Jarmila Pospíšilová PALEC VE VOSÍM HNÍZDĚ Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Ivana Vaszily Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © Jarmila Pospíšilová, 2026 Obálka © Ivana Vaszily, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první Vychází jako 447. svazek v edici PČD. ISBN 978-80-279-2698-5
JARMILA POSPÍŠILOVÁ
Palec ve vosím hnízdě
Prolog Počasí vůbec neodpovídalo roční době. Byl začátek července, před týdnem začaly prázdniny, ale bylo chladno a syrovo jako na podzim. Hlavně již několik dnů vytrvale pršelo. Ze zatažené oblohy se bez ustání lil déšť jako ze zahradní konve. Půda byla nasycená, voda se neměla kam vsakovat, tak volně odtékala terénem, tvořila nové strouhy. Všude stály kaluže, na polích a loukách vznikly laguny, které se stále zvětšovaly. Silnice na mnoha místech přestávaly být sjízdné a situace se zhoršovala. Lidem voda začínala dělat starosti, rozlévala se z potoků a způsobovala místní povodně. Mnozí již čerpali vodu ze sklepů a s obavami hleděli na šedé nebe. Mělo však být hůř, mnohem hůř. Tak zle, jak si nikdo nepamatoval a ani neuměl představit. Televize vysílala reportáže z Jeseníků, kde mladé a dravé řeky rychle nabíraly na síle, vylévaly se z koryt a rvaly všechno, co jim stálo v cestě, kamení, stromy, lávky i mosty. Silnice v blízkosti vodních toků byly na mnoha místech podemleté nebo dokonce stržené. Zasaženo bylo celé povodí Moravy a Odry. Povodňová vlna sílila, formovala se a útočila na Slezsko a Moravu. Jak se měnila krajina, kterou řeky 5
protékaly, proměňovala se i síla povodně. V kopcích to byl rychlý a dravý proud, který smetl vše. Pod horami se krajina zaplavovala do šíře. Voda stále měla sílu a dravost, ale zpomalovala a robustněla. Nebylo to žádné menší zlo, jen se chovala jinak. V mohutné mase zaplavovala svět. Volnou krajinu i lidská sídla. Dlouho trvalo, než povodeň kulminovala a opadla. Ve Slezsku napáchala velká voda značné škody v Krnově, Opavě a Ostravě, ale i na mnoha dalších místech. Došlo k ekologickým haváriím, když byly vyplaveny odkalovací nádrže v hutích. Na Moravě řeky spláchly celé vesnice. Zejména tam, kde se potkávala Morava s Bečvou, nastala hotová apokalypsa, během níž byla řada vesnic zle poškozená. Smutným symbolem povodní se stala obec Troubky, velice poškozené byly obce Bochoř, Citov, Vlkoš a mnoho dalších. Tam všude padaly domy a umírali lidé. Celá republika s hrůzou sledovala zprávy o průběhu katastrofy, na jakou nebyl nikdo připraven, protože přesahovala dosavadní lidské zkušenosti. Lidé na dolním toku Moravy už viděli, co voda dokázala v horách i pod nimi, jak se rozlila v nížinách Hané a postupovala dál. Už tušili, co je čeká, a nemohli tomu nijak předejít. Vynášeli věci do pater a na půdy, stavěli hráze z pytlů s pískem a doufali, že zkázu nějak překonají. Když pak voda opadla, nebyl ještě všemu konec. Mnoho podmáčených domů se zřítilo. Bylo to velmi zlé. Ve většině společnosti se probudila mimořádně silná solidarita. Spontánně začaly vznikat charitativní sbírky, 6
