Plavba ňaderským mořem

Jan Míka Plavba Ňaderským mořem Odpovědná redaktorka Martina Kloudová Grafická úprava Karol Lament Obálka Karol Lament/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2016 www.mobaknihy.cz © Jan Míka 2016 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2016

Vydání první isbn 978-80-243-7174-0

Jan Míka

Reparát Do okamžiku, než se žák deváté třídy Jiří Pavlásek zamiloval do Věry Hoškové ze sedmičky, nepochyboval, že v jeho životě nebude nikdy nic důležitějšího než velké vápno, kopačky a míč. A najednou láska.

Kdykoliv ji potkal, vybavily se mu verše Stěpana Ščipačova, které měl doma starší bratr a v nichž si Jiří tajně četl.

Tvé šedé oči se mnou všady jdou, jen židovkám prý v čase biblickém tak sivým řeřavěly popelem…

Jenomže tu byl učitel Mužík. Nomen omen. Kdyby nosil odznak KSČ jen o pár centimetrů níž, bez problémů by mu jej olízl jezevčík. Proto musel vyrůst jinak. Z hodin matematiky učinil hodiny strachu.

Přišel do třídy, uklonil se a za naprostého ticha zapsal do třídní knihy. Pak vzal pero, obešel lavice a podepsal domácí úkol. Dobře věděl, že jej všichni opsali, ale to mu nevadilo, hlavně že ve třídě stoupalo napětí. Když se vracel ke stolku, tříbarevnou propisovací tužku vytrčenou jako elektrickou zkoušečku, prohlásil: „Pojď k tabuli, třeba…“ Zahleděl se do velkého sešitu, kde měl nešťastníka dávno naplánovaného, ale tvářil se, jako by byl ve vývojce a ne a ne se objevit. Muka dokázal prodloužit až na tři minuty. Pak

5

teprve vyslovil jméno oběti a celá třída si oddechla, neboť nikdy nezkoušel dva žáky.

Důležité ovšem je, že Mužík nemiloval jenom šíření strachu, ale také ženy. Jeho absolutní favoritkou byla učitelka Pátková. Učila biologii, a proto s ní lehce navazoval choulostivá témata o rozmnožování prvoků, členovců nebo savců.

Nikdo nechápal, proč mu tato krásná a vyvinutá učitelka trpí tak viditelné obletování nebo proč s ním na bramborové brigádě válí sudy za vysokou mezí (viděla je celá osmička), ale prostě to tak bylo.

Druhou příčku mezi Mužíkovými favoritkami zaujímala Věra Hošková. Nesnášel, když se k ní přibližovali kolohnáti z osmičky nebo z devítky a okamžitě je trestal zkoušením.

Jirka Pavlásek byl ovšem tak zamilovaný, že ho Mužík nelekal, a odhodlal se pozvat Věru ke splavu.

Přišla, protože Pavláska obdivovala. Byla nezkušená, důvěřivá a nechala se líbat. Proč ne? Přinášelo to rozhodně příjemnější pocity než vybíjená. Jenomže ke splavu bylo vidět ze sborovny. A tam stál u okna Mužík.

Druhý den podepsal domácí úlohy a prohlásil: „Pojď k tabuli, třeba…“ Dvě minuty ticha. „Pavlásku.“ Třída úlevně zahučela a Mužík pokračoval: „Máš u mě dvě pětky. Piš si!“ Pavlásek napsal diktovaný příklad na tabuli, ale to bylo všechno, co udělal správně. Pak už psal jenom hlouposti. Někteří se mu snažili napovídat, ale nezabral. Nemohl, neboť dávno postavil matematiku mimo hru a věnoval se jenom fotbalu.

Mužík prožíval slastné zadostiučinění. Bohužel smíchané s nahořklým pocitem, že nedokáže připravit žáka tak,

6

aby v matematice obstál. On, předseda stranické organizace a zástupce ředitele v jedné osobě. „Tak co?“ zeptal se ostře.

