Případ knížecí svatby

Stanislav Češka

Případ knížecí svatby Zločinci a oběti Velké Moravy Odpovědný redaktor Vladislav Mikmek Grafická úprava Petr Gabzdyl Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz © Stanislav Češka, 2026 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026 Vytěžování textu či dat z této publikace ve smyslu čl. 4 směrnice 2019/790/EU a § 39c autorského zákona je zakázáno. Vydání první ISBN 978-80-279-2719-7

Stanislav Češka

Případ

knížecí svatby Zloãinci a obûti Velké Moravy

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

Poděkování Dovolil bych si na tomto místě poděkovat všem archeologům a historikům žijícím i nežijícím, z jejichž prací jsem získával své vědomosti o fascinující historii Velké Moravy. Nebýt jejich profesionality a často také invence a představivosti, věděli bychom toho podstatně méně o této velké době našich dějin. Zároveň bych chtěl jasně zdůraznit, že případné historické nepřesnosti v této knize jdou výhradně na můj vrub a jsou daní za populární ztvárnění daného tématu. Dovolil bych si zde uvést abecední seznam (bez titulů) jmen těch, jejichž práce mi byly největším zdrojem poučení při tvorbě mých velkomoravských knih: Miloš Čižmář, Luděk Galuška, Lubomír E. Havlík, Vilém Hrubý, Ján Hunka, Zdeněk Klanica, Bohuslav Klíma ml., Pavel Kouřil, Michal Lutovský, Jiří Macháček, Zdeněk Měřínský, Robert Nový, Karol Pieta, Lumír Poláček, Josef Poulík, Naďa Profantová, Rudolf Procházka, Alexander T. Ruttkay, Peter Schrei­ ner, Čeněk Staňa, Peter Šalkovský, Vladimír Turčan, Emanuel Vlček, Vladimír Vavřínek, Erich Wonka.

5

I když nechci a ani nemohu popírat fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh je sice založený na skutečných událostech, avšak jako celek vymyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími osobami či současnými událostmi je čistě náhodná.

6

1 Břeclav, současnost Kryštof Motyčka seděl v jedné z břeclavských restaurací u stolu s magistrem Jiřím Vaňouskem, asistentem profesora Vendelína Hojsíka. Profesor Hojsík, kapacita v oboru archeologie a historie z Masarykovy univerzity, byl vedoucím rozsáhlého výzkumu na nedalekém velkomoravském hradišti Pohansko. Kryštof Motyčka archeologem ani historikem nebyl. Původním povoláním byl elektroinženýr. Jeho oborem byl software. Nyní to byl spokojený a čilý důchodce. Když se po sametovém převratu v roce 1989 otevřely hranice, rozhodl se Motyčka vydat za prací do ciziny, aby na vlastní kůži zjistil, jak to v tom kapitalismu vlastně chodí oproti socialismu, ve kterém strávil celý svůj dosavadní život. Inu, brzy zjistil, že všude je chleba o dvou kůrkách a v podstatě jediný rozdíl v jeho oboru oproti Západu byla podstatně nižší mzda, kterou doposud bral oproti svým rakouským a německým kolegům. Nízká mzda, která byla ovšem vykoupena podstatně nižšími cenami bydlení a základních životních potřeb, což se mělo brzy změnit, ale Motyčka to doposud netušil. To ale není předmětem našeho vyprávění. Motyčkova dobromyslná manželka Sabina si zpočátku myslela, že nápad práce v cizině je jedním 7

z dalších chvilkových rozmarů jejího muže, a doufala, že ho to brzy přejde. Jenže Sabinin Kryštof ovládal plynně němčinu i angličtinu, měl filipa a jako schopný inženýr získal v Rakousku práci bez větších problémů. Přijali ho do tamní divize velkého mezinárodního koncernu. Paní Sabina se nakonec v zájmu rodinného klidu s manželovým životním stylem smířila a vydržela takto celých osmnáct let. Manželku s sebou mohl Kryštof do Rakouska klidně vzít, jenže ona byla učitelkou mateřské školy a logopedkou, což by jako Češka s částečnou znalostí němčiny mohla v Rakousku dělat jen těžko. Takže její Kryštof ji každé pondělní ráno opouštěl a vracel se až v pátek po poledni. Motyčkovou velkou zálibou byla historie a jeho tajným snem bylo psát knihy. Vzhledem k tomu, že do Vídně odjížděl v pondělí a vracel se v pátek, a navíc nepatřil k typům, kteří by museli propít půlku výplaty ve vídeňských hospodách nebo v tamních lákavých vinárnách – vyhlášených Heurige, kterých bylo všude plno –, měl přes týden spoustu volných večerů. Tyto chvíle trávil vymýšlením svého budoucího románu. Protože ho fascinovaly dějiny, a to dějiny jeho rodné Moravy, bylo jasné, že půjde o historický příběh z období Velké Moravy. Jenže od pouhé myšlenky k hotovému rukopisu vede dlouhá cesta. Ve firmě navíc fungovala klouzavá pracovní doba, takže si Kryštof své rakouské kolegy brzy vychoval k obrazu svému, v pondělí nastupoval až v poledne a v pátek tou dobou už mával hraničnímu přechodu v Reintalu. Chybějící hodiny si samozřejmě musel nadpracovat během týdne. A když 8

