Vlastimil Vondruška PŘEMYSLOVSKÁ EPOPEJ I VELKÝ KRÁL PŘEMYSL I. OTAKAR Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava Miroslava Zedníčková/PT MOBA Autorská spolupráce Alena Vondrušková Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2018 www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2011, 2018 © Alena Vondrušková, 2018 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011, 2018 Vydání druhé ISBN 978-80-243-8488-7
VLASTIMIL VONDRU·KA
Pfiemyslovská epopej I
Velk˘ král Pfiemysl I. Otakar
Mé ženě Aleně
Kniha první 1173–1174
Jsem star˘. Jsem uÏ hodnû star˘ a brzy zemfiu. Poslední svého rodu. Mnozí preláti mají potomky, ale já ne. VÏdy jsem bral v‰echno váÏnû a tím spí‰e sluÏbu Bohu. Proto jsem si nikdy neopatfiil Ïádnou konkubínu. Ctil jsem a ctím celibát. Je to ale stejnû zvlá‰tní pocit, kdyÏ se teì, na prahu smrti, ohlédnu. Nûkdy mne totiÏ pfiepadají pochybnosti. Ale to sem teì nepatfií. Nebojím se okamÏiku, aÏ pfiedstoupím pfied Jeho soud. MoÏná se na tu chvíli dokonce tak trochu tû‰ím, neboÈ jsem bûhem svého Ïivota vidûl tolik nespravedlnosti, Ïe touÏím stanout pfied nûk˘m, kdo je spravedliv˘. Tím spí‰e, Ïe svût pozemsk˘ uÏ není tím, ãím b˘val. Není a nikdy nebude, protoÏe Václava, sedmého ãeského krále, zavraÏdili minul˘ t˘den v Olomouci. Jen BÛh sám ví, jak˘ osud ãeká osifiel˘ ãesk˘ trÛn. Pût generací slouÏil mÛj rod PfiemyslovcÛm. Ode‰li oni, odcházíme i my. Nerozumím tûm mlad˘m a ani uÏ nechci. Nerozumûl jsem vlastnû ani mladému králi Václavovi. Ale je to má chyba, protoÏe poddan˘ by mûl rozumût svému králi. V jednom heretickém spisu jsem ãetl, Ïe chyba je i to, pokud král nerozumí sv˘m poddan˘m. Tu knihu nechal praÏsk˘ biskup spálit. Souhlasím s tím, takové my‰lenky nemohou Ïádnému království prospût. Král je Bohem pfiedurãen vládnout. Bohem pfiedurãení byli Pfiemyslovci. Co teì bude? To nikdo netu‰í. Pí‰e se rok Pánû 1306. Netvrdím, Ïe nastane Apokalypsa, BÛh snad ãeské království ochrání. Ale jak fiíkám, nic uÏ nebude jako dfiíve. Stojím na prahu smrti. Pfiesto bych nechtûl odejít, aniÏ bych uspofiádal své vûci. Jsem prelát, nevlastním pozemské statky a nemûl bych je stejnû komu odkázat. M˘m jedin˘m bohatstvím je spousta pergamenÛ uloÏen˘ch v mé truhlici. Nûkteré jsou hodnû staré. Moji pfiedkové zapisovali v‰e, ãeho byli svûdky. Nepsali historickou kroniku, jen si dûlali poznámky o Ïivotû ve sluÏbû PfiemyslovcÛm. Nûkdy hodnû osobní, historick˘ch análÛ nehodné. PÛvodnû jsem je chtûl jen roztfiídit. JenÏe nûkteré by byly dnes uÏ nesrozumitelné, proto jsem k nim zaãal pfiipisovat vlastní v˘klad. Nakonec jsem si uvûdomil, Ïe ani to nestaãí. A tak trávím témûfi ve‰ker˘ svÛj ãas v na‰em kapitulním skriptoriu. Stojím u pulpitu s brkem v ruce a do tlusté7
ho manuskriptu sepisuji osudy posledních pûti pfiemyslovsk˘ch králÛ. âasto mne bolí záda, Ïe se to skoro nedá vydrÏet. Stárnu a síly mi ub˘vají. Také mi slábne zrak. A práce mám pfied sebou je‰tû tolik. V‰echno zaãalo kdysi dávno, v polovinû dvanáctého vûku, kdy se pfiemyslovsk˘ rod rozvûtvil tak, jako snad Ïádn˘ panovnick˘ rod kfiesÈanské Evropy. Je zlé, kdyÏ vládce zemû nemá dûdice. Ale je‰tû hor‰í je, pokud má nástupcÛ rovn˘ tucet. V‰ichni tehdej‰í Pfiemyslovci byli ctiÏádostiví a odhodlaní prosadit své nároky. K tomu pfiipoãítejte vypoãítavého císafie Fridricha Rudovouse, kter˘ dûlal v‰e pro to, aby co nejvíce oslabil ãeské zemû. KdyÏ po dobytí Milána potvrdil Vladislavovi, druhému ãeskému králi, jeho královsk˘ titul a fiadu v˘sad, zdálo se, Ïe je postavení zemû bezpeãné a jisté. JenÏe právû v takov˘ch chvílích ìábel nespí. ¤íci, kde se stala chyba, je tûÏké. Podle mne bylo nejvût‰í chybou spoléhat se na vdûãnost císafie Rudovouse. MoÏná bylo chybou i pfiehnané sebevûdomí krále Vladislava, kdyÏ pominul nároky star‰ích pfiíbuzn˘ch a vzdal se trÛnu ve prospûch svého nejstar‰ího syna Bedfiicha. Tehdy vstoupil do druÏiny mladiãkého Pfiemysla mÛj pradûd Smil. Byl mladík a touÏil se proslavit. Bylo to léta Pánû 1173.
