Pouto krve

EVA MAŠKOVÁ

Pouto krve

Eva Mašková Pouto krve Odpovědná redaktorka Tereza Halbichová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.

Obálka Ivana Dudková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 www.mobaknihy.cz © Eva Mašková, 2024 Obálka © Ivana Dudková, 2024 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2024 Vydání první Vychází jako 395. svazek v edici PČD ISBN 978-80-279-1319-0

Eva Mašková

Prolog Probudila se zbrocená potem. Zase ten sen! Stále stejný, do nejmenšího detailu. Pětiletá plavovlasá holčička stojí v bílé noční košili u okna a tváří se nejistě. Na hlavě má zelený umělohmotný věneček, ozdobený svíčkami na vánoční stromek. „Takhle to neplatí,“ říká jí starší sestra. „Abys byla doopravdy svatá Lucie, musí ty svíčky hořet.“ V těch slovech slyší sebe samotnou. Zároveň se vidí, jak škrtá sirkou. Plameny se roztančí. Menší dítě se s hrdým výrazem otáčí, aby ho to větší mohlo obdivovat ze všech stran. Horký vosk skane na holý krček, holčička sebou trhne a zavadí hořící svíčkou o silonovou záclonu.

Stála u otevřeného okna v proudu ledového vzduchu, a přesto cítila puch spálených vlasů a škvařící se umělé hmoty. Slyšela ticho liduprázdné půlnoční ulice a zároveň jí uši zaléhaly nářkem, houkáním sanitky a dupotem záchranářů na schodech starého činžáku.

Nemysli na to, je to tak dávno, přikazovala si ve snaze zabránit vzpomínkám, aby ožily. Marně. Stejně jako tenkrát se topila ve smutku dnů bez sestřičky, jen s rodiči, kteří byli na sedmiletou dcerku najednou tak přísní.

Sestřiny naděje a zklamání po plastických operacích ji znovu a s neztenčenou silou natáhly na skřipec výčitek.

Změnilo se jediné – o zázrak už neprosila.

5

ZAČÁTEK LISTOPADU Kapitola 1 Astrid Malíková řízla poslední zatáčku před vesnicí, až pneumatiky zakvílely. Kužely světel olízly silniční tabuli s nápisem Osek. V temné uličce mezi chalupami dupla na brzdy, červená Škoda Citigo se s houpnutím zastavila. Zaparkovat přímo před hospodou si netroufla, v pátek večer by si koledovala o malér.

V lokále už bylo zakouřeno, dorazili nejen místní pijáci, ale i hejno vyparáděných dívek z okolních vesnic.

Oficiálně nešlo o hospodu, ale o privátní klub, na který se zákaz kouření nevztahoval. Jeden ze švagrových triků, jak přilákat zákazníky, pomyslela si. Vysoké podpatky zaklapaly na prkenné podlaze a přátelské zahvízdání od stolu štamgastů ji doprovodilo podél stěny, vyzdobené plakáty s choppery a superbiky, až do kuchyně. „Kde vězíš?“ přivítal ji sestřin manžel Igor Hlavinka.

Krájel vysočinu elektrickým strojkem, kolečka uzeniny pleskala o talíř. „Potřebuju dvakrát tláču s cibulí a jeden hermelín. A, prosím tě, pro jednou pohni.“ Vylovil z pětilitrovky dvě nakládané okurky, přihodil je na talíř s plátky salámu a posunul si pirátský šátek zakrývající holou lebku víc do čela. „Sluší ti to, jsi kočka,“ zhodnotil její vzhled a zmizel za lítačkami do výčepu. „No to se mi snad jen zdá,“ vykřikla. Na háčku u umyvadla visela místo obvyklého pracovního pláště titěrná 7