se člověk vrátí v šest večer do pronajaté garsonky po celém dni stráveném u počítače, usednout k němu znovu a tvořit román vyžaduje obrovské sebezapření. Za celých osmnáct let ve Vídni tak nadšený autor napsal sotva čtyřicet stránek. Teprve když se z Rakouska vrátil natrvalo domů, našel si na soustavné psaní čas. A kupodivu se trefil do vkusu jednoho brněnského nakladatelství, které tehdy pořádalo pravidelné soutěže pro začínající autory. Někomu v redakci se jeho velkomoravský příběh zalíbil a Motyčkovi nabídli smlouvu. Kniha vyšla, autor dostal sice skromný, ale přece jen honorář a po prvotině postupně následovaly další díly. Když potom Kryštof Motyčka dospěl do důchodového věku, řekl si, že se spisovatelskému řemeslu začne věnovat už úplně naplno.

2 Kryštof Motyčka se samozřejmě nezřekl svého důchodu, který byl příjemným mixem české a především rakouské renty. Dobře věděl, jak komické bývají finanční odměny za spisovatelskou činnost, pokud tedy nejste autorem uvědoměle angažovaným, a tudíž i protežovaným. Což Motyčka nebyl ani náhodou. Psaní však Kryštofa Motyčku zkrátka bavilo. Navíc si zcela správně řekl, že vymýšlení komplikovaných románových zápletek mu skvěle tříbí mozek a účinně zpomaluje stárnutí. Zkrátka dělal to, co ho naplňovalo – nořil se do historie, zkoumal ji a vyprávěl o ní příběhy. 9

A právě díky této zálibě nyní popíjel pivo v břeclavské restauraci s archeologem, magistrem Jiřím Vaňouskem, asistentem profesora Vendelína Hojsíka z Masarykovy univerzity. Motyčka se seznámil s profesorem Vendelínem Hojsíkem a posléze i s Hojsíkovými kolegy díky svému psaní. Tento uznávaný archeolog a historik byl už delší dobu pověřen vedením archeologického výzkumu na Pohansku u Břeclavi, na jednom z nejvýznamnějších moravských hradišť své doby. Motyčka právě na toto hradiště umístil děj svého prvního románu. Když si tehdy dával dohromady historické podklady, samozřejmě narazil na Hojsíkovo jméno. Kryštof si připomněl starou lidovou moudrost, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, a rozhodl se profesora Hojsíka osobně vyhledat, aby od něj načerpal něco vědomostí o době, která jej kvůli jeho psaní zajímala. Vlastně profesora tak trochu „přepadl“ přímo v jeho badatelském domku na Pohansku. Přijel tam tehdy úplně na blind a na drzost, aniž by ho někdo čekal nebo vůbec věděl, zda bude profesor na místě. Uznávaný vědec byl sice zpočátku poněkud udivený nečekaným hostem, ale nakonec byl potěšen návštěvou někoho, navíc laika, který je okouzlený profesorovou milovanou Velkou Moravou stejně jako profesor sám. Motyčka a Hojsík spolu strávili několikahodinový plodný rozhovor. Motyčka svými znalostmi a upřímným nadšením profesora natolik zaujal, že od něj dostal otevřené pozvání. Mohl kdykoliv přijet znovu, 10

a pokud by potřeboval s čímkoliv poradit, Hojsík i jeho kolegové mu rádi pomohou. Od té doby se Kryštofovy návštěvy na Pohansku staly pravidlem. Práce archeologů ho natolik nadchla, že jim občas dokonce pomáhal i jako brigádník – ať už při samotném kopání, nebo při mravenčím čištění čerstvých nálezů. A protože se v Rakousku starobní důchod vyplácí čtrnáctkrát ročně, rozhodl se Motyčka jeden takový třináctý důchod investovat do společné věci. Koupil si profesionální detektor kovů spolu s příslušenstvím, aby svým profesionálním kolegům s výzkumem trochu pomohl. Když už totiž Motyčka něco dělal, dělal to z gruntu a pořádně. Pořídil si proto špičkové a poměrně drahé zařízení, které slibovalo mnohé.

3 Tento Motyčkův nákup měl ovšem poněkud kurióz­­­­ní předehru. Jednoho dne seděl na dřevěné lavici u stolu v bufetu u pohanského zámečku naproti profesoru Hojsíkovi a jako už tolikrát předtím spolu vášnivě debatovali o historii zdejšího hradiště a o Velké Moravě obecně. Když tak popíjeli pivo, Kryštof poněkud furiantsky nabídl profesorovi sázku o basu piv. Tvrdil, že v těsné blízkosti severovýchodního předhradí – kde archeologové v roce 2007 objevili základy druhého kamenného kostela, rotundy a přilehlé pohřebiště – najde další, dosud neobjevený velkomoravský hrob. 11

