Richard Dostál Smrt pána z Valdeka Odpovědná redaktorka Petra Zavřelová Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © Richard Dostál, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Druhé, upravené vydání ISBN 978-80-279-2707-4
RICHARD DOSTÁL
KAPITOLA 1 Smrt ve vojenském táboře Ve stanu byla téměř tma, jen slabé mihotavé světlo svíčky ho trochu osvětlovalo. Také už se ochlazovalo a podsaditý muž, který seděl na lavici u malého stolu, si přes široká ramena přehodil kožich. Vpředu si jej sepnul řemínkem a znovu sklonil hlavu, aby se podíval do své široké dlaně. Držel v ní jemný kousíček látky. Kapesníček s vyšitými kytičkami a s erby v rozích – českým, moravským, slezským a lucemburským. Palcem jezdil po jeho povrchu a vzpomínal. Myslel na ni a chvílemi mu cukalo v koutcích úst. Někdy mu naběhla žilka na čele a oči potemněly. Hned však následoval melancholický úsměv. Nebylo pochyb, že se v jeho nitru odehrává zápas. Myslel na ženu, která byla jeho velkou životní láskou. Myslel na ženu, kvůli níž byl ochoten hodně obětovat, riskovat a chovat se nevypočitatelně. To kvůli ní se pustil do války se všemi ostatními, to kvůli ní se postavil dvěma králům. Pozvedl meč ve chvíli, kdy ostatní sklonili hřbet, a to jen kvůli jediné slze, kterou spatřil na její tváři. Šel do boje, který nikdy nemohl vyhrát, šel proti všem, pro její úsměv. Vždycky věděl, že ji nemůže mít. Byla pro něj nedosažitelná, byla to jeho bohyně. Zlobil se sám na sebe, když do něj nešetrně kopla jako do neposlušného psa, ale stačilo, aby kývla prstem, a věrný rytíř byl tu, připraven bít se 5
s celým světem. Povýšená, panovačná a pyšná až za hrob dovedla cloumat jeho emocemi jen pouhým pohledem. Byl válečník, ze kterého měli nepřátelé náležitý respekt. Zažil chvíle, kdy při jeho vjezdu do Prahy lidé šíleli a křičeli na něj: „Meč českého království, ochránce české řeči, Zajíc se lvím srdcem!“, kdy ho dav zbožňoval. Ona to považovala za samozřejmost. Jen jednou se vymanil z její opojné moci, kterou svírala jeho srdce, a postavil se proti ní. Tenkrát už to bylo pro jeho ješitnost příliš. Po letech otroctví ducha se jednoho dne neudržel a vyznal se jí. Byl to výlev šílence, kterému se nedokázal ubránit, a klekl jí k nohám. Nevěřícně na něj hleděla a pak se s kamenným výrazem napřáhla a udeřila ho vší silou do tváře. Po políčku následovalo vědro opovržení a urážek. Vyčetla mu, že využívá její tísně, že je proradný a zrádný. Jak si vůbec může myslet, že by se snížila a zradila by svého manžela? Rychle se jí snažil vysvětlit, že tomu tak není, ale už ji nezastavil, byla vzteky bez sebe. Vychrlila toho na něj tolik, že rázem pochopil, co u ní znamená „věrný rytíř“, a nenáviděl ji. Celá ta léta pro ni byl jenom jakýsi poslušný stupínek k moci. Ubohé nic, na které šlápla, když vystupovala na svůj trůn. Opustil ji a čas trávil na svém hradě. Jen zdáli sledoval dění kolem ní, avšak brzy byl vtažen do víru událostí a po boku odvěkých nepřátel bojoval proti ní. Viděl, kam ji zahnala její výbušnost, pýcha a touha po moci. Nehnul ani prstem, když skončila ve vězení, a snažil se zapomenout. Teprve pak přišla. Když viděl příjezd její družiny, bylo mu jasné, že uprchla a jde ho zatáhnout do sítě svých intrik. Chce svého věrného rytíře zase připoutat k sobě. Byl si vědom, co by to znamenalo. Postavit se proti právoplatnému 6
králi země a jít takřka proti celému království. Chtěl to okamžitě odmítnout, ale ona znovu ovládla jeho srdce a stiskla je železnou silou. Stačilo jen pár slz, prosebně sepnuté ruce a byl její. Brzy stál na hradbách Prahy a hájil ji proti českému králi a jeho vojsku. Věděl, že je nenávratně ztracen a nejspíš skončí jako vzbouřenec pod sekerou, ale už ho zlomila natolik, že nemohl jinak. Zneužila jeho vlastní touhu a slíbila mu, o čem se neodvážil ani snít. Zlostně stiskl její kapesníček v dlani a drtil ho vší silou, protože to tak nebylo. Nic mu nedala, naopak si vzala. Vzala si ho s sebou do ložnice a zase to byla ona, kdo vládl, a on, kdo byl ovládán. I tenkrát to byla královna a on jen poddaný. Odložil kapesníček na stůl a zaposlouchal se do křiku venku. Nebyl to jen obyčejný ruch vojenského ležení, vypadalo to na hádku. Zachytil i řinčení zbraní, ale to už se ve stanu objevil pobočník a vzrušeně volal: „Pane, bijí se!“ Vstal a podíval se na něj. „Kdo? Co se děje?“ „Češi a Míšňané se rvou mezi sebou, musíš zjednat pořádek, pane maršálku!“ Chvíli přemítal, než sáhl po meči a připnul si opasek, pak zamířil ke vchodu, s myšlenkou, že velení téhle tlupy lapků, která si říká vojsko římského krále, neměl přijímat. Venku se zastavil, jeho oči musely přivyknout tmě. Konečně spatřil mezi stany bojující žoldnéře, udělal jeden krok, ale vtom do něj něco narazilo. Jen chvíli trvalo, než si stačil uvědomit palčivou bolest, to už však viděl šíp, který mu trčel z prsou. Skácel se dozadu a padl na plachtu stanu. Jeho poslední myšlenka patřila jí, královně, která dnes ztratila svého věrného rytíře. Ještě se ušklíbl, neboť ho napadlo, jestli7
