Alence
I
Od hladiny Vltavy se jiskřivě odráželo letní slunce a Jiří Adam z Dobronína si připadal jako kluk. Jenže bolestně vnímal, že takový pocit je pouhým snem. Navzdory tomu se však v tuhle chvíli jako kluk choval. Seděl na břehu pod hustými větvemi vrby před staroměstskými hradbami, on, písař královské komory. Navíc právě políbil vdanou ženu, sedící na kameni vedle něj. Pravda, udělal to zdrženlivě, jen letmo se dotkl jejích úst, ale přece jen to bylo něco, co se k jeho věku a postavení rozhodně nehodilo. A k jejímu postavení vdané ženy už vůbec ne.
Tvrz v Panské Lhotě nedaleko Brtnice nebyla honosné sídlo. I když tam sídlil rytíř ze starobylého rodu Kochánovských z Kochánova, vypadala spíše jako výstavnější dvorec. Starobylé kamenné věži se říkalo palác a chránila ho jen dřevěná palisáda. Ve věži se nacházely čtyři místnosti a velká komora. Ta byla v přízemí spolu s kuchyní a pro větší bezpečí byla bez oken. Do věže se vstupovalo po dřevěných schodech zvenčí do prvního patra. Tam byl hodovní sál a v druhém patře nad ním tři malinké jizby. Dvě sloužily jako ložnice a ve třetí byla prostá kaple. K tvrzi patřily tři vesnice a na nedalekém kopci zřícenina hradu Rokštejna.
Mnozí tvrdili, že klenotem téhle tvrze není starobylá kamenná věž, ale dcera jejího majitele krásná Johanka. Před několika lety se provdala za královského písaře Jiřího Adama, a protože neměla sourozence, mělo být panství po smrti rodičů připojeno k manželovu statku v nedalekém Dobroníně.
Ta žena měla hlavu zavinutou do loktuše a byla jen asi o pět let mladší než on, i když by se jí dalo určitě hádat ještě méně. Na sobě měla jednoduchou suknici, košilku z jemného plátna a přes ni navlečený kabátek tradičního střihu. Nebyla nalíčená, jak se v poslední době stalo v dvorských kruzích módou, a neměla žádný šperk. Navzdory věku a prostému vzhledu byla velice pěkná. Kdo by ji neznal, nehádal by, že je to velice zámožná šlechtična. Jmenovala se Johanka a pocházela z rodu pánů ze Šelmberka. Jejího manžela Mikuláše Trčku z Lípy před několika dny uvěznili.
„Já myslela, že už to ani neumíš,“ zasmála se pobaveně. „I když jsi to políbení odbyl.“
„Proč jsi chtěla se mnou mluvit? A zrovna tady?“ ošil se trochu rozpačitě Jiří Adam z Dobronína. On sám měl
Johanka z Kochánova ráda vzpomínala na své šťastné dětství, a pokud to šlo, rodiče navštěvovala. Ale v posledním roce se toho navalilo tolik, že jí na ně prostě nezbyl čas. Nikomu by však nepřiznala, že ji to příliš netrápilo, protože se místo toho směla zúčastnit hned dvou vyšetřování, která vedl její manžel. Rodiče sice
milovala, ale tohle bylo vzrušující dobrodružství, jaké ještě nikdy nezažila. Navíc měla pocit, že jsou si díky společné práci s manželem mnohem bližší než dříve.
Jiřímu Adamovi z Dobronína bylo třicet let a nebyl jen pouhým písařem v úřadu nejvyššího podkomořího, ale na královském dvoře proslul jako obratný vyšetřovatel.
Proto mu bývaly svěřovány často i na přání samotného panovníka záhadné případy, s nimiž si nikdo jiný poradit nedokázal. Naposledy to byl případ děsivých vražd na Novém Městě pražském, které otřásly důvěrou v katolickou církev a vedly téměř k povstání měšťanů. Jiří Adam z Dobronína však dokázal zločince najít a to, co se zdálo tajemné, nadpřirozené a nemyslitelné, to objasnil pouhým rozumem a všem ukázal, že dávné pověry neplatí. Zločince samozřejmě předal do rukou světské spravedlnosti, i když nad jistou okolností přimhouřil oči. Lotry bylo třeba přísně trestat, ale ty, kteří se jen bránili násilí, byť prostředky, které by zemské právo neschvalovalo, na ty se díval se shovívavostí odpouštějícího křesťana. Ihned poté, co případ s údajným vampýrem uzavřel, si ho zavolal jeho nadřízený Jakub Kyšperský z Vřesovic a nařídil mu měsíc dovolené, aby si odpočinul. On, ale hlavně jeho žena Johanka, která mu s případem tolik pomohla. A ještě dodal, že dovolenou by měl strávit u jejích rodičů v Panské Lhotě. Nejvyšší podkomoří byl totiž přítelem Johančina otce, a když byla malá, houpal ji na kolenou.
Ve skutečnosti návštěvu dcery slíbil jejímu otci, který si mu stěžoval, jak dlouho ji už neviděl. Proto ji poslal z titulu svého postavení na nějaký čas domů do Panské Lhoty. Na odpočinek byl ostatně ten nejlepší čas.
Byl konec léta, žně na polích skončily, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by měl přijít podzim. V zahradách dozrávalo ovoce a nedávno narozená telata a jehňata se na slabých nohách vydávala na první obhlídku světa před chlévem. Všude bylo tolik šťavnaté trávy, a tak teplo! Ideální čas pro zahálení, jak si mezi sebou závistivě šeptali ostatní písaři Adamova úřadu. Oni obvykle dostávali volno až v zimě, neboť v adventním čase se chod kanceláře prakticky zastavil. A to ještě netušili, že mu na cestu Jakub Kyšperský z Vřesovic půjčil svůj kočár i s doprovodem.
