Issuu

Vlastimil Vondruška Tři zločiny na dvoře Karla IV. Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Obrázek na obálce a v textu: RICHENTAL, Ulrich. Chronicon Concilii Constantiensis. Národní knihovna ČR, Praha, sign. VII.A.18, fol. 27v. Mapa Ondřej Vašíček/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první ISBN 978-80-279-2706-7

Vlastimil Vondruška

TŘI ZLOČINY NA DVOŘE KARLA IV.

Alence

Postavy románu

Hlavní postavy Jakub ze Zbyn – královský notář Damián – Mistr vysokého učení pražského Filip – Jakubův synovec Majdalenka – šenkýřka U Dvou seker Kozlíček – majitel šenku U Dvou seker Bára – šenkýřka od Kamenného mostu Prokůpek – staroměstský rychtář Háša zvaný Šilhoun – velitel biřiců Hrubeš – staroměstský kat Ruprecht – staroměstský konšel Zbyšek – písař na radnici Petr Gleba (Hrouda) – student vysokého učení Karel IV. – římský císař a český král Alžběta Pomořanská – čtvrtá manželka Karla IV. Čeněk z Lipé – nejvyšší komoří Ješek z Vartemberka – nejvyšší purkrabí Ondřej z Dubé – zemský sudí Jan Očko z Vlašimi – pražský arcibiskup Matheus – písař zemských desek Hildebrant – císařův lékař

Osoby příběhu Číše plná jedu Beneš z Michalovic – královský podkomoří Hedvika – Benešova manželka Johanka – Hedvičina sestra Marek z Michalovic – mladší Benešův bratr Svatava – zbožná farnice a Markova milenka Háta z Vranovic – královnina dvorní dáma Apolena – kořenářka Markytána – nevěstka Zrzavý Kuba – pobuda Henslin – krejčí Osoby příběhu Mrtvá vdova Bohunka – vdova od Kamenného mostu Jindřich z Etwatu – rektor vysokého učení pražského Ambrosius – převor křižovníků a Mistr aritmetiky Adam – goliard, student teologie Wojtěch z Drnholce – arcibiskupův kancléř Bertold z Meux – sekretář nejvyššího purkrabího Veronika – zrzavá milenka Bertolda z Meux Machač – staroměstský kloboučník

Osoby příběhu Krvavý hejtman Jan Jindřich Lucemburský – bratr Karla IV. Mikeš ze Žerotína – císařův sekretář Boruta ze Žerotína – Mikešův otec Přech ze Zvole – rytíř Jan ze Zvole – Přechův syn Anežka – manželka Přecha ze Zvole Marek z Čachrova – mladý rytíř Hubert – královský lovčí Rozálie – dcera lovčího Huberta Kašpar z Kaspersteina – mladý rytíř Gudrun – Kašparova hospodyně Johánek z Miličína – mrtvý písař Rufus – šenkýř U Krvavého jelita

Prologus

To, co vám budu dneska vyprávět, se odehrálo už dávno. Přesněji v roce Páně 1368 za vlády českého krále a římského císaře Karla blahé paměti. To jsem byl ještě mladík. V tom pro mne památném roce došlo totiž ke třem zločinům, na jejichž objasnění jsem se podílel, a to změnilo celý můj život. Abych nezapomněl, to víte, starci mají tu nectnost, že mluví a mluví a nedojde jim, že posluchači obvykle nevědí, o co jde. A pak mu nerozumějí. Takže mé jméno je Filip, rodiče mi záhy zemřeli a vychovával mne strýc, slovutný královský notář Jakub ze Zbyn. Tehdy jsem však ještě nevěděl, co se svým životem, a přiznávám, že jsem nebyl zrovna vzorným synovcem. Navštěvoval jsem slovutné vysoké učení pražské a spíše, než aby mne zajímala učenost našich Mistrů, vysedával jsem v šencích a bavil se způsobem, nad kterým si mravokárci zoufali. Tak jsem žil až do té doby, než jsem začal strýci pomáhat při vyšetřování. Protože, věřte mi, práce, ta skutečná, je nejlepší lék na mladickou nezodpovědnost, která je bytostně daná všem studentům, mendíkům a goliardům. Tehdy jsem totiž pochopil, že život sám je mnohem složitější, krásnější, ale i smutnější než ho trávit v šencích s přáteli a nestarat se o to, co se děje kolem nás. Pokud jsme se totiž o něco starali, tak jen proto, abychom se pobavili. Většinou na cizí účet. Taková už studentská duše je, protože pohrdá

prostým a nevzdělaným lidem. Jenže člověk žije mezi všemi lidmi, nejen těmi učenými, a měl by hledat způsob, jak s nimi vycházet co nejlépe. Radost by si měl člověk umět nejen brát, ale také dávat. Často stačí prostý úsměv, laskavé slovo, útěcha a povzbuzení. To všechno mne můj skvělý strýc naučil. Promiňte, zase odbíhám od věci. Takže to vše pro mne začalo na jaře toho roku 1368. Nejdříve nevinně, protože k mordům ve městě občas docházelo. I když náš panovník dbal na pořádek a spravedlnost, lotry nikdy neuhlídáte a nepřesvědčíte, aby se chovali řádně. Ani šibenice je nepoučí. Tedy ty, co se na ní ještě nehoupali a mohli se na vlastním hrdle přesvědčit, co se stane, pokud budou dál porušovat zákony. Ale každý neměl to štěstí, aby ho na tu správnou cestu dovedl jeho skvělý strýc, jakého jsem měl já. Neměl bych zapomínat ani na Majdalenku! Zatraceně, už zase! Takže bylo jaro, celkem povedené počasí, asi tak týden po Velikonocích.