lidé posílali peníze, materiální pomoc, dobrovolníci pomáhali s úklidem trosek, jiní nabízeli ubytování těm, kteří ztratili střechu nad hlavou. Přes dva tisíce domů bylo zcela zničeno, téměř šest tisíc domů bylo poškozeno, padesát lidí zahynulo. Značně byla poškozena infrastruktura, podemleté a na mnoha místech stržené silnice či železniční tratě, pobořené mosty, znečištěné vodovodní vrty a studny. Lidé se přesto nevzdali. V tuto chvíli však živel teprve nabíral sílu, i když už budil strach a spáchal první škody. Tomáš stál na břehu říčky Šumné a fascinovaně hleděl na hučící masu kalné vody. Nic podobného nikdy neviděl. Měl na sobě nepromokavou bundu s kapucí, ale džíny už měl zvlhlé. Pohorky zatím byly suché, stál na kamenech nad břehem. Šokovaně sledoval, jak je občas olízne vlna rozbouřené vody, bylo jasné, že hladina ještě bude stoupat. Neměl sem jezdit. Zábava uvnitř byla v plném proudu, slavili Petrovy narozeniny na chatě jeho rodičů. Jejich parta se tu občas scházela, Stuchlíkovi byli tolerantní a měli pro mladé pochopení. Nutno říct, že ani přes občasnou bujarou náladu Tomášovi kamarádi na chatě nikdy nic nezničili. Letos navíc slíbili Petrovým rodičům, že nařežou a naštípou dříví na zimu. Tomáš se tentokrát vůbec nebavil. Opustil na chvíli rozjívenou společnost v chatě a šel ven. Potřeboval čistý vzduch, i když bylo psí počasí. Poslední dobou se v partě necítil nejlépe. Ne že by na kamarády zanevřel, nikdo mu nic zlého neudělal. Jen neměl tu správnou náladu a nedokázal se uvolnit. Nebýval takový vždycky, až teď, 7
poslední rok. Od té doby, co ho kontaktovali Kleinovi a zpochybnili celý jeho dosavadní svět. Nejprve se zdálo, že si všechno vyjasní a vyříká s nimi i s mámou a tátou, ale postupně zabředl do osobní krize. Musí pryč, musí zkusit žít jinde, postavit se na vlastní nohy a získat odstup. Ale je tu ještě ona, neuměl si představit, že by najednou byl bez ní. Musí to nějak vymyslet, přesvědčit ji, aby odešla s ním. Bude to těžké, ale zvládnou to. Z úvah ho vytrhl ohlušující rachot. K hukotu vody se přidalo praskání dřeva. Lávka přes Šumnou se povážlivě zakymácela, ale zůstala na místě. Tomáš nepochyboval, že dravému proudu dlouho neodolá, že rozvodněná řeka lávku brzy strhne. Jestli se vzpříčí o stromy u břehu, což se dá předpokládat, vznikne hráz a voda začne zalévat i louku pod chatou. Vykročil k chatě, aby informoval ostatní. Cestu na druhý břeh mají odříznutou a nedostanou se na zastávku autobusu. Až se budou vracet domů, budou muset jít lesem po dřevařské cestě vedoucí kolem chaty, které všichni říkali svážnice. Ta zhruba po půl kilometru táhlého stoupání ústila na okresní silnici. Tam buď někoho stopnou, anebo dojdou do Strmého a pojedou autobusem. Poodstoupil od vody a otočil se směrem k chatě. Zkusí ostatní přesvědčit, aby to pro dnešek zabalili a vydali se domů, dokud to jde. Chata byla na vyvýšeném místě, měla by zůstat v suchu, ale může se stát, že jim voda nebo padající stromy odříznou cestu. Kdoví jak to v lese vypadá. Uviděl, že po svážnici se k němu 8
blíží světla osobního auta. Tak pro ně asi někdo přijel. Že by Stuchlíkovi? Auto zastavilo, někdo vystoupil a zamířil k němu. Byl sám. V dešti a hustém šeru příchozího poznal, až když se přiblížil téměř k němu. „Co tu děláš, přijel jsi pro nás?“ Příchozí neodpověděl. V jeho ruce se mihl těžký klacek a udeřil Tomáše z boku do spánku. Zavrávoral a upadl na podmáčenou zem. Jeho rival ho popadl za nohy a odtáhl blíž k řece. Pak se sehnul, oběma rukama se opřel do ležícího těla a namáhavě je překulil do vody. Chvilku sledoval, jak si voda s Tomášem hraje, ale během pár vteřin mu zmizel z dohledu. Otočil se a rozběhl se zpět k zaparkovanému autu.