pak jí nebude jeho smrt lhostejná. Tak padl meč českého království, Zajíc se lvím srdcem, Vilém z Valdeka… Už týden na Rožmberku neustal ruch veselí. Všichni se bavili, slavili onu radostnou událost a zdálo se, že už nikdy nepřestanou. Po třech letech manželství se narodil dědic Rožmberků. Dostal jméno po dědovi – Jindřich a jeho otec Petr byl neskonale šťasten. Ještě si ho sice ani nepochoval, neboť Kateřina mu syna odmítla svěřit, prý teprve až bude střízlivý – neboť událost zapříčinila, že se vyčerpaly veškeré zásoby vína na hradě Zvíkově –, ale už ho aspoň viděl. Brzy jej také podrží ve své náruči. Petr z Rožmberka byl na vrcholu své moci a všichni ho respektovali. Dvakrát ukázal králi svou sílu a donutil jej pochopit, že vláda už není věcí jednoho člověka. Bylo to potřeba, když král, vracející se do země s vojskem cizích žoldnéřů, začal napadat vše, co mu stálo v cestě. To bylo tenkrát, když svatební noc s Kateřinou přerušilo bušení na dveře a hlasy. „Pane z Růže, pět vesnic lehlo popelem, byli jsme napadeni!“ Trvalo mu celou noc, než se vše vyjasnilo, neboť napřed se domníval, že jde o nějaké lapky, a nemohl uvěřit, že by to mohlo být vojsko. Kde by se vzalo? Komu by patřilo? Teprve později vše pochopil. Král Jan Lucemburský napadl svou vlastní zemi. Jeho dlouhá nepřítomnost způsobila, že Eliška Přemyslovna se opět dostala do konfliktu se šlechtou. Spor se vyostřil natolik, že arcibiskup Petr z Aspeltu opustil znechuceně zemi, protože už nebyl schopen vášnivou královnu zvládnout, a ta zase psala srdceryvné dopisy manželovi. Král sebral cizí žoldnéře a prohlásil, že s odbojníky zatočí. Vyžene českou šlechtu ze země, všichni budou zbaveni úřadů a němečtí páni, 8
kteří ho doprovázeli, budou dosazeni na jejich místo. Začal válku proti všem a Petr z Rožmberka to pocítil jako první, když král vyplenil jeho vsi a zapálil je. Netrvalo to dlouho a na Zvíkově se sešli zástupci celé šlechty a ustanovili panskou jednotu. Velitelem určili Jindřicha z Lipé. Byl zde přítomen také Vilém z Valdeka. U královského páru tak nezůstal jediný přívrženec. Válka netrvala dlouho, němečtí žoldnéři nemohli stačit spojeným silám panské jednoty. Král, který sklízel vojenské úspěchy po celé Evropě, musel doma kapitulovat. Potvrdilo se tak to, co už bylo považováno za pravidlo. Jan Lucemburský vyhrával boje jen za hranicemi své země, domácí válku však vždy prohrál. Možná, že tenkrát vzniklo ono podivné panování krále-cizince. Ve svém živlu byl jedině mimo české království, proto se snažil nezdržet se v něm nikdy dlouho. Ještě jednu věc zapříčinila ona porážka, a to rozkol manželského páru. Nezkrotná královna jej už podruhé zahnala do války s vlastní šlechtou a tentokrát zjevně přičítal vinu jí. Nemuseli kolem být ani ti, kteří se chopili příležitosti a popichovali jej proti ní. V královském manželství to začalo skřípat a pak už stačilo jen málo. Naznačit, že královna i s dětmi odjela na hrad Loket, aby se pokusila provolat syna králem a zbavit cizince trůnu. Následoval útok na hrad Loket. Král se svými ozbrojenci vnikl do hradu a začal ostřelovat posádky věží, které se odmítly vzdát. Poté, co uposlechly rozkaz a vydaly hrad, se odehrála drsná scéna odtržení syna od matky. Vzápětí byly dvě komorné vydány na mučidla, aby Jan Lucemburský získal důkaz zrady. Přemyslovna byla dopravena do Mělníka, jejího města, které se mělo stát místem internace. 9
Jak už to bývá, rozkol manželství nejvíc zasáhl čtyřletého prince, který zatím nesl jméno Václav. Tehdy byla drsná doba, ale i přesto bylo rozhodnutí o uvěznění chlapce otřesné. Budoucí dědic trůnu se ocitl ve sklepním vězení na Lokti. Petr z Rožmberka v tu dobu pobýval na Zvíkově, Kateřina čekala dítě, a tak načas ztratil kontakt s okolním děním. Je pravda, že mu to ani nescházelo, prožíval klid a manželské štěstí, zatímco se to královo rozpadalo. Teprve když k němu dorazily zprávy o tvrdém žaláři, ve kterém chlapec pobývá, vydal se ke dvoru. Vymohl, aby se Václav dostal ze sklepa, ale král jej nadále nehodlal úplně propustit. Alespoň se s ním zacházelo vlídněji a purkrabí hradu byl nejvyšším soudcem upozorněn, že Václav bude jednou dědic království, přestože je nyní ve vězení. Pak by mohlo dojít ke zúčtování, což purkrabí Lokte pochopil moc dobře. Víc Petr nemohl dělat, král byl doposud velmi vznětlivý, pokud šlo o usmíření s manželkou. Petr se vrátil na Zvíkov, ale podvědomě cítil, že to ještě neskončilo. Brzy události nabraly prudký spád. Královští manželé proti sobě pozvedli zbraně. Eliška Přemyslovna se už teď nedrala o moc, šlo jí o dítě. Byla jako poraněná lvice, které navíc ohrožují mládě, a proto se pustila do zoufalého boje, jejž nemohla vyhrát. Její věrný rytíř Vilém Zajíc z Valdeka jako by ztratil soudnost a postavil se na její stranu. Opustila Mělník, své vězení, a vrátila se do Prahy. Král, který byl mimo město, se urychleně vracel a podle toho, jak cestou sbíral vojsko, bylo jasné, že vyjednávat nechce. Dokonce prý prohlásil, že Přemyslovna bude první česká královna, jejíž hlava skončí na špalku. Také by to tak nejspíš dopadlo, kdyby dění v zemi pořádně nerozzlobilo šedou eminenci. Někdy jde jen 10
