PAVEL KOHOUT
hmota, ve které se bez přestání kroutili malí, bílí červi.
Ti zasraní zkurvenci, co mu ničili život.
První se objevili asi před měsícem. Bylo jich jen pár.
Probudil se a v jednom škrábanci prostě byli. Žili z něj, požírali jeho maso. Zpočátku s nimi bojoval. Vyndával je, do rány si lil levnou vodku. Na pár dní to pomohlo.
Ale pak tam byli zas. Někdo mu řekl, že jsou to larvy much. Že se nažerou, odlezou, zakuklí se a zmizí. Lež. Nikdy nezmizeli. Přicházeli stále noví. Nenažraní.
Paraziti.
Sledoval, jak se kroutí. Skoro to vypadalo, jako by v jeho noze provozovali orgie. „Sbohem, zkurvenci.“
Jeho obličej se změnil do něčeho mezi zoufalým šklebem a pokřiveným, ironickým úsměvem.
Z dálky doléhalo tlumené hučení města. Lidi, co se honí za prachama a egem. Prachů mají dost, ale sousedi víc. A oni chtějí mít víc než ostatní. A tak se v tom kolotoči honí pořád dokola. I on se kdysi honil. Dokola, stále rychleji. A najednou z toho kola vlastní chybou vypadl. Byl to průser, ale pak zjistil, že na ulici je skutečná svoboda. Na stáří mu byl celej ten lidskej hon za egem k smíchu. Pohrdal běžnými lidmi a oni pohrdali jím. Jenže tahle rovnováha nevydržela, narušila se. A pak se objevili tihle zkurvení paraziti. A nebyla už jiná cesta než to ukončit.
Škrtnout sirkou bylo těžší, než si myslel. Jeho oteklé a ztuhlé prsty ho neposlouchaly. Svírala je křeč. První sirka se zlomila, druhá jen zasyčela a zhasla. Na třetí pokus se na konci dřevíčka zrodil malý, statečný pla-
To stačilo. Vlastně to bylo všechno. A lišil se tím od ostatních.
Jenže poslední měsíce už to nebyl ten starý Pinďa. Něco v něm vyhaslo. Rezignoval. Přestal se mýt v řece, skoro přestal jíst, přestal se zajímat o ostatní. I o sebe. A pak se objevili ti červi. Vylíhli se mu v noze a sžírali ho. Od té doby už jen skučel bolestí a nadával. I do chlastu ho museli nutit. Když si přihnul, na chvilku jako by se ten starý Pinďa vrátil, ale jen dočasně. Jen do určité míry alkoholu v krvi. Po překročení té hranice ho zas pohltila tma, ze které už nebylo úniku.
V partě fungovali tak, že se každý staral o něco. Ona sháněla vajgly, aby měli co kouřit. Vybírala koše a sbírala típlé cigarety ze země. Ty velké, které daly ještě pár šluků. Nikdy nesomrovala. Pinďa se staral o chlast. Když přestal chodit, převzala to ona. Nevadilo jí to. Starost o něj jí dávala… něco. Smysl? Možná. Důvod, proč ráno vstát. Strach, že o něj přijde, byl hmatatelný. Cítila ho v kostech pokaždé, když ho viděla ležet. Už to zažila několikrát. Když někdo rezignoval na život, šlo to s ním rychle z kopce.
A teď, při pohledu na jeho ležící siluetu, nabral ten strach novou podobu. Nešlo jen o obavu. Bylo to mrazivé zachvění v zátylku. Něco v tom obrazu bylo špatně. Neviděla na dálku ostře, ale svíral ji nepříjemný pocit. Pokračovala pomalu blíž. Každý krok byl těžší než ten předchozí. Tašky s alkoholem vážily snad tunu. Pár metrů a zastavila se úplně. Sevření jejích prstů povolilo a obě igelitky dopadly na asfalt. Jedna plechovka piva se
odrazila, s kovovým klepáním se skutálela na travnatý svah řeky a zmizela v křoví. Následně se ozvalo tlumené šplouchnutí, když zmizela v proudu řeky.