Kryštof, zcela pohlcený svou historickou vášní, profesora ohnivě přesvědčoval, že v okolí tak významného centra, jakým Pohansko ve své době bylo, musely nepochybně existovat dvorce bohatých velkomoravských velmožů. Podobně jako tomu bylo třeba v nedalekých Mikulčicích. Bohatí a urození lidé se zkrátka nechtěli tísnit uvnitř opevněného hradiště a do bezpečí jeho hradeb se stahovali pouze v případě bezprostředního vojenského ohrožení. Profesor Hojsík svého přítele dobromyslně pozoroval. Tyto představy mu nijak nevymlouval, protože z vědeckého hlediska nebyly vůbec nereálné. Problém však viděl jinde. Chápavě přikývl a namítl: „Dvorce tu v okolí nejspíš opravdu existovaly, Kryštofe. Drobný problém je ale v tom je najít. Ne že by to technicky nebylo možné, ale prostě na to nemáme lidi ani prostředky. Máme až nad hlavu práce s tím, co zkoumáme na samotném hradišti a nyní tedy hlavně v jeho severovýchodním předhradí.“ „Já vám s tím hledačským průzkumem rád pomůžu,“ pousmál se Motyčka. „Ale platí, že když ten hrob najdu, dostanu tu basu piva. Vypijeme ji samozřejmě spolu. A pokud nic nenajdu, koupím to pivo sám.“ Profesor byl rozený pedagog, který u svých studentů vždycky vítal upřímný zájem o obor. Tím spíš ho takové nadšení těšilo u zapáleného laika, který byl pro svého koníčka ochoten obětovat čas i energii. A to ještě netušil, že Kryštof je do svého koníčka ochoten vložit i nemalé peníze. A tak si na to plácli. O nějaký čas později pak Motyčka za profesorem dorazil s hotovou věcí. Když mu z Rakouska přišel třináctý důchod, prozkoumal internet a pořídil si 12

špičkový detektor kovů a k němu i přesnou dohledávačku.

4 Když se Motyčka profesorovi pochlubil se svým nejnovějším nákupem, Hojsík se tehdy na Kryštofa udiveně podíval a jen vydechl: „Proboha, Kryštofe, kolik jsi za to vybavení vlastně dal?“ Motyčka pokrčil rameny. „No… málo to zrovna nebylo,“ přiznal trochu rozpačitě. „Detektor mě přišel na sedmnáct a půl tisíce a dohledávačka na necelé čtyři tisíce. Korun, samozřejmě.“ „Ty ses zbláznil, člověče!“ protáhl profesor obličej. Kryštof ale rezolutně zavrtěl hlavou. „Určitě ne,“ prohlásil. „Je pravda, že jsem do své milované Sabinky musel chvíli hučet, než přestala protestovat proti tomuto mému nákupu, ale nakonec rezignovala, mávla nad mým novým bláznovstvím rukou a byl klid.“ Oba tehdy dopili svá piva, koupili si ještě po jedné lahvi na cestu a profesor se na Kryštofa zvědavě obrátil. „Můžeš mi už tedy, prosím tě, konečně říct, co ten tvůj vercajk vlastně umí? A máš ho vůbec tady?“ otázal se. Motyčka se spokojeně usmál. „No, díky tomu, že jsi mi vyřídil to povolení k vjezdu do areálu Pohanska, tak ho mám samozřejmě s sebou. Přivezl jsem ho v autě, leží mi vzadu v kufru. A jsem si s ním na dvě stě procent jistý. Ukáže nám určitě věci, o kterých se nám dosud ani nezdálo.“ 13

Hojsík se ušklíbl. „Jen jestli nám, Kryštofe, s tím zázrakem trochu nepřeháníš,“ prohodil dobromyslně. „To bych ti, Vendelíne, nikdy neudělal. Přístroj máme v autě, jak jsem říkal, takže se na něj můžeme jít hned podívat. Návod jsem ale vzal s sebou sem, protože jsem tvůj zájem tak trochu tušil. Tady ho máš.“ S těmito slovy rozložil před profesora barevnou brožuru. „Vybíral jsem ten přístroj na internetu vážně dlouho, až mi do oka padl právě tenhle kousek. Výrobce tvrdí, že je to ideální pomocník pro všechny hledače mincí a pokladů. Komunikuje kompletně v češtině, což by mi sice v zásadě nevadilo, i kdyby mluvil anglicky, ale je to milý bonus. Váží jenom tři čtvrtě kila a díky teleskopické konstrukci ho bez problémů složíš při přenášení nebo převážení. Vzhledem k tomu, jak je lehký, se s ním člověk při chození vůbec nenadře.“ „A co to umí?“ přerušil ho profesor a zvědavě listoval brožurou s návodem. „Má předprogramované dva režimy – na hledání zlata a na drobné kovové předměty. Ty programy re­­ agují na typ půdy, kterou zkoumáš. A pokud by ti to nevyhovovalo, můžeš si další dva programy vytvořit a nastavit sám podle svého uvážení.“

5 Hojsík se zájmem obracel stránky. „Nemůžu to tady nikde v rychlosti najít… Jak dlouho u toho vlastně vydrží baterie?“ 14