8
KAPITOLA 1
Na nočním nebi zářily hvězdy rozeseté jako zlatavý prach. Kolem měsíce byl neznatelný mlžný opar. Zima byla toho roku obzvláště dlouhá a studená. Za dřevěnou palisádou se z předhradí ozvalo štěkání psa. Strážný, prokřehlý až na kost, se těsněji zahalil do pláště, kopí si opřel o hradbu a chvíli si dýchal na zmrzlé ruce. Pak zvedl pohled k temnému nebi a uvažoval, kdy začne svítat. Podle nepatrného oranžového pruhu za střechami srubů odhadoval, že to bude už brzy. Uchopil kopí a pokračoval v obchůzce. Zaslechl zvuk, který do klidné noci nepatřil. Nejprve tlumené údery koňských kopyt a vzápětí hlas rohu. Ten signál znamenal nebezpečí. Rozběhl se k bráně a křikl na druhého strážného, který obcházel dole, aby vzbudil posádku. A také pana purkrabího. Pak se vrátil k palisádě a přes její okraj se snažil dohlédnout na cestu, která stoupala od Vltavy. Naštěstí bylo už spíše šero než tma, a tak obrys jezdce na koni zahlédl dříve, než se přiblížil k bráně předhradí. Muž na koni byl sám. Strážný se rozhlížel po předpolí hradeb. Jezdce nikdo nepronásledoval. Žádní nepřátelé se tedy neblížili, nebyl to neočekávaný útok. O to více byl překvapený, co se děje. Proč si ten jezdec dovoluje troubit signál nejvyšší pohotovosti? U první brány v předhradí se jezdec dohadoval jen chvíli. Ještě než ji strážní otevřeli celou, vyrazil mezerou mezi těžkými dřevěnými křídly dál, div jednoho z nich nepovalil. I když bylo šero, dalo se poznat, že jeho kůň je zpěněný a cválá z posledních sil. Na nádvoří u hlavní brány zatím dorazil purkrabí. Byl rozespalý a přes plátěnou košili si přehodil těžký huňatý kožich. Nařídil vojákům, aby bránu otevřeli. 9
Na dřevěném mostě se ozvaly duté údery kopyt a vzápětí se objevil i jezdec. Měl na sobě zelený soukenný plášť a u pasu se mu houpal meč. Bylo zřejmé, že je z knížecí družiny. Strážný si všiml, že purkrabí rytíře pozdravil jako starého známého. „Co se děje, Kojato?“ volal zvědavě. Chtěl ještě něco dodat, ale rytíř, celý zadýchaný, seskočil, ani se nestaral, zda se někdo ujme jeho koně. „Rudovous zbavil knížete Bedřicha vlády. Stolec svěřil do rukou synů zemřelého knížete Soběslava. Nejprve ho nabídl Oldřichovi, který byl na sněmu v Norimberku po ruce, ale ten se ho vzdal ve prospěch staršího bratra Soběslava. Hned pak nařídil císař Soběslava osvobodit. Už není ve vězení na Přimdě. Jede sem, do Prahy. S vojenskou hotovostí. Kníže Bedřich mne posílá se vzkazem, aby celá rodina okamžitě uprchla!“ Purkrabí přikývl a na nic nečekal. V té chvíli mu bylo jedno, že má na bosých nohách jen střevíce z lýka a k paláci musí projít přes zasněžené nádvoří. Na přihlížející muže křikl, aby hned osedlali všechny koně. Pak se rozběhl, ale uklouzl a téměř spadl do hromady sněhu, odhrnuté ke zdi kostela. Nevšímal si toho. Věděl, že jde o každou minutu. Tohle už ve svém životě zažil. Potomci knížat Vladislava a Soběslava v rodu prvých toho jména se měli rádi jako pes s kočkou. Vlastně se měli rádi ještě méně, protože na sebe nejenom cenili zuby, ale prolévali krev. On sám sloužil druhému českému králi, který se jmenoval stejně jako jeho otec Vladislav. Bojoval v jeho družině, byl kastelánem v Bílině a teď, když se na stará kolena stal pražským purkrabím, musel utéct. Věděl však, že takový je život služebníků mocných Přemyslovců. Pořád bylo lepší utéct než skončit v nějaké kobce. Nebo na popravišti. Nedalo se předpokládat, že nový kníže, i on se jmenoval po svém otci Soběslav, bude mít slitování se služebníky svého bratrance Vladislava. A pokud by ho i měl, nebudou ho mít jeho služebníci. Léta žili ve vyhnanství a teď, když se konečně mohou vrátit, si budou chtít vynahradit roky odříkání. Za věr10
nost jim bude muset nový kníže zaplatit. Jeho družina obsadí hrady a dvorce v zemi a poteče krev. Včera všemocný purkrabí a dneska psanec, uvědomil si zlostně. Proběhl přízemím paláce a po schodech zamířil do patra. Zabušil na dveře ložnice královny Judity, a aniž čekal na vyzvání, vrazil dovnitř. Nespala. Seděla na lůžku, protože ji vzbudil hluk na nádvoří. Byla to asi čtyřicetiletá žena, trochu silnější postavy, s dlouhými světlými vlasy, které si zaplétala do copů. I když měla na sobě jen plátěnou košili, působila důstojně. S obavou v hlase se zeptala, co se děje. Purkrabí se uklonil a rychle tlumočil vzkaz, který Kojata přinesl. Judita přikývla, pevně stiskla rty a na kratičký okamžik se zamyslela. Pak nařídila, aby okamžitě poslal někoho do strahovského kláštera pro krále Vladislava. Sejdou se u mostu. Stárnoucí panovník už několik měsíců nežil na Pražském hradě. Loni se vzdal trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Bylo to nejen v rozporu se stařešinským zákonem, podle něhož měl vládnout nejstarší Přemyslovec, ale také bez vědomí císaře. Vladislav se však spoléhal na Rudovousovu vděčnost, vždyť toho pro něj tolik udělal. Uchýlil se k premonstrátům a chtěl dožít v klidu jako mnich. Ale tuhle poslední radost mu zřejmě Bůh nepřál. „Počkej,“ nařídila Judita nervózně purkrabímu, protože chtěl odběhnout, aby splnil příkaz. „Dále tu chci mít své služebné. Hned! Ty sám běž vzbudit mého syna Přemysla a pak nech naložit všechny cennosti. A pošli sem Kojatu, chci slyšet, co se přesně stalo.