Případ první

ČÍŠE PLNÁ JEDU

Nejospalejší částí dne není večer, ale ráno, když začíná svítat. Ti, kteří nemohli usnout, konečně usnuli a ti, kteří spí dobře, mají slastně zavřené oči a ani je nenapadne je otevřít. Do svých pelechů se plížily kočky, krysy zalézaly do děr a ptáci čekali, až se rozední. Jediný zvuk, který se nesl zšeřelými uličkami Starého Města pražského, byly těžké kroky ponocného. I ty zněly ospale. Aby ne, když držel službu už od západu slunce, kdy se zavíraly městské brány. Ponocný Mikulášek se loudal mezi temnými průčelími domů, občas zíval a spíše ze zvyku se rozhlížel. Jenže co by tak zajímavého mohl vidět? V ulicích znal každá vrata, každý kámen. Nic už ho za ta léta, co jako ponocný sloužil, překvapit nemohlo. Viděl už několik mrtvých těl, která se na ulici v noci našla, sesbíral spousty opilců a odtáhl je do městského vězení, přivíral oči nad milenci a pomohl usvědčit několik zlodějů. Z Caletné došel na Velký rynek, odbočil doleva do Železné a hned doprava do uzounké uličky, kterou měl rád. Někteří jí říkali Kožná, ale většina Medvědí podle domu U Dvou zlatých medvědů, který stál na jejím konci. Ušel jen pár kroků a všiml si pootevřených vrat do průjezdu patrového domu, který patřil jedné vdově. Zastavil se a zvědavě nahlédl do temného mázhauzu. Byl opuštěný a ztichlý jako celý dům. V žádném okně se nesvítilo, nebyl tedy důvod, aby byla vrata otevřená.

Váhavě pokračoval temnou ulicí dál, jeho věc to ostatně nebyla. On odpovídal za pořádek na ulicích. Jenže přece jen mu to nedalo a vrátil se. Pokud by se tam něco stalo, a on to přešel, rychtář by mu pořádně vyčinil. Znovu strčil hlavu mezi vrata a snažil se očima proniknout tmu před sebou. Nikde se nic nehýbalo, ale najednou zaslechl vpravo za zavřeným křídlem vrat tichý dech. Někdo se tam skrýval. Sevřel v ruce halapartnu, zvedl ruku, v níž nosil lampu, a ostře křikl: „Šelmo, neskrývej se a vylez! Tady je městské právo!“ Tohle varování obvykle na většinu pobudů stačilo. Chvíli se nedělo nic, a tak nohou strčil do pootevřeného křídla vrat, aby se otevřelo celé. Opatrně nakročil do mázhauzu, stále s napřaženou halapartnou. V tu chvíli se ze tmy vyřítil muž v ošuntělém oděvu, to ještě ve světle své lucerny postřehl. Měl klobouk vražený do čela a rukou si zakrýval tvář, aby ho ponocný nepoznal. Obratně odrazil ostří halapartny a pěstí srazil Mikuláška k zemi. Pak ho přeskočil a zběsile vyrazil do temné uličky. Než se Mikulášek vzpamatoval a zvedl, útočník zmizel. Jeho lampa ležela na zemi rozbitá a olej z ní se rozlil po hnědých režných dlaždicích v mázhauzu. Nejdříve uhasil skomírající plamen, protože to bylo mnohem důležitější než se hnát za tím lotrem. Červený kohout byl horší než rota mordýřů a zlodějů. Prchající nejspíše zahnul do Železné ulice, ale na kterou stranu, to ponocný nepostřehl, protože Kožná se tu kroutila a na její konec vidět nebylo. Přesto uchopil do ruky halapartnu a rozběhl se nazdařbůh za tím lotrem do tmy. Za napadení strážce městského pořádku hrozila oprátka. Proto si něco takového většina výtržníků netroufla. Lepší byl pranýř než šibenice. Když tohle Mikuláškovi došlo, zastavil se. Ne, tohle nemohl být obyčejný pobuda. Otočil

se a pospíchal zpátky, protože ten lotr musel mít zatraceně dobrý důvod, proč ho napadl. Kdo ví, co tam prováděl? Bez lucerny stejně neměl naději ho najít. Pokud věděl, ten dům patřil postarší, celkem chudé ženě. Znal ji jen od vidění, jmenovala se Apolena a živila se jako kořenářka. Jejímu domu se posměšně říkalo U Řeřichy. Tuhle bylinu prodávala podle zlých jazyků nejčastěji, neboť to bylo oblíbené afrodisiakum. Ovšem jinak mívala byliny i tinktury proti kašli, horkosti, špatnému trávení i různým kožním onemocněním. Prý také pod rukou prodávala nápoje lásky, prostředky proti uhranutí a škapulíře proti ďáblovi a démonům. Podle názoru některých sousedů do poctivé měšťanské společnosti nepatřila, i když mívala zákazníků a zákaznic víc než mnozí lékárníci, protože byla levnější. Majitel lékárny z Havelského trhu na ni dokonce podal na radnici žalobu, že poškozuje práva cechu lékárníků a ranhojičů, ale neuspěl. Navzdory tomu, že žila celkem osaměle a skoro nikdo v ulici ji nepozdravil, její dům vyhlížel počestně. Nad vraty byl kamenný štít s vytesaným znamením měsíce a podle něj se v městských knihách dům jmenoval U Stříbrného měsíce. Ponocný Mikulášek spíše odhadem, než že by něco viděl, šátral v temném mázhauzu po zdech, až našel výklenek, v němž bylo křesadlo a několik tlustých voskovic. Jednu zapálil a oddechl si. I když byl ponocný, ve tmě se tak trochu bál, protože věděl, jaké nebezpečí může temná noc přinést. Nebál se lidí, ale přízraků. Za svůj život jich zahlédl už několik a vždycky znamenaly neštěstí. Ale jak se začal mihotat plamen svíce, ožil. Kořenářčin dům byl starobylý, jako ostatně většina stavení v téhle části Starého Města pražského. Zdi byly masivní a schodiště do patra úzké. I ošlapané schody svědčily