krajková zástěrka. Zmizely i její pohodlně vyšlápnuté kroksy s kožišinkou. Ráda za ségru zaskočím, ale tohle švára fakt přehnal, vztekala se. V minisukni a vysokých kozačkách ji první signální většiny mužů v lokále vyhodnotí jako lacině dostupnou. „Nestíhám, pojď roznášet.“ Igorův baryton překryl falešný karaoke zpěv, děvčata si krátila čekání, než dorazí motorkáři. Hospoda žila hlavně z pátečních a sobotních večerů s programem. Ve všední den vítězila ve vesnici velké tak akorát na jedno restaurační zařízení zaplivaná putyka na jejím dolním konci. „Zklidni hormon, Pašíku.“ Astrid sundala ze zadku zpocenou ruku červenolícího tlusťocha. „Později, Ríšo.“ S výmluvným úsměvem směrem k pípě odmítla vnucovanou skleničku. „To je cavyků,“ zamečel třetí, vychrtlý dlouhán se zbytky slámových vlasů, které zažily nůžky naposled někdy před létem. „Aby tě neubylo, kněžno. Nemusíš nám furt připomínat, že seš z Panskýho.“ Kumpány rozvalené kolem vyhrazeného stolu Astrid znala, s některými dokonce chodila do posledního ročníku stavební průmyslovky, než zmizela na vysokou do Prahy. Pravda, příliš se v posledních letech nevídali, do Oseku se začala pravidelně vracet teprve nedávno.

Muži měli tak rok, maximálně dva do čtyřicítky, ale na jejich vzhledu se podepsalo kouření, nedostatek pohybu a pravidelná konzumace alkoholu. Na rozdíl od Astrid, která se v osmatřiceti pyšnila postavou jako v sedmnácti a do boje s vráskami investovala spoustu času i peněz.

8

Zkontrolovala hodiny na stěně mezi okny. Kde ta Lůca vězí, táhlo jí hlavou, pěvecká zkouška měla skončit už před půlhodinou. Tmu za okny pročísly světlomety silných motorek. Mimoděk se usmála, představila si kakofonii zvuků na travnatém plácku před restaurací – řev motorů ve vysokých otáčkách a karaoke hudba provázená falešnými skřeky se mísily s mariánskými písněmi pronikajícími pootevřeným přízemním oknem nedaleké fary.

Lucie Hlavinková proklouzla do výčepu zadními dveřmi přes kuchyni. „Ahoj,“ políbila studenými rty sestru na ucho. „Promiň, otec Leszek zase prudil, museli jsme opakovat.“ Pokradmu pohlédla na svého muže. Igor se chystal hodit po manželce výčitkou, ale zabránil mu v tom závan studeného vzduchu ode dveří, do výčepu se hrnula hlučná motorkářská parta. Vykročil jim v ústrety. Dusot bagančat, stisky rukou a plácání po zádech napěchovaných do kožených bund přitáhlo zraky ostatních hostů. Štamgasti s mírným zájmem vyčkávali, co bude dál, dívky nudící se v opačném rohu místnosti se narovnaly a natočily tak, aby co nejvýhodněji uplatnily svoje půvaby. Vřeštící zpěvačka zmlkla uprostřed strofy, uhladila si kratičkou tuniku odhalující její silná stehna, obepnutá černými legínami, a pohupujíc povislým zadkem, zaplula mezi kamarádky.

Lucie si svlékla oblýskaný okrově hnědý kabát.

Puntíkatou blůzku měla způsobně zastrčenou do kaštanové vlněné sukně. Zpod pultu vyčarovala objemnou kostkovanou zástěru a kolébavou kachní chůzí vklouzla 9

za pípu. Kostnatýma rukama s naběhlými žílami vytáhla půllitry ponořené v dřezu a začala je rychle plnit. „Malou plzeň a jedno polotmavé nealko,“ požádala ji Astrid.

Lucie zavrtěla hlavou, naznačila, že napřed natočí půllitry pro nově příchozí. Nakláněla se tak, aby jí rozpuštěné, začínajícími šedinami lehounce prokvetlé blond vlasy padaly přes levé oko. „Zoli a Soňa čekají celou věčnost,“ naléhala Astrid. „Však se dočkají,“ odmítla Lucie. Mimoděk si odhrnula vlasy z tváře, zarudlá pavučina jizev táhnoucí se od koutku oka po líci dolů ostře kontrastovala s jejím bledým obličejem. Sjela Astrid vyčítavým pohledem. „Dobře víš, jak Iggy riskuje, když pouští Zoltána do lokálu. V dolní hospodě by se cikán přes práh jen tak nedostal.“ „Ségra, prosím, tohle fakt není fér!“ „Od tebe to sedí. Fér!“ V tom odfrknutí Lucie zúčtovala všechno. Sestřin zajímavý život, který se jí vyhýbal – vysokoškolské studium, možnost odstěhovat se do města, úspěšná profesní kariéra. A taky pakárny, co naopak zbyly na ni – mizerně placený poloviční úvazek na malé poště, dřina při údržbě nepohodlného starého domu a péče o starou panovačnou tetu. Navrch Lucie přihodila i ty ze svých životních strastí, za které Astrid nemohla – těhotenství ukončené narozením mrtvého dítěte a úbytě lásky v bezdětném manželství.

