Olivia Hayle Svatba s šéfem Originální název: Say Yes to the Boss Vydáno u Theresia Publishing AB, 2021 Překlad Marie Štefanidesová Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz Copyright © 2021 Olivia Hayle All rights reserved. Translation © Marie Štefanidesová, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první ISBN 978-80-279-2985-6 (ePub) ISBN 978-80-279-2986-3 (mobi)
PROLOG VICTOR Kde je vůle, tam je cesta. A vůle tu rozhodně je. Má ji v rukou Robert Tirsch sedící za dědečkovým dubovým stolem. Nevšímá si hejna supů, kteří ho sledují, a upírá pohled jen na poslední vůli. Možná hledá způsob, jak z toho vybruslit. Opřu se o knihovnu a nadechnu se známé vůně knih vázaných v kůži a prachu. Kdykoliv tam chtěly pokojské uklidit, dědeček je vždycky vyhnal. Teta si poposedne. „Myslím, že bychom to všichni rádi měli rychle za sebou. Nejlépe ještě dnes.“ Pan Tirsch si odkašle. Vzhlédne od dokumentu, jejž drží v ruce, podívá se nejdřív na ni a pak na moje bratrance namačkané na staré prošívané kožené pohovce. Nakonec jeho oči spočinou na mně. V tu chvíli mi je všechno jasné. Nic tak bezvýznamného jako smrt dědečkovi nezabrání dál řídit záležitosti rodiny St. Clairových do nejmenších detailů. Pan Tirsch si přitiskne kapesník na čelo. „V tom případě začneme. Děkuji vám všem, že jste si přišli poslechnout znění poslední vůle Richarda St. Claira. Jak víte, většinou dědice o znění závěti informujeme poněkud jiným způsobem. Ale její zůstavitel zanechal specifické pokyny, které se jeho právníci rozhodli dodržet.“
Odkašle si a zase se skloní k závěti před sebou. Musí to být jednodušší než čelit všem těm dychtivým pohledům. „Richard St. Clair odkazuje polovinu svého majetku s výjimkou nemovitostí své dceři, paní Charlotte Reeceové, a to ve formě hotovosti, akcií a cenných papírů.“ Teta se zhluboka nadechne. „Říkal jste s výjimkou nemovitostí?“ Pan Tirsch si zase otře čelo. „Ano.“ Slušně vychovaná osmapadesátiletá Charlotte Reeceová se na mě neotočí s nevraživým pohledem, ačkoliv po tom určitě touží. Jsou jen dva hlavní dědici. Ona a já. Dědeček měl jen dvě děti a moji rodiče už nejsou mezi námi, takže podíl svého otce zdědím já. „Druhá polovina jeho majetku, včetně nemovitostí, připadá potomkovi zesnulého syna Richarda St. Claira, Victorovi St. Clairovi.“ Takže dům jsem zdědil já. Ten starý parchant mi odkázal tenhle barák, který pro mě byl spoustu let vězením i útočištěm. Možná v téhle místnosti někdo konečně utře prach. Teta vstane, ale pan Tirsch ji zarazí nervózním zavrtěním hlavy. „Poslední vůle ale také obsahuje jistý požadavek, který pan St. Clair musí splnit. Je velmi neobvyklý.“ Založím si paže na hrudi. „Jaký požadavek?“ Pan Tirsch mi pohlédne přímo do očí. Přikrčí se a rozrušeně si hraje s papírem. „Jeho pozůstalost zůstane ve svěřeneckém fondu v bance, dokud se Victor St. Clair neožení. Teprve potom dům formálně zdědí. V případě, že se tak nestane do dvou let, připadne fond paní Charlotte Reeceové. Jak jsem říkal… velmi neobvyklé.“ „To nemyslíte vážně,“ ozve se moje teta. „To je celé? Žádné vysvětlení? Nic?“ Jeden z bratranců na mě vrhne nevěřícný pohled. Já sám stále upírám oči na právníka a tvářím se neutrálně. Dědeček požaduje, abych se oženil, jinak dům nezdědím. Opravdu si myslel, že nade mnou má takovou moc? „Ano, poslední vůle obsahuje jisté vyjádření. Richard St. Clair si přál, aby jeho vnuk Victor zachoval rodinné příjmení i pro další generace.“ Tirsch mi věnuje vyděšený a zároveň omluvný pohled. Možná jsem na něj měl po telefonu být příjemnější, když mi ohledně téhle schůzky volal. Mám zachovat rodinné příjmení. Oženit se. Několik vteřin je v pokoji hrobové ticho. Pak se rozesměju. Poprvé za dlouhou dobu se cítím opravdu pobaveně. Nedivím se, že to po mě dědeček chce. Ani po smrti mě nepřestává soudit a používat mě jako svou loutku. Hodil mi rukavici a zariskoval, protože věděl, jak moc pro mě ten dům znamená. Když se ožením, zůstane mi. Když ne, přijdu o něj. A mám na to dva roky.
1 CECILIA „Jako obvykle? Pro šéfa?“ „Ano. Tentokrát prosím trochu uberte majonézy.“ „Minule si stěžoval?“ zeptá se Ryan. Omluvně pokrčím rameny. „Podle mě to bylo výborné.“ Ryan se zasměje a jeho ruce za pultem začnou rychle kmitat. Uzený losos, rukola, kapary, čerstvý sýr a trocha majonézy na bezlepkovém pečivu. Celou dobu si povídáme o nejnovějším přírůstku do jeho rodiny, mopslíkovi jménem Lucy. „Moje žena miluje Beatles,“ zazubí se. „Takže to musela být Lucy.“
„A má obojek s diamanty?“ „Myslíte, že bych v tom případě prodával sendviče?“ Rozesměju se. „Máte na to talent… takže ano!“ „Vy mi lichotíte.“ Podá mi hotový sendvič v plastovém obalu. „Tady máte. Doufám, že mu bude chutnat.“ „Určitě ano.“ Vesele mu zamávám na rozloučenou, v ruce velký sendvič připravený přesně podle požadavků Victora St. Claira. Zastavím se u stánku a koupím mu kávu. Černá, z kolumbijských zrn, bez cukru a mléka. Do kancelářské budovy, kde sídlí Exciteur Consulting, se stihnu vrátit čtyři minuty před tím, než panu St. Clairovi skončí jednání. Ve vstupní hale potkám novou členku ostrahy Stacey. Dnes má na starosti elektronické vstupní brány. Paráda! Zamávám na ni. „Dobré ráno!“ Usměje se a ukáže mi, abych předběhla frontu zaměstnanců čekajících před bránou. „Děkuju. Jste úžasná.“ Mrkne na mě. „Jen když pracujete v nejvyšším patře.“ Výtah, ke kterému doběhnu, je poloprázdný. Jakmile stisknu knoflík do třicátého čtvrtého patra, hovor utichne. Ano, pomyslím si. Pracuju pro vedení. Vystoupím z výtahu na tichou chodbu ve třicátém čtvrtém patře. Když míjím kanceláře vedení, jediným zvukem široko daleko je klapot mých podpatků na kamenné podlaze. Projdu kolem dvou prázdných zasedaček. Další dvě kanceláře patří finančnímu řediteli a provozní ředitelce, následující dvě zase našim právníkům. Úplně na konci chodby pak dojdu do atria, které se stalo mým domovem. Mason sedí na svém místě. Podívá se na mě s prsty na klávesnici. „Ještě se nevrátili.“ Vydechnu úlevou. „Skvěle, díky.“ Kartou si odemknu dveře, na nichž visí zlatě orámovaná cedule s nápisem Výkonný ředitel. Automaticky se otevřou. Položím mu oběd a kávu na stůl. Klávesnice je nalevo, takže oběd přijde doprava. Úhledná hromádka dokumentů, které si dnes musí přečíst, leží v bezpečné vzdálenosti od potenciálních skvrn od jídla. Perfektní. Tak jako všechny ostatní obědy, které jsem pro Victora St. Claira připravila během posledních několika měsíců. Ke svému pracovnímu stolu se dostanu právě včas. Cinkne výtah a já pohlédnu na Masona. „Je to tady,“ špitnu. Za pár vteřin už bok po boku přicházejí z chodby jako dva dobyvatelé vracející se z boje. Provozní ředitelka Eleanor na Masona přátelsky pokývne, pak zmizí ve své kanceláři. Můj šéf nic takového neudělá. Sotva zaznamenám jeho ostře řezanou čelist, už je pryč. Odemkne dveře své luxusní kanceláře a hned za ním zaklapnou. Na chodbě se zase rozhostí ticho. Svěsím ramena a zase střelím pohledem po Masonovi. Teď se šklebí a dělá, jako že si otírá pot z čela. Pracuje jako asistent pro Eleanor a já zase pro Victora St. Claira. Vím, že Mason by si se mnou práci nikdy nevyměnil, ačkoliv mám o dost větší plat. A naprosto tomu rozumím. Už je to rok, co odešel Tristan Conway a na pozici výkonného ředitele společnosti Exciteur nastoupil Victor St. Clair. Jeho firma Acture Capital má v naší společnosti největší podíl, takže do vedení můžou dosadit, koho chtějí. Ale musel to být zrovna St. Clair?