o jeho stáří. V jedné ruce nesl hořící voskovici a ve druhé svou halapartnu. Šel opatrně, co noha nohu mine. Co když ti lotři byli dva a ten druhý se tu ještě skrývá? Teď už se ovšem nemínil nechat zaskočit. Když došel nahoru, postřehl, že dveře do obytné jizby proti schodům jsou dokořán otevřené. Zamířil k nim, zastavil se na prahu a zvedl svíci, aby lépe viděl. Vzápětí vykřikl zděšením. Halapartna mu ve strachu vypadla z ruky a s kovovým úderem dopadla na kamennou dlažbu. Ano, během svého života viděl už ledasco, ale něco takového ještě ne. Apolena ležela u stolu v hnědém oděvu, měla podříznutý krk a do prken podlahy se vpíjela její krev. Kaluž to byla pořádná. Ale to by nebylo to nejhorší. Vše kolem ní bylo rozházené a rozbité, její hrnce, misky, lahvičky, to vše leželo v podivné změti pod policemi i kolem stolu. Truhlice byla otevřená a věci z ní vyházené ven. Ani to ho samozřejmě nevyděsilo tolik, jako výjev, který měl přímo před očima. Korunu vší té hrůze dával černý kocour, který visel oběšený na provaze od stropu. A kříž mezi okny byl pověšený obráceně, Kristus na něm byl nohama nahoru a hlavou dolů. Bledý strachem se třikrát pokřižoval a pak si odplivl přes levé rameno, aby se ochránil před uhranutím a zlými démony. Sebral halapartnu a dal se na útěk. Teprve chladný vzduch na ulici mu vrátil trochu rozvahu. Vrata zavřel, jako by se nic nedělo, a utíkal pro staroměstského rychtáře a jeho biřice. Staroměstský rychtář Prokůpek stál na prahu komnaty, v níž zavraždili kořenářku Apolenu, zíval a byl naštvaný, že se zase stalo něco, kvůli čemu se pořádně nevyspí.

Předevčírem se porvali v šenku u řeky, včera honil zloděje, který si troufl vlézt oknem do domu konšela Rockzanera. A dneska tohle. Ty předešlé dny se sice taky pořádně nevyspal, ale alespoň ty lotry hned chytil. Jenže co s tímhle? Byl naštvaný i na ponocného, jaký je bambula. Místo aby šel za ním, první, koho zburcoval, byl kněz od Svatého Michala. Když mu to vyčetl, jen krčil rameny. „Odpusťte, pane rychtáři, ale fara je hned za rohem. A v tomhle domě přece řádil ďábel. Měl jsem to při cestě a na faře se už svítilo.“ „A ty poznáš ďábla, osle jeden?“ „Jistě. Nedávno o něm kázal sám Milíč z Kroměříže.“ „To chodíš za tím pravým,“ ušklíbl se rychtář. On tyhle bouřlivce, jak se jim v jeho kruzích říkalo, rád neměl. Jenže císař jim přál, a tak spravovali dokonce několik far, i tu u rozestavěného kostela Panny Marie před Týnem. Naštěstí kostel svatého archanděla Michala spravoval klášter Na Zderaze. A ten si na novoty nepotrpěl. Při kostele svatého archanděla Michala byla navíc proslulá škola, která se řídila evangelii, ovšem v duchu, jak je vykládali učenci papežské kurie. To bylo samozřejmě obecně správné. Jenže v tomhle konkrétním případu se Prokůpek bál, který ze šesti kněží, kteří při tomhle kostele působili a na faře žili, přijde. Byli tam takoví, kteří horlili proti kacířům, a kdyby to šlo, upalovali by je. Naštěstí si císař Karel vymohl, že inkvizice v jeho království působit nebude a tahle práva byla svěřena do rukou pražského arcibiskupa. Jan Očko z Vlašimi byl muž rozumný, on hranice nezapaloval. I když samozřejmě exorcistu jmenoval, to byla podmínka papežské kurie. Ovšem Wojczech z Lodže podléhal jemu. Rychtář přešlapoval na prahu a čekal. Věděl, jaký křik by se zdvihl, pokud by začal jizbu prohlížet dříve, než se

