Ann Granger Smrtící společnost Originální název: Deadly Company Vydáno u Headline Publishing Group, London 2022 Překlad Michaela Martinová Odpovědná redaktorka Martina Ježová Grafická úprava Tereza Bierská Obálka Emil Křižka Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © 2022 Ann Granger First published in 2022 by Headline Publishing Group. Translation © Michaela Martinová, 2026 Obálka © Emil Křižka, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první ISBN 978-80-279-2713-5
Je tolik lidí, kterým bych tuto knihu ráda věnovala. Především všem těm, kteří mě podporovali během nedávného lockdownu a dalších omezení, v době vskutku nezvyklé a nelehké. Tedy rodině, přátelům a sousedům – za vaši laskavost v jejích mnoha podobách vám patří mé uznání a dík. Mým čtenářům. Mnozí z vás zůstávají mým příběhům věrní více než třicet let, během nichž vznikaly. Mám pocit, že tam venku mám tolik příznivců a přátel, kteří sledují mou tvorbu a povzbuzují mě. A teď se ke všem těm rozmanitým postavám, které se mi zrodily v představách a ožily na stránkách knih, přidávají další. Vynořily se z klávesnice na obrazovku počítače, zvedly se a zeptaly se: „Co jste si pro nás přichystala tentokrát?“ Tak jdeme na to…
Smrtící společnost vznikala v době vrcholící pandemie v letech 2020–2021. Omezení spojená s covidem, týkající se cestování i kontaktu s ostatními lidmi, příliš komplikovala zasazení příběhu do období lockdownu. Proto jsem se vrátila o několik let zpět a děj se odehrává v únoru roku 2005. Před několika lety jsem napsala sérii patnácti detektivních románů s Alanem Markbym a Meredith Mitchellovou v hlavních rolích. Objevili se také v epizodních rolích v několika mých pozdějších knihách s Campbellem a Carterovou. Často jsem dostávala otázku, zda ještě někdy napíšu další příběh s Mitchellovou a Markbym. Tato kniha je odpovědí. Vypráví o v podstatě posledním Markbyho případu před odchodem do penze. S Meredith jsou manželé a společně se zabydlují v novém domě. Co by se tak mohlo pokazit? Jenže dům, který si vybrali jako svůj první společný domov, je bývalá fara. Někteří starší obyvatelé městečka si dosud neuvědomili, že budova už neslouží svému původnímu účelu. Pozemek obklopuje viktoriánský hřbitov patřící ke kostelu, ale ne každý, kdo na něj přichází, nese květiny… Doufám, že čtenáře, kteří si původní příběhy pamatují a měli je rádi, potěší opětovné setkání s Alanem a Meredith. Ráda bych při této příležitosti poděkovala také Radmile Mayové za její ochotu a velkorysost, s nimiž mi pomá-
hala objasňovat právní otázky. Mé díky patří rovněž mé redaktorce Clare Fossové a literární agentce Isobel Dixonové. A poděkování si zaslouží také můj syn Chris, který mi znovu a znovu trpělivě pomáhá řešit nejrůznější potíže s počítačem.
Kapitola 1 Únor 2005 Alan Markby si už dávno všiml, že cizí lidé, dokonce i ti nejpoctivější občané, jako by nějak vycítili, že je policista. Obvykle k tomu stačilo asi pět minut neškodné konverzace a pak se jejich chování nepatrně změnilo. Zločinci všeho druhu to poznali už zdálky a drželi se od něj dál. To se dalo čekat. Zvláštní ale bylo, že po chvíli začali působit trochu podezřele i ti nejnevinnější. Dokázalo to spolehlivě pokazit jinak příjemné hovory u skleničky na večírcích. Možná si lidé mysleli, že si v duchu počítá, kolik toho vypili. Přesto ho poněkud zaskočilo, když si ho někdo spletl s duchovním. Byla sobota pozdě večer. U hlavních dveří zazvonil zvonek, a když Markby otevřel, spatřil drobnou ženu v prošívaném nepromokavém kabátě a pletené čepici. Z časného únorového soumraku na něj hleděla s úzkostným výrazem ve tváři. „Vy jste farář?“ zeptala se s nadějí v hlase. „Ne,“ odpověděl Markby. „Je mi líto, ale farář už tady nebydlí.“ Zklamaně posmutněla. „Ale já s ním potřebuju mluvit. Kam se poděl? Jestli otec Holland odešel, pak musíte být jeho nástupce.“ „Ne. Pokud vím, reverend Holland je stále farářem této farnosti. Církevní úřady ho ale přestěhovaly do nového domu. Mohu vám dát telefonní číslo, jestli jde o něco naléhavého.“ 7
Chvíli trvalo, než tu informaci vstřebala, pak ji však zavrhla. „Ale tohle je přece fara.“ V jejím hlase se mísila umíněnost se zmatkem. „No, bývala to fara. Církev se ji rozhodla prodat. Usoudili, že faráři bude lépe v novější části města, kde žije víc lidí. Tady je dnes většina budov využívána ke komerčním účelům a lidé už nebydlí nad svými obchody jako dřív.“ Proč jí to vlastně všechno vysvětluje? Do domu proudil studený vítr a alarmujícím tempem vytlačoval nahromaděné teplo. Za návštěvnicí se v šeru zimního večera pohupovaly větve stromů na starém kostelním hřbitově. Ani ten už se pro pohřby nepoužíval. Konaly se na takzvaném novém hřbitově. Skřípění a šelest stromů připadaly Markbymu jako hlasy dávno zemřelých, kteří se žalostně dožadují vysvětlení, proč je moderní svět ignoruje. Jenže pro některé lidi se svět neposouval dál, nebo se alespoň měnil mnohem pomaleji. Z jejího chování bylo patrné, že se nehodlá vzdát pevně zakořeněného přesvědčení a neodejde od jeho dveří, dokud jí nepřivede skutečného duchovního. Její další slova to jen potvrdila. „Určitě máte něco společného s církví.