Práce pro Conwaye byla pohodová. Možná dokonce příjemná. Občas se mnou zavtipkoval a já mu to oplácela, ale vždycky jsem přitom udržovala profesionální zdvořilost. Dělala jsem, co bylo potřeba, a on to dokázal ocenit. Victor St. Clair se chová úplně jinak. Mluví, jako by měl hrdlo plné ledu, takže jeho slova mrazí. Když do vás nespokojeně zabodne své chladné oči, úplně vás to zničí. Bojím se jich víc než čehokoliv jiného. Jako jeho asistentka pracuju jedenáct měsíců, tří týdny a dva dny. Vím to, protože mám na počítači časovač odpočítávající dny. Před jedenácti měsíci, třemi týdny a dvěma dny jsem tu seděla a zaslechla rozhovor mezi St. Clairem a Conwayem. Conway mě doporučil. St. Clair pochyboval, že vydržím měsíc, natož celý rok, ale dal mi šanci. Dělal, jako by mi tím prokazoval službu. No, měsíc jsem vydržela. A za osm dní to bude celý rok. Já ti ukážu, St. Claire. Až budu mít výročí a vyhraju jednostrannou sázku se svým ďábelským šéfem, vypadnu odsud. Už týdny si vylepšuju životopis a jeho nejnovější verze mi zrovna leží na stole. Než ho začnu rozesílat firmám ve městě, musím ho ještě trochu vyšperkovat. Půjdu kamkoliv, hlavně aby to bylo daleko od St. Clairova peskování. Někam, kde mají normální pracovní dobu a volné víkendy, abych měla dost času rozjet vlastní podnikání. Plánuju to už roky. Mason si na druhé straně chodby odkašle a s úsměvem ukáže směrem k výtahům. „Jasně!“ hlesnu skoro šeptem. „Děkuju!“ „Běž!“ Uspím počítač a rychle vyrazím chodbou k výtahům. V kuchyňce pro zaměstnance o pár poschodí níž je spousta lidí, ale většina z nich mi uvolní místo. „Ahoj, Cecilie!“ zavolá na mě Barry. „Jak je v ledovém paláci?“ „Chladno,“ odpovím. Ostatní se zasmějí a já se na odpověď taky zašklebím a strčím do mikrovlnky wrap s falafelem. Mám vůbec dvě minuty? Přetočím časovač na minutu a půl. „Máš čas se tady s námi chvíli zdržet?“ zeptá se Amy. „Susan přinesla na obchodní oddělení sušenky a my jsme jí jich pár zabavili.“ „Jste naprosto úžasní, ale musím zase nahoru.“ „Nemůže tě nutit jíst při práci.“ „To nedělá,“ odvětím. „Spíš si myslí, že vůbec nejím.“ Ostatní se zase zasmějí a já zírám na mikrovlnku. Dvacet sekund. Devatenáct. Osmnáct… Rázuju tak rychle, že k výtahům skoro běžím s napůl snědeným wrapem v ruce. Riskuju, ale snad bude St. Clair zrovna obědvat. Vždycky mu to trvá aspoň deset minut… Dveře výtahu se konečně otevřou na třicátém čtvrtém patře. Srdce mi buší. Ale když se podívám na konec chodby, zamrznu na místě. St. Clair není u sebe v kanceláři. Stojí nad mým prázdným stolem s kamenným výrazem a studuje list papíru. Přinutím se vykročit směrem k němu. Zvuk mých podpatků se odráží při každém bolestivém kroku a nezní to elegantně ani odvážně. Spíš zlověstně. Dojdu až ke stolu a St. Clair na mě upře bezvýrazné modré oči. „Nebyla jste na svém místě.“ „Šla jsem si ohřát oběd.“ Zvednu ruku s wrapem, abych svá slova doložila. Zde předkládám důkaz, pane soudce. Zamračeně ho sjede pohledem. „Můžu pro vás něco udělat?“ nabídnu se, protože nejlepší obrana je promyšlený útok. „V tom sendviči chybí salát.“ Papír, který drží v ruce, otočí na druhou stranu. Je to můj zbrusu nový životopis, který jsem měla položený na stole. „Co je tohle, slečno Myersová?“
Zadní stranou stehen tvrdě narazím do okraje stolu. „Můj životopis.“ „To vidím. Chystáte se společnost Exciteur opustit?“ Už je to nějaká doba, co se mi dostalo takového pohledu. Nikdo by neměl tak intenzivně provrtávat očima jediného člověka. Nikdy. „Uvažuju o tom,“ zamumlám a připravuju se na nejhorší. Ale nepřijde to. St. Clair zamyšleně přimhouří oči a sjede mě pohledem od hlavy až k patě jako ještě nikdy předtím. Položí mi životopis zpátky na stůl a naposled na mě upře dlouhý pohled. Přejede mi z toho mráz po zádech. „Zajímavé,“ pronese. Zamíří k sobě do kanceláře a rázně za sebou zavře dveře. Rozrušeně vydechnu. Mason na protější straně chodby na mě vytřeští oči. Co mám teď sakra dělat? *** Nepřijde to ani druhý den, ani den potom. St. Clair mi dál posílá prázdné e-maily s příkazy napsanými co nejstručněji v předmětu. Přesuňte schůzku ve čtyři hodiny. Přeobjednejte letenky do Denveru. Stejně nemůžu uvěřit svojí hlouposti. Nechala jsem životopis na stole mezi ostatními dokumenty… Skoro si zasloužím, aby mě vyhodili. Přesto doufám, že se to nestane. Nejen proto, že tuhle práci a peníze potřebuju a vyhazov mi ztíží hledání nového místa. Ale taky proto, že jsem ještě pořád nevydržela rok, což mi stále připomíná počítadlo na ploše. A pokořit tu krásnou blížící s hranici se stalo mým životním cílem. Ještě dva týdny a budu pro Victora St. Claira pracovat celý rok. Pak mi asi můj život začne připadat prázdný, možná dokonce beze smyslu. Co budu dělat, až nebudu se šéfem ve válce, o níž ani neví? Každé odpoledne chce Victor několik hodin pracovat bez vyrušení. Přesouvám tak všechny jeho schůzky, které můžu. Odmítnu jakýkoliv konferenční hovor, který není naprosto nutný. Jsem proto zmatená, když si mě zavolá do kanceláře v pátek v pět odpoledne. Vím, že se zatím vůbec nechystá zmírnit pracovní tempo. Páteční odpoledne pro St. Claira nic neznamená. Spoustu víkendů jsem strávila v práci, pomáhala jsem mu s projekty, zamlouvala podivné letenky a organizovala mu kalendář. Odsunu se na židli a urovnám si pouzdrovou sukni. Podívám se na Masonovo prázdné místo. Ten už odešel, protože po něm Eleanor nechtěla, aby pracoval přesčas. Jí na spokojenosti zaměstnanců záleží. Zajímalo by mě, jaký to je pocit. Victor sedí za svým stolem, záda rovná jako pravítko a oči upřené na obrazovku počítače. „Pane?“ „Posaďte se, Myersová.“ Žaludek mám stažený, ale poslechnu ho a usadím se na židli naproti němu. „Omlouvám se.“ Vzhlédne ke mně od počítače. „Za co se omlouváte?“ „Za ten životopis?“ odpovím. „Že jste ho viděl. Neměla jsem ho nosit do práce.“ „Ne, to jste neměla.“ „Uvědomuju si to a omlouvám se. Už se to nestane.“ Za chvíli se pod hedvábnou halenkou začnu potit. Victor pozvedne obočí. „Přestože to bylo velmi neprofesionální, nezavolal jsem vás sem kvůli tomu.“ „Aha.“