Pavlásek pokrčil rameny. „Třetí pětka. Sednout! Vidím, že děláš všechno pro to, aby tě do toho tvého sportovního gymnázia nepřijali. Jsi frajer, kopálista a po prázdninách si uděláš reparát! Varoval jsem tě včas!“ Nastalo ticho. Všichni hleděli na nejlepšího středního útočníka a věděli, že tentokrát svého soupeře hodně podcenil.

Následující den měl Pavlásek službu v šatně. Aby dokázal, že ho Mužík nerozhází, zavřel se tam s Věrou a líbali se mezi kabáty. Prožíval to jako odvetu a hlavně, takové chvíle bezpochyby stojí za reparát. A to ještě netušil, že za pět minut na něho čekají dary téměř absolutní.

Někdo vzal za kliku. Znovu. „Tak bude to?!“ Školnice.

Bylo jasné, že je někdo prásknul. „Vyskočím z okna,“ rozhodl Jiří. „Nesmí tě se mnou vidět, měla bys velkej průšvih. Tvař se, že máš službu, školnice nic nepozná.“ Bez váhání vyskočil z výšky tří metrů na betonovou terasu. Myslel, že už nevstane, ale narovnal se a otevřeným oknem vlezl do starého kabinetu. Zamířil ke dveřím, protože věděl, že se dají otevřít kapesním nožem a snadno se dostane na chodbu.

Jenomže!

Jenomže spatřil výjev, který překonal jakoukoliv možnou obrazotvornost. Pod velkým obrazem trávicího ústrojí, na starých matracích, souložil Mužík s Pátkovou. Jejich rozmar

7

dozorovalo Mužíkovo sako s odznakem KSČ, navlečené na opěradle židle.

Aktéři ztuhli jako sochy.

Ztuhnul i Pavlásek. Nemohl se pohnout, nemohl uhnout očima, nemohl nic. Poklady, které příroda nadělila Pátkové tak marnotratně, ho totálně složily.

Konečně Pátková vykřikla a odvalila se pod obrazy. „Co tady děláš, ty šmíráku?!“ zasípal Mužík. Skákal na jedné noze a nemohl se strefit do nohavice. „Tohle si odskáčeš, na to vem jed, pomažeš do polepšovny!“ Zapnul si kalhoty a zmlknul. Věděl, že povídá nesmysly.

Nemohl přece vystoupit na klasifikační konferenci a prohlásit: „Když jsem souložil s vdanou kolegyní Pátkovou ve starém kabinetu, já, ženatý muž, učitel, předseda stranické organizace a zástupce ředitele, tak nás šmíroval Pavlásek.

Navrhuji, aby byl poslán do polepšovny.“ A Pavlásek to věděl taky. Pomalu roztával z leknutí, ale stále hleděl na překrásný zadek Pátkové, která se mylně domnívala, že je za obrazy zcela kryta. „Poslechni, Jirko,“ ubral, „na druhé straně je dobře, že jsi tady, stejně jsem si s tebou chtěl promluvit. Ty jsi přece jeden z nejchytřejších lidí ve třídě. Jsme chlapi, ne?“ „Jo.“ „Tak jestli se ti někdy zdálo, že jsem nad tebou zlomil hůl, tak to ne. Já v té třídě musím držet přísnost. Vždyť jsou to ještě děti. U tebe je to samozřejmě něco jiného. Ty jsi šampión. Rozumíme si?“ „Jo,“ drkotal zuby Pavlásek. „Poslechni, Jirko, něco mě napadlo. Ty se naučíš, řekněme do tří dnů, příklady na straně čtyřicet dva, já tě vyvolám, jeden ti zadám, ty ho vypočítáš a žádný reparát nebude.

Ty na to máš, ty si to zasloužíš. Na budoucí reprezentan-

8

ty musíme mít úplně jiná měřítka. Ale musíš mi slíbit, že všechno, rozumíme si, Jirko, všechno je jenom mezi námi.