“ Začínala působit rozrušeně. „Jinak byste přece nebydlel na faře, i kdyby se farář odstěhoval.“ „Promiňte, ale nemám. Nejsem ani laický kazatel. Jsem policista.“ Zjevně mu nevěřila. „Já nepotřebuju policistu. A stejně tak nevypadáte. Jste na to moc starý,“ dodala poněkud hrubě. „To je stresem z práce,“ odvětil Markby. „Přidal mi pár let. Ale skutečně jsem komisař Markby a vedu zdejší kriminální oddělení. Za rok mám odejít do penze, ale do té doby zde stojím, nemohu jinak. Jako Martin Luther.“ 8
„Martin Luther!“ zvolala. „Co ten s tím má společného?“ „Vlastně nic,“ přiznal. „Tak proč…?“ Naštěstí se právě v tu chvíli objevila jeho žena Meredith, aby zjistila, proč mu to trvá tak dlouho a zda si uvědomuje, že dovnitř táhne. „Tahle paní hledá faráře,“ vysvětlil Markby. „Dal jsi jí Jamesovu vizitku?“ „Ještě ne,“ přiznal provinile. „A proč proboha ne? Na, tady máš.“ Meredith vylovila z misky na stolku v předsíni malou bílou kartičku. Podala ji Alanovi, který ji předal návštěvnici. Žena si ji podezíravě prohlédla, pak si ji vzala a v šeru se pokoušela přečíst, co na ní stojí. „Nevzala jsem si brýle,“ zamumlala rozmrzele. „Nemá smysl dávat mi něco ke čtení. A už vůbec ne v takovém světle.“ „Je na ní nová adresa a telefonní číslo faráře. Když se odstěhoval, nechal nám zásobu vizitek pro případ, že by se po něm někdo sháněl.“ Návštěvnice použila kartičku jako ukazovátko a namířila jí na dřevěnou tabulku připevněnou ke zdi vedle vchodových dveří. „Pořád tam stojí, že je to fara.“ „Nestojí,“ zakroutila Meredith hlavou. „Ta tabulka je nová. Stojí na ní ‚Stará fara‘. Nová fara je na adrese uvedené na kartičce, kterou jsem vám právě dala.“ Zdálo se však, že to jejich návštěvnici neuklidnilo. „Nemělo by se tomu říkat fara, když to fara není.“ Na okamžik to vypadalo, že se rozpláče. Pak se však bez dalšího slova otočila na patě a kvapně zmizela ve tmě. „A už se nevracejte!“ zamumlal Markby a zavřel za ní dveře. 9
„Možná jsme si neměli kupovat bývalou faru.“ Meredith zůstala stát v předsíni a upřeně se zadívala na dveře. „Alespoň ne takovou, která byla zrušena a prodána teprve nedávno. Spousta lidí si asi pořád myslí, že je to fara.“ „Právě proto nám James nechal ty vizitky.“ Meredith se stále tvářila ustaraně. „Možná bychom měli sundat tu tabulku, jestli to lidi mate. A dům přejmenovat. Doufám, že je v pořádku,“ poznamenala zamyšleně. „Ta ženská? A proč by nebyla? Kvůli tomu přece nemusíme přejmenovávat dům. Stačilo by, kdyby si lidé pořádně přečetli, co na té tabulce stojí.“ „Ale no tak, bylo přece jasné, že ji něco trápí. Vypadala jako slušná paní a v jejím světě už je nejspíš dávno čas jít spát.“ „Ať už ji trápí cokoli,“ prohlásil její manžel, „hledá duchovní radu. A na tu já nejsem vybavený. Není to policejní záležitost.“ Zhluboka se nadechl a dodal: „A není to ani naše starost.“ V obojím se však mýlil. Callum Henderson se nepovažoval za pověrčivého člověka. Nedělal si starosti s černými kočkami přebíhajícími přes cestu, zkříženými noži na stole ani s žádnými podobnými nesmysly. Jeho stará babička ovšem ano. Měla takových věcí plnou hlavu. Když byl malý, několikrát ji například viděl hodit si přes rameno špetku soli poté, co jí trochu rozsypala. Mátlo ho to, protože se to vůbec neslučovalo s jejím neustálým napomínáním, že se ničím nemá plýtvat. A tak se jednou zeptal: „Proč to děláš?“ „Abych oslepila ďábla. Stojí za mnou,“ zněla odpověď. „Proč zrovna za tebou?“ Byla to logická otázka. Malé děti bývají přímočaré. A babička také. Nikdy neztratila schop10
nost jít rovnou k věci. Její uvažování se ubíralo po přímé linii a nikdy z ní neuhnulo. „Stojí za každým z nás. Za mnou, za tebou, za každým.“ Callum už tehdy věděl, že dospělí rádi rozdávají rozumy a nestojí o odpor, ale tohle mu připadalo natolik nemožné, že se musel ozvat. „Vždyť je jen jeden, takže nemůže stát za všemi. Musel by pořád přebíhat od jednoho člověka k druhému.“ „Za všemi!“ prohlásila babička neochvějně. „Ďábel je všude!“ Pak tišším hlasem dodala: „A dokáže na sebe vzít jakoukoli podobu.“ V tu chvíli vstoupila do kuchyně jeho matka a pohoršeně vykřikla: „Proboha už dost! Vždyť toho kluka vyděsíš k smrti. Dneska večer nebude chtít jít spát.“ Matka s babičkou se hádaly často a malý Callum o další hádku nestál. Proto rychle prohlásil: „To bude dobrý, mami. Nad postelí mi visí obrázek Panny Marie s Ježíškem, takže se ďábel bude držet dál!“ V tu chvíli ho babička objala, rozplakala se a prohlásila, že je předurčen ke kněžství. „Nesmysl!“ odsekla rázně jeho matka. Pak se se smířlivějším tónem obrátila na syna: „Přesně tak, Callume. V posteli se ti nic nestane. Tam jsi naprosto v bezpečí.“ „Copak Callum tentokrát nic nevyvedl?“ zeptal se jeho otec, který přišel právě včas, aby zaslechl její poslední slova, a pocuchal synovi vlasy. „Tvoje matka tvrdí, že z Calluma jednou bude kněz,“ oznámila mu manželka. Callumovu otci to nejspíš připadalo ohromně legrační, protože vybuchl smíchy, načež ho babička praštila naběračkou, kterou zrovna držela v ruce. Tuhle část celého rozhovoru měl Callum ze všeho nejraději. 11