Opře se na židli a zase mě pozoruje tak důkladně jako před pár dny. To už je tenhle týden podruhé. Dopadá na mě plná síla intenzity Victora St. Claira a nejsem si jistá, jestli bych to přežila ještě potřetí. „Takže vy chcete odejít,“ pronese nakonec. „Ne,“ ujistím ho. „Chci říct, někdy v budoucnu možná ano. Tahle práce je opravdu úžasná, ale mám pocit, že jsem se na téhle pozici naučila všechno, co jsem mohla. Takže uvažuju o něčem jiném. O větší výzvě, abych mohla dál kariérně růst. Ale až někdy v budoucnu.“ „Jistě. To je skvělé.“ Dlouho na něj jen zírám a srdce mi buší, jako bych uběhla maraton. Jeho slova nedávají smysl. „Vážně je to… skvělé?“ „Ano. Mám pro vás nabídku na novou pozici.“ „Opravdu?“ Nikdy mi nevěnoval nic než pohrdání a absolutní nezájem. Zvládla jsem na něj snad udělat dojem? Dělám všechno, o co mě požádá, a spoustu dalších věcí, o které nežádá. „Ano. Je poněkud neobvyklá.“ „Neobvyklá?“ Položí si ruce na stůl. „Víte, že mi před pár měsíci zemřel dědeček.“ „Ano, to vím. Pomáhala jsem zařizovat jeho pohřeb.“ „Jistě. No, sepsal poslední vůli.“ „Ano?“ „A obsahovala určité… podmínky.“ Tomu rozumím. „Chcete, abych se spojila s právníky?“ Jeho výraz ztvrdne. „Ne. To už jsem zkoušel posledního půl roku. Jsou neoblomní.“ „Aha. No, to je mi líto.“ Stiskne čelist. „V dědečkově poslední vůli stojí, že přístup ke svému dědictví získám jedině v případě, že se ožením.“ „Musíte se oženit? Je vůbec legální dát do závěti něco takového?“ „Pochybuju,“ zavrčí Victor. Jeho ruce pevně sevřou okraj stolu. „Ale ten starý parchant své právníky nějak donutil, aby mu to odsouhlasili. Použili všechny možné kličky, aby se svatba stala podmínkou získání dědictví.“ „Panebože, tak to mě mrzí. Musí to být těžké.“ St. Clair se nikdy neožení. Vím to, protože pro něj už rok pracuju. Vlastně mi to bylo jasné, už když jsem pro něj pracovala týden. Neustále randil. Posledních několik měsíců jsem mu zařizovala schůzky skoro každý týden. Navíc na světě neexistuje žena, které by nevadilo, že pořád jen pracuje. Dokonce i Vánoce strávil v kanceláři a donutil mě na dálku vyřizovat jeho poštu. A pak je tu samozřejmě jeho osobnost. „Je to směšné,“ pokračuje. „Ale vlastně jsem se nakonec rozhodl to udělat.“ „Oženit se? A s kým?“ „Dobře, že se ptáte, slečno Myersová,“ odpoví. V jeho ledově modrých očích se objeví náznak pobavení. „S vámi.“
2 CECILIA „Vy chcete, abych se za vás provdala?“ Victor mi pohlédne do očí. Nikdy jsem se na něj nedívala tak dlouho. Je to děsivé. „Chcete novou práci.“ „Ne jako vaše manželka.“ „Kdybyste si mě vzala, dostanete se pryč z kanceláře.“
„Ano, ale ne od vás.“ St. Clair zamrká a pak se jeho obvyklý zachmuřený výraz změní v mírné pobavení. V očích se mu zableskne, což mě vyděsí ještě víc. „Vždycky jsem věděl, že nevydržíte ani rok.“ Sevřu obě ruce v pěst a nehty se mi zaryjí do kůže na dlaních. „Za šest dní to celý rok bude“ „V tom případě nemáte co ztratit.“ On to myslí vážně. Existuje spousta důvodů, proč je to špatný nápad. Když se je snažím zformulovat, řeknu to první, co mě napadne. „Ale vy nejste manželský typ.“ Zase pozvedne koutky v náznaku úsměvu. „Šlo by jen o formální sňatek, slečno Myersová. Ve skutečnosti bychom žádný vztah neměli.“ „Ne. Jistě. Nikdy bych… samozřejmě, že ne.“ „Štědře bych se vám za váš čas odměnil,“ podotkne. „Máte skvělou vyjednávací pozici, slečno Myersová. Kolik byste za to chtěla?“ „Nevezmu si vás pro peníze.“ „Pro peníze jste pro mě pracovala,“ namítne tiše. „Už teď mi za peníze dáváte svůj čas. Tahle dohoda by vyžadovala jen velmi málo času. Jen vaše jméno, podpis a jeden rok, kdy se nebudete moct provdat za nikoho jiného. Je to mnohem výhodnější pozice než ta, jakou máte teď.“ Victor St. Clair je nechvalně známý svým tvrdým vyjednáváním. Nepoleví, dokud druhá strana jeho návrh nepřijme. Vím to, protože jsem toho byla několikrát svědkem. Dotírá, přemlouvá i zastrašuje, dokud to ten druhý nevzdá. On pak odejde a oči mu vítězně září, protože právě zdvojnásobil svůj majetek. Jen jsem nikdy nečekala, že tím druhým budu já. „Ale… tohle je manželství,“ vyhrknu osvícená tou geniální myšlenkou. „To je něco jiného než práce.“ „Můžeme se dohodnout, že to práce je. Tak řekněte, slečno Myersová. Co byste za to ráda?“ Opře se a pozoruje mě přivřenýma očima. „Úplně nový šatník? Rok cestování kolem světa? Musí být něco, po čem toužíte ještě víc než jen skončit v téhle práci.“ „Takže vy do toho opravdu jdete. Kupujete si nevěstu.“ Odfrkne si. „Kdybych si chtěl koupit nevěstu, podíval bych se na internet. Je tam spousta lidí, co shání zelenou kartu. Ne, já chci smlouvu. Se ženou, kterou znám a můžu jí věřit, že udělá, co řeknu, je pořádná a spolehlivá. A přesně chápe, o co jde.“ „Takže jsem vás napadla já.“ „No, dostal jsem od vás životopis.“ „Ale ne úmyslně.“ „A záleží na tom?“ opáčí. „Říkala jste, že ode mě chcete pryč. Teď už byste pro mě nemusela pracovat.“ Zírám na něj. „Ale byla bych vaše manželka.“ „Měla byste u mě v bytě vlastní ložnici, koupelnu i prostor. Vlastní klíče. Skoro bychom se neviděli.“ „Takže bych s vámi musela bydlet?“ St. Clair stiskne čelist. „Jedna z dědečkových podmínek. Vím, jak… zvláštní to je.“ „Co byl váš dědeček za člověka?“ Vrtím hlavou tak rychle, že jeho stůl vidím rozmazaně. „Ne, pane. Nevezmu si vás. Nemůžu. Neudělám to.“ „Můžete a uděláte to.“ „O tom nerozhodujete vy.“ „Ne, je to na vás,“ přikývne. Vím, že mu nemůžu věřit, ale stejně k němu vzhlédnu. Ruce má spojené na stole a ledově modré oči se zabodnou do těch mých. „Tohle je šance na nový život, slečno Myersová. Odejdete z naší firmy. Vyděláte si díky té dohodě víc, než si vůbec dokážete představit. Jestli se mnou nechcete být v kontaktu, zařídím, abychom se vídali co nejméně.
