Smrt za zvuku hudby
Věnuji Jitce, Markétě, Martinovi, Kubovi, Sáře, Dašce, Žofii, Fauně a Jonatánovi
„Člověče, nevrť se furt, hekáš jak těhotná bába.“
Nevím, jak to myslel, hezkých pár minut jsem se nemohl ani pohnout, jednak kvůli chladu a jednak kvůli chatrnému mysliveckému posedu, respektive kazatelně, jak tomu dřevěnému přístřešku příslušníci cechu mysliveckého říkají. Při sebemenším pohybu se chaloupka na pavoučích nohách nebezpečně nakláněla a spadnout z třímetrové výšky bylo při našem věku dost nebezpečné.
„Je mi z… z… zima,“ zajektal jsem zuby, „nohy mám dřevěný, škrtnout sirkou, tak uhořím, ale na druhou stranu bych se aspoň kapku ohřál. Au.“
„Kdybych to věděl, tak jsem tě sem nebral.“
„Netušil jsem, že tu budu jak paragraf. Zkroucenej.“
„Nekušni! Pšš!“
Spíš než mně měl vynadat posedu, který se při jeho napomenutí opět nebezpečně zakymácel a strašidelně zavrzal. Napomenutí potvrdil ještě bolestivým dloubancem do zdřevěnělého stehna. Mého.
„Vidíš ty macky?“ zašeptal.
„Ne, co mám jako vidět?“
„Támhle,“ ukázal prstem někam před sebe do černoty, která by se dala krájet.
Zamhouřil jsem oči a upřel je k místu, kam ukazoval. Viděl jsem prdlajs, ale abych mu udělal radost, přikývl jsem, i když pochybuji, že si toho v té tmě všiml.
Karel si opřel kulovnici o rám otvoru a přiložil oko k dalekohledu na něm připevněném.
„Sedm kousků, tak prosím tě, Pinocchio, ještě chvíli vydrž. Mysli na něco příjemného.“
Tak jsem si začal představovat vanu napuštěnou vařící vodou a hrnek silného grogu.
Docela mě překvapil tím dřevěným panáčkem, vůbec jsem nepředpokládal, že si po večerech v hájovně pročítá krásnou literaturu. I přes sedm křížků na hřbetě se v jeho chaloupce po večerech a v noci děly jinačí věci. Možná kdyby si vedl deníček, do kterého by si zapisoval své úspěchy u slabšího pohlaví, známý obšourník Giacomo Casanova by zbledl závistí.
Málem jsem ohluchl, když se třicet centimetrů od mého pravého ucha ozval výstřel. Trhnul jsem sebou a posed se rozkymácel. Mám to zapotřebí? nadával jsem si v duchu, nahlas jsem si netroufal, mohl mě z posedu shodit dolů. Je mi zima, dřevěním a v pondělí možná poklušu na ušní.
„Dostal jsem ho,“ zajásal můj soused. Rozsvítil malou lampičku, položenou vedle sebe, a zlomil flintu, aby mohl vyndat druhou nábojnici, kterou podle sebe už nepotřeboval.
„Teď už můžeš, Ctirade, kecat a rozhejbat si haksny.“
„Tak to, Karle, chvilku potrvá,“ zamručel jsem, ale měl jsem radost, že jsem ho slyšel. Bejt hluchej by se
mi ani trochu nelíbilo, stačí, že při malování už musím mít brejle.
„Tak já jdu napřed. Až se vzpamatuješ, přijď za mnou,“ po těchto slovech si hodil flintu přes rameno, otevřel dvířka a začal opatrně slézat po příčkách žebříku.
„Kam mám jít? Vždyť není vidět na krok,“ zabědoval jsem.
„Uvidíš světýlko.“
Po těchto slovech jsem v prostoru asi dva a půl metru čtverečním osaměl. Musel jsem se ovšem rychle přesunout do středu podlahy, abych vyrovnal stabilitu.
Chvíli jsem čekal, až se chaloupka uklidní, a pak jsem opatrně vystrčil hlavu z okénka a sledoval malý světelný bod, který se ode mě vzdaloval.
Oči už si na tmu trochu zvykly a já viděl nezřetelnou postavu, jak si to vykračuje přes mýtinu ke kraji lesa.
Tam se světlo zastavilo a ozvalo se hvízdnutí.
„Jo, už jdu,“ zařval jsem a začal opatrně slézat po viklajícím žebříku.
Oddychl jsem si, když jsem konečně stanul na pevné zemi a začal si masírovat ztuhlé dolní končetiny, a pak, jako Jeníček v pohádce O perníkové chaloupce, jsem se začal belhat za světýlkem.
„Asi se trochu projdeme,“ přivítal mě Karlův hlas, „sice jsem ho trefil, jak jsem chtěl, ale ti prevíti mají tuhej kořínek. Podle množství barvy,“ ukázal na zem, kde jsem samozřejmě nic neviděl, „víc než sto metrů neuběhl.“
„Doufám, že máte pravdu a je po něm.“ Trochu jsem se obával, že by na nás mohl zraněný divočák zaútočit a na strom bych v mém stavu stěží vylezl. A už vůbec bych si netroufl si jako bájný silák Bivoj hodit postřeleného kance přes rameno.
Naštěstí se nic nestalo. Karel měl pravdu, po padesáti krocích jsem zakopl o něco velkého, chlupatého a podle všeho mrtvého.