Ona to ale nevnímala. Stála a zírala na černou, spálenou hroudu čehosi pod mostem. Tam, kde ještě včera ležel Pinďa.
Sevřela oční víčka a asi dvě vteřiny je držela přitisknutá k sobě. Poté oči otevřela a nadechla se. Slzy, které se nechtěně dostaly na povrch, sklouzly z koutků, přehouply se přes lícní kosti a zanechaly na tváři chladnou, mokrou stopu. Zaklonila hlavu, aby si ulevila, a rychle zamrkala. Odložila nůž a hřbetem ruky si setřela slzy. Pak pokračovala. Ještě tak pět až osm řezů a bude mít cibuli nakrájenou.
Kuchyní se linula vůně petržele, česneku a hovězího masa. Dita se rozhodla, že přípravou dnešní večeře
stráví víc času než obvykle. Pro japonský karbanátek Hambagu sehnala i švýcarský sýr Gruyére a od kamarádky, se kterou studovala na vysoké, si nechala přivézt domácí vejce. V lednici také chladila výběr z hroznů Chardonnay. A přitom se sama sebe ptala proč. Proč se tak snaží, když ani neví, jestli to má smysl? Jestli to něco změní?
Den strávila ve škole, potom šla nakoupit, doma uklidila a pak stála u kuchyňské linky. A Martin? Když přišel domů, prohodil s ní jen pár slov a zalezl k počítači. Prý potřebuje ještě chvilku pracovat. Zase. A to byla ještě ta lepší varianta. Také se stávalo, že když řešil
nějaký akutní případ, chodil domů až pozdě v noci, kdy ona už spala. A nejhorší byly večery, když měl službu a odvolali ho za nějakou naléhavostí. Zpočátku to bylo vzrušující – chodit s kriminalistou. Mělo to nádech tajemna, vzrušení, nevšednosti. Jenže tohle všechno se postupně proměnilo v prázdnotu a osamocení – ve fakt, že byla na druhém místě. Vždycky. Za každým případem, za každým telefonátem, za každou mrtvolou. Opravdu takhle chtěla žít celý život?
„Ztrácíš se z mojí paměti. A lidi od nepaměti se znovu scházej. A doufám, že stihnem těch pár vět, že najdem cestu zpět, tvý oči mi scházej,“ zněl z rádia hlas zpěváka, který jí dělal jedinou společnost. Otočila maso na pánvi. Prudké zasyčení, jak se šťáva dotkla rozpáleného povrchu, ji na okamžik vytrhlo z myšlenek. Pramen blonďatých vlasů si zastrčila za ucho a vrátila se k přemýšlení. Má na něj zavolat a vynutit si jeho pozornost? Připomenout mu, že existuje?
„Martine?“ zavolala směrem do bytu.
„Copak?“ ozvalo se.
Čekala. Ticho, které následovalo, bylo tíživé. Vůbec nic nechápal.
„Nechceš sem za mnou?“ zkusila to znovu, tentokrát přímočařeji.
„Jo. Už jdu,“ odpověděl, ale další zvuky nenásledovaly. Nezvednul se.
Vážně? pomyslela si.
„A někdy všichni žijem jenom vírou, to když nám život mizí mezi prsty. Jsme jak hnutý stromy pod živo-
ta tíhou, všichni tušíme, kam míří naše cesty,“ zpíval dál z rádia Marek Ztracený. Teprve když skončila píseň a moderátor odvykládal pár bezvýznamných drbů, vešel do kuchyně Martin. Usmíval se. Jako by se nic nedělo. Přešel k ní, zezadu ji objal, odhrnul jí vlasy z krku a jemně ji na něj políbil.
Na okamžik zavřela oči. Tohle přesně potřebovala. Ale ta pachuť faktu, že si o to musela říct, zůstávala.