“ „Kam pojedeme, má královno?“ optal se zdvořile purkrabí. Cítil se o trochu lépe. Judita byla rázná panovnice a v její blízkosti se cítil bezpečněji. „Kam jinam než k mým příbuzným,“ odpověděla hořce. „Do Durynska. Pospěš si!“ Sotva purkrabí odběhl, sama se začala chvatně oblékat. Trochu se jí třásly ruce. Ne proto, že by se o sebe bála, ale cítila se neuvěřitelně ponížená. Když k ní do ložnice dorazily tři zívající a vyděšené 11
ženy, měla už svůj šat na sobě. Pohrdavě se na ně podívala a poručila, aby do truhlice sbalily všechny šaty a šperky. Aať se neloudají, nebo je nechá zbičovat. Vzápětí se objevil Kojata. Odvedla ho k oknu, aby se dozvěděla podrobnosti. Sotva skončili, otevřely se dveře a dovnitř vrazil jen v košili, přes kterou si přehodil plášť a na něj připnul opasek s mečem, její nejstarší syn Přemysl. Kníže Bedřich, jemuž předal její manžel král Vladislav vládu, nebyl jejím vlastním. Pocházel z prvního Vladislavova manželství, ale Judita ho měla celkem ráda a uznávala, že to je schopný muž. Přemysl však byl její krve. Usmála se na syna. „Prý chcete jet do Durynska, matko,“ optal se celý zadýchaný. Byl to středně vysoký mladík, na pohled pružný a silný. Černé nepoddajné vlasy lemovaly úzký obličej s energickými rysy. Pod hustým obočím měl hezké, živé oči. Nedávno oslavil osmnáct let a na bradě mu rašily vousy. „A dá se dělat něco jiného?“ rozhodila bezmocně ruce. „Ať vás Bůh ochraňuje. Přijedu za vámi.“ „Pojedeš s námi!“ „A co bratr Vladislav Jindřich?“ namítl Přemysl rezolutně. „To ho chcete opustit, má matko?“ „Můj královský manžel svěřil jeho výchovu do rukou bechyňského kastelána. Než do Bechyně dojedeš, bude Soběslav v Praze a odřízne ti cestu. Byl příliš dlouho ve vězení, než aby byl k naší krvi shovívavý. Víš, co udělal jako první, když na Přimdu přijel jeho bratr Oldřich? Sotva vyšel z komnaty, v níž ho věznili z příkazu mého královského manžela, nařídil setnout hlavu kastelánu Šturmovi.“ „Škoda ho, byl to dobrý rytíř,“ pokrčil nevzrušeně rameny Přemysl. „A oddaný. Slyšel jsem, jak se Šturm proslavil při dobývání Milána. Ale tím spíše pojedu pro svého bratra. Nevydám ho Soběslavovi!“ „Ne! Raději přijít o jednoho syna než o oba. A pak, Vladislavu Jindřichovi hrozí mnohem menší nebezpečí než tobě. Je ještě skoro dítě. Až ho kníže zajme, uvězní ho nebo propustí za výkupné. Ale 12
tebe, milý synu, tebe by nechal Soběslav bez milosti popravit. Jsi pro něj nebezpečný.“ „Je-li to boží vůle, pak s tím nenaděláš nic ani ty, má královská matko,“ odpověděl zbožně Přemysl. Judita mu nevěřila. Znala svého syna a věděla, že se na boží vůli odvolává jen výjimečně. Obvykle tehdy, když se mu to hodilo. Po rtech jí přeběhl lehký úsměv. Její syn byl obratný po ní. Chtěla ještě něco namítnout, ale Přemysl ji objal, políbil na tvář a nabádal ji, aby se s ním nezdržovala. Ať raději doprovodí do bezpečí jejich královského otce. Přikývla a udělala mu na čelo znamení kříže. „Kde vás pak najdu?“ optal se ve dveřích. „V Meerane. Tenhle hrad byl mé věno a je to jediné, co nám teď zbylo.“ „Přijedeme oba,“ slíbil, uklonil se a zmizel. Slyšela ještě jeho kroky, jak běží po schodech dolů. Dříve než se rozednilo, projela bránou v Bílé věži početná družina. Jezdci byli tiší a spěchali. Přesto Judita nařídila, aby v čele nesli rozvinutý praporec českého krále. Za oddílem rytířů vedli služebníci koně, kteří měli na hřbetech uvázané vaky s penězi, klenoty a listinami. Následovaly vozy se zásobami potravin, šatstvem a ložním prádlem pečlivě složeným v truhlicích a s koši, v nichž byly hrnce a jiné vybavení královské domácnosti. Na vozech se vezly služebné a malé děti. Museli jet opatrně, protože cesta po Opyši dolů byla namrzlá a na kamenech to nepříjemně klouzalo. U řeky čekal v doprovodu strahovského převora český král Vladislav. Měl vrásčitou tvář, vyhaslé oči a unavená gesta. Políbil své ženě ruku a nesoustředěně se pozdravil s některými rytíři. Pak se zařadil do čela průvodu hned za jezdce s rozvinutými praporci, jak býval zvyklý celý život. Vjel na kamenný most přes Vltavu. Dostavěl ho loni a pojmenoval po své manželce Juditin. Když byli asi uprostřed, Judita přitáhla koni otěže a na chvíli se zastavila. Ohlédla se. Téměř ji oslnilo vycházející slunce. Tiše si 13
prohlížela Pražský hrad, pak se sklonila, sundala rukavici a dlaní pohladila kamenné zábradlí svého mostu. Hlavou se jí mihlo, že se sem už asi nevrátí.