Pořád si myslel, že je nepravděpodobné, že by se ďábel potloukal po kuchyni a snažil se babičku svést na scestí. Vyhnala by ho stejnou naběračkou, jakou předtím udeřila jeho otce. Jak se ukázalo, o kněžské dráze nikdy vážně neuvažoval. Stal se zahradníkem a krajinářem. Nebyl ani věřící žádným způsobem, jaký by jeho babička uznávala. V dospělosti nabyl přesvědčení, že pokud v něco věří, pak v přírodu. „Blíž Božímu srdci v zahradě…“ jak se říkalo v básni Dorothy Frances Gurneyové. Něco v tom smyslu. Jakákoli práce na zahradě ho uklidňovala. Pomáhala mu vidět věci ve správných souvislostech. A tak ho cestou domů z hospody ani nenapadlo dvakrát přemýšlet, než se rozhodl zkrátit si cestu přes hřbitov. Hospoda se jmenovala U Černého psa a stála na samém okraji městečka u úzké silnice, která se dodnes jmenovala Psí ulička. A Psí ulička vedla podél zadní strany starého kostelního hřbitova. Dnes už se nad tím názvem nikdo nepozastavoval, ale Callum díky babičce věděl o černých psech až dost. Stejně jako černé kočky bývali kdysi spojováni s nadpřirozenem. Jenže podle Calluma to byly stejné nesmysly jako se solí a ďáblem. Brána hřbitova se na noc zamykala, a tak přelezl zeď a seskočil do zmrzlé trávy na druhé straně. Byla jasná noc zalitá měsíčním světlem a bylo vidět téměř jako ve dne. Okolní zdi chránily hřbitov před nejhoršími poryvy větru. V uplynulém týdnu několikrát silně mrzlo a ve stinných místech pod tisy nebo podél kamenné zídky dosud zůstávaly stopy mrazu. Sem tam zahlédl malé hromádky ledu, připomínající kokosky, které pekla jeho babička. Kdyby se však o pár stupňů oteplilo a mrazy polevily, mohl by přijít sníh. V severnějších částech země už ostatně pořádně napadlo. 12
Callum pochyboval, že začne sněžit právě dnes v noci, ale než zima skončí, sněhu se určitě dočkají. Stříbrné měsíční světlo pokrývalo zem bledým příkrovem, na jehož pozadí se rýsovaly ostré obrysy hrobek a náhrobků. Jejich tmavé stíny vytvářely na zemi vzory jako rozsypaná krabička domina. Mezi hroby tu a tam rostly stromy, jednotlivě i ve skupinkách. Mnohé z nich byly úctyhodně staré a viděly přicházet i odcházet celé generace. Vítr v jejich větvích jen slabě ševelil. Stíny pod nimi se při poryvech chvěly a posouvaly, ale náhrobky stály nehybně jako stráže před Buckinghamským palácem. Callum mezi nimi opatrně postupoval a pod nohama mu křupala zmrzlá hlína. Chodit po hrobech mu díky babiččině výchově připadalo neuctivé. Kromě toho měl v sobě několik piv, takže měl trochu vratký krok. Dával si proto pozor na vyvýšeniny i nečekané prohlubně. Některé velmi staré hroby už se propadly. Callum dobře znal rozmanité pachy rozkládající se vegetace. Jenže pod ním se nerozkládala žádná zelenina. Některé hroby lemovaly kamenné obruby, o které člověk mohl snadno zakopnout. Lidé kdysi za pohřby utráceli spoustu peněz, pomyslel si. Urny, vytesaní andělé a tu a tam opravdové hrobky v podobě kamenných kvádrů. To všechno muselo stát celé jmění. Ti, kteří tenkrát platili účty, však bývali na podobné věci hrdí. Za života šlo o významné osoby, místní šlechtu a vážené občany, a jejich dědicům připadalo samozřejmé, že jejich zesnulí příbuzní budou odpočívat stejně důstojně, jako žili. To byly časy, kdy se zahradníci mohli opravdu vyřádit, napadlo Calluma občas toužebně. „Mohl bych vám vytvořit velkolepé panorama, milorde, kdyby tam nepřekážela ta vesnice.“ 13
„Žádný problém, Hendersone. Nařídím, aby ji přestěhovali jinam. Co říkáte? Změnit tok řeky? Ano, ano, to také zařídíme.“ To bylo něco jiného než dnešní zákazníci, kteří chtěli dětská hřiště, grilovací koutky, vířivky a záhony nenáročné na údržbu. Babička byla pohřbená o kus dál na novém hřbitově, který obec před několika lety zřídila pro současné pohřby. V závětří zadní zdi, kde Callum právě stál, odpočívali převážně mrtví z viktoriánské éry. Kromě něj tu však byly i další živé bytosti a on o nich moc dobře věděl. Myši, krysy a také černo-bílá kočka, která je lovila. Sotva se k ní Callum přiblížil, dala se na útěk. Sledoval, jak přeskakuje přes hroby a šplhá na nejbližší strom. „Húúú!“ zavolal jejím směrem lehce podnapilý Callum. Rozpažil a několikrát zamával rukama jako křídly. „Dej si pozor na lišky, micko!“ Ještě se tomu smál, když spatřil toho muže. Seděl tam, přímo na hrobě, zády se opíral o náhrobní kámen tyčící se do výšky. Drzoun jeden. Babička by k němu hned přiskočila a pěkně od plic by mu vynadala. Nebyl mladý, ale ani starý. Ve stříbřitém měsíčním světle, které mu zalévalo tvář, se jeho věk nedal určit. Podobal se kamennému andílkovi vytesanému na náhrobku za ním. Ten na něj shlížel, jako by se jeho nesnázemi dobře bavil. Stejně jako andílek měl i ten muž kulatý obličej a krátký nos, postrádal však kudrnaté vlasy. Oči měl otevřené, takže se tam nesložil opilý, aby se vyspal z opice. „Nemůžeš tu sedět celou noc, kamaráde,“ upozornil ho Callum, když se před ním zastavil. „Je zima a vlhko. Do rána ještě přituhne. Úplně zdřevěníš a nebudeš se moct zvednout.“ 14