„Voní to nádherně,“ zašeptal jí do ucha.
Otočila se k němu a přitiskla se k jeho tělu. „Pět minut a bude to.“
„Těším se.“
Pak ucítila na stehně chvění. Jemné, ale neodbytné. Vibrace telefonu v Martinově kapse. Následoval zvuk, který tolik nenáviděla. Jeho vyzvánění nastavené speciálně pro pracovní hovory. Podobalo se drnčení starých telefonů. Věděla, že ten zvuk znamená konec.
„Tůma. Prosím,“ ozval se do mikrofonu. Jeho hlas byl jiný. Profesionální.
Poodstoupil od ní a ona sledovala, jak se jeho pohled mění. Oči zaostřené na bod kdesi v dálce. Už tam nebyl s ní. Byl jinde. Nejspíš u nějakého dalšího neštěstí, u další priority. Věděla, že společný večer je v troskách.
Když zavěsil, zhluboka se nadechl. Ve tváři měl omluvný výraz, ale viděla v něm i záblesk zklamání. I on se na ten večer těšil. Možná.
„Upálení,“ řekl stroze, jako by to slovo mělo všechno vysvětlit. „Ale je to tady, přímo v Budějcích. Snad to bude rychlé.“
Přikývla a políbila ho. „Jen běž.“
Když zaklaply dveře, vrátila se do kuchyně. Schoulila se u kuchyňské linky a skryla hlavu v dlaních. Pevně stiskla víčka, jako by se snažila na chvíli uniknout do jiné reality. V nose ji stále pálil pach cibule a vůně večeře, která se stala jen dalším pomníkem promarněného večera.
Tmavá silueta vodárenské věže se tyčila proti černající obloze. Stála tam už víc než tři století a mlčky sledovala proměny města a osudy těch, co žili pod jejím dohledem. Dobré i zlé časy, ticho i chaos. Teď, v tom tichu, se kolem jejích ozdobných věžiček vznášel racek. Křídly mával tak pomalu, že to vypadalo, jako by zpomalil i čas. Obkroužil dlátkovou střechu věže a pak se zvolna snesl dolů, směrem k řece.
Prolétl prázdným přístavištěm a pak těsně nad klidnou hladinou Vltavy proplachtil pod Litvínovickým mostem. Ocitl se tak na místě lemovaném po pravém břehu stromovým parkem, továrnou Koh–I–Noor a areálem zimního stadionu a po levém břehu sportovní halou. Obě sportoviště spojovala lávka pro pěší a cyklisty, kterou racek taktéž podletěl.
Roman Soucha se za rackem ohlédl. Bílé peří ve stínu večerního mostu působilo jako malý anděl. Soucha byl policejní technik. Možná to někomu znělo odborně, ale realita byla jiná. Připadal si jako podržtaška. Možná i uklízečky na tom byly lépe než on. To je tak, když se do fungování policie serou politici, co tomu nerozu-
mí, říkal si. Machrují v debatách, jak se díky nim snížil počet administrativních pracovníků a je víc policistů. Doloží to i vytištěným grafem. A realita? Nezměnilo se nic. Jen to, že kdejaká pitomá sekretářka měla teď
policejní funkci, aby se to dalo zahrnout do druhého sloupečku v grafu. Sláva, hurá, voliči tleskají. To, že měla pak mladá fiflena, která o policejní práci neví nic a sotva dokončila některou z těch pseudovysokých škol, vyšší hodnost než on, už nikoho nezajímalo. A nejen hodnost, ale tím pádem i plat a nárok na vyšší výsluhy, než bude mít on. Jestli vůbec nějaké bude mít…
U policie ještě nebyl celých patnáct let. Zbývalo mu devět měsíců. Takže tu dřel už 171 měsíců. Vždyť na něm záviselo, jestli, kolik a jaké stopy budou mít vyšetřovatelé. Kdyby to se zajištěním stop podělal nebo je kontaminoval, nemají nic a s vyšetřováním by ve většině případů nehli.