Přemysl jel sám. Čím menší pozornost bude na sebe poutat, tím lépe. Kněží a vojáci, kteří zůstali na Pražském hradě, byli přesvědčeni, že odjel s celou družinou do Durynska. Věděl, že tím získá trochu času. Soběslav bude mít určitě jiné starosti, až dorazí do Prahy. Pro nejmladšího syna nenáviděného krále Vladislava pošle někoho ze své družiny nejspíš až druhý den. Přemysl předpokládal, že takový náskok mu bude stačit, jestliže bude opatrný. Také proto si oblékl jen prostý plášť a stříbrný řetěz, který nosíval na krku, ukryl v koženém vaku. S sebou měl několik měšců se stříbrňáky, pár placek a meč. Víc jako rytíř nepotřeboval. Věřil své obratnosti; při cvičeních s mečem téměř vždy zvítězil. Za otěže vedl ještě jednoho osedlaného hnědáka, aby mohl koně během cesty střídat. Klidný však nebyl. Stále se nemohl srovnat se skutečností, že se stal z příslušníka vládnoucího rodu ze dne na den psancem. „Zatraceně!“ ulevil si zlostně. Najednou si připadal zoufale sám a opuštěný. Jenže věděl, že jen hlupák se lituje a žehrá na osud. Nebyl dítě a léta šťastného mládí skončila. Ocitl se ve světě, kde mu nikdo nedá zadarmo vůbec nic. Hlavou mu bleskla vzpomínka na rodiče. Přišlo mu jich strašně líto. Tohle bylo tak nespravedlivé! Nemohl se však řídit pocity, byl rytíř a musel začít bojovat. Za sebe a za ty, které měl rád. Mohl sice přenocovat v některém z dvorců nebo hradů po cestě, ale dobře věděl, že by to bylo nebezpečné. Pokud by někdo ze Soběslavovy družiny narazil na jeho stopu, ohrozil by tím sebe i svého mladšího bratra. Neuměl by odpovědět, proč se k záchraně Vladislava Jindřicha tak upíná. Měl ho rád, ale tak blízcí si zase nebyli. Každého vychovali zvlášť, přesto si do omrzení opakoval, že nedovolí, aby bratrovi někdo ublížil. Byli jedné krve a bratrova záchra14
na symbolizovala to, co příbuzný Soběslav právě Přemyslovi vzal. Upnul se k představě, že pokud Vladislava Jindřicha zachrání, bude to znamenat rychlý Soběslavův pád. I když byl mrazivý den, jel až do tmy. O nocleh požádal kováře v jedné vesnici kousek od Zvíkova. V noci začalo sněžit, to ho trochu zdrželo. Do Bechyně dorazil po poledni. Cesta od řeky stoupala k hradišti na návrší velikým obloukem, ale Přemysl to vzal nejkratší cestou přímo. I když to nebylo ve sněhu zcela bezpečné, byl dobrý jezdec a mohl si trochu rizika dovolit. Byl netrpělivý a spěchal. Myslel na to od rána. Uvědomil si totiž, že Soběslav, pokud není hlupák, mohl pro jeho mladšího bratra poslat někoho ze svých mužů už dříve, třeba hned během cesty do Prahy. O tom, že Vladislav Jindřich je v Bechyni, vědělo hodně otcových služebníků. Kdokoli to mohl Soběslavovi prozradit, aby se novému knížeti zalíbil. Třeba zrovna plzeňský kastelán, neboť u něj se Soběslavova družina určitě zastavila. Všichni si budou chtít udržet výnosné postavení. Bechyňský kastelán Bavor byl dobromyslný širokolící muž s velikým břichem. Strážní mu ohlásili, že se blíží podezřelý jezdec, a tak už čekal u brány. Když poznal Přemysla, uctivě se uklonil a zvědavě se optal, co se stalo, že se žene jako vítr a sám. Teprve teď si mohl Přemysl oddechnout. Pochopil, že sem zvěst o převratu ještě nedorazila. Věděl však, že musí být opatrný. Ani Bavorovi nemohl důvěřovat. Odměna za zadržení obou synů krále Vladislava by byla jistě vysoká. „Přijel jsem pro svého bratra. Velice to spěchá. Můj královský otec s ním chce hovořit. Co nejrychleji to půjde. Je možné, že dny druhého českého krále jsou sečteny,“ odpověděl klidně a s patřičnou dávkou smutku v hlase, jak by se asi očekávalo. Doufal, že Bůh mu tuhle lež odpustí. „Hned pro něj pošlu,“ slíbil kastelán a křikl na čeledíny, aby se ujali koní. Sám Přemysla doprovodil cestou proházenou v závějích sněhu do paláce. Nechal přinést misku s horkou kaší a svařené víno. 15