Ruku na to!“ „Jo.“ „Správně. Jinak bude, Jirko, zle. Na to pamatuj!“ Pustil Pavláska z kabinetu a vrátil se k Pátkové. „Rychle se obleč.“ Jenomže pro Pátkovou byla rychlost nemyslitelná. Lomcovala s ní čirá hrůza a připadala si hliněná: „Já už do devítky nemůžu, nemůžu. Jestli něco řekne, tak se otrávím. Kosťa mě zabije.“ „Předstírej nevolnost, bolesti hlavy a tak,“ radil jí pak ve sborovně. „Nedívej se mu do očí. To ti dodá jistotu.“ Radil, ale měl nahnáno. Bylo jisté, že jestli se Pátková prořekne, její manžel Kosťa zabije i jeho. A kdyby zůstal náhodou naživu, jak se k takové události postaví školský úřad, jak strana?

Sotva Pátková odešla, objevila se ve sborovně školnice a přivedla Hoškovou. „Zamkla se v šatně, měla klíč a neměla službu. Službu má Pavlásek. Možná chtěla krást.“ Cítila, že vykonala pro školu cosi mimořádného, a čekala pochvalu. Mužíkovi ovšem povolily nervy. Snadno si dal do souvislostí Pavláska a Hoškovou zamknutou v šatně. Přivřel oči a začal křičet: „Co mi sem sakra vodíte jednu z nejlepších žákyň, kterou na škole máme?! Jak vás může napadnout něco tak pitomého?! Copak by tahle holka mohla krást? Ukradla vám snad kýbl nebo smeták?!“ „Neměla tam co dělat,“ odvážila se namítnout. „Nepleťte se do výchovy a starejte se o pořádek ve škole.

Jasný? To vám říkám jako zástupce ředitele. Běda, jestli najdu někde křídu nebo papírek. Běda vám!“

9

Školnice se urazila, ale Mužík věděl, že je to nejmenší újma, která ho mohla v téhle šlamastice potkat.

Pavlásek mezitím zaujal místo v šatně a nemohl se vzpamatovat. Uhnízďovala se v něm stoprocentní jistota, že Pátková pro něho navěky zůstane měřítkem tělesné krásy a sexuální přitažlivosti.

Za tři dny zinscenovali s Mužíkem divadlo. „Dávám ti poslední příležitost. Abys neřekl, že jsem proti tobě zaujatý, příklad ti nadiktuje někdo ze spolužáků. Nováková (celoživotní jedničkářka z matematiky), vezmi si učebnici. Nadiktuj mu libovolný příklad. Třeba ze strany čtyřicet dva.“ Nováková poslechla a Pavlásek příklad lehce vypočítal. „No konečně,“ zářil Mužík. „Já věděl, že se ti rozsvítí. Ale že to trvalo, co? Doufám, že mi neuděláš na sportovním gymnáziu ostudu. Přidat a vytrvat.“ Z toho důvodu se nekonal ani reparát, ani skandál. Jen Pátková začala učit ve velmi tmavých brýlích a Věra se rozešla s Pavláskem. Doslova na něho zanevřela. Už nikdy nepřišla ke splavu, už nikdy s ním nepromluvila. Trápil se, protože nevěděl, z jakého důvodu, ale nikdy se to nedozvěděl.

Tak skončil školní rok a devítka se rozletěla do života. …

Když se po dvaceti letech poprvé sešli a vyprávěli, kam to kdo dotáhl, došlo i na slavného třídního útočníka. Vědělo se, že bydlí někde na druhém konci republiky, ale nikdo z přítomných nezaznamenal, že by se z něho stala fotbalová hvězda. Připouštěli, že možná bere hezké peníze v nějakém nevýznamném klubu v zahraničí, ale to bude asi tak všechno, co dokázal.

10

Zmýlili se fatálně.

Pavlásek vstal a řekl: „Jsem ženský lékař.“ Spolužačky stiskly kolena a spolužáci mu opět záviděli.