Rodiče uvítali Johanku s otevřenou náručí a jejího manžela rovněž, i když si vůči němu udržovali už od svatby určitý odstup. Nikdy ho tak úplně nepřijali do rodiny, jak by se asi slušelo. Ne proto, že by se sňatkem své dcery nesouhlasili, právě naopak. Jejich jistá topornost pramenila spíše z určitého ostychu. Jiří Adam z Dobronína byl královský úředník a významný muž.
Pravda však byla, že i on sám se jim občas vyhýbal, neboť měl vlastní panství, a pokud se mohl z úřadu uvolnit, pobýval raději v Dobroníně. Navíc budil respekt už svým důstojným vzhledem. Nosil tmavé šaty španělského střihu, u pasu rapír a na krku vždy čisté a naškrobené okruží. Jeho tvář měla ostře řezané rysy, nosil módně střiženou bradku, krátký knír a jeho temné oči se dívaly vždycky přísně. I když to byl klam. Johanka dobře věděla, jak veselý a laskavý její manžel je. Jenže proč by to vykládala na potkání? Když se s tím svěřila matce, odbyla ji slovy, že zamilovaná žena vidí vždycky něco jiného než lidé kolem.
I když po žních bylo v Dobroníně co dělat, chtěl
Jiří Adam udělat své Johance radost a souhlasil, že s ní u jejích rodičů zůstane. Kruté události na Šumavě mu totiž otevřely oči. Neustále si připomínal větu z jedné pijácké písně: Dneska tu jsme, ale zítra být nemusíme. Ne proto, že by pijáctví holdoval, ale pochopil, jak hluboká pravda to je. On sám byl katolík a neznal z bible nic, co by lépe vystihlo, jak je život pomíjející. Snad jen slova z evangelia svatého Matouše: „Nedělejte si starosti o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“ A tak pokud mohl, chtěl se Johance věnovat co nejvíce, aby někdy v budoucnu nelitoval.
Ve tvrzi moc místa nebylo, a tak se Johančina matka Eliška odstěhovala do komnaty, kterou obýval její manžel Matyáš. Prakticky celý rok žili sami, a tak si mohli po vzoru velmožů dopřát ten luxus, že každý měl svou komnatu. Eliška navíc pocházela ze zámožného rodu pánů z Hodějova a před svatbou byla zvyklá spávat sama. Tak to měli uspořádáno i ve svém starobylém věžovitém paláci, samozřejmě za předpokladu, že za ní v noci nepřišel manžel. To pak obvykle zůstávali spolu až do rána, i když podle Elišky někdy nesnesitelně chrápal. Teď byla kvůli dceři ochotná vydržet to třeba i několik týdnů. Hlavně že ji měla doma.
Jiří Adam z Dobronína se cítil po cestě v kočáru rozlámaný, neboť kočí spěchal a celou cestu zvládli za tři dny, i když se obvykle počítalo spíše se čtyřmi. Bylo to ovšem na úkor zkrácených zastávek na odpočinek, protože po hrbolatých cestách se nedalo jet rychleji. Když se po večeři položil do lůžka vedle Johanky, ovinuly ho
její paže a polohlasně se zeptala, co budou dělat teď.
Znal ji a vždycky jí rád vyhověl. Byla to taková malá hra, protože pokaždé dělal trochu drahoty. Pochopil, že pak to Johanku bavilo mnohem více a uměla být neuvěřitelně něžná. A tak si i teď začal stěžovat na bolavá záda a únavu, že se mu už skoro zavírají oči.
„Když je to tak, tak spi,“ opáčila mateřsky. „Přijeli jsme sem odpočívat. A to ty potřebuješ.“
„To myslíš vážně?“ zaprotestoval, pak ji sevřel do náruče a začal líbat. Teprve po hodné chvíli se jí nabažil. Zadýchaný si lehl na záda a teprve teď se mu opravdu začaly oči zavírat.
„Ale budeš tu odpočívat,“ slyšel ještě vzdáleně v polosnu. „A nemysli si, že tu budeš něco dělat!“
Jenže manželka míní a Bůh mění.
Ráno si oba přispali a do hodovní síně v prvním patře sešli, když už byli Johančini rodiče po snídani. Ovšem neuvítali ji širokým úsměvem a matka se vůbec nezajímala, jak se jí doma tu první noc spalo. Což jinak dělávala naprosto pravidelně.
„Stalo se něco?“ vyhrkla Johanka trochu nervózně. Tohle nemohlo být samo sebou.
„V noci někdo zamordoval našeho kazatele Prokopa Lažického. Kazatele podobojí,“ opáčila paní Eliška na vysvětlenou ke svému zeti a do zarudlých očí jí znovu vytryskly slzy. Celé okolí Brtnice bylo kališnické, i Johanka vyrostla v této víře, ale po dohodě s manželem přestoupila na víru katolickou. Kromě přijímání podobojí totiž mezi nimi žádný podstatný rozdíl nevi-
děla, pokud nepočítala hádky, které mezi sebou vedli představitelé obou církví. To si znovu potvrdila při nedávném vyšetřování v Praze. Tady ovšem nešlo o víru. Srdce se jí sevřelo hořkým žalem. Prokop Lažický ji jako holčičku učil číst i psát, vykládal jí o evangeliích ale i o panovnících, válkách proti křižákům a také o různých kronikách, básních a pověstech. Byl to učený a laskavý muž.
„Jak… kde…,“ koktala zmateně. Copak nebylo na světě místo, kam by zlo nedosáhlo?
„Sami toho zatím moc nevíme,“ ujal se slova její otec Matyáš z Kochánova. „Víme jen to, že kazatelovo tělo našli na kopci v té hradní zřícenině. Vrah mu prý rozbil něčím těžkým hlavu. Chtělo by se na tu věc nejdříve podívat, než to oznámíme do Brtnice.“ Přitom se významně díval na Jiřího Adama z Dobronína.