Motyčka ukázal prstem na konec brožury. „Tady, podívej. Podle toho, co tady píšou, má baterie na jedno nabití vydržet až dvacet hodin provozu. Takže můžeš hledat klidně od rána do noci a ještě ti zůstane slušná rezerva. Navíc se dá dokoupit náhradní akumulátor, takže můžeš mít jeden nabitý v záloze a druhý zrovna používat. Ten akumulátor jsem si mimochodem hned dokoupil.“ Hojsík se zamyšleně podrbal na bradě. „No, to vypadá celkem slušně. Jestli mi ten přístroj pak půjčíš, abych si to vyzkoušel, vůbec se nebudu zlobit.“ Kryštof se usmál. „No jasně, pro kamaráda všechno. A představ si, koupil jsem k tomu rovnou i tuhle dohledávačku, hrozně ji v recenzích doporučovali.“ Profesor v té chvíli odložil tón kamaráda od piva a změnil se opět v seriózního pedagoga. „Tak to jsi udělal moc dobře,“ promluvil vážně k Motyčkovi. „Dohledávací detektor je pro hledače nesmírně užitečný pomocník. Problém klasické kovohledačky s velkou cívkou je totiž v tom, že pracuje na větších plochách a dokáže určit pouze přibližnou polohu nálezu. Člověk pak musí rozrýt zbytečně velký kus země, než se propracuje k tomu, co přístroj signalizuje. A to my archeologové samozřejmě nemáme rádi. Pokud zrovna neděláme velkoplošné odkryvy, na které teď mimochodem stejně nemáme peníze, jsme nejraději, když se rozkope jen naprosté minimum půdy. Tyhle dohledávačky strašně pomáhají, zvlášť u drobných předmětů. Přesně ti ukážou bod, kde věc leží, a ty pak víš, kam přesně máš rýpnout,“ pravil. „S tímhle by se už doopravdy dalo něco najít,“ dodal profesor Hojsík a s neskrývaným zájmem si 15

znovu začal pročítat technickou dokumentaci k oběma přístrojům. Když si pak profesor u Motyčkova auta oba přístroje prohlédl a v rychlosti vyzkoušel, dal Kryštofovi ještě pár rad a pokynů, co má a nemá dělat, aby archeologům místo pomoci nekomplikoval práci. Kryštof profesorovy rady s trpělivostí vyslechl a potom mu dobromyslně řekl: „Vendo, tohle jsi mi už párkrát kladl na srdce. Já si tě rád opět vyslechnu, ale zaplaťpámbu ještě netrpím demencí a pamatuji si, co jsi mi pověděl.“ Profesor se zarazil. „Já vím,“ pronesl poté s úsměvem. „Když ale ten učitel je ve mně hluboko zabudovaný a nemohu si pomoci.“

6 V následujících dnech se potom Kryštof Motyčka pustil do systematického prohledávání lesa severně od archeologické základny na Pohansku, v lokalitě zvané Na Včelách. Postupoval krok za krokem a v pravidelných, na sebe navazujících pruzích, jimiž křižoval lesní porost a postupně se tak vzdaloval od tábora vědců. Po několika dnech mu přístroje signalizovaly na místě, kde byl lesní porost znatelně řidší, v zemi cosi neobvyklého. Dohledávačkou zpřesnil místo nálezu, začal opatrně odkrývat hlínu a po chvíli narazil na lidskou kostru. Kolem krčních obratlů měla ovinutý zlatý řetízek s křížkem s vyobrazením Krista Spasitele. Podobné 16

kousky se sice našly například ve Starém Městě, tento byl však výjimečný tím, že byl z ryzího zlata, a nikoliv olověný nebo stříbrný.1 Bylo zřejmé, že hrob musel patřit někomu značně bohatému. Kryštof měl na paměti radu, kterou mu profesor Hojsík před začátkem pátrání vtiskl do paměti. Místo nálezu proto pečlivě označil a okamžitě zamířil zpět za svými přáteli archeology, aby jim oznámil, co a kde přesně objevil. Profesor se se svým týmem neprodleně vydal na místo a brzy tam odkryli další hroby. Následovalo rychlé a intenzívní diplomatické tažení profesora Hojsíka. Bylo mu jasné, že to místo musí rychle prozkoumat, aby je nepoplenili amatérští hledači pokladů, kteří nebudou takoví nezištní jako jeho přítel Motyčka. Hojsík odjel neprodleně do Prahy na ministerstvo školství a Úřad ministra pro vědu, výzkum a inovací, kde se mu podařilo vyjednat mimořádné finanční prostředky na plnohodnotný záchranný výzkum. Úředníci ve svých důležitě vypadajících kancelářích tam sice z Hojsíka tehdy moc radosti neměli, ale raději mu přiklepli požadované finanční prostředky, než by se profesorem nechali otravovat a budit ze svého vznešeného podřimování. Když šlo Hojsíkovi o jeho výzkumy, dokázal totiž být hodně otravný a přesvědčivý. To o něm bylo všeobecně známé a všeobecně známé bylo také to, že v zájmu vlastního klidu je Hojsíkovi v takových chvílích nejvhodnější vyhovět.