Bylo to největší překvapení večera. Pavláskův poslední parádní gól. Už nedodal, že se ke svému povolání dokopal díky neutuchajícímu zájmu o ženy, který trvale založila Pátková.

Nerozuměli by mu. Pavlásek totiž nikdy neporušil slovo, které dal Mužíkovi v kabinetu, a mlčel. Ani nejlepším kamarádům neprozradil, co spatřil pod obrazem trávicího ústrojí, kde se o jeho životě rozhodlo tak zásadně.

Setkání to bylo příjemné, přesto mělo pro Pavláska naprosto konkrétní kaz. Mluvilo se o všem možném, jen o schůzce v šatně nepadlo ani slovo. Nenápadně začal sám, ale jako by neslyšeli. Vzal si tedy stranou Zingla, který hrával ve školním mužstvu pravou spojku a o němž se během večera dozvěděl, že si vzal Věru za manželku. Vrazil do něho pár myslivců a začal: „Možná si to ani nepamatuješ, ale já jsem v devítce chodil s Věrou. Dětská láska, jasně, ale ona se mnou zčista jasna přestala kamarádit… nikdy už na mě nepromluvila. Nevíš náhodou proč?“ „Nebylo to zčista jasna,“ začal pomalu Zingl. „Bylo to po té šatně.“ „Přesně,“ zaradoval se Pavlásek. „Takže o tom něco víš, jo?“ „Já tě varuju, Pavlásek. O šatně radši nemluv.“ „Proč?“ „Protože se nemáš čím chlubit. Utek si, aby sis zachránil vlastní kůži, a Věru jsi tam nechal samotnou.“ „To není pravda,“ zděsil se Pavlásek. „Tak to nebylo.“ „Byl jsi srab! Frajírek, kterému se přihrávalo, a on dával góly. Neměl jsi charakter.“ „Zingl,“ chytil jej pod krkem, „tohle vysvětlíš!“

11

„Klidně. Všechno vím od Věry. A buď si jistej, že si to myslela celá třída. Jenomže ti to nikdo neřek. Buď zdráv.“ Odešel tam, kde se zpívalo a slavilo.

Pavlásek se propadl do hluché samoty. Sdílel salónek se všemi, a přesto v něm byl sám. Viděl, jak se školní léta, která ve vzpomínkách doslova hýčkal, kroutí a jak je stravuje nečekaný plamen. Jako by šlo o suchou bramborovou nať. Čekal všelicos, ale tohle ne.

Chtěl zakřičet: Copak by dokázala skočit ze tří metrů na betonovou terasu? Sám jsem měl co dělat, a to jsem byl trénovaný. Skončila by v nemocnici. A navíc by ji čekala dvojka z mravů. Ale nějak mu selhával hlas. Nezakřičel nic.

A taky… proč křičet? Na koho křičet? Koho by přesvědčil? Z takového mínění, které si právě vyslechl, se přece reparát udělat nedá.

12

Třpytka Když byl Karel Brousek v osmé třídě, nikdo nepochyboval, že se stane slavným malířem. Říkali o něm, že je pozorovatelem s citlivou duší, kouzelníkem romantických tahů, a někteří dokonce, že je básníkem palety.

V současné době má na starosti městskou kanalizaci.

Od takového pracovníka se nečeká, že bude veřejnost udivovat svými obrazy, a tak maluje pouze amatérsky, pouze o dovolené a nejvíc grafiku.

V tuto chvíli jede s rodinou na dovolenou do jižních Čech.

Konkrétně na Orlík a Zvíkov. Jede se nadechnout šrámkovských pocitů, které zažíval, když tam v osmičce stanovali.

Tenkrát v těch místech nakreslil několik skic, čas a průvan je někam odnesly, myši rozkousaly, sběrné suroviny odvezly na výrobu buničiny. Ale jeden obrázek možná zůstal.