Co ho teda pořád u policie drželo? Byly dny, kdy by odpověděl, že ho to prostě baví a naplňuje. Dnes ne. A dnů jako dnešek prožíval čím dál víc.
Přidřepl si a dvěma prsty v rukavici nadzvedl okraj staré pletené čepice. I přes latex cítil mastnotu a vlhkost nasáklou do prořídlé vlny. Měl to zapotřebí? Vždyť si dokážu opatřit peníze i jinak, říkal si, když zavíral sáček s čepicí. Stejně to byla stopa k ničemu. Ale musel něco zajistit. Aspoň něco.
Očima přelétl zbytek scény. Ohořelé tělo na prohnilé matraci. Kanystr od benzínu. Pár hadrů, které kdysi možná byly oblečením. Prázdná láhev od piva. Že se
takové případy vůbec vyšetřují. Komu záleží na tom, jestli se nějaký houmlesák zapálil a proč? Tuší vůbec lidi, co stojí tenhle ansámbl, který se na vyšetřování podílí a bude podílet? Že se to celé platí z jejich daní?
Upálený bezdomovec?
Znovu se podíval na tělo. Z jeho kůže zbyl už jen groteskní, popraskaný obal. Pod ním bylo vidět zčernalé maso. Žárem tak vysušené a scvrklé, že se přes kosti napínalo jako stará guma. Pár puchýřů, které oheň nestačil zničit, prasklo a odhalilo syrovou, růžovou tkáň.
Když se podíval do prázdných důlků po vypálených očích, sevřel se mu žaludek. Zhluboka se nadechl, což byla chyba. Směs spáleného benzínu a nasládlý pach lidského masa mu vtrhla do plic. Bylo to přes hodinu, co to tady dohořelo, ale ten smrad se držel ve vzduchu, lepil se na všechno. Hnus, pomyslel si.
Zase si vzpomněl na asistentku, co se v minisukni poflakuje u tiskárny. Co nemusí po večerech jezdit za podobnými výjevy. Navoněná, vyspalá a s vyšší hodností. Hnus.
Klíč se v zámku otočil s tichým, kovovým cvaknutím. Tůma na okamžik zaváhal, ruku stále na klice. Pak ji stiskl a vstoupil do tmy. Na okamžik zůstal stát, oči marně hledaly světlo, co by temnotu rozbíjelo.
Pomalu zavřel dveře a po paměti zasunul boty do botníku. Sundal si bundu a pověsil ji na věšák. Stále z ní čišel chlad i nasládlý zápach z místa činu. Každý jeho pohyb byl záměrně tichý, jako by se pořád nacházel na místě činu. A možná že ano. Přitiskl prst na vypínač.
Chodbu zalilo bílé světlo.
Naslouchal, zda neuslyší nějaký pohyb. Nic. Byt ovládalo ticho, které narušovalo jen tlumené hučení lednice z kuchyně.
Dotykem rozsvítil displej hodinek, aby si ověřil čas. Byly čtyři minuty po třičtvrtě na deset, což znamenalo, že byl pryč necelé tři hodiny. To na výjezd k mrtvole nebylo nic neobvyklého. Nezvyklé ale bylo to, že Dita už nebyla vzhůru. Obvykle chodila spát mezi desátou a půl jedenáctou. Nebo tu vůbec není, napadlo ho.
Pomalu vykročil. Jeho vysoká postava vrhala na podlahu dlouhý stín, který se táhl po zemi napříč celou
chodbou, a silueta hlavy s rozčepýřeným sestřihem se promítala až na protější stěnu.
