Veronika Černucká SOUHVĚZDÍ ANDROMEDA Odpovědná redaktorka Petra Zavřelová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © Veronika Černucká, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první Vychází jako 449. svazek v edici PČD. ISBN 978-80-279-2705-0
VERONIKA ČERNUCKÁ
Souhvězdí Andromeda
Existuje pravda a „pravda“. Stejně tak lež a „lež“. Lžeme všichni. Záleží jen na tom, z jakého důvodu. Jde nám o vlastní prospěch? Namlouváme si, že díky lži někomu pomůžeme? Chceme, aby byl svět o něco spravedlivější? Věříme, že milosrdná lež méně bolí? A kde je hranice? Kdo o ní rozhoduje? Budu vám vyprávět jeden příběh. Příběh, který se už brzy stane. Je to příběh o zlu, nenávisti a smrti. Zároveň je to příběh o lásce, naději a vykoupení. Nezapomeňte ale. Všichni lžou. Oni, vy a možná i já. Oni lžou určitě. Ach ano. Nejvíce vždy lžou ti druzí. Vy lžete jen z dobrých důvodů. A já? Proč lžu? A lžu vůbec? Posuďte sami. A nestěžujte si. Já vás varovala. Tenhle příběh začal už kdysi. V době, kdy jsem byla copaté děvčátko s věčně odřenými koleny a mezírkou mezi předními zuby. Tehdy se něco přihodilo. Něco velmi, velmi zlého. Tenkrát jsem se změnila. Moje babička říkávala, že všechno se časem zlepší. Nezlepší. Ačkoliv byla moudrá, v tomhle se mýlila. Existují křivdy, které čas nezmírní. Stejně tak šrámy na těle a na duši. Zvětšují se, mokvají a trýzní vás dnem i nocí. A já, já nezapomínám. Tenhle příběh začal v mém dětském pokojíčku. Pokračoval během mého dospívání a nedal mi pokoj, ani když se ze mě stala žena. Žena s mimikry. Dokonalá lhářka. Všechno už brzy vyústí. Kde? U Smaragdového jezera. Líbivý název, že? Téměř poetický. Vlastně připomíná 5
pohádku. Bylo nebylo. V lesech hustých tak, že skrze větve pokroucených borovic nedokázaly proniknout sluneční paprsky, leželo jezero. Chladné, třpytivé jezero s temně zelenou barvou. V jedné ze zátok, v té poblíž ostrých skal, které se zrcadlily na hladině, stál třípatrový dům. Luxusní stavení ze skla, kamene a dřeva. Tam žili lidé, kteří se už dávno odnaučili smát. Nevěříte? A zrovna tohle je pravda. Náš příběh ale nebude mít happy end. Mezi námi, někteří z onoho domu se konce příběhu nedočkají. Zemřou. Můžu za to já? Vaše volba. Lhářka (anebo ne?)
6
Kdysi Žily byly dvě malé holčičky. Sestry. Ale jak už jsme si řekli, tenhle příběh není pohádka. Jakže to tedy bylo? Takhle. Žena položila na stolek tác s vanilkovými rohlíčky a překročila zpola rozbalenou krabici. Přistoupila k nazdobené jedli, která byla vyšší než ona, a upravila několik ozdob. Svíčkám v kalíšcích srovnala skřipce, aby nesklouzávaly dolů, z koberce posbírala zatoulané vousy lamety a možná zbytečně pootočila několik baňatých koulí tak, aby viděla na sněhuláky s pruhovanou šálou. Nedělala to bezmyšlenkovitě, to ne. Chtěla, aby letošní Vánoce byly dokonalé. Jenomže nebyly. To ani náhodou. A všechno je to vina manžela. Už když se seznámili, mimochodem, bylo to v kantýně po jeho imatrikulaci, věděla, že je nadšený fotograf. Když básnil o tom, že jednou procestuje celý svět, shovívavě se usmívala a přikyvovala. To, co bylo během studií špatně placenou brigádou, se bohužel stalo náplní jeho práce. Protože ho milovala, respektovala to. Jenomže potom otěhotněla. Mnohokrát o tom mluvili, ale k ničemu to nevedlo. Když nechtěl prestižní a dobře placenou práci kvůli sobě, proč to nemohl udělat kvůli nim? Vždyť jsou rodina. Rodina, která se ze tří členů rozrostla na čtyři. Holky byly nahoře v pokojíčku a ona by si nejraději sedla mezi nerozbalené krabice s dárky a bulela jako malá 7
holka. Místo toho vztekle nakopla světlounce růžový kočár pro Barbie. Pro tu jedinou zaručeně pravou Barbie od Mattela, jak pravil slogan, který na ni útočil z televizních spotů. Ona vůči tomu byla imunní, ale starší dcera ne. S vykulenýma očima sledovala přihlouplé reklamy a kolikrát ji musela napomínat, aby neosahávala výkladní skříně v hračkářství. Dcerka se na ně přisála umatlanými prstíky a z pootevřených úst vydechovala páru, která za chvíli zamlžila celé sklo. Protože ještě neuměla psát, do obálky pro Ježíška vložila stránku z katalogu, v němž zakroužkovala několik panenek s pohyblivými klouby, útlými pasy a abnormálně vyvinutými prsy. Disko Barbie. Princezna Barbie. Mořská víla Barbie. Nejnáročnější byla princezna. Ta kromě kočáru potřebovala i koně a palác. A jak jinak, musel to být ten jediný zaručeně pravý od Mattela. Jí se tyhle panenky nikdy nelíbily. Připadaly jí falešné stejně jako jejich vlasy a řasy. A navíc