„Samozřejmě. My toho vraha najdeme,“ vyhrkla Johanka. V hlase měla pevné odhodlání, které jí tak trochu pomáhalo překonat zármutek. Na včerejší obavy z manželova přepracování samozřejmě zapomněla.
„Jistě ho chytneme, ale nejdříve se rychle najíme. Kdo ví, kdy se zase dostaneme ke stolu,“ navrhl Jiří Adam z Dobronína. Sice za to od ní sklidil káravý pohled, ale nahlas Johanka neprotestovala. Ona nikdy před cizími lidmi nezpochybňovala jeho autoritu. Vyčetla mu to vždycky až později mezi čtyřma očima.
Placku, sýr a trochu řídkého piva zhltli rychle. Pak se v doprovodu Matyáše z Kochánova a dvou čeledínů s nosítky vydali přes humna až na kraj lesa a pak málo používanou stezkou údolím potůčku mezi stromy až pod kopec, na němž stála zřícenina hradu Rokštejna.
Před třemi sty lety ho jistý Ruth postavil na konci návrší, na poměrně nízkém oblém ostrohu. Podle svého zakladatele se hrad původně jmenoval Rukštejn, ale jak už to bylo se všemi názvy, které se lidem špatně vyslovovaly, teď to byl Rokštejn. V časech válek, které před šedesáti lety vedl český král Jiřík, byl Rokštejn dobyt a pobořen. Uhři tehdy bezohledně drancovali českomoravské pomezí, dokud Češi Matyáše neobklíčili u Vilémova a nedonutili ho k míru.
I když byl hrad zříceninou, bylo na první pohled zřejmé, jak mohutný a výstavný hrad to kdysi byl. Skoro neporušená se zachovala vysoká hranolová věž s dvoupatrovým palácem, který však vyhořel, neměl střechu a podlaha hodovního sálu a kaple v patře se propadla. Téhle části se říkalo Horní hrad a měla samostatné opevnění. Nalevo od něj se nacházely zdi druhého paláce a menší hranolová věž, která na konci ostrohu chránila celý hrad. Na nádvoří pak byly ještě zbytky hospodářských budov. Nejvíce rozvalené byly hradby a brána, takže místy dosahovaly stěží do výšky pasu.
Stejně poničená byla i vnější parkánová hradba. Tohle měly na svědomí uherské oddíly.
Podobné ruiny byly vždy vítaným úkrytem lapků a lupičů, zvláště tady, v lesnatých kopcích. I když zemský sněm nařídil opovědníky a loupežnickou chásku nemilosrdně pronásledovat a bez soudu ji věšet na stromech, nebylo to moc platné. Spousta lidí si na tohle násilnické řemeslo zvykla a bylo těžké je přimět, aby se živili počestně, protože počestné živobytí bylo pracné a skromné.
„Ne, nic takového bych tu netrpěl,“ vykládal trochu zadýchaně Johančin otec, když stoupali do mírného sva-
hu k hradu. Jiří Adam z Dobronína mu věřil. Byl to ještě rytíř starého ražení a i na tuhle cestu si k pasu přivěsil meč. „Navíc tu poblíž žádná významnější obchodní cesta nevede a lidé ve vesnicích jsou chudí. Co by tu asi tak lapkové pobrali? Od jara zříceninu několikrát měsíčně osobně kontroluji. Občas sem posílám i čeledína Mudru. Je z mého dvora nejodvážnější. Je to mé panství a odpovídám za něj!“
Johanka vrhla krátký, ale významný pohled na svého muže, ale neřekla nic. Bylo jí však jasné, že si toho Jiří Adam z Dobronína všiml rovněž. Určitě to spolu později proberou.
Stezka vedla v několika zákrutech kolem hradu až na místo, kde byly zbytky pobořené brány. Kdysi to byla druhá brána. Ta první, která chránila předhradí, se zřítila úplně a sedláci z nedalekého dvora si už kameny rozebrali na novou stáj.
Před bránou na ně čekal obecní pastýř, který mrtvé tělo za úsvitu objevil, protože hledal zaběhnutou ovci. Košili neměl, na nahých prsou měl jen navlečenu vestu z ovčí kůže. Opíral se o sukovici a dřímal. Když ale zaslechl kroky, vymrštil se na nohy.
„Pojďte, urozený pane, ukážu vám ho,“ nabídl se zdvořile Matyášovi z Kochánova. Jeho doprovod neznal a neměl tedy potřebu si těch dvou všímat, neboť oba si na výšlap vzali jen prostý oděv, jaký mohl nosit kterýkoliv sedlák a selka. Jen s tím rozdílem, že Jiří Adam z Dobronína měl u pasu rapír a Johanka na krku řetízek s nádherným křížkem osázeným hnědavými opály. V ruce nesla malou kytičku polních květů, které po cestě utrhla.
Prošli bránou na nádvoří. Kolem se povalovaly kameny z rozpadajících se budov, prejzy spadané z poničených střech a mezi tím loňské listí a větve, ale na to, že šlo o pustou zříceninu, tu byl jinak relativní pořádek.
Vydali se přes nádvoří k troskám paláce a hned jak prošli dovnitř skrze kamenný portál, všimli si muže, který ležel na podlaze kryté zbytky dlaždic. Když došli až k němu, uviděli velkou ránu na temeni hlavy, na níž už zaschla krev. Ale kolem těla jiná nebyla.
Zavražděný kněz měl na sobě prostý černý hábit, kterému se říkalo rasa. Na prsou měl našitý červený kalich. Měl husté černé vousy, jako většina kališnických duchovních, a ve tváři klidný vyrovnaný výraz. Johanka vedle něj poklekla, zatlačila mu oči a na prsa položila kytičku. Všichni sepjali ruce a pomodlili se za spásu jeho duše. Pak ještě z úcty k mrtvému setrvali chvíli v mlčení. Jako první ho prolomil Matyáš z Kochánova, neboť tak se to slušelo.