Zastavil se před pootevřenými dveřmi do ložnice. Zadržel dech. Mezerou viděl jen kus postele a tmu. Opatrně, milimetr po milimetru na dveře zatlačil. Dita ležela na boku, zády ke dveřím. Přikrývka jí zakrývala jen část těla. Tmavá košilka se s každým mělkým nádechem nepatrně zvedala a klesala. Pramen blond vlasů ležel na odhaleném rameni. Spala. Nebo to alespoň předstírala.
Tůma potichu přivřel dveře a přešel do kuchyně. Na lince stála láhev bílého vína. Netknutá. Vedle ní dvě prázdné, čisté skleničky. A dva talíře. Karbanátek a rýže. Pečlivě naaranžované. Studené. Jídlo, které vychladlo stejně rychle jako jejich naděje na společný večer. Mezi talíři ležel malý papírek. Zvedl ho. Dvě slova, napsaná jejím úhledným, teď však nepřirozeně strohým písmem. Dobrou chuť.
Bylo to chladné jako jídlo na lince. Bez oslovení. Bez podpisu. Nechápavě povytáhl obočí a lístek zas položil. Vše z linky přendal do ledničky. Na jídlo už neměl chuť.
List se pomalu odtrhl od větve, jako by se po dlouhém váhání konečně rozhodl vzdát a nechal se unášet vánkem proti směru řeky. Podletěl lávku pro cyklisty poblíž zimního stadionu a zlehka se usadil na vodní hladinu. Řeka páchla bahnem a chladem a ten odér se mísil s nasládlým pachem spáleného masa a benzínu, který se tu držel i druhý den.
Ženiny prsty projely vlasy. Byly to spíš provazy, slepené a těžké špínou, která už dávno pohltila jejich původní barvu. Sama už si nepamatovala, kolik jí je roků. Datum narození si vybavovala, ale jestli to bylo padesát nebo padesát pět let, už nevěděla. A bylo jí to jedno. Stejně jako to, jak se jmenovala. Od té doby, co žila na ulici, jí nikdo neřekl jinak než Vopice. Jako by se její původní osobnost – ta, která měla kdysi jméno –rozplynula do vzduchu a zůstala jen přezdívka, kterou žena ani nechtěla.
Vítr se líně převaloval pod mostní konstrukcí a ona seděla na matraci překryté špinavou dekou. Prsty se jí zastavily v zacuchaných vlasech a ona jen zírala na prázdné místo před sebou. Tam, kde dřív ležel Pinďa. Jeho matrace už tam nebyla. Zůstal jen černý flek na dlažbě. Nebyla to jen skvrna, byl to chybějící kus jejího světa. Jeho chrápání, jeho nadávky, jeho pach. Teď zůstalo jen ticho. Těžké, nehybné ticho, které mačkalo plíce. Smutek ji svíral. Ale ne tak, aby brečela. Už dávno zapomněla, jaké je plakat. Cítila jen prázdnou, temnou úzkost, která se jí usadila v hrudi. A nově i strach. Teď, když Pinďa nebyl, věděla, že budou zase představovat slabší a snazší kořist.
Jistě, proklínala ho. Každý den, když se za něj musela belhat pro krabicové víno. Když ho musela nutit, aby se aspoň napil. Ta starost byla otravná, těžká. Ale byla to starost. Něco, co ji motivovalo ráno vstát a pak jít shánět žvanec. Něco, co ji nutilo pečovat, když nikdy neměla o koho. Ten zbytek ženy v ní potřeboval mít úkol. A teď byl úkol pryč. Zůstala jen ona a ta díra.
Že to jednou skončí, to tušila. Viděla, jak v něm život den za dnem vyhasíná. Jak mu ti červi požírají nejen nohu, ale i duši. Ničí ji a zabíjí. Ale čekala, že to bude jinak. A hlavně později. Mnohem později. To mu v duchu vyčítala. To zbabělé zmizení bez rozloučení.
A ještě jedno ji děsilo. Standa. Ten zmizel asi před dvěma týdny. Bez jediné stopy. Prostě se vypařil. Taky bez rozloučení. Nedokázala se zbavit pocitu, že to spolu souvisí.