obtížně vysvětlit, proč aktéři jednají tak, jak jednají. Proč například Petr z Rožmberka dorazil k Praze s početným vojskem, ale překvapivě se nepostavil na stranu krále Jana? Město se bránilo proti svému králi, ten vypálil Malou Stranu a chystal se ho dobýt, když dorazilo ro žmberské vojsko a vstoupilo do Prahy. Král byl najednou nucen couvnout od města, neboť Petrova skupina byla početnější než jeho. Jan Lucemburský zase prohrál. Nejvyšší soudce království donutil vojenskou silou oba manžele ke smíru. Malý Václav byl z Lokte odvezen na Křivoklát, který byl přece jenom vlídnější k žití, a poměry mezi manžely se na krátký čas urovnaly. Petr se mohl vrátit domů a očekávat dědice. A jeho příchod byl náležitě oslaven. Smrt Viléma Zajíce z Valdeka Elišku Přemyslovnu zdrtila. Její nejvěrnější rytíř zemřel v hloupé potyčce, kdesi za hranicemi země. Ten, který jí tolikrát pomohl, odešel z jejího života a zároveň tím ztratila poslední oporu. Teď už nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Znamenalo to definitivní porážku. Proto byla úplně zlomená, když pochopila následky. Je konec všem jejím nadějím. Jediný, kdo ještě mohl přibrzdit nepříznivý vývoj, byl on. Teď však není a znamená to, že už není vůbec nikdo ochotný kvůli své královně bojovat. Když se modlila za jeho spasení, omlouvala se za to, že někdy až krutě využívala jeho náklonnosti ve svůj prospěch a bezcitně manipulovala s jeho city. Věděla, že ji miluje, ale nikdy si nepřipustila, že by mohla lásku opětovat. Byla Přemyslovna a cítila se nadřazená. Snažila se být povýšena nad podle ní dětinské blouznění. To patřilo těm obyčejným, ona byla panovnice a nemohla ztrácet čas malichernostmi. 11
Byla předurčena vládnout a zachránit upadající království. Navrátit mu lesk přemyslovských velikánů. Tomu podřídila svůj život a také sňatek. Nikdy nepochopila, že doba se změnila. Absolutistická vláda králů musela dát podíl na vlivu šlechtě. Král už neměl takovou moc, aby mohl neomezeně rozhodovat, nezávisle na svých pánech. Eliška Přemyslovna to chtěla zvrátit. Když poprvé viděla svého budoucího manžela, byl podle ní ještě chlapec a první, co ji napadlo, bylo to, že půjde dobře ovládat. Také se jí to ze začátku dařilo. Vedla ho na cestě k návratu královské moci, což silná šlechta nemohla připustit. Proto dopadla tak, jak dopadla. Teď bylo její manželství v troskách, vzali jí dítě a srazili na kolena její nezdolnou pýchu. Vilém Zajíc z Valdeka po ní toužil a ona toho dovedla mistrně využívat. Byla žena a věděla, jak na to. Za ta léta, co jí stál po boku, se naučila ho dostat tam, kam chtěla, aniž by to považoval za nátlak. Byla tak sebejistá, že ho brala jako svého otroka, a urazilo ji, když se jednoho dne neudržel a vyznal se. Vzepřel se, bylo to, jako by zradil. Cítila se stejně, jako by ji pokousal věrný pes. Postavil se proti ní a stál v jednom táboře s úhlavními nepřáteli. Řekla si, že mu to nikdy neodpustí, ale rozkol manželství zapříčinil, že přišla o toho, koho milovala nade vše. Její syn byl v nebezpečí života, a tak musela podniknout ten zoufalý zápas. Vilém Zajíc opět podlehl a připojil se na její stranu. Věděla však, že je to málo, ale předpokládala, že král bude vyjednávat. Když zaútočil, pochopila, že je zle. Vilém nemohl vzdorovat královskému vojsku, a i když první zteč odrazil, bylo jen otázkou času, kdy bude poražen. Příchod Petra z Rožmberka s neobyčejně silnou hotovostí jí vehnal slzy do očí. Přiblížil se k městu z druhé 12
strany a Vilém, který viděl jeho sílu, jen sklonil hlavu. Tahle posila by boj okamžitě rozhodla a možná, že by už nebyl žádný boj, neboť Valdek by se vzdal. Rožmberk však vstoupil do města jako spojenec a rázem bylo vše jinak. Šla mu v ústrety, s hlavou plnou myšlenek na vítězství. Přemýšlela, že Petr bude regentem jejího syna. Byl však velmi chladný, nepřišel si pro vládu nad královstvím. Okamžitě začal mluvit o jednání s králem. Přišel, aby jim vnutil mír, a proto si s sebou přivedl hotovost, které nemohli vzdorovat ani ona, ani král. Vyslal posla do Janova tábora a stroze vzkázal, že setkání královského páru se uskuteční na Juditině mostě. Na jedné straně ona a Valdek, na druhé Jan Lucemburský a Jindřich z Lipé. Mezi nimi Petr z Rožmberka jako prostředník. Museli dojít ke smíru, pokud se tak dalo říkat vztahu, jenž byl vynucen silou. Brzy nato byl Vilém Zajíc z Valdeka, který doposud držel úřad nejvyššího maršálka, vyslán s vojenskou hotovostí k římskému králi Ludvíku Bavorovi, aby se ujal velení jeho vojska. Král Jan se tentokrát vojenského tažení neúčastnil. Pak přišla ta zdrcující zpráva. Vilém Zajíc byl při bitce, která se v táboře strhla mezi českými a německými žoldnéři, postřelen a přes snahy ranhojičů zemřel. Zatímco ona truchlí, nepřátelé mají nejspíš radost. Ti určitě nepláčou nad jeho smrtí. Eliška se najednou vytrhla ze zamyšlení a chvíli hleděla před sebe na kříž, u kterého zpytovala své svědomí a modlila se za jeho duši. Co když to nebyla jen nešťastná náhoda? Proč byl na vojenskou výpravu vyslán právě on? Kdo vlastně vyslal smrtící šíp? Byla střela cílená? Petr z Rožmberka přijímal hosta s nuceným úsměvem. Po divokých oslavách mu nebylo zvlášť dobře, ale 13