„Není to nešťastná náhoda. Vrah ho zabil jinde a sem jeho tělo odtáhl. Proč? Pane Adame, prosím snažně, ujmi se vyšetřování. Dcera říkala, že máš odpočívat. Je mi trochu trapné, že tě tím obtěžuji, ale tuhle službu ti nikdy nezapomenu.“
„To je snad samozřejmé,“ bránil se trochu rozpačitě královský písař. Hlavou se mu mihlo, co asi Johanka rodičům napovídala, že všichni kolem něj našlapovali po špičkách, jako by měl smrt na jazyku. I Johanka se tak chvílemi chovala a vypadala pořád ustaraně. Později se jí na to přímo zeptal. Chvíli se vykrucovala, ale pak se zčervenalá studem přiznala, že poslouchala za dveřmi, když hovořil se svým lékařem. A ten vyslovil diagnózu
znějící „fatigatio generalis“. Netušila sice přesně, co to znamená, ale znělo to tak hrozivě, že se strachuje o jeho život. Zasmál se a přeložil jí to. Znamenalo to celková únava.
Jiří Adam z Dobronína poklekl na popraskané dlaždice vedle své ženy a začal prohlížet tělo zavražděného. Čeledíni s nosítky stáli stranou a tiše mezi sebou diskutovali, zda za tuhle práci dostanou jako odměnu nějaké pivo. Jejich mrtvý kazatel byl, navzdory věku, urostlý muž. Kdyby ho přehodili přes hřbet koně, tolik by se nenadřeli. Jenže chápali, že by to bylo nedůstojné. Takhle se mohlo dopravovat padlé dobytče nebo nějaký poddaný, ale kněz, kterého tu všichni měli rádi, ten rozhodně ne.
„Johanko, znala jsi toho zavražděného dobře. Byl to čistotný muž?“ obrátil se na svou ženu.
„Co je to za otázku?“ zamračila se. „Byl kněz, tím je řečeno vše.“
„Výtečně. Podívej se na jeho ruce, ale hlavně za nehty. Vidíš tu špínu. Jak si ji vysvětluješ?“
„Vypadá to, že se hrabal v zemi. Možná přímo tady. Ale proč?“
„A proč sem vůbec chodil? Podle ztuhlosti těla odhaduju, že ho zabili v noci. I když se to nedá zjistit přesně, něco mi říká, že to muselo být před půlnocí.“
„Něco ti říká?“ pousmála se. Znala ho, a proto dál dorážela.
„Je to sice jen chabá indicie, ale podívej se na jeho rukáv. Ukápla mu tam trocha vosku ze svíce. Po půlnoci pršelo, to by si asi svíčku zapálit nemohl. Kdyby sem na hrad přišel po půlnoci, musel by mít oděv promočený.
Přišel před půlnocí, zabili ho někde v těch zříceninách, ale tělo sem odtáhli, až když pršet přestalo. Možná se vrahům taky nechtělo ven do deště. Což by svědčilo o jisté míře otrlosti.“
„Mohl sem přijít už včera,“ namítla.
„To by bylo jeho tělo ztuhlejší. Navíc předpokládám, že večer konal obvyklé shromáždění věřících s četbou z bible a se zpěvem žalmů. Kdyby chyběl, asi by se po něm začali pídit už včera. A určitě by se přišli podívat do tvrze, zda se nezdržel tam.“
„Chlapi, všechno tu prohledejte. Někde musí být na zemi stopy čerstvé krve,“ nařídil Matyáš z Kochánova svým služebníkům. Jiří Adam z Dobronína s Johankou se k nim přidali, protože si chtěli hrad prohlédnout. Byl členitější a rozlehlejší, než se na první pohled zdálo.
Obešli celé nádvoří, prolézali suť v palácích, s jistou dávkou obav sestoupili do dvou zavalených sklepení. Skončili až někdy po poledni, ale nenašli vůbec nic, co by ukazovalo na místo vraždy kazatele Prokopa Lažického. Jako by jeho tělo shodil z oblak na nádvoří obrovský pták. Po krvi nikde žádná stopa.
IBěhem návratu do tvrze vypadal Matyáš z Kochánova ještě ustaraněji a zoufaleji, než když šli ráno na Rokštejn. Čeledíni s nosítky šli mnohem pomaleji a byli už daleko za nimi. Toho využil Jiří Adam z Dobronína, srovnal krok se svým tchánem a zeptal se, co zvláštního se na hradě od jara děje a proč ho to trápí. Johanka popoběhla, aby dobře slyšela. Už to tady bylo! Přesně tohle ji napadlo, když šli ráno na Rokštejn. Když ještě žila s rodiči, otec tam chodíval s bídou jednou za půl roku.
Od hladiny Vltavy se jiskřivě odráželo letní slunce a Jiří Adam z Dobronína si připadal jako kluk. Jenže bolestně vnímal, že takový pocit je pouhým snem. Navzdory tomu se však v tuhle chvíli jako kluk choval. Seděl na břehu pod hustými větvemi vrby před staroměstskými hradbami, on, písař královské komory. Navíc právě políbil vdanou ženu, sedící na kameni vedle něj. Pravda, udělal to zdrženlivě, jen letmo se dotkl jejích úst, ale přece jen to bylo něco, co se k jeho věku a postavení rozhodně nehodilo. A k jejímu postavení vdané ženy už vůbec ne.
„Co by se tam mělo dít?“ utrhl se zlostně. Jenže okamžitě si uvědomil, že pomoc svého zetě potřebuje. Bylo toho na něj už moc. Zastavil se, setřel si pot z čela, slunce z bezmračné oblohy pálilo jako ve vrcholném létě a bylo dusno. Vypadalo to na bouřku. Navzdory tomu, že by měli možná spěchat, ukázal na padlý kmen a sám se na něj posadil. Johanka okamžitě vedle něj a z druhé strany její manžel.