17

7 Spolu s kolegy a narychlo najatými brigádníky se pak Hojsík pustil do důkladného plošného průzkumu Motyčkou objevené slibné archeologické lokality i jejího širšího okolí. Výsledky všem braly dech. Objevili další desítky hrobů, základy v pořadí již třetího kamenného kostela na Pohansku2 a také stopy po palisádové hradbě dávného dvorce, u kterého toto pohřebiště s kostelem kdysi stálo. Pro Kryštofa Motyčku to znamenalo životní úspěch. Nejenže vyhrál slíbenou basu piva, kterou pak podle dohody s archeology svorně vypili, ale hlavně Kryštof zářil štěstím jako malý kluk. Splnil se mu totiž dlouholetý sen: najít něco opravdu významného z dob Velké Moravy. A tento objev předčil veškerá jeho očekávání v míře vrchovaté. Což platilo i pro jeho přátele archeology. Právě tohle vše byly důvody, proč teď Kryštof seděl v břeclavské restauraci s Jiřím Vaňouskem, asistentem profesora Hojsíka, a nad orosenými půllitry zasvěceně diskutovali o nalezišti na Pohansku u Břeclavi. Kryštof Motyčka samozřejmě nehodlal usnout na vavřínech a se svými přístroji dál procházel lokalitu na Pohansku, která se po jeho skvostném nálezu stala jeho přímo srdeční záležitostí. Jednoho dne Kryštofa napadlo zaměřit pozornost na místo, které už dlouhé roky nikdo detailně nezkoumal – na samotné vykopané základy kamenného kostelíka v prostoru velmožského dvorce na pohanském hradišti… 18

Vaňousek dopil svůj půllitr, Motyčka ho následoval, a tak si objednali další kolo. Jiří Vaňousek přestal věnovat pozornost svému půllitru a zadíval se zvědavě na Kryštofa Motyčku. „Takže ty mi tvrdíš, že ten tvůj přístroj něco zachytil u kostela na velmožském dvorci?“ zeptal se. „Přesně tak. Napadlo mě podívat se tam, kde už celá dlouhá léta nikdo nekopl, protože k tomu nebyl žádný důvod.“ „No počkej. A jak tě to vůbec napadlo?“ zeptal se trochu pobaveně Vaňousek. „Celkem jednoduše. Několikrát jsem četl o revizních výzkumech v Mikulčicích a o tom, jak tam archeologové znovu otevřeli místa, kde stály základy tamních kostelů. Prozkoumali je pomocí nových metod, které mají dnes k dispozici – celá desetiletí od původních objevů. Však o tom určitě víš. A určitě víc než já laik. Tak jsem si řekl, jestli by něco podobného nestálo za úvahu i tady u vás na Pohansku. A navíc by to nestálo tolik práce. Vždyť ten kostel na hradišti tu máme jenom jeden. A ty dva nové máte prozkoumané dobře.“ Vaňousek se ušklíbl. „No jo, v tom máš pravdu. Je to vlastně podobné, jako když jsi před časem s naším starým uzavřel tu slavnou sázku o basu piv. Výsledkem tehdy bylo, že jsi našel ten hrob velkomoravského kupce.“ Kryštof přikývl. „No právě. A tak jsem začal procházet prostor kolem kostela na velmožském dvorci pohanského hradiště.3 A moje kovohledačka s dohledávačkou mi ukázaly, že by tam v zemi mohlo něco být. Tedy ta odezva mé kovohledačky byla hodně 19

slabá, muselo to být na mezi jejího dosahu, ale cosi mi to ukazovalo.“ Vaňousek pokrčil rameny. „Jenže to ‚něco‘ může být klidně jen starý kus železa nebo novodobý šrot.“ „V tom máš samozřejmě pravdu, ale co když vaši předchůdci tehdy nekopali dost hluboko? Co když v té zemi pod tehdejšími výkopy ještě něco doopravdy leží? Nestálo by za úvahu to tam znova prozkoumat?“

8 Vaňousek se podrbal na bradě. „Zní to jako zajímavá myšlenka a musím se přiznat, že jsi mě nahlodal. Ale já o tom rozhodovat nemůžu. Šéfem je tu profesor Hojsík, jedině on může dát k novým výkopům pokyn. A i kdyby chtěl, potřebuje na to lidi a peníze. Teď jsme už delší dobu úplně vytížení pracemi na severovýchodním předhradí. A vlastně i tím, cos nám sám nadrobil – pořád ještě zpracováváme výsledky z těch tvých minulých objevů a pořád tam kopeme.“ Pak se Vaňousek zamyslel a pomalu pověděl: „Ale zase je pravda, že brigádníků máme letos dost, minibagr tu teď také máme a tahle akce by tolik lidí nepotřebovala.“ „Já vím,“ odvětil Motyčka. „V tomhle vám sice nepomůžu, protože i kdybych byl ochotný pustit se do kopání na vlastní pěst nebo sehnat někoho s malým bagrem, mohl bych to tam spíš poškodit. Chce to odborníky.“ 20