nějaký kněz dostaví. A nebyl si jistý, zda se na tenhle mord nebude chtít podívat i konšel Ruprecht, který dohlížel na městské vězení, a proto se pasoval na znalce zákona. I když neuměl ani pořádně psát, rychtářovi se pletl do práce často. A Prokůpek ho nemohl poslat tam, kam prostý lid podobné opruze posílal, protože už více než půl století podléhal jeho úřad radnici, ne královskému podkomořímu. Po biřicovi poslal konšelovi zprávu, víc mu povinnost neukládala. Konečně na schodech zaslechl kroky. Byly pomalé a rozvážné, takže to konšel nebyl. Ten rád ukazoval, jak je čiperný a silný. Byl totiž řezníkem. Nebyl to ani krok mladého kněze. To považoval za dobré znamení. Náladu mu zvedlo, když se ten muž objevil. Měl na sobě černý talár, který značil, že je univerzitním mistrem, neboť jako většina vyučujících od Svatého Michala přednášel i na nedávno založeném vysokém učení pražském. Jmenoval se Damiánus Paniculus, ale krátce se mu říkalo jen Damián. Byl proslulým teologem, ovšem byl také mužem, který měl pověst kněze nesmírně bystrého, chápavého a laskavého. Pozdravili se a Damián nahlédl do jizby. Přitom polohlasně zabručel: „Tak co tu máme?“ „Všechno je tak, jak jsem to našel. Nikdo dovnitř zatím nevkročil.“ „Na tebe bylo vždycky spolehnutí, Prokůpku. Ten potřeštěný ponocný přiletěl s očima na vrch hlavy, že se tu objevil ďábel. Tak se na toho rohatého podíváme.“ Už ze způsobu, jakým to řekl, bylo jasné, že to myslí sarkasticky. Rychtář spokojeně přikývl, ale nechal ho vstoupit prvního, i když si nebyl jistý, zda je to tak podle městského řádu správně. Na konšela neměl chuť čekat, a kněze by navíc stejně zastavit nemohl.

Oknem do jizby doléhaly rozhořčené hlasy davu, který se sbíhal před domem, a tři biřicové měli co dělat, aby ho udrželi v uctivé vzdálenosti a lidé nevtrhli dovnitř. Tak to ale bývalo pokaždé, pokud k něčemu vzrušujícímu došlo. „Řádil tam ďábel!“ „Zavolejte exorcistu!“ „Mám právo vědět, co se stalo!“ ječela postarší vdova. „Máš právo tu stát, ale jinak držet hubu,“ utrhl se na ni jeden z biřiců. Některé z těch řvounů dobře znal. Byli vždycky všude, kde se něco dělo. Damián obešel zaschlou krev na podlaze a okno zavřel, aby měli klid. „Jsou tu neklamná znamení. Černý kocour, zhanobený kříž. Ovšem to může udělat každý jen trochu chytřejší zločinec, aby odvedl pátrání jiným směrem. Navíc je tu hodně stop, které tuhle mou hypotézu potvrzují. Ne, tohle nemá na svědomí ďábel, ale člověk.“ „O tom snad musíme rozhodnout společně,“ ozval se od dveří panovačný hlas, který patřil spíše řezníkovi než moudrému konšelovi. Potom se mohutný rudolící muž hrnul dál, ale rychtář mu na poslední chvíli zastoupil cestu. Věděl, že si musí vymýšlet, a proto ostře sdělil: „Je mi líto, ale podle nařízení Jeho arcibiskupské Milosti musíme zůstat stranou, pokud je podezření na temné síly. Alespoň do chvíle, dokud některý z učených teologů nevydá svůj nález.“ Konšel Ruprecht se okamžitě zastavil, protože byli jen tři lidé, kterých se bál. Český král, pražský arcibiskup a jeho manželka. Mistr Damián mírně přikývl, aby dosvědčil rychtářova slova, ale hned pokračoval ve svém výkladu. „Zjevně tu vrah kradl. Peníze a možná ještě něco. Ptám se, kradl by ďábel, pokud by tu řádil on? A podívejte se na tu zaschlou krev. Tady je otisk škorně. Ďábel nosí škorně? To snad ne?

Navíc, podrážka té boty má kaz, tady je jasně vidět. Kdyby tu prošel vyslanec pekel, bude v té krvi otisk jeho kopyta, co myslíte, vy dva?“ Rychtář postřehl knězovo pobavené pousmání a došlo mu, že vytahuje ty nejhloupější pověry, aby se konšela zbavil. Ostatně, s hloupostí se jinak než hloupostí bojovat nedalo. Proto se obrátil na Ruprechta a trochu prostoduše přisvědčil: „Vskutku, nikde tu otisk kopyta není. To mě nenapadlo!“ „Podívejte se pořádně. Ale i kdyby tu nebyl, co to dokazuje?“ bručel konšel a popošel k tmavé kaluži krve, která se vpila do podlahy, a pečlivě ji studoval. „Podle mne musíme hledat vraha z masa a kostí,“ uzavřel své šetření Mistr Damián. „Já už ovšem těm lidem na ulici slíbil, že povoláme exorcistu,“ odmítl to rozmrzele konšel Ruprecht. I když o obsazování konšelských křesel rozhodoval panovník, ne prostý lid, rád ve městě dokazoval svou důležitost. „A jak známo, radnice má své slovo držet!“ „Ten slib, který jsi na ulici dal, projednala městská rada?“ „Právě se to chystá udělat. A nepochybuji, že můj návrh schválí.“ „Dobrá, pošlete pro exorcistu, ale teprve tehdy, až to všichni konšelé přijmou! Ovšem na zasedání městské rady chci být, protože rozhodující slovo patří církvi! Možná bys měl, ctihodný pane konšele, těm lidem venku sdělit, co jsme tu nalezli. Lépe řečeno nenalezli. Určitě je uklidní, pokud se nebudou ďábla tolik obávat.“ „Neuklidní,“ zasáhl do jejich diskuze rychtář Prokůpek. Ne že by se chtěl Ruprechta zastávat, to by neudělal, ani kdyby mu to purkmistr nařídil. Jenže věděl, jací lidé jsou. Dokud nepovedou vraha na popraviště, budou se pořád