Ta žena měla hlavu zavinutou do loktuše a byla jen asi o pět let mladší než on, i když by se jí dalo určitě hádat ještě méně. Na sobě měla jednoduchou suknici, košilku z jemného plátna a přes ni navlečený kabátek tradičního střihu. Nebyla nalíčená, jak se v poslední době stalo v dvorských kruzích módou, a neměla žádný šperk. Navzdory věku a prostému vzhledu byla velice pěkná. Kdo by ji neznal, nehádal by, že je to velice zámožná šlechtična. Jmenovala se Johanka a pocházela z rodu pánů ze Šelmberka. Jejího manžela Mikuláše Trčku z Lípy před několika dny uvěznili.
„Já myslela, že už to ani neumíš,“ zasmála se pobaveně. „I když jsi to políbení odbyl.“
„Proč jsi chtěla se mnou mluvit? A zrovna tady?“ ošil se trochu rozpačitě Jiří Adam z Dobronína. On sám měl
„Jak začít?“ bručel nerozhodně. „Poprvé se ta postava objevila po Velikonocích. Viděla ji stará Součková a o dva dny později ovčák Bidlo. Nevěřil jsem jim, ale pro jistotu jsem se v noci na hrad vydal. Nejdříve nic, ale potřetí jsem to uviděl. Příšerně hubené zjevení, spíše kostlivec. Mělo holou lebku a vůbec si nejsem jistý, zda
v ní byly oči. Bylo jakoby celé průhledné a vznášelo se na hradbách. Strašlivě se začalo smát, úplně nelidsky, zahrozilo mi a zmizelo.“
„Dal jsi Rokštejn prohledat a hlídat?“ zeptala se Johanka, která ho soustředěně poslouchala s obočím staženým k sobě.
„Několikrát. Sám jsem to zjevení viděl znovu, ale nikdy se nikomu nepodařilo k němu přiblížit. Vždycky se rozplynulo a zmizelo. Ale to není všechno. Na cestě od hradu na opačnou stranu kopce do Přímělkova je na potoku Brtnici mlýn s pilou. Tam prý začal na jaře řádit démon. Asi to byla fáma, protože tyhle řeči rychle ustaly. Nicméně lidé se začali bát. Nic se neděje samo o sobě, ve všem je vůle Boží. Proto začal náš kazatel hledat ve starých kronikách.“
„Je tu nějaká?“ přerušil ho se zájmem v hlase Jiří Adam z Dobronína. Staré knihy, to bylo jeho.
„Tady ne, ale v Brtnici na faře je Codex Memoriae Brtnicensis. A myslím, že to našel. Když kdysi hrad zakládali, podle jedné pověsti zazdili do základů mrtvé nemluvně jako oběť pohanským silám, aby se zlo hradu vyhýbalo. Jenže to nejspíše není pověst. Prokop Lažický se domníval, že to zjevení je duše matky, která bude po hradě bloudit, dokud se tělesné pozůstatky jejího dítěte neocitnou v posvěcené půdě, aby došlo spasení. A sám začal na hradě to zazděné nemluvně hledat.“
„Proto měl za nehty hlínu a zbytky omítky,“ připomněl Jiří Adam z Dobronína. „Kdo ví, čím vším se prohraboval. Takže on na Rokštejn pravidelně chodíval?“
„Jestli pravidelně, to nevím, ale dvakrát jsme se tam potkali. Ovšem vždycky ve dne!“
„Ve dne se ale ta tajemná postava neobjevovala. Nebo snad ano?“
Starý zeman jen mlčky vrtěl hlavou. Považoval za svou ostudu, že se něco takového děje právě na jeho panství. Neustále se modlil, byl štědrý ke své farnosti, prosil Ježíše Krista, ale nic z toho nepomáhalo. Když se dozvěděl, že přijede jeho dcera, byl samozřejmě nadšený. Současně se však děsil, aby se tuhle věc nedozvěděla. Jenže události ho zaskočily. A hned první den.
Možná však právě v tom byla ruka Boží.
Pokud má někdo udělat té pohanské obludnosti přítrž, pak to může být jen muž v podobných věcech zkušený. Jako kališník samozřejmě nevěřil institucím, děsivě pojmenovaným inkvizice. Právo bylo jen jedno a platilo pro prosté věřící, stejně jako pro jejich kazatele. Přesně tak, jak to bývalo kdysi, v časech prvních křesťanů, kteří ctili Ježíše Krista s otevřenou myslí, nepokřivenou výmysly papeženců.
Kolem nich prošli čeledíni s nosítky, zakrytými prostou režnou plachtou. Kráčeli pomalu se svěšenými hlavami, jako dobytče, které nepřemýšlí a jen táhne v naději, že si večer ve chlévě odpočine a do žlabu dostane dost píce.
„Tak snad abychom šli,“ rozhodl rázně Matyáš z Kochánova a rukou ukázal na zamračené nebe nad hlavou. Šedavé nepřívětivé mraky nejlépe vyjadřovaly jeho rozpoložení. Za chvíli začalo drobně poprchávat.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptala se Johanka svého muže hned, jak se vrátili do tvrze a na chvíli zmizeli ve
své komnatě. Péči o to, aby co nejvíce odpočíval, hodila prozatím za hlavu.