Budete za mě provdaná rok a ani o den déle. Však už jste se mnou rok vydržela, ještě jeden přece zvládnete.“ Rozklepou se mi nohy. Jeho slova nedávají smysl, ale nějakým způsobem vlastně ano. Proto musím odejít. Victor St. Clair totiž vždycky dostane, co chce. Ale mě nedostane. „Omlouvám se, ale nemám zájem.“ „Rozmyslete si to přes víkend. Probereme to v pondělí.“ K následující větě se musím donutit. „Ne, neprobereme. Nemám zájem.“ „Chápu, slečno Myersová. Uvidíme, jak se situace vyvine příští týden.“ Zavrtím hlavou, spíš pro sebe než pro něj, a zamířím ke dveřím. Ještě nikdy mi to ponuré a neosobní atrium, kde pracuju, nepřipadalo tak příjemné. „Ještě jedna věc.“ Zastavím se s rukou na klice. „Jestli mě požádáte, abych vám i porodila děti, taky to odmítnu.“ Rozhostí se mezi námi ticho. Chci se za ta slova omluvit, ale neudělám to. Protože je to pravda. Kdo si myslí, že je, aby po mě chtěl takové věci? Jeho pohled mě drtí. „Ne tak úplně. Připojte se prosím k hovoru s Tokiem v sedm. Potřebuju, abyste si dělala poznámky o dodavatelích.“ „Aha, jistě,“ přikývnu. „Jak… si přejete.“ *** Následující den je tak nudný, jak jen říjnová sobota může být, ale tím nejlepším způsobem. Moje nejlepší kamarádka za mnou přišla na návštěvu do mojí maličké garsonky. Na konferenčním stolku jsem pro nás připravila šílené množství laků na nehty. Mám je na otočném podnosu z průhledného plastu roztříděné podle barev. Lahvičky tak tvoří dokonalou duhu od růžové přes béžovou a červenou až po černou. Ten pohled mě vždycky zahřeje u srdce. „Nevěřím, že to řekl,“ diví se Nadine. „Ale je to tak. Taky tomu nemůžu uvěřit, ale přísahám, že se to stalo.“ „Chce si tě vzít za manželku?“ „Víš, že bych ti nelhala.“ „Jenom ohledně té snězené čokolády, kterou jsem si koupila pro sebe.“ „To jsem udělala jen dvakrát. Měla jsem svoje dny.“ „A já ti to pořád neodpustila.“ Nadine po mě hodí polštářem. Chytím ho a přitisknu si ho na hruď. „Za manželku? Opravdu si tě chce vzít?“ „Ano.“ Zakroutí hlavou, až kolem ní poletují copánky. „A to všechno kvůli dědictví? Nad tímhle mi zůstává rozum stát. Pořád mi říkáš, jak je ten tvůj příšerný šéf bohatý. Proč by se kvůli tomu tak namáhal?“ „Tomu právě taky nerozumím. Kdyby nešlo o St. Claira, myslela bych si, že si ze mě střílí.“ „Takže tě vodí za nos.“ „Vypadal smrtelně vážně.“ Pokusím se nepřesně napodobit jeho výraz a zadívám se na ni, jako bych ji chtěla propálit pohledem. „Nadine,“ pronesu. „Už mi dáváte svůj čas za peníze, když pracujete jako moje asistentka. Vzdát se na rok svého jména by mělo být snadné rozhodnutí.“ Dvakrát zamrká a pak se rozesměje. „Ten člověk je sociopat. Nebo psychopat. Nemůžu si zapamatovat, jaký je v tom rozdíl.“ „Na něj žádná škatulka nestačí,“ poznamenám. „Možná po něm pojmenují nějakou úplně novou poruchu.“
„Ne, to by pak měl moc velkou radost, kdyby se něco jmenovalo přímo po něm.“ Nadine potřese hlavou a zase se na gauči opře. Natáhne si nohu, až se dotýká té mojí. „Nabídl ti za to aspoň něco?“ „Všechno možné. Byt. Peníze. Rok cestování. A víš co ještě? Nový šatník.“ Nadine se zasměje. „Jasně, protože když tě nepřesvědčí peníze nebo byt, povede se mu to se značkovými šaty.“ „Samozřejmě. Vždyť jsem jen prostá žena.“ „Chlapi,“ povzdechne si. „Možná bys z toho mohla na pár dní něco vyždímat. Ať ti koupí drahou kabelku, než ho odmítneš. Teď máš příležitost z toho pitomce vyrazit, co se dá.“ „To bys udělala ty,“ zavrtím hlavou. „Tobě takové věci jdou, ale víš, že já bych to nezvládla.“ Obrátí oči v sloup. „Ale zvládla, Cece. Postav se za sebe. Ten chlap tě víc než rok sdírá z kůže. Musíš pracovat přesčas, o víkendech, o svátcích. Asi čtrnácttisíckrát změnil svoje požadavky, co chce k obědu. Rozplakal tě! Ale když jsi musela zařizovat pohřeb jeho dědečka, neviděla jsi ho prolít jedinou slzu.“ „Myslím, že on ani nedokáže cítit emoce.“ „Nebyl by to skvělý pocit, něco z něj vytřískat? Trochu si přilepšit a poslat ho do háje?“ Šťouchnu kolenem do toho jejího. „Ty ten jsi ďábel, co mi sedí na rameni, viď?“ Zazubí se. „Jako vždycky. Ale teď upřímně. Uvažuješ o tom?“ „Samozřejmě, že ne. V žádném případě.“ Vezme si lahvičku modrého laku. „Řekl, kolik ti za to nabízí? Možná bych měla zájem.“ Protočím oči. „Nedělej si z toho legraci.“ Zasměje se, odšroubuje víčko a líně si začne lakovat malíček. „Jsem chudá umělkyně. On by to mohl všechno zaplatit. Jen si představ, v jakých ateliérech bych mohla vystavovat! Za to bych si klidně změnila příjmení.“ „Zrovna ty? Ten nejmíň konvenční člověk, jakého znám?“ Nadine na mě mrkne. „Musím tě udržovat ve střehu.“ „No, tak to se ti povedlo.“ Natáhnu se po světle růžovém laku. „Překvapilo mě, že sis vybrala zrovna modrý.“ Natáhne ruku před sebe a obdivuje své nehty. „Zrovna pracuju na Štědrosti z kolekce sedmi ctností. Začíná to vypadat jako abstraktní mořská krajina. Používám na to hodně podobnou barvu.“ „A jak to jde?“ vyzvídám. Nadine rozesílá svoje portfolio nejrůznějším newyorským galeriím. Po deseti letech pomalého a složitého budování pověsti se konečně dostala do fáze, kdy by mohla vystavovat. Jenže spousta dalších umělců je na tom stejně. Povzdechne si. „Jde to příšerně. Většina galerií ani neodpověděla. Některé mají zájem, ale ne zrovna o tuhle kolekci. Je to jako snažit se vyhrát v loterii.“ Odšroubuju víčko svého laku. „Ale aspoň dáváš hodiny v umělecké škole, ne?“ „Ano, ale učit děti dělat koláže mi tak tak zaplatí účty, vlastní výstavu rozhodně ne.“ Potřese hlavou a spokojeně se podívá na nehty na levé ruce. „Ale jedno po druhém. A když už se bavíme o těžkých tématech, kdy konečně podáš výpověď a založíš si vlastní firmu?“ Vzdychnu a položím si hlavu na opěradlo gauče. „Musíš se trefit zrovna do toho nejslabšího místa?“ Nadine se zasměje. „Ale ty potřebuješ popostrčit. Jak dlouho už pracuješ na podnikatelském plánu? Vylepšuješ názvy a loga? Dokonce máš i vyplněné papíry, ale ještě jsi je neposlala!“ „Je to příliš velké riziko. Potřebuju zároveň někde pracovat. Jinak bych mohla přijít o všechno, o veškeré úspory. Víš, že většina nových firem zkrachuje.“ „Ale ne všechny, Cece. Jestli existuje někdo, komu se to může povést, jsi to ty.“ „Až moc mi věříš.“