rozčilovat, že je městské právo nedbalé, a budou mít desítky nápadů, jak zločince chytit. Všechny budou samozřejmě k ničemu, jenže on, chudák rychtář, bude muset většinu z nich prověřit, aby se měšťané neurazili, že s nimi radnice jedná přezíravě. Za hlavu mohl hodit jen ty nejhloupější. A to byly takové, u nichž i konšelé pochopili, že je to nesmysl. Ale to nebylo příliš často, říkal si mrzutě. On radnici rád rozhodně neměl, jenže co mohl dělat? Živobytí měl slušné, i když pracné. Jenže kdo měl tady v Praze snadnou obživu, kromě prelátů? I konšelé si museli na živobytí vydělávat, i když je pravda, že tenhle úřad zastávali jen ti nejbohatší, patricijové a zámožní řemeslníci. A ti všichni měli nádeníky a čeleď. Rychtář jen bandu opilců a lenochů, která si říkala sbor biřiců. „Nu, víc tu asi nenajdeme,“ řekl Prokůpek a potlačil zívnutí. „Tělo té ženy nechám odnést. Musím zjistit, zda má příbuzné a kdo pohřeb zaplatí.“ „Odneste ji ke Svatému Michalovi. Postarám se o její duši. I kdyby to nikdo nezaplatil,“ řekl Mistr Damián a pokřižoval se. „Ovšem jinak tu nechte všechno tak, jak je. Před dveře ať se postaví biřic, kromě mě ať sem nikoho nepouští. Do doby, dokud se církev s radnicí nedohodne.“ Pak došel ke zdi a obrátil kříž s Kristovým tělem tak, jak by měl správně viset. A sám odřízl oběšeného kocoura, ale zbytek provazu nechal viset od stropu.

Královský notář Jakub ze Zbyn byl muž spíše starší než středního věku, nevysoký, ale ramenatý a stále plný života. Měl hladce vyholené štíhlé tváře, pronikavý pohled a nos skobovitě zahnutý, takže působil tak trochu dojmem jestřába, který krouží po obloze a číhá na kořist. Jak už název jeho úřadu napovídal, měl na starosti právní záležitosti Českého království. Mnohem vlivnější byl však na panovníkově dvoře jeho kolega, císařský notář, pod kterého spadaly i rodinné záležitosti Lucemburků. Jakub ze Zbyn jednal většinou s královským kancléřem nebo s nejvyšším purkrabím, a proto ho překvapilo, když pro něj do jeho domu v Caletné přiběhl služebník nejvyššího komořího, aby se hned dostavil k císaři Karlovi. Muselo se stát něco mimořádného, protože kromě hostin a veřejných slyšení se s císařem vídal zřídka. A většinou spolu ani nepromluvili. Rychle si oblékl své nejlepší šaty, na ulici na něj čekal osedlaný kůň, kterého nejvyšší komoří poslal. Zamířil k Poříčskému brodu, protože Kamenný most nebyl ještě zdaleka hotov. Práce se protahovaly, neboť bylo třeba do vltavského dna zapustit základy pilířů, a to nebylo vůbec jednoduché. Jediné, co zatím velkolepou stavbu krášlilo, byla majestátní Mostecká věž, na které chyběla už jen střecha. Služebník nejvyššího komořího doprovodil Jakuba ze Zbyn do paláce až ke dveřím císařovy pracovny. Tam se

mu uklonil a předal ho dveřníkovi. Ten hosta ohlásil a bez většího čekání ho uvedl dál. Císařova pracovna byla nádherně zdobená nástěnnými malbami a několika plastikami na vysunutých krakorcích. Karel seděl za stolem z tmavého dřeva zdobeného císařskými symboly orlů. Ty byly ovšem o něco menší než dvouocasý lev ve středu vyřezávané kompozice na čele stolu. Karlovi bylo už padesát let, ale stále to byl důstojně vyhlížející rytíř, který budil respekt nejen svou mocí a silou, ale také chytrostí. Kdo si tuhle jeho vlastnost neuvědomoval, obvykle na to doplatil. Císař studoval jakousi listinu, ale hned jak Jakub ze Zbyn vstoupil, odložil ji a přátelsky mu pokynul, aby se posadil do křesla proti němu. To při soukromých audiencích dělával, ale neznamenalo to vůbec nic. Jakub ze Zbyn byl ve střehu, neboť panovníkova důvěrnost nebyla nikdy jen výrazem jeho dobrého rozmaru. „Vím, že jsi obratný muž, který dokázal v loňském roce najít zločince, který vraždil na Rožmberku,“ začal mírně. „Ujal ses toho, i když pomáhat Vítkovcům není tvá povinnost. Proto se domnívám, že bys mohl stejné úsilí a důvtip věnovat i záležitostem svého panovníka.“ „Tehdy jsem tam jel na vyžádání pana Oldřicha z Rožmberka, k němuž jste dal svůj milostivý souhlas a mně dokonce příkaz, abych se vyšetřování ujal,“ upozornil velice zdvořile. Navzdory udivenému výrazu císaře Karla tušil, že to ví i on a celý tenhle úvod je spíše pro jeho pobavení. Nebo proto, aby přiměl Jakuba ze Zbyn udělat něco, co se stejně jako loni vymyká jeho povinnostem. To vzápětí potvrdil. „Měl bys vědět, že včera byla zavražděna urozená paní Hedvika z Michalovic, manželka mého podkomořího Beneše. Lékař Hildebrant se domnívá, že byla