Muž neodpověděl, ani nedal jinak najevo, že by vnímal Callumovu přítomnost. Jen seděl a hleděl před sebe. Callum se sklonil a poklepal sedící postavě na rameno. Po Callumově doteku se muž toporně svalil na bok a zhroutil se vedle hrobu. Už nikdy nevstane a klouby ho už nikdy bolet nebudou. „Ty jsi mrtvý,“ sdělil mu Callum a s nepatrným zpožděním dodal: „Do háje…“ Markby a jeho žena už si šli dávno lehnout. Na podivnou návštěvnici víceméně zapomněl, po zbytek večera mu na ni zůstala jen nepatrná vzpomínka. Věděl však, že Meredith na tu ženu stále myslí. To bylo tím, že dříve pracovala jako konzulární úřednice na různých britských ambasádách a každý Brit v nesnázích v ní okamžitě probouzel potřebu přispěchat mu na pomoc a dát věci do pořádku. Markbymu se podařilo usnout, ale dlouho to netrvalo. Kdesi v dálce, na samém okraji divokého světa snů, se ozývalo bušení a v tu chvíli ho někdo napadl. Právě se chystal odrazit útočníka, když si uvědomil, že mu manželka třese ramenem. „Co se děje?“ zamumlal a posadil se. „Někdo je u dveří!“ „Ale ne, vždyť už odešla,“ zamumlal. „Alane! Prober se a poslouchej!“ Ano, někdo opravdu bušil na přední dveře. A navíc třikrát zazvonil. „No to snad ne,“ zabručel Markby. „Nevrátila se, že ne? Musí být úplně pomatená.“ Odhodil peřinu a začal vstávat z postele. „Neotvírej, dokud nezjistíš, kdo to je!“ nařídila Meredith. „Podívej se z okna na podestě.“ 15
Markby se neochotně vydal z ložnice a zamířil chodbou k oknu, které shlíželo před dům. Meredith mu byla v patách. Nikdy nechtěla o nic přijít. Dole ve tmě se cosi pohnulo. „Haló!“ zařval hlas. „Já ti dám haló!“ utrousil Markby. Otevřel okno a vyklonil se ven. „Víte vůbec, kolik je hodin?“ Do tváře ho udeřil ledový poryv větru. Než šel zjistit, kdo další je v noci otravuje, měl si alespoň obléct župan. „Jste to vy, pane faráři?“ zakřičel muž zdola. Ale ne, už zase… „Ne! Tohle už není fara…“ Nestihl větu dokončit. „Na hřbitově je mrtvola!“ Výborně. Vtipný opilec. „Jděte domů a vyspěte se z toho,“ poradil mu Markby. „A příště mě nebuďte kvůli takovým nesmyslům. Na podobné vtípky jste už moc starý.“ Dole totiž stál statný chlap, žádný teenager. „To není vtip. Říkám vám, že na hřbitově je čerstvá mrtvola. Není zakopaná. Sedí na hrobě a podle mě není mrtvá moc dlouho.“ „Podle mě to myslí vážně, Alane,“ zašeptala Meredith. „Možná myslí, ale je opilý. Fantazie mu pracuje přesčas.“ „A co když ne? Co když opravdu našel mrtvolu? Nemůžeš to jen tak smést ze stolu.“ Markby si uvědomil, že Meredith si na rozdíl od něj rozumně oblékla župan. Bod pro ni. Jestli tu chtěla postávat, klidně, ale on se chtěl vrátit do vyhřáté postele. Manželka ho rázně šťouchla do žeber. „Au!“ zaprotestoval. „Zjisti, kdo to je!“ „Kdo jste?“ zavolal Markby dolů. „A co jste dělal na hřbitově? Na noc se zamyká.“ 16
Byla to pravda, hřbitov se na noc opravdu zamykal. Jak se tam ten trouba vůbec dostal? Nepovolený vstup, pomyslel si Markby. Občanskoprávní záležitost. Nemohl sejít dolů a zatknout ho, i kdyby sebevíc chtěl. Na druhou stranu, pokud skutečně našel mrtvolu… „Jmenuju se Callum Henderson!“ zavolal návštěvník. Markbyho rozespalost byla rázem tatam. „Vy jste ten zahradník!“ Návštěvník se na okamžik zarazil. Zjevně ho překvapilo, že ho někdo poznal podle povolání. Brzy se však vzpamatoval. „Přesně tak. A vy jste ten chlap od kriminálky, Markby. Co děláte na faře?“ „Já tady bydlím, sakra! Ale vzpomínám si na vás. Potkali jsme se loni při Dni otevřených zahrad ve městě.“ „Přesně tak. No, přelezl jsem zeď, abych si zkrátil cestu přes hřbitov. Jsem na cestě domů… Tedy byl jsem na cestě domů z hospody U Černého psa.“ „Počkejte tam!“ přerušil ho Markby. „Sejdu dolů a pustím vás dovnitř.“ O několik minut později seděl Callum v kuchyni s Meredith a pil horký sladký čaj. „Pomáhá to na šok,“ vysvětlila mu. Markby se šel obléct a teď slyšeli, jak rychle schází po schodech. „To byl tedy svinský šok,“ prohlásil Callum ponuře. „Promiňte ten slovník, paní Markbyová.“ „S tím si nedělejte hlavu. Za daných okolností je ještě docela mírný.“ Markby se objevil v obnošené voskované bundě a holínkách. „Tak pojďte, Callume, ukážete mi tu mrtvolu.“ „Budete muset přelézt zeď jako já,“ upozornil ho Callum. „Nebudu. Ve zdi kolem zahrady mám dveře, které vedou přímo na hřbitov. Tudy.“ 17