„Pane podplukovníku?“ naboural ticho v kanceláři šéfa jihočeské kriminálky Martin Tůma.
„Ano?“ probral se ze zamyšlení podplukovník Veselý. Samotného ho překvapilo, jak přestal nejmladšího kriminalistu, který na oddělení byl, vnímat. A přitom soustředění považoval za svou silnou stránku. Asi už toho na něj bylo moc a mozek se upínal na rozhodnutí, které měl před sebou.
Od dob, co po škole nastoupil k policii a než se vypracoval k nynější pozici šéfa celé jihočeské kriminálky, uplynuly desítky let. Dávno přestal počítat kolik. Tehdy byl do práce zapálený, podobně jako mladík u jeho stolu. Míval i podobný účes jako on. Nyní mu z něj zůstala jen prořídlá a prošedivělá podkova po obvodu hlavy. Zatímco vlasy ubývaly, přibývaly mu vrásky a kila. Následek sedavého zaměstnání. Tak si to alespoň zdůvodňoval. Ale ve světlejších chvílích si dokázal přiznat i svou slabou vůli s tím něco dělat. Stačilo by si odepřít nadbytečné jídlo a víc se hýbat. Kdyby věnoval sportu
„Ptal jsem se, jestli mám pracovat na případu toho uhořelého bezdomovce,“ zopakoval Tůma, když mu došlo, že ho nadřízený nevnímal.
„Jo… Ano, bude to váš případ, Martine,“ přikývl podplukovník Veselý a zhoupl se ve svém koženkovém křesle.
Bude to mladíkův teprve druhý samostatný případ. A bylo dobře, že půjde o něco jednoduššího, bez zájmu novinářů a papalášů. Hlavou mu problesklo, že stejně uvažoval i u jeho prvního případu, kde také vše vypadalo na sebevraždu, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejsložitějších případů za poslední roky.
A Tůma ho zvládl na výbornou, takže nebyl důvod mu nesvěřit další. Zadíval se mladíkovi do očí a dodal: „Jsem přesvědčen, že to zvládnete vyřešit brzy.“
„Dobře,“ přikývl Tůma úlevně. Doufal, že tenhle případ dostane. Po té divočině prvního vyšetřování cítil, že to nyní bude snazší a že vyřešením nabere sebevědomí i zkušenosti. „Vyslechnu tu partu pod mostem a uvidíme.“
„Přijďte mi pak říct,“ pokývl podplukovník s předstíraným pochopením. Uvnitř ho ale sevřela nelibost. Samotná myšlenka na to, že by měl znovu čelit bezdomovcům a feťákům, v něm vyvolala hořkou pachuť. Tenhle druh práce už pro něj byl dávno minulostí. Teď už se nacházel výše. A mohl se posunout ještě výš. Sta-
19 alespoň desetinu času co v časech po nástupu k policii, nevypadal by jak Bud Spencer a neměl by náběh na cukrovku.
čilo jen kývnout na nabídku, co dostal. Nabídku, která se neodmítá.
Na hodnost podplukovníka čekal asi deset let. A přitom by jako šéf krajské kriminálky už měl být dávno plukovník. Jenže nebyl. Zatímco dřel, dodával výsledky, ti v Praze povyšovali své kamarády a on – zastrčený v Budějovicích – se stěží vyhrabal na podplukovníka. Systém jako by ho přehlížel. Až do doby, kdy se tu před týdnem zjevil pohlavár z ministerstva a nabídl mu jmenování do hodnosti brigádního generála a s tím spojenou funkci náměstka ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost. Takže ne povýšení na plukovníka, ale rovnou brigádního generála. A místo u stolu, kde sedí nejmocnější lidé v zemi. O tom si mohli leda nechat zdát i plukovníci s třicetiletou praxí. Prý ví, jak tu odvádí skvělou práci, a že chtějí na prezidiu nahradit staré struktury někým novým – někým mimopražským, kdo má výsledky. Tedy někým, jako je on. Jo, zahráli mu na ego, hrdost a orámovali to celé vlastenectvím a pomocí této zemi. Jasně že z toho byl nadšený. Jenže pak se mu to rozleželo v hlavě a pocit zadostiučinění vytlačovaly pochybnosti. Proč tak velký skok? Potřebují někoho, kdo bude loajálně držet hubu a krok? Někoho, kdo jim bude zavázaný a bude jejich loutka v generálské uniformě? Věděl, že by si povýšení zasloužil, ale nechtěl být jen prodejná děvka. Parazit systému. Přemýšlel nad tím každý den a i v noci se kvůli tomu budil.