Když děvečka zmizela a Přemysl se dal hladově do jídla, polohlasně pronesl: „Mohu ještě něco dodat, vznešený Přemysle? Já přece vím, co se v Norimberku na sněmu stalo. Můj švagr sloužil v Oldřichově družině, ale na Přimdě přísahal spolu s ostatními věrnost novému knížeti.“ „Tak proč celé to divadlo na nádvoří?“ zamračil se Přemysl a sjel rukou k jílci meče. Ale nezdálo se, že by mu zatím hrozilo nebezpečí. Bavor byl sám a s ním by si poradil snadno. Pokud by ho chtěl zajmout, udělá to určitě chytřeji. Bechyňský kastelán jako na potvrzení jeho pochybností zavrtěl rychle hlavou a ještě více ztišil hlas. „Copak jsem mohl před ostatními na nádvoří přiznat, že o tom vím? Takhle mi nemůže nový kníže vyčítat, že jsem vás nechal odjet. Ale musíte si pospíšit.“ „Za nás dva by tě jistě potvrdil v úřadu,“ upozornil Přemysl, zvedl džbánek a napil se. Bedlivě ho pozoroval. Stále ještě váhal, zda má Bavorovi důvěřovat. „Budu doufat, že mne nový kníže potvrdí i tak. Švagr si získal v jeho družině jistý vliv. Soběslav se nemůže zbavit všech urozených mužů v zemi. Bude nejmocnější rody potřebovat. A můj bezvýznamný není. Spolu se švagrem jsme bojovali pod Milánem. My na vašeho otce nezapomněli. Proto jsem se rozhodl, že vám pomohu. A on bude mlčet. Chci, abyste si to pamatoval.“ Prudce se otevřely dveře a do místnosti vrazil Vladislav Jindřich. Byl to vytáhlý chlapec, o šest let mladší než Přemysl. Byl mu však velice podobný. Měl stejně úzkou jemnou tvář, živé oči a husté tmavé vlasy. Od té doby, co se viděli naposledy, zesílil a zmužněl. I když se dala v jeho očích číst radost ze shledání, vypadal ustaraně. Objal Přemysla a šeptem mu sdělil, že je připraven. „Ty víš, co se stalo?“ „Pan Bavor mi už ráno nařídil, abych se připravil. Myslel jsem, že pojedu sám,“ vysvětloval dychtivě. Přemysl vrhl tázavý pohled na bechyňského kastelána. Ten skromně podotkl, že to chtěl zařídit tak, aby v noci jeho chráněnec 16
uprchl tajně sám. Bez jeho vědomí. Pak prosebně dodal: „Mohu vás o něco požádat?“ „O co?“ opatrně se optal Přemysl. Pleskl rukou bratra po zádech a poručil, aby si odnesl věci ven, za chvíli budou odjíždět. Konečně se trochu uklidnil. Vše se zřejmě vyvíjelo dobře. „Mám tu ještě jednoho chráněnce,“ téměř se omlouval Bavor. „Je o něco starší než váš bratr. Jmenuje se Smil a je synem rytíře Světlíka. To je onen rytíř, který kdysi Soběslava chytil na útěku. Váš královský otec ho pak mohl uvěznit na Přimdě. Syna rytíře Světlíka bych nechtěl vydat novému knížeti. To bych ho tu stejně dobře mohl popravit sám. Smil je dobrý jezdec a bude z něj skvělý rytíř, sám jsem ho učil.“ Přemysl se na okamžik zamyslel a pak přikývl. Věděl, že v budoucnu se bude každý meč hodit. A stejně tak přízeň domácích rodů. Mínil se vrátit do Čech co nejdříve. Byl přece Přemyslovec. Za chvíli Bechyni všichni tři opustili.
17
KAPITOLA 2
K večeru sněžení ještě zhoustlo. Z šedých mraků se valily hromady bělostného sněhu a nadýchané závěje pokrývaly celou krajinu. Foukal studený vítr, zvedal pláště jezdců a pronikal do záhybů oděvů. „Vidíte? Tamhle je nějaký dvorec,“ ukazoval Smil přes zasněženou pastvinu na střechy v dálce. Koně jeli krokem, sněhu napadlo tolik, že to rychleji nešlo. „Víš, komu patří?“ „Královský určitě není,“ přidal se Vladislav Jindřich. „Jednou nebo dvakrát jsme se tam zastavili s panem Bavorem. Patří nějakému vladykovi.“ „Ne! Pojedeme dál,“ rozhodl Přemysl. Oba mladíci si povzdechli. Byli unavení a zuby jim drkotaly zimou, ale byli zvyklí poslouchat. Přemysl je nechtěl zbytečně trápit, ale věděl, že slabost znamená porážku. Sněhu bylo tolik, že cestu ztratili už dávno. Jeli podél malého potoka, který se vinul mělkým údolím mezi zasněženými lesy. Původně chtěli přenocovat v milevském klášteře, ale s tímhle zbožným přáním se museli rozloučit. Projeli lesním průsekem a ocitli se na malé mýtině. Tady průsek končil. Před nimi byla neprostupná hradba stromů obalených sněhem. Pomalu se začínalo šeřit. „Zabloudili jsme. Tady zůstat nemůžeme. V lese bychom noc nepřežili,“ zlobil se Smil. Jaksi přirozeně se stal mluvčím obou chlapců. Přemysl přikývl. Měl zlost, jenže nedalo se vůbec nic dělat. Tu zlost měl především na sebe a v té chvíli ho přepadly pochybnosti, 18
zda si jen nenamlouvá, že je schopný rytíř. Jestli se jeho vinou těm dvěma něco stane, do smrti si to neodpustí. „Zkusíme to v tom dvorci,“ řekl po krátkém zvažování a otočil koně. Vraceli se po vlastních stopách, aby nakonec nezabloudili ještě jednou. Lesnatá krajina tu byla osídlená velice řídce. Jejich stopy zatím částečně zapadly sněhem, proto museli cestu hledat. Všichni tři však měli spoustu zkušeností z honů. Byla už tma, když konečně zahlédli v dálce slabé světlo z oken dvorce. Přespat tam byla jediná šance, jak nezmrznout. Mráz ještě zesílil. „Chvála Bohu,“ oddechl si Vladislav Jindřich a pokřižoval se. Byl z nich nejmladší a jen těžko skrýval