9
I. Mohutná selská skříň už byla téměř vyklizená. Anna se shýbla a z jejího dna vytáhla dva štosy listin, byly stažené v kartonových deskách nahoře i dole volně spojených tkalounem. Ten byl pevně utažený a zavázaný na uzly. Ztěžka postavila oba balíky na kraj stolu, jehož deska se ztrácela pod věcmi vytahanými ze skříně. Starý papír byl mírně zatuchlý a jednotlivé listy byly poněkud zkřehlé. Anna hadrem přetřela desky, ale ty nebyly ani zdaleka tak zaprášené, jak by byla čekala. Koneckonců, všechno to leželo ve skříni, která se téměř neotvírala. Co si pamatovala, stávala skříň přesně tam, kde nyní – ve výměnku, který se za jejího života využíval jako skladiště odložených věcí. Bydlívala tu prababička, ale ona se na ni nepamatovala. Však ještě neměla ani tři roky, když Antonie Drápalová zemřela. Skříň bývala vždycky plná až k prasknutí a jako dítě ji tajemně přitahovala. Babička ani matka neměly rády, když se chtěla v jejích útrobách přehrabovat. Dětské oči zářily vzrušením, malou Annu přitahovalo tajemství a věřila, že skříň ukrývá poklad. Staré školní sešity a výkresy, které patřily dědovi a jeho sourozencům, ji jako dítě moc nezajímaly, lákala ji krabice s křehkými vánočními ozdobami, jaké nikdy u nikoho neviděla, a složený, 10
do hedvábného papíru zabalený lepenkový betlém. Byl poměrně velký, když se rozložil, zabral skoro celý stůl. Jako malou ji naprosto okouzloval, ale babička jí nedovolila, aby si s ním hrála. Dalším lákadlem pro ni bývala krabice s pečlivě poskládanými hedvábnými šátky, krajkovou šálou a několika páry jemných kožených rukavic. S těmito věcmi si mohla hrát jen výjimečně. Ráda je brala do ruky, halila se do nich a užívala si jejich mimořádné hebkosti. Dnes všechny tyto poklady uložila opatrně stranou. Mnohem více ji lákaly staré písemnosti. Roky skříň neotevřela, však k ní přes spoustu odložených věcí téměř nebyl přístup. A také během let začala mít jiné zájmy. Sehnula se znovu a jako poslední věc vytáhla poměrně velkou kazetu z leštěného dřeva, vypadala jako šperkovnice, ale když ji zvědavě pootevřela, viděla, že je plná listin. Opatrně ji uložila na stůl, položila ji nahoru na hranici starých sešitů. Nejdříve skříň vytře a nechá ji vyvětrat, pak se pustí do třídění věcí. Pohlédla na kazetu a napadlo ji, že by z té vratké hromady mohla sklouznout na zem a rozbít se. To by byla škoda. Vzala ji do rukou a loktem odsunula hromadu písemností dál tak, aby kazetu mohla položit přímo na desku stolu. Rachot padajícího mobilu rozbil ticho a Anna sebou trhla. Telefon spadl na zem z dřevěných palubovek, sunul se po ní dál až ke dveřím, sjel z prahu do chodby na dlažbu a zastavil se o protější zeď. Jadrně zaklela a rozběhla se mobil zvednout. Měla strach, že se poškodil, a představa, že by byla třeba jen půl dne bez 11
spojení se světem, v ní vyvolala skoro paniku. Nic na tom neměnila skutečnost, že poslední dva dny nikomu nevolala, což bylo samo o sobě hodně neobvyklé. Ale neměla na nikoho náladu, dokonce si aktivovala tichý režim, aby ji nerušilo žádné vyzvánění. Rychle mobil zvedla. Displej nebyl poškozený, ulevilo se jí. Zapnula obrazovku a viděla, že má pět nepřijatých hovorů a celou sérii esemesek. Jeden hovor byl od Evy a zbytek od Filipa. Pocítila nevoli. Jasně mu přece řekla, že je konec. Už se s ním nechtěla vidět, nebylo o čem mluvit. Chvilku váhala a potom si jeho číslo jediným stiskem tlačítka zablokovala. Úlevu necítila, jen jí bylo smutno a do očí se jí draly slzy. Zamrkala, polkla a ovládla se. Ne, kvůli Filipovi už brečet nebude. Stačilo, že prvních pár dnů potom, co se dozvěděla o jeho hnusné zradě, plakala téměř bez ustání a nedokázala se na nic soustředit. Naštěstí ten den stihla udělat poslední zkoušku, jinak by neměla klidné prázdniny. Dozvěděla se to večer po zkoušce, chystala se ji oslavit ještě s pár kamarády a samozřejmě s Filipem. V půli července měli odjíždět na letní dovolenou. Skoro dva týdny ve Španělsku. Napůl moře, napůl památky, těšila se od jara. Ten den se u nich na privátě zastavila Lenka. Nikdy se moc nemusely, ale Lenka se tvářila jako kamarádka a patřila do stejné party jako ona s Filipem. Anně neušlo, že po Filipovi pokukuje, ostatně nebyla jediná. Lenka svoji návštěvu načasovala dobře, Filip nebyl 12