Veselý se opřel do koženkového křesla, které zaprotestovalo tichým zavrzáním. Pohlédl na kalendář na
stole a povzdechl si. Čekalo ho další dilema – Karel
Koutný. Rozloučil se s mladíkem Tůmou a snažil se přepnout myšlenky na to, jestli se ohledně Koutného rozhodl správně.
Karel Koutný byl matador mezi jihočeskými kriminalisty a pod jeho vedením sloužil už několik let. Jenže napadl svého kolegu a zbabral jeden hodně sledovaný případ, navíc při něm skoro zemřel. Poté s povoláním kriminalisty seknul. Shodou náhod se nachomýtl k Tůmovu prvnímu případu a u toho si zřejmě uvědomil, jak mu vyšetřování chybí. A Veselému na kriminálce chyběl Koutný. Obzvláště když zjistil, že s tím starým případem to bylo trochu jinak, než si myslel. Nyní mu ležela na stole smlouva pro znovupřijetí. Nad návratem Koutného neváhal z profesního hlediska, ale z obav, jak ho přijmou zpátky kolegové. Když s lidmi na oddělení o Koutném mluvil, nevypadalo to, že by mu někdo něco zazlíval. Snad bude vše v pořádku jako za starých časů, uklidňoval se.
Chladné odpolední světlo se líně protahovalo skrze prosklené dveře a na ošoupaném linoleu v přízemí jihočeské kriminálky kreslilo geometrické obrazce. Světlé pruhy narušil stín vysoké postavy.
Karel Koutný stiskl chladnou kovovou kliku a vkročil dovnitř. Dveře se za ním s tichým syknutím zavřely. Tři roky. Možná čtyři. Už ani nevěděl, kdy tudy šel naposledy jako zaměstnanec. Doufal, že útěkem od kriminálky si uleví a osvobodí se. Místo toho to byl jen
pomalý rozklad. Alkohol, samota, noční můry, které ho vždycky dohnaly. Vyměnil jen jedny démony za druhé. Místo vjemů a fotek z místa činu ho v noci budily stíny, které se plížily z koutů jeho vlastní mysli.
Rukou si projel krátké hnědé vlasy. Byly řidší a protkané šedí víc, než by u čtyřicátníka čekal. Oproti průměru byl však alespoň vyšší a hubenější.
Zastavil se. Naslouchal. Jen tlumené hučení zářivek nad hlavou. A pak kroky. Rytmické, sestupující z bočního schodiště. Znejistěl. Zalekl se kontaktu s některým z bývalých kolegů. Nebyl ten typ člověka, kterého by ostatní zbožňovali, s kolegy však udržoval dobré vztahy. Moc toho s nimi sice nenamluvil ani neřešil své nebo jejich soukromí, ovšem dbal na to, aby vždy dodržel vše, co slíbil. Neměl by tedy mít obavy z opětovného shledání. Přesto je ale měl. Jeho odchod od policie byl náhlý a nikomu ho nevysvětlil. Ani nevěděl, co se o něm a jeho konci povídalo. Ani o jeho posledním případu z lesa Bor či napadení parťáka. A až doteď mu to bylo jedno.