s těmi dlouhými údy a tělem z plastu vypadaly jako figuríny ve výlohách obchodních domů. Unylé, bezkrevné a ani trochu sexy. Horší byly snad už jen marionety, které sbíral její děda. Dřevěné loutky schovával v truhle, každou pečlivě zabalenou do pruhu flanelové látky, která původně bývala pyžamem. Kdykoliv přišli na návštěvu, otevřel truhlu a jednu po druhé vyndával. Odmotával z nich hadříky, rozmotával zašmodrchané provázky a laskal se s nimi tak, až jí to přišlo obscénní. Nejhnusnější byla loutka šaška. Vytřeštěné oči, rozšklebená krvavě rudá ústa a visící jazyk. Kašpárek, jak mu děda láskyplně říkal, ji strašil ve snech i potom, co děda zemřel a marionety skončily na 8
půdě, kde na ně sedal prach. Babička se tak možná pomstila za to, že s nimi trávil víc času než s ní. Přesto na tom byla líp. Alespoň ho měla doma. Její manžel se právě teď nacházel v Londýně. Netušila, ve které čtvrti se ubytoval, a jméno hotelu ji pranic nezajímalo. Na břehu Temže vybudovali Dóm tisíciletí a tenhle zázrak moderní architektury měl být zpřístupněný s úderem půlnoci. 1. ledna 2000. Tak si to zapsal do kalendáře. První den nového tisíciletí. Jako kdyby na to mohl zapomenout. A stejně jako jeho starší dcera si datum zakroužkoval tlustou fixou, co se propíjela skrz papír. Dcerka použila růžovou, on modrou. Ona přidala neumělá srdíčka (co také čekat od předškolačky), on přidal řadu vykřičníků. Třpytky si naštěstí rozmyslel. Šéfredaktor v měsíčníku, kam nastoupil hned po vysoké, původně vyslal do Londýna někoho jiného. Postaršího obtloustlého chlápka bez manželky a bez dětí. Ačkoliv o šéfredaktorovi konkurenti hovořili jako o bezcitném parchantovi, ani na chvíli ho nenapadlo, že by ženatý podřízený dal přednost Londýnu před silvestrovskými oslavami se svou rodinou. A tím je řečeno všechno, že? Vrátit se měl 5. ledna. Tohle datum si v kalendáři neoznačil. Tohle byl přece běžný den, ten žádnou prosakující fixu ani vykřičníky nepotřebuje. Taxík ho vyzvedl večer před Štědrým dnem. Rozloučil se s dcerami, jí vlípl polibek na tvář, a když loktem čistil zamlžené okénko, aby jim mohl zamávat, myšlenkami byl už nejspíš v Anglii. Kolem domku projelo sousedovic auto. Stará rozhrkaná škodovka, která měla co dělat, aby se nerozpadla. Zářečtí byli fajn lidi. A tak přistoupila k oknu, odhrnula 9
těžké sametové závěsy, a i když ji nemohli vidět, zamávala jim. Když zjistili, že bude na Vánoce sama jen s dětmi, s bezprostředností sobě vlastní ji pozvali na sobotní oběd. „Uděláme domácí svíčkovou anebo kachničku se zelím a s knedlíky. A k tomu pivko. Pivečko nesmí chybět.“ Původně odmítla, nechtěla otravovat, ale teď ji napadlo, že možná udělala chybu. On byl žoviální chlápek, samý vtip, a ona laskavá, soucitná duše se slabostí pro opuštěná zvířata. Pomáhala v psím útulku a po zahradě jim běhala smečka deseti adoptovaných psů různých tvarů a velikostí. Stála u telefonu, namotávala si na prst spirálovitou šňůru a přemýšlela. Mám? Nemám? Soused se ji bude snažit rozveselit za každou cenu, sousedka se bude hlídat, aby v jejím pohledu nezahlédla soucit, a psí chlupy budou sundávat z oblečení ještě další týden, ale což. Nemusí vařit a holky se dostanou mezi lidi. Když strčila ukazováček do číselníku, v rádiu začal zpívat Karel Gott Dny zázraků a přání. Její oblíbený zpěvák a její oblíbená koleda. Jestli tohle není znamení? Pokud si nebyla jistá, sousedčino nadšení ji ujistilo, že se rozhodla správně. „Pro holky tu máme dárky a pro vás vaječný koňak. Domácí.“ Když pokládala sluchátko, do očí se jí vkradly slzy. Jedna zrádkyně stékala po tváři a ona jí to dovolila. Rozhodla se, že zkontroluje dcery. Původně chtěla naházet zmuchlané vánoční papíry do kamen a umýt nádobí po večeři, ale to počká. I navzdory nepřítomnosti pána domu (nebo právě proto?) se rozhodla, že holky o nic ne ošidí. Vánoce budou tradiční a se vší parádou. Rybí polévka s houstičkou na másle, smažený amur a domácí bramborový salát. Ten letos udělala podle sebe. Hodně vajíček 10