strach. Koně kráčeli se svěšenými hlavami, ale když k nim dolehlo zaržání koně ze stáje ve dvorci, zvedli uši a vyrazili ochotněji vpřed. Zato Přemyslovi naskočila na čele malá vráska. Přimhouřil oči a snažil se proniknout zrakem tmu před nimi. Intuitivně se mu něco nezdálo. Nakonec zvedl ruku na znamení, že mají zastavit. Ukázal na košatou lípu, která rostla v mělkém dolíku za vysokou hromadou navátého sněhu. Pod jejími větvemi bylo sněhu mnohem méně a u kmene téměř žádný. Seskočili na zem a Přemysl přivázal k větvím otěže všech koní, jak těch, na kterých přijeli, tak i dvou hnědáků, kteří nesli na hřbetě zásoby a věci obou mladíků. Sem nebylo z dvorce vidět. „Půjdeme si to tam nejdříve obhlédnout. Pro jistotu pěšky,“ nařídil, aniž by byl ochotný cokoli vysvětlovat. Proč by je měl děsit? Sám si nebyl jistý, ale věděl, že opatrnosti není nikdy dost. Promnul si zkřehlé ruce, odvázal od sedla jednoho z koní se zásobami dvě kopí a podal je oběma mladíkům. Pak všichni tři vykročili k ztemnělé palisádě. Nebylo to daleko a sníh byl z cesty odhrnutý k zavátému plotu vyplétanému proutím. Přemysl zastavil a klekl si. Stop koňských kopyt se nedalo nevšimnout. Protože ještě nezapadaly sněhem, znamenalo to, že jezdci tudy projeli těsně před soumrakem. Rychle je spočítal. Po cestě projelo pět koní. To bylo na pováženou. 19
„Vidím je,“ souhlasil tiše Smil. Byl starší než Přemyslův bratr a měl nějaké zkušenosti. „Mohli by to být Soběslavovi služebníci?“ optal se zaraženě Vladislav Jindřich. „Dá se to předpokládat. Ale musíme mít jistotu.“ „Půjdu se podívat dovnitř,“ nabídl se Smil. „Budu se vydávat za pocestného, který zabloudil. Požádám o nocleh. Pokud zahoukám jako sova, je to v pořádku. Ale pokud tam budou naši nepřátelé, zakrákám jako krkavec.“ „A co pak?“ ptal se Vladislav Jindřich. Měl rty promodralé chladem a nepatrně se třásl. Nebylo to jen zimou. V životě nikdy doopravdy nebojoval. A nikoho ještě nezabil. „Co by? My dva se ukryjeme tady venku a počkáme,“ vysvětloval Přemysl, který bratra chápal a snažil se ho trochu uklidnit. „Pokud tam jsou opravdu nepřátelé, Smil nám otevře vrata, až ti uvnitř půjdou spát. Nevědí o nás, bude to snadné. Vrazíme tam a pobijeme je. V klidu přenocujeme a ráno budeme pokračovat v cestě.“ Smil zatím odepnul opasek s mečem a podal ho Přemyslovi, aby nevzbudil podezření. Kopí podal svému mladšímu druhovi a vrátil se do jejich úkrytu pro svého koně. Uchopil ho za otěže a zamířil k vratům. Byla už zavřená. Zabušil a začal hlasitě volat, že zabloudil a prosí, pro smilování boží, ať mu otevřou. Chvíli trvalo, než se nad okrajem vrat vynořila vousatá mužská hlava. Když si vladyka ověřil, že pocestný je opravdu sám a neozbrojený, zvedl závoru a pustil ho do svého dvorce. Přemysl se vrátil i se svým mladším bratrem do úkrytu. Chvíli trvalo, než se ze tmy ozvalo smluvené znamení. Hlas krkavce. Ve dvorci nocovali služebníci nového knížete Soběslava. Nedalo se nic dělat. Museli zimu ještě chvíli vydržet. Mráz po západu slunce zesílil. Byla tma a jediné, co by je mohlo prozradit, byli koně, pokud by začali ržát. Ale ti byli dobře vycvičení. Ze zásob jim Přemysl dal trochu obroku. Spokojeně žrali a olizovali sníh. „Jak dlouho to bude trvat?“ drkotal zuby Vladislav Jindřich. Byl přece jen křehčí a zimou trpěl víc než starší bratr. 20
„Snad už ne dlouho,“ konejšil ho Přemysl, odepnul plášť a chtěl ho přehodit přes bratrova ramena, ale ten ho skoro uraženě odmítl: „Jsem přece rytíř!“ „To jsi,“ usmál se láskyplně jeho bratr. „Ale přesto si ho vezmi.“ Vladislav Jindřich ještě chvilku bojoval se svou hrdostí, ale pak se do pláště zabalil. „Tohle ti nikdy nezapomenu,“ slíbil s vážností dospívajících chlapců, kteří rádi pronášejí velká slova. Kéž by, pomyslel si Přemysl. Dobře věděl, jak to bývá mezi dospělými sourozenci z vládnoucích rodů. Sněžení pomalu ustávalo a mraky na nebi se trhaly. To bylo pro jejich záměry špatné. V jasných nocích byla naděje na nečekané přepadení mnohem menší. Světla v oknech domů za dřevěnou palisádou pomalu zhasínala. Konečně nastala všude tma. Ještě chvíli ale museli vydržet. Teprve po hodné chvíli se ozvalo tlumené soví houkání. Přemysl kývl na bratra a vyrazili k vratům dvorce. Běželi přikrčení a skoro nedýchali. Vrata se pootevřela na škvíru. Za nimi čekal Smil. Přemysl a Vladislav Jindřich se obratně protáhli dovnitř a vrata zase opatrně zavřeli. Přitiskli se k nim. Tady byla tma, že by je nebylo vidět, ani kdyby někdo vyšel na dvůr. Smil si převzal meč a kopí a přitom šeptal, že čtyři vojáci jsou v čeledníku. On tam má spát s nimi. Velí jim Odolen. Zná ho, je to statečný rytíř a věrný služebník Soběslavových synů. Pokud pochopil, dobře se zná s vladykou, možná jsou dokonce příbuzní. Teď spolu sedí někde uvnitř domu. Viděl je, jak jdou po schodech do patra a nesou si dva džbány vína. „Měli jsme štěstí,“ uzavřel spokojeně. „Bůh je s námi! Nikdo dvorec nehlídá. Vladyka prohlásil, že to je zbytečné, když má na noc knížecí vojáky.