Ze schodů se vynořila postava a proti světlu bylo stěží poznat, o koho jde. Sevřel se mu žaludek, ale jen do doby, než silueta promluvila: „Dobrý den, pane Koutný.“
Svaly v zádech, o kterých ani nevěděl, že je má zatnuté, povolily. Tůma. Ten mladík. Zvedl zrak od země, setkal se s jeho pohledem a přinutil se k nádechu. Vzduch chutnal po prachu. „Martine. Dobrý den.“
Tůma instinktivně narovnal záda, jako by stál před nadřízeným. Podal mu ruku. Jeho stisk se zdál Kout-
nému pevný, možná až příliš. Snaha dokázat něco, co nebylo třeba. V očích měl směs respektu a zvědavosti. Bývalý kriminalista pro něj byl symbolem, možná i vzorem. A byl hrdý na to, že se znají. Koutný mu u předchozího případu velmi pomohl, ač v té době u policie nepracoval.
„Jak se máte?“ zeptal se Koutný. Prázdná fráze, která vyplnila tíživé ticho.
„Dobře. Mám nový případ. Upálený bezdomovec. Zrovna jedu vyslechnout jeho spolunocležníky.“ Odmlčel se. „A vy? Chápu to správně, že jste se rozhodl vrátit?“
Koutný si olízl suché rty. „Jo. Jestli si to podplukovník nerozmyslel, tak… I’m back.“
Mladík se upřímně rozzářil. Chtěl něco říct, ale přerušilo ho kovové cvaknutí zámku nedalekých dveří.
Do chodby vstoupil další kriminalista a mířil k nim.
„Zdravíčko. No vida. Ztracený syn se vrací,“ pronesl s úsměvem, který mohl být přátelský, ale stejně tak falešný. „Vítám tě zpátky, Karle.“ Potřásl si s Koutným rukou. Stisk byl rutinní, bez síly. Nato se společně vydali po schodech nahoru.
Tůma zůstal stát sám v tiché chodbě. Pohlédl na telefon, který mu oznámil novou zprávu. Šlo o soukromou reakci na jeho příspěvek na sociální síti. Než vyšel z kanceláře, napsal dotaz do českobudějovické skupiny, zda někdo osobně nezná někoho z bezdomovců. Tři hloupé komentáře u příspěvku a jedna soukromá zpráva od neznámé ženy. Popsala v ní struč-
ně příběh jednoho bezdomovce a nabídla možnost, že by je propojila.
Paráda, pomyslel si. Tím by mohl získat informace o fungování místních komunit. Možná to bude jistější než dnešní cesta na blind.
Dita seděla v lavici a tupě zírala na okraj sešitu. Propiska v její ruce mechanicky kreslila spirálky. Jednu za druhou. Malé víry, které nic neznamenaly. Přednáška byla dlouhá, hlas vyučujícího monotónní a ona cítila, jak se jí hlava pomalu plní mlhou. A z té mlhy vystupoval Martin. Nic neříkal. Jen tam stál s tím svým výrazem tichého, zklamaného psa. S výrazem, který nasazoval vždy, když tušil, že se blíží bouře. Tak se tvářil vždy, když mu vyčítala jeho odchody a že staví práci vysoko nad ni.
Doktorand suplující za nemocného kolegu vypnul projektor a přitom odpovídal na dotaz jednoho ze studentů. Dita chytla jen poslední větu: „Nabídka a poptávka jsou jako vztah – jeden druhého přitahují, ale jen do chvíle, než to někdo začne přehánět. Pak už je to jen drama.“
Studenti se začali zvedat. Šum hlasů, šoupání židlí, cinkání klíčů. Dita se ani nehnula. Parta spolužáků z její skupiny se shlukla u rohu její lavice a bavili se o večerním posezení v hospodě. Dita se už předevčírem omluvila. Chtěla být raději s Martinem.