„Ne, to ty si věříš málo. Teď je na to pravý čas. Navíc budeš pracovat pro sebe, ne pro Victora St. Claira. Není to ironické, že má ve jménu ‚svatý‘?“ Odfrknu si. „To teda.“ Šťouchne do mě kolenem. „Takže si ho nevezmeš. Ale využij aspoň příležitosti odejít z práce. Za půl roku chci vidět, jak děláš ředitelku vlastní firmy poskytující virtuální asistenci.“ „Ve společnosti Exciteur jsem se hodně naučila,“ připustím. „Dokonce i od samotného Victora St. Claira.“ „Super! Buď za to ráda a vezmi nohy na ramena. Nic tomu chlapovi nedlužíš.“ S úsměvem se podívám na svoje nehty. „Pomůžeš mi s grafickým designem?“ „Samozřejmě! Rozhodně budeš mít úspěch. Tvoje vize je prostě skvělá.“ „Děkuju.“ Je pravda, že svému nápadu stoprocentně věřím. Firma, kde si lidi můžou kupovat jednotlivé úkoly, je úžasná věc. Potřebujete zarezervovat letenky? Pošlete nám relevantní informace a uděláme to za vás. Chcete zjistit, který salon pro psy v Seattlu je nejlepší? Za hodinu vám pošleme podrobný seznam. Rádi byste s poskytovatelem internetu vyjednali lepší nabídku? Zavoláme tam za vás. Klienti by si mohli pořídit předplatné, nebo platit jednorázově. Bude to výhodné pro ně i pro mě a moje imaginární zaměstnance, kteří by mohli pracovat odkudkoliv po celé zemi. Šlo by o lidi jako já, kteří rádi organizují a hledají nejlepší možnosti. A pracovali by pro klienty, co mají příliš málo času a moc práce. Sama o sobě je to dobrá myšlenka. Ale bojím se, že něco pokazím při její realizaci. Díky pozici asistentky dobře vím, že podnikání nikdy neběží hladce. Zbytek odpoledne s Nadine prolenošíme, pak je čas připravit se na večer. S ní člověk nikdy neví, kdy noční zábava skončí, takže jsem už vzdala jakékoliv plánování. Vezmu si krátkou černou sukni, zastrčím si do ní hedvábnou halenku a pročísnu si tmavé kudrnaté vlasy. „Kočičí linku!“ zavolá na mě Nadine. Maluje se u mě v obýváku rozvalená na gauči. „Ano, mami!“ křiknu v odpověď, ale poslechnu ji a vypadá to skvěle. Před pár měsíci mi pomohla zdokonalit techniku a od té doby se tak vždycky maluju, když vyrážím do města. Krásně to zvýrazňuje moje zelené oči. „Věřila bys tomu?“ zavolám na ni. „Dnes jsem dostala první žádost o ruku. Připadám si jako postava v románu od Jane Austenové. Odmítám nevítané žádosti o ruku!“ Nadine strčí hlavu do koupelny. „Přesně tak. A úplně stejně jako hrdinka z jejích knih si jdeš užívat večer plný martini v Chrámu.“ „Je to skoro jako odpolední čaj, drahá přítelkyně.“ „Myslíš, že tvůj nápadník přijde na námluvy?“ Zamrká dlouhými řasami. „Nechá ti navštívenku?“ „Pokud to bude jeho vizitka, tak ji nechci.“ Nadine se vrátí na gauč. Šaty máme přichystané na mojí malé posteli nacpané v koutě stísněné garsonky. Zase se začnu věnovat líčení a pár minut na něm pracujeme beze slov. „Panebože! Panebože, Cecilie!“ „Co je?“ vykouknu z koupelny a vidím ji stát ve spodním prádle u postele s telefonem v ruce. „Zrovna mi přišel e-mail z Galerie Francise Hunta. Nabízejí mi, že u nich můžu uspořádat výstavu!“ „Nadine, to je úžasné! Myslíš to vážně?“ „Myslím. Tohle je… ano. Bože. Musím na to ale sehnat peníze. Umělci hradí polovinu poplatků za uspořádání výstavy.“ „Opravdu?“ „Ano. Panebože, výstava tam stojí několik tisíc dolarů. Ale je to jedinečná příležitost.“ Posadím se na gauč. „Vážně?“
„Ano. Většině umělců se to vrátí díky prodejům. Jenže já tolik peněz nemám.“ Přejede si rukou rozpálenou tvář a zhluboka se nadechne. „Ale musím je nějak získat. Asi si přiberu další práci. Výuka koláže celou noc!“ Přikývnu a cítím se prázdná. Už totiž vím o nejlepším způsobu, jak proměnit její profesionální cíle ve skutečnost – a přitom možná i ty svoje. „Něco vymyslíme,“ slíbím jí. „Je to tvůj sen.“
3 CECILIA Třesoucíma se rukama svírám šálek kávy. Černá, zrna z Kolumbie, bez cukru, bez mléka. Přesně, jak to vyžaduje. Ale teď k ní dostane ještě vítězství. Podívám se do zrcadla ve výtahu. Vypadám klidně jako vždycky. Hnědé vlasy sčesané do drdolu na zátylku. Růžová tvářenka, hnědé linky, rtěnka splývá s barvou mých rtů. Šedá pouzdrová sukně a bílá halenka. Vypadám jako asistentka vysoko postaveného muže. Roky bylo mojí prací pomáhat někomu jinému udržet se na vrcholu. Možná je načase vypadat spíš jako majitelka firmy. Peníze na můj start-up a na Nadinino umění. Ale ještě něco dalšího. Něco, co bude nesnášet ze všeho nejvíc. Mentoring. Sice St. Claira nemám ráda, ale v tom, co dělá, je nejlepší. Vyjednává tak, jako by to byl jeho rodný jazyk. Snižuje náklady a zvyšuje zisky. Za poslední rok jsem se od něj naučila víc než předtím od Tristana Conwaye. Ale nebylo to lehké. Masonovo místo naproti mně je prázdné. Eleanor ho nepotřebuje dřív jak o půl osmé, takže tu teď jsem jen já a to nesnesitelné ranní ptáče ve své kanceláři. Přemýšlím, jaké kroky k ovládnutí světa už asi podnikl. Vyhodil celé oddělení firmy? Koupil další firmu? Zaútočil na Portugalsko? Tristan jednal taktně, i když občas až příliš na rovinu. St. Clair je proti němu naprosto nemilosrdný. Zaklepu na dveře jeho kanceláře, které se hned otevřou. St. Clair sedí za stolem s nohou přes nohu a složkou plnou papírů na klíně. Na sobě má modrou košili úplně stejné barvy jako jeho oči. Člověk od něj nemůže odtrhnout pohled. Ruce se mi třesou čím dál víc. Protáhnu si prsty a pevně sevřu kelímek s kávou. Je to jenom obchod. Nemusím přemýšlet o tom, proč to dělá. Musím se prostě soustředit na to, co z toho získám. Dostala jsem šanci změnit život sobě i svojí nejlepší kamarádce. Nadine je už deset let skvělá umělkyně, ale pořád ještě neprorazila. Teď má životní šanci. St. Clair ke mně vzhlédne od papírů. „Dobré ráno, Cecilie.