otrávena. Jako jed určil učený medicus oměj. Odporná záležitost. Až potud by to byl případ, jemuž by se měl věnovat především nejvyšší purkrabí Ješek z Vartemberka. Jenže vzápětí sestra zavražděné Hedviky obvinila svého švagra, že jed podal manželce on. Prý se často hádali, to je v rodinách běžné. Ovšem ve spojení s dalším svědectvím je to circumstantia suspecta, jak byste řekli vy, právníci.“ „Podezřelá okolnost,“ přisvědčil Jakub ze Zbyn. „Kdo předložil to důležité svědectví?“ „Také ona, ctihodná panna Johanka. Na vlastní oči viděla, že večer před Hedvičinou smrtí jí manžel Beneš sypal cosi do vína.“ „Jak věrohodné svědectví to je?“ „Dost. Panna Johanka je jednou z dvorních dam mé milované manželky Elišky z pomořanského rodu. Ovšem já podkomořího Beneše považuji za chytrého a velice užitečného služebníka. Nikdy neohýbám spravedlnost tak, aby vyhovovala mému majestátu. Pravda je jen jedna. Padni, komu padni. Proto po tobě nechci jakékoliv ohledy vůči němu. Chci jen, abys vše pečlivě prošetřil a přinesl mi jasnou odpověď na otázku, zda je Beneš z Michalovic vrah či není.“ „Kde je teď?“ „Samozřejmě ve vězení. Dostaneš list, který tě bude opravňovat celou tu záležitost jako Benešův obhájce prověřit.“ „Nejsem advokát, jsem notář,“ bránil se Jakub ze Zbyn tomu nevděčnému úkolu. Ihned mu totiž došlo, o co jde. Císař Karel by rád osvobodil svého podkomořího, ale nemůže jít proti manželce, která nejspíše stojí za svou služebnou Johankou. A tak by měl mezi těmi dvěma mlýnskými kameny stát on.

„Tak od téhle chvíle budeš! Slyšení je skončeno!“ Zvedl stříbrný zvonek a zazvonil. Okamžitě se otevřely dveře, za nimi už čekal nejvyšší komoří Čeněk z Lipé. Ujal se Jakuba ze Zbyn a zamířil s ním do skriptoria. Císař Karel mu žádné pokyny nedal, protože vše už bylo zjevně předem rozhodnuto. V listině, kterou Jakub ze Zbyn obdržel, bylo uvedeno, že má prověřit vše, co se týká násilné smrti urozené paní Hedviky z Michalovic. Nic víc. K pergamenu byla přivěšena Karlova pečeť jako českého krále. To sice znamenalo hodně, ale dobře věděl, že takhle formulovaný list mu nemusí otevřít všechny dveře. Ty do vězení však ano, a to zatím stačilo. Na Pražském hradě bylo k dispozici několik vězení. Podzemní vlhké a temné kobky sloužily pro obyčejné zločince, jimž dělávali společnost jiní lotři nebo krysy. Pak tam bylo lepší vězení v přízemí pro služebníky, kteří se dopustili výtržnosti nebo lehčího přestupku, za který nehrozila oprátka. A existovalo ještě jedno. To bylo v paláci nejvyššího purkrabího a užívalo se jen zřídka pro prominentní vězně. Naposledy tam věznili rytíře Radka Záhoru, který ve své tvrzi oslepil faráře. Ale to bylo už před několika lety. Ta jizba byla jinak prázdná a sloužila jako komora na ukládání nejrůznějšího harampádí. Teď ji museli urychleně vyklidit a zařídit. U zdi stálo celkem pohodlné lůžko a proti němu byl stůl se dvěma křesly. V jednom seděl Beneš z Michalovic a popíjel víno. Když Jakub ze Zbyn vstoupil, jen povytáhl významně obočí. Znali se, i když spíše od vidění. Kromě královského dvora se občas potkávali na rynku, protože Jakubův dům U Tří králů v Caletné ležel jen pár kroků od jeho. Ten

stál v Junošově ulici* naproti radnici a jmenoval se U Pěti korun. Beneš z Michalovic byl hezký muž, měl bystré modré oči a kudrnaté vlasy zvláštní barvy, která přecházela od odstínu slámy až po téměř liščí podle toho, jaké bylo zrovna světlo. Tady v žaláři se zdály tmavé a zrzavé. „Doufám, že jsi mne přišel zachránit,“ řekl uvězněný velmož. Vstal a objal ho, jak se na rytíře slušelo, i když královský notář pocházel jen z prostého zemanského rodu a čest být pasován na rytíře si zatím nevydobyl a ani o ni neusiloval. „Přísahám, jsem nevinný! Je to všechno hloupý omyl. Ovšem ta mrcha toho využila a křivě mě obvinila.“ „Mluvíš o své švagrové Johance?“ „O kom jiném? A posaď se. Dáš si se mnou víno? Neboj se, je výtečné. Donesli ho z mého sklepa.“ „Císař mi nařídil hledat pravdu. Ani on tedy tomu obvinění zřejmě nevěří. Ale znáš ho, chce fakta. Tak jak to přesně bylo?“ „Občas jsem se se svou nebohou ženou Hedvikou pohádal, ale to znáš jistě z domova i ty. Nic to neznamená.“ „Jsem už déle než deset let vdovec,“ upozornil chladně Jakub ze Zbyn. „Promiň, to jsem netušil. Zeptej se však, kde chceš, naše manželství bylo dobré a zbožné. Ovšem její sestra, pobožnůstkářka, mne před ní pořád pomlouvala. Právě to byl důvod většiny našich hádek. Ale nikdy na tom nebyla ani špetka pravdy. Prý že jsem korouhevník! A chudák Hedvika tomu věřila.“ „Kvůli tomu se podle mých zkušeností lidé netráví.“ „Viď!“ vyhrkl nadšeně Beneš z Michalovic. „Já to tomu zabedněnci purkrabímu říkal taky. Jenže on dá víc na naši * dnes Melantrichova ulice