„Těžko říci,“ opáčil opatrně. „Nevěřím v démony, vampýry ani noční zjevení v hradních rozvalinách. Já v ně nevěřím, ale to neznamená, že nejsou.“
„To nemyslíš vážně? Pokud by nějaká nadpřirozená zjevení existovala, pak je to skutečnost, ne věc víry. Znám tě, můj drahý, ty v ně nevěříš, tak jakou má tohle prohlášení logiku?“
„Kolik zázraků vykonali světci? Takových, které se příčí našemu rozumu? Jsou popsány v legendách a malíři je zobrazují na oltářích.“
„Pokud je ti světci opravdu vykonali! Víra bývá slepá a lidé vidí jen to, co chtějí nebo co se jim hodí. V případě zázraků jen to, co jim vykládá církev. To, že něco namaluje nějaký malíř, neznamená, že to tak doopravdy bylo. Na kazatelně přece stojí člověk, ne Bůh!“ rozhorlila se. Svou kališnickou výchovu v soukromí nikdy nezapřela. Utrakvisti zázraky světců neuznávali. Oni vlastně neuznávali ani světce. O to se samozřejmě na veřejnosti, a zvláště ve společnosti katolíků, nikdy nehádala. Dobře věděla, jaký svět je a ona nemínila vést marný boj proti fanatikům a dogmatům. Ctila pravdu a spravedlnost, ale chovala se rozumně, nemínila být mučednicí.
Jiří Adam z Dobronína ji s úsměvem poslouchal a pak dobromyslně poznamenal: „Když se zlobíš, jsi ještě krásnější.“
„Nechtěj mě naštvat,“ rozzlobila se. Neměla ráda, když s ní mluvil jako s malou holkou.
„To jsem nechtěl, Johanko,“ omlouval se hned. „Jen jsem chtěl upozornit na fakt, že ta věc na hradě není
opravdu tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Někdo se tam v noci prochází na hradbách, to je skutečnost. Jak jsi však správně řekla, lidé vidí především to, co vidět chtějí. Nebo to, co se jim podsune. A pak se iluze stane realitou. Takže si musíme v první řadě položit dvě otázky. Za prvé, komu by posloužilo, aby lidé začali věřit v tajemné zjevení?“
Johanka chvíli přemýšlela, pak pokrčila rameny a zeptala se: „A ta druhá otázka?“
„Jakou roli v tom celém hrál váš kazatel? Byl utrakvista, takže ti nemusím vysvětlovat, jaký postoj k zázrakům zaujímal. Přesto pátral v kronikách a zříceninu v noci navštěvoval. Aby vymítal ďábla? Těžko. Co tam hledal?“
Johanka znovu pokrčila rameny. Teď vypadala rozpačitě, protože tohle všechno byla pravda a nedávalo to moc smysl. Mlčet však neměla v povaze, a tak začala z jiného konce: „Já Prokopa Lažického znala. Byl to laskavý a učený kněz. Ten nikdy nikomu nic nepodsouval. Naopak, říkal nám, abychom cestu k Ježíši Kristovi hledali sami. Ve svém srdci a v evangeliích, protože k víře musí každý člověk dospět sám. Jen tak bude upřímná a pevná. Víra, kterou ti někdo vykládá nebo vnucuje, ta je falešná.“ Zarazila se, pak sklopila oči a špitla: „Promiň, nechtěla jsem tě urazit.“
„Ale Johanko, copak mě neznáš? Diskuzí nikdy rozumného člověka neurazíš. A to já snad jsem. Nemusím s tebou souhlasit, ale to neznamená, že tě nevyslechnu a nebudu o tvých slovech přemýšlet. Neurazím se také proto, že máš v některých ohledech tak trochu pravdu. Nebudeme však diskutovat o teologii, vraťme se ke zje-
vení na hradě. Něco se tam sice děje, ale my žádnému svědectví věřit nemůžeme. Jediným pevným bodem je vražda vašeho kazatele. Někdy se mi zdá, jako by hledání světské pravdy nekráčelo ruku v ruce s vírou. Ale o tom nemá cenu spekulovat. Naší povinností je respektovat zákony.“
Johanka byla zpočátku trochu nejistá, ale když řekl, že respektovat zákony je jejich povinností, použil množné číslo. Nemluvil jen o sobě jako královském úředníkovi, to ji potěšilo, a dokonce se navzdory smutku nad smrtí kazatele Prokopa usmála. Měla skvělého muže.
„Tu diskuzi jsem schválně začal polemikou o zjeveních,“ omlouval se znovu. „Ale jen proto, abychom si uvědomili, že to, co my považujeme za pověru, většina lidí vnímá jako skutečnost. A to musíme při pátrání respektovat. Vyslýchat musíme tak, jako bychom těm lidem věřili. Jinak se nikdy nedobereme pravdy. Musíme se svědků ptát, co viděli, a pak musíme přemýšlet, co ve skutečnosti vidět mohli a co ovlivněni svými pověrami nepostřehli. Je to naprosto stejné, jako když jsme na Novém Městě pražském honili toho vampýra.“
„To je snad samozřejmé,“ přisvědčila. Už zase našla svou ztracenou sebejistotu. To, co teď její muž vykládal, bylo logické a jasné. A takový rozhovor měla ráda. Snad právě proto, že vyrostla na vesnici a pak přišla do Prahy, lpěla na logice. Možná víc než její muž.
„Dneska už toho moc neuděláme,“ pokračoval věcně. „Zajdu na faru. Tvůj otec říkal, že na faře žije kostelník, ten by mi snad mohl něco říci. Jmenuje se Zachariáš. Jeho žena Ráchel dělala kazateli hospodyni. Znáš je?“
„Ne, když jsem ještě žila s rodiči, byl kostelníkem
starý Matyáš. Byl sám a podle toho to tam bez ženské ruky vypadalo. Často jsem jim uklízela. Co mám zatím dělat já?“
„Promluv si s rodiči. Dlouho jste se neviděli, těšili se na tebe. Zapomeň na chvíli na vyšetřování. Na tomhle světě máme i jiné povinnosti než jen práci.“
„Jak myslíš,“ souhlasila, i když nadšená nebyla. Když se pak s rodiči usadila v hodovní síni, a matka jí předložila mísu jejích oblíbených povidlových koláčků s mandlí uprostřed a starostlivým hlasem pobízela svou holčičku, aby se najedla, na všechno zapomněla.