Astrid pohodila hlavou, popadla jednu z nedotočených sklenic, z lednice vytáhla láhev birellu a s Luciiným nevraživým pohledem v zádech zamířila k malému 10

stolku, kde seděl snědý, kudrnatý Zoltán se svou partnerkou Soňou. „Tohle je na podnik, Soni, malý pivo došlo.“ Postavila před ni půllitr a usmála se. „Čau, Zoli, jak je?“ „Máme nový skleník, přijď se podívat.“ Sonina světlá tvář zkropená pihami a orámovaná kratičkými, ostře zrzavými vlasy se rozzářila. Konečně někdo, komu se může pochlubit nejnovějším vylepšením své zahrady a koho to snad i potěší. Ve vesnici mnoho takových nebylo, spíš nikdo. „Ráda,“ křikla Astrid přes rameno a s tácem půllitrů pospíchala obsloužit motorkáře. Očima vyhledala švagra, usazeného u jejich stolu. Igor ukázal bradou na muže vedle sebe – nejdůležitější ze všech byl zjevně Raf. Padesátník s vyholenou lebkou, rozvalený zády ke stěně, se už stačil vysoukat z kožené bundy, upnuté černé tílko s nápisem Born to F⁕ck odhalovalo bohatě potetované bicepsy. Vojenská známka z nablýskané nerez oceli, kterou měl zavěšenou na krku, přitahovala světlo nástěnné lampy a při sebemenším pohybu házela po okolí mihotavá prasátka. „Jedna čerstvě natočená plznička.“ Astrid se s pivem musela natáhnout přes široký stůl. Navzdory pečlivě vybrané podprsence se jí velká ňadra zahoupala. Oči všech mužů se zapíchly do jejího odstávajícího výstřihu. „Parádní kozy,“ rozřehtal se mladíček s tváří poďobanou jizvami od akné, sedící vedle Rafa. „Drž hubu, Páťo!“ Šéf motorkářů praštil pěstí do stolu, probublávající smích odumřel v zárodku. „Naše baby vynech!“ Mluvil tak hlasitě, že hospoda ztichla.

11

Astrid rychle rozdala půllitry a pospíchala pro druhou várku, věděla, že první rundu vypijí na ex. Koutkem oka zahlédla, jak se švagr naklání k Rafově uchu. „Švagrová? Nekecej!“ Raf pokýval hlavou a stočil zrak k pípě, kde pracovala Lucie. „Teda, kámo, tomu říkám pech.“ Přítomní do jednoho vzhlédli, v očích se jim zrcadlil mnohokrát přetřásaný fakt: Iggy to zvoral, oženil se s nesprávnou sestrou. Půllitr v Luciině ruce třeskl o chromový pult, pivo vystříklo až na podlahu. Astrid instinktivně vzala sestru za loket. „Nech mě!“ vyškubla se Lucie.

Zoltán se Soňou na sebe pohlédli, Soňa váhavě přikývla. Drobný mladík vyskočil na improvizované pódium, sklonil se nad karaoke soupravu a chvíli mačkal tlačítka. „Ahoj všichni,“ řekl do mikrofonu. „Chci vám zazpívat písničku od Nirvany, kterou se Soňou milujeme.“ Počkal, než souprava přehraje předehru, a začal neškoleně, ale intonačně čistě zpívat starý hit „Pennyroyal Tea“.

Přespolní dívky, natlačené jako hrášky v lusku na rohové lavici, se usmívaly a kývaly se do rytmu, kluk zpívající pro svou milou vcházel i do jejich snů. Samotná Soňa moc potěšeně nevypadala, dívala se nepřítomně přímo před sebe a kolem úst jí pohrával rozpačitý úsměv. „Kurvafix, černý držky se tu producírujou před bílejma?“ U stolu štamgastů to vřelo. „Zavřu ti hubu, feťáku zasranej!“ Obrovitý Pašík, v obličeji po pěti pivech karmínový jako pivoňka, pomalu vstával. Hospodou zavibrovalo vzrušení, nuda skončila.

