bude co platné, ale neměl jsem co ztratit. Také jsem si namlouval, že kdyby se mi podařilo zbavit se

26

bolestí zad, snad bych se zbavil i těch démonů nebo je aspoň odsunul do pozadí. Lázně se mi líbily, nestál jsem o kasino, toužil jsem po klidu a uvolnění. Ač jsem se tomu bránil, vytanul mi před očima obraz mé manželky. Jak by to bylo krásné, kdybychom tu mohli ty tři týdny strávit spolu. Ale ona nebyla ten typ. Byla příliš aktivní, jak ve svém povolání, tak ve volnu. Nevydržela by tři týdny v kuse jen tak relaxovat a lenošit. Volno, kterého nemívala zase až tak mnoho, dokázala vytěžit beze zbytku. Kolo, plachetnice, horská turistika, a když zájezdy, tak poznávací, žádné povalování na pláži. Vzpomínání mělo blahodárný účinek a já usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale tentokrát mě neprobudili démoni, ale bolest v zádech. A já doufal, že aspoň pro tuto noc na mě zapomene. Už jsem byl natolik zkušený, že jsem byl přesvědčen o marnosti s tím bojovat. Rozsvítil jsem noční lampičku, z plata vymáčkl jednu tabletu a došel do koupelny, abych ji mohl zapít vodou. Znovu jsem si lehl a čekal. Bolest pomalu ustupovala – znovu jsem usnul. Ale ještě jednou jsem se v noci probudil a vzal si další tabletu. Teprve pak se mi podařilo dospat do rána.

27

4

Jelikož jsem praktický člověk, oblékl jsem si na sebe sportovní soupravu, ve které jsem mohl, na rozdíl od županu, vstoupit do jídelny, odkud jsem pak měl namířeno hned na první proceduru. Cítil jsem se docela dobře, prášky ještě účinkovaly. Byl jsem plný očekávání a snídani trochu odbyl. Sjel jsem výtahem do suterénu, který však nebyl žádným sklepem, jelikož z venkovní části byla už při stavbě hotelu zemina odstraněna a jednotlivé místnosti byly opatřeny normálními okny. Dýchla na mě doba, kdy se zde léčili lidé, kteří jsou už dávno mrtví. Zelené obklady s ornamenty, některé s vylisovanými reliéfy, dveře z masivu i prosklené výplněmi s vyleptanými secesními ornamenty. Ujala se mě paní lázeňská, já jí předal svůj elaborát s rozpisem úkonů, za což jsem byl vpuštěn do velké koupelny s jednou vanou. Ta vana byla mosazná a všechno mi připadalo původní. Možná se v ní koupal Kaiser Franz Josef, možná Ema Destinová, ale za ta desetiletí určitě mnoho slavných a významných osobností. Vana už byla napuštěná minerální vodou. „Teď se svlékněte,“ vyzvala mě paní lázeňská nečekaně, až jsem sebou škubl. „Nebojte se, já teď odejdu a vrátím se, až budete ve vaně,“ dodala. „Mně nevadí svlékání,“ snažil jsem se ospravedlnit svůj úlek. „Takových a lepších jste tu už určitě viděla.

28