snažil se to překonat. Jindřich z Lipé přijel nevhod, ale nesmí to poznat. Ještě spolu nevyřešili tu záležitost u Prahy. Jejich přátelský vztah značně ochladl tehdy, když Petr tak překvapivě zasáhl proti královskému vojsku, ve kterém byl Jindřich po boku Jana. Ještě si to nestačili vyříkat. Petr nechtěl vyvolat dojem, že je nepřátelsky naladěn. Panu z Růže nahrálo to, že mohl Jindřicha okamžitě vtáhnout do dění kolem malého synka. Pán z Lipé totiž netušil, že se narodil, a tak se ocitl u kolébky dřív, než se stačil rozkoukat. I on měl nedobrý pocit, že je čeká rozhovor, který nebude zrovna příjemný, a tak to uvítal. Nálada se mu zvedla a oba se mohli rozptýlit a uvolnit. Jindřich pochválil syna a pozdravil se s Kateřinou, potom pogratuloval otci a žertovně prohodil: „To se musí zapít, pane Petře.“ Nato ihned zareagovala Kateřina: „Ještě se ani nevzpamatoval a už zase?“ Jindřich se zasmál a Petr pokrčil rameny. „Pane Jindřichu, bohužel jsi přijel nevhod. Hrad Zvíkov je na suchu. Vinný sklep vypadá jako po dlouhém obléhání.“ Jindřich se na něj pobaveně podíval a provokativně se zeptal: „Tak to má asi Kateřina pravdu, budeme zapíjet vodou?“ Petr spiklenecky mrkl. „Večer by měl dorazit sud z Rožmberka a zatím, doufám, nepohrdneš medovinou, nic víc se tady nenajde.“ Rozloučili se s Kateřinou a zanechali ji v péči služebných. Pak se usadili v hodovní síni a chvíli se bavili otřepanými frázemi na téma dětí, než Jindřich nakousl jejich problém. „Vlastně tu jsem, abychom si spolu popovídali o něčem jiném.“ Petr se pohodlněji usadil a zatvářil se vážně, takže Jindřich na to zareagoval úsměvem. 14
„Vidím, že my dva nemusíme chodit kolem horké kaše. Nemůžu prostě pochopit, proč ses jí zastal. Mohli jsme to skoncovat jednou provždy…“ Petr mu nešetrně skočil do řeči: „Skoncovat co? Nechat ji popravit? Zničit Prahu dobýváním a rozvrátit celou zemi?“ Jindřich se zatvářil jako učitel tváří v tvář žáku, který nechápe jeho výklad, a řekl s povzdechnutím: „Petře, proboha, co to povídáš. To víš, že královnu by nikdo nenechal dát katu a město by se vzdalo. Co sem pleteš rozvrat v zemi, ten je tu jen kvůli ní. Kdo pořád intrikuje? Ona!“ Petr odporoval a snažil se o mírnější tón. Jen na to téma začali, hned zvyšovali hlas, to byla neklamná známka toho, že každý si stojí za svým a mohli by se pohádat, to pán z Růže nechtěl. „Je to Přemyslovna a ať se ti to líbí, nebo ne, její předci vládli této zemi celá staletí. Pochází z dynastie králů, kteří tuto zemi sjednotili, postavili na nohy a dali jí pevné hranice. Kromě toho se mi vůbec nelíbí, že Václav je ve vězení…“ Jindřich ho přerušil: „Ale jdi, je na Křivoklátě a starají se tam o něj dobře.“ Petr přikývl. „To máš pravdu, ale kdyby to nebyla má podmínka, byl by na Lokti ve sklepě.“ Zvedl významně prst a zdůraznil: „Následník trůnu!“ „Zase je to kvůli ní, kdyby ho nechtěla zneužít proti králi, tak…“ Hádali se a vzájemně si skákali do řeči. „Nesmysl! Nikdy by ten převrat nebyla schopna uskutečnit, král se chytil toho, co mu někdo našeptal.“ „To myslíš mě?“ Petr zakroutil hlavou a uvědomil si, že takhle se nedohodnou, proto se snažil být přívětivější. „Tohle jsem 15
eřekl, chci jen zdůraznit, že ten kluk má čtyři roky, tron chu málo na to, aby se stal vězněm, nezdá se ti?“ Jindřich se postavil a opřel se rukama o stůl, potom neobyčejně vážně, teď už tiše a smířlivě hovořil: „Ale vždyť já ti rozumím, jenomže je to v zájmu země. Teď purkrabství na Křivoklátě převzal Oldřich Pluh z Rabštejna, a to je můj člověk. Neboj se, že by o Václava nebylo postaráno. Jestli se vše uklidní, tak ho tam bude královna moci navštěvovat.“ Petr zakroutil hlavou a povzdechl: „Proboha, Jindřichu, je to jeho matka!“ „Kdyby byla víc matka než královna, tak se to nestalo.“ Jindřich se posadil a hodnou chvíli mlčeli, než se pokusil trochu osvěžit ponurou náladu a řekl s náznakem humorného tónu: „Že jsme tedy koukali, když ses tam objevil, Janovi jen spadla čelist. Kde jsi za takovou krátkou dobu sehnal tak silnou hotovost?“ Petr na otázku neodpověděl, ale musel něco prohodit, aby to nevypadalo, že je nějak dotčen. „Nechejme to a zkusme si říct, jak si to představujeme dál, takže?“ Naznačil rukou, ale Jindřich se na toto vyzvání zatvářil udiveně a zvedl obočí. „A co jako chceš slyšet?“ „Co bude dál. Jak chceš urovnat poměry v Čechách, nebo to zůstane tak, jak je? To si myslíš, že je správné řešení pro království?“ Jindřich teď pokrčil rameny a trochu zlobně se ohradil: „A co s tím mám dělat? To je věc krále, on si to musí vyřešit.“ „Zvláštní, teď je to jeho věc.“ Jindřich bouchl do stolu, ale už to nebylo ze vzteku, hádka už byla zažehnána, teď už se jen tak ironicky pošťu16