“ Myslela jsem, že moje křestní jméno ani nezná. A nikdy mi nepřeje dobré ráno. To není dobré znamení. Zjevně si o mě všechno zjistil, což před vyjednáváním dělá vždycky. Tentokrát tím ale nepověřil mě. „Dobré ráno,“ odpovím. Donutím se dojít k jeho stolu a postavit na něj kávu. „Skvěle, děkuji.“ Zírám na něj. Nikdy mi za nic nepoděkoval. St. Clair můj pohled opětuje s chladným odhodláním. „Posaďte se, ať můžeme navázat na náš rozhovor z minulého týdne.“ Když mu to dovolím, bude celému jednání dominovat. Viděla jsem to už mnohokrát. Sevřu opěradlo židle a podívám se mu zpříma do očí. „Mám tři podmínky.“
Položí složku dokumentů. „Jaké?“ V hlavě mi zní posměšné slovo zlatokopka. Ale ten bezohledný byznysmen přede mnou se názory ostatních nikdy nenechá vyvést z míry. Viděla jsem ho vymačkat z dodavatelů a zákazníků všechno do posledního halíře. Když to dokáže on, tak já taky. „Chci dvojnásobek svého ročního platu a polovinu z toho předem.“ Jedním pohybem ostře řezanou čelisti přikývne. „Souhlasím.“ Takže jsem si mohla říct o víc. Ale i z téhle částky se mi točí hlava. Spousta peněz na Nadininu výstavu i můj start-up. „Druhá podmínka. Chci, abyste se stal známým návštěvníkem jedné galerie.“ Pozvedne obočí. „Galerie?“ „Ano. Párkrát zajdete do Galerie Francise Hunta,“ pokračuju a odkašlu si. „Objevíte se na vernisáži a koupíte si nějaké obrazy, pozvete pár svých slavných přátel. Prostě vzbudíte trochu pozornosti.“ Znovu přikývne. „Dobře. Všechno to napište do smlouvy a já si to projdu. Je to všechno?“ „Ještě jedna věc. Chci, abyste se stal mým mentorem.“ *** Victor St. Clair na mě zírá. „Chcete, abych se stal čím?“ „Mým mentorem,“ zopakuju. Opěradlo sevřu ještě pevněji. „Když zrovna nepracujete tady, řídíte úspěšnou investiční firmu. No a já bych ráda založila vlastní firmu a chci vaše rady.“ Zamračí se. „Takže se mám stát tichým společníkem?“ „Ne. Nepotřebuju vaši investici.“ Vím, jak bezohledný dokáže být. St. Clair v žádném případě nebude z mojí firmy vlastnit ani kousíček. „Chcete můj čas,“ řekne nakonec. Tohle bude těžké přesvědčování. „Ano. Po dobu našeho manželství požaduji, abyste si každý týden udělal čas na moje otázky ohledně podnikání. Chci vaše objektivní profesionální hodnocení mých postupů.“ „Chcete založit firmu.“ „Ano.“ Přimhouří oči. „Víte něco o řízení firmy? Cokoliv?“ „Mám bakalářský titul z obchodní administrativy,“ odvětím. „Před vaší firmou jsem pracovala v několika jiných a zblízka jsem viděla, jak pracujete vy i pan Conway. Jsem připravená založit vlastní start-up.“ Absolutně netuším, jestli jsem připravená. Ale v byznysu člověk musí působit sebevědomě, dokud sebevědomí opravdu nezíská. St. Clair si upraví kravatu a promluví ledovým hlasem. „Řekla jste jasně, že ode mě chcete pryč, slečno Myersová. Ne, že se mnou budete chtít trávit víc času. Zdvojnásobím místo toho vaši kompenzaci. Dvě stě tisíc a podpora umělecké galerie.“ „Ne,“ trvám na svém. Cítím krev a mám chuť utéct. Pozvedne jedno obočí. „Ne?“ „Ne. Můžete mi na dotazy odpovídat jednou za dva týdny. Ale budou součástí dohody, jinak si můžete najít jinou nevěstu na prodej.“ Střetnu se s mrazivým pohledem jeho ledově modrých očí. Mám chuť utéct do bezpečí chodby před jeho kanceláří, ke svému stolu, k nedojedenému sendviči a k Masonově přívětivému výrazu. Ale zůstanu a pozoruju ho stejně jako on mě. Přesně, jak mě to naučil. „Jedna dvouhodinová schůzka za měsíc,“ stiskne čelist. „A dvě krátké patnáctiminutové. Domluvíte si je s mojí novou asistentkou nebo asistentem.“ „Dobře.“
„Takže to je všechno? Nebo mám sponzorovat ještě podnikání další vaší kamarádky?“ Takhle suchý tón jsem u něj ještě neslyšela. Ale tohle je asi poprvé, co se mnou mluví jinak než jednoslabičně. „Ne, to je všechno.“ „Takže jsme domluvení. Gratuluji, slečno Myersová. Budete se vdávat. Moji právníci vám pošlou dokumenty k prostudování. Předmanželskou smlouvu a standardní ustanovení.“ Zase otevře složku na klíně a propustí mě. „Zařiďte, co je potřeba. Můj rozvrh znáte.“ Pustím opěradlo židle. „Ano. Mám se s vašimi právníky domluvit i ohledně oddacího listu?“ „Ano.“ „S Irwingem, nebo Hardmannem?“ „S Irwingem.“ Rázně zaklapne složku a vezme si kávu. „Klienta, se kterým mám schůzku v osm, pošlete přímo za mnou.“ „Ano, samozřejmě.“ Takže jsem právě souhlasila, že si vezmu svého šéfa. „Proběhne to na úřadě?“ Už se vrátil se k práci a dívá se na obrazovku. „Ano. Jestli to půjde, zamluvte termín v poledne. Nechci stát v kolonách.“ „Jistě.“ Když přijde Mason, jsem ještě pořád celá rudá. Zastaví se před mým stolem, a jakmile si všimne mého šokovaného výrazu, zmizí mu úsměv z tváře. „Ahoj, Cecilie. Všechno v pořádku? Nevyhodil tě snad?“ Krátce se zasměju. „Ne. Ne tak úplně.“ Ne, musím naplánovat svatbu. Svou vlastní.