Zavěsil ho tenkrát na chodbě domku, který stál u zámku Orlík. Nazval jej Třpytka. …

Třídní učitel Fialka jim nechával neskutečnou volnost. Mohli jezdit v loďkách po jezeře, v noci přehlížel útěky ze stanů, ráno neprověřoval, kdy se kdo vrátil. Dopřával jim prostě neskutečnou svobodu.

Románky se kolem Zvíkova a Orlíku neodehrávaly, ale jednou večer, když zdrhli ze stanů, se přece jenom něco stalo.

13

Večer byl dusný, ze zámecké zahrady se ozývali pávi, hladina přehrady vypadala jak krumplovaný plech a na krumplovaném plechu kotvila loď Zvíkov. Tichá, opuštěná, jako by v životě nepoznala posádku ani pasažéry. Na západě se blýskalo, vyvalovaly se mraky a blížila se bouře. Nebyl tu jediný človíček, jediná veverka, nehlesl jediný ptáček, jen kdesi v parku ti pávi.

Náhle se v tom předbouřkovém šeru objevila dívka. Nebylo jí víc jak patnáct let. Prošla pod lampou a ve vlnitých vlasech se jí blýsklo. Jako by se tam mihla rybářská třpytka.

První se vzpamatoval Jirka. „Slečno, nevíte, kudy se dostaneme k zámku?“ Zastavila se. Viděla čtyři kluky a nečekala nic dobrého. „Máte ho před nosem.“ Začali jásat a poskakovat. „Už se neprovádí, šaškové. Nevidíte, že je tam tma?“ „Jsme barvoslepí. Nemáš ještě nějaké kamarádky? Míťa umí hrát na kytaru, uděláme oheň. Bude legrace.“ Mohlo se zdát, že barbarské pozvání zvažuje, jenomže pohodila hlavou a řekla: „Bude bouřka. Musím domů.“ „Přece nebude pršet celou noc.“ „Musím.“ „On je malíř,“ ukázal Jirka na Karla. „Mohl by tě nakreslit.“ Pokrčila rameny. „Můžu se dát vyfotografovat.“ „Kam se hrabe fotka. Karel vyhrál okresní soutěž.“ Neodpověděla. Vyběhla pár schodů a zašla do domku, kde dřív bydlel zahradník. „Určitě přijde,“ řekl Míťa světácky. „Jenom dělá fóry. Za chvíli půjde tátovi pro cigarety nebo pro pivo. Vsaďte se.“ „Radši se vrátíme,“ navrhl Jarda, „Fialka nás zabije.“ „Já tu zůstávám,“ posadil se Karel na schody u domku a z chlebníku vytáhl skicák.

14

„Neblbni,“ protestoval Jarda. „Tak krásná zase nebyla.“ „Možná nebyla,“ řekl Karel, „ale já čekám.“ Jako budoucí malíř věděl, že krása se drží za ruku s chybou, že z normální tváře dělá líbivou jen piha. Řečeno přesně, ještě to nevěděl, byl jenom v osmé třídě, ale už to tušil.

Všechno vyřešily blesky a hustý déšť, cesta zpátky nepřicházela v úvahu. Schovali se do chodby domku.

Tajemno.

U stropu svítila začouzená žárovka, na zemi se hýbaly popraskané dlaždice, na půdu vedlo dřevěné schodiště. Byly tu jediné dveře, ale bez jmenovky. „Tady by se mohl klidně točit Král Šumavy,“ řekl Jirka. „Zaklepej, třeba vyjde.“ „Leda tak Galapetr,“ upozornil Jarda. „To je fakt,“ souhlasil Míťa. „Je to tady docela strašidelný.“ Karel neztrácel čas. Sedl si pod začouzenou žárovku a začal kreslit dívku zpaměti.

Déšť pomalu slábl a blesky řídly. „Co vy na to?“ zeptal se, když kresbu dokončil.

Uvažovali, posuzovali. „Jsi fakt dobrej. Je to ona,“ usoudil Míťa. „Až budou opravovat Národní divadlo, tak tam budeš malovat místo Alše.