královnu než na mě. Před časem jsme spolu vedli spor o dvě vesnice. A já ho vyhrál. Takže jistě chápeš.“ „Ani kvůli tomu se lidé netráví a bezdůvodně neobviňují. Co jsi sypal večer své ženě do vína?“ „Jako každý večer. Byliny pro lepší trávení, předepsal jí je lékař. Můžeš si to ověřit.“ „To udělám. Jak se jmenuje?“ „Basilios. Sídlí na Havelském rynku. Přišel z Konstantinopole.“ „Není to ten, co o něm říkají, že přišel z Prachatic a tam se jmenoval Bořek Hromada?“ „To není podstatné. Chodí k němu spousta lidí, i urozených. Podle toho si nechává své služby zaplatit, ale já těch peněz nelituju. Má tu nejlepší pověst a mnoha nemocným pomohl.“ „Takže on jí předepsal sušené byliny?“ „Přesně tak.“ „Nemohlo dojít k záměně?“ „Nesmysl. Ten lék je v plátěném sáčku a je označený. Ale i kdyby, v kuchyni žádný jed nemáme.“ „Je ještě něco, co bych měl vědět?“ „Jistě. Má švagrová mne nenávidí a už jednou mne lživě nařkla.“ „Jak vycházela se svou sestrou?“ „Dobře. Alespoň myslím. Já se o tom s nimi nebavil. Abys rozuměl, když se Hedvika provdala za mne, jejímu otci už nezbylo na věno pro Johanku, a proto žije s námi. Jak mi neustále předhazuje, prý z milosti.“ „Tomu rozumím. Ještě něco?“ „Mám mladšího bratra Marka. Spolu vlastníme hrad Michalovice, je to dědictví po otci. Žije jako většina mladších bratrů. Je svobodný a čas utápí v pití a nevěstincích. Ale jinak je to dobrý chlapík a je s ním i legrace.“

„Jak vycházel s tvou ženou a s Johankou?“ „Jako pes s kočkami. Jeho nezajímaly a ty dvě se mu vyhýbaly.“ „Byl doma ten večer, kdy jsi měl údajně otrávit svou manželku?“ „Ne, vůbec domů nepřišel. Snad až někdy k ránu.“ Když opustil Jakub ze Zbyn vězení, čekal na něj před svým palácem nejvyšší purkrabí. Tvářil se vážně a hned sám začal: „Umím si představit, co všechno ti navykládal. Že jsme vedli spor o vesnice, a proto jsem ho uvěznil. A Johanka že je lhářka. Nemusíš mi věřit, ale lhář je on! A protože bys to měl slyšet z povolanějších úst, čekám tu na tebe. Chce si s tebou promluvit naše vznešená královna Alžběta. Pojď!“ Prošli přes nádvoří a mířili do paláce, který královský notář před chvílí opustil. Tentokrát ale použili boční schodiště, které vedlo přímo do komnat panovníkovy ženy. Žila v levé části výstavné budovy, odkud byl nádherný výhled na Prahu. Ten palác nechal v kdysi zpustlém hradu postavit Karel, když se z Francie vrátil do Prahy. To bylo ještě za života jeho slavného otce Jana. Palác navrhl podle svých představ a tyhle komnaty se zvláštním schodištěm postupně obývaly všechny jeho čtyři ženy. Alžběta byla poslední. S ní se Jakub ze Zbyn občas vídal, protože v době manželovy nepřítomnosti zařizoval její záležitosti, ale ještě častěji záležitosti Karlova syna Václava. Teď ovšem už českého krále, protože byl jako malý chlapec před pěti lety korunován. V říši proto vystupoval po boku svého císařského otce jako český vládce. A jeho otec v žertu říkával, že konečně nemusí psát své císařské edikty českému panovníkovi sám sobě.

I když to byla zbytečná otázka, nechtěl Jakub ze Zbyn kráčet za purkrabím mlčky jako ovce. Proto se ho zeptal, zda tuší, o co jde. „Samozřejmě o ten mord. Od včerejška se tady na královském dvoře nemluví o ničem jiném.“ „Všichni si myslí, stejně jako ty, že Beneš z Michalovic je lhář a zabil svou ženu?“ „Odpusť, ale to je hloupá otázka. Všichni asi ne, ale ti chytřejší nemohou nevidět, jak to bylo. Zbytečně se už nevyptávej, naše vznešená panovnice ti toho poví jistě víc.“ Královně Alžbětě se mezi lidem říkalo Pomořanská, aby se to nepletlo s Karlovou matkou. Jména Alžběta a Eliška byla totiž v podstatě stejná a v řeči i v kronikách se zaměňovala, neboť obě byla odvozena z latinského Elisabetha. A to mělo původ v hebrejském Elíšéva, které se dalo přeložit jako „Bůh je má dokonalost“. Milovaná Přemyslovna Eliška byla už dobrých třicet let mrtvá, ale vzpomínka na ni žila na Starém Městě pražském stále. Královna Alžběta Pomořanská trávila dny ve fraucimoru se svými dvorními dámami. Tam také přijímala návštěvy. Tu jizbu si přes manželovy protesty vyzdobila po svém. Mistr Parléř namaloval na zdi několik výjevů z jejího domova. Především scénu, na níž její otec Bogislav poráží Řád německých rytířů. I když šlo o celkem bezvýznamnou šarvátku, byla na otce hrdá. Jakub ze Zbyn vstoupil a uklonil se. Protože královna právě cosi šila, nezvedla k němu hned oči. Proto celkem dobromyslně začal sám: „Má královno, co může pro vás prostý královský notář udělat?“ I když byla také císařovnou, v Praze ji česká šlechta oslovovala jako královnu. Neboť jejich královnou byla. „Šetři svůj jazyk,“ řekla, když udělala poslední steh a zapošila ho. „Oldřichovi z Rožmberka jsi jako vyšetřo-