chovali. „To ho mám přemlouvat, aby se vrátil do ložnice své choti?“ Petr pochopil, že je čas na obrat, a tak zvážněl a ihned položil otázku: „Přijel jsi jen kvůli tomu? Domnívám se, že mi něco chceš!“ Jindřich přikývl. „Na to, abychom dokázali před sebou něco utajit, se známe moc dobře. Dnes jsem tu z pověření krále.“ Petr jen zbystřil pozornost, ale snažil se na sobě nedat nic znát. „Král má málo poradců? Myslím, že mne teď zrovna nemá v oblibě.“ „Ale no tak, pane z Růže, ty přece víš, že s tebou je nutné počítat,“ Jindřich si zatoužil trochu rýpnout, „taky sis to u Prahy vyválčil, ne?“ „O co jde?“ „Král se chystá na radikální změnu, chce otočit kormidlem království o sto osmdesát stupňů. Týká se to říše.“ Petr přikývl a tím dal na srozuměnou, že poslouchá, a tak pán z Lipé pokračoval: „Nelíbí se mu vládnutí Ludvíka Bavora.“ Petr se s úsměvem napřímil. „Tak odsud vítr fouká? To se dalo čekat, Ludvík Bavor se začal naparovat jako holub, dokonce chce diktovat i českému králi, kvůli kterému na tom trůně sedí. Už dávno jsem předvídal, že Jan začne šilhat po Habsburcích.“ „Přesně tak, Ludvík Bavor přijde o podporu českého krále a ta se přesune k Habsburkům. Jan to chce podmínit potvrzením připojení Chebska k české koruně.“ „Fridrich to potvrdí třeba hned. Řekni Janovi, ať dělá trochu drahoty. Když bude Fridricha trochu napínat, potvrdí mu pak všechno.“ Jindřich přitakal: „Neboj se, Jan Lucemburský se vyzná. Habsburci se musí zřeknout Jindřicha Korutanského a uznat Janova práva.“ 17
„Tak co chceš potom slyšet ode mě?“ Pán z Lipé se ušklíbl. „Mám prý nenápadně vyzvědět, jestli náhodou nebudeš proti. Král tě chce zasvětit, ale všechno je tajné, zatím ještě pořád podporujeme Bavora. Zkrátka nerad by se dočkal zase nějakého překvapení.“ Petr se zatvářil trochu dotčeně a také se to vmísilo do tónu jeho hlasu. „Zase ta písnička o proradných Rožmbercích? Já byl taky překvapen, když tenkrát napadl mé panství s tlupou německých lapků.“ Jindřich se přátelsky pousmál a smířlivě řekl: „No tak, Petře, o nic nejde. Měl bys zase zajít ke dvoru, abyste to mohli urovnat. Neboj se, Jan už pochopil, jak vlivný je předák Vítkovců. Být na území říše, už dávno máš knížecí titul. Jih Čech ti patří celý. Král tě jen začal respektovat a o to ti šlo, nebo ne?“ Petr se na něho vážně podíval a povzdechl si. „Tak vy si myslíte, že jsem to udělal kvůli tomu?“ Pán z Lipé teď zvážněl. „Abych ti řekl pravdu, občas se v tobě nevyznám.“ „Snažím se jen vykonávat úřad nejvyššího soudce a udržovat v zemi mír. To, co se děje v království, se mi prostě moc nelíbí.“ Jindřich pokrčil rameny a oba se odmlčeli. Ulevilo se jim, neboť rozhovor, kterého se obávali, už měli za sebou. Královna Eliška Rejčka se rozhodla objet svá města a tak trochu se porozhlédnout, jestli je vše tak, jak má být. Doprovázela ji silná družina. Ondra byl jediný panoš, kterého si vzala s sebou. Dnes by v něm těžko někdo hledal malého chlapce ze statku. Grošovaný kůň, drátěná košile a meč, houpající se na tenkém opasku, nasvědčovaly tomu, že se chystá vydat za vojenskou slávou. Kdesi v nitru dřímala skrytá touha po rytířských ostruhách. 18
Věkem už se cítil být zralý a docela ho mrzelo, že královna jej drží ve službě jako panoše. Doufal, že mu dá šanci ve své ozbrojené družině, ale ona ho víceméně brala stále jako chlapce. Byl jí sice vděčný, že se dostal tak vysoko, jak se mu ani nesnilo, ale chtěl víc. Toužil dostat příležitost, aby se mohl nějak vyznamenat, ukázat svou odvahu. Myslel na to i nyní, když paní rozkázala zastavit a odpočinout si. To místo bylo nádherné a jí padly do oka dva vzrostlé duby, pod nimiž se rozhodla v parném dni jen tak natáhnout do trávy. Do Poličky zbýval ještě hodný kus cesty a koně byli unaveni. Ondra už byl také celý rozlámaný, a proto byl rád, když naznačila, že má volno. Chvíli ležel v trávě a jen hleděl na oblohu jako všichni ostatní, protože tak čisté nebe se hned tak nevidí. Kolem se na svěží trávě popásali koně a krom tlumeného hovoru bylo ticho. Každý podlehl kouzlu okamžiku příjemného dne. Ondra chvíli poslouchal bzučení čmeláka, který se motal v kruzích kolem něj, a pak se rozhodl pro krátkou vycházku po okolí. Jeho zrak upoutal mírný pahorek porostlý březovým hájkem. Zamířil k němu a tiše si pobroukával nějakou melodii. Slunce mu svítilo do očí, a tak si přidržel dlaň na čele a pohlédl směrem k břízám. Na chvíli se mu zdálo, že tam zahlédl nějaký pohyb. Pak uviděl hýbající se větvičku a už si byl jistý, že v porostu se někdo ukrývá a nejspíš pozoruje královninu družinu. Položil dlaň na rukojeť meče a mírně se nahrbil, pak rázně přidal do kroku. Musí zjistit, kdo tajně pozoruje družinu, kdo ví, co má za lubem, když se nechce ukázat. Že by lapkové? Dorazil k prvním stromům a tam se zastavil, protože uslyšel zažrání koně. Chvíli váhal a pak povytáhl meč 19