Sice jenom na záchodech, ale nevadí, každej nějak začínal.“ „Jsi kůň,“ řekl Karel a k překvapení všech zaklepal na dveře. „Co když vyjdou rodiče?“ strachoval se Jarda. „Ať! Maloval jsem to pro jejich dceru, ne? Nahá není, tak mě snad nezabijou. Možná dostaneme buchty.“ „Nemá jméno,“ řekl Míťa. „Má,“ nezaváhal Karel. Na zadní stranu napsal Třpytka a nečitelně se podepsal. „Není to blbý?“ zauvažoval Míťa. „Moc obyčejný, ne?“

15

„Proč? Třpytku má ve vlasech.“ „No jo, ale takovej Wolker by to nazval určitě líp.“ „Třeba Balada o nenarozeném dítěti, co?“ „Tak nějak.“ Z bytu nikdo nevyšel. Karel pověsil obrázek na hřebíček ve zdi a odešli. „Měl jsi tam napsat adresu,“ řekl Jirka. „Třeba by se ozvala.“ „Na co adresu?“ zapitvořil se Míťa. „Až bude slavnej, tak si ho najde sama. A ráda.“ „Jste vedle,“ upozornil je Karel. „Zítra sem přijdu znovu.“ Zmýlil se. Tentokrát se Fialka naštval, nařídil sbalit tábor a putovalo se dál. Třpytku pohltil proud kalných přítoků.

Karlovu marnost ilustrovaly jen plakáty potrhané včerejší bouřkou, zvoucí na Šrámkův Písek.

Celé by to nestálo za řeč, kdyby ten miniaturní příběh neměl pokračování. Podivné a přece logické. …

Karel nepoznával nic. Parkoviště tu rozhodně nebývalo a stromy si člověk nezapamatuje. Snažil se zorientovat, ale než se mu to podařilo, stala se neuvěřitelná věc. Oslovila jej mladá žena držící za ruku asi sedmiletou dívenku. „Hledáte zámek?“ Opravdu se ptá jeho? Jsou tu i jiní lidé. „Hledáme,“ odpověděl spleteně. „Touhle cestou dolů,“ usmála se. „Je to kousek.“ V tu chvíli pochopil, že se znají, že taková náhoda nemůže být planá. Je to ona, dívka se třpytkou ve vlasech. Taky ho poznala, proto na sebe nenápadně upozornila. Šla před nimi až k zámku a Karla vůbec nepřekvapilo, když vstoupila do domku, ve kterém kdysi přečkali bouřku.

16

Děje se něco divného, říkal si. Když se lidé zničehonic zjevují, něco se chystá. Dopadne to dobře, nebo špatně? Čas zachází s rozměry macešsky, to je všeobecně známo.

Po létech se zdá všechno menší, sešlejší a člověk je zklamán.

Ale tentokrát se vzpomínka nemíjela s realitou. Domek vypadal pořád stejně. Nezmenšil se ani o centimetr. Měl jen novější omítku, okna, ale vstupní kamenné schody byly původní. V zámecké zahradě dokonce křičeli pávi jako tenkrát.

Přibyla jen prkenná bouda v rohu před zámkem. Ano. Děje se něco podivného.

Manželka odešla s dětmi na prohlídku zámku. Sedl si na lavičku a sledoval domek. Žena otevřela okno v přízemí.

Vyhlíží mě? Co mám dělat, abych nezničil kouzlo, které začalo fungovat?

Z bytu se ozval klavír. Dětské prsty vyťukávaly stupnice a pak jednoduchou etudu.

Kde má asi pověšený jeho obrázek? V obývacím pokoji, v ložnici nebo na chodbě? Měl očistný pocit, jenž se dostavuje, když se člověk dotkne svého snu. Teplé červnové slunce, tóny klavíru, dívka, na kterou nikdy nezapomněl, a obnovený životodárný pocit, že má všechno před sebou.