Najednou si zase připadala jako ta malá a bezstarostná dívenka se dvěma copy v prosté plátěné suknici.
Jiří Adam z Dobronína si ponechal venkovský šat, v němž dopoledne navštívil hrad. Převlékat se do honosného dvorského oblečení považoval za naprostý nesmysl.
Na královském dvoře nebo ve městě jinak oblečený chodit nemohl, ale tady by svědky jen vyděsil. I tak se k němu chovali odtažitě a vždycky mu trvalo nějakou chvíli, než je rozmluvil. Převlékl si jen propocenou košili, vyšel ze dvorce a zamířil k nedalekému kostelíku.
Byla to starobylá stavba s masivní žebrovou klenbou, vybudovaná v časech, kdy Rokštejn honosně přestavěl a rozšířil moravský markrabě Jan Jindřich. To bylo ještě před válkami s kališníky. Uvnitř byl kostelík zdobený nástěnnými malbami, které zobrazovaly utrpení Ježíše Krista. Původně tam byly výjevy ze života svatého Vavřince, ale ty kališníci zabílili a přemalovali.
Fara stála opodál za hřbitovem, byla to patrová roubená stavba s nevelkým hospodářským dvorem.
Příjmy místního kazatele rozhodně nemohly být velké a bylo s podivem, že může ještě živit kostelníka a jeho ženu. Ale tak to chodilo ve všech farách, kterých se utrakvisti zmocnili. Kališníci neodváděli církevní desátky, ale dobrovolně přispívali na chod svého sboru. Nic neodcházelo papežovi, vše zůstávalo doma. To drželo kazatele nad vodou.
Nepatrným příjmům fary odpovídal i kostelníkův vzhled. Zachariáš byl hubený střízlík se špičatým nosem. Trochu šilhal a chodil mírně nahrbený. Na sobě měl záplatovanou košili a postarší nohavice z koziny. Posadili se na lavičku před vchodem na hřbitov, a když se ho Jiří Adam z Dobronína zeptal, jaké má na faře živobytí, bez hořkosti přiznal, že žijí z ruky do úst, ale v upřímné víře v Ježíše Krista. Hlady neumírají a posiluje je vědomí, že konají službu Bohu, co by chtěli víc?
Kostelníkova žena Ráchel byla ještě mladá a velice krásná žena s tmavými vlasy pečlivě svázanými pod loktuší. Byla o poznání vyšší než její muž. I oblečení měla slušné, určitě lepší než většina venkovanek. Od studny jim přinesla džbánek čerstvé vody. Dlaně si otřela o suknici a chtěla je opustit.
„Počkej,“ zadržel ji královský písař. „Máš židovské jméno. Pocházíš z pokolení Davidova?“
„Nikoli,“ odsekla skoro uraženě. „To jméno najdete, urozený pane, v Písmu svatém. Rachel byla matkou Josefa, který později při hladomoru v Egyptě zachránil svou rodinu. První křesťané, jejichž skutky chceme následovat, se řídili Písmem svatým, nikoliv kalendáriem hanebného římského papeže. V překladu to slovo znamená ovce, pokud to nevíte, urozený pane. Je to výraz
čistoty a nevinnosti.“ Pak se mírně uklonila, otočila se a navzdory řečem o nevinnosti odcházela s pohupováním boků, které si rozhodně mohla odpustit. Jiří Adam z Dobronína jen pobaveně povytáhl obočí, ale pak se soustředil na jejího muže.
„Nevím, v čem bych vám mohl pomoci,“ rozhodil zoufale ruce hubený kostelník. „Smrt bratra Prokopa je pro nás strašná rána. Kdo ví, kdo na jeho místo přijde a co s námi bude?“
„Tím spíše bys měl pomoci jeho smrt objasnit. Pak se snad budu moci za tebe přimluvit,“ uklidňoval ho laskavě Jiří Adam z Dobronína. Věděl, že rozhodující slovo bude mít v téhle záležitosti jeho tchán Matyáš z Kochánova. O obsazení utrakvistických far nerozhodovali vysocí preláti, které utrakvisti v podstatě neměli, ale sami věřící.
„Děkuji, urozený pane,“ přikývl kostelník, ale to bylo vše, zase se odmlčel.
„Řekni mi, proč chodil Prokop Lažický na Rokštejn?“ Královskému písaři bylo jasné, že tu budou asi všechny výslechy vypadat, jako by kráčel do schodů. Otázka za otázkou a kratinké odpovědi. Pobaveně si připomněl, že hovorná Ráchel se jediná chovala jinak. Což znamenalo, že ji bude muset vyslechnout rovněž. Třeba mu poví víc než její muž.
„Já ani netušil, že tam bratr Prokop chodívá,“ naříkal hubený kostelník. „Nezpovídal se mi s tím, co dělá.“
„A ty jsi tam v poslední době byl?“
„Ne, proč? Já jen zřídka opouštím naši obec.“
„Co myslíš, kdo mu to mohl udělat?“
Na to Zachariáš ani neodpověděl, jen pokrčil rameny.
„Ale o tom zjevení, které se v noci pohybuje na hradbách, o tom snad víš,“ zeptal se podstatně přísněji
Jiří Adam z Dobronína. Kostelníkova odpověď zněla: „Ne!“
Bylo zřejmé, že s ním jen marní čas, a tak mu nařídil, aby přivedl svou ženu, že si chce promluvit ještě s ní. To Zachariáš udělal, ale odmítl je opustit. „Nesluší se, aby vdaná žena hovořila s cizím mužem sama,“ vysvětlil a posadil se na kraj lavičky vedle Ráchel.