a opatrně obešel křoví, vydávaje se po zvuku. Pomalu se mu otevřel pohled na malou mýtinku, kde byl u jedné z břízek uvázaný černobílý kůň. Ondra si povšiml, že má na zádech jednoduché sedlo, přestože to byl na první pohled tažný kůň, menší a široký. Zamířil k němu a zastavil se, aby mu položil ruku na krk. Chtěl ho pohladit, ale jeho oči upoutalo něco divného na sedle, proto se sklonil, když v tom se za ním ozval tichý hlas: „Zachtělo se ti mého koně?“ Otočil se a zahlédl mladíka, který na něj mířil drobnou kuší a varovně dodal: „Ani se nehni! Mlč! Ne abys je upozornil!“ Ondra ho sledoval a hodnotil. Mohl být asi tak stejně starý jako on, rozhodně mu nebylo víc jak sedmnáct let. V obličeji vypadal mladší, ani stopa po vousech, vlnité vlasy měl skryté pod čepicí a oblek napovídal tomu, že jde nejspíš o měšťana nebo chudšího zemana. Opasek měl bohatě zdobený a přezka byla krásně vytepána a naleštěna, takže vypadala, jako by byla ze vzácného kovu. Ondra zaregistroval také jeho útlá ramena a drobnější ruce. Něco se mu na tomhle mládenečkovi nepozdávalo. Prst na spoušti samostřílu byl pádný argument, aby se tiše zeptal: „Co jsi zač?“ „Kradeš koně?“ „Já?“ Mladík zamračeně trhl kuší, jako by chtěl naznačit směr, odkud Ondra přišel a kde odpočívala družina. „Tamti patří k tobě? Co jste zač?“ Ondra nechápavě prohodil: „Tys neviděl korouhev? Myslíš, že královna jezdí po okolí a krade koně?“ Neznámý sklonil zbraň s udiveným výrazem. „Královna?“ „Jistě, Její Milost, královna vdova…“ 20
Mladík ho nenechal domluvit: „Hradecká paní?“ „Pro tebe Její Milost.“ Ondra se pokusil o povýšený tón, když viděl, jaký respekt vyvolalo jméno jeho paní. Mladík si teprve teď všiml šatů – Ondra měl pod drátěnou košilí oděv panoše – a hned s pochopením a uctivostí řekl: „Ty jsi její panoš?“ „A kdo jsi ty?“ „Jmenuji se,“ zaváhal, „Mlad.“ „Co? Takové jméno jsem nikdy neslyšel.“ „Mám ho po matce, byla Mlada.“ „Kdo vlastně jsi?“ zeptal se Ondra. „Syn zemana Peška z Humen.“ Ondra pokrčil rameny, nechtěl tím však říct, že neví, o koho se jedná. Mladíkovi to tak vyznělo a trochu dotčeně se ozval: „Tvrz Humna neznáš? Zvláštní, patří paní Rejčce, my ji jen spravujeme.“ „Takže ty jsi její poddaný?“ Mlad se napřímil a příkře řekl: „Jsme svobodní zemané, jen…“ „Máte manské povinnosti, to je totéž.“ „To není totéž!“ Mladík zvýšil hlas a v rozčilení trochu pozvedl samostříl. Nechtěl zamířit, ale vypadalo to tak a hlas, který mu zazněl za zády, ostře rozkázal: „Dolů s tou zbraní!“ Bleskově se otočil, ještě než si stačil uvědomit, že to byl ženský hlas, a pohlédl do tváře královny Rejčky, která se před ním nečekaně vynořila a přísně poručila: „Zahoď tu kuši a hned!“ Jen ji překvapeně sledoval. „Tak bude to?“ Mlad odhodil kuši a poklonil se, poklekl na jedno koleno a sledoval, jak došla k němu a řekla už klidným 21
hlasem: „Nevím o tom, že by Pešek z Humen měl syna. Vstaň a příště nemiř na mé panoše.“ Chlapec se postavil a jeho hlas zněl vyděšeně: „Myslel jsem, já jsem myslel, prostě, že mi krade koně...“ Královna Rejčka se usmála jeho nemotornému vyjádření a dodala trochu výsměšně: „Tak myslel, myslel… a nakonec vymyslel hloupost. Příště musíš méně myslet a více rozumně uvažovat, to nepoznáš tlupu lapků od panské družiny?“ Zakroutila s vážností hlavou. „Vypadám snad já jako zloděj koní?“ Mlad vystrašeně mumlal: „Promiň, Milosti, já jsem tě nechtěl urazit.“ Hradecká paní k němu přistoupila blíže a dívala se mu upřeně do tváře, Ondrovi připadalo, že podezřívavě. Trvalo to hodnou chvíli, pak se otočila na Ondru, zdálo se mu, že nad něčím dumá, než jí svitlo v očích poznání, a řekla: „Ondro, běž vyřídit, že se na dnešní noc stavíme na tvrzi Humna.“ Když Ondra odcházel, ještě uslyšel její hlas, jak říkala Mladovi: „A ty nás povedeš! Budu si muset vážně promluvit s tvým otcem!“ Chlapec úpěnlivě sepnul ruce. „Paní, prosím, já už to nikdy neudělám.“ Rejčka odvětila panovačně a trochu hněvivě: „Z koho si chceš dělat blázny, děvčátko? Pešek z Humen nemá syna, ale má dceru Mladu! Ví o tom, že se touláš sama převlečená za kluka? To mi k němu nesedí, v mravech je hodně upjatý, pokud ho znám dobře.“ Odhalená Mlada se s vyděšeným výrazem vrhla na kolena a s čelem u země prosila, teď už plačtivě: „Proboha, Milosti, odpusť mi to, otec mě potrestá, já…“ „Vstaň!“ přerušila ji královna. Sotva se dívka postavila a bázlivě jí pohlédla do očí, královna káravě dodala: 22
„Kdyby se to rozneslo, taky bys mohla stát na pranýři, co tě to napadlo?“ „Vysvětlím i to, Milosti, jen to neříkej otci.“ Královna se vracela sama a Ondra, který na ni čekal, jí vyšel vstříc a ona se na něj přívětivě usmála. Všimla si, že panoš se rozhlíží po mladém zemanovi z Humen, řekl přece, že jede s nimi, ale zklamala ho. „Mlad jel napřed, poslala jsem ho, aby nás ohlásil.“ Ondra pokrčil neurčitě rameny. Chtěl si ještě toho mládence prohlédnout. Měl pocit, že mu něco uteklo. Paní Rejčka zaznamenala, jak se zvědavě podíval ke břízkám, a prohodila: „Copak? Chtěl jsi s ním ještě mluvit? Naposledy na tebe mířil samostřílem, nezdálo se mi, že jste si přátelsky padli do oka.“ „Klidně bych si to s ním vyřídil.“ Zamračil se, zatímco ona zakroutila hlavou. „Chtěl ses s ním rvát?“ „S takovým holobrádkem?“ Hlasitě se rozesmála a plácla ho po rameni: „Starče!“ Smála se, ještě když jí pomáhal do sedla, a v očích měla spiklenecké plamínky. Družina se chystala na cestu a Ondra tu příhodu nemohl pustit z hlavy. Pořád měl pocit, že si ho královna dobírala, když mluvila o rvačce, ale proč?