„V tom máš svatou pravdu,“ dodal zcela vážně Va­ ňousek. „Ale víš co? Už jednou jsi měl zatraceně dobrý čich. Zkusím profesora přemluvit.“ „Já už jsem mu to jednou navrhoval,“ ušklíbl se Motyčka a po dalším hltu piva pokračoval: „Ale profesor se na mě jen vážně podíval a řekl, že rozpočet je momentálně napjatý a k žádným revizním výkopům přímo na hradišti jen tak nedojde.“ „Aha, takže ty si myslíš, že když jsi našeho šéfa nepřemluvil ty, jeho oblíbenec, tak ho zlomím já?“ zareagoval Vaňousek pobaveně. Motyčka pokrčil rameny. „A kdo jiný by to měl dokázat než ty? Pracujete spolu už léta, jsi jeho jasný nástupce a Hojsík ti bezmezně věří. Myslím, že jsi ten nejvhodnější člověk, abys ho zpracoval.“ Vaňousek upil ze svého půllitru. „No, ty jsi teda číslo!“ rozchechtal se. „Takže mě posíláš do první linie, abych zpracoval šéfa? Co když z toho budu mít akorát průšvih?“ Kryštof se uchichtl. „Ale dobře víš, že nebudeš. Profesor Hojsík je sice autorita, v jádru je to ale férový chlap. Má rád lidi, kteří žijí pro to samé co on – pro Velkou Moravu.“ Vaňousek s úsměvem přikývl. „V tom máš pravdu. Kdo miluje Velkou Moravu, ten má u profesora dveře otevřené. Dobrá, zkusím to. Uvidíme, co na to řekne.“

9 S tím se pro to odpoledne rozešli. Motyčka musel odjet zpátky do Brna a Vaňousek zamířil zpět na 21

vykopávky na Pohansku. Ještě předtím se ale domluvili, že hned druhý den Kryštof na základnu archeologů dorazí znovu. A jak slíbil, tak udělal. Když následujícího dne vystupoval ze svého auta zaparkovaného u archeologické základny, hned si ho všiml profesor Hojsík, který zrovna přicházel od blízkých vykopávek. S pobaveným výrazem zamířil k němu a už zdálky volal: „No ty jsi mi ale kvítko, Kryštofe! Co se nepodařilo tobě, na to jsi nasadil Jirku Vaňouska, co?“ Motyčka nasadil lehce provinilý výraz. „Doufám, Vendo, že jsem Jirkovi nezpůsobil žádné nepříjemnosti,“ zahrál rozpaky. Hojsík jen mávl rukou. „Ale prosím tě, kdeže!“ odvětil. „Víš co? Rozhodl jsem se nakonec, že vám dvěma mudrcům vyhovím. Musíme se přece vyrovnat kolegům z Archeologického ústavu v Mikulčicích. A nyní by to nezpůsobilo žádný extra problém. Máme teď z Břeclavi zrovna pronajatý malý bagřík, tak s ním zajdeme ke kostelu. Ale nejdřív mi s tou svou hledačkou a dohledávačkou přesně ukážeš, co tam dole vlastně vidíš.“ „Žádný problém,“ přikývl nadšeně Motyčka. „Všechno vybavení mám jako obvykle připravené v kufru auta.“ Motyčka, Hojsík a Vaňousek nasedli do Kryštofova vozu a popojeli kousek po příjezdové asfaltce směrem k empírovému zámečku Pohansko. Zastavili u místa, kde jsou pro turisty vyznačeny základy historicky vůbec prvního kamenného kostela, který byl kdy na Pohansku objeven. Kryštof Motyčka otevřel kufr svého vozu a vytáhl z něj své přístroje. Profesorovi Hojsíkovi se při tom pohledu rozsvítily oči jako malému klukovi. 22

„Kryštofe, můžu si to půjčit a zkusit to sám?“ zeptal se nedočkavě. „To víš, že jo, Vendo, pro tebe všechno,“ rozesmál se Motyčka. „Akorát ti nejdřív ukážu místa, kde mi přístroj něco signalizoval. Zaznamenal jsem si to tady do plánku.“ Sáhl do kapsy, vytáhl blok a ukázal náčrtek oběma archeologům. „Tady, přímo uvnitř kostela, mi to ukázalo nějaký kov. Co přesně to je, samozřejmě netuším, v tomhle georadar nenahradím. A druhý nález se ozval hned venku, těsně u pravé stěny kostela. Ale oba ty signály byly hodně slabé. Bylo to zřejmě na mezi dosahu toho mého přístroje. A možná kousek za tou mezí.“ Profesor Hojsík si podrobně prohlédl Kryštofův jednoduchý plánek a potom zamyšleně pověděl: „Pokud by šlo o hroby, musely by to být nějaké významné osobnosti té doby. Pohřební místa v kostele a u jeho zdí jsou ta nejčestnější.“ Potom profesor vzal do ruky hledačku a všichni tři sestoupili ze silnice, která vedla po bývalém obranném valu tehdejšího hradiště, dolů ke kostelíku. Ten byl kdysi postaven na velmožském dvorci zdejšího pána, situovaném na severozápadním okraji pohanského hradiště.