Snad proto odpovídala jeho žena většinou jen ano, ne nebo nevím. Její počáteční hovornost byla ta tam. Nechal ji tedy být a opustil je.
Na návsi se zastavil s několika venkovany, ale ani od nich se nic podstatného nedozvěděl, i když někteří byli hovornější a vstřícnější než kostelník Zachariáš.
Jeden sedlák o něm prohlásil, že je to morous a diví se, kde tak pěknou manželku sehnal. Přivedl si ji před necelým rokem, nikdo neví odkud. Když se ho na to v hospodě zeptali, rozzlobil se prý, že slušný křesťan se stará o záležitosti boží, ne o své sousedy.
Jiný sedlák se přiznal, že zjevení na Rokštejně viděl. Vracel se prý z Přímělkova, nějak se tam u svého švagra zdržel a byla už tma, když se dostal k hradu. Krve by se v něm nedořezal! „Bodejť ne,“ vstoupila do hovoru jeho manželka. „Byl ožralý jak prase. Někde po cestě usnul a domů se vrátil až ráno. Kdo ví, co se mu zdálo.“
„Ty toho tak víš, čarodějnice jedna!“ utrhl se na ni manžel. Dali se hned do hádky. Jiří Adam z Dobronína je poslouchal, protože ve zlosti řekli lidé často to, co by jinak úřadům nepřiznali. Z jejich hádky však pochopil, že ta záležitost s podivným zjevením není tak jasná,
jak mu ji předložil jeho tchán. Mnozí vesničané v něj
zřejmě vůbec nevěřili. Hádavá selka dvakrát opakovala, že o té podivné postavě sice všichni mluví, ale nikdo ji neviděl. Pokud nepočítá opilce, jako je její manžel. Hádku skončila slovy: „Bože, co já mám s tebou za život! Chceš k večeři placky se zelím?“
„To budeš hodná, Barunko,“ opáčil naprosto klidně sedlák, pak sebral vidle a odešel kydat hnůj.
Královský písař stihl večeři ve tvrzi tak tak. Po jídle se odebral s Johankou do jejich komnaty a tam se mrzutě přiznal, že tápe. „Nikdo nic neviděl, neslyšel, o ničem neví a s tím tajemným zjevením je to nějaké divné. Co jsi zjistila ty?“
„Poptala jsem se čeledi tady ve dvorci. Nikdo nic neviděl, neslyšel, o ničem neví a s tím tajemným zjevením je to nějaké divné,“ opáčila. Pak se rozesmála, navzdory tomu, že vyšetřovali záhadnou vraždu. Za tuhle trochu nepřiměřenou reakci však nemohla její lehkomyslnost, ale to, že s rodiči vypila piva víc, než byla zvyklá. Spát šli hned a tentokrát usnula Johanka dřív, než se stihl její muž svléknout.
I„O ten odporný zločin se zajímá i náš archipresbyter. Sídlí ve Staré Jihlavě, ale během dne sem dorazí,“ hlásil při snídani Matyáš z Kochánova.
Od hladiny Vltavy se jiskřivě odráželo letní slunce a Jiří Adam z Dobronína si připadal jako kluk. Jenže bolestně vnímal, že takový pocit je pouhým snem. Navzdory tomu se však v tuhle chvíli jako kluk choval. Seděl na břehu pod hustými větvemi vrby před staroměstskými hradbami, on, písař královské komory. Navíc právě políbil vdanou ženu, sedící na kameni vedle něj. Pravda, udělal to zdrženlivě, jen letmo se dotkl jejích úst, ale přece jen to bylo něco, co se k jeho věku a postavení rozhodně nehodilo. A k jejímu postavení vdané ženy už vůbec ne.
„A to je dobře nebo špatně?“ zeptal se Jiří Adam z Dobronína. S utrakvistickou hierarchií zkušenosti neměl, jen s katolickou. Tam by byl zájem děkana nebo dokonce biskupa na pováženou, protože to vždycky přinášelo potíže. Církevní kruhy rády připisovaly krvavé skutky ďáblovi a jeho pomocníkům. Zvláště pokud byl obětí duchovní. A to samozřejmě komplikovalo hledání skutečného zločince.
Ta žena měla hlavu zavinutou do loktuše a byla jen asi o pět let mladší než on, i když by se jí dalo určitě hádat ještě méně. Na sobě měla jednoduchou suknici, košilku z jemného plátna a přes ni navlečený kabátek tradičního střihu. Nebyla nalíčená, jak se v poslední době stalo v dvorských kruzích módou, a neměla žádný šperk. Navzdory věku a prostému vzhledu byla velice pěkná. Kdo by ji neznal, nehádal by, že je to velice zámožná šlechtična. Jmenovala se Johanka a pocházela z rodu pánů ze Šelmberka. Jejího manžela Mikuláše Trčku z Lípy před několika dny uvěznili.
„Já myslela, že už to ani neumíš,“ zasmála se pobaveně. „I když jsi to políbení odbyl.“
„Jak se to vezme,“ ujala se slova Johanka, která o tom věděla dost, aby to mohla posoudit. Určitě objektivněji než její rodiče. „Utrakvisti do jisté míry respektují křesťanská dogmata. V jejich kázání se občas objeví obrat, že zločince svedl ďábel. Ale není to stejné jako u katolíků. Oni si pod tím pojmem představují morální zlo a hřích, nikoliv posednutí démonem pekla. Jenže tady se na hradě démon zjevuje. Takže odhadnout, co archipresbyter udělá, to je těžké. A abys nebyl naštvaný, podle regulí kališnické církve má v případě vraždy kněze podobojí povinnost na vyšetřování dohlížet, protože to spadá pod jeho duchovní pravomoc.“
„Proč jsi chtěla se mnou mluvit? A zrovna tady?“ ošil se trochu rozpačitě Jiří Adam z Dobronína. On sám měl