12

Igor nezaváhal, vymrštil se ze židle a ta se s třeskem poroučela k zemi, dvěma skoky se ocitl na pódiu a sebral překvapenému Zoltánovi mikrofon. „Chcete slyšet pořádnej zpěv?“ Obracel se především k dívčímu houfu, kde měl souhlas jistý. „Mega hustou Nirvanu?“ „Jó,“ zahalasila hospoda. „Jasná páka, Iggy, jdi do toho, nandej to Romákovi!“ neudržel se Páťa. Igor se sklonil nad displejem. „Radši oba zmizte, tohle nevypadá dobře,“ pošeptal Zoltánovi.

S mikrofonem v ruce počkal, až skončí krátké kytarové sólo Kurta Cobaina, a začal zpívat. Sebevědomě a dobře. Deset ročníků lidušky a léta koncertování s amatérskou metalovou kapelou z něj udělaly poloprofesionála.

Zpočátku do svého zpěvu zahrnul všechny ženy v lokále, ale postupně se stále častěji obracel k nálevnímu pultu. Očnímu kontaktu s manželkou se vyhnul, snažil se zachytit Astridin pohled.

Chvíli vzdorovala, ale pak se jejich oči střetly. Neubránila se úsměvu, Igor byl ve čtyřiačtyřiceti pořád zatraceně pohledný chlap. Vysoký, štíhlý a ty jeho mandlové oči! Černé a hluboké jako slatinné tůně. V osmnácti se v nich málem utopila. Kdyby tenkrát nezasáhla teta… Její vzpomínání přerval potlesk a uznalé výkřiky.

Hospoda se rozjařila, všichni začali o překot objednávat panáky. „Koukáš po švagrový jako hladovej kocour,“ přivítal Raf Igora zpátky u stolu. „Měl by ses krotit, do voleb žádnej skandál.“ „Hladovej, tos řek přesně,“ povzdechl si Igor.

13

„Manželka nechce?“ „Ale jo, Lucka to má ráda, to já –“ Igor se zamračil a s očima zabodnutýma do stolu kolíbal skleničkou od pálenky. „Jsme spolu jednadvacet let.“ „Chtělo by to změnu,“ ušklíbl se Raf. Igor po něm střelil udiveným pohledem. Před chvílí ho varoval před zahýbáním, aby nebyly řeči, tak co má tohle znamenat? „Nemyslím jinou babu. Změň při sexu prostředí, kulisy dělaj moc. Nejlíp, když tě při tom může někdo nachytat, to na ptáka platí.“ Raf sebral Igorovi z rukou prázdnou sklenku a vyrazil pro další rundu. Ležérně se opřel o nálevní pult a konverzoval s Lucií za pípou. Zprvu odpovídala jen koutkem úst a jednoslovně, ale po několika Rafových poznámkách vykvetl na její zasmušilé tváři opatrný úsměv.

Navzdory vypitému alkoholu a karaoke zpěvu se večer příliš nevydařil, motorkáři se zvedli už před desátou, zklamané dívky brzy po nich. Astrid si konečně mohla odskočit. V úzké chodbičce před dámskou toaletou potkala Igora, vracel se ze sklepa, kde narážel nový sud. „Vypadáš smutně. Lůca zase měla kecy, viď?“ Odvrátila se, nechtělo se jí myslet na sestřiny výpady. „Počkej!“ Udělal rychlý krok a opřel se oběma pažemi o stěnu, tak aby mu nemohla uniknout. „Musím ti něco říct. Je to důležitý,“ vdechl jí do tváře. „Pardon.“ Ve dveřích záchodku stála starší zavalitá žena. „Nebudu rušit.“ Broňa Huťková protáhla svůj metr šedesát a pětaosmdesát kilo kolem stojící dvojice a šouravým krokem zamířila zpátky do výčepu.

14

Do háje, zítra to ví teta i Lucie, zamračila se Astrid.

Tohle si největší osecká drbna pro sebe nenechá. „Jsem utahaná, jdu domů. V kanclu je to teď náročný.“ „Jasně. Dík za pomoc.“ Spustil ruce a poodstoupil. „Mrzí mě, že si toho Lucie neváží.“ „Žárlí. Čekám, kdy zase vytáhne tu svatební noc.“ „Nedá si pokoj, přitom to byla úplná blbost,“ vyhrkl. „Nic se přece nestalo.“ Ne, tenkrát jsme se spolu nevyspali, ale stejně se za ten večer stydím, pomyslela si Astrid. Nahlas neřekla nic. Nemělo to smysl. Igor některé věci chápal úplně jinak.

15