Markby si vzal silnou baterku a cestou k zadní části zahrady osvětloval pěšinu. Calluma na chvíli rozptýlily profesní instinkty. Zapomněl, že jdou obhlédnout mrtvolu, a začal si všímat okolí. „Máte tu pořádný kus pozemku,“ zamžoural do tmy. „Co s ním plánujete?“ „Ještě jsem se moc k žádným plánům nedostal. Mám pár nápadů. Právě zahrada mě na tom domě zaujala nejvíc. Jakmile jsme se dozvěděli, že je na prodej, rozhodl jsem se ho koupit. Faráře známe osobně, takže nás předem informoval, že církevní správa hodlá ten dům prodat. Díky tomu jsme předběhli ostatní zájemce.“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Vím, že na to není příliš vhodná chvíle, ale možná bych potřeboval pomoc. Měl byste čas?“ „Jistě, moc rád se toho ujmu,“ odpověděl Callum vesele. „Samozřejmě bychom nejdřív probrali vaše představy.“ „Tak si o tom promluvíme jindy. Tady jsou ty dveře.“ Markby vytáhl klíč a odemkl dřevěné dveře ve zdi. Viktoriánské, pomyslel si Callum a přejel rukou po pevných dřevěných panelech, když procházeli dovnitř. „Kudy?“ zeptal se Markby. Callum se vrátil do přítomnosti. „Tamhle. Hned u zadní zdi. Tedy skoro.“ Mrtvý muž ležel přesně tam, kde ho nechal. Callumovi se ulevilo. Cestou přes hřbitov se totiž začínal obávat, že mrtvola nějak záhadně zmizela a Markby jeho historce nikdy neuvěří. Markby si dřepl vedle těla a hledal tep. Callum si provinile uvědomil, že ho ani nenapadlo udělat totéž. Pro něj byl ten chlap prostě mrtvý. Callumovi by jedině patřilo, kdyby se ten člověk mezitím probral, zatímco on bušil na dveře bývalé fary. Představil si, jak muž vstává, šourá se do stínů a mizí ještě předtím, než se Callum vrátí s policejním důstojníkem, 18
kterého uprostřed noci vyrušil z hlubokého spánku. Střelil po něm pohledem. Zdálo se, že Markby si právě pozorně prohlíží ruce mrtvého. „A takhle jste ho našel?“ „Ne tak docela. Seděl opřený tady na tom hrobě, zády o náhrobek. Promluvil jsem na něj, ale neodpověděl. Zatřásl jsem s ním, tedy vlastně jsem se jen dotkl jeho ramene, a on se svalil. Už jsem na něj znovu nesáhl. Asi jsem zpanikařil. Utekl jsem, ale ne daleko. Věděl jsem, že musím dát vědět někomu kompetentnímu. A napadla mě fara. Zapomněl jsem, že už ji prodali a že už to fara není.“ „Máte vlastní podnik, jezdíte z místa na místo. Předpokládám, že jako každý člověk v dnešní době máte mobilní telefon.“ „Ano, ale nechávám ho v dodávce,“ přiznal Callum provinile. „V kapse mi překáží, je dost neskladný. Stejně bych ho nejspíš nepoužil, i kdybych ho měl u sebe. Chtěl jsem vidět jinou lidskou bytost. Živou.“ Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. „Co myslíte? Třeba dostal infarkt, sedl si tam a prostě zaklepal bačkorama.“ Markby poslouchal, ale dál přejížděl paprskem baterky po těle i po okolí. Pak se narovnal. „Poslyšte, Callume, nahlásím nález těla. Přijede sem tým policistů včetně lékaře.“ „Myslím, že doktor mu už moc platný nebude,“ zamumlal Callum. „Lékař je nutný, aby potvrdil úmrtí. Ne aby toho chudáka vzkřísil. Vidím, že je mrtvý, stejně jako vy. Ale vyšetřování se neobejde bez papírování, podobně jako spousta jiných věcí.“ „Aha, jasně,“ zamumlal Callum. Začínalo mu docházet, že nějakou dobu zůstane trčet tady v chladu a ve tmě. Měl 19
tu mrtvolu prostě nechat, kde byla, a co nejrychleji se vydat domů. Tak to dopadá, když se člověk snaží udělat správnou věc. Zatáhnou ho do toho. „Nesmíme to tu narušit víc, než už se stalo, a musíme zůstat na místě, dokud nepřijedou. Musíme se postarat, aby nikdo další nepřelezl zeď jako vy a neprošel tudy, čímž by znehodnotil stopy. Připravte se, že budete muset podat výpověď. Nese to všechny znaky vraždy.“ „Cože?“ vydechl Callum zděšeně. „To přece není možné.“ „Možná se mýlím. Světlo baterky není pro prohlídku místa zrovna ideální a tělo bude třeba řádně ohledat.“ V tu chvíli mu naplno došlo, co Markby říká a jaké důsledky to pro něj bude mít. Jestli byl předtím trochu otupělý alkoholem, teď měl najednou mysl jasnou jako křišťál. Neklidně se zadíval do tmy. „Takže vrah…“ vydechl. „Je nepravděpodobné, že by se tu pořád zdržoval,“ uklidňoval ho Markby. „Teď už ne!“ vyštěkl Callum. „Ale mohl tady pořád být a pozorovat mě, když jsem tu byl předtím.“ „Ano,“ připustil Markby, „to je docela možné. Jste si jistý, že jste ve stínech nezahlédl žádný pohyb?“ Callumovi se zvedl žaludek. Stál tam jako opilý idiot a pokoušel se navázat hovor s obětí. A celou tu dobu možná jen pár metrů od něj číhal vrah, sledoval ho a poslouchal. „Viděl jsem jen kočku,“ zamumlal. Když to vyslovil, uvědomil si, že ho k tak pošetilé poznámce nejspíš přivedlo vědomí, jak blízko se ocitl vrahovi. Markby však vzal jeho zdánlivě bezvýznamnou poznámku vážně. „Co dělala?“ „Ta kočka? Asi lovila myši. Vyrušil jsem ji, utekla a vyšplhala tamhle na strom.“ 20