23
KAPITOLA 2 Královská návštěva Na hradě Zvíkov zase očekávali vzácnou návštěvu. Ráno dorazil herold a ohlásil ji dopředu. Petrovi z Rožm berka to nešlo na rozum. Královna Eliška Přemyslovna se rozhodla navštívit nejvyššího soudce a komořího? Co za tím vězí? Rozhodně neměl náladu zabývat se politikou a uvažoval o tom, jestli ho nechce zase zatáhnout do nějakého komplotu. Přemýšlel nad tím i nyní, když mu stráž z věže ohlásila, že se královnina družina blíží k hradu. Byl už převlečený a ještě zamířil do pokoje ke Kateřině. Právě jí česali vlasy a on chvíli pozoroval celou scénu s melancholickým úsměvem, než se zeptal: „Určitě už jsi v pořádku?“ S jistotou prohlásila: „Neboj se, už je to týden. Ostatně kdy bude mít hrad znovu tak vzácnou návštěvu?“ Petr se zamyslel. „To by mne zajímalo, co mi může chtít.“ Kateřina se ohlédla, přitom ho zvědavě pozorovala a zeptala se: „Ty si myslíš, že zase něco plánuje? Petře, dej si pozor, nenech se do ničeho zatáhnout.“ Pokusil se o bezstarostný úsměv, a dokonce mávl rukou, jako by chtěl naznačit, že tohle ho netíží, ale Kateřina poznala, že o tom usilovně přemýšlí. Vůz královny Elišky Přemyslovny zastavil na nádvoří hradu. Byla ráda, že už dorazila na místo, jelikož se jí 24
v něm cestovalo velmi nepohodlně. Když se po straně otevřela dvířka, Petr k nim přistoupil společně s Kateřinou a pomáhal královně vystoupit. Teprve až stanula na pevné zemi, vysekl Petr dvorskou poklonu a řekl: „Bůh tě provázej, Milosti, vítám tě na hradě Zvíkově.“ Eliška mu nabídla ruku k políbení a zatím si zvědavě prohlížela Kateřinu. Odpověděla mu obvyklým způsobem a pořád sledovala jeho ženu, kterou teď Petr představoval. Kateřina se při úkloně cítila divně, ten pohled byl až nepříjemný. Královna si ji prohlížela s nelíčenou zvědavostí, a dokonce se jí zdálo, že na okamžik zahlédla pohrdavý úsměv. Paní z Rožmberka se s příchodem potomka trochu zakulatila a Eliška čekala, že spatří krasavici, kvůli které kdysi Petr porazil v souboji Zdislava Hrabišice. Místo toho viděla dámu při těle, v jejíž tváři se zračila únava a nápadná pobledlost. Petr to zaznamenal také, a tak tiše řekl: „Přijíždíš právě včas, Milosti, před týdnem se narodil syn Jindřich.“ Královna se pousmála a kývla. „To gratuluji, pane komoří, jistě máš z dědice radost.“ Otočila se na Kateřinu a zeptala se: „Proběhlo všechno v pořádku, paní… Kláro?“ „Jsem Kateřina.“ Odpověděla jí jemně, až bázlivě, zato Petr se zamračil, znal totiž tento protivný zvyk královny Elišky. Velice ráda si pletla jména, ale on už věděl, že to dělá vědomě, snad tím chtěla naznačit nižší postavení osloveného. Jsem královna a ty jsi nikdo, tak nějak to mělo působit. Kateřina to nepochopila urážlivě a pokračovala s odpovědí na její otázku: „Vše šlo hladce, Milosti, trvalo to jen slabou hodinku.“ Královna poslouchala jen na půl ucha a prohlížela si okolí. Tohle se Petra také dotklo. Začal v nitru pěnit. 25
Chystal si už ostřejší reakci, naštěstí Eliška Přemyslovna změnila nečekaně taktiku. Zřejmě si uvědomila, že tohle není začátek vhodný na jednání, kvůli kterému sem vážila tak dlouhou cestu. Otočila se znovu na Kateřinu a přívětivě řekla: „Doufám, že se pochlubíš a ukážeš mi syna, paní z Rožmberka.“ Petr jí tedy nabídl rámě a vedl ji ke dveřím. Kateřina šla až za nimi a byla z toho trochu zmatená. Nechápala, proč se Petr tak mračil, myslela si, že někde udělala chybu, a přemýšlela o tom. Petr zatím hovořil tónem hostitele: „Milosti, jistě se hodláš zdržet déle, v tom případě je ti hrad plně k dispozici, včetně komorných a služebnictva.“ „Abych pravdu řekla, cesta byla hrozná, tak bych si den nebo dva odpočinula.“ „Jistě máš také něco na srdci, Milosti, tak to alespoň projednáme pořádně.“ Přestože se Petr nezeptal přímo, Přemyslovna byla zběhlá v slovních půtkách a pochopila smysl věty. Pan komoří je zvědavý, proč přijela, a to dokonce tak, že vyzvídá už ve dveřích. Odpověděla mu s předstíranou nevšímavostí: „Celkem nic, jen jsem tě chtěla vidět, pane soudce a komoří, ty se u dvora vyskytuješ velmi zřídka, málem už ani nevím, jak vypadáš.“ Petr na to nic neodpověděl a jen zarytě mlčel, když vstupovali do hradního paláce. Žebráček se potloukal ulicemi Hradce u rozestavěného chrámu svatého Ducha. Kolem stavby, kterou královna Rejčka založila, byl čilý ruch. Tedy alespoň ve dne a on mohl občas někde něco ukrást nebo vyžebrat. Teď se ale už stmívalo, a tak si hledal místo k odpočinku. Navíc začalo poprchávat a déšť nebyl přítelem žebrá26
ků. Mohlo mu být tak dvanáct let. Měl tu smůlu, že se narodil a byl odložen před vrata měšťanského domu. Podobní jako on to neměli v této době lehké, navíc měl od narození znetvořenou nohu, takže bylo s podivem, že se vůbec dožil tohoto věku. Třebaže sotva chodil, životní sílu měl jako žádný jiný. Zvykl si už, že ostatní do něj kopou, ponižují ho a dávají mu najevo své pohrdání, svět se s ním nemazlil. Proč on by měl být tedy svatý? Kradl, kde se dalo, byl v tom velmi šikovný a vynalézavý. Ještě ho nechytili, ale až k tomu dojde, půjde pravděpodobně viset. Neuvažoval však nad tím, proč taky, žil ze dne na den. V boční uličce narazil na odstavený vůz. Zvědavě si ho prohlížel a všiml si, že na něm něco je. Začalo už pršet více, a tak se přiblížil a zvědavě nahlédl pod plachtu. Ještě ho napadlo, že by se tam mohl schovat před deštěm, ale to už jeho pozornost upoutaly nějaké balíky vevnitř. Možná, že se mu povede něco, co by se hodilo, uloupit. Majitel by pravděpodobně nenechal jen tak na ulici nic cenného, ale žebrák taky nehledal poklad. Rozhlédl se po liduprázdném okolí a pak se vyškrábal na vůz. Bylo ještě šero, a tak rozeznával předměty na voze. Dva balíky byly kožešiny lesní zvěře, již vydělané, připravené zřejmě k prodeji. Byly jen převázány provazem do kříže. Spokojeně si mlaskl. Tak takový nocleh neměl už hezky dlouho. Za nimi byly postaveny nízké dveře, jen tak ledabyle opřené o postranici. Víc tu toho nebylo. Nic, co by se mu mohlo hodit, možná jen nějaká ta kožešina, ale vzhledem k tomu, že neměl ani kde přespávat, usoudil, že některé vybere až ráno a pokusí se je vyměnit s jinými žebráky za jídlo. Ti, co přespávají v různých dírách, by mohli mít zájem o měkkou, teplou kožešinu. Teď se ale pokoušel rozvázat uzly, aby si do 27