10 Profesor uchopil pevně přístroj a začal jím přejíždět nejprve vnitřek kostelíka, jehož polohu jasně vyznačovaly novodobě vyzděné základy. Pozorně 23

naslouchal zvukům, které slyšel ve sluchátkách, a pak zamyšleně pronesl: „Máš pravdu, Kryštofe. Tady to opravdu něco hlásí. A je to sice slabý, ale vysoký čistý tón, který signalizuje zřejmě barevné kovy. Možná i stříbro nebo zlato. To je zajímavé. Že by tu někdo něco zakopal? Ale to spíš ne. Nepamatuju si, že by se tu v poslední době někdo přehrabával v zemi. A náš tým rozhodně ne.“ Potom se obrátil k Motyčkovi: „Ukaž mi ještě ten zápisník se zákresem druhého nálezu.“ Kryštof mu na plánek ukázal požadované místo. Profesor začal s hledačkou zkoumat okolí pravé strany kostela. „Kupodivu máš pravdu i tady,“ prohlásil. „I zde přístroj reaguje podobně jako u toho nálezu uvnitř kostela. Můžu to vzít ještě kolem dokola celého kostelíka?“ otočil se Hojsík od hledačky. „Samozřejmě, Vendo, jak je libo,“ přikývl Motyčka. Profesor detektorem prozkoumal celé zbývající okolí kostela, ale přístroj už nikde jinde nepípl. Nakonec si od Kryštofa půjčil ještě menší dohledávačku, aby přesněji zaměřil body předpokládaných nálezů. Jeho měření se do puntíku shodovala s tím, co Motyčka zakreslil do svého bloku. Když profesor skončil, přístroj si půjčil ještě jeho asistent Jiří Vaňousek. Zopakoval celé měření přesně tak, jak ho před chvílí prováděl šéf, a nakonec mohl jen potvrdit, že naměřil navlas totéž co Kryštof Motyčka a po něm profesor Hojsík. Všichni tři pak vylezli zpátky nahoru k silnici. Motyčka uložil vybavení do kufru svého auta a společně se vrátili na archeologickou základnu. Tam zamířil Vaňousek rovnou k ledničce, ale vzápětí se otočil se 24

smutným výrazem a tragickou zprávou: „Už tu nemáme ani jedno pivo.“ „Tak nebudeme se tady přece bavit nasucho,“ zavelel okamžitě profesor. „Uděláme si procházku k bufetu u zámečku. Tam si dáme každý jeden točený půllitr a rovnou nakoupíme nějaké lahvové zásoby sem.“ Motyčka i Vaňousek souhlasně přikývli. Kryštof navíc s lehce přidrzlým úsměvem poznamenal: „Pane profesore, právě jsi dokázal, že jsi opravdu velký vůdce a geniální archeolog. Znáš životní priority a tvoje rozhodnutí, že dostatek piva je klíčem k úspěchu vědeckého bádání, je nepochybně správné a hodné následování.“

11 Profesor se na Motyčku podíval přes obroučky brýlí s výrazem hrané přísnosti, který mu však kazily úsměvem pocukávající koutky úst. „Kryštofe,“ řekl, „kdyby ti nebylo, kolik ti je, a byl jsi mým studentem na univerzitě, tak tě na mou duši pošlu do prdele. Ale protože jsi to ty, tak ti jenom řeknu, že máš svatou pravdu.“ Všichni tři se upřímně rozchechtali a rázným krokem vyrazili k zámečku. V bufetu si objednali pivo, k tomu grilované klobásy s dvěma krajíci chleba a pořádnou porcí hořčice a usadili se venku u jednoho z nahrubo opracovaných dřevěných stolů se stejně nahrubo opracovanými lavicemi. 25

Profesor se zakousl do klobásy, zajedl ji kusem chleba a spláchl to poctivým hltem piva. Zamyšleně se podrbal na bradě. „Musím říct, Kryštofe,“ prohlásil, „že už podruhé od chvíle, co se známe, jsi mi nasadil pořádného brouka do hlavy. Ten revizní průzkum u našeho prvního, tedy velmožského kostelíka tady na Pohansku asi doopravdy uděláme.“ Na chvíli se zadumal a pokračoval: „Vlastně by to ani nemuselo být tak náročné. Brigádníků tu máme momentálně dost, minibagr máme z Břeclavi pronajatý ještě na týden, a co s ním budeme dělat, je čistě naše věc – cena se tím nezmění. Takže nám nic nebrání se do toho kostelíka podívat. Uděláme to ale chytře. Máme teď z univerzity k dispozici georadar, úplně nový typ, na který se mi nedávno podařilo vydyndat dotace. Napřed to ještě projedeme tím georadarem.“ „Teď jsem tu nebyl, z Brna jsem přijel až včera ráno, ale funguje ten nový georadar?“ zeptal se Vaňousek. „Pokud vím, Radka s ním měla nějaké problémy.“ Narážel tím na jejich kolegyni magistru Radku Koldovskou, která měla v týmu na starosti právě georadarový průzkum. Profesor jen odmítavě mávl rukou. „Ale kdepak, šlo jen o drobnou nejasnost v manuálu. Radce už všechno funguje bez problémů. Ostatně už s ním úspěšně testovala naše připravované nové sondy na severovýchodním předhradí.“ Mezitím už všichni tři pomalu dojedli své klobásy. Kryštof Motyčka se nedočkavě otočil na šéfa výzkumu. „Pustíme se do toho ještě dneska?“ zeptal se. Profesor se uchechtl. „Zadrž, Kryštofe, ty jsi zase strašně hrr. Dneska už ne, je pozdě odpoledne. Ale 26