a hodně celeru. Její verze byla jemně nasládlá a chyběly v ní ingredience, kvůli kterým by se manžel ochotně pohádal. Cibule (příliš čpavá), hrášek (příliš tvrdý) a gothajský salám (uzeniny nikdy nemusela). Cynicky ji napadlo, že když to bude brát takhle, nakonec si ještě dokáže vsugerovat, že svátky bez manžela jsou vlastně fajn. Vyšla z obývacího pokoje a úzkou chodbou došla ke schodům do prvního patra. Když si stoupla na první schod, dřevo zapraskalo. Schodiště bylo místy ztrouchnivělé, místy prožrané červotočem a v některých puklinách se náramně zalíbilo broučkům se zelenožlutými krovkami. Vyhnula se třetímu schodu, který vrzal, a stoupala výš. Přidržovala se zábradlí a raději se dívala, kam šlape. Jednou se bosým chodidlem zaryla do plastelíny a minulý měsíc se málem přilepila k rozlitému Kanagomu. Nad schodištěm visela mucholapka plná rozpitých stříbřitých tělíček a ona si snad už po sté slíbila, že ji konečně vymění. Obešla kupičku dětského oblečení a obezřetně se vyhnula rozházeným kostkám. „Tohle je Kuba. A je jenom můj.“ Sama pro sebe se usmála. Pobavilo ji, jak diktátorsky to dcerka říká. Kuba byl plyšový medvěd s rozpáraným břichem a okem visícím na niti. Byla to nejoblíbenější hračka a dcera by nikdy nedovolila, aby ji máma strčila do pračky nebo zašila. „Kubu ti nikdy nepůjčím. Ani Agátu.“ Cosi v dceřině hlase ji přimělo, aby zrychlila. Vybavila si podobný rozhovor, který vedla kdysi se svojí malou sestřičkou. Tenkrát šlo o to, kdo bude vládnout ve společném pokojíčku. Svoji sestřičku milovala, ale byly chvíle, kdy 11
by ji nejraději uškrtila. Žárlivost. Ta za to mohla. Umínila si, že si o tom s dcerou promluví. Samozřejmě, že nějak citlivě. Tak, aby napáchala co nejmenší škody. Moc dobře věděla, že pět let je nejzranitelnější věk. Takhle to měla i ona. „Nepůjčím ti ani mámu a tátu!“ vykřikla dcera zlostně. „Zlatíčko?“ oslovila dceru, aby ji upozornila na svou přítomnost. „Děje se něco?“ Ticho. Vzala za kliku a vstoupila do dětského pokoje. „Ahoj, mami,“ pozdravila starší dcera, jako kdyby ji až teď vzala na vědomí. Dcerka seděla na huňatém koberci a v náručí držela sestřičku. Kolébala ji v náručí a žena z ní viděla pouze nohy v dupačkách. „Hrajeme si na holiče,“ vysvětlila mámě nevinným dětským hláskem. Žena popošla blíž. Dívenka rozčesávala sestřičce světlé chmýří na hlavě a u toho si broukala jakousi ukolébavku. „Houpy hou, ovečky tu jsou.“ Celý výjev působil mírumilovně a pokojně. Přesto cítila, že je něco špatně. Hodně špatně. „Dáš mi ji?“ požádala dceru a vztáhla k ní ruce. Dcera zavrtěla hlavou. Žena si uvědomila, v čem je chyba. Miminko nedýchalo. Mělo promodralé rtíky a prstíky jako led. „Proboha!“ zaječela tak, že to muselo být slyšet až na návsi. 12
„Miminko spinká. Tak mu zpívám. Houpy hou, ovečky tu jsou.“ Žena se sesula na zem a naříkala jako raněné zvíře. „Teď už budeš mít ráda zase jenom mě.“ Nejděsivější na tom bylo, jak spokojeně se starší dcera usmívala.
13
O deset let později Jak to pokračovalo? Takhle. Žena, kterou v restauraci V Podlesí znali jako Marušku a která si ještě nedávno o dvě stě kilometrů dál říkala úplně jinak, přejela nožem po fólii. Rázným pohybem ji rozřízla a z vaničky vyndala vepřová játra. Přendala je na prkénko, které přinesl jeden ze štamgastů, a předloktím, dosud bílým od mouky, se podrbala pod nosem. Jaro na sebe letos nechalo dlouho čekat, jako kdyby se zapomnělo dívat do kalendáře. Dočkali se až nyní, na konci května. Z nalitých pupenů vyrazily květy, čmeláci zalézali do lodyh, aby se dostali k pestíkům obsypaným pylem, a alergie o sobě dala vědět. Přemohla se, aby nekýchla. Pohledem zkontrolovala objednávky a začala krájet játra. „Maruško?“ Vzhlédla. Neměla ráda, když ji při práci někdo rušil, a protože to věděli, muselo jít o něco výjimečného. Byl to jeden z číšníků. Výpomoc z města. Přespolňák, jak jim místní říkali. Trochu opovržlivě, trochu závistivě. „Maruško?“ oslovil ji znovu. Ne proto, aby se ujistil, že ho slyšela. Sondoval, zda ji nenaštval. „No?“ houkla a uvědomovala si, jak rozmrzele to zní. Číšník (pro ostatní přespolňák) si dovolil nepatrné pousmání. Spíše jen takový škleb. „Hledá vás tady jistá… echm…“ nad oslovením zaváhal. „Dáma?“ zeptal se nejistě. 14
Zdusila v sobě hysterické zachechtání. Dáma? Jaká dáma by ji hledala zrovna tady? „Taková… echm… silnější? O něco mladší než moje máma. A má na sobě kostýmek.“ Nic jí to neříkalo. Spolkla jízlivou průpovídku, že jeho mámu jaktěživa neviděla, takže jí zrovna tahle informace k ničemu není, ale nechtěla vyvolávat rozbroje. „Tvrdí, že je to důležité.“ Přikývla. Ať jde dál, říkala tím. Odložila nůž, který dosud svírala v ruce, a otřela si zakrvácené prsty do zástěry. Podomácku ušitá zástěra byla kdysi sněhobílá. Časem vybledla a byla posetá zažloutlými skvrnami, se kterými si neporadily ani prací gely, o kterých se výrobci dušovali, že jsou stoprocentně účinné. Zavazovala se kolem krku a zdobily ji dvě řady volánků. V minulém životě by ji nepřiměli, aby si něco takového vzala na sebe, ale teď si nemohla vybírat. „Hned ji přivedu.