doma. Teprve později Anně došlo, že Lenka měla jeho program dobře odpozorovaný. „Hele, já ti to nerada říkám, ale měla bys to vědět. Už o tom drbe kdekdo, a ty jediná nic nevíš.“ Lenka se tvářila, že má na srdci Annino dobro. Nebyla tak naivní, aby jí věřila, ale přesto se zeptala. „O čem to mluvíš?“ „Přece o Filipovi. O něm a Tereze, však víš, ta zrzka z druháku.“ Věděla přesně, o kom je řeč. Tereza Stratilová byla něco jako místní sexbomba říznutá nymfomankou. Povídalo se o ní, že se vyspala snad s polovinou kluků na fakultě. Anně bylo jasné, že jde o zlé drby závistivých spolužaček, Tereza by se klidně mohla živit jako modelka, dokonce to prý ještě na střední škole na chvíli zkusila. Nebyla úplně hloupá, chtěla vystudovat vysokou a po nějaké době si musela vybrat, čemu se bude věnovat. Aspoň to tak tvrdila a Anna neměla důvod takovému vysvětlení nevěřit. A hlavně jí na tom nezáleželo. Kdysi jí sám Filip řekl, že s ní pár týdnů chodil, ale bylo to dost dlouho předtím, než se spolu oni dva dali dohromady. „To je stará historie, vím o tom.“ „Nebuď blbá, to je současnost. Slejzají se ti za zády, ty jsi strašně důvěřivá.“ V Anně zahlodaly pochyby, ale zachovala kamennou tvář. „Jo, a jak to víš?“ „Tak to ví už skoro každej. Ale mám to potvrzený od Milana. Bavili se o tom spolu. Ptal se Filipa, jak 13
to rozsekne, jestli teda bude s tebou nebo s Terezou. Prý nic sekat nebude, takhle mu to vyhovuje. Milan se ho ptal, jestli mu to není vůči tobě blbý, ale prý se jen zasmál. Víš, co řekl? Tereza má prý hezčí kozy, parádní nohy a v posteli je pořádně žhavá. Ale s tebou má svý jistý, prý jsi bohatá nevěsta.“ „Kecy,“ odbyla ji Anna nejistě. „Tak jestli mi nevěříš, poslechni si to. Milan si ten hovor nahrál. Nevím proč, ale aspoň máš důkaz.“ Lenka jí pustila nahrávku, která potvrdila všechno, co jí právě pověděla. „Pošlu ti to, jestli chceš.“ Na chvilku ji napadlo, že by mohla Filipa s nahrávkou konfrontovat, ale ve vteřině ten nápad zavrhla. Věděla, že je konec. Tohle Filipovi neodpustí a ve vztahu pokračovat nemůže. Už nikdy by mu nevěřila. Nešlo jen o nevěru, ještě víc ji bolel pohrdavý způsob, jakým o ní mluvil. Ani si už nepamatuje, jak se Lenky zbavila, ale hned po jejím odchodu si začala balit svoje věci. Neměla jich tu moc, stačil jí kufr, cestovní taška a pár igelitek. Pod okny parkovala její letitá mazda, kterou jí rodiče přenechali. Nacpala všechno do kufru a přemýšlela, že Filipovi nechá vzkaz na stole v kuchyni. Neměla chuť se s ním vidět. Štěstí jí nepřálo, když mířila do auta podruhé, v náruči zbytek svých věcí, potkala ho na schodech. „Co je, ty někam jedeš?“ „Jo. Stěhuju se. Končím s tebou.“ „Co blbeš, proč?“ 14
„Protože Tereza.“ „Ježíš, Anďo, co ti kdo nakecal?“ Nesnášela to oslovení. Najednou v něm všechno slyšela, despekt a Filipovu převahu. On je borec a ona jenom taková trochu nudná a hodně bohatá Anďa, kterou zmanipuluje podle svého, kdykoli bude chtít. „Všechno vím, je konec. Už tě nechci vidět.“ „Nebuď tak trapně žárlivá, já ti to vysvětlím.“ „Jdi do prdele.“ Protáhla se kolem něho, a zatímco sbíhala schody, zařvala směrem nahoru. „Klidně si ji sem nastěhuj, teď může platit nájem ona. Na to jsem ti byla dobrá, abys ze mě tahal prachy. A do Španělska nejedu. Letenku vrátím nebo ji nechám propadnout, já si to můžu dovolit. Takže se zařiď, jak chceš.“ Plivala jedovaté věty, ale v očích jí stály slzy. Filipa nechala stát na schodech. Od té doby se s ním neviděla. Zamyšleně přejela prstem po displeji mobilu, a nakonec zavolala Evě. Kamarádily spolu už od gymnázia a v posledním roce ji kvůli vztahu s Filipem zanedbávala. Eva se k nim do party přidat nechtěla, s Filipem si nesedli. „No čau, co je s tebou? Volal mi Hanák a sháněl se po tobě.“ Kdykoli Eva mluvila o Filipovi, označovala ho příjmením. „Rozešla jsem se s ním. Nechci ho vidět ani s ním mluvit. A víc ti k tomu teď neřeknu, Evo. Nechci to rozebírat. Jsem teď na chalupě a mám chuť tady zůstat celé prázdniny.“ „To se chceš zašívat až do září? Něco vymyslíme.“ 15
„Mně je tady dobře. Pustila jsem se do vyklízení výměnku. Chtěla bych to trochu zkulturnit, třeba mi naši dovolí, abych si tady zařídila svoji zašívárnu. Zatím vyklízím staré krámy. Musím to přebrat, jsou tady super věci. A v té velké skříni, však víš, co se ti tak líbila, když si tu byla, tak v ní bylo moře písemností. Tam budou určitě nějaké rodinné poklady.“ Chvíli se bavily o všem možném, pak jí Eva nabídla, že by za ní mohla během zítřka přijet. Potom nastupuje na brigádu.