Zase je na devítiletce, čekají na něho výstavní síně, sdělovací prostředky a sláva. Bohužel vidí i přihlášku s rudou hvězdou, která se doma povaluje a otec ji nepodepisuje. Nakonec skončila v kamnech. Časem pochopil, že kvůli tomuto cáru papíru kdesi rozhodli, že nemá dost velký talent, aby mohl studovat na umělecké škole. Na malíře pokojů ano, na to by jeho talent stačil, při velké shovívavosti by mohl být doporučen i na keramickou průmyslovku. Návrhy na umyvadla, záchodové mísy a jiná sanitární keramika, prosím, takové zboží potřebuje společnost víc než bezideové mazanice umělců, kteří

17

pocházejí z rodin tak okatě protispolečenských, ale tím jeho možnosti končí.

Klavír utichl. Malá pianistka se objevila před domkem.

V ruce noty. Pravděpodobně odcházela na hodinu klavíru. Jakmile zmizí, její maminka mu přinese starou kresbu a řekne: „Můžete se mi ještě jednou podepsat?“ Raději za ní půjde sám. Určitě na to čeká. Připomene jí bouřku před dvaceti léty a pak…

Stoupl si pod okno: „Dobrý den.“ „Dobrý. Vidím, že jste zámek našli.“ „Potřeboval bych s vámi mluvit.“ Najednou si připadal hloupě. Důvod mu přišel malicherný, nabubřelý, skoro domýšlivý. „Víte, já někoho hledám.“ „Když ji budu znát,“ odpověděla předvídavě, „tak vám pomůžu.“ Teď. Teď se spojí tehdejší večer s dnešním odpolednem. „Bydlela v tomhle domku a my jsme tu jednou s kamarády, je to už dvacet let, prožili bouřku. Ani nevím, jak se jmenovala.“ Ticho.

Teď řekne obyčejnou a přitom zázračnou větu: To jsem přece já.

Pobaveně na něho pohlédla. „Vy jste tu prožili bouřku?

Něco takového jsem v životě neslyšela.“ Trochu žertuje, koketuje, uklidňoval se. Není divu po tolika létech. „Je to tak. Prožili jsme tu bouřku. Čtyři kamarádi.“ „Nepomůžu vám.“ Ve snovém soukolí to zaskřípalo. Jaképak nepomůžu vám? Měla říct: Já vím, dobře si na to vzpomínám, poznala jsem vás okamžitě. Tenkrát jsem chtěla vyjít na chodbu, ale naši mě nepustili. Věděla jsem, že se někdy zastavíte.

18

Pokrčila rameny. „Ráda bych vám pomohla, ale nevím, kdo tady bydlel. My jsme se přistěhovali teprve před třemi roky. Manžel je zaměstnaný u Schwarzenberga.“ Nedokázal skrýt zklamání. „Snad by něco věděli na meteorologické stanici, určitě tam bouřky evidují.“ Omluvně se usmála. „Promiňte, to byl špatný vtip.“ „Tak důležité to zase není,“ zalhal, „ale když už spolu mluvíme, nenašla jste tady, třeba někde na půdě, takový malý obrázek, kreslený tužkou? Hlava dívky. Na zadní straně bylo napsáno… Třpytka.“ „To je ta, kterou hledáte?“ Přisvědčil. „Než přešla bouřka, tak jsem ji nakreslil a obrázek připíchl na zeď. Já vím, je to dost naivní. Jenomže jsme tenkrát ani nepoděkovali,“ snažil se zachránit dojem zdravého rozumu, „tak jsem si myslel, že bych to mohl dneska napravit.“ Byla přesvědčena, že si z ní dělá legraci. „To je hodně romantické. Myslíte, že by si pamatovala bouřku před dvaceti léty?“ „Byla to velká bouřka,“ argumentoval s úsměvem.

Taky se zasmála. „Přišli jsme do zrekonstruovaného domu. Je mi líto. Zkuste obecní úřad, tam vědí všechno.“ „Zeptám se,“ ale neměl to v úmyslu.