“ Zmizel tak rychle, že se málem přerazil o škopek, ze kterého čouhal namočený hadr, který páchl jako mokrá psí srst. Jemu to tak možná nepřipadalo, ale ona byla na pachy citlivá. „Dobrý den.“ Ve dveřích stála žena majestátního vzhledu a ona pochopila, proč ji nazval dámou. Vyzařovala přirozenou autoritu, a být to o dvě stě let dříve, napadlo by ji, že má co do činění s guvernantkou. Nebyla příliš vysoká, ale chybějící centimetry si vynahrazovala kilogramy. Kolik tak váží? Sto čtyřicet? Sto padesát? Nebo ještě víc? Žena měla kulatý sádelnatý obličej, mastné vlasy stočené do pevného drdůlku a na dlouhém špičatém nose seděly ne15
moderní brýle. Byla cítit potem a něčím, co připomínalo kynuté těsto. „Ehm,“ odkašlala si, aby Marii upozornila na svou přítomnost. Ta to správně pochopila jako výtku. Jenomže nedokázala odtrhnout zrak od jejího oděvu. Kostýmek byl ušitý z tuhého materiálu, který musel příšerně kousat. Knoflíky držely jen tak tak a sukně končila uprostřed lýtek. Vskutku nešťastná délka. „Dobrý den,“ vzpamatovala se konečně. Přistoupila blíž, ale ruku jí nepodala, protože mezi prsty cítila mazlavou krev z vepřových jater. Místo toho příchozí věnovala mdlý unavený úsměv. Žena na tom byla podobně. Nechtěla na Marii zírat, přesto to ale dělala. Když se rozhlédla po kuchyni a zaregistrovala všechny věci, nad kterými Marie už přestala přemýšlet, měla co dělat, aby nenakrčila pohoršeně nos. Dámička, odsoudila ji Marie v duchu. Úřednice? Někdo ze sociálky? Nebo ředitelka školy? Skoro se trefila. Dáma si znovu odkašlala a prohlásila, že je učitelka její dcery. „A také jsem výchovná poradkyně,“ dodala, jako kdyby na tom záleželo. Ukázalo se, že ano. „Přišla jsem za vámi jako výchovná poradkyně i jako její učitelka českého jazyka.“ Učitelka se rozhlížela po skromně zařízené místnosti a nejspíš hledala něco, cokoliv, na co by si mohla sednout. „Jestli chcete, můžeme jít do sálu,“ navrhla Marie. Žena se vyděsila. Otevřela pusu a laloky pod bradou se zachvěly. 16
„Ne,“ mávla odmítavě rukou. Marie si všimla, že má na každém prstě zlatý prsten. A byly to vpravdě poctivé kousky. Mohutné kroužky s obrovskými kameny. Zelenými, modrými i rudými. Kov chytal nazelenalý nádech a některé kameny byly zakalené a poškrábané. Že by prsteny shromažďovala celý život? Vždycky jeden k narozeninám a jeden k výročí svatby? Nějak si neuměla představit, že je vdaná. Žena zřejmě vytušila její myšlenky, protože se zeptala, kde je dívčin otec. „Na služební cestě,“ odpověděla poslušně a snažila se, aby si nepovzdechla. „Fotí u Středozemního moře.“ „Aha,“ podotkla učitelka. „Já zapomněla. Je novinář a zajímá se o kulturní památky, že? Dcera se o tom zmiňovala.“ Kulturní památky? Kéž by. On tam jel kvůli Izraelcům a Palestincům. Z kultury přesedlal na mezinárodní politiku a ona se o něj bála víc než dřív. A také mu to mnohem víc zazlívala. Média měla signály, že se na moři co nevidět něco semele, a manžel u toho jako obvykle nesměl chybět. „Ano, je reportér. Píše a fotí,“ přitakala. Učitelka se usmála. Zuby měla dlouhé a vzadu se zaleskla zlatá korunka. I tak její tvář na okamžik zvlídněla. „Už chápu, po kom má vaše dcera tak bohatou fantazii.“ Teď už se neovládla a z hrdla jí vyšel dlouhý povzdech. Učitelka se toho hned chytila: „Zřejmě tušíte, proč jsem tady.“ Ani v nejmenším netušila, ale nechtěla to dát najevo. „Psali jsme slohovou práci.“ 17
Marie cítila, že jí po zádech stékají čůrky potu. Vsakovaly se do halenky z neprodyšného materiálu a ta se jí lepila k tělu. „Něco o rodině?“ zeptala se opatrně. Učitelka zakroutila hlavou. Aby skryla úlevu, sklonila se nad stůl. Ze síťky, kterou spoutala účes, jak si to žádaly hygienické předpisy, vyklouzl pramen světle hnědých vlasů a zakryl jí obličej. Nejraději by netrpělivě zabubnovala do dřeva, ale nemohla si dovolit, aby na ní byla patrná nervozita. „Tohle byla fikce. Chtěla jsem po nich, aby vyprávěli svůj životní příběh. Měli se vžít do role slavné osobnosti a psát v první osobě. Chápete.“ Chápala. A překvapivě ji napadlo, že tahle ženská může být ve skutečnosti skvělá učitelka. „Bohatě by mi stačila jen jedna stránka, ale vaše dcera se rozepsala. Nakonec odevzdala tři.“ Pyšně se usmála. Tak, jako to umějí jen mámy. Ano. Tohle je dceři podobné. Učitelka znovu odhalila dlouhé zuby a objevila se i zlatá korunka. „To, co vaše dcera napsala, mi vyrazilo dech. Wow. Na to, že je jí teprve patnáct let? Uf. Bylo to naprosto geniální.“ Marie se pomaličku uklidňovala. Bohužel předčasně. „Zároveň v tom textu bylo něco velmi znepokojujícího.“ Marie se opřela o stůl tak pevně, až jí naběhly klouby. „Já… Já… Musím pracovat.“ Učitelka se chápavě usmála. „Ráda vám to přečtu.“ Marie zbledla. 18