16
II. Áron očichal zaparkované auto, rozvážně přistoupil k levému přednímu kolu a zvedl nohu. Viktor ho ne stihl zarazit a chystal se mu alespoň výchovně vynadat, ale rychle si to rozmyslel a nic neřekl. Hana si ničeho nevšimla a nechtěl ji na psovo chování upozorňovat. Z neočekávané návštěvy neměl žádnou zvláštní radost, těšil se na poklidné odpoledne, kdy výjimečně nic nemusel, neměl žádné plány a mohl si užít příjemné počasí. Chystal se vzít Árona na dlouhou procházku. Pes potřeboval vybít energii, nebyl už štěně, ale dospělý ještě také ne. Zkoušel Viktorovy hranice, občas si postavil hlavu a skoro pořád byl téměř hyperaktivní. Viktor doufal, že s postupujícím dospíváním se pes zklidní. Hana stála za vraty a hleděla na udržovaný dvůr s trvalkovým záhonem. Na pozadí světlé zdi bohatě kvetly vysoké ostrožky v několika barvách, před nimi kopretiny a o kus dál se po opoře táhl tmavě fialový velkokvětý plamének. „No teda, z tebe je zahradník.“ „Ale ne. To byla Editina pýcha, já už to jenom udržuji.“ „Jo, Edita měla prostě zelené prsty.“ 17
Viktor si uvědomil, že od Editiny smrti před lety tu Hana nebyla. Nijak moc se nestýkali, i když měli dobré vztahy. Jejich světy se prostě neprotínaly. Hana byla Editina sestřenice, o dost mladší než jeho zemřelá manželka. V dospělosti k sobě měly blízko, věděl, že se hodně navštěvovaly a Hana se Editě svěřovala. Možná i Edita Haně, to nevěděl, ale předpokládal, že jejich důvěrnost byla vzájemná. Jeho manželství nebylo úplně dobré, Viktor byl věčně v práci, kterou Edita neměla ráda. Policejní svět se jí nelíbil, řadou Viktorových kolegů opovrhovala a nesnášela jeho dlouhé služby. Nesnášela toho hodně a časem žili každý ve svém světě. Nebyl jí věrný, měl románek s kolegyní a uvažoval o rozvodu. Pak Edita onemocněla. Viktorovi přeběhl po zádech mráz, jen takový rychlý nepříjemný pocit, který hned odezněl. Napadlo ho, že Hana o jeho rodinných záležitostech nejspíš hodně ví a určitě se na něho dívá i po letech kriticky. Nepochyboval, že si Edita své sestřenici často a ráda stěžovala. Zavolal na psa, ten vběhl do dvora a Viktor za ním zavřel vrata. Levé přední kolo Hanina vozu bylo viditelně mokré a on pocítil cosi jako škodolibé zadostiučinění. „Dáš si kafe nebo nějakou vodu? Mám v lednici minerálku a taky nealko pivo.“ „Díky, ale nedám si nic. Nezdržím tě dlouho. Nebo jenom trochu vody, je dneska pořádně horko.“ Viktor zmizel v kuchyni, vzápětí se objevil se sklenicí v ruce. „Tak co potřebuješ,“ zeptal se, když ji před Hanu stavěl. 18
„Chtěla jsem tě o něco poprosit. Jde o Aničku.“ Napila se a v krátkosti mu vylíčila situaci. Anna donedávna chodila s klukem, který se jim ani trochu nelíbil. Ona i její muž si dávali pozor, aby k němu nebyli kritičtí. Když v počátcích toho vztahu Anně řekli svoje výhrady a naznačili jí, co se jim na Filipovi nezdá, slepě ho bránila. Rychle pochopili, že jejich odpor může jen posílit její odhodlání ve vztahu vytrvat. I když se s manželem v lecčems neshodnou, oba byli z toho vztahu nervózní a celou dobu doufali, že se ti dva rozejdou. Vůbec se k sobě nehodili. Jiří Filipa vyloženě nesnášel, jako otec si pro svoji princeznu představoval úplně jinou ligu. Hana byla realističtější. Věděla, že její dcera není zrovna atraktivní, ano, je celkem hezká, je hodná a milá, ale cosi jí chybí. Působí až moc solidně a nudně, je příliš vážná. Filip byl Annin opak a oni se báli, že s ní chodil z vypočítavosti. Byl pohledný, chytrý, ambiciózní, charismatický, ale z mizerných poměrů. Na škole se taktak držel, musel si přivydělávat na brigádách. „Teď se rozešli. Skončila to Anna. Nevím přesně, co se mezi nimi stalo, ale nejspíš ho prokoukla, na něco mu přišla. Hodně ji to vzalo. Několik dní probrečela, naštěstí už měla po zkouškách. Ona s učením žádné problémy nemá, ale v tom stavu, v jakém byla, by to nedala. Zatím dělala zkoušky jako na běžícím páse, kdyby se jí přestalo dařit, byla by špatná ještě z toho. Utekla sem, na chalupu.