4 VICTOR Pevně sevřu telefon v ruce. „Ano. Jsem si jistý.“ Irving se na druhé straně zhluboka nadechne. „Pane St. Claire, velká část téhle smlouvy je soudně nevymahatelná.“ „To si uvědomuji.“ „Ta dohoda, kterou uzavíráte, je… no, mimo právní rámec.“ To je hezky řečeno. Zaplatit někomu, aby si mě vzal, není nelegální, ale běžné zákony to rozhodně nepokrývají. „Já vím,“ odpovím. „Ale chci to mít písemně. Aby to vypadalo jak něco právně závazného.“ „Pane, já…“ „Nesnažím se slečnu Myersovou podvést. Dobře ví, do čeho jde. Účelem smlouvy je zajistit, abychom oba dodrželi svoje závazky.“ „Jistě. Samozřejmě.“ „Je to dohoda svou lidí,“ pokračuju. „Sepište to tak, jako že jí daruju sto tisíc dolarů, polovinu k jednomu datu, druhou rok poté. O svatbě se nezmiňujte.“ „Udělám to podle vašeho přání,“ odpoví právník. Znova se odmlčí a já zvednu oči ke stropu. Jako vždycky teď řekne něco, co budu muset zamítnout. Je to dobrý rodinný právník. Jeden z nejlepších ve městě. Dříve pracoval pro mého otce i dědečka. Nepochybně byl jedním z právníků, s nimiž se dědeček radil o neprůstřelnosti podmínky manželství v závěti. Ale nikdy si nemohl odpustit komentáře k věcem, které s právem nemají nic společného. „Už jsem s tou dámou mluvil,“ začne. A je to tady, ten kritický tón. „Je to zodpovědná a motivovaná mladá žena. Myslím, že jste si vybral dobře, pane St. Claire.“ „Ale?“
„Ale zjevně nechápe, proč to děláte. Myslím, že seznámit ji s vašimi důvody by jí mohlo pomoc s rozhodováním.“ „Už s mým návrhem souhlasila.“ „Souhlasila s ním slovně,“ namítne. „Ale ještě vám neřekla ano při obřadu.“ Projedu si rukou strniště na bradě. Na tom něco je. Dokud nebudu mít v ruce doklad o tom, že mi dědečkův dům patří, nesmím nic zanedbat. Ani ji. „Rozumím.“ „To jsem rád. Připravím smlouvu a do večera vám ji pošlu.“ Zavěsím a zadívám se na svou e-mailovou schránku. Je skvěle roztřízená a skoro prázdná. Slečna Myersová vyřizuje většinu mé komunikace. Korespondenci. Kalendář. Dělá to od prvního dne, kdy jsem ve společnosti Exciteur nahradil Tristana. Ten romantický blázen odstoupil jen proto, že chodil s jednou ze stážistek. Ani přitom neporušovali pravidla HR. „Aby se cítila líp,“ vysvětloval nám ostatním partnerům. „Nechci, aby vznikly nějaké pochybnosti.“ Jeho smůla. Společnost Exciteur měla našlápnuto ke globální dominanci v oblasti poradenství. Když nechtěl zůstat u kormidla, spousta lidí byla ochotná ho nahradit. Jako třeba já. Slečnu Myersovou jsem zdědil, stejně jako vybavení jeho kanceláře. Je to nevýrazná mladá žena, které z drdolu nikdy nevypadl ani pramínek vlasů a oblékala se tak, jako by chtěla být neviditelná. Naprosto zapadnout. A teď bude mou ženou. Přejedu si rukou po obličeji. Poslední týden jsem skoro nespal, to jsou pak vzpomínky nejhorší. Nehledě na tu časovanou bombu. Od čtení dědečkovy poslední vůle už uplynuly celé měsíce. Kéž bych se na to mohl vykašlat. Mohl bych si slečnu Myersovou zavolat a říct jí, že je volná a nemusí si mě brát. Že může dát výpověď a užívat si háčkování, přerovnávání knih v policích, nebo cokoliv dělá ve volném čase. Ale nemůžu. Protože pak by ten pitomý barák připadl Charlotte, která miluje křiklavé barvy a pořád mluví o rekonstrukcích starých domů. Úplně by to tam zničila. Zrušila by dědečkovu knihovnu a vyhodila všechny jeho knihy. Do růžové zahrady by dala bazén. Byly doby, kdy jsem ten barák chtěl spálit na popel. A teď jsem ochotný vzít si vlastní asistentku, jen abych ho dostal. Kdyby mě teď dědeček viděl, nevím, jestli by se smál, nebo by mě proklínal, že jsem v jeho poslední vůli našel kličku. Asi obojí. V duchu se probírám seznamem žen, s nimiž jsem za posledního půl roku byl na rande. Měl jsem víc schůzek než kdy předtím. A víc, než jsem kdy chtěl. Spousta hloupých konverzací o hloupých věcech se ženami, které mě skoro neznaly. Prominentky a podnikatelky, dokonce i pár modelek. Všechny se schůzkou souhlasily hned, jakmile uslyšely moje jméno. Ale nedokázal jsem předstírat, že mě zajímá dlouhodobý vztah. Takže. Slečna Myersová. Která nosí nenápadné blůzky a je dokonale efektivní. Která mě odpálkovala, když jsem jí to nabídl. A pak přišla za mnou do kanceláře vyjednávat a neustoupila, přestože jsem čekal, že na ni trochu zatlačím a složí se jako domeček z karet. Po vším tím bledým hedvábím našla svoji páteř. Mnohem víc mě štve, že si budu muset najít novou asistentku, která se bude muset zaučit. Takže budu několik měsíců jako bez ruky.
Na počítači cinkne oznámení, že mi v kalendáři přibyly nové události. Svatba 13:00. Městský úřad. Účastníci: Cecilie Myersová (potvrzeno), Victor St. Clair (dosud nepotvrzeno). Zaškrtnu políčko potvrzující mou účast. Dávám vědět, že přijdu na vlastní svatbu. Málem se nad tím pousměju. Pak mi v kalendáři zase cinkne upozornění. Večeře před svatbou. 19:00. Restaurace Salt. Účastníci: Cecilie Myersová (potvrzeno), Victor St. Clair (dosud nepotvrzeno). Vezmu do ruky telefon a zmáčknu jednu číslici, které mě spojí s asistentkou. „Ano?“ „Pojďte sem.“ Dveře kanceláře se za chvíli otevřou a slečna Myersová vejde. Dnes má vlasy stažené do culíku na zátylku. Šedé kalhoty a sako stejné barvy. Vypadá jako asistentka. Dámy a pánové, moje snoubenka. „Co potřebujete?“ „Naplánovala jste před svatbou večeři,“ obrátím se k ní. Nervózně si hraje s rukama, ale podívá se mi do očí. „Musíme si promluvit.“ „O čem? Ta schůzka nemá žádný program.“ „Ne o práci. O nás. Jsme vlastně cizí lidi.“ Zamračím se. „Nejsme.“ „Jaké je moje křestní jméno?“ „Cecilia,“ odpovím. Je zvláštní to vyslovit. „Kde bydlím?“ „Od patnáctého budete bydlet na Páté Avenue. Se mnou.“ Pohodí hlavou a v očích se jí zableskne. Stejně jako když se mnou vyjednávala. „Takhle si vás brát nebudu. Musíme si spolu sednout. Probrat následující rok. Naše očekávání a… pravidla. Limity. Můžete si dovolit jeden volný večer.“ Opřu se na židli. Možná ano, když mi odhalí víc z téhle stránky své osobnosti. „Dobře.“ „Dobře,“ zopakuje. „Je to všechno?“ „Ano.“ Přikývne a otočí se k odchodu. Moje oči udělají něco úplně nečekaného. Sledují křivky jejího těla a představují si, jak pod vrstvou látky asi vypadají. Má ve spodní části zad důlky? Nemá upnuté kalhoty, ale když se pohne, natáhnou se na jejím pevném zadečku. Dveře se za ní zavřou a já na ně několik vteřin zírám. Slečna Myersová. Asi už jsem se dočista zbláznil. *** Do restaurace Salt často chodívám na obchodní jednání. Na ten typ schůzek, které je lepší domlouvat mimo kancelář, protože sklenička vína nebo čtyři rozehřeje klienty, dodavatele i všechny mezi tím. Nevím, jestli je vtipné, nebo spíš ironické, že Cecilia pro nás rozhovor zamluvila zrovna tuhle restauraci. Už mě ale příliš nebaví čekat na ni a odpovídat z telefonu na e-maily. „Ještě jeden gin s tonikem, pane?“ zeptá se servírka. „Ano.“ Zamrká řasami a odnese prázdnou skleničku.