Učitelka si toho nevšimla, protože zápolila se zapínáním na kabelce. Připomínalo zámek na trezoru a muselo se s ním pootočit. „Moment,“ zasmála se omluvně a naprosto zbytečně. Možná to chtěla odlehčit, ale Marie byla jako na trní. V sále, kam se z kuchyně vstupovalo létacími dveřmi, začal někdo hrát na harmoniku. Tipovala, že starý Plánek. Starousedlík, který o sobě rád prohlašoval, že ho odsud vynesou nohama napřed. „Tady to je,“ zajásala učitelka a zašermovala jí před očima několika hustě popsanými papíry. Marie poznala rukopis své dcery. Byl velmi charakteristický. Když si dcera dala záležet, měla krásné a čitelné písmo. Písmenka oblá a úhledná jako ze slabikáře. Když spěchala, řádky padaly dolů, písmenka se zmenšila a některá slova připomínala křivku EKG právě zesnulého. A jak tak kouká, dcera se zpočátku snažila, ale potom se nechala strhnout. „Jmenuje se to Lhářka.“ Marii přeběhl mráz po zádech. Neblázni, nabádala se v duchu. To ještě nemusí nic znamenat. „Součástí byl i medailon oné osoby. Přiznám se, že některým jinotajům jsem ani neporozuměla. Vypravěčka miluje náznaky a dvojsmysly.“ Vypravěčka. Lhářka. Její dcera. „Díky Lhářce jsem se stala součástí psychologického thrilleru.“ Marie zajela prsty do pórovité hmoty. Mezi prsty jí protékala jasně rudá krev. „Lidé skrývají tajemství a také se tu vraždí.“ 19
Kdyby držela nůž, nejspíš by se řízla. „Napadlo mě, že Lhářka je vražedkyně.“ Nebylo to konstatování, ale otázka. Marie ztuhla. To se ptá? Chce vědět, zda svou dceru považuje za vražedkyni? Harmonika zmlkla a kdosi začal zpívat jakousi odrhovačku. Měl nakřáplý hlas a ani ždibec hudebního sluchu. „Tak já budu číst a vy připravujte večeři. Předpokládám, že smažená játra. Já mám raději dušená na cibulce. No, to sem nepatří. Prostě si dělejte svoji práci. A já? Já budu něco jako hlas z rádia. Nechceme přece nechat hosty o hladu.“ Marie se zmohla pouze na přikývnutí. Několik štamgastů si připilo na zdraví. Cinkly o sebe půllitry a kdosi zadupal do země. Učitelka se nenechala rozhodit. Jestliže Marie čekala dramatický přednes hodný jeviště, zklamala ji. Učitelčin hlas byl monotónní a působil lehce znuděně. Jak ale brzy zjistila, přednes přizpůsobila textu. Marie musela konstatovat, že měla pravdu. Tohle bylo geniální. A zároveň příšerné. „Tak co?“ zeptala se jí učitelka, když dočetla. Plátky vepřových jater se smažily v hluboké pánvi s očouzenými okraji a olej tichounce prskal. „Nevím, co říct,“ přiznala popravdě. „Chápu, že u vlastního dítěte je to jiné,“ začala učitelka opatrně, „ale i tak bychom tomu měli věnovat pozornost.“ My? Kdo my? Učitelka ještě něco říkala, ale Marie ji nevnímala. Myslela jen na to, že se budou muset odstěhovat. Už zase. Problém? Opravdu učitelka použila tenhle výraz? Ani nevíš, jaký problém máme, souhlasila s ní v duchu. A potom si něžně, ochranářsky, pohladila vystouplé bříško. Byla ve čtvrtém měsíci a čekala holčičku. 20
Nyní Justýna Hyršová od sebe odehnala komára a schoulila se do deky. Smrákalo se, vzduch byl vlhký a od vody nepříjemně táhlo. Hladina Smaragdového jezera se třpytila a někdo s poetičtější duší by snad řekl, že na ní tancují nezbedné vlnky. Jemné chomáčky připomínající ochmýřené hlavičky pampelišek. Taková ale ona nikdy nebyla. Ne. Justýna byla vždy praktická a pragmatická. Tak moc, že ji trumfla pouze starší sestra. Neodbytný komár jí zabzučel u ucha a ona se po něm ohnala mikinou, kterou tu zapomněla Kristýna. Týnka, jak jí doma říkali. Mikina byla růžová s obrázkem Sněhurky. V dálce, kdesi mezi skalami, zahoukal vlak. Osobní. Věděla, že do zastávky vjede přesně ve 20.00. Další dorazí o dvě hodiny později. Navzdory všeobecnému mínění a přihlouplým vtipům o Českých drahách si tady klidně mohla podle vlaků řídit hodinky. Tak přesní byli. Dříve sem jezdívaly vlaky každé tři hodiny, ale když se místo stalo vyhledávaným turistickým místem, spoje posílily. První vlak přijížděl v sedm ráno, poslední tudy projížděl v deset večer. Tedy, ne že by zrovna ona měla zapotřebí cestovat vlakem. Ne. Ne. Ne. Měla vlastní auto, mohla si dovolit taxík, a kdyby chtěla, klidně si mohla najmout limuzínu se šoférem. Řekněme to takhle, Justýna není z těch, kteří by si mohli stěžovat. Stejně dobře jsou na tom i ti, kteří bydlí v hotelech a apartmánech rozesetých kolem jezera. Starousedlíci si 21