“ „Jo, párkrát jsem ji zahlídl, už dřív. Říkala, že se tady učí. Má tu klid.“ 19
Hana jenom pokývla hlavou. „Měli jet do Španělska, za pár dní by odlétali. Anna svoji účast zrušila. Nevím, jestli Filip odjede, snad jo. Jede tam celá parta a už do toho investoval. Stálo ho to dost peněz. Jestli odletí, situace se nejspíš uklidní. Teď je otravný. Pořád Annu někde shání, ona mu totiž nebere telefon a zablokovala si ho. Byl i u nás, vypakovala jsem ho. Řekla jsem mu, že když s ním Anna nechce mluvit, musí to respektovat. On pořád mlel něco o nedorozumění, že jí to vysvětlí a tak. No, já doufám, že Anička se už oblbnout nenechá. Určitě mu dojde, že odjela na chalupu. Párkrát tu s ní byl, zná to tu.“ „Chápu tě. Ale co já s tím?“ „Napadlo mě, jestli bys na tu naši holku nenápadně nedohlídnul. Aby neměla pocit, že je tady sama a opuštěná, aby se tu třeba nezačala bát. A jestli bych jí třeba mohla říct, že kdyby jí bylo ouvej, může se na tebe obrátit. Ona tu chce být až do konce prázdnin, sama. Nejradši bych tady byla s ní, však bych mohla do práce dojíždět. Jenomže cítím, že by to byla chyba. Ona se s tím musí vypořádat sama, nechci, aby si připadala pod dohledem. Mám strach, že ji tady Filip zkusí kontaktovat.“ „Máš strach, že by jí mohl ublížit?“ Hana zavrtěla hlavou. „To ani ne. Tím by nic nezískal. Spíš se ji bude snažit přesvědčit, aby ho vzala zpátky. To si musí ustát sama. Jenom si říkám, že je teď smutná, úplně ji to rozsekalo. Tak aby měla pocit, že se má kam obrátit. Já za ní každých pár dnů přijedu, občas 20
tu přespím, ale nebudu to přehánět. Nechci, aby si myslela, že z ní dělám nějakou nesamostatnou chudinku. Jsem ráda, že si tu našla zázemí, kde je jí dobře. Myslím, že je jí tady líp než doma. Vylíže se z toho, ale potřebuje to udělat po svém. Chce klid, tak ať ho má. Kdybych se tu usadila s ní, nebylo by to takové, jak teď potřebuje.“ Viktor nevěděl, co jí má říct. Situace mu nebyla úplně po chuti, přece nebude dělat chůvu třiadvacetilé nebo jak staré holce, kterou ani pořádně nezná. „Tak nevím, co pro ni můžu udělat. Klidně jí řekni, že kdyby něco potřebovala, může se na mě obrátit. A kdyby se mi něco nezdálo, dám ti vědět. Ale doufám, že nečekáš, že ji budu bůhvíjak hlídat. Vždyť mě ta holka sotva zná. To už by bylo lepší, kdybys tu s ní byla.“ „Takhle to stačí, jen jsem chtěla, abych jí mohla říct, že by se na tebe mohla obrátit, kdyby něco. Víš, aby měla pocit, že tu má zázemí.“ Viktor váhavě přikývl. Hanin požadavek mu stále připadal poněkud absurdní a napadlo ho, že se možná bojí, aby si Anička něco neudělala. Chtěl se jí zeptat, ale neudělal to. Jestli má Hana takové obavy, nechtěl to raději vědět. „Dnes tam přespím a zítra vypadnu, aby si nepřipadala jako pod dozorem. Kdyby se mi ale nezdála být v pořádku, tak se tam za ní prostě nastěhuju,“ uzavřela Hana a nepřímo Viktorovi své obavy potvrdila. „A co doma, co vaši, jak se mají?“ „Tak doma všechno ve starých kolejích. Jiří je věčně v práci, já toho mám taky někdy hodně, poslední dobou 21