vatel pomohl nesmírně chytře. Co po tobě chce můj císařský manžel? A neříkej, že mu nejde o jeho podkomořího Beneše!“ „Jistě, o co jiného by mohlo jít? Ten případ se zdá jasný. Až příliš. Protože však není v křesťanském světě spravedlivějšího panovníka, pověřil mne, abych celou věc prošetřil.“ „Prošetřuj, ale drž se při zemi. Měl bys vědět, že sestra zavražděné Hedviky Johanka je má dvorní dáma.“ „To už vím.“ „Výtečně. To ona totiž pomohla vraha usvědčit. Je dobrá křesťanka a věřím jí. Podkomoří Beneš je naopak hrubián a přiznám se, nesnášela jsem ho. Pamatuj si, že tvou královnu by nic nepotěšilo tolik, jako vidět Benešovu hlavu na katově špalku.“ „To není prohlášení hodné královny a císařovny, a vy to víte, má paní. Kat trestá na základě viny, nikoliv sympatie či antipatie.“ „Mluvíš hodně odvážně, ale zatím ti to prominu. I já chci spravedlnost pro nebohou Hedviku. Kde hodláš začít?“ „Tam, kde ke zločinu došlo. Na Starém Městě pražském.“ „S naší pomocí můžeš počítat, pokud nebudeš mou Johanku prohlašovat za lhářku. Viděla, co viděla. Můžeš jít!“

III

Protože na zpáteční cestu Jakub ze Zbyn koně nedostal, vracel se pěšky. Seběhl po Opyši k řece na přívoz a nechal se za jeden parv převézt na druhou stranu. Parvus byla malá stříbrná mince, tucet do groše. Přívoz končil nedaleko katovny u ohrady, za níž kameníci tesali kvádry pro opravu Kamenného mostu. Pomalu se loudal mezi chatrčemi chudiny, které se místy táhly skoro až k řece, a přemýšlel. Ten úkol byl opravdu oříšek, který mu byl čert dlužný. Ať to vyřeší tak nebo onak, čeká ho nelibost některého z císařských manželů. To by ještě vydržel. Horší bylo, jak se dobrat pravdy. Travičské případy byly vždycky ty nejsložitější. Potíž byla ta, že jed začal obvykle působit, když už byl vrah pryč. A jak mu jeho zločin dokázat? Klíčem bývalo obvykle to, komu mord prospěl. Tady to jasné nebylo. Jenže zatím toho věděl příliš málo. Vyslechl jen obviněného, a ten by byl blázen, kdyby dával vyšetřovateli do ruky trumfy proti sobě. Ptát se Johanky, jaké bylo manželství její sestry, velký smysl nemělo, protože se dalo snadno odhadnout, že svého švagra očerní, jak jen to půjde. Bude muset vyslechnout sousedy v ulici, ale tyhle kroky musí nejprve oznámit na radnici. Mezitím došel do široké ulice od řeky na rynek. Říkalo se jí Královská cesta, protože tudy se ubíraly tradiční korunovační průvody přes město. Kolem ní stály starobylé

měšťanské domy, bylo tu rušno a z různých stran byly slyšet hlasy prodavačů lákající zákazníky. „Preclíky, kupte si preclíky.“ „Škorně. Levné škorně!“ A do toho hlas žebravého minority: „Dejte almužnu. Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám hříchy. Dejte almužnu!“ Byl jen pár kroků od radnice, když zahlédl svého nejlepšího přítele Damiána. Spolu kdysi studovali, velice často se scházeli a vždycky si výtečně rozuměli, protože měli na českého krále, církev i život ve městě stejný názor. Nebyl vždycky lichotivý. Neshodli se, pokud si pamatoval, jen jednou. To když přišla řeč na to, jak moc se Boleslav provinil na svém bratru Václavovi, a zda to české zemi prospělo, nebo jí to ublížilo. Tehdy vypili hodně vína a bylo to už dávno. „Buď zdráv, Damiáne, co ty tady? Já myslel, že dopoledne učíš.“ „Většinou ano, ale teď mne budou mí žáci asi pár dní postrádat. Umíš si představit, jakou jsem jim tím udělal radost? Bůh sem vedl tvé kroky, tebe zrovna hledám. Jde o vážnou věc a potřebuju tvou pomoc.“ „Rád bych, ale nemohu. I já musím něco neprodleně zařídit. Mnohem vážnějšího než ty, to mi můžeš věřit.“ „Ignorovat žádost svého nejlepšího přítele je smrtelný hřích.“ „Proč myslíš, že jsi můj nejlepší přítel?“ provokoval ho Jakub ze Zbyn. „Na studiích jsem ti při disputacích napovídal. Odmítnout džbánek piva, to je další smrtelný hřích.“ „Poslyš, není tvůj teologický výklad hříchů trochu účelový?“ „Vzpomínáš, co jsme kdysi říkávali?“