vystačí s poděděnými domy a vilami, které jsou o něco hlouběji v lesích, a lufťáci (většinou z Prahy) se museli spokojit s chatami poblíž skal. Její manžel tam skoupil pozemky a nechal vystavět chatovou osadu. Když místní zjistili, za kolik se prodávají, smáli se a ťukali si na čelo. Jenomže pravdu měl Samuel. Vydělal balík a peníze okamžitě investoval jinde. Chaty stály v řadách kolem vody, a když se setmělo a Pražáci rozsvítili, domečky vypadaly jako šňůry vánočních světýlek. Někdy hrávala hru, že se sázela sama se sebou, v jakém pořadí budou zhasínat. Komár jí přestal kroužit kolem hlavy a zaměřil se na nohy. Když si sedl, rozmáchla se a rozplácla ho dřív, než se stačil přisát. Mrtvé tělíčko sklepala do trávy a krvavou šmouhu otřela do deky. „Dobře ti tak, potvoro,“ zašeptala se zadostiučiněním. Na stolku vedle lehátka hořela svíčka, která měla odpuzovat veškerý hmyz. Parafínová s vůní eukalyptu. Knoty se činily, a kdyby chtěla, klidně si v jejich záři mohla číst, ale že by fungovala tak, jak stálo na krabičce s návodem? Ani náhodou. Kolem okraje poletovala můra. Zmateně třepotala křídly a co chvíli narazila do skla. Justýně připomínala oživlou skvrnu z Rorschachova testu, a kdyby si sedla na větev, ani by ji nezaregistrovala. Vlak krátce zahoukal, aby dal vědět, že vyjíždí ze zastávky, a ona věděla, že kdyby si nasadila brýle nebo použila sestřin dalekohled, mohla by ho na protějším břehu sledovat, jak se objevuje a mizí mezi stromy. I to někdy dělávala. Ačkoliv, větší zábava to bývá s nákladními vlaky. S těmi, co supí námahou po kolejích a neobtěžují se zastavit. Většina z nich převáží do Německa dřevo z míst22
ních lesů, neopracované kmeny smrků a modřínů. Nejhezčí jsou ale parní lokomotivy. Nejsou nijak užitečné, slouží pouze jako turistická atrakce, ale i tak je má nejraději. Sleduje kouř, který stoupá nad korunami stromů, a hádá, co připomíná. Číši, ze které pil kníže Spytihněv, někdejší pán místní tvrze? Holínku? Anebo je to ovečka, které někdo ožužlal ucho? Týnku tahle hra nikdy nebavila. Čekat, kdy se vlak objeví v zatáčce, a soustředit se na stoupající dým? Ba ne. Dcerka se raději mazlí s kočkami. A Johana? Sestra tuhle zábavu považuje za dětinskou. Nu, kdyby se to odvážila říct nahlas, tak i za hloupou. „Proč bych sledovala vlaky, když můžu sledovat hvězdy?“ odfrkne si pokaždé, když se ji pokouší zlákat. Ach ano. Johana a hvězdy. To je kapitola sama pro sebe. Ale může jí něco vyčítat? Starší sestra má hvězdy a mladší se stará o kočky. Kristýna je svá a jediný, kdo něco podědil, je Mikuláš. Ten se dokonale potatil. Peníze a kariéra. V jeho případě je to ovšem paradoxní, protože Mikuláš není ve skutečnosti jejich. Přinesli si ho v proutěném koši ve vypůjčené zavinovačce, protože nic jiného tak narychlo nesehnali. V šípkových keřích cosi zašramotilo. Bála se? Kdeže. Zvířata žijící v okolních lesích si sem netroufla a zkazky o vlčích smečkách považovala za báchorky určené lufťákům. Měly jim nahnat strach a donutit je, aby se zabarikádovali v chatkách. Ona a Samuel tu žijí… Kolik že to už bude let…? Mikuláš slavil v červnu třicítku, takže řekněme nějakých dvaatřicet let? Pokud započítá i dobu, kdy se Samuel snažil vytvořit ze starého stavení bydlení na úrovni (tak to nazval on), tak čtyřiatřicet. Bagry 23
se zahryzly do země v září a v říjnu se dozvěděli, že se s největší pravděpodobností nedočkají vlastního potomka. Proto adopce a malý chlapeček v proutěném koši. V koši, do kterého si jiní ukládají polena na podpal. „Sakra,“ zaklel šípkový keř hlasem jejího manžela. Houští se rozhrnulo a před ní stanul Samuel. Vysoký, štíhlý elegán, do kterého se kdysi zamilovala na první pohled. Kdo by také odolal tmavovlasému a tmavookému krasavci, který vypadal jako z pláten kin? Jak šel čas, vlasy i vousy prokvetly stříbrem, objem pasu se zvětšil a přibylo vrásek v obličeji. Ale i tak vypadal impozantně. Raději se nepídila po tom, jak vidí on ji. Kdysi byla pohledná holka „krev a mlíko“, ale podepsala se na ní menopauza. Rozšířila boky a stehna vyrostla do obludných rozměrů. Můžete mít peněz, kolik chcete, ale mládí a krásu nevrátíte. Stejně jako zdraví. „Sakra,“ zasakroval znovu. Až teď si všimla, že se snaží vymotat ze sněhobílých vlasů lepkavé pavučiny. Pobavilo ji, že zatímco vlasy úplně zbělely, ve vousech a v obočí převažovala tmavá barva. Samuel si potrpěl na vlasy sestřižené na ježka, a kdo ho neznal, lehce se nechal ošálit a považoval ho za vojáka z povolání. Omyl. Povinné vojně se vyhnul a všechny lampasáky nenáviděl. Samuel o sobě hrdě prohlašoval, že je developer. Kupuje pozemky, staví na nich domy a ty prodává. Těm, kterým nešlo jeho vychloubání na nervy, ochotně sdělil i to, že je budoucí senátor. „Nechápu, proč tady nechceš elektřinu?“ Chápala, že to nechápe. Samuel byl extrovert, ale ona potřebuje klidný kout, kde ji nikdo a nic neruší. Útočiště, 24