“ „S těmi čtyřmi v čeledníku si vy dva jistě poradíte,“ rozděloval úkoly Přemysl šeptem. „Já půjdu do domu. Buďte opatrní, nemůžeme si dovolit, aby někoho z vás zranili. Kdo se neudrží v sedle, má smůlu!“ Aniž čekal na odpověď, rozběhl se přikrčený k mohutnému patrovému srubu. Oba chlapci zamířili na opačnou stranu, kde 21
stál čeledník. Smil několika slovy vysvětlil mladému Přemyslovci, jak to uvnitř vypadá a kde leží vojáci knížete Soběslava. „Mají kopí, ale stojí opřená o stěnu. A pak ještě tesáky. Já si vezmu na starost ty dva vpravo. Dej si pozor, uvnitř není vidět na krok. Nechám otevřené dveře, zrovna vyšel měsíc.“ Vladislav Jindřich se navzdory mrazu trochu potil. Měl poprvé v životě zabít člověka. Obdivně se ohlédl za starším bratrem, který se zatím plížil po schodech do místností v patře, kde na něj čekali dva ozbrojení rytíři. Došli k čeledníku a prudce vrazili do velké jizby. Podlahu měla z udusané hlíny, nebyla vytápěná a jen na jedné straně se nacházela tři malá podélná okénka. Podél stěn stály lavice a na nich se nezřetelně rýsovala ležící těla. Nejprve kopími prokláli muže, kteří leželi blíže dveřím, a pak se vrhli s meči v rukách na zbylé dva. Ti sice stačili vyskočit, ale víc nestihli. S chroptěním se vzápětí svalili v krvi na podlahu. Bylo to až příliš snadné. „A teď do domu!“ nařídil Vladislav Jindřich. Teď už velel zase on. Zabít nebylo tak těžké, jak si myslel. Smil ještě zkontroloval, zda jsou všichni čtyři vojáci knížete Soběslava opravdu mrtví, a pak vyběhl za svým mladším druhem. Ze stodoly je ustrašeně pozorovalo několik rozespalých čeledínů a děveček, ale báli se vystrčit nos. Teď už nebyl důvod se skrývat a bylo zbytečné na schodech opatrně našlapovat. S dupáním vyběhli na dřevěnou pavlač. Druhé dveře od schodů byly otevřené, z nich se linulo tlumené světlo hořících svící a byl slyšet rámus a řinčení kovu. Vladislav Jindřich se vrhl ke dveřím jako první, ale na prahu se zastavil. Na podlaze v rohu jizby ležel muž středního věku. Tělo končilo krvavým pahýlem krku, hlavu neviděl, někam se zakutálela. Uprostřed jizby zápasil Přemysl s druhým mužem. Byl vousatý a měl silná ramena. Byl to onen muž, který přijal Smila pod svou střechu. Přemysl měl převahu a zle na něj dotíral. Vladyka se mečem bránil z posledních sil. Vladislav Jindřich se chtěl vrhnout do jizby, aby svému bratrovi 22
pomohl, ale ucítil na rameni Smilovu ruku. „Nech je. Tvůj bratr ho zabije sám. Ta jizba je malá i pro dva. Jenom bys překážel. Pojď!“ Chytil ho za ruku a táhl k vedlejším dveřím. Rozrazil je, ale uvnitř našli jen dvě vyděšené ženy. Jedna byla mladá a velice hezká. Než však stačili dojít k posledním dveřím, vyřítil se z nich mládenec zhruba Smilova věku. Přes halenu měl přehozenou drátěnou košili, v jedné ruce držel štít a ve druhé meč. Byl to nejspíše vladykův syn. Okamžitě se vrhl na Vladislava Jindřicha. Ten jeho výpad odrazil jen s největším úsilím. Vladykův syn byl jako posedlý a díky štítu měl výhodu. Nebylo nač čekat. Smil odstrčil svého mladšího druha a skokem se postavil před něj. Soupeř se štítem byl příliš nebezpečný. Jejich meče se prudce srazily. Vladislav Jindřich o krok ustoupil a honem nevěděl, co má dělat. Pavlač byla úzká, a kdyby se chtěl prodrat zase dopředu, mohl by svého druha ohrozit. Měl neuvěřitelnou zlost, že ho nenechal, aby si to s vladykovým synem vyřídil sám. Nebyl horší rytíř než Smil. Často spolu cvičně zápasili a Vladislav Jindřich občas i vyhrál. Vladykův syn zatím krok za krokem zatlačoval Smila ke schodům. Štítem odrážel jeho výpady a sám ho nebezpečně ohrožoval. Protože se Smil mohl bránit pouze mečem, nezbýval mu téměř čas k protiútokům. Těžce oddechoval a pomalu couval. Vladykův syn uměl bojovat. Při výpadech používal i svůj štít, kterým do Smila vrážel, jako by měl v ruce beranidlo. Zmenšoval mu tak prostor, aby se nemohl mečem pořádně rozmáchnout. „Utíkej dolů,“ křikl Smil na svého mladšího druha. „Ale já...“ „Tam budeme mít víc místa k boji,“ vysvětloval Smil a na poslední chvíli odrazil výpad, který mu směřoval na krk. Vladislav Jindřich poslechl, otočil se a pádil po schodech na dvůr. Přitom ho napadlo, že by se jim hodila kopí, která zanechali vražená do těl Soběslavových ozbrojenců. Rozběhl se k čeledníku. Když vběhl dovnitř, našel tam dva čeledíny, kteří zděšeně prohlíželi těla 23