„Jestli jste kočku vyrušil uprostřed lovu, pak vrah pravděpodobně opustil místo činu nejméně o deset až patnáct minut dřív. Kdyby se ještě potloukal poblíž, kočka by tu nelovila, když jste přišel.“ „Aha. Takže i kočka může být svědek.“ Markby však už vytáhl z kapsy bundy mobilní telefon, aby spustil nezbytný kolotoč vyšetřování. „Nepoznáváte ho, předpokládám?“ zeptal se, když telefon schoval. „Ne.“ „Nevadilo by vám podívat se ještě jednou?“ Markby znovu namířil paprsek světla na mrtvou tvář. Vadilo, ušklíbl se Callum v duchu. Neochotně se zahleděl na bledé rysy. „Vypadá nějak mrtvěji.“ „Nastupuje posmrtná ztuhlost,“ poznamenal Markby. „Tak co? Poznáváte ho?“ „Cože? Ne, nikdy jsem ho neviděl.“ „Nebyl náhodou předtím v hospodě U Černého psa?“ „Jestli tam byl, nevšiml jsem si ho.“ „Bylo tam plno?“ „Docela ano. Ale člověk si přece neprohlíží všechny tváře, ne?“ „Neviděl jste nikoho známého? S nikým jste nemluvil?“ „S pár lidmi ano. S barmankou, hostinským…“ Vtom Calluma znovu zachvátila hrůza, když si uvědomil, o co policistovi jde. „Vy po mně chcete alibi!“ „Při každém vyšetřování se všem klade spousta otázek,“ ujistil ho Markby. „Neberte si to osobně.“ Jo, jasně, pomyslel si Callum. Začínala v něm klíčit nevraživost. Ne vůči Markbymu, ale tomu mrtvému muži, který to všechno způsobil. Znovu se zadíval na tělo. „Co to má s rukama?“ zeptal se náhle. 21
KAPITOLA 2
Markby už dosáhl takové hodnosti, že se od něj neočekávala přítomnost při soudních pitvách možných obětí vraždy, během tohoto neveselého úkonu ani bezprostředně po něm. Jenže tahle mrtvola se objevila téměř na jeho vlastním prahu. Cítil k ní osobní vztah. Skoro jako by mu patřila. Proto se rozhodl, že se této pitvy zúčastní, ačkoli venku panovalo mrazivé ráno. Doprovázel ho detektiv inspektor Steve Kendal, kterého případem pověřil, a detektiv seržant Beth Santosová, mladší členka týmu. Fotograf dorazil před nimi, což poznali podle jeho auta zaparkovaného před budovou. „Tohle nesnáším,“ prohlásil Kendal, když opustili parkoviště a zamířili k hranaté světle šedé budově. „Jsi v pořádku, Beth?“ Rázně si promnul ruce. „To zvládnu,“ odpověděla Santosová. Prozíravě si přinesla vlněné rukavice a právě si je navlékala. „Než jsme vyrazili, dal jsem si v kantýně slaninový sendvič. Začínám litovat, že jsem to udělal.“ Kendal přitom obezřetně sledoval svého nadřízeného, který před nimi kráčel svižným krokem. „Nevím, proč se do toho tak hrne.“ „Kukuřičné lupínky,“ poznamenala Santosová. „Cože?“ zeptal Kendal překvapeně. „Já jsem měla ke snídani kukuřičné lupínky.“ „Proboha, na kukuřičných lupíncích přece člověk nevydrží celý den!“ 22
Výraz v její tváři jasně říkal: Lepší lupínky, které zůstanou v žaludku, než slaninový sendvič, který vyhodíš ven. Nahlas však nic neřekla. Tušila, co Kendala skutečně trápí. Nechtěl se ztrapnit před šéfem. „Vždycky dělají všechno tak příšerně mastné,“ zabručel Kendal a znovu se v duchu vrátil k nedostatkům nabídky místní kantýny. „Jestli o tom budeš pořád mluvit,“ poznamenala Santosová co nejmírněji, „jen se ti přitíží.“ Markby jejich rozhovor zjevně zaslechl, protože přes rameno prohodil: „To vydržíte, Steve. Prostě to berte jako součást práce.“ Ten chlap musí mít sluch jako netopýr, pomyslel si Kendal podrážděně. „Panečku, dneska tu máme celou delegaci!“ zvolala soudní patoložka Carla Huttonová. „Vaší návštěvou nebýváme poctěni zrovna často, komisaři.“ Byla to světlovlasá žena s bledou pletí posetou pihami. V dnešní době všichni vypadají tak mladě, pomyslel si Markby. Kolik může Carle být? Pětatřicet? Nebo snad čtyřicet? Tomu se skoro nechtělo věřit. Jak se vlastně stalo, že se rozhodla zasvětit život mrtvolám? Zdálo se však, že ji to nijak netíží. Při těch vzácných příležitostech, kdy se s ní setkal, na něj vždy působila až nepřirozeně veselým dojmem. Teď čekala, až promluví. „Bydlím na bývalé faře,“ vysvětlil tak rázně, až cítil, jak se na něj Santosová překvapeně podívala. „Zahrada sousedí se hřbitovem, kde tělo našli. Byl jsem první policista, který ho viděl, byť za velmi špatného osvětlení. Přesto se hned z několika důvodů, které vám budou zcela zřejmé, domnívám, že šlo o vraždu.“ „Přesně tak,“ přikývla Carla. „Byla to vražda. Bodné zranění. Vražednou zbraní mohl být nějaký kuchyňský 23