odkud má výhled na jezero a odkud to má stejně daleko k domu i útulku. Ačkoliv říkat tomu chátrajícímu domku útulek je možná trochu přehnané. „Stačí říct a budeš tu mít světlo i teplo.“ O tom nepochybovala. Stačí zaúkolovat zaměstnance. „Takhle mi to vyhovuje,“ namítla. On zavrčel a ona se ani nesnažila porozumět tomu, co říká. Setřel si z krku poslední zatoulanou pavučinu a otřel ji do kalhot. Na sobě měl oblek šitý na míru, což bylo k vodě naprosto nevhodné oblečení, ale málokdy ho viděla v něčem jiném. A k tomu hodinky. Ty hodinky. Německá značka Tutima. Ruční natahování a řemínek z kůže aligátora. Stály čtyři miliony a byly neskutečně ohavné, protože vypadaly, jako kdyby je někdo vykuchal. Ten někdo odstranil sklíčko, takže bylo vidět dovnitř na mechanický strojek plný ozubených koleček. Raději se zahleděla na vodu. Nad hladinou poletovaly vážky a v dálce se pohupovala rybářská bárka. „Kde je Kristýna?“ „Týnka,“ opravila ho. Stiskl rty a na spánku mu tepala žíla. „Je jí dvacet,“ upozornil na zjevný fakt. „Fyzicky,“ odsekla mu jako už tolikrát předtím. „Mentálně je mnohem mladší.“ Nechtěl se s ní dohadovat. Věděl, že v tomhle má pravdu ona. A Samuel se nerad pouštěl do rozepří, ze kterých nemohl vyjít vítězně. „Proč tu není s tebou?“ V otázce jasně rozpoznala výtku. „Byla unavená. Johana se nabídla, že ji uloží.“ 25
Přezíravě pohlédl na věci, které si přinesla. Z pootevřené lýkové tašky, kterou v létě nosila na pláž, vykukoval román pro ženy. Jeden z těch, na kterých kritika nešetřila chválou. Začala se nudit už na desáté stránce a měla co dělat, aby vůbec dočetla kapitolu. Zastrčila do knížky záložku, i když věděla, že už se k ní nikdy nevrátí. Na stolku ležela načatá bonboniéra. Višně v čokoládě. V rohu se krčil osamocený siroteček, kterého tam nechala jen proto, aby se mohla konejšit tím, že nesnědla všechny bonbóny. Zmuchlaný celofán ležel vedle hrnku s mlékem. Mléka se na rozdíl od čokolády ani nedotkla. „Aha.“ Nejraději by odsekla něco peprného, ale nemohla. Koneckonců měl pravdu. Když jim lékaři řekli, že dcera nikdy nebude stejná jako ostatní děti, rozhodla se, že s ní zůstane doma. Stala se ženou v domácnosti a tak nějak si na to zvykla. Když se k nim nastěhovala Johana, bývalá středoškolská učitelka, a nabídla se, že převezme péči o neteř, Samuel nadhodil, že by mohla pomáhat ve firmě. To odmítla. Copak je sekretářka nebo účetní? Vystudovala přece jadernou fyziku. Manžel vcelku logicky poukázal na to, že tady se v oboru neuplatní, a navrhl několik alternativ. Po čase pochopil, že to nemá smysl. Manželka zůstala doma a on ji živil. A k tomu živil i její sestru, protože co si budeme povídat, z důchodu by neutáhla ani nájem. „Co bylo v práci?“ zeptala se jen proto, aby změnila téma. „Ve které?“ Měla co dělat, aby neprotočila oči. 26
„V té to jde dobře, děkuji za optání,“ odpověděl ironicky. „Dobře to jde i v druhé práci,“ dodal provokativně. Věděl, že s jeho kandidaturou do senátu nesouhlasí. Stejně tak jí bylo proti srsti, že zaměstnal Ninu, aby napsala jeho životopis. Ale raději si ukousne jazyk, než aby mluvila zrovna o ní. O téhle… téhle… děvce. Podrbal se ve vousech, až to zašustilo. Přešlápl a ona věděla, že je v rozpacích. „Justy?“ Takhle ji neoslovil už spoustu let. Tušila, co přijde, ale ani náhodou mu to neusnadní. Zírala před sebe a předstírala, že ho neslyší. Ve dvou chatkách naproti se rozsvítilo, v jedné naopak zhasli. Z hotelu Amarant duněla hudba a kousek od ní proletěl netopýr. V lesích na protějším břehu kdosi rozdělal oheň. Čundráci? Že se jim chce na konci října. Přitáhla si cípy deky blíž k tělu, aby se do ní nezakousl chlad. „Justy?“ zopakoval. „Hm?“ houkla bez zájmu. Víc toho neřekla. Bála se, že by ji zradil hlas. Ruce se jí klepaly jako drahocenný ratlík, kterému panička zapomněla obléct zimní obleček, a tak si je raději strčila pod zadek. „Víš, o čem chci mluvit.“ Povytáhla obočí a dělala hloupou. „Pořád se tomu vyhýbáš, ale to nejde donekonečna.“ „Ne?“ vyprskla jízlivě. „Nač ten spěch? Tlačí na tebe?“ Zrudl. Bylo to vidět i v mihotavém světle svíčky. „Proč jsi tak zatvrzelá?“ Nejraději by na něj zaječela, ať si tyhle psychologické hrátky strčí někam. Tvářit se, že je to nakonec její vina? Že ona je ta špatná? 27