mrtvých. Sotva ho zahlédli, couvli k zadní stěně a se sepjatýma rukama prosili o milost. Nevšímal si jich. Z těla mrtvého na lavici vytrhl kopí a rychle se vrátil na nádvoří. Smil byl lehce zraněný na levé ruce a klopýtavě ustupoval k vratům. Vladislav Jindřich se rozběhl. Měl výhodu, že protivník stál k němu bokem a příliš si ho nevšímal. Když byl asi tři kroky od něj, zvedl kopí a vší silou ho mrštil. Kopí proniklo drátěnou košilí, sice nijak hluboko, ale stačilo to. Vladykův syn vykřikl překvapením a bolestí, uskočil a přitom mu z ruky vyklouzl štít. Smil na nic nečekal a prudkým švihem mu uťal ruku s mečem. „To bylo pěkné,“ ozvalo se z pavlače srubu. Podívali se tam. Protože se noční nebe zatím trochu vyjasnilo, bylo vidět celkem dobře. U dřevěného zábradlí stál Přemysl a sledoval jejich boj. „Zavřete někam všechnu čeleď, ať máme do rána klid,“ nařídil a vrátil se do domu. Jak zjistili, ve dvorci sloužili tři čeledíni a dvě děvečky. Zahnali je do sýpky, která měla pevné dveře a zámek. Pak otevřeli vrata a přivedli své koně. Dali jim oves, do žlabu nanosili ze studny čerstvou vodu a teprve pak se vrátili do domu. Přemysla našli v kuchyni s oběma ženami. Starší, vladykova žena, rozdělávala oheň a mladší, jeho dcera, připravovala mouku, mléko, med a sušené ovoce, aby uvařila kaši. Vypadaly vyděšeně a uhýbaly pohledem. „Nic se vám nestane,“ slíbil jim Přemysl. „Uvařte pořádnou večeři, my se tu vyspíme a ráno budeme pokračovat v cestě. Vás se ani nedotkneme. Pokud budete rozumné! Jsme rytíři.“ „Proč jste nás přepadli?“ dodala si odvahu starší. „Bez opovězení nepřátelství! Takhle se chovají lapkové a ne rytíři.“ „Nepřepadli jsme vás. Nechceme tu loupit,“ vykládal smířlivě Přemysl. „Stihl vás jen zasloužený trest. Zradili jste českého krále Vladislava. Neměli jste pod svou střechu přijímat Soběslavovy služebníky.“ Starší žena svěsila ramena a mlčky přikývla. Rychle dodělala 24
sladkou kaši, přinesla kus chleba a tři homolky sýra. Pak se nechala i s dcerou odvést a zavřít ve své komnatě. „Dneska jsme měli štěstí,“ liboval si Smil. „Bůh stojí na naší straně,“ souhlasil Přemysl. „Vláda v téhle zemi patří potomkům krále Vladislava, bez ohledu na to, co si myslí Rudovous.“ Pak si všiml, že Vladislav Jindřich jí mlčky a je zaražený. Rukou ho objal kolem ramen a pokusil se ho rozveselit. Ale moc se mu to nedařilo. „Jsi ještě příliš mladý a nemáš zkušenosti,“ konejšil ho, když se ukládali k spánku. „Musíš si opakovat známou pravdu, že buď zemřou tví nepřátelé, nebo zemřeš ty.“ „Co bude s těmi ženami?“ „Tak moc se přece nestalo. Zůstal jim dvorec, dobytek a veškeré zásoby. Kníže Soběslav je možná odškodní. A ta starší se co nejdříve vdá. Dvorec nemůže zůstat bez vladyky. Tak už se netrap a spi. Zítra nás čeká dlouhá cesta. Strašně jsme se tu zdrželi.“ „Není to naše vina, že jsme je museli pobít,“ přidal se Smil. „Kdyby tolik nesněžilo a my neztratili cestu, spali jsme teď v milevském klášteře. Za všechno vlastně může tohle mizerné počasí!“ Vladislav Jindřich se otočil na bok, ale dlouho nemohl usnout. Modlil se a uvažoval, zda by nebylo lepší věnovat se dráze preláta. Stejně jako jeho nevlastní bratr Vojtěch, který se stal salcburským arcibiskupem. Umínil si, že až se zase potká s otcem, požádá ho, zda by nemohl odjet do Salcburku. Zbytek cesty proběhl bez vážnějších potíží. Zlepšilo se počasí, a proto mohli jet mnohem rychleji. Jen za Žatcem div nepadli do léčky, kterou uchystalo několik vladyků věrných knížeti Soběslavovi. Naštěstí je žatecký kastelán včas varoval. I on kdysi bojoval pod Milánem, proto zůstal věrný králi Vladislavovi a jeho synům. Jak se později Přemysl dozvěděl, žateckého kastelána nechal Soběslav popravit mezi prvními.
25