nůž nebo něco velmi podobného. Takovou věc koupíte v každém železářství nebo obchodním domě s oddělením domácích potřeb. Ať už to bylo cokoli, bylo to velmi ostré a pravděpodobně špičaté. Chcete se podívat?“ Stejně věcně, jako mluvila, stáhla z těla prostěradlo. Mohla právě tak dobře předvádět dokončené umělecké dílo nebo nejnovější kuchyňský vynález. Místo toho se před nimi objevilo lidské tělo. Bledé, s úhlednými stehy v místech řezů provedených během pitvy a následně pečlivě sešitých. Carla si je prohlížela s profesionálním uspokojením. „Byla to čistá práce,“ poznamenala tónem, v němž Markby slyšel cosi podobného uznání. Jenže ona už viděla mnohem horší věci jako oběti dopravních nehod, požárů i průmyslových katastrof. Jak sama řekla, tohle bodnutí bylo alespoň provedeno čistě. „Vrah zaútočil zezadu. Čepel pronikla mezi žebra a zamířila vzhůru. Přímo do srdce.“ Ozvalo se tiché cvaknutí, když fotograf pořídil další snímek k mnoha předchozím. Byl to drobný tmavovlasý muž, který se tiše pohyboval po místnosti. Jeho přítomnost prozrazoval jen zvuk fotoaparátu. Jinak působil jako najatá plačka – přítomný z nutnosti a ze služební povinnosti, ale zároveň jaksi vzdálený. „Takže vrah buď věděl, co dělá,“ zamumlal Markby zamyšleně, „nebo měl zatracené štěstí.“ Přešel k horní části stolu, aby si lépe prohlédl obličej mrtvého. Fotoaparát dvakrát cvakl a fotograf, který se kolem nich pohyboval jako stín, opět nenápadně ustoupil stranou. Pak se všichni zadívali na mrtvého. Jeho obličej působil hrubě, jako by byl narychlo vymodelován z nepoddajné hlíny. Od levé lícní kosti až k čelisti se táhla jizva. Smrtelný útok rozhodně nebyl prvním násilným střetem v jeho životě. „Vypadá jako tvrďák,“ poznamenal Markby. 24
„Spíš jako pěkný gauner,“ zabručel Kendal. „To také, Steve. Rozhodně.“ Markby přikývl a pohlédl na Santosovou, jestli něco dodá. Jen nesouhlasně sevřela rty. „Ve skutečnosti je na něm něco velmi zajímavého,“ prohlásila Carla vesele. „Víte, co se stalo císařovně Alžbětě Rakouské?“ „Ano,“ ozvala se Santosová nečekaně. Když k ní ostatní zvedli pohled, zrudla. „Tedy aspoň myslím. Když mi bylo asi dvanáct, měla jsem nohu v sádře a musela jsem zůstat doma. Jednu starší sousedku napadlo, že bych si třeba ráda něco přečetla, a podala mi přes plot pár starých paperbackových detektivek. Jednu z nich napsala Georgette Heyerová.“ „Měl jsem za to, že píše romány z období regentství o elegantních mladých šlechticích a svéhlavých dívkách hledajících pravou lásku?“ opáčil Markby. „Moje matka je čítávala.“ Kendal vypadal zmateně. „Tohle byla určitě detektivka. Zmiňovali se v ní o atentátu na císařovnu. Trávila dovolenou ve Švýcarsku a šla se svou dvorní dámou na procházku podél Ženevského jezera. Napadl ji fanatický revolucionář, myslím císařovnu. Nikdo, dokonce ani ona sama, si neuvědomil, jak vážně je zraněná. Vrátila se do hotelu, teprve tam se zhroutila a zemřela.“ „Výborně,“ pochválil ji Markby. Tuhle policistku zatím příliš neznal. I proto sem dnes šel s nimi. Chtěl vidět, jak Beth Santosová funguje jako součást týmu. Byla u nich teprve čtyři měsíce. Předtím pracovala u kriminálky v jiné části země, ale po rozvodu požádala o přeložení. Její bývalé oddělení se jí nechtělo vzdát. Markby, jehož první manželství také skončilo rozvodem, dobře chápal touhu začít znovu na místě, kde vás nikdo nezná. Dozvěděl se, že Beth Santosová po svém příchodu způsobila menší rozruch. Nedivil se tomu. Byla nepochybně atraktivní, měla husté tmavé vlasy 25
a výrazné hnědé oči. Muži se za ní otáčeli. Určitě by se našlo hned několik kolegů, kteří si mysleli, že by u ní mohli mít šanci. Nejspíš se však po ztroskotání manželství rozhodla dosáhnout úspěchu alespoň v kariéře. Byl si docela jistý, že se o sebe dokáže postarat sama. Obrátil se zpátky ke Carle Huttonové. „Stalo se to i v našem případě?“ Carla se usmála. „Možná něco podobného. Oběť nemusela zemřít okamžitě. Není vyloučeno, že ještě ušla kus cesty po svých, než se zhroutila.“ „Takže ten chudák si zprvu neuvědomil, jak vážně je zraněný?“ zeptal se Kendal. Začínal si připadat trochu odstrčený. Markby byl první policista, který tělo viděl. Santosová četla ve dvanácti letech nějakou starou detektivku. Steve cítil, že musí také něčím přispět do diskuse, a rychle. „Naaranžoval ho do té děsivé polohy k náhrobku vrah? Nebo už prostě nedokázal jít dál a sesunul se na něj?“ Vzápětí ho napadlo ještě něco. „A kdy se tedy vrah pokusil zničit otisky na dlaních a konečcích prstů?“ „Ano, kdy vlastně?“ zamumlal Markby. „Podívejme se na ty ruce ještě jednou.“ „Není to zrovna hezký pohled,“ upozornila ho Carla. Když si Markby té noci na hřbitově ve světle baterky všiml zohavených dlaní, byly ještě kluzké od krve. Mezitím uschly, kůže měla voskově bílou barvu smrti a on jasně viděl, že dlaně, prsty i oba palce byly systematicky pořezány několika souběžnými ranami. „Podle mého názoru nejde o obranná zranění,“ poznamenala Carla Huttonová. „Kdyby ano, vypadalo by to mnohem chaotičtěji, měl by zářezy a bodné rány všude možně. Řekla bych, že všechny ty řezy byly vedeny stejným nožem a vznikly perimortem. To znamená v době tak blízké oka26