když tu zítra ráno budeš přesně v osm, můžeme se u kostelíka dát do opatrného odkrývání půdy. Pokud nám tedy i ten georadar něco najde.“ „Spolehni se, Vendo, budu tu jako na koni,“ zaradoval se Motyčka. „Tentokrát ani nejedu domů do Brna, vzal jsem si pokoj v hotelu přímo v Břeclavi. Takže se pořádně vyspím a v osm jsem tu.“ Ještě nějakou dobu pak poseděli a bavili se o všem možném. Profesor s Vaňouskem dávali k lepšímu veselé historky z archeologických vykopávek, zatímco Kryštof je pro změnu bavil historkami ze světa IT a ze své programátorské práce ve Vídni. Seděli by tam asi dodnes, kdyby na ně majitel bufetu decentně nepokývl a neupozornil je, že už bude zavírat. Všichni tři se tedy rozloučili a rozešli se.

12 Znovu se sešli hned druhého dne ráno přesně v osm hodin na archeologické základně na Pohansku. Auty se přesunuli ke kostelíku, kam za nimi vzápětí přes louku dorazil i objednaný minibagr. Než se však mechanická lžíce zakousla do země, přišel na řadu slíbený vědecký průzkum pomocí georadaru. Magistra Radka Koldovská nastartovala svůj nový georadar a začala s ním systematicky projíždět vnitřní prostor kostelíka i jeho bezprostřední okolí. Přístroj, který byl podstatně citlivější než starší modely, jimiž dříve disponovali, brzy přinesl první výsledky. Na displeji se jasně ukázalo, že v hloubce asi dvou metrů 27

se skutečně skrývají anomálie. Mohlo jít o kosterní pozůstatky, ale radar zachytil i jasné odrazy kovových předmětů. Když si profesor Hojsík prohlédl čerstvé snímky z georadaru, spokojeně si zamnul ruce. „Moji milí, vypadá to, že se můžeme s klidným svědomím pustit do výkopových prací,“ pochvaloval si. „Nechci předbíhat a tvrdit, že máme stoprocentní úspěch zaručen, ale něco tady pod námi rozhodně je…“ Do práce se tak okamžitě dal bagrista. Na pohanském hradišti nepomáhal se svým strojem poprvé, dobře znal potřeby archeologů a přesně věděl, jak si při takto citlivé práci počínat. Podle pokynů profesora Hojsíka nejprve uvolnil kameny vyznačující základy pravé stěny velkomoravského kostelíka – měřeno z pohledu od vchodu – a poté se pustil do opatrného odkrývání půdy. Bagrista postupoval nanejvýš obezřetně a hlínu pomalu odhrabával po velmi tenkých vrstvách, aby náhodou nepoškodil případný vzácný nález. Celá operace proto trvala poměrně dlouho a všichni přítomní ji napjatě sledovali. Teprve druhý den dopoledne se dostali do požadované hloubky. Více než dva metry pod povrchem, přímo uvnitř půdorysu kostela, se za pohybující se lžící bagru najednou objevil zaoblený vrcholek lidské lebky. Jelikož bagrista čistil terén souběžně uvnitř chrámu i těsně vedle něj, profesor ho okamžitě gestem zastavil. Nařídil mu, aby uvnitř kostela prozatím přestal a zkusil raději opatrně strhnout ještě trochu hlíny na vnější straně někdejší zdi. Bagrista pomalu zabral lžící, odhrnul opatrně svrchní vrstvu a pod ní se takřka 28

okamžitě objevila další lebka. V tu chvíli už profesor nechal stroj definitivně vypnout a vyjet z jámy, kterou vyhloubil. Do akce okamžitě nastoupili přivolaní brigádníci, k nimž se se špachtlemi a štětci v rukou přidali Jiří Vaňousek, Radka Koldovská, sám profesor Hojsík a samozřejmě i neskutečně nedočkavý Kryštof Motyčka. Následovalo mravenčí, nesmírně jemné odkrývání zbývající hlíny a postupné odhalování obou koster. Nejprve té vedle vnější zdi kostela a posléze i kostry uvnitř kostela. Následujícího dne už bylo o obou pohřbených zcela jasno. Ten pohřbený uvnitř kostela byl s největší pravděpodobností kněz, jak se na tom archeologové shodli – na hrudi se mu vyjímal velký stříbrný kříž na stříbrném řetízku. A jinak v hrobě nebylo nic. Žádné zbraně, ani třeba nůž. Jen ten velký stříbrný kříž na hrudi, tedy tam, kde kdysi byla hruď onoho muže, nyní kostra, která po staletích zbyla z pohřbeného. Nález venku, těsně před stěnou kostela, zase odkryl hrob velkomoravského bojovníka. A zřejmě docela významného bojovníka. Svědčil o tom mohutný meč z damaskové4 oceli se stříbrným jílcem5 zdobeným zlatou tauzií,6 položený po jeho boku, dlouhý nůž, respektive bojový sax, a honosný opasek, z něhož se v hrobě zachovaly stříbrná přezka a nákončí ze stejného kovu, přičemž to nákončí bylo opět zdobené zlatou tauzií. A přezka opasku byla zase pro změnu zdobená složitými ozdobnými vrypy…

29