Našla v sobě ztracenou sebejistotu. „Ne, Samueli. Odpověď je ne. Ne a ne a ne.“ Poklesla mu ramena. „Myslel jsem, že se domluvíme v klidu.“ To by se ti tak hodilo. „Já jsem klidná,“ opáčila. „Budeme se tedy soudit.“ Přehnaným gestem pokrčila rameny. „Dobře.“ Věděla, že tohle nechce. Jít k soudu. Protože nesepsali předmanželskou smlouvu, má nárok na polovičku všeho, co vydělal. A navíc ta ostuda. Teď, když touží po kariéře vrcholného politika. „Rozmysli si to, Justýno. Tohle je poslední šance,“ pronesl nebezpečně tichým hlasem. Ušklíbla se a povytáhla deku, která jí sklouzávala z kolen. Věděla, že tuhle bitvu Samuel nevyhraje. Čím by jí vyhrožoval? Dětmi? Mikuláš je dospělý, a že by se chtěl starat o Kristýnu? Ale no tak. Rybářská bárka se vydala ke břehu. Na palubě zahlédla siluety dvou mužů. Hudba v hotelu zesílila a ona zaslechla monotónní duc-duc. Na tohle že někdo tancuje? Kdo se tam ubytoval? Partička Němců, co pořádá rozlučku se svobodou? Na konferenci to nevypadá. Otočil se k odchodu. Neodolala, aby se nezeptala: „Jak dlouho už to trvá?“ „Do toho ti nic není,“ utrhl se na ni. Potěšilo ji, že ztrácí nervy. Jo, hochu, takhle to dopadá, když se šedesátiletý chlápek zblázní do holky, co by mohla být jeho dcerou. A odpověď stejně zná. Jeho 28
románek (pardon, životní láska) začal několik týdnů po příchodu Niny. Ostatně, ta holka je natolik drzá, že se tím vůbec netají. „Dobrou noc,“ zamumlal. Věnovala jeho vzdalujícím se zádům triumfální úsměv. Rozvod? Tak na to zapomeň. Bárka přistála u břehu a muži z ní začali vyndávat kýble a rybářské pruty. Světla v chatkách se postupně rozsvěcela a ji překvapilo, kolik je tu lufťáků. Letošní léto bylo horké a meteorologové slibovali teplý podzim, ale i tak. Kdyby měla ve městě útulný byteček, nikdo by ji nepřiměl k tomu, aby se trmácela ke Smaragdovému jezeru. Začal ji tlačit močový měchýř, proto si odskočila do lesa. Během pěti minut byla zpátky. Lehla si na lehátko a přikryla se dekou. Mezi kmeny rozložitých dubů se ozvalo zamňoukání. Byl to jeden z jejích svěřenců. Kočka bez domova, která se potulovala kolem popelnic a které poskytla azyl. „Čičičí, tady jsem,“ lákala ji k sobě. „Kterápak ty jsi?“ Kočka se uráčila ukázat. Byl to Castor. Majestátní kocour s hustou šedou srstí a žlutýma očima. Když ho našla, byl v zuboženém stavu. S léčbou jí pomohli Dvořáčkovi a díky svému apetitu se kocour vykrmil tak, že se dal považovat za obézního. Nejraději měl uzené makrely, ale spokojil se i s olejovkami naloženými v oleji. Brrr. Ona ryby nemusela. Cítila z nich bahno a nesnesla pohled na jejich vypoulené mrtvolné oči. Castor se odrazil a vyskočil jí do klína. „Ty jsi tlusťoch,“ vynadala mu láskyplně a prohrábla mu srst. Castor důkladně očichal odkládací stolek a zklamaně protáhl čenich. 29
„Makrelu tady nemám,“ zasmála se. „Ale víš ty co? Dám ti mléko.“ Castor blahosklonně mrskl ocasem, jako že souhlasí. „Jen jestli najdu misku,“ varovala ho. Castor se k ní začal lísat. Zaťal drápky do deky a hlavou jí šťouchal do krku. Věděl, co na ni platí. Tuhle hru nehráli poprvé. Jenomže dneska na to neměla náladu. „Počkej,“ zarazila ho a odstrčila ho od sebe. Castor žuchl na zem. Prskl a sekl po ní packou. „Vynadej Samuelovi, ten mě vytočil,“ poradila mu. Vytáhla plastovou misku, kterou jako správná kočičí máma nosila pořád u sebe. V útrobách tašky se skrývaly i masové taštičky a granule, ale ty Castor nemusel. Přelila mléko do misky a položila ji na zem. Castor se nenechal pobízet. Jedním skokem byl u jídla a už se činil. „Dobrou chuť,“ popřála mu. Při jídle ho nehladila, neměl to rád. „Vidím, že ti chutná.“ Castor mlaskal a mléko stříkalo do všech stran. Kocourovy vousy byly obalené kapkami tak, že vypadaly jako namrzlé. Nad korunami stromů stoupal dým z parní lokomotivy. Tenhle připomínal dýmku, kterou míval její děda. Sedávala mu na koleně a žasla nad tím, jak obratně do ní pěchuje tabák. Bříška prstů měl celá hnědá, smrdělo to a babička se strašně rozčilovala. Ani se nemusela dívat na mobilní telefon, aby věděla, kolik je hodin. 21.00. Parní lokomotiva se vrací do depa. Castor vylízal misku a milostivě se nechal pohladit. Nejvyšší čas vrátit se domů, usoudila. Složila deku a odnesla ji do přístřešku. Vtom jí přeběhl mráz po zádech. Proč má pocit, že ji někdo sleduje? 30