balíku kůží zalezl a vyspal se jako král. Konečně se mu to povedlo, a tak se zavrtal do hromady, měkké, suché a příjemně hřející. Zatímco venku už se rozpršelo naplno, on si spokojeně oddychoval. Usnul tak tvrdě, že ho probudilo teprve skřípání na čele vozu a hlasy. Ještě chvíli si nemohl uvědomit, kde vlastně je, teprve až vnitřek vozu začal dunět od kroků kolemjdoucích, pochopil, že je někdo i uvnitř, teď už záleželo jen na tom, jestli jej v hromadě kožešin objeví. Majitel vozu si zřejmě pro něco přišel. Vzápětí nato uslyšel ženský hlas: „Je tu tma jako v pytli, kde to máš?“ Mužský hlas odpovídal a žebrákovi se zdálo, že jej odněkud zná. „Tady v tom balíku.“ „Rozsviť svíčku.“ „Zbláznila ses? Najdu to potmě.“ Chlapec už chtěl vylézt z hromady. Už se viděl přistižen, protože jestli budou hledat v těch kůžích, jak vyrozuměl, tak ho odhalí. Naštěstí se jeho oči trošku přizpůsobily tmě. Pršet už přestalo a vysvitl měsíc, tak měl možnost vidět, že temný stín se sklání nad vedlejší hromadou. Slyšel, jak šustila ruka v balíku, neznámý jej zřejmě ani nerozvázal. Pak se ozvalo klepnutí a vzápětí pocítil úder. Lekl se tak, že div nevykřikl, něco padlo na jeho skrýš a pocítil tlak přes kožešiny. Vzteklý, ale tichý hlas zaklel: „Zatraceně!“ „Co to bylo?“ ptala se žena. Muž odpovídal: „Zavadil jsem o ty dveře, co vezu Myšákovi. Sklouzly, naštěstí jsou tady ty kůže.“ „Říkala jsem ti, abys rozsvítil.“ „Huso, co kdyby se tady potulovaly městské stráže, máš rozum?“ 28
„Ty nemáš rozum! Nechat ryzí stříbro na voze, co kdyby to někdo ukradl!“ „Neboj se, stojí přímo pod oknem, celou dobu jsem ho hlídal.“ Žebráček ani nedutal, jen nastražil uši a pomyslel si, že neznámý asi tak pečlivě nehlídal, když si ho nevšiml. Neměl čas to ani domyslet, protože najednou ho něco přimáčklo tak, že málem vyhekl. Nemohl skoro ani vydýchnout. Ženský hlas vzápětí vysvětlil, co se stalo. „Než ty to najdeš, tak to si zatím sednu.“ Ono nestačilo, že na něj spadly dubové dveře, ještě si na ně sedla. Musí to vydržet a neprozradit se, protože už pochopil, že se tady odehrává něco, co není v pořádku. Naneštěstí se stal svědkem a bylo mu jasné, že kdyby ho chytili, tak lehce by nevyvázl. V životě se naučil raději o podobných věcech nevědět a neslyšet. Mužský hlas zněl úlevně: „Mám to, je to pěkně těžké, hrouda čistého kovu.“ „Co když to s tím únosem nevyjde? Co kdybychom si nechali tohle a zmizeli mu?“ „A co budeš dělat s ryzím stříbrem? On si s ním poradí, ale co my? Nedokážeme to sami zpracovat, a když se ho pokusíš prodat, buď tě udají právu, nebo tě najdou jeho lidi. Ten únos nám vynese mnohokrát víc. Víš, co to je?“ „Co když nám to nedá?“ „Je to matka, jako každá jiná.“ „A víš alespoň, kolik budeme požadovat?“ „Tak se podrž, chce, aby ji vyvážila stříbrem.“ „On se zbláznil! Tolik nám nedá.“ „Ale dá. Té holce je už dvanáct, dovedeš si to představit? Kolik je to grošů?“ 29
Žebráček drcený pode dveřmi si mohl oddechnout, žena vstala a dvojice za chvíli sestupovala z vozu. Po chvíli se odvážil odhrnout kožešinu, aby se pořádně nadechl a srovnal si v hlavě, co právě vyslechl. Připadalo mu to jako sen. Vše, co slyšel, bylo tak neskutečné, že si teď nebyl jistý, jestli se mu to nezdálo. Určitě to muselo být z hladu. Hrouda stříbra na voze, zabalená do balíku kožešin, únos a pak ty řeči o groších. Vždyť tolik stříbra dle jeho mínění na světě ani nebylo, aby to vyvážilo nějakou holku. Zřejmě to byl jen hodně bláznivý sen. Hostina byla připravena. Pan komoří a jeho žena přichystali vše na uvítanou své královské návštěvy a dohlédli na přípravy. Eliška Přemyslovna zatím se dvěma pannami z doprovodu trávila čas ve svém pokoji. Když tam pacholci vlekli velkou bednu, kterou měla jako zavazadlo, Petr se v duchu ptal, jestli to je opravdu jen na dva dny, nebo se tady chce usadit na delší čas. To by mu rozhodně moc nevonělo, ale zase jí nemohl naznačit, že není její návštěvou zrovna nadšen. Teď mířil po schodech za ní, aby ji pozval na večeři. Kateřina zatím čekala jako na trní. Ani ji host příliš nenadchl, bylo to však způsobeno spíše vyčerpáním a nervozitou v šestinedělí. Malý Jindříšek byl v péči chůvy, ale stejně by byla raději u něj. Nemohla se na něj vynadívat, byla sice zvyklá být pořád mezi dětmi, ale tohle bylo opravdu její a vypadalo tak strašně křehce. Navíc cítila z královny nebezpečí, které je může ohrozit. Její manžel se pohyboval na poli té nejvyšší politiky a hrál svou vlastní hru. Křížil plány králi Janovi a ani se nebál proti němu vojensky vystoupit. Kateřina nezapomněla na to, jak byl do žaláře uvržen Jindřich z Lipé, tenkrát její bratr zahynul v povstání proti králi. Bála se, že tohle může potkat i Petra. 30