Otevřeným oknem bylo slyšet vyzvánění telefonu.

Omluvila se a zmizela v domě.

Bylo mu, jako když se milovaná nedostaví na schůzku a po kamarádce pošle ortel: Mám jiného, zapomeň!

Vrátil se na lavičku a bez nálady koukal kolem sebe. Z prkenné boudy vyšla metařka. Ošuntělé metařky nejsou ty nejhorší krásky, nejhorší krásky jsou ošuntělé metařky, které se malují jako do opery.

19

Z vrat zámku se vyhrnuli návštěvníci a mezi nimi manželka a spokojené děti. Karel se ovšem neradoval. Věděl, že pro něho dovolená skončila. Přemluví je, aby jeli někam jinam. Jenomže netušil, že toto magické místo ještě nepředvedlo všechna svá kouzla.

Zamířili k přístavišti. Právě připlouvala loď Zvíkov. Tentýž Zvíkov, který před dvaceti lety kotvil na krumplovaném plechu. Nemohl uvěřit, že se ještě nepotopil. „Chceš něco říct?“ obrátila se na něho manželka.

Přikývl, ale nezajímalo ho to. „Touhle lodí jsme sem tenkrát připluli se zájezdem. Pokračovali jsme autobusem do Tábora a tam jsme se ve vinárně seznámili.“ „To není možný,“ žasl. Teď mi ještě řekne, že původně bydlela v tomhle malém domku a že Třpytku má schovanou v prádelníku, a já se skácím. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ „Nepředpokládala jsem, že chceš vědět, jak se jmenovala loď, kterou jsme jezdili po orlické přehradě. Uvědomila jsem si to až teď, když ji vidím.“ Všechny maličkosti spojené s tímhle magickým místem se sloučily. Až teď pochopil, že domek se čtyřmi schody mu už tenkrát cosi signalizoval. Buď to měl dělat zřetelněji, nebo on se měl lépe dívat. „Náhoda. Velká náhoda,“ řekl, aby nemusel nic vysvětlovat. Těžko by mohla pochopit souvislosti, které začaly před dvaceti lety. Život si zkrátka dělá, co chce, a je zbytečné se ho snažit opravovat. Stejně jako přeceňovat svou roli a důležitost.

Když procházeli kolem prkenné boudy, která to tu opravdu nezdobila, viděl otevřenými dveřmi dovnitř. Nebylo tam nic, čemu by mohl věnovat delší pohled. Metařka se přehrabovala v jakési pracovní truhle, pravděpodobně hledala rtěnku.

20

Najednou se zarazil. Jako kdyby došlápl bosou nohou před tlamičku zmije. Na prkenné stěně visela čtvrtka papíru, jen tak na hřebíčku. Vrazil dovnitř.

Ušmudlaná kresba.

Tvář dívky!

Třpytka to nebyla. „Nezlobte se, paní,“ zklamaně se omluvil. „Jen jsem měl pocit, že už jsem ten obrázek někde viděl.“ „To nic,“ usmála se jako žena, která ví své. „Nejste jedinej, komu se to líbí. Víte, co je to za holku?“ Pranic ho to nezajímalo. „To jsem já, pane. Teda za mlada, víte? A dělal to můj starej. Teď sedí v hospodě, jelikož střízlivej by nikdy nic nesved. Bude tu hnedle. Za pět minut vám nakreslí obrázek, že budete jako živej. Kolikrát je tu fronta až k dalekohledu.

Dvě stovky. Počkáte si?“ …

Po dovolené, když jako pracovník odpovědný za výstavbu nové čističky odpadních vod hleděl do kalných šlemů té staré, neodpovídající normám EU a přemýšlel o zlomyslném chodu věcí, kterému se marně vzpíráme, zastesklo se mu, až to fyzicky zabolelo. A na chvíli měl pocit, že se pěnícím kalem mihla nějaká třpytka a vyslala nad hladinu marnotratný a bezvýznamný záblesk.

21