mžiku smrti, že se oběť už nedokázala bránit, nebo těsně po ní. Je dokonce možné, že zemřel během útoku na ruce. Osobně si však myslím, že ty rány vznikly bezprostředně po smrti. Nic nenasvědčuje tomu, že by se oběť v tu chvíli snažila útočníka nějak odrazit.“ Markby přikývl. „Steve? Co si o tom myslíte?“ Kendal už díkybohu zřejmě zapomněl na svou nešťastnou snídani. Viditelně ožil, když ho konečně přizvali do debaty, a s patrným zadostiučiněním se ujal slova: „Náš kamarád si myslel, že ruce zohaví natolik, aby nám znemožnil získat otisky. Jenže se možná přepočítal.“ Carla souhlasně přikývla. „Přesně tak. Vzory papilárních linií nejsou jen na povrchu kůže. Navzdory poškození mohou vaši specialisté získat alespoň část otisků. Dost na identifikaci, pokud dotyčný figuruje v policejních záznamech.“ „Našli už technici na místě činu něco zajímavého, Steve?“ zeptal se Markby. „Zatím nic významného, pane,“ přiznal Kendal. „Prohledávání terénu je dost komplikované. Našli jsme spoustu odpadků jako krabičky od cigaret, nedopalky, obaly od sladkostí a podobně. Všechny nedopalky nalezené v okolí těla jsme zajistili a poslali na forenzní rozbor. Myslím si, že se tam oběť s vrahem sešla po předchozí domluvě. Nebyl to jen nějaký chlápek vracející se z hospody jako ten, který tělo našel. Nejblíž je hospoda U Černého psa. Nejde o nijak velký podnik. Henderson tam strávil celý večer, ale když pak přelezl zeď a narazil na mrtvého, nepoznal ho. Podle mě šlo o předem domluvenou schůzku mezi obětí a vrahem.“ „Dobrá úvaha.“ Markby uznale přikývl a Kendal si viditelně oddechl. „Jestli jeden z nich dorazil na místo dřív, 27
mohl si při čekání zapálit,“ pokračoval komisař. „Možná získáme DNA z nedopalků. A co odpadkové koše určené pro návštěvníky hřbitova? Pokud si dobře vzpomínám, jsou tam alespoň dva.“ „Ty už jsme zkontrolovali. Byla v nich spousta papíru z květin, uschlých věnců a taky několik alobalových krabiček od čínského jídla, které byly cítit na dálku. Nic však nenasvědčuje tomu, že by některá z těch věcí měla nějakou souvislost s vraždou.“ „Jak dlouho byl podle vás mrtvý, než ho našli?“ obrátil se Markby na Carlu. „Řekla bych, že přinejmenším dvacet minut, ale rozhodně ne celou hodinu. Noční teploty jsou touhle roční dobou nízké a tělo se nacházelo ve vlhkém prostředí. Seděl na studené zemi, pokud se nemýlím. To všechno je třeba vzít v úvahu. Co se týče inspektorovy poznámky, ano, zemřelý před smrtí vypil několik piv, ale ne tolik, aby byl opilý.“ Měl jste štěstí, Callume, pomyslel si Markby. Kdybyste tu zeď přelezl o deset minut dřív, mohl jste snadno narazit na vraha přímo při práci. Nahlas však řekl jen: „Steve, jestli si technici myslí, že už mají skoro hotovo, tak nemají. Zdá se, že krátce před vraždou, během ní i bezprostředně po ní se tam odehrála poměrně intenzivní činnost. Teď navíc víme, že naše ‚mrtvola‘ mohla ještě kus cesty ujít po svých. Něco tam být musí. Pošlete tým zpátky. Rozšiřte oblast pátrání a podívejte se i na nový hřbitov, pokud jste to ještě neudělali.“ „Ano, pane.“ Kendal v duchu proklínal ohledávací tým. Šéf měl pravdu. Muselo existovat něco, co by jim naznačilo pohyb zraněného muže. „Znovu vyslechneme Hendersona, který nález oznámil. Výpověď už podal, ale to byl ještě pořádně otřesený. Třeba si od té doby na něco vzpomněl. Občas se 28
stává, že když se svědek uklidní a přestane panikařit, začnou se mu vynořovat různé drobnosti.“ „To oznámení si až moc dobře pamatuju,“ poznamenal Markby suše. „Začal bušit na dveře ve chvíli, kdy už jsme s manželkou dávno spali. Ale vy se soustřeďte na nový hřbitov a popožeňte specialisty na otisky. Já si promluvím s Callumem Hendersonem. Santosová půjde se mnou. Má někdo z vás fotografie oběti?“ „Mám je já, pane,“ odpověděl Kendal. „Tak mi jednu dejte. Uvidíme, jestli to našemu zahradníkovi neoživí paměť.“ „Měl bych vám říct, že jsem se s Hendersonem setkal už před sobotní nocí, ačkoli jen letmo,“ upozornil Markby Santosovou cestou k autu. „Bydlí v jedné z místních vesniček, i když nazývat to vesnicí je trochu nadsázka. Jmenuje se Abbotsfield.“ Beth se zamračila. „To jsem v životě neslyšela.“ „Není důvod, proč byste měla. Je to přesně ten druh místa, kterým člověk projede, aniž si uvědomí, že jde o samostatnou obec s vlastním názvem. To napovídá, že to bývala jakási venkovská komunita. Dnes tam není nic než pár hezkých starých chalup, několik zanedbaných bungalovů a dvě velké stodoly přestavěné na atraktivní bydlení. Pokud máte ráda klidný život, bylo by to místo pro vás.“ „Jedna věc mi připadala trochu zvláštní, pane,“ poznamenala Santosová. Odmlčela se a čekala, až Kendal odjede. Přijela s inspektorem v jeho voze a teď odjížděla se starším důstojníkem. Kendala už znala natolik, aby věděla, že ho to namíchlo. Tvářil se jako smolař, který vzal dívku na večírek a ona z něj odešla s někým jiným. Jestli měla na komisaře nějakou otázku, teď byla vhodná chvíle. 29