se skoro ani nevidíme. Janek je už právník, absolvoval předloni. Myslela jsem si, že bude chtít do advokacie, od prvního ročníku nemluvil o ničem jiném, ale nakonec nastoupil k Jiřímu do firmy. No, na to nemusel studovat tak náročnou školu, ale je to jeho rozhodnutí. Na můj názor se nikdo neptal, ovšem Jiří je rád, chtěl by mu firmu časem předat. A naši, co ti budu povídat, už to není ono. Tátovi táhne na osmdesát, máma je o dva roky mladší. Mají byt v domě s pečovatelskou službou. Chodím za nimi skoro denně, zatím je to ještě dobré. Visí jeden na druhém, táta měl před pěti lety mrtvici a částečně ochrnul. Máma se o něho stará, ta je po fyzické stránce vitální, ale poslední dobou se nějak plete a zapomíná. Mám strach, že se jí rozjíždí demence nebo alzheimer. Nedávno jsem k nim přišla a máma zrovna vařila svíčkovou, prý že čeká Tomáše na večeři. Povím ti, krve by se ve mně nedořezal.“ Viktor pokývl hlavou a najednou Hanu chápal. Ještě před chvilkou si myslel, že přehání, že je příliš ochranitelská, ale možná byla jenom přetažená a vystresovaná. Pracuje, podle tónu, jakým mluvila před chvílí, má možná nějaké trable doma, k tomu má starost o rodiče. Jestli její matka vařila večeři pro dávno mrtvého syna, musela mít nervy nadranc. „Víš, u nás se o bráchovi leta nemluvilo. Potom co umřel, se rodina jaksi rozbila. Každý jsme se s tím vyrovnávali po svém, ale společně jsme o něm už nemluvili. Bylo to moc těžké. A teď mu máma vaří. Jde to s ní z kopce. No nic, nebudu tě zdržovat. A děkuju.“ 22
III. Eva hodila rýžák do kýble se špinavou vodou, namáhavě vstala a rukama si podepřela záda v kříži. Anna svůj kýbl právě vychrstla na vyprahlý trávník a hřbetem ruky si otřela zpocené čelo. Brýle na nose jí klouzaly a byly pokryté jemnými špinavými kapičkami, jak se skláněla nad rýžákem, od kterého stříkala voda na všechny strany. Obě zůstaly stát ve dveřích a zálibně se dívaly na vydrhnutou mokrou podlahu. Otevřenými okny proudil dovnitř teplý letní vzduch, masivní dřevěná prkna rychle vyschnou. Světnice byla vyklizená, jediný kus nábytku, který v ní zůstal, byla ona stará skříň, nyní už prázdná a rovněž pečlivě vydrhnutá. Dokonce i postel s vyřezávaným čelem Anna s Evou postupně rozebraly a jednotlivé díly vynosily do průjezdu. Místo roštu byly v rámu postele pravidelně rozmístěné dřevěné desky, na nich ležela matrace. Tu Anna odveze do sběrného dvora, přece jen se jí nechtělo lehávat na něčem, v čem možná bydlely myši. Nebude problém pořídit novou. Eva přijela hned ráno, celá rozzářená přivezla dobrou náladu. Udělaly si preso v mámině kávovaru a daly si k němu zmrzlinu s hrstí jahod ze zahrady a kopcem šlehačky. Povalovaly se na lehátkách a jen tak mlely 23
páté přes deváté. Pak si Eva pohladila břicho a zatvářila se dramaticky. „Ty jo, chtělo by to nějaký pohyb, musím ty kalorie spálit nebo se za chvíli nevejdu do džínů.“ Byla posedlá zdravou stravou a věčně držela nějakou dietu, ačkoli podle Anny to nikdy nepotřebovala. Anna byla poněkud oplácanější, to spíše ona by si měla hlídat váhu. Jenže nikdy to dlouho nevydržela. „Pomůžu ti vyklidit nábytek a potom umyjeme podlahu.“ „Jasně, za pomoc s vyklízením ti budu vděčná. Tu podlahu bych nechala až po vymalování.