Podívám se na hodinky. Má sedm minut zpoždění. A slečna Myersová nikdy pozdě nechodí. Když se konečně objeví, mám už vypitou půlku druhého ginu s tonikem. Proplétá se mezi stoly a hoří jí tváře. Má rozpuštěné vlasy. Myslím, že jsem ji tak neviděl ani jednou za celý rok. Padají jí kolem tváře v mahagonových vlnách a zdůrazňují její růžové tváře a jemné rty. Taky je nalíčená. Musí být, protože takhle u mě v kanceláři nikdy nevypadala. Toho bych si všiml. „Omlouvám se za zpoždění.“ Posadí se dřív, než k ní doběhne číšník, aby jí odsunul židli. Všimne si ho o chviličku později. „Ale ne, usadila jsem se moc brzo? Promiňte.“ „To nevadí, slečno. Můžu vám pomoct z kabátu?“ „Ano, prosím, to budete hodný.“ Setřese si kabát z ramen a odhalí tmavě modrou hedvábnou blůzu. Několik knoflíků má rozepnutých a zahlédnu kousíček krajkové podprsenky. „Děkuji.“ „Nemáte zač. Hned vám přinesu jídelní lístky.“ Usměje se na něj tak zářivě, jako by objevil lék na rakovinu. Jakmile se obrátí ke mně, její úsměv zmizí. „Omlouvám se. Metro zastavilo mezi stanicemi.“ „Vy jste sem jela metrem.“ „Ano, je to takový docela zajímavý vynález.“ Pak se zarazí a zase zvážní. „Myslím, že jsem tady ještě nikdy nebyla. Jen jsem tuhle restauraci vždycky rezervovala pro vás. S vrchním jsem mluvila už tisíckrát a vůbec mě nenapadlo, že má takový knír.“ Zamračím se. „Slečno Myersová, říkala jste, že se mnou chcete mluvit.“ „Ano,“ přikývne a otevře jídelní lístek. Pevně ho sevře v prstech. „Vždycky jsem chtěla vyzkoušet zdejší houbové ravioly. Vy ale samozřejmě nevíte, jestli jsou dobré, protože nemáte rád houby.“ Dlouho na ni beze slova zírám, pak mi hlavou problesknou Irvingova slova. Svatba je za dva dny. Potřebuju, aby řekla ano, takže se jí prostě nemůžu jen tak zeptat, proč se dnes večer chtěla sejít. Musím si ji získat. Stále ještě vyjednáváme. „To nemám,“ přisvědčím. „Nikdy jsem se nedokázal přenést přes tu zemitou chuť.“ Podívá se na mě přes okraj jídelního lístku. „Nechte mě hádat. Dáte si steak a k tomu merlot, ročník 2006?“ „Ano. Tohle víte, ale přesto tvrdíte, že jsme cizí lidi?“ „Vím o některých věcech, které máte a nemáte rád. To ale neznamená, že se opravdu známe.“ „Pravda. Dnes tedy budu naprosto otevřený. Co byste chtěla vědět?“ Položí jídelní lístek. „Budete naprosto otevřený.“ „Ano.“ „Nikdy v životě jsme neviděla míň otevřeného člověka než vy.“ Prohrábnu si vlasy. „Tak se o to aspoň pokusím. Pokud se díky tomu budete cítit jistější, udělám to.“ „Cítit se jistější?“ „Ano. Ohledně našeho manželství.“ „Manželství,“ zamumlá. „No, mám k tomu pár otázek. Co například – jé, dobrý den.“ Číšník se na nás omluvně usměje a zeptá se, co si objednáme. Odpovím za oba a požádám o láhev merlotu ročník 2006. Na tohle budeme potřebovat víc než jednu skleničku. „Chtěla jste se na něco zeptat,“ nadhodím. Cecilii zčervenají tváře. Zjevně se to děje často. Ani toho jsem si dříve nevšiml. „Velmi si chráníte soukromí, ale teď chcete, abychom žili spolu. Jak to podle vás bude fungovat?“
Potlačím nutkání si povzdechnout. „Jak jsem říkal, budete mít vlastní prostor a já také. Ten byt je dost velký pro nás oba. Nebude to problém.“ Nesmí to být problém, protože nemám na výběr. Kromě toho u mě potřebuje mít jenom oficiální bydliště. Přinejhorším můžu vždycky spát na hotelu. Vyhozený z vlastního bytu. Bože. „A mám si tam nastěhovat své věci?“ „Ano, všechno, co budete potřebovat, ale ten byt je plně vybavený. Zaplatím vám k tomu roční uskladnění všeho ostatního.“ Cecilia přikývne. Rukama sevře stopku skleničky s vínem. Štíhlé bledé prsty a průhledný lak. Nemá žádné prsteny. „A jak to vysvětlíme?“ „Vysvětlíme?“ „Lidem z našeho okolí.“ Pokrčím rameny. „Nemám v životě nikoho, kdo by se na to vyptával. Vy můžete svým blízkým říct, co chcete.“ Pohlédne mi přímo do očí. „Opravdu?“ „Ano. Ta smlouva nás nezavazuje k mlčenlivosti. Svým přátelům klidně můžete říct, že jde o sňatek z rozumu. Mně to nevadí.“ „Hmm, to není… no dobře. Asi se uvidí, až přijde na věc. Nevysvětluje se to snadno.“ Přikývnu, ačkoliv mně se to zdá celkem jednoduché. Rozhodně jde o neobvyklou věc, ale pořád je to obchodní transakce. „Lidi ve firmě možná budou šířit drby.“ Znova pokrčím rameny. „Jen pokud to zjistí. Mně navíc nikdo nic neřekne.“ „Ne, to asi opravdu neřekne.“ Na rtech se jí objeví náznak úsměvu. Rozladí mě to. „Jak to myslíte?“ „Nijak,“ opáčí a potřese hlavou. „Jen jsem si prostě… nebyla jistá, jestli víte, jakou máte pověst.“ „Pověst?“ „No… lidi se vás bojí.“ Odfrknu si. „Jen proto, že je můžu vyhodit.“ „Ano,“ přikývne. „Jen kvůli téhle bezvýznamné drobnosti.“ Přinesou nám jídlo. Moje hovězí vypadá stejně dobře jako vždycky. Chodím sem tak často, že už se ani nemusejí ptát, jak ho mám nejradši. „Čerstvý parmazán?“ zeptá se číšník. Cecilia přikývne a oba sledujeme, jak jí ho strouhá na talíř. Když je hotový, vymění si úsměvy, jako by právě zdolal Mount Everest. Přitom jen dělal svou dobře placenou práci. „Dejte vědět, kdybyste potřebovala cokoliv dalšího,“ řekne jí. „Dám. Ještě jednou děkuji.“ „Nemáte zač.“ Pak se číšník podívá na mě. „Užijte si večer, pane.“ Byl jsem tady už nesčetněkrát, ale nikdy se ke mně nechovali tak úslužně. Většinou jsou rychlí a profesionální, ale zdaleka ne takhle příjemní. „Je milý,“ poznamená Cecilia. Nakloní se nad svůj talíř a nadšeně se nadechne. Zpoza ucha jí na krk spadne pramínek tmavých vlnitých vlasů. „Nevíte, o co přicházíte, St. Claire. Ať už v těch těstovinách jsou houby, nebo ne, voní to nádherně.“ Zamračím se. „Držet se toho, co mám rád, mi přijde jako dobrá strategie.“ „Jistě,“ zamručí. „Samozřejmě, že musíte mít strategii i při jídle.“ Zase se v ní probudil ten oheň. Pustí se do těstovin a já na ni pořád zírám. Říká, že se mě lidi bojí. Ona taky? Chvíli večeříme mlčky, ale pak se narovná a podívá se na mě. „Takže… co jiní lidi?“ „Jiní lidi? Ti, kterým jste to o tom chtěla vykládat?“