2
Docela jsem přivítal nabídku Karla Šimáčka, mého starého známého myslivce, který se v sobotu v podvečer ozval ze své myslivny s tím, že si jde večer sednout na posed a jestli se nechci připojit. Rozmnožila se černá zvěř a jemu se mrazák vyprázdnil. Když budeme mít štěstí, dostanu od něj kus flákoty. A prý si to spolu v lese pěkně užijeme.
Šárka s dětmi byla od včerejška u dědy na chalupě, já měl pro dnešní den splněno a snad i vyděláno, tak jsem byl pro. Auto sice měla Šárka, ale nahoru do hor jezdí každou hodinu autobus, takže jsem v půl osmé do něj nastoupil a poprosil řidiče, jestli by byl tak laskav a zastavil mi mimo zastávku u odbočky do obce Vejprty. Sice hudral, že je to proti předpisům, ale vyhověl mi a já se mohl přivítat s Karlem, který už na mě čekal oděn v mysliveckém mundúru.
„No nevím, nevím…,“ kritickým pohledem přejel můj oděv. Slabé plátěné kalhoty, triko s dlouhými rukávy a nohy – podle poslední módy – v teniskách bez ponožek, zkrátka švihák, ale někam na karlovarskou kolonádu.
„Myslíte, že bude chladno?“ zeptal jsem se. „Přes den bylo pětadvacet stupňů.“
„U vás dole,“ ušklíbl se, „tady jsme vo čtyři sta metrů vejš.“
„To zvládnu,“ mávl jsem rukou, „jsem zvyklej a něco vydržím.“
„No, jak myslíš,“ pokrčil rameny, „ale opovaž se skuhrat. Kvůli tobě se vracet nebudu.“
„Vždyť je posed ze dřeva a uzavřenej, ne?“
Nekomentoval to a nastoupil do svého terénního vozu. Já se posadil vedle něj a vyrazili jsme. Asi po dvou kilometrech drncání konečně zastavil před dřevěnou závorou. „V přihrádce je klíč, běž ji otevřít, a až projedu, tak ji zamkni.“
„Tady žádnej klíč není,“ řekl jsem po marném hledání.
„Musí tam bejt, podívej se pořádně.“ „Není.“
Karel začal šmátrat v prostoru přihrádky a po chvíli to vzdal.
„A do prdele, jsme namydlení, asi jsem ho zapomněl doma,“ řekl provinile a podrbal se po zarostlé tváři.
„To znamená, že obracíme?“ Abych se přiznal, něco mi říkalo, že to až taková sranda, jak natěšený nimrod sliboval, nebude.
„Ale ne,“ odvětil, „necháme auto tady a těch pár metrů ke kazatelně dojdeme.“
To nám to pěkně začíná, pomyslel jsem si, ale vystoupil jsem.
Karel vyndal z kufru batoh, flintu a chtěl dveře zavřít, pak se ale na mě obrátil. „Hele, vem si aspoň tuhle houni.“ Z kufru vytáhl jakousi zmuchlanou srstnatou kouli. Několikrát s ní zaklepal a pak mi ji podal.
„To smrdí jak psí kšíry,“ zašklebil jsem se, když se ke mně dostal štiplavý odér.
„Taky to je pelech Čubiny,“ odvětil, „dneska jsem ji nebral, už je stará a zimomřivá.“
Už ta jeho věta mě měla varovat, ale já štítivě nabral plstnatou hmotu do dvou prstů a vrátil ji zpátky do kufru.
Karel Šimáček znovu pokrčil rameny, podal mi ruksak, sám si hodil flintu přes rameno a vyrazili jsme k posedu, který se nacházel, jak před chvílí naznačil, pouhých pár metrů. Těch metrů bylo ale nejméně dva tisíce, a to jsme si ještě cestu zkrátili přes louku.
„Karle, udrží mě to?“ zeptal jsem se, když jsme dorazili na místo a já zacloumal příčkami žebříku.
„To je kvalitní dřevo,“ uklidňoval mě, „sice jsem žebřík stloukl ještě za totáče, ale obávat se nemusíš.“
Potěš pánbůh, víc než třicet let. Byla ve mně malá dušička, ale počkal jsem, až vyleze jako první a otevře dvířka. Opatrně jsem jej potom následoval a oddychl si, když jsem se vyškrábal za ním.
„Je to tu sice malé, ale útulné,“ konstatoval jsem, když jsem přejel pohledem stísněný prostor.
„A teploučko.“
„Tak se usaď a moc nekecej,“ nabádal mě, „vyžaduju naprostý klid a disciplínu jako na vojně.“
„Tam jsem naštěstí nebyl,“ pochlubil jsem se, „mám modrou. Myslím knížku, ne krev,“ zaperlil jsem.
„Já jo,“ pousmál se, „u radistů, to byly časy.“
Naštěstí nezačal vzpomínat, neboť si uvědomil, proč tu jsme, a přiložil si ukazováček ke rtům.
Čas se vlekl a já začal litovat, že jsem se k něčemu takovému vůbec propůjčil. Mohl jsem relaxovat u sklenky vína a dobré knize v pohodlí ateliéru, a ne se tu mačkat se starým dědkem.
„Kdy asi tak dorazí?“ zašeptal jsem se asi po hodině mlčení. A taky mě už začaly trochu zábnout nohy. Kdybych to tušil, vykašlal bych se na módní trendy a vzal si vlněné ponožky. Možná bych uvítal i tu smradlavou chlupatou deku. Asi jsem Karla vyrušil ze spaní, neboť něco zahuhňal a opět začal klimbat. K husí kůži se přidalo i brnění v nohách. Když jsem se chtěl narovnat, posed začal trochu skřípat.
„Pššt,“ sykl Karel, „za chvíli se ukážou.“
Modlil jsem se, aby se konečně čuňata dostavila, on jedno picnul a my mohli vypadnout.
Sobota se překulila v neděli a prasata nikde. Uplynula hodina. A další a další. Příště až mě zase Karel pozve na výlet, pošlu ho někam.
„To je, kamaráde, ale kapitální kousek,“ zamnul Karel rukama a pak už jsem sledoval, při chabém svitu baterky, jak se řídí starými mysliveckými zákony. Ze smrčku rostoucího vedle nás uřízl dvě větvičky, jednu vrazil kanci do huby, nebo jak se této části v myslivecké hantýrce říká, a druhou mu zastrčil do místa vstřelu.
Pak se s hekáním postavil a něco začal mumlat. Asi nějakou mysliveckou modlitbu a omluvu, že zastřelil nevinné zvíře. Já ho napodobil, ale modlil jsem se kvůli něčemu jinému než on. Vzýval jsem všechny svaté, abychom už konečně prase nějak dopravili k autu a Karel v něm zapnul topení. Klidně bych ho k autu odnesl. Myslím toho kance.
„Musím čůrat,“ oznámil jsem Karlovi, když skončil, „asi to bude tou ledárnou. Můžu si půjčit baterku?“
Nechtěl tu slavnostní chvíli rušit, tak mi ji mlčky podal a já se vzdálil k nedalekému křoví.
Asi to byl na mě krásný pohled. Tlustá baterka
v mých ústech a já si konečně po dlouhých nekonečných hodinách ulevuju.
„To je slast,“ zahuhlal jsem stále s baterkou mezi zuby a rychle si zapínal zip u kalhot. Pootočil jsem hlavu kousek doprava, a nebýt svítidlo tak velké, určitě bych ho spolkl.
Sloupec světla se zastavil na postavě opřené o velký pařez. Baterka mi vypadla z pusy a při nárazu na zem zhasla.
„Pardon, omlouvám se, vůbec jsem vás neviděl, ale já už opravdu musel.“
„Co tam kecáš?“ ozval se Karel. „Koukej rozsvítit a vrať se ke mně, čeká nás fůra práce.“
To se mu lehce řekne, ale hledej ji ve vysoké trávě, a ještě potmě. Poklekl jsem a projížděl rukama okolo sebe. Nejdříve jsem nahmatal asi botu, znovu jsem se omluvil a přejížděl dlaní po hebkém porostu, až jsem na baterku konečně narazil. Stiskl jsem tlačítko a roztřásl jsem se jako ratlík. Zimou to ale tentokrát nebylo. Omlouvat jsem se před chvílí nemusel. Kužel bledého světla narazil do ještě bledšího ženského obličeje, z něhož na mě hleděly doširoka otevřené oči. Pár nebožtíků jsem už viděl, takže bylo jasné, že jí už není pomoci.
„Co to je?“ zařval Karel Šimáček, který se díval stejným směrem.
„Karle, leží tu nějaká ženská,“ zašeptal jsem, „úplně tuhá.“
„Co to do prdele pindáš?“ ozval se ustrašeným hlasem. „Snad jsem ji…, to je blbost, že jo, Ctirade? Vystřelil jsem přeci jednou a chytil to kňour. Pojď ke mně,“ přikázal mi.
Rád jsem ho poslechl.
„Vidíš?“ ukázal na tělo prasete, když jsem dorazil. „Tady je vstřel… hergot, pomoz mi.“
Položil jsem baterku na trávu a spojenými silami jsme čuně obrátili. „To se mi ulevilo,“ zajásal, „kule je v těle, takže jsem nevinnej. Hele, co budeme dělat?“
„Nejsem z toho dvakrát odvázanej,“ odpověděl jsem, „ale musíme to nahlásit, a to okamžitě.“
„Je fakt mrtvá?“ zeptal se. „Nespí třeba?“
„To určitě,“ zabručel jsem, „při těch manévrech si tu bude vychrupovat.“
„Hele, Ctirade, neměli bychom si to pro jistotu ověřit a třeba jí dát umělý dejchání?“
„Já teda na ni rozhodně šahat nebudu, ještě na ní najdou moje otisky a mám průser jak hrom. A líbat mrtvolu se mi taky nechce. Je opravdu mrtvá, věřte mi.“
„Co takhle klackem? Z bezpečné dálky.“
„Dejte už pokoj, ani klackem, ani rukama,“ řekl jsem důrazně, vědom si toho, že budu volat asi Šárce nebo Beránkovi a ten by se se mnou ani trochu nepáral, kdyby zjistil, že jsem s tělem jakkoli manipuloval.
„Tak to je v prdeli,“ prohlásil hajný, který, ač bez mrknutí oka střílel zvěř ve svém revíru, na mrtvou ženu
odmítal pohledět. „Během pár let už je to druhej nebožtík, kterýho jsem našel.“
Okamžitě jsem si vybavil nedávný případ, kdy Karel našel v kanalizační trubce mrtvou ženu.
„To máte co dělat, abyste mě dohonil,“ řekl jsem lakonicky, „já jich objevil podstatně víc.“
„Tak budeme volat,“ povzdychl si, „to bude zase asi výslech, co?“
„Karle,“ vzpomněl jsem si, „mobily jsme nechali v autě. To byl teda nápad.“
„Já to tak dělám,“ prohlásil naštvaně, „ten prevít začne zvonit v nejnevhodnější dobu.“
„Kdybychom ho vypnuli, tak se nemusíte trmácet k autu.“
„Kdo říká, že půjdu já?“ řekl nekompromisně. „Seš mladší, tak maž. Tady máš klíče, já to tu pohlídám.“
Na druhou stranu jsem byl rád, že tu nebudu trčet a trochu se chůzí k vozu zahřeju.
„Ještě baterku,“ zabrblal jsem, „nechci si zlomit haksnu.“
Rád mi ji předal a zamířil zpátky k posedu, zatímco já, nadávaje, jsem klopýtal dva kilometry k vozu.
Posvítil jsem si na hodinky. Půl třetí. Tak to bude rodeo, až někoho vzbudím, a uvažoval jsem, na koho to padne.
Petr Beránek, nebo Jarda Vrána? Šárku jsem se rozhodl nakonec vynechat, nechám ji vyspat, ale stejně si myslím, že ať zavolám komukoli z těch dvou, Šárku budou jistojistě informovat.
Než jsem dorazil k silnici, pořadí volaných jsem radikálně změnil. Odemkl jsem auto a vyndal z přihrádky svůj mobil.
Po třetím zvonění se ten, na koho padl los, ozval.
„Co je? Jsou čtyři hodiny ráno,“ ozval se nevrlý Šárčin hlas. Ani se jí nedivím, já bych byl stejně mrzutý.
„Nevzbudil jsem tě?“ zeptal jsem se idiotsky.
„Ne, vůbec, čekala jsem celou noc, až zavoláš. Jsi v pořádku?“
„Já jo.“
„Hele, jestli se chceš vykecávat, tak si mě nepřej. Šli jsme spát o půlnoci.“
„To bych si, lásko, nedovolil.“
„Tak honem, ještě si chvilku zdřímnu.“
„Asi tě zklamu, ale představ si…,“ začal jsem líčit, jak mě Karel Šimáček pozval na nevšední zážitek.
„Ctirade?“ zavrčela, tak jsem nemeškal a sdělil jí, na co jsem natrefil.
„Tak ti teda pěkně děkuju,“ prohlásila, ale její hlas byl najednou čilejší. Policistka se v ní nezapřela. „Kde jste?“
„Na silnici, u odbočky na Vejprty…“
V tom okamžiku mě polil studený pot.
Je to už víc než deset let, kdy jsem právě na tomto místě hleděl do tváře posledního z mužů, kteří měli
na svědomí smrt mé první ženy Romany. Trvalo více
než dvacet let, než za svůj odporný čin zaplatil, ovšem nezavřela se za ním vrata věznice, kde by určitě trpěl víc než tenkrát, kdy mu nájemný vrah prostřelil hlavu. Stál jsem tenkrát s Bárou nad jeho zhroucenou postavou a spolu jsme čekali, kdy bude střelec Mašek pokračovat a ukončí i naše životy. On však žádné instrukce o naší likvidaci, naštěstí pro nás, nedostal, takže nám dovolil odejít a my, stejně jako vyšetřovatelé, už o něm nikdy neslyšeli.
„Ctirade, slyšíš mě?“ Šárčin hlas mě vrátil zpátky do současnosti.
„Už slyším, asi je tu špatný signál.“
„Tak poslouchej. Dříve než za hodinu se tam nedostaneme, takže nic, proboha, nedělejte, hlavně ty, rozumíš?“
„Jistě, vím, co dělat.“
„No právě. Co pan Šimáček?“
„Ten se vrátil zpátky k posedu a nikdo ho prej k tělu nedostane.“
„Tak to je OK. Ty na nás počkej u auta na silnici, a jak jsem řekla, za hoďku, spíš za hodinu a půl jsme tam. Musím zavolat Petra a Jardu, policejního doktora a hlavně techniky. Ti to mají z Chomutova k vám blíž
než my, takže by měli dorazit před námi. Prosím tě ještě
jednou, zůstaň, kde jsi, a hlavně žádné aktivity. Jasné?“
„Rozkaz, stejně je tma a nebudu se plahočit nazpátek.“
„Je tam nahoře zima?“ zeptala se.
„Ujde to,“ zalhal jsem, „ale radši se oblíkni a vezmi si nějaké holiny.“
„Čau.“
Vypnul jsem mobil a tetelil se radostí, že se nemusím vracet dva kilometry nazpátek a za hodinu zase zpátky k autu. Karel se beze mě obejde a já si čekání na policajty zpříjemním v teploučku. Uvelebil jsem se na předním sedadle, pustil si topení a i přes tuhle podělanou situaci jsem kupodivu začal trochu klimbat.
7
Byla neděle, tady nahoře si asi lidi rádi přispí, takže za tu dobu, co jsem čekal a klimbal, projel okolo mě směrem z Vejprt pouze jeden automobil a traktor s valníkem. Já byl spokojen, topení hřálo, a nebýt toho, k čemu jsem se nachomejtl, mohl být víkend celkem ucházející.
Před šestou hodinou jsem vystoupil, abych se protáhl, a vzápětí jsem zaslechl ze směru od Chomutova zvuk motoru. Za pár sekund u mě zastavily dva vozy. Jeden policejní a druhý civilní. Z něj vystoupil
holohlavý muž, kterého jsem samozřejmě znal. Podle vlasuprosté hlavy se mu říkalo Kojak. Policejní lékař.
„Jak jinak, klasika,“ potřásl mi rukou, „mistr Ctirad Karafiát. To bude mít zase kapitán Beránek radost.“
„Ohromnou,“ souhlasil jsem, „už se nemůžu dočkat.“
„Jak je to daleko?“ zeptal se jeden z trojice techniků.
„Asi dva kilometry,“ odpověděl jsem oproti Karlu Šimáčkovi pravdivě.
„Kluci, je rosa,“ zavolal doktor na policejní techniky, když přejel dlaní zelený pažit, „vezmeme si holiny. Máte i pro mě?“ zeptal se, hledě na své značkové semišové botky.
„Bohužel, máme jen troje.“
„Tak to vám pěkně děkuju, to bude rýma jak prase,“ konstatoval smutně Kojak a ohrnul si nohavice.
„Volal Beránek, budou tu za deset minut,“ informoval nás další technik, „máme na ně počkat, půjdeme všichni společně.“
Než se Beránek dostaví, zhruba jsem doktora a policejní techniky, kteří se při mém líčení nějak podezřele šklebili, seznámil, proč byli vytaženi z teplých postelí. Tušil jsem, proč se šklebí, už několikrát jsem se s nimi potkal u mrtvého těla, na které jsem úplně čirou náhodou narazil, a oni vždy pak škodolibě naslouchali Beránkovu líčení, co by se mnou nejradši udělal, kdyby měl větší pravomoci. Já vždy stál jako spráskaný pes, ale v duchu jsem už přemýšlel, co bych udělal, abych pomohl uspíšit dopadení toho mizery vrahouna. Po
Beránkově projevu jsem učinil hlubokou lítost, sypal si popel na hlavu a dušoval se, že se v budoucnosti něčemu podobnému zdaleka vyhnu, čemuž on samozřejmě ani trochu nevěřil a následovalo jeho rezignované mávnutí ruky.
„Pánové,“ ukončil jsem svůj výstup, „myslím si, že to nebude nic pro vás, podle mého se nejedná o násilný trestný čin. Do oběda jste doma.“
„Rád si, mistře, poslechnu, až to budete opakovat Beránkovi,“ zazubil se vedoucí technik, zapaluje si slabý doutník, „opravdu moc rád si to poslechnu.“
Já si byl oproti němu jistý, že tentokrát vše proběhne bez jakýchkoli komplikací.
8
Charakteristický zvuk našeho renaulta jsem poznal už zdálky a taky se za chvíli objevil na horizontě. Šárka, sedící za volantem, zaparkovala hned za dvojicí vozů. Jako první vystoupil s poněkud nasupenou tváří kapitán Beránek, čemuž jsem se nedivil. Ani nečekal na Šárku s Jardou a rázným krokem vyrazil směrem k nám. Nevím proč, ale přivítal se jen s chomutovskou skupinou.
„Tak co se stalo?“ zeptal se, hledě na doktora.
„To se musíte zeptat tady mistra, něco málo, co zatím víme, jsme se dozvěděli od něj,“ ukázal palcem mým směrem.
Viděl jsem Petra zezadu a podle pohybu ramen nebylo poznat, jestli se směje, nebo pláče.
Že ani jedna varianta nebyla správná, jsem poznal, když se otočil.
Naštvaný jako vždy, když jsem mu na několik dní, pokud se bude jednat o trestný čin, zajistil bezesné noci.
Rázným krokem ke mně zamířil.
„Tak povídej,“ řekl rezignovaným hlasem.
„Předně musím upozornit…,“ začal jsem zeširoka, ale on mě utnul.
„Víš co? Radši půjdeme, řekneš nám to po cestě.“
Jelikož na vyšlapanou cestu v trávě se vešel pouze jeden člověk, vytvořili jsme lidský řetěz, v jehož čele jsem šlapal já. Beránek za mnou, za ním technici a průvod uzavíral doktor ve svých značkových botkách.
„Já tě neslyším,“ křikl na mě Petr. „Huhláš. Víš co? Radši zmlkni, vyslechnu tě, až dorazíme.“ 9
Urousaní jsme konečně dorazili k posedu. Pod ním ležel na několika silnějších větvích vyvrhnutý kňour, ale Karel Šimáček nikde. Než jsem však stačil zavolat, objevil se jeho obličej v okně posedu.
„Vy a tady mistr si můžete podat ruce,“ zavolal na něj Petr, aniž se s ním přivítal. „A slezte, já tam za vámi
nepolezu.“ A všichni s napětím sledovali kymácející se posed.
„Tak jsem vám k dispozici,“ zahuhlal hajný s fajfkou v ústech, když sešplhal po žebříku.
„Kde je?“ zeptal se Petr.
„Támhle,“ odpověděl jsem za něj a ukázal na kraj hustého lesíka. „Pojďte za mnou, ukážu vám to,“ vykročil jsem za doktorem a techniky.
„To určitě,“ Petr mě chytil za rukáv, „vy se nikam necpěte. Vás dva si vyslechnu.“
Začal Karlem Šimáčkem, pak plynule přešel ke mně, ale naše výpovědi se shodovaly, takže mlčky udělal patou v trávě čáru a nakázal, ať nás nenapadne ji překročit. Pak se vydal za ostatními.
„Morous jeden,“ odplivnul si Karel a zapálil si vyhaslou fajfku. „Pod ním bych teda dělat nechtěl.“
„Von není až tak zlej,“ řekl jsem hodně nahlas, aby to Petr slyšel, ale nějaké pozitivní reakce jsem se nedočkal.
„Kapitáne,“ křikl Karel na odcházejícího Beránka, „všechno jsem vám řekl, nemůžu jet domů? Čeká na mě Čubina. Myslím tím psa,“ a pak ještě dodal, „taky na mě čeká moje nejnovější přítelkyně.“
„Jo,“ houkl na něj Petr, „jeďte. Kdybychom vás potřebovali, stavíme se.“
„Dejte vědět raději předem,“ zahalekal, „abych byl doma. Případně bych mohl připravit nějakou zvěřinku…“
Na to samozřejmě Petr slyšel. Otočil se a jeho rozzářené oči mluvily za vše.
„Kdyby byly biftečky…“
„Ještě si vybírej,“ zamumlal jsem.
„Biftečky budou.“
„Za kusem žvance šel by světa kraj,“ parafrázoval jsem jednoho z našich klasiků.
„Tak já se s tebou, Ctirade, loučím,“ pravil Karel Šimáček spokojeným hlasem. „A děkuju ti za příjemnou společnost, příště si ale oblíkni něco teplejšího a na ty bifteky přijeďte s manželkou taky.“
„Já vám teda moc neděkuju a můžu vám upřímně říct, až mě zase pozvete někdy na čekanou, tak se mnou rozhodně nepočítejte, ale na ty bifteky samozřejmě přijdeme.“
Hajný mě blahosklonně poplácal po rameni, popadl provizorní dřevěné saně, nadhodil si flintu na rameni a táhl padesátikilogramového macka ke svému vozu.
„Nechcete pomoct?“
„To zvládnu, jsem zvyklej.“
„Pozdravujte Čubinu,“ zavolal jsem ještě za ním.
„A tu vaši dámu taky. A moc to nepřehánějte, přeci už nejste nejmladší.“
Jen mávl rukou a za chvíli zmizel za šípkovými křovisky.
Docela jsem mu záviděl při představě, jak za hodinu uléhá do vyhřáté postele. Takhle jsem se opět začal třást jako ratlík a čekal, až ti u lesa dokončí svou práci.
„Tak co nám, doktore, řeknete?“ zeptal se Beránek, když Kojak skončil s ohledáním těla.
„Podle předběžného…,“ poté mávl rukou, když viděl jeho nasupenou tvář, a pokračoval. „Žádná viditelná zranění jsem zatím nenašel, moudřejší budeme až po pitvě.“
„To je jako všechno?“
„Tady ji svlékat nebudu, ale na hlavě jsem nenašel nic, oděv je neporušen, takže co zapříčinilo smrt, vám opravdu teď neřeknu.“
„Doba úmrtí?“ zeptal se Petr a z toho, co se od doktora právě dozvěděl, byl viditelně zklamán.
„Zase předběžně, třicet až třicet dva hodin, ale tady nahoře je poměrně chladno, tak přesněji vám to řeknu jako obvykle po pitvě.“
„To znamená,“ Petr Beránek začal odečítat čas z náramkových hodinek. „Máme neděli, půl devátý, takže sobotu kolem druhé hodiny ranní?“
„Asi tak.“
„Ctirade,“ houkl na lelkující postavu, „v kolik hodin jste se sem včera dostavili?“
„Kolem deváté večer,“ ozvalo se z dáli, „nemám za vámi přijít?“
„Řekl jsem, že nepřekročíš čáru, dokud ti neřeknu.“
Ctiradovu námitku, že tráva se narovnala a čára už zmizela, ignoroval.
Technici mezitím rozšířili perimetr v naději, že objeví nějaké stopy, které by se mohly vztahovat k případu, ale podle jejich prázdných rukou byli zatím neúspěšní.
Petr si navlékl rukavice, poklekl k ženě a začal jí prohledávat kapsy. V modrých džínsech nenašel nic, ale v kapse béžového sáčka objevil kožené pouzdro na doklady.
Trošku hekaje se narovnal a přešel k Šárce a Jaroslavovi, kteří už měli rukavice navlečené také.
„Renata Podzimková, narozena v červenci 1992, bytem Měděnec 31. Má tu občanku, kartičku pojišťovny, řidičák a Visa kartu. Dvě tisícovky, pětistovka a tři dvoustovky.“
Doklady vložil zpátky do přihrádek, pouzdro podal Šárce a poklekl znovu k tělu.
„Má u sebe ještě klíče a mobil.“
V ostatních kapsách už nic dalšího nenašel.
„Petře, podívej,“ Šárka ukázala na seříznutou plochu asi metrového pařezu, který byl trochu vydlabaný, a v prohlubni ležela jakási šedobílá hrouda, ale na tu neukazovala. Na kraji pařezu leželo ještě něco jiného.
„Cédéčko, ještě v celofánu,“ řekl překvapeně Beránek a uchopil plastový obdélníček. „Antonio Vivaldi,“ četl na obalu. „Čtvero ročních období. Co to tu, proboha, dělá? Hele, na zadní straně je přilepenej nějakej lístek. Prosím tě, přečti to, nemám brejle,“ podal cédéčko Šárce.
„VIVALDI
SE OBRACÍ V HROBĚ. Tak tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou, když si přečetla těch pět slov, napsaných modrým fixem. „Ty jo?“ obrátila se na Beránka, který jen pokrčil rameny.
„Docela zvláštní místo na poslouchání hudby,“ ozvalo se za nimi.
„Já jsem ti, Ctirade, něco říkal o té čáře,“ zavrčel Petr.
„Bylo mi smutno,“ odpověděl zkroušeným hlasem napomenutý, „a taky zima a jsem zvědavej.“
„Jenom se dívej a nic nedělej!“ 11
Měl jsem našpicované uši, ale protože všichni mluvili tlumenými hlasy, neslyšel jsem zhola nic.
Pak se ze skupinky oddělili tři technici a začali procházet okolí nálezu těla ještě jednou.
Šárka, Petr a Jaroslav s doktorem v zádech zamířili ke mně.
„Nevíš, co to je?“ zeptal se Petr a napřáhl ruku. V dlani držel kus něčeho, co připomínalo zmrzlý sníh.
„To je sůl,“ odvětil jsem důležitě.
„Sůl? Tady?“
„Tu dávají myslivci zvířatům protože…“
„To by stačilo,“ utnul Petr mou přednášku, šel vrátit hroudu na své místo a já zaslechl, jak si brumlá něco
v tom smyslu, že doufá, že sůl nelízalo nějaké zvíře s příznaky vztekliny.
„Co to je za muziku?“ obrátil jsem se na Šárku, která držela v ruce sáček, do kterého před chvílí cédéčko uložila.
„Vivaldi,“ odpověděla.
„Čtvero ročních období?“
„Přesně tak. To je asi jeho nejznámější věc, jestli se nemýlím.“
„To máš pravdu,“ souhlasil jsem, „složil toho podstatně víc, ale tohle je hodně profláknutý.“
„Ale mně se líbí.“
„Mně taky,“ souhlasil jsem, „byl to pan skladatel.“
„Kluci už zavolali havrany,“ sdělil nám Petr, který se vrátil. „Ti budou prskat, až zjistí, jak se pronesou.“
„Jestli můžu,“ poznamenal jsem. „Kdyby se sehnaly klíče od závory, mohli by pohřebáci přijet po cestě, která je odsud asi sto metrů, pan Šimáček to tak dělá, ovšem pokud si nezapomene klíče jako dneska.“
„A komu bych asi tak, ty chytráku, měl o klíče zavolat?“ zavrčel Petr. „Takhle po ránu…“
„Možná by to šlo šperhákem,“ napadlo mě, „nějakej technik by to dal. Taky bychom se nemuseli trmácet zpátky zase tou mokrou trávou. Jsem hlava, co?“
Chvilku na mě civěl, ale pak usoudil, že je to docela dobrý nápad, a šel se techniků zeptat.
Asi to vyšlo, protože se od skupinky oddělil ten nejmladší a neochotně se vydal zpátky k vozům.
„Kde je ta cesta?“ zeptal se Petr a já ho vyzval, aby mě následoval. Znám to tady jako své boty, s kamarádem Tintěrou to tady máme prošlápnuté. Když neberou ryby a rostou houby, jsme tu každý třetí den a nikdy se nevracíme s prázdnou.
Pár metrů za zadní části posedu ústila lesní cesta, která asi po stech metrech končila na asfaltové silničce.
„Asfaltka? Tady?“ divil se Petr.
„To je kvůli dřevařům,“ vysvětlil jsem mu, „těžká technika by tu bez ní zapadla. Takovejch silnic je tu hezkejch pár kilometrů. Sice to muselo stát šílený prachy, ale jak víš, dřevo je žádané, hlavně kvůli tomu, že je většina vytěženého dřeva vyvážena vedle do Německa, které je odtud kousek a platí za něj víc než naši zpracovatelé. Dokonce i štěpky se vyvážejí ve velkém.“
„Děkuji, mistře, za vyčerpávající přednášku.“
„A představ si,“ nedal jsem se odbýt, „voni Němci dřevo zpracujou na fošny, prkna a podobně a naši je vod nich kupujou dvakrát tak dráž, než dřevo Germánům prodali, to je co? Věřil bys tomu?“
Petr zabručel něco v tom smyslu, že mu je to úplně jedno, tak jsem raději přestal. „Když jsme, konstáble, tady sami, jak to vidíš?“
„Co jako?“
„No, ta holka přeci.“
Asi viděl můj úpěnlivý výraz, tak se nade mnou smiloval.
„Zatím to vypadá, že to nebude nic pro nás. Doktor žádná zranění nenašel, tak je možné, že si vyšla na procházku, došla až sem, udělalo se jí šoufl, stačila se ještě opřít o pařez a byl s ní amen. Možná že se při pitvě ukáže cizí zavinění, ale zatím to bereme jako nezaviněnou smrt.“
„Na procházku?“ zakroutil jsem hlavou. „Víš, kolik je to kilometrů z Měděnce?“
„Třeba se ráda procházela.“
„A co ten italskej skladatel? To si jako dřepla na zem, cédéčko položila na pařez a umřela? To se mi nezdá.“
„Hele,“ krotil mě Petr, „pro nás by bylo lepší, kdyby zemřela normálně.“
„Co je to normálně?“
„Že ji nemá nikdo na svědomí, šerloku, ale když už jsme tady, trochu se tu porozhlédneme.“
„Já taky?“ zeptal jsem se pro jistotu, a protože neodpověděl, vzpomněl jsem si na dětská léta, kdy jsme si hráli na Vinnetoua a jeho bílého bratra Old Shatterhanda, a začal hledat něco, co tu být nemělo.
Po čtvrt hodině jsem se narovnal, protáhl si záda a vzdal to, stejně jako Petr.
„Nepršelo,“ řekl nasupeně, „silnice je čistá a tady na cestě k posedu taky nic. Vrátíme se nazpátek.“
Nebyl jsem proti.
„Našli kluci něco?“ zeptal se Petr Šárky, když jsme dorazili. Ta byla opřena o žebřík a sledovala techniky, kteří se pohybovali opodál.
„Nic.“
„Co si o tom myslíš?“
„Nechci předbíhat, ale vypadá to, že jsme tu zbytečně.“
„Ha,“ Petrova tvář se roztáhla úsměvem, „co jsem ti, mistře, říkal? Ten tvůj manžel, Šárko, maluje straky na vrbě. Jeho instinkt, jak naznačil, říká, že to tak jednoznačné není.“
„Já nic nemaluju,“ bránil jsem se, „ale ani trochu se mi to nelíbí.“
Petr mi zahrozil a ptal se po Jardovi.
„Šel k závoře,“ vysvětlila Vránovu nepřítomnost, „prý sem zajede autem, pokud se tedy povede otevřít závoru.“
Podle zvuku motoru, který jsme za chvíli uslyšeli, bylo jisté, že technik je chlap na svém místě.
„Skočím jim naproti,“ navrhl jsem jim a vrátil se zpátky na asfaltku. Jen co jsem dorazil, přijel Jarda, následovaný černým pohřebním vozem. Z něj vylezli dva muži v tmavých oblecích a já všechny vyzval, ať jdou za mnou.
„Kde je technik?“ zeptal jsem se Jardy.
„Zůstal u klandru, prej až odjedou havrani, závoru opět zamkne a s autem sem zajede.“
Pohřebáci věděli, co mají dělat. Rozložili igelitový vak, tělo do něj uložili, přemístili na nosítka a vydali se zpátky.
„No a my se taky pomalu sbalíme,“ prohlásil starší z techniků, „takhle čisté místo jsem neviděl už pěkně
dlouho, ale co byste taky chtěli tady v lese. Co vy?“ obrátil se na Beránka.
„Hele, chlapci, pojďte ještě se mnou, kousek odtud je silnice, raději se tam mrkněte.“
Ani moc nebrblali, popadli kufříky a vydali se za kapitánem.
Připojil jsem se k Šárce a trochu si postěžoval na probdělou noc na posedu.
„Co když dostaneš rýmičku?“ zeptala se s vážnou tváří.
„Zavrtám se do pelíšku a ty mě budeš kurýrovat, stejně jako moje maminka, když jsem byl malej a něco mě sklátilo.“
„To by se ti líbilo, co?“
„Strašně,“ zasnil jsem se. „Takové dva tři dny se jen válet a číst si, to by bylo něco. Těch knížek, co jsem dostal od Ježíška! Bohužel jsem se k nim ještě nedostal.“
„Tak na to, pane, zapomeňte,“ vrátila mě do reálu, „kdoví, kdy se dostanu domů.“
„Jakej jsem?“ ozvalo se z mlází, ze kterého se vzápětí vynořil náš kapitán. Ve zvednutých rukách držel dva kolosální křemenáče.
„Teda, Petře,“ pogratuloval jsem mu, „nádherný. Asi dneska budou řízečky. Prohlídl jsi to tam pořádně?“
„Moc času jsem neměl, ale jsem si jistej, že jsem to vysbíral.“
„Já se pro jistotu podívám,“ nenechal jsem si ujít příležitost případně zazářit.
Ač jsem se snažil, co jsem mohl, nenašel jsem nic.
„Vždyť jsem to říkal,“ kroutil Petr hlavou, „po mně těžko něco najdeš.“
Nechal jsem ho při tom.
„Slyším motor,“ nastražila Šárka uši, „tak asi půjdeme.“
Oba ještě přejeli pohledem okolí, ale usoudili, že už tu nic neobjeví, takže jsme se vydali k silnici. Dvojice techniků se mezitím rozdělila. Jeden si vzal na starost levou stranu silnice a druhý se vydal vpravo.
„Podzimková bydlela na Měděnci, co tam zajet a pozeptat se?“ navrhla Šárka.
„Já jsem pro,“ souhlasil jsem.
Petr po mně loupl očima, ale nic neříkal, takže jsem usoudil, že mě přibrali do týmu. Budu je mlčky sledovat a v případě, že si nebudou vědět rady, rád vypomůžu.
„Tak vidím, že jste dopadli stejně jako u posedu,“ konstatoval Petr, když se technici vrátili s prázdnýma rukama.
„Však vy si s tím poradíte a na něco přijdete,“ řekl muž v bílém a začal si svlékat jednorázový mundúr, stejně jako jeho kolega.
„Heleďte, panstvo,“ řekl technik, „když už jsme tady, na Měděnec pojedeme s vámi a prohlídneme byt té Podzimkové, třebas tam najdeme něco víc než tady.“
„Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout,“ připojil jsem se, ale všichni mě ignorovali.
Nasedli jsme tedy do vozů a vyrazili.