“ „Uvidíme. Jestli nám zbyde čas, jsem pro, abychom ji umyly teď, bůhví kdy se to dělalo naposledy. Přece nebudeš dýchat starý prach. Na malování to přikryješ fólií a stejně neuškodí, když se to vydrhne víckrát. Náhodou, prkna vypadají zdravě a podle mě je ani nebudeš muset nechávat brousit.“ Chvíli rozumovaly a potom se pustily do práce. Anna chvíli dumala, že by podlahu vyčistily tlakovým čističem, ale nakonec to zavrhly. Měly obavu, že vapkou by podlahu hodně zmáčely a kdoví co by napáchaly za škodu. V kumbálu si našly kartáče rýžáky a pustily se do čištění pěkně postaru. „Teda holky, já žasnu,“ ozvalo se za nimi. Z průjezdu vyšla Hana Kantorová a zamířila přes dvůr rovnou k nim. „Jé, ahoj mami.“ „Dobrý den,“ pozdravila Hanu Eva a trošku po odstoupila ze dveří. 24
„Vidím, že jste se činily. Najednou to tu vypadá docela velké, co? A kam jste to všechno daly?“ „Neboj, nic jsem ještě nevyhodila. To, co je podle mě k ničemu, jsem dala támhle do pytlů, příležitostně je vyvezu do sběrného dvora. Většinu věcí jsem dala to beden, naskládala jsem je, kde se dalo, bude potřeba všechno ještě přebrat,“ začala Anna rozpačitě vysvětlovat. Ráda by s mámou nejdříve probrala svůj plán, který nabíral stále jasnější kontury. Chtěla by si výměnek upravit pro sebe. Líbilo se jí, že má samostatný vchod a pod okny maličkou zahrádku ohraničenou nízkým plaňkovým plotem. Byl sotva metr vysoký, spíše symbolický a z rozlehlého dvora odděloval nevelkou plochu s trvalkovými záhony lavičkou. Odjakživa jí výměnek se zahrádkou připadal jako domeček pro panenky. „Pojďte se najíst, určitě jste neobědvaly a už budou skoro čtyři. V autě mám pizzu, jdu pro ni a vy zatím udělejte kafe. Osobně mám hlad jako vlk, taky jsem dnes ještě pořádně nejedla.“ Za chvíli seděly nad jídlem u venkovního stolu pod rozložitým ořechem. Na dvoře byl příjemný stín, listí v mohutné koruně ševelilo a po trávníku poskakovalo několik kosů. „Máte to tu moc hezké. Já bych tu hned bydlela, tisíckrát lepší než byt v paneláku,“ nadhodila Eva a Hana zpozorněla. Snad nejlepší kamarádka Aničce nezávidí. Úplně stačilo trápení s Filipem. Kdyby mezi holky vstoupila závist, bylo by to na její dceru nejspíš příliš. Zadívala se na Evu, ale ta se spokojeně 25
ládovala pizzou bez ohledu na kalorie a vypadala upřímně a nezáludně. „Teda, dopoledne jsem si dala kopec zmrzliny a teď tohle. Jenomže sýrovou zbožňuju,“ mlela s plnou pusou. „To jsem ráda, že jsem se trefila. Evko, jestli chceš, můžeš tu být s Annou. Ona tu chce vydržet asi celé prázdniny, místa je tu dost, aspoň nebudu mít obavy, že je tu sama.“ „To jste moc hodná, paní Kantorová, děkuji za nabídku. Mně ale zítra začíná brigáda, takže to by asi nešlo.“ „Kdybys chtěla, můžeš dojíždět, autobusové spojení je tady slušné. Ale je to na tobě.“ „Tak možná o víkendu bych sem někdy přijela moc ráda. My se s Aničkou domluvíme.“ Anna vstala, dolila všem vodu s mátou a šla udělat kávu. Potom odnesla prázdné krabice od pizzy, pečlivě utřela stůl a položila na něj svazek listin. „Co to je?“ „Výkresy, podívej. Netušila jsem, že děti na základní škole byly tak šikovné.“ Vyrovnala na čistou desku čtvrtky s různými výjevy. Zátiší se džbánem a krajícem chleba. Kytici pivoněk, mísu s ovocem, několik výkresů se stromy nebo krajinou. „To kreslila teta Hela. Ona měla velký talent, ale neměla příležitost, aby se rozvíjela. To kreslila, když chodila do měšťanky, dnes by se řeklo na druhý stupeň. V osmnácti se vdala na Slovensko, na jih, až k maďarským hranicím. Rychle po sobě měla pět dětí. Když jsem byla malá, párkrát